Budoucnost slouží minulosti

Víno a zrada

Bert zůstal ve stáji stát ještě několik vteřin poté, co Myklóš Bethlen zmizel za rohem. V ruce pořád svíral brašny od koně, ale myšlenkami byl jinde. Na manžetě toho muže chyběl knoflík. Na první pohled zanedbatelná věc, jen prázdné místo po niti na drahé látce. Jenže Bethlen nepůsobil jako někdo, komu by podobná nedbalost unikla. Právě naopak. Každý pohyb měl odměřený, každé slovo položené přesně tam, kde ho chtěl mít, a v tom bylo něco, co Bertovi nesedělo. Odkud ten knoflík pochází, nemohl vědět. Nemohl ani tvrdit, že něco znamená. Přesto se mu ta drobnost usadila v hlavě nepříjemně pevně. Eusebius by se na ni díval stejně. Možná by mlčel, jen by si ji uložil stranou mezi ostatní maličkosti, které lidé přehlížejí, dokud se z nich nestane důkaz. Bert se nadechl, přehodil si brašny přes rameno a vydal se zpátky do paláce. Nejprve musí najít Eusebia. A hlavně mu musí říct, že se v Hofburgu objevil další člověk, který se tváří až příliš klidně. Vzpomněl si přitom na kovový knoflík nalezený cestou a na všechny drobné nesrovnalosti, které se kolem jejich pátrání vršily. Jedna chybějící součást oděvu sama o sobě nic nedokazovala, jenže v paláci plném pečlivě oblečených mužů mohla znamenat spěch, zápas nebo návštěvu místa, kde neměl být nikdo spatřen.

Eusebius mezitím spěchal chodbou severního křídla. Míjel služky s košíky prádla, sluhy se džbány vína i komorné obtížené brokátovými šaty, které sotva viděly přes navršené látky před sebe. Dvůr už o něm věděl. Poznával to podle rychlých pohledů a náhlého ticha, které se objevilo vždycky o vteřinu dřív, než prošel kolem. Arcivévoda si přivezl z Prahy člověka s pověřením a takové věci se ve Vídni dlouho šeptem nešířily. Přesto si okolí všímal jen napůl. V hlavě měl jméno opsané z knihy a nepříjemný pocit, že ho už někde slyšel. V kanceláři to nebylo. Ani dnes. Někdy dřív. V jiném životě, v jiném světě, mezi stránkami, které tehdy četl jen proto, aby splnil povinnost.

Zahnul kolem sloupu a zrychlil. Čím déle nechá tu nesrovnalost ležet, tím víc času dá člověku, který měl náskok. Potřeboval Filipa. Druhý výskyt, třetí, jakýkoliv vzorec, který by potvrdil, že nejde jen o chybu písaře nebo špatně přepsané datum.

Filipa našel přesně tam, kde ho nechal. Seděl u stolu s otevřenou knihou před sebou, loket opřený o desku a hlavu podepřenou dlaní. Oči mu těžkly, víčka se mu zavírala a pokaždé, když se probral, zatvářil se provinile, jako by ho při tom někdo přistihl. Eusebius se na okamžik zastavil. Ten obraz mu nečekaně vytáhl z paměti knihovnu, prach v proužcích světla a nekonečné hodiny nad texty, které ho tehdy zajímaly mnohem méně než výsledek zkoušky. Esej. Obchodní cesty. Víno z Uher. Šlechtické rody, které nevydělávaly jen na půdě, ale i na tom, co se dalo převážet v sudech.

Právě v té chvíli mu to konečně zapadlo.

To jméno neznal z Hofburgu.

Znal ho ze školy.

Esej tehdy psal o obchodu v době rudolfínské. Téma ho zpočátku spíš nudilo, jenže narazil v něm na síť cest, která byla zajímavější než suché seznamy zboží. Víno z Uher, vozy do Vídně, překládky, sklady, další cesta do Prahy. Sudy, které se daly vést jako obyčejná zásilka, aniž by se jich někdo zbytečně vyptával. A mezi tím vším jedno jméno, které se mu tehdy usadilo v paměti právě proto, že se objevovalo příliš často na příliš různých místech.

No jasně.

Uherské víno mělo pověst nejlepšího široko daleko a šlechta s ním obchodovala ochotně. Právě proto bylo tak výhodné. Pravidelně přijíždějícím sudům se nikdo nedivil, pohyb zboží nikdo nepočítal zbytečně důkladně a hlavně se s nimi dalo hýbat z místa na místo, aniž by to působilo podezřele.

Všechny útržky se mu najednou spojily.

Václav Krištof Várady de Tokaj.

„Tak co, Filipe, našel jsi ho ještě někde?“

Filip sebou lehce trhl, jako by se právě probudil z letargie, a narovnal se nad knihou.

„Ano. Našel jsem ho tady.“

Vzal těžký svazek a s námahou ho otočil na označenou stranu.

„Pak tady… a tady. Je ho v záznamech překvapivě mnoho. Pokaždé zásilka vína nebo prázdné sudy po víně. Zboží putuje mezi Vídní a Prešpurkem.“

Zalistoval dál a sáhl po další, ještě větší knize.

„Dokonce ještě tady. Hofburg od něj kupuje víno a pak ho rozprodává dál.“

Eusebius stál u stolu, oči přivřené, myšlenky už běžely napřed.

„Musíme to víno sledovat.“

Filip na něj zvedl pohled.

„Podíval ses také na časové rozestupy? Kdy přijíždí a jak pravidelně?“

Filip zamrkal.

„To ne. Jen jsem koukal po jménu.“

Eusebiovi to nevadilo. Už si skládal vlastní obraz.

„Nevadí. Musíme zjistit, kdy zase přijíždí další dodávka. A hlavně jestli je teď tady, nebo v Prešpurku.“

Mladík pomalu přikývl.

Najednou už nevypadal ospale.

Vzápětí zvedl hlavu od knihy a zamračil se.

„Eusebie… ty si myslíš, že ty zprávy vynášejí v sudech? Ale jak?“

Naklonil se blíž a hlas stáhl sotva na slyšitelnou úroveň.

„To jako že by je dali do vína? Nebo do dna sudu? Jak by to vůbec fungovalo?“

Eusebius se rozhlédl kolem sebe, krátce, nenápadně, a pak mu jen lehce naznačil pohledem ke stěnám.

„Tady ne,“ řekl tiše. „Stěny mají oči a uši.“

Filip okamžitě zmlkl.

„Pak ti to všechno řeknu,“ pokračoval Eusebius klidněji. „Teď to hlavně musíme říct Bertovi.“

Tentokrát přikývl už bez další otázky.

„Dobře.“

Přitáhl si pergamen blíž.

„Teď se podíváme, jak jezdí. Zkusíme najít nějaký vzorec. Pravidelnost. Intervaly.“

Oba si sedli ke knihám a začali si brkem zapisovat data, kdy se sudy objevily, odkud přijely a kdy se vracely zpět.

Škrábání brků se mísilo s tichým šustěním stránek.

Mezi daty se začínal rýsovat rytmus.

Když měli všechno sepsané, odsunuli knihy stranou a začali počítat. Filip prstem přejížděl po řádcích, Eusebius si tiše odříkával dny mezi jednotlivými příjezdy. Většinou to vycházelo téměř přesně – víno doráželo jednou za měsíc, plus minus ve stejnou dobu. A ta doba měla být právě teď.

Chvíli na sebe mlčky hleděli.

„Eusebie… to vychází na tyhle dny,“ řekl Filip tiše.

Eusebius přikývl. „Musíme zjistit, jestli už je tady.“

„Rozhodně,“ odvětil Filip a zaklapl knihu.

Eusebius už si bral klobouk. „Jdeme.“

Oba se zvedli od stolu, zasunuli svazky zpět na místo a bez dalšího slova vyšli z kanceláře. Dveře za nimi tiše zapadly. Hluk chodby je pohltil skoro okamžitě: kroky sluhů, vzdálené hlasy, šustění látek a cinknutí kovu někde u nádvoří. Ještě před chvílí šlo jen o jméno na pergamenu; teď se stopa přelila do něčeho hmatatelnějšího, těžšího a mnohem nebezpečnějšího.

Sudy už nebyly jen zboží. Byla to cesta — a někdo po ní chodil dost dlouho na to, aby si myslel, že ji nikdo neuvidí.

Za zavřenými dveřmi zůstal Konrád Hohenberg chvíli sedět u svého stolu a předstíral, že pokračuje v práci. Brk se dotýkal pergamenu, ale žádné slovo nepřibylo. Naslouchal, dokud jejich kroky nezmizely v chodbě.

Teprve potom odložil pero.

Vstal a pomalu přešel ke stolu, u kterého seděli. Nebyl to spěch, spíš opatrnost. Otevřel jednu z knih, zalistoval několika stránkami, pak druhou. Nic nebylo založené, nic označené. Žádný lístek, žádná poznámka.

Zavřel svazek a chvíli stál bez hnutí.

Nevěděl, co hledali, a právě to ho zneklidňovalo víc než cokoli jiného. Neptali se, nevysvětlovali, co je zajímá. Jen listovali, počítali a zapisovali data.

Data čeho?

Přejel prsty po hřbetu knihy a tiše si oddechl. Nevěděl, jestli už něco našli, nebo jen táhnou naslepo. Ale jisté bylo jedno — nepřišli sem bez důvodu.

Otočil se ke dveřím a zadíval se směrem, kterým odešli.

Musí zjistit, kam míří.

A hlavně proč. Jenže než mohl Hohenberg udělat první krok, chodba za dveřmi už žila dál vlastním tempem. Ti dva byli pryč — a spolu s nimi i otázky, které po sobě nechali.

Eusebius s Filipem už mezitím kráčeli směrem k nádvoří. Chodba se před nimi rozšiřovala a hluk paláce sílil, když se z protější strany ozval smích. Bert šel lehkým krokem vedle vysokého muže v tmavém kabátci, který působil klidně a sebejistě, jako někdo, kdo je zvyklý pohybovat se mezi šlechtou i vojáky bez rozpaků.

„…říkám vám, pane Bethlene,“ právě říkal Bert, „když už se člověk narodí se stejnou tváří jako jeho příbuzný, měl by za to dostávat aspoň podíl z majetku.“

Bethlen se zasmál. „Nebo z manželek.“

„To bych si netroufl tvrdit,“ odvětil Bert vážně, ale v očích mu jiskřilo.

Jakmile si všimli Eusebia a Filipa, lehkost rozhovoru se vytratila. Smích dozněl, kroky zpomalily a mezi čtveřicí se na okamžik usadilo něco opatrnějšího.

Bert se zastavil a lehce pokynul rukou. „Pane Myklóši Bethlene,“ řekl a pak dodal: „Dovolte, abych vám představil své dva společníky. Václava Eusebia… a Filipa.“

Eusebius nepatrně přikývl. Filip udělal totéž, o něco strnuleji.

Myklóš si je oba pomalu přeměřil. „Slyšel jsem o vás,“ pronesl směrem k Eusebiovi. „Prý jste přijel vyšetřovat.“

Tón byl zdvořilý, ale pod ním cosi zkoumavého.

„To se povídá,“ odpověděl Eusebius klidně.

Bethlenovy oči zůstaly na něm o zlomek vteřiny déle. „Také se povídá, že jste přímý.“

„I to se povídá.“

Chvíli mezi nimi viselo ticho. Filip cítil, jak se vzduch lehce napnul.

Bethlen nakonec ustoupil o krok stranou. „Přeji vám tedy úspěšné pátrání.“

„Děkuji,“ odvětil Eusebius.

Když se míjeli, Eusebius měl nepříjemný pocit, že ten muž si všechno ukládá do paměti. A právě proto mu nevěřil.

Eusebius se obrátil k Bertovi a jen tiše pronesl: „Mohl bys jít s námi? Myslím, že máš práci.“

Bert se vzpamatoval. „Nooo… ano. Pane Bethlene, moc se vám omlouvám, ale musím jít s nimi. To víte, práce nepočká.“

Bethlen se usmál. „Jistě. Doufám, že se znovu potkáme. Třeba při dobrém tokajském.“

Eusebiovi přejel mráz po zádech.

Bert se lehce pousmál. „Rád. Dobré tokajské bych si ujít nenechal.“

Zdvořile se rozloučili. Bethlen odpověděl stejným gestem, otočil se a klidným krokem odcházel chodbou pryč.

Eusebius ho sledoval, dokud nezmizel za rohem, pak se podíval na Berta.

„Jako co to bylo?“

Bert jen pokrčil rameny. „No co. Spletl si mě s dědečkem.“

Eusebius protočil oči ke stropu a znovu je stočil k němu. „Prosím tě, pojď s námi. Máme stopu. A to se ti bude líbit. Jedná se o víno.“

Bertovi se rozzářily oči.

„Víno, říkáš?“

Úsměv se mu rozšířil.

„Tak to ho rozhodně nenecháme čekat.“

Všichni tři vykročili chodbou dál. Smích z předchozího rozhovoru se rychle ztratil za nimi a s každým krokem se vracelo tiché napětí, které se kolem vína začalo stahovat jako smyčka.

Sklad s vínem ležel stranou od hlavního ruchu paláce. Jakmile k němu došli, vzduch zhoustl vůní dřeva, vína a chladného kamene. Podél stěn stály sudy vyskládané v pravidelných řadách, některé označené čerstvou křídou, jiné tmavší, s odřenými obručemi, které už něco pamatovaly.

V rohu místnosti, za stolem přiraženým ke zdi, seděl správce skladu. Starší muž. Šediny mu splývaly k límci kabátce, hřbet ruky byl vrásčitý a pevný zároveň. Do lejster zapisoval něco pomalu a soustředěně, jako někdo, kdo počítá nejen sudy, ale i roky.

Když se dveře otevřely a tři muži vstoupili dovnitř, zvedl hlavu.

Eusebius to zaregistroval a instinktivně zpomalil.

Měl úctu ke stáří. Vždycky měl.

Sundal klobouk.

„Dobrý den,“ pronesl klidně.

Správce si ho chvíli měřil, pak jen lehce přikývl. „Dobrý den.“

Teprve potom položil brk stranou.

„Copak hledáte?“

Nebyla v tom podrážděnost. Spíš zvědavost někoho, kdo ví, že do skladu se nechodí jen tak.

Eusebius udělal krok vpřed, klobouk držel v ruce.

„Rádi bychom se podívali na poslední zásilky vína.“

Správce přejel pohledem po Bertovi, pak po Filipovi.

„A z jakého důvodu?“

Vzduch mezi sudy ztěžkl o nepatrný stupeň.

Eusebius držel klobouk stále v ruce a odpověděl klidně.

„Hledáme jistou zásilku z Uher.“

Starý správce si ho změřil pohledem, který byl ostřejší, než by se k jeho věku slušelo.

„A na jaké jméno, mladý muži?“

Eusebius ani nemrkl.

„Václav Krištof Várady de Tokaj.“

Správce odložil brk, spojil ruce na stole a zadíval se na Eusebia klidným, unaveným pohledem.

„Ale to víno ještě nedorazilo,“ řekl tiše. „Čekáme ho každým dnem.“

Eusebius lehce přikývl. „A mohl bych vidět starší záznamy?“

Muž se podíval na něj, pak na Filipa a nakonec na Berta. Chvíli bylo ticho.

„Máme pověření od arcivévody,“ dodal Eusebius klidně. „Mohu vám ho ukázat.“

Starý správce zvedl dlaň na znamení, že to není třeba.

„Slyšel jsem o vás, pánové,“ pronesl pomalu. „Že tady vyšetřujete. Ty záznamy vám dám. Jen je nemám tady.“

Opřel se o stůl a pomalu vstal. Pohyb byl opatrný, tělo už nesloužilo tak jistě jako kdysi. Na okamžik se zakymácel.

Eusebius k němu okamžitě přispěchal a zachytil ho za paži.

Stařec se na něj podíval a lehce se pousmál.

„Děkuji. To víte, už nejsem mladík, co jsem býval.“

Narovnal se a ukázal směrem ke dveřím vedoucím hlouběji do skladu.

„Musíme dolů. V zadní části mám archiv.“

Potom je pomalým, ale pevným krokem vedl mezi řadami sudů dál.

Eusebius správce podpíral a vedl ho mezi sudy k zadní části skladu. Vzduch tu byl chladnější a těžší, světlo slabší. Starý muž sáhl po svazku klíčů, chvíli s nimi zápasil, pak otevřel nízké dveře do malého archivu vyhloubeného v kamenné zdi.

Uvnitř byly police plné svázaných lejster a zaprášených knih.

„Tady máte ty záznamy,“ řekl tiše.

Eusebius mu pomohl dosednout na malou stoličku u zdi.

Kostnatým prstem ukázal ke střední polici. „Ano… v té prostřední. Úplně napravo. To jsou ony. Veškeré víno z Uher.“

Na chvíli se odmlčel, aby popadl dech.

„Jen si je půjčte, pánové. Ale nezapomeňte je vrátit.“

Eusebius se usmál. „Děkujeme, pane. Moc jste nám pomohl.“

Vytáhl svazek a podal jej Filipovi, další Bertovi. Pergameny byly těžké, pevně svázané provázkem.

Pak mu znovu pomohl vstát a opatrně ho doprovodil zpět ke stolu. Posadil ho a upravil mu židli.

„Měl byste víc odpočívat,“ řekl tiše.

V očích starého muže probleskla jiskra pobaveného vzdoru. Jen se usmál a pokýval hlavou.

Posadil se zpět za svůj stůl, položil ruce na desku a s lehkým povzdechem dodal:

„Kéž bych to uměl, mladý muži,“ odpověděl správce tiše. „Hlavně najděte ty, co zrazují korunu.“

Eusebius se na něj podíval pozorněji. „Vy o tom víte?“

Starý muž pomalu pokýval hlavou. „To ví každý, že se odsud vynáší. Jen se o tom nemluví nahlas. My jsme obyčejní lidé, nás ti vysocí přehlížejí. Ale právě proto víme, co kde je.“

Na chvíli se odmlčel a zadíval se ke dveřím, aby se ujistil, že jsou sami.

„Poradím vám,“ pokračoval tiše. „Dělám to ne kvůli tomu, že jste vyšetřovatelé, ale proto, že máte respekt i před obyčejným strážcem.“

Eusebius sklonil hlavu na znamení úcty.

Kostnatým palcem si ho přivolal blíž, aby jeho slova slyšel jen on.

„Najděte služku. Jmenuje se Anna. Má na starosti úklid v kancelářích. A ten Hohenberg…“ mávl rukou. „Je stejný jako zbytek dvora. Nevidí, co je přímo pod nosem.“

Naklonil se ještě blíž.

„Anna je moje vnučka. A slyší víc než kdo jiný.“

Nakonec na Eusebia mrkl.

Znovu se narovnal, jako by právě neřekl nic víc než obyčejnou radu o zaprášených policích.

Eusebius starému muži tiše poděkoval za radu a vrátil se k ostatním. Bert i Filip stáli opodál mezi sudy, pergameny už rozvázané, listy lehce zašustily, když se k nim přiblížil.

„Kam s nimi?“ zeptal se Bert a poklepal na svazek.

„Ke mně do pokoje,“ odpověděl Eusebius bez zaváhání. „Tam nás nikdo rušit nebude.“

Filip mlaskl. „Já myslel, že budeme ochutnávat.“

Eusebius se na něj podíval přísně. „To fakt ne. A hlavně bys vůbec neměl pít víno. Jsi moc mladý.“

Věděl, že tady je víno běžnou součástí každodenního života a že ho pijí i mladší než Filip, ale přesto v něm zůstal zvyk z jiného světa, kde se na podobné věci hledělo jinak.

„Jdeme,“ zavelel krátce. Žert o ochutnávání se mezi sudy rychle rozplynul; to, co si odnášeli, už nebyly jen staré záznamy, ale první pevnější stopa.

Ze skladu vyšli tišeji, než do něj přišli. Za zády jim zůstala vůně vína, chlad kamene i starcova rada o Anně, která se Eusebiovi vracela v hlavě s každým krokem. Bert nesl jeden svazek, Filip druhý, oba o poznání opatrněji než před chvílí.

Chodby paláce byly plné běžného ruchu, ale po tichu skladu působily hlučněji než obvykle. Nikdo je nezastavil. Nikdo se neptal, co nesou. A právě to Eusebia znervózňovalo skoro stejně jako kdyby se ptali všichni. Teprve za dveřmi jeho pokoje se ruch zlomil v tlumené ticho. Zavřel za nimi, položil svazky na stůl a Filip se rozhlédl.

„Počkej,“ zarazil se Filip, jako by mu teprve teď došlo, kde stojí. „Vy jste si ty pokoje opravdu vyměnili?“

Eusebius položil poslední svazek na stůl a teprve potom k němu zvedl oči. „Ano. Chrápeš.“

Filip se zatvářil pohoršeně. „Já?“

„Ano. A já se pak nemůžu vyspat. Bert je na chrápání zvyklý.“

Bert jen pokrčil rameny. „Je to jako spaní u mlýna. Člověk si časem zvykne.“

Filip se ušklíbl. „A budu pořád v tom kamrlíku?“ podíval se na Berta s nadějí.

„Ten ti zůstane,“ odpověděl Bert suše. „Neboj.“

„Proboha,“ povzdechl si Filip dramaticky. „Já tu fakt umřu. Pít nemůžu, spát nemůžu, a ještě k tomu mám zase hlad.“

V tu chvíli se mu hlasitě ozvalo škrundání v žaludku.

Bertovi cukly koutky.

Eusebius se na Filipa podíval pohledem člověka, který se snaží držet pohromadě vyšetřování i vlastní trpělivost. Zavřel oči a pomalu se nadechl. V duchu začal počítat do deseti. Vždycky to tak dělal, když se potřeboval uklidnit.

Jedna. Dva. Tři.

Po třetím nádechu oči znovu otevřel a jeho výraz byl zase klidný.

„Neumřeš,“ řekl suše. „Teď pracujeme.“

Filipovi opět zakručelo v žaludku. Podíval se na Eusebia pohledem malého štěněte, které několik dní nedostalo najíst.

Eusebius si povzdechl. „Tak běž. Ale nebuď dlouho.“

Filip vyskočil tak rychle, že málem převrhl stoličku, a během okamžiku zmizel z komnaty. Ticho po něm zůstalo skoro podezřelé.

Bert se za ním chvíli díval, pak se tázavě otočil k Eusebiovi.

„No co,“ pokrčil Eusebius rameny. „Ještě nám tu umře hlady.“

Bert si přitáhl židli blíž ke stolu. Odlehčená chvilka se vytratila sotva dosedl; mezi nimi zůstaly svazky ze skladu a jméno, které sem přivedlo celý den.

„Hele… řekni mi, jak jsi přišel na to jméno?“

Eusebius se na něj podíval a pousmál se tím svým nenápadným, klidným úsměvem.

„Škola.“

Bert nechápavě zavrtěl hlavou.

„Ve druhém semestru na vysoké jsme si losovali téma na esej,“ pokračoval Eusebius. „Já si vytáhl Obchodní cesty. Jako téma nic moc. Ale když jsem byl malý, strejda často mluvil o vínu z Uher, jaké bylo skvělé a že se mu žádné jiné nevyrovná. A že dneska jsou to jen patoky.“

Na okamžik se zadíval na pergameny rozložené na stole.

„Tak jsem psal o obchodu s vínem. Prolézal jsem knihy, archivy, internet… a narazil jsem na jméno Václav Krištof Várady de Tokaj. Zaujalo mě. Ne kvůli vínu. Kvůli cestám.“

Bert zvedl obočí.

„Nejdřív jely vozy do Vídně. A pak jeden pokračoval do Prahy. Bylo by jednodušší, kdyby jel rovnou do Prahy. Kratší trasa. Méně překládání. Méně svědků.“

Odmlčel se.

„Tehdy mi to přišlo zvláštní. Uvízlo mi to v hlavě. A když jsem dnes projížděl ty účetní knihy, to jméno mi znovu naskočilo. I s tím pocitem, že na tom něco nesedí.“

Bert se na něj chvíli díval, pak se pomalu usmál.

„Tak takhle fikaně sis to nahrál.“

Naklonil hlavu.

„Ty jsi hlava.“

Eusebius jen pokrčil rameny, ale v očích mu zůstala ostražitost.

„Teď ještě zjistit, co v těch sudech opravdu je.“

Eusebius se ještě jednou usmál, tentokrát o něco tišeji. Venku za dveřmi se ozýval vzdálený pohyb paláce, tlumený šum kroků a hlasů, ale uvnitř pokoje se všechno stáhlo k jedinému směru.

„A taky vím, kdo by nám s tím mohl pomoct.“

Bert se na něj podíval, v očích zvědavost i lehká nedůvěra. „Kdo?“

Eusebius se opřel o stůl. „Správce skladu vína. Ano, ten starý muž. Řekl mi, že má vnučku. A ta uklízí v severním křídle. Tam, kde jsme začali pátrat.“

Bert se na židli napřímil. „Myslíš toho milého, hodného pána, který se na nás nekoukal, jako kdyby nás chtěl zabít, když mu lezeme do účetnictví?“ zeptal se ironicky.

Eusebius se na něj podíval klidně. „Ano. Přesně o něm mluvím.“

Bert si založil ruce na prsou. „A ta vnučka ví co?“

„Možná ví víc, než si myslí,“ odpověděl Eusebius. „Uklízí v kancelářích. Slyší. Vidí. A nikdo si jí nevšímá.“

Bert pomalu přikývl.

„Takže víno… sudy… a teď služka.“

Eusebius jen pokrčil rameny. „Někdy je nejdůležitější ten, koho nikdo nevidí.“

Dveře se otevřely a v nich stál Filip s obrovským tácem plným jídla. Balancoval s ním opatrně, ale v očích měl výraz triumfu.

Eusebius i Bert na něj zůstali chvíli jen zírat.

„Myslel jsem, že budete mít hlad taky,“ pronesl Filip zadýchaně. „Už je oběd, tak mi v kuchyni naložili i pro vás.“

Položil tác na stůl a začal vypočítávat.

„Je tu maso… potom něco bílého, divného… omáčka… chleba… klobásky… zelí… a tak. Ano! A ještě víno. Ale to donese nějaká Anna, říkala kuchařka, co mi nandavala ten tác.“

Eusebius s Bertem si vyměnili stručný pohled. Oba pochopili, že Filipův hlad bude nutné vyřešit dřív, než se vrátí k listinám.

Filip si jejich výraz vyložil jinak. „Tak to dejte pryč z těch pergamenů a budeme jíst.“

Stál tam se svým klučičím obličejem a očekával pochvalu.

Bertovi pomalu vystoupalo obočí.

Eusebius se nadechl.

„Říkal jsi… Anna?“

Filip na ně koukal udiveně. „Noooo… tak mi to říkala kuchařka, že se jmenuje Anna. A že prý má dědečka ve skladu s vínem. To asi myslela toho starého pána, u kterého jsme byli.“

Tentokrát si vyměnili krátký pohled.

Eusebius začal sbírat pergameny ze stolu, aby se nezamastily od jídla. Bert mu beze slova pomáhal, skládal listy do úhledné hromádky a odkládal je stranou.

„Víš co, Filipe,“ řekl Eusebius klidně, „teď o tom ani nevíš, ale jsi moc šikovný kluk.“

Filip se začepýřil. Takovou pochvalu rozhodně nečekal. Narovnal se a snažil se působit důležitě.

„No… já vím,“ zamumlal, ale úsměv mu nešlo skrýt.

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře, jako by palác jejich myšlenku okamžitě vyslyšel.

Tiché. Opatrné.

Všichni tři ztuhli.

Eusebius pohlédl na Berta.

„To bude ona.“

Zaklepání se ozvalo znovu, opatrné a téměř nesmělé.

Eusebius přikývl Bertovi, ten otevřel dveře jen natolik, aby se vešla postava.

Ve dveřích stála mladá dívka s tácem, na kterém byly tři hliněné poháry a džbán vína. Šaty měla jednoduché, ruce lehce od mouky, oči pozorné.

„Nesu víno,“ řekla tiše.

Filip se narovnal. „To je ona.“

Eusebius udělal krok vpřed. „Anna?“

„Ano, pane.“

„Tvůj dědeček nám dnes pomohl,“ řekl klidně.

Anna lehce přikývla. „Dědeček říkal, že jste byli ve skladu a že bych vám mohla pomoct.“

Bert ji mlčky pozoroval.

„Ptáte se na víno z Uher,“ pokračovala.

„Ano. Čekáme zásilku,“ odpověděl Eusebius.

Anna zavrtěla hlavou. „Ještě nepřijela. Ale přijede brzy. A vždycky to probíhá stejně.“

Všichni ztichli.

„Jak?“ zeptal se Bert.

„Přijedou dva vozy. Zastaví nejdřív u skladu. Dědeček přepočítá sudy, zapíše je. Část zůstane tam. To je oficiální.“

„A ten druhý vůz?“ zeptal se tiše Eusebius.

„Ten čeká jen krátce,“ odpověděla Anna. „Přijdou muži ze severního křídla. Nejsou to obyčejní sluhové. Mají vlastní pečetě. Vyberou několik sudů — kusy se mění, množství zůstává stejné. Potom je naloží zpátky na druhý vůz.“

„Kolik?“ zeptal se Filip.

„Přibližně polovinu.“

Eusebius ztuhl.

„A kam jedou?“ zeptal se.

„Do severního křídla. Do dvora za kancelářemi. Tam sudy zmizí. Druhý den se někdy vrátí zpět do skladu jako prázdné.“

Ticho.

Systém byl jasný.

Náhoda to nebyla. Ani chyba v účetnictví.

„Víš, kdo ty sudy přebírá?“ zeptal se Eusebius.

Dívka se krátce nadechla. „Jeden z těch mužů chodí často do kanceláře pana Hohenberga.“

Tentokrát bylo ticho těžké.

Bert k ní přistoupil o krok blíž, hlas najednou měkčí, téměř důvěrný.

„Anno… Aničko, můžu ti tak říkat?“

Anna se lehce začervenala, pohledem sklouzla k zemi. „Ano… můžete.“

Bert se pousmál. „Aničko, víš, co dělají s těmi sudy v severním křídle?“

Otázka už nebyla lehká. Byla přímá.

Anna zvedla oči. Strach v nich byl patrný, ale nebyl silnější než rozhodnutí, které už zřejmě učinila. Pomalu přikývla.

„Vím,“ zašeptala. „Ale nesmíte mě prozradit.“

Nikdo z mužů se nepohnul.

Eusebius k ní přistoupil klidněji než Bert. „Nikdo se nedozví, že jsi s námi mluvila.“

Anna sevřela zástěru v prstech.

„V severním křídle sudy nikdy dlouho nezůstávají celé,“ pokračovala tiše. „Neotevírají je jako víno.“

Bert zpozorněl. „Tak jak?“

Anna polkla.

„Dno je duté.“

Eusebius se na ni zadíval. „Aničko, víš, co je uvnitř?“

Anna zavrtěla hlavou. „Bohužel nevím. Ale jednou jsem zahlédla měšec… a nějaké dokumenty. Nevím ale, co všechno tam bylo.“

Bert přikývl. „To nevadí. I tyhle informace jsou důležité.“

Pak se na ni usmál mírněji. „Aničko, moc ti děkujeme. A kdyby se někdo ptal, co jsi u nás dělala, tak jsi jen nesla víno a Filip ho rozlil.“

Bert se otočil k Filipovi, který nechápavě zamrkal. „Podej mi tu zástěru.“

Anna mu ji nejistě podala. Bert vzal džbán a úmyslně na látku vylil trochu vína. Skvrna se rychle rozlila.

Z měšce vytáhl tři zlatky a vložil je Anně do dlaně. „Tady. Kup si novou.“

Ukázal prstem na mokrou látku. „Kdyby ji chtěli vidět, ukaž tuhle.“

Eusebius i Filip na něj nechápavě hleděli.

Bert jen pokrčil rameny. „Alibi.“

Eusebius pomalu přikývl. „Aaa… už chápu.“

„Aničko,“ pokračoval klidně, „kde tě najdeme, když s tebou budeme potřebovat mluvit?“

Anna se usmála. „Většinou jsem v kuchyni. Pomáhám tam.“

Vzala zašpiněnou zástěru, penízky rychle schovala do malého pytlíčku ukrytého v záhybu šatů, lehce se poklonila a tiše odešla.

Jakmile se dveře za Annou zavřely, zůstalo v místnosti ještě několik vteřin ticho. Informace, které jim nechala na stole spolu s rozlitým vínem a zástěrou, byly příliš konkrétní na to, aby je mohli hned překrýt hovorem. Bert se první pohnul. Přisunul si tác blíž a bez váhání se pustil do jídla, jako by tím chtěl ostatním připomenout, že hlad a vyšetřování se nevylučují. Eusebius si vzal kus chleba a maso.

Filip chvíli jen stál a sledoval je, jako by čekal na povolení, pak si konečně nabral i on.

Ochutnal maso a spokojeně přikývl. Pak nabral lžící podlouhlá bílá zrníčka, chvíli je podezíravě pozoroval a nakonec je vložil do úst.

Zarazil se.

„Co to je za blevajs?“

Eusebius se na něj podíval. „Co myslíš?“

Filip ukázal lžící na talíř. „Tohle. Ty podlouhlé zrníčka.“

Eusebius se lehce pousmál. „To je rýže. Vozí ji z Asie. S mohamedánskými výpravami a obchodními cestami se rozšířila i do Evropy.“

Filip si ji znovu prohlédl. „A musí se to jíst?“

Bert se uchechtl. „Nemusíš. Dej mi to.“

Filip okamžitě přisunul misku k Bertovi. „Vem si to celý.“

Eusebius zavrtěl hlavou. „Jednou ti bude chutnat.“

„Dneska to nebude,“ zamumlal Filip a raději sáhl po klobáse.

Na chvíli se napětí stáhlo do pozadí. Smích i Filipovo brblání zněly v malé místnosti skoro nepatřičně, ale právě ta obyčejnost jim dovolila nadechnout se dřív, než se znovu vrátí k sudům, dutému dnu a mužům ze severního křídla.

Bert dojedl sousto, otřel si mastné vousy hřbetem ruky a teprve potom se znovu opřel o stůl. Odlehčená chvíle skončila stejně tiše, jako začala. „Co říkáte tomu, co nám Anna řekla?“

Eusebius polkl kus klobásy. „Nooo… je to zajímavé.“

Filip přikývl, jako by všemu naprosto rozuměl a měl situaci plně pod kontrolou.

Bert si otřel vousy hřbetem ruky. „Škoda, že nemáme nějakou… magnetickou tabuli. Bylo by to přehledné.“

Filip zvedl hlavu. „Magnet co?“

Eusebius si povzdechl. „Prosím tě, jez. Ať ti to nevystydne.“

Bert dojedl poslední sousto, otřel si ruce o ubrousek a naklonil se nad stůl.

„Takže,“ shrnul Bert a položil ubrousek stranou, „máme sudy s dutým dnem, severní křídlo, Hohenberga… a hladového Filipa.“

„Už ne,“ zamumlal Filip s plnou pusou.

„To je právě problém,“ odvětil Bert suše.

Eusebius si lokl vody a položil pohár zpět na stůl. „Musíme být u toho, až vozy přijedou. Jestli Anna mluvila pravdu, rozhodující nebude sklad, ale chvíle, kdy se zásilka rozdělí.“

„To znamená co?“ zeptal se Filip.

„To znamená,“ pokračoval Eusebius klidně, „že jeden z nás bude u skladu, druhý poblíž severního křídla a třetí se bude tvářit tak neškodně, aby si ho nikdo nespojil s námi.“

„…bude jíst?“ navrhl Filip nadějně.

Bert se rozesmál. „Ne. Třetí bude dělat to, co umí nejlíp.“

Filip se zarazil. „A co umím nejlíp?“

Eusebius s Bertem si vyměnili pohled; tentokrát už oba přesně věděli, jakou roli Filipovi přidělí.

„Být nenápadný,“ řekl Eusebius.

Filip se narovnal. „To umím.“

„To neumíš,“ odvětil Bert. „Ale všichni si myslí, že jsi neškodný. A to je lepší.“

Filip chvíli přemýšlel. „To je pochvala?“

„Ano,“ odpověděl Eusebius.

Bert se opřel o stůl. „Takže plán. Až vozy přijedou, Eusebius půjde oficiálně ke skladu. Má pověření. Já se budu motat kolem severního křídla. A Filip…“

„Půjdu do kuchyně,“ dokončil Filip nadšeně.

„Přesně,“ přikývl Eusebius. „A budeš poslouchat. Kdo mluví o vozech. Kdo o Hohenbergovi. Kdo je nervózní.“

Filip si důležitě přikývl.

Bert po něm střelil pohledem. „A nic nerozlij.“

Filip se urazil. „To bylo jednou.“

„Dvakrát,“ opravil ho Eusebius.

„Dobře. Dvakrát.“

Chvíli bylo ticho.

Pak Eusebius ztišil hlas. „A pokud Anna říká pravdu, sudy se otevřou až v severním křídle.“

„Takže tam musíme být,“ řekl Bert.

„Ano.“

Filip se zamračil. „A co když nás chytí?“

Bert se usmál tím svým nebezpečně klidným úsměvem. „Tak budeme tvrdit, že jsme hledali rýži.“

Eusebius zavrtěl hlavou, ale koutky mu cukly.

Plán byl jednoduchý, možná až příliš. Právě proto se na něj chvíli nikdo netvářil spokojeně.

Právě proto byl nebezpečný.

„Ale ještě než půjdeme,“ řekl Eusebius a utřel si ruce, „dáme dohromady ty dokumenty. Ať máme důkazy. Hlavně časovou osu.“

Bert přikývl. „Když už nás chytí, aspoň budeme vědět proč.“

Filip posbíral zbytky chleba a neochotně odsunul tác. „Tak dobře.“

Po jídle odsunuli nádobí stranou, otřeli stůl a znovu rozložili pergameny. Lehkost z rozhovoru zmizela s posledním cinknutím talířů. Tentokrát už bez humoru: data, počty sudů, směry, čas příjezdu a odjezdu vozů. Eusebius psal nový soupis, Bert porovnával čísla a Filip nahlas četl záznamy.

„Březen – sedmnáct sudů Vídeň, sedmnáct Praha.“

„Duben – devatenáct Vídeň, devatenáct Praha.“

„Vždy dva vozy,“ doplnil Bert.

„Vždy měsíční interval,“ přidal Eusebius.

Rytmus byl jasný. Systém pevný.

Šlo jim to od ruky. Za dvě hodiny měli hotovo. Na stole ležela přehledná časová osa, která jasně ukazovala pravidelnost i rozdělení zásilek.

Eusebius svázal pergameny provázkem a vzal je do ruky.

„Jdeme.“

Všichni tři vyšli z pokoje podle plánu. Chodba je přijala běžným ruchem, jako by se nic nedělo, ale každý z nich už měl svou roli.

Cesty se rozdělily: Eusebius zamířil ke skladu, Filip do kuchyně a Bert k severnímu křídlu.

Chodby byly plné běžného ruchu, kroky zněly dutě po kameni.

Jenže nevěděli, že zpoza arkýře v horním patře je někdo sleduje.

U rozcestí se cesty rozdělily doopravdy. Filip odbočil směrem ke kuchyni a Eusebius pokračoval sám ke skladu.

Ve skladu našel starého správce na stejném místě, kde ho opustili. Seděl u stolu, lehce shrbený, a pečlivě zapisoval do lejster.

„Dobrý den, otče,“ pozdravil Eusebius klidně.

Starý muž zvedl hlavu a odpověděl na pozdrav. „Dobrý den, mladý muži.“

Jeho pohled sklouzl k pergamenům v Eusebiově ruce. „Doufám, že mi nesete vypůjčené dokumenty.“

„Ano,“ přikývl Eusebius. „Tady jsou.“

Položil svazek na stůl.

„Výborně,“ pousmál se muž. „Tak je uložíme. Pomůžete mi opět?“

Eusebius mu bez váhání nabídl rámě a pomohl mu vstát. V duchu si pomyslel, že by starému pánovi slušelo chodítko, ale nahlas nic neřekl.

Pomalu došli k archivu. Eusebius vzal dokumenty, otevřel skříň a pečlivě je vrátil na místo, odkud je předtím vzal.

Než vyšli zpět mezi sudy, starý muž se zastavil.

„Tady můžeme mluvit,“ řekl tiše. „Anna vám určitě řekla, co viděla.“

Eusebius přikývl. „Ano. Řekla. Moc vám děkuji.“

Muž se na něj zadíval vážněji. „Hlavně je chyťte. Ať je v této zemi zase mír.“

„Budeme se snažit,“ odpověděl Eusebius klidně.

Pak se rozhlédl po skladu. „Chvíli u vás zůstanu. Musím počkat na ty sudy. Máte nějakou práci, abych tu nebyl jen tak?“

Starý muž se pousmál. „Ale jistě. Nějak to vymyslíme.“

Filip mezitím dorazil do kuchyně s výrazem naprosté nenápadnosti, který by přesvědčil možná tak slepého.

Kuchyně byla plná páry, hluku a vůně masa. Hrncům to klokotalo, nože sekaly, služky pobíhaly sem a tam. Filip se pokusil opřít o stůl tak, aby vypadal, že tam patří.

Loktem nechtěně shodil naběračku.

Kov zazvonil o kamennou podlahu.

„Promiňte,“ zamumlal a sehnul se pro ni — přitom zavadil o koš s cibulí, který se převrátil.

Kuchařka, statná žena s rukama silnýma jako kovář, se pomalu otočila.

„Co tady děláte?“ zeptala se přísně.

„Já… jen jsem si říkal, jestli není potřeba pomoct,“ usmál se Filip nevinně.

V tu chvíli se otočil příliš prudce a zadkem zavadil o stůl. Talíře se zachvěly.

Kuchařka si založila ruce v bok.

„Vy jste jak slon v porcelánu.“

Filip se zatvářil dotčeně. „To nejsem.“

Vzápětí šlápl na rozlitou vodu, podklouzl a zachytil se právě o stůl, na kterém stála mísa s moukou. Ta se převrátila a oblak bílého prachu zahalil polovinu kuchyně.

Ticho.

Pak výbuch smíchu služek.

Kuchařka popadla Filipa za rukáv a otočila ho směrem ke dveřím.

„Ven! A hned!“

„Ale já jen—“

„Ven!“

Vystrčila ho z kuchyně tak rázně, že skončil na chodbě se zbytkem mouky ve vlasech.

Dveře se zabouchly.

Filip si otřel obličej a zamumlal: „Tak tohle nebylo nenápadné.“

Z druhé strany dveří se ozvalo tlumené: „A už se nevracejte!“

Filip si povzdechl.

„Dobře… tak budu poslouchat odsud.“

Ještě si oprášil mouku z vlasů a snažil se tvářit důstojně. To mu vydrželo přesně tři kroky.

Z kuchyně se vyřítila mladá služka s košem špinavého nádobí a málem do něj narazila.

„Dívejte se!“ sykla.

„Já se dívám,“ ohradil se Filip — a v tu chvíli šlápl na konec ubrusu, který ležel přes lavici. Lavice se pohnula, koš se převážil a několik talířů s rachotem dopadlo na zem.

Tentokrát se smích nekonal.

Z chodby se ozval ostrý hlas.

„Co se tu děje?“

Filip ztuhl.

Zpoza rohu vyšel jeden z úředníků severního křídla. Ne obyčejný sluha. Lepší kabátec. Přísný pohled.

„Vy,“ ukázal na Filipa. „Zase vy?“

„Já jen… pomáhám,“ hlesl Filip.

„Pomáháte?“ muž se rozhlédl po střepinách. „Tak půjdete pomáhat jinam.“

Chytil Filipa pevně za paži a táhl ho chodbou pryč od kuchyně.

„Počkejte, kam mě vedete?“ vyhrkl Filip.

„Do dvora. Když chcete pracovat, budete pomáhat s vykládkou.“

Filip zbledl.

„Jakou vykládkou?“

Muž se ušklíbl. „Vozů. Přijely dřív.“

Srdce mu poskočilo.

Dřív?

Za severním křídlem byl dvorek poloprázdný, ale u brány stály dva vozy.

Dva.

Stejný počet sudů.

Filipovi se rozbušilo srdce tak hlasitě, že měl pocit, že ho musí slyšet všichni kolem.

„Tak dělejte,“ sykl muž. „A hlavně se ničeho neptejte.“

Filip popadl první sud, který mu podali. Byl těžký. Příliš těžký na prázdný.

Když ho přenášel, ucítil pod prsty něco zvláštního.

Spodní obruč byla novější než zbytek sudu.

Jiný kov.

A když sud dosedl na zem, ozvalo se duté dvojí zadunění.

Jedno z vína.

Druhé… hlubší.

Filip polkl.

Při vykládce mu pot stékal po zádech a ruce už měl odřené od hrubého dřeva sudů. Snažil se tvářit znuděně, jako by šlo o obyčejnou práci, která ho vůbec nezajímá.

Nenápadně se podíval na muže stojícího na voze. Ten měl kabátec lepší než běžný povozník, ruce čistší, pohled ostražitější. Nepatřil mezi obyčejné dělníky.

Filip si zkřížil nohy a s výrazem naprostého utrpení pronesl: „Musím si odskočit.“

Muž se na něj chvíli podezíravě díval, pak jen krátce pokynul hlavou. „Tak běž. A vrať se rychle.“

Přikývl až přehnaně ochotně.

Jakmile se vzdálil pár kroků, zrychlil. Pak se rozběhl a zmizel za rohem kamenné zdi severního křídla.

Zastavil se až ve stínu arkýře, opřel se o zeď a snažil se popadnout dech.

Odskočit sice potřeboval.

Schovaný za rohem zahlédl Berta. Ten, když ho spatřil, nechápavě se zastavil a rychle k němu přešel.

„Co tady děláš, Filipe? Neměl bys být v kuchyni?“ zeptal se tlumeně.

Filip se snažil vydýchat a uklidnit. „Já tam byl… ale vidíš ne?“ ukázal na sebe. Byl celý od mouky a pot z něj udělal lepkavou bílou krustu, takže vypadal, jako by prošel testem na chleba.

Bert se musel ovládnout, aby se nerozesmál.

„Vykládají sudy,“ pokračoval Filip rychle. „Některé jsou prázdné, ale některé plné. A mají dvojité dno.“

Bert okamžitě zvážněl. „Kde jsou?“

„Za rohem,“ odpověděl Filip a ukázal směrem k dvoru.

Bert si ho přeměřil. „A ty tady děláš co?“

Filip pokrčil rameny. „Potřeboval jsem čůrat.“

Bert si povzdechl. „Vrať se tam.“

„Musím?“ zakňoural Filip.

„Ano. Musíš.“

Filip si povzdechl. „Chjo…“

Bert se k němu naklonil a tiše dodal: „Ať ti jeden spadne na zem.“

Nejprve nechápavě zamrkal. Pak mu to došlo. Pomalu se usmál.

„Jak si račte přát.“

Pak vyšel zpátky na dvůr.

Muž na voze se na něj okamžitě podíval. „Kde jsi byl tak dlouho?“

„Příroda volala,“ odpověděl Filip nevinně.

Muž si odfrkl. „Tak dělej, ať to máme z krku.“

„Dobrá, dobrá,“ zamumlal Filip a znovu popadl sud — tentokrát už s úplně jiným plánem.

Další sud byl těžký. Ještě těžší než ten předchozí.

Zvedl ho s námahou, udělal dva kroky… a pak přesně podle plánu zakopl o nerovný kámen.

Sud mu vyklouzl z rukou.

Spadl.

Rozletěl se.

Ozval se dutý náraz, zapraskání dřeva. Víko se pootočilo, obruč povolila a sud se převrátil na bok.

Z něj se vyvalilo víno.

A hned poté se ozvalo druhé prasknutí.

Spodní část sudu se rozlomila.

Z dutiny se vysypaly svinuté listiny a těžký měšec, který dopadl na kámen s kovovým cinknutím.

Ticho.

Vzápětí propukl zmatek.

„Ty idiote!“ zařval muž z vozu.

Muži se vrhli k sudu. Jeden z nich rychle popadl listiny, ale víno už je začalo vsakovat.

Filip stál opodál, ruce nad hlavou.

„Já za to nemůžu! Ten kámen tam byl!“

Jeden ze svitků se na okamžik rozvinul.

Zahlédl pečeť.

Tmavě červený vosk.

Na něm štít s vyrytým symbolem — hrozen vína a pod ním dvě zkřížené čepele.

Neznal ten znak.

Ale věděl, že nepatří do obyčejného skladu.

„Zmiz odsud!“ sykl muž a odstrčil ho.

Filip zavrávoral, ale držel výraz vyděšeného nešiky.

„Já jen uklouzl…“

Muži už rychle sbírali listiny, jeden z nich zakryl rozbitý sud plachtou.

Bylo pozdě. Viděl dost. A hlavně si zapamatoval ten znak.

Zatímco se za severním křídlem snažili zahladit rozbitý sud, Eusebius seděl u stolu naproti starému správci a naslouchal, jako by se učil řemeslu.

„Vidíte, mladý muži,“ vysvětloval stařec a pomalu obracel stránky knihy, „nejdřív zapisujeme původ, pak počet kusů, pak určení. Všechno musí sedět.“

Eusebius přikývl a sledoval, jak se pero noří do inkoustu. Působil soustředěně, klidně. Nenápadně.

Za chvíli se zvenčí ozval rachot kol a podkov.

Stařec zvedl hlavu. „To bude on.“

Do dvora vjel vůz naložený sudy. Povozník seskočil z kozlíku a sundal klobouk.

„Zásilka z Uher!“ zvolal.

Eusebius vstal spolu se správcem a pomohl mu dojít ke dveřím.

„Kolik kusů?“ zeptal se starý muž pevným hlasem.

„Třicet,“ odpověděl muž na kozlíku. „Patnáct pro Vídeň, patnáct do Prahy k císařskému dvoru.“

Správce přikývl. „Jako vždy.“

Eusebius pozoroval, jak starý muž zapisuje čísla. Písmo bylo pomalé, ale jisté. On sám mezitím nahlas počítal sudy, když pacholci jeden po druhém skládali náklad na zem.

„Jeden… dva… tři…“

Dřevo dunělo o kámen. Obruče cinkaly.

„Patnáct,“ uzavřel Eusebius tiše.

„Souhlasí,“ zamumlal stařec a zapsal poslední číslo.

„Vykládejte!“ zavelel.

Pacholci začali sudy přenášet do skladu. Eusebius stál opodál a vše pozorně sledoval. Každý pohyb. Každý pohled mezi muži.

Všechno působilo obyčejně.

Až příliš obyčejně.

Eusebius se zadíval k bráně dvora.

Kde je druhý vůz?

Podle záznamů měly vždy přijet dva. Jenže druhý zatím nikde.

U dveří skladu sledoval, jak pacholci odnášejí poslední sud.

Třicet kusů.

Patnáct Vídeň.

Patnáct Praha.

„Souhlasí,“ zopakoval starý muž spokojeně a zavřel knihu.

Přikývl, ale oči mu zůstaly u brány.

Jen jeden vůz.

Vždycky byly dva.

„Přijede ještě jeden?“ zeptal se klidně.

Starý muž zvedl obočí. „Dnes ne. To je celá zásilka.“

Eusebius přikývl, ale v hlavě mu to nesedělo.

Dva vozy.

Pravidelně.

Měsíc co měsíc.

Ohlédl se směrem k severnímu křídlu.

Možná…

Druhý vůz možná ani nikdy nejezdil sem. Možná byl systém rozdělený už od začátku. Oficiální cesta.

A druhá — tichá.

V tu chvíli se z dálky ozval tlumený křik.

Napřímil se. To nepřicházelo od brány. To šlo od severního křídla.

Ozval se znovu. Eusebiovy prsty se na okamžik zastavily nad okrajem účetní knihy.

„Slyšel jste to?“ zeptal se klidně.

Starý muž se zaposlouchal. „Na hradě je vždycky hluk.“

Eusebius přikývl. Navenek zůstal naprosto vyrovnaný. Pohled klidný. Dech pravidelný. Uvnitř mu však zapadla poslední část skládačky.

Druhý vůz. Severní křídlo. Filip. Pokud tam byl.

Pokud se něco pokazilo…

„Mohu se podívat, co se děje?“ zeptal se zdvořile.

„Jistě,“ mávl starý muž rukou. „Já tu vše dokončím.“

Eusebius přikývl, ale nevyrazil hned. Vyšel pomalu. Kontrolovaně. Jako někdo, kdo jde jen ze zvědavosti, ne jako člověk, kterému se právě rozběhlo srdce.

K severnímu křídlu došel klidným krokem. Chodba byla prázdná, dvůr tichý a právě to ticho mu potvrdilo, že přišel pozdě.

Po voze ani pacholcích nezůstala stopa. Jen rozlitá tmavá skvrna na kameni se ještě leskla. Zastavil se. Už to uklidili. Obešel roh budovy a tam na něj mávali.

Filip. A vedle něj Bert.

Filip byl stále napůl bílý od mouky, napůl rudý od vína. Bert stál opřený o zeď a tvářil se, že tu náhodou čeká.

Došel k nim.

„Tak?“ zeptal se tiše.

Filip otevřel ústa, ale Bert ho předběhl. „Spadl sud,“ řekl klidně.

Podíval se na Filipa.

„Zakopl jsem,“ doplnil Filip rychle. „Úplnou náhodou.“

Bert pokračoval: „Dvojité dno. Listiny. Měšec.“

Eusebiovy oči ztvrdly, ale hlas zůstal klidný. „Pečeť?“

Filip přikývl. „Červený vosk. Štít. Hrozen vína… a pod tím zkřížené čepele.“

Na okamžik bylo ticho.

„Nevím, co to znamená,“ dodal Filip tiše. „Ale nebylo to obyčejné.“

Eusebius se zadíval směrem ke dvoru. „A vůz?“

„Zmizel,“ odpověděl Bert. „Rychle. Jako by čekali jen na první problém.“

Pomalu přikývl.

Takže systém fungoval jinak, než si myslel.

Oficiální zásilka šla přes sklad.

Druhá přímo sem.

„Viděli tě?“ zeptal se.

„Viděli,“ pokrčil Bert rameny. „Ale jen jako nešiku.“

Filip se nadechl. „Byl jsem velmi přesvědčivý.“

Eusebiův pohled se na něm zastavil.

„To nepochybuji.“

Pak se narovnal. „Teď je důležité jediné.“

„Co?“ zeptal se Filip.

„Zjistit, komu patří ten znak.“

Jeho hlas byl klidný.

Ale v očích už se zračilo něco jiného.

Chvíli se na Filipa díval, pak tiše řekl:

„Filipe… můžeš ten znak nakreslit?“

Filip zamrkal. „Teď?“

„Ano. Teď. Dokud ho máš v hlavě.“

Bert sáhl do kapsy a vytáhl kousek složeného pergamenu. „Tady.“

Filip si ho vzal, chvíli si otřel ruce o kabátec, aby z nich dostal zbytky vína a mouky, a pak si klekl ke kamenné zdi.

„Byl to štít,“ zamumlal soustředěně. „Nahoře hrozen… docela velký. A pod ním… dvě čepele. Ne rovně. Tak trochu do kříže.“

Pero se mu chvíli třáslo, ale pak se ruka ustálila.

Eusebius mlčel. Pozoroval každý tah.

Filip přidal obrys voskové pečeti. „A tady kolem byl takový lem. Jako kdyby byl znak zasazený do kruhu.“

„Byly tam nějaké iniciály?“ zeptal se tiše Eusebius.

Filip se zamyslel. „Možná. Něco tam bylo… ale bylo to mokré od vína. Neviděl jsem to celé.“

Pergamen podal Eusebiovi.

Ten si kresbu vzal a dlouho si ji prohlížel.

Hrozen.

Čepele.

Štít.

Něco mu to říkalo.

Velmi vzdáleně.

„Dobrá práce,“ řekl nakonec klidně.

Filip se lehce napřímil. „Takže… nejsem jen slon v porcelánu?“

Bert se uchechtl. „Ne. Dneska jsi byl beranidlo.“

Eusebius však stále hleděl na kresbu.

A jeho výraz už nebyl jen soustředěný.

Byl to výraz člověka, kterému se právě otevřely dveře.

A za nimi bylo něco, co nemělo být odhaleno.

Ještě chvíli držel pergamen v ruce, pak jej pečlivě složil a zasunul do kabátce.

„Filipe, díky.“

Sáhl do měšce u pasu, vytáhl dvě mince a podal mu je.

„Na. A jdi si do lázní. Ať tu nestrašíš jak strašidlo. Vypadáš hrozně.“

Filip se podíval na mince, pak na sebe — mouka ve vlasech, zaschlé víno na rukávech, šmouhy na tváři.

Usmál se od ucha k uchu.

„To je nejlepší odměna.“

Bert si odfrkl. „Hlavně se tam neztrať.“

„Já?“ pohoršil se Filip. „Já jsem velmi schopný.“

„Právě proto,“ zamumlal Bert.

Filip už je ale neposlouchal. Otočil se na patě a rozběhl se směrem k lázním, mince pevně sevřené v ruce.

Eusebius ho ještě chvíli sledoval.

Pak jeho výraz znovu ztvrdl.

Teď začínala skutečná práce. Sotva si to pomyslel, palác jim připomněl, že v Hofburgu se málokdy rozhoduje o vlastním čase.

Po Filipově odchodu zůstal Eusebius stát a díval se za ním, dokud nezmizel za rohem chodby.

Pak se pomalu otočil k Bertovi.

V jeho tváři už nebyla lehkost. Jen soustředění.

„Co tomu všemu říkáš?“ zeptal se tiše.

Bert se opřel o zeď a zkřížil ruce na prsou. „Říkám, že to není náhoda.“

Eusebius jen přikývl.

„Dva vozy,“ pokračoval Bert. „Jeden oficiální. Druhý tichý. Jeden přes sklad. Druhý přímo do severního křídla.“

„A dvojité dno,“ dodal Eusebius.

„A listiny s pečetí.“

Chvíli bylo ticho.

„Myslíš, že je to jen obchod?“ zeptal se Eusebius.

Bert zavrtěl hlavou. „Ne. To je systém. A systém někdo řídí.“

Eusebius sevřel pergamen s kresbou znaku.

„A ten někdo má přístup až sem.“

Bert se na něj podíval vážně. „To znamená vysoké postavení.“

Eusebius souhlasně kývl.

„A vysoké riziko,“ dodal tiše.

Oba chvíli mlčeli.

Severní křídlo bylo znovu klidné.

Až příliš klidné.

„Takže?“ zeptal se Bert.

Eusebius zvedl oči.

„Teď zjistíme, komu patří ten znak.“

A jeho hlas byl stejně klidný jako předtím.

Jen teď už věděli, že hrají vyšší hru.

Pergamen s kresbou znaku složil a zasunul jej do kabátce. „Půjdeme zpátky do paláce,“ řekl. „Než se o nás začne zajímat někdo další.“

Bert přikývl. „Dřív než si někdo všimne, že jsme byli až příliš blízko.“

Vyrazili klidným krokem. Ani příliš rychle, ani příliš pomalu.

Když vstoupili do hlavní chodby, málem do někoho narazili.

„Konečně!“ ozvalo se ostře.

Před nimi stál Prunner, ruce sepjaté za zády, výraz napjatý.

„Hledám vás po celém paláci.“

Eusebius zachoval klid. „Stalo se něco?“

„Arcivévoda chce vědět, jak to vypadá s vyšetřováním,“ odpověděl Prunner. „A chce to vědět hned.“

Bert se lehce pousmál. „To je dobré znamení. Znamená to, že má zájem.“

Prunner jeho humor nepřijal. „Znamená to, že je netrpělivý.“

„Rozumím. Půjdeme ihned.“

Prunner se k nim otočil zády. „Následujte mě.“

Chodby paláce působily najednou těsněji. Každý krok se rozléhal hlasitěji než předtím.

Bert se nenápadně naklonil k Eusebiovi. „Řekneme mu všechno?“

Eusebius odpověděl bez pohledu na něj. „Ne.“

„Kolik?“

„Dost na to, aby věděl, že postupujeme. Málo na to, aby věděl, kam přesně.“

Bert se pousmál. „Tak tohle bude zajímavé.“

Na konci chodby se otevřely dveře audienční komnaty a ruch paláce zůstal za nimi.

Prunner otevřel dveře a tiše ustoupil stranou.

Arcivévoda stál u okna. Nepůsobil rozrušeně, spíš zamyšleně. Když vešli, ještě chvíli zůstal otočený zády, jako by jim dával čas, aby si srovnali myšlenky.

Nakonec se pomalu obrátil.

„Tak,“ řekl klidně. „Jak daleko jste?“

Nebyl v tom hněv. Jen očekávání.

Eusebius se uklonil. „Postoupili jsme, Výsosti.“

Arcivévoda lehce přimhouřil oči. „Dobře. Teď konkrétně.“

„Zásilky z Uher nejsou jednotné,“ pokračoval Eusebius vyrovnaným hlasem. „Jedna část jde oficiálně přes sklad. Druhá část je přesměrována do severního křídla.“

Arcivévoda k nim pomalu došel blíž. „Domněnka, nebo jistota?“

„Jistota.“

„Na základě čeho?“

„Dvojité dno sudů. Skryté listiny.“

V místnosti zavládlo ticho. Arcivévoda je chvíli pozoroval, jako by vážil každé slovo.

„Viděl jste ty listiny?“

„Ano.“

„A víte, komu patří?“

Eusebius krátce zaváhal. „Zatím ne.“

Arcivévoda přikývl, aniž by změnil výraz. „Takže jste blízko, ale nemáte jméno.“

„Ano, Výsosti,“ potvrdil Eusebius.

Přešel několik kroků po místnosti a zastavil se u stolu. „To znamená, že už jste se dotkli něčeho citlivého.“

Bert mlčel, ale sledoval ho pozorně.

„Pokud je v tom někdo z vyšších kruhů,“ pokračoval arcivévoda, „musíme postupovat opatrně. Jedna chyba a celá věc se uzavře dřív, než ji otevřeme.“

„Rozumím,“ odpověděl Eusebius.

Arcivévoda se na něj podíval přímo. „Až budete mít jméno, přijdete za mnou osobně.“

Krátká pauza.

„Bez prostředníků.“

To bylo řečeno klidně, ale jasně.

„Ano, Výsosti.“

Arcivévoda se znovu otočil k oknu. „Pokračujte. A dávejte si pozor.“

To nebyl příkaz.

To bylo varování.

Když vyšli na chodbu, Bert si tiše oddechl.

„Tak co?“ zeptal se polohlasem.

Eusebius odpověděl stejně tiše. „Je klidný.“

„A to je dobré?“

Eusebius se na něj podíval. „To znamená, že ví, jak vážné to je.“

A oba věděli, že teď už není cesty zpět.

Z komnaty vyšli a zamířili chodbou zpět. Varování arcivévody za nimi zůstalo viset jako studený průvan.

Nedostali se daleko.

Před nimi se zastavili dva strážní.

„Pánové, půjdete s námi.“

Nebyl v tom hněv. Jen jistota.

Bert lehce nadzvedl obočí. „Máme na výběr?“

„Buď dobrovolně,“ odpověděl jeden ze strážných, „nebo násilím.“

Eusebius předešel další poznámce. „Dobrovolně,“ řekl klidně. „A kam jdeme?“

„To se dozvíte.“

To bylo vše.

Vyměnili si s Bertem krátký pohled a nechali se vést.

Chodba, kterou je stráže vedly, nebyla součástí hlavního křídla. Byla tišší, užší, bez výzdoby. Eusebius si uvědomil, že tudy ještě nikdy nešel.

Zahnuli dvakrát.

Nakonec se zastavili před těžkými dveřmi.

Strážný zaklepal, počkal, pak otevřel.

V šeru za stolem seděl kardinál Klesl.

Nepůsobil překvapeně.

„Pánové,“ řekl klidně. „Pojďte dál.“

Stráže ustoupily, ale zůstaly u dveří.

Eusebius vstoupil první. Bert hned za ním.

Dveře se za nimi tiše zavřely.

Klesl si je chvíli prohlížel.

„Slyšel jsem,“ začal pomalu, „že dnes bylo v severním křídle poněkud rušno.“

A bylo jasné, že tohle není náhoda.

Kardinál je chvíli jen pozoroval.

„Takže nehoda,“ pronesl nakonec klidně.

„Ano,“ odpověděl Eusebius.

„Sud se rozbil.“

„Ano.“

Klesl lehce přikývl. „A přesto bylo severní křídlo na nějakou dobu uzavřeno.“

Bert pokrčil rameny. „Když se rozbije sud, je s tím práce.“

„Zvlášť když je těžší, než by měl být,“ dodal Klesl nenápadně.

Ticho.

Eusebius neuhnul pohledem. „Vaše Eminence něco naznačuje?“

„Jen se ptám,“ odpověděl Klesl klidně. „Vyšetřujete. Já dohlížím.“

Pomalu přešel ke stolu.

„Na hradě mám lidi, kteří si všímají věcí. Když je někde hluk, dozvím se o tom.“

To bylo řečeno prostě. Bez chlubení.

„A co jste se dozvěděl?“ zeptal se Bert.

„Že jste dnes byli velmi blízko něčemu, co není obyčejný obchod.“

Eusebius odpověděl opatrně. „Možná.“

Klesl si ho chvíli měřil. „Viděli jste něco konkrétního?“

„Viděli jsme, že sudy nejsou jen sudy.“

Klesl přikývl. „To je rozumná odpověď.“

Znovu se posadil.

„Pokud je do toho zapleten někdo z vyšších míst, nemůžeme si dovolit chybu. Bez důkazu se nic nestane. S důkazem se může stát všechno.“

Chvíli bylo ticho.

„Proč nám to říkáte?“ zeptal se Eusebius.

Klesl se na něj podíval přímo. „Protože sloužím koruně. A vy také.“

Nebyla v tom emoce. Jen fakt.

„A protože někdo už ví, že se ptáte,“ dodal tišeji.

To je zarazilo víc než předchozí slova.

„Myslíte?“ řekl Bert.

„Vím,“ odpověděl Klesl.

Zvedl ruku směrem ke dveřím. „Pokračujte. A buďte opatrní.“

Nebyl to rozkaz. Bylo to upozornění od člověka, který už viděl, jak rychle se podobné věci v paláci obracejí proti těm, kdo se ptají.

Na chodbě se Bert naklonil k Eusebiovi. „On něco ví.“

„Ano.“

„Ale ne všechno.“

Eusebius přikývl. „A možná čeká, co mu přineseme.“

Oba věděli, že od této chvíle už nejsou jen vyšetřovatelé.

Jsou sledováni.

Od Klesla odcházeli mlčky. Rozhovor s arcivévodou měl váhu rozkazu, rozhovor s kardinálem váhu varování. Každý byl ponořený do vlastních myšlenek a kroky se rozléhaly úzkou chodbou, kterou předtím neznali.

Ticho nakonec přerušil Bert.

„Víš, kudy máme jít?“

Eusebius se na něj nepodíval. „Cože?“

„Ptám se tě,“ zopakoval Bert tišeji, „kudy se dostaneme ven.“

Eusebius se zastavil.

Rozhlédl se. Kamenné stěny, dvě stejné chodby, žádné okno, žádná známá výzdoba.

„Nevím,“ přiznal klidně.

Bert si povzdechl. „To je uklidňující.“

„Vedli nás sem záměrně jinudy,“ zamumlal Eusebius. „A zřejmě nepočítali s tím, že budeme znát cestu zpět.“

„To je dobré znamení, nebo špatné?“ zeptal se Bert.

Eusebius se konečně lehce pousmál. „To záleží, jestli nás jen zdržují… nebo sledují.“

V tom se ozvaly kroky.

Cizí.

Bert se okamžitě otočil.

„Tak to zjistíme,“ řekl tiše.

Kroky se blížily.

Nespěchaly. Byly spíš klidné.

A k nim se přidalo pískání. Veselé. Až nepatřičně veselé na tuhle část paláce.

Eusebius a Bert se na sebe podívali.

„Tohle je jak z nějakého špatného filmu,“ zamumlal Bert.

„Prosím tě,“ odpověděl tiše Eusebius, ale i jemu přeběhl mráz po zádech. Tyhle chodby, cizí prostor, ticho… a do toho pískání.

Kroky byly blíž.

Pak se zpoza rohu vynořila postava.

Vysoká, rovná záda, kabátec z kvalitní látky, rukavice v ruce.

Miklós Bethlen.

Pískání ustalo.

„Pánové,“ usmál se lehce, jako by je potkal náhodou. „Ztratili jste se?“

Oběma se viditelně ulevilo.

Bert si odkašlal. „Na okamžik.“

Bethlen si je přeměřil pohledem. „Tyhle chodby jsou zrádné. Zvlášť když vás sem někdo přivede jinudy.“

Eusebius si všiml tónu. To nebyla náhoda.

„Vy to tu znáte?“ zeptal se opatrně.

Bethlen se pousmál. „Řekněme, že se umím pohybovat tam, kde je potřeba.“

Krátká pauza.

„Dovolíte?“ naznačil směrem k jedné z chodeb. „Tudy se dostanete zpět k hlavnímu schodišti.“

Bert vykročil první, ale ještě se ohlédl. „Náhoda?“

Bethlen se jen usmál. „Na hradě?“

Eusebius jeho pohled zachytil na zlomek vteřiny déle.

Ten muž byl příliš dobře oblečený na to, aby se jen tak toulal temnými chodbami.

A příliš klidný na to, aby šlo o náhodu.

„Děkujeme,“ řekl nakonec.

Bethlen lehce pokývl hlavou.

„Rádo se stalo.“

A když se vydali chodbou, Eusebius si byl jistý jedním.

Neztratili se náhodou.

A Bethlen je také nenašel náhodou.

K hlavnímu schodišti trefili bez potíží. Odtud už to znali, ale pocit, že je někdo vede i bez doprovodu, z nich nezmizel.

Šli mlčky. Každý si v hlavě rovnal dnešek.

„Ke mně,“ řekl Bert jen krátce.

Bert odemkl dveře. Hned u prahu ležel složený lístek.

Zastavil se.

„To je rychlé,“ poznamenal klidně.

Eusebius zavřel dveře a zůstal stát zády k nim.

Bert lístek zvedl, rozložil.

Po poslední mši. Hostinec Slunce. Další informace.

Žádný podpis.

Žádná pečeť.

„Večerní,“ řekl Bert.

„Každý den,“ doplnil Eusebius.

Chvíli bylo ticho.

„Nechali to tady schválně,“ řekl Bert.

Eusebius přikývl. „Tohle byl dřív můj pokoj.“

„Takže někdo neví, že jsme si je vyměnili.“

„Nebo ví,“ odpověděl Eusebius klidně.

Bert se pousmál koutkem úst. „To by bylo horší.“

Eusebius vzal lístek z jeho ruky a znovu si ho přečetl.

„Slunce,“ řekl tiše. „To není místo pro náhodné schůzky.“

„To není místo pro náhodné lidi,“ opravil ho Bert.

Ticho.

„Myslíš, že je to past?“ zeptal se Bert.

„Myslím, že někdo ví, že jsme dnes byli příliš blízko.“

„A chce nás vytáhnout ven,“ doplnil Bert.

Eusebius složil lístek. „Dobře.“

„Dobře?“ zopakoval Bert.

„Půjdeme.“

Bert se na něj podíval. „Všichni tři?“

Eusebius chvíli přemýšlel.

„Ne. Jeden půjde dovnitř. Jeden zůstane venku. A jeden bude sledovat, kdo sleduje nás.“

Teď už to nebyli muži, kteří reagují.

Teď plánovali.

Když se setmělo a poslední mše skončila, z kostela se pomalu vytráceli poslední lidé a s nimi i hluk hlasů.

Bočním vchodem z paláce vyšli tři muži. Všichni ozbrojení, s plášti staženými níž, aby splynuli s večerním šerem.

„Kde ta hospoda vlastně je?“ zamumlal Filip.

„Kousek od náměstí,“ odpověděl Bert tiše.

„Buďte zticha,“ sykl Eusebius. „Někdo nás může slyšet.“

Zmlkli.

Postupovali vyrovnaným, promyšleným tempem. Hlídali si každý krok, aby výstroj nezašustila a kov o kov nezazvonil. Večer byl tichý a v takovém tichu se každý zvuk nesl daleko.

Když zabočili do užší ulice, Eusebius se zastavil.

„Plán platí,“ řekl tiše. „Já půjdu dovnitř.“

Bert přikývl. „Zůstanu venku. Uvidím, kdo přichází a kdo odchází.“

Eusebius se podíval na Filipa.

„Ty budeš dál. Ne moc blízko. Sleduj okolí. Když to bude vypadat špatně, zmizíš a vrátíš se pro pomoc.“

Filip polkl, ale přikývl. „Dobře.“

„Souhlas?“ zeptal se Bert ještě jednou.

„Ano,“ odpověděli oba.

Bert se přesunul ke stínu naproti hostinci, odkud měl výhled na vchod i na úzkou uličku podél zdi. Filip se stáhl dál, k rohu, kde mohl předstírat obyčejné zevlování a přitom sledovat, kdo se drží příliš blízko. Eusebius si je ještě jednou zkontroloval pohledem. Pak už nebylo co domlouvat.

Chvíli stáli, než se znovu rozešli.

Hostinec Slunce byl už jen pár desítek kroků před nimi.

A s každým krokem bylo jasnější, že dnes večer se něco zlomí.

Eusebius vstoupil do hostince, sundal si klobouk a krátce se rozhlédl. Za dveřmi zůstalo večerní ticho ulice; uvnitř ho nahradil smích, cinkání korbelů a tlumené hovory.

Hospodský si ho všiml téměř okamžitě.

Přišel blíž, lehce se uklonil. „Prosím, pane. Pojďte se mnou.“

Neptal se na jméno ani na důvod. Jen ukázal směrem stranou, dál od hlavního sálu.

Vedl ho úzkou chodbou k zadním dveřím.

„Tady budete mít klid,“ řekl tiše. „Jestli budete chtít jídlo, víno… stačí říct. Všechno zařídím.“

Eusebius lehce přikývl. „Děkuji.“

Po otevření dveří hospodský ustoupil.

Vstoupil dovnitř a hned uviděl, že místnost není prázdná.

Místnost nebyla ani malá, ani velká. Uprostřed stál dřevěný stůl, dvě lavice, na zdi visela lampa. Malé okno vedlo do dvora.

Položil klobouk na stůl a posadil se zády ke zdi, odkud viděl na dveře.

U stolu už někdo seděl.

Eusebius ho poznal hned.

Miklós Bethlen.

Na okamžik si oddechl, i když to na sobě nedal znát.

„Pane Eusebie,“ usmál se Bethlen lehce. „To je ale chladné přivítání. A kde máte Berta?“

Eusebius zůstal stát. „Co chcete, pane Bethlene?“

Bethlen si pohodlně opřel záda o lavici. „Popít. Promluvit si.“

Usmíval se, ale nebyl to úsměv opilce. Spíš někoho, kdo ví víc, než by měl.

„Na to není čas,“ odpověděl Eusebius klidně. „Máme práci. A vy víte jakou.“

„Vím,“ přikývl Bethlen. „A vím také, proč jste dnes tady.“

Eusebius k němu došel blíž. Pomalu si začal sundávat rukavice, jednu po druhé.

„Tak mi to řekněte,“ řekl tiše.

Bethlen se naklonil dopředu.

„Hledáte toho, kdo vynáší informace. A kdo je předává dál.“

Eusebius zůstal klidný. Položil rukavice na stůl.

„Pokračujte.“

Bethlen se na něj podíval bez úsměvu.

„Jsem tady ze stejného důvodu.“

Eusebius se na něj nechápavě podíval.

Chvíli mlčel, pak se narovnal.

„Poslal mě generál Giorgio Basta, vrchní velitel císařských vojsk v Uhrách.“

Eusebius ani nemrkl.

„A proč?“ zeptal se klidně.

„Protože někdo vynáší informace,“ odpověděl Bethlen. „Ne obchodní. Vojenské.“

Eusebius si pomalu sedl naproti němu.

„Jaké?“

„Rozmístění posádek. Počty mužů. Stav výzbroje. Zásoby potravin. Přesuny jednotek.“

Bethlen mluvil věcně, bez emocí.

„Nejdřív se to objevilo v Uhrách. Informace, které neměl mít nikdo mimo Vídeň a Prahu.“

Eusebius ho poslouchal bez přerušení.

„Basta je přesvědčený, že únik vede právě odtud. Z Vídně. A možná i z Prahy.“

Krátká pauza.

„Pokud se tyhle údaje dostanou k Osmanům, nebudou to jen ztracené sudy,“ dodal Bethlen tišeji.

Eusebius spojil ruce na stole. „A vy jste přišel zjistit kdo.“

„Ano.“

„Oficiálně?“

„Oficiálně obchodník,“ odpověděl Bethlen. „Ve skutečnosti pracuji pro císařskou armádu.“

Ticho.

„Takže víno nehledáte,“ řekl Eusebius.

„Ne,“ odpověděl Bethlen. „Hledám člověka, který ví víc, než by měl.“

Přikývl.

Teď už bylo jasné, že nejde jen o obchod.

„A po nás chcete co?“ zeptal se Eusebius klidně.

Bethlen se ani nepohnul. „Spolupráci. Nic víc.“

„Tak jednoduše?“ zvedl Eusebius obočí.

„Já vám řeknu, co jsem zjistil,“ pokračoval Bethlen. „A vy mi řeknete, co jste zjistili vy.“

Eusebius se usmál. Nebyl to přátelský úsměv.

Spíš ironický.

Pomalu se nadechl, promnul si rty, krátce pohlédl na rukavice ležící na stole a pak zpět na Bethlena.

„A jak vám mám věřit?“ zeptal se tiše.

Bethlen jeho pohled opětoval bez zaváhání.

„Musíte mi prostě věřit,“ pokrčil Bethlen rameny.

Eusebius se na něj chvíli díval. Ta věta mu neseděla. Věděl, kdo před ním sedí. Bethlen nebyl muž, kterému se věří jen proto, že to řekne.

„To není moc,“ odpověděl klidně.

Bethlen si povzdechl. „Nemám teď nic lepšího.“

Eusebius sklopil na okamžik pohled ke stolu, pak zpátky k němu. „Vy nechodíte na schůzky bez krytí. A já také ne.“

Bethlenův výraz se lehce změnil. Už se neusmíval.

„Tak co potřebujete?“ zeptal se.

„Něco konkrétního,“ řekl Eusebius. „Ne ujištění.“

Chvíli bylo ticho.

Bethlen přikývl. „Dobře.“

Sáhl do vnitřní kapsy kabátce.

Nevytahoval zbraň.

Vytáhl složený list.

„Tohle jsem získal před týdnem,“ řekl klidně a položil ho na stůl mezi ně.

Eusebius se ho zatím nedotkl.

„Opis rozpisu posádek u Rábu,“ pokračoval Bethlen. „Se změnami, které měly být známy jen ve Vídni.“

Eusebius si list přitáhl blíž.

Čísla. Jména velitelů. Přesuny zásob.

A drobná poznámka na okraji.

„Tahle změna,“ řekl Eusebius tiše, „proběhla před třemi dny.“

„Ano,“ odpověděl Bethlen. „A už ji mají i tam, kde by ji mít neměli.“

Eusebius zvedl oči.

„Ten opis jsem nenechal projít dál,“ dodal Bethlen. „Mohl jsem. Neudělal jsem to.“

Chvíli bylo ticho.

„Můžete si to ověřit,“ řekl Bethlen. „Zítra. Pokud chcete.“

Eusebius složil list zpět.

„A proč mi to dáváte?“ zeptal se.

Bethlen se na něj podíval vážně. „Protože pokud budeme pracovat odděleně, přijdeme pozdě.“

Eusebius chvíli mlčel.

List si znovu přelétl pohledem.

„Zjistím si to.“

Bethlen přikývl. „Dobrá. Pak mi dejte vědět.“

Eusebius list složil a zasunul jej do kabátce.

„Kde vás najdu?“

„Najdete,“ odpověděl Bethlen klidně.

Eusebius si vzal rukavice, pomalu si je natáhl a nasadil klobouk.

„Dobrou noc, pane Bethlene.“

Krátce kývl hlavou, otočil se a odešel.

Eusebius prošel kolem hospodského. Ten se lehce uklonil a Eusebius mu jen krátce kývl hlavou.

Ven vyšel do chladnějšího večerního vzduchu a ruch hostince se za ním zavřel jako dveře za cizím světem. Bert stál tam, kde měl, ve stínu naproti vchodu, a ani se nehnul, dokud si nebyl jistý, že Eusebia nikdo nenásleduje.

Zastavil se hned u vchodu, upravil si rukavice a stáhl klobouk níž do čela.

„Tak co jsi zjistil?“

Eusebius se podíval na zem. Bylo vidět, že přemýšlí.

„Zajímavé věci, Berte.“

Zvedl oči.

Bert si založil ruce na prsou. „Hmmm. To bude zajímavé. Už se těším.“

Eusebius si upravil rukavici. „Upřímně… ani nevím, co si o tom mám myslet.“

Bertův výraz zvážněl. „Tak začni od začátku.“

„Ten lístek poslal Bethlen,“ řekl Eusebius. Víc zatím nestihl.

Bert zvedl obočí. „No ty vole. Tak tohle jsem nečekal.“

Z úzké uličky od rohu se ozvaly rychlé kroky. Filip se vynořil z šera zadýchaný, ale snažil se neběhat úplně nápadně.

„Filipe, co se děje?“ zeptal se Eusebius.

„Nechci strašit,“ vydechl Filip a ohlédl se přes rameno, „ale u postranního průchodu jsem slyšel kroky. A kov. Jako když někdo vytahuje kord z pochvy. Myslím, že se něco chystá.“

Bert se postavil blíž k Filipovi. „Drž se u nás.“

Pak se podíval na Eusebia. „Jak je to dlouho, co jsi se pral?“

„Naposledy jsem šermoval ve škole,“ odpověděl Eusebius a v duchu počítal, kolik let od té doby uplynulo.

Bert na něj vytřeštil oči. „To si děláš prdel. To ti bylo kolik?“

„Bylo mi dvacet.“

Bert si tiše oddechl. „Začni se modlit.“

„Pokusím se.“

Bert se pokřižoval první, skoro automaticky. Filip ho napodobil o půl vteřiny později a udělal to tak rychle, že si málem sáhl na bradu místo na čelo. Eusebius se pokřižoval poslední, mechanicky, jako člověk, který si víc než na rituál myslí na vzdálenost k nejbližší zdi.

„Připravte se,“ řekl Bert tiše, „ale nedejte to znát.“

„Dobrá, půjdeme domů,“ řekl klidně.

Eusebius přikývl. „Ano. Dnes byl náročný den.“

Filip si oddechl. „Ano, to byl.“

A pomalu se vydali směrem k Hofburgu. Ulice se kolem nich ztišily; právě to ticho ale působilo hůř než hluk hostince. Za nimi se jednou ozval krok navíc a hned zmizel. V průjezdu po levé straně se pohnul stín. Nikdo z nich se neohlédl příliš nápadně, ale všichni tři to cítili stejně: někdo je vede tam, kde je chce mít.

K bráně Hofburgu už zbývalo jen pár kroků, když se z postranního stínu odlepili muži a nenápadně jim zatarasili cestu.

Bertovi se na tváři objevil úsměv. „Copak, něco jste ztratili, pánové?“

Jeden z mužů vystoupil dopředu. „Ano. Ztratili. Představte si.“

„A jen vy nám s tím můžete pomoct.“

Bert naklonil hlavu. „A s čím vám můžeme pomoct?“

„Sbalíte se a odjedete,“ odpověděl muž klidně.

„A co když to neuděláme?“ zeptal se Bert.

„Pak vás budeme muset zabít.“

Bert zvedl dlaň. „Moment. My se poradíme.“

Otočil se k Eusebiovi a Filipovi. „Tak co? Odjedeme, nebo zůstaneme?“

Eusebius se na něj podíval. „Zkus hádat.“

Bert přikývl. „Dobře. Tak zůstaneme.“

Muži je obklíčili. Deset.

Kordy se vysunuly z pochev s kovovým zasyčením.

„No výborně,“ procedil Bert. „Tak pojďte.“

První vyrazil bez váhání.

Eusebius uhnul stranou právě včas. Čepel mu prosvištěla kolem tváře tak blízko, že ucítil proud vzduchu. „Ty vole!“ vydechl, chytil útočníka za zápěstí, stočil mu ruku do páky a podrazil mu nohy. Muž dopadl na dlažbu tvrdě a bez elegance.

Druhý bodal přímo na hruď. Eusebius vyrazil čepel stranou a šel k němu nadoraz, dřív než útočník stihl znovu natáhnout ruku. Koleno do břicha, loket pod bradu. Muž se zlomil v pase a zmizel z boje.

Bert mezitím ustupoval mezi dvěma protivníky, ale nebyl zahnaný. Spíš si je vodil. „Tohle je jak blbej trénink,“ procedil, vykryl první výpad, druhému sklouzl po čepeli a bodl ho do stehna. „Akorát bez trenéra.“

Filip couval ke zdi. „Já jsem říkal, že to bude past!“

Jeden z mužů ho chytil za kabátec. Filip zaječel. Eusebius to viděl periferně.

„Pusť ho!“ Eusebius vyrazil vpřed, strhl útočníka zezadu a srazil ho k zemi spíš vahou než krásou pohybu. Hlava narazila o kámen a muž zůstal ležet.

Další tři.

Bert dostal škrábanec přes tvář. „Ty hajzle!“ Odpověděl mu prudkým kopem do kolene a následným bodnutím do ramene.

Eusebius ucítil ostrou bolest v boku. Čepel ho řízla a dech se mu na okamžik zasekl. „Do prdele,“ sykl, zavrávoral, ale místo ústupu se vrhl dovnitř. Narazil protivníkovi čelem do nosu a slyšel křupnutí.

„Drž linii!“ křikl Bert.

„Držím,“ vyštěkl Eusebius a s námahou odstrčil dalšího muže stranou. Už v tom nebyla obratnost ze začátku. Jen tvrdohlavost, bolest a snaha zůstat na nohou.

Filip sebral spadlý kord. Držel ho obráceně. „Já to neumím!“

„Tak s tím aspoň máchej!“ zařval Bert.

Zbývali čtyři.

Útočili najednou.

Bert byl zatlačen dozadu. Eusebius kryl zleva, ale tlak byl silný. Kov skřípal o kov. Dech těžkl.

Eusebius se v poslední chvíli sehnul pod výpadem, podrazil útočníkovi nohu a sám přitom málem upadl. Muž se zřítil na záda, ale Eusebiovi se před očima na okamžik zatmělo.

Další ho přitlačil ke zdi. Čepel proti čepeli. Síla proti síle. Eusebius cítil, jak mu pod prsty klouže jílec, a krev z boku mu prosakuje košilí.

„Sakra…“ vydechl.

Útočník, který tlačil Eusebia ke zdi, náhle ztuhl. Hrot cizí čepele mu vyjel zezadu mezi žebry.

Jeho tělo se sesunulo na dlažbu a uvolnilo Eusebiovi prostor k nadechnutí.

„Pánové,“ ozval se klidný hlas. „Tohle je poněkud neefektivní.“

Miklós Bethlen.

Jeho pohyb byl jiný. Úsporný. Přesný.

Jednomu podřízl stehno. Druhému bodl pod klíční kost. Otočka, kryt, zásah do břicha. Žádné nadávky. Jen práce.

Poslední muž couvl.

Bert udělal krok vpřed, čepel namířenou na hrdlo. „Zmiz.“

Muž utekl.

Ticho.

Těžké dýchání.

Krev na kamenech.

Eusebius si přitiskl ruku k boku. „Tohle byl totální průser.“

Bert se uchechtl mezi dechem. „Ale přežili jsme.“

Bethlen otřel čepel. „Příště si dejte pozor, kdo vás zve na schůzku.“

Eusebius na něj pohlédl. „Díky.“

Pak se zhluboka nadechl a až tehdy mu tělo připomnělo všechno, co během boje potlačil. Rána v boku pálila, nohy se mu třásly a bolest se rozlévala pod žebry jako oheň. „A teď mě fakt všechno bolí,“ vydechl.

Udělal krok. Koleno se mu podlomilo a kabátec se mu rozevřel víc, než chtěl. Bert, který stál nejblíž, v té jediné vteřině pochopil víc, než bylo řečeno nahlas.

Krev prosakovala bokem kabátce a pod ní se rýsovalo tajemství, které se nedalo dál skrývat.

„Do hajzlu…“ sykla mezi zuby. Hlas už nebyl docela Eusebiův. Byl vyšší, nalomený bolestí a strachem.

Bert byl u ní dřív, než si Filip stačil uvědomit, že se něco změnilo. Zachytil ji pod loktem a přitáhl plášť přes roztržený kabátec.

„Klid,“ řekl tiše.

„Neser mě,“ vyjela na něj automaticky.

„Vím,“ odpověděl stejně tiše.

Filip stál o krok dál. „To krvácí hodně?“

„Drž hlídku,“ řekl Bert bez otočení hlavy.

Filip okamžitě odběhl pár kroků stranou.

Bethlen přistoupil blíž. „Musíme to ošetřit.“

Eusebius — nebo spíš Veronika, jak si v té chvíli Bert už musel přiznat — si přitiskla ruku pevněji k boku. „Ne.“

„Vykrvácíte,“ řekl věcně.

„Ne tady.“

Bert už viděl, kde je rána. Viděl, jak si druhou rukou drží kabát přitažený víc, než by bylo nutné. Jak je napjatá jinak než jen bolestí.

Naklonil se k ní blíž.

„Já to udělám,“ řekl klidně. „Nikdo jiný.“

Její oči se na něj upřely. Vztek. Strach. Vzdor.

„Sakra… sakra… do prdele…“ syčela.

„Pomalu. Zůstaň se mnou,“ řekl Bert tiše.

Bethlen je sledoval, ale ustoupil o krok zpět. Nezasahoval.

„Potřebujeme místo,“ řekl Bert. „Teď.“

Zatnula zuby. „Jestli to někdo zjistí—“

„Nezjistí,“ přerušil ji.

Krev jí prosákla mezi prsty.

Tentokrát nenadávala jen kvůli bolesti.

Ale proto, že věděla, že tohle je přesně situace, které se bála.

Bert ji dostal do postranní uličky, kde bylo alespoň trochu stínu a klidu.

„Filipe, hlídej,“ řekl krátce.

Mladík přikývl, bledý jak stěna.

Bert rychle rozepnul kabátec. Rána byla hlubší, než si myslel. Krev tekla pomalu, ale vytrvale.

Zatnula zuby. „Jestli to zkazíš… tak tě zabiju…“

„Teď mlč a soustřeď se na můj hlas,“ procedil Bert a rozřízl látku košile kolem rány.

Jakmile se dotkl poraněného místa, Veronika vykřikla.

„Kurva! To bolí!“

„Vím,“ řekl tiše, ale ruce měl pevné. Přitlačil čistý kus látky k ráně.

Krev se okamžitě vsákla.

„Tohle bude pálit,“ varoval ji a nalil na ránu pálenku.

Eusebius se prohnula v zádech. „Ty zkur—!“

Hlas jí přeskočil.

Prsty se jí křečovitě sevřely do Bertova rukávu.

„Nedívej se,“ řekl jí.

„Neser mě…“ zašeptala slabě.

Znovu přitlačil.

Další vlna bolesti.

Dech se jí zrychlil, pak zpomalil.

„Hej,“ řekl Bert ostře. „Hej, zůstaň se mnou.“

Oči se jí podlomily.

Tělo ochablo.

„Do prdele,“ vydechl Bert, když mu klesla do náruče.

Veronika mu ochabla v náručí a ztratila vědomí.

Tma se nerozplynula najednou. Nejprve přišel hlas, potom teplo přikrývky a nakonec vlastní dech. „Kde to jsem…?“

Cítila teplo. Přikrývku. Klid.

Ticho.

Asi jsem umřela.

Pokusila se pohnout.

Z boku jí projela ostrá, bodavá bolest. Tak prudká, že zatnula zuby. Prsty křečovitě sevřela deku, jako by ji chtěla roztrhnout.

Vzduch jí uvízl v hrdle.

Nebyla mrtvá.

Bolest byla příliš skutečná.

Někdo u ní seděl.

„Klid,“ ozval se známý hlas. „Jsi v bezpečí.“

Otevřela oči.

Bert.

„Berte…“ vydechla. „Tak ráda tě vidím.“

Polkla.

„Co se stalo?“

U postele seděl Bert, lokty opřené o kolena. Vypadal unaveněji než obvykle.

„Ležela jsi několik dní v horečkách,“ řekl tiše. „Pamatuješ si něco?“

Veronika polkla. Hrdlo měla suché.

„Naposledy si pamatuju, jak jsi mě ošetřoval… pálilo to… nadávala jsem ti…“ pousmála se slabě. „A pak tma.“

Bert si přejel rukou po tváři. „Odpovídá to. Omdlela jsi a nemohli jsme tě nechat v ulici. Odnesli jsme tě do Hofburgu.“

Odmlčel se.

„Snažil jsem se tě dát dohromady. Zastavit krvácení, vyčistit ránu. Ale horečka přišla rychle. A silná.“

Zvedla k němu pohled. „A?“

„A já si přiznal, že na to nestačím,“ řekl klidně, ale bylo slyšet, že ho to stálo víc, než dává najevo. „Musel zasáhnout Bethlen.“

Ticho ztěžklo.

„Přivedl ženu,“ pokračoval. „Starší. Mlčela víc, než mluvila. A věděla, co dělá.“

Veronika zavřela oči.

„Když ti rozstřihla košili…“ Bert se nadechl. „Už nebylo co skrývat.“

Ticho.

Jen její dech.

„Ví to jen tři lidé,“ dodal. „Bethlen. Filip. A já.“

Chvíli zůstala nehybná.

„Filip?“ zeptala se tiše.

„Tvářil se, jako by mu někdo obrátil svět vzhůru nohama,“ uchechtl se slabě Bert. „Ale držel jazyk za zuby.“

Veronika otevřela oči a zadívala se do stropu.

„Jednou to muselo prasknout,“ řekla klidněji, než se cítila.

Bert se k ní naklonil blíž. „Nikdo tě neodsoudil.“

„To ještě neznamená, že to tak zůstane.“

Chvíli na sebe jen hleděli.

„Co teď?“ zeptal se tiše.

Veronika se zhluboka nadechla. Bolest jí projela bokem, ale už nezasténala.

„Teď?“ podívala se na něj. „Teď budeme dělat, jako by se nic nestalo.“

Její hlas byl slabý. Ale rozhodný.

Bylo tiché zaklepání.

„Dále,“ řekl Bert a ustoupil od postele.

Dovnitř vešla starší žena. Nesla misku s vodou a čisté plátno.

„Musím převázat ránu a dát nový obklad,“ pronesla klidně.

Bert beze slova ustoupil stranou.

Žena přistoupila k posteli a podívala se na Veroniku. V jejím pohledu bylo něco jemného, téměř mateřského.

Opatrně odhrnula přikrývku a rozvázala obvaz na boku. Látka byla přischlá ke kůži. Když ji odtahovala, zabolelo to. Veronika zatnula zuby, ale tentokrát nezaklela.

„To je dobré,“ zamumlala žena. „Rána se hojí. Jste silná. Nemějte strach.“

Veronika zavřela oči.

Na okamžik si vybavila Dorotku. Ta by ji už držela pod kontrolou. Píchla by jí tetanus, napojila kapačku, nadávala by jí, že je nezodpovědná, a kontrolovala by ji každou hodinu.

Pousmála se.

Bolelo to. Ale bylo to jiné.

Byla naživu.

A to stačilo.

Žena se obrátila k Bertovi. „Můžete nás na chvíli nechat samotné? Musím ji umýt.“

Bert pochopil bez dalších otázek. Krátce přikývl a odešel.

Dveře se tiše zavřely.

Veronika zůstala se ženou sama.

„Musím vás trochu otřít,“ řekla žena klidně. „Po horečce jste celá zpocená. Uleví se vám.“

Veronika přikývla. Pomalu se pokusila posadit. Šlo to těžce, bolest se ozvala, ale zvládla to.

Žena jí pomohla, opatrně odhrnula košili a začala ji jemně omývat navlhčeným plátnem. Její pohyby byly jisté a klidné, jako by to dělala celý život.

„Máte velmi jemnou pleť,“ poznamenala po chvíli. „Takovou by vám mnohé ženy záviděly.“

Veronika se slabě usmála. „Děkuji.“

Žena jí podala čistou košili a pomohla jí ji obléct. Pak si přisunula stoličku blíž k posteli.

„Jestli chcete,“ řekla po chvíli, „mohu vám číst z dlaně.“

Veronika překvapeně zvedla obočí. „To umíte?“

„Trochu,“ odpověděla žena s úsměvem.

Veronika natáhla ruce. „Tak si vyberte.“

Žena si sedla naproti ní a vzala její dlaň do svých rukou. Dlouho ji mlčky pozorovala. Nejprve se zamračila, pak se její výraz změnil. Lehce zavrtěla hlavou.

„Zajímavé…“

Ukázala na jednu z čar.

„Toto je čára života. Patříte do této doby… ale vaše cesta začala jinde. Jako by vás vychovala jiná budoucnost.“

Na okamžik se zarazila, jako by v čarách Veroničiny dlaně spatřila něco, co se zdráhala vyslovit.

„Vidím krev… a korunu,“ dodala tiše. „Ale zbytek je zastřený.“

Veronika mlčela.

„Váš život je zde,“ pokračovala žena, „ale zároveň i jinde. Čeká vás láska… tak silná, že ji ani čas nepřemůže.“

Prsty přejela po další linii.

„Máte kolem sebe mnoho lidí, kteří vás milují. Ale i takové, kteří vás budou nenávidět.“

Žena její ruku pomalu pustila.

Místnost ztichla a mezi oběma ženami zůstal jen šelest přikrývky a vzdálený ruch paláce.

Veronika se slabě usmála. „Děkuji… ale o lásce pochybuji. To mě mine.“

Žena jí pomohla opatrně se znovu položit. Přikrývka jí sjela k ramenům, upravila ji.

„Máte to napsané v osudu,“ řekla klidně. „A osud se nemýlí.“

Veronika už neodpověděla. Přitáhla si deku blíž k tělu. Oči se jí pomalu zavřely a dech se zklidnil.

Žena chvíli stála u postele, pak tiše vyšla z místnosti.

Venku čekal Bert, opřený o stěnu tak nehybně, jako by se za celou dobu ani nepohnul.

„Teď usnula,“ řekla žena. „Musí spát. Jen tak nabere sílu.“

Bert přikývl.

„Dejte vařit silný vývar,“ pokračovala. „Z masa a kostí. Potřebuje se postavit na nohy.“

Bert šel rovnou do kuchyně. Po tichu nemocného pokoje ho ruch dole zastihl téměř hrubě: hlasy, kroky, vůně vývaru a u stolu Filip s Bethlenem.

Když vešel, oba k němu zvedli hlavu.

Bert jen rukou naznačil, že hned přijde.

Zamířil ke kuchařce. „Prosím vás, dejte vařit silnou polévku z kostí. Pan Eusebius se probudil.“

Kuchařka se rozzářila. „Tak to je dobrá zpráva.“ Hned se otočila a začala rozdávat pokyny. V kuchyni to ožilo.

Bert se vrátil ke stolu.

Filip i Bethlen ho sledovali pohledem.

Posadil se, sáhl po džbánu a nalil si víno.

„Je vzhůru,“ řekl klidně. „A bude v pořádku.“

Bethlen si tiše oddechl. „Díky bohu.“

Filip jen pokýval hlavou.

Bert si lokl vína a položil pohár zpět na stůl.

„Tak,“ řekl tiše. „Teď mi řekněte, co jsem prošvihl.“

Filip se podíval na Bethlena. Ten jen lehce kývl hlavou, aby mluvil.

„Ten, co jsme ho chytili živýho,“ začal Filip, „dlouho nevydržel.“

Bert zvedl obočí. „Mluvil?“

„Chvíli,“ odpověděl Bethlen klidně. „Ne dost. Ale něco ano.“

Bert se opřel dozadu. „Tak povídej.“

„Útok nebyl náhodný,“ řekl Bethlen. „Nepřišli vás zabít. Přišli vás zastavit.“

„To se jim moc nepovedlo,“ zamumlal Bert.

„Měli rozkaz,“ pokračoval Bethlen, „abyste se stáhli z vyšetřování vína.“

Filip přikývl. „Říkal, že jsme moc blízko.“

Ticho.

„Blízko čeho?“ zeptal se Bert.

Bethlen sáhl do kapsy a položil na stůl malý kovový předmět.

Prsten.

Na jeho ploše byl vyrytý stejný znak, jaký Filip viděl na listinách z dvojitého dna sudů.

„Tenhle jsme sundali jednomu z nich,“ řekl Bethlen.

Bert si ho vzal do ruky. „Takže víno není jen víno.“

„Ne,“ odpověděl Bethlen. „Je to kurýrní systém.“

Filip se naklonil blíž. „A ten chlap ještě řekl jedno jméno.“

Bert zvedl pohled.

„Jaké?“

Filip zaváhal.

„Řekl… že rozkazy chodí z kanceláře.“

Ticho ztěžklo.

„Z které?“ zeptal se Bert tiše.

Bethlen odpověděl bez zaváhání.

„Z té, kam máte přístup.“

Bert položil prsten zpět na stůl.

„To není odpověď,“ řekl tiše. „To je hádanka.“

Bethlen se opřel o lavici. „Je to varování.“

„Takže někdo z dvora?“ zeptal se Filip.

„Někdo, kdo ví, kam chodíte. Co zkoumáte. A že jste byli u vína,“ odpověděl Bethlen.

Bert přejel prstem po vyrytém znaku. „Ten znak jsme viděli na listinách. A na sudech.“

„Ano,“ přikývl Bethlen. „A ten muž tvrdil, že sudy nejsou to hlavní.“

„Tak co je hlavní?“ vydechl Filip.

„Obsah,“ řekl Bethlen klidně. „Víno je jen krytí. Důležité jsou informace.“

Bert si promnul čelo. „Takže sudy vozí zprávy.“

„Nejen zprávy,“ dodal Bethlen. „Plány posádek. Změny ve výzbroji. Stav zásob. To, co jsem říkal.“

Filip se narovnal. „Takže někdo z kanceláře předává vojenské údaje přes obchod s vínem.“

„Ano.“

Ticho.

„A Eusebius byl blízko,“ řekl Bert.

„Příliš blízko,“ opravil ho Bethlen.

„A jméno?“ zeptal se Bert.

Bethlen zavrtěl hlavou. „Nevyslovil ho. Jen řekl, že rozkazy chodí shora. A že ten muž má přístup k pečetím.“

Filip polkl. „Pečetím?“

„K úředním listinám,“ upřesnil Bethlen. „Bez nich by ty informace nebyly věrohodné.“

Bert chvíli mlčel a v duchu si řadil, co z jejich dosavadních zjištění smí vyslovit nahlas.

„Takže někdo, kdo může oficiálně potvrdit změny v posádkách,“ řekl pomalu.

„Ano.“

„A zároveň někdo, kdo má důvod to dělat,“ dodal Bert.

Bethlen přikývl.

„Otázka je,“ řekl tiše, „jestli to dělá pro peníze… nebo pro něco většího.“

V kuchyni bylo najednou příliš ticho.

Bert vrátil prsten na stůl.

„To není hádanka,“ řekl Bert tiše. „To je potvrzení.“

Bethlen k němu obrátil pozorný pohled a čekal, zda Bert vysloví stejný závěr.

Dveře do kuchyně se otevřely bez jediného zvuku.

Prunner stál ve dveřích. Tichý jako stín.

„Máte se dostavit k arcivévodovi,“ řekl klidně.

Všichni tři k němu zvedli hlavu.

„Všichni,“ dodal.

Bert se otočil. „Eusebius nemůže. Je zraněný.“

Prunner se ani nepohnul. „To víme. Máte přijít vy tři.“

Ukázal postupně na Berta, Filipa a Bethlena.

„Okamžitě.“

Na rtech se mu objevil tenký, sotva znatelný úsměv.

Pak se otočil a zmizel stejně tiše, jako přišel.

Chvíli bylo ticho.

Filip polkl. „Nahání mi strach.“

Bert se podíval směrem ke dveřím. „To je jeho práce.“

Zvedli se bez dalších slov. Rozhovor u stolu skončil, ale otázky, které po něm zůstaly, šly s nimi.

Bert dopil víno, postavil pohár na stůl a podíval se na Bethlena. Ten jen přikývl.

Filip si nervózně otřel ruce do kalhot.

Vyšli z kuchyně a zamířili chodbou směrem k hlavnímu schodišti. Kroky se rozléhaly kamennými zdmi. Nikdo nemluvil.

Stráže u vstupu do vnitřního křídla je pustily bez otázky.

„To nemám rád,“ zamumlal Filip.

Bert po něm střelil pohledem. „Mlč.“

Prošli dlouhou galerií, kde na ně ze stěn hleděly portréty předků. Nakonec dorazili ke dveřím arcivévodovy pracovny.

Stráž zaklepala.

Ze dveří se ozvalo tlumené: „Dále.“

Bert otevřel dveře a vstoupil jako první. Za ním Filip. Bethlen poslední.

Arcivévoda seděl za stolem.

A nebyl sám.

U arcivévody stál i biskup Klesl.

Všichni tři se uklonili.

Arcivévoda se na chvíli zadíval na Bethlena.

„Proč jste mě neinformoval,“ řekl chladně, „že vás sem posílá generál Giorgio Basta?“

V místnosti se rozhostilo napětí.

Filip sklopil oči. Bert zůstal klidný.

Bethlen odpověděl bez zaváhání: „Vaše Výsosti, generál Basta mě pověřil diskrétním vyšetřováním. Předpokládal jsem, že vás budu informovat, až budu mít v ruce důkazy.“

Klesl se lehce pohnul, ale mlčel.

Arcivévoda se opřel dozadu. „Takže vyšetřujete na mém dvoře… a já o tom nevím.“

Arcivévoda nechal slova viset ve vzduchu.

Bethlen se ani nepohnul. „Vaše Výsosti, rozkazy z Uher byly jednoznačné. Úniky informací ohrožují celé pohraničí. Bylo nutné jednat rychle a bez rozruchu.“

Klesl konečně promluvil. „Bez rozruchu? To se vám příliš nepovedlo.“

Jeho pohled sklouzl k Bertovi.

„Slyšel jsem o potyčce u Hofburgu.“

Filip ztuhl.

Arcivévoda přimhouřil oči. „Deset mužů proti třem. To není náhoda.“

„Není,“ odpověděl Bethlen.

Ticho zhoustlo.

„Co víte?“ zeptal se arcivévoda.

Bethlen pohlédl na Berta, pak zpět na arcivévodu. „Sudy s vínem z Uher mají dvojité dno. Nevozí jen víno. Vozí listiny. A peníze.“

Klesl si pomalu sepjal prsty. „Jaké listiny?“

„Vojenské,“ odpověděl Bert klidně. „Přesuny posádek. Stav zásob. Změny ve výzbroji.“

Arcivévoda se narovnal. „To jsou informace, které opouštějí jen tuto kancelář.“

Nikdo neodpověděl.

„Takže mi chcete říct,“ pokračoval arcivévoda pomalu, „že zrada sedí u mého stolu?“

Bethlen neuhnul pohledem. „Chci říct, že někdo s přístupem k pečetím a rozkazům pracuje proti koruně.“

Klesl tiše dodal: „A vy tři jste se tomu dostali příliš blízko.“

Filip polkl.

Arcivévoda se podíval na Berta. „A Eusebius?“

„Zraněný,“ odpověděl Bert krátce. „Ale živý.“

Arcivévoda chvíli mlčel.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Od této chvíle pracujete pod mou ochranou. A pod mým dohledem.“

Klesl se nepatrně usmál.

„A jestli se mýlíte,“ dodal arcivévoda tiše, „padnete s tím.“

Slova dozněla a v místnosti zůstalo ticho.

Arcivévoda pomalu vstal.

„Chci jméno,“ řekl klidně. „Žádné domněnky. Žádné podezření. Jméno.“

„Budeme ho mít,“ odpověděl Bethlen.

„Brzy,“ dodal Bert.

Klesl se zadíval na oba muže. „A jak to chcete dokázat?“

Bert si krátce vyměnil pohled s Bethlenem. „Další zásilka vína dorazí během několika dní.“

„Možná dřív,“ opravil ho Bethlen. „Po posledním útoku budou nervózní. A nervózní lidé dělají chyby.“

Arcivévoda přešel ke stolu a položil na něj ruku. „Co potřebujete?“

„Přístup ke kancelářským záznamům,“ řekl Bethlen. „A seznam lidí, kteří mají oprávnění pečetit vojenské listiny.“

Klesl přimhouřil oči. „To je velmi citlivý seznam.“

„Právě proto,“ odpověděl Bert.

Arcivévoda chvíli přemýšlel.

„Dostanete ho,“ řekl nakonec. „Ale jen tady. Pod dohledem.“

„To stačí,“ přikývl Bethlen.

Arcivévoda se zastavil před nimi.

„A ještě něco,“ dodal tiše. „Jestli se ukáže, že je mezi mými lidmi zrádce… nechci veřejný skandál.“

„Rozumím,“ řekl Bethlen.

„Chci ticho,“ pokračoval arcivévoda. „A chci výsledek.“

Bert lehce přikývl. „Budete ho mít.“

Arcivévoda kývl ke dveřím. „Můžete jít.“

Když vyšli na chodbu, napětí z pracovny se za nimi nezavřelo. Jen se přelilo do studeného kamene a prázdného prostoru kolem nich.

„Tak tohle bylo horší než těch deset chlapů,“ zamumlal.

Bert se na něj podíval. „Ne. Tohle je začátek.“

Chodba byla chladná a prázdná.

Filip si promnul ruce. „Takže máme seznam lidí, co můžou pečetit vojenské listiny.“

„Budeme ho mít,“ opravil ho Bethlen.

Bert šel mlčky vedle nich. Přemýšlel.

„Kolik takových lidí může být?“ zeptal se Filip.

„Ne mnoho,“ odpověděl Bethlen. „Pečeť není jen kus kovu. Je to pravomoc.“

„A odpovědnost,“ dodal Bert.

Zastavili se u okna. Pod nimi se rozprostíral dvůr.

„Musíme spojit tři věci,“ řekl Bert tiše. „Přístup k pečetím. Přístup k vojenským záznamům. A vazbu na obchod s vínem.“

„A někoho, kdo ví, kdy přijíždějí zásilky,“ doplnil Filip.

Bethlen přikývl. „Nebo kdo je může načasovat.“

Ticho.

„Kdo věděl o poslední zásilce?“ zeptal se Bert.

„Kancelář,“ odpověděl Bethlen. „Správce skladu. A…“

Nedořekl to.

Bert se na něj podíval. „A?“

„A ti, kdo schvalují vojenské výdaje.“

Filip zvedl hlavu. „Výdaje?“

„Víno pro dvůr není levná záležitost,“ řekl Bethlen. „Každá větší zásilka musí projít účetnictvím.“

Bert si pomalu přikývl.

„Takže někdo, kdo sedí nad čísly,“ řekl.

„Nebo nad rozkazy,“ dodal Bethlen.

Znovu se dali do chůze.

„A co Eusebius?“ zeptal se Filip tiše.

Bert neodpověděl hned. Nejdřív si v hlavě srovnal, jak dlouho ještě mohou Veroniku udržet mimo nebezpečí.

„Zůstane mimo,“ řekl nakonec. „Dokud to půjde.“

Bethlen se na něj podíval. „A když to nepůjde?“

Bert mu pohled oplatil. „Pak se rozhodne sama.“

Filip se najednou zarazil.

„Hele… Berte?“ řekl opatrně.

Bert se otočil. „Co je?“

Filip se k němu naklonil blíž a ztišil hlas. „Můžu se tě na něco zeptat?“

Bert si povzdechl. „To už ses vlastně zeptal.“

Filip se rozhlédl, jestli je někdo neslyší, a pak zašeptal: „Jak se Eusebius vlastně jmenuje doopravdy?“

Bert protočil oči.

„Teď to chceš vědět?“ zamumlal.

Chvíli na Filipa jen zíral, jako by ho nejradši zaškrtil.

„Po tom všem?“ dodal tiše.

Filip pokrčil rameny. „No… když už jsme skoro umřeli, tak bych rád věděl, s kým vlastně skoro umírám.“

Bert zavrtěl hlavou a krátce se uchechtl.

„Jednou ti to řekne sama,“ odpověděl nakonec. „A věř mi… nebudeš na to připravený.“

Filip zamrkal. „Taková věta člověka příliš neuklidní.“

„To taky je,“ zamumlal Bert a znovu se rozešel chodbou.

Bethlen, který šel o krok za nimi, jen tak mimochodem pronesl:

„Přiznám se, že mě to také zajímá,“ pronesl Bethlen jen tak mimochodem.

Bert po něm střelil pohledem.

Bethlen se lehce usmál. „Ale na holku se rvát umí. To musím uznat.“

Filip ztuhl.

Bert se zastavil. „Opatrně.“

Bethlen zvedl ruce v uklidňujícím gestu. „Klid. Nic jsem neprozradil. A neprozradím.“

Chvíli se na sebe dívali.

„Má odvahu,“ dodal Bethlen tišeji. „A tvrdohlavost.“

Bert se znovu rozešel. „To je její největší problém.“

„Nebo největší zbraň,“ odpověděl Bethlen klidně.

Došli k rozcestí chodeb.

„Jdu za seznamem,“ řekl Bethlen. „Arcivévoda slíbil přístup. Než si to rozmyslí.“

Filip přešlápl. „A jakou úlohu v tom budeme mít my?“

Bert se zamyslel. „My půjdeme za Eusebiem.“

Bethlen se zastavil. „Řeknete jí o dnešní audienci?“

„Všechno,“ odpověděl Bert.

„I to, že pracujete pod dohledem?“ dodal Bethlen.

„Hlavně to.“

Chvíli bylo ticho.

„Buďte opatrní,“ řekl Bethlen tišeji. „Jestli je zrádce opravdu vysoko, bude vědět, že jste byli u arcivévody.“

„Tak ať ví,“ odvětil Bert klidně.

Bethlen se na něj zadíval. „Odvaha je dobrá věc. Ale přežijí ti, kdo myslí o krok dopředu.“

„My myslíme,“ řekl Bert.

Filip jen přikývl, i když nebylo jisté, jestli ví přesně na co.

Bethlen se otočil směrem ke kancelářím.

„Sejdeme se večer,“ pronesl ještě přes rameno.

Bert a Filip zamířili opačným směrem. Jak Bethlenovy kroky mizely v chodbě, zůstalo mezi nimi nové, nepříjemné ticho.

„Myslíš, že mu můžeme věřit?“ zeptal se Filip tiše.

Bert šel chvíli mlčky.

„Ne,“ odpověděl nakonec. „Ale zatím potřebujeme totéž.“

Kroky se rozléhaly chodbou směrem k Eusebiovu pokoji.

U dveří se Bert zastavil.

„Připrav se,“ řekl tiše Filipovi.

„Na co?“

„Na ni.“

Zaklepal.

Ozvalo se tiché: „Dále.“

Bert otevřel dveře a vešel první. Filip za ním.

Veronika seděla opřená o polštáře. Byla bledá, ale oči měla jasné.

„Tak?“ zeptala se bez pozdravu.

Bert se opřel o stůl. „Byli jsme u arcivévody.“

Její výraz se ani nepohnul. „A?“

„Ví o sudech. O dvojitém dnu. O útoku.“

Na okamžik se odmlčela a očima zkontrolovala, zda za zavřenými dveřmi opravdu nikdo neposlouchá.

„A?“ zopakovala.

„A pracujeme pod jeho ochranou. A pod dohledem.“

Veronika si lehce povzdechla. „To jsem čekala.“

Filip k ní přistoupil blíž. „Tak to je všechno?“

Konečně se na něj podívala. „Ne. To je začátek.“

Bert si všiml, že se snaží držet rovně, i když ji to stojí sílu.

„Měla bys ležet,“ řekl.

„Měla,“ souhlasila. „Ale nemám čas.“

„Tentokrát si ho udělej,“ odpověděl tvrdě.

Podívala se na něj.

„Co jste ještě zjistili?“ zeptala se klidně.

Bert a Filip si vyměnili pohled.

„Seznam lidí s přístupem k pečetím,“ řekl Bert. „A někdo z nich je napojený na víno.“

Její oči se zúžily.

„Kolik jmen?“

„To zjistíme večer.“

Chvíli bylo ticho.

Pak se lehce usmála. „Tak mi to večer povíte. A já mezitím přemýšlím.“

Bert zavrtěl hlavou. „Ty budeš spát.“

„Zkus mě zastavit,“ odpověděla tiše.

Veronika byla vyčerpaná, ale všimla si, jak Filip přešlapuje a uhýbá pohledem.

„Berte… mohl bys nás nechat o samotě?“ řekla klidně.

Bert se podíval nejdřív na ni, potom na Filipa. Chvíli váhal.

„Jestli se to tu zvrhne, tak si mě nepřej,“ zamumlal nakonec.

Veronika protočila oči. „Běž.“

Bert si ještě jednou Filipa změřil pohledem, pak vyšel ven a zavřel za sebou dveře.

Po Bertově odchodu se pokoj ponořil do rozpačitého ticha, které Filip nedokázal hned prolomit.

Filip si nervózně promnul ruce. „Tak…“

Veronika si ho chvíli jen prohlížela.

„Chceš se zeptat,“ řekla tiše.

Filip přikývl. „Ano.“

„Tak se ptej.“

Filip si odkašlal.

„Jak se vlastně jmenuješ?“

Veronika si ho chvíli mlčky prohlížela a snažila se odhadnout, zda otázku myslí vážně.

„To je první otázka?“ zeptala se klidně.

Filip pokrčil rameny. „Ano. Asi ano.“

Chvíli bylo ticho.

„Veronika,“ řekla nakonec.

To jméno v místnosti zůstalo viset.

Filip přikývl, jako by si ho v duchu zkoušel vyslovit.

„Veronika,“ zopakoval tiše. „Dobře.“

Zvedl k ní oči. „Proč jsi to dělala?“

„Co?“

„To všechno. Převlek. Riziko. Šerm. Ty nadávky…“ na okamžik se pousmál. „Mohla jsi být někde v bezpečí.“

Veronika se opřela o polštáře. Bolelo ji to, ale nedala to znát.

„Nemohla,“ odpověděla.

„Proč?“

Chvíli přemýšlela.

„Protože když víš, že se děje něco špatného… a můžeš s tím něco udělat… tak nemůžeš zůstat stranou.“

Filip sklopil oči.

„A nebojíš se?“ zeptal se tiše.

Usmála se.

„Jistěže se bojím.“

„Tak proč jsi do toho šla?“

Podívala se mu přímo do očí.

„Protože strach není důvod přestat.“

Filip chvíli mlčel.

Pak si přisedl blíž.

„Tak dobře, Veroniko,“ řekl tiše. „Já zůstávám.“

Veronika na něj chvíli hleděla, tentokrát s méně obranným výrazem než před několika minutami.

„Nemusíš,“ řekla tiše.

Filip zavrtěl hlavou. „Vím.“

„Je to nebezpečné.“

„To už jsem si všiml.“

Na okamžik se oba pousmáli.

„Ale…“ Filip se nadechl. „Já nejsem jako vy dva. Nejsem žádný šermíř. Když se začne bojovat, většinou jen utíkám nebo něco shodím.“

„To je taky strategie,“ odpověděla klidně.

„Ne. To je chaos.“

„Chaos je někdy užitečný,“ řekla.

Filip si sedl na kraj postele. „Jen nechci být ten, kdo vás zpomalí.“

Veronika se lehce předklonila. Bolest jí projela bokem, ale potlačila ji.

„Ty nás nezpomaluješ,“ řekla vážně. „Ty si všímáš věcí, které my přehlédneme.“

„Jakých?“

„Znak na pečeti. Dvojité dno. To, že sudy nebyly všechny stejné.“

Filip zvedl obočí.

„A taky slyšíš kroky dřív než my,“ dodala.

Chvíli bylo ticho.

„Takže mě potřebujete?“ zeptal se opatrně.

„Ano,“ odpověděla bez zaváhání.

Filip se nadechl, jako by z něj spadla tíha.

„Dobře,“ řekl tiše. „Tak já zůstávám. A příště zkusím, aby mi ten sud spadl ještě víc nenápadně.“

Veronika se zasmála. Krátce, ale opravdově.

Pak se znovu opřela o polštář.

„Teď mi ale pomoz vstát,“ řekla klidně.

Filip ztuhl. „Cože?“

„Musím se projít. Jinak ztuhnu.“

„Bert mě zabije.“

„To je jeho oblíbený koníček,“ odpověděla suše.

Filip si povzdechl a podal jí ruku.

Pomohl jí pomalu vstát.

Až teď si všiml.

Jak je drobná. Jak lehká. Jak všechno, co musela skrývat pod kabátcem, bylo jen křehké tělo, které se právě drží na nohou silou vůle.

Na okamžik znejistěl.

„Ty jsi…“ začal.

„Ano,“ přerušila ho klidně.

Podepřel ji pevněji. Udělala první krok. Pak druhý.

Bolest jí projela bokem, ale zatnula zuby a šla dál.

„Stačí,“ řekl tiše.

„Ještě ne.“

Došla k oknu. Opřela se o parapet a na chvíli zavřela oči.

Dýchala zhluboka.

Filip ji pořád podpíral.

„Tohle je divné,“ zamumlal.

„Co?“

„Že jsi pořád stejná. Jen… jiná.“

Pousmála se.

„To je dobré znamení.“

Udělala ještě pár kroků zpátky k posteli.

Byla vyčerpaná, ale v očích měla klid.

„Vidíš?“ řekla tiše. „Neumřu tak snadno.“

Filip si oddechl.

„To by tě Bert zabil,“ zamumlal.

Tentokrát se zasmála hlasitěji.

Pak si znovu lehla.

Když ji opatrně položil zpátky do postele, pomalu ji přikryl dekou.

Byla slabá. Ne jako bojovník. Ne jako Eusebius.

Jako někdo, koho je třeba chránit.

Na okamžik mu to připomnělo mladší sestru, když měla horečku. Stejné jemné ruce. Stejně tichý dech.

Zarazil se nad tou myšlenkou.

Veronika otevřela oči.

„Co je?“ zeptala se tiše.

Filip rychle uhnul pohledem. „Nic.“

Upravil jí ještě roh přikrývky, aby jí nebyla zima.

„Spi,“ řekl tiše.

Tentokrát neprotestovala.

Zavřela oči.

Filip zůstal chvíli stát vedle postele.

Pak tiše vyšel ven.

Na chodbě bylo ticho.

Filip za sebou zavřel dveře a zhluboka se nadechl.

Opřel se zády o zeď.

Teprve teď si uvědomil, jak moc byl celý den napjatý. Útok. Krev. Tajemství. Arcivévoda.

A teď Veronika.

Z druhé strany chodby vyšel Bert.

„Spí?“ zeptal se tiše.

Filip přikývl. „Ano.“

Bert si ho chvíli prohlížel.

„A?“ zeptal se nakonec.

Filip se nadechl. „Řekla mi jméno.“

Bert jen lehce kývl. „Dobře.“

„Je to divný,“ pokračoval Filip. „Vidět ji takhle.“

„Jak?“

„Unavenou,“ řekl nakonec Filip.

Bert se opřel o stěnu naproti němu. „Ona není křehká.“

„Teď byla.“

Chvíli bylo ticho. Bert neodpověděl hned; jako by vážil, jestli má Filipa opravit, nebo ho nechat dojít k tomu samému pomaleji.

„Tohle je problém,“ řekl Filip tiše. „Když víme, kdo je. Teď už ji budu vidět jinak.“

Bert zavrtěl hlavou. „Nevidíš.“

Filip se na něj podíval.

„Vidíš to, co ti dovolí,“ dodal Bert klidně.

„A ty?“ zeptal se Filip.

Bert se na okamžik odmlčel.

„Já ji znám déle.“

Filip si promnul obličej. „Myslíš, že to zvládne?“

Bert odpověděl bez zaváhání. „Ona vždycky vstane.“

Chvíli oba stáli mlčky.

„Tak co teď?“ zeptal se Filip.

Bert se narovnal. „Teď budeme dělat to, co ona nemůže.“

„A to je?“

„Najdeme toho zrádce.“

Když odešli od Veroničina pokoje, chodba za nimi ztichla. Teprve o patro níž se oba znovu nadechli jako lidé, kteří na chvíli odložili starost o ni a vrátili se k práci.

„Bethlen měl dostat ten seznam ještě dnes,“ řekl Filip.

„Dostane,“ odpověděl Bert.

„A co když je na něm někdo, koho známe?“

Bert nezpomalil. „Tak to bude jednodušší.“

„Jednodušší?“ Filip se ušklíbl. „Zníš, jako by ses těšil.“

„Netěším,“ odpověděl Bert klidně. „Ale aspoň budeme vědět, kam mířit.“

Došli ke dveřím malé pracovny, kterou jim arcivévoda dočasně přidělil.

Bert je otevřel.

„Sedneme si a dáme dohromady všechno, co víme,“ řekl.

Filip si sedl a přejel si rukou po tváři. „Takže… sudy mají dvojité dno. Vozí vojenské informace. Útočníci nás chtěli zastavit. A někdo z kanceláře to kryje.“

„A používá pečeť,“ doplnil Bert.

„Kolik lidí má přístup k pečeti?“

„To brzy zjistíme.“

Filip chvíli mlčel.

„Myslíš, že to může být někdo z těch, co s námi dnes stáli u arcivévody?“

Bert se zastavil u stolu.

„V tomhle paláci může být zrádce kdokoli,“ řekl tiše.

Pak se podíval přímo na Filipa.

„A proto budeme počítat s tím nejhorším.“

Filip polkl.

„To už jsme dneska počítali.“

„Ne,“ odpověděl Bert klidně. „Tohle je teprve začátek.“

Bert rozložil na stůl starší pergameny.

„Začneme tím, co víme jistě,“ řekl.

Filip se naklonil blíž.

„Zásilky jezdí pravidelně,“ pokračoval Bert. „Jednou měsíčně. Dva vozy. Jeden do skladu. Druhý do severního křídla.“

„A polovina sudů míří dál do Prahy,“ doplnil Filip.

„Ano.“

Bert vzal brk a začal si kreslit jednoduché schéma.

„Sklad. Severní křídlo. Kancelář. Účetnictví. Pečeť.“

„Spoj to,“ zamumlal Filip.

Bert udělal čáry mezi jednotlivými body.

„Někdo musí vědět o příjezdu zásilek dopředu,“ řekl. „A někdo musí schválit výdaje.“

„A někdo musí mít přístup k vojenským záznamům,“ dodal Filip.

„To už je vyšší úroveň.“

Filip si promnul bradu. „Takže náš zrádce sedí buď nad čísly… nebo nad rozkazy.“

„A nebo mezi nimi,“ řekl Bert.

Chvíli mlčeli.

„Co když je to víc lidí?“ zeptal se Filip.

Bert přestal psát.

„Pak máme problém.“

„Větší než deset chlapů s kordy?“

„Mnohem větší.“

Filip si povzdechl.

„A co uděláme teď?“

Bert odložil brk.

„Teď počkáme na Bethlena.“

„A když nepřijde?“

Bert se na něj podíval.

„Pak víme, že jsme přišli o spojence.“

Ticho v místnosti ztěžklo.

Napětí se usadilo mezi pergameny právě ve chvíli, kdy se ozvalo tiché zaklepání.

Bert ani nezvedl hlavu. „Dále.“

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Bethlen.

V ruce držel složený pergamen.

„Přišel jsem,“ pronesl klidně.

Filip si úlevně vydechl. „To je dobré znamení.“

Bethlen položil pergamen na stůl mezi ně.

„Seznam lidí s oprávněním používat vojenské pečeti,“ řekl.

Bert ho okamžitě rozvinul.

Bylo tam pět jmen.

„Jen pět?“ zeptal se Filip.

„Pět s plným oprávněním,“ odpověděl Bethlen. „Další mohou připravovat listiny, ale pečeť přikládají jen tito.“

Bert přejel prstem po prvním jméně.

„Správce kanceláře.“

Druhé.

„Vedoucí účetnictví.“

Třetí.

„Zástupce pro vojenské zásoby.“

Čtvrté.

„Osobní sekretář.“

A poslední.

Bert se zarazil.

„To není možné,“ zamumlal.

Filip se naklonil blíž. „Co?“

Bert pomalu zvedl oči k Bethlenovi.

„Tohle jméno jsme dnes viděli.“

Bethlen přikývl. „Já vím.“

V místnosti se znovu rozhostilo ticho.

„Tak kdo z nich?“ zeptal se Filip tiše.

Bethlen odpověděl stejně tiše.

„Ten, kdo má přístup ke všem třem věcem. Rozkazům. Účetnictví. A informacím o zásilkách.“

Bert znovu sjel seznam pohledem.

Teď už věděl, ke kterému jménu se musí vrátit.

Bert položil prst na jedno z jmen.

„Leopold von Riedl,“ přečetl tiše.

Filip zamrkal. „Vedoucí účetnictví.“

Bethlen přikývl. „Muž, který podepisuje výdaje za zásilky. Muž, který ví, kdy přijedou vozy. Muž, který může upravit čísla tak, aby si nikdo ničeho nevšiml.“

Bert znovu přejel očima po pergamenu.

„Riedl byl dnes u arcivévody,“ řekl pomalu. „Stál stranou. Mluvil málo.“

„Ale poslouchal všechno,“ doplnil Bethlen.

Filip polkl. „Takže on.“

Bert zavrtěl hlavou. „Neříkám, že on. Říkám, že je první, koho prověříme.“

Bethlen se lehce usmál. „Opatrný. To se mi líbí.“

Bert složil pergamen.

„Zítra přijede další zásilka. A jestli Leopold von Riedl něco kryje… udělá chybu.“

Filip se nadechl. „A my budeme čekat.“

„Přesně tak,“ řekl Bert klidně.

Bethlen pomalu složil pergamen.

„Jedna věc je jistá,“ řekl. „Zítra se nikdo z nás ke skladům ani nepřiblíží.“

Filip se zamračil. „Jak to myslíte?“

„Jsme příliš viditelní,“ odpověděl klidně Bethlen. „Po tom útoku nás sledují. Kdybych se objevil u zásilek, vyvolám paniku. Kdybyste se tam objevili vy dva, sudy zmizí dřív, než stačíme mrknout.“

Bert přikývl. „Takže žádné infiltrace.“

„Přesně tak.“

Filip si povzdechl. „Tak co tedy? Budeme jen sedět?“

Bert se opřel o stůl. „Ne. Uděláme to opačně.“

„Jak?“ zeptal se Filip.

„Necháme zásilku proběhnout,“ řekl Bert. „A budeme sledovat papíry.“

Bethlen přikývl. „Záznamy o příjezdu. Převzetí. Přerozdělení. Výdej.“

„A podpisy,“ doplnil Bert.

„A hlavně čas,“ dodal Bethlen. „Každý krok musí být někde zapsán. A jestli sudy opravdu mění obsah nebo směr, někde v tom řetězci vznikne nesoulad.“

Filip si promnul čelo. „Takže budeme sedět nad čísly.“

„Ano,“ odpověděl Bert. „A budeme hledat chybu.“

„A když ji nenajdeme?“

Bethlen se na něj zadíval s výrazem člověka, který už znal nepříjemnou odpověď.

„Pak je náš protivník lepší, než jsme čekali.“

Ticho.

„Ale každý systém má slabé místo,“ řekl Bert klidně. „A my ho najdeme.“

Po krvi, útoku a horečkách působila představa papírů skoro nudně. Jenže právě v tom byla zrádná. Kord člověk vidí. Nesoulad v účetní knize se musí najít dřív, než ho někdo stihne přepsat.

Tentokrát to bude o trpělivosti — a o tom, kdo první ztratí nervy.

Bert si přitáhl další list pergamenu.

„Potřebujeme přístup k originálním knihám,“ řekl. „Ne opisům.“

„Riedl je drží u sebe,“ poznamenal Bethlen.

„Část z nich,“ odpověděl Bert. „Zbytek musí být uložený v archivu. A archiv je pod správou kanceláře, ne účetnictví.“

Filip zvedl hlavu. „Takže obejdeme Riedla.“

„Obejít ho nemůžeme,“ opravil ho Bethlen. „Požádáme oficiálně.“

Bert se pousmál. „A budeme sledovat, kdo znervózní.“

„A když nám to nedají?“ zeptal se Filip.

„Pak budeme vědět, že jsme udeřili správným směrem,“ řekl Bert.

Bethlen přešel místností pomalu, ruce za zády. „Zítra ráno požádám arcivévodu o formální prověrku účetnictví zásilek z Uher. Pod záminkou kontroly zásob pro vojsko.“

„A co máme během té prověrky dělat my?“ zeptal se Filip.

„Vy budete u toho,“ odpověděl Bethlen. „Ne jako hlavní vyšetřovatelé, ale jako svědci.“

Bert přikývl. „A budeme si všímat detailů. Kdo se dívá jinam. Kdo mlčí příliš dlouho. Kdo se snaží mluvit moc.“

Filip si povzdechl. „Takže žádná krev.“

„Zatím,“ řekl Bert tiše.

Bethlen se zastavil u dveří.

„Jestli je v tom Leopold von Riedl,“ pronesl klidně, „zítřek mu nebude příjemný.“

Bert zhasl svíci.

„Nikomu z nich nebude.“