Budoucnost slouží minulosti

Brána se probouzí

Od té noci, kdy se medailon poprvé rozzářil a na několik okamžiků ji přenesl do jiné doby, uběhlo jen pár měsíců. Veronika se vrátila do obvyklého rytmu – archivy, knihy, přednášky, disertační práce, korektury a schůzky U Fleků. Na první pohled se nezměnilo nic, uvnitř se však všechno posunulo. Spánek už nebýval klidný. Občas se probudila s pocitem, že se kolem ní zadrhl čas a stíny na stěně se pohybují podle pravidel, kterým nerozumí.

Medailon měla schovaný v krabičce na dně zásuvky. Kdykoli si sedla ke stolu, cítila z toho místa slabé teplo – tiché, vytrvalé připomenutí. Vyhodit ho nedokázala, ale dotknout se ho se bála. Pokaždé, když krabičku zahlédla, vrátil se obraz rudých vlasů, těžkého kabátce a muže v komnatě vonící voskem, dřevem a cizím stoletím.

„Byl to sen,“ šeptala si pro sebe pokaždé, když o tom začala přemýšlet. „Jen přelud.“ Ale její hlas zněl prázdněji s každým opakováním.

Snažila se zaplnit ticho disertační prací, korekturami a novými články. Jenže i mezi řádky latinských spisů občas zahlédla slova, která tam předtím nebyla. Když si večer pustila hudbu, rytmus bicích se jí měnil v ozvěnu kroků na kamenné podlaze. V takové chvíli hudbu vypnula, rozsvítila lampu a vrátila se k práci s urputností člověka, který odmítá připustit vlastní strach.

Zvenku působila klidně, jen Dorka si všimla, že se Veronika občas zadívá do prázdna o vteřinu déle, než bývalo obvyklé. „Měla by sis odpočinout,“ říkala jí. „Možná na chvíli vypnout, přestat s těmi rukopisy.“

Veronika se usmála. „A zanevřít na minulost?“
„Ne,“ odpověděla Dorka tiše. „Jen ji občas nechat spát.“

Jednoho červencového podvečera se po delší době sešla celá banda U Fleků.
Zahrádka byla plná smíchu, pivo se točilo proudem a u jejich stolu vládla ta známá směsice chaosu a pohody, kterou dokázali vytvořit jen oni.

„Čau bando!“ zvolal Fredy, když se konečně prodral davem. Hned se sklonil k Dorce a políbil ji na tvář.
„Ahoj, držím ti místo, ale pivo si objednej sám,“ usmála se.
„Neboj, už mi ho nesou,“ odpověděl a hned se napil, jako by tím chtěl dohnat ztracený čas.

„Moc se omlouvám, že jsem dorazil až teď,“ pokračoval, „ale mám pro vás novinku. A hlavně pro vás dva.“ Kývl na své bratry Rudolfa a Matyáše Štýrské.
Oba se na sebe podívali a současně řekli: „Proboha, jakou zase?“
„Pamatujete na Francii?“
„No…“
„A na ty dva Švédy?“
Všichni zpozorněli.
Fredy se vítězoslavně opřel do židle. „Hádejte co – přijedou. Matyáš Thurn a Albert Valdštejn.“

U stolu to zašumělo. Jana se usmála: „Ti, co vás tehdy málem nechali ve Fontainebleau zamčené ve sklepě?“
„Ti samí,“ přikývl Fredy pyšně. „A přesto je máme rádi. Přijedou pracovně, ale chtějí se s námi sejít.“
„Kde budou bydlet?“ zajímala se Polyxena.
„Nevím, nechtěli říct, ale je o ně postaráno.“
Dorka protočila oči. „Jen doufám, že z toho nebude další mezinárodní průšvih.“
„Ale ne,“ mávl Fredy rukou. „Jsou to sympaťáci. Jen trochu moc organizovaní.“
Matyáš Štýrský se opřel o stůl. „Takže až dorazí Thurn, budu na jeden večer ten druhý Matyáš.“
„Ty jsi druhý už teď,“ utrousil Rudolf a vysloužil si od něj šťouchnutí loktem.

Smích se rozléhal po stole. Veronika seděla stranou, naslouchala, ale její myšlenky občas odbíhaly. Sledovala, jak se světlo z lampy odráží v pivní pěně, a v tom záblesku se jí na okamžik zdálo, že vidí svíčku a stín muže v renesančním kabátci. Mrkla, a všechno zmizelo.

„Veru?“ ozvala se Dorka a lehce do ní šťouchla.
„Hm?“
„Ty zase nejsi mezi námi. O čem přemýšlíš?“
„O tom, že čas utíká,“ odpověděla s pousmáním.
„No to teda jo,“ zasmál se Fredy. „Ale dneska ho chytíme za pačesy – pozítří tu máme Švédy, a já chci, aby se jim Praha líbila.“
„Tak to nech na sobě,“ ušklíbl se Rudolf. „Ty jsi totiž náš kulturní atašé.“

Další kolo piv dorazilo a hospodou se nesl jejich smích. Byl to ten večer, kdy se všechno zdálo být zase v rovnováze. Jen Veronika občas pohlédla směrem ke dveřím, jako by čekala, že se za nimi objeví někdo, koho nikdy neviděla – a přitom si byla jistá, že ho pozná.

Jen pár ulic od ruchu večerní Prahy seděl v pracovně pražské diecéze biskup Tomáš Chlumecký. Na stole měl rozložené složky popsané poznámkami, pečetěmi a křížky. Vedle mosazné lampy ležela otevřená kniha – starý rukopis, jehož okraje už dávno zešedly časem.

Tomáš byl muž v letech, přímý a tichý, s pohledem člověka, který toho ví víc, než říká. Pocházel z generace duchovních, kteří za komunismu pracovali potají, a právě tehdy se setkal s Johannem Pistoriem. Ten ho zasvětil do tajemství řádu Ordo Custodes Temporis – Řádu Strážců času. Od té chvíle nesl jeho odkaz dál a střežil věci, o nichž většina církve neměla ani tušení.

Teď, když se svět měnil a stíny minulosti se znovu začaly hýbat, věděl, že se naplňuje doba, o které mluvil jeho učitel.

Na dveře se ozvalo zaklepání.
„Vstupte,“ pronesl klidně.

Vešel mladý kněz v černém saku. V ruce držel složku, z níž vyčníval červený list s pečetí. „Otče, přišla odpověď z Vatikánu.“
Tomáš zvedl hlavu, sundal brýle a pokynul mu, aby přistoupil blíž. „A co píší?“
„Souhlasí se zahájením projektu Budoucnost v minulosti.“

Chlumecký se pousmál, ale v jeho očích se zaleskla tíha odpovědnosti. „Tak tedy začíná druhá fáze,“ řekl spíš pro sebe.
„Myslíte, že je připravená?“ zeptal se mladík.
„Nikdy není. Ale čas si vybírá sám, Martine. A my jsme jen nástroje.“

Martin se posadil do křesla naproti. „Měl jsem už možnost mluvit s Matějem, všechno v Pražském domě je skryté a funkční. Řemeslníci odvedli skvělou práci. Zbraně a uniformy budou hotové do týdne.“
Biskup přikývl. „Výborně. Dům musí zůstat v utajení. Je to náš most – útočiště i brána.“

Na chvíli se odmlčeli. Zvenku doléhal tlumený zvuk zvonů svatovítské katedrály.

„A co oni?“ zeptal se Martin. „Vyvolení?“
„Jsou pohromadě,“ odpověděl Chlumecký. „Aniž by o tom věděli. Zatím netuší, že jejich osudy jsou propletené víc, než si dovedou představit.“
„A Veronika Scottová?“
Biskup se lehce pousmál. „Ta má před sebou nejtěžší úkol. A možná i největší zkoušku.“

Otevřel zásuvku, vytáhl obálku a položil ji na stůl. Vosková pečeť zůstávala hladká, bez znaku, který by prozradil odesílatele.
„Doručte jí ji, až nadejde správná chvíle. Pozvánka k rozhovoru bude mluvit o historickém výzkumu. Zatím jí neříkejte nic dalšího.“

Martin přikývl, obálku převzal a uložil do vnitřní kapsy saka. Když odcházel, Chlumecký zůstal ještě chvíli sedět a díval se na zapálenou svíci. „Johanne Pistorie,“ zašeptal do ticha, „tvůj čas se naplnil. Teď je řada na nich.“

Ráno, dva dny po večeru U Fleků, dorazil do Prahy vlak z Vídně. Z davu vystoupili dva muži kolem třiceti, dobře oblečení a s výrazem lidí, kteří vědí, kam jdou. Matyáš Thurn a Albert Valdštejn, jemuž přátelé říkali Bert, nesli lehká zavazadla a tvářili se, jako by Prahu znali nazpaměť.

„No vida,“ protáhl se Bert, když vyšli z nádraží. „Myslel jsem, že se sem vrátíme dřív.“
„Ty jsi to říkal pokaždé, když jsme odjížděli,“ odpověděl Matyáš s úsměvem. „Ale máš pravdu. Praha pořád voní stejně – pivo, dlažba a něco, co se nedá popsat.“
„Asi minulost,“ prohodil Bert. „Tady se prostě drží mezi kostkami.“

Oba se zastavili pod sochou svatého Václava. Turisté se kolem fotografovali, zatímco oni mlčky pozorovali dlouhou osu náměstí a proud lidí pod sebou.
„Víš, že tady býval Koňský trh?“ nadhodil Bert.
„Vím,“ přikývl Matyáš. „A víš, co je zvláštní? Vždycky, když tu stojím, mám pocit, že Praha něco čeká.“
„Třeba nás,“ zasmál se Bert a plácl ho po rameni.

Vtom se Matyášovi v kapse rozvibroval telefon.
„Fredy,“ oznámil, když se podíval na displej.
„Tak co, dorazili jste?“ ozval se z druhé strany veselý hlas.
„Před chvílí. Praha stojí, svět také.“
„Zatím,“ zasmál se Fredy. „Večer v sedm U Fleků. Máme zamluvený stůl, přijdou i holky. A prosím tě – tentokrát nic nerozbijte.“
„Budu se snažit,“ odpověděl Bert, který už se nakláněl k telefonu. „Ale jestli nás necháš čekat bez piva, půjdeš do pekla první.“

Matyáš zavěsil, oba se rozesmáli a vydali se směrem k metru.
„Zase U Fleků,“ povzdechl si Bert. „Kolik let už to je?“
„Dost na to, abychom věděli, že žádný večer U Fleků není jen večer,“ odpověděl Matyáš.

Cestou se smáli, dohadovali, kdo objedná první pivo a kdo zaplatí účet, až se Fredy jako obvykle pokusí ve správnou chvíli zmizet. Mezi jejich slovy se však drželo tiché napětí. Oba dobře věděli, že tenhle návrat není pouhou přátelskou návštěvou.

Když metro zastavilo na Malostranské, oba vystoupili a krátce se rozhlédli po městě.
„Víš,“ řekl Matyáš tiše, „někdy mám pocit, že nás Praha poznává.“
Bert se pousmál. „Tak doufej, že se neurazí.“

Lokál U Fleků voněl pivem a dřevem. Melodie pianina z rohu se mísila s hlukem hospodského večera, cinkáním sklenic a hovorem hostů. Stoly byly plné a u toho jejich, v rohu pod velkým oknem, už pomalu mizel druhý půllitr.

„Kde je Verča?“ zeptala se Polyxena mezi doušky.
„V knihovně,“ odpověděla Dorka a povzdechla si. „Říkala, že už odchází. Ale znáš ji, ona dokáže ztratit pojem o čase i v telefonním seznamu.“
„To je nemoc,“ smál se Fredy. „Chronické přelévání z archivu do reality.“

Dveře lokálu se otevřely a dovnitř vpadl závan teplého vzduchu. Veronika vešla rychlým krokem, vlasy svázané do nedbalého uzlu, tašku přeplněnou knihami a složkami přes rameno. Zastavila se, rozhlédla se po davu, zahlédla známý stůl a zamířila nejprve na toalety.

Bert ji zahlédl jako první. „Myslím, že přišla ta tvá akademická bouře,“ pošeptal Fredymu.
„To je ona?“ naklonil se Matyáš.
„Jo,“ přikývl Fredy s úsměvem. „Historie v lidské podobě. Jen pozor, má ostré lokty.“

Veronika se vracela ve spěchu a snažila se prodrat davem mezi stoly. V jedné ruce držela mobil, druhou svírala popruh tašky, která se jí houpala u kolen. Právě ve chvíli, kdy odbočila k jejich stolu, vyšel zpoza rohu Matyáš s tácem, na němž stála tři čerstvě načepovaná piva s pěnou až po okraj.

Střet byl neodvratný.

Nejdřív se ozvalo tlumené bouchnutí, potom šplouchnutí, několik vteřin ticha a následný výdech nejbližších hostů. Pivo teklo po Matyášově rukávu i Veroničině svetru a jantarové kapky dopadaly na podlahu jako zpomalený déšť.

Veronika ztuhla, zvedla hlavu a narazila na jeho pohled – světle modré oči, překvapivě klidné, ale s jiskrou nevysloveného rozhořčení.
„Do háje. Já vás neviděla.“
„Zřejmě ne,“ odpověděl tiše. „Nebo útočíte na všechny muže s tácem?“
„Byla to nehoda.“
„Můj oblek si dovoluje nesouhlasit.“

Přes mokrý kabát mu stékaly pramínky piva a on je nevzrušeně setřel ubrouskem, zatímco Veronika se snažila taškou zakrýt mokrý svetr.
„Dobře, řekněte mi, kolik stál ten váš poklad. Udělám vám na něj sbírku.“
„Sbírka nebude nutná,“ odpověděl Matyáš s náznakem úsměvu. „Váš svetr by si ovšem také zasloužil restaurátora.“
„Nejlépe někoho, kdo má na rukávech mokré fleky?“
„Nejlépe někoho, kdo pozná správnou chvíli k ústupu.“

„Vy jste…“ začala, ale nedořekla. Přerušil je smích u stolu.
Fredy už se smál na celé kolo. „Verčo, seznam se. Matyáš Thurn, ten Švéd, o kterém jsem mluvil.“
„Fajn,“ zavrčela. „Doufám, že pivní přepadení není vaše národní tradice.“

Matyáš se poprvé upřímně zasmál. „Spíš moje osobní katastrofa.“

Napětí povolilo. Veronika si odhrnula vlasy, které se jí lepily na krk, a pohlédla na něj přímo. „Tak na katastrofy,“ řekla a vzala ze stolu půllitr, který jí Fredy podal.
„Raději na příměří,“ doplnil Matyáš a ťukl si s ní.
Krátce se rozhlédl po ostatních. „Mimochodem, u tohohle stolu si všichni tykáme. Vykání po společné koupeli v pivu působí trochu přehnaně.“
Veronika se pousmála. „Dobře. Ale další pivo už si hlídej sám.“
„Beru na vědomí, Veroniko.“
„Veru,“ opravila ho. „Když už máme příměří.“

Kapka piva jí sklouzla po prstu. Neuniklo jí, že se na ni přestal dívat s výčitkou. Nahradila ji pozornost, která v ní vyvolala nejistotu. Byl to pohled někoho, koho už možná jednou viděla – pouze v jiné době a jiném světle. Nedokázala si vybavit tvář ani místo, jen krátký pocit poznání, který se objevil a hned zase unikl. Matyáš mezitím sklopil oči ke své sklenici, jako by podobný záblesk zachytil také a nechtěl jej před ostatními přiznat.

Zbytek večera plynul v překvapivě dobré náladě. Veronika se brzy nechala vtáhnout do hovoru a občas si neodpustila drobné rýpnutí.
„Takže jsi opravdu Švéd?“ zeptala se Matyáše.
„Jen napůl. Druhou polovinu tvoří původ a komplikace.“
„Skoro lékařská diagnóza.“
„Komplikace alespoň udržují svět zajímavý.“

Bert se mezitím skvěle bavil. Vyprávěl, jak jednou omylem způsobil diplomatický trapas v Paříži, když si spletl ministra s číšníkem, a celá parta se smála tak, že se až otáčeli hosté u sousedních stolů.
Jana s Polyxenou vedly vášnivou debatu o architektuře Karlova mostu, Fredy se dohadoval s Dorkou o správném pořadí výčepních, a Zdeněk tvrdil, že má tajný recept na pivo, po kterém se nikdo nikdy neopije – prý to dokáže už od studentských let.

Matyáš seděl naproti Veronice a jejich pohledy se během večera opakovaně setkávaly. Proudila mezi nimi zvědavost smíšená s neklidem. Její hlas měl klidný rytmus, ale v očích nesla cosi, co mu připadalo zvláštně známé.

Když se kolem půlnoci hospoda začala vyprazdňovat, Fredy se protáhl a prohlásil: „No, přátelé, myslím, že to byl večer století. Ale jestli zítra někdo přijde pozdě do práce, neházejte to na mě.“
„Kdo zítra pracuje?“ zvedl obočí Bert.
„Nikdo,“ odpověděla Jana. „Ale stejně se rádi vymlouváme.“

Smích se rozlil naposledy. Potom se parta začala zvedat. Venku je přivítal noční vzduch, teplý a tichý, vonící po dešti.
Veronika se s ostatními rozloučila, ale Matyáš si všiml, že se na okamžik zastavila u výlohy protějšího obchodu.
Na skle se odráželo světlo pouliční lampy – a v tom odrazu se na vteřinu zdálo, že za ní stojí někdo jiný, muž v tmavém kabátci, s ohnivými vlasy a těžkým pohledem.
Mrkla – a obraz zmizel.

„Je ti dobře?“ ozval se tiše za ní.
„Jo… jen se mi zatočila hlava,“ zalhala.
„Možná to pivo,“ nadhodil s úsměvem.
„Možná ten čas,“ odpověděla a odvrátila pohled.

Později v hotelovém pokoji se Matyáš opřel do křesla a nalil sobě i Bertovi trochu whisky.
„Tak co říkáš?“ zeptal se Bert, když si přiťukli.
„Na večer?“
„Na Veroniku.“
Matyáš se zasmál, ale bez lehkosti. „Je tvrdohlavá, chytrá a v jednom ohledu nebezpečná.“
„Nebezpečná?“
„Dívá se, jako by věděla něco, co já nevím.“
„A právě to se ti možná líbí.“
„Spíš mě to děsí.“

Bert si lokl a odložil sklenici. „Myslíš, že tuší, co se kolem ní děje?“
„Zatím ne. Jestli v sobě opravdu nese to, co naznačují spisy, dlouho to skryté nezůstane.“

Zvenku bylo slyšet vzdálené odbíjení hodin z věže. Oba muži zmlkli, každý ponořen do vlastních myšlenek.

Ve stejnou dobu zazvonil v pracovně biskupa Tomáše Chlumeckého telefon.
„Ano?“
„Vaše Excelence,“ ozval se známý hlas z druhého konce. „Dorazili a podle všeho se setkali se skupinou.“
„A Scottová?“
„Byla tam také.“
„Dobře. Nechte události plynout přirozeně. Čas se probouzí, ale ona nesmí zjistit, že je sledována.“

Na chvíli bylo ve sluchátku ticho. Potom se hlas ozval znovu: „A Thurn? Myslí si, že celé vedení projektu leží na něm.“
Chlumecký se pousmál. „Ať tomu zatím věří. Člověk jedná přirozeněji, když má pocit, že drží směr ve vlastních rukou. Někdy musí ti správní lidé zůstat ve stínu, dokud nenastane chvíle vystoupit.“

Položil telefon, odložil brýle a zadíval se z okna na noční Prahu. V dálce nad městem problesklo slabé světlo, pro kohokoli jiného sotva postřehnutelné.
„Pohyb začal,“ zašeptal. „Brána se znovu otevírá.“

Následující ráno se Praha probouzela do šedivého dne. Ve vzduchu zůstával neklid připomínající doznívající bouřku, přestože obloha byla klidná a mezi domy se drželo jen vlhké ticho.

Veronika seděla u stolu obklopená knihami. Vůně kávy se mísila s prachem pergamenů přinesených z archivu. Pokoušela se soustředit, ale myšlenky se vracely k předchozímu večeru – k jejich srážce, pivní sprše a pohledu modrých očí, který v ní zanechal něco, čeho se nedokázala zbavit.

Nakonec odložila pero a promnula si spánky. „Dospělá žena, historička, doktorandka – a stejně se chovám jako puberťačka,“ zamumlala.
Setkání s Matyášem v ní ovšem zanechalo víc než rozpaky. Něco se v ní pohnulo, probudilo a teď se hlásilo o pozornost.

První kapka deště dopadla na sklo, vzápětí druhá. Na protější straně ulice stál u lampy muž kolem čtyřiceti. Držel se zpříma a ani se nepohnul, jako by čekal na předem určený okamžik. Veronika zamrkala. Když se podívala znovu, místo pod lampou bylo prázdné.

Otevřela okno – a v tu chvíli se zvedl vítr. Papíry na stole se rozletěly do vzduchu, jako by je někdo sfoukl neviditelnou rukou.
Na zemi se zastavily až u jejích nohou. Jeden z listů zůstal obrácený vzhůru – a na něm, mezi starými zápisky, které opsala z kroniky, bylo připsáno jediné slovo:

„Brána.“

Zamrazilo ji. Věděla jistě, že to slovo tam včera nebylo.

Na druhé straně města, v jednom z tichých hotelů na Malé Straně, seděl Matyáš u okna s kávou.
Bert ještě spal, ale on se nemohl přimět zavřít oči.
Procházel si v hlavě všechno, co se stalo – i to, co se má teprve stát.

Na stolku ležel černý notes bez jediného označení. Otevřel ho a přečetl krátký zápis, který mu před cestou do Prahy doručil Chlumeckého prostředník:

„Vyhledat kontakt. Potvrdit existenci Pražského domu. Prověřit Scottovou. Nezasahovat.“

Notes zavřel, opřel se o rám okna a zhluboka se nadechl. Praha voněla deštěm a něčím mnohem starším. Výcvik ho naučil přesnosti i chladnému odstupu, Veroničin pohled se mu přesto vracel. Nejvíc ho znepokojovaly její oči. Téměř stejné viděl kdysi na portrétu v jednom z vatikánských archivů.

„Otče, potvrdili přijetí?“ ozval se Martin, když vstoupil do pracovny pražské diecéze.
Biskup Chlumecký přikývl. „Ano. Oba jsou v Praze, kontakt proběhl přirozeně. Netuší, že jsme o krok před nimi.“
„A dívka?“
„Začíná si všímat věcí, které ostatní přehlížejí. Je to dobré znamení. Vzpomeň si, co říkal Pistorius – dar se neprobouzí hlasem, ale tichem.“
Martin přikývl a zadíval se na mapu rozloženou před nimi. Uprostřed vedla linie Prahy, pod níž byly vyznačeny Klementinum, Karlův most a Pražský dům. Tenké čáry mezi místy vytvářely obrazec, který při letmém pohledu připomínal část starého ochranného kruhu.

„Jak dlouho máme?“ zeptal se.
„Dokud se znovu neozve medailon,“ odpověděl biskup tiše. „Pak už to nepůjde zastavit.“

Večer se Veronika sešla s Dorotkou. Seděly v malé kavárně u Vltavy, kde kapky deště pomalu stékaly po skle.
„Ty jsi nějak bledá,“ poznamenala Dorka. „Neměla jsi být dnes doma?“
„Byla,“ odpověděla Veronika. „Ale mám pocit, že doma už nejsem.“
„Zase ty tvoje sny?“
„Ne. Tentokrát to bylo jiné. Jako kdybych se probudila… a něco mě už čekalo.“

Dorka se zasmála, ale ne s úplnou jistotou. „Ty a tvoje předtuchy. Víš, že mi tím jednou způsobíš infarkt?“
Veronika se pousmála, ale oči jí zůstaly prázdné.
Za oknem se v řece odráželo světlo měsíce – a ve vodní hladině se na okamžik mihla silueta hradu.

Odraz na hladině zůstal o zlomek vteřiny déle, než dovoloval pohyb vody. Veronika se naklonila blíž ke sklu, ale mezi vlnami už viděla pouze světla nábřeží. Pocit, že ji cosi z druhé strany obrazu pozorovalo, ji provázel až domů.

O den později halil Prahu lehký ranní opar. V oknech se odráželo měkké světlo a všechno působilo pomaleji, téměř zasněně. Veronika stála u kuchyňské linky s hrnkem kávy a snažila se uspořádat myšlenky. Cítila se zvláštně rozpojená, jako by část její mysli zůstala někde jinde.

Když se vrátila ke stolu, zvonek u dveří zazněl ostřeji, než čekala.
Podívala se na hodiny – bylo sotva půl deváté.
Otevřela.

Na prahu stál muž v černém saku, s klidným výrazem a zdrženlivým úsměvem.
„Slečna Veronika Scottová?“ zeptal se formálně, ale s respektem.
„Ano. Vy jste…?“
„Jmenuji se Martin. Biskup pražské diecéze Tomáš Chlumecký mě pověřil, abych vám něco předal.“

Z aktovky vytáhl červenou obálku se zlatým okrajem a hladkou tmavě červenou pečetí. Položil ji na úzký stolek v předsíni.
„Biskup by vás rád přivítal osobně. Zítra dopoledne v deset hodin v diecézní pracovně na Hradě. Podrobnosti najdete v dopise.“

Veronika se na něj dívala s opatrností i zvědavostí. „Mohu se zeptat, o co jde?“
Martin se usmál tak, že v tom úsměvu bylo víc ticha než odpovědi.
„O spolupráci. Podrobnosti vám vysvětlí biskup osobně.“

Ještě okamžik zůstal stát, jako by chtěl něco dodat, nakonec však jen lehce sklonil hlavu.
„Přeji vám hezký den, slečno Scottová.“
„Děkuji,“ odpověděla. Nejistotu v jejím hlase zdvořilost zakrýt nedokázala.

Dveře se zavřely a v bytě zůstal klid, který už nepůsobil obyčejně.
Veronika se posadila, chvíli se na obálku jen dívala. Červený papír byl silnější, než bývá u běžných dopisů, pečeť neporušená, ale na jejím povrchu jako by se cosi jemně chvělo – neviditelný pohyb, sotva postřehnutelný.

Když ji konečně otevřela, papír uvnitř měl vůni starého inkoustu.
Písmo bylo pečlivé, úhledné, psané rukou, ne strojem:

Vážená slečno Scottová,
obracím se na Vás jménem Svatého stolce i pražské diecéze. Vaše práce v oblasti rudolfínských dějin a výzkum artefaktů z dob císaře Rudolfa II. vzbudily značný zájem.
Rád bych s Vámi projednal možnost spolupráce na projektu s názvem Budoucnost v minulosti.
Jedná se o mezioborový výzkum historických rukopisů, jejichž část je momentálně uložena v archivu Vatikánu.
Prosím, dostavte se osobně – detaily nemohou být sděleny písemně.

S úctou,
Tomáš Chlumecký, biskup pražský

Pod podpisem si všimla drobného symbolu – sotva patrného, vepsaného světle šedým inkoustem: Custodes Temporis.

Prsty jí projel mráz.
Ten výraz neznala, ale zněl povědomě, jako ozvěna dávno zapomenutého slova.

Zavřela dopis a chvíli seděla. V hlavě jí hučelo, srdce tlouklo v nepřirozeném rytmu. Ještě před několika dny se snažila přesvědčit samu sebe, že setkání s Rudolfem bylo výsledkem únavy. Nyní držela pozvání s pečetí Vatikánu a latinským názvem řádu, o němž nikdy neslyšela. Hluboko uvnitř cítila, že dopis přišel v přesně určenou chvíli. Nenašel ji náhodou; čekal, dokud k němu sama nedoroste.

Dlouho seděla a dívala se na dopis, který ležel na stole jako kus jiné reality. Několikrát ho přeložila, znovu rozložila, potom vstala a vzala ho do ruky. Potřebovala ho s někým probrat a jediným člověkem, který mohl znát význam pečeti i latinského nápisu, byl Scotta.

Sešla dolů do přízemí, odkud se linula vůně kávy a tlumený zvuk rádia. Scotta stál u sporáku ve světle šedém svetru a pomalu míchal kávu.
„Jsi vzhůru brzy. Na své poměry.“
„Nemohla jsem spát.“ Položila obálku na stůl. „Přišel za mnou nějaký Martin.“

Scottův úsměv zmizel. Pohledem přelétl po obálce a v očích se mu něco změnilo.
„Co ti řekl?“
„Že ho poslal biskup Chlumecký. Dopis už jsem otevřela.“

Posunula mu list přes stůl. „Pražská diecéze a Vatikán mi nabízejí spolupráci na projektu Budoucnost v minulosti. Chtějí, abych zkoumala rudolfínské rukopisy, a zítra se mám dostavit k osobnímu setkání.“

Scotta přestal dolévat kávu. Konvice mu zůstala v ruce a několik vteřin se ani nepohnul. Potom ji odložil, posadil se a přečetl si dopis od prvního řádku až po šedý nápis pod podpisem.

„Zítra?“ zeptal se pomalu.
„V deset. Na Hradě.“
Prstem přejel po jménu biskupa. „Tomáš Chlumecký. Čekal jsem, že se jednou ozvou. Doufal jsem jen, že to přijde mnohem později.“

Veronika se posadila naproti němu. „Kdo vlastně je?“
„Mnohem víc než jen biskup.“ Scotta položil dopis mezi ně a chvíli hledal slova, která by ji varovala, aniž by jí prozradil všechno najednou.

„Tomáš Chlumecký býval žákem Johanna Pistoria,“ pokračoval pomalu. „Učil se od něj víc než teologii. Znal tajemství starých rukopisů, jejich symboly a souvislosti, o nichž se v běžných seminářích nemluví.“

Veronika ztuhla. „A ty jsi ho znal?“
„Ano. Když jsi byla ještě malá, pohybovali jsme se ve stejném kruhu.“
„V jakém kruhu?“
„Ordo Custodes Temporis. Řád Strážců Času.“

Vyslovil název klidně, ale v kuchyni jako by se ochladilo.
„A ty?“ zeptala se tiše.
„Zůstal jsem s nimi jen krátce,“ odpověděl. „Pistorius nám tehdy ukázal spisy o dětech, rodových liniích a Bráně. Když jsem pochopil, že jejich ochrana může snadno přerůst v řízení cizích životů, odešel jsem. Doufal jsem, že tím všechno skončilo. Ale jestli teď kontaktovali tebe…“

Odmlčel se.
„…pak se něco děje. Něco, co chtějí skrýt za slovo spolupráce.“

Veronika sevřela dopis v ruce. „Takže mám odmítnout?“
„Ne,“ řekl rychle. „Musíš jít. Jen buď opatrná. Poslouchej, ale neříkej jim všechno. A pamatuj – nikdy nic není tak, jak se tváří.“

„Mluvíš, jako bys měl strach.“
„O sebe ne,“ řekl prostě. „O tebe ano.“

Zvedl šálek, dopil kávu a dodal: „Vezmi si s sebou medailon.“
„Myslíš, že mě ochrání?“
„Nevím. Už tě jednou přenesl, takže mu nevěřím. Současně je to jediná věc, která s tebou prošla Bránou a reaguje na její sílu.“

Veronika chvíli mlčela, pak si přisunula dopis a zastrčila ho zpět do obálky.
„Dobře,“ řekla tiše. „Zítra půjdu.“

Scotta přikývl, ale napětí v jeho tváři nezmizelo. Věděl, že se události znovu rozbíhají. Veronika právě vstoupila do části příběhu, před níž ji celé roky chránil, a on už nemohl vrátit čas ani ji znovu ukrýt do bezpečné nevědomosti.

Po zbytek dne byla Veronika nesvá. Nedokázala se soustředit ani na čtení, ani na poznámky. Věty se jí rozpadaly před očima a každé tiknutí hodin ji vracelo k zítřejšímu rozhovoru. Několikrát vytáhla medailon z krabičky, položila jej na stůl a zase ho schovala, jako by samotné rozhodnutí vzít ho na Hrad mohlo přivolat další přenos.

Několikrát si v duchu zopakovala jméno biskupa, ale znělo jí cize, těžce. Cítila, že se kolem ní něco stahuje – pomalu, nenápadně, ale neúprosně.
Nakonec odložila pero a vzala do ruky telefon.
Zvolila číslo, které uměla nazpaměť.

„Jano?“
„No nazdar,“ ozvala se zvesela na druhém konci linky. „Tys dnes nějaká rychlá. Co se děje?“
„Nevím,“ přiznala Veronika. „Asi potřebuju vypnout. Nepůjdeme na kávu? Do institutu Junák. Dnes tam mají otevřeno déle.“

„Jasně,“ odpověděla Jana bez váhání. „V šest?“
„Platí.“

Když Veronika dorazila na Staroměstské náměstí, město už se pomalu uklidňovalo. Turisté mizeli, dlažba byla mokrá po krátkém dešti a věže Týnského chrámu se odrážely ve výlohách jako z jiného času.
Institut Junák se skrýval v jedné z vedlejších uliček – tichý, s vysokými stropy a vůní kávy, dřeva a starých knih. Místo, kde se dalo dýchat.

Sedla si ke stolu u okna, sundala kabát a položila tašku vedle sebe. Horký hrnek s kávou ji trochu uklidnil, ale v žaludku měla stále ten těžký uzel.

Když se otevřely dveře, usmála se.
Jana dorazila přesně na čas – a nebyla sama.
Za ní se objevily Dorotka a Polyxena, obě s kabáty přehozenými přes rameno a s tím známým výrazem, který říkal, že slyšely víc, než Jana řekla po telefonu.

„Překvapení,“ prohlásila Jana vítězně. „Jedna kamarádka je na krizovou poradu málo.“
Veronika se rozesmála, i když jen napůl. „Vy jste blázni.“
„Možná,“ přikývla Dorka a objala ji. „Ale tvoji blázni.“
Polyxena si stáhla rukavice a položila je na stůl. „A jestli se nás pokusíš poslat domů, objednáme si další kávu a budeme tu sedět tak dlouho, dokud nezačneš mluvit.“

Po chvíli seděly všechny čtyři kolem stolu. Vůně kávy s karamelem a skořicí vytvořila malý ostrov známého klidu. Veronika se poprvé od příchodu Martina přestala ohlížet ke dveřím a povolila prsty, kterými dosud svírala okraj kabelky.

„Tak povídej,“ vyzvala ji Polyxena, zatímco si rozvazovala šátek. „Co tě trápí tentokrát? Nějaký zapeklitý rukopis nebo doktorand, co neumí citovat?“
Veronika si povzdechla. „Tentokrát ne. Dostala jsem nabídku z Vatikánu.“

Všechny tři ztichly.
Dorka zvedla obočí. „Vážně z Vatikánu?“
„Mají zájem o spolupráci kvůli mému výzkumu Rudolfa II. a pražských archivů. Jenže ten dopis působí, jako by historie byla pouze záminka.“
„A co za ní je?“ zeptala se Jana.
„Právě to nevím.“

Polyxena se naklonila blíž. „A co říká Scotta?“
„Abych šla. Ale opatrně.“

Dorka si promnula ruce. „Připomíná to začátek šíleného příběhu. Ty a Vatikán – taková kombinace přímo volá po problému.“
„Nebo po zázraku,“ dodala Jana.
„Zázraků jsme zažily dost,“ pousmála se Veronika. „Teď bych brala trochu obyčejného života.“

„Na to zapomeň,“ zasmála se Polyxena. „My čtyři jsme nikdy normální nebyly.“

Rozesmály se a napětí konečně povolilo. Přítomnost tří nejbližších kamarádek držela Veroniku pevně v přítomnosti a dávala jí pocit, že na zítřejší schůzku nepůjde úplně sama.

Za okny se pomalu stmívalo, lampy kreslily na zdi měkké kruhy a kavárnu plnil tlumený šum. Seděly pohromadě jako tolikrát předtím, jen tentokrát se pod běžnými slovy drželo vědomí blížící se změny. Dokud zůstávaly u jednoho stolu, mohla Veronika alespoň na několik hodin předstírat, že následující den nic neobrátí naruby.

Když obsluha oznámila, že zavírají, Jana navrhla pokračovat ještě někde jinde.
„Než se zase všechny rozprchneme,“ dodala a zvedla kabát ze židle.
„Souhlas,“ přikývla Dorka. „Na čaj už nemám náladu. Chce to víno.“
„Pojďme k Bílému lvu,“ navrhla Polyxena. „Je tam klid, nikdo nás neotravuje a pořád mají slušný sauvignon.“

A tak se vydaly přes Staré Město. Uličky voněly deštěm, světla lamp se leskla na dlažbě a město znělo tlumeně, jako by dýchalo v rytmu jejich kroků.

Vinárna byla poloprázdná. U několika stolků seděli hosté, hrála tlumená hudba a v rohu občas zapraskal starý gramofon. Usadily se u svého oblíbeného stolu, kde kdysi slavily Veroničinu promoci, a chvíli mlčely v příjemném tichu, v němž si přátelé rozumějí beze slov.

Číšník přinesl víno, čtyři sklenice se zaleskly v teplém světle.
„Na co připijeme?“ zeptala se Jana.
„Na klid,“ řekla Dorka.
„Na pravdu,“ dodala Polyxena a zvedla pohár.

Chvíli popíjely a potom se Polyxena zadívala do sklenky. Otáčela ji mezi prsty, až se světlo svíčky rozběhlo po skle.
„Napadla mě jedna věc. Co když nabídka není náhodná? Možná je to cesta ke zjištění, kdo doopravdy jsi.“

Veronika na ni pohlédla s mírným údivem.
„Jak to myslíš?“
„No,“ pokračovala Polyxena, „už víme, že nejsi jen tak obyčejná. Že jsi z minulosti. A Vatikán přece pomohl Scottovi, když jste se tady objevili. Kdyby ti chtěli ublížit, měli na to spoustu let.“
Jana pomalu přikývla. „Možná chce Chlumecký jen odpovědi. A možná…“
„Možná,“ doplnila ji Dorka, „je to jediný způsob, jak zjistíš, kdo byli tvoji rodiče.“

Veronika zůstala chvíli zticha. Víno v její sklenici se zalesklo do rubínové červeně a na okamžik se v něm zrcadlil plamen svíčky.
„O rodičích jsem nikdy nepřemýšlela,“ řekla pomalu. „Vlastně jsem se bála. Co když…“
Odmlčela se a usmála se – tím svým nejistým, trochu ironickým úsměvem.
„Proboha, hlavně ať nejsem Rudolfova!“

Všechny tři se zarazily, a pak vyprskly smíchy.
Polyxena málem převrhla sklenici, Jana si utírala oči a Dorka se držela za břicho.
Veronika se jen ušklíbla, zvedla sklenku a naklonila ji.
„Na jistotu,“ prohlásila a víno vypila do dna.

Když dopila, zůstaly na chvíli zticha. Jen hudba v pozadí tiše hrála a venku se město koupalo v teplém světle lamp.
Jana se na ni podívala s úsměvem, ale v očích měla něco jiného – směs obav a pochopení.
„Víš, Veru,“ řekla tiše, „ať zjistíš cokoli, pro nás jsi pořád ty. A to se nezmění.“

Veronika přikývla. „Já vím. Ale mám pocit, že zítra už nebude všechno stejné.“

Přiťukly si ještě jednou. Žádná z nich už nepotřebovala nic dodávat. Každá cítila, že prožívají poslední obyčejný večer před změnou, kterou zatím nedokázaly pojmenovat, a všechny čtyři si tu krátkou obyčejnost chtěly uchovat.

Ráno bylo chladnější, než čekala.
Praha se teprve probouzela, z kaváren se linula vůně kávy a podél ulice se leskly kapky rosy, které se držely na zábradlích jako drobná skleněná semínka. Veronika šla pomalu, s dopisem pevně sevřeným v ruce.
Měla pocit, že každý její krok zní hlasitěji, než by měl.

Když dorazila k branám Pražského hradu, cítila zvláštní směs klidu a napětí. Strážníci stáli nehybně, jen občas se pohnul jejich pohled, když přicházeli návštěvníci.
Veronika se zastavila před nimi a ukázala dopis s pečetí.
Strážný si ho prohlédl, zkontroloval razítko a bez jediného slova ustoupil stranou.

„Můžete projít, slečno Scottová,“ řekl formálně a kývl na druhého vojáka.
Ta formálnost ji zaskočila. Nikdy si nepotrpěla na tituly, ale z jeho tónu cítila, že to není jen obyčejné pozvání.

Prošla branou.
Hradní nádvoří se rozprostřelo před ní v celé své velikosti – kamenné dlaždice se leskly po nočním dešti, holubi se zvedali ze střech a z oken katedrály dopadaly paprsky světla, které vypadaly skoro živě.

Na druhém nádvoří si všimla postavy, která k ní mířila.
Byl to mladý kněz – štíhlý, v černém saku, s jemným výrazem a pohledem, který působil klidně, téměř konejšivě. Když se přiblížil, mírně se uklonil.

„Slečna Veronika Scottová?“
„Ano,“ přikývla.
„Jmenuji se Martin,“ představil se. „Byl jsem pověřen, abych vás doprovodil k biskupovi. Čeká na vás.“

„Děkuji,“ odpověděla tiše.

Společně kráčeli po kamenné chodbě, kde se ozývaly jen jejich kroky. Na stěnách visely obrazy starých duchovních a císařů, každý z nich jako by je pozoroval z jiné doby. Veronice se zrychloval tep. Pod nervozitou rostlo zvláštní vědomí, že tahle cesta vede někam, kam už kdysi patřila. U jednoho portrétu na okamžik zpomalila, protože rudé vousy a těžký pohled připomínaly muže z jejího přenosu. Martin se neotočil, přesto jako by její zaváhání zaznamenal.

Martin šel o krok napřed a otevřel těžké dveře s mosaznou klikou.
„Tady, prosím. Biskup Chlumecký vás očekává.“

Veronika přikývla a zhluboka se nadechla.
Dopis s červenou pečetí svírala tak pevně, až se jí do dlaně otiskl její tvrdý okraj.

Pracovna ji překvapila střídmostí. Dřevěný stůl, několik křesel, knihovna plná svazků a velké okno vytvářely prostor určený spíš k práci než k okázalým návštěvám. Za stolem seděl muž v černém oděvu se stříbrnými vlasy a klidnýma očima, které působily, jako by viděly dál, než jim člověk dovolil.

„Slečno Scottová,“ oslovil ji jemným hlasem, „jsem rád, že jste přišla.“
Veronika přikývla. „Děkuji za pozvání, otče biskupe.“
„Posaďte se, prosím.“

Usedla naproti němu a položila dopis na stůl.
„Předpokládám, že už jste ho četla,“ řekl tiše.
„Ano, ale… úplně nevím, proč jsem tady,“ přiznala. „V dopise stojí, že jde o historickou spolupráci, ale žádné podrobnosti tam nejsou.“

Biskup přikývl a chvíli ji mlčky pozoroval.
„Máte pravdu. Některé věci se lépe vysvětlují osobně.“
Natáhl se pro složku na kraji stolu, otevřel ji a vytáhl několik listů.
„Vaše práce na rudolfínských studiích zaujala Vatikán. Zvlášť analýza rukopisů z období kolem roku 1600. Ne každý v nich dokáže číst, slečno Scottová. Vy ano.“

„Mám jen praxi,“ pokusila se o úsměv.
„Máte dar,“ opravil ji s jemným důrazem.

Na okamžik se odmlčel a podíval se jí do očí.
„Víme, že jste narazila na určité zvláštnosti. Zápisy, které se mění, symboly, které se objevují tam, kde nemají být. Mýlím se?“

Veronika ztuhla. „Jak… o tom víte?“
„Na světě je málo věcí, které se dějí jen náhodou,“ řekl klidně. „A některé záznamy se neukazují každému. Církev tyto jevy sleduje už dlouho.“

Předklonil se, opřel ruce o stůl a mluvil tišeji:
„Potřebujeme někoho, kdo rozumí historii nejen jako textu, ale jako živé paměti. Někoho, kdo dokáže číst i to, co ostatní přehlédnou. Církev vám nabízí přístup k archivům, kam se běžný badatel nedostane.“

Veronika se nadechla, ale místo odpovědi jen přejela prstem po hraně dopisu.
„A proč já?“ zeptala se nakonec.
„Protože vy,“ odpověděl bez váhání, „jste už byla součástí příběhu, který studujete.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Tikot hodin rozřezával vzduch na drobné údery.
„Nevím, co tím myslíte,“ řekla po chvíli. V jejím hlase zněla spíš obrana než odpor.
„Dnes tomu rozumět nemusíte,“ odpověděl Chlumecký. „Odpovědi přijdou postupně.“

Zavřel složku a pokračoval úřednějším tónem:
„Vaším úkolem bude přezkoumat několik rukopisů uložených v našem archivu. Připravíme vám povolení a přístupové listiny. Pracovat můžete zde v Praze. Každý nález budete konzultovat přímo se mnou.“

Veronika se zvedla, stále nejistá, zda má cítit poctu, nebo znepokojení.
„Dobře. Souhlasím.“
„Výborně. Začněte zítra. Martin vás uvede do archivu.“

Když se otočila k odchodu, zastavil ji ještě hlas za zády.
„A slečno Scottová,“ řekl jemně, „vezměte si s sebou ten medailon, který nosíte. Možná ho budete potřebovat.“

Veronika zůstala několik vteřin stát. Otázku, odkud o medailonu ví, nakonec nevyslovila. Jen kývla a vyšla z pracovny, kde už na ni čekal Martin.

Těžké dveře za ní zapadly do zámku a jejich zvuk se rozlehl chodbou jako hranice mezi dosavadním životem a vším, co mělo přijít.

Martin jí podržel dveře do další chodby a nechal ji projít napřed. Kamenný prostor voněl starým dřevem a voskem ze svící, ozvěna jejich kroků se táhla až ke schodišti.

Na konci chodby otevřel dveře na nádvoří. Venku je přivítal studený vítr, který se prohnal arkádami a rozhýbal vlajku nad vchodem.
„Děkuji, že jste přišla,“ řekl klidně.
„Ani nevím, jestli mám být ráda,“ odpověděla s úsměvem, který se jí nepovedlo úplně udržet.
„To se obvykle ukáže až později,“ odvětil Martin.

Zastavili se u brány. Strážní ji znovu pozdravili, tentokrát se jejich pohledy zdržely o chvíli déle.
„Zítra se uvidíme, slečno Scottová. V deset hodin tady, potom vás doprovodím do archivu.“
„Dobře. Děkuji.“

Usmál se jen lehce, s upřímnou mírností.
„A nezapomeňte přinést dopis i medailon. Obojí budeme potřebovat.“

Poté se lehce uklonil a odešel zpět přes nádvoří, jeho silueta se pomalu ztrácela mezi sloupy.
Veronika zůstala chvíli stát, neschopná se pohnout.
Hrad kolem ní působil jinak – větší, starší, živější. Jako by měl vlastní dech.

Když se konečně vydala dolů k bráně, s dopisem pevně sevřeným v kapse, hlavou jí vířily myšlenky, které se odmítaly srovnat. Každá odpověď, kterou dnes dostala, vyvolala dvě nové otázky.

Proč já?
Jak vědí o medailonu?
A co znamenalo to, že už jsem součástí příběhu, který teprve zkoumám?

Vítr zesílil a nesl s sebou zvuk zvonů z katedrály.
Zvedla hlavu a na okamžik měla pocit, že slyší tlumený hlas, který kdysi patřil někomu z jiného století.
Zavřela oči. Když je znovu otevřela, stála už na dlažbě před branou, sama, s Prahou rozprostřenou pod sebou.

Martin se vrátil chodbou diecéze. Ticho se kolem něj rozléhalo jako mlha. Zastavil se u dveří pracovny, tiše zaklepal a vešel.

Biskup Tomáš Chlumecký stál u okna, ruce založené za zády, a sledoval nádvoří. Poslední paprsky zapadajícího slunce klouzaly po kamenných dlaždicích. Jeho klid působil tíživě, jako by v duchu počítal, kolik jistot se může zhroutit ve chvíli, kdy se Brána naplno probudí. Martin se zastavil několik kroků za ním a vyčkal, dokud biskup nepromluvil.

„Jsou ostatní dopisy připravené, Martine?“ zeptal se, aniž by se otočil.

„Ano, Excelence,“ odpověděl Martin klidně a jistě.

„A co Pražský dům?“
„Ještě několik menších úprav a bude hotovo,“ hlásil Martin. „Můžeme začít zásobovat.“

Biskup přikývl. „Zítra jí budeš k ruce. Dej jí všechno, co bude potřebovat.“
„Ano, vím,“ odpověděl Martin bez zaváhání.

Chlumecký se konečně otočil. Pohled měl soustředěný, hlas nízký, ale klidný.
„Informuj Vatikán. A také Pistoria.“

Martin se uklonil a odešel. Jeho kroky postupně zanikly v hlubině kamenné chodby.

Biskup zůstal sám. Ještě chvíli stál u okna, pak přešel pomalu ke krbu.
Na jeho boku byl nenápadný mosazný výstupek.
Zmáčkl ho.

Z krbu se s tichým zasyčením odsunul panel, za nímž se otevřel úzký průchod. Vzduch z něj byl chladný, vlhký a voněl po starém kameni.
Biskup vzal lampu ze stěny a vydal se po schodech dolů. Každý krok se rozléhal do ticha, které bylo starší než on sám.

Chodba byla úzká, stěny vlhké a hladké od času. Šel dlouho, než došel k nízkým železným vratům, masivním a pokrytým zelenou patinou.

Biskup sáhl do kapsy, vytáhl klíč s vyrytým křížem a zasunul ho do skryté západky.
Mechanismus cvakl – tichý, přesný zvuk.

Za vraty se otevřela rozlehlá síň s klenutým stropem. Po stranách se táhly výklenky, v každém znak rodu a několik truhlic – dvě, někde tři. Prach ležel pouze na kameni; kovové zámky byly čisté a pravidelně ošetřované. Jeden výklenek byl větší a hlubší než ostatní. Nad ním se vedle sebe vyjímaly přemyslovská orlice a habsburský znak.

Chlumecký se zastavil, zhluboka se nadechl a přistoupil blíž.
Odklopil víko truhly. Pod hermelínem se zableskl kov.

Koruna.

Tmavé zlato koruny pohlcovalo světlo lampy a vracelo je v tlumených odlescích. Biskup ji pozvedl s úctou, jako by držel samotnou paměť národa. Na klenbě nad ním se na okamžik mihla slabá záře.

„Zítra se uvidí, jestli ještě zazáříš,“ zašeptal.

Korunu zabalil zpět do hermelínu, pečlivě jako předmět ukládaný ke spánku. Vzal ji s sebou, zavřel truhlu, vrátil klíč do západky a stejnou cestou se vydal zpátky do pracovny.

Po návratu otevřel skrytou spodní zásuvku sekretáře, uložil do ní zabalenou korunu a zajistil ji druhým klíčem. Potom se zastavil u okna a díval se na střechy, věže a světla Prahy, která se míhala jako hvězdy v zrcadle.

„Zítra,“ pronesl tiše, „se všechno znovu dá do pohybu.“

Právě zaklapl zásuvku sekretáře, když se ozvalo zaklepání.

„Dále,“ pronesl.

Dveře se otevřely a vešel Martin. Vypadal klidně, ale v očích mu bylo vidět napětí.
„Otče, promiňte, že vyrušuji,“ řekl. „Ale… je tady vévoda Matyáš Thurn. Přeje si s vámi mluvit. Říkal, že je to záležitost, kterou nemůže svěřit nikomu jinému.“

Chlumecký se k němu pomalu otočil. „Nechal jsem ho čekat dost dlouho. Uveďte ho.“

Martin přikývl, krátce se uklonil a odešel. O pár okamžiků později se z chodby ozval tlumený rozhovor, pak tiché kroky a otevření dveří.

Do místnosti vstoupil vévoda Matyáš Thurn – vysoký, klidný, s gesty muže, který se naučil mít věci pod kontrolou. Na sobě měl tmavý kabát, v ruce kožené rukavice.

„Vaše excelence,“ pozdravil formálně a lehce se uklonil.
„Vévodo,“ odpověděl Chlumecký s mírným úsměvem. „Už jsem začínal přemýšlet, kdy se ukážete. Posaďte se.“

Matyáš přistoupil ke stolu a usedl.
„Dostal jsem zprávu z Říma,“ začal bez okolků. „A slyšel jsem, že slečna Scottová přijala nabídku.“
„Ano,“ přikývl Chlumecký. „Byla tu dnes. Zítra začne pracovat v archivu. Přesně, jak jste si přál.“

Thurn si prohlédl jeho tvář. „Jak reagovala?“
„Nervózně,“ odpověděl biskup. „Ale souhlasila. Má v sobě zvláštní klid, který nepatří do této doby. A Vatikán měl pravdu – ten medailon skutečně reaguje jen na ni.“

Vévoda přikývl, ale nic neřekl. Pohledem sklouzl k oknu, za nímž se nad Prahou stmívalo. Mezi oběma muži zůstal pravidelný tikot hodin a nevyslovená otázka, nakolik už jejich vlastní rozhodnutí patří jim a nakolik lidem, kteří celý projekt připravovali dlouho před jejich narozením.

„Řím je přesvědčen,“ pokračoval po chvíli Chlumecký, „že vaše spojení s ní může být klíčem k dokončení celého projektu. Dva rody, které kdysi stály proti sobě, spojené v jednom cíli. Přemyslovci a Thurnové.“

„Slyšel jsem to,“ odpověděl Matyáš tiše. „My dva však víme, že lidé nejsou nástroje. Spojení naplánované shora se nemusí stát tím pravým.“

Biskup se pousmál, tentokrát bez posměchu. „Říkáte to nyní. Události se však daly do pohybu dávno před vaším příjezdem. Vatikán si vybral právě vás a jeho volba byla záměrná.“

„Já nejsem posel osudu,“ řekl Thurn vážně. „A už vůbec ne ženich z rozkazu.“

Chlumecký zvedl oči od papírů. „Nikdo vás nenutí. Pokud si však získáte její důvěru, můžeme získat klíč k pravdě o jejím původu a snad i k tomu, co bylo ztraceno.“

Thurn se na okamžik zadíval z okna. Venku se stmívalo, Hradčany se nořily do modrého soumraku.
„A co když pravda není to, co si přejete najít?“ zeptal se tiše.
„Pak,“ řekl biskup s klidnou jistotou, „nás to zničí všechny.“

Vévoda se pomalu zvedl. „Zítra ji uvidím. Chci být u toho, až vstoupí do archivu.“
„Samozřejmě,“ přikývl Chlumecký. „Martin vám dá pokyny. A vévodo… buďte opatrný. Její osud už se začal psát dávno předtím, než jste ji potkal.“

Matyáš přikývl, vzal si rukavice a beze slova odešel.

Když se dveře zavřely, Chlumecký chvíli stál v tichu.
Pak si tiše povzdechl:
„Bůh s námi… jestli se jejich cesty skutečně protnou.“