Budoucnost slouží minulosti

Krev a koruna

Za okny vytrvale bubnoval déšť. Kapky stékaly po skle a ve vodě na parapetu se lámalo žluté světlo pouliční lampy. Babí léto se během několika dnů zlomilo v sychravý chlad, vlhký a beze stopy slunce. Malá Strana zmizela v mlze a působila, jako by celé město zadržovalo dech.

Veronika seděla na posteli v mikině, obklopená papíry, poznámkami a notebookem s desítkami otevřených záložek. Následující ráno ji čekal první den práce v diecézním archivu, přesto se jí spát nechtělo. Z vedlejšího pokoje slyšela Scottův pravidelný dech a občasné zakašlání. Spal tvrdě, jak to dovedou lidé, kteří mají za sebou příliš mnoho nocí strávených bděním.

Procházela články, porovnávala poznámky a hledala, co by ještě využila v disertaci.
„Zítra bude obyčejný pracovní den,“ zamumlala. „Žádné zázraky, světýlka ani výlety mimo realitu.“

Zvedla oči od obrazovky a zadívala se z okna. Déšť zesílil, kapky bubnovaly do okenního rámu jako netrpělivé prsty. Ulice pod ní byla prázdná, jen občas přejelo auto a jeho světla se odrazila v mokrém kameni.

Chtěla si dojít do kuchyně pro čaj, když koutkem oka zachytila známý záblesk. Medailon ležící mezi hrnkem a sešitem se nejprve rozsvítil slabě. Záře však rychle zesílila a zalila pokoj teplým zlatem.

Veronika se opřela zády o zeď.
„Dneska opravdu ne. Mám smlouvu, první pracovní den, vstupní školení a čaj studený jako moje naděje na klidný život.“

Zlaté odlesky se rozběhly po stěnách a medailon její protest okázale ignoroval.
„Mluvím vážně. Dneska nikam nejdu.“ Natáhla ruku, jako by se dal přívěsek přesvědčit pouhou silou vůle.

Přívěsek dál zářil.
„Jestli mě zase pošleš k nějakému vousatému géniovi v punčochách, přísahám, že tě zavřu do trezoru—“

Větu přerušil prudký záblesk.

Vzduch se kolem ní sevřel, pokoj se převrátil a na jazyku ucítila kovovou chuť ozonu. Podlaha zmizela dřív, než stačila vykřiknout.

Dopadla na hustý koberec přímo mezi císaře Rudolfa II. a tři alchymisty, kteří se právě přeli, zda lze proměnit pavouka v anděla. Jeden držel skleněnou baňku, druhý kleště a třetí klec, z níž se ozývalo rozhořčené škrábání.

Místnost na několik vteřin oněměla. První vykřikl Rudolf.

„Svatá krev Kristova!“ Císař popadl nejbližší svícen a málem jím zasáhl alchymistu po pravici. „Zase vy! Člověk si vás sotva stačí prohlédnout a už mu padáte do komnat podruhé.“

Veronika zůstala ležet a snažila se popadnout dech.
„Promiňte, ale opravdu se sem nezhmotňuji schválně.“
„Minule jste mi zmizela před očima dřív, než jste se představila,“ připomněl Rudolf a opatrně odložil svícen. „Začínám pochybovat o vašem vychování.“

„Pro cestování mezi stoletími zatím žádnou společenskou příručku nevydali.“ Veronika se zvedla na kolena.
Rudolf naklonil hlavu. „Aspoň připouštíte, že přicházíte z jiného století. Po našem prvním setkání jsem podezíral víno.“

Nejmenší z alchymistů, muž se sazemi na nose, udělal opatrně znamení kříže.
„Vaše Veličenstvo, mám navrhnout exorcismus?“
„Jáchyme, poslední exorcismus poškodil střechu a dva týdny nám pršelo do laboratoře.“

Veronika se rozhlédla. Stěny lemovaly knihy a pergameny, v klecích se pohybovali tvorové, které raději nechtěla poznávat, a na stole praskala křišťálová koule. Vedle ní sedělo cosi mezi králíkem a sovou a sledovalo ji se stejným podezřením jako přítomní muži.
„Tady by bezpečnostní technik dostal záchvat.“

Rudolf si ji pozorně prohlédl.
„Odkud jste?“
„Z Prahy.“
„Prahu poznávám. Ptám se, z jaké doby.“

Veronika si povzdechla. „Z jednadvacátého století.“

Rudolf i alchymisté na ni hleděli, jako by právě oznámila příjezd z Měsíce.

„Jedna… co?“ vypravil ze sebe císař.
„Jednadvacáté století. U nás se píše rok dva tisíce dvacet pět.“

Jáchym ustoupil a znovu se pokřižoval.
„Vaše Veličenstvo, ta čísla mohou být zaklínadlo.“
„Nebo velmi nepřehledný účet,“ zamumlal Rudolf. „Takže pocházíte z doby, která ještě nenastala?“
„Z vašeho pohledu ano. Kalendář bývá v těchto věcech neúprosný.“

Císař si nalil víno a dál ji zkoumal.
„Doufám, že v budoucnosti přestanou lidé nosit takové kalhoty. Vypadají nebezpečně.“
Alchymista vedle něj přikývl. „A velmi těsně.“

Veronika pohlédla na své tepláky.
„Aspoň se v nich dá přežít cesta časem.“
Rudolf povzdechl. „Místo anděla mám v komnatě cestovatelku v kalhotách. Přesně takový zápis mi chyběl.“

Z chodby se ozval nejistý hlas.
„Vaše Veličenstvo, je všechno v pořádku?“
„Není!“ zařval Rudolf. „Na Hradě už se tomu ovšem říká běžný provoz.“

Veronika si oprášila mikinu. „Takovým způsobem to u vás vypadá každý den?“
„Dnes je pondělí,“ odpověděl císař, jako by tím vysvětlil úplně všechno.

Její smích se rozlehl komnatou a Rudolf se po krátkém zaváhání přidal. Napětí povolilo; dokonce i Jáchym sklopil připravený kříž.

Dveře se otevřely podruhé. Johann Pistorius vstoupil, udělal dva kroky a strnul. Pohled upřel na Veroniku s tak jasným poznáním, až jí úsměv zmizel ze rtů.

Jejich oči se střetly. Pistorius ji znal, o tom nebylo pochyb. V témže okamžiku se prostor kolem ní zachvěl a světlo medailonu proniklo látkou mikiny.

„Ještě ne,“ vyhrkla. „Potřebuju vědět, odkud mě znáte!“

Záře jí vzala odpověď i pevnou půdu pod nohama.

Zůstal po ní vír prachu a prázdné místo na koberci.
Rudolf se obrátil k Pistoriovi. „No vida, Johanne. A vy jste tvrdil, že zázraky už neexistují.“

Veronika dopadla na podlahu svého pokoje a hlavou narazila do rámu postele. Poznámky se rozlétly a převrácený hrnek rozlil studený čaj po sešitu.

„Au… do háje.“ Několik vteřin zůstala ležet a ověřovala si známé věci: pokoj, déšť za oknem, notebook na posteli.
„Zpátky v realitě. Cestování časem by mohlo mít alespoň věrnostní program.“

Dveře se rozlétly a v nich stál Scotta v županu, s rozcuchanými vlasy a výrazem člověka, kterému někdo právě přenesl nervy do jiného století.
„Co to bylo za rámus?“
„Něco mezi experimentem a katastrofou.“ Veronika se zvedla a oprášila si mikinu.

Scotta přelétl pohledem rozházené papíry, převrácený hrnek a poslední jiskru mezi medailonem a stolem.
„Řekni mi, že jsi uklouzla.“
„Ráda bych. Zase mě přenesl.“

„Kam?“
„K Rudolfovi.“
„Znovu?“
„Znovu.“

Dívali se na sebe přes nepořádek na podlaze.
„Aspoň tě tentokrát nespálili,“ prohodil Scotta.
„Císař mě málem zařadil mezi dvorní úkazy a alchymista navrhoval exorcismus.“

Scotta si promnul čelo. „Udělám ti čaj. Nebo už piješ jen historické ročníky?“
„Čaj. Silný. Měla jsem publikum v punčochách.“

Jeho úsměv rychle zeslábl.
„Viděl tě někdo, kdo by neměl?“
Veronika zaváhala. „Pistorius.“

Scotta zůstal stát s hrnkem v ruce.
„Poznal tě?“
„Myslím, že ano.“
„Sakra.“

Do ticha zněl pouze déšť.
„Pak se staré věci dávají znovu do pohybu,“ řekl Scotta.

Veronika se posadila na postel a sledovala medailon, jehož světlo sláblo.
„Tentokrát už tomu nedokážu říkat náhoda.“

Scotta se posadil vedle ní a nechal si celou návštěvu převyprávět od začátku. Veronika popsala Rudolfovu komnatu, alchymisty, klece i podivného tvora na stole. Když však došla k Pistoriovu příchodu, humor z jejího hlasu zmizel.
„Podíval se na mě, jako by čekal právě na tenhle okamžik,“ řekla. „Žádné překvapení. Spíš úleva a strach dohromady.“
Scotta sevřel hrnek oběma rukama. „Johann si tě pamatoval jako dítě. V minulosti tě ovšem neměl spatřit dospělou dřív, než se Brána otevře řízeně.“
„Takže jsem přeskočila něco z jejich velkého plánu.“
„Nejspíš několik kroků.“
Veronika se zadívala na medailon. „Aspoň už vím, proč se všichni kolem mě tváří, jako by četli poslední stránku knihy, kterou mi odmítají půjčit.“
„Zítra se ptej,“ poradil jí Scotta. „A nenech se odbýt jediným slovem. Chlumecký ví víc, než přiznal, jenže ani on nemusí znát celý příběh.“

Bylo ráno. Déšť ustal, ale z oken se stále táhly kapky a vzduch voněl vlhce a chladně. Z kuchyně se linula vůně másla a smažených vajíček.

Veronika seděla u stolu, ruce kolem hrnku s čajem, a pozorovala, jak Scotta u sporáku s obřadnou pomalostí obrací vajíčka na pánvi. Každý pohyb měl svůj rytmus, jako by prováděl svatý rituál, který se nemá uspěchat.

„Víš,“ začal, aniž by se ohlédl, „když jsem byl malej, měli jsme vajíčka jen o svátcích. A když jsem si je poprvé udělal sám, připadal jsem si jako král.“

Veronika se pousmála. Tu historku znala nazpaměť — slyšela ji už tolikrát, že by mohla dokončit každou větu. Ale neudělala to. Věděla, že Scotta má tuhle vzpomínku rád, že ji potřebuje znovu vyslovit.

„A víš proč?“ pokračoval, zatímco skládal na talíř kousky opečeného chleba. „Protože jsem měl všechno, co jsem chtěl — vajíčka, teplo a klid. A to je, děvče, luxus, který si lidi často neuvědomují.“

„Mhm,“ přikývla tiše a upila čaj.

Plyn pod pánví zasyčel. Světlo z okna dopadlo na Scottova záda, šedivé vlasy a starý župan, který už měl nejlepší roky dávno za sebou. Obyčejnost té chvíle Veroniku uklidňovala víc než všechna ujištění předchozího večera.

„Tak,“ otočil se vítězoslavně, „snídaně pro krále a jednu princeznu navíc.“
Položil před ni talíř a přisedl si.

Veronika se na něj usmála. „Díky. Voní to božsky.“
„Božsky to taky chutná,“ odpověděl s úsměvem. „A jestli máš někdy pocit, že ti svět padá na hlavu, dej si vajíčka. Královská terapie.“

„Myslím, že by to měl být vědecký obor,“ poznamenala.
„Je,“ řekl vážně. „Říká se mu kuchyně.“

Oba se rozesmáli. Na chvíli bylo všechno jednoduché. Jen ticho, teplo, snídaně a vůně másla.

Pod úsměvem však cítila, že klidné ráno představuje jen krátkou přestávku před něčím, co se už nedalo zastavit.

Po snídani se oblékla a vyrazila na Hrad. Ulice Malé Strany byly po dešti čisté a téměř prázdné, z pekárny na rohu voněly housky. Město jí nabízelo poslední možnost obrátit se a vrátit domů. Rozhodnutí však padlo už včera.

Cesta na Hrad trvala déle, než čekala. Kamenné dlaždice klouzaly, podpatky jí klapaly do rytmu kroků stráží a s každým krokem jí v kapse tiše ťukl medailon, který tam zastrčila.

U vchodu do arcibiskupského paláce už na ni čekal otec Martin. Stál u schodů, v černém saku, s klidným výrazem a lehkým úsměvem.
„Slečno Scottová,“ pozdravil ji, když se přiblížila. „Jste dochvilná. To je v těchto zdech vzácný dar.“

„Zatím ano,“ odpověděla s mírným úsměvem. „Otázka je, jak dlouho mi to vydrží.“

„Uvidíme,“ odpověděl Martin. „Před archivem vás chce přijmout biskup. Potřebuje s vámi probrat několik pokynů a také události posledních dnů.“

„Je to nutné?“ zeptala seji, i když věděla, že je.

„Obávám se, že ano. Tentokrát možná dostanete i několik odpovědí.“

Vystoupali po kamenných schodech do patra, chodbou, která voněla po vosku a starém papíru. Každý krok se odrážel od vysokého stropu, až Veronika měla pocit, že vstupuje do jiného času.

Před těžkými dveřmi se Martin zastavil.
„Biskup má rád přímé odpovědi. Vy je snad také.“

„Podle toho, na co se ptá.“

Martin zaklepal a otevřel.
„Vaše Excelence, slečna Veronika Scottová je zde.“

Veronika si upravila sako a v duchu zopakovala připravený pozdrav. Stačily tři kroky, podání ruky a několik zdvořilých vět. Dál už měl následovat archiv.

V pracovně už čekal ještě někdo. U vysokého okna stál Jindřich Thurn, s nímž se před několika dny srazila U Fleků tak důkladně, že jejich první rozhovor voněl pivem. Dnes měl tmavý oblek, soustředěný výraz a působil mnohem méně pobaveně. Veronika se zastavila.
„Ty tady pracuješ?“
„Spíš jsem byl požádán, abych byl přítomen,“ odpověděl. „A tentokrát jsem přišel bez tácu.“
Krátký úsměv jí pomohl překročit práh. Biskup Chlumecký vstal od stolu, aby ji přivítal, a Martin za nimi zavřel dveře.

Přes práh se však nedostala ani ke druhému kroku.

Ze starého sekretáře v rohu se ozvalo zapraskání. Dřevo se nejprve lesklo jako mosaz v dopadajícím světle, potom se z jeho spár vyvalila zlatá záře a rozlila se po celé pracovně.

„Co to…?“ hlesla Veronika, ale nedořekla.

V tašce zabzučel medailon. Jeho světlo proniklo látkou a spojilo se se září sekretáře, jako by se dva vzdálené předměty po staletích poznaly.

„Proboha,“ vydechla, „co se to děje?“

Vzduch se stáhl do jediného bodu. Knihy, stůl i kříž na stěně se rozpily ve zlaté mlze a Veronika musela zavřít oči.

Prudké škubnutí jí vyrazilo dech.

Když znovu ucítila podlahu, obklopovala ji tma.

Pod chodidly měla studený kámen. Vzduch voněl voskem, prachem a dlouho nevětranou místností. Zůstala stát a snažila se rozeznat alespoň obrysy.

„Zrovna dneska,“ zamumlala. „Výborné načasování.“

Otevřely se dveře a úzký pruh světla odhalil stůl, staré mapy a mladého muže v kabátci. Překvapeně na ni zíral, potom se nadechl k výkřiku.
„Zloděj!“

Veronika zvedla prázdné ruce. „Počkejte, nic jsem nevzala—“

Z chodby už přicházely hlasy, těžké kroky a řinčení železa.

„Přesně to mi chybělo.“

Dveře se rozlétly a objevili se vojáci s halapartnami. Medailon vzplál dřív, než první z nich stačil překročit práh.

Svět se znovu zlomil.

Probrala se na podlaze pracovny. Místnost se s ní otáčela a obrysy se pomalu skládaly do podoby biskupa Chlumeckého, otce Martina a Jindřicha Thurna.

„Pomalu, slečno Scottová.“ Martin ji podepřel v ramenou. „Posaďte se a chvíli zůstaňte v klidu.“

„Co… co se stalo?“ hlesla Veronika a rozhlédla se.

Chlumecký si k ní klekl. Úleva v jeho tváři se mísila s obavou. Jindřich zůstal těsně vedle, bledší než při jejich setkání U Fleků.
„Zmizela jste nám přímo před očima,“ řekl biskup. „Návrat přišel až po několika minutách.“

Martin jí pomohl do křesla, Veronika se třásla, ale dýchala už klidněji. „Trochu vody?“ zeptal se.
„Prosím,“ přikývla.

Když se napila, všimla si, že Chlumecký se na ni dívá pozorněji, než by čekala – ne se strachem, ale s jakýmsi nevyřčeným poznáním.

„Slečno Scottová,“ pronesl pomalu, „jste v pořádku?“

„Asi… ano,“ odpověděla nejistě. „Ale to, co se stalo… bylo jiné. Intenzivní. Jako by mě něco vtáhlo.“

Jindřich jí podal sklenici vody, kterou Martin přinesl. „Viděl jsem už ledacos,“ řekl tlumeně, „ale člověk mizející uprostřed věty mezi běžné pracovní zkušenosti nepatří.“
Veronika se napila a sevřela sklenici oběma rukama. „Moje pracovní zkušenosti se od včerejška rozšiřují dost nečekaným směrem.“

Její ruce se stále třásly. V konečcích prstů cítila mravenčení a v ústech kovovou pachuť, která ji doprovázela při každém návratu. Tentokrát však přibylo něco nového: krátká vzpomínka na chodbu za vojáky, přestože ji ve skutečnosti zahlédnout nemohla. Ve tmě se mihla malovaná orlice, otevřené dveře a světlo z pochodně. Obraz se rozpadl dřív, než ho dokázala zachytit.
„Jak dlouho jsem byla pryč?“ zeptala se.
„Tři minuty a několik vteřin,“ odpověděl Jindřich. „Martin to měřil.“
„Mně to připadalo kratší.“
Chlumecký si vyměnil pohled s Martinem. „Čas na obou stranách zřejmě neběží stejně. Právě proto jsme chtěli začít archivem, nikoli přenosem.“
Veronika si přitiskla chladnou sklenici k čelu. „Koruna měla jiný názor.“
Jindřich se podíval k sekretáři. „A zřejmě velmi naléhavý.“

„Vtáhlo?“ zopakoval biskup.

Veronika se rozhlédla po místnosti. Všimla si, že u stěny stojí pootevřený sekretář, zevnitř se leskl kov. Zůstala na něj upřeně zírat.
„Co to je?“ zeptala se.

Chlumecký obrátil pohled k nábytku.
„Koruna svatého Václava. Přinesl jsem ji z tajné úschovy, abychom ověřili záznam o spojení s medailonem. Čekal jsem reakci, slečno Scottová. Nepředpokládal jsem, že před námi zmizíte.“

Veronika cítila, jak jí tuhne krev v žilách.
„Ta… koruna?“ zašeptala. „To světlo… šlo odtamtud?“

Chlumecký přikývl. „Ano. Nikdy předtím se nic takového nestalo. Dokud jste nevstoupila vy.“

„Já?“ Veronika se rozesmála nervózním smíchem, který rychle zanikl. „To nemůže být kvůli mně.“

„A přesto to začalo přesně ve chvíli, kdy jste překročila práh,“ řekl Chlumecký.

Veronika sklopila zrak. „Cítila jsem to. Jakoby mě něco přitáhlo. Bylo to… silné, teplé, ale děsivé. A pak světlo. A tma.“

„A pak?“

„Byla jsem jinde,“ vydechla. „Někde ve staré místnosti. Tma, kamenné zdi, někdo na mě křičel. ‚Zloděj‘. A vojáci…“

Na chvíli zavládlo ticho.
Chlumecký přešel k sekretáři, prsty se dotkl okraje pootevřených dvířek, aniž by je otevřel.
„To by znamenalo… že koruna vás přenesla,“ pronesl spíš pro sebe.

Veronika se zasmála, ale v jejím hlase byl strach. „Připomíná to špatný vtip, otče. Já tu korunu vidím poprvé v životě.“

Chlumecký se k ní otočil. „A přesto na vás reagovala. Jako by vás poznala.“

Veronika polkla, sevřela ruce v klíně a tiše řekla:
„Pak nechápu… proč.“

Chlumecký chvíli mlčel, stál u sekretáře a prstem přejel po okraji dvířek, která se lehce třpytila zbytkem světla. V jeho tváři se mísila zvědavost s opatrností, jako by přemýšlel, jestli to, co viděl, vůbec smí pojmenovat.

„Přinesla jste medailon, jak jsem vás včera požádal?“

Veronika, stále bledá, přikývla. „Jistě.“

„Měla jste u sebe ten přívěsek. Ten, který nosíte na krku nebo v tašce.“
Nebyla to otázka, spíš jisté konstatování.

„Scotta mi ho dal v patnácti,“ vysvětlila. „Patřil mé matce Anně Opavské a měla jsem ho dostat, až budu dost stará na rozhodování o vlastní budoucnosti.“

„Ano,“ odpověděla. „Byl u mě. Ale já ho… já ho nemohla nechat doma. Je to… důležité.“

Chlumecký přistoupil o krok blíž. „Důležité?“ zopakoval. „Proč?“

„Řekl pouze, že mu ho matka před svou smrtí svěřila spolu se mnou. O okolnostech mého narození mluví nerad a jméno otce mi nikdy neprozradil.“

Chlumecký ji pozoroval se zvláštním napětím. „Takže ten medailon je rodinný dar.“
„Možná,“ pokrčila rameny Veronika. „Ale spíš to vypadá, že si mě našel on.“

„Myslíte ty… přenosy,“ dodal Chlumecký klidně.

Veronika přikývla. „Když se rozsvítí, stane se to. A dnes… dnes poprvé reagoval na něco jiného. Na tu korunu.“

Chlumecký se zamyslel.
„Znamená to tedy, že světlo začalo z obou stran?“
„Ano,“ odpověděla okamžitě. „Jako by se hledaly. A když se dotkly, všechno zmizelo.“

Martin pohlédl na biskupa. „Ty předměty spolu zřejmě komunikují.“

Veronika sevřela medailon v dlani. „Myslím, že ano. Ale nerozumím, co říkají.“

Chlumecký se posadil naproti ní.
„Slečno Scottová,“ řekl pomalu, „ta koruna ležela pod klíčem několik století. Nikdy neprojevila žádnou… aktivitu. Až do dneška. Až do vašeho příchodu.“
Odmlčel se a pohlédl jí do očí. „Řekněte mi pravdu – je to poprvé, co se vám něco takového stalo?“

Veronika se na okamžik odmlčela, pak se zhluboka nadechla.
„Ne,“ přiznala. „Už dřív. Ale nikdy takhle silně.“

„Kdy naposledy?“
„Včera večer,“ řekla. „A skončilo to u Rudolfa II.“

Nastalo ticho, v němž bylo slyšet jen praskání svíce.
Chlumecký se zvolna opřel o opěradlo křesla. „U císaře Rudolfa,“ zopakoval nevěřícně. „Vy jste ho viděla?“

„Viděla,“ řekla. „A on mě také.“

Martin polkl naprázdno, Chlumecký si promnul bradu. Vypadalo to, že se mu rozpadl svět, který měl dosud přesně vymezené hranice.
„Znamená to,“ pronesl po chvíli, „že to, co se děje, není náhoda. Ty artefakty se poznaly. A vy jste mezi nimi spojení.“

„Nejsem elektrický vodič, otče biskupe.“

„Spíš klíč,“ opravil ji unaveně. „Jen zatím nevíme, k čemu přesně.“

Veronika se zahleděla na medailon, který teď jen tiše dýchal světlem.
„Nevím,“ řekla po chvíli. „Ale mám pocit, že to teprve začalo.“

Jindřich pohlédl na Chlumeckého. „U přenosu jsem být měl. Další část rozhovoru už se týká jejího původu.“
Biskup souhlasně sklonil hlavu. „Vedlejší pracovna je volná. Ještě dnes spolu probereme Pražský dům.“
Jindřich se obrátil k Veronice. „Uvidíme se později.“ Z jeho obvyklé lehkosti nezůstalo mnoho. Martin mu otevřel dveře, počkal, až odejde, a vrátil se na své místo u knihovny.

Chlumecký se pomalu opřel do křesla. Chvíli jen mlčel, hleděl do plamene svíčky, jako by v něm hledal odvahu. Poté zvedl oči k Veronice.

„Měla byste znát pravdu, slečno Scottová.“

Veronika se mírně napřímila. Vzduch v místnosti ztěžkl, jako by i stěny napjatě poslouchaly.

„To, co jste dnes viděla,“ pokračoval Chlumecký, „není náhoda. A už vůbec ne zázrak v běžném smyslu slova. Existuje něco, o čem se na veřejnosti nikdy nemluví. Tajemství, které církev i stát uchovávají po staletí. Řád, který nestojí v žádné kronice.“

Naklonil se dopředu, hlas měl klidný, ale pevný.
„Říkáme mu Ordo Custodes Temporis – Řád Strážců Času.“

Veronika se zamračila. „Scotta mi název řádu řekl včera. Nevysvětlil však, co přesně děláte.“

„Nejde o řád s hábity a chvalozpěvy, ale o společenství lidí, kteří střeží rovnováhu mezi zaznamenanými dějinami a událostmi, jež se z nich pokoušejí vybočit.“

„Čase?“ zopakovala Veronika tiše.

„Ano,“ přikývl. „Jejich úkolem je bdít nad dědictvím, které zůstalo po těch, kdo rozuměli silám mimo naše chápání – alchymisté, vědci, mystici. Chrání věci, které neměly nikdy spatřit světlo světa, i ty, které mohou zabránit katastrofám. Mezi nimi,“ pohlédl krátce na sekretář s korunou, „jsou i předměty, které spojují minulost s přítomností.“

Veronika mlčela. Oči měla přivřené, dlaně sevřené kolem medailonu, který znovu jemně zazářil.

„A vy… jste členem toho řádu?“ zeptala se po chvíli.

Chlumecký se pousmál, unaveně, skoro smutně.
„Řekněme, že jsem jeho Strážce. Nebo spíš ten, kdo hlídá Strážce samotné. Vím o tom, co se děje, ale nerozkazuji tomu. Nikdo z nás nemůže.“

„A co ten řád chrání?“

Chlumecký se zhluboka nadechl. „Tajemství, slečno Scottová. A lidi, kteří je nesou. Někteří o tom nevědí, jiní to tuší. A pak jsou tací, jako vy… kteří se tomu nemohou vyhnout.“

„Já?“ vydechla Veronika. „Já s tím nemám nic společného.“

„Naopak,“ odpověděl. „Vy jste toho součástí od narození. Řád o vás ví už dlouho. A teď, když se koruna i medailon probudily, nemůže zůstat skrytý. Všechno, co jste prožila, bylo varování. Brána se začíná otevírat.“

Veronika chvíli mlčela. „Brána?“ zopakovala.

„Ano,“ přikývl. „Brána mezi časem, který byl, a tím, který ještě může být. A právě ten řád ji po staletí hlídá. Aby svět zůstal v rovnováze.“

Zvedl se a přešel ke starému sekretáři. Položil dlaň na dřevo a tiše dodal:
„A vy, slečno Scottová… jste důvod, proč se znovu probouzí.“

Veronika naklonila hlavu. „Co přesně se probouzí? Koruna, medailon, nebo moje poslední zbytky trpělivosti?“

Biskup se nenechal vyvést z míry.
„Vy. Ve vašich žilách je krev Přemyslovců a koruna ji poznala.“

Krátce se zasmála, tentokrát bez radosti. „Vím, že mou matkou byla Anna Opavská. O otci však nemám jedinou jistotu a Scotta mi ji dát nedokázal. Jak můžete znát můj původ lépe než člověk, který mě odnesl z Housky?“

„Scotta zná část pravdy. Ví, kdo byla vaše matka a odkud vás odnesl. Nezná však všechny důvody, proč měl medailon reagovat právě na vás, ani jistotu o vašem otci. Jeho úkolem bylo chránit vás, ne rozplétat tajemství řádu.“

Veronika se zamračila. „Ochránit? Před čím?“

„Před tím, co jste dnes viděla,“ odpověděl. „Před pravdou, která může změnit všechno, čemu věříte.“

„A vy ji znáte?“ vyhrkla ostře.

„Pouze její část,“ přiznal. „Medailon se předával ženám jedné větve rodu. Anna Opavská byla jeho poslední známou nositelkou.“

„Takže vy mi chcete říct, že…“ začala Veronika, ale nedořekla.

„Ano,“ přerušil ji tiše. „Že jste nositelkou dědictví, které se táhne až k první korunované královně. A že právě proto na vás reagovala koruna.“

Veronika vydechla, chvíli jen seděla a zírala do prázdna. Potom se zasmála, krátce a hořce.
„Připomíná to hodně špatná pohádka, otče. Přemyslovci, koruna, řád… to všechno zní jako z učebnice dějepisu po pár sklenkách vína.“

„Možná,“ řekl Chlumecký klidně. „Ale faktem zůstává, že jste tu korunu probudila. A to se nestává nikomu, kdo by s ní neměl nic společného.“

Veronika si přejela dlaní po čele a tiše dodala:
„Tak to musí být nějaký omyl. Protože jestli je pravda, co říkáte, pak se můj život právě rozpadl na kusy.“

Chlumecký se na ni podíval vážně. „Ne, slečno Scottová,“ pronesl. „Váš život se teprve začíná spojovat.“

Veronika seděla nehnutě v křesle, dlaně sevřené v klíně, a jen zírala na Chlumeckého. V hlavě jí to hučelo, myšlenky se jí rozbíhaly na všechny strany. Měla pocit, že slyší vlastní tep hlasitěji než jeho slova.

„To nemůže být pravda,“ zašeptala spíš pro sebe. „Tohle všechno… Přemyslovci, koruna, já…“

Chlumecký ji chvíli mlčky pozoroval, pak pomalu vstal a přešel k oknu. Venku pršelo, kapky se rozbíjely o sklo a stékaly dolů jako stopy času. Když promluvil, jeho hlas zněl klidně, ale vážněji než předtím.

„Všechno, co se teď děje,“ začal pomalu, „začalo mnohem dřív, než jste se narodila. Dřív, než Scotta dostal ten medailon. Dřív, než jsme si vůbec uměli představit, že čas může mít paměť.“
Otočil se k ní. „Víte, kdo byla svatá Anežka Česká?“

Veronika přikývla bez zaváhání. „Ano, vím. Vystudovala jsem historii,“ odpověděla, ale jistě.

Chlumecký kývl hlavou, jako by to čekal. „Pak také víte, že existuje staré proroctví,“ pokračoval, „že až se svatá Anežka stane svatou, země česká znovu získá svobodu.“

„Ano,“ přikývla Veronika. „To vím taky. O tom jsme se učili. Jenže to se přece stalo už dávno, že? V devadesátých letech. Anežku svatořečili a lidé tomu tehdy věřili… byla to spíš symbolika.“

Chlumecký se pousmál, ale v jeho očích nebylo ani trochu humoru. „Symbolika je často jen jiný název pro pravdu, které ještě nerozumíme,“ řekl. „Anežka nebyla jen světice. Byla strážkyní rovnováhy, poslední z linie, která chránila takové artefakty, jako je ten medailon. A když odešla, řád zůstal bez své nositelky.“

Veronika zvedla hlavu. „Chcete tím říct, že já…?“

„Ano,“ přikývl Chlumecký pomalu. „Jste její pokračovatelka. Ne duchovně, ale rodově. Krev, která zůstala tichá celá staletí, se teď znovu ozvala.“

Veronika se zasmála — nejistě, až přerývaně. „To přece není možné,“ hlesla. „Já jsem obyčejná historička, která má problém vstávat na čas. Ne žádná svatá Anežka číslo dvě.“

Chlumecký si ji chvíli měřil pohledem, pak klidně odpověděl:
„Nikdo z vyvolených si o sobě nikdy nemyslel, že je výjimečný. A přesto právě oni měnili běh dějin.“

Veronika se na něj dívala chvíli beze slova, pak si tiše povzdechla a v jejím hlase zazněla směs ironie i unavené rezignace.

„Když už víte tolik, vysvětlete mi jednu věc.“ Zvedla medailon. „Proč je na něm vedle přemyslovské orlice také habsburský znak?“

Chlumecký ztuhl. Jeho pohled na okamžik sklouzl k medailonu, jako by ho viděl poprvé. Otevřel ústa, ale slova se mu zadrhla v hrdle.

„To… to nedokážu vysvětlit,“ přiznal nakonec tiše.

Veronika se ironicky pousmála, vstala a opřela se dlaněmi o okraj stolu.
„No vidíte,“ řekla s úšklebkem. „Takže ani vy nevíte všechno.“

„Víte vůbec, kdo jsem?“ pokračovala. „Znáte datum a místo, ale ne mého otce. Každou jistotu stavíte na předpokladu.“

„Scotta mi řekl, kdo byla moje matka. O otci nevěděl, nebo mi jeho jméno záměrně neřekl. Vy teď děláte totéž, pouze tomu říkáte proroctví.“

Zvedla medailon, jehož kov se zachvěl v jejích prstech. „Že jsem Přemyslovna, to možná ano,“ řekla hořce. „Ale to ještě neznamená, že patřím k vám, nebo k vašemu řádu.“

V místnosti bylo ticho.
Jen tikot hodin a šum deště za oknem.

Chlumecký ji sledoval — ne rozzlobeně, ale s bolestí člověka, který ví, že nese odpovědi, jež zraňují.
Nakonec tiše řekl:
„Možná máte pravdu, slečno Scottová. Možná opravdu nevíme, kdo přesně jste. Ale svět kolem vás na to už odpovídá.“

Veronika odvrátila pohled. „Ano,“ řekla chladně. „A já bych si moc přála, aby na chvíli přestal.“

Chlumecký se na ni podíval klidným, téměř soucitným pohledem. Pomalu natáhl ruku a požádal o medailon. Veronika mu ho bez protestu podala, jen ji lehce zamrazilo, když se jejich prsty dotkly.

Biskup přejel palcem po kovovém povrchu, po jemných rytinách, které se v mihotavém světle svíčky rozzářily. Na okamžik se zdálo, že i on cítí, jak v medailonu cosi tiše pulzuje.

„Narodila jste se šestnáctého listopadu roku 1575 na Housce. Vaší matkou byla Anna Opavská. Scotta a několik lidí řádu byli poblíž, když se rozhodovalo o vašem bezpečí. Na hradě se tehdy nacházel také císař Rudolf II. Některé pozdější záznamy jeho přítomnost vyložily jako možnost, že byl vaším otcem. Zůstává to domněnka, nikoli důkaz.“

Veronika se ani nepohnula.
„Scotta slíbil Anně, že vás ochrání. Když se situace stala nebezpečnou, použil medailon a kruh spojující alchymii s vírou. Přenesl vás i sebe do dvacátého století. Od té chvíle jste žili pod ochranou Vatikánu, přestože vám o ní nemohl říct.“

Veronika ani nedýchala.

„Stejně tak,“ pokračoval Chlumecký, „i vaši přátelé. Jejich rody byly součástí proroctví, které zanechala svatá Anežka Česká. Předpověděla, že rody, které kdysi stály proti sobě, se znovu narodí — a spojí pod korunou svatopetrskou a korunou svatého Václava.“

Pohladil palcem okraj medailonu. „Podobnost vašich přátel s předky je někdy zarážející. Jejich setkání ovšem samo o sobě nic nedokazuje. Teprve dnešní reakce koruny ukázala, že proroctví možná vstoupilo do další fáze. Vy jste zatím jeho nejvýraznějším klíčem.“

Veronika sklopila oči. Jméno matky znala roky, ale poprvé je slyšela v místnosti, kde ležela svatováclavská koruna a cizí lidé rozhodovali, co její krev znamená. Anna Opavská pro ni dosud byla tváří, kterou si neuměla vybavit, několika Scottovými větami a medailonem uloženým v dřevěné schránce. Teď se z ní stávala žena uprostřed politických plánů, tajného řádu a útěku napříč staletími.
„Co o ní skutečně víte?“ zeptala se. „Jak žila? Proč byla na Housce? Kdo ji ohrožoval?“
Chlumecký odložil medailon na sametovou podložku. „Záznamy jsou neúplné a část byla úmyslně zničena. Víme, že patřila k opavské větvi Přemyslovců a že své těhotenství skrývala. Houska jí měla poskytnout bezpečí. Několik lidí u dvora však její úkryt odhalilo.“
„A Rudolf?“
„Přijel krátce před porodem. Důvody jeho přítomnosti si jednotlivá svědectví protiřečí. Jedni tvrdili, že Annu chránil, druzí z toho později vytvořili domněnku o otcovství. Ani jeden zápis není dost spolehlivý.“
Veronika sevřela čelist. „Takže jméno otce nemáte. Jen cizí dohady.“
„Přesně tak. Nechci vám vydávat domněnku za pravdu.“
Právě tahle věta byla první, které od jeho dlouhého vysvětlování opravdu věřila.

Místnost potemněla, světlo svíčky jen lehce kmitlo. Všichni tři zůstali mlčet.

Veronika seděla nehnutě, oči rozšířené, ruce sevřené v klíně. Jen koutky úst se jí zachvěly.
„Já…,“ nadechla se, ale slova se jí zlomila.

Slova mezi nimi na několik vteřin ustala. Dlouhé, těžké, skoro hmatatelné.

Pak Veronika tiše vydechla, podívala se na oba muže a s naprostou vážností pronesla:
„Chci panáka.“

Martin zamrkal. Chlumecký přikývl.
„Po několika staletích tajností je to překvapivě rozumná reakce.“

Martin se nezmohl na slovo. Jen se podíval na Chlumeckého, který lehce kývl hlavou — ne jako biskup, ale jako muž, který pochopil, že teď není čas na formality.

„V knihovně mám lahev slivovice,“ pronesl. „Na mimořádné příležitosti. A tohle, otče Martine,“ podíval se na něj s vážností, „je rozhodně mimořádná příležitost.“

Martin beze slova odešel. Ozvalo se tiché šustění, klíč v zámku, a po chvíli se vrátil s malou lahví a třemi skleničkami. Postavil je na stůl mezi svíčky.

Veronika si vzala první panák, chvíli ho držela v ruce, dívala se, jak se tekutina leskne ve světle, a pak ho beze slova kopla do sebe. Ostře se nadechla, zavřela oči a vydechla:
„Ano… to jsem potřebovala.“

Nalila si druhý. Nikdo ji nezastavil. Chlumecký jen tiše seděl, ruce složené, pohled upřený do prázdna. Martin stál opodál a neodvážil se nic říct.

Druhý panák zmizel stejně rychle jako ten první. Veronika si odkašlala a posadila se zpět do křesla.
„Tak,“ řekla, „teď můžeme pokračovat. Jen mi dejte chvilku, ať si srovnám vesmír v hlavě.“

Martin se lehce pousmál. „Chtěla jste odpovědi,“ poznamenal jemně.

„Ano,“ přikývla Veronika, „ale ne všechny v jednom dni. Měla jsem v plánu vstupní školení, ne genealogii z 16. století.“

Chlumecký se na ni podíval s lehkým, unaveným úsměvem. „Věřte mi, slečno Scottová, většina lidí by po takové pravdě vypila celou lahev.“

„Pořád tu možnost zvažuji,“ odvětila suše. „Ale zatím mi to stačí. Dva panáky proti zjevení století.“

„Ne proti,“ opravil ji klidně. „Na cestu.“

Veronika se opřela lokty o kolena. „Narodila jsem se na Housce, Anna Opavská byla moje matka, Rudolf II. je pouze jeden z možných otců, Scotta mě přenesl do budoucnosti a Vatikán nás celou dobu hlídal. Chybí jediná drobnost: proč?“

Chlumecký si povzdechl. „Protože,“ odpověděl, „když se narodíte mezi dvěma světy, dřív nebo později vás jeden z nich začne hledat.“

Veronika se zadívala na Chlumeckého, stále ještě otřesená, ale už unavená ze všech těch informací. „A co teď?“ zeptala se, hlasem, který zněl spíš jako prosba než otázka. „Co se bude dít?“

„Dnes už nic. Do archivu se v tomhle stavu nevrátíte. Odpočiňte si. Až ověříme další záznamy a Pražský dům bude připraven, vysvětlíme vám další kroky.“

Veronika se zvedla, ale její pohled se zastavil na medailonu, který ležel na stole mezi svíčkami. „Víte co?“ řekla, znaveně. „Nechte si ho zatím u sebe. Já… potřebuju spát.“

Chlumecký přikývl. Vzal medailon do ruky, chvíli se na něj díval, pak přešel ke starému sekretáři. Pomalu otevřel dvířka, v jejichž nitru se ještě leskl zlatý kov koruny. Položil medailon vedle ní, opatrně, s respektem.

„Ať spolu zůstanou,“ pronesl spíš pro sebe. „Obojí patří k sobě.“

Veronika se pokusila vstát, ale svět se jí zatočil. Zachytila se o opěradlo křesla, jen tak tak, že nespadla.

„Počkejte,“ ozval se Chlumecký a rychle přistoupil k ní. „Nechte mě, zařídím, aby vás někdo odvezl. Bude to tak lepší.“

Otočil se ke stolu, zvedl sluchátko a klidným hlasem do něj pronesl: „Prosím, pošlete vůz. Slečna Scottová potřebuje odvoz domů. Ano, hned.“

Když se otočil zpět, Veronika už seděla, hlavu v dlaních, oči unavené. „Dnes jste toho zažila víc, než většina lidí za celý život,“ řekl jemně. „Odpočiňte si.“

Do deseti minut se ozvalo zaklepání a Martin otevřel dveře. „Vůz je připraven, otče.“

Veronika jen přikývla, tiše poděkovala a s jeho pomocí pomalu došla ke dveřím. Na prahu se ještě otočila — na Chlumeckého, na pokoj, kde svíčky tiše dohořívaly, a na záblesk světla, které vycházelo ze sekretáře.

Pak odešla.

Venku pršelo. Dešťové kapky klouzaly po skle luxusní limuzíny, která ji tiše odvezla úzkými uličkami Malé Strany. Město se třpytilo v odrazech lamp jako sen, který nechtěl skončit.

Když konečně dorazila domů, nezastavila se. Bez slova prošla chodbou, odhodila kabát na židli a zamířila rovnou do svého pokoje. Sklouzla do postele, aniž by se převlékla.

Světla z ulice kreslila po stěnách měkké stíny, déšť bubnoval do oken, a Veronika, vyčerpaná tělem i duší, usnula během několika vteřin.

Té noci se jí nic nezdálo. Po dlouhé době byl její spánek úplně prázdný — tichý, těžký a hluboký.

Když se dveře za Veronikou tiše zavřely a její kroky se ztratily v chodbě, nastalo v místnosti ticho. Jen svíčky u sekretáře tiše dohořívaly, světlo jejich plamínků se odráželo od koruny a medailonu, které ležely vedle sebe — dva odlesky času, spojené po staletích.

Chlumecký stál chvíli nehybně, pohled upřený na ten zvláštní pár. Pak se narovnal a jeho hlas zněl pevně, rozhodně — zcela jinak než před chvílí.

„Martine,“ pronesl klidně, ale s autoritou, která nepřipouštěla váhání.

Otec Martin se okamžitě objevil ve dveřích. „Ano, otče?“

„Zbývající obálky rozešli ještě dnes. Všichni musí dostat pokyny do půlnoci. Prověř Pražský dům, seznam nedokončených úprav i zásoby. Informuj Pistoria, že přenos proběhl, a zajisti ubytování pro vyvolené během přípravy.“

Martin se zarazil. „Chcete je svolat všechny?“

„Ano. Nejdřív jim vysvětlíme, co chystáme, potom začnou s výcvikem. Tentokrát nezůstane prostor pro poloviční pravdy.“

Martin přikývl, tvář vážnou. „Rozumím.“

„A žádné další neřízené přenosy. Dokud medailon zůstane u nás, Brána by měla mlčet. Události musíme připravit vlastním tempem, ne tempem artefaktů.“

Martin se lehce uklonil. „Hned to zařídím.“

Jakmile se dveře za ním zavřely, v místnosti zůstal jen Chlumecký a ticho. Sáhl do kapsy, vytáhl svůj mobilní telefon — moderní zařízení v místnosti plné historie.

Na displeji svítilo jediné číslo. Vytočil ho bez váhání.
Chvíli trvalo, než se na druhém konci ozval dech, poté hluboký, vážný hlas.

„Svatý otče,“ řekl Chlumecký klidně, „přenos byl uskutečněn.“

Na druhé straně se rozhostilo ticho. Pak se ozval krátký, zřetelný příkaz:
„Aktivujte bránu. Bůh s námi.“

Spojení se přerušilo.

Chlumecký pomalu odložil telefon na stůl, pohledem přejel k medailonu, který se nepatrně zatřpytil, jako by slyšel každý vyslovený rozkaz.

„Bůh s námi,“ zopakoval tiše, spíš pro sebe než pro svět.
Pak sfoukl svíčku a místnost pohltila tma.

Veronika se probudila s bolestí hlavy připomínající kocovinu. Dvě sklenky slivovice takový stav samy vysvětlit nemohly; žaludek měla sevřený a světlo pronikající záclonami ji řezalo do očí.

Chvíli ležela nehybně a zírala do stropu. Byl to sen?
Ne, tohle se nedalo vysnít. Všechno, co se stalo předchozího dne — koruna, medailon, Chlumecký, jeho řeči o Přemyslovcích a o proroctví svaté Anežky — to všechno bylo příliš živé, příliš skutečné. A přesto… její rozum se bránil.

„Musí jít o omyl,“ zamumlala do polštáře. „Nějaká špatná halucinace. Asi z vyčerpání.“

Posadila se, protřela si oči a s povzdechem se zvedla z postele. V pokoji panovalo ticho, jen z kuchyně se ozývalo tlumené hučení rychlovarné konvice. Natáhla po mikině, kterou nechala přehozenou přes židli, a vyšla z pokoje.

Na schodech se zastavila. Z přízemí k ní doléhaly hlasy.
Dva mužské. Jeden poznala okamžitě — hluboký, klidný, trochu chraplavý hlas Scotty.
Druhý… jí byl povědomý, ale nedokázala si ho hned přiřadit. Byl měkčí, kultivovaný, se zvláštním přízvukem, který jí na okamžik projel páteří.

Odkud ho znám? pomyslela si a ztuhla na schodech.

Hlasy sílily. Smáli se — ne nahlas, ale upřímně, jako staří známí, kteří spolu prožili víc, než by kdokoli hádal.
Znělo to zvláštně… klidně.

Udělala krok, další, a pak se pomalu vydala dolů. Dřevěné schody pod ní lehce zaskřípaly a rozhovor na okamžik ztichl.

„Veroniko?“ ozval se Scotta z kuchyně. „Jsi vzhůru?“

„Ano,“ odpověděla, ale zůstala stát ve dveřích, ještě v polostínu schodiště.
Její pohled padl na muže, který seděl u stolu naproti Scottovi.

Vysoký, elegantní, v tmavém kabátě, s rukama složenýma na hrnku čaje. Otočil se k ní pomalu — a Veronice na okamžik zatrnulo.

Znala ho z komnaty, která existovala o čtyři století dřív.

„To snad ne,“ vydechla tiše.

Scotta se na ni usmál. „Veroniko, tohle je můj starý přítel. Přišel s tebou mluvit.“

Muž se postavil, lehce se uklonil a s klidným hlasem pronesl:
„Rád vás znovu vidím, slečno Scottová.“

Veronika zůstala stát jako přimražená.
„Znovu?“ zopakovala tiše, zatímco jí došlo, odkud ten hlas zná.

Johann Pistorius, muž, který ji předchozí noci spatřil v Rudolfově komnatě.

Veronika sešla poslední schod a pomalu vešla do kuchyně. Vzduch voněl po čerstvé kávě a opečeném chlebu — ten známý, domácký pach, který by za normálních okolností znamenal klidné ráno. Jenže dnešní ráno klidné rozhodně nebylo.

„Dobré ráno,“ pozdravila opatrně.

Scotta se otočil od sporáku a usmál se. „Dobré ráno, děvče. Jak ses vyspala?“

Veronika si nalila vodu do sklenice a odpověděla s pokrčením ramen: „Kupodivu… po dlouhé době dobře.“ Napila se, ale koutkem oka už sledovala muže u stolu.

„Dobrý den,“ pronesla k němu zdvořile, ale s nádechem podezření.

Pistorius se lehce usmál, jeho pohled byl klidný, tichý, skoro otcovský. „Dobrý den, Veroniko.“

Zvedla obočí a otočila se ke Scottovi. „Vy se znáte?“

Scotta odložil obracečku. „Známe se dlouho. Bez Johanna bychom se z Housky nedostali do bezpečí.“

Veronika pohlédla z jednoho na druhého. „Další část příběhu, kterou se dozvídám jako poslední.“

Vzala si hrnek s čajem a posadila se ke stolu naproti nim. „Takže,“ řekla suše, „předpokládám, že tohle nebude jen přátelská snídaně.“

Scotta se pousmál, ale v očích měl stín obav. „Ne, nebude,“ přiznal. „Ale aspoň si dej něco k jídlu, ať to snáze rozdýcháš.“

Pistorius ji pozoroval s klidem, který ji rozčiloval ještě víc než jeho přítomnost. „Nebojte se,“ pronesl, „nepřišel jsem vám ublížit. Jen nastal čas, abyste pochopila, proč jste tady. Proč jsme tady všichni.“

Veronika si povzdechla. „Skvělé. Další muž s tajemstvím. Dnešní ráno připomíná reklamu na psychologickou pomoc.“

Scotta se zasmál, Pistorius ne. Jen lehce sklonil hlavu, jako by jí chtěl dát najevo, že humor chápe — ale že brzy přejde.

Scotta se podíval na hodinky a s povzdechem vstal od stolu. „Musím do práce,“ řekl, přehodil si sako přes rameno a zamířil ke dveřím. „Vy dva se tu zatím seznamte — nebo spíš, znovu seznamte.“
Mrkl na Veroniku a dodal: „A zkus se moc nerozčilovat, ano? Ten člověk je z Vatikánu, ne z pekla.“

„Ještě uvidíme,“ utrousila Veronika tiše, ale s náznakem úsměvu.

Jakmile se dveře za Scottem zavřely, v místnosti zavládlo ticho. Jen hodiny na zdi odměřovaly sekundy, kapky deště občas ťukly do okna a z hrnku s čajem se ještě zvedal tenký obláček páry.

Pistorius seděl naproti Veronice, ruce měl složené na stole, pohled klidný a soustředěný.
„Slečno Scottová,“ oslovil ji tiše, s lehce zastřeným hlasem, „včera jste se dozvěděla něco, co… asi není moc—“

„S kostelním pořádkem?“ skočila mu do řeči Veronika a nadzvedla obočí.

Komnata ztichla. Pistorius se usmál, ten jeho typický, nepatrný úsměv, který byl směsicí pochopení a smutku.
„Řekněme,“ odpověděl, „že některé pravdy se do kázání opravdu nehodí.“

„O tom nepochybujte,“ odsekla Veronika. „Včera mi jeden biskup oznámil, že jsem potomek Přemyslovců, že můj otec byl možná Rudolf II., a že jsem údajně klíč k nějakému proroctví. To není zrovna věc, kterou chcete slyšet po běžném pracovním dni.“

„Ne,“ přikývl Pistorius pomalu. „To opravdu ne. Ale je to pravda.“

Veronika si založila ruce na prsou a zadívala se na něj. „A vy mi teď řeknete, že jste byl u toho?“

„U vašeho narození?“ pousmál se jemně. „Ne. Ale u rozhodnutí, které určilo váš osud… ano.“

Veronika se opřela o opěradlo židle a přimhouřila oči. „Tak do toho,“ řekla suše. „Vysvětlete mi, proč mám pocit, že můj život napsal někdo, kdo si spletl historický román s fantasy trilogií.“

Pistorius se zhluboka nadechl, složil ruce na stůl a odpověděl klidně:
„Protože vaše existence je obojí, slečno Scottová. Historie i legenda. A já mám povinnost vám říct, jak to všechno začalo.“

Pistorius se odmlčel, pohledem přejel po stole, po hrnku, který před chvílí držel Scotta, a pak se znovu podíval na Veroniku.
„Vím, že vám to všechno musí připadat neuvěřitelné,“ řekl. „Ale věřte mi — neexistuje způsob, jak to říct jednoduše. A už vůbec ne tak, aby to dávalo okamžitě smysl.“

Veronika si založila ruce na prsou. „Tak to zkuste aspoň složitě,“ utrousila sarkasticky.

Pistorius se pousmál. „Dobrá. Začněme od začátku.“
Opravil si manžetu rukávu, jako by si tím kupoval čas, a pokračoval:
„Řád Strážců času vznikl před staletími — v době, kdy si alchymisté, učenci a církevní otcové začali uvědomovat, že existují síly, které přesahují lidské chápání. Svatá Anežka Česká byla jednou z těch, kdo pochopili, že svět se může zlomit nejen válkami, ale i narušením samotné rovnováhy mezi časem a duší.“

„Působí to poeticky,“ poznamenala Veronika, „ale pořád mi to nevysvětluje, proč jsem já uprostřed toho všeho.“

„Protože jste poslední,“ řekl prostě.
Veronika zvedla obočí. „Poslední co?“
„Poslední z rodu, který tu rovnováhu udržoval. Když jste se narodila, bylo jasné, že se staré síly znovu probouzejí. Koruna svatého Václava a medailon vaší matky nejsou jen symboly moci. Jsou to klíče. Spojené dohromady otvírají Bránu.“

„Tu slavnou Bránu, o které pořád všichni mluví?“ zeptala se.
„Ano,“ přikývl Pistorius. „Bránu mezi časem, věděním a vírou. Byla po staletí uzavřena, protože svět nebyl připraven. Ale Chlumecký hlásil, že se znovu aktivovala. A to znamená, že se něco blíží.“

Veronika mlčela. Její oči se mírně zúžily, v pohledu bylo něco mezi obavou a vzdorem. „A vy chcete, abych s tím něco dělala?“

„Ne hned,“ odpověděl Pistorius. „Nejsme blázni. Nejprve vás musíme připravit. Vy i ostatní. Vaši přátelé byli povoláni, i když to ještě nevíte. Všichni ti, jejichž krev se v minulosti spojila nebo střetla, se znovu narodili — a všichni patří do stejného kruhu. Váš osud je propojený.“

„Takže chcete, abych šla na školení?“ poznamenala s ironií.
„Na výcvik,“ opravil ji mírně. „Ne na vojenský, ale duchovní. Naučíte se ovládat to, co ve vás dřímá. Rozpoznat okamžiky, kdy se Brána začíná otevírat. A hlavně — pochopit, že to není prokletí, ale dar.“

Veronika se pousmála. „Dar. Hezké slovo. Můžu ho vrátit?“

Pistorius se neubránil úsměvu. „To by bylo příliš snadné, slečno Scottová. Ale věřte mi — Řád vás bude chránit. Už nikdy na to nebudete sama.“

„To jsem slyšela už od jednoho biskupa,“ odvětila tiše. „A pak mi zhasl celý svět.“

„Tentokrát se nezhasne,“ řekl Pistorius pevně. „Naopak. Světlo se teprve rozhoří.“

Veronika se odvrátila k oknu. Déšť ustal, na skle se leskly kapky a za nimi se rozjasňovalo ranní nebe.
„A kdy to všechno začne?“ zeptala se po chvíli.

„Za pár dní,“ odpověděl. „Jakmile bude Pražský dům připraven. Tam všechno začalo. A tam to také musí pokračovat.“

Veronika se pomalu otočila zpět k němu. „Tak to vypadá,“ řekla suše, „že dovolená se zase odkládá.“

Veronika si založila ruce na prsou.
„Dobře. Jak to chcete provést a co přesně ode mě očekáváte?“
Pistorius se na ni zadíval. „Projdete Branou do rudolfínské doby.“
Několik vteřin čekala na dovětek. Když nepřišel, rozesmála se tak prudce, až si musela otřít oči.
„Branou času. Výborně. Ještě přidejte jednorožce a máme kompletní výpravu.“
Pistorius ji nechal smích dokončit. „Kdyby šlo o žert, vybral bych si méně nebezpečné téma.“
Úsměv jí pomalu zmizel. „Myslíte to vážně.“
„Pražský dům ukrývá stabilní bod průchodu. Medailon, koruna a přítomnost lidí spojených se starými rody mohou Bránu otevřít kontrolovaně. Nejde o experiment. Potřebujeme zjistit, proč se dějiny začaly pohybovat a kdo se snaží otevřít průchod z druhé strany.“
„A zrovna já mám jít první.“
„Brána vás už přijala. Tentokrát však nebudete sama.“
„Stejnou větu slýchám těsně před každou katastrofou.“
„Tahle se nesmí stát katastrofou.“

Pistorius položil dlaně na stůl.
„K otevření nestačí samotné artefakty. Třetí částí je živé spojení rodů. Dorotka, Jana, Poly, Zdeněk, Bert, Jindřich a ostatní nesou rodové vazby k lidem, kteří stáli u událostí rudolfínské Prahy. Někteří po boku císaře, další proti němu. Bez jejich přítomnosti zůstane průchod nestabilní.“
„Takže naše roky U Fleků vytvořily magický rodokmen.“
„Řád jednotlivé linie sledoval po generace, ale vaše setkání nezařídil. Našli jste se sami. Právě proto má skupina význam.“
Veronika usrkla čaj. „Mám tedy vést výpravu potomků historických postav.“
„Máte je držet pohromadě. Každý přináší schopnosti, znalosti a povahu, které se mohou v minulosti ukázat rozhodující. Brána vás přijme jako nositelku medailonu, jejich krev pomůže průchod stabilizovat.“
„A když odmítnu?“
Pistorius ji chvíli sledoval. „Síla na druhé straně už Bránu hledá. Otevření může přijít i bez naší vůle. Bez vás bychom však nemuseli dokázat průchod znovu uzavřít.“
Veronika se opřela do židle. „Káva, cestování časem a možnost katastrofy. Obyčejné pondělí.“
„V kalendáři je úterý,“ upozornil ji Pistorius.
„Ještě horší.“

Pistorius sáhl po hrnku, ale nenapil se.
„Brána není dveřmi. Propojuje místa a okamžiky, v nichž se dějiny lámou. Pražský dům stojí nad bodem, kde se několik takových vrstev překrývá. Alchymisté tam kdysi vytvořili ochranné kruhy a řád je po staletí udržoval.“
„Takže rituál.“
„Přesně stanovený postup. Medailon a koruna určují směr, kruh drží průchod a vyvolení mu dávají živou vazbu. Po vstupu se musíte zorientovat v rudolfínské Praze, zjistit příčinu narušení a zabránit tomu, aby někdo využil Bránu z minulosti.“
Veronika sevřela hrnek. „Někdo se snaží dostat do naší doby?“
„Máme indicie, že několik skupin hledá ztracené artefakty spojené s císařem, alchymisty a řádem. Někdo ví, že průchod znovu reaguje. První krok už udělal.“
„Proto takový spěch.“
„Ano. Příprava potrvá nejméně několik dní. Pražský dům ještě není zcela dokončený, kruh se musí ověřit a všichni projdou výcvikem. Nikdo vás nepošle do minulosti následující noc.“
Veronika pozvedla obočí. „První rozumná věta dnešního rána.“
„Vážím si uznání.“

„Výcvik nebude pouze duchovní,“ pokračoval Pistorius. „Budete potřebovat jazyk, dobové chování, základy obrany, práci se zbraněmi a znalost prostředí. Část z toho jste získali v Santa Lucii, přestože vám tehdy nikdo neřekl, k čemu se jednou může hodit.“
Veronika si vzpomněla na hodiny šermu, brnění a zoufalého učitele, který při jejich prvních pokusech šeptal modlitby. „Takže šerm nebyl výstřední součást studijního plánu.“
„Byl výstřední i účelový zároveň.“
„A ostatní? Jana umí argumentovat, ale halapartnu viděla nejblíž v muzeu.“
„Každý dostane úlohu podle schopností. Lékaři ponesou znalosti, které mohou zachránit život. Historici pomohou s orientací v událostech. Právníci rozumějí moci a vyjednávání, restaurátoři materiálům, stavbám a skrytým zásahům do předmětů. Nikdo z vás nebude pouhou výplní kruhu.“
„Budeme potřebovat také oblečení, peníze a příběh, proč jsme se v Praze roku šestnáct set objevili.“
„Pražský dům má zásoby, dílnu i dokumenty. Řád připraví oděvy a základní krytí. Vaše skupina bude vystupovat jako lidé spojení s domem a službou císařskému dvoru.“
Veronika se zamračila. „Předem vám říkám, že ze mě jeptišku neuděláte.“
Pistorius tentokrát úsměv neskrýval. „S vaším temperamentem by takový plán nepřežil první den.“

Pistorius se chystal pokračovat, když Veronika zvedla ruku.
„Než připravíte další dlouhý výklad, potřebujete vědět jednu věc. Dorce, Janě a Poly jsem řekla, co se mi stalo s korunou a co tvrdí Chlumecký. Celý plán ovšem neznají. Ostatní jsem svolala na večer, protože podobnou věc odmítám oznamovat každému zvlášť.“
Pistorius se narovnal. „Svolala jste je kam?“
„U Fleků. V sedm.“
„Bez souhlasu řádu?“
„Jsou to moji přátelé, nikoli majetek řádu. Když po nich chcete cestu do šestnáctého století, zaslouží si slyšet pravdu společně a mít možnost se ptát.“
Pistorius si promnul čelo. „Připravil jsem formální setkání v Pražském domě.“
„Formální setkání by Fredy nepřežil a Jana by vás během deseti minut vyslýchala jako svědka. Hospoda dává všem přibližně stejnou šanci.“
Na Pistoriových rtech se objevil nepatrný úsměv. „Předpokládám, že odmítnutí nepřichází v úvahu.“
„Správně.“
„Dobrá. U Fleků tedy vysvětlím základ. Podrobnosti výcviku dostanou až v Pražském domě.“
Veronika se opřela o židli. „Teď jsme se poprvé shodli bez proroctví, koruny a osudového světla.“
„Važme si tak vzácné chvíle.“

Veronika se zvedla od stolu, popadla ze židle svůj kabát a v očích jí probleskla jiskra, kterou Pistorius neviděl od chvíle, kdy se poprvé setkali.

„Tak fajn,“ řekla rozhodně. „Vysvětlování si necháme na večer. V sedm hodin U Fleků.“

Pistorius zvedl obočí. „U Fleků?“ zopakoval s mírným údivem.

„Ano,“ přikývla Veronika s úsměvem. „Tam, kde to všechno začalo. A kde se to zřejmě i zase rozjede.“

Chvíli na sebe jen mlčky hleděli. Pistorius měl v očích směs vážnosti a tichého souhlasu. Nakonec se jen pomalu narovnal, přehodil si kabát přes paži a s lehkým úklonem pronesl:
„V sedm večer tedy. U Fleků.“

Veronika mu věnovala krátký pohled — ostrý, ale ne nepřátelský. „Přijďte včas, otče. Nerada čekám na muže, co plánují záchranu světa.“

Pistorius se nepatrně pousmál, v očích mu problesklo něco, co by se dalo považovat za pobavení. „Budu tam,“ odpověděl prostě a zamířil ke dveřím.

Když za ním zaklaply dveře, Veronika se opřela o rám dveří, přejela si rukou po čele a potichu si pro sebe řekla:
„Tak ano. Sedm večer. Ať to stojí za to.“

Hospoda U Fleků hučela jako úl. Staré dřevěné stoly, vůně piva, smích, šum hlasů a uprostřed toho parta, která by klidně mohla změnit dějiny – doslova.

Dorotka seděla u čela stolu a s hraným klidem krájela utopence, zatímco Fredy vedle ní předváděl, jak by se dalo z piva postavit perpetuum mobile. Matyáš Štýrský s Rudolfem se hádali o to, kdo z nich lépe vypadá v uniformě, přičemž oba měli sako přehozené přes židli a kravatu povolenou.

Sourozenci Lobkowiczovi, Polyxena a Zdeněk, debatovali tiše v rohu – on s ironickým klidem, ona s gestikulací, která ohrožovala všechny v dosahu půllitru. Jana Šliková seděla se svým mužem Kryštofem Harantem, který si tiše pobrukoval melodii, zatímco Jana se bavila tím, že mu přepisovala text na ubrousek, protože „by to konečně mohl zaznamenat pořádně“.

Slavata a Martinic už tradičně soutěžili, kdo z nich zvládne vydržet déle bez urážky na adresu toho druhého – zatím byli ve třetím kole a obsluha je podezřívala, že si počítají body. Jesenský si zapisoval poznámky do malého koženého sešitu a tvářil se, jako by analyzoval lidské chování pod vlivem alkoholu – údajně čistě empiricky.

Bert se opíral o opěradlo židle, v ruce držel pivo a s potměšilým úsměvem sledoval Jindřicha Thurna, který měl nebezpečně vážný výraz. „Ty se tváříš, jako bys byl na jednání s císařem,“ poznamenal Bert.

„Možná bych měl být,“ odvětil Jindřich, „protože až sem přijde Pistorius, bude to mít k politice zatraceně blízko.“

Dorotka protočila oči. „To je fajn. Takže dneska místo piva revoluce?“
Fredy zvedl půllitr. „Revoluce piva! Připomíná to plán.“

Polyxena se ušklíbla. „Ty bys byl schopný vést povstání kvůli sudu.“
„A úspěšně!“ bránil se Fredy. „Mám lid na své straně.“

Do jejich smíchu zaznělo otevření dveří. Dovnitř vklouzla postava v kabátě, z deště, s mokrými vlasy a jiskrou v očích.
Veronika.

Rozhlédla se po místnosti – a jakmile ji parta zahlédla, hospoda na okamžik ztichla.

„Vidím,“ řekla s úsměvem, „vidím, že jste začali beze mě.“
„Jen jsme trénovali poslušnost,“ ozval se Bert. „Ale bez vůdce to nemá grády.“

Veronika se ušklíbla a posadila se vedle něj. „Tak poslouchejte, dneska máme hosta. A než sem dorazí, chci, abyste se chovali… no, aspoň trochu civilizovaně.“

Fredy se zvedl, zasalutoval půllitrem. „Rozkaz, kapitánko Scottová!“
Dorotka ho okamžitě plácla po ruce. „Sedni si, než tě zase zatknou za vlastizradu.“

Veronika se rozesmála a opřela lokty o stůl. „Dobře. Až dorazí Pistorius, žádné otázky typu *‘co pijete, otče‘* a hlavně – žádné experimenty s pivem, ano?“

Zdeněk se usmál. „Takže máme být slušní?“
„Ne,“ odpověděla Veronika. „Máte být připravení.“

V tu chvíli se zvenku ozvalo otevření dveří a do dveří vstoupil Pistorius – v kabátě, z něhož kapala voda, s klidným výrazem, ale očima, které okamžitě přešly po všech přítomných.

Bert se naklonil k Jindřichovi. „Tak jsme se dočkali. Konec legrace.“

Pistorius se pomalu přiblížil ke stolu. Zastavil se jen kousek od Berta, který mu uvolnil místo, a rozhlédl se po všech přítomných. Hluk hospody jako by ustoupil do pozadí — jejich stůl se stal tichým ostrůvkem v moři smíchu a piva.

„Takže tohle je ona,“ řekl, spíš pro sebe než pro ostatní. „Vaše legendární parta U Fleků.“

Fredy pozvedl půllitr. „Legendární. Konečně titul, který nám sluší. Konečně někdo, kdo nás chápe.“
Dorotka ho okamžitě sjela pohledem. „Drž pivo a mlč.“

Pistorius se usmál, usedl a rozepnul kabát. Na stole mu přistála sklenice piva — Jana ji k němu přisunula s lehkým pousmáním.
„Vypadáte, že to budete potřebovat,“ poznamenala.

„Možná ano,“ odvětil klidně Pistorius. „Ale spíš vy.“

Veronika se na něj podívala, tentokrát bez ironie. „Tak dobře, otče. Jsme tady. Všichni. Řekněte to naplno.“

Pistorius se rozhlédl kolem, jako by si chtěl každého zapamatovat — tvář po tváři, jméno po jménu. Pak se narovnal a začal mluvit.

„Všichni jste sem byli dovedeni z nějakého důvodu,“ řekl pomalu. „Ne náhodou. Každý z vás nese část dědictví, které sahá mnohem dál, než si myslíte. Řád vás sledoval celé roky — vaše životy, rozhodnutí, setkání. A nakonec jste se sešli tady, přesně tam, kde kdysi začalo všechno, co se teď probouzí.“

„Připomíná to nábor do sekty,“ zamumlal Martinic, ale Slavata mu loktem přerušil poznámku.

„Nechte ho domluvit,“ zasáhla Dorotka. „Ať to dořekne.“

Pistorius pokračoval:
„Řád Strážců času se dlouho držel v ústraní. Chrání rovnováhu mezi tím, co se stát mělo, a tím, co se podle známých dějin stát nemělo. Ale něco se změnilo. Síla, která kdysi držela hranice času, slábne. Artefakty — koruna, medailon a klíč — začaly reagovat. A to znamená jediné: Brána se probouzí.“

Matyáš Štýrský si povzdechl. „Skvělé. Zase ta Brána. Vždycky to skončí u nějakých bran.“
„A démonů,“ dodal Fredy.

„Žádní démoni,“ odvětil Pistorius klidně. „Jen dějiny, které se snaží samy sebe přepsat. A vy, všichni tady, jste jejich pojistka.“

Rudolf se naklonil dopředu. „Takže co po nás chcete?“

„Ne po vás,“ opravil ho Pistorius. „Ale s vámi. Potřebujeme, abyste společně vstoupili do doby rudolfínské — do okamžiku, kde všechno začalo. Zjistit, kdo otevřel Bránu poprvé, a proč se teď znovu probouzí. Veronika bude průvodce. Její krev je klíč. Ale bez vás se Brána neotevře.“

Slova mezi nimi na několik vteřin ustala. Jen cinknutí sklenic z jiných stolů.

Polyxena přimhouřila oči. „Takže říkáte, že máme cestovat v čase?“
„Říkám,“ odpověděl Pistorius, „že máte napravit čas.“

Fredy se zasmál. „Z toho by byl skvělý film.“
„Jenže tentokrát jde o realitu,“ dodala tiše Veronika.

Pistorius přikývl. „Za tři dny v noci. Pražský dům. Všichni, bez výjimky.“

Nikdo se tentokrát nerozesmál hned. Dorotka odložila vidličku a podívala se na Fredyho, jako by si potřebovala ověřit, že slyšel totéž. Jana sevřela Kryštofovu ruku pod stolem, zatímco Poly si přitáhla ubrousek a bezděčně na něj načrtla obrys domu s kruhem uprostřed.
„Jaká je pravděpodobnost návratu?“ zeptal se Jesenský. Lékařská věcnost jeho hlasu působila v hospodě tvrději než Pistoriovo vyprávění.
„Průchod byl v minulosti otevřen několikrát,“ odpověděl Pistorius. „Záznamy o návratech jsou neúplné. Právě proto potřebujeme přípravu a stabilní kruh.“
„Takže ji neznáte,“ shrnula Dorotka.
„Přesné číslo ne.“
Fredy se opřel o stůl. „Výborně. Konečně výlet, u kterého cestovní kancelář nepředstírá jistotu.“
Dorka ho probodla pohledem. „Mluv za sebe. Já bych návrat ocenila.“
Rudolf si promnul bradu. „Kdo má v minulosti vědět, kdo jsme?“
„Jen lidé Pražského domu a několik členů řádu,“ odpověděl Pistorius. „Císař se může stát součástí vašeho úkolu, ale pravdu mu sdělíte pouze v krajním případě.“
Matyáš Štýrský se krátce zasmál. „Veronika už se mu dvakrát objevila v komnatě. Utajení má výborný začátek.“
„Rudolf ji považuje za nevysvětlitelný úkaz,“ poznamenal Pistorius.
„U nás se tomu říká první dojem,“ utrousil Jindřich.
Bert se k němu naklonil. „Tvůj první dojem byl pivo na obleku.“
„Také nevysvětlitelný úkaz.“
Krátký smích uvolnil napětí, ale otázky zůstaly. Jana chtěla znát právní a politické důsledky, Poly podmínky ochrany historických předmětů, Dorotka zásoby léčiv a Kryštof možnost vzít si housle. Pistorius odpovídal, dokud před ním pivo neztratilo pěnu a na stole nevznikl dlouhý seznam věcí, které řád podcenil. Původní jistota rychlé výpravy se s každou další otázkou viditelně drolila.

Pistorius se už chystal k odchodu, když se od konce stolu ozval klidný, ale pevný hlas.
Zdeněk.

„Ani za tři dny to nepůjde,“ řekl věcně. „Je to příliš rychlé. Nevíme, jak se tam pohybovat, jak se chovat, co čekat… Nemáme ani představu, kam přesně se dostaneme. To není výlet, to je sebevražda.“

V hospodě nastalo ticho. I Fredy, který do té chvíle cinkal půllitrem, zmlkl.
Pistorius se zarazil, pomalu se otočil zpátky ke stolu a pohledem spočinul na Zdeňkovi.

„Máte pravdu,“ pronesl nakonec tiše. Nebylo v tom ani podráždění, ani odpor — spíš uznání. „Nemůžete vstoupit do minulosti nepřipraveni.“
Přešel několik kroků zpět, přejel pohledem všechny přítomné a dodal:
„Dobrá. Dám vám vědět kdy a jak. Až bude vše připravené, ozvu se.“

Zdeněk přikývl. „Díky.“

Pistorius si vzal kabát, přehodil si ho přes paži a naposledy pohlédl na Veroniku.
„Oni vás budou potřebovat víc, než si myslíte,“ řekl. „Držte je pohromadě.“
Pak odešel.

Jindřich počkal, až se ostatní znovu pustí do hovoru, a naklonil se k Veronice. Hluk kolem nich vytvořil dostatečnou clonu, aby jejich slova zůstala u stolu.
„Chlumecký mi řekl jen část,“ přiznal. „O tvém původu jsem nevěděl nic a koruna měla podle jeho představ pouze potvrdit starý záznam. Kdybych tušil, co se stane, nenechal bych tě vstoupit do té pracovny bez přípravy.“
Veronika se na něj podívala. „Jak bys mě zastavil?“
„Postavil bych se do dveří.“
„Medailon by mě přenesl i s tebou.“
Jindřich zvážil tu možnost. „Pak bych aspoň věděl, proč na mě vojáci míří halapartnou.“
Pousmála se, ale únava v jejích očích zůstala. „Bojím se, že všichni vědí kousek a nikdo celý obraz. Každý mě někam vede podle vlastního plánu.“
„Tak jim ten plán nenech,“ odpověděl. „Ptej se, rozhoduj se sama a drž si kolem sebe lidi, kteří se nebojí říct řádu ne. U tohohle stolu jich máš dost.“
Veronika přejela pohledem známé tváře. „Právě proto jsem vás svolala.“
Jindřich zvedl půllitr. „Pak začínáš lépe než většina velitelů, které jsem poznal.“
V hospodě zůstalo zvláštní ticho. Jen cinknutí sklenic z vedlejších stolů a tlumený smích od výčepu.

Fredy se po chvíli napil, nabral dech a s typickým klidem pronesl:
„Tak to bude jízda. Možná ty svoje praprapradědečky dostaneme rovnou do blázince.“

Všichni kolem stolu se po sobě podívali – a pak vyprskli smíchy.
Polyxena se držela za břicho, Dorotka měla slzy v očích, a i Rudolf s Matyášem Štýrským se smáli tak, že se museli opřít o stůl.

„Fredy,“ konstatoval Matyáš Štýrský mezi záchvaty smíchu, „ty jsi případ.“
„Vím,“ odpověděl s úsměvem Fredy. „Ale aspoň jeden spokojený případ v téhle partě.“

Veronika se smála s nimi, tentokrát od srdce. Po dlouhé době zapomněla na všechno – na medailon, na korunu, na Bránu i na tíhu posledních dní.
Byli zase jen oni. Parta U Fleků.
A svět se na několik minut zdál zase normální.
Za okny se po mokré ulici rozlévalo světlo lamp. Veronika věděla, že normálnost vydrží jen do chvíle, kdy se znovu ozve řád. Právě teď však seděli pohromadě a smích držel budoucnost ještě několik vzácných minut za dveřmi, daleko od jejich hlučného, bezpečného společného stolu.