Budoucnost slouží minulosti

Stopa jedu

Noc nad Hradem zhoustla a ztichla. Měsíc visel nízko nad věžemi a jeho bledé světlo klouzalo po střechách, jako by i město čekalo, zda se císař dožije rána.

Rudolf se pomalu probíral ze spánku. Oči měl unavené, ale vědomé.
V polostínu rozeznal Pistoria, mistra alchymistu, Dorina a Eusebia.

„Vrátil jste se…,“ zašeptal, sotva slyšitelně.

„Ano, Vaše Milosti,“ potvrdil mistr alchymista. „Lék je připravený.“

Eusebius podepřel Rudolfovi ramena a pomohl mu posadit se. Císař dýchal mělce, přesto pravidelněji než před několika hodinami. Tělo bojovalo a zatím se nevzdávalo.

Mistr alchymista odklopil víčko dřevěné skříňky a vyňal malou skleněnou nádobku. Tmavě jantarová tekutina se v plameni svíce zableskla jako zachycený oheň.

„Tato směs zastaví látku, která vás oslabuje,“ vysvětlil mistr. „První změnu bychom měli poznat ještě před úsvitem.“

„Není to jed?“ pokusil se Rudolf o úsměv.

„Ne, Vaše Milosti,“ vložil se Dorin. „Jed by byl rychlejší.“

„To mě uklidňuje… jen trochu,“ odvětil Rudolf suše.

Mistr přistoupil k lůžku.
„Chuť bude hořká, účinek by však měl přijít rychle.“

Eusebius podepřel císaře a přiložil mu nádobku ke rtům. Rudolf pil pomalu, opatrně, se zaťatými zuby — chuť mu zkřivila tvář, ale nezastavil se.

Jakmile Rudolf dopil, mistr mu položil prsty na zápěstí a pozorně sledoval tep. Pravidelnější rytmus ho po chvíli uklidnil.

„Teď už jen odpočívejte.“

Rudolf položil hlavu zpět na polštář.
„Odpočívat,“ zopakoval tiše. „Právě odpočinek mi nikdy nešel.“

Eusebius se pousmál.
„Tak dnes začnete.“

Mistr se obrátil k Pistoriovi.
„Do rána u něj musí někdo zůstat. Potřebujeme hlídat dech, tep i případnou horečku.“

„Eusebius zůstává,“ řekl císař dřív, než kdokoli stihl odpovědět.
„Chci, aby tu byl.“

Pistorius souhlasně sklonil hlavu.
„Tak to bude.“

A jak se noc překlápěla v brzké ráno, do komnaty dopadaly první záblesky světla — a spolu s nimi tichá naděje, že císař přežije to, co mělo být jeho pomalým pádem.

Hodiny plynuly pomalu jako studený vosk stékající po svíci. Eusebius seděl u císařova lože a sledoval každý nádech. Zpočátku byl mělký a přerývaný, později se rytmus zvolna uklidnil.
Lék mistra alchymisty začínal účinkovat.

Za okny se rozednívalo – nejprve jen šedý náznak světla, potom světlejší šmouha nad věžemi. Ulice za hradbami se probouzely.

V komnatě se ozvalo tiché:
„Eusebie…?“

Rudolf otevřel oči.
Poprvé od včerejška působil jinak – ne silně, ale klidněji. Jako muž, který má poprvé po dlouhé době naději.

Eusebius se naklonil blíž.
„Pane, jste vzhůru.“

„Je mi lépe,“ špitl Rudolf. „O trochu… ale je.“

Do komnaty se vrátil mistr alchymista. Plášť nechal venku, tvář měl unavenou a oči zarudlé po probdělé noci, přesto se pohyboval soustředěně a jistě.

„Vývoj je příznivý, Vaše Milosti,“ řekl po kontrole. „Tělo na lék reaguje. Během dalších dvou hodin by měla slabost znovu ustoupit.“

Rudolf na něj pohlédl.
Ve výrazu měl náznak dávné vzpomínky.

„Děkuji vám, mistře,“ vydechl Rudolf.

Alchymista se uklonil a znovu zkontroloval nádobku s připravenou další dávkou. Jeho soustředění patřilo výhradně léčbě; nic v jeho postoji nenaznačovalo důvěrnost ani starou známost s císařem.

Dorin mezitím rozložil čisté prádlo, upravil závěsy a vyvětral komnatu.
Každý pohyb prozrazoval lékařskou praxi, přestože v tomto světě Dorin vystupoval pouze jako učeň.

Náhle se ozvalo rychlé a naléhavé zaklepání.

Eusebius ztuhl. Mistr se obrátil ke dveřím a Pistorius, stojící u okna, nepatrně sevřel rty.

„Vstupte,“ vyzval příchozí tlumeným hlasem.

Dveře se prudce otevřely a dovnitř vpadl Lang, celý udýchaný, zpocený, oči vyplašené.

„Vaše Milosti!“ zvolal, ale když uviděl Eusebia stát vedle lože, ztlumil hlas.
„Císaři… dvůr je vzhůru. Šíří se zvěsti, že jste… že jste na tom velmi zle.“

Rudolf unaveně zavřel oči.
„A dvůr má radost nebo strach?“

Lang polkl.
„Obojí, pane.“

Pistorius si stoupl mezi něj a postel.
„Císař se zotavuje. Dvůr smí vědět pouze toto.“

„Ale purkrabí…“ začal Lang nervózně. „Už poslal do Vídně zprávu pro arcivévodu Matyáše, že—“

Lang větu nedokončil. Rudolfův prudký pohyb a záblesk hněvu v jeho očích ho umlčely dřív, než mohl vyslovit, jaké zprávy o císařově stavu z Hradu odešly.

Eusebius se ihned naklonil k císaři, mistr přistoupil o krok blíž a Dorin se zastavil uprostřed pohybu.

Lang ztuhl.
„Já… Vaše Milosti, já…“

Rudolf otevřel oči – a byly mnohem pevnější než před chvílí.

„Řeknete purkrabímu,“ pronesl kývnutím k Langu, „že žádné takové zprávy posílat nebude. A pokud už poslal… pak bude do Vídně poslána další, se správnými informacemi.“

Lang zbledl.
„Ano, pane.“

„A teď odejděte,“ dodal Rudolf klidně. „Potřebuji klid.“

Když Lang zmizel za dveřmi, v komnatě se rozhostilo napětí, které se dalo krájet.

Eusebius přešel ke stolu a šeptem řekl mistrovi:
„Pokud purkrabí zprávu opravdu odeslal, může tím rozpoutat další zmatek.“

Mistr zvážněl.
„Arcivévoda Matyáš bude chtít každou zvěst ověřit osobně. A přijede rychleji, než by si dvůr přál.“

Pistorius dodal:
„A dvůr začne jít proti nám.“

V tu chvíli promluvil Rudolf, klidně, ale pevně:

„Proto potřebuji vás. Vás tři. A Eusebia nejvíc.“

Eusebius se k němu otočil.
„Co potřebujete, pane?“

Rudolf se na něj dlouze zadíval.
„Až přijde čas… povím ti to.“

V komnatě zůstalo ticho, jen plamen svíce slabě praskal. Rudolf se opíral o polštáře, oči upřené na Eusebia, jako by se snažil zapamatovat si každý detail jeho tváře.
Eusebius sklopil zrak, nevěděl, co odpovědět, ani co si o císařových slovech myslet. Vzduch kolem nich zhoustl – mezi loajalitou, obavou a mlčeným tajemstvím.

„Teď potřebujete klid, Vaše Milosti,“ řekl mistr a upravil císaři přikrývku. Rudolf dal sotva znatelným pohybem hlavy najevo souhlas, oči však nechal otevřené.

„Připravíme další dávku,“ oznámil Dorin a uklonil se. Pistorius pokynul jemu i mistrovi, aby ho následovali na chodbu. Před odchodem ještě pohlédl na Eusebia; tichým pohledem mu svěřil péči o císaře.

Dveře za nimi zavrzaly a zaklaply.

Eusebius zůstal stát u postele.
Rudolf dýchal klidněji, téměř spokojeně, jako člověk, který po dlouhé době viděl světlo v temném tunelu.

„Pane…?“ ozval se Eusebius.

Rudolf jen pozvedl ruku a naznačil, aby si sedl.

„Nebojíš se,“ pronesl Rudolf slabým hlasem. Nebyla to otázka.

Eusebius se pousmál, ale úsměv byl lehce pobledlý.
„Každý se něčeho bojí. Jen je otázka, jak moc to přizná.“

Rudolf zavřel oči, ne však únavou — spíš jako by v duchu hodnotil jeho odpověď.
„Správně,“ vydechl. „A právě proto… někteří lidé patří po mém boku.“

Eusebius chtěl něco dodat, ale císařova ruka se přesunula k jeho vlastní, pevná, chladná, nečekaně lidská.

„Dnes jsi mi dal víc než zdraví,“ zašeptal Rudolf.
„Dal jsi mi jistotu.“

Za okny zazněly první zvony — ozvěna probouzejícího se Hradu a celého města.
Rudolf naslouchal, a Eusebius s ním.

„Bude nás čekat hodně práce, Eusebie,“ pokračoval císař slabým, ale rozhodným hlasem.
„A svěřím ti věci, které… nesmí znát nikdo jiný.“

Eusebiusův žaludek se stáhl.
Neodpověděl. Neodvážil se.

„Ale ne dnes,“ dodal Rudolf a konečně dovolil víčkům klesnout.
„Dnes budeme jen mlčet.“

Eusebius seděl dál vedle lože, zatímco slunce pomalu stoupalo výš. V koutě místnosti tiše tikaly hodiny, jako by i ony zadržovaly dech.

A když císař konečně usnul, Eusebius si uvědomil, že tímto okamžikem se změnilo úplně všechno — pro něj, pro císaře, i pro Hrad, který se teprve chystal probudit do nových zpráv, nových úkolů a nových nebezpečí.

Pistorius, mistr alchymista a Dorin stáli před dveřmi císařovy ložnice, když se chodbou ozvaly pevné, přesně odměřené kroky. Všichni tři se obrátili proti přicházejícímu muži.

Blížil se Adam z Hradce, purkrabí Pražského hradu — vysoký muž s přísnou tváří a držením těla, které dávalo jasně najevo, že je zvyklý řídit nejen lidi, ale i strach kolem nich. Když k nim došel, lehce sklonil hlavu, výraz však zůstal tvrdý.

„Otče Pistoriusi,“ pronesl s ledovou zdvořilostí. „Uctivé dobré ráno.“

Pistorius klidně odpověděl:
„Purkrabí. Co vás přivádí?“

Adam z Hradce se krátce podíval na dveře komnaty.
„Jak je Jeho Milosti?“

„Lépe,“ odpověděl Pistorius. „Císař spí. Lék začal působit.“

Purkrabí si založil ruce na prsou.
„Mohu nějak pomoci? Zajistit lékaře? Posílit stráže? Uklidnit dvůr?“
V jeho hlase však nebyla starost, spíš napětí, které Pistorius okamžitě vycítil.

„V tuto chvíli není třeba,“ řekl klidně. „U císaře je Eusebius. Postará se o něj.“

Jméno Eusebia na purkrabího zapůsobilo jako pichlavý trn. Oči se mu nepatrně přimhouřily.

„Eusebius,“ zopakoval ostře. „Věčný zdroj stížností. Na mém stole se hromadí dopisy od šlechty — jeho drzost, jeho způsoby, jeho…. Každý týden něco.“

„Má císařovu důvěru,“ odvětil Pistorius mírně.

„Až přílišnou,“ ucedil purkrabí.

V tu chvíli kolem nich proklouzl Lang, císařův komorník. Hlavu měl sklopenou a našlapoval tak měkce, až se zdálo, že se podlahy téměř nedotýká. Uctivě se uklonil purkrabímu, potom Pistoriovi.

„Langu,“ kývl Pistorius.

Komorník odpověděl jediným slovem: „Pane.“ Potom rychle pokračoval dál.

Dorin sledoval Langa, dokud komorník nezmizel za rohem. Potom se naklonil k Pistoriovi a zašeptal sotva slyšitelně:

„Z něj mi jde mráz po zádech.“

Pistorius se jemně pousmál.
„To mnohým,“ zašeptal zpět.

Adam z Hradce se na ně krátce podíval, jako by se snažil rozluštit jejich šeptem skryté tajemství, ale pak se narovnal a urovnal si kabátec.

„Nechci rušit,“ pronesl formálně.
„Musím Jeho Milost vidět. Je to můj pán.“

Pistorius ustoupil o krůček.
„Spí.“

„Nebojte,“ zamručel purkrabí, „neprobudím ho.“

Natáhl ruku, pevně stiskl mosaznou kliku a s opatrností, která byla spíš divadelní než uctivá, otevřel dveře.

Adam z Hradce, purkrabí Pražského hradu, vstoupil do císařovy komnaty.

Dveře se za ním tiše zavřely.

Eusebius seděl u císařova lože rovně a nehnutě jako strážný, který ví, že každá vteřina může rozhodnout. Rudolf byl vzhůru, bledý, ale s živějšíma očima než včera. Dech se mu uklidnil a v koutku úst se objevoval náznak návratu sil.

Klika se pohnula a dveře se opatrně otevřely.

Do komnaty vstoupil Adam z Hradce.

Eusebius se na něj ani neotočil, zůstal sedět, jen lehce napnul ramena.
Císař pohnul očima ke dveřím a sotva znatelným pohybem ruky purkrabímu naznačil, aby přistoupil blíž.

Adam z Hradce zamířil k posteli, hluboce a formálně se uklonil.

„Vaše Milosti,“ pronesl měkčím hlasem, vlídně — přesně tak, jak se sluší před panovníkem.

Jenže jeho oči, když přelétly přes Eusebia, potemněly.
Ten krátký pohled by jiného muže probodl skrz naskrz, tak ostrá byla nenávist, která v něm na okamžik blýskla.

Rudolf to viděl.
A viděl to dobře.

Lehce zakašlal, aby jejich napětí přerušil.

„Purkrabí… co potřebujete?“ zeptal se tichým, ale jasným hlasem.

Adam z Hradce se narovnal a složil ruce před sebe — postoj muže, který se chystá volit slova s extrémní pečlivostí.
Přesto císař vycítil, že za nimi bude něco víc.

Eusebius zůstal sedět bez pohnutí, oči upřené na Rudolfa, ale oběma rukama nenápadně připravený k akci, pokud by to bylo potřeba.

V komnatě se rozhostilo napjaté ticho.
Jediný zvuk, který ho přerušoval, byl rytmický tlukot hodin a tiché zapraskání dřeva v krbu.

Adam z Hradce si odkašlal.

A chystal se promluvit.

Adam z Hradce se jemně uklonil, ruce sepnuté, výraz maskovaný zdvořilostí.

„Vaše Milosti,“ začal pečlivě voleným tónem, „přišel jsem… nabídnout své služby.
Zprávy o vašem zdravotním stavu se rozšířily po dvoře. A když se dvorem nese strach, rodí se i podezření.“
Naklonil se blíž.
„Žádám, abych mohl vést vyšetřování. Chci najít toho, kdo vám podal jed.“

Rudolf se na něj dlouze zadíval.
Eusebius znehybněl.

Purkrabí pokračoval:
„Mám zkušenosti. Muže. Znalost dvora. A hlavně—“

„Ne,“ přerušil ho Rudolf klidně, ale pevně.

Purkrabí ztuhl, tvář zůstala zdvořilá, ale oční sval pod pravým okem mu sotva znatelně cukl.

„Vaše Milosti?“ nadechl se s mírnou nevěřícností.

Rudolf se opřel o polštáře.
Hlas měl slabý, ale jistý.

„Vyšetřování povede Eusebius.“

Adam z Hradce polkl.
Byl to pohyb téměř neznatelný, ale v atmosféře nabité napětím působil jako výkřik.

Uctivě se uklonil — až příliš hluboko, aby to nebylo podezřelé.
„Samozřejmě… jak poroučíte, Vaše Milosti.“

Jenže jeho oči, když se zvednul, se zabodly do Eusebia tak ostře, že by probodly železo.

Eusebius byl přesvědčený, že špatně slyšel.
„Pane… já?“ vydechl.

Rudolf zvedl oči.
„Ty. Důvěřuji ti.“

Ta slova v místnosti ztěžkla jako kámen.

Eusebius se vzpamatoval a uklonil se.
„Vaše Milosti… splním, co mi uložíte.“

„Dobře,“ řekl císař.
„Pošli pro Pistoria. A pro Langa.“

Eusebius ihned odešel ke dveřím, otevřel je a poslal jednoho gardistu pro oba muže.

Purkrabí se mezitím držel nesmírnou disciplínou.
Vlídná maska na obličeji, v očích zuřivý oheň.
Tvář říkala úcta, ale všechno ostatní v něm křičelo urážka.

Za chvíli vešli oba — Pistorius i Lang.

„Pane?“ uklonili se.

Rudolf pohlédl na Langa.
„Langu… připrav pověřovací dekret. Eusebius bude vést vyšetřování otravy, má plnou autoritu. Smí vyslýchat kohokoli, z dvora i mimo něj. Bez výjimky.“
Krátce pohlédl na purkrabího.
„I ty mu budeš nápomocen.“

Adam z Hradce polknul podruhé.
Krev se mu nahrnula do tváří, ale stále se držel vzpřímeně.

„Jak poroučíte,“ odpověděl.

Lang vypadal, jako by právě vyslechl rozsudek, který nikdy nechtěl slyšet. Dorin, mistr alchymista i lidé u dveří skrývali překvapení jen s obtížemi.

Jediný Pistorius se klidně usmál.

Bylo to nenápadné, sotva viditelné, ale přesto v něm bylo všechno:
úleva, hrdost… a radost.

Rudolf konečně přijal Eusebia ne jako služebníka.
Ale jako muže, kterému věří.

A v tu chvíli se v komnatě nepozorovaně změnilo úplně všechno.

Lang přešel ke stolu s opatrností člověka, který se bojí vyrušit i vzduch. Kroky měl měkké a nejisté. Když sáhl po psacím náčiní, prsty se mu sotva znatelně zachvěly. Komnatou se rozléhalo jen šustění pergamenu.

Rudolf mezitím pohlédl na Eusebia.

„Přistup,“ pokynul mu Rudolf.

Eusebius udělal několik kroků ke loži a uklonil se. V hrudi cítil tíhu odpovědnosti — ne strach, ale vědomí, že to, co přijal, bude mít následky pro celý Hrad.

Rudolf si ho chvíli mlčky prohlížel, unaveně, ale se zvláštní pevností v očích.

„Vím, že to zvládneš,“ řekl.

Žádná velká slova, jen jistota. Eusebius ji cítil, a to bylo víc než jakákoli pocta.

Kousek od nich stál purkrabí Adam z Hradce — ani se nepohnul, ale napětí kolem něj viselo jako ostrý chlad. Jeho ticho bylo hlasitější než výčitka.

Pistorius postoupil krok vpřed.
„Vaše Milosti,“ začal s úctou, „Eusebius bude potřebovat přístup do všech komnat Hradu, do sklepení i do kuchyně. A také právo na výslech kohokoli ze služebnictva.“

„Má je,“ rozhodl Rudolf.

Adam z Hradce sotva postřehnutelně škubl obočím. Byl to jediný projev nevole, který si dovolil.

Lang mezitím dokončil psaní. Opatrně posypal pergamen pískem, sfoukl jej a přinesl k císaři.

„Vaše Milosti,“ zašeptal a předložil dokument.

Rudolf se podepsal — ruka slabá, ale vedení pera jisté. Kapka vosku dopadla na pergamen, císař přitiskl pečetidlo a pak s jistým úsilím podal dekret Eusebiovi.

„Tady,“ pronesl.

Eusebius jej převzal oběma rukama a uklonil se.
„Vaše Milosti… splním váš rozkaz.“

Rudolfův pohled na okamžik změkl a zaleskl se v něm záblesk hrdosti.

Adam z Hradce vše sledoval bez jediného mrknutí. Jen sval u čelisti mu nepatrně cukl — známka toho, jak moc ho to zasáhlo.

„Mohu být nápomocen? …Eusebie?“ zeptal se klidně, až příliš klidně.
Tón byl zdvořilý, ale pod ním se skrývala výzva.

Eusebius se k němu otočil a stejně klidně odpověděl:
„Vaše pomoc bude třeba. Začneme výslechem personálu. Pak kuchyně. Nakonec dvorní lékař.“

Purkrabí sklonil hlavu a odstoupil. Před císařem si nic dalšího dovolit nemohl.

Pistorius se naklonil k Eusebiovi.
„Nebude to snadné,“ ujistil ho. „Ale stojím za tebou.“

Eusebius přijal jeho podporu mlčenlivým kývnutím.

Rudolf unaveně zavřel oči a dal tím najevo, že rozhovor skončil. Dorin přistoupil k lůžku a upravil mu přikrývku. Mistr se obrátil k Eusebiovi.

Mistr ztlumil hlas.
„Začněte hned. Služebnictvo si ještě pamatuje každý detail a dvořané neměli čas srovnat své výpovědi.“

Eusebius sevřel dekret pevněji, otočil se a zamířil ke dveřím. Pistorius vykročil za ním.

Adam z Hradce se přidal poslední. Jeho plášť tiše šustil — a v tom šustotu bylo slyšet víc, než by kdokoli nahlas vyslovil.

Dveře se za nimi zavřely.

A bylo jasné, že právě začalo něco, co otřese celým Hradem.

Sotva se za nimi dveře císařovy komnaty zavřely, Pistorius se naklonil k Eusebiovi a jemně ho chytil za loket.

„Pojď se mnou,“ vyzval ho Pistorius tlumeným hlasem.

Odvedl ho o pár kroků stranou, dál od purkrabího a dvorních zvědavců, kteří se začali scházet na chodbách jako supi čekající na první kořist.

Pistorius se k Eusebiovi naklonil blíž.
Jeho hlas byl přísný — ale zároveň v něm bylo cosi otcovského, co se ukázalo jen málokdy.

„Musíš to vyšetřit,“ řekl pevně. „A musíš to vyšetřit dobře. Bude to složité. Víš, jakou máš pověst.“

Eusebius stáhl rty do tenké linky.
„Já vím… ale jak to mám udělat? Ještě jsem nic takového nikdy nedělal a hlavně jsem nic nevedl.“
Hlas se mu lehce zachvěl, ale postřehl to pouze Pistorius.

Pistorius pozvedl obočí.
„Nepodceňuj se. Vzpomeň si, jak jsi vždycky uvažovala, když jsme probírali případy… pamatuješ? Ty staré příběhy o zločinech, které jsme rozebírali v knihovně. Kdyby to byl takový příběh… kde bys začala?“

Eusebius se krátce zamyslel.
„Začal bych v kuchyni. Každé jídlo i pití určené císaři musí projít právě tam.“

Pistoriusovi se nepatrně pohnul koutek.
„Vidíš. Rozum máš a hloupý rozhodně nejsi.“ Potom se ohlédl k purkrabímu Adamu z Hradce, který se tvářil, jako by spolkl ostří dýky.

Pistorius ztlumil hlas.
„Dávej si na purkrabího pozor. Císař dal vyšetřování tobě a jemu přikázal, aby ti byl k ruce. Vnímá to jako urážku.“

Eusebius pomalu vydechl.
„Jeho reakce mi neunikla.“

„Tak dobře,“ řekl Pistorius a pustil její loket.
„Začneme v kuchyni. A drž se toho, co víš. Zbytek už přijde.“

Zatímco Pistorius s Eusebiem mluvili po straně chodby,
purkrabí Adam z Hradce se nepozorovaně přiblížil k Langovi.
Zastavil se vedle něj — téměř jako by náhodou — a naklonil se k němu jen tolik, aby je nikdo neslyšel.

Purkrabí se k Langovi přiblížil téměř nenápadně a zastavil se po jeho boku. Naklonil se jen tolik, aby jejich rozhovor zanikl v ruchu chodby.

„Pane komoří,“ začal, „na dvoře se ví, že vaše uši dosáhnou dál než hlídky u bran. Dokonce i ptáci u oken prý štěbetají jen s vaším dovolením.“

Lang se mírně pousmál, jako by ho neurazilo, že je odhalený.
Spíš ho to potěšilo.

Purkrabí pokračoval:
„Vaši lidé… vaši sluhové, zvědové… kdokoli, koho používáte.
Chci, aby mi zjistili všechno o tom spratkovi Eusebiovi.
Odkud se vzal.
Kde sloužil.
S kým mluví.
Kam chodí.
Kdy spí.
Všechno, co jde.“

Langův úsměv se rozšířil — ale ne příjemně.
Byl to úsměv muže, který ví, že má v rukou moc.

Lang se k němu naklonil a odpověděl šeptem:
„Nebude to levné, pane Adame.“ Potom dodal: „Nejste první, komu ten mladík pije krev.“

Purkrabí se k němu otočil a v očích mu blýsklo cosi temného.
Ironický úšklebek mu stáhl rty.

„Je mi jedno, co to bude stát,“ pronesl tichým, pevně sevřeným hlasem.
„Chci ho dostat z Hradu.“

Lang pokývl hlavou, tentokrát vážněji.
„Pochopil jsem.“

Oba muži si vyměnili krátký, chladný pohled dvou predátorů, kteří si právě potvrdili společný cíl.

Na chodbě se mezitím Pistorius s Eusebiem otočili zpět k nim.

A purkrabí už stál rovně, ruce za zády, výraz poklidný — jako by se o Eusebia nikdy nezajímal.

Sotva se za nimi zavřely dveře císařovy komnaty, Eusebius pevně sevřel v ruce dekret a vykročil chodbou směrem ke schodišti. Pistorius udělal několik kroků s ním, ale pak se zastavil — věděl, že teď musí Eusebius jednat sám.

Za ním se ozvalo tlumené zaklapání podrážek.
Purkrabí Adam z Hradce se přidal k Eusebiovi nevyžádaně, ale sebejistě.

„Kde začneme?“ zeptal se purkrabí tónem, který byl zdvořilý jen na povrchu.

Eusebius se nezastavil.
„V kuchyni. Každé jídlo i pití, které se dostane k císaři, musí projít tudy.“

Purkrabí uznal jeho volbu krátkým kývnutím.
„Rozumné. Zároveň nepříjemné. Lidé v kuchyni nejsou zvyklí na výslechy.“

Eusebius krátce pohlédl na purkrabího.
„Nejdu nikoho děsit. Jdu zjistit pravdu.“

Purkrabí se mírně pousmál — studeně.
„Pravda bývá drahá, Eusebie. A málokdo ji sdělí dobrovolně.“

Eusebius neodpověděl. Pokračoval dál chodbou.
Purkrabí kráčel těsně vedle něj, jako jeho stín — nebo jako dozor.

Když míjeli stráže, ti si překvapeně vyměňovali pohledy:
mladý muž s císařovým dekretem…
a purkrabí, který obvykle chodil jen s vysokými úředníky.

Na konci chodby, u schodů do služebních prostor, se Adam z Hradce lehce naklonil k Eusebiovi.

„Jen malé upozornění,“ poznamenal purkrabí. „V kuchyni vás přivítají ochotně, dokud nezačnou padat nepříjemné otázky.“

„S tím počítám,“ odvětil Eusebius.

„Výborně,“ pronesl purkrabí.
„Protože já ano.“

Scházeli spolu dolů po kamenných schodech. Vzduch byl chladnější, přinesl vůni kouře, koření a shonu lidí, kteří od úsvitu připravovali jídlo.

U dveří do kuchyně se Eusebius zastavil a pohlédl na purkrabího.

„Jste připraven?“

Purkrabí se ironicky pousmál.
„Já jsem připraven vždy.“

Eusebius položil ruku na kliku.
Za dřevěnými dveřmi znělo cinkání kotlů, ostré hlasy, syčení páry.

Eusebius položil dlaň na kliku a na okamžik se zaposlouchal do ruchu za dveřmi. Cinkání kotlů, ostré povely a syčení páry napovídaly, že císařská kuchyně už dávno žije vlastním hektickým ránem.

Jenže Adam z Hradce vůbec netušil, do jakého světa právě míří.

Když se dveře pootevřely, ozval se známý hlas:

„Eusebio! Mio ragazzo!“
A vzápětí energické lusknutí a mohutné dupnutí těžké kuchařské boty.

Purkrabí zůstal stát jako přimražený.

Velký, šedovlasý, temperamentní italský kuchař Bartolomeo, muž s hlasem jako zvon a pověstí tyrana kuchyně, přeběhl několik kroků a objal Eusebia kolem ramen, jako by vítal dávno ztraceného syna.

„Madonna mia, konečně tě vidím! Myslel jsem, že tě purkrabí někam zašantročil!“ zahřměl a rozesmál se.
„Pojď dál, pojď dál! Dneska mám čerstvé víno z jižní strany!“

Purkrabí zamrkal.
Jednou.
Podruhé.

Eusebius se jen mírně pousmál.

„Bartolomeo, musím pracovat,“ řekl klidně.
„Je třeba vyšetřit včerejší otravu.“

Kuchařův výraz zvážněl — až překvapivě rychle.
Ale pak se podíval na purkrabího… a pod nosem se mu mihnul úsměv.

„Si, si… rozumím,“ zamumlal. „Ale ty,“ ukázal na Eusebia měchačkou, „ty budeš mít vždycky dveře otevřené. U mě i v kuchyni.“

Purkrabí na takovou volnost nebyl zvyklý. Mohutný Ital objímal mladého muže, kterého chtěl Adam z Hradce dostat z Hradu, a přitom se choval, jako by nejvyšší autoritou v místnosti nebyl purkrabí, ale host, kterého právě vítal.

Bartolomeo se sklonil k Eusebiovi důvěrněji:
„Pamatuješ, jak jsme seděli v noci u ohně? A pili jsme víno, co přivezl ten benátský kupec? Mamma mia, to byla noc…“

Eusebius si vzpomněl a koutkem úst se usmál.
„Pamatuju.“

Purkrabí stiskl rty.
„Přátelství s lidmi z kuchyně bývá neobvyklé,“ procedil.

„Ne pro něj,“ odpověděl Bartolomeo dřív, než mohl Eusebius promluvit.
„Tenhle chlap mluví s každým jako člověk. A to se tu cení.“

Eusebius vešel dovnitř.
Purkrabí, který čekal nepřátelský terén, následoval — ale vstoupil do kuchyně jako do místnosti, která už patřila Eusebiovi, ne jemu.

Všechny oči kuchyně se na ně obrátily.
Eusebia zdravily přikývnutím, úsměvem, kloboukem na znamení respektu.

Purkrabího… jen zdvořilou povinností.

Bartolomeo se obrátil zpět ke stolu a mávl měchačkou:
„Tak, signore… povídej, Eusebio. Kde začneme?“

Eusebius pohlédl na purkrabího — klidně, bez provokace, ale s vědomím, že teď má v kuchyni půdu pod nohama on.

„Začneme u vína,“ řekl.
„A u vody, která šla do císařova pití.“

Bartolomeo kývl a otočil se po kuchyni, kde už všichni přestali předstírat, že neposlouchají.
Eusebius přistoupil k nejbližšímu stolu, kde stála dvě vědra na vodu.

„Kdo včera nosil vodu pro císařovy nápoje?“ zeptal se.

Dva mladí pomocníci okamžitě ztuhli. Starší z nich popošel blíž, klobouk v ruce.

„Já, pane… a Ondřej. Ten ale dnes nepřišel. Prý mu bylo zle už v noci.“

Purkrabí Adam z Hradce se k nim otočil, oči přimhouřené.

„Zle? Jak přesně?“

„Říkali, že má horečku, pane,“ pípl mladší chlapec. „A že nemůže vstát.“

Purkrabí vrhl na Eusebia krátký pohled, v němž stálo nevyslovené: Vidíte? Nahlas však neřekl nic.

Eusebius pokračoval další otázkou:
„Nosili jste vodu přímo ze studny?“

„Ano, pane,“ odpověděl starší. „Ale včera tam byl hluk… někdo se pohádal, slyšeli jsme křik.“

Purkrabí si to poznamenal v hlavě.
Eusebius pokračoval:

„Dobře. Jděte.“

Pomocníci se okamžitě vzdálili.

Eusebius přešel k třem kuchařkám, které mezitím odložily nože a stály bok po boku.

„Kdo připravoval císařovy mísy a nápoje?“ zeptal se klidně.

Nejmladší kuchařka udělala krok vpřed.
„Já jsem nesla víno, pane. Naléval pan Bartolomeo.“

„Viděly jste někoho cizího?“ pokračoval Eusebius.

Starší kuchařka udělala krok vpřed.
„Ano. Muž v tmavém kabátci. Neřekl, koho hledá. Jen se rozhlížel a potom zmizel.“

Na okamžik se v kuchyni rozhostilo ticho.
Purkrabí zatnul čelist.

Eusebius kývl.
„Děkuji.“

Nakonec se obrátil zpět k Bartolomeovi.

„Co víno? Něco neobvyklého?“

Bartolomeo se opřel o stůl oběma rukama.
„Víno ne. Sud byl čistý a já ho otevřel sám.“
Pak se naklonil blíž.
„Ale přišla nám věc, která se mi nelíbila.“

Purkrabí pozvedl obočí.
„Jaká?“

„Balík s kořením,“ řekl Bartolomeo vážně. „Z Benátek. Bez pečeti. Nikdo z našich ho neobjednal.“

Purkrabí zamrzl.
Eusebius ucítil, jak se mu stáhl žaludek.

„Kde je teď?“ zeptal se Eusebius.

Bartolomeo ukázal směrem k zadní části kuchyně, kde byla nízká chodba k malému skladu.

„Tam. Nedotčený. Čekal jsem na tebe.“

Purkrabí se napjal.
„Proč jsi ho neotevřel?“

Bartolomeo pokrčil rameny.
„Protože já zásilky bez pečeti neotvírám. V Itálii to zvykem není — a tady by to mělo platit dvojnásob.“

Eusebius přimhouřil oči.
„Půjdeme se na to podívat.“

Purkrabí přistoupil blíž, tón tvrdý.
„Ano. Teď hned.“

Bartolomeo se naklonil k Eusebiovi a varoval ho:
„Otevři to opatrně, figliolo.“

Eusebius dal najevo, že rozumí. Napětí v kuchyni zhoustlo a ke skladu se vydali ve třech. Každého vedlo něco jiného: Eusebia potřeba najít pravdu, purkrabího snaha odhalit chybu a Bartolomea odpovědnost za kuchyň, kterou spravoval.

Eusebius chtěl porozumět cestě jedu od zásilky až k císařovu stolu.

Adam z Hradce potřeboval zjistit, zda selhal někdo z jeho lidí, nebo zda byla jeho autorita zneužita.

Bartolomeo si přál jediné: vrátit do kuchyně řád a ochránit své pomocníky před cizím úmyslem.

Těžké dveře skladu před nimi mlčky čekaly, za nimiž mohla ležet první skutečná odpověď.

Bartolomeo otevřel těžké dveře do skladu a vpustil dovnitř Eusebia s purkrabím.
Uvnitř bylo přítmí, vzduch těžký od vůně sušeného masa, koření a studeného kamene.

Eusebius se rozhlédl.
Na policích visely šunky, v pytlích koření, v koších zelenina…
ale jeho pozornost přitáhla ošatka s kulatými zelenými plody, až příliš hladkými a lehkými.

Zastavil se u nich.

„Bartolomeo,“ ukázal na zelené plody, „co jsou zač?“

Ital se otočil a bez zaváhání odpověděl:
„Brambory, figliolo. Pan purkrabí je nechal přivézt. Říkali, že je to nová lahůdka.“

Purkrabí Adam z Hradce se samolibě pousmál.
Byl na to hrdý.

Eusebius vzal jeden plod do ruky, přičichl k němu, stiskl prsty… a zamračil se.

„Tyhle plody nejsou brambory,“ zamumlal Eusebius.

Purkrabí pozvedl obočí.
„A podle vás snad ano?“

Bartolomeo pokrčil rameny.
„Já jsem je nikdy neviděl, Eusebio. Ale říkali, že brambory rostou jako ovoce. Tak jsem si myslel, že je to ono.“

Purkrabí přikývl.
„Přesně tak je popisují zprávy, které mi přinesli. Brambory.“

Eusebius zavřel na okamžik oči, aby se uklidnil.

„Ne,“ řekl poté pevně.
„Brambory rostou pod zemí. Jako hlízy. Ne jako plody.“

Purkrabí se ušklíbl.
„Vy jste odborník na brambory, Eusebie? A kdepak jste je viděl?“

Eusebius odpověděl příliš rychle:
„V Uhrách… tam byly na stole pořád—“

Uvědomil si svou chybu, zarazil se a rychle, nenápadně dodal:

„—u místního rolníka. Měl velká pole. Brambory jsme tam jedli často.“

Bartolomeo stáhl obočí.
„Takže… tohle nejsou brambory?“

Eusebius zavrtěl hlavou.
„Jsou to plody bramborové rostliny. Jsou jedovaté.
Kdo je sní… může skončit s horečkou, bolestmi, nebo hůř.“

Purkrabího tvář na okamžik ztuhla.
Vypadal, jako by ho někdo uhodil.

„Nesmysl,“ vydechl ostře. „Takhle vypadá brambora, tak byla dodána…“

„A špatně,“ přerušil ho Eusebius.
„Někdo vám poslal jed. A vydával ho za brambory.“

Bartolomeo se křížem pokřižoval.
„Santa Maria…“

Purkrabí sevřel okraj ošatky tak silně, až to zapraskalo.
Jeho hrdost utrpěla tvrdý náraz — a stejně tak jeho autorita.

„Kdo to sem přinesl?“ zavrčel.

Bartolomeo rychle odpověděl:
„Posel ze dvora. Říkal, že je to k zásilce pro pana purkrabího.“

Purkrabí zbledl vztekem i studem.
Eusebius se narovnal.

„Teď už víme, kde začít,“ oznámil Eusebius.

Purkrabí tentokrát nezvedl bradu. Mlčky přijal Eusebiův závěr.

Eusebius držel v ruce jeden z plodů a najednou si uvědomil ještě něco.

Pohlédl na Bartolomea.

„Bartolomeo… ty jsi to dával císaři?“ zeptal se pomalu.

Ital na okamžik ztuhl.
Podíval se na purkrabího, pak zpět na Eusebia.

„Signore… ano,“ přiznal Bartolomeo s náhlou nejistotou. „Do vína jsem je nedal. Jen trochu do polévky, přesně podle návodu.“

Eusebius pocítil, jak se mu stáhl žaludek.
Purkrabí zbledl jako plátno.

„Do polévky…“ opakoval Eusebius sotva slyšitelně.

Bartolomeo sklopil hlavu.
„Jen kousek. Mělo to dodat chuť, protože nám řekli, že jde o nové koření.“

Eusebius zavřel oči, jen na okamžik.
A pak mu to došlo:

Otravu tedy mohla způsobit obyčejná nevědomost, nikoli zlý úmysl kuchaře. Někdo však plody poslal na Hrad s návodem, který z nich udělal nebezpečnou přísadu.

Purkrabí se chytil za okraj stolu, aby neztratil rovnováhu.

„Bože…“ vydechl. „Já… já jsem—“

Věta se mu zlomila v hrdle. Stud, vztek na sebe samého i strach z následků mu vzaly zbytek hlasu.

Eusebius k němu vzhlédl, ne s výčitkou — s klidem.

„Najdeme toho posla,“ řekl pevně.

Purkrabí přijal rozhodnutí v pokorném tichu. Právě pochopil, jak blízko byli katastrofě.

Eusebius přešel ke stolku, rozložil papír, namočil brk a začal psát rychlým, pevným rukopisem:

Prověř, zda jde o stejnou látku, která oslabila císaře.
Jde o plody bramborové rostliny. Přikládám také koření z neoznačené zásilky.
Obojí zůstalo nedotčené. Zacházej s tím opatrně.

Pergamen složil, zakapal voskem a otiskl do něj svůj signet. Potom ho podal Bartolomeovi společně s přesnými pokyny.

Podal dopis Bartolomeovi:
„Tohle dej k těm ›bramborám‹. A předáš to Dorinovi. Do vlastních rukou. Nikomu jinému.“

Bartolomeo dopis převzal a opatrně ho sevřel v prstech.

Eusebius se na okamžik zarazil, podíval se do rohu skladu na malou dřevěnou skříňku s kořením a dodal:

„A přidej k balíčku i tu skříňku s kořením.
Dorin musí mít všechno pohromadě — plody i koření.
Ať je vyšetří společně.“

Bartolomeo ji okamžitě vzal a pevně přitiskl k hrudi.
„Ano, signore. Pošlu to ještě dnes. Potají.“

Když za nimi zapadly dveře od kuchyně, ocitli se v kamenné chodbě, kde bylo chladněji než uvnitř.
Purkrabí Adam z Hradce šel vedle Eusebia, ale nepůsobil jako muž zvyklý na velení.
Byl bledý tak, že mu ještě víc vynikly tmavé kruhy pod očima, a ruce mu visely podél těla, ochablé, bez opory, jako by mu z nich náhle unikla veškerá síla.

Eusebius si toho všiml.

Zpomalil, pootočil se k němu a zeptal se klidně:
„Je vám dobře, pane purkrabí?“

Adam z Hradce se zastavil, jako by ho Eusebiova otázka probudila z nějakého špatného snu.
Chvíli se mu díval někam do prázdna, než konečně zašeptal:

„Já… já málem zabil císaře.“

Přiznání z něj spadlo s takovou tíhou, až se mu na okamžik podlomila kolena. V prosté větě nebyla póza ani snaha vyvolat soucit; Adam z Hradce právě naplno pochopil, jak blízko se ocitl smrti svého císaře.

Eusebius k němu přistoupil blíž.

„Císař žije,“ řekl Eusebius klidně. „Na tom teď záleží. Výčitky musí počkat; před námi je ještě hodně práce.“

Purkrabí se na Eusebia poprvé podíval otevřeně. Z jeho očí zmizela povýšenost i podezření a zůstala v nich syrová vděčnost člověka, kterému někdo podal ruku nad propastí.

„Nevím, jak jste to poznal,“ řekl Adam po chvíli. „Ale děkuju.“

Eusebius jemně pokrčil rameny.
„To není důležité. Teď potřebujeme vědět, kdo vám ty plody poslal.“

Purkrabí několikrát zamrkal, jako by se vracel zpět do reality.
Barva se mu postupně vracela do tváří a ruce, které visely ochable podél těla, se lehce sevřely – tentokrát už ne z hrůzy, ale z odhodlání.

„Ano… objednávka,“ vydechl.
„Pamatuju si ji. Mám ji na stole. Přinesl ji posel… neznámý. Nebyla u toho žádná pečeť. Ani erb. Jen jméno napsané rukou, kterou nepoznávám.“

Eusebius si jeho slova uložil do paměti.

„Půjdeme k vám. Chci ten papír vidět.“

Purkrabí přitakal, tentokrát už pevně, bez zaváhání.

„Samozřejmě. Je v mém úřadě.
A Eusebie…“ dodal po krátké pauze, „…najdeme toho posla. Přísahám.“

Eusebius mu věnoval krátký, klidný pohled.
„Já vím.“

Vykročili vedle sebe jako dva muži spojení jediným děsivým poznáním: někdo dopravil na Hrad jedovaté plody a spoléhal na lidskou nevědomost. Ještě před chvílí stáli proti sobě; teď je stejná otázka hnala k první stopě.

Společně se vydali ke kanceláři purkrabího, kde ležela první stopa.

Purkrabí položil pergamen na stůl, uhladil ho dlaní a přisunul blíž ke světlu.

„Tady… tohle je ono,“ řekl tichým, napjatým hlasem.

Eusebius se naklonil nad listinu.

Byla to obyčejná objednávka, psaná rychlým, neupraveným písmem.
Žádná pečeť, žádný erb, žádné znamení, že zásilka pochází od někoho významného.

Jen krátký text:

„Zásilka nových brambor pro pana purkrabího.“

A pod tím podpis:

„Jakub z Havelského trhu.“

Eusebius si opatrně přejel prstem po čerstvě zažloutlém papíře.

„Jakub z Havelského trhu… tak tedy odtamtud,“ pronesl zamyšleně.

Purkrabí se uklidnil natolik, aby pokračoval:
„Havelské tržiště je plné obchodníků a stánků. Tohoto Jakuba znám od vidění. Přezdívají mu Havelka, není to příjmení, jen trhová nálepka.“

Eusebius si jméno zopakoval.
„Jakub Havelka je tedy pouze přezdívka?“

„Ano,“ řekl purkrabí. „Jakub— ten, co stojí u kapličky, vínečkář a zběhlý kupčík.
Ale bez pečeti mi nikdy nic posílat neměl.“

Eusebius sroloval pergamen a zasunul ho za opasek.

„A my se ho na to zeptáme.“

Purkrabí popadl plášť.

„Vyrazíme hned. Na Havelském trhu ho v tuto dobu najdeme — pokud se nám mezitím neztratí.“

Eusebius se otočil ke dveřím.

Poprvé mířili ke stejnému cíli. Zásilka už nebyla pouhým omylem v dodávce zboží. Potřebovali najít člověka, který jedovaté plody poslal na Hrad, a zjistit, zda znal jejich skutečné účinky.

Z brány Pražského hradu sestupovali Eusebius a purkrabí Adam z Hradce do ranní Prahy.
Město se probouzelo – ze sklepů se vyvážely sudy, z domů stoupal kouř, ulicemi se nesla směs chladného vzduchu a vůně čerstvého chleba.

Eusebius šel rychle, jistě, jako někdo, kdo tudy chodí často.
Purkrabí naopak sledoval cestu pozorněji než obvykle; po ránu byl Hradčany jiný svět, než z oken jeho kanceláře.

U velké studny zatočili dolů k Mostecké bráně.
Proti nim proudili řemeslníci s nářadím, služky s koši a podomní prodejci s bedýnkami jablek.
Eusebius se mezi nimi pohyboval s lehkostí – nevtíravě, ale s naprostou jistotou.

Na Karlově mostě bylo hlučněji.
Prodavač perníku vyvolával cenu, rybář opravoval síť, u nohou jim poletovali holubi.
Eusebius věděl, kudy uhýbat, kudy projít, a kam se nedívat, aby člověk neztratil rovnováhu.
Purkrabí si toho všiml – a vůbec poprvé během dne jej napadlo, že bez Eusebia by tady byl ztracený.

Za mostem zabočili do úzkých uliček Starého Města. Vzduch byl plný vosku, vajec, sušených bylin a kouře. Dav je přijal jako další dva spěchající muže a rychle je ukryl mezi řemeslníky, služkami a kupci.

Ulička se náhle rozšířila a dav zesílil.

Havelský trh.

Barevné stánky, rybáři s káděmi, kořenáři s pytli pepře, zelináři s koši plnými jablek.
Všude křik, smlouvání, hudba, pestré šátky, děti s košíky.

Eusebius se zastavil jen na dobu potřebnou k orientaci. Trh znal z cest se Žofií a ostatními obyvateli Pražského domu: Dorka zde kupovala byliny, dívky stuhy a Žofie zásoby, které potřebovala ještě téhož dne. Každá taková návštěva mu zanechala v paměti další uličku, stánek nebo průchod.

A protože jeho převlek neznamenal, že přestal být pozorný.

Purkrabí ukázal hlavou k levé řadě stánků.

Purkrabí ukázal bradou k levé řadě stánků.
„Jakub má krám tamhle.“

Eusebius se vydal naznačeným směrem a purkrabí ho následoval mezi stánky k muži, který mohl vědět, kdo dopravil jed do císařovy kuchyně.

Jakubův stánek byl nenápadný, ale přeplněný — pytlíky s kořením visely z trámků, na pultě stály ošatky s ovocem a vedle nich malá dřevěná truhlička, do které Jakub schovával peníze.

Muž byl drobné postavy, rychlé ruce, ostražité oči.
Zrovna se hádal se zákazníkem o cenu soli, když spatřil purkrabího.

Ztuhl.

„Pane purkrabí…?“ vykoktal a nasadil křečovitý úsměv. „Takovou návštěvu jsem nečekal.“

Purkrabí neřekl ani slovo.
Jen ustoupil půl kroku stranou, aby dal prostor Eusebiovi.

A právě to Jakuba zmátlo nejvíc.

„Jakube,“ oslovil ho Eusebius klidně.

Jakub polkl.
Poznal ho — ne jako vojáka, ale jako člověka, který sem občas přichází doprovázet ženy z Pražského domu.
Viděl ho tu kdysi stát u šňůr se stuhami, jak trpělivě čeká, až si holky vyberou, nebo jak nese Žofii košík, když byl příliš těžký.

Dnešní setkání však mělo jinou váhu. Jakub proti sobě neviděl trpělivého společníka při nákupech, ale císařem pověřeného vyšetřovatele s purkrabím po boku.

Eusebius vytáhl z opasku srolovaný pergamen a položil ho na pult.

„Tohle jste psal vy.“

Jakub se na něj podíval, jako by čekal, že pergamen sám vyskočí a začne křičet.
„Já… ano. Ale—“

„Poslal jste na Hrad zásilku,“ pokračoval Eusebius pokojně, ale ostře.
„Chci vědět, od koho jste ji měl.“

Jakub se rozhlédl, jako by hledal únikovou cestu mezi pytlíky se skořicí.

„Pane… já nevěděl… já to myslel dobře. Myslel jsem, že je to objednávka z Hradu.“

Purkrabího tvář se ani nepohnula.

Eusebius neuhnul pohledem.

„Kdo vám ji dal?“

Jakub promnul ruce o zástěru a přiblížil se.

„Jeden cizinec. Neznám ho. Přišel pozdě večer, když jsem balil stánek. Měl kapuci… nebylo mu vidět do tváře.
Řekl, že nese zboží pro purkrabího. A že mám poslat zásilku, jak je napsáno.
A… zaplatil štědře.“

Eusebius nic neřekl.
Jen pozorně poslouchal — oči mu přitom mírně ztmavly, což Jakuba vyděsilo víc než purkrabího přísnost.

Jakub ztlumil hlas.
„Měl jižanský přízvuk a mluvil o Žofii.“

Purkrabí otočil hlavu k Eusebiovi.

Eusebius ani nemrkl.

Jakub pokračoval:

„Řekl, že ji viděl na trhu. Že mu poděkovala. Já… já tomu věřil. Vždyť sem chodí pořád — i s děvčaty. Kdo by si jich nevšiml?“

Eusebiem projel varovný chlad. Cizinec sledoval Pražský dům cíleně: znal Žofii, všímal si Dorky i ostatních dívek a dokázal využít jejich běžných cest po městě.

„Jak vypadal ten muž?“ zeptal se Eusebius.

Jakub si promnul spánky.

„Tmavý plášť, hubená postava a čisté ruce, jaké řemeslník nemívá. Mluvil klidně, ale rychle. Když se otočil, zahlédl jsem jeho botu — drahou a podle práce nejspíš cizí.“

Eusebius se narovnal.
Purkrabí poprvé pochopil, co to znamená.

Stopy ukazovaly k člověku s penězi, dobrým vystupováním a znalostí jejich domu. Někdo takový mohl zásilku připravit, sledovat její cestu a přitom zůstat mimo dosah obyčejných trhovců.

„Jakube,“ řekl nakonec Eusebius, jeho hlas pevný a klidný,
„teď už půjde o víc než o špatné zboží.“

Jakubovi se roztřásly ruce.

„Já… já vyjdu svědčit, pane. Řeknu všechno. Do posledního.“

Purkrabí potvrdil, že je připraven svědectví ověřit.

„Ano. A my to teď ověříme.“

Eusebius se obrátil směrem zpět k tržnici a zadíval se přes dav — jeho oči pátraly jako oči lovce.

„Ten muž se tu může objevit znovu,“ pronesl Eusebius. „Tentokrát ho najdeme.“

Jakmile odešli od stánku, Eusebius navrhl krátkou přestávku.
„Najíme se. Abychom se nepodsekli,“ řekl klidně, a purkrabí neměl sílu odporovat.

Pár kroků od tržiště byla malá hospoda s dřevěným štítem U Šedého kohouta.
Uvnitř bylo teplo, pach masa, kouř z ohně a tlumený šum, který se držel nízko při zemi jako starý zvykuplný host.

Sedli si ke stolu v zadní části místnosti.
Eusebius si instinktivně vybral místo s výhledem na dveře, zatímco purkrabí usedl naproti, trochu těžším, pomalejším pohybem, než bylo u něj obvyklé.

Hospodský přinesl jídlo a oba jedli mlčky.
Eusebius rychle, s krátkými, jistými pohyby.
Purkrabí pomaleji, ale s pevnějším výrazem, jako by mu každá lžíce pomáhala znovu poskládat sebe samotného.

Purkrabí zvedl hlavu a zahlédl muže u bočního stolu. Prostý kabátec, široký plášť, strniště a výraz tak všední, až se ztrácel mezi ostatními hosty. Právě ta pečlivá nenápadnost v něm probudila starý instinkt.

Purkrabí zvedl hlavu — jen na okamžik — a zahlédl muže, který seděl u bočního stolu.
Měl na sobě prostý kabátec, široký plášť, trochu strniště na bradě a neutrální výraz. Nic zvláštního.
Nic, co by přitahovalo pozornost.

A přesto se purkrabím prohnal krátký záblesk, instinkt, který znají jen lidé, co tráví příliš mnoho let mezi intrikami.

„Znám ho,“ problesklo mu hlavou.
Ale odkud? Z Hradu? Ze slavností? Někde ze síně při audienci? Nebo je to tvář z úplně jiného místa?

Vzpomínka mu unikala. Zůstával jen neurčitý pocit povědomé tváře, který se nedal uchopit ani zahnat.

Muž se jejich směrem ani nepodíval.
Jedl v klidu, jako někdo, kdo nechce být viděn.

Purkrabí sevřel lžíci pevněji, oči se mu na okamžik zúžily… a hned to potlačil.
„Nesmysl,“ zamumlal si v duchu. „Jen podobnost.“

Nic neřekl.
Nevěděl proč, ale nechtěl Eusebia zatěžovat svým neurčitým tušením.

Eusebius purkrabího krátké zaváhání zaznamenal, ale nevytrhl ho z myšlenek. V hlavě si dál skládal čas, cestu zásilky a jména lidí, kteří se jí dotkli.

Když dojedli, vstal jako první.
„Jdeme.“

Purkrabí ještě jednou přejel očima celou hospodu.
Muž u bočního stolu byl otočen zády a mluvil s hospodským. Nic podezřelého.
A přesto zanechal v purkrabím pocit podobný kamínku v botě — malý, nepříjemný a neodstranitelný.

Nic neřekl.
A vyšli ven.

Hluk tržiště je okamžitě pohltil.
Dav se valil jako proud řeky — kořenáři, rybáři, ženy u kapličky, poslíčkové se džbány, cizí tváře, místní tváře, stovky hlasů.

Eusebius se rozhlédl pozorně.
„Hledáme muže v kapuci,“ připomněl.
„Jižanský přízvuk. Čisté ruce. Dobré boty.“

Purkrabí doplnil druhou část popisu:
„A hledáme někoho, kdo o našich lidech ví víc, než by měl.“

Oba se dali do pohybu.
Kapuce se míhaly v davu jako stíny — prodejci, poslíčci, kupci.
Lidí bylo příliš mnoho.

Najít jednoho muže bylo jako hledat kapku inkoustu v proudu vody.

Eusebius pozoroval pohyb postav, rytmus davu, drobné odchylky.
Purkrabí procházel druhou stranou tržiště, kontroloval tváře, postoje, držení těla.

A někde mezi lidmi byl muž, kterého hledali.

A také muž z hospody — tichý, nenápadný, který se postavil dál mezi stánky a díval se na ně zezadu.

Význam obou mužů zatím zůstával skrytý, přesto se jejich přítomnost začínala spojovat s případem pevněji než kterákoli dosavadní výpověď.

Tržiště šumělo jako rozvodněná řeka. Prodavači vyvolávali ceny, děti pobíhaly s košíky a žena u kapličky se modlila tak hlasitě, jako by chtěla překřičet celý svět. Uprostřed obyčejného ruchu však stál člověk, jehož pozornost patřila jen jim.

Eusebius si stáhl rukavici a sevřel pergamen v dlani. Pevný okraj papíru ho uzemnil a pomohl mu soustředit zrak na drobné odchylky v pohybu davu.

„Tam,“ kývl purkrabí nenápadně bradou směrem k jedné z uliček, kde se mezi stánky prodávaly tmavé pláště.
„Mrkněte.“

Eusebius se otočil jen očima.
A tehdy si toho všiml.

Postava v tmavé kápi.
Stála zády k nim, lehce pootočená, jako by něco kupovala… ale ruce měla u těla, nic neosahávala, nic nepřevracela.
Jen stála.

Eusebiusovi se okamžitě zúžily oči.

„Poznávám ho,“ zašeptal Eusebius.

V jeho hlase nebyl odhad. Zněla v něm jistota člověka, který právě spojil popis s tváří.

Purkrabí sevřel čelist.
„Jdeme.“

Vyrazili oba, ale ne přímo.
Eusebius se vmísil do davu zleva, purkrabí zprava — jako dvě strany jedné klece, která se pomalu zavírala.

Muži a ženy jim ustupovali z cesty, aniž by věděli proč.
Eusebius se pohyboval s lehkostí někoho, kdo je na podobné průchody zvyklý — využíval mezery, stíny, hluk davu.

Byli sotva pět kroků od něj, když se to stalo.

Muž v kápi se pohnul.
Rychle.
Až příliš rychle na někoho, kdo se jen otočil ke stánku.

Cizinec se v jediném okamžiku změnil z nehybného pozorovatele v běžce a vyrazil mezi stánky.

Purkrabí pochopil jeho úmysl o zlomek vteřiny později.

„Eusebie!“ vyhrkl purkrabí.

Eusebius už byl v pohybu.

Vyrazil mezi lidmi, srážel boky, uhýbal mezi košíky.
Prodavač zelí zaklel, dítě s jablky zavřísklo, někde spadla miska.

Cizinec prorazil dav jako nůž skrz látku.

Eusebius se držel za ním a nenechal mezi nimi vzniknout větší odstup.

Rozhodovaly jednotlivé vteřiny.

Purkrabí se snažil držet tempo, ale nemohl běžet tak rychle — tlačil se přes trh, odstrkoval ruce, uhýbal lidem.
„Uhněte! Stát! Z cesty!“ volal, ale hluk tržiště ho polykal.

Eusebius sledoval každý jeho pohyb. Cizinec Prahu znal: bez zaváhání volil průchody, které vedly do úzkých uliček, kde se mohl mezi domy snadno ztratit.

„Ne, ne tudy…“ vydechl Eusebius.

Ale cizinec právě tam zamířil.

Mezi dvěma stánky se protáhl do temné uličky.
Eusebius se vrhl za ním — a těsně minul cizincovu patu, když mizela za rohem.

Úzká ulička byla kluzká, vydlážděná šikmými kameny a sevřená vysokými zdmi, které zesilovaly každý krok.

Eusebius nabral rychlost, na kluzkém kameni mu podjela noha. Dlaní se zachytil zdi, stočil tělo stranou a znovu se rozběhl.

Cizinec se pohyboval rychle a téměř neslyšně.

Na konci uličky prudce zabočil doprava. Eusebius kopíroval jeho směr a dál zkracoval vzdálenost.

Purkrabí byl daleko za nimi, ale běžel s nečekaným odhodláním.

Na malém dvorku s prázdným sudem se Eusebius poprvé přiblížil na dosah ruky.

Záhyb cizincova pláště už měl téměř na dosah. Stačilo natáhnout ruku a sevřít látku dřív, než muž překoná sud.

Eusebius po něm sáhl.

Cizinec se v tom okamžiku otočil.

Krátký pohled stačil, aby si Eusebius zapamatoval jeho oči.

Byly tmavé, chladné a soustředěné.

Patřily člověku, který jednal podle předem připraveného plánu a neztrácel čas panikou.

Muž přeskočil sud a znovu zmizel v další uličce.

Eusebius pokračoval bez zaváhání.

Následujících několik vteřin rozhodovalo, zda cizince zadrží, nebo ho znovu pohltí město.

Cizinec měl delší krok, Eusebius však byl lehčí a obratnější. Vzdálenost mezi nimi se zmenšila na tři kroky.

Pak se z boční ulice vyvalila skupina žen s koši.

Zaplnily celý průchod a jedna z nich vykřikla, když před sebou spatřila dva běžící muže.

Eusebius prudce změnil směr, aby je nesrazil. Proutěné koše se rozhoupaly, jablka se rozsypala po dlažbě a ztracená vteřina rozhodla.

Cizinec skupinou bezohledně prorazil.

Než se Eusebius dostal na druhou stranu, tmavý plášť zmizel mezi lidmi.

Vyběhl z uličky a prudce se rozhlédl po všech směrech.

Dav už uprchlíka pohltil.

Po muži nezůstalo nic než rozkolísaný proud chodců a několik překvapených výkřiků.

Praha ho skryla stejně snadno, jako by se rozplynul ve stínu.

Adam z Hradce doběhl o půl minuty později. Lapal po dechu, jednu ruku si tiskl k boku, ale pohled měl stále soustředěný.

Purkrabí se vedle něj zastavil, několikrát se zhluboka nadechl a přinutil se narovnat.

„Viděl jste ho?“ vyhrkl.

Eusebius stál bez pohybu, oči stále zúžené, dech zrychlený.

„Ano,“ odpověděl Eusebius mezi dvěma nádechy. „A on viděl mě.“

Purkrabí polkl.
„Co teď?“

Eusebius se pomalu otočil zpět k tržišti.

„Teď…“ řekl klidně, „…nás čeká něco horšího.“

Purkrabí vyčkával.

„Ten muž věděl, co dělá,“ dořekl Eusebius.
„Ale nebyl tu sám.“

Purkrabí zatajil dech.

Po krátkém zaváhání vyslovil Eusebius podezření, které se mu skládalo už od hospody:

„Muž z hospody do toho patří. Jeho přítomnost nebyla náhodná.“

Tržiště kolem nich rychle obnovilo svůj rytmus. Prodavači zvedali převržené nádoby, děti sbíraly rozsypaná jablka a kolem místa, kde uprchlík zmizel, se znovu valil dav. Eusebius zůstal nehybný a poslouchal ruch, jako by v něm hledal chybu.

Dav kolem nich si jich už zase nevšímal. Tržiště žilo dál svým ruchem, jako by se právě neodehrál útěk, který mohl změnit osud Prahy. Prodavači znovu vyvolávali ceny, děti sbíraly jablka rozsypaná při honičce, pár lidí se ohlíželo jen s krátkou zvědavostí.

„Co tím myslíte?“ zeptal se konečně purkrabí. „Že nebyl sám?“

Eusebius pomalu stáhl rukavici zpět na ruku a rozhlédl se kolem — tentokrát jinak. Nebylo to hledání muže v kápi. Bylo to hledání stop. Náznaků. Chování lidí, které neodpovídalo okolí.

„Ten muž,“ začal pomalu, „věděl přesně, kdy vyrazit. Neotočil se. Neváhal. Nevnímal nás, jen sledoval únikové cesty. Něco takového dělají jen ti, kdo jsou na útěk zvyklí.“

Purkrabí přijal Eusebiovu úvahu, i když jí zatím nerozuměl celou.
„Kdo tedy byl ten muž?“

Eusebius zvedl hlavu směrem k hospodě vzdálené několik ulic.
„Ten muž u bočního stolu. Díval jste se na něj déle než na kohokoli jiného.“

Purkrabí ztuhl.
„Vy… vy jste si všiml?“

„Všiml,“ odpověděl Eusebius věcně. „A podle jeho chování si všiml i on nás.“

Purkrabí polkl, v jeho tváři se objevil stín studu i překvapení.
„Myslel jsem, že jen… povědomá tvář.“

„Povědomá tvář není v Praze nikdy jen povědomá,“ odvětil Eusebius.
„Ten muž nás sledoval. Celou dobu.“

Purkrabí se rozhlédl instinktivně i on, jako by ho mohl uvidět hned vedle sebe. Dav však zůstal jen davem, hustý a anonymní.

„Chcete říct, že první muž sloužil jako návnada?“ vydechl purkrabí.

Eusebius neodpověděl hned — byl to jeden z těch momentů, kdy se rozum pere s intuicí.

Po chvíli Eusebius souhlasně sklonil hlavu.

„Muž v kápi nás mohl odvést z trhu a prověřit, jak rychle zareagujeme,“ uvažoval Eusebius. „Ten druhý zůstal vzadu, aby sledoval, kam půjdeme a co už víme. Zatím je to domněnka, ale odpovídá jejich chování.“

Purkrabí si sáhl na hruď, jako by hledal dech.
„To znamená… že jsme právě přišli o jedinou stopu?“

„Naopak,“ řekl Eusebius pevně.
„Teď máme dvě.“

Purkrabí se zmateně zamračil.

„Máme popis muže v kápi, tvář člověka z hospody a důvod domnívat se, že se znají. Navíc už vědí, že po zásilce pátráme.“

Pak se pomalu, velmi pomalu obrátil zpátky k tržnici, očima projel každý kout, každý stín mezi stánky.

„A jestli mají opravdu zájem na tom, aby císař umřel… vrátí se. Nebo udělají chybu.“

Purkrabí se nadechl, ale Eusebius mu skočil do řeči:
„A my budeme připraveni.“

Chvíli stáli mlčky, jen s hukotem tržiště kolem.
A pak Eusebius dodal:

„Začněme u Bartolomeova posla. Tenhle útěk byl jen první tah.“

Cestou vzhůru k Hradu ještě pořád cítili tep honu v nohách. Uličky Starého Města se postupně měnily v klidnější ulice Malé Strany, a když míjeli první schody k Hradčanskému náměstí, slyšeli za sebou rychlé kroky.

Eusebius se otočil jako první.

„Dorin?“ zavolal.

Dorin, stále v roli mladého pomocníka z Pražského domu, k nim spěchal s pevně svázaným balíčkem a dopisem. Byl zadýchaný, ale držel náklad opatrně daleko od těla.

„Signore, zastavil jsem vás schválně,“ vyhrkl hned. „Dostal jsem to od Bartolomea. A podíval jsem se na to.“

Podal Eusebiovi pergamen.
Eusebius ho rozlomil už za chůze.

„Tak co?“ zeptal se purkrabí netrpělivě, skoro tvrdě.

Dorin se nadechl a řekl to přímo:

„Potvrdilo se to,“ řekl Dorin přímo. „Plody obsahují stejnou jedovatou látku, která oslabila císaře. Kuchař je mohl bez zlého úmyslu přidat do polévky a vůbec netušit, co dělá. Koření ve skříňce je čisté; nenašel jsem v něm nic podezřelého.“

„Děkuju, Dorine. Výborná práce,“ ocenil ho Eusebius.

Purkrabí vydechl, úleva se však mísila s novou obavou.
„Jed tedy nebyl v koření. Nebezpečí se skrývalo v plodech, které jsme považovali za jídlo.“

Dorin zvážněl.
„Někdo jejich účinky znal až příliš dobře.“

Eusebius sevřel rty.
„Běž do Pražského domu a zůstaň tam. Dnes nikam nechoď sám.“

Dorin kývl a odběhl zpět dolů, mizící mezi domy.

Když Eusebius s purkrabím vstupovali na nádvoří Hradu, studený vítr přeběhl po dlažbě. Hrad působil nezvykle tiše, jako by sám sebe přesvědčoval, že se za jeho zdmi nic neděje.

A pak Eusebius ztuhl.

„Vidíte to?“ zašeptal.

Purkrabí sledoval jeho pohled.

Na opačném konci nádvoří, u podloubí vedoucího k služební chodbě, se pohybovala postava v tmavé kápi.
Stejný sklon ramen.
Stejná jistota v chůzi.

„Proboha,“ vydechl purkrabí.
„On se vrátil sem?“

Eusebius ho zadržel pohybem ruky.
„Neutíkáme. Teď ne. Sledujeme.“

Oba se rozběhli tichým krokem podél zdi, drželi se ve stínu, kde je nebylo snadné zahlédnout.
Kápovitému muži mezitím někdo přistoupil vstříc.

Purkrabí zalapal po dechu, když rozpoznal, kdo to je.

Lang.
Císařův komorník.

Setkali se přímo pod obloukem.
Lang se uklonil — hluboko. Příliš hluboko.
A jeho gesto nebylo dobrým znamením.

„Klaní se mu až příliš uctivě,“ sykl purkrabí. „Komu se Lang tak hluboce uklání?“

Eusebius oba muže pozorně sledoval. Jejich slova neslyšel, gesta však ano. Lang mluvil ztlumeným hlasem a doprovázel řeč rychlými pohyby rukou. Muž v kápi několikrát klidně kývl.

Pak na okamžik odhalil část obličeje — jen bradu a ústa — a purkrabí se málem prořekl nahlas.

„To není… obyčejný člověk,“ zašeptal.

Lang se znovu uklonil, tentokrát ještě níž.
A pak oba vykročili do služební chodby vedoucí přímo k císařovým komnatám.

Eusebius se zastavil za roh a přitiskl se ke zdi.
Purkrabí vedle něj, bílý jako křída.

„Dělá to, co dělá jen u několika lidí,“ vydechl purkrabí.
„A nikdy ne u cizince.“

Eusebius se pomalu nadechl, jako by potřeboval naplnit plíce chladným vzduchem, aby udržel ledový klid.

„Ten muž,“ pronesl, „má na Hradě dveře, které se neotvírají ani šlechtě.“

Purkrabí polkl.
„A my… půjdeme za nimi?“

Eusebius souhlasil.
„Půjdeme za nimi, ale udržíme si odstup. Každou chvíli se mohou otočit.“

Vyrazili za nimi opatrně, krok po kroku.

Lang s mužem v kápi mířili přímo ke dveřím císařových komnat.

A tam — na místě, kde by nikdo cizí neměl být — se mělo ukázat, kdo opravdu tahá za nitky.

Muž v kápi prošel kolem stráží s takovou samozřejmostí, až purkrabímu běhal mráz po zádech. Lang mu otevřel dveře do císařových komnat, hluboce se uklonil a beze slova ustoupil. Jakmile cizinec vstoupil dovnitř, Lang se otočil a rychlou chůzí zmizel v jiné chodbě.

Eusebius a purkrabí zůstali u dveří sami.

„Tohle se mi nelíbí,“ zašeptal purkrabí, až příliš nahlas.
„Někomu otevře dveře k císaři — a ještě se klaní jak před arcivévodou?“

Eusebius nic neřekl, stál nehnutě a poslouchal.
Uvnitř bylo ticho. Až moc ticho.

Purkrabí si přitiskl ucho na dveře.
„Nic neslyším,“ zavrčel nervózně. „Naprosté ticho. To není dobré.“

Eusebius také naklonil hlavu.
Byly slyšet jen tlumené kroky uvnitř — jeden pár, pomalé obcházení, jako by si někdo prohlížel místnost.

Purkrabí sevřel rukojeť zbraně u pasu.
„Napočítám do tří a vstoupíme.“

Eusebius se pootočil a zašklebil se, jako by slyšel nejhorší nápad dne.
„Purkrabí… tohle není dobrý nápad.“

„A co když je císař v ohrožení?“ sykl Adam z Hradce zpět.
„Necháme ho tam samotného? S cizincem, kterého neznáme?“

A právě v tom okamžiku se za nimi ozval klidný, hluboký hlas:

„Myslím, že císař bude v pořádku.“

Oba se prudce otočili. Ve stínu chodby stál Pistorius, ruce měl sepnuté a ve tváři vážnost člověka, který přišel právě včas.

„Vaše excelencia…“ vydechl purkrabí lehce roztřeseně.
„Co tu… děláte?“

Pistorius přistoupil blíž.
„Dělám přesně to, co vy — hlídám, aby se nestalo nic, co by nemělo.“
Jeho zrak sklouzl k Eusebiovi.
„Tak co, už víte, co to bylo za jed?“

Eusebius shrnul zjištění:
„Jedovaté byly zelené plody brambor. Bartolomeo jejich účinky neznal a přidával je do jídla. Zatím nic nedokazuje, že kuchař chtěl císaři ublížit.“

Purkrabí však dodal:
„Jenže někdo věděl, co dělá, když je na Hrad poslal. A ten někdo má něco společného s tím mužem v kápi.“

Pistorius se pousmál, krátce, bez humoru.
„To si také myslím.“

Pak natáhl ruku směrem k Eusebiovi.
„Ten dekret máte?“

Eusebius sáhl pod opasek a vytáhl pečetí zapečetěný pergamen.
„Mám.“

Pistorius zběžně zkontroloval dekret.
„Dobře. Půjdeme se zeptat.“

Purkrabí zadržel dech.
„Chcete… vkročit dovnitř? Teď?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Pistorius, jako by šlo o vstup do knihovny, ne do místnosti s potenciálním atentátníkem.

Pak dvěma ladnými kroky přešel ke dveřím a zaklepal pevně, autoritativně.

Zevnitř se ozvalo krátké, jasné:

„Dále.“

Pistorius otevřel dveře bez zaváhání a vešel.
Eusebius s purkrabím těsně za ním.

V komnatě bylo přítmí, jen několik pruhů světla dopadalo na koberec.
Rudolf seděl v křesle u stolu, přikrytý pláštěm, výraz měl bledý, ale pozorný.

A naproti němu stála vysoká postava v tmavé kápi.

Když zaslechla zvuk dveří, pomalu se otočila.
Kápě sklouzla dolů.

Purkrabí strnul.
Eusebius ztuhl.
Pistorius mlčel.

Před nimi stál arcivévoda Matyáš Habsburský.

Rudolfův bratr, jehož pověst spojovala ctižádost, neústupnost a schopnost obrátit dvorskou situaci ve svůj prospěch.

Purkrabí se uklonil téměř instinktivně.
„Vaše… Vaše Výsosti…“

Arcivévodův pohled spočinul nejprve na Pistoriovi v krátkém, chladném uznání. K purkrabímu sklouzl téměř bez zájmu.

A nakonec k Eusebiovi.

Eusebia zjevně neznal. Přesto ho pevný postoj mladíka, vzpřímená hlava a odvaha opětovat pohled okamžitě zaujaly — a zároveň podráždily.

„A kdo je toto?“ zeptal se s chladnou autoritou.

Pistorius odpověděl jako první:
„Pán Eusebius, Vaše Výsosti. Císařem pověřený, aby vedl vyšetřování jeho včerejší otravy.“

Eusebius nic neřekl. Jen mírně sklonil hlavu.
Bylo v tom víc pokory než strachu.

Eusebiova klidná poklona arcivévodu popudila; nacházel v ní úctu, ale ani stopu podřízeného strachu, na který byl zvyklý.

„Otravy?“ zopakoval ledově.
„A tento… mladík… má tu čest mi stát v cestě a klást otázky?“

Rudolf lehce zakašlal, arcivévoda však z Eusebia nespustil oči.

Eusebius klidně odpověděl:
„Povinnost, Vaše Výsosti. Nic víc.“

Purkrabí zbledl. Pistorius lehce zamrkal; Eusebiův tón byl na dvorská měřítka až příliš přímý.

V arcivévodových očích se zablesklo.
„Jste velmi… přímý.“

„Přímé odpovědi hledám,“ odvětil Eusebius bez zaváhání.

Purkrabí málem Eusebiovi přišlápl botu, aby ho přiměl mlčet. Pistorius se nadechl, ale zatím nezasáhl; chtěl slyšet, kam až oba zajdou.

Arcivévoda udělal krok a zastavil se před Eusebiem blíž, než dovolovala zdvořilost.

„Víte, kdo jsem?“ Arcivévodův hlas zněl jako ocel ukrytá v sametu.

„Ano,“ odpověděl Eusebius bez zvýšení hlasu. „Přesto musím klást otázky. Císař je nemocný.“

Arcivévoda se naklonil ještě o kousek.
„A vy se domníváte, že já…?“

„Domnívám se,“ přerušil ho Eusebius opatrně, ale pevně,
„že každý, kdo vstoupí k císaři bez ohlášení, musí být tázán.“

Purkrabí zavřel oči.
Pistorius ztuhl.
Rudolf pozoroval scénu bezvýrazně, ale velmi pozorně.

Arcivévoda se narovnal. Jeho tvář se uzavřela do dokonale klidné masky, která působila nebezpečněji než otevřený hněv.

„Vy mne urážíte,“ řekl pomalu.
„A možná bych měl požadovat vaše okamžité odstranění z Hradu.“

Eusebius neuhnul pohledem.
„Pokud to žádáte, půjdu.“
Krátká pauza.
„Ale nejdřív dokončím, co mi císař svěřil.“

Arcivévodova čelist se napjala. Eusebiova odpověď ho zasáhla hlouběji než dvorské urážky, na které byl zvyklý, protože v ní nebyla vypočítavost ani snaha zalíbit se.

Pistorius vstoupil mezi ně krokem, který měl uklidnit oba.

„Arcivévodská Výsosti,“ pronesl klidně, „pán Eusebius je přímý. Nikoli drzý. Pouze dělá svou povinnost.“

Arcivévodův pohled sjel z Pistoria na Rudolfa.
„Bratře… nechal sis tu vyrůst velmi svéhlavé služebníky.“

Rudolf se mírně pousmál.
Unaveně, ale s náznakem hrdosti.

„Matyáši… právě proto je potřebuji.“

Arcivévoda dlouho mlčel. Potom se znovu obrátil k Eusebiovi.

„Dobrá,“ řekl chladně.
„Ptejte se. Jste smělejší, než je zdrávo. To se mi… bude hodit.“

A usedl do křesla naproti Rudolfovi.

Arcivévoda usedl naproti Rudolfovi a pohledem vyzval Eusebia, aby začal. Napětí v komnatě se přeskupilo; z prudké srážky se stalo formální vyšetřování, v němž si oba muži dál měřili sílu.

Komnatu sevřelo napjaté ticho. Arcivévoda seděl naproti Rudolfovi, ruce složené v klíně a tvář uzavřenou do ledového klidu. Eusebius stál rovně, Pistorius sklopil oči a purkrabí se přidržoval opěradla židle, protože tušil, že následující rozhovor nebude obyčejnou dvorskou výměnou.

Eusebius si odkašlal — jemně, ale dostatečně, aby upoutal pozornost.

„Vaše Výsosti,“ začal klidně, „mohu se zeptat na původ těch bramborových plodů, které se dostaly do císařské kuchyně?“

Arcivévoda se ani nepohnul.
„Neptej se, jako by šlo o zločinnou stopu,“ odpověděl chladně. „Byl to dar.“

Rudolf nadzvedl obočí, Pistorius přestal dýchat a purkrabí… purkrabí se zhoupl.

Eusebius pokračoval:
„Dar… od vás?“

„Samozřejmě,“ řekl arcivévoda. „Přivezli mi je včera z vídeňského dvora jako vzácnost ze zámořských zemí. Neměl jsem v úmyslu jíst něco, co pochází od pohanských barbarů, a tak jsem balík poslal bratrovi.“

Eusebius zamrkal.
„Vaše Výsosti… oni nejsou barbaři. To jsou Indiáni.“

Purkrabí zalapal po dechu.

Pistorius se velmi soustředěně pokřižoval.

Rudolf si přikryl ústa rukávem, aby skryl pobavení. Po dlouhé nemoci se skutečně bavil, i když situace k veselí nabízela jen málo důvodů.

Arcivévoda ztuhl.

„Indiáni… bar-ba-ři… je to jedno,“ zavrčel.
„Jídlo od nich jíst nebudu.“

Eusebius, naprosto klidně, bez jediné známky strachu, pokračoval:
„Chápu. Ale proč jste tedy dar poslal prostředníkem? Proč ne rovnou?“

Arcivévoda udeřil dlaní do područky.
„Protože kdyby věděl, že je dar ode mne, nepřijal by ho!“

Eusebius si srovnal poslední část příběhu.
„Rozumím. Kvůli vašim sporům jste zatajil původ zásilky.“

Při posledních slovech naklonil hlavu a stáhl koutky v drobné, bezděčné grimase člověka, který si právě srovnal poslední část příběhu a zapomněl, před kým stojí.

Právě tahle maličkost se ukázala nebezpečnější než všechny jeho předchozí otázky.

Arcivévodovi zmizel z tváře hněv. Vystřídalo ho zděšení, které se snažil okamžitě skrýt, jako by se mu pod nohama otevřela prasklina vedoucí do dávno pohřbené minulosti.

Na jediný úder srdce přestal vidět císařovu komnatu. Vybavila se mu žena, kterou ztratil, a bolest, již roky držel pod pevnou vrstvou povinností.

V jediném záblesku se vrátila Anna — žena, kterou miloval a o kterou přišel. Vzpomínka na ni v sobě nesla něhu i bolest, již žádná léta nedokázala otupit.

Vybavil si její smích, soustředěný pohled a lehké naklonění hlavy, když ho opravovala. Eusebiova bezděčná grimasa byla téměř přesnou ozvěnou její tváře.

Arcivévoda se vzchopil, sevřel čelist a několikrát poklepal prsty do područky, aby získal zpět vládu nad výrazem.

Pistorius si všiml změny ve výrazu arcivévody — a poprvé za celou dobu úplně ztichl.
Purkrabí byl bílý jako křída a vypadal, že omdlí, tentokrát doopravdy.

Eusebius změně nerozuměl. Sledoval arcivévodu a čekal, až odpoví.

Když arcivévoda konečně promluvil, jeho hlas zněl níž a ztratil obvyklý chlad. Do slov pronikla zmatená, téměř ztracená ozvěna.

„To… není důležité.“

Pistorius poznal trhlinu v arcivévodově ocelové masce. Rudolf ji zahlédl také, tentokrát však potlačil úsměv a sledoval bratra s rostoucí pozorností.

Eusebius arcivévodův vnitřní otřes přehlédl a položil další věcnou otázku:

„Vaše Výsosti… věděl jste, jak brambora vypadá?“

Arcivévoda vybuchl:
„Nevím!“ Hlas se mu zlomil. „Nemám čas zkoumat nějaké hlízy!“

„Takže jste nevěděl, že jejich plody jsou jedovaté?“

„Samozřejmě že ne,“ zasyčel arcivévoda. Po krátké pauze dodal: „Kdybych to věděl, nikdy bych mu je neposlal.“

Rudolfův výraz zvážněl.
„Věřím ti.“

Krátké ticho dovolilo všem v komnatě znovu se nadechnout.

Eusebius vtáhl vzduch a chystal další dotaz — ale Pistorius jemně zvedl ruku.
„Stačí,“ řekl tichým, ale jistým hlasem. „Prozatím.“

Arcivévoda se obrátil k oknu a hledal v pohledu na město odstup od lidí v komnatě i od vlastní vzpomínky.

Eusebius netušil, čeho se právě dotkl. Přesto se stal prvním člověkem po mnoha letech, který zasáhl arcivévodu jinak než politickým tlakem nebo dvorskou urážkou.

Eusebius předstoupil a uklonil se císaři. Arcivévoda stál za jeho zády u okna, strnulý a příliš soustředěný na vlastní dech.

„Vaše Veličenstvo,“ začal Eusebius pevným hlasem, „podle dosavadních zjištění nešlo o úmyslnou otravu. Jedovaté byly zelené plody bramborové rostliny; jedí se pouze hlízy ukryté v zemi. Arcivévoda je poslal jako vzácný dar a zatajil původ, protože se obával, že byste zásilku od něj odmítl. Prostředníci ani kuchyně netušili, s čím zacházejí.“

Rudolfovy rysy na okamžik polevily.
„Takže viník není?“ zeptal se pevným hlasem.

„Úmyslného viníka jsme neprokázali,“ upřesnil Eusebius. „Řetězec utajení a neznalosti proměnil dar v jed. Cestu prostředníků ještě prověřím, ale nic zatím nesvědčí o pokusu vás zavraždit.“

Rudolf vydechl úlevou a přitiskl si prsty ke spánkům.
„Děkuji vám, Eusebie. Jednal jste rychle a jasně. Málokdo by si v takovém zmatku dokázal udržet úsudek.“

Purkrabí přijal závěr téměř automaticky. Pistorius sklopil oči, spokojený s Eusebiovým postupem.

Arcivévoda však zůstal u okna.

Boční světlo odhalovalo příliš rychlý pohyb jeho hrudi. Ruce ukryté v rukávech svíral v pěsti, jako by mohl silou prstů zadusit vzpomínku, která se právě vrátila.

„Není možné…“ zašeptal tak tiše, že slova zachytil pouze chladný vzduch u okna.

Grimasa, pohyb hlavy i způsob, jakým Eusebius zvedl obočí, na jedinou vteřinu oživily tvář někoho jiného.

V duchu se bránil vlastnímu poznání. Stejnou mimiku, drobný úšklebek i pohyb obočí znal z Anniny tváře.

Vzpomínka na Annu vystoupila z minulosti s bolestivou ostrostí.

Miloval ji, ztratil ji a naučil se žít s přesvědčením, že odpočívá v hrobě.

Spolu s ní podle všeho zemřelo také jejich dítě.

Roky přijal jako jistotu, že jsou oba navždy pryč.

Proč tedy ten neznámý mladík nesl v obličeji stopu ženy, kterou nemohl znát?

Arcivévoda sevřel parapet tak silně, až mu zbělely klouby. V hrdle ho pálila panika z podobnosti, která popírala všechno, čemu po smrti Anny a jejich dítěte uvěřil.

Rozum podobnost odmítal, ale tělo na ni reagovalo prudkou, neovladatelnou úzkostí.

Eusebius si dál držel klidný postoj vyšetřovatele. Netušil, že jedinou bezděčnou grimasou narušil led, jímž arcivévoda po celé roky chránil vlastní srdce.

Když se dveře císařových komnat zavřely, v chodbě nastalo ticho.
Ticho po bouři, po napětí, po slovech, která měla větší váhu, než kdokoli chtěl přiznat.

Pistorius šel první.
Purkrabí následoval, stále trochu rozechvělý.
Eusebius kráčel za nimi s rovnými zády, ale v očích mu ještě žilo světýlko adrenalinu.

Když se dostali k oknu, kde nikdo neslyšel, Pistorius se otočil.

„Takže plody brambor,“ řekl klidně, jako by si chtěl potvrdit závěr.

Eusebius potvrdil svůj závěr.
„Ano. Šlo o nehodu. Nikdo netušil, že jsou plody jedovaté.“

Purkrabí si oddechl — až nečekaně hlasitě.
„Bohu dík, že to tak dopadlo,“ zamumlal, a hned se vzchopil.
„Ale Eusebie…“

Otočil se k němu s výrazem, který nevěstil nic dobrého.
Ukázal na něj prstem, až Eusebius instinktivně narovnal ramena.

„Objeví-li se mi na stole ještě jediná oprávněná stížnost,“ začal purkrabí a hlas mu postupně sílil, „jediná, rozumíte? Nechám vás zavřít!“

Pistorius si odkašlal, Adam z Hradce však pokračoval jako protržená hráz:

„Jediná další stížnost a jste raz dva v Bílé věži. Je vám to jasné?“

Eusebius se postavil do pozoru jako voják na přehlídce.
„Rozumím, pane purkrabí.“

Eusebius zasalutoval s naprostou vážností. Purkrabího výraz napověděl, že právě toto gesto považuje za počátek příští stížnosti.

Adam z Hradce zrudl, prudce se otočil a odkráčel. Cestou mumlal o drzých vojácích, neukázněných chráněncích a stole, který už další dopis od šlechty neunese.

Jeho kroky duněly po chodbě, dokud nezmizel za rohem.

Pistorius se pomalu obrátil k Eusebiovi.
Na tváři měl výraz člověka, který viděl všechno — opravdu všechno — a přesto se stále nestačí divit.

Zavrtěl hlavou.
Zvedl oči ke stropu.
Vzepjal ruce jako při tiché modlitbě.

A nahlas, unaveným hlasem pronesl:
„Ty to vidíš…“

Eusebius se usmíval tichým, spokojeným úsměvem člověka, který prošel nebezpečím, našel odpověď a stále stojí na nohou.

Jeho výraz říkal jediné: Zvládl jsem to. Pistorius se tvářil, že prosí nebe o trpělivost. Koutky úst ho však zradily a nakonec se usmál také.