Budoucnost slouží minulosti

Ve stínu Hofburgu

Do Vídně dorazili odpoledne. Město bylo šedé, chladné a plné pohybu. Hofburg se zvedal nad okolní zástavbou jako pevnost, která nemá potřebu se nikomu zalíbit. Stráže arcivévodu poznaly okamžitě. Brána se otevřela bez zdržení.

Arcivévoda jel vpředu a ani jednou se neohlédl. Eusebius ho následoval klidně a soustředěně, zatímco Filip se držel o několik koňských délek vzadu mezi oběma vojáky. Vídeň působila jinak než Praha: rychleji, přesněji a mnohem méně osobně.

Na nádvoří sesedli. Pohyb kolem nich se zpomalil a hlasy postupně utichaly. Lidé se klaněli, ustupovali z cesty a nenápadně si prohlíželi mladého muže po arcivévodově boku i páže, které přicestovalo s ním. Vídeňský dvůr si otázky nechával na později; nejprve si každého hosta důkladně zapamatoval.

„Eusebie, se mnou,“ řekl Matyáš a zamířil dovnitř.

V paláci se držel chlad. Kamenné stěny tlumily kroky a světlo svící se ostře chvělo po klenbách. V předsálí stálo několik mužů z arcivévodova okruhu – Melchior Klesl, Karel z Lichtenštejna a Dietrichstein. Rozhovory při jejich příchodu utichly, ale pozorné pohledy je provázely dál.

Pracovnu zaplňoval stůl zavalený listinami, mapami a otevřenými knihami. Několik vysokých svícnů stálo nebezpečně blízko těžkých závěsů. Arcivévoda zamířil rovnou k písemnostem, zatímco Eusebius zůstal stranou a jediným pohledem si zmapoval místnost.

Eusebius udělal krok stranou, aby měl lepší výhled na stůl i na muže kolem něj.

Čepel jeho kordu přitom zavadila o jeden ze svícnů, sotva znatelně, ale právě dost na to, aby se kov tiše ozval.

Svícen se zakymácel a plamen se nebezpečně přiblížil k závěsu.

Eusebius natáhl ruku dřív, než se kdokoli stihl pohnout, zachytil těžký svícen a vrátil ho na místo. Celé to trvalo sotva vteřinu.

Po místnosti přeběhlo napětí ostré jako prasknutí suchého dřeva.

Matyáš k němu obrátil chladnou pozornost.

Eusebius se jen lehce usmál, pokrčil rameny a bez řečí ustoupil dál od svícnů, jako by tím chtěl říct, že pochopil a že se to znovu nestane.

„Hlídal bych si tady každý krok,“ řekl Matyáš chladně.

„Ano, Vaše Výsosti,“ odpověděl Eusebius klidně.

Matyáš se vrátil ke stolu. „Přejděme k věci.“

Eusebius zůstal stranou s rukama složenýma za zády. Už se nerozhlížel; věděl, že si ho všimli, a stejně dobře věděl, že ten drobný okamžik bude mít dohru.

Arcivévoda se opřel o stůl a krátce mlčel. Slova nehledal; pouze zvažoval, jak daleko může zajít, aniž by se rozhovor změnil v otevřený spor.

„Někdo z mého dvora vynáší informace,“ řekl. „Postupuje soustavně a nejspíš už dlouhou dobu.“

Eusebius to přijal mlčením. Neptal se. To Matyáše podráždilo víc než otázky.

„Komu fandí, je mi jedno,“ pokračoval Matyáš. „Jestli si myslí, že slouží vyššímu dobru, také. Zajímá mě, aby přestal.“

„Takže nechcete pachatele. Chcete zastavit únik,“ řekl Eusebius.

Matyáš k němu obrátil pozornost. „Opravdu?“

„Ano. Protože kdo vynáší informace, dřív nebo později začne vynášet i lidi.“

Arcivévoda si ho měřil. Eusebiův klid a věta pronesená bez okázalosti v něm znovu probudily nepříjemný pocit, že ten člověk uvažuje jinak než všichni, které měl dosud kolem sebe.

„Začnete u kanceláří,“ řekl. „U severního křídla. Listiny, pohyb služebnictva, klíče. Nechci slyšet domněnky. Chci vědět kdo, odkud a komu.“

„Kanceláře, severní křídlo, klíče. A žádné domněnky,“ shrnul Eusebius.

„A ještě něco,“ dodal Matyáš. „Tady nejste doma. Tady vás nikdo nebude chránit.“

Eusebius tu větu nechal doznít. „S tím počítám.“

Arcivévoda se nadechl, jako by chtěl odpovědět ostřeji, potom však jen mávl rukou. „Klesl ví, že tu jste. Budete s ním v kontaktu.“

„Klesl,“ zopakoval Eusebius. „To bude radost.“

Zase ten tón. Krátký, vyrovnaný, bez podlézání.

Arcivévoda si povzdechl. „Lezete mi na nervy.“

Eusebius se lehce pousmál. Výsměch v tom nebyl. Spíš obyčejná lidská únava. „To se občas stává.“

„U mě častěji, než bych chtěl,“ odsekl Matyáš.

„Pak se budu snažit nepřekážet víc, než je nutné.“

Arcivévoda zavrtěl hlavou. „Překážet budete. Jen chci, aby z toho vzešel výsledek.“

Vrátil se k listinám na stole. „Můžete jít.“

Eusebius se lehce uklonil a došel ke dveřím. U prahu se ještě zastavil.

„Vaše Výsosti,“ řekl klidně. „Budu potřebovat jednoho člověka. Z Moravy. Je spolehlivý.“

Arcivévoda se ani neotočil. „Jak se jmenuje?“

„Bert.“

Následovala krátká odmlka. Potom arcivévoda svolil jediným nepatrným pohybem. „Přiveďte ho. A postarejte se, aby si ho nikdo zbytečně nevšímal.“

„Postarám se.“

Eusebius už položil ruku na kliku, když ho arcivévoda zadržel krátkým: „Ještě chvíli.“ Mladík se obrátil zpět a čekal, co dalšího po něm bude chtít.

Arcivévoda stočil pozornost ke dveřím. Eusebius zůstal u prahu, obklopený cizím palácem i cizím dvorem, a místo nervozity cítil jen soustředění. Tady už nešlo o společenskou roli, nýbrž o práci, při níž mohl jediný chybný krok varovat zrádce.

První drobná chyba se svícnem už přitáhla dost pozornosti. Další si ve Vídni dovolit nechtěl.

Arcivévoda zavolal ke dveřím jediné jméno, aniž musel zvýšit hlas.

„Prunnere.“

Dvorský úředník se objevil okamžitě. Stál rovně, ruce sepjaté, oči skloněné.

„Zajistěte ubytování,“ řekl arcivévoda. „Pro pana Eusebia a jeho mladého společníka. V paláci, nikoli v hostinci.“

Prunner krátce zaváhal. Jen nepatrně.

„Oba, Vaše Výsosti?“

Arcivévoda zvedl hlavu jen tolik, aby Prunner pochopil varování. „Ano. Oba.“

„Jak blízko…?“ začal opatrně.

„Dost blízko na to, aby byli po ruce,“ přerušil ho Matyáš. „A dost daleko na to, aby nepřekáželi.“

Prunner sklonil hlavu. „Postarám se o to.“

Arcivévoda věnoval Eusebiovi krátký, tvrdý pohled. „Budete bydlet tady. Nepovažujte to za výsadu. Je to kontrola.“

„Rozumím,“ odpověděl Eusebius klidně.

„Váš společník,“ pokračoval arcivévoda, „ať se drží při zemi. Hofburg není místo pro bezuzdnou zvědavost.“

Eusebiovi koutky nepatrně povolily. „Pokusím se mu to vysvětlit.“

Arcivévoda si ho změřil. „Vysvětlete mu to důrazně.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

Arcivévoda mávl rukou. „Teď už běžte. Ať vás nemusím hledat.“

Eusebius se uklonil a zamířil ke dveřím. Prunner ustoupil stranou a už v hlavě třídil místnosti, chodby, sousedy – a také to, kdo se na nového obyvatele bude chodit dívat.

Arcivévoda osaměl v pracovně. Několik vteřin zůstal bez hnutí a potom jeho pohled znovu sklouzl ke svícnu, který Eusebius málem porazil.

„Začátek vskutku slibný,“ zamumlal si pro sebe, přestože ho při té vzpomínce nepatrně cuklo v koutku úst.

Eusebius vyšel do chodby za Prunnerem, jenže úředník záhy zmizel v bočním průchodu, aby připravil pokoje. Potřeboval vyřešit ubytování a potom si pohlídat Filipa, než páže stihne udělat něco, co se v Hofburgu neodpouští. Kráčel zamyšleně a okolí vnímal jen napůl.

Okolí si zato všímalo každého jeho kroku.

Pohledy, krátké záseky rozhovorů, náhlé utišení, když někdo projde. Eusebius to neřešil. Teď ne.

„Pane.“

Hlas ho zastavil uprostřed kroku.

Na vteřinu si nebyl jistý, jestli to patří jemu. Rozhlédl se, jako by čekal, že se ozve ještě někdo jiný. Nikdo.

Až potom se obrátil za hlasem.

Stál tam muž v kněžském oděvu, honosný bez přehánění, klidný a jistý tak, jak bývají lidé zvyklí na to, že je ostatní poslouchají dřív, než znovu promluví.

Eusebiovi se na něm na okamžik zasekly oči.

A v tu chvíli mu to v hlavě cvaklo.

Toho chlapa jsem už viděl.

Vzpomínka přišla prudce: vídeňské muzeum, tiché sály, vysoké stropy a vitríny. Jako student kdysi stál před portrétem muže v kněžském rouchu a četl jméno na malé popisce.

Melchior Klesl.

V duchu si jen pomyslel: do prdele.

„Ano… vy, pane?“ řekl nahlas.

Eusebius očima přejel chodbu a pro jistotu si ukázal na hruď.

Muž mu krátkým, úsporným gestem naznačil, aby přišel blíž.

„Tak to mi ještě chybělo. Další náboženský maniak,“ pomyslel si Eusebius a vykročil směrem ke Kleslovi.

Zastavil se krok od něj, ani příliš blízko, ani s okázalým odstupem. Biskup si ho prohlédl pomalu a beze spěchu; Eusebius ten typ pohledu znal.

„Vy jste ten muž, kterého si arcivévoda přivezl z Prahy,“ řekl Klesl.

„Ano,“ odpověděl Eusebius.

„Jméno?“

„Eusebius.“

Klesl jméno přijal, ale nic k němu neřekl.

„Arcivévoda vás posílá pryč dřív, než jste se stačil rozhlédnout,“ pokračoval. „To nebývá obvyklé.“

Eusebius zaregistroval boční chodbu, kudy zmizel Prunner, a pak se vrátil ke Kleslovi. Rukou jen lehce naznačil směr.

„Měl bych se zařídit ohledně ubytování,“ řekl klidně. „A postarat se o svého společníka.“

Klesl ten pohyb zachytil. Bylo vidět, že pochopil přesně, co tím Eusebius myslí. Přesto na to nijak nereagoval.

„Arcivévoda si vás nepřivezl kvůli pohodlí,“ řekl místo toho. „A váš společník si zatím poradí.“

Eusebius na vteřinu zvažoval odpověď. Nakonec mlčky ustoupil.

„Pak mě zdržíte,“ řekl Eusebius.

„Pojďte,“ řekl Klesl a otočil se směrem k boční chodbě. „Jen krátce.“

Eusebius ještě jednou zkontroloval směr, kudy zmizel Prunner, tiše si povzdechl a vydal se za biskupem.

Krátce, pomyslel si. Jistě.

Klesl zamířil chodbou pryč. Nečekal, jestli ho Eusebius následuje. Počítal s tím.

Vedl ho do svého křídla. Chodby byly užší, klidnější, méně rušné než ty, kterými procházeli před chvílí. Tady se nemluvilo nahlas. Tady se věci řešily jinak.

Eusebius šel za ním a mimoděk si prohlížel výklenky, obrazy i těžké dveře. Občas se mu při pohledu na něco stáhla tvář do nenápadné grimasy, spíš pro sebe než na odiv.

Klesl se několikrát ohlédl a pokaždé zachytil Eusebiovu nepatrnou grimasu. Eusebius se jen usmál, jako by byl přistižen při něčem nevinném.

„Slyšel jsem o vás,“ řekl Klesl cestou. „Prý jste drzý. Příliš neuznáváte autority. Ale vaše mysl je bystrá a přemýšlíte jinak než většina vzdělanců.“

V půli chodby se Klesl zastavil a obrátil se k němu.

Eusebius nad tím jen líně rozhodil rukou. „Když si to myslí, nechávám je v tom.“

Klesl si ho mlčky měřil a pak pokračoval v chůzi.

„Také jsem slyšel,“ řekl pomalu, „že císař musel několikrát řešit vaše…“

Zarazil se a hledal slovo.

Eusebius se k němu lehce naklonil a klidným hlasem mu pomohl.

„Průsery?“

Klesl ho probodl pohledem. „To slovo moc neznám,“ řekl suše. „Ale myslím, že víte, o čem mluvím.“

Eusebiovi pobaveně cukl koutek. „V Praze tomu tak říkáme.“

Výborně. Už mám pověst, pomyslel si suše.

Klesl otevřel dveře a vešel dovnitř bez ohlédnutí. Pracovna byla prostorná, strohá, bez zbytečných ozdob: těžký stůl, několik polic s knihami, pečlivě srovnané listiny. Všechno působilo účelně.

Eusebius vstoupil za ním a zastavil se u prahu. Na okamžik přejel místnost pohledem — okna, dveře, stůl, svícny — než udělal několik kroků dovnitř a zůstal stát s rukama volně podél těla.

Klesl zamířil ke stolu a opřel se o něj.

Pozoroval ho mlčky.

„Teď mi řekněte,“ pronesl vyrovnaně, „co si myslíte, že tady budete dělat.“

Eusebius nezměnil postoj.

„To, k čemu jsem byl přiveden,“ odpověděl. „Dívat se tam, kam se jiní nedívají. A ptát se na věci, které se tu běžně neříkají nahlas.“

Klesl přijal odpověď pomalým kývnutím.

„Dobře,“ řekl po krátké pauze. „Tak začneme.“

Klesl se opřel o stůl.

„Dal vám arcivévoda nějaké listiny?“

Eusebius odpověděl záporným pohybem hlavy.

„To je problém,“ řekl Klesl věcně. „Bez nich s vámi nikdo mluvit nebude. Připomenu to arcivévodovi.“

Na chvíli se odmlčel.

„Víte, co řešíme.“

Eusebius odpověděl pokrčením ramen.

„Někdo mluví víc, než by měl.“

Kleslův pohled ztvrdl. Bylo vidět, že ví přesně, proč tu Eusebius stojí. A zároveň mu bylo sympatické, že to neříká naplno.

„Proč myslíte,“ zeptal se po krátké odmlce, „že si arcivévoda přivedl právě vás?“

„Protože jsem ho vyslýchal.“

Klesl se prudce nadechl.

„Vy jste… cože?“

Narovnal se a udělal krok k Eusebiovi, jako by ho chtěl slyšet znovu.

„Vy jste si dovolil vyslýchat arcivévodu?“

„Ano,“ odpověděl Eusebius klidně.

„Kvůli… čemu?“ zeptal se Klesl ostře.

„Kvůli podezření z otravy císaře,“ řekl Eusebius stejně vyrovnaným hlasem.

Vzduch v místnosti ztěžkl.

„Snad si uvědomujete,“ pronesl Klesl pomalu, „co říkáte.“

Obešel stůl, prudce se zastavil a opřel se o jeho hranu. Ruku měl sevřenou, klouby zbělely.

„Arcivévoda. Bratr císaře. A vy… vy jste ho vyslýchal,“ zopakoval, jako by to slovo zkoušel vyslovit správně.

V očích se mu mísilo pobouření a nevíra.

„Kdo vám dal to právo?“

„Císař,“ odpověděl Eusebius.

Jedno slovo. Bez důrazu.

Klesl prudce vydechl nosem.

„To snad není možné…“

Odvrátil se k oknu a chvíli mlčel. Pak se vrátil zpět. Už pomaleji. Opatrněji.

„Jestli je tohle pravda,“ řekl tiše, „pak jste buď naprosto šílený…“

Zastavil se. Znovu si ho změřil.

„…nebo vás sem přivedli, protože nikdo jiný by si to nedovolil.“

Eusebius jen stál.

Bez vysvětlování. Bez obhajoby.

A to Klesla znervózňovalo nejvíc.

Eusebius měl ruce za zády a nepatrně si pohrával s prsty, skoro jako dítě čekající na překvapení. Pohledem neuhýbal. Jen sledoval Klesla a čekal.

Klesl mu pohled vracel tvrdě a dlouho. Drobný pohyb Eusebiových prstů mu neunikl a dráždil ho víc než jakékoli slovo.

Eusebius zachytil, že Klesl nad něčím přemýšlí. Výraz mu ztvrdl, pak znovu znejistěl.

Tak co, proběhlo mu hlavou, vyhodíš mě… nebo mě rovnou necháš zmizet? Koutky úst se mu málem pohnuly. Musím uznat, že mě tenhle svatý muž baví.

Klesl se zhluboka nadechl. Bylo vidět, že se ovládá. Když promluvil, hlas měl klidný, pevný.

„Co bylo v Praze, zůstane v Praze.“

Eusebius souhlas přijal bez okolků.

„Ok.“

Kleslovy oči se k němu pomalu zvedly. „Prosím?“

„Rozumím,“ opravil se Eusebius.

„Máte pozoruhodný slovník,“ poznamenal Klesl chladně.

Eusebius nad tím jen rozhodil rukou. „Mluvím tak, jak jsem zvyklý.“

Klesl si ho mlčky měřil, pak pokračoval, jako by se rozhodl jít dál.

„Začal jsem pátrat sám,“ řekl. „Mám několik postřehů. Připravím je a podíváte se na ně.“

„Aspoň budu vědět, kde začít.“

Klesl znovu pomalu vydechl.

„Zítra je budete mít k dispozici.“

„Děkuji.“

„Můžete odejít.“

Eusebius se uklonil. „Na shledanou.“

Odešel a dveře za ním tiše zaklaply.

Klesl zůstal sedět. Ani se nepohnul. Pak si opřel lokty o desku stolu a zavřel oči.

„Spratek,“ zamumlal si pro sebe. „Pověst nelhala.“

Po chvíli otevřel oči. Dveře, za nimiž Eusebius zmizel, mu pořád ležely v hlavě.

„Ale budu vás sledovat,“ dodal tiše. „A uvidíme, jestli jste opravdu tak dobrý, jak se říká.“

Eusebius vyšel z Kleslovy pracovny a dveře za ním tiše zapadly. Po několika krocích se neudržel a krátce se zasmál, tlumeně, spíš pro sebe.

„Bože… já jim dávám čočky,“ zamumlal si a koutky úst mu pořád cukaly.

Teprve teď si uvědomil, jak je vlastně uvolněný. A jak ho to celé… baví. Možná víc, než by mělo.

Musím najít Prunnera, pomyslel si a rozhlédl se. Ale kde?

Chodba byla prázdná: žádné kroky, žádné hlasy, žádné služebnictvo, které by se dalo zastavit. Jen dveře, výklenky a několik odboček, které vypadaly čím dál podobněji.

Zkoušel si vybavit cestu zpátky.

Takže tudy… nebo tudy?

Rozhodl se vrátit stejným směrem. Udělal několik kroků, zabočil doleva… a po pár minutách pochopil, že chodba, dveře i okno před ním už jednou viděl.

„Skvělé,“ zamumlal si. „Tak to jsem se ztratil.“

Opřel se o zeď a na okamžik zavřel oči. Hofburg byl větší, než si pamatoval z knih. A rozhodně měl víc chodeb, než bylo zdrávo.

Narovnal se a vykročil dál, doprava a pak znovu doleva. Chodby byly čím dál užší, světlo řidší a ticho skoro hmatatelné.

„Skvělé,“ zamumlal si. „Teď už jsem definitivně ztracený.“

Z dálky se ozvaly kroky.

Eusebius zpozorněl právě ve chvíli, kdy se proti němu objevili dva muži ve zbroji. Zastavili se. Ruce automaticky na jílci mečů.

„Stát!“ vyštěkl jeden z nich.

Eusebius instinktivně zvedl ruce. „Klid. Jsem tady oficiálně.“

Stráže si ho rychle přeměřily: oblečení nepatřilo služebnictvu, tvář neznaly a chodba rozhodně nebyla místem, kde měl co dělat.

„Jistě,“ ušklíbl se druhý. „A já jsem císař.“

„Poslal mě arcivévoda,“ zkusil to Eusebius znovu. „Mám se hlásit u Prunnera.“

„To si vymyslel rychle,“ odpověděl první a udělal krok blíž. „Koho znáš?“

„Klesla,“ vyhrkl Eusebius bez rozmyslu. „Biskupa.“

To byla chyba.

„Tak dost,“ řekl strážný tvrdě. „Půjdeš s námi.“

Strážný po něm natáhl ruku.

Eusebius ucukl. Utéct nechtěl. Byl to reflex. O krok ustoupil, zvedl ruku, aby si udržel odstup. Jeden ze strážných to pochopil jako odpor.

Náraz ramenem, ruka sevřená až příliš pevně a pokus srazit ho ke zdi se slily do prudkého, nešikovného pohybu. Eusebius se bránil instinktivně, bez rozmyslu: odskočil, vykroutil se ze sevření a druhého odstrčil loktem, aby si vytvořil prostor.

„Počkejte!“ vydechl. „Tohle je nedorozumění!“

„Jasně,“ zavrčel jeden ze strážných a znovu se po něm ohnal.

Zakopl o nerovnost v podlaze, narazil zády do zdi a teprve v té chvíli mu došlo, jak špatně to vypadá: cizinec, sám, v nepovolené části paláce — a brání se.

„Nechte toho!“ snažil se znovu. „Jmenuju se Eusebius, přivezl mě arcivévoda Matyáš!“

Stráže po sobě krátce střelily očima. Pak jeden z nich zvedl ruku.

„Svázat,“ rozhodl.

Eusebius si v duchu povzdechl.

Tak dobře, pomyslel si hořce. Takhle jsem si hledání Prunnera nepředstavoval.

A připravil se na další kolo vysvětlování.

Odvedli ho rychle, s rukama pevně sevřenýma na pažích. Chodby se míhaly kolem a dveře se před nimi otevíraly i zavíraly, dokud neskončili v strohé, účelně zařízené místnosti: stůl, lavice a zbraně zavěšené u stěn.

Za stolem seděl kapitán posádky. Muž kolem čtyřicítky, zjizvená tvář, klidný výraz někoho, kdo viděl dost na to, aby ho jen tak něco nepřekvapilo.

„Našli jsme ho v chodbách,“ hlásil jeden ze strážných. „Tvrdí, že je tu oficiálně.“

Kapitán odložil brk.

Eusebia si prohlédl jen krátce, ale dost pozorně na to, aby mu ve tváři problesklo poznání.

„Počkejte,“ řekl pomalu. „Vy jste přijel s arcivévodou.“

Eusebius potvrdil: „Ano.“

Kapitán si povzdechl a mávl na stráže. „Pusťte ho.“

Ruce ho pustily okamžitě. Jeden ze strážných vypadal lehce zaskočeně, druhý neochotně.

„Omlouvám se,“ řekl kapitán suše. „Hofburg není přívětivé místo pro bloudění.“

Eusebius si automaticky promnul paži. „To už jsem pochopil.“

Kapitán ho zkoumavě odhadoval. „Tak co jste tam hledal?“

Eusebius zaváhal jen na vteřinu.

„Prunnera,“ odpověděl. „Mám se ubytovat. A… ztratil jsem se.“

Kapitánovi cukly koutky. Jen nepatrně.

„To se tu stává,“ řekl. „Jen ne každému.“

Opřel se zpátky do židle. „Příště si vezměte někoho, kdo to tu zná. Nebo se držte hlavních chodeb.“

„Budu si pamatovat,“ odpověděl Eusebius.

Kapitán naznačil ke dveřím. „Doprovodím vás. Ať vás cestou znovu nesebírají.“

Eusebius si dovolil drobný náznak úlevy.

„To bych ocenil.“

Když vyšli zpátky na chodbu, Eusebius si v duchu pomyslel, že Vídeň si ho zatím rozhodně všímá víc, než by chtěl.

A Prunner mu pořád chyběl.

Kapitán šel vedle něj, ne před ním ani za ním. I to říkalo dost.

Chodba byla prázdná, až nepříjemně. Jen jejich kroky a tiché cinknutí zbroje. Kapitán zpomalil pokaždé, když se blížili k odbočce, jako by čekal, že se někdo objeví.

„Tohle se roznese,“ řekl kapitán věcně, aniž by se na něj podíval.

„Ano,“ přiznal Eusebius. „To mi došlo.“

Kapitán se krátce pousmál. „Hofburg je plný chodeb. A ještě víc jazyků.“

Několik kroků šli beze slov.

„Takže,“ pokračoval kapitán, „hledáte Prunnera.“

„Ano. Mám se ubytovat. A…“ Eusebius se odmlčel. „Než se stihnu zabydlet, potřebuju mít Filipa pod kontrolou.“

„Toho druhého?“ zeptal se kapitán.

„Toho horšího,“ upřesnil Eusebius.

Kapitán se zasmál. Krátce. „Tak to chápu.“

Na rozcestí kapitán zhodnotil chodby a ukázal doleva.

„Tudy chodí nejčastěji. Když ho tam nenajdete, znamená to, že vás nechce najít.“

„Povzbudil jste mě dokonale.“

„Je to upřímné,“ odpověděl kapitán.

Udělali ještě pár kroků. Pak se kapitán zastavil.

„Tady už vás nechám,“ řekl. „A malá rada – příště, když se ztratíte, tvářte se, že víte přesně kam jdete. Stráže to znervózňuje méně.“

Eusebius přijal radu s krátkým: „Zkusím to.“

Kapitán mu tentokrát věnoval přímý pohled. „Vetřelec nejste. Ale budou vás za něj považovat, dokud si tu nezvyknete.“

„Taková podmínka je spravedlivá.“

Kapitán ho nechal stát u rozcestí a odešel.

Eusebius osaměl u rozcestí. Chodba se před ním rozbíhala do několika stejně nepřesvědčivých směrů a on si tiše povzdechl.

„Tak dobře, Prunnere,“ zamumlal si. „Schovávaná.“

S tím se vydal chodbou směrem, který mu kapitán ukázal.

Po pár krocích zaslechl hlasy: jeden mladý, netrpělivý, druhý starší a podrážděný.

„A kde ho mám hledat?“ ozval se klukovský hlas.

„Co já vím?“ odsekl ten druhý. „Najděte si ho.“

Eusebius zrychlil krok a zabočil do postranní chodby. Tam si úlevně vydechl. Byl to Prunner. A s ním Filip.

„Vy se bavíte o mně?“ ozval se Eusebius.

Filip se k němu otočil. „Kde jsi byl?“

Prunner si ho přeměřil pohledem. „No konečně,“ řekl suše. „Laskavě tady pánovi,“ kývl hlavou k Filipovi, „vysvětlete, jak se má na dvoře chovat.“

„Vysvětlím,“ řekl Eusebius důrazně.

„A to ubytování?“ dodal.

Prunner se nadechl a mávl rukou. „Pojďte se mnou.“

Vedl je chodbou bez dalšího slova. Zastavil se až u dveří a otevřel je.

„Arcivévoda mi dal jasný rozkaz,“ řekl. „Takže tady.“

Byl to menší, ale upravený pokoj. Honosná postel, čisté prádlo, malý stůl. Eusebius si pomyslel, že je to pokoj pro někoho, kdo má být vidět, ale ne příliš.

„Tady je váš pokoj, pane Eusebie.“

Prunner pak přešel o pár kroků dál, otevřel nízké dveře a ustoupil stranou.

„A tady je váš pokoj, pane Filipe.“

Uvnitř byl jen malý kamrlík s úzkou postelí a ničím víc.

„Doufám, že jste spokojeni,“ dodal Prunner a přejel je pohledem, který bodal.

Eusebius i Filip odpověděli současně:

„Ano.“

Prunner přikývl a odešel.

Jakmile Prunner zmizel za rohem, Filip se otočil ke svému kamrlíku, nahlédl dovnitř a pak zpátky na Eusebia.

„To si děláš legraci,“ řekl tiše.

Eusebius zůstal opřený o futra svého pokoje. „Tohle je realita.“

Filip se ušklíbl. „Ty máš postel. Já mám… trest.“

„Buď rád, že máš aspoň dveře,“ odvětil Eusebius. „Taky jsem si dneska mohl vybrat jiný pokoj.“

Filip zbystřil. „Kde jsi vlastně byl?“

„U Klesla,“ řekl Eusebius klidně.

Filip zamrkal. „U toho biskupa?“

„Ano. A pak mě zatkly stráže.“

Filipovi chvíli trvalo, než tu větu poskládal dohromady.

„Počkej,“ řekl Filip pomalu. „Ty jsi byl u biskupa… a pak tě zatkli?“

„Ztratil jsem se v chodbách,“ odpověděl Eusebius. „Stráže si myslely, že jsem vetřelec.“

Filip si promnul obličej. „My jsme tady sotva pár hodin.“

„Já vím.“

„A už máme průšvih.“

„Taky vím.“

Filip se opřel o rám dveří svého kamrlíku. „Tak tohle bude dlouhý pobyt.“

Eusebius se krátce pousmál. „Proto ti říkám, abys nic nezkoušel.“

Filip si povzdechl. „To se mi nebude dařit.“

„Tak se o to aspoň pokus,“ řekl Eusebius.

Filip se znovu podíval do svého pokoje a pak zpátky na něj. „Tak dobře,“ řekl nakonec. „Ale až se mě někdo zeptá, kde jsi byl…“

„Řekneš pravdu,“ přerušil ho Eusebius. „Že jsem se ztratil.“

Filip se uchechtl. „Tohle mi nikdo neuvěří.“

Eusebius si prohlédl pokoj, pak Filipa.

„Filipe… kde máme naše věci?“

Filip zaváhal. „Asi ještě ve stáji.“

„A víš kudy?“ zeptal se Eusebius.

Filip bezradně rozhodil rukama. „Nevím.“

Na okamžik mezi nimi zůstala jen společná představa dalšího bloudění.

„Tak se někoho zeptáme,“ řekl Filip.

Eusebius si povzdechl. „Cítím z toho další průšvih ještě dřív, než jsme vyrazili.“

Filip se ušklíbl. „Aspoň bude mít nějaký užitek.“

Vyrazili hledat stáje. Filip šel první a pokaždé, když kolem prošla mladá dívka, otočil se za ní.

„Filipe,“ ozval se Eusebius varovně.

„Jen se dívám,“ bránil se.

O pár kroků dál to udělal znovu. A znovu.

„Filipe,“ řekl Eusebius tišeji. Ostřeji.

Filip se ušklíbl, ale sotva minuli další služebnou, otočil se zas.

Eusebius se zastavil, popadl ho za límec a bez dalšího slova ho táhl chodbou pryč.

„Au! Děláš si srandu?“ sykl Filip.

„Zkouším tě udržet naživu,“ odvětil Eusebius suše.

Naštěstí už za rohem objevili vstup do stájí. Vůně sena a koní byla cítit dřív, než dveře úplně otevřeli.

Jejich věci tam opravdu byly. Sedlové brašny, pláště, pár osobních věcí. Každý si vzal to své.

Když vyšli zpátky, Eusebius se zastavil.

„Filipe,“ řekl. „Musím ti něco říct.“

Filip se na něj podíval. „Co?“

„Přijede můj kamarád. Jmenuje se Bert. Pomůže nám.“

Filip se hned narovnal. „Výborně. Takže já nebudu spát na zemi.“

Eusebius se na něj podíval se svraštělým čelem. „Jak to myslíš?“

„No… až přijede, kde bude spát?“ vysvětlil Filip.

„Prunner o něm ví,“ odpověděl Eusebius. „Dostane jiný pokoj.“

V koutcích se mu objevil lehký úsměv.

Filip si pod nos zamumlal: „Ano. Jen já mám kamrlík.“

Eusebius to slyšel. Otočil se k němu a pousmál se.

„Pojď,“ řekl. „Jsem utahaný jak štěně.“

Filip se ušklíbl a vydali se zpátky chodbami k pokojům.

Tentokrát se jim cestou podařilo nevzbudit další pozornost.

Když dorazili, Filip otevřel dveře svého kamrlíku a hned zmizel uvnitř. Ozvalo se odhození bot a pak krátké, podrážděné:

„Tohle myslí vážně?“

Postel zaskřípala.

„To je jak pro sluhu,“ zabručel si.

Eusebius si mezitím sundal kabátec a posadil se na svou postel. Neříkal nic.

Z vedlejší místnosti ještě chvíli přicházelo šramocení, pak si Filip hlasitě povzdechl.

„Já si zničím záda,“ oznámil do ticha.

„Záda ti to nezničí,“ odpověděl Eusebius věcně.

„Ty to říkáš lehce,“ zamumlal Filip.

Pak z vedlejšího pokoje nepřišel už žádný zvuk.

Eusebius zůstal sedět na posteli, díval se před sebe a v hlavě mu zůstala jediná otázka.

O Filipa nešlo. Ten spal.

Šlo o něj.

Přejel si rukou po košili, jen krátce, jako by si něco zkontroloval. Pak si upravil límec.

Zkusil si to v hlavě srovnat: co dělat a jak to provést.

Nic převratného ho nenapadlo.

Zhluboka se nadechl, spíš aby se přinutil rozhodnout než proto, že by mu to pomohlo.

„Tak dobře,“ zamumlal tiše. „Prostě to risknu.“

Ještě chvíli seděl. Pak se nadechl, sundal si kalhoty a zůstal jen v košili, prsa stále stažená.

„Doufám, že to nepovolí,“ zamumlal a ještě jednou zkontroloval obvaz, který měl chránit jeho pravou identitu.

Seděl tam a poslouchal noční klid.

Z vedlejšího kamrlíku se ozvalo otočení na posteli a krátké zabručení. Filip se převalil a znovu ztichl.

Eusebius si pomalu natáhl košili přes ramena a zapnul ji až ke krku. Zkusmo se nadechl. Drželo to.

Lehl si opatrně na záda a zíral do stropu.

„Tak dobře,“ zamumlal si tiše. „Uvidíme.“

Pak zavřel oči.

Jenže spánek nepřicházel.

Převalil se na bok. Matraci měl pod zády nerovnou, něco ho tlačilo mezi lopatkami. Polštář ho škrábal do tváře.

„To jsou určitě husí brka,“ zamumlal si.

Zkusil si ho otočit. Nepomohlo to.

Přikrývka byla těžká a tvrdá. Nic příjemného.

Zavřel oči.

Já chci svoji matraci, proběhlo mu hlavou.

Svoji paměťovou pěnu. A normální polštář. A deku z mikrovlákna.

V duchu si představil svou postel v Pražském domě. Rovnou. Měkkou. Tichou. Takovou, do které si člověk lehne a ví, že se probudí bez bolesti zad.

Tady to nehrozilo.

Otevřel oči a znovu se převalil.

„Renesance,“ zamumlal si potichu. „Úžasná doba.“

Z vedlejšího kamrlíku se ozvalo tiché chrápnutí.

Podíval se směrem ke zdi.

„Jistě,“ povzdechl si.

A snažil se znovu usnout.

Únava nakonec udělala svoje. Myšlenky se rozpadaly, tělo těžklo a matrace, polštář i obvaz na chvíli přestaly existovat.

Usnul bez toho, aby si to uvědomil.

—

Probudil se s pocitem, že spal sotva pár minut; záda ho bolela, krk měl ztuhlý a ramena stažená.

Zamrkala do šera. Bylo ještě brzy a z vedlejšího kamrlíku se ozývalo hluboké, pravidelné dýchání. Filip spal tvrdě.

Eusebius si pomalu sedl, protáhl krk a tiše vydechl.

Unavený a rozlámaný, ale vzhůru dřív než on.

„Aspoň něco,“ zamumlal.

Den začal dřív, než by si přál.

Seděl na posteli, protahoval ztuhlá záda a teprve tehdy mu naplno došla jiná, mnohem naléhavější potřeba.

Záchod.

Směrem ke kamrlíku se ozvalo jedno Filipovo zachrápání, pak zase klid.

Představa, že by pár kroků od něj šramotil s nočníkem, ho nelákala.

Tohle raději ne.

Opatrně vstal, natáhl si kalhoty, utáhl je v pase a oblékl si kabátec až ke krku. Rychle, tiše. Obvaz držel.

Z Filipova kamrlíku se neozvalo nic, a tak vzal kliku a otevřel dveře jen tolik, aby se protáhl ven.

Chodba byla chladná a prázdná, ponořená do slabého pološera; stíny se držely u stěn a světlo z úzkých oken sotva prosvítalo dovnitř.

Teď už zbývalo jen najít záchod.

Prsty se instinktivně dotýkal studené zdi, jako kdyby hledal vypínač, který v tomto století pochopitelně existovat nemohl.

Ten zvyk mu došel o pár kroků později.

Renesance, problesklo mu hlavou.

Když se blížil k rohu chodby, zaslechl hlasy.

Instinktivně zpomalil.

Nikoho neviděl. Byli někde dál, za zdí nebo u dalšího křížení. Mluvili tlumeně, jako lidé, kteří nechtějí být slyšet.

Zastavil se dřív, než se stačil rozhodnout.

Měl jít dál. Jen najít záchod a vrátit se.

Ale tón těch hlasů ho zarazil.

„…to se nesmí dostat ven…“

„…ještě ne…“

Položil dlaň naplocho na chladnou zeď a naklonil hlavu, aby slyšel líp.

Něco v něm zpozornělo a tiše poručilo: poslouchej.

Hlasy se přiblížily a Eusebius zadržel dech.

„Toho čmuchala se musíme zbavit,“ řekl první hlas tiše, ale ostře.

„Nic nevyčuchá,“ odpověděl druhý vyrovnaněji. „A kdyby ano, existují způsoby, jak se zbavit nežádoucího člověka.“

„Musíme dát vědět ostatním, že je tady čmuchal.“

„To musíme. Pošleme zprávu stejnou cestou. Do Prešpurku i do Prahy.“

Krátká pauza.

„A co zprávy z Rožmberka? Jak je na tom Vok?“

Druhý hlas se tiše zasmál. „Stále vitální. Nemá tušení, že je sledován.“

Řekl to skoro radostně.

V koutě, v přítmí a zády přitisknutý ke studené zdi viděl jen stíny na podlaze, které se lehce pohnuly.

Čmuchal. To slovo mu zůstalo v hlavě jako trn. Možná o něj vůbec nešlo. Nebo šlo?

Zůstal stát bez hnutí.

„Toho spratka z Prahy nech na mně. Já si s ním poradím. Je sice Rudolfův miláček, ale to ho neochrání.“

„A ten mladej, co je s ním? Toho se zbavíme snadno. Stačí jedna rvačka. Nešťastná náhoda.“

„Dobrá. Postarej se o ně.“

„V Praze budou rádi, když se Eusebia zbaví. Mají ho taky plné zuby.“

Takže čmuchal jsem já, proběhlo mu hlavou. A Filip. Ten mladej, co je s ním. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. Musí si dát pozor. Ale hlavně na něj.

„Tak tedy dohodnuto.“

„Dám vědět ostatním.“

Kroky se vzdálily, hlasy utichly a chodba se znovu ponořila do pološera. Eusebius počkal jeden nádech, druhý, a teprve když se nikde nic nepohnulo, vyšel z úkrytu.

Narovnal se a rozhlédl se chodbou, jako by tam byl odjakživa, zatímco si v hlavě přehrával všechno, co slyšel: spratek z Prahy, Rudolfův miláček, rvačka, Prešpurk, Praha, Rožmberk.

Náhoda z toho najednou přestala být i pro největšího optimistu.

Zamračil se, ale další úvahu mu přerušilo něco mnohem přízemnějšího.

Eusebius instinktivně dal nohy lehce k sobě a zhluboka se nadechl.

„Nejdřív záchod,“ zamumlal si tiše. „Pak vyšetřování.“

Vydal se chodbou dál, tentokrát svižněji. Po několika krocích konečně uviděl nízké dveře stranou hlavního traktu. Nenápadné, ale jasně určené.

Prevet.

Zastavil se před nimi skoro s úlevou.

„Díky Bohu,“ vydechl.

Tentokrát byl skutečně šťastný.

Eusebius se tiše vrátil do pokoje a zavřel za sebou dveře. Filip už byl vzhůru. Seděl na posteli jako po flámu, vlasy rozcuchané do vrabčího hnízda, oči červené a jednou rukou si masíroval krk.

„Já jsem se vůbec nevyspal.“

„Vždyť jsi chrápal jak poleno.“

Filip se zatvářil dotčeně.

„Nechrápal.“

„Chrápal.“

„To nebylo chrápání,“ bránil se. „To bylo… dýchání.“

Eusebius si sundal kabátec a pověsil ho na židli.

„Tak sis aspoň ověřil, že dýcháš.“

Filip si znovu promnul krk a zasykl.

„Ta postel je hrozná. To nebylo spaní, to byl souboj.“

„Přežiješ.“

Eusebius si ho prohlédl. Rozcuchaný, rozlámaný, nespokojený.

„Vypadáš jak po flámu.“

Ráno tím definitivně získalo podobu, kterou si nikdo z nich nepřál.

Eusebius se přestal usmívat. Pohled mu zvážněl.

„Filipe, když jsem byl venku, něco jsem slyšel.“

Filip si ještě masíroval krk, ale přestal brblat.

„Už vědí, že jsme tady. Mají na nás políčeno. Budou tě chtít vyprovokovat. Nedávej jim záminku.“

Filip tomu očividně nerozuměl.

„Cože?“

„Chtějí se nás zbavit. Musíme být opatrní.“

„Ano. Zbavit. Takže dávej pozor, co jíš, co piješ. A hlavně se nepouštěj do žádné rvačky. Rozumíš?“

„Rozumím.“

Na dveře se ozvalo zaklepání. Krátké, přesné.

Eusebius s Filipem ztichli zároveň.

„Dále.“

Dveře se otevřely a v nich stál Prunner. Upravený, chladný, jako by spal ve škrobu.

„Pánové.“

„Arcivévoda vás očekává.“

Filip si povzdechl.

„My jsme ještě nejedli. A mám hlad.“

Prunnerův pohled by umlčel i plný trh.

Filip zavřel pusu.

„Arcivévoda vás očekává,“ zopakoval Prunner klidně.

Nepříjemné prázdno v místnosti zůstalo viset mezi nimi.

Eusebius si zapnul kabátec.

„Jdeme.“

Prunner ustoupil stranou. Filip prošel kolem něj tišeji než obvykle.

Prunner je vedl dlouhou chodbou až k těžkým dveřím na konci traktu. Bez ohlédnutí zaklepal a otevřel.

Arcivévoda už seděl u stolu. Snídaně byla rozložená před ním – chléb, maso, ovoce, pohár vína. Vypadal, že je vzhůru už dlouho.

Eusebius s Filipem se zastavili pár kroků od stolu.

Filip krátce polkl.

Eusebius taky.

Arcivévoda si jich všiml, ale ještě chvíli dožvýkal sousto, než promluvil.

„Pánové.“

„Vaše Výsosti.“

Matyáš si je prohlížel. U Filipa se zastavil o něco déle.

„Vypadáte unaveně.“

Filip chtěl něco říct, ale Eusebius ho předběhl.

„Postele jsou tu… osobité.“

Arcivévoda zvedl obočí.

„Nejste tu na dovolené.“

„To jsem si všiml,“ odpověděl Eusebius klidně.

Prunner nepatrně ztuhl.

Matyáš položil pohár na stůl o něco tvrději, než bylo nutné.

„Měl byste si hlídat jazyk.“

„Hlídám,“ řekl Eusebius. „Jen mluvím přímo.“

Napětí mezi nimi přestalo být zdvořilé.

Filip se raději díval do podlahy.

Matyáš se pohodlněji opřel do židle a přimhouřil oči.

„Máte zvláštní způsob, jak se mnou hovořit.“

„Možná proto, že se mnou hovoříte stejně,“ odpověděl Eusebius.

Prunner ztuhl tak, že by mu někdo mohl věšet plášť na ramena.

Matyáš se na něj podíval dlouze. V tom pohledu bylo něco víc než podráždění. Něco povědomého. Tvrdohlavost, kterou znal.

Potom sáhl po složeném pergamenu.

„Tady.“

Podal ho Eusebiovi.

„Pověření. Můžete vyslýchat kohokoliv. Bez ohledu na postavení. Bez ohledu na titul.“

Filip překvapeně zvedl hlavu.

„Kohokoliv?“

„Kohokoliv,“ zopakoval Matyáš.

Eusebius pergamen přijal a krátce ho přejel očima.

„To je velkorysé.“

„Je to nutné,“ odvětil Matyáš.

Eusebius zvedl pohled.

„A když se to nebude někomu líbit?“

„To je mi jedno.“

Jeho pohled znovu ztvrdl, neústupný a chladný.

Eusebius to přijal drobným pohybem hlavy.

„Výborně.“

Matyáš si ho ještě chvíli měřil.

„Nezklamte mě.“

Eusebiovi povolil koutek.

„To nemám ve zvyku.“

Eusebius složil pergamen a uklonil se.

„Vaše Výsosti.“

Filip ho rychle napodobil.

„Vaše Výsosti.“

Otočili se k odchodu. U dveří se Eusebius na okamžik zastavil, jako by si ještě něco urovnával v hlavě, a v koutku úst se mu objevila krátká, sotva patrná grimasa. Nebyla výsměšná, spíš klidná a jistá. Dveře se za nimi zavřely.

Matyáš zůstal sedět bez hnutí. Ta grimasa mu projela hlavou jako záblesk. Znal ji. Viděl ji už někdy dřív, před lety, v jiné místnosti a v jiné situaci. Nebyla její, a přesto v něm otevřela stejnou starou bolest. Zamračil se. To je nesmysl. Prudce hodil ubrousek na stůl a udeřil pěstí do opěradla křesla.

Prunner k němu přistoupil opatrně.

„Jste v pořádku, Vaše Výsosti?“

Matyáš se na něj podíval, oči mu jiskřily zlostí.

„Ten chlap mi pije krev. Od začátku, co jsem ho poznal. Nechápu bratra, že si ho chová na dvoře.“

„Možná proto, že je přímý.“

Matyáš tu odpověď chvíli zvažoval, pak jen zavrtěl hlavou.

„Prunnere…“

Větu nedokončil, zvedl ubrousek, vstal od stolu a narovnal se.

„Vaše Výsosti, nebudete pokračovat ve snídani?“

„Nebudu. Chci se umýt.“

Prunner přikývl, pokynul sluhům a snídaně byla rychle odnesena. Voda byla připravena, šaty nachystány. Matyáš přešel k oknu a zůstal tam stát. Ta grimasa mu znovu probleskla hlavou a rozčilovalo ho, že si nedokáže vysvětlit proč.

Když byl Matyáš oblečený a sluhové odešli, zůstal v místnosti sám. Stál bez pohybu, pak přešel k sekretáři. Sáhl do zásuvky a vytáhl malý klíček na hedvábné stužce. V dlani působil lehce, skoro nenápadně.

Přešel ke stěně a otevřel nenápadné dveře skryté v obložení. Vešel dovnitř. Místnost byla tmavá, jen několik svícnů vrhalo měkké světlo na zdobený stůl uprostřed.

Na stole stála malá skříňka.

Vložil klíček do zámku. Cvak.

Zámek povolil.

Otevřel skříňku. Uvnitř byl portrét ženy. Černé vlasy, bílá pleť, hnědé oči. Jemný úsměv, který jako by nepatřil do dvora ani do politiky.

Pod obrazem byla zásuvka. Matyáš ji vysunul a vytáhl medailon se znakem Přemyslovců a Habsburků. Vzal ho do ruky a přitiskl ke rtům.

Cítil chlad kovu. Ale pro něj to nebyl kov. Byly to vzpomínky.

Přejel prsty po rámu obrazu, pomalu, opatrně.

„Anno… kéž bys tady byla. A náš syn.“

Zavřel oči.

V tu chvíli z něj opadla role arcivévody, muže moci i politiky.

Zůstal jen člověk, který ztratil víc než korunu.

Matyáš zavřel skříňku, otočil klíčem a chvíli ještě zůstal stát v pološeru. Pak klíček vytáhl, přešel ke skrytým dveřím a otevřel je. Vyšel zpět do své pracovny, dveře za sebou pečlivě zavřel a teprve potom uložil klíček do sekretáře. Narovnal si kabátec a vyšel na chodbu.

Tam už čekal Klesl. Stál klidně, ruce složené, jako by tam byl odjakživa. O té místnosti věděl stejně jako Prunner, a věděl i to, co se v ní skrývá.

„Vaše Výsosti.“

„Biskupe.“

Matyáš se zastavil jen na okamžik a pak se oba vydali chodbou směrem ke kapli. Ráno bylo chladné, světlo tlumené, kroky zněly dutě po kamenné podlaze.

„Včera jsem mluvil s Eusebiem,“ pronesl Klesl klidně, téměř mimochodem. „Bude potřebovat pověřovací dekret.“

Matyáš se na něj krátce podíval.

„Už ho má.“

„Skvělé.“

Šli mlčky.

„Jen doufám, že neudělá nějakou nepatřičnost,“ zamumlal Klesl tiše.

Matyáš koutkem oka zachytil jeho tón, ale nic neřekl. Jen si znovu vybavil jejich ranní rozhovor a tu krátkou, jistou grimasu, která ho stále dráždila víc, než by si přál.

Dveře kaple se před nimi otevřely.

Za otevřenými dveřmi se rozezněly první tóny ranní mše.

Eusebius a Filip zamířili chodbou k jídelnímu traktu. Filip šel vedle něj, ještě si protahoval ramena a tvářil se, jako by přežil bitvu.

„Eusebie… já mám hlad.“

V tu chvíli mu zakručelo v břiše tak hlasitě, že se oba zastavili.

Eusebiusovi cuklo v koutku. Musel si přiznat, že i on má hlad.

„Víš co? Jdem snídat.“

Filip se okamžitě rozzářil.

„Hurá, jídlo.“

Obrátili se a zamířili směrem ke kuchyni. Chodby už byly živější, sluhové spěchali sem a tam, vzduch voněl chlebem a teplým mlékem.

„Hele,“ ozval se Filip cestou tišeji. „Možná by ses měl trochu krotit, když mluvíš s arcivévodou. Je to přece arcivévoda.“

Eusebius se na okamžik zarazil.

„Budu se snažit,“ odpověděl. „Ale jestli mě naštve, tak se nenechám.“

Po těch slovech zrychlil krok a narovnal ramena, skoro jako by mířil do boje místo na snídani.

Filip zůstal o krok za ním.

„To bude ještě zajímavé,“ zamumlal si pro sebe a šel za ním.

Vešli do kuchyně. U dlouhého stolu už sedělo několik mužů z posádky. Hovor na okamžik utichl, ale jen natolik, aby bylo znát, že si jich všimli.

Filip si nabral chléb rychleji, než bylo nutné.

Eusebius si sedl klidně. Vzal si misku, nalil si trochu vývaru a teprve potom zvedl pohled.

U protějšího stolu seděl muž s jizvou přes tvář. Neřekl nic. Jen si Eusebia dlouze změřil.

„Pražské ráno musí být jiné než vídeňské,“ poznamenal nakonec.

Tón byl klidný. A právě proto nepříjemný.

Eusebius se napil.

„Záleží, kdo se ráno probudí,“ odpověděl.

Na okamžik se odmlčeli.

Filip přestal žvýkat.

Muž s jizvou se lehce usmál.

„Tady se probouzíme brzy.“

„To jsem si všiml,“ odvětil Eusebius.

Vojáci nepřestávali. Jeden z nich vstal a pomalu obešel stůl. Zastavil se těsně u Eusebia, tak blízko, že už to nebyla náhoda. Eusebius zůstal sedět, jen oči mu ztvrdly.

„Uhněte.“

Muž se nepohnul. Naopak se naklonil ještě blíž. Ostatní vojáci sledovali situaci s pobavením, které se měnilo v napětí.

Eusebius se zhluboka nadechl.

„Řekl jsem, abyste se stáhl.“

Voják se jen ušklíbl, popadl misku s vývarem a převrátil ji. Horká tekutina se rozlila po stole a stekla na zem. Někdo se zasmál.

Eusebius se ani nezvedl. Měřil si ho dlouho.

„To je všechno, co umíš?“

Voják ho chytil za límec a prudce ho přitáhl k sobě.

„Vypadni.“

Eusebius pochopil. Tohle už nebyla náhoda. Bylo to jasné vyhrožování. Usmál se, ale v očích mu zůstal tvrdý výraz.

„Mám tady práci.“

Okolní vojáci se pomalu zvedali. Ruce sahaly ke zbraním. Židle se odsunuly. Filip polkl a instinktivně sáhl také.

Vzduch zhoustl.

V tu chvíli se dveře kuchyně rozletěly.

Ve dveřích stál muž s tmavě hnědými vlasy, černým kloboukem a zahalený do zeleného cestovního pláště. Stál klidně, ale jeho přítomnost stačila, aby se pohyby u stolu zastavily.

Hlasitost v kuchyni klesla, jako by někdo jediným pohybem stáhl celé ráno pod pokličku.

„No, pánové… asi to vypadá, že jsem přišel včas.“

Hlas byl klidný, téměř pobavený.

„Eusebie, kam vlezeš, tam jsou vždycky průšvihy.“

Eusebiusovi se uvolnilo napětí ve tváři.

„Ahoj, Berte.“

Voják okamžitě pustil jeho límec a ustoupil o krok. Oči mu sklouzly k cizinci ve dveřích. Něco mu došlo.

„Valdštejn…“

Slovo z něj vyklouzlo téměř nechtěně. Polkl na prázdno.

Bert se na něj lehce usmál.

„Máte pravdu.“

Ten úsměv nebyl přátelský.

Voják pomalu ustoupil ještě víc a naznačil ostatním, aby šli pryč. Židle se vrátily na místo, ruce se odsunuly od zbraní. Šum v místnosti se znovu rozběhl, jako by se nic nestalo.

Filip vydechl.

Eusebius si pomalu upravil kabátec, jako by šlo jen o drobnou nepříjemnost.

„Přijel jsi brzy,“ poznamenal suše.

Bert se opřel o rám dveří.

„Zdálo se mi, že by ses mohl dostat do potíží.“

Bert si sedl ke stolu. Přistoupila k němu vystrašená mladá služka.

„Budete si přát?“

Bert jí věnoval úsměv.

„Ano, slečno polévku. A myslím, že i pan Eusebius si dá ještě jednu polévku a tady mladý muž také.“

Podíval se na Filipa. Služka se poklonila a odešla pro jídlo.

Bert se nahnul k Eusebiovi.

„Nejdřív si sundej klobouk. Jsi v místnosti.“

Bertovi oči sjely nahoru.

„Ano… klobouk.“

Sundal ho, odložil na stůl a stáhl si kožené rukavice.

„Eusebie, tak povídej. Dostal jsem dopis. Byl jsem na cestě do Prešpurku, když mě v hostinci zastihl posel od tebe, že mám zamířit do Vídně.“

Eusebius kývl směrem k Filipovi.

„Tohle je Filip.“

Bert se k němu otočil a podal mu ruku.

„Bert.“

Filip si ho chvíli měřil pohledem.

„Vy jste Valdštejn.“

„Ano. Ale jen vzdálený příbuzný.“

„Aha.“

Bert se pak podíval zpátky na Eusebia.

„Tak co se děje? Pistorius mi naznačil únik informací. Myslel jsem, že to řešíš přes Uhry.“

Eusebius zavrtěl hlavou.

„Taky jsem si to myslel. Ale někdo nás předběhl. A někdo ví, že jsme tady.“

Bert se opřel o stůl.

„Tak mluv.“

Eusebius se naklonil blíž.

„V noci jsem slyšel rozhovor. Mluvili o čmuchalovi z Prahy. O tom, že se ho musí zbavit. A že mladý půjde snadno. Stačí jedna rvačka.“

Filip ztuhl.

Eusebius pokračoval klidně.

„To ale není všechno. Na Rožmberku jsem našel knoflík. V boční chodbě. Neztratil ho nikdo z Vokových lidí. Ani z Matyášova doprovodu. Někdo se tam pohyboval dřív, než jsem tam šel já.“

Bertovi se zúžily oči.

„Takže někdo sleduje cestu už delší dobu.“

Eusebius souhlasně mlčel.

„A knoflík není z obyčejného šatu. Je dvorský.“

Bert se na chvíli odmlčel.

„Takže to nejde přes kupce. Jde to přes dvůr.“

Eusebius znovu jen mlčky přitakal.

„A já mám pocit, že Vídeň je místo, kde se to celé sbíhá.“

Bert si vzal lžíci a ochutnal polévku.

„Takže Vídeň,“ řekl Bert věcně. „A někdo už ví, že tu jsi.“

Eusebius přikývl.

„Nejen že ví. Počítá s tím.“

Filip se rozhlédl, jako by čekal, že někdo znovu vstane.

„To byli oni?“ zeptal se tiše.

„Ti ne,“ odpověděl Eusebius. „Ti jen plní rozkazy. V noci padla Praha, Prešpurk i Rožmberk — a dnes ráno přišla rvačka přesně podle plánu. To není náhoda, to je síť.“

Bert se opřel lokty o stůl.

„Takže někdo výš.“

„Ano.“

Odmlčeli se. Z druhého konce místnosti doléhal zvuk lžic a hlasy.

Bert si Eusebia chvíli četl jako mapu.

„A arcivévoda?“

Eusebius si otřel ruce ubrouskem.

„Tvrdohlavý.“

„To víme.“

„A nepříjemný.“

„To taky víme.“

„Ale ne hloupý.“

To už Bert jen krátce kývl.

Filip si konečně dovolil promluvit.

„Mně se nelíbí, jak na tebe kouká.“

Eusebius zvedl obočí.

„Jak?“

„Jako by tě chtěl vyhodit z okna. A zároveň si tě nechat.“

Bert se pousmál.

„To je přesné.“

Eusebius si loktem opřel bradu.

„On mě nesnáší.“

„Omyl,“ řekl Bert věcně. „On tě čte. A to ho štve.“

Eusebius si odfrkl.

„A mě štve on.“

„To je vidět,“ dodal Bert suše.

Filip střelil očima z jednoho na druhého.

„Vy dva jste hrozní.“

Bert se obrátil k němu.

„To je výcvik. Zvykneš si.“

Pak se znovu podíval na Eusebia.

„Takže. Co teď?“

Eusebius položil lžíci.

„Začnu kancelářemi. Severní křídlo. Klíče, listiny, kdo kam chodí. A hlavně — kdo se tváří až moc vyrovnaně.“

„A já?“ zeptal se Filip.

Eusebius zvážněl.

„Ty nebudeš dělat nic hrdinského.“

„To je nuda.“

„To je přežití.“

Bert se lehce pousmál.

„A já?“

Eusebius si ho chvíli měřil, tentokrát bez úsměvu.

„Ty se nebudeš tvářit, že jsi tu kvůli mně.“

„To neumím,“ odpověděl Bert klidně.

„Tak se to nauč.“

Bert to přijal.

Na chvíli se odmlčeli. Pak se Eusebius lehce opřel dozadu a tiše dodal:

„A ještě něco. Oni čekají rvačku.“

Filip ztuhl.

„Tak ji nedostanou,“ pokračoval Eusebius. „Dokud si ji nevyberu já.“

Bert se na něj zadíval. V očích mu problesklo pobavení.

„Tohle je ten moment, kdy začínáš být nebezpečný.“

Eusebius se jen mírně pousmál.

„Já už jsem.“

Vyšli z kuchyně na nádvoří. Vzduch byl chladnější než uvnitř, kamenné dlaždice ještě držely ranní vlhkost. Slunce se opíralo o zdi Hofburgu a všechno působilo klidněji, než ve skutečnosti bylo.

Filip si protáhl ramena.

„Tak kdo kam?“

Eusebius obhlédl nádvoří. Hlídky střídaly stanoviště, pár sluhů přenášelo truhly, všechno běželo jako obvykle. A přesto bylo cítit, že se něco pohnulo.

„Já půjdu do severního křídla,“ řekl Eusebius. „Kanceláře, archivy. Potřebuju vědět, kdo má přístup k listinám a kdo věděl o našem příjezdu dřív, než jsme dorazili.“

„A já?“

Eusebius se obrátil na Berta.

„Ty bys měl jít za arcivévodou.“

Filip zvedl obočí.

„Teď?“

„Ano.“

Bert se pousmál.

„Beru to jako rozkaz.“

„Ber to jako prevenci,“ odpověděl Eusebius suše. „Ať se o tobě nedozví od někoho, kdo k tomu přidá vlastní omáčku.“

Bert si ho chvíli hodnotil.

„A proč mu to neřekneš sám?“

Eusebius se lehce ušklíbl.

„Protože mě nemá rád.“

„To ti nebrání mluvit.“

„Ne,“ přikývl Eusebius. „Ale dnes už jsme si toho řekli dost.“

Bert nakonec souhlasil.

„Dobře. Půjdu za ním. Ale nebude nadšený.“

„To nebývá,“ odpověděl Eusebius klidně.

Filip těkal očima z jednoho na druhého.

„A já?“

Eusebius zvážněl.

„Ty půjdeš se mnou. A budeš poslouchat. Ne mluvit.“

Filip si povzdechl.

„To je nejhorší část.“

„Právě proto.“

Bert si nasadil klobouk.

„Tak tedy. Uvidíme se později.“

Eusebius ho zarazil ještě před odchodem.

„A Berte.“

Bert se zastavil.

„Řekni mu to bez okolků. Ale dej mu najevo, že už jsme začali.“

Bert se usmál.

„To zvládnu.“

Rozešli se každý jiným směrem a nádvoří za nimi zůstalo tiché, jen hra, do které vstoupili, začínala být hlasitější.

Bert se vydal k hlavnímu sálu a dál ke komnatám arcivévody. Kroky měl vyrovnané, jako by šel na běžnou audienci, ne do jámy lvové. Kamenný sál byl vysoký, chladný a plný očí.

Zkoumavé pohledy ho sledovaly z každé strany. Dva dvořané se k sobě naklonili.

„To je Valdštejn.“

„Co tady dělá? Není on na Moravě?“

Bert šel dál, ani nezrychlil. Slyšel každé slovo. Rozuměl jim až příliš dobře. Koutky mu lehce cukaly.

V duchu se smál.

Kdybyste tak věděli, kdo jsem já. A kdo je Eusebius.

Na okamžik se mu vybavila jiná tvář. Tvrdší rysy. Mladší. Pravý Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Pra-pra-praděd.

Když se s ním setkal poprvé, zůstal stát jako přimražený. Ta podoba byla nepříjemně přesná. Stejné oči. Stejný způsob, jak stáhl čelist, když se rozčilil.

A hlavně ta scéna.

Pradědeček ve vzteku udělal krok zpět — a místo pevné půdy našel okraj hnojiště. Zmizel po kolena a po prvním šoku nastal výraz, který by dneska vydal na obraz do galerie.

Bert si musel odkašlat, aby potlačil úsměv.

Sakra, škoda že neměl mobil. To by byla fotka do rodinného alba.

Rychle srovnal výraz do vážné podoby. Hofburg nebyl místo pro smích nad předky. Tady se sledovalo všechno.

Před dveřmi do Matyášových komnat zpomalil. Stráže si ho změřily, ale jméno už stačilo. Jedna z nich otevřela dveře.

„Valdštejn.“

Bert vstoupil dovnitř, klidný jako vždy. Jen v očích mu zůstával ten sotva patrný záblesk pobavení.

Matyáš ho přijal bez zbytečného čekání. Stál u stolu, nad rozloženými listinami. Když Bert vstoupil, věnoval mu jen krátkou pozornost.

Bert se uklonil.

„Vaše Výsosti.“

„Pane Valdštejne,“ odpověděl Matyáš suše. „Co si přejete?“

„Přišel jsem pomoct Eusebiovi s pátráním.“

Matyáš pomalu odložil papíry.

„Vy znáte Eusebia?“

„Ano. A docela dlouho.“

„Doufám, že nejste tak výřečný jako pan Eusebius.“

Bertovi nepatrně povytáhlo obočí.

„Jsem voják.“

Matyáš ho chvíli pozoroval.

„A odkud se znáte?“

„Znám ho dost na to, abych mohl posoudit jeho charakter i odhodlání,“ odpověděl Bert klidně. „Má své způsoby. Ale jsou účinné.“

Matyáš si ho změřil pohledem, v očích mu problesklo něco mezi nedůvěrou a zájmem.

„Dobrá. Tak mu pomozte.“

Bert se znovu uklonil.

„Ještě jednu věc, Vaše Výsosti. Jmenuji se Albrecht Valdštejn. Jsem vzdálený příbuzný hraběte Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna. Bohužel je ta podoba až příliš zřejmá.“

Matyáš to přijal bez překvapení.

„Všiml jsem si.“

Krátká odmlka mezi nimi tentokrát nebyla prázdná; Matyáš jako by v ní přepočítával všechny potíže, které mu Eusebius ještě může způsobit.

„Hlavně ho ohlídejte,“ dodal nakonec. „Má talent chodit tam, kam nemá.“

„To vím,“ odpověděl Bert.

Rozloučil se a odešel.

Když se za ním dveře zavřely, Matyáš si povzdechl.

„Doufám, že Hofburg přežije.“

Pak se znovu sklonil nad dokumenty, ale ruka na okamžik zůstala nehybná. Jméno Eusebius mu znělo v hlavě déle, než by si přál.

Eusebius s Filipem prošli severním křídlem a zastavili se před dveřmi královské kanceláře. U nich stál muž kolem čtyřicítky, úzký obličej, světlé vlasy sčesané dozadu, pohled nepříjemně bystrý.

„Kam?“ zeptal se.

„Královská kancelář,“ odpověděl Eusebius. „Potřebuji nahlédnout do seznamů příjezdů a služebních rozpisů.“

Muž se narovnal.

„Jmenuji se Konrád Hohenberg. Správce královské kanceláře. A bez oprávnění nikam nepůjdete.“

Eusebius mlčel a nechal ho, ať si domyslí zbytek.

„To jsem čekal.“

Sáhl do kabátce a vytáhl dekret. Podal mu jej bez okázalosti.

Hohenberg listinu přijal, pomalu ji rozvinul a četl. Jeho výraz zůstal téměř stejný, jen oči ztuhly o zlomek vteřiny déle, než bylo nutné.

„Pověření arcivévody Matyáše,“ pronesl.

„Ano.“

Hohenberg listinu složil.

„To je… neobvyklé.“

„Vyšetřování také,“ odpověděl Eusebius.

Mezi nimi se na okamžik usadilo napětí, tiché a nepříjemně přesné.

„Co přesně hledáte?“ zeptal se Hohenberg.

„Zatím jen pořádek,“ řekl Eusebius.

Hohenberg zhodnotil Filipa a vrátil se k Eusebiovi.

„Máte přístup do knih příjezdů a rozpisů služeb. Soukromá korespondence zůstává mimo vaši pravomoc.“

„Prozatím,“ odvětil Eusebius suše.

Hohenberg ustoupil stranou.

„Pojďte.“

Eusebius vešel dovnitř. Cítil, že ten muž si zapamatuje každé jeho slovo.

Konrád Hohenberg je uvedl dovnitř a ukázal na stůl u okna.

„Knihy příjezdů. Rozpisy služeb jsou vzadu.“

„Děkuji,“ odpověděl Eusebius a bez dalších slov otevřel první svazek.

Filip se k němu naklonil a snažil se tvářit důležitě, i když očima jen přejížděl řádky, kterým sotva rozuměl.

Hohenberg zůstal stát o pár kroků dál. Nechtěl vypadat, že dohlíží. A přesto tam stál.

Eusebius listoval pomalu. Nezastavoval se dramaticky, jen občas přejel prstem po jméně, jako by si ho ukládal do paměti.

„Hledáte někoho konkrétního?“ zeptal se Hohenberg po krátké době.

„Zatím ne,“ odpověděl Eusebius. „Jen si dělám přehled.“

To byla odpověď, která nic neříkala.

Hohenbergovi se to nelíbilo.

„Přehled čeho?“

Eusebius zavřel jednu knihu a vzal další.

„Kdo je kde, kdy a s kým.“

„To jsou běžné záznamy.“

„To jistě.“

Filip rychle zvedl hlavu a hned ji zase sklopil.

Hohenberg sevřel ruce za zády. Nebyl zvyklý, že někdo přijde, otevře jeho knihy a neřekne proč. Nevěděl, co ten muž ví. A to mu vadilo víc než samotné vyšetřování.

„Pokud budete chtít nahlížet do dalších listin,“ pronesl suše, „žádejte mě přímo.“

„To udělám,“ odpověděl Eusebius bez zaváhání.

Napětí se protáhlo.

Hohenberg nakonec odešel ke svému stolu. Usedl, vzal brk do ruky, ale myšlenky měl jinde. Nevěděl, co Eusebius hledá. A nevěděl, jestli už to nenašel.

A to ho zneklidňovalo.

Konrád Hohenberg seděl u svého stolu, ale klidný nebyl. Eusebius zatím listoval další knihou příjezdů; stránky šustily tiše a pravidelně, zatímco Filip vedle něj předstíral zaujetí a očima jen přeskakoval po řádcích.

Pak se Eusebiův prst zastavil u drobné nesrovnalosti.

Nebyla to nápadná věc, jen drobná nesrovnalost: jméno, které se objevilo dvakrát během krátké doby, pokaždé u jiné funkce. Jednou jako doprovod, podruhé jako svědek přítomnosti u porady — a nesedělo datum ani čas.

Bez slova si přisunul prázdný list, vzal brk a opsal si jméno, datum a poznámku z okraje stránky. Pomalu, aby to nepůsobilo uspěchaně.

Filip koutkem oka sledoval, co píše, ale nerozuměl.

„Co to je?“ zašeptal.

„Ani muk,“ odpověděl Eusebius, aniž by zvedl hlavu.

Dopsal poslední řádek, nechal inkoust zaschnout a pak papír nenápadně přisunul k Filipovi.

„Zkus to najít v jiné knize.“

Filip se podíval na opsané jméno, pak na datum. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co má hledat. Stejné jméno. Jiné okolnosti.

Filip si vzal jiný svazek. Tentokrát už nehleděl prázdně. Věděl, co hledá.

Eusebius zavřel knihu, kterou držel, a vzal další. Tvářil se klidně.

Jen jeho oči byly o něco ostřejší než před chvílí.

Na první pohled maličkost — právě takové ale bývají důležité.

V hlavě se mu začaly skládat dílky: noční hlasy, dvorský knoflík z Rožmberka, zpráva do Prešpurku a Prahy, falešná rvačka v kuchyni a teď jméno, které se v knihách objevilo dvakrát tam, kde nemělo. Někdo neimprovizoval. Někdo měl přístup, čas i odvahu nechat po sobě jen tak malé chyby, aby si jich všiml až člověk, který je hledá.

Bert přišel tak potichu, že se zastavil přímo za nimi, než si ho kdokoli všiml.

„Tak co jste mi zatím nechali?“

Eusebius sebou trhl a lehce nadskočil; Filip vyskočil ještě víc a málem shodil knihu ze stolu.

Bert se rozesmál.

„Klid. Nejsem nepřítel.“

Eusebius se na něj zamračil.

„Tohle už nedělej.“

„To říkáš pokaždé.“

Filip si odkašlal a snažil se znovu vypadat důstojně.

Eusebius Bertovi bez dalšího vysvětlování podal papír, který před chvílí opsal. Bert ho vzal, přelétl očima řádky a lehce přikývl. Pochopil. Teď se nebude mluvit.

„Dobře,“ řekl jen tiše.

Eusebius si ho přeměřil od bot po plášť.

„Ty jsi ještě v jezdeckém?“

Bert si všiml vlastního pláště, jako by ho měl na sobě poprvé.

„Nooo… jsem. Nejsem ubytovaný.“

„To musíš najít Prunnera. Ten tě ubytuje.“

„To je zas kdo?“

„Komorník Matyáše. A vůbec — jak tě přijal?“

Bert si stáhl rukavice.

„Mám na tebe dávat pozor.“

Eusebius se usmál.

„To máš blbý.“

„Ano. To mám.“

Na okamžik po sobě jen mlčky koukali.

„Jdem hledat Prunnera,“ rozhodl Eusebius. „Filipe, musí ubytovat Berta.“

Filip souhlasil bez nadšení.

„Jasný. Já budu hledat dál.“

Bert mu věnoval krátké kývnutí.

„Tak zatím.“

A vyšli z kanceláře, zatímco Filip zůstal u knih, už s konkrétním jménem před očima.

Prunnera našli rychleji, než čekali. Stál u sloupoví na nádvoří a dohlížel na dva sluhy, kteří přenášeli truhlu. Jakmile zahlédl Eusebia, výraz mu lehce ztuhl. Když si všiml Berta, ztuhl ještě víc.

„Pane Eusebie.“

„Prunnere,“ odpověděl klidně.

Prunnerův pohled sklouzl k Bertovi.

„A toto je…?“

„Valdštejn,“ odpověděl Bert bez okolků.

Prunner lehce nadzvedl obočí.

„Jistě.“

Prunnerovo zaváhání se natáhlo právě dost dlouho, aby si ho všimli oba.

„Potřebujeme pokoj,“ řekl Eusebius přímo.

Prunner si přeměřil Bertův jezdecký plášť, zaprášené boty a klidný výraz.

„Arcivévoda o jeho přítomnosti ví?“

„Ví,“ odpověděl Bert.

Prunner zaváhal. Nebyl zvyklý, že se věci dějí bez jeho plánování.

„Dobrá. Pojďte.“

Vydali se chodbou směrem k hostinskému traktu. Bert šel klidně vedle Eusebia.

„Mám pocit, že mě nemá rád,“ zamumlal tiše.

„To nikoho,“ odpověděl Eusebius.

„Ani tebe.“

„To zvládám.“

Prunner je zavedl do menší, ale důstojné komnaty.

„Prozatím zde.“

Bert přejel očima po místnosti.

„Luxus.“

„V rámci možností,“ odvětil Prunner chladně.

Eusebius se otočil k Bertovi.

„Tak. Převleč se. A pak zpátky.“

Bert si sundal klobouk.

„Ty neumíš odpočívat.“

„Odpočívat neumím.“

Prunner to slyšel. A nelíbilo se mu to.

Bert vešel do pokoje a rozhlédl se. Komnata byla větší než ta, kterou dostal Eusebius s Filipem. Postel široká, okno do nádvoří, stůl u zdi. Nic přepychového, ale znatelně lepší.

Eusebius zůstal stát ve dveřích.

„Máš lepší pokoj než my.“

Bert zpozorněl.

„Ty máš pokoj s Filipem?“

„Ano. Mám.“

Bert si sundal rukavice a chvíli mlčel.

„Hele, nechci nic říkat… ale víš, co máš skrývat.“

Eusebius si sáhl na hrudník.

„Myslíš moje přednosti?“

„Přesně.“

Eusebius si povzdechl.

„Spát v košili není problém. Ale to stahování… to je hrozný.“

Bert se zamyslel a zhodnotil pokoj kolem sebe.

„Vezmeš si tenhle pokoj. Já budu s Filipem.“

Eusebius na něj pohlédl.

„A proč?“

„Vyhneme se tomu, že máš něco navíc. A zároveň něco chybí.“

Eusebius souhlasil rychle.

„Dobře. Nebudu se hádat.“

Bert přidal krátké kývnutí.

„Jdi se přestěhovat.“

Eusebius se otočil ke dveřím.

„A Berte.“

„Hm?“

„Filip chrápe.“

Bert se pousmál.

„Zvládnu to.“

Eusebius si šel pro své věci dřív, než si to mohl rozmyslet, a výměnu pokojů vyřídili bez dalšího řešení: on zamířil do Bertova pokoje, Bert se přesunul místo něj.

„Ta matrace, polštář i přikrývka jsou trest,“ poznamenal Eusebius cestou. „Ale uvidíš sám.“

Bert jen kývl. „Děkuji za připomenutí.“

Eusebius si vzal své věci a odešel do nového pokoje. Když za ním dveře zapadly, Bert ještě nakoukl do malého kamrlíku, kde byl ubytovaný Filip. Stál tam jen pár vteřin, přejel očima úzkou postel a stísněný prostor.

„Chudák malej,“ zamumlal polohlasem a dveře zase zavřel.

Odložil klobouk i plášť. Uvědomil si, že na koni nechal ještě část věcí, a tak se pro ně hned vydal. Když se vracel, zastavil se u Eusebiova nového pokoje. Dveře byly pootevřené a Eusebius si právě vykládal věci a ukládal je na stůl.

Bert se opřel o futra, ruce složené na prsou.

„Jdu ke koni. Mám tam ještě věci.“

Eusebius ani nevzhlédl.

„Ok. Já se vrátím k Filipovi. Sejdeme se tam.“

Bert beze slova zmizel v chodbě.

Eusebius si vybalil poslední věci ve svém novém pokoji. Docela se mu oddechlo, že nebude muset vymýšlet, jak schovat svoje přednosti před Filipem. Tady měl konečně klid.

Když vyšel na chodbu a zavíral za sebou dveře, objevil se Prunner. Zastavil se a nechápavě se podíval na Eusebia.

„Co tu děláte?“ zeptal se chladně.

„Vyměnili jsme si pokoje,“ odpověděl Eusebius klidně. „Filip chrápe a já nemůžu spát.“

Prunner se zamračil, zjevně otrávený. „Dobře. Ale příště mi jakékoli změny hlaste.“

Prunnerův výraz připomněl Eusebiovi učitelku fyziky v osmé třídě. Ten pohled si pamatoval dodnes — vždycky když viděl pletené ponožky, vybavil se mu.

Eusebius se usmál. „Jistě. O každé pohnuté židli podáme řádné hlášení.“

Obešel Prunnera a vydal se chodbou dál. Ještě několik kroků cítil jeho pohled na zádech.

Mezitím si Bert bral věci od svého koně a tiše si broukal melodii. Sedlo už měl povolené, brašny v ruce, když za sebou uslyšel hlas.

„Copak tady dělá pan Valdštejn?“

Bert se zarazil a pomalu se otočil.

Stál za ním muž vysoký, upravený, s jistotou v postoji. Bylo na něm vidět, že není jen tak někdo. A hlavně – nebyl z Rakous ani z Čech.

Bert na něj chvíli koukal a vůbec netušil, o koho jde.

„Copak, pane Valdštejne, vy mě nepoznáváte?“ pokračoval muž. „To se divím. Kolikrát jsme spolu bok po boku proháněli ženy po hospodách.“

Bertovi došlo, že si ho nejspíš s někým spletl.

Usmál se a klidným hlasem odpověděl: „Nezlobte se, ale já vás neznám. Věřím, že jste si mě spletl. Jsem sice Valdštejn, ale ne ten, kterého myslíte.“

Muž se lehce pousmál, ale v očích mu zůstalo cosi tvrdého.

Bert si odkašlal. „Nooo… a já jsem jen Albrecht Valdštejn. Pan Albrecht Václav a tak dále je můj vzdálený příbuzný. Ale nejste sám, kdo si nás plete. Dokonce si nás spletla i jeho manželka.“

Muž se zarazil.

Pak se přiblížil. O krok. A ještě o jeden.

Naklonil se tak těsně, že Bert cítil jeho dech, těžký a nasládlý po víně.

„Opravdu?“ pronesl tiše.

A Bert poprvé přestal mít chuť si pobrukovat.

Bert se narovnal a vydržel jeho pohled.

„Nejsem on,“ řekl Bert tvrději. „Jsem Albrecht Valdštejn. Voják. Bez majetků, bez dvora a bez vašich hospodských vzpomínek.“

Řekl to s takovou razancí, že se muž nepatrně odtáhl. Sjížděl ho očima od hlavy k patě. A opravdu — před ním stál muž v obyčejném vojenském oděvu, bez lesku a výstřednosti šlechty. Žádné vyšívané manžety, žádný okázalý kord, jen praktický kabátec a zaprášené boty.

Muž chvíli mlčel, pak přikývl, ale jeho oči se na Bertově tváři zastavily o zlomek déle, než bylo zdvořilé.

„Dobrá. Budu vám věřit,“ řekl pomalu. „Prozatím.“

Teď už se usmál i on. „Škoda, že nejste ten Valdštejn. Myslel jsem si, že zase bude veselo. Ale možná bude i tak.“

Bert si neokázale oddechl. „No, občas se to přihodí.“

Muž mu podal pravici. Bert byl na okamžik překvapen, ale stisk přijal.

„Myklóš Bethlen.“

„Albrecht Valdštejn,“ odpověděl Bert. „Ale říkají mi Bert.“

Myklóš pokýval hlavou na znamení souhlasu, jenže z jeho výrazu se nevytratilo podezření.

Bert ten souhlas přijal, ale když se Myklóš otočil k odchodu, pohled mu sklouzl k rukávu.

Na manžetě chyběl knoflík. Jen drobná prázdná stopa po niti, skoro nic — jenže Bert už jednou viděl, co dokáže jeden ztracený dvorský knoflík.

Usmál se za ním, jako by si ničeho nevšiml.

Tentokrát se ta stopa nesměla ztratit.