Budoucnost slouží minulosti

Krev pod maskou

Ráno v Hofburgu bylo studené a nevlídné. Za vysokými okny se drželo bledé světlo, po chodbách už chodili sloužící a z nádvoří doléhalo občasné zaržání koní. Eusebius seděl na posteli a pomalu si zapínal košili. Rána na boku už sice nekrvácela, ale při každém pohybu se ozývala tak poctivě, že mu to začínalo lézt na nervy. Když se narovnal příliš rychle, musel na okamžik zavřít oči. Od nočního útoku uplynulo několik dní, přesto měl Eusebius pocit, že krev na dlažbě zůstala za dveřmi pokoje a čeká, až znovu vyjde ven. Tajemství jeho totožnosti už znali Bert, Filip i Bethlen; ve všech ostatních chodbách však musela maska držet stejně pevně jako předtím.

Dveře se pootevřely a dovnitř nejdřív nakoukla Filipova hlava. Chvíli tam zůstal, jako by si ještě nebyl jistý, jestli má vejít, nebo radši zmizet.

„Jestli tam budeš strašit ještě chvíli, někdo tě zastřelí.“

Filip sebou trhl a konečně vešel dovnitř. „Já nestraším. Jen jsem se přišel podívat, jestli žiješ.“

„To je od tebe nečekaně dojemné.“

„Není. Je to čistě účelné. Kdybys umřel…“ Filip se na okamžik zasekl. „Umřela,“ opravil se pomalu, jako by čekal, že mu utrhne hlavu. „Bert bude protivný a Bethlen ještě horší.“

Došel pár kroků blíž, ale pak se zarazil. Oči mu nechtěně sklouzly k rozepnuté košili, k obvazu a k Eusebiově bledé tváři. Hned uhnul jinam.

„Takže žiješ,“ zamumlal.

„Zatím.“

Filip se ošil. „Je to celé nějaké divné.“

Eusebius k němu zvedl oči. „Co přesně?“

„No všechno.“ Filip rozhodil rukama. „Ty jsi pořád ty, to vím. Jenže teď už vím i něco navíc a můj mozek se s tím ještě úplně nesmířil. Takže kdykoli otevřu pusu, zní to, jako bych spadl ze schodů.“

„Tak vypadá tvůj běžný stav.“

„Děkuju. To mi hodně pomohlo.“

Dveře se otevřely podruhé a dovnitř vešel Bert. Rozhlédl se po nich a hned bylo jasné, že mu stačil jediný pohled.

„Co jste zase provedli?“

„Já nic,“ řekl Filip rychle. „Jen se snažím mluvit normálně a očividně to neumím.“

Bert si promnul obličej. „Ráno ti očividně nesvědčí.“

Pak se podíval na Eusebia a výraz mu trochu změkl. „Jak ti je?“

„Blbě.“

„Dobře. Aspoň jednou upřímná odpověď.“

Došel ke stolu, nalil vodu a podal mu pohár. Udělal to úplně přirozeně, jako by na tom nebylo nic zvláštního. Filip si toho všiml. Bert byl klidný, jistý, bez rozpaků. Eusebius se napil a vrátil mu pohled bez nejistoty.

Filip sklopil oči. „Mně je jasné, že jsi pořád stejný. Jen nevím, jak se k tomu mám tvářit.“

„Nemusíš se tvářit nijak.“

„To se ti řekne.“

„Filipe,“ ozval se Bert, „on se přes noc nezměnil. Jen ty ses konečně dozvěděl zbytek.“

Filip se na něj podíval uraženě. „Ty jsi dneska nějak citlivý.“

„A ty nějak překvapený.“

Na chodbě se ozvalo krátké, přesné zaklepání. Bethlen.

Vešel dovnitř a zastavil se hned za prahem. Pohledem přejel Filipa, pak Berta a nakonec Eusebia. U něj se zdržel o něco déle. Včerejší šok v něm ještě dozníval, ale teď už v jeho tváři nebyly rozpaky. Spíš nové pochopení. A respekt.

„Jak se cítíte?“

„Jako by mě přejel vůz.“

„Vypadáte lépe, než jsem čekal.“

„To mě těší.“

Bethlen krátce přikývl. „Viděl jsem za život mnoho žen. Odvážných, chytrých i nebezpečných. Ale ne každá by se dokázala prát tak jako vy. To uznávám.“

Filip se na něj otočil skoro vděčně. „Takže nejsem jediný, koho to rozhodilo.“

„Rozdíl je v tom, že já to dávám najevo méně.“

Bert odvrátil hlavu, protože se už usmíval.

Eusebius sáhl po kabátci. Když si ho chtěl natáhnout, pohyb ho zabolel víc, než čekal, a na okamžik ztuhl. Bert mu beze slova podržel rukáv a pomohl mu, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě.

„Díky.“

„Nikomu to neříkej.“

Filip si mezitím sedl na židli obráceně a opřel si bradu o opěradlo. „Dobře. Takže budeme dělat, že je všechno normální.“

„To by bylo ideální,“ řekl Eusebius.

„Není to ideální. Je to podivné. Ale snažím se.“

Bethlen přešel ke stolu. „Máme horší věci než vaše rozpaky. V noci se někdo pokusil dostat k listinám o zásilkách. A podle všeho už někdo ví, že se kolem vína začalo pátrat.“

Bertův úsměv zmizel. „Kdo?“

„To právě nevíme.“ Bethlen se podíval na Eusebia. „Ale vy mi teď řeknete, jestli se vůbec udržíte na nohou.“

„Málem bych si váš zájem spletl se starostí.“

„Nepleťte si starost s rozumem. Zraněný člověk je při vyšetřování přítěž. Mrtvý ještě větší.“

„To je skoro něžné.“

Filip si odfrkl. „Vy dva jste vážně strašní.“

„My dva?“ ozval se Bert. „Ty ses před chvílí tvářil, jako by ti spadl systém.“

Filip zamrkal. „Co mi spadlo?“

Eusebius zavřel oči. „Výborně.“

Bethlen mezi nimi přejel pohledem. „Nechci to slyšet.“

„To je asi lepší,“ řekl Bert. „Na vysvětlování je moc brzo.“

„A co to bylo?“ zeptal se Filip podezřívavě.

„Nic,“ řekl Eusebius.

„Určitě to nebylo nic. Vy dva zase mluvíte tou svojí divnou řečí.“

„To není řeč,“ odtušil Bert. „To je kulturní vrstva.“

„To je ještě horší.“

Na okamžik se v pokoji rozhostilo ticho, ale už nebylo tak těžké jako před chvílí. Filip byl pořád rozhozený, Bethlen si v hlavě teprve skládal nový obraz a Eusebius seděl bledý a zraněný, přesto klidný. Jen Bert zůstal úplně stejný.

Bethlen položil na stůl složený pergamen. „Jeden skladník zmizel. Listina také. Jestli se nepohneme rychle, přijdeme o náskok.“

Eusebius zvedl oči. „Tak jdeme.“

„Ty nikam nejdeš,“ řekl Bert okamžitě.

„Jdu.“

„Ne.“

„Ano.“

Filip si povzdechl. „A jsme zase tady.“

Bethlen se opřel o hranu stolu a chvíli si Eusebia měřil. „Kolik toho vydržíte? Pravdu.“

„Dost.“

„To není odpověď.“

„Je to jediná, kterou dostanete.“

Bert si založil ruce na prsou. „Podívej se na sebe. Sotva stojíš.“

„Stojím.“

„Jen protože jsi tvrdohlavý.“

„A ty mě chceš přesvědčit, že to není užitečná vlastnost?“

„V téhle chvíli ne.“

Filip mezi nimi těkal pohledem. „Já nevím, jestli se mám bát víc o něj, nebo o vás dva. Protože vy se hádáte jak dva…“ Zarazil se. „No prostě strašně.“

Bert se na něj podíval. „To bylo skoro poetické.“

„Děkuju, šetřím síly.“

Eusebius se pomalu postavil. Jakmile se narovnal, bolest mu projela bokem tak prudce, že na okamžik zůstal bez dechu. Navenek se skoro nepohnul, jen prsty na kraji postele sevřel o něco víc. Bert si toho všiml hned. Bethlen také. Filip o vteřinu později.

„No výborně,“ zamumlal Filip. „Takže sotva držíš pohromadě a stejně chceš běhat po Hofburgu.“

„Neběhat. Jen jít.“

„To je velký rozdíl.“

„Pro mě ano.“

Bethlen se odmlčel. „Dobře. Půjdete. Ale jen proto, že vás stejně nikdo nezastaví a já nemám čas se s vámi dohadovat.“

Bert si tiše odfrkl. „To je ta rozumnější varianta?“

„Ano.“

„To nás uklidnilo.“

Filip vstal ze židle a narovnal si kabátec. „Jestli se dneska zase poleze po skladech a temných chodbách, tak předem říkám, že první nejdu.“

„Nikdo tě první neposílá,“ řekl Bert.

„To říkáš teď.“

„A budu to říkat i za pět minut.“

„Tak to bych si rád zapsal.“

„Ty umíš psát?“

Filip se pohoršeně nadechl. „Občas.“

Bethlen už byl u dveří. „Můžeme?“

Eusebius si pomalu připnul pás s kordem. Když skončil, krátce se opřel o stůl, jako by si jen upravoval rukavici. Pak se narovnal. „Můžeme.“

Vyšli na chodbu. Vzduch byl chladný a mezi kamennými zdmi se drželo ranní šero. Sloužící spěchali s lavory, někde v dálce se ozývaly hlasy a z vyššího patra doléhal tlumený ruch probouzejícího se dvora. Bethlen šel první, jistý a soustředěný. Filip hned za ním a už po několika krocích začal polohlasem brblat něco o tom, že v tomhle paláci musí strašit, protože žádné normální místo nemá tolik chodeb. Bert zpomalil, aby se srovnal s Eusebiem.

„Jestli se ti udělá zle, řekneš mi to.“

Eusebius se na něj koutkem oka podíval. „A co uděláš?“

„Začnu být nesnesitelný.“

„Ty už jsi.“

„Tak ještě víc.“

To už Eusebiovi málem vyloudilo úsměv. Jen malý, sotva znatelný, ale Bert ho zachytil.

Vpředu se Filip otočil. „Jestli si tam vzadu zase povídáte beze mě, tak chci připomenout, že já jsem tady emocionálně nejvíc zasažený.“

„Ty jsi hlavně nejvíc hlučný,“ řekl Bethlen, aniž se ohlédl.

„To není totéž.“

„U vás často ano.“

Sešli po užším schodišti do nižší části křídla, kde už ubývalo dvorského lesku a přibývalo dveří, zámků a ticha. Tady se vedly záznamy, ztrácely listiny a rodily problémy, které nahoře v reprezentačních sálech vypadaly mnohem vznešeněji, než ve skutečnosti byly.

Eusebius šel dál a držel tempo jen silou vůle. Bolest se ozývala při každém kroku, ale mlčel. Teď už nebyl čas na nic jiného.

Sešli do nižší části křídla, kde byly kanceláře a sklady. Chodba tu byla užší, chladnější a bez výzdoby. Bethlen zastavil až u dveří na konci. Před nimi postával hubený písař. Jakmile je uviděl, rychle se uklonil a uhnul stranou.

Uvnitř byl cítit vosk, prach a víno. U jedné stěny stály police s listinami, u druhé několik sudů. Na stole ležely otevřené záznamy a vedle nich pečetní vosk. Bethlen přešel rovnou ke stolu, Bert se rozhlédl po místnosti a Filip zůstal stát u dveří, jako by už předem tušil, že se mu to celé nebude líbit.

„Tak co přesně zmizelo?“ zeptal se Eusebius.

„Kopie seznamu zásilek z Tokaje za poslední tři týdny,“ odpověděl Bethlen. „Originál je jinde. Vzali jen přehled, který by někomu stačil, aby věděl, co kam šlo.“

Filip si odfrkl. „Každou další větou je ten případ půvabnější.“

„Tobě se nelíbí nic od chvíle, co ses probudil,“ řekl Bert.

„Protože jsem se probudil tady.“

Eusebius mezitím došel k sudům. Šel pomalu, protože bok se mu ozýval při každém kroku, ale navenek to skoro nebylo znát. Přejel prsty po jednom ze sudů, pak se lehce sklonil k jeho spodní hraně.

„Tímhle se hýbalo.“

Bethlen k němu přišel blíž. „Jsi si jistý?“

„Ano. Je to čerstvé.“

Bert se opřel o bližší polici. „Takže někdo přišel v noci, pohnul se sudem a vzal listinu.“

„A ještě po sobě uklidil,“ řekl Eusebius a kývl ke stolu. „Kdyby to někdo vzal ve spěchu, nechá větší nepořádek.“

Filip se zamračil. „To znamená, že to tady znal.“

„Ano,“ odpověděl Bethlen.

Na chvíli bylo ticho. Eusebius přešel zpátky ke stolu, ale jakmile se narovnal, bok ho zabolel tak prudce, že na okamžik ztuhl. Bert si toho všiml hned a přistoupil blíž.

„Řekni mi, že to zvládáš.“

„Zvládám.“

„Lžeš.“

„Jen trochu.“

Filip je pozoroval, pak si promnul šíji a zamumlal: „Já fakt nevím, jak se mám tvářit. Včera zjistím, že Eusebius je holka, dneska stojím ve skladu s vínem a poslouchám, jak oba lžete úplně stejně.“

Eusebius k němu zvedl oči. „To je tvoje hlavní starost?“

„Ne. Hlavní starost je, že vypadáš hrozně. Tohle je až druhá.“

Bethlen se na Filipa krátce podíval. Nebyl v tom posměch, spíš tiché uznání, že to konečně řekl normálně.

„Dobře,“ řekl pak. „Potřebujeme správce skladu, seznam lidí, kteří sem mohli v noci, a projít, co zůstalo. Filipe, ty se půjdeš podívat po chodbě.“

Filip se narovnal. „Proč já?“

„Protože vypadáš neškodně.“

„To byla urážka?“

„Ne. Výhoda.“

Bert se uchechtl. „Vezmi to. Konečně tě někdo ocenil správně.“

„Jednou vás oba nechám spadnout.“

„Ty první spadneš s námi,“ řekl Eusebius.

Eusebiovi se náhle zatmělo před očima. Ještě se pokusil říct, že je v pořádku a že kolem něj nikdo nemusí dělat povyk, ale slova už nestačil dokončit. Kolena mu povolila bez varování. Bethlen stál nejblíž a zachytil ho na poslední chvíli, jednou rukou kolem zad, druhou pod rameny. Teprve když mu bezvládná hlava klesla k rameni a kabátec se rozevřel, vnímal Bethlen místo veřejné masky drobnou, útlou ženu, jejíž síly se právě vyčerpaly.

„Musí do postele.“

Bert zareagoval okamžitě. Už byl u nich, otevřel dveře a beze slova jim uvolnil cestu. Filip zůstal stát jako přimražený. Teprve teď mu naplno došlo, jak je Veronika bledá.

„Co je? Co se stalo?“

„Uhni,“ řekl Bert ostřeji, než chtěl.

To ho probralo. Uskočil ke zdi a rychle jim otevřel cestu. Bethlen ji vzal lehce do náruče a odnesl ji do pokoje. Bert šel hned vedle něj a dával pozor, aby cestou nikoho nepotkali. Kdykoli se na chodbě objevil sluha nebo písař, stačil jediný jeho pohled a všichni sami uhýbali stranou.

Do pokoje došli rychle. Bethlen položil Veroniku opatrně na postel a až teď si jí pořádně všiml. Byla úplně bílá, skoro průsvitná. Bez kabátce, bez té své tvrdé masky působila menší, jemnější, až znepokojivě křehká.

Na okamžik nikdo nepromluvil.

Bethlen se narovnal. „Jdu pro lékaře.“

„Ne.“ Bert to řekl hned.

Bethlen se po něm otočil.

„Nikdo nikam nepůjde,“ pokračoval Bert klidněji, ale pevně. „Tohle musíme ututlat. Lékař pozná, kdo je. A to si nemůžeme dovolit.“

Bethlen chvíli mlčel. Bylo vidět, že se mu to nelíbí, ale stejně věděl, že má Bert pravdu. Nakonec pomalu přikývl. Pak se znovu podíval na Veroniku, na její tvář bez barvy a na ruku bezvládně ležící na přikrývce.

„Zůstaň u ní,“ řekl Bertovi. „Vím, koho zavolám.“

Bert jen přikývl a hned si sedl na kraj postele. Opatrně jí odhrnul tmavé vlasy z čela. Byla studená. To se mu nelíbilo vůbec.

Filip stál pár kroků od nich a nevěděl, kam s očima. „Ona… já…“ Zarazil se a zamračil se sám na sebe.

Bert ani nevzhlédl. „Teď radši nemluv.“

„Já chtěl jen—“

„Filipe.“

Tentokrát to pochopil. Polkl a ztichl. Pak došel ke džbánu, nalil vodu do poháru a postavil ho na stůl vedle postele, jako by aspoň tím mohl pomoct.

Bethlen už byl u dveří, ale ještě se zastavil. „Nikoho sem nepouštějte. Nikoho.“

„To nemusíš říkat,“ odvětil Bert.

Dveře se za ním zavřely a v pokoji zůstalo ticho. Jen Veroničin mělký dech, Filipovo neklidné přešlapování a Bert, který seděl vedle postele a díval se na její bledou tvář.

Po chvíli to Filip nevydržel. „Berte.“

„Co.“

„Bude v pořádku?“

Bert si promnul čelo. „Nevím.“

To Filipa zaskočilo. Bert přece obvykle věděl, co dělat. Bert se obvykle nezasekl u jednoho prostého nevím.

„Já myslel… vždyť ještě před chvílí stála.“

„No právě,“ řekl Bert tiše.

Filip sklopil pohled k posteli. Teď, když Veronika ležela bez kabátce, bez všech těch vrstev, které z ní dělaly Eusebia, působila jinak. Menší. Křehčí. A jeho to úplně rozhodilo.

„Je strašně…“ začal a zarazil se.

„Drobná?“ doplnil ho Bert.

Filip opatrně přikývl. „Ano.“

Bert se hořce pousmál. „To jen dobře skrývá.“

Filip se posadil na židli, tentokrát pomalu, aby nic nepřevrhl. „Já nevím, jak se s tím srovnat.“

„Nemusíš teď nic srovnávat. Jen buď v klidu.“

„Pro tebe je snadné to říct.“

Bert k němu konečně zvedl oči. „Mně taky není dobře, Filipe.“

To ho umlčelo. Seděl pak už potichu, ruce sevřené mezi koleny, a jen občas se podíval k posteli, jako by čekal, že Veronika každou chvíli otevře oči a seřve je, že kolem ní dělají zbytečný povyk.

Bethlen se vrátil až po několika minutách, ale ne s lékařem. Za ním vstoupila drobná žena v tmavém šátku, s pevným krokem a košíkem v ruce. Rozhlédla se po pokoji jediným pohledem a hned zamířila k posteli.

„Tak ukažte, co jste mi to přinesli,“ řekla místo pozdravu.

Bethlen zavřel dveře. „Marto, potřebuju, aby ses podívala a neptala se.“

Žena po něm střelila pohledem. „Když jdeš pro mě ty, tak se neptám.“

Položila košík na stůl, sedla si k posteli a přitiskla Veronice prsty na zápěstí. Pak jí sáhla na čelo, opatrně nadzvedla košili u boku a podívala se na ránu. Výraz se jí okamžitě změnil.

„A s tímhle chodila jak dlouho?“

Nikdo neodpověděl.

„No právě,“ zamumlala, otevřela košík a začala vytahovat plátno, lahvičku a svazek bylin. „Tak vy dva,“ kývla na Filipa a Berta, „mi tu nebudete překážet. Jeden donese čistou vodu a druhý podrží svícen.“

Filip vyskočil tak prudce, až málem shodil židli. „Já půjdu pro vodu.“

„Nepoběžíš,“ řekla Marta suše. „Stačí, že vypadáš, jako bys za chvíli omdlel taky.“

Bert vzal svícen beze slova a posunul ho blíž. Bethlen stál stranou, ruce založené, a sledoval Martu s tichou důvěrou.

Marta pracovala rychle. Rozvázala provizorní obvaz, opatrně vyčistila ránu a nespokojeně si něco zamumlala. Veronika sebou při prvním doteku slabě trhla, ale oči neotevřela.

„To je dobré znamení?“ zeptal se Filip tiše, když se vrátil s vodou.

Marta po něm ani nevzhlédla. „To je znamení, že ještě žije. A teď mlč.“

Filip sevřel rty a zůstal stát u stolu.

Když měla hotovo, znovu ránu zavázala, přikryla Veroniku a konečně se narovnala. Chvíli si ji měřila, pak se obrátila k Bethlenovi.

„Bude muset ležet. A ne den nebo dva. Tohle není škrábanec.“

Bert zvedl hlavu. „Jak zlé to je?“

„Hlubší, než vypadá. Ztratila dost krve a ještě víc rozumu, když s tím vůbec vstala z postele.“ Marta si utřela ruce do plátna. „Jestli bude mít klid, dostane se z toho. Jestli ne, složí se znovu. A příště už to nemusí dopadnout takhle.“

V místnosti bylo zase ticho.

Filip se podíval na Veroniku a pak na Berta. „Takže teď vážně nikam nepůjde.“

„Ne,“ řekla Marta dřív než kdokoliv jiný. „Teď bude ležet.“

Bethlen pomalu přikývl. „Dobře.“

Ale z jeho tváře bylo jasné, že dobře to tedy rozhodně není.

Marta je vyhnala z pokoje skoro hned. Sotva Veroniku znovu přikryla, otočila se ke dveřím a mávla rukou, jako by odháněla mouchy.

„Ven. Všichni. Potřebuje klid.“

„Jen na chvíli—“ zkusil Filip.

„Ven,“ zopakovala ostřeji. „Jestli ji chcete udržet naživu, tak mi tu nebudete šlapat, mluvit a nadechovat se jí nad hlavou.“

Bethlen ještě krátce pohlédl k posteli, pak přikývl. Bert vstal pomaleji. Nechtělo se mu odcházet, ale věděl, že Marta má pravdu. Filip se naposledy ohlédl ke dveřím, jako by čekal, že se Veronika každou chvíli posadí a pošle je všechny pryč sama, jenže pokoj zůstal tichý.

Vyšli na chodbu a dveře se za nimi zavřely.

Chvíli nikdo nic neříkal. Jen tam stáli, každý s vlastním neklidem, a zhluboka dýchali studenější vzduch chodby. Filip si promnul obličej, Bethlen si upravil rukáv a Bert zůstal hledět do země o vteřinu déle, než bylo obvyklé.

Právě v tu chvíli se z druhé strany chodby ozvaly kroky.

Prunner.

Matyášův komorník k nim došel bez spěchu, jako vždy upravený, rovný a nepříjemně přesný. Zastavil se před nimi a lehce sklonil hlavu, spíš z povinnosti než ze slušnosti.

„Jeho Výsost vás volá.“

Ukázal směrem k paláci.

Všichni tři se skoro ve stejnou chvíli zhluboka nadechli.

Filip si povzdechl jako první. „To je přesně to, co teď potřebuju.“

Prunner po něm jen sklouzl pohledem. „Neptal jsem se.“

Filip otevřel pusu, ale Bert ho předběhl.

„Tak jdeme.“

Bethlen jen krátce přikývl. Prunner se otočil a vykročil chodbou zpět, aniž by čekal, jestli ho následují. Oni vyrazili hned za ním.

Cesta k paláci nebyla dlouhá, ale tentokrát se zdála delší než obvykle. Filip šel o půl kroku za Bertem a zjevně v sobě dusil nejméně pět poznámek, které by za normálních okolností vypustil nahlas. Bethlen mlčel úplně. V hlavě už měl připravených několik možných vysvětlení, několik opatrných vět a stejně věděl, že u Matyáše je to někdy k ničemu.

Vešli do části paláce, kde měl arcivévoda své komnaty. Tady bylo všechno uhlazenější, tišší a sevřenější. Sloužící se klaněli níž, stráže stály rovněji a i kroky na kameni zněly jinak. Prunner je vedl chodbou bez jediného ohlédnutí, až zastavil před vysokými dveřmi pobitými tmavým kováním.

Otevřel je a ustoupil stranou.

„Jeho Výsost.“

Bert vešel první. Bethlen hned za ním. Filip si ještě naposledy upravil kabátec, jako by mu to mohlo nějak pomoct, a pak zmizel uvnitř také.

Arcivévoda seděl za stolem a díval se do listin rozložených před sebou. Vedle ruky měl zdobený kalamář, v něm pero, a hlavu si podpíral dlaní, jako by ho už od rána bolely všechny živé i mrtvé věci v okolí. Když vešli, zůstali stát před stolem, uklonili se a čekali.

Matyáš ještě chvíli nespustil oči z listiny, jako by je nechával schválně stát v tichu o pár vteřin déle. Pak konečně zvedl hlavu, opřel se do křesla a pomalu se nadechl.

„Jak mu je?“

Bert, Bethlen i Filip na něj vytřeštili oči. Všem třem hlavou probleskla stejná věc.

Jak to ví?

Bert se vzpamatoval jako první, i když ne úplně. „Spí. A… má otevřenou ránu.“

Matyáš se na něj chvíli díval bez pohnutí. „Jak se to stalo?“

Bert pevněji sevřel ruce za zády. „Šli jsme večer po jedné stopě. Přepadli nás. A…“ krátce kývl směrem k Bethlenovi, „přišel nám pomoct hrabě Bethlen.“

Arcivévoda pomalu přikývl, jako by si tu odpověď rovnal v hlavě a zároveň se rozhodoval, co si o ní myslí. Pak odložil listinu stranou.

„Dobrá.“ Na okamžik sklopil oči ke stolu. „Doufám, že to přežije.“

Vstal. Vzal ze stolu jeden dopis, obešel kousek stolu a podal ho Bertovi.

„Tohle přišlo z Prahy.“

Bert si list vzal do ruky. Papír byl těžší, pečeť neporušená. Rozlomil ji a rychle očima přelétl řádky. Čím dál četl, tím víc mu tuhla tvář.

Filip to nevydržel. „Co je tam?“

Bert zvedl oči od dopisu. „Eusebius se musí vrátit do Prahy.“ Na chvíli se odmlčel. „Je to nařízení císaře.“

V místnosti na okamžik ztěžkl vzduch.

Bethlen zůstal stát bez hnutí, ale v očích mu rychle proběhlo několik myšlenek najednou. Filip zamrkal, jako by čekal, že se Bert zarazí a řekne, že to byl špatný vtip.

„Teď?“ vyhrkl. „Vždyť sotva dýchá.“

Matyáš se na něj podíval tak chladně, až Filip hned zmlkl.

„V dopise nestojí kdy,“ řekl arcivévoda. „Stojí tam, že se má vrátit.“ Přesunul pohled zpátky na Berta. „A když Rudolf něco takového píše přímo sem, má k tomu důvod.“

Bert znovu sklopil oči k listu. Věděl to. Právě proto se mu to nelíbilo ještě víc.

„Je tam ještě něco?“ zeptal se Bethlen tiše.

Bert dočetl zbytek. „Jen že je jeho přítomnost v Praze neodkladně nutná. A že má být poslán pod ochranou.“

„Pod ochranou,“ zopakoval Filip. „Takové slovo naznačuje, že už cestou čekají potíže.“

„Přesně tak ten rozkaz působí,“ řekl Bethlen.

Matyáš se pomalu vrátil za stůl, ale neposadil se hned. Chvíli stál s rukou opřenou o hranu desky a díval se na ně jednoho po druhém.

„Jestli je v takovém stavu, nikam se hned nehne.“ Jeho hlas byl klidný, až nezvykle. „Ale ten rozkaz platí. Jakmile to půjde, odjede.“

Filip si vyměnil rychlý pohled s Bertem. Bert mlčel. V hlavě mu teď běželo jediné. Riedl. A do toho Praha. Jako by se jim celý plán začal lámat pod rukama dřív, než ho vůbec stihli postavit.

Matyáš se konečně posadil. „A teď mi řekněte všechno od začátku. Bez vynechávání. Chci slyšet i to, co víte o Riedlovi.“

Začali mu všechno popisovat. Bert mluvil jako první, věcně a bez zbytečných odboček. Vzal to od sudů, od ztracené listiny i od stopy, která je dovedla dál, a Bethlen ho občas doplnil tam, kde bylo potřeba něco upřesnit. Matyáš je po celou dobu nepřerušoval. Seděl za stolem, prsty lehce položené na desce, a poslouchal tak soustředěně, až to bylo nepříjemné. Filip mlčel nezvykle dlouho, jen občas těkal pohledem z jednoho na druhého.

Teprve když padlo Riedlovo jméno znovu, arcivévoda se pohnul. Narovnal se a zadíval se přímo na Bethlena.

„A jste si jistý, že to není jen domněnka?“

Bethlen odpověděl klidně. „Kdyby to byla jen domněnka, nestál bych tady.“

Matyáš se ani nehnul. „To není odpověď.“

„Je to nejpřesnější odpověď, kterou teď mám. Přímý důkaz v ruce nemáme. Ale příliš mnoho stop vede k němu.“

„K jednomu člověku,“ opravil ho Matyáš.

„Ano.“

Na chvíli bylo ticho. Bert stále držel dopis z Prahy a papír se mu v ruce nepatrně prohnul. Filip si toho všiml a raději se podíval jinam.

„Takže,“ řekl nakonec Matyáš pomalu, „máte zraněného muže, který se má podle císařova rozkazu vrátit do Prahy, vyšetřování bez výsledku a podezření na člověka, kterého nemůžu sebrat jen proto, že vám nevoní.“

„Nám nevoní víc věcí než jen on,“ ozval se Filip dřív, než se zarazil.

Bethlen po něm střelil pohledem, Bert zavřel na vteřinu oči, ale Matyáš se místo toho otočil přímo k Filipovi.

„Tak mluv.“

Filip překvapeně zamrkal. „Cože?“

„Řekl jsem mluv.“

Filip polkl. „Nelíbí se mi, jak je to celé čisté. Vždycky, když jsme se k něčemu přiblížili, bylo už pozdě. Jako by někdo přesně věděl, co hledáme. A Riedl se pokaždé tváří, jako by se ho to netýkalo. Ne jako někdo, kdo má strach. Spíš jako člověk, který si je jistý, že na něj nikdo nesáhne.“

Matyáš se na něj díval o něco déle, než bylo Filipovi milé. Filip se zavrtěl, ale tentokrát neuhnul.

„To je kupodivu rozumné.“

Filip se nejistě podíval na Berta, jestli to byla pochvala nebo urážka. Bert mu jen nepatrně zvedl obočí. Bethlen zůstal bez pohnutí.

Matyáš se znovu otočil k Bertovi. „A Eusebius? Co říkal, než se složil?“

Bert zaváhal jen krátce. „Že Rychtář nešel po víně. Že šel po jménech. A že tam někdo nekradl ve spěchu, ale po sobě uklízel.“

„Takového ho znám,“ zamumlal arcivévoda spíš pro sebe.

Pak vstal a přešel ke stolu u okna. Chvíli stál zády k nim a díval se dolů do dvora. Nikdo neměl chuť to ticho rušit. Bylo v něm slyšet, jak přemýšlí.

„Prunnere.“

Komorník, který dosud stál u dveří téměř neviditelně, hned narovnal hlavu. „Ano, Vaše Výsosti.“

„Kdo věděl o tom dopise z Prahy?“

„Jen já a vy.“

Matyáš pomalu přikývl. „Dobře.“

Otočil se zpátky k nim. Ve tváři měl něco tvrdšího než před chvílí, ale nebyl to vztek. Spíš rozhodnutí, které se mu samo nelíbilo.

„Riedla teď zavřít nemůžu. Bez důkazu mi to neprojde. Když po něm půjdeme moc brzy, stáhne se, všechno spálí a půlku lidí kolem sebe nechá zmizet. A mně zůstane jen vaše podezření a jeho klidná tvář.“

Bethlen se ani nepohnul. „To víme.“

„Nevíte nic, dokud to neřeknu já,“ odsekl Matyáš, ale hned pokračoval klidněji. „Jestli po něm vyjedu teď, všechno zamete a bude po něm. To nechci.“

Bert zvedl oči. „Tak co chcete dělat?“

Matyáš se zadíval přímo na něj. „To záleží na tom, jak moc je Eusebius při smyslech.“

„Dost,“ řekl Bert okamžitě.

Bethlen k němu krátce stočil pohled, ale nic neřekl.

Matyáš si toho všiml. „To bylo rychlé.“

„Znám ho.“

„To nepochybuju.“

Arcivévoda se vrátil ke stolu, vzal do ruky pero, ale místo psaní s ním jen několikrát lehce poklepal o okraj kalamáře. „Jestli má ještě v hlavě jasno, chci vědět, co by udělal on.“

Filip si odfrkl. „Ten by vstal z postele, oblékl si kabátec a šel po Riedlovi sám.“

„Na to jsem se neptal.“

„Jen říkám, jak to je.“

Matyáš se na něj znovu podíval, tentokrát skoro pobaveně. „To je na vás možná to jediné užitečné. Když už mluvíte, tak aspoň pravdivě.“

Filip tentokrát zůstal zticha. Vypadal, že si není jistý, jestli se má cítit uraženě, nebo spokojeně.

Matyáš odložil pero. „Vrátíte se k němu. Ne všichni. Hrabě Bethlen zůstane tady.“

Bethlen neznatelně zvedl hlavu. „Vaše Výsosti.“

„Potřebuji vědět, kdo z mých lidí mohl Riedlovi krýt záda. Vy to tu znáte lépe než oni.“

Bethlen krátce přikývl. „Rozumím.“

„Bert půjde zpátky a zjistí, jestli je Eusebius schopný mluvit. Ne dlouho. Jen tolik, aby pochopil, co se děje.“

„Ano.“

„A ty,“ obrátil se Matyáš na Filipa, „přestaneš se tvářit, jako by ses sem připletl omylem, a začneš dávat pozor. Lidi jako Riedl často přehlédnou právě toho, koho mají za hlupáka.“

Filip vytřeštil oči. „To znělo skoro jako plán.“

„To byl plán. Nech ho být.“

Prunner nepatrně sklopil hlavu, aby zakryl stín úsměvu. Bert si toho všiml a na okamžik mu škublo v koutku úst. Bethlen zůstal vážný.

„A ještě jedna věc,“ řekl Matyáš.

Všichni zpozorněli.

„O tom dopise z Prahy nepadne ani slovo. Pro nikoho. Jestli se roznese, že má Eusebius odjet, Riedl zbystří. A já nechci, aby zbystřil. Chci, aby si dál myslel, že má čas.“

Bethlen se mírně narovnal. „Takže chcete, abychom hráli, že se nic nezměnilo.“

„Ne,“ řekl Matyáš. „Chci, abyste hráli hůř. Jste unavení, bez výsledku a váš nejlepší člověk leží. To nemusíte moc předstírat. Stačí se přestat snažit vypadat schopně.“

Filip si odfrkl. „To je mířené hlavně na mě?“

„Na všechny,“ řekl Matyáš suše. „Ale na vás o něco víc.“

Bert tentokrát neudržel slabý úsměv. Hned ho ale skryl, když se arcivévoda otočil zpátky k němu.

„Až se Eusebius probere, vyřídíš mu dvě věci. Za prvé, nikam teď neodjede, dokud to výslovně nedovolím já. Za druhé, jestli se ještě jednou zvedne z postele se sešitou ranou, nechám ho do Prahy odvézt svázaného jako pytel.“

Filip zamrkal. „To by se mu líbilo asi stejně jako mně.“

„Na to jsem se zase neptal.“

Arcivévoda vzal dopis zpátky, složil ho a položil stranou. Pak se opřel dlaněmi o desku stolu.

„Máte tři dny. Tři. Pak začne být důležitější Praha než Riedl a já nebudu čekat. Takže do té doby buď přijdete s něčím, co ho srazí, nebo se smíříte s tím, že vám zůstane za zády.“

Ta věta dopadla do místnosti těžce. Bert to cítil nejvíc. Tři dny nebyly skoro nic. Tři dny se zraněnou Veronikou, s Riedlem, který se uměl krýt, a s dvorem plným očí a uší byly skoro výsměch.

Bethlen to ale přijal bez mrknutí. „Rozumím.“

„Já taky,“ řekl Bert.

Filip se opozdil o vteřinu. „Taky.“

Matyáš se znovu posadil, jako by tím bylo rozhodnuto. „Tak běžte. A Prunnere.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

„Dohlédnete, aby se kolem jejich pohybu nešířilo víc řečí, než je nutné.“

„Jak si přejete.“

Když vyšli ven, nikdo nepromluvil hned. Dveře za nimi tiše zapadly a chodba se zdála chladnější než předtím. Filip si promnul zátylek, Bethlen se zadíval do dálky a Bert zůstal chvíli stát s očima upřenýma k zemi.

„Tři dny,“ řekl nakonec Filip.

„Ano,“ odpověděl Bert.

„To je málo.“

„Ano.“

Bethlen si upravil manžetu. „O to méně prostoru máme na chyby.“

Filip se na něj podíval. „To jste nemohl říct něco povzbudivějšího?“

„Mohl. Ale nebyla by to pravda.“

Bert se konečně nadechl a zvedl hlavu. „Já jdu k Veronice.“

To jméno mezi nimi zaznělo tiše, ale úplně jinak než dřív. Filip po něm rychle střelil očima, pak jen přikývl. Bethlen udělal totéž.

„Já zjistím, kdo z kanceláře mohl Riedlovi krýt záda,“ řekl Bethlen. „A vy dva se držte při sobě. Jestli teď začne jednat, nebude to přes někoho nápadného.“

„Přesně taková rada člověka spolehlivě připraví o klid,“ zamumlal Filip.

Bethlen už se otočil k odchodu. „To také nebyl účel.“

Bert se dal do kroku směrem k Martě a Filip vyrazil za ním. Chvíli šli mlčky. Pak Filip ztišil hlas.

„Myslíš, že to Matyáš ví?“

Bert se na něj nepodíval. „Co přesně?“

„Že je Veronika víc Veronika, než si myslí. A že ho stejně poslouchat nebude.“

Bert si odfrkl. „To druhé ví určitě.“

Filip se na okamžik pousmál. Pak ale zvážněl. „Tři dny jsou fakt málo.“

„Já vím.“

„A Riedl nebude čekat.“

„Já vím.“

„A Veronika se zvedne z postele hned, jak se otočíme.“

Teď už se Bert na něj podíval. Jen krátce. „Ano. To vím taky.“

Za dveřmi pracovny se jejich cesty měly rozdělit. Bert zamířil k Martě, zatímco Bethlen s Filipem dostali jiný úkol: zjistit, kdo v severním křídle sleduje každý jejich krok, a přitom nevzbudit dojem, že po Riedlovi dál pátrají.

Odcházeli od arcivévody mlčky. Chodba byla chladná a tichá, jen jejich kroky se odrážely od kamene. Bert držel dopis pořád v ruce, už skoro pomačkaný od toho, jak pevně ho svíral. Filip si toho všiml jako první.

„Tohle musíme spálit.“

Bert sklopil oči k listu. „Ano.“

Chvíli šli dál beze slova. Pak Filip nakrčil čelo.

„Stejně mi vrtá hlavou, proč pod ozbrojeným doprovodem.“

Bethlen po něm krátce pohlédl. „Myslíš, že něco provedl?“

Filip pokrčil rameny. „Nevím. On většinou něco provede. Tak mě to napadlo.“

Bert zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Muselo se stát něco jiného.“

„V Praze?“

„Asi ano.“

Zase se na chvíli rozhostilo ticho. Bert přejel palcem po pečeti, kterou už rozlomil, jako by z ní chtěl vytlačit ještě něco navíc. Nelíbilo se mu to od první chvíle. Ne ten rozkaz samotný, ale ten doprovod. To nebyla opatrnost pro parádu. To bylo varování.

„Pošlu opis do Pražského domu,“ řekl nakonec. „Třeba se něco dozvíme dřív, než tam Veronika dorazí.“

Bethlen pomalu přikývl. „To je rozumné.“

Filip se zamračil. „A tenhle?“

Podíval se na dopis v Bertově ruce.

Bert ho zvedl trochu výš. „Ten shoří.“

„Hned?“

„Hned.“

Došli až do užší chodby stranou hlavního křídla, kde nebylo tolik lidí. Bethlen otevřel dveře do malé prázdné komory, zřejmě kdysi určené pro písaře nebo sluhy. Uvnitř byl jen stůl, lavice a kovová miska se zbytky popela.

„Tohle stačí,“ řekl.

Bert vešel první. Opatrně rozložil dopis na stole a ještě jednou ho přelétl očima. Filip se naklonil přes jeho rameno.

„Stejně je to divné.“

„To už jsme si řekli,“ odtušil Bert.

„Ne, myslím opravdu divné.“ Filip se opřel o stůl a zamračil se. „Kdyby šlo jen o návrat, napsali by návrat. Ozbrojený doprovod ale naznačuje, že se bojí přepadení cestou. Nebo útěku.“

Bethlen se zastavil u dveří. „Eusebius by v tomhle stavu neutekl ani ze schodů.“

„To já vím,“ řekl Filip. „Tak proč to tam psali?“

Bert vytáhl z opasku křesadlo, chvíli si s ním pohrával a pak znovu sklopil oči k listu. „Protože čekají problém.“

„Od koho?“

„To právě nevím.“

Škrtl. Jiskra se chytla až napodruhé. Papír začal černat na kraji, pak se plamen pomalu rozběhl po rohu listu. Bert ho podržel nad miskou, dokud se oheň nerozjel pořádně, a teprve potom ho pustil. Všichni tři chvíli mlčky sledovali, jak se Rudolfovo nařízení mění v popel.

Filip si promnul bradu. „Takže Praha něco tají, Matyáš to neví a my máme tři dny na Riedla.“

„Ano,“ řekl Bethlen.

„To je hrozné.“

„Ano.“

Bert neřekl nic. Díval se na dohořívající okraj dopisu a v hlavě už skládal, komu poslat zprávu, jak ji poslat a jak ji dostat do Pražského domu co nejrychleji, aniž by vzbudil pozornost. Jakmile plamen dohasl, vzal železnou lžičku ležící vedle misky a popel rozmáčkl, až z něj nezbylo nic čitelného.

„Napíšu hned,“ řekl.

Filip zvedl hlavu. „Komu přesně?“

„Matějovi. Ať zjistí, co se v Praze děje. Jestli přišel císařský rozkaz až sem, něco se muselo pohnout.“

Bethlen ustoupil ode dveří. „Piš stručně. A nic, co by nešlo popřít, kdyby to někomu přišlo do ruky.“

Bert přikývl. „Vím.“

Filip se zadíval na černý popel v misce. „Mně se to nelíbí.“

„Tobě se nelíbí nic už od rána,“ řekl Bert.

„Protože od rána je všechno čím dál horší.“

Tentokrát mu nikdo neodporoval.

Bert se otočil ke dveřím. „Jdu za Veronikou.“

Filip se hned narovnal. „Jdu taky.“

Bethlen se na ně oba podíval. „Ne. Ty půjdeš se mnou.“

Filip vytřeštil oči. „Proč já?“

„Protože potřebuju někoho, koho si lidé nevšímají dost, a přitom všechno slyší.“

Filip se zamračil. „Málem bych to považoval za urážku.“

„Vezmi to jako schopnost.“

Bert už byl jednou nohou venku. „Hlavně nic neshazuj.“

Filip po něm střelil pohledem. „To se stalo jednou.“

„Dvakrát.“

„Jednou a půl.“

Bethlen si tiše povzdechl. „Pojď.“

Bert se po nich ještě jednou ohlédl, pak vykročil chodbou zpátky k Martě. V ruce už nedržel dopis, ale jeho váha mu stejně zůstala v hlavě. Praha. Ozbrojený doprovod. Riedl. Tři dny. A Veronika, která sotva ležela pár hodin, ale určitě už přemýšlela, jak všechny obejít.

Bethlen počkal, dokud Bert nezmizel za rohem, a potom pokynul Filipovi opačným směrem. Mladík se ohlédl za přítelem, ale nakonec poslechl. Věděl, že u Veroniky by teď stejně jen překážel Martě a zvyšoval hluk v pokoji, kde měla ležet v klidu.

„Kam jdeme?“ zeptal se šeptem.

„Do severního křídla. Ne pátrat po Riedlovi přímo. Budeme zjišťovat, kdo se začne zajímat o nás.“

Filip nakrčil čelo. „Takže máme předstírat, že jsme pátrání vzdali?“

„Přesněji řečeno, že jsme unavení, zmatení a odkázaní na Eusebia, který teď nemůže vstát z postele. Arcivévoda nám právě vysvětlil, že protivník potřebuje získat pocit bezpečí.“

„Unaveně vypadat umím,“ připustil Filip. „Zmateně prý taky.“

Bethlen k němu krátce obrátil oči. „Právě proto jdete se mnou.“

Kráčeli pomaleji než obvykle. Bethlen se občas zastavil u okna nebo nechal Filipa rozhlížet se po obrazech, jako by neměli žádný určitý cíl. Ve skutečnosti sledoval služebnictvo, písaře i strážné. Někteří jim nevěnovali pozornost, jiní odvraceli pohled příliš pozdě.

U schodiště minuli Prunnera s mladým úředníkem, který nesl svazek listin přitažený k hrudi. Prunner pozdravil zdvořile a pokračoval dál. Úředník se však při pohledu na Bethlena zarazil, potom sklopil oči a zrychlil krok.

Filip se za ním chtěl otočit, ale Bethlen mu položil dva prsty na loket.

„Nedívejte se za ním.“

„Všiml jste si ho taky?“

„Ano. A on si všiml nás. Kdybyste se teď otočil, řeknete mu, že nás zaujal.“

Filip se přinutil pokračovat stejným tempem. Trvalo mu několik kroků, než znovu promluvil. „Takže ho budeme sledovat?“

„Zatím si zapamatujeme jeho tvář, oděv a to, s kým šel. Nic víc. Trpělivost je při podobné práci cennější než rychlé nohy.“

„To říkáte hlavně proto, že víte, že bych za ním běžel.“

„Říkám to proto, že byste za ním běžel hlučně.“

Filip se nadechl k protestu, ale nakonec ho spolkl. Bethlenův suchý tón mu připomněl, že tentokrát nejde o žert. Riedl nebo jeho lidé mohli vědět o listinách, útoku i Eusebiově zranění. Jediná ukvapená reakce by jim prozradila, že pátrání pokračuje.

Ve výklenku u oken se Bethlen zastavil a předstíral, že upravuje sponu na plášti. „Ještě jedna věc. V chodbách budete mluvit pouze o Eusebiovi. Jméno Veronika tady nesmí zaznít.“

Filip zvážněl. „Vím.“

„V pokoji jste ji použil několikrát.“

„Tam byli jen naši.“

„Ve Vídni nejsou žádné zdi jen naše. Stačí služka za dveřmi, písař ve vedlejší místnosti nebo člověk u větrací šachty. Tajemství se obvykle neztratí kvůli zradě. Ztratí se kvůli pohodlnosti.“

Filip sklopil oči. „Dám si pozor.“

Bethlen přikývl. Tentokrát v jeho výrazu nebyl posměch. „Věřím vám. Jen potřebuji, abyste to vzal vážně dřív, než uděláte chybu.“

Došli k malé kanceláři, kde dva písaři přepisovali seznamy služeb. Bethlen se zeptal na běžné věci: kdo nastoupil v noci, kdo měl klíče od skladu a zda se některý ze sluhů neomluvil pro nemoc. Otázky působily nevinně a Filip poprvé pochopil, jak se dá vyšetřovat, aniž člověk vysloví jméno podezřelého.

Odpovědi nepřinesly důkaz. Jeden strážný si vyměnil službu, dva sluhové onemocněli a několik klíčů prošlo rukama více lidí, než bylo rozumné. Bethlen si všechno uložil do paměti a nedal najevo zklamání.

Když vyšli zpět na chodbu, Filip se k němu naklonil. „Takže jsme nic nenašli.“

„Našli jsme, že v tom systému je dost mezer, aby je mohl někdo dlouho využívat. A také jsme zjistili, kdo při našich otázkách ztichl.“

„Ten mladý úředník?“

„Možná. Anebo se vás jen bojí. Proto ho teď necháme na pokoji.“

Filip se zatvářil nespokojeně, přesto přikývl. „Dobře. Žádné hrdinství.“

„Žádné hlučné hrdinství,“ opravil ho Bethlen. „Tiché může být užitečné.“

Na rozcestí se zastavili. Bethlen zamířil k dalším kancelářím a Filipa poslal zjistit, zda se mezi služebnictvem mluví o konci vyšetřování. Mladík se tentokrát nerozběhl. Odešel pomalým krokem, ramena uvolněná, jako by ho čekala jen nudná pochůzka.

Bethlen ho chvíli sledoval. Potom se obrátil k severnímu křídlu. Měli tři dny, zraněného hlavního vyšetřovatele a protivníka, který se dosud skrýval za papíry, sudy a cizími rukama. Přesto se poprvé od audience necítil zcela bezmocný. Pokud Riedl uvěřil, že mají strach, mohl konečně udělat krok sám.

Bert šel rychle, ale ne tak, aby budil pozornost. Chodby už se pomalu nořily do podvečerního šera a v oknech zůstával poslední zbytek světla. Cestou minul dva sloužící, kteří nesli dříví, a jednu děvečku s košem prádla, ale nevnímal je. V hlavě mu pořád běžel Rudolfův dopis, Matyášův tón a hlavně to jediné slovo, které se mu vracelo znovu a znovu.

Pod ochranou.

U Marty zaklepal jen jednou a hned vešel. V místnosti bylo teplo, těžký pach bylin a ticho, které člověka nutilo ztišit hlas, i kdyby nechtěl. Marta stála u kamen a něco drtila v hmoždíři. Aniž se otočila, řekla:

„Jestli jdeš dělat hluk, tak se rovnou otoč.“

„Nejdu.“

Teprve pak se na něj podívala. „Tak mluv tiše.“

Bert přešel blíž k lůžku. Veronika nespala. Ležela opřená výš na polštáři, oči otevřené, tvář pořád bledou, ale už ne tak děsivě jako předtím. Jakmile ho uviděla, bylo jasné, že z jeho výrazu poznala, že se něco změnilo.

„Co se stalo?“

Bert si přisunul židli a posadil se vedle ní. Chvíli mlčel, jako by hledal nejméně špatný způsob, jak to říct.

„Byli jsme u Matyáše.“

„To už jsem poznala z tvého obličeje. Co chtěl?“

„Věděl o tobě.“

Veronika jen nepatrně svraštila čelo. „Jak moc?“

„Že ležíš. Že máš otevřenou ránu. Víc neřekl.“

„To je samo o sobě dost.“

„Ano.“

Marta od kamen utrousila: „Na to nepotřebuju arcivévodu. To vidím taky.“

Veronika ji ignorovala. Dívala se jen na Berta. „A dál?“

Bert sáhl dlaní po stehně, jako by tam pořád cítil ten dopis. „Přišel list z Prahy. Rudolf tě chce zpátky.“

Veronika zůstala chvíli úplně nehybná. „Teď?“

„Ne hned. Ale co nejdřív, jakmile to půjde.“

„Proč?“

„To tam nebylo.“

„To je hloupost.“

„Já vím.“

Na okamžik se odmlčela a zavřela oči. Bert ji znal dost dlouho na to, aby poznal, že se v ní teď nehádá bolest jen s únavou, ale i s myšlenkami, které se rozbíhají všemi směry najednou.

„Je tam něco dalšího?“ zeptala se tišeji.

Bert přikývl. „Máš jet pod ozbrojeným doprovodem.“

Tentokrát oči otevřela hned. „Cože?“

„Přesně tohle jsme řekli taky.“

Marta zvedla hlavu od stolu. „Pod ozbrojeným doprovodem? To už nezní jako obyčejné volání domů.“

„Ne,“ řekl Bert.

Veronika se pomalu nadechla, ale ten nádech ji zabolel a hned se jí to promítlo do tváře. Přesto to přešla.

„Takže v Praze se něco stalo.“

„Taky si to myslím.“

„Myslíš?“ Její hlas byl najednou ostřejší. „Berte, jestli Rudolf píše až sem a chce mě poslat se stráží, tak se něco stalo určitě.“

„Veroniko—“

„Ne. To není drobnost. A ještě do toho máme Riedla.“

Marta odložila hmoždíř na stůl o něco hlasitěji. „A ještě do toho máš ležet.“

Veronika k ní obrátila hlavu. „Já ležím.“

„Tělem možná. Hlavou lítáš po půlce říše.“

Bertovi skoro cuklo v koutku. Veronika po Martě sjela pohledem, ale neměla sílu se s ní přít.

„Co řekl Matyáš na Riedla?“ zeptala se znovu.

„Že ho bez důkazu zavřít nemůže. A že když po něm půjde moc brzy, uklidí všechno kolem sebe.“

Veronika pomalu přikývla. „To není hloupé.“

„Taky řekl, že máme tři dny.“

Na to zareagovala hned. „Tři dny?“

„Ano.“

„To je málo.“

„To jsme říkali taky.“

Veronika se opřela hlouběji do polštáře a zadívala se do prázdna před sebe. Bert mlčel. Nechal ji, ať to v sobě srovná. Marta mezitím přešla ke stolu, nalila něco z hliněné lahvičky do malé misky a postavila ji na kraj lavice.

„Až domyslí svět, vypije to.“

Veronika ji úplně přeslechla. „Co ještě?“

„Matyáš chce, aby se o Praze nemluvilo. Kvůli Riedlovi. A Bethlen zůstal u něj. Má zjistit, kdo mu z kanceláře mohl krýt záda.“

„A Filip?“

Bert si odfrkl. „Šel s ním.“

V té chvíli, jako by si je Filip přivolal sám, se někde venku ozvalo zadunění, pak zaklení, které sem dolehlo i přes zavřené okno, a vzápětí hlas, který nešlo přeslechnout.

„To nebyla moje vina! Ten kýbl tam neměl co dělat!“

Marta zavřela oči. „To je on.“

Bert se poprvé za celý večer opravdu usmál. Veronika taky, i když jen krátce.

„Aspoň vím, že žije.“

„To bohužel ano,“ zamumlala Marta.

Venku se ještě ozval druhý hlas, mnohem klidnější. Bethlen. Nebylo mu rozumět každé slovo, ale tón byl jasný. Tichý, chladný a přesně ten, který člověka donutí litovat i vlastní nohy.

Veronika se znovu podívala na Berta. „Co jsi udělal s dopisem?“

„Spálil.“

„Dobře.“

„Pošlu zprávu do Pražského domu.“

Na to přikývla o něco pomaleji. „Matěj musí zjistit, co se v Praze děje. Hned.“

„Už na to myslím.“

„Anežský klášter taky. Jestli se něco pohnulo kolem brány, může to souviset.“

Bert chvíli mlčel. „To už je moc směrů najednou.“

„Já vím.“

„A ty ležíš.“

Teď se na něj podívala skoro dotčeně. „To už jsi říkal.“

„A řeknu to ještě mockrát.“

Marta si vzala misku a přinesla ji k posteli. „Tak dost řečí. Napřed tohle.“

Veronika se k tomu ani nemusela sklánět, aby se zatvářila znechuceně. „To smrdí už odsud.“

„Výborně. Tak máš nos v pořádku.“

„Co to je?“

„Něco, po čem nebudeš tak chytrá na vlastní škodu.“

Bert se opřel lokty o kolena a sledoval, jak Veronika misku vezme, přičichne si podruhé, jako by se snad mohla změnit, a pak se napije. Hned po prvním loku zavřela oči.

„To je odporné.“

„A celé to vypiješ.“

„Marto.“

„Celé.“

Veronika ji chvíli probodávala pohledem, pak dopila zbytek a vrátila jí misku, jako by jí vracela osobní urážku.

„Spokojená?“

„Ještě ne. Budeš si lehat.“

„Sedím.“

„To vidím. A teď si lehneš.“

Bert vstal a pomohl jí opatrně níž. Jakmile se pohnula, stáhlo se jí obočí bolestí. Zasykla tiše, skoro proti své vůli. Bert to slyšel. Marta taky. Nikdo z nich to nekomentoval.

Když si konečně lehla, chvíli jen dýchala a sbírala síly, než znovu promluvila.

„Berte.“

„Hm?“

„Až se vrátí Filip, pošli ho sem.“

„Proč?“

„Protože se mi zdá, že dneska spadl do něčeho, co by mohlo být užitečné.“

Bert si odfrkl. „Na něj to pasuje až příliš přesně.“

„Právě.“

Marta jí přetáhla přikrývku výš. „Až se vrátí Filip, nikam sem nepůjde, dokud mu to nedovolím.“

„On je ale užitečný.“

„On je hlučný.“

„To nevylučuje jedno druhé.“

Bert se na okamžik podíval z jedné na druhou a musel sklopit oči, aby se nezačal smát příliš nahlas.

Ve stejné době Bethlen s Filipem procházeli užší zadní chodbou při kancelářích. Filip si pořád utíral rukávem vodu z kabátce a mračil se na svět.

„Já pořád tvrdím, že ten kýbl tam nebyl předtím.“

„Možné to je,“ řekl Bethlen.

Filip po něm překvapeně střelil pohledem. „Počkejte. Vy mi věříte?“

„Nevkládej do toho cit.“

„To není cit. To je šok.“

Bethlen se zastavil před malými dveřmi vedoucími do postranního spisového skladu. Byly pootevřené. To samo o sobě nebylo nic zvláštního. Zvláštní bylo, že když je Filip před chvílí míjel, byly zavřené.

„Tady,“ řekl Bethlen.

Filip hned přestal remcat. Naklonil se blíž. „Byly otevřené?“

„Ne.“

Bethlen je jemně odtlačil. Uvnitř byla tma, pach papíru, vosku a něčeho, co Filip poznal až o vteřinu později.

„Víno.“

Bethlen se na něj krátce podíval. „Dobře.“

„Co dobře?“

„Že sis toho všiml.“

Filip na okamžik vypadal skoro pyšně, ale rychle to schoval. Společně vstoupili dovnitř. Na stole u zdi ležel otevřený svazek listin a vedle něj prázdný pohár, na jehož dně zůstala tmavá kapka.

Bethlen se zastavil hned u stolu. Filip obešel lavici, zakopl o její nohu, zachytil se o polici a tentokrát nic neshodil. Jen na něco sáhl. Na malý voskový otisk, přilepený zespodu k hraně police.

„Počkejte.“

Bethlen k němu přišel. Filip opatrně odlepil kousek vosku a položil ho do dlaně. I ve tmě bylo znát, že na něm bývala pečeť, jen rozlomená a zmáčknutá. Ale uprostřed pořád zůstala čitelná část znaku.

Písmeno R.

Bethlenovi se v očích něco změnilo. „Tohle nevezmeme nikam jinam než k Matyášovi.“

Filip se na vosk zadíval a pak zvedl hlavu. „Takže jsem zase něco našel já.“

„Ano.“

„Začínám se bát, že jsem talent.“

„Neboj se. To ještě prokážeme.“

Filip by se urazil, ale tentokrát na to neměl čas. V hlavě mu už běželo jediné.

Riedl.

A vůbec poprvé toho jména neměl plnou pusu jako cizího podezření, ale jako něčeho, co se začíná měnit v reálnou chybu.

Bert u Marty nezůstal dlouho. Když viděl, že Veronika konečně aspoň na chvíli zavřela oči a Marta nad ní drží stráž přísněji než dvorská garda, potichu vstal.

„Kam jdeš?“ zeptala se Marta, aniž se otočila od stolu.

„Poslat zprávu.“

„Tak ji pošli a vrať se. A nikoho dalšího mi sem netahej.“

Bert jen přikývl. U dveří se ještě jednou ohlédl k posteli. Veronika ležela nehybně, bledá, s tmavými vlasy rozlitými po polštáři, ale dýchala už klidněji. Teprve potom vyšel na chodbu.

Ve vedlejší malé komůrce, kterou jim Bethlen nechal k dispozici, bylo šero a chlad. Na stole stál svícen, vedle něj kousek vosku, kalamář a pár čistých listů. Bert za sebou zavřel, na okamžik se opřel rukama o desku a vydechl. V hlavě se mu honilo příliš mnoho věcí najednou. Praha. Rudolf. Ozbrojený doprovod. Riedl. A Veronika, která sotva držela pohromadě a přesto už zase myslela na všechno kolem.

Posadil se, přitáhl si papír blíž a chvíli jen držel pero nad prázdným listem. Nešlo to psát otevřeně. Kdyby se to dostalo do cizích rukou, nesmělo z toho být poznat víc, než bylo nutné. Zároveň to ale Matěj musel pochopit hned.

Nakonec začal.

Matěji, v Praze se muselo něco stát. Přišel přímý rozkaz od císaře. Eusebius se má vrátit co nejdřív a pod ozbrojeným doprovodem. To slovo nepřehlédni. Zjisti, co se děje u dvora, kdo rozkaz vyžádal a co se změnilo kolem domu i kláštera. Piš jen přes jisté ruce. Tady sledujeme Riedla. Veronika je těžce zraněná, ale žije. Nic dalšího zatím nepiš do odpovědi otevřeně.

Došel až sem, zastavil se a pero na chvíli odložil. Měl chuť připsat víc, třeba že má strach, že se něco stahuje z obou stran najednou, že se jim Vídeň začíná lámat pod rukama a že Rudolf nejedná z rozmaru. Místo toho jen sklonil hlavu a pod poslední řádek dopsal krátký znak, který v Pražském domě poznají.

Pak si text přečetl znovu, škrtl dvě slova, jedno přepsal a teprve potom dopis složil. Zapečetil ho voskem bez znaku, jen čistě, aby nebudil pozornost. Nechtěl, aby vypadal důležitě. Právě naopak.

Když otevřel, na chodbě už na něj čekal Filip. Opíral se ramenem o zeď a tvářil se, že tam stojí náhodou, což mu nikdo soudný nemohl věřit.

„Takže píšeš.“

„Ano.“

Filip sjel pohledem ke složenému listu. „Do Prahy?“

Bert přikývl.

„A dozvím se, co je v něm?“

„Že tam mají začít dávat pozor.“

„To je všechno?“

„Pro tebe ano.“

Filip se zamračil, ale pak ukázal ke dveřím komory. „Bethlen je zpátky u Matyáše. S tím voskem.“

„Jak vypadal?“

„Bethlen? Jako Bethlen.“ Filip pokrčil rameny. „Matyáš? Naštvaně. Ale tak nějak tiše. Což je horší.“

Bert si dopis zasunul pod kabátec. „Potřebuju někoho, kdo to odnese.“

„Máš mě.“

Bert k němu zvedl oči. „Právě proto říkám někoho.“

„To je podpásovka.“

„To je zkušenost.“

Filip si odfrkl, ale koutek mu cukl. „Dobře. A komu to dáš?“

Bert se rozhlédl chodbou, pak ho vzal o pár kroků dál ke schodišti, kde nebylo tolik slyšet. „Je tu starý posel od Vatikánu. Říkají mu Lorenzo. Nosí listy mezi dvory a kláštery už roky. Nikdo si ho moc nevšímá, protože vypadá, jako by celou cestu prospal.“

„Taková zpráva slibuje potíže.“

„Je spolehlivý. A hlavně nemluví.“

Filip chvíli mlčel a pak se podíval směrem k Martinu pokoji. „Jak jí je?“

Bert se opřel loktem o chladnou zeď. „Naštvaná, že musí ležet. Takže o trochu líp.“

„To je dobré znamení?“

„U ní ano.“

Filip si promnul zátylek. „Stejně je to divné.“

„Co.“

„Vidět ji takhle.“ Chvíli hledal slova a tentokrát se nesnažil být vtipný. „Jako Veroniku. Ne jako Eusebia. Ještě jsem si na to nezvykl.“

Bert po něm krátce pohlédl. „Nemusíš si zvykat hned.“

„A ty jsi v klidu?“

„Ne.“

To Filipa překvapilo víc než cokoliv předtím. „Nevypadáš tak.“

„Protože kdybych tak vypadal, bylo by to k ničemu.“

Chvíli tam stáli mlčky. Pak se zdola z nádvoří ozvalo zakašlání a pomalé kroky. Bert se naklonil přes zábradlí. Po schodech stoupal starší muž v tmavém plášti, úzký v ramenou, s brašnou přes bok. Šel pomalu, ale jistě, jako člověk, který se nikam nežene, protože ví, že stejně dojde.

„To je on,“ řekl Bert.

Seběhli dolů a zastavili ho ještě u boční chodby. Lorenzo vzhlédl, mžouravě se podíval nejdřív na Berta a pak na Filipa.

„Tak copak,“ zamumlal. „Vy dva nevypadáte jako dobré zprávy.“

„Potřebuju, aby tohle došlo do Pražského domu. Do vlastních rukou Matěje. Nikomu jinému.“

Lorenzo si dopis nevzal hned. „Jak rychle?“

„Co nejdřív.“

„To říká každý.“

„Je to důležité.“

Starý muž se na něj chvíli díval a pak konečně natáhl ruku. Bert mu list podal.

„A kdyby se někdo ptal?“ zeptal se Lorenzo.

„Řeknete, že nesete modlitby a účty.“

Filip se ušklíbl. „To je hrozné krytí.“

„Právě proto funguje,“ odvětil Lorenzo, schoval dopis do brašny a zapnul přezku. „Když je v tom Bůh a peníze, nikdo se neptá rád moc dlouho.“

Bert poprvé za celý večer skoro vydechl úlevou. „Děkuju.“

„Poděkuješ, až to dojde.“

Otočil se a zase pomalu zmizel směrem ke dvoru.

Filip za ním chvíli koukal. „Já ho mám rád.“

„Ty máš rád každého, kdo ti neporučí.“

„To není pravda. Mám rád i Veroniku. A ta poroučí pořád.“

„To je něco jiného.“

Filip se na něj podíval bokem. „Ano. To je.“

Než stihli říct něco dalšího, z horní chodby se ozval rychlý krok. Bethlen. Šel přímo k nim, kabátec zapnutý až ke krku, tvář ještě chladnější než předtím.

„Matyáš chce Riedla zítra ráno vidět.“

Bert se narovnal. „Jen vidět?“

„Zatím ano. Nechce ho ještě sevřít. Chce mu dát pocit, že jde o běžnou věc.“ Bethlen se zastavil těsně u nich. „Ale ten vosk ho zaujal víc, než dal najevo.“

„A co zbytek?“ zeptal se Filip. „Máme něco?“

Bethlen na okamžik zaváhal, pak sáhl do rukávu a vytáhl malý přeložený lístek. „Tohle bylo ve stejné místnosti. Zastrčené mezi knihami. Nejspíš to tam zůstalo omylem.“

Bert si lístek vzal, rozložil ho a přečetl jen dva řádky.

Po setmění. Zadní dvůr. Bez svědků.

Dole nebylo jméno. Jen jedna krátká značka. R.

Filip vtáhl vzduch mezi zuby. „To už nevypadá jako náhoda.“

„Nevypadá,“ řekl Bethlen. „Ať už to psal kdokoliv, někdo čekal, že se tam večer někdo sejde.“

Bert zvedl oči. „Kdy?“

„Dnes.“

To slovo mezi nimi zůstalo viset.

Filip byl první, kdo promluvil. „Tak tam půjdeme.“

Bethlen se na něj podíval. „My možná.“

„A já co? Budu zase sedět někde u dveří a tvářit se přehlédnutelně?“

„Ano,“ řekl Bethlen bez mrknutí.

Filip otevřel pusu, ale Bert ho předběhl. „Nejdřív za Veronikou. Musí to vědět.“

„Marta tě zabije, jestli ji vzbudíš,“ namítl Filip.

„Tak ji nevzbudím.“

Bethlen krátce přikývl. „Řekni jí to stručně. Pak se vrátíš. Máme málo času.“

Bert už byl v půli kroku, když se ještě otočil. „A Riedl?“

Bethlenův pohled ztvrdl. „Jestli je to jeho schůzka, dnes v noci udělá první chybu. A my budeme u toho.“

Filip se narovnal tak rychle, až málem znovu zavadil o vědro postavené u zdi. Tentokrát ho ale uviděl včas, zastavil se těsně před ním a hrdě prohlásil: „Vidíte? Učím se.“

Bethlen po něm přejel pohledem. „To ještě neříkej nahlas.“

Bert už to neslyšel. Mířil zpátky k Martě, v hlavě šum, v ruce pomačkaný lístek a v hrudi ten nepříjemný pocit, který přichází těsně před něčím, co může všechno zlomit.

Bert se vrátil ke dveřím Veroničina pokoje rychle, skoro až příliš. V hlavě mu ještě doznívalo všechno, co právě viděl a slyšel, a čím víc se blížil, tím víc měl potřebu ji vidět. Aspoň na chvíli. Jen se ujistit, že je v pořádku, že dýchá klidně a že se tenhle den aspoň na okamžik zastavil. Natáhl ruku ke klice, ale v tu chvíli se dveře otevřely samy a vešla mu do cesty Marta.

Stála pevně ve dveřích, ani o krok neuhnula. Vypadala unaveně, ale oči měla jasné a přísné. Bert hned pochopil, že tudy nepůjde.

„Ne.“

Bert se zarazil a chvíli na ni jen koukal.

„Jen se podívám.“

Marta pomalu zavrtěla hlavou.

„Nepodíváte. Usnula. Dala jsem jí odvar z bylin, aby se konečně prospala, a teď bude spát.“

Bert se mimoděk zkusil naklonit, jestli přes Martino rameno něco zahlédne, ale ona se jen nepatrně posunula a zakryla celý vchod ještě důkladněji. Nebyla vysoká ani hrozivá, ale stála tam s takovou jistotou, že dveře za ní najednou působily jako zazděné.

„Marto.“

„Ne.“

Řekla to stejně klidně jako poprvé, ale tentokrát v tom bylo něco definitivního. Bert si promnul čelo a vydechl nosem. V ruce pořád držel lístek a až teď si uvědomil, jak ho svírá pevně, až ho skoro mačká. Chtěl něco namítnout, jenže Marta ho předběhla.

„Celý den ji vláčeli sem a tam, sotva se drží na nohou, a když konečně usnula, nebudu ji kvůli vám budit.“

Bert křivě stáhl ústa.

„Kvůli mně.“

„Ano, kvůli vám taky. A kvůli všem ostatním, co mají pořád pocit, že ještě něco musí slyšet, vidět nebo řešit. Nemusí. Teď spí.“

Na okamžik bylo ticho. Bert sklopil oči ke dveřím za jejími zády, jako by přes ně přece jen mohl vycítit, co se děje uvnitř. Nic neslyšel. Žádný pohyb, žádný hlas. Jen ticho. To ho přesvědčilo víc než Marta.

Přesto se nevzdal hned.

„Aspoň na chvíli.“

Marta se na něj podívala tím pohledem, kterým člověk dává jasně najevo, že slyšel, ale vůbec ho to neobměkčilo.

„Ne.“

Bert chvíli mlčel. Pak lehce zaklonil hlavu a zavřel oči, jako by v duchu počítal do deseti a snažil se nerozčílit. Jenže ani to nepomohlo. Když je znovu otevřel, Marta stála pořád stejně. Neústupná, pevná, klidná. V tu chvíli mu někoho připomněla tak silně, až ho to skoro odzbrojilo.

„Vy jste celá Žofie.“

Na Martě nebylo poznat, jestli ji to pobavilo nebo urazilo.

„To beru jako pochvalu.“

A než Bert stačil říct cokoli dalšího, zatlačila dveře o něco víc k sobě.

„Teď běžte.“

Pak mu je zavřela přímo před nosem.

Bert zůstal stát na chodbě a nevěřícně na ty zavřené dveře hleděl. V jedné ruce držel lístek, druhou měl ještě napůl zvednutou, jako by se pořád rozhodoval, jestli znovu zaklepe. Nakonec ji pomalu spustil. Zaklepání by nepomohlo. To věděl jistě. Když si Marta něco vzala do hlavy, byl konec.

„Celá Žofie,“ zamumlal si ještě jednou pro sebe, tentokrát tišeji.

Pak si přimáčkl lístek do dlaně, pokrčil rameny a otočil se. Na chodbě bylo šero a chlad. Kámen pod nohama studil i přes boty a v domě se znovu rozhostilo to zvláštní ticho, které člověka nenechá vydechnout. Bert se rozešel dál, pomaleji než před chvílí. Teď už věděl, že se k Veronice nedostane. Marta to zařídí, i kdyby měl vyrazit dveře. A na to byl přece jen ještě dost rozumný.

Sešel pohledem k lístku ve své ruce. Pomačkaný kus papíru najednou vážil víc než před chvílí. Pořád nevěděl, co přesně znamená, ale cítil, že to není maličkost. Že to není další ztracená stopa, kterou odfoukne vítr. Jestli měl dnes někdo právo nespat, pak určitě ne Veronika, ale on, Filip a Bethlen.

Znovu zastrčil lístek do rukavice a vykročil chodbou dál. Musel je najít. Oba. A co nejdřív.

Máš pravdu, večer ne. Je to pozdní odpoledne. Opravím to přirozeněji.

Bert tak nějak odhadoval, kde by je mohl najít, a nespletl se. Seděli v kuchyni u stolu. Před sebou měli misky s polévkou a k tomu chléb. Filip jedl, jako by snad několik dní neviděl jídlo. Jednou rukou držel krajíc, druhou nabíral lžící a mezi tím ještě hlasitě srkal. Bethlen seděl vedle něj klidněji, ale už z jeho výrazu bylo jasné, že Filipovy způsoby snáší jen s velkým sebezapřením.

Když Bert vešel, oba k němu zvedli hlavu. Filip na něj kývl, i když měl plnou pusu.

„Jak jí je?“

Vyšlo to z něj tak nešťastně, že spolu se slovy vyprskl i trochu polévky a drobky chleba. Bethlen se na něj otočil pomalu a podíval se na něj tak přísně, jako by mu nejradši opravdu zakroutil krkem.

„Vy na mě právě prskáte rozžvýkaný chleba. Vy neumíte jíst?“

Filip rychle polkl, otřel si pusu hřbetem ruky a podíval se na něj provinile.

„Promiňte.“

Ten pohled měl skoro psí. Bethlenovi to ale bylo očividně úplně jedno. Jen si znechuceně oprášil rukáv a znovu vzal do ruky lžíci.

Bert si přisedl ke stolu.

„Spí. Je u ní Marta. Mě dovnitř ani nepustila.“

Filip se uchechtl.

„Tak to je špatný.“

„To teda je,“ zamumlal Bert. „Postavila se do dveří a bylo rozhodnuto.“

Bethlen k němu krátce zvedl oči.

„Aspoň někdo má rozum. Potřebuje klid.“

Bert si promnul šíji. Věděl, že má pravdu, ale stejně ho to štvalo. Chtěl ji vidět, aspoň na okamžik, jen se ujistit, že je opravdu v pořádku. Místo toho ho Marta vyhodila dřív, než stačil pořádně otevřít pusu.

Do kuchyně přišla kuchtička, mladounká dívka s červenými tvářemi, a položila před Berta misku s polévkou a kus chleba. Bert se na ni unaveně usmál.

„Děkuju.“

Dívka lehce přikývla. Filip se na ni hned zazubil taky, ale ta jen svraštila čelo a rychle zase odešla. Bethlen si povzdechl.

„Jestli se chcete usmívat na děvčata, zkuste to až po jídle. Až si aspoň vypláchnete hubu.“

Filip se narovnal a dotčeně se na něj podíval.

„No dobře. Jsem ještě mladý.“

„To není omluva.“

Bert už mezitím vzal lžíci a ochutnal. Polévka nebyla špatná. Byla horká a po tom všem mu vlastně přišla vhod. Jenže sotva spolkl první sousto, hlavou mu prolétlo něco úplně jiného. Burger. Hranolky. Vyhlazené studené pivo. Tak živě, až ho to zabolelo. Najednou se mu zastesklo po domově a po době, která byla pryč. Po obyčejných věcech, které člověk bere jako samozřejmost, dokud je neztratí.

Chvíli jedli mlčky. Filip se zase věnoval misce, Bethlen jedl pomalu a občas po Bertovi sjel pohledem, jako by čekal, kdy konečně vytáhne to, s čím přišel. Bert to nakonec udělal. Odložil lžíci, sáhl do kabátce a položil pomačkaný lístek doprostřed stolu.

Filip hned přestal žvýkat.

„To je on?“

Bert přikývl.

„Ten, co jsme našli u těch dokumentů.“

Bethlen si utřel prsty a natáhl se po něm. Bert na něj ale ještě na okamžik položil ruku.

„Pořád nevíme, co na něm je.“

Filip se naklonil blíž.

„Tak ho rozložte.“

Bert chvíli mlčel. Díval se na ten kus papíru, jako by se po rozvinutí měl proměnit v něco mnohem horšího. Nakonec ruku stáhl. Bethlen lístek opatrně vzal a začal ho pomalu rozvírat. Filip ani nedýchal. Bert seděl naproti nim a znovu cítil ten nepříjemný tlak v hrudi.

Na lístku nebylo jméno ani věta. Jen čísla. Krátká řada, pečlivě napsaná, oddělená tak, že bylo hned jasné, že to není náhoda. Všichni tři na ně chvíli jen zírali.

„Co to je?“ vydechl Filip.

Bethlen si lístek přitáhl blíž k očím, jako by z něj mohl pouhým pohledem dostat víc. Bert se naklonil nad stůl a mračil se na ta čísla stejně nechápavě.

„Jedno vím jistě. Telefon to není.“

Filip i Bethlen po něm hned střelili pohledem.

„Co?“ vyhrkl Filip.

„Co je telefon?“ zeptal se Bethlen pomalu a podezřívavě.

Bert ztuhl. Zase mu to ujelo. Myšlenka byla rychlejší než rozum a slovo vyklouzlo ven dřív, než ho stačil zarazit. Narovnal se a podíval se z jednoho na druhého. Oba čekali. Filip zvědavě, Bethlen s tím svým klidným, nepříjemně soustředěným výrazem.

„Toho si nevšímejte. Občas mi nějaké slovo prostě vystřelí.“

Filip si odfrkl a ukázal na něj lžící.

„Ty jsi jak Eusebius. Taky občas něco řekne a nikdo neví co.“

Bert se pousmál. Jen krátce, unaveně, ale přece.

„Tak vidíš. Nejsem v tom sám.“

V duchu ho to zvláštně uklidnilo. Aspoň jednou v tom nebyl sám. Aspoň jednou nebyl jediný, komu sem tam ujelo něco, co do téhle doby nepatřilo.

Bethlen je ale nenechal odbočit na dlouho. Položil lístek doprostřed stolu a znovu se zadíval na čísla.

„Jestli to není letopočet a není to ani částka, bude to nejspíš nějaké značení.“

„Čeho?“ zeptal se Filip.

„To zatím nevíme.“

Bert se znovu naklonil blíž. Čísla byla napsaná jistou rukou, bez zaváhání. To nebyl vzkaz načmáraný ve spěchu. Spíš poznámka pro někoho, kdo přesně ví, co v ní hledá. A právě to bylo nejhorší.

„Mohlo by to být pořadí,“ řekl tiše. „Nebo odkazy.“

„Na co?“

„Na listiny, jména, místa, dodávky. Na cokoliv.“ Bert si promnul čelist. „Jenže bez klíče jsou to pořád jen čísla.“

Bethlen pomalu přikývl.

„A právě proto ten lístek někdo schoval. Kdo ho najde bez vysvětlení, tomu neřekne nic. Kdo zná význam, tomu řekne všechno.“

Filip se zamračil a znovu se naklonil nad stůl.

„Mně se to nelíbí.“

„Mně taky ne.“

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Polévka chladla, chléb ležel nakousnutý na stole, ale nikdo tomu teď nevěnoval pozornost. Všechno se stáhlo k tomu malému kusu papíru.

„A co když je to šifra?“ nadhodil Filip.

Bethlen zvedl oči.

„To mě napadlo také.“

Bert sevřel rty. To slovo se mu nelíbilo, protože dávalo až moc smysl. Kdo nechtěl být pochopen, psal v náznacích. Kdo se bál, že ho někdo chytí, nezanechal po sobě nic, co by bez správného klíče šlo přečíst.

Filip si vzal do ruky chleba, ale zapomněl se zakousnout.

„Takže máme kus papíru s čísly, kterým nerozumíme. To je skvělý.“

„Máme víc než ráno,“ opravil ho Bethlen.

„A míň, než bych chtěl,“ zamumlal Bert.

Znovu vzal lístek do ruky a chvíli si ho prohlížel. Ne, tohle nebyla náhoda. A nebyla to ani bezvýznamná poznámka. Někdo si dal práci, aby ta čísla zůstala nenápadná. A někdo jiný by kvůli nim možná bez váhání zabíjel.

Bert pomalu vydechl a zvedl oči k oběma mužům.

„Ať to znamená cokoli, není to maličkost.“

Všichni tři na ten lístek chvíli jen zírali a čím déle se na něj dívali, tím méně mu rozuměli. Čísla tam stála jasně, pečlivě napsaná, ale bez jediného vodítka. Bert si promnul čelo, Filip se mračil a Bethlen sledoval papír tak soustředěně, jako by ho mohl přinutit, aby promluvil.

Do kuchyně vešla kuchařka. Byla to postarší žena menší postavy, ale působila pevným dojmem. Měla bujné poprsí, ruce si utírala do zástěry a tváře jí jen hořely od tepla z plotny. Vlasy měla spletené do copu, omotaného kolem hlavy jako věnec. Zastavila se u jejich stolu a přelétla pohledem prázdnější misky.

„Tak co, chutnala polévka?“

Všichni tři k ní zvedli hlavu.

„Ano, děkujeme,“ řekl Bethlen.

„Byla výborná,“ přidal se Bert.

Filip jen horlivě přikývl, protože měl zrovna zase plnou pusu chleba.

Kuchařka se spokojeně usmála, ale pak jí zrak sjel na lístek položený mezi miskami. Naklonila hlavu trochu ke straně a zamrkala.

„To budete tahat ty sudy?“

Všichni tři strnuli.

„Sudy?“ zopakoval Bert.

Kuchařka se po nich podívala skoro až nechápavě.

„No sudy přece. To je papír od sudů s vínem.“

Na okamžik bylo v kuchyni ticho. Filip přestal žvýkat. Bethlen pomalu narovnal záda. Bert se díval nejdřív na ni, pak na lístek a zase zpátky.

„Jste si jistá?“ zeptal se Bethlen.

Žena si odfrkla, jako by položil zbytečnou otázku.

„Tohle ví přece každý, kdo se kolem skladu aspoň jednou mihl. Čísla sudů. Nebo pořadí. Správce si to takhle zapisuje pořád.“

Bert se okamžitě podíval na Bethlena a v očích mu poprvé po dlouhé chvíli přeskočila jiskra.

„Jasně. Eusebius přece mluvil se správcem a ten si pořád něco zapisoval.“

Filip konečně polkl.

„Takže to není šifra?“

„To ještě nevíme,“ řekl Bethlen, ale bylo vidět, že i jemu hlavou proběhlo totéž. „Může to být prosté značení. A nebo ne tak prosté.“

Kuchařka si znovu utřela ruce do zástěry.

„Běžte za správcem. Myslím, že už jste tam jednou byli, ne?“

„Byli,“ řekl Bert a už se zvedal od stolu.

Teď to do sebe najednou zapadalo. Sklad, víno, zapisování, čísla. Konečně něco, co se dalo chytit. Konečně stopa, která nevypadala jako mlha. Bert se tak prudce otočil ke kuchařce, až málem shodil misku. Chytil ji za ramena, rychle jí vtiskl pusu na tvář a hned zase ustoupil.

„Jste poklad.“

Kuchařka na něj vytřeštila oči, ale než stačila něco říct, Bert už mířil ke dveřím.

„Berte!“ zavolal za ním Bethlen. „Nechal jste si tady věci.“

Bert se zarazil, prudce se otočil a zase se vrátil ke stolu.

„No ano.“

Popadl lístek, klobouk i rukavice, málem do sebe vrazil Filipa, který se taky zvedal.

„Tak pojďte.“

Filip si rychle otřel ruce o kabátec a vyskočil.

„Já jdu taky.“

Bethlen se zvedl pomaleji, ale v očích měl stejnou ostražitost jako před chvílí Bert. Tahle stopa mohla být konečně pravá. A nebo je mohla zavést ještě hlouběji do něčeho, co zatím viděli jen zpovzdálí.

Bert už ale čekat nehodlal. Strčil klobouk na hlavu, lístek sevřel v ruce a vyrazil ze dveří rovnou směrem ke skladu s vínem.

Bert nasadil takové tempo, že mu Filip s Bethlenem sotva stačili. Neohlížel se, jen šel rychle dál, s kloboukem v ruce a lístkem sevřeným v dlani tak pevně, až se znovu pomačkal. Filip několikrát přidal do kroku, pak už skoro běžel, ale dohnali ho až u skladu s vínem.

Bert bez váhání vstoupil dovnitř. Ve skladu bylo chladněji než venku, vzduch voněl dřevem, vlhkostí a vínem. Za stolem seděl starý správce. Když zaslechl kroky, zvedl oči od svých zápisů a podíval se ke dveřím.

Bert si hned sundal klobouk a pozdravil s takovou úctou, jak se na podobnou chvíli slušelo.

„Omlouvám se, že vás ruším, ale mám prosbu. Spíš dotaz.“

Správce si ho chvíli prohlížel, pak pomalu přikývl.

„Vy jste přijel s tím mladíkem, s Eusebiem. Slyšel jsem, že je zraněný.“

Bert na něj na okamžik vytřeštil oči. Hlavou mu projelo jediné. To už to ví celý Hofburg? Ale navenek na sobě nic nedal znát, jen rychle odpověděl.

„Je mu lépe. Spí.“

Správce znovu pokýval hlavou.

„To je dobře. Byla by škoda, kdyby umřel.“

Bertovi v tu chvíli cuklo v čelisti, ale udržel se.

„To byla.“

Pak se hned vrátil k tomu, proč přišel. Vytáhl lístek a podal mu ho.

„Podíval byste se, prosím, na tohle?“

Správce si lístek vzal mezi prsty, přihmouřil oči a chvíli mlčel. Bert, Filip i Bethlen na něj upřeně hleděli. Stařec pak jen krátce přikývl, jako by na tom nebylo nic zvláštního.

„Ano. To jsou sudy.“

Bert se nehnul.

„Jaké sudy?“

Správce obrátil lístek trochu ke světlu.

„Tamty u vrat. Ty patří panu Leopoldovi von Riedlovi.“

To už za Bertem stáli i Filip s Bethlenem. Všichni tři se na sebe podívali. Najednou to začalo dávat smysl. Víno. Sklad. Zápisy. Čísla. A hlavně Riedl.

Správce se ještě podíval do svých poznámek a dodal úplně klidně, jako by mluvil o něčem naprosto obyčejném.

„Má si je vyzvednout dnes večer.“

Ve skladu na okamžik zavládlo ticho. Bert cítil, jak se v něm všechno stáhlo. Takže nejen že našli správnou stopu. Oni právě dostali čas. Konkrétní čas.

Filip polkl.

„Dnes večer?“

Správce zvedl hlavu.

„Ano. Je na tom něco zvláštního?“

Bethlen odpověděl dřív než Bert.

„Ne. Jen jsme si chtěli ověřit, že jsme se nespletli.“

Správce mu lístek vrátil a znovu se sklonil ke stolu.

„Nespletli. Ty sudy tu čekají už od rána.“

Bert si vzal papír zpátky, ale tentokrát už ho nemačkal. Držel ho opatrněji, jako by v ruce nesl něco mnohem nebezpečnějšího než před chvílí. Pomalu se otočil k ostatním.

Filip se tvářil, že mu to teprve dochází.

„Takže Riedl si pro ně opravdu přijde.“

Bethlen měl oči upřené ke dveřím skladu.

„A nebo pro ně pošle někoho jiného.“

Bert si nasadil klobouk zpátky na hlavu.

„Ať přijde kdokoliv, dnes večer ho chceme vidět.“

Správci poděkovali a vyšli ven. Jakmile za sebou nechali chlad skladu, Bert se na ně podíval a zpomalil.

„Musíme se domluvit, jak na večer.“

Bethlen krátce přikývl.

„No, to musíme.“

Filip se mezi nimi rozhlédl.

„Hlavně tak, aby nás u toho rovnou nezabili.“

Vrátili se zpátky do kuchyně a sedli si ke stolu, u kterého před chvílí nechali polévku. Misky už byly pryč. Místo nich před nimi po chvíli přistála hliněná nádoba s vínem a tři poháry. Přinesla jim je ta samá dívka jako předtím. Položila všechno opatrně na stůl, ani se na Filipa pořádně nepodívala a zase odešla. Filip za ní chvíli hleděl, ale tentokrát nic neřekl. Bethlen vzal džbán a nalil každému.

Bert si posunul pohár stranou a rozložil lístek mezi ně.

„Tak znovu. Sudy jsou u vrat. Patří Riedlovi. Má si je vyzvednout dnes večer. To znamená, že tam někdo přijde.“

„Otázka je kdo,“ řekl Bethlen a opřel se o stůl. „Sám Riedl tam jít nemusí.“

„Spíš nepůjde,“ zamumlal Bert. „Po tom všem by byl hlupák, kdyby se tam ukázal osobně.“

Filip si přitáhl pohár.

„Takže si počkáme na ty, co přijdou místo něj.“

„Ano,“ řekl Bethlen. „Jenže nevíme, kolik jich bude. Dva, tři, nebo deset. Nevíme, jestli přijdou ozbrojení, jestli budou opatrní, nebo jestli si budou myslet, že je nikdo nesleduje.“

Bert se zadíval na lístek a pak zvedl oči.

„Jestli tam budeme stát jak tři sloupy a čekat, všimnou si nás hned.“

„To mě taky napadlo,“ přisvědčil Filip. „Já teda jako sud vypadat nebudu.“

Bethlen po něm střelil pohledem.

„Nikdo po vás nechce, abyste vypadal jako sud.“

Filip pokrčil rameny.

„U vás si člověk nikdy nemůže být jistý.“

Bert se neubránil krátkému úsměvu, ale hned zvážněl.

„Potřebujeme vidět, kdo přijde, kam se ty sudy naloží a jestli s nimi odjede víc lidí. Zadržet je můžeme, až když si budeme jistí, že berou právě ty správné.“

„A nejlépe ne přímo u vrat,“ dodal Bethlen. „Tam by mohli spustit zmatek a seběhne se půl hradu.“

Filip přikývl.

„Takže je nechat vyjet a vzít je cestou?“

„Možná,“ řekl Bert. „Jenže pak riskujeme, že nám zmizí.“

Chvíli bylo ticho. Bethlen pomalu otáčel pohárem mezi prsty a přemýšlel.

„Potřebujeme víc očí. Jeden u vrat, jeden bokem a někdo připravený zasáhnout.“

„To se hezky řekne,“ odfrkl si Filip. „Ale jsme tři.“

„Tři nejsou málo,“ namítl Bert. „Jestli si to rozdělíme rozumně.“

„Ty budeš chtít být nejblíž,“ řekl Filip a podíval se na něj.

„Ano.“

„To jsem si myslel.“

Bert si konečně přitáhl pohár a napil se. Víno bylo lehké, trochu trpké, ale teď ho nevnímal. V hlavě už skládal cestu od skladu, prostor u vrat i místa, kde by se dalo schovat. Když se nadechl, aby něco řekl, ozvaly se od dveří těžké kroky.

Všichni tři zvedli hlavu.

Do kuchyně vstoupil kapitán hradní stráže. Byl to velký, statný muž, široký v ramenou, s tmavými vlasy a plnovousem, ve kterém se tu a tam zableskl stříbrný vous. Nepůsobil jako člověk, kterého jde přehlédnout. Zastavil se u jejich stolu a přejel je pohledem. V očích měl klid, ale taky zvědavost.

„Pánové, dovolíte, abych si přisedl?“

Bert s Filipem k němu zvedli oči. Bethlen se pousmál dřív než ostatní.

„Kapitáne, vy jste přišel jako na zavolanou.“

Kapitán se posadil, aniž by spustil pohled z jejich tváří.

„To nerad slyším. Znamená to, že vypadám jako člověk, po kterém se sahá, když je potíž.“

„A není to pravda?“ řekl Bert.

Kapitánovi v koutku úst cuklo.

„Občas.“ Podíval se na džbán, na poháry a pak na lístek mezi nimi. „Podle vašich obličejů bych řekl, že jste našli něco zajímavého.“

Filip si pohár přitáhl blíž.

„To je slabé slovo.“

Bethlen položil dlaň na stůl.

„Řekněme, že bychom možná večer ocenili několik spolehlivých mužů.“

Kapitán se opřel a přivřel oči.

„Možná?“

„Ano,“ řekl Bert. „Protože ještě nevíme, jestli z toho bude jen sledování, nebo zadržení.“

To kapitána očividně zaujalo víc.

„A koho chcete zadržet?“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Bert se podíval na Bethlena. Bethlen na něj. Filip si mezi nimi přehodil pohled a raději mlčel. Kapitán si je všechny tři změřil a pak natáhl ruku k poháru, jako by měl času dost.

„Pánové,“ řekl klidně, „jestli po mně něco chcete, budete muset mluvit jasněji.“

Bethlen se mírně naklonil dopředu.

„Chceme si večer počkat u skladu s vínem na lidi, kteří si přijdou pro sudy patřící Leopoldovi von Riedlovi.“

Kapitánova tvář se nezměnila, ale oči ztvrdly.

„To už zní zajímavěji.“

Bert ukázal na lístek.

„Tohle jsme našli u ukradených dokumentů. Správce nám potvrdil, že ta čísla patří právě těm sudům. Mají se vyzvednout dnes večer.“

Kapitán pohlédl na papír a pak zpátky na Berta.

„A vy si myslíte, že v těch sudech není jen víno.“

„Nemyslíme si nic,“ řekl Bethlen. „Chceme to vědět jistě.“

Filip se konečně ozval.

„A když bude potřeba, tak je zastavit.“

Kapitán chvíli mlčel. Pak pomalu přikývl.

„Kolik lidí o tom ví?“

„Teď už čtyři,“ odpověděl Bert.

To kapitána pobavilo víc, než dal najevo.

„Dobře. Tak mi řekněte, co přesně máte v plánu.“

Bert si s Bethlenem vyměnili rychlý pohled. Bylo jasné, že teď už nemá smysl něco zamlčovat. Jestli chtěli pomoc, museli kapitána zasvětit. Bethlen si posunul pohár stranou, opřel předloktí o stůl a začal klidně, věcně, bez zbytečných okolků.

„Ve skladu jsou sudy označené čísly z tohoto lístku. Správce potvrdil, že patří Leopoldovi von Riedlovi a že si je má někdo vyzvednout dnes večer. Nevíme, jestli přijde on sám, nebo pošle své lidi. Nevíme ani, kolik jich bude. A právě proto nechceme udělat hluk příliš brzy.“

Kapitán mlčel a jen ho pozorně sledoval. Bethlen pokračoval.

„Potřebujeme, aby u skladu nebylo nic nápadného. Žádná stráž navíc, žádné pobíhání, žádné zmatky. Kdyby si někdo všiml, že se na něj čeká, otočí se a zmizí.“

Bert navázal hned po něm.

„Jeden člověk bude mít výhled přímo na vrata skladu. Druhý zůstane stranou, aby viděl, kdo ke skladům přichází a jestli není někdo schovaný opodál. Třetí bude blíž cestě, kudy by sudy odváželi. Když přijedou jen pro ně a naloží je, necháme je pohnout. Jen kousek. Potřebujeme mít jistotu, že berou právě ty sudy a že je odvážejí pryč.“

Filip seděl tišeji než obvykle, ale oči mu jen kmitaly z jednoho na druhého. Kapitán si promnul vous a podíval se na Berta.

„A proč je nevzít rovnou ve skladu?“

„Protože ve skladu můžou začít křičet, bránit se, rozbít sudy nebo se rozprchnout,“ odpověděl Bert. „U vrat se navíc seběhnou lidé. Služebnictvo, vojáci, kdokoli. Bude z toho zmatek a v tom zmatku může utéct ten nejdůležitější.“

Bethlen přikývl.

„Chceme je nechat odjet jen tak daleko, aby neměli kam uhnout a aby je šlo sevřít z obou stran. Bez velkého hluku a bez svědků navíc.“

Kapitán zvedl obočí.

„Takže léčka.“

„Přesně tak,“ řekl Bert. „Jen ne hloupá. Potřebujeme je mít pod dohledem od první chvíle, ale zasáhnout až ve správný okamžik.“

Kapitán se zadíval do vína ve svém poháru, i když se ho ještě ani nedotkl.

„Kolik mužů chcete?“

Bethlen se ujal odpovědi dřív, než Bert stačil otevřít ústa.

„Málo. Jen spolehlivé. Kdyby jich bylo moc, někdo si toho všimne.“

„Čtyři?“ nadhodil kapitán.

„Šest,“ řekl Bert. „Dva ke skladu, ale ne přímo k vratům. Dva dál u cesty. Dva jako jistota, kdyby se něco pokazilo nebo kdyby jich přijelo víc.“

Filip už další mlčení nevydržel a konečně promluvil.

„A někdo by měl hlídat i zezadu. Co když tam bude jiný východ nebo si to obejdou.“

Kapitán se na něj podíval a pomalu přikývl.

„To je rozumné.“

Filip se nepatrně narovnal, potěšený, že ho nikdo neshodil ze stolu. Bert si toho všiml, ale neřekl nic. Jen pokračoval.

„Kdyby tam přijel vůz, potřebujeme vědět, kudy pojede. Jestli budou sudy nakládat ručně, zabere jim to čas. Jestli přijedou připravení, může to být otázka několika minut. Nechceme se hnout moc brzy, ale ani pozdě.“

„A kdo je zastaví?“ zeptal se kapitán.

„Vy a vaši muži,“ řekl Bethlen klidně. „Jestli se ukáže, že je to opravdu Riedlova zásilka, musí to udělat stráž. Ne my.“

Bert na něj krátce pohlédl, ale nechal ho domluvit. Mělo to logiku. Když zasáhne hradní stráž, bude to mít váhu. Když se do toho pustí oni sami, může to vypadat jako soukromá rvačka nebo pomsta.

Kapitán to očividně chápal stejně.

„A vy tři budete dělat co?“

Bert se lehce předklonil.

„Budeme u toho. Chci vidět, kdo si pro ty sudy přijde. A chci být u toho, až je otevřeme.“

Kapitánovi v očích krátce zajiskřilo.

„Takže vy čekáte, že v nich nebude jen víno.“

„Nevíme, co v nich je,“ odpověděl Bert. „Ale jestli ten lístek našli schovaný u ukradených dokumentů a sudy patří Riedlovi, pak to nebude obyčejná zásilka.“

Bethlen doplnil zbytek.

„Je možné, že v nich bude jen víno a my ze sebe uděláme hlupáky. Ale je také možné, že v nich najdeme něco, co spojí Riedla s tím, co se tu děje. Listiny, peníze, zbraně, cokoli. A to už za opatrnost stojí.“

Kapitán chvíli mlčel. V kuchyni bylo najednou slyšet jen vzdálené praskání ohně a cinknutí nádobí někde vzadu. Dívka, která jim přinesla víno, se ani nepřiblížila. Možná vycítila, že u stolu teď není prostor pro nic lehkého.

„Dobře,“ řekl nakonec kapitán. „Uděláme to takto. Dva muže pošlu ke skladům, ale převléknu je, aby nevypadali jako stráž. Další dva budou dál u cesty. Zbytek nechám v dosahu, ale ne na očích. Jakmile se sudy pohnou, dáte znamení.“

„Jaké?“ zeptal se Filip.

Kapitán se na chvíli odmlčel.

„Žádné křičení. Žádné mávání. Kdo bude nejblíž, sundá klobouk a znovu si ho nasadí. To bude stačit.“

Bert přikývl.

„Dobře.“

„A jestli se tam ukáže přímo Riedl?“ zeptal se Bethlen.

Kapitánův výraz ztvrdl.

„Pak ho zadržíme hned.“

Na to už nikdo nic neřekl. Ta možnost mezi nimi ležela těžce a ostře. Filip polkl a sáhl po poháru. Bert zůstal sedět bez hnutí, ale v hlavě už byl o několik hodin dál. Tma. Vůz. Kroky. Muži u sudů. A konečně něco, co přestane být jen domněnkou.

Kapitán se zvedl.

„Za hodinu si připravím lidi. Vy tři se do té doby držte stranou a nedělejte nic, co by někoho varovalo.“

„To jste řekl hezky,“ zamumlal Filip.

Kapitán se na něj podíval.

„Mladý muži, to nebyla prosba.“

Filip sklopil oči k poháru.

„To jsem si taky myslel.“

Bethlen vstal hned po kapitánovi.

„Děkujeme. Přišel jste opravdu v pravou chvíli.“

Kapitán se pousmál jen koutkem.

„V to doufám.“

Pak se otočil a odešel. Jakmile za ním utichly kroky, Bert se opřel lokty o stůl a na chvíli sklonil hlavu. Filip na něj chvíli mlčky koukal, pak si odkašlal.

„Takže večer buď někoho chytneme, nebo ze sebe uděláme idioty.“

Bert zvedl oči.

„Ano.“

„Skvělé.“

Bethlen se znovu posadil.

„Do večera ještě zbývá dost času na to, abyste přestal mluvit.“

Filip si povzdechl.

„A já už si myslel, že nás tahle porada sblížila.“

Filip se zatvářil ublíženě, ale tentokrát už nic neřekl. Bethlen si znovu vzal pohár, napil se a pak ho odložil zpátky na stůl.

„Teď hlavně nikam nelítejte. Kapitán má pravdu. Stačí jedno špatné slovo, jeden špatný pohled a ten, kdo si má pro sudy přijít, ucítí past.“

Bert přikývl, ale v očích měl neklid. Sedět a čekat pro něj bylo najednou těžší než běžet přes půl hradu. Všechno už bylo připravené, stopa konečně dávala smysl a on měl jen sedět v kuchyni a tvářit se, že se nic neděje. Sáhl po poháru a napil se. Víno mu sklouzlo do krku lehce, ale neuklidnilo ho.

„Za hodinu se sejdeme kde?“ zeptal se.

„Ne přímo u skladu,“ řekl Bethlen. „To by bylo příliš nápadné. Někde poblíž, ale tak, aby nás nikdo nespojil s jedním místem.“

Filip si lokl taky a zamračil se, jako by ho víno překvapilo.

„Tak třeba u stáje? Tam se pořád někdo motá.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Bert. „U stáje je moc lidí. A navíc tam bude slyšet každý krok. Potřebujeme místo, odkud se ke skladu dostaneme rychle, ale kde nebudeme na očích.“

Bethlen chvíli přemýšlel.

„Boční průchod za starou zbrojnicí. Je tam šero, nikdo tam večer zbytečně nechodí a ke skladu je to kousek.“

Bert se na něj podíval a přikývl.

„To půjde.“

Filip si opřel loket o stůl.

„A co do té doby?“

„Nic,“ řekl Bert.

Filip se ušklíbl.

„Taková představa je hrozná.“

„Ano,“ přisvědčil Bethlen. „A proto to pro vás bude těžké.“

Filip si odfrkl a chtěl něco říct, ale zarazil se. Bert už ho nevnímal. Oči měl upřené někam za stůl, jako by v hlavě znovu viděl sklad, vrata, řadu sudů a prostor kolem nich. Pak pomalu vstal.

„Půjdu se podívat zvenku. Jen zvenku. Nic víc.“

Bethlen zvedl obočí.

„To už je přesně to, o čem mluvil kapitán.“

„Nebudu nic dělat,“ řekl Bert. „Jen chci vědět, kudy by mohli jet, jestli tam není slepé místo a kde se dá schovat.“

To už smysl dávalo. Bethlen chvíli mlčel, pak se zvedl taky.

„Tak nejdete sám.“

„Já taky,“ vyskočil Filip hned.

Bethlen se na něj podíval.

„Vy půjdete také. A tentokrát budete mlčet.“

Filip se zakřenil.

„To po mně chcete moc.“

Vyšli z kuchyně spolu, pomaleji než předtím. Bert už nikam neletěl. Držel se při zdi, v hlavě chladnější než před chvílí. Prošli chodbou, sešli po schodech a vyšli na nádvoří. Pozdní odpoledne už měklo do podvečerního světla, stíny se protahovaly a ve vzduchu byl chlad, který se s blížícím se večerem jen prohluboval.

Sklad s vínem zvenku nepůsobil nijak zvláštně. Obyčejná budova, těžká vrata, vedle nich nízká kamenná zídka a kus cesty, po níž se dalo jet s vozem. Bert se zastavil opodál a chvíli všechno jen pozoroval. Filip stál vedle něj a tentokrát kupodivu mlčel. Bethlen si pomalu prohlížel okolí.

„Tady,“ řekl po chvíli tiše Bert a ukázal k místu, kde se cesta stáčela. „Tady by je šlo sevřít. Když vyjedou od skladu, budou chvíli zpomalení. Jestli budou mít vůz naložený sudy, neotočí se rychle.“

Bethlen přikývl.

„A dva muži mohou být támhle za zdí. Uvidí na vrata, ale nebudou vidět hned oni.“

Filip ukázal opačným směrem.

„A tam je ta úzká ulička. Kdyby někdo seskočil z vozu a chtěl utéct pěšky, poběží nejspíš tudy.“

Bert se na něj podíval překvapeněji, než chtěl.

„To je dobré.“

Filip se trochu narovnal.

„Já občas taky přemýšlím.“

Bethlen se na něj nepodíval, ale v koutku úst mu nepatrně cuklo.

„To je povzbudivá zpráva.“

Obešli to místo ještě jednou, pomalu, bez spěchu, jako lidé, co jen zkracují cestu. Bert si počítal kroky, odhadoval vzdálenost od vrat k zatáčce, ke zdi, k uličce. Pak se zastavil a ještě jednou se podíval na sklad. V té chvíli by člověk neřekl, že se tam večer může rozhodnout něco důležitého. Jen sudy, dřevo, kámen a ticho.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Teď už jen čekat.“

To slovo viselo ve vzduchu nepříjemně dlouho.

Vrátili se zpátky dovnitř a čas se od té chvíle vlekl. Slunce klesalo pomalu, až to bylo skoro nesnesitelné. V domě se začala měnit nálada. Služebnictvo se pohybovalo tišeji, světla postupně přibývala, hlasy slábly. Bert měl pocit, že každá minuta trvá dvojnásobek. Jednou se šel projít chodbou, pak zase seděl, pak vstal, pak si znovu sedl. Filip to nesnášel po svém. Chvíli mluvil, chvíli jedl, chvíli se snažil tvářit vážně a pak zase začal podupávat nohou. Jen Bethlen vypadal klidně. Seděl rovně, ruce položené před sebou, ale oči měl celou dobu bdělé.

Když se konečně začalo stmívat doopravdy, přišel kapitán znovu. Už neměl čas na dlouhé řeči.

„Muži jsou na místech. Dva u zdi, dva u cesty, dva dál vzadu. Nikdo si jich nevšiml.“

Bert okamžitě vstal.

„A my?“

„Vy půjdete se mnou. Ale budete dělat přesně to, co vám řeknu.“ Kapitán se podíval nejdřív na Berta, pak na Filipa. „To platí hlavně pro vás dva.“

Filip přikývl až podezřele ochotně.

Vyšli do chladného večera. Obloha už byla tmavá, ale ještě ne úplně černá. Kameny pod nohama chladily, vzduch byl vlhký a někde v dálce zaržál kůň. Kapitán je vedl bočním průchodem za starou zbrojnicí, přesně jak si předtím domluvili. Tam už bylo šero hustší. Člověk musel dávat pozor, kam šlape.

Zastavili se u kamenné zdi, odkud bylo vidět na část cesty i na vrata skladu. Kapitán jen rukou ukázal, kdo kam. Bert zůstal nejblíž výhledu, Bethlen kousek za ním, Filip trochu stranou u uličky, přesně jak odhadli odpoledne.

Pak už nikdo nemluvil.

Čekání v noci bylo jiné než čekání ve dne. Delší. Tvrdší. Každý zvuk se zdál hlasitější, každý stín podezřelejší. Bert měl oči přilepené ke vratům skladu a v dlani cítil studený okraj rukavice, kterou svíral tak silně, až ho bolela ruka. Vedle sebe slyšel jen tlumený dech ostatních.

Minuty se táhly.

Pak se konečně něco pohnulo.

Od vzdálenější části nádvoří se ozvalo skřípění kol. Tiché, ale jasné. Bert zvedl hlavu o něco výš. Ve tmě se pomalu vynořil vůz. Nebyl velký, ale dostatečně pevný na několik těžkých sudů. Vedl ho muž v plášti, další dva šli vedle něj pěšky.

Bert ani nedýchal.

Vůz zamířil přímo ke skladu a ve tmě se pomalu zvětšoval.

Vůz zamířil přímo ke skladu. Kola drnčela po kameni tlumeně, ale v tichu večera to znělo až nepříjemně hlasitě. Bert se ani nehnul. Jen sledoval, jak se povoz pomalu blíží k vratům. Muž na kozlíku seskočil dolů jako první. Byl vysoký, přes ramena měl tmavý plášť a klobouk stažený hluboko do čela. Druzí dva se rozhlédli kolem sebe, ale ne tak, aby to bilo do očí. Spíš zvyk než strach. To se Bertovi nelíbilo.

Vrata skladu se po chvíli otevřela. Uvnitř se mihlo světlo lucerny a správce vyšel ven. Chvíli s nimi mluvil, pak ukázal dovnitř. Všechno působilo skoro obyčejně, jako běžné vyzvednutí sudů. Právě to bylo nejhorší.

Jeden z mužů vešel do skladu, druhý zůstal u vozu a třetí se opřel o kolo, ale oči měl pořád v pohybu. Bert koutkem oka zahlédl kapitána. Stál kousek stranou ve stínu a nehnul ani hlavou. Jen čekal.

„Jsou tři,“ zašeptal Filip tak tiše, že to znělo skoro jako dech.

Bethlen mu už neodpověděl. Všichni viděli totéž.

Ze skladu se ozvalo dunění dřeva o kámen. Pak další. A ještě jedno. Muži začali valit sudy ven. Byly těžké, po fošnách šly pomalu a s tupým rachotem. Bert si počítal. Jeden. Dva. Tři. Přesně podle lístku.

Správce stál stranou a přidržoval lucernu. Muž na kozlíku zatím odvazoval lana na voze a ten u kola přešlapoval s rukou pod pláštěm. Bertovi to neuniklo. Zbraň. Možná nůž, možná pistole. Napětí mu vystoupalo až do čelisti.

První sud naložili, pak druhý. U třetího se muž uvnitř skladu zdržel déle. Bert přivřel oči. Ve tmě nebylo vidět dobře, ale zdálo se mu, že ten člověk nekontroluje jen číslo na sudu. Jako by si ověřoval značku, dotýkal se obruče, snad hledal něco konkrétního. Pak ho konečně vyvalil ven a společně ho dostali na vůz.

Muž na kozlíku se rozhlédl, vytáhl zpod pláště měšec a podal ho dalšímu muži, který se do té chvíle držel víc vzadu u zdi, skoro mimo světlo. Bert si ho všiml až teď. Nebyl to správce. Ten starý muž stál pořád stranou s lucernou v ruce a vypadal jen unaveně a netrpělivě, jako člověk, který chce mít práci odbytou a jít spát. Ten čtvrtý si měšec rychle schoval pod kabátec a ustoupil zpět do stínu.

Filip se vedle Berta napjal.

„Takže nejsou tři.“

„Ne,“ odpověděl tiše Bethlen. „Jsou čtyři.“

Muž na kozlíku znovu vyskočil nahoru, druhý popadl koně za uzdu a třetí se naposledy ohlédl ke skladu. Bert sledoval jeho obličej, ale pod kloboukem a ve stínu rozeznal jen vous a ostře řezanou bradu. Riedl to nebyl. Aspoň ne podle toho, co si pamatoval.

Vůz se konečně pohnul. Pomalu, s těžkým zapraskáním dřeva, pak se rozjel k cestě.

Kapitán sundal klobouk a hned si ho znovu nasadil.

To bylo znamení.

Všechno se stalo najednou. Ze stínu u zdi vyšli dva muži, další se odlepili od cesty a uzavřeli prostor před vozem. Kůň se splašeně vzepjal, muž na uzdě zaklel a pustil ji. Ten s rukou pod pláštěm sáhl po zbrani, ale nestačil ji vytáhnout celou. Jeden ze strážných do něj vrazil ramenem a srazil ho bokem k zemi. Muž na kozlíku se pokusil otočit vůz zpátky, ale cesta byla úzká a koně zpanikařili. Ten čtvrtý, co schoval měšec, se trhl zpátky ke zdi, jako by chtěl zmizet ve tmě, ale i na něj už byli připravení dva vojáci.

„Hradní stráž!“ zahřměl kapitán. „Nikdo ani krok!“

Na okamžik to vypadalo, že to zabralo. Pak se muž, který dosud šel vedle vozu mlčky, prudce otočil a rozběhl se k uličce.

„Filip!“ vyhrkl Bert.

Filip už byl v pohybu. Vyrazil tak rychle, až mu podjely boty na kameni, ale udržel se a zmizel za uprchlíkem v temnotě. Bert neváhal ani vteřinu a běžel za nimi. Za zády ještě zaslechl hluk, křik a kapitánův rozkaz, ale to už nevnímal. Před sebou měl jen úzký průchod a dva stíny, které se v něm míhaly.

Ulička byla tmavá a těsná. Filip byl rychlý, ale ten muž rychlejší. Bert slyšel jejich kroky, těžký dech, šustění pláště o zeď. Pak se ozvalo zadunění a zaklení. Filip do něj zřejmě narazil, protože oba na okamžik zavrávorali. Bert přidal a v další chvíli je dohnal.

Uprchlík se otočil prudce, v ruce se mu zableskla čepel. Filip instinktivně uskočil, ale ne dost. Nůž mu rozřízl rukáv a škrábl kůži na předloktí. Bert do toho muže vrazil z boku plnou vahou. Všichni tři skončili na zemi ve změti rukou, plášťů a kamení.

Muž byl silný a rval se jako zvíře. Loktem trefil Berta do tváře, až mu před očima zajiskřilo. Filip mu chytil zápěstí s nožem oběma rukama, ale muž sebou škubl tak prudce, že ho málem shodil. Bert se zapřel kolenem o zem, chytil ho pod krkem a zatlačil ho ke zdi. Muž zachrčel, nůž mu vypadl z ruky a s kovovým cinknutím odskočil po dlažbě.

„Drž ho!“ vyrazil ze sebe Bert.

„Vždyť ho držím!“

Filip se do něj zapřel celým tělem. Muž se ještě jednou vzepjal, ale v té chvíli už do uličky vběhli dva strážní. Jeden mu zkroutil ruce za záda, druhý ho přitlačil kolenem k zemi. Bylo po všem tak rychle, až tomu Bert na okamžik sám nevěřil.

Zůstal v předklonu, lapal po dechu a stíral si hřbetem ruky krev z rozbitého rtu. Filip seděl na zemi opřený o zeď a syčel skrz zuby.

„Jsi celej?“ vyhrkl Bert.

Filip se podíval na svůj rukáv. Tmavl na něm úzký pruh krve, ale nic horšího.

„Ano. Jen mě škrábl.“

„Jen.“

„No tak dobře, bolí to.“

Bert se nadechl k další odpovědi, ale v tu chvíli strážný zvedl zajatci hlavu. Muž se bránil, kroutil se a mlčel. Klobouk mu spadl a z vlasů se vysypal prach. Bert se na něj zadíval pozorněji. Tu tvář neznal. Nebyl to Riedl, nebyl to ani nikdo, koho by si pamatoval z dvora.

Do uličky dorazil kapitán s Bethlenem. Bethlenův pohled sjel nejdřív k Filipově ruce, pak k Bertovu rtu a nakonec k muži na zemi.

„Máte ho.“

„To máme,“ oddechl Bert.

Kapitán si zajatce prohlédl bez jediné známky radosti.

„Druhý je také zadržený. Ten u vozu tasil pistoli. Třetí to vzdal hned. A čtvrtého jsme sebrali u zdi i s měšcem.“

Bethlen se podíval ke konci uličky, pak zpátky na zajatce.

„A sudy?“

„Jsou naše,“ řekl kapitán. „Teď ještě zjistit, co v nich je.“

To stačilo. Bert se hned narovnal, i když ho při tom zabolela čelist.

„Otevřeme je hned.“

Kapitán se na něj podíval, ale tentokrát neodporoval.

Vrátili se ke skladu. Na nádvoří už stáli strážní kolem vozu i zadržených mužů. Jeden klečel s rukama svázanýma za zády, druhý měl rozbitý nos a krev až na bradě, třetí stál mezi dvěma vojáky a marně se jim snažil vytrhnout. Ten čtvrtý, kterému byl podaný měšec, měl hlavu sklopenou a kabátec rozhalený, jako by ho vytáhli z úkrytu ve spěchu. Správce stál opodál bledý jako stěna a držel lucernu tak pevně, až se mu třásla ruka. Byl vyděšený, ale bylo z něj jasné jedno. O ničem nevěděl.

Bert došel k vozu jako první. Ty tři sudy teď vypadaly úplně jinak než před chvílí. Už to nebyly obyčejné sudy s vínem. Byly to tři uzavřené odpovědi.

„Páčidlo,“ řekl kapitán.

Jeden ze strážných mu ho hned podal. Kapitán ho ale místo sobě nabídl Bertovi. Ten na něj krátce pohlédl, vzal ho a přistoupil k prvnímu sudu. Chvíli hledal okraj víka, pak železem zabral. Dřevo zapraskalo. Obruč zasténala, víko povolilo.

Ze sudu se nevyvalilo víno. Ani jeho vůně.

Bert se zarazil a vrazil ruku dovnitř. Pod vrstvou slámy nahmatal plátno. Vytáhl ho ven. Balík. Těžký, pečlivě omotaný. Hodil ho na vůz, roztrhl látku a pod ní se objevily svazky listin.

Vedle něj Filip jen nevěřícně vydechl.

„Do háje.“

Bethlen sáhl do otevřeného sudu hned po něm. Vytáhl druhý balík, pak třetí. Papíry, pečetě, zapečetěné složky, několik měšců a dole ještě úzkou dřevěnou schránku.

Kapitánovi ztvrdly rysy.

„Takže dokumenty.“

„A nejen to,“ řekl Bethlen a pozvedl jeden z měšců. Podle zvuku v něm nebyly mince. Spíš něco menšího, tvrdého.

Bert mezitím rozrazil i druhý sud. Tam už byly listiny promíchané s kovem. Když shrnul slámu stranou, ukázaly se pod ní krátké pistole zabalené v plátně a vedle nich sáčky s prachem.

Na nádvoří se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet i neklidné funění koní.

Bethlen se pomalu narovnal.

„Tak už víme, proč to nechtěli vozit otevřeně.“

Bert se díval ze zbraní na listiny a zpátky. V hrudi cítil směs úlevy a vzteku. Konečně něco měli. Konečně důkaz, který nešlo rozmluvit.

Pak jeho pohled padl na správce. Starý muž stál pořád na stejném místě, bledý a otřesený, ale spíš jako někdo, komu právě pod rukama praskl svět, který považoval za obyčejný a srozumitelný. Ne jako viník. Jen jako poctivý člověk, který nevědomky stál příliš blízko.

Kapitán se otočil ke svým mužům.

„Všechny čtyři odveďte. Odděleně.“

Bert se ještě jednou podíval do otevřeného sudu a mezi listinami zahlédl kousek vosku se známou pečetí. R.

Tentokrát už nebylo pochyb.