Císařův chráněnec
Ráno nad Prahou se rodilo pomalu. Ulice zůstávaly prázdné a město spalo pod mlhou, která se válela nad střechami domů. V Pražském domě panoval nezvyklý klid. Z kuchyně se ozývalo praskání ohně, nad nímž Žofie ohřívala vodu.
Veronika seděla v pracovně u stolu a hleděla do plamene svíce. Ruce měla položené na otevřené knize, ale oči bloudily daleko za písmeny. Noc byla dlouhá a spánek neklidný. V hlavě jí stále zněla Pistoriova slova: „Zítra tě čeká audience. Císař tě musí poznat dřív, než o tobě začne mluvit někdo jiný.“
Dveře se tiše otevřely. Matěj stál na prahu, opřený o futra, s rukama založenýma na hrudi.
„Vypadáš, jako bys celou noc zápasila s ďáblem,“ poznamenal s mírným úšklebkem. „Máš hlad?“
Veronika se pousmála, ale jen krátce. „Nemám chuť.“
„Nedivím se,“ odvětil Matěj. „Ke císaři by se mi také nechtělo. Ať se stane cokoli, mluv pravdu. Jen si předem rozmysli, kterou její část smíš vyslovit.“
„Díky za radu,“ odpověděla Veronika klidně, i když jí v hlase znělo napětí.
Matěj přešel k oknu a pohlédl ven. „Je mlha. To máš štěstí. V takovým počasí ani císař pořádně nevidí, koho před sebou má.“
Veronika se lehce usmála. „Snad to bude k dobru.“
„A nezapomeň,“ dodal Matěj vážněji, „vrať se, než se setmí. Víš, jak to tady chodí. Hrad má dlouhou paměť.“
Do místnosti vstoupil Pistorius. V rukou držel těžký kabátec a rukavice. „Čas,“ pronesl tiše, ale rozhodně. „Kočár už čeká. Císař se probudil brzy.“
Veronika vstala, oblékla kabátec, přehodila si plášť přes ramena a nasadila klobouk. Kord ponechala na stole. Při první audienci nechtěla dát strážím jediný důvod, aby ji zadržely ještě před císařovými dveřmi.
„Otče,“ oslovila Pistoria, když vycházeli z pokoje, „a co když mě pozná?“
Pistorius se na ni zadíval pohledem, který byl klidný, ale vážný. „Možná pozná, ale nepochopí. To je rozdíl. Až se tě zeptá, kdo jsi, řekni pravdu – tu, která neublíží.“
Jakmile vyšli na dvůr, Veronika narovnala záda a stáhla výraz do klidné masky Eusebia. Ranní chlad jim vklouzl pod kabáty. U brány stál černý kočár s erbem diecéze a vozka pokývl hlavou, když je spatřil.
„Drž se, Eusebie,“ zamumlal Matěj. „A kdyby se tě zeptal, odkud jsi, neříkej, že z Prahy. Řekni, že z Boží vůle.“
Eusebius se pousmál. „To by ho možná zaujalo.“
„Spíš vyděsilo,“ ušklíbl se Matěj. „Ale aspoň bys byl první, kdo tam nešel pro milost, ale pro odvahu.“
Pistorius otevřel dveře vozu a pobídl Eusebia, aby nastoupil.
„Pamatuj,“ řekl tiše, než se sám usadil naproti, „císař není hlupák. Ale je osamělý. To, co hledá, není moc, ale jistota, že svět má ještě smysl. Mluv k němu s úctou, ale jako k člověku.“
Eusebius přikývl. „Rozumím.“
Kočár se pohnul, kola zaskřípala po mokré dlažbě. Praha se pomalu probouzela. Mlhou prosvítala světla lamp, kapky vody klouzaly po skle. Ulice se rozestupovaly, jak mířili k Hradčanům.
Pistorius mlčel a občas sevřel prsty, jako by se v duchu modlil. Eusebius sledoval město za oknem, myšlenky se však vracely k jediné obavě: Co když mě pozná? Co když v mém pohledu uvidí víc, než smím ukázat?
Když dorazili k hradní bráně, stráže okamžitě poznaly Pistoriův prsten s biskupskou pečetí. Jeden z vojáků se uklonil a otevřel těžkou bránu.
„Veličenstvo očekává,“ pronesl stroze.
Vůz projel nádvořím a zastavil se u schodiště vedoucího do císařského paláce. Vzduch tu byl chladnější, prostoupený vůní kovu, kadidla a vosku.
Eusebius vystoupil a naposledy pohlédl na Pistoria. Ten mu položil ruku na rameno.
„Ať tě provází pokoj, Eusebie. A Bůh ti dej sílu, když ti dojdou slova.“
Eusebius přikývl. „A Vám, otče, víru, že se vrátím.“
Pistorius se lehce pousmál. „O tom nepochybuji.“
Oba pak mlčky vystoupali po schodech k těžkým dveřím, před nimiž stáli dva ozbrojenci v rudých kabátcích. Nad nimi se ve zlatém rámu třpytil císařský znak – dvouhlavá orlice.
Eusebius se zhluboka nadechl. „Jdeme?“
„Jdeme,“ odpověděl Pistorius. A tiše dodal: „Teď už je to mezi tebou a ním.“
Dveře se s tichým vrznutím otevřely a oba vstoupili dovnitř. Komnata byla prostorná, zalitá světlem svící a ranního slunce, které dopadalo na těžké závěsy a zlaté lemy na stěnách. Ve vzduchu se mísila vůně vosku, pergamenu a kadidla.
Stěny lemovaly police s knihami a přístroje, které připomínaly směsici alchymistických nástrojů a astronomických zařízení. U velkého stolu stál císař Rudolf II. – vysoký, bledý muž s pronikavýma očima. Jeho pohled byl neklidný, ale soustředěný.
„Otče Pistorie,“ řekl ztlumeným hlasem, aniž by se otočil. „Přivedl jste svého svěřence?“
„Ano, Veličenstvo,“ uklonil se Pistorius. „Toto je Václav Eusebius, syn pražského zbrojíře. Mladý muž vzdělaný, sloužil v Uhrách, rozumí zbraním i knihám.“
Císař se pomalu otočil. Oči měl unavené, ale bystré. Chvíli si Eusebia beze slova prohlížel, jako by si dělal vlastní úsudek. „Zvedněte hlavu,“ řekl klidně.
Eusebius uposlechl. Jeho pohled se na okamžik setkal s císařovým. Rudolf si ho zkoumavě prohlížel – od bot až po obličej. „Kolik je vám let?“
„Čtyřiadvacet, pane.“
„Mladý,“ zamumlal Rudolf. „Ale zkušený. To je nebezpečná kombinace.“
Pistorius pokročil o krok. „Vaše Veličenstvo, Eusebius pomáhal v Uhrách našim lidem, sloužil věrně císařské koruně.“
„Uhrám,“ opakoval Rudolf zamyšleně. „Tam, kde se umí umírat pro věc, které nerozumí.“ Pohlédl znovu na Eusebia. „A vy – rozumíte tomu, pro co byste zemřel?“
Eusebiovi se v hrudi ztížil dech. „Věřím, že pro čest, víru a člověka, kterého jsem přísahal chránit, pane.“
„Víra,“ pousmál se císař. „Zajímavé slovo. Má mnoho tvarů, ale jen jeden kořen – strach.“
Pistorius lehce naklonil hlavu, ale neodpověděl.
Rudolf přešel ke stolu a ukázal na otevřenou knihu. Byla zvláštní – plná podivných znaků, rostlin, kruhů a kreslených hvězd. „Znáte to?“ zeptal se.
Eusebius přistoupil blíž. Jakmile spatřil stránku, rukopis poznal. Jméno, které dostane až v budoucnosti, však nemohl vyslovit. „Ty znaky jsem už viděl,“ zašeptal. „V opisu, který se dostal do Uher.“
Rudolf k němu prudce obrátil zrak. „Viděl jste opis tohoto rukopisu?“
„Ano, pane. Je to záhada, kterou se učenci pokoušejí rozluštit. Podle mě nejde o magii, ale o vědění zapsané jazykem s vlastní logikou. Pravidla existují, pouze je zatím neumíme číst.“
Rudolf se narovnal. V očích mu probleskl zájem. „To říká málokdo. Většina mluví o čarodějnictví.“
„Čarodějnictví je jen nepochopení toho, co ještě neumíme pojmenovat,“ odpověděl Eusebius bez zaváhání.
Pistorius Eusebia koutkem oka sledoval. Jedinou odpovědí si získal Rudolfovu pozornost, zároveň však vstoupil na půdu, kde každá další věta mohla rozhodnout o jeho postavení i bezpečí.
Císař se pomalu usmál. „Dobře. Mluvte dál.“
Eusebius sklonil oči ke stránkám. „Písmo je systematické a vrací se ve stejných vzorcích. Kresby rostlin vycházejí ze skutečných tvarů, i když jsou pozměněné. Autor se možná nesnažil zachytit vzhled, ale vlastnosti. Jako člověk, který v hmotě viděl skrytou myšlenku.“
Rudolf se odmlčel. „Zajímavé. Možná jste blíž pravdě, než si myslíte.“
Otočil se a podal Pistoriovi pergamen. „Zítra chci, aby tento muž přišel znovu. Kepler bude přítomen. Uvidíme, zda spolu naleznete společný jazyk.“
Pistorius se uklonil. „Jak poručíte, Veličenstvo.“
Rudolf se opět zadíval na Eusebia. „Máte zvláštní oči,“ pronesl zamyšleně. „Připomínají mi někoho, koho jsem kdysi znal.“
Eusebius zadržel dech, ale neodpověděl. Jen pokorně sklonil hlavu.
Císař přešel ke stolu. Vtom se ozvalo podivné zasyčení a plamen svíce se prudce zachvěl. Následující rána otřásla komnatou tak silně, až se ve skříních rozeznělo sklo.
Zpod dveří se vyvalil kouř.
„Co to—“ nestihl doříct.
Eusebius jednal dřív, než se stihl leknout. „Veličenstvo, k zemi!“ Popadl císaře za paži a strhl ho stranou. Svícen se převrátil, rozlitý olej vyšlehl plamenem a kouř během několika vteřin zakryl dveře.
Eusebius strhl ze stolu těžký přehoz, zadusil jím nejbližší plameny a přitiskl Rudolfovi k ústům složený kus látky. „Dýchejte přes něj!“ Potom rozrazil dveře do vedlejší chodby.
Z plánů, starých popisů a vlastního studia znal spojovací chodbu vedoucí ke zbrojnici. Ve skutečnosti byla užší a temnější, než si ji představoval, přesto nabízela jedinou cestu mimo kouř.
„Tudy, rychle!“
Stráže vběhly dovnitř. „Císař!“ zvolal jeden z nich.
„Zajistěte přístup a otevřete okna!“ zavelel Eusebius. „Veličenstvo je v bezpečí. Prohledejte komnatu a nikoho dalšího dovnitř nepouštějte!“
Rudolf seděl na lavici, stále ztuhlý, kouř mu šedil vlasy. Chvíli trvalo, než se zhluboka nadechl. Pak pohlédl na Eusebia. „Vy jste… voják?“
Eusebius sklonil hlavu. „Byl jsem, pane.“
Rudolf přikývl. „A dnes jste můj zachránce.“
Pistorius stál opodál, v očích měl úlevu i obavu. „Bůh vás chránil, Veličenstvo.“
„Ne,“ opravil ho Rudolf tiše a pohlédl na Eusebia. „Bůh poslal jeho.“
Stráže se rozprchly, kouř se rozptýlil. Chodba zůstala tichá, jen kroky na kamenné podlaze připomínaly, že život na Hradě se pomalu vrací k řádu. Rudolf seděl v menší komnatě, hlavu skloněnou, v ruce držel kapesník, na kterém ulpěly šmouhy sazí. Jeho ruce se mírně třásly.
Pistorius mu podal pohár s vodou. „Vaše Veličenstvo, je vám dobře?“
„Ano,“ odpověděl Rudolf po chvíli. „Jsem v pořádku. Jen…“ Nabral dech a sevřel kapesník. „Člověk nepohlédne smrti do tváře tak zblízka každý den.“
Eusebius stál o krok dál, ruce měl sepjaté za zády, oči skloněné. Všiml si, jak se císařův pohled ztrácí kamsi do prázdna – unavený, přetížený, plný myšlenek.
Rudolf k němu pozvedl hlavu. „Vy,“ pronesl tiše. „Vy jste mě vytáhl z ohně.“
„Reagoval jsem, jak bylo třeba, pane,“ odpověděl Eusebius klidně.
„Jednal jste jako člověk, který už podobnou chvíli zažil,“ odvětil císař. „Zachránil jste mě i rukopis, nad nímž jsem promarnil tolik nocí. Bez vás bych byl popel mezi stránkami, kterým stále nerozumím.“
Eusebius se mírně uklonil. „Jsem rád, že jste v bezpečí, Veličenstvo.“
Rudolf si ho dál prohlížel. „Sloužil jste v Uhrách, říkal Pistorius?“
„Ano, pane. Několik let.“
„A přesto jste dnes mluvil jako učenec, ne jako voják. Zvláštní spojení.“
„Voják se učí přežít, učenec chápat, proč má cenu přežít,“ odpověděl Eusebius bez zaváhání.
Rudolf se nepatrně usmál. „Mluvíte moudře. Jako byste viděl víc, než vaše léta dovolují.“
„Někdy je zkušenost těžší než stáří,“ odvětil Eusebius tiše.
Nastalo krátké ticho. Jen zvenku doléhal tlumený zpěv strážných, kteří se vraceli na svá místa. Pistorius tiše ustoupil ke dveřím, ale Rudolf ho gestem zastavil.
„Zůstaňte, otče. Není třeba tajností. Tento mladý muž má moji důvěru.“
Pistorius sklonil hlavu. „Jak poručíte, pane.“
Císař vstal, přistoupil k Eusebiovi a chvíli si ho prohlížel. „Řekněte mi, Eusebie – věříte v osud?“
„Věřím, že Bůh vede cesty lidí tak, aby potkali ty, které potkat mají,“ odpověděl bez zaváhání.
Rudolf přikývl. „To řekl jeden z mých alchymistů – že osud je jen Bůh, který mluví tiše. Možná měl pravdu.“ Přešel ke stolu a vzal do ruky zlaté pero. „Mám pro vás nabídku.“
Eusebius pozvedl zrak. „Pane?“
„Od zítřka budete přicházet sem – ne jako posel ani voják, ale jako můj spolupracovník. Pomůžete mi s tímto rukopisem. A pokud bude Bůh chtít, později i s dalšími věcmi, které nemohu svěřit nikomu jinému.“
Eusebius ztuhl. „Vaše Veličenstvo, já—“
„Žádné ale,“ přerušil ho Rudolf klidně. „Muž, který jednal, když ostatní váhali, má místo po mém boku. Tohle není rozkaz. Je to volba.“
Eusebius mlčel. Nakonec tiše řekl: „Přijímám, pane. Pro vás i pro pravdu, kterou hledáte.“
Rudolf se zadíval do jeho očí. „Vy… mluvíte o pravdě, jako byste ji znali.“
„Jen ji hledám,“ odpověděl Eusebius.
„Pak ji hledejte tady,“ pronesl Rudolf pomalu. „Až ji najdete, dejte mi vědět, zda stojí za to.“
Rudolf se obrátil k oknu a pohlédl na město zahalené v kouři. „Vyřiďte Matějovi, že si má svého bratra hlídat. Od této chvíle totiž patříte do světa, který neodpouští omyly.“
Pistorius se uklonil. „Jak poručíte, pane.“
Rudolf kývl. „Odejděte. A vy, Eusebie…“ – na chvíli se zarazil a jeho hlas zněl téměř lidsky – „děkuji.“
Eusebius sklonil hlavu. „Sloužím císaři i Bohu.“
Venku na nádvoří už čekal kočár. Pistorius nastoupil první, Eusebius ho následoval. Když se kola vozu pohnula, Veronika tiše vydechla. Ztuhlost v jejích rukách konečně povolila.
„Tak?“ zeptal se Pistorius, když vůz sjížděl z hradní rampy.
„Zůstávám,“ odpověděla.
„Samozřejmě,“ pousmál se biskup. „Jsi přesně tam, kde tě má mít.“
„A kde to je?“
„Uprostřed mezi pravdou a tajemstvím,“ řekl klidně. „Tam, kde se rodí dějiny.“
Kočár se ztratil v mlze a Hrad za nimi pomalu mizel.
Cesta z Hradu probíhala v tichu. Kočár se pohupoval po dlažbě, kola skřípala a koně pravidelně odfukovali. Z mlhy se vynořovaly lucerny, střechy i první otevřené krámy. Praha se mezitím docela probudila.
V soukromí kočáru už byla zase Veronikou. Seděla naproti Pistoriovi, ruce měla složené v klíně a na kabátci jí zůstaly stopy sazí, které se vpily do látky jako připomínka dnešního rána. V hlavě si přehrávala Rudolfovy věty. Každá z nich měla váhu — a žádnou nešlo jen tak přejít.
„Jsi zticha,“ poznamenal Pistorius, aniž zvedl zrak od svých rukou. „Přemýšlíš, nebo lituješ?“
„Ani jedno,“ odpověděla Veronika. „Snažím se zjistit, jestli jsem právě vykročila dopředu, nebo rovnou do pasti.“
Pistorius se pousmál. „To poznáš brzy. Rudolf není nepřítel, ale jeho blízkost je nebezpečná. Dokáže tě pohltit, aniž si toho všimneš.“
„Vím,“ řekla klidně. „Už teď cítím, že mě zkouší. Každé jeho slovo je jako klíč – a on sleduje, které dveře se ve mně pohnou.“
„Právě proto tě tam Bůh poslal,“ odpověděl biskup tiše. „Císař potřebuje někoho, kdo se ho nebojí. A někdy i někoho, kdo mu připomene, že je jen člověk.“
Veronika se podívala z okna. Mlhou se mihly věže a mosty, město se halilo do šedé záře. Jen člověk, zopakovala si v duchu. A přesto má moc měnit svět.
Když kočár zastavil před Pražským domem, brána se otevřela a Matěj už čekal ve dveřích. „Tak co?“ spustil, sotva Veronika vystoupila. „Živá, celá a stále bez rozsudku?“
„Zatím ne,“ odpověděla Veronika s lehkým pousmáním. „A myslím, že to tak i zůstane.“
„Co se stalo?“ ozval se od kuchyňských dveří otec Martin. „Po městě se mluví o ráně na Hradě. Prý hořela císařova pracovna.“
„Hořela,“ přikývl Pistorius, když vystoupil z vozu. „A kdyby nebylo Veroniky, skončilo by to mnohem hůř.“
Matěj zvedl obočí. „Ty? Tys hasila císaře?“
Veronika se zasmála. „Ne přímo, spíš jsem ho vytáhla z kouře. Ale živý je, to se počítá.“
Žofie, která právě vcházela s miskou vody, se pokřižovala. „Panno Maria, chraň vás! Vždyť ten hrad je samé neštěstí. A císař, ten má kolem sebe víc jedu než had.“
„Žofie,“ napomenul ji otec Martin mírně. „Ne každý oheň znamená zlo. Někdy je třeba, aby se něco spálilo, aby z toho mohlo vyrůst nové.“
Veronika si sundala kabátec a položila jej na lavici. „Císař chce, abych spolupracovala s Keplerem. Budu na Hrad docházet podle potřeby.“
„Do hradu?“ Matěj přimhouřil oči. „Každý den?“
„Podle potřeby,“ odpověděla. „Pistorius říkal, že to tak bude bezpečnější. A císař s tím souhlasil.“
„Bezpečí a Hrad v jedné větě,“ zopakoval Matěj. „To už je skoro alchymie.“
„Paradox, viď,“ pousmála se Veronika.
Otec Martin se zamyslel. „Pokud tě k sobě přijal, znamená to, že tě považuje za důvěryhodnou. Ale dávej si pozor. Rudolf vidí víc, než dává najevo.“
„Vím,“ přikývla. „A právě proto tam musím být.“
Pistorius se na ni podíval. „Zítra ráno tam půjdeme znovu. Ne dřív. Dnes si odpočiň.“
„Odpočívat?“ zamumlal Matěj. „Po tom, co vyvádíš? To tě neznám.“
„Ani nemusíš,“ odpověděla Veronika s nádechem úsměvu. „Stačí, když mi věříš.“
Matěj chtěl něco dodat, ale otec Martin ho pohledem umlčel. „Dost. Nech ji být. Bůh ví, proč ji poslal právě teď.“
Veronika se otočila k oknu. Mlha venku houstla a z dálky bylo slyšet odbíjení věží. Vzduch voněl po vosku a kouři. Praha dýchala jinak, pomyslela si. Jako město, které skrývá víc, než říká.
„Otče,“ pronesla tiše k Pistoriovi, „vím, že dnes začalo něco, co už nepůjde zastavit.“
Pistorius přikývl. „Ano, dcero. A právě proto nesmíš zapomenout, kdo jsi.“
Veronika se pousmála, ale v očích měla stín obav. „Na to se zapomenout nedá.“
Večer se snesl tiše. Mlha se zvedla a Prahu zahalil chlad, který pronikal i tlustými stěnami domu. Žofie zhasla svíce v kuchyni a odešla spát, otec Martin se zavřel do malé oratoře a Matěj, vyčerpaný napětím dne, zůstal sedět u kamen, dokud neusnul.
Veronika stála v pracovně u okna. Dlaně měla položené na parapetu a pozorovala světla města. Na Hradě ještě svítilo v několika oknech — věděla, že Rudolf bdí dlouho do noci. Stejně jako ona.
„Nemůžeš spát,“ ozval se za ním tichý hlas Pistoria.
„Nemohu,“ odpověděla Veronika bez otočení. „Ten den je příliš dlouhý. A přesto mám pocit, že teprve začíná.“
Biskup vešel dál, usedl do křesla a opřel se o loketní opěrku. „Říkal jsem ti, že Rudolf tě bude zkoušet. Viděl v tobě víc, než mu chceš ukázat.“
Veronika se otočila. „Cítila jsem to i já. Jeho pohled byl zvláštní. Jako by mě znal, nebo se snažil vybavit si mě z dávné vzpomínky.“
„To on dělá,“ pronesl Pistorius tiše. „Někdy se dívá na lidi a vidí v nich tváře, které už dávno zemřely. Věří, že se duše vracejí v jiných podobách. Možná v tobě viděl někoho, kdo mu kdysi byl blízký.“
Veronika se zamyslela. „A pokud poznal víc?“
„Pak mlčí, dokud to nepotřebuje říct. Rudolf je nevyzpytatelný, ale ne zlý. Spíš ztracený.“
„Ztracený?“ zopakovala.
„Ano,“ přikývl Pistorius. „Ztracený mezi vírou a vědou, mezi nebem a zemí. Každý, kdo mu stojí po boku, musí pochopit obojí. Ty máš tu výhodu, že rozumíš oběma světům.“
Veronika se tiše zasmála. „V tom možná spočívá i prokletí. Když rozumíš oběma, nepatříš ani do jednoho.“
Pistorius se pousmál. „Proto jsi jiná. Proto tě vyvolení potřebují. A proto tě Bůh nechal přejít časem.“
Zavládlo ticho. Z dálky doléhal zvuk zvonu z kláštera svatého Jakuba.
Veronika se znovu zadívala z okna. „Dnes, když jsem stála před Rudolfem, měla jsem pocit, že se mi pod kůží něco pohnulo. Jako by se část mé minulosti dotkla přítomnosti. Bylo to zvláštní, otče… skoro bolestivé.“
„To je cena paměti,“ řekl Pistorius měkce. „Někteří ji nesou v hlavě, jiní v srdci. Ty v obojím.“
„A Rudolf?“
„On ji hledá v každém, kdo vstoupí do jeho pracovny. Možná i proto tě nechal zůstat.“
Veronika se zhluboka nadechla. „Řekl, že chce, abych pracovala s Keplerem.“
„To je dobře. Kepler není dvorní intrikán, je to vědec. Čistá mysl, a přesto plná víry. U něj budeš v bezpečí. Aspoň zpočátku.“
„Zpočátku,“ zopakovala s trpkým úsměvem.
„Ano,“ přikývl. „U Rudolfa se věci mění rychle. Zítra ti přinesu listinu s povolením vstupu na Hrad. Až tě tam někdo zastaví, ukaž ji. Nikdo se nebude ptát, odkud jsi.“
Veronika se k němu otočila. „A co ostatní? Mám jim říct, co se stalo?“
„Řekni jen to, že císař ti svěřil práci,“ odpověděl. „Více zatím ne. Nechci, aby se někdo zbytečně obával. Když přijde čas, dozvědí se víc.“
Veronika přikývla. „Rozumím.“
Pistorius se zvedl a u dveří se zastavil. „Eusebie, zítra vstupuješ na místo, kde pravda a lež sedí u jednoho stolu. Rozdíl poznáš hlavně podle ticha mezi nimi.“
„A jak to ticho poznám?“ zeptala se tiše.
„Podle sebe,“ odpověděl a odešel.
Veronika zůstala sama. V místnosti bylo jen světlo jedné svíce a tikot hodin. Otevřela zápisník, který nosila v kapse, a napsala několik slov:
„Dnes jsem pohlédla do očí muže, který mě může zničit nebo zachránit. Přesto jsem necítila strach.“
Přes inkoust se rozlil stín plamene. Vzala pírko, zastrčila ho zpět do kalamáře a sfoukla svíci.
Nad městem se rozhostilo ticho, v němž zněl jen vzdálený vítr a tlumené kroky hlídky. Praha spala – ale pod jejím klidem se cosi probouzelo.
Ráno bylo ostré a chladné. Praha se probouzela do nového dne a z komínů stoupal kouř. Veronika stála před zrcadlem v pracovně, upravovala kabátec a hleděla na svůj odraz. V očích se jí odráželo napětí i klid, dva protiklady, které se v ní naučily žít vedle sebe.
Do místnosti vešel Pistorius, v ruce držel složenou listinu se zlatou pečetí. „Tady máš povolení ke vstupu,“ řekl a podal jí ji. „Císař sám to podepsal. Odteď máš volný přístup na Hrad i do císařské knihovny.“
Veronika listinu převzala, opatrně ji složila a zasunula do vnitřní kapsy. „Děkuji.“
„A pamatuj,“ dodal Pistorius vážně. „Mluv jen tam, kde se mluví s rozumem. Ostatní nech v tichu.“
„V tichu jsem vyrostla,“ odpověděla Veronika a upravila si límec. „Nemusíte se bát.“
Matěj, který stál opodál, si odkašlal. „Hele, Veru, kdyby se tě tam někdo ptal, odkud jsi, tak radši neříkej pravdu. V tom domě na Hradě pravda rychle stárne.“
Veronika se na něj pobaveně podívala. „Toho se bát nemusíš. Jsem zvyklá, že i pravda má někdy brnění.“
Pistorius se jen pousmál. „To brnění dnes budeš potřebovat.“
Kočár s emblémem diecéze se houpal po dlažbě a mířil k Hradčanům. Když zastavil před branou, Eusebius vystoupil a ukázal stráži císařskou pečeť. Muž v uniformě okamžitě ustoupil.
Uvnitř nádvoří panoval obvyklý ruch. Sluhové spěchali s koši, vojáci měnili hlídku, alchymisté nesli bedny s lahvičkami. Hrad byl jako živý organismus — dýchal, pracoval, šeptal.
U vchodu do knihovny čekal komorník Lang, který se mu lehce uklonil. „Pane Eusebie, císař nařídil, abyste se hlásil u pana Keplera. Pracuje v horním sále.“
Eusebius přikývl. „Děkuji.“
Vystoupal po točitých schodech, které se zvedaly do věže. Každý krok zněl dutě, vzduch byl suchý, provoněný prachem a pergamenem. Když otevřel těžké dveře, spatřil muže, který stál u stolu zavaleného papíry a nákresy.
Johannes Kepler. Vysoký, štíhlý, s pronikavýma očima a vousy upravenými podle tehdejší módy.
Zvedl hlavu. „Vy musíte být ten Eusebius, o kterém císař mluvil. Přiznám se, čekal jsem někoho staršího.“
„Rád zklamu očekávání,“ odpověděl Eusebius klidně a lehce se uklonil.
Kepler se pousmál. „To je dobře. Věda potřebuje lidi, kteří nenaplňují očekávání, ale kladou otázky.“ Ukázal na druhý stůl. „Než začneme, řekněte mi: věříte v zákony přírody?“
Eusebius se zamyslel. „Věřím, že Bůh je napsal. A že my se je snažíme číst. Každý svým jazykem.“
Kepler se rozzářil. „Správně! Tak můžeme spolupracovat.“
Eusebius se lehce pousmál. „To rád slyším, pane Keplere.“
Když se však otočil, všiml si trojice mužů stojících u dveří. Vysocí, uhlazení, s typickou arogancí dvorských šlechticů, kteří si přisvojují prostor, kdekoliv se objeví.
Jeden z nich se ušklíbl. „A to je ten nový učenec z diecéze?“
„Prý zachránil císaře,“ dodal druhý. „No, má odvahu, to se mu musí nechat.“
Třetí, zřejmě jejich mluvčí, se přimhouřil. „Zbrojířův syn… zajímavé, že se zrovna takoví lidé dostávají k rukopisům, které ani učenci nerozluští.“
Eusebius se na něj podíval. „Někteří rukopis nerozluští právě proto, že sledují, kdo jej drží, místo toho, co je v něm napsáno.“
Šlechtic se zamračil. „Tady se sluší mluvit s úctou.“
„Úcta se získává skutky, ne jménem,“ odpověděl Eusebius. „Až mě některý z vás přesvědčí vlastním činem, dostane poklonu, jakou si zaslouží.“
V sále zavládlo ticho. Kepler pozvedl obočí a potlačil úsměv. „Pánové,“ řekl suše, „tady se studuje, ne hodnotí rodokmeny. Pokud nemáte zájem pomáhat, doporučuji cestu zpět.“
Muž, který dosud vedl, semkl rty a nakonec se uklonil. „Jak si přejete, pane Keplere. Jen si pamatujte, že dvůr má paměť.“
„Já taky,“ pronesl Eusebius klidně.
Dveře se zavřely a ticho se znovu rozhostilo. Kepler se pousmál. „Musím říct, že mi imponujete. Ne každý má odvahu odpovědět jim tím tónem.“
„Na lidi, kteří si pletou titul s rozumem, jsem zvyklý,“ odpověděl Eusebius bez sebemenšího zaváhání.
Kepler se zasmál. „Tady si smíte zvyknout na oboje. Rudolfův dvůr není klášter. Ale dnes jste si udělal přátele i nepřátele — oboje budete potřebovat.“
Eusebius se pousmál. „Na to jsem zvyklý, pane Keplere. Vždycky je dobré vědět, kdo je kdo.“
Kepler kývl. „Dobře. Tak tedy vítejte v císařské knihovně, Eusebie. Ať vás trpělivost neopustí dřív než mne.“
Eusebius se lehce uklonil. „O to se postará Bůh. A možná trochu i já.“
Kepler se usmál. „To doufám. Teď pojďte – a začněme rozmotávat ten starý rukopis, než se rozhodne, že bude číst on nás.“
Slunce stálo vysoko nad Prahou, když se Eusebius znovu ocitl v císařské knihovně. Vzduch tu byl těžký, prosycený vůní vosku a starého papíru. Desítky svícnů osvětlovaly dlouhé stoly, na nichž ležely svazky vázané v kůži, mapy i pergameny popsané drobným písmem.
Kepler seděl shrbený nad rukopisem, brko v ruce, tvář zamyšlenou. Když Eusebius vstoupil, jen zvedl ruku na pozdrav. „Pojďte, pane Eusebie. Dnes se pokusíme rozluštit další část. Císař slíbil, že se k nám později připojí.“
Eusebius si sundal rukavice a usedl naproti. Rukopis ležel otevřený, stránky byly pokryté podivnými znaky, které se leskly v měkkém světle. Každý tah pera měl jiný rytmus, jiné rozložení.
„Vidíte?“ ukázal Kepler na sloupec zvláštních symbolů. „Opakují se v cyklech po osmi. Myslím, že nejde o jazyk, ale o kód. Možná numerický systém založený na hvězdných cyklech.“
Eusebius se sklonil blíž. „Tahle značka,“ ukázal na jeden z kruhových znaků, „se objevuje i v zápisech starých řeholníků v Itálii. Nazývali ji signum vitae — znak života. Možná, že autor popisuje vztah mezi živým a nebeským.“
Kepler se zamyslel. „Život a nebe… duch a hmota. To by odpovídalo Rudolfovým domněnkám.“
„Možná to není náhoda,“ odpověděl Eusebius tiše. „Ten, kdo psal tu knihu, musel být člověk, který chápal, že svět není rozdělený. Jen my jsme ho rozdělili.“
Kepler pozvedl obočí, jako by slyšel něco, co dávno tušil. „Vy mluvíte, Eusebie, jako byste toho člověka znal.“
„Možná ho cítím,“ odvětil prostě.
Dveře se otevřely. Do místnosti vstoupil Rudolf sám, bez obvyklého doprovodu a dvorských ceremonií. Tmavý kabátec, hluboký pohled a tichá autorita mu stačily místo celé stráže.
„Tak,“ pronesl klidně, „mohu se k vám připojit, nebo bych jen rušil?“
Kepler vstal a uklonil se. „Veličenstvo, vždy jste vítán.“
Eusebius se postavil rovně, poklonil se, ale bez servilnosti. Rudolf si toho všiml a koutkem úst se nepatrně usmál.
„Sedněte,“ pokynul. „Povídejte mi, co jste objevili.“
Kepler předstoupil. „Domníváme se, že rukopis popisuje souvislost mezi přírodou a hvězdnými cykly, Veličenstvo. Možná kalendář, možná systém léčení podle pohybu planet.“
Rudolf přikývl a obrátil se k Eusebiovi. „A vy? Jak to vidíte?“
Eusebius pohlédl na stránky. „Myslím, že autor nehledal lék, ale řád. Chtěl pochopit, proč se věci dějí, ne pouze jak. Každý obraz zachycuje princip, nikoli pouhé tělo.“
Císař se na něj zadíval. „Takže duchovní spis?“
„Spíš filozofický,“ odpověděl Eusebius. „Je to pokus popsat Boha jazykem, který není náboženský. To by vysvětlovalo, proč se ho církev bála.“
Kepler zvedl hlavu. „A proč ho vy chápete?“
Eusebius se pousmál. „Protože vím, že Bůh je v číslech i v krvi, v hvězdách i v lidech.“
Rudolfův pohled se zúžil. „Nebezpečné myšlenky. Takové pálili na hranicích.“
„A přesto se z popela rodí pravda,“ odpověděl Eusebius bez zaváhání.
Nastalo ticho. Tikot hodin vyplňoval prostor mezi nimi a Kepler zatajil dech. Rudolf se však nerozzlobil; jeho chladný výraz vystřídalo soustředění.
„Vy se mě nebojíte,“ konstatoval.
„Ne, pane,“ odpověděl Eusebius tiše. „Strach je nejrychlejší způsob, jak ztratit rozum.“
Rudolf se krátce zasmál. „To je pravda. Vidím, že Pistorius měl pravdu, když vás ke mně přivedl. Vy nejste obyčejný muž, Eusebie. Vy jste otázka, na kterou se bojím odpovědět.“
Kepler se pousmál. „Veličenstvo, otázky bývají užitečnější než odpovědi.“
„Ano,“ přikývl Rudolf. „Ale jen pokud na ně svět není připraven.“
Přešel ke stolu, dotkl se stránky a podíval se znovu na Eusebia. „Chci, abyste pokračovali. Každý den. Až to rozluštíte, řeknete mi, co v tom textu stojí — ne to, co si o něm myslíte. Rozumíte?“
„Rozumím,“ odpověděl Eusebius.
„A ještě něco,“ dodal Rudolf tiše. „Ať vás dvůr nezastraší. Dnes už jsem slyšel, že se vám někteří páni dívají přes rameno. Nechte je. Kdo kouká příliš dlouho do tmy, neuvidí světlo.“
„S tím zkušenosti mám,“ odpověděl Eusebius.
Rudolf se usmál. „Věřím, že ano.“
Obrátil se ke dveřím, ale než odešel, ještě se zastavil. „Pane Keplere, dohlédněte, aby náš nový učenec měl vše, co potřebuje. A vy, Eusebie…“ — jeho hlas se na okamžik změnil v měkčí — „nezapomeňte, že každý z nás má svůj rukopis. Jen ho ne všichni umíme číst.“
A odešel.
Kepler mlčky seděl, dokud se kroky v chodbě neztratily. Pak se otočil k Eusebiovi. „Gratuluji. Dnes jste obstál.“
Eusebius sklonil pohled k rukopisu. „Dnes ano. Ale otázkou je, jestli jsem otevřel knihu, nebo dveře.“
Kepler se pousmál. „Možná obojí. A teď, příteli, začněme číst to, co se neodvažuje nikdo napsat.“
Uběhlo několik dní. Hrad se vrátil k obvyklému řádu, mezi zdmi se však šířil nový druh ticha, které mělo uši. O Eusebiovi se už nemluvilo pouze jako o muži, jenž zachránil císaře. Dvůr si začal vytvářet vlastní příběh.
Když Eusebius procházel chodbami, cítil na sobě pohledy. Některé byly zvědavé, jiné nepřátelské. Šlechtici si šeptali, sluhové si předávali pověsti a vojáci na nádvoří se přeli: „Prý sedává s císařem u jednoho stolu.“ „Rudolf se k němu chová jako k vlastní krvi.“ „Možná je to jeho nemanželský syn.“
Jednoho večera po návratu z Hradu čekal Pistorius na Veroniku v pracovně. Stál u okna, ruce za zády, a na stole ležela láhev neotevřeného vína.
„Posaď se,“ řekl tiše, když Veronika vešla.
Veronika se posadila, stále ještě v kabátci, který voněl po dešti. „Podle toho tónu to nevypadá na dobré zprávy.“
Pistorius se otočil. „Máš pravdu. Po dvoře se šíří hlouposti – že jsi Rudolfův syn. Nelegitimní, ale jeho. Lidé tomu chtějí věřit, protože jinak si neumí vysvětlit, proč tě císař drží tak blízko.“
Veronika se zhluboka nadechla. „To je absurdní.“
„Možná,“ odpověděl Pistorius. „Dvůr však žije z absurdna. Nebezpečné je, že Rudolf nic nepopřel. Mlčí a nechává ostatní, aby si domýšleli vlastní verze.“
Veronika sevřela ruce. „Takže mlčení je souhlas.“
„Mlčení je hra,“ odvětil Pistorius. „A ty jsi v ní figurou, která na šachovnici nepatří, přesto dokáže pohnout králem.“
Chvíli bylo ticho. Plamen svíce se zachvěl.
„Musíš být opatrná,“ pokračoval tiše biskup. „Tihle páni se nebojí pomluvit, ale bojí se ztratit své postavení. Pokud jim budeš stát v cestě, neváhají z tebe udělat nástroj vlastní jistoty.“
„A co mám dělat?“
„Dělej přesně to, co dosud. Buď voják,“ odpověděl Pistorius. „Mluv přímo, neuhýbej. Oni spoléhají, že se zalekneš. Nesmíš jim to dopřát.“
Veronika přikývla. „Rozumím.“
Pistorius se pousmál, ale hned zvážněl. „A pořiď si koně.“
Veronika se překvapeně otočila. „Koně?“
„Od zítřka přestaneš jezdit diecézním vozem. Je příliš nápadný a pomalý. Na Hrad budeš jezdit sama. Matěj má známého ve stájích u svatého Mikuláše a pomůže ti vybrat spolehlivé zvíře.“
Veronika přikývla. „Budu tam zítra ráno.“
„Dobře,“ řekl Pistorius. „A pokud se tě někdo zeptá na ty zvěsti, podívej se mu klidně do očí a řekni: Krev se nepozná po pověsti, ale po činech. To jim vezme vítr z plachet.“
Veronika se usmála. „Zní to jako vaše věta.“
„Možná,“ pousmál se biskup. „Ale z tvých úst bude znít lépe.“
Ráno bylo chladné a vonělo deštěm. Matěj čekal u brány Pražského domu vedle černého valacha s bílou lysinou. „Tady máš nového společníka. Jmenuje se Brio. Silný, tvrdohlavý a údajně dobrého srdce.“
Veronika si valacha změřila pohledem, který jasně prozrazoval pochybnosti.
„Vypadá spíš jako ďábel než srdcař.“
„Aspoň si budete rozumět,“ ušklíbl se Matěj.
Veronika k němu přistoupila, položila ruku na hřívu – a Brio se po ní okamžitě ohnal a kousl ji do rukávu.
Veronika uskočila, sykla bolestí a přejela si paži. „Zatracený potvoro!“
Matěj vybuchl smíchem. „Vidíš? Už tě přijal mezi svoje!“
„Jestli je tohle přijetí, odmítám členství.“ Veronika si prohlédla roztržený rukáv. „Na trhu si najdu koně, který nekouše, nekope a používá mozek k něčemu jinému než k útoku.“
„Brio má mozek,“ smál se Matěj. „Jen se rozhodl, že ho použije proti tobě.“
V tu chvíli vyšel Pistorius ze dveří. „Co se tu děje?“
„Nic, otče,“ odpověděla Veronika s kamenným výrazem. „Jen malý test loajality.“
Pistorius pohlédl na roztržený rukáv. „A výsledek?“
„Neprošel,“ odsekla Veronika.
Pistorius se krátce zasmál. „Buď ráda, že tě jen kousl. Kůň někdy pozná, když má proti sobě tvrdou hlavu.“
„Pak jsme se našli,“ pronesla Veronika suše a vyšvihla se do sedla. Za branou už však musela být znovu Eusebiem.
Brio se vzepjal, dupnul a vyrazil vpřed, až Matěj musel uskočit.
„Jo!“ křikl za nimi. „Tohle bude jízda století!“
Pistorius se tiše usmál. „Pane, dej jí sílu. Nebo aspoň trpělivost.“
Té noci, když se Veronika vrátila z Hradu, sedla ke stolu, otevřela zápisník a napsala:
„U dvora vládnou slova ostrá jako meče. Byl jsem voják a meče znám. Netušil jsem však, že jeden z nich bude mít kopyta.“
Zhasla svíci, zadívala se do tmy a v dálce slyšela kopyta Bria, který dupal do dlažby, jako by se jí vysmíval. Veronika se pousmála.
„Zítra, kamaráde,“ zašeptala. „Zítra tě vyměním.“
Druhý den ráno dorazil Eusebius na Hrad později než obvykle. Brio se sice nechoval tak vzpurně jako včera, ale při každém kroku dával jasně najevo, že s jezdcem uzavřel jen křehké příměří.
„Jestli mě dnes zase kousneš,“ zamumlal Eusebius, když sesedal, „přísahám, že zítra skončíš na trhu mezi osly.“
Podkoní, který přebíral otěže, se uchechtl. „Říkají, že ten kůň nekouše, pane, jen zkouší.“
„To říkají všichni o zradě,“ odsekl Eusebius a odešel k hlavnímu křídlu paláce.
V knihovně už čekal Kepler. Seděl shrbený nad pergamenem, z rukávu mu koukal inkoustem potřísněný prst.
„Pozdě, pane Eusebie,“ poznamenal s úsměvem, aniž zvedl hlavu.
„Vedl jsem jednání s koněm,“ odvětil Eusebius. „Druhá strana odmítla rozumné podmínky.“
Kepler se zasmál. „A vyhrál kdo?“
„Zatím nerozhodnuto,“ odpověděl klidně.
Oba se pustili do práce. Hledali souvislosti mezi znaky a obrazci, mezi rytmem písma a fázemi měsíce.
Eusebius zapisoval latinské překlady, Kepler dělal výpočty.
Ticho knihovny přerušilo až otevření dveří.
Vstoupil Rudolf – s klidem, který byl pro něj typický, a pohledem, který se nedal přečíst.
„Pánové,“ řekl ztlumeným hlasem, „mohu se přidat? Dnešní ráno mě unavilo víc než noc.“
Kepler se uklonil. „Vždy vítán, Veličenstvo.“
Rudolf přistoupil blíž ke stolu, položil rukavice a opřel se o hranu. Jeho oči sklouzly z rukopisu na Eusebia.
„Říká se, že pracujete s mimořádným nasazením,“ pronesl, jako by mimochodem.
Eusebius se mírně uklonil. „Snažím se, pane.“
„To rád slyším,“ pokračoval císař. „Zvlášť když o vás tolik mluví i ti, kteří nikdy nečetli jedinou stránku.“
Kepler zvedl hlavu, ale mlčel. Tušil, kam císař míří.
Rudolf se usadil do křesla a zadíval se do rukopisu. „Zajímavé, jak rychle se po dvoře šíří… názory. Říkají, že jste mi podobný. V očích, v postoji. Někteří dokonce tvrdí, že jsme… příbuzní.“
Nastalo ticho.
Kepler přestal psát. Eusebius zůstal stát, ruce měl klidně položené na stole.
„Příbuzní?“ zopakoval tiše. „To slyším poprvé.“
Rudolf pozvedl obočí. „A nepřipadá vám zvláštní, že se o tom mluví?“
„Vojáci znají jednoduchou zásadu: když lidé nechápou, proč někdo stojí výš než oni, raději mu přidělí mocného otce.“
Rudolf se krátce zasmál, ale v očích mu zůstala jiskra zvědavosti. „To je odpověď hodná generála.“
„Mluvím ze zkušenosti, pane. Na bojišti i u dvora se bojuje stejnými zbraněmi, pouze se jinak lesknou.“
Kepler si tiše odkašlal, aby skryl úsměv. Rudolf však pokračoval.
„Takže vy tvrdíte, že mezi námi není žádná krevní vazba?“
Eusebius se podíval císaři přímo do očí. „Krev se pozná po činech, ne po pověsti.“
Ticho, které následovalo, se dalo krájet.
Rudolf ho chvíli beze slova pozoroval, pak pomalu přikývl. „Zajímavé. A správně. Kéž by tohle slyšeli i ostatní.“
Zvedl se z křesla a přešel ke stolu, kde ležel rukopis. „Pokračujte. Až ten spis rozluštíte, chci, abyste mi řekl první – ne, co v něm stojí, ale co v něm slyšíte.“
Eusebius přikývl. „Jak poroučíte, Veličenstvo.“
Rudolf se na něj naposledy zadíval, pak se obrátil ke Keplerovi. „Pane Keplere, buďte mu nablízku. Na dvoře se zvedá vítr a ne každý vítr vane z nebe.“
Kepler sklonil hlavu. „Rozumím, pane.“
Když Rudolf odešel, Kepler tiše poznamenal:
„Obstál jste.“
Eusebius se pousmál. „Zatím. Ale cítím, že ten test nebyl poslední.“
„Nebyl,“ přikývl Kepler. „Císař zkouší lidi jako hvězdy – sleduje, které hoří, a které jen svítí.“
Eusebius se zadíval na rukopis a zamyšleně dodal:
„Tak doufejme, že shořím později než ostatní.“
Kepler se zasmál. „V tom případě, příteli, budeme spolu dobrý tým.“
Když se Eusebius večer vracel domů, Brio dupal do dlažby s neklidem. Eusebius mu trpělivě položil ruku na krk.
„No tak, černý ďáble,“ zamumlal. „Zítra zajdeme na trh. Možná si tam vyberu něco, co nekouše a umí držet pusu.“
Brio odfrkl a udeřil kopytem o zem.
„Dobře,“ dodal Eusebius s úsměvem. „Tak možná pozítří.“
O několik dnů později vyšel Eusebius z domu dřív než obvykle. Bria nechal ve stáji. Přivést tvrdohlavého valacha mezi desítky cizích koní by mohl jen člověk, který si přeje veřejnou katastrofu. Na koňský trh proto zamířil pěšky.
Ulice už žily. Řemeslníci rozkládali zboží, trhovci pokřikovali, psi štěkali, a z dálky se ozýval hluk z dnešního koňského trhu na Novém Městě.
Eusebius zamířil tím směrem. Když došel k náměstí, zůstal stát.
Na náměstí ho pohltil chaos: stovky lidí, desítky koní, pach sena, potu a kovu. Kupci smlouvali, podkoní tahali za uzdy a mezi nimi se prodírali chlapci s biči.
Eusebius se zastavil a rozhlédl. Zmatený, podrážděný, úplně mimo.
„Kruci,“ zaklel polohlasem. „Tohle mi chybělo. Tisíc koní a ani jeden zdravý rozum.“
Zvedl ruku, aby si uhladil vlasy, a přemýšlel, kde vlastně začít. Všude zmatek, hluk, lidé, kteří mu připadali, že se narodili s bičem v ruce.
Udýchaný kůň se mu otřel o bok a málem ho srazil.
„Promiňte,“ procedil mezi zuby, když ustoupil stranou. „Už chápu, proč se říká, že kůň má duši – aby bylo co proklínat.“
„Copak, pane Eusebie,“ ozval se zpoza stánků známý hlas, v němž se mísil pobavený tón a trochu toho pražského šibalství, „vypadáte ztraceně.“
Eusebius se otočil – a skutečně.
Opřený o dřevěný sloupek, s rukama založenýma na prsou, stál mistr Mydlář.
Kabátec měl trochu ušpiněný, ale úsměv naprosto stejný, jak si ho Eusebius pamatoval.
„Mistře,“ pronesl Eusebius překvapeně. „To snad ne – vás potkám i mezi koňmi?“
Mydlář se zasmál. „Ale no tak. Když člověk celý život pracuje s hlavami, musí se občas podívat i na ty, které přemýšlet neumí.“
„Potřebuji koně, který nekouše, nekope a netváří se chytřeji než jeho jezdec. Po zkušenosti s Briem mám velmi skromné požadavky.“
„Tak to jste na špatném místě,“ zasmál se Mydlář. „Ale pojďte, něco vám ukážu.“
Mrkl na něj a vyrazil mezi stáje, kde koně stály v řadách, podupávaly kopyty a z nozder jim šel pára.
„Vy se vyznáte v koních?“ zeptal se Eusebius podezíravě.
„Já?“ usmál se Mydlář. „Ne. Ale znám lidi, co je prodávají. A to je často důležitější.“
Zastavili se u hnědáka s bílou skvrnou na čele. Kůň stál pokojně, v očích měl však bystrý lesk. Mydlář mu přejel rukou po hřívě, zkontroloval zuby a kývl. „Tady ten. Jmenuje se Šíp. Je rychlý, věrný a prý i trpělivý. Poslední vlastnost budete potřebovat oba.“
Eusebius k němu přistoupil a podíval se mu do očí.
Kůň neuhnul pohledem. Jen lehce foukl nosem, jako by ho zdravil.
„No vida,“ pronesl Eusebius. „Ten aspoň nekouše.“
„Zatím,“ poznamenal Mydlář s pobavením.
Eusebius se zasmál. „Mistře, jestli se i tenhle rozhodne mě ochutnat, vezmu to jako znamení, že mi osud dává lekci pokory.“
„Osud?“ pousmál se Mydlář. „To spíš kůň pozná, kdo mu bude sedět na hřbetě. A pokud vás kousne, berte to jako důkaz, že má vkus.“
Eusebius se zasmál a zavrtěl hlavou. „Vy jste se nezměnil.“
„A vy taky ne,“ odvětil Mydlář. „Pořád ten samý tvrdohlavý voják, který si myslí, že svět se dá přemluvit rozumem.“
„A vy pořád ten samý mistr, který se směje, i když je kolem popravčí lešení,“ odsekl Eusebius s úsměvem.
Mydlář se pousmál. „Smát se je někdy jediný způsob, jak zůstat naživu.“
Když Eusebius nasedl, Šíp se rozešel hladce, jistě a bez odporu. „Zdá se, že jste si padli do oka,“ poznamenal Mydlář. „A prozatím i do sedla.“
Eusebius se podíval dolů. „Taky poprvé, co mě někdo nekousl při seznamování. To už beru jako znamení.“
„Pak vám přeju, ať vás tenhle vezme dál než ten minulý,“ odvětil Mydlář. „A kdyby vás zase někdo kousl, přijďte. Já na rány mám masti.“
„Na duši taky?“ zeptal se Eusebius s úsměvem.
„Na duši? Na tu mám pivo,“ zasmál se Mydlář a mávl rukou. „A teď běžte, než si to ten kůň rozmyslí.“
Eusebius se lehce dotkl otěží, Šíp se pohnul vpřed a vydal se s ním k bráně.
Vítr mu foukal do tváře, ulice voněla ranním chlebem a kouřem.
Poprvé po dlouhé době měl pocit, že se mu svět nebrání – aspoň na pár kroků.
Uběhl rok. Zima byla dlouhá, těžká a tichá. Když ustoupila, Praha se znovu nadechla. Ulice naplnil smích, hluk kovadlin a vůně rozehřátého vosku. Nad střechami se nesl zpěv a první jarní vítr rozechvíval prapory na hradbách. Na dvoře se některé tváře ztratily, jiné se vrátily. Veronika si pod jménem Eusebius mezitím vybudovala pevné místo po císařově boku, poznala chodby Hradu i nálady jeho obyvatel a naučila se, kdy mluvit a kdy pouze poslouchat. Hrad přesto zůstával stejný: bdělý, chladný a trpělivý.
Dny získaly pevný rytmus. Ráno Veronika vyjížděla z Pražského domu na Šípovi a za jeho branou se stávala Eusebiem. Dlouhé hodiny sedávala s Keplerem nad rukopisem a učila se rozpoznávat nálady dvora dřív, než se proměnily v otevřené nebezpečí. Rudolf přicházel bez ohlášení, kladl otázky a odcházel s dalšími. Postupně si zvykl, že mladý zbrojířův syn před ním nesklání rozum ani oči. Večer se domů vracela zase jako Veronika, odkládala mužský hlas i napětí císařských komnat a usedala mezi své. Ostatní si mezitím našli vlastní povinnosti a naučili se pohybovat městem tak přirozeně, že už nepůsobili jako hosté z jiného času.
Jednoho jarního dne poslal Rudolf Eusebia pro svazek o symbolice rostlin. Knihkupec v zapadlém krámku na konci Celetné prodával téměř cokoli, pokud zákazník zaplatil dost. Zájem císaře v něm však probudil chamtivost větší než obvykle.
Obchodník s knihami a starými rukopisy byl známý tím, že prodával všechno – pokud za to někdo zaplatil dost. Dnes však měl v rukou svazek, o který osobně projevil zájem samotný císař Rudolf. A to se rovná příležitosti.
Eusebius položil na pult císařův doporučující list. „Přišel jsem pro Della Mirabilia, část o symbolice rostlin. Cena byla domluvena.“
Obchodník se na list podíval, pak na Eusebia. Změřil si ho pohledem, který mluvil jasně: mladý, bez doprovodu, neoblečený jako dvorní rada – snad někdo, kdo se dá obehrát.
„Ach tak,“ protáhl falešně vlídně. „Samozřejmě, mám ji tady. Ale obávám se, že od včerejška cena stoupla.“
„Byli jsme domluveni,“ odpověděl Eusebius klidně.
„Ano, byli,“ usmál se muž, „ale od té doby jsem zjistil, pro koho ji kupujete.“ Naklonil se k němu. „A když císař něco chce, může si to dovolit zaplatit.“
Eusebius neuhnul pohledem. „Císař platí férově. A nekrmí zloděje.“
„Zloděje?“ rozohnil se obchodník. „To si nechám zaplatit dvojnásobně!“
Eusebius vytáhl váček, odpočítal přesnou částku a vysypal mince na pult. „Dostanete, co vám náleží. Zbytek vám může přidat vlastní svědomí, pokud nějaké najdete.“
Popadl knihu, otočil se k odchodu – a v tu chvíli se zpoza regálů zvedli tři muži, svalnatí, s tvářemi, které slovo „vyjednávání“ slyšely naposledy asi v dětství.
Eusebius se rozhlédl. Dveře zatarasili tři muži, zatímco okno zůstalo otevřené. „Dobře,“ zamumlal. „Dnes se tedy odchází oknem.“
A skočil.
Kolem poledne projížděli Prašnou bránou dva jezdci. Jejich koně byli zbrocení potem, pláště pokryté prachem cesty. Bylo znát, že jedou zdaleka.
První z nich seděl rovně, v honosném kabátci z tmavého sametu, lemovaném zlatou nití. Na opasku mu visel kord, jehož rukojeť se leskla v jarním světle.
Druhý, o něco mladší, měl prostý plášť, potrhané boty a na sedle připevněný vak. Na první pohled bylo zřejmé, kdo z nich je pán a kdo sluha.
Když projeli bránou, oba zpomalili.
Muž v čele se narovnal a rozhlédl kolem. „Praha,“ pronesl tiše. „Konečně.“
Jeho společník se pousmál, i když v hlase zněla únava. „Zdá se, že město stojí pořád na stejném místě. Jen my jsme zestárli.“
„Ne,“ odpověděl pán klidně, „město se změnilo. Každý kámen tu má novou paměť.“
Oba zabočili ke Královské cestě. Ulice se leskly po ranním dešti, trhovci volali, z oken se linula vůně chleba a kadidla. Z Týnského chrámu se ozvalo polední zvonění a v jeho hlase bylo cosi neklidného.
„Tady se člověk nikdy nevrací,“ řekl pán po chvíli. „Jen znovu vstupuje do příběhu, který ještě neskončil.“
Jeho společník přikývl a pobídl koně. Oba se vydali dál, směrem k Hradčanům.
Praha je pozorovala – tiše, z oken a ze stínů.
Z horní části ulice se ozvalo křičení a dupot bot. Dva měšťanští drábové se prodírali davem a volali:
„Zadržte ho! Zloděj!“
Lidé uskakovali stranou, nikdo se do toho nechtěl plést. V patře nedalekého domu se na okamžik rozletělo okno – a z něj se vyhoupla postava v tmavém kabátci.
Eusebius.
Místo toho, aby běžel ke dveřím, prostě skočil.
Dopadl těžce – rovnou na jezdce, který zrovna projížděl pod oknem. Kůň zaržál, oba muži se skutáleli do bláta a směsi sena, vody a prachu.
„Do všech čertů!“ zařval jezdec, když se zvedal. „Co to má znamenat?!“
Eusebius, celý od bláta, si otřel obličej a s klidem odpověděl:
„Promiňte. Jinak to nešlo.“
„Jinak to nešlo?“ zopakoval muž nevěřícně, bahno mu stékalo z pláště. „Vy jste mi spadl z nebe!“
„Z okna,“ opravil ho Eusebius klidně. „Ale chápu, že to z vašeho pohledu vypadalo jako zázrak.“
Muž zrudl. „Vy drzý spratku, víte vůbec, s kým mluvíte?!“
„Zatím jen s někým, kdo by měl děkovat, že jsem trefil měkké přistání,“ odvětil Eusebius a lehce se uklonil.
V tu chvíli se ozval výkřik shora:
„Zastavte ho! Má to u sebe!“
Do okna se opřel muž v koženém kabátci, zvedl ruku – v ní pistole.
Eusebius se k němu jen letmo otočil, povzdechl si a popadl klobouk, který mu visel na klice sedla.
„Omlouvám se,“ řekl jezdcovi, „ale tohle si vyřídíme později.“
Hodil klobouk směrem k oknu. Zbraň se na okamžik sklonila, výstřel minul a rozbil okno naproti. Dav zaječel, kůň se splašil. Eusebius už ale mizel v postranní uličce, kapesní knihu zastrčenou pod kabát.
Jezdec stál v blátě, neschopen slova. Sluhové se mu snažili pomoci, on je odstrčil. „Co to bylo za… nestvůru?“ procedil.
Z protější strany ulice, z černého kočáru se stříbrným znakem Šliků, právě někdo tiše sledoval celý výjev.
Muž v kabátci s erbem na prstenu se opřel o okno kočáru, koutky úst mu cukly v úsměvu.
„Zajímavé,“ zamumlal. „Velmi zajímavé.“
„Příteli!“ ozval se hlas zpoza kočáru.
Muž v blátě, který se právě pokoušel očistit rukáv od směsi vody a slámy, zvedl hlavu. Z černého vozu se znakem Šliků právě vystupoval jeho starý známý.
„Jáchym Ondřej Šlik,“ vydechl, překvapený, ale rád.
Šlik k němu přistoupil s úsměvem a rozpažil ruce. „Z toho si nic nedělejte, příteli. Ten kluk je postrach Prahy — a hlavně Hradu.“
Muž se narovnal a zamračeně se zeptal: „Vy ho znáte?“
„Bohužel ano,“ odpověděl Šlik s povzdechem. „A nejhorší na tom je, že je pod ochranou samotného císaře.“
„Ten spratek?!“ vyhrkl muž nevěřícně.
Šlik se lehce pousmál. „Ano, ten samý. Ale věřte mi, že v jeho případě to není obyčejná drzost. Je v tom něco víc.“
Pak dodal přívětivějším tónem: „Pojďte, příteli, pojďte ke mně do kočáru. Tam se trochu upravíte — a popovídáme si jako za starých časů.“
Muž ještě naposledy setřásl bláto z kabátce a vykročil za přítelem. Teď už bylo jasné, že jde o Matyáše Thurna, muže, kterého jen tak něco nerozhodilo. Přesto tušil, že dnešní den se do jeho života zapíše hlouběji, než by si přál.
Ani Matyáš, ani Eusebius tehdy netušili, že směšná nehoda, pád do bláta a krátká výměna urážek otevřely jejich společný příběh. Zatím mezi nimi zůstala uražená důstojnost, ztracený klobouk a jistota, že příští setkání nebude pokojné.
Matyáš při cestě k Šlikovu kočáru několikrát pohlédl do uličky, v níž mladík zmizel. Vztek ještě neopadl, pod ním se však ozývala zvědavost. Spratek v černém se pohyboval jako voják, mluvil jako někdo, koho nezastraší titul, a při útěku chránil knihu pečlivěji než vlastní žebra. Matyáš si zapamatoval jeho tvář, hlas i drzé klidné oči. Satisfakci mínil žádat doopravdy. Netušil, že příští setkání mu přinese mnohem víc důvodů ke zlosti než dnešní bláto.
Sklo prasklo, rám se rozletěl a Eusebius vyletěl do rušné ulice přímo na nic netušícího jezdce. Celetná si potom pamatovala hlavně výkřik, bláto, ztracený klobouk a mladíka mizícího se svazkem pod kabátcem.
Když kolem toho domu procházel později, říkával mu osudové okno. Tehdy však myslel hlavně na to, jak doručit knihu císaři, přežít cestu na Hrad a nezanechat za sebou další stížnost.
Eusebius kráčel vzhůru k Hradčanům, kabát ztuhlý od bláta, boty těžké a promáčené. V jedné ruce svíral svazek, kvůli kterému to všechno začalo, a druhou si z vlasů setřásal zbytky vody. Cesta se mu zdála delší než obvykle – možná proto, že každé druhé okno, kolem kterého prošel, mělo v sobě kousek jeho dnešního příběhu.
U Karlova mostu se zastavil, aby popadl dech. Mlha se zvedala a z dálky bylo slyšet zvony. Ušklíbl se pro sebe.
„Co to bylo za blázna,“ zamumlal, „vyjel po mně, jako bych mu to udělal schválně. No, dobře… kdyby někdo přistál na mně, asi bych taky řval.“
Knihu si přitáhl k tělu, jako by to bylo něco, co by mu mohlo utéct. Stráže u hradní brány ho poznaly hned, jen se po sobě podívaly a tiše se pousmály.
„Pane Eusebie,“ pronesl jeden z nich, „vypadáte, jako by vás město přivítalo otevřenou náručí.“
„A pak mě pustilo,“ odpověděl Eusebius bez zaváhání a pokračoval dál.
Slunce se opíralo do věží Hradu a vzduch voněl vlhkou dlažbou. Eusebius stoupal po schodech k císařské pracovně a po tváři mu přejel lehký úsměv.
„Hlavně, že mám tu knihu,“ zamumlal. „Zbytek se dá vyprat.“
Pak se narovnal, setřel si ruce o kabát a zamířil chodbou k Rudolfovým dveřím.
Eusebius šel rovnou ke komnatám císaře. Nikdo ho nezastavil – jeho tvář znali všichni – ale za zády slyšel šepot.
„Podívejte se na toho spratka… jak vypadá.“
„Špinavý jak kominík a takhle jde k císaři?“
Za rohem se ozvalo potlačované hihňání dvorních dam.
„Je sice špinavý,“ šeptla jedna, „ale hezký.“
Eusebius se neohlédl. Kdybyste tak věděly, pomyslela si Veronika ukrytá pod podobou mladého muže.
Před císařskými dveřmi stáli dva strážní. Eusebius zvedl obočí. „Zdravím, pánové.“
Strážím cukly koutky, ale rychle se zase narovnali a předstírali kamenné tváře.
Eusebius zaklepal. Dveře se otevřely a ve vchodu stál komorník Lang. Jakmile ho spatřil, ztuhl.
„Co to— to si děláte srandu?! Takhle k císaři nemůžete, vždyť jste jako—“
„Prase,“ doplnil ho Eusebius s úsměvem. „Já vím. Ale císař čeká na tohle.“ Zvedl ruku s balíčkem.
Lang se zamračil. „Já mu to odnesu.“
„Předám mu ji sám,“ odmítl Eusebius. Narovnal se a klidně se Langovi podíval do očí, takže komorník pochopil, že další dohadování nikam nepovede.
Lang si povzdechl, zjevně poražený, a ustoupil stranou. „Jak myslíte. Ale jestli se na vás podívá a dostane záchvat smíchu, neříkejte, že jsem vás nevaroval.“
Eusebius se jen pousmál. „Nebojte, on už je na mě zvyklý.“
A s knihou v ruce vstoupil dovnitř.
Eusebius vstoupil do císařovy komnaty. Rudolf seděl u stolu, obklopený pergameny, a zapisoval poznámky drobným písmem.
„Vaše Veličenstvo,“ ozval se Eusebius a lehce se uklonil.
Rudolf zvedl hlavu, a když ho spatřil, v koutcích úst mu zacukal úsměv. „Eusebie! Máte?“
„Mám,“ odpověděl Eusebius a ukázal balíček.
„Výtečně. Podejte mi ho,“ pronesl císař spokojeně.
Eusebius přešel ke stolu a položil svazek před Rudolfa. Císař se na něj chystal sáhnout, ale v půli pohybu se zarazil. „Proboha, Eusebie, vy vypadáte…“
„Jako prase,“ doplnil Eusebius s klidem. „Já vím.“
Rudolf jen protočil oči a zavrtěl hlavou. „Doufám, že se mi na stůl zase nedostane žádná stížnost. Sliboval jste, že se budete vyhýbat problémům.“
„Asi bude,“ přiznal Eusebius s lehkým úsměvem. „Ale tentokrát za to opravdu nemůžu.“
Rudolf pozvedl obočí. „To říkáte pokaždé. Co se stalo?“
Eusebius mu stručně vylíčil hádku s obchodníkem, jeho chamtivost i to, jak situaci vyřešil. Když došel k části o nešťastném dopadu, císař si položil ruku na čelo.
„Říkáte, že jste spadl přímo na někoho?“
„Ano, pane. Na jezdce. Asi nějaký šlechtic. Jeho kůň to nesl hůř než on, ale myslím, že oba budou žít.“
„A víte, kdo to byl?“ zeptal se Rudolf s nádechem pobavení.
Eusebius zavrtěl hlavou. „Ne, nevím, kdo to byl. Ještě jsem ho tady neviděl. Ale ten výraz…“ usmál se pod nosem, „ten si budu pamatovat.“
Muž mu připadal podivně povědomý. Postoj, výraz obličeje i oči připomínaly Jindřicha z Pražského domu, jako by se před Eusebiem na jedinou chvíli objevil jeho obraz z jiné doby.
Eusebius se lehce zamračil, ale nic neřekl. Rudolf si jeho zamyšlení nevšímal, už rozvazoval provázek kolem balíčku.
„Hlavně že jste tu knihu donesl,“ pronesl císař. „A běžte se převléct, než mi tu rozblátíte celý stůl.“
Eusebius se uklonil a s tichým úsměvem odvětil: „Jak poroučíte, pane.“
Eusebius se uklonil a otočil se k odchodu. V předsíni na něj čekal Lang, který si ho přeměřil od hlavy k patě, ale neřekl už ani slovo. Jen si tiše povzdechl a ustoupil stranou, aby mohl projít.
Na chodbě se právě objevil Pistorius. Když Eusebia spatřil, zastavil se a s lehce pozvednutým obočím pronesl:
„Eusebie… ty vypadáš, jako bys právě stál před otcem a čekal trest.“
Eusebius se zastavil a s nevinným výrazem odpověděl:
„Prase. Já vím.“
Pistorius si přejel rukou po čele a zavrtěl hlavou. „Aspoň že to víš. A kam teď?“
„Domů,“ odpověděl Eusebius s klidem. „Umýt se, než mě někdo prohlásí za nového posla z polí.“
Pistorius se pousmál. „Aspoň že máš pořád humor.“
„Ten se mi zatím neztratil,“ odvětil Eusebius a prošel kolem něj. „Nashle, otče.“
„Nashle,“ odpověděl Pistorius tiše a sledoval, jak Eusebius mizí chodbou směrem k východu.
Venku už se slunce klonilo k západu. Eusebius si přehodil kabát přes ramena, zhluboka se nadechl chladného vzduchu a zamířil ulicemi dolů — rovnou do Pražského domu.
Za soumraku dorazila Veronika k Pražskému domu. Ulice byly mokré po dešti, lampy se odrážely v loužích a z dálky zněly zvony z Týna. Jakmile odemkla branku a vstoupila na dvůr, mohla nechat Eusebia venku. Sotva otevřela dveře, udeřilo ji do nosu teplo a vůně polévky.
„Pane Bože,“ vydechla Žofie, když ji uviděla ve dveřích. „Vy jste spadla do sudu s blátem?“
Veronika se opřela o rám dveří a s klidem odpověděla: „Ne, jen jsem potkala Prahu. A ona měla převahu.“
Žofie protočila oči, popadla hadr a ukázala ke schodům. „Vana už se ohřívá. A ty boty nech tady, než mi zničíš dlažbu.“
„Rozkaz,“ zamumlala Veronika a poslušně je vyzula.
Ze salonu se ozval Matějův hlas: „Kdo to sem táhne ten bahenní zápach?“
„Já,“ ozvalo se unaveně z předsíně.
Matěj se objevil ve dveřích, zůstal stát a chvíli si ji prohlížel. „Proboha, Veroniko, tys bojovala s prasečí armádou?“
Veronika se pousmála. „Vyhrála jsem. Ale ztráty na obou stranách byly značné.“
Matěj jen zakroutil hlavou. „Aspoň že se směješ. Císař tě nezabil?“
„Zatím ne,“ odpověděla Veronika. „Ale vypadal, že k tomu neměl daleko.“
„Tak to je pokrok,“ poznamenal Matěj. „Minule vypadal, že tě hodí z okna.“
„Tentokrát jsem skákala sama,“ opáčila Veronika s úšklebkem.
Matěj se rozesmál, mávl rukou a zmizel zpátky v kuchyni. „Jdi se umejt, než tě Žofie zavaří s těstovinou.“
Veronika prošla chodbou, vyšplhala po schodech nahoru a v pokoji konečně shodila kabát. Byla unavená, celá od bahna, ale přesto se jí koutky úst zvedly do úsměvu.
„Jeden den v Praze,“ zamumlal pro sebe. „A člověk má hned o historku víc.“
Otevřela okno, pustila dovnitř chladný vzduch a chvíli jen stála. Venku bylo ticho. Konečně.
Když za sebou Veronika zavřela dveře svého pokoje, mohla konečně odložit vestu, boty i poslední zbytky Eusebiovy masky. S každým kusem oblečení z ní padal prach, bláto a napětí. Zhluboka se nadechla a s výdechem ze sebe setřásla celý den.
V zrcadle zůstala jen unavená Veronika. Sundala si košili, rozčesala vlasy a chvíli seděla na okraji postele, než napustila vanu. Do vody přidala pár kapek levandule. Vůně se rozlila po místnosti a uklidnila ji víc než cokoli jiného.
Když si lehla do horké vody, z úst jí uniklo tiché povzdechnutí.
„Konečně klid… a žádný Eusebius,“ zamumlala pro sebe. Zavřela oči, nechala horko obejmout tělo a na chvíli přestala myslet úplně na všechno.
Pak se ozvalo tiché zaklepání a dveře se pootevřely.
„Nesu vám ručníky, slečno,“ ozvala se Žofie.
Veronika pootevřela oči a pousmála se. „Děkuji, Žofie. Dnes byl zvláštní den.“
„Zvláštní?“ naklonila hlavu hospodyně. „Jak to myslíte?“
Veronika se opřela, přejela prsty po hladině a Žofii vylíčila hádku v obchodě, útěk oknem, pád na neznámého jezdce i návštěvu u císaře. Nakonec dodala: „Ten muž mi připomínal Jindřicha. Měl stejný postoj, oči i způsob, jakým se zlobil. Zeptám se ho, jestli o nějakém předkovi neví.“
Žofie položila ručníky na stoličku a usmála se. „Za hodinu bude večeře. Tak se ho, slečno, zeptejte sama.“
Veronika se jemně zasmála. „Máte pravdu.“
„Jako vždy,“ odpověděla Žofie pobaveně a tiše za sebou zavřela dveře.
Veronika se znovu ponořila do vody a nechala víčka klesnout. Levandule voněla, teplo ji obklopilo a všechno kolem na chvíli zmizelo. Jen v hlavě jí zůstával obraz muže s pohledem, který se nedal zapomenout.
Večer se dům naplnil smíchem a vůní jídla. U stolu seděli Martinic, Zdeněk, Jindřich, Dorotka, Veronika a další členové skupiny. Žofie obcházela stůl s miskami, dolévala víno a občas se sama pousmála nad tím, co zaslechla.
Martinic právě dokončoval svou historku.
„Říkám vám, šel jsem dnes na radnici vyřídit pár formalit,“ začal s teatrálním výrazem, „a to byste koukali, jak kolem mě skákali! Jeden úředník mi málem utřel boty, druhý se uklonil a třetí mi nabídl křeslo. Připadám si jako král!“
„Nebo jako přerostlý úřední razítko,“ podotkl Zdeněk a všichni kolem stolu vyprskli smíchy.
Martinic se rozesmál z plného hrdla a plácnul se po břiše. „Jen se smějte, ale já jsem se bavil!“
Veronika poslouchala a tentokrát se opravdu smála. Po dlouhém dni bylo příjemné být zase mezi svými.
„A co ty, Vero?“ obrátil se k ní Zdeněk s pobaveným úšklebkem. „Slyšeli jsme o tvém kaskadérském kousku. Prý ses proletěla oknem v Celetné?“
„Tak trochu,“ přiznala s úsměvem. „A díky, že mi to připomínáš, Zdeňku.“
„Nemáš zač,“ odpověděl s hranou vážností.
Veronika se obrátila k Jindřichovi. „Mimochodem, ten muž, na kterého jsem spadla, ti byl nápadně podobný.“
Jindřich se zarazil, odložil příbor a chvíli ji beze slova pozoroval. V očích mu něco zablesklo. „Počkej,“ řekl a vstal od stolu.
„Kam jdeš?“ zeptala se Dorotka, ale Jindřich už byl na půli cesty ke dveřím.
„Hned přijdu,“ odpověděl jen a zmizel na chodbě.
U stolu na okamžik zavládlo ticho. Dorotka se naklonila k Veronice. „Co jsi mu řekla?“
„Nic zvláštního,“ odvětila Veronika. „Jen že mu byl podobný.“
Zdeněk si nalil víno, pousmál se a dodal: „No, to bude ještě zajímavý večer.“
Veronika se zasmála, ale myšlenkami už byla jinde – u neznámého muže z ulice a jeho pohledu, který jí pořád nešel z hlavy.
Jindřich se vrátil do jídelny rozjařený a v ruce nesl sešit v popraskané kožené vazbě. Položil jej na stůl tak prudce, až poháry tiše cinkly.
„Tohle je deník mého předka Matyáše Thurna,“ oznámil vítězoslavně. „Začal si jej psát v Uhrách, když sloužil v císařské armádě proti Osmanům.“
Otočil se k Veronice a mrkl na ni. Veronika mu úsměv oplatila.
„Znám jej téměř nazpaměť,“ pokračoval Jindřich, když usedl. „U téhle části jsem se dnes opravdu musel smát. Poslouchejte.“
Otevřel deník, našel označenou stránku a četl:
„Dnes, léta Páně 1600, se vracím do Prahy po mnoha letech strávených na bojištích mezi životem a smrtí. Jsem doma. Cesta byla pokojná, po dešti neprášilo a město mě přivítalo bez nesnází. Když jsem však projížděl Celetnou, skočil na mě z okna spratek celý v černém. Jeho drzost mi vlila do žil vztek. Snad podle oděvu nepozná, s kým má tu čest? Až jej znovu potkám, budu žádat satisfakci. Můj přítel Jáchym Šlik mi prozradil, že ten mladík je chráněncem císaře Rudolfa II. Počkám si na vhodnou příležitost.“
Jindřich dočetl a zavřel deník. U stolu zavládlo naprosté ticho.
Zdeněk se pousmál, ale nikdo neřekl ani slovo. Všichni se jen podívali na Veroniku, která měla v očích pobavený záblesk.
Z čela stolu se ozval Rudolfův hlas, klidný, ale s nádechem úsměvu:
„Takže, má drahá, jsi oficiálně v dějinách.“
Veronika se jen zasmála a zavrtěla hlavou. „No, to mi ještě chybělo.“
Veronika si otřela koutky úst. „Skočit člověku do života i do dějin během jediného dne. To už chce zvláštní nadání.“
„To by šlo i na erb,“ poznamenal Zdeněk. „Postava letící z okna se svazkem papírů.“
Všichni se rozesmáli. Dorotka zvedla sklenici a dodala:
„Na zdraví našeho hrdiny – nebo spíš hrdinky. Eusebie, alias Veroniky, co přežije i pád do historie.“
Veronika se zasmála a ťukla si s ostatními.
„Díky, to jsem přesně potřebovala slyšet po takovém dni.“
Matěj se na ni podíval přes stůl.
„Takže ten muž, na kterého jsi spadla… byl opravdu Thurnův předek?“
„Podle deníku ano,“ odpověděla Veronika. „A jestli měl stejný výraz jako Jindřich, proklínal mě ještě dlouho po odjezdu.“
Jindřich se usmál. „Thurnové mívají horkou hlavu, ale dlouhou paměť.“
„Tu hlavu jsem dnes viděla. Paměť si ještě ověřím.“
Martinic mávl rukou a odložil pohár.
„Hlavně, že jsi celá. A že máš historku, kterou nikdo nepřekoná.“
„To bych netvrdila,“ odpověděla Veronika s pobavením. „V tomhle domě nikdy nevíš, kdo přijde zítra a čím to překoná.“
Zdeněk se usmál, opřel se o židli a pozvedl pohár.
„Tak na Prahu. Na její okna, pády a všechny, kdo to přežijí.“
Všichni si přiťukli.
Na chvíli se rozhostil klid. V krbu praskalo dřevo, venku bylo slyšet vzdálené zvony a ze dvora přicházel chladný večerní vzduch.
Veronika se rozhlédla po známých tvářích a v duchu si pomyslela, že po dnešním dni je tenhle obyčejný večer to největší štěstí, jaké mohla chtít.
Veronika ležela v posteli a hleděla do vyřezávaného stropu. Byl ten střet pouhou náhodou, nebo ji čas znovu postrčil přesně tam, kam chtěl? Rozum se přikláněl k náhodě, neklid v jejím nitru však odmítal souhlasit.
Povzdechla si, otočila se na bok a zavřela oči.
„Snad na to zapomenu,“ zamumlala do polštáře.
Už skoro usínala, když ji probudil tichý zvuk – jakési škrábnutí a tlumené mňouknutí. Otevřela oči právě ve chvíli, kdy se dveře pootevřely a v nich se objevil Bobeš – jejich kocour.
Byl to rozmlsaný, samolibý tvor s bílou náprsenkou, kulatým břichem a pohledem, který říkal: Všechno v tomhle domě patří mně.
„Aaa, pán se vrátil ze schůzky,“ zamumlala Veronika s úsměvem. „Tak co, kolik bude potomků tentokrát?“
Bobeš na ni jen líně mrkl, vyskočil na postel, pohodlně se stočil k jejím nohám, protáhl se, zívl a během chvilky spal.
Veronika se tiše zasmála, zakývala hlavou a zašeptala:
„Pán je unaven.“
Zhasla lampu, přitáhla si deku a poslouchala pravidelné Bobešovo předení. Obraz neznámého jezdce postupně ztrácel ostrost a nakonec usnula i ona.
Budoucnost slouží minulosti 