Budoucnost slouží minulosti

Dvojí tvář

Císařovy komnaty se konečně ztišily. Dveře za Pistoriem, Eusebiem a purkrabím zapadly do rámu a uvnitř zůstali pouze Rudolf II. a jeho mladší bratr, arcivévoda Matyáš Habsburský. Císař seděl v křesle přikrytý pláštěm; tělo měl dosud zesláblé, avšak mysl znovu bdělou. Arcivévoda stál u okna s rukama sepnutýma za zády. Jeho klid patřil jen tváři. Pod ním se tlačila slova, která zatím odmítal vyslovit.

Několik okamžiků mezi nimi praskal pouze oheň v krbu. Arcivévoda si mimoděk pohrával s prstenem a jeho kov občas tiše zavadil o nehet.

„Tak…“ prolomil ticho Rudolf, hlas stále slabý, ale pevný. „Chceš se ptát. Vidím ti to na očích.“

Arcivévoda se ohlédl přes rameno. „Chci,“ odvětil ostře. „Kdo byl ten nevychovaný fracek, který se přede mnou odvažuje mluvit tak přímo?“

Rudolfovi se ve tváři objevil unavený, ale opravdový úsměv. „Eusebius.“

Arcivévoda se k němu otočil. „Jméno jsem pochopil. Ptám se, kdo je a proč se po tvém Hradě pohybuje, jako by sem spadl z nebe rovnou do císařských komnat.“

„Pád z nebe by k němu docela seděl,“ podotkl Rudolf. „Eusebius je přímočarý. Někdy až bolestivě. Právě proto ho mám rád.“

„Rád?“ zopakoval arcivévoda posměšně. „On ti říká věci do očí, které by si jiní nedovolili ani šeptem.“

„Ano,“ pokýval Rudolf. „Proto si ho držím blízko.“

Arcivévoda zvedl obočí. „A to je vše? Přímočarost? Nebo… snad něco víc?“

Rudolf zahleděl se do plamenů. „Vidí věci, které ostatním unikají. Lesk dvora na něj nepůsobí a přetvářka mu dlouho nevydrží. Když něco řekne, bývá to nepříjemně přesné.“

Arcivévoda si ho chvíli měřil. „Je mladý.“

„Ano.“

„Je drzý.“

„Občas.“

„A je podezřelý.“

Rudolf se krátce zasmál. „Podezřelý proto, že se tě nebojí?“

Arcivévoda sevřel rty. „Protože mi někoho připomíná.“

Rudolf otočil hlavu a poprvé svého bratra pozorněji sledoval. „Koho?“

Arcivévoda odvrátil pohled, jako by otázka pronikla hlouběji, než dovoloval. „Na tom nezáleží,“ odbyl ho a obrátil se zpátky k oknu.

Rudolf ho nepřestal sledovat. „Jestli na něm vidíš něco zvláštního, měl bys to říct.“

„Řekl jsem, že to není důležité,“ zopakoval arcivévoda, až příliš rychle.

Právě rychlost odpovědi Rudolfovi potvrdila, že na tom záleží mnohem víc, než jeho bratr hodlá přiznat.

Mezi bratry se znovu rozprostřelo mlčení. Jejich stíny se na podlaze spojily a protáhly až ke krbu.

„Dobrá,“ pokračoval Rudolf, „pravda ode mě zní prostě: Eusebius je spolehlivý. A dnes mi zachránil život.“

Arcivévoda prudce vydechl nosem. „Ještě se ukáže, komu doopravdy slouží.“

Rudolf se opřel hlouběji do křesla. „Matyáši, přijel jsi z Vídně, protože jsi věřil, že umírám. Teď přede mnou soudíš muže, který mě vrátil zpátky.“

Arcivévoda sevřel čelist. „Nechci, aby tě někdo obelhal.“

„Ani já nechci být klamán,“ odvětil Rudolf. „Proto si Eusebia držím blízko. Lhát se dosud nenaučil a doufám, že mu ten nedostatek vydrží.“

Arcivévoda neodpověděl. Za oknem visela bledá jarní obloha a jeho pohled se v ní na chvíli ztratil.

A Rudolf pomalu dodal:

„Možná by ses od něj měl učit.“

Arcivévoda se napřímil. Když se obrátil, jeho pohled získal ostří dobře broušené čepele.

„Já,“ procedil, „se učit nepotřebuji.“

Rudolf se usmál unaveným úsměvem staršího bratra. „Učit se potřebuje každý. Dokonce i arcivévoda.“

Arcivévoda už otevíral ústa k prudké odpovědi, potom však zaváhal. Přes tvář mu přeběhl stín staré bolesti, vzpomínka příliš osobní na to, aby ji nechal spatřit.

„Rudolfe…“ začal, ale zase mlčel.

Rudolf jeho mlčení pochopil a promluvil hlasem, v němž tentokrát nebyla ani stopa výsměchu.

„Eusebia se bát nemusíš. Kdybys ho znal, pochopil bys, že proti tobě nestojí.“

Arcivévoda přikývl pomalu a s patrným odporem k vlastnímu souhlasu.

Souhlas však nebyl úplný.

V jeho očích však zůstala pochybnost, zvědavost a sotva postřehnutelný záblesk něčeho, čemu sám nerozuměl.

„Uvidíme,“ pronesl nakonec arcivévoda.
„Uvidíme, bratře,“ souhlasil Rudolf.

Arcivévoda se od okna odtrhl a přistoupil blíž ke křeslu. Oheň v krbu praskal tlumeně, jako by i on čekal, co přijde.

„Rudolfe,“ začal tišeji, než se dalo čekat, „víš, proč jsem vlastně přijel.“

Rudolf nadzvedl obočí. „Předpokládal jsem, že kvůli mému zdraví.“

„Ano,“ přikývl arcivévoda, „to také. Ale… máme problém. Velký problém.“

Rudolf se opřel o opěradlo. „Vyslov to.“

Arcivévoda se nadechl jako muž, který nese tíhu celého pohraničí a ví, že ji tentokrát sám neudrží.

„V Uhrách už nelze přehlížet, co se děje,“ začal. „Velká část země je pod osmanskou mocí a Turci si nově platí i křesťanské prostředníky. Peníze nabízejí lidem, kteří znají naše cesty, pevnosti i slabá místa.“

Rudolfův výraz se sotva postřehnutelně změnil. Taková zpráva mohla převrátit rovnováhu celé monarchie.

Arcivévoda pokračoval:

„Někdo jim předává informace o vojsku, dvoře a stavu pevností,“ pokračoval arcivévoda. „Detaily, k nimž se cizí člověk nemá jak dostat. Moji lidé zachytili jedinou použitelnou stopu. Vede do Prešpurku.“

Rudolf si opřel bradu o prsty. „A nemáš tam koho poslat?“

„Nemám,“ přiznal arcivévoda neochotně. „Mé lidi znají Turci i uherské rody. Potřebuji někoho neznámého, kdo se dokáže pohybovat nenápadně a přitom mu pracuje hlava.“

Nastalo ticho.

Rudolf se mírně pousmál, protože už tušil, kam věta směřuje.

Arcivévoda si povzdechl. V jeho hlase zazněla větší upřímnost, než zamýšlel.

„Je to drzý fracek,“ přiznal po krátkém zaváhání, „ale právě Eusebius by se mi v Uhrách hodil.“

Rudolf pozvedl obočí, tentokrát se zájmem. „Eusebius? Tobě?“

„Ano,“ zavrčel arcivévoda. „Jeho drzost mi leze na nervy a on mě zjevně také nemiluje. Přesto umí jednat, všímá si podrobností a není hloupý. Na dvoře je takových lidí zoufale málo.“

Rudolf odpověď chvíli vážil. Bratrovi nepřisvědčil, ale ani jeho návrh neodmítl.

„Rada se sejde ještě dnes,“ rozhodl. „Svého člověka nemohu poslat do jiné země jedinou větou, zvlášť když jde o Eusebia. Pokud mají tvé zprávy pevný základ, dostaneš odpověď ráno.“

Arcivévoda přikývl. „Chápu. A respektuji to.“

Pak dodal klidněji:

„Zatím… budu tvým hostem.“

Rudolf se pousmál.
„Zůstaň, jak dlouho chceš. Dveře máš otevřené.“

Arcivévoda sklonil hlavu. „Děkuji. Ubytování mám zajištěné, poslal jsem napřed posla.“

Rudolf si ho ještě chvíli mlčky prohlížel.

„Jak chceš, bratře,“ řekl nakonec.

Rozhostilo se mezi nimi ticho plné starých šrámů, obav a pravd, které si ani po letech nedokázali říct. Rudolf věděl, že bratrův návrh není pouhá snaha získat dalšího schopného muže. V arcivévodově hlase slyšel obavu o Uhry i neochotu připustit, že se situace vymyká jeho kontrole. Matyáš Habsburský se celý život opíral o vlastní úsudek a o lidi, které si vybral sám; žádost o Eusebia proto znamenala víc než zdvořilou prosbu mezi bratry. Byla přiznáním, že nepřítel už stojí příliš blízko a zná příliš mnoho. Rudolf se zadíval do ohně a na okamžik litoval, že mladíka posílá z bezpečí Prahy právě ve chvíli, kdy si k němu začal hledat cestu. Koruna však dovolovala málo osobních ohledů.

Na jeho konci zůstalo arcivévodovo neochotné přiznání: poprvé po dlouhé době potřeboval pomoc. A člověkem, který mu ji mohl poskytnout, byl právě Eusebius — mladík, jehož by ještě ráno nejraději vykázal z císařských komnat.

Dveře Pražského domu zapadly s důvěrně známým zvukem. Patřil domovu, nikoli Hradu a jeho chodbám plným šepotu.

Veronika zůstala chvíli v předsíni. Uvnitř domu mělo ticho měkčí podobu; nikdo v něm neposlouchal za rohem a žádný stín nečekal na chybu.

Úleva jí projela tělem až do konečků prstů.

Rozepnula si kabátec, opasek s kordem položila ke stěně a stáhla si rukavice. V zrcadle u schodiště se ještě odrážela štíhlá postava mladého muže, kterou znalo město i Hrad.

Pod vrstvami látky, pevně drženými rameny a naučeným výrazem však byla od chvíle, kdy překročila práh, zase Veronika.

U schodů se objevila Žofie a otřela si ruce do zástěry. „Jsi doma,“ řekla. Úlevu v hlase neskrývala.

Veronika se na ni usmála měkčeji, než si mohla dovolit kdekoliv venku. „Ano. A už nemusím nikoho hrát.“

Žofie jí věnovala chápavý pohled. „Běž si odpočinout. Čaj ti pošlu nahoru.“

Veronika vystoupala do patra. S každým schodem z ní opadávala část napětí. V pokoji zavřela dveře, opřela se o ně zády a dovolila ramenům klesnout.

Eusebiova maska zůstala za prahem pokoje spolu s kordem a tvrdým tónem hlasu.

Chvíli stála bosá uprostřed místnosti s vlasy uvolněnými kolem tváře. Konečně byla pouze Veronikou.

Nabrala do plic vůni dřeva, bylin a čistého prádla. Poprvé po několika dnech nemusela hlídat každý pohyb.

Svaly stažené mužskou chůzí povolily. Zmizel tlak, který venku nosila pod kabátcem jako další vrstvu zbroje, a pokoj ji přijal do svého klidu.

Sedla si k oknu, přitáhla kolena k hrudi a zadívala se na dvůr. Josef štípal dříví, z kuchyně znělo tlumené klepání nádobí a Žofie už stavěla vodu na čaj. Obyčejnost těch zvuků měla cenu vzácnosti.

Nemusela hlídat postoj, tón hlasu ani výraz před purkrabím a arcivévodou. Ve vlastním pokoji se směla pohybovat tak, jak jí bylo přirozené.

Měla sama sebe zpátky.
Alespoň na několik hodin.

Natáhla se na postel, do měkkých polštářů, které voněly bylinkami od Dorky.
Zavřela oči a poprvé po dlouhé době se pousmála úplně volně, bez masky.

„Dnes jsem to zvládla,“ zašeptala sama sobě.

Myslela na nemocného císaře, vyšetřování i střet s arcivévodou. Celý den zvládla a Eusebiova role se nikde neroztrhla.

Chvíli si jen užívala lehkost svého vlastního těla.
A pak, tiše, jen pro sebe, dodala:

„A zítra… zítra to zvládnu zas.“

Zbytek dne patřil Veronice a domu, který ji pokaždé podržel, když už měla všeho dost. Za dveřmi se ozýval život domu: něčí smích z pavlače, vrznutí truhly, Žofiino napomínání z kuchyně a vzdálené cinknutí z Matějovy dílny. Právě tyto obyčejné zvuky jí připomínaly, proč se na Hradě tolik snaží. Pražský dům nebyl pouze úkryt vybavený moderními vymoženostmi. Stal se místem, kde každý znal její pravé jméno, její slabosti i nálady a přesto po ní nechtěl, aby se obhajovala. Venku ji lidé hodnotili podle kabátce, schopností a císařovy přízně. Tady stačilo, že přišla domů.

Ležela se zavřenýma očima, když na chodbě zaslechla tlumené kroky a potlačované hihňání. Zvedla se na loktech. Kalhoty a halena jí zůstaly, ale mezi svými byla zase jen Veronikou.

„Holky, co děláte?“

Jana se zazubila. „No, gratulujeme k vyřešení případu.“

Dorka naklonila hlavu. „Tak jak to vzal císař? Že to byla nehoda?“

Poly se opřela o futro. „A co purkrabí? Jsi tady, takže tě nezavřel do Bílé věže.“

Veronika přelétla pohledem jednu po druhé. „Jak už tohle všechno víte?“

Poly pokrčila rameny a mrkla. „To víš, i my máme zdroje. A mimochodem… dědeček si mě spletl se svou ženou.“

Veronika zamrkala. „Jóóó… tak. Tak to už chápu.“

„Co kdybychom šly ven?“ navrhla Jana, oči jí jiskřily. „Všechny.“

Veronika zavrtěla hlavou a znovu klesla do polštářů. „Konečně jsem odložila Eusebia. Představa, že se do něj hned zase nasoukám, mě upřímně děsí.“

Jana mávla rukou. „Na Eusebia zapomeň, ty trdlo. Půjdeme jako mladé měšťanky, jen se projít po trhu. Matěj nám udělá doprovod, takže se nad námi nikdo nepozastaví.“

Veronika si povzdechla. „Dobře. Ale… co si mám dát na sebe?“

Poly se chytrácky opřela o rám dveří. „Přece šaty. Ty měšťanské. Jsi přece měšťanka — bydlíme u Matěje, nezapomeň.“ Zvedla obočí, jako by to byla jasná věc.

„Dobře,“ vzdala se Veronika. „Najdu něco, v čem nebudu vypadat jako převrácená truhla.“

„Tak pohni,“ dodala Jana a už mířila ke dveřím. „Počkáme na tebe v jídelně.“

Všechny tři zmizely na chodbě.

Veronika se protáhla a zvedla víko truhly. Uvnitř ležely vrstvy košil, spodnic, zástěr a šátků, které se jí v tu chvíli zdály složitější než vojenská výstroj.

Vytáhla první sukni, přiložila si ji k pasu a vzápětí ji odhodila. Byla příliš těžká, tmavá a na jarní den působila jako smuteční závěs.

„Kord se obléká snáz,“ zabručela a začala se přehrabovat v další vrstvě látky.

Ve dveřích se objevila Žofie s hromádkou čistých ubrusů. Jediný pohled na otevřenou truhlu a Veroničin výraz jí stačil.

„Nechte toho, slečno, nebo si na sebe vezmete zimní sukni a letní živůtek,“ prohlásila. Ubrusy odložila na postel a přistoupila ke skříni.

Jarní vzduch proudil otevřeným oknem a voněl sluncem i čerstvě štípaným dřevem. Veronika stála uprostřed rozházených šatů a s úlevou sledovala, jak Žofie sahá přesně tam, kam by ona sama nehledala ani po hodině.

„Na obyčejnou procházku potřebujete pohodlné šaty, nic slavnostního,“ vysvětlila hospodyně a vytáhla jednoduchou tmavě zelenou sukni z jemnější vlny.

„A k ní něco, v čem se budu moct nadechnout,“ požádala Veronika. „Po dnech v kabátci odmítám další brnění.“

Žofie se pobaveně usmála a přidala bílou lněnou košili, tmavě modrý živůtek a světlou zástěru. „Všechno má svůj způsob. Když se správně zaváže šněrování, budete se moct i najíst.“

„Na jaro ideální,“ zhodnotila připravené oblečení. „A zelená vám sluší.“

Veronika si je přiložila k tělu. „Vypadají… obyčejně.“

„Právě o to jde,“ připomněla Žofie. „Dnes budete Matějova sestřenice, která si vyšla na trh. Obyčejnost je nejlepší krytí, jaké můžete mít.“

Nejdřív jí pomohla do lehké bílé košile s volnými rukávy a drobnou výšivkou u výstřihu. Látka byla měkká a po dnech v mužském oděvu působila téměř osvobozujícím dojmem.

Potom jí podala tmavě modrý živůtek se šněrováním vpředu.

„Tohle vám udělá hezký pas a bude držet tvar,“ mumlala Žofie, zatímco jí pomáhala utáhnout šňůrky. „A ta barva ladí k vašim vlasům.“

Veronika si sáhla do černých pramenů na ramenou. „To není žádná barva, Žofie, to je katastrofa.“

„To říkáte vy,“ ušklíbla se hospodyně. „Každá měšťanka v Praze by si černé vlasy uřízla, aby měla ty vaše.“

Potom přišla na řadu dlouhá tmavě zelená sukně, která jí sahala ke kotníkům. Žofie ji uhladila a spokojeně kývla. „Na dnešní počasí akorát. Vítr vás neprofoukne a na slunci se neuvaříte.“

Veronika si přejela rukou po látce.
„Je příjemná…“

„A bude se vám v ní dobře chodit,“ doplnila Žofie.

Nakonec jí kolem pasu uvázala světlou lněnou zástěru. „Kvůli věrohodnosti. A také proto, že na trhu se vždycky najde někdo s vědrem, kdo se nedívá, kam šlape.“

„Děkuji, to jsem potřebovala slyšet,“ zabručela Veronika ironicky.

Žofie sáhla do malé přihrádky a vytáhla světle šedý šátek. „Přes ramena. Jarní slunce klame a u řeky táhne.“

Veronika si ho přehodila a přistoupila k zrcadlu.

Zírala na sebe.

V zrcadle už nestál Eusebius v kabátci a s kordem u boku. Dívala se na sebe mladá pražská měšťanka s černými vlasy po ramena a tváří, kterou mužský oděv obvykle schovával.

„Tohle… jsem já?“ zašeptala.

„Ano,“ odpověděla Žofie jemně. „Dnes půjdete ven tak, jak si přejete vy. Role Eusebia může několik hodin odpočívat.“

Veronika se nadechla, usmála se a popadla malé kožené boty.

„Tak jo. Jdu. Než mi děvčata v jídelně sežerou všechny buchty.“

Žofie se rozesmála. „To se klidně může stát.“

Veronika vyšla z pokoje lehčí, než se v něm cítila ještě před chvílí. Sukně se jí při chůzi měkce otírala o kotníky a ženský oděv jí po dlouhé době připadal přirozený. Na prahu se ještě zastavila a překvapeně zjistila, jak odlišně se v těch šatech pohybuje. Sukně ji nutila zkrátit krok, živůtek narovnal záda jinak než vojenský kabátec a prázdný bok bez kordu působil téměř nechráněně. Žofie jí podala malý měšec a připomněla, aby se v ulicích držela u ostatních. Veronika přikývla, ačkoli ji napadlo, že za poslední měsíce čelila vojákům, dvořanům i císařskému hněvu, ale obyčejná procházka v ženských šatech ji znervózňuje víc, než by kdy přiznala.

Jídelna Pražského domu byla zalitá jarním světlem. Okno bylo pootevřené, dovnitř proudil teplý vzduch z dvora, voněl po čerstvém chlebu a po dřevu, které někdo dole na dvorku právě štípal.

Jana, Dorka a Poly seděly u velkého stolu a ujídaly buchty, které měly původně počkat na Veroniku. Na talíři už zbývalo podezřele málo důkazů o jejich dobrých úmyslech.

„Měla už tu dávno být,“ brblala Jana s pusou plnou máku.

„Možná se utopila v záplavě šatů,“ utrousila Dorka.

„Nebo se neumí rozhodnout, kterou má nosit,“ dodala Poly důležitě, jako kdyby sama měla doma šatník o padesáti kusech.

Dveře tiše vrzly.

A Veronika vstoupila dovnitř.

Dívky rázem zmlkly. Jana dokonce zapomněla dožvýkat sousto.

Sukně se Veronice houpala kolem kotníků, živůtek jí přesně seděl a světlý šátek změkčoval linii ramen. Černé vlasy zvýraznily její tvář mnohem víc než Eusebiův přísný kabátec.

Chvíli bylo úplné ticho.

A pak Jana vydechla:
„Ty… jsi nádherná!“

„Sluší ti to strašně,“ dodala Dorka, poprvé bez věcného tónu.

Poly se postavila, rukama si založila boky a důležitě pronesla:
„Ano. Přesně takhle má vypadat mladá pražská měšťanka. Žádný Eusebius. Takhle je to dokonalé.“

Veronika zrudla. „Holky, přestaňte…“

„Nepřestaneme,“ zasyčela Jana. „Ukaž se pořádně, otoč se!“

Veronika protočila oči, přesto se pomalu otočila. Sukně se kolem ní lehce zavlnila a obdivné výdechy jejích přítelkyň ji přiměly zrudnout ještě víc.

„Tak, tak, to je přesně ono,“ mumlala Poly spokojeně.

V tu chvíli se ozvaly kroky. Těžší, pomalejší, jisté.

Do jídelny vstoupil Matěj.

Byl čerstvě oholený, vlasy měl stažené dozadu, košili čistou a kabátec pečlivě srovnaný. Na opasku mu visel měšec. Vypadal jako vážený měšťan, který míří na trh nebo na jednání s radními.

„Tak,“ zabručel, ale koutky úst mu cukaly, „děvčata připravená? Můžeme vyrazit? Je krásně, slunce svítí, nikdo nás neusmaží v ulicích…“

Potom zahlédl Veroniku a zastavil se uprostřed kroku.

Na okamžik skutečně zapomněl, co chtěl říct.

„No…“ odkašlal si. „No teda.“

Jana se smála: „Řekni to pořádně, Matěji.“

„Co?“ zabručel.

Dorka protočila oči. „Že jí to sluší.“

„Dobře… ano,“ vzdal to Matěj. „Veroniko, opravdu vám to sluší.“

Poly vítězoslavně přikývla. „Říkala jsem to.“

Veronika se zasmála a lehce se uklonila.
„Děkuji. Tak… můžeme?“

Matěj přehodil kabátec přes rameno a mávl směrem ke dveřím.

„Jdeme, slečny. Držte se pohromadě. Jarní trh bývá nacpaný a po Praze čtyři ztracené víly nahánět nehodlám.“

„My? My se ztratíme?“ ozvala se Jana dramaticky. „Prosím tě!“

„Jeden krok a budete v jiné čtvrti,“ zabručel Matěj.

Poly si odkašlala: „Slyšel jsi to, Veru? Jsme víly.“

„Na víly jsme příliš hlučné,“ usoudila Dorka a pobaveně se ušklíbla.

Vyrazili společně: Veronika v měšťanských šatech, tři dívky v sukních a živůtcích, každá podle svého vkusu, a Matěj v roli doprovodu, ochránce i bručouna.

Venku svítilo jarní slunce a Praha voněla teplem, trhem a příslibem dne, který ještě neměl žádné povinnosti.

Cestou k trhu působili jako malý rodinný průvod. Dívky šly vedle sebe, sukně jim vlály ve větru a jejich štěbetání se odráželo od domovních zdí.

„Tišeji,“ napomenul je Matěj, i když mu koutky úst cukaly. Kráčel s bradou lehce vzhůru jako vážený měšťan doprovázející mladé dámy a dobře si uvědomoval, kolik lidí se za nimi otáčí.

A opravdu — otáčela.

Mladí učni pekařů přestali nosit koše.
Ženy u studny si šeptaly.
A mistři na ulici se dívali, až zapomněli, kam mají namířeno.

Jeden švec, starší muž s bílým vousem, položil kladívko na lavici a uklonil se.

„Dobrý den, pane Matěji! A kdopak jsou ty mladé dámy?“ zavolal švec. Oči mu sklouzly k děvčatům s obdivem, jako by do ulice právě vstoupilo samotné jaro.

Matěj se narovnal, že by se do něj vešla celá důstojnost Starého Města.
„Přijela sestřenice a její přítelkyně. Tak jsme vyrazili na trh a projít se.“

Švec se široce usmál.
„Tak to máte doma veselo!“

Matěj protočil oči. „Až moc veselo.“

Holky za ním potichu vyprskly smíchy.

Na trhu je obklopil křik prodavačů, vůně chleba, čerstvé byliny a první jarní ovoce. Pohledy kolemjdoucích je sledovaly, avšak stále v mezích měšťanské slušnosti.

Jeden z radních, v kabátci se stříbrnou výšivkou, je poznal hned.
„Aaaa, pan mistr zbrojíř!“ zavolal vesele. „Koho to máte kolem sebe? Radost pohledět!“

Matěj si odkašlal. „Přijela sestřenice a její přítelkyně,“ zopakoval už poněkolikáté. „Dům je teď o něco veselejší.“

„Tomu věřím,“ zasmál se radní. Potom se naklonil blíž. „Slyšel jsem, že váš bratr Eusebius odhalil příčinu císařovy nemoci. Stačilo mu jediné dopoledne.“

Holky ztuhly.
Veronika ucítila, jak se jí na zátylku zvedla husí kůže.

„Vypadá to,“ dodal měšťan, „že císař má vašeho bratra v lásce.“

Matěj špičkou boty odsunul kamínek. „Eusebiovy záležitosti patří jemu. Ale ano, má dobrou hlavu.“

Radní přikývl a spokojeně pokračoval dál mezi stánky.

Když radní odešel, Matěj se obrátil k dívkám. „Ani jsem nic neřekl, a Eusebius se na procházku přidal alespoň jménem.“

Veronika protočila oči. Dorka se usmála. Jana se zakuckala smíchy. A Poly si významně uhladila sukni.

„Jestli dnes někdo vysloví Eusebia ještě jednou,“ prohlásila Poly slavnostně, „koupím celý stánek s vínem a nechám ho odvézt domů.“

Matěj pokrčil rameny. „Tak to radši ještě počkám.“

Holky se znovu rozesmály.

Trh se před nimi otevřel jako hlučná, voňavá část Prahy roku 1600, plná barev, smlouvání a drobných příležitostí na chvíli zapomenout na Hrad.

Dívky se rozešly mezi stánky jako tři barevné vlnky. Jana zamířila k bylinkám, Dorka k sušenému ovoci a Poly k látkám, které nepotřebovala, ale musela si je prohlédnout.

Veronika pokračovala pomaleji. Užívala si teplo slunce, ruch trhu a lehkost kroku bez kordu, těžkého opasku a Eusebiovy masky.

Pak zahlédla zlatnickou dílnu.

Vyřezávané dveře rámovala nízká okna. Za sklem se leskly prsteny, brože a jemné náušnice. Jeden pár ji zaujal drobnými tmavými kameny, které připomínaly kapky noci.

„To je nádhera,“ vydechla a pousmála se. „Podívám se tam. Třeba mají něco pěkného.“

Upravila si sukni, přistoupila ke dveřím a natáhla ruku ke klice.

Sotva se její prsty dotkly chladné kliky, dveře se zevnitř prudce rozlétly.

Veronika polekaně ucukla. Podrážka jí sklouzla po hladkém kameni a v příští chvíli by dopadla na zem, kdyby ji pevná paže nezachytila kolem pasu.

„Pozor!“ zazněl mužský hlas.

Muž ji zadržel těsně u své hrudi. Veronika zvedla oči a na okamžik zapomněla, že se má odtáhnout.

Měl na sobě tmavý šlechtický kabátec se stříbrnou výšivkou, rukavice svíral v jedné ruce a v překvapeném výrazu mu zůstávala dokonalá dvorská výchova.

Ostře řezané rysy, tmavé oči a vlasy stažené dozadu jí byly povědomé. Jeho sevření zůstávalo jisté, protože bez něj by se stále neudržela na nohou.

„Odpusťte,“ vydechl. „Dveře mě předběhly a málem vás srazily.“

Veronika si náhle uvědomila, jak těsně u něj stojí. V živůtku se jí zadrhl nádech.

„Nic se nestalo,“ odpověděla a pokusila se znovu najít pevnou půdu pod nohama.

Muž ji pomalu pustil, ale ruku nechal u ní, kdyby znovu zakolísala.

„Jste v pořádku?“ zeptal se. Ve starosti v jeho hlase nebylo nic hraného.

„Ano… myslím… ano,“ dostala ze sebe.

Tehdy se zadíval do jejích očí a na jediný okamžik zaváhal.

Něco v nich mu připadalo povědomé, přesto nedokázal vzpomínku zachytit.

Veronika naopak zahlédla na jeho kabátci erb – drobný, ale jasný.

A přestala dýchat.

Erb poznala okamžitě a horko jí vystoupalo až do tváří.

Matyáš Thurn.

Zvedla k němu oči s nevěřícným úžasem a teprve teď si uvědomila, že ji stále drží kolem pasu. Ani on si zřejmě nevšiml, že ji dávno mohl pustit.

„Omlouvám se, pane…“ vydechla.

Thurn se lehce nadechl, jako by ho její hlas vrátil do reality.
„Vy se omlouváte mně?“ podivil se.

Veronika sklopila zrak k jeho ruce, která stále svírala její pas.

Teprve tehdy si toho všiml i on.

„Oh—“ ucukl rukou, jako by se spálil. „Omlouvám se.“

Pustil ji okamžitě a o krok ustoupil, jako by potřeboval prostor, aby si srovnal, co se právě stalo.

Veronika si upravila šátek a uhladila sukni, aby zaměstnala ruce. Potom k němu vzhlédla s mírným, zdvořilým úsměvem pražské měšťanky, která nechce vzbudit pozornost.

Thurn jako by na okamžik zapomněl, co chtěl říct.

„Doufám, že jste si neublížila,“ řekl nakonec. Hlas měl měkčí, než jaký u něj znala v roli Eusebia.

„Ano, jsem,“ přikývla Veronika, stále opatrná. „Děkuji.“

Ustoupila o malý krok, aby mezi nimi vznikla vzdálenost, ve které se jí znovu podařilo srovnat dech.

Matyáš Thurn zůstal zaražený déle, než odpovídalo náhodnému setkání. V její tváři hledal známý rys, avšak pokaždé mu unikl.

Paměť ho táhla k někomu úplně jinému než k mladé měšťance před ním, ale spojení nedokázal najít.

Ale nepoznal.

V ženských šatech a s uvolněným výrazem pro něj byla cizí.

Za Thurnem se ozval rázný, trochu pobavený hlas:

„Vše v pořádku, příteli?“

Veronika ten hlas poznala dřív, než se stihla otočit.

Jáchym Ondřej Šlik.

Zvedla oči tím směrem — a rychle je zase sklopila.
Pak se lehce uklonila, jak se slušelo na měšťanku, která právě potkala šlechtice takového jména.

Šlik přistoupil k Thurnovi, položil mu ruku na rameno, jako by byli bratři ve zbrani, a až pak si všiml Veroniky stojící u dveří zlatnictví.

„Nuže,“ protáhl Šlik pobaveně, „jaké půvabné poupě.“

Veronika se kousla do jazyka. V duchu si připomínala, že teď není Eusebiem a nesmí Šlikovi odpovědět způsobem, který by ji prozradil.

Spokojila se s lehkým úklonem, jaký se slušel na měšťanskou slečnu, která nechce přitahovat pozornost.

Šlik se spokojeně usmál. Matyáš Thurn však dál zápasil s pocitem, že dívku odněkud zná.

Jeho pohled na ní spočinul o okamžik déle, než bylo vhodné. „Půjdeme?“ pobídl ho Šlik a už se obracel k ulici.

Matyáš Thurn se na Veroniku podíval naposledy. V jeho pohledu zůstalo napětí, které mezi úplně cizí lidi nepatřilo. Ještě než se odvrátil, lehce se zamračil, jako by ho vlastní zájem obtěžoval. Veronika ten nepatrný pohyb znala z jejich předchozího střetu v rolích Eusebia a Thurna. Tehdy v něm viděla hlavně povýšenost a chuť odporovat. Nyní, bez mužského kabátce a připravené odpovědi na jazyku, zahlédla pod jeho tvrdostí i rozpaky. Právě ty ji zneklidnily nejvíc. Kdyby se jí vysmál nebo ji odbyl, dokázala by na setkání zapomenout. Jeho tichá pozornost se však nedala shodit jedinou jízlivou poznámkou.

Pak se otočil a následoval Šlika.

Veronika ještě slyšela, jak Šlik venku pronesl:

„Pěkné děvče.“

Thurn na to něco tiše odpověděl, ale už nerozeznala co.

Veronika zůstala u dveří zlatnictví a srdce jí pod živůtkem tlouklo tak hlasitě, až se obávala, že je uslyší kolemjdoucí.

Setkání uniklo odhalení o vlásek.

Když oba šlechtici odešli, Veronika si konečně dovolila vydechnout. Matyáš Thurn ji nejspíš nepoznal, přesto po něm v ní zůstal neklid.

Teprve po otočení do dílny si všimla mistra zlatníka. Opíral se o pult, ruce měl založené a celou příhodu u dveří zjevně sledoval.

Nic neříkal, jen si ji měřil klidným pohledem.

„Buďte klidná, slečno,“ promluvil nakonec. „V mé dílně se nic z toho nebude roztrubovat.“

Veronika přikývla, pořád ještě trochu nervózní.

„Děkuji,“ odpověděla tiše.

Mistr jen kývl a ukázal k vystaveným šperkům.
„Chtěla jste se podívat. Mám pro vás pár kousků, které by vám mohly sedět.“

Veronika přešla k pultu. Potřebovala zaměstnat oči i myšlenky něčím jiným než vzpomínkou na Matyášovu paži kolem svého pasu.

Na dřevěné desce ležely prsteny, řetízky a brože, ale žádný hotový šperk neodpovídal představě, která se jí začala skládat v hlavě.

„Kdybych vám přinesla návrh šperku, dokázal byste ho vyrobit?“

Zlatník přikývl. „Pokusil bych se. Zakázková práce však stojí víc než hotový kus. Máte představu i prostředky?“

Veronika otevřela měšec a vysypala na pult několik českých grošů spolu se zlatými dukáty. Mince se rozkutálely po dřevě a jasně zacinkaly.

Klenotník se na to překvapeně podíval.
„Tolik peněz…“

„Dědictví,“ vysvětlila. „A něco jsem si odložila.“

Zlatník přikývl. Taková částka mu potvrdila, že nejde o pouhý rozmar dívky z trhu.

Dveře se znovu otevřely a do dílny vstoupil Matěj. Zlatník ho poznal a okamžitě se usmál.

„Příteli, copak vy tu? Jdete vybrat nějaký šperk?“

Matěj k němu přišel, podal mu ruku.
„Ne, příteli. Ale viděl jsem, že sem jde moje sestřenice.“
A podíval se přímo na Veroniku.

Ta se na něj jen lehce usmála.

Zlatník přikývl. „Aha… tak proto,“ zabručel. A už se ničemu nedivil.

Matěj se na Veroniku podíval.
„Ty si chceš něco koupit?“

„Něco jsem si chtěla vybrat, jenže hotové šperky jsou příliš výrazné,“ vysvětlila Veronika. „Pan mistr říká, že podle mého návrhu zkusí vyrobit menší kus.“

Mistr zlatník jen mlčky přikývl.

„Dobře,“ řekl Matěj. „Tak ho přines a uvidíme.“

Veronika poděkovala, lehce se uklonila a vydala se ke dveřím. Matěj se s mistrem rozloučil a šel za ní. Zavřeli za sebou dveře, udělali pár kroků a Matěj se naklonil blíž.

„Viděl jsem tě vcházet a hned potom vyšel Matyáš Thurn,“ řekl Matěj potichu. „Raději jsem se přišel přesvědčit, že je všechno v pořádku.“

Veronika si povzdechla. „Nepoznal mě, díky Bohu. Přesto si mě prohlížel, jako by mi chtěl vidět až do hlavy.“

Matěj si odfrkl. „Jestli mu něco došlo, brzy nám bude bušit na vrata a dožadovat se Eusebia.“

Při té představě se Veronika musela smát. Matěj se taky ušklíbl.

Když pokračovali trhem, v hlavě jí zůstala jediná neodbytná myšlenka.

Setkání změnilo něco, co zatím nedokázala pojmenovat.

Večer se Pražský dům zklidnil. V jídelně se sešla celá skupina kromě Berta, který odjel na Moravu.

U stolu seděli Veronika, Dorka, Jana, Poly, Zdeněk, Rudolf, Matyáš Štýrský, Fredy, Martinic, Slavata, Jesenský, Kryštof Harant, Jindřich a Václav Budovec, jenž mezi ně v posledních měsících přirozeně zapadl.

Jindřich seděl na svém obvyklém místě vedle Zdeňka s hrnkem čaje v ruce. Patřil k nim od začátku a jako vždy pozorněji poslouchal, než mluvil.

Matěj se opřel o rám dveří. „Bert ráno odjel. Pistorius mu dal úkol — zkrotit dědečka.“

U stolu nastalo ticho. A pak:

Rudolf se zakřenil. „Tak to je úkol na smrt.“

Fredy se zasmál. „Připravte si smuteční věnec.“

Poly si položila ruce v bok. „Vždyť ti dva vypadají jako dvojčata. Jen povaha je úplně jiná.“

Slavata přikývl. „Dva Valdštejnové v jedné místnosti? To bude výbuch.“

Martinic pozvedl obočí. „Bert to zvládne, ale já bych tam nešel ani omylem.“

Jindřich se napil čaje a klidně poznamenal: „Znal jsem jeho otce. Bert ví, jak s Valdštejny jednat. Jen doufám, že starý Valdštejn měl dobrý den.“

Jesenský dodal: „A i kdyby ne, Bert to ustojí. Má na to hlavu.“

Kryštof Harant pokrčil rameny. „Jen aby nám pak nepsal z Moravy dopisy o tom, že utíká přes tři kopce.“

Jana Šliková se ušklíbla. „Jestli se poperou, aspoň se vybijí.“

Budovec přikývl. „Bert má rozum. Vrátí se.“

Veronika se zadívala na prázdné místo vedle sebe. Jindřich zachytil její pohled a porozuměl mu i bez vysvětlování.

„Vrátí se,“ řekl tiše, ale jistě.

„Já vím,“ usmála se Veronika.

Rudolf natáhl nohy. „Tak až se vrátí, zanadává na Pistoria.“

„Pak na dědečka,“ dodal Matyáš.
„A pak na nás,“ uzavřel Fredy.

Smích zaplnil místnost.
Tak jako vždycky, když je parta pohromadě.

Pod smíchem v ní však zůstával jemný neklid, sotva postřehnutelné varování, které se odmítalo ztratit.

Setkání na trhu v ní pořád doznívalo. Pokoušela se sama sebe přesvědčit, že šlo pouze o překvapení a příliš těsný dotyk. Podobné vysvětlení by přijala u kohokoli jiného. Matyáš Thurn však znal Eusebia, hádal se s ním a díval se na něj s podezřením. Dnes držel v náručí Veroniku a přesto v ní něco hledal. Dvě podoby, které měly zůstat bezpečně oddělené, se na okamžik přiblížily až nebezpečně blízko. Stačilo jediné poznané gesto, tón hlasu nebo pohled a celé krytí by se mohlo rozpadnout.

Po večeři se Veronika vrátila do pokoje, převlékla se do domácího oděvu a rozsvítila malé světlo ukryté v sekretáři. Na papír začala kreslit zmenšenou podobu svého medailonu se stejnými znaky, jen s jemnějšími liniemi. Hotový návrh odložila stranou a zamířila do koupelny.

Ve voňavé teplé vodě zavřela oči a okamžitě se jí vybavila scéna před zlatnictvím: Matyáš Thurn, jeho rychlá paže, pevné sevření a blízkost, která ji rozhodila víc, než si hodlala přiznat.

Otevřela oči.
„Pitomec,“ utrousila.

Pokusila se uvolnit, ale vzpomínka se vrátila. Jeho ruka kolem pasu, pohled, který se na ní zdržel, a zlomek okamžiku, kdy ji držel u sebe.

„No jistě, pitomec,“ zamumlala podrážděně.

Teplá voda zklidnila tělo, hlava se však odmítala podřídit. Matyášova blízkost jí zůstávala pod kůží jako dotek, který tam neměl co dělat.

„Do háje…,“ vydechla a ponořila se hlouběji, jako by se dala utlumit.

Dnešní večer jí klid zjevně dopřát nehodlal.

Po koupeli se zabalila do ručníku, oblékla si noční košili a vklouzla pod přikrývku. Celý den se jí v hlavě míchal do nepřehledného uzlu.

„Chci spát…“ zamumlala. „Prosím, chci spát.“

Zavřela oči a doufala, že to konečně vypne.

Spánek přišel rychle, odpočinek však nepřinesl. Ve snech se mísily kroky na dlažbě, dveře zlatnictví, prudký pohyb a paže, která ji zachytila dřív, než dopadla.

Matyáš Thurn se objevoval v útržcích: stín, gesto, dotyk a hlas, jehož slova nedokázala rozeznat.

Sny ji zneklidňovaly a přesto se jich nedokázala zbavit.

Ve své komnatě ležel vzhůru také Matyáš Thurn. Pokaždé, když zavřel oči, vrátil se ke dveřím zlatnictví, k jejím očím a ke zlomku vteřiny, kdy ji držel v náručí. Pocit povědomosti se ho dotkl a hned zase unikl.

Zadíval se do stropu. Měl by myslet na povinnosti, vojáky a zprávy, místo toho se mu vracela tvář obyčejné měšťanky. Právě její zdánlivá obyčejnost ho dráždila nejvíc. Kdyby na ní nebylo nic zvláštního, už by na ni dávno zapomněl.

Otočil se na bok a přitáhl si přikrývku. Spánek stále nepřicházel. Každá další myšlenka nesla její oči a ten zvláštní, nevysvětlitelný dojem, že se s ní nesetkal poprvé.

Veronika se ráno probudila později, než měla. Sny po sobě nechaly těžkou hlavu a neochotu opustit vyhřátou postel.

Z chodby se ozvalo prudké zaklepání. Jedno, druhé, třetí. Rychlé, úderné. Dům ztichl.

„Otevřu,“ zaslechla Matějův hlas.

Veronika se posadila na posteli, zadržela dech a poslouchala.

Dole vrzly dveře. Krátký rozhovor, hlas cizího muže, zvuk ostruh, které zadrnčely o dlažbu.

„Mistr Matěj?“ ozval se zespodu cizí muž.
„Ano.“
„Přicházím z Hradu. Eusebius se má okamžitě dostavit k císaři.“

Veronice se sevřel žaludek. Rada zřejmě rozhodla a její klid tím skončil.

Seskákala z postele, rychle na sebe hodila první kus oděvu a otevřela dveře pokoje. V chodbě už stál Matěj, tvář vážná.

„Slyšelas to,“ řekl tiše.

Přikývla.
„Za jak dlouho?“

„Hned,“ odvětil. „Posel čeká dole. Kůň je připravený.“

Na protest nezbýval čas. Hrad žádal Eusebia a císař nenechával posly čekat.

V pokoji za sebou zavřela dveře a převlékla se s rychlostí naučenou krizemi. Košile, kalhoty, kabátec, vysoké boty. Vlasy stáhla dozadu a upevnila sponou. V zrcadle srovnala bradu, ramena i výraz. Veronika ustoupila do pozadí a na její místo nastoupil Eusebius.

Zapnul opasek, vzal měšec a cestou po schodech popadl v kuchyni krajíc chleba. Zakousl se do něj ještě před dveřmi.

Matěj stál u vchodu a čekal na ni. Když ji viděl jako Eusebia, jen kývl.
„Tak jdi,“ řekl tiše.

Posel stál u prahu, ve zbroji, s krátkým kopím a tvrdým výrazem.
„Eusebie, císař vás žádá okamžitě.“

Eusebius přikývl a dojedl poslední sousto.
„Jsem připraven.“

Vyšli na dvůr. Čekali tam dva osedlaní koně, jeden pro posla a druhý pro Eusebia. Ostrý ranní vzduch se mu opřel do tváře. Nasedl, upravil třmeny a narovnal se v sedle s přirozeností člověka, který jinak jezdit neumí.

Posel vyrazil bez otálení.
Eusebius se připojil a oba zamířili přes probouzející se Prahu k Hradu.

Dům za nimi rychle mizel v ranním šeru a s ním i zbytek klidu, který ještě před chvílí měl.

Na Hradě Eusebius seskočil z koně a následoval posla známými chodbami k císařovým komnatám. Před dveřmi čekal Lang s rukama za zády a výrazem člověka, který už od rána poslouchá příliš mnoho výbušných mužů.

Jakmile spatřil Eusebia, naklonil se k němu a šeptl jen tak, aby to nikdo jiný neslyšel:
„Hádat se začali dřív, než jsem otevřel dveře. A pokračovali i po tom.“

Langův tón připomínal spíš úřední sdělení než povzdech. Eusebius z něj pochopil, že uvnitř nebude vlídná atmosféra.

Lang mu krátce přikývl, zaklepal a otevřel dveře.

Eusebius vstoupil.

V komnatě stáli dva muži.

U stolu stál Rudolf s napjatou tváří. Naproti němu arcivévoda, rovná záda, tvrdé oči a výraz muže, který přijel z povinnosti, nikoli z radosti.

Oba působili, jako by je říše nutila sdílet stejný vzduch a každý z nich to považoval za osobní útok.

Po Eusebiově příchodu se k němu obrátili zároveň. Ani jeden se neusmál; jednání rady i následná hádka zjevně skončily teprve před chvílí.

Rudolf jen krátce kývl.

„Eusebie,“ oslovil ho Rudolf. Hlas měl klidný, ale ostrý. „Rada souhlasila a potřebuji, abys převzal nový úkol.“

Arcivévoda si ho přeměřil od bot po tvář. V jeho očích problesklo něco, co Eusebius nedokázal přečíst.

Lang zavřel dveře a vzdálil se. Eusebius zůstal mezi bratry, kteří spolu mluvili s důvěrností příbuzných a nevraživostí protivníků.

Rudolf stál u stolu. Jakmile Eusebius vešel, ukázal na něj rukou.

„Mám pro tebe úkol,“ začal rovnou. „Týká se Uher.“

Eusebius zpozorněl.

„Z Uher proudí informace k nepříteli,“ pokračoval Rudolf. „Někdo prodává zprávy o vojsku a pevnostech. Chci, abys našel zrádce a zjistil, kdo ho řídí.“

Eusebiovi ztuhla záda. Znal válku v Uhrách dost dobře na to, aby takový rozkaz nepovažoval za obyčejnou cestu.

„Zítra ráno odjedeš s arcivévodou do Vídně,“ dodal císař. „Případ už prověřoval a předá ti dosavadní stopy.“

Eusebius se podíval na arcivévodu.

Arcivévodova sevřená čelist a tvrdý pohled sdělovaly zřetelně, že z nového společníka radost nemá.

Eusebius cítil totéž.

Rudolf krátce kývl.
„To je vše.“

Arcivévoda udělal krok dopředu. Jeho pichlavé oči se zabořily do Eusebiových, ani na okamžik nemrkl.

Eusebius se lehce usmál. „Nějaké rozkazy, pane?“

Arcivévoda se nadechl. „Pojedeme inkognito a doprovodí nás pouze dva vojáci. Nechci, aby cestu někdo spojil s mým jménem.“

Po krátké pauze dodal: „S prvním zvoněním budete u Prašné brány. Zpoždění budu považovat za neúctu k císařovu rozkazu.“

„Dobře,“ odpověděl Eusebius klidně. „Takže ráno u Prašné brány.“

Arcivévoda kývl. „Teď odejděte. Připravte se na cestu.“

Eusebius se uklonil a bez další řeči opustil komnatu.

Po Eusebiově odchodu zůstali Rudolf a arcivévoda opět sami. Napětí mezi nimi nezmizelo; pouze dostalo nový předmět.

Rudolf se opřel o stůl.
„Eusebius je schopný. Viděl jsi to sám.“

Arcivévoda dál hleděl ke dveřím, jako by tam mladík stále stál. „Viděl. A právě jeho schopnosti mi vadí.“

Rudolf se na něj krátce podíval.
„Vadí ti, že je chytrý?“

Arcivévoda zavrtěl hlavou. „Chytrost mi nevadí. Něco na něm nesedí. Nedokážu říct co, ale ten pocit se mě drží.“

Rudolf si povzdechl, přešel k oknu a odsunul závěs.
„Možná jen hledáš stín, kde žádný není.“

Arcivévoda od dveří neodtrhl pohled. „Možná hledám stín. Přesto na Eusebiovi něco není tak, jak se zdá.“

Eusebius prošel sálem a po několika krocích ucítil, že se za ním někdo drží. Pohledy dvořanů znal; tenhle pohyb měl jiný rytmus.

Zabočil prudce za roh a zastavil se. Chvíli počkal.

Jakmile zaslechl kroky, natáhl ruku, chytil příchozího za kabátec a přitáhl ho před sebe.

Bylo to páže. Kluk, sotva šestnáct.

„Co chceš? Proč mě sleduješ?“ zeptal se Eusebius.

„Já… já…“ koktal chlapec.

Eusebius založil ruce na prsou a zpřísnil tvář.
„Nekoktej. Mluv.“

Páže polklo.
„Chci jet s vámi.“

Eusebius se zarazil.
„Kam?“

„Do Uher,“ vyhrkl kluk. „Chci pátrat s vámi.“

„Odkud víš, kam jedu?“ zeptal se Eusebius bez hněvu, zato přímo.

„Slyšel jsem to,“ pípl chlapec.

„Kde jsi to slyšel?“ Jeho hlas tentokrát ztvrdl.

„Pojďte,“ řekl kluk a ohlédl se. „Ukážu vám to.“

Vykročil boční chodbou.
Eusebius šel za ním.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se cestou.

„Filip Procek,“ odpověděl kluk.

Jméno Procek v něm probudilo pozornost. O tom rodu už slyšel dost, aby chlapce nepovažoval za náhodné páže.

Filip vedl Eusebia úzkou chodbou a každých několik kroků se ohlížel. Jeho nervozita působila opravdově; nevypadal jako někdo, kdo chystá léčku.

Páže se zastavilo u dřevěných dveří do malé komory pro sluhy.
„Tady,“ zašeptal.

Otevřel dveře a mávl na Eusebia, aby šel dovnitř. V místnosti byla jen lavice, prázdná truhla a malá větrací šachta těsně nad okrajem zdi.

Filip ukázal právě na ni.

„Tudy jsem to slyšel,“ řekl potichu. „Je to spojeno s komnatou vedle. Tam se radili.“

Eusebius se sklonil k větrací šachtě. Byla malá, ale hlas z vedlejší komnaty by přenesla snadno. Teď v ní zůstával pouze vzdálený šum Hradu.

„Kdo tam byl?“ zeptal se.

„Někdo z rady… a arcivévoda,“ odpověděl kluk rychle. „A mluvili o tobě. O cestě. O zrádcích. Nevím víc. Jen jsem slyšel, že tě tam pošlou.“

Eusebius se narovnal.
„Dobře. A řekni mi, proč chceš jet se mnou?“

Filip polkl.
„Protože… nechci být jen páže. Chci něco dokázat.“
Pak ztišil hlas:
„A nechci být tady.“

Eusebius ho chvíli pozoroval. Za odhodláním viděl strach a touhu utéct od něčeho, co chlapec nechtěl pojmenovat.

„Ví někdo, že jsi to slyšel?“
„Ne,“ zakroutil hlavou Filip. „Nikdo.“

„Dobře,“ řekl Eusebius. „A nikdo se to nedozví.“

Páže přikývlo, zjevně se mu ulevilo.

„Se mnou však nikam nejedeš,“ rozhodl Eusebius pevným hlasem, který nedával prostor ke smlouvání.

Filip ztuhl, ale neodporoval.
Oči mu sklouzly k zemi.

Eusebius otevřel dveře.
„Vrátíš se do služby. A na tuhle místnost zapomeneš.“

Kluk přikývl a vyšel ven.

Když vyšli zpět na chodbu, Eusebius dál přemýšlel o šachtě a o tom, jak snadno se tajná jednání Hradu dostávají k uším služebnictva.

Filipovo přání odjet nebylo posledním překvapením, které mu ten den chystal.

Z Hradu zamířil Eusebius rovnou na arcibiskupství. Pistorius seděl v pracovně nad starými spisy a po jeho příchodu pouze zvedl hlavu.

„Rudolf mě posílá do Uher,“ řekl Eusebius bez okolků.

Pistorius přikývl, ani na okamžik nevypadal překvapeně. Posadil se pevněji ke stolu a vytáhl čistý list pergamenu.

„Napíšu Bertovi,“ rozhodl Pistorius a vytáhl čistý list pergamenu. „Je na Moravě a potom má namířeno do Prešpurku. Když vyrazí hned, může vám pomoci s pátráním.“

Eusebius uznával, že Pistorius má pravdu. Zároveň věděl, že Bert dokáže do každého plánu přinést užitečný nápad i pořádnou dávku chaosu.

Pistorius dopsal stručný vzkaz, přitiskl pečeť a odsunul jej stranou. Potom otevřel nenápadnou schránku ukrytou za závěsem.

Vytáhl malý přívěsek.
„Tady máš medailonek.“

„Medailon nechali zhotovit mistři Strážců,“ vysvětlil Pistorius. „V krajním nebezpečí stiskneš tento výstupek v rytině.“ Ukázal mu skryté místo. „Otevře ti cestu domů, do jednadvacátého století. Použiješ ho pouze tehdy, když nebude jiná možnost.“

Eusebius hleděl na přívěsek. V tak malé věci se skrývala možnost opustit celé století během jediného okamžiku.

Pistorius mu podal složený lístek. „Tady je přesný postup. Naučíš se ho nazpaměť a papír spálíš.“

Eusebius list převzal a opatrně ho uložil k medailonu. Pocit bezpečí se mísil s vědomím, že Pistorius očekává skutečné nebezpečí.

Pistorius se opět posadil.
„Teď běž. Připrav se na cestu.“

Pistoriův tón zněl jako rozkaz člověka, který ví mnohem víc, než může sdělit.

Eusebius přikývl, uložil medailon do kapsy a vyšel ven.
Cítil jeho váhu při každém kroku.

Když Veronika odpoledne vstoupila do Pražského domu, slunce ještě dopadalo přes dvůr. Hned poznala, že na ni ostatní čekají; neobvyklé ticho sahalo až do předsíně.

Vešla do jídelny.

Všichni tam seděli. Celá parta. Jako by čekali přesně na ten okamžik.

Jana se zvedla první.
„Tak mluv. Co se stalo?“

Veronika se opřela o rám dveří. „Jedu do Uher.“

V místnosti to ztuhlo.
Nikdo ani nemrkl.

Poly přimhouřila oči. „Ty a arcivévoda?“

„Odjíždíme zítra ráno od Prašné brány,“ odpověděla Veronika.

Matěj se chytil za čelo.
„To je průšvih.“

Zdeněk si odkašlal.
„A ty to řekneš takhle klidně? Uhry nejsou výlet.“

Veronika pokrčila rameny. „Císařův rozkaz.“

Dorka vstala beze slova. „Co ti máme sbalit?“

„Jen to nejnutnější,“ odpověděla. „Jedeme inkognito a potřebuji zůstat pohyblivá.“

Fredy si založil ruce.
„Tak to zní jako cesta na popraviště.“

„Díky za povzbuzení,“ utrousila Veronika.

Napětí konečně povolilo a všichni se dali do práce. Jana chystala jídlo, Dorka lékárničku, Poly rozložila mapy a Zdeněk kontroloval výstroj. Trojčata se přela o to, které zbraně budou na cestu nejvhodnější.

Veronika cítila tlak pod žebry, přesto mezi svými nemusela předstírat Eusebiovu lhostejnost.

Poly se na ni podívala tvrdě.
„A vrátíš se.“

„Vrátím se,“ slíbila Veronika. Tentokrát bez žertu.

Všichni věděli, že v Uhrách se podobné sliby plní těžko. Žofie přinesla pevný cestovní plášť a beze slova zkontrolovala jeho zapínání. Matěj prohlédl sedlové brašny, Honza doplnil obvazy a Jana do jídla přidala několik věcí, které podle ní vydrží i zacházení arcivévody. Veronika mezi nimi stála a přijímala jejich péči s vděčností, kterou neuměla vyslovit. Nikdo ji nezdržoval otázkami, na něž neměla odpověď. Každý pouze udělal část práce, aby se mohla ráno znovu stát Eusebiem a odjet. Když byly vaky konečně zavřené, položila dlaň na medailon ukrytý pod košilí. Možnost návratu jí nepřinesla klid; připomněla jí, že Pistorius počítá i s nejhorším.

Ráno bylo chladné a ulice téměř prázdné. Eusebius dorazil k Prašné bráně ještě před prvním úderem zvonu. Šíp pod ním oddechoval a hřívu měl vlhkou od rosy.

Rozhlédl se. Nikdo nikde.
Jen ticho a mlžný opar nad městem.

První úder zvonu ještě dozníval, když se od města ozval pravidelný dusot kopyt.

Arcivévoda přijel přesně včas.

Zastavil koně před Eusebiem a krátkým pohledem zkontroloval jeho výstroj i zavazadla.

„Dobře,“ pronesl místo pozdravu. „Alespoň jste pochopil, co znamená první zvonění.“

Za ním čekali dva vojáci v tmavých nenápadných kabátcích bez erbů a výrazných barev.

Arcivévoda se narovnal v sedle. „Vyrazíme. Cesty se brzy zaplní a čím méně očí nás uvidí, tím lépe.“

Eusebius přikývl.
„Jsem připraven.“

Na arcivévodových rtech se objevil krátký, hodnotící úsměv. „Připravenost se pozná až na cestě.“

„Uvidíme,“ řekl klidně a pobídl koně k pohybu.

Eusebius se zařadil vedle arcivévody, oba vojáci zůstali několik délek za nimi. Malá kolona se vydala směrem na jih.

Praha jim mizela za zády a s ní i poslední jistota známého prostředí.

Za městem drželi svižné tempo. Arcivévoda mlčel, vojáci také, a pravidelný zvuk kopyt určoval rytmus cesty. Po hodině Eusebius ucítil známé pnutí v zátylku, instinkt, který se nevyplácelo přehlížet.

Někdo jel za nimi.

Nenápadně se ohlédl. Cesta vypadala prázdná, její rytmus však prázdný nebyl. Někdo se držel za nimi a využíval zatáček i stromořadí.

„Máme společnost,“ řekl tiše.

Arcivévoda k němu stočil oči. „Kdo?“
„Nevím. Ale drží se nás od chvíle, co jsme sjeli z hlavní cesty.“

Arcivévoda pokynul jednomu z vojáků, aby zpomalil, zůstal pozadu a pokusil se jejich stín zachytit zezadu.

Když pokračovali k jihu, arcivévoda mírně přitáhl otěže. „Pojedeme přes Rožmberk. Čeká mě tam jednání s Petrem Vokem.“

Eusebiovi v očích problesklo pobavení. „Petr Vok z Rožmberka.“

Arcivévoda jen zamručel, ale Eusebius nedokázal potlačit úsměv.

Vybavil se mu Miloš Kopecký ve Svatbách pana Voka, film, který znal téměř nazpaměť. Vždycky u něj dokázal na chvíli vypnout a zasmát se, což se mu v posledních dnech dařilo jen zřídka.

Skutečný Petr Vok bude pravděpodobně úplně jiný, pomyslel si Eusebius. Zvědavost mu však zůstala.

Arcivévoda si jeho výrazu všiml. „Co je na panu z Rožmberka směšného?“
„Nic, Výsosti. Připomněl mi jeden starý příběh,“ odpověděl Eusebius. Vysvětlovat film člověku z roku 1600 rozhodně nehodlal.

Arcivévoda ho měřil pohledem, ale nechal to být.

Pokračovali dál, ale jejich stín se neztrácel. Eusebius věděl, že dříve či později udělá chybu a ukáže tvář. Arcivévoda jejich obavy navenek nesdílel, přesto častěji kontroloval krajinu a držel ruku blízko jílce. Mezi ním a Eusebiem se od Prahy nevyměnilo víc než několik nutných vět. Mlčení však nebylo prázdné. Arcivévoda mladíka pozoroval při každém přejezdu bláta, při volbě tempa i při krátkých zastávkách. Eusebius cítil jeho pohled a odmítal mu nabídnout jedinou chybu. Cesta se tak měnila v tichou zkoušku, kterou ani jeden z nich nahlas nepřiznal.

Koně drželi dobré tempo, před Táborem však potřebovali odpočinek. Arcivévoda zvolil zájezdní hostinec u cesty, místo prosycené vůní sena, kouře a piva, kde se vždy našla lavice pro pocestné.

Koně dostali vodu a krmení, zatímco jezdci vešli dovnitř. Arcivévoda obsadil místo s výhledem na dveře. Eusebius si sedl stranou od největšího hluku a doufal, že nebude muset poslouchat další objednávky vína ani arcivévodovo shánění ženské společnosti.

Zrovna dopíjel vodu, když se dveře prudce otevřely. Dovnitř vrazil voják, který je před pár hodinami opustil. V pravé ruce držel kluka. Táhl ho dovnitř tak nekompromisně, že si toho všimli i hosté.

„Pane,“ řekl voják směrem k arcivévodovi, „tohle je ten, kdo nás sleduje.“

Eusebius zpozorněl. Chlapec zakopl o práh a dopadl na kolena. Když zvedl hlavu, Eusebiovi zatrnulo.

Filip.

Bylo to páže, kterému předchozího dne výslovně zakázal cestu do Uher.

„Proč mě to vlastně nepřekvapuje,“ zamumlal Eusebius.

Filip byl zablácený, vyčerpaný a oči měl zarudlé po probdělé noci. Výraz člověka, který ví o vlastní hlouposti, mu nijak nepomáhal.

Arcivévoda odtrhl pohled od poháru. „Kdo je ten chlapec?“

Eusebius vstal.
„Páže z Hradu. A… nejspíš i náš stín.“

Filip polkl.
„Já… já jsem chtěl jen…“

„Ani to neříkej,“ přerušil ho Eusebius. „Tahle cesta není pro tebe.“

Arcivévoda si Filipa změřil bez většího zájmu. „Co s ním uděláme?“

Hovor v hostinci zeslábl. Hosté vycítili spor a začali poslouchat.

„Je to hradní páže Filip Procek z Cetna,“ vysvětlil Eusebius. „Chtěl jet do Uher. Zakázal jsem mu to.“

Filip zvedl hlavu. Překvapení v jeho tváři prozradilo, že netuší, odkud Eusebius zná celé jeho jméno.

Arcivévoda přimhouřil oči. „Dovolil jste mu nás sledovat?“

„Ne,“ odpověděl Eusebius klidně. „Řekl jsem mu, že zůstane doma. On neposlechl.“

Arcivévoda se opřel loktem o stůl. „Když se dostal až sem, pojede s námi. Budete ho mít na starosti a budete mi za něj ručit vlastní hlavou.“

Eusebius bez váhání přikývl.
„Rozumím.“

Eusebius se podíval na Filipa. Chlapec měl stažená ramena, ruce sevřené a oči sklopené. Teprve nyní zřejmě pochopil, jak vážně jeho útěk dopadl.

Eusebius mu uvolnil provaz na zápěstích. „Umyješ se a dáš se do pořádku. Potom si sedneš ke mně a budeš poslouchat každý rozkaz. Rozumíš?“

Filip okamžitě přikývl.
„Ano.“

Filip zmizel do zadní části hostince, aby splnil první rozkaz, který na cestě skutečně dostal.

Arcivévoda si nalil další víno, avšak pohled z Eusebia nespustil. Zajímal ho způsob, jakým mladík převzal odpovědnost, mnohem víc než samotné páže.

Eusebius byl vzhůru už za svítání. Oblečený a připravený stál na chodbě dřív, než se hostinec probudil. Z kuchyně znělo první praskání ohně a ve dvoře se ozývali koně.

Nejprve šel pro Filipa. Chlapec spal napříč postelí, jako by předchozího dne cestoval v pohodlném kočáře.

Filip nereagoval.
Eusebius přidal na síle.
„Filipe. Hned.“

Kluk něco zamumlal do deky a schoval hlavu.
Eusebius ho odstrčil ještě jednou, tentokrát rozhodně.
„Jestli nevstaneš, nechám tě tady.“

To zabralo. Filip se posadil, oči napůl otevřené, vlasy rozcuchané.
„Jdu… už jdu…“

„Pět minut. Dole,“ řekl Eusebius a odešel.

Cestou minul arcivévodův pokoj. Zpoza dveří zazněl ženský smích a vzápětí arcivévodův podrážděný hlas. Eusebia to nepřekvapilo. Matyáš Habsburský na cestách málokdy trávil noc sám.

Na dvoře už vojáci sedlali koně. Ranní vzduch byl chladný a na trávě ležela rosa. Eusebius zkontroloval výzbroj a počkal, až se objeví Filip.

Kluk přiběhl po schodech, trochu rozespalý, ale snažil se tvářit připraveně.

Krátce nato vyšel i arcivévoda. Tvářil se, jako by ženské hlasy za svými zády vůbec neslyšel, a pozornost věnoval pouze koním.

„Vyrazíme,“ řekl krátce.

Eusebius nasedl. Filip se vyšvihl do sedla trochu nejistě, ale držel se.
Kolona se vydala na cestu směrem k Rožmberku.

Po poledni se před nimi objevily hradby Rožmberka. Strážní u brány arcivévodu poznali a pustili skupinu dovnitř. Ulice byly upravené, domy pevné a celé město působilo hrdě i zámožně, jak se na sídlo významného rodu slušelo.

Petr Vok je čekal před sídlem s rukama opřenýma v bok a tváří plnou života. Připomínal spíš hospodáře, který zná každý kámen na svém panství, než muže trávícího dny v tiché zbožnosti. Jakmile je spatřil, vykročil jim naproti.

„Arcivévodo!“ zvolal. „Konečně. Už jsem se obával, že vás cestou unesli nebo jste zabloudil k některému příjemnějšímu hostinci.“

Arcivévoda se nezasmál. „Nemám čas na řeči, Petře. Přijel jsem pro dokumenty, jak jsme se domluvili.“

Petr Vok kývl, ale oči mu sklouzly k Eusebiovi a Filipovi.
„A to je kdo?“

„Můj pobočník,“ představil ho arcivévoda stroze. Eusebius přijal přidělenou roli bez mrknutí.

Vok se na něj zadíval trochu déle.
„Hm. Zajímavý mladík,“ poznamenal jen tak mimochodem. „Pojďte dál, máme toho hodně.“

Při pohledu na Voka se Eusebiovi znovu vybavil Miloš Kopecký ve Svatbách pana Voka: podobná lehkost kroku, záliba v nadsázce a schopnost zaplnit prostor pouhou přítomností.

Skutečný Petr Vok působil méně divadelně, přesto bylo zřejmé, že se v jeho společnosti člověk nudit nebude.

Eusebia, Filipa a oba vojáky odvedli do jídelny určené pro doprovod hostů. Uprostřed stál dlouhý stůl, podél něj lavice a u stěny kádě s vodou a police plné misek.

Služky už měly připravené jídlo. Misy s masem, chleba, polévka a džbány vína. Jakmile vstoupili, jedna z nich začala nalévat.

Eusebius zvedl ruku. „Víno vynechám. Přineste mi prosím heřmánkový odvar s medem.“

Služky ztuhly, vojáci pozvedli obočí a Filip se při pohledu na Eusebia zakuckal chlebem. Takovou objednávku od vojenského pobočníka očividně nečekal nikdo.

„Víno mi při cestování nedělá dobře,“ vysvětlil Eusebius věcně. „Po odvaru budu použitelnější.“

Vysvětlení stačilo. Jedna ze služek odběhla pro hrnek a byliny, i když po Eusebiovi stále sklouzlo několik zvědavých pohledů.

Usadili se. Filip jedl rychle, jako by se bál, že mu někdo talíř odnese, vojáci mlčky doplňovali síly a Eusebius pozoroval místnost s obvyklou opatrností.

Horký heřmánek s medem mu po první ochutnávce zklidnil žaludek i napětí z cesty.

Jeden z vojáků se usmál pod vousy.
„Tak vy fakt nepijete víno?“

„Ne,“ odpověděl Eusebius stručně.

Filip na něj pořád koukal.
„Já myslel, že… že všichni vojáci pijou.“

„Všichni rozhodně ne,“ odvětil Eusebius a položil hrnek na stůl.

Chvíli byl klid.
Jen z chodby bylo slyšet hlasy a kroky – ruch rožmberského domu.

Bylo jasné, že arcivévodovo jednání s Vokem bude trvat.
A že Eusebius zatím nebude mít klid na nic víc než čekání.

Petr Vok a arcivévoda jednali za zavřenými dveřmi. Jejich hlasy občas pronikly až do chodby a zněly příliš ostře na pokojnou výměnu dokumentů.

Eusebius u stolu dojedl poslední sousto, odsunul misku a vstal.

„Jdu se projít,“ řekl stručně Filipovi a vojákům.
Nikdo nic nenamítal.

Chodba byla chladná, kamenné stěny pohlcovaly kroky a světlo sem pronikalo úzkými okny. Eusebius kráčel pomalu a nedokázal se zbavit pocitu, že místo zná.

Rožmberk navštívil ve svém století jako turista. Živý hrad roku 1600 však působil jako úplně jiné místo.

V budoucnosti znal bílé stěny, vitríny, popisky a skupiny návštěvníků. Nyní kolem něj dýchalo sídlo plné lidí, práce a skutečné moci.

Dveře měly drsné dřevo, koberce byly ručně tkané a zbraně na stěnách sloužily k boji, nikoli k výzdobě. Ve vzduchu se mísil vosk, kov, krbový kouř a pach každodenního života.

Eusebius položil dlaň na kámen. Tohle byl skutečný Rožmberk, nikoli pečlivě udržovaná památka. Kámen pod jeho dlaní byl chladný a nerovný. V budoucnosti se návštěvníci dotýkali zábradlí, která sem přidali restaurátoři, a procházeli po vyznačených trasách. Tady žádná šipka neurčovala, kam smí. Právě proto jej lákaly boční chodby, zavřené dveře a místa, která budou jednou prázdnými místnostmi s číslem v průvodci. Každá stopa sazí na zdi a každý zářez do dřeva vznikaly před jeho očima jako součást přítomnosti, ne historie. Pocit obdivu se však mísil s opatrností. Někdo jejich cestu sledoval a cizí knoflík dokazoval, že se neznámý člověk mohl dostat i do Vokova domu.

Z arkád viděl sluhy se sudy, řehtající koně i kuchařky vykládající koše bylin. Každý pohyb dával hradu život, který budoucnost dokázala pouze napodobit.

Přišel až k malé boční chodbě, kde bylo ticho. Zastavil se a poslouchal. Jen vítr za oknem.

Měl chuť pokračovat, zároveň však věděl, že ho arcivévoda sleduje. Každé gesto, držení těla i způsob řeči mohly poškodit jeho krytí.

Po několika krocích zaslechl jemné šustnutí látky. Někdo se v chodbě pohnul a potom zůstal stát.

Eusebius se okamžitě otočil.

V přítmí stál muž z Vokova domu, o několik let starší než Eusebius. Ruce nechával volně podél těla a v postoji neměl nic výhrůžného.

„Pane Eusebie,“ řekl klidně. „Tady se běžně nechodí.“

Eusebius ho chvíli sledoval a ukázal mu knoflík, který našel na zemi.
„Patří to někomu od vás?“

Muž si knoflík prohlédl jen krátce.
„Ne. To není z našeho oblečení.“

Eusebius kývl.
„Dobře.“

Muž si ho měřil, ale bez nepřátelství.
„Petr Vok má rád pořádek. Když se host zatoulá, máme ho odvést zpět. Nic víc.“

„Fajn,“ řekl Eusebius. „Vedu se.“

Muž se otočil.
„Tudy.“

Eusebius ho následoval zpět a nalezený knoflík ukryl do kapsy. Muž se dál nevyptával; pouze vykonal povinnost člověka, který hlídá soukromou část domu.

Eusebius se vrátil do hlavní části hradu za doprovodu Vokova muže. Chodby se rozšířily, hluk z nádvoří byl slyšet znovu a hrad se změnil zpátky v živé místo. U dveří jídelny muž zastavil.

„Tady už je to v pořádku,“ řekl a lehce ustoupil stranou.

Eusebius jen přikývl a prošel kolem. Muž zmizel v jiné chodbě bez dalšího slova.
Když vešel do místnosti, Filip a oba vojáci seděli u stolu. Filip jedl druhý talíř, jako by nejedl týden. Vojáci si myli ruce a připravovali se na další cestu.

Filip zvedl hlavu.
„Pane Eusebie, kde jste byl?“

„Prošel jsem se,“ odpověděl Eusebius. O knoflíku ani cizím muži před Filipem mluvit nehodlal.

V tu chvíli se otevřely dveře naproti. Arcivévoda v nich stál s výrazem, který nevěstil úspěšné vyjednávání. Za ním čekal Petr Vok, tvář vážnou, ale oči stále živé.

„Eusebie,“ zavolal arcivévoda krátce. „Pojď sem.“

Vok ustoupil, aby mu udělal místo.
„Máme něco k dořešení,“ dodal arcivévoda.

Eusebius přešel k nim, ale ještě předtím se podíval na Filipa:
„Sedni si. Nehýbej se odsud.“

Filip jen přikývl.

Arcivévoda se otočil a vedl Eusebia do vedlejší komnaty.
Vok šel mlčky za nimi, ruce založené na prsou.

Dveře se za nimi zavřely.

Arcivévoda s Vokem zavedli Eusebia do menší komnaty se stolem a třemi židlemi. Arcivévoda se posadil, Vok zůstal stát a Eusebius se opřel o hranu stolu.

„V Uhrách máme zrádce,“ začal arcivévoda. „Někdo posílá nepříteli vojenské informace.“

Vok přikývl.
„A ne malého rozsahu. Někdo využívá cesty přes moje panství. Vidím stopy, ale vždy zmizí, než k nim dojdu.“

Eusebius poslouchal bez jediného slova.

„Potřebujeme člověka, kterého tam nikdo nezná a nebude ho čekat,“ doplnil arcivévoda.

Vok dodal:
„Jde o peníze. A o lidi, kteří mají vliv. Podezření je mnoho, jistota žádná.“

Eusebius se zeptal přímo:
„Co chcete po mně?“

„Prověříte stopy a zjistíte, kdo za nimi stojí,“ řekl arcivévoda stručně.

Vok položil na stůl několik listů.
„Tady máš to málo, co víme. Pohyby lidí. Podezřelé zásilky. Jména, která se objevují moc často.“

Eusebius vzal listy do ruky.
„Dobře.“

Arcivévoda se narovnal. „Jakmile budete připraven, pokračujeme. Uhry na naše pohodlí čekat nebudou.“

Vok přidal tichou větu:
„A ten, kdo to dělá, už vůbec ne.“

Eusebius vytáhl z kapsy kovový knoflík a položil ho na stůl. Arcivévoda i Vok se k němu naklonili.

„Poznáváte to?“ zeptal se Eusebius.

Arcivévoda zavrtěl hlavou. „K našemu dvoru nepatří.“

Vok si ho vzal do ruky, otočil ho mezi prsty a chvíli si ho prohlížel.
„Není to od nás,“ řekl jistě. „Ani od mých lidí. Tohle není rožmberská práce.“

„Našel jsem ho v boční chodbě,“ dodal Eusebius. „Tam, kam jste mě prý nechtěli pouštět.“

Arcivévoda se zamračil. „Někdo se pohyboval v zakázané chodbě?“

„Ano,“ odpověděl Eusebius. „A byl tam ještě dřív, než jsem dorazil já.“

Vok si knoflík položil zpět na stůl.
„Proč jsi tam vůbec byl?“

„Prošel jsem se,“ řekl Eusebius klidně. „A narazil jsem na člověka, který mě odvedl zpět. Tvrdil, že sem hosté nesmí.“

Arcivévoda se obrátil k Vokovi. „Máš tu další hosty nebo návštěvu, o níž nevím?“

Vok se lehce zamyslel a zavrtěl hlavou.
„Ne. Dnes nikdo nepřijel. A nikdo další by se neměl volně pohybovat po domě.“

Eusebius se opřel o stůl.
„Tak kdo tam byl?“

Vok se na chvíli odmlčel.
„Nevím. Ale jestli někdo chodí po sídle bez mého vědomí, tak to není dobrá zpráva.“

Arcivévoda přikývl. „Knoflík vezmeme s sebou. Může být první hmotnou stopou.“

Eusebius ho zastrčil zpět do kapsy. Místo odpovědi přinesla procházka další otázku.

Vok složil listiny. „Všechny zprávy vám předám ráno. Dnešní noc strávíte tady jako mí hosté.“

Eusebiovi cukly koutky. Vok jeho pobavení zachytil okamžitě.

„Copak, pane Eusebie? Něco se vám nelíbí?“
Oči mu pobaveně jiskřily.

Eusebius se uklonil. „Odpusťte, pane z Rožmberka. Vzpomněl jsem si na Bílou paní, Perchtu z Rožmberka. Doufám, že mě v noci nepřijde kontrolovat.“

Vok se rozesmál. „Znáte rožmberské pověsti? Takového hosta tu nemíváme každý den.“

Arcivévoda se na ně nechápavě podíval.
„O čem to mluvíte?“

Vok mávl rukou.
„Pověsti, arcivévodo. Staré věci, kterými straší děti. Občas i dospělé.“

Pak zavolal komorníka, který se objevil skoro okamžitě.

„Ubytujte arcivévodův doprovod a postarejte se, aby mu nic nechybělo,“ nařídil Vok. „Panu Eusebiovi připravte pokoj pro vzácného hosta.“

Komorník přikývl a odešel vyřídit přípravy.

Eusebius se lehce uklonil.
„Děkuji, pane z Rožmberka.“

Vok kývl hlavou.
„Jste host. U nás se hosté ctí.“

Eusebius se obrátil k arcivévodovi. „Smím odejít, Výsosti?“

„Smíte,“ odpověděl arcivévoda bez emocí.

Eusebius se ještě jednou uklonil a tiše opustil komnatu.

Po Eusebiově odchodu se v komnatě rozhostilo ticho. Vok hleděl ke dveřím a na rtech mu zůstával pobavený úsměv.

„Zajímavý mladík,“ pronesl. „Kdybych nevěděl, že nemáš děti, napadlo by mě, že je to tvůj syn.“

Arcivévoda se k němu prudce otočil. „Zbláznil ses? Žádné děti nemám a Eusebius už vůbec není můj.“

Vok ho přátelsky poplácal po rameni. „Vím. Jen mi tě něčím připomíná.“

„Drzostí,“ odsekl arcivévoda. „Dělá si, co chce, a mé rozkazy bere jako návrh k diskusi.“

Vok kývl.
„Jako ty, když jsi byl mladý.“

„Petře,“ varoval ho arcivévoda tónem, který ukončil přátelské žertování.

Vok zvedl ruce, aby mu naznačil, že toho nechá.
„Dobře, dobře. Změníme téma.“

Posadil se a opřel se o stůl.
„Co je nového ve Vídni?“

Arcivévoda se posadil naproti němu. „Vídeň má problémy. A já s ní ještě větší.“

Vok si nalil víno.
„Tak povídej.“

Sluha čekal hned za dveřmi, kde jednání skončilo. Uklonil se a pokynul mu.
„Pane Eusebie, váš pokoj je připraven. Pojďte prosím za mnou.“

Eusebius ho následoval dlouhou tichou chodbou. Vypadala jinak než zbytek sídla — méně lidí, více soukromí. Vok očividně věděl, kde hosty ubytovat, aby měli klid.

Sluha otevřel dveře do prostorné komnaty.
Uvnitř byla velká postel s baldachýnem, truhla u zdi, lavice, krb a malé okno s výhledem na řeku.

„Tady budete spát,“ řekl sluha. „Vaše věci vám přineseme hned, jak budou sundány z koně a připraveny.“

Eusebius přikývl.
„Děkuji.“

Sluha ještě dodal:
„Vodu na umytí přinesu za okamžik. Pokud budete něco potřebovat, stačí zazvonit.“
Uklonil se a odešel.

Eusebius zůstal v pokoji sám. Přešel k oknu, dotkl se vyřezávaného víka truhly a chvíli poslouchal řeku pod hradem. Zdejší ticho mělo hlubší, cizejší zvuk než v Praze.

Z kapsy vytáhl nalezený knoflík a položil jej na stolek. Nehodil se k lidem ani k oděvům, které dnes v sídle viděl.

„Zajímavé,“ řekl potichu.

Zaklepání na dveře.
Sluha přinesl lavor s teplou vodou, tiše ho položil a opět odešel.

Po umytí se posadil na postel. Dlouhý den přinesl více otázek než odpovědí a další ráno slibovalo pokračování.

Večeře naplnila sál teplem, světlem a vůní masa, chleba, polévky i ovoce. Sluhové mezi hosty procházeli tiše a víno dolévali dřív, než poháry stačily osiřet.

Eusebius seděl vedle Voka, zatímco arcivévoda většinu času mlčel a pozoroval ostatní. Filip dostal místo u stolu také a snažil se chovat důstojně, i když hlad mu zůstával vepsaný ve tváři.

Vok si ho všiml.
„To je ten tvůj?“
Eusebius přikývl.
„Ano.“

Vok se pousmál.
„Ten přežije všechno.“

Filip poznámku neslyšel; soustředil se na jídlo. Vojáci hovořili tlumeně a občasný smích uvolňoval atmosféru, pod níž přesto zůstával neklid.

Arcivévoda odložil pohár. „Pošlete stráže ven a zesilte hlídky.“

Vok přikývl.
„Už jsem dal příkaz. Hrad bude hlídaný celou noc.“

Kapitán stráží se uklonil a šel to zařídit.

U stolu se pokračovalo v jídle i hovoru, ale každý už vnímal neklid rozprostřený nad hradem. Eusebius jej cítil nejvýrazněji.

Věděl, že tato noc nebude obyčejná.

Po večeři se hosté rozešli. Eusebius si vzal džbán vína a jediný pohár; před služebnictvem se mu celý den vyhýbal, nyní však potřeboval samotu víc než opatrnost.

Prošel kolem stráží s jistotou člověka, který ví, kdy se nedívat jejich směrem. Úzké schodiště ho vyvedlo na věž, kam v tu hodinu nikdo nechodil.

Posadil se na kámen, sundal klobouk a rozvázal stuhu ve vlasech. Potom povolil kabátec i skryté šněrování a uvolnil pruhy látky, které jí celý den svíraly hrudník. Na věži si konečně dovolila být Veronikou.

Opřela se o zeď, zavřela oči a nastavila tvář teplému větru.

Po hodinách v mužské roli byla chvíli sama sebou, osvobozená od masky i povinností. Víno pila přímo ze džbánu po malých doušcích a rozpuštěné vlasy jí poletovaly kolem tváře.

Na několik vzácných minut našla opravdový mír.

Náhle ticho přerušil hlas.

„Já věděl, že na vás je něco divného.“

Veronika sebou trhla a málem převrhla džbán. Prudce se otočila ke vstupu.

Ve stínu vstupu na věž stál Petr Vok.

Veronika vydechla: „Do prdele…“

Vítr zesílil a rozevřel povolený kabátec. Uvolněná košile i pruhy látky, které si před chvílí rozvázala, prozradily víc, než chtěla. Vok nebyl hlupák. Zastavil se a jeho pohled se změnil; místo úleku v něm bylo poznání, do něhož zapadly drobnosti, kterých si všiml během dne.

„Aha,“ řekl potichu, jako by si mluvil sám pro sebe.

Veronika k sobě přitáhla kabátec a couvla ke zdi. „Nic jste neviděl.“

„Viděl,“ odpověděl Vok bez známky útoku. „Zároveň nejsem blázen, abych to vykřikoval po celém hradě.“

Stála napjatá a připravená se bránit. Vítr jí rozhazoval vlasy a džbán svírala jako jedinou zbraň, kterou měla po ruce. „Moje totožnost je tajná,“ řekla tiše.

Vok udělal pomalý krok, aby ji nevylekal. „Teď chápu, proč se držíte stranou, proč se díváte jinak a proč si tolik hlídáte každý pohyb.“

„Nikdo se to nesmí dozvědět,“ zopakovala Veronika ostře.

„Nedozví,“ ujistil ji. „Jste pod mou střechou. Tajemství, které mi host svěří nebo které náhodou odhalím, zůstane v mém domě.“

Veronika se dlouze nadechla a sevření v ramenou o trochu povolilo. „Děkuji,“ řekla upřímně, stále však ostražitě.

Vok se na ni usmál s vlídnou zvědavostí. „Položím vám jedinou otázku.“

Veronika na okamžik zadržela dech. „Jakou?“

Vok si ji pomalu prohlédl. Rozpuštěné vlasy a uvolněný oděv z ní setřely většinu Eusebiovy tvrdosti.

„V ženských šatech budete nejspíš ještě nebezpečnější než v kabátci,“ usoudil.

Veronika protočila oči. „Pane Voku, prosím.“

Vok zvedl ruce v gestu míru.
„Dobře. Mlčím.“
Pak dodal: „Slibuji. A já své sliby držím.“

Vítr se prohnal věží. Veronika se opřela o zeď a konečně trochu povolila. Vok si od ní vzal džbán, napil se a posadil se vedle, jako by právě neodhalil tajemství schopné zničit její život.

Hrad pod nimi tiše dýchal a noc jejich rozhovor ukryla. Veronika poslouchala zvuky v nádvoří hluboko pod nimi. Strážný zakašlal, kůň ve stáji udeřil kopytem a od řeky se zvedla vlhká vůně. Tajemství, které na Hradě střežila každou hodinou, teď leželo mezi ní a mužem, jehož znala dosud jen z knih, pověstí a filmu. Přesto se vedle Voka necítila ohrožená. Nepřispěchával s otázkami ani se netvářil, že získal převahu. Prostě seděl, podával jí džbán a čekal, až sama rozhodne, kolik mu řekne. Takový ohled od člověka tohoto století nečekala.

Několik okamžiků seděli mlčky. Potom Vok položil otázku, která mu zůstávala v hlavě. „Proč se vydáváte za muže? A jak se skutečně jmenujete?“
Veronika sklopila oči. „Veronika Eliška Scottová.“
„Jméno vám sluší,“ řekl Vok. „Proč tedy Eusebius?“
„Protože žena v tomto století nemá téměř žádná práva. Když je navíc vzdělanější než muži kolem ní, rychle z ní udělají čarodějnici nebo problém. V mužském oděvu mohu pracovat, cestovat a mluvit s císařem.“
Vok pomalu přikývl. „Bohužel máte pravdu.“
„Je mi šestadvacet. Podle zdejších zvyklostí bych měla být vdaná a mít děti. Takový život jsem si ale nevybrala.“
Vok ji poslouchal bez posměchu. Právě jeho klid jí dodal odvahu k vlastní otázce. „Měl jste doopravdy fraucimor?“
„Prosím?“
„V budoucnosti se říká, že jste měl na hradě spoustu dam, obšťastňoval je a potom je provdával za své pomocníky.“
Vok otevřel ústa. „Taková je má pověst?“
„A ještě o vás natočili film. Mám ho ráda.“
„Co je film?“
„Mnoho obrázků, které se pohybují a vyprávějí příběh. Trochu jako divadlo, jen se dá uchovat a pustit znovu.“
Vok si ji chvíli prohlížel. „Budoucnost o mně tedy vypráví příběhy.“
„Velmi veselé příběhy,“ přiznala Veronika.

Víno, vítr a bezpečí noční věže postupně rozpouštěly její opatrnost. Poprvé po dlouhé době mluvila s člověkem z tohoto století jako sama za sebe.

Když ve džbánu nezůstala ani kapka, noc už přešla do teplého šera. Vok se podíval na Veroniku, která se opírala o zeď a usmívala se do větru.

„Myslím, že byste měla jít spát,“ řekl jemně.

„Asi ano,“ souhlasila. Při vstávání se však věž lehce zhoupnula a Vok ji musel zachytit.

„Já vás doprovodím,“ řekl tiše. „Ale měla byste se trochu upravit.“

Veronika si začala rovnat kabátec a košili, ruce ji však neposlouchaly tak rychle, jak by potřebovala. Vok zdvořile odvrátil pohled a počkal, až bude schopná sejít schody.

Hrad spal. Cestou ke komnatě je doprovázely pouze jejich kroky a občasné zapraskání trámů. Vok u dveří otevřel a nechal Veroniku vstoupit první.

Udělala dva kroky a znovu ztratila rovnováhu. Vok ji zachytil za loket, dovedl k posteli, sundal jí boty a přikryl ji. Usnula téměř okamžitě.

Rozpuštěný pramen jí spadl do obličeje. Vok se sehnul, aby ho odhrnul, a při doteku vlasů se zarazil.

Její tvář mu na okamžik připomněla někoho, koho znal. Jemné rysy, drobný nos, výraz, který vídal kdysi dávno.

„To ne…“ zašeptal.
Ale hned to odmítl.
Víno, řekl si v duchu. Jen víno.

Naposledy se na ni podíval, tiše zavřel dveře a vydal se do své komnaty.

Veronika se probudila s hlavou těžkou jako kámen. Jedno oko otevřela, druhé hned zase zavřela. Světlo za okny bylo příliš jasné a když se poprvé pokusila posadit, pokoj se nepříjemně zhoupnul.

„Já jsem idiot…“ zamumlala.

Kabátec měla stále na sobě, košili nakřivo a jedna stuha od rukávu chyběla. Boty stály pečlivě vedle postele. Z večera si pamatovala věž, vítr, Voka a příliš mnoho vína; cesta do pokoje se ztrácela v mlze.

Studená voda jí trochu pomohla. Potom znovu upevnila pruhy látky, oblékla kabátec, stáhla vlasy a nasadila klobouk. V zrcadle se postupně vrátil Eusebius.

Nadechla se.
Musela dolů.

Snídaňový sál už žil. Vojáci jedli, sluhové nosili džbány a arcivévoda seděl u stolu s výrazem člověka, který má za sebou hodinu práce. Vok se právě zasmál jeho poznámce.

Když vstoupil Eusebius, několik lidí zvedlo hlavu. Vokův výraz zůstal dokonale neutrální; pouze v koutku oka se mihlo pobavení, jehož význam znali jen oni dva.

„Dobré ráno, pane Eusebie,“ pozdravil nahlas a naprosto formálně.

Eusebius přikývl.
„Dobré ráno.“

Filip zvedl ruku. „Pane Eusebie… dnes vypadáte nějak jinak.“

„Jez a mlč, Filipe,“ procedil Eusebius.

Filip sklopil hlavu a raději jedl dál.

Eusebius usedl na své místo. Vok se k němu nepatrně naklonil, aby ho slyšel jen on.

„Spal jste tvrdě,“ řekl potichu.

„Nějak to zvládnu,“ zavrčel Eusebius.

„Nemusíte,“ odpověděl Vok a napil se vína. „Všechno je v pořádku.“

Arcivévoda zvedl oči.
„O čem to mluvíte?“

Vok bez jediného zaváhání:
„O tom, jak umí být noc na hradě dlouhá. Nic víc, arcivévodo.“

Arcivévoda odpověď přijal a pokračoval v jídle. Vůně vína na stole však Eusebiovi znovu obrátila žaludek.

Nalil si čaj, tichý a bezpečný nápoj, který po něm nic nechtěl.

Doufal, že cesta do Vídně nebude horší než noc, kterou právě přežil.

Snídaně Eusebiovi prospěla. Žaludek se uklidnil, bolest hlavy ustoupila a svět přestal být nepříjemně hlasitý. Když dopil čaj, objevil se vedle stolu komorník.

„Pane Eusebie,“ uklonil se, „pan z Rožmberka vás prosí do pracovny.“

Eusebius přikývl, zvedl se od stolu a následoval ho chodbou až k velkým dveřím pracovny. Komorník zaklepal, otevřel a ustoupil stranou.

V pracovně seděli arcivévoda a Petr Vok nad listinami rozloženými po stole. Po Eusebiově příchodu oba zvedli hlavu.

„Á, pan Eusebius,“ usmál se Vok. „Prosím, posaďte se.“

Eusebius usedl naproti nim. Arcivévoda si zachoval strohý výraz, Vok působil profesionálně, přestože mu v očích zůstávala stopa pobavení.

„Mám pro vás informace,“ pokračoval Vok. „Budete je potřebovat pro své vyšetřování.“

Posunul před něj první list papíru.

A Eusebius se naklonil blíž.

Vok přisunul několik listin blíž. „Začneme tady.“

Arcivévoda zkřížil ruce a mlčky sledoval, jak se Eusebius sklání nad papíry.

Na prvním listě byla mapa. Ručně kreslená, s několika červenými značkami podél obchodních cest.

„Na těchto místech se opakovaně objevily podezřelé zásilky,“ ukázal Vok na červené značky. „Neměly tam co dělat a pokaždé zmizely dřív, než je mí lidé stačili prověřit.“

Eusebius přikývl.
„Kdo je tam posílal?“

„Nevíme,“ přiznal Vok. „Zásilky šly přes bezúhonné kupce, jejichž jména někdo zneužil. Celá cesta je dobře zakrytá.“

Podal mu druhý list. Na něm byla tři jména.

– Janek Rychtář
– Balint Horváth
– Lászlo Györi

„Tito tři se objevili pokaždé několik dní předtím, než se zásilka ztratila. Nezůstali dlouho, vždy jen noc nebo dvě. A pokaždé v okolí těch míst.“

Arcivévoda doplnil: „Horváth a Györi mají vazby na Uhry, Rychtář pochází z Moravy. Nikdo z nich nemá záznam ani otevřený spor s korunou. Jejich pohyb se však opakuje příliš pravidelně.“

Eusebius si jména přečetl ještě jednou.
„A motiv?“

„Peníze a moc,“ odpověděl Vok. „Někdo je platí dost dobře, aby riskovali krk, a zároveň je vede.“

„Organizátor stojí vysoko,“ doplnil arcivévoda. „Taková síť nevznikne bez ochrany.“

Vok vytáhl poslední list. Byl stručný. Jediná věta, napsaná cizí rukou:

„Císařova země praská ve švech. A švy drží člověk, který tu nemá stát.“

Eusebius se na větu díval dlouho.
„Tohle našli kde?“

„V jedné z falešných zásilek,“ odpověděl Vok. „A nebylo to určeno nám.“

Arcivévoda se opřel o stůl. „Máme trasu a tři jména. První stopu prověříme ve Vídni, potom zamíříme dál k jihu.“

Vok se na něj podíval.
„A možná,“ dodal tichým hlasem, „to nebude jen o těch třech.“

Eusebius položil list zpět na stůl.

„Dobře. Kdy vyrážíme?“

Arcivévoda vstal. „Za půl hodiny vyrážíme.“

Eusebius vyšel na nádvoří s listinami v ruce. Vojáci sedlali koně, sluhové upevňovali poslední vaky a arcivévoda pobízel všechny k rychlosti, jako by jim nepřítel už dýchal na záda. Vok čekal u schodů, tentokrát vážnější než u snídaně.

„Pane Eusebie,“ zavolal na něj, když procházel kolem.
Eusebius se zastavil.

Vok přistoupil blíž. „Člověk, který řídí tuhle síť, není začátečník. Dávejte si pozor na každého, kdo vám nabídne příliš snadnou odpověď.“

„Budu,“ odpověděl Eusebius.

„Vaše tajemství zůstane na Rožmberku,“ dodal Vok tiše a sotva znatelně mrkl.

Eusebius přikývl. Tajemství mezi nimi bylo jasné.

Arcivévoda už seděl na koni.
„Eusebie, jedeme!“

Eusebius nasedl. Filip také, i když mu to trvalo dvakrát déle.

Vok položil ruku na Eusebiův třmen. „Najděte pravdu, i kdyby stála na místě, kde ji nikdo nechce vidět.“

„Najdu,“ řekl Eusebius a pobídl koně.

Kolona vyjela z brány a Rožmberk se za nimi začal zmenšovat. Cesta se stočila k Vídni. Eusebius vnímal chladnější vítr jen okrajově; v hlavě měl tři jména, mapu a jedinou větu z falešné zásilky.

„Švy drží člověk, který tu nemá stát.“

První stopa je vedla do Vídně, k místu, kde se sbíhaly nitě dvora, armády i obchodu — a kde mohl čekat člověk, který je držel v ruce. Eusebius si listiny uložil do vnitřní kapsy a zkontroloval, zda je medailon stále na svém místě. Za poslední dva dny získal páže, které ho odmítlo poslouchat, spojence, jenž znal jeho skutečnou tvář, a stopu patřící člověku, který se pohyboval tam, kam neměl. Arcivévoda po jeho boku představoval další nevyřešenou otázku. Nedůvěřoval mu, ale přesto mu svěřil pátrání, na němž mohly záviset celé Uhry. Eusebius pobídl Šípa a nechal Rožmberk za zády. Před nimi čekala Vídeň, město plné lidí, kteří uměli tajit pravdu stejně dobře jako pražský dvůr.