Budoucnost slouží minulosti

Krev císaře

Sobotní ráno nad Prahou bylo klidné a svěží. Z oken Pražského domu se linula vůně čerstvého chleba a horké kávy. Žofie pobíhala po kuchyni s utěrkou přes rameno a pobrukovala si, zatímco Matěj v dílně domlouval staré lampě, aby se po letech uráčila znovu svítit.

„Dnes přijde host,“ ozvala se Žofie směrem do chodby. „Tak ať to tu nevypadá jako po výbuchu!“

„Kdo?“ zvedl hlavu Matěj.

„Ten, co měl přijít už před měsícem,“ odpověděla. „Pistorius říkal, že se opozdil. Nějaké rodinné záležitosti.“

Matěj se ušklíbl. „Rodinné záležitosti? Pak to nejspíš bude někdo z lepší společnosti.“

„Z lepší?“ objevila se Dorotka ve dveřích. „Spíš z té starší. Potomek Budovců. Václav Budovec z Budova.“

Zdeněk, který zrovna přicházel z dvora, se opřel o zárubeň. „Tak konečně. O tomhle jménu se mluví už měsíce. Myslel jsem, že se ztratil někde mezi kostelem a hospodou.“

„Nech ho,“ ozvala se Veronika, která právě scházela ze schodů. „Jestli ho zdržela rodina, měl k tomu důvod. Nikdo z nás by neodešel, dokud by doma zůstával někdo, kdo ho potřebuje.“

V tu chvíli se ozvalo zaklepání. Dvakrát, pomalu, jako by ten, kdo stál za dveřmi, váhal, zda smí vstoupit.

Dorotka se usmála. „To bude on.“ Otevřela dveře a do předsíně vstoupil muž ve středních letech, v prostém, ale pečlivě udržovaném kabátci. V očích měl klid i únavu dlouhých dnů.

„Václav Budovec,“ řekl s mírným úklonem. „Přišel jsem později, než bylo v plánu. Rodina mě potřebovala – a než jsem mohl projít bránou, musel jsem uzavřít věci, které nesnesou odkladu.“

Veronika k němu přistoupila a usmála se. „Důležité je, že jste tady. Čekali jsme na vás.“

„A čekali dlouho,“ doplnil Zdeněk s typickým úšklebkem, „už jsme skoro mysleli, že ta brána pustí jen vyvolené bez rodinných závazků.“

Budovec se zasmál. „Pak je dobře, že ji někdo přesvědčil, že i otcové rodin mají své místo v historii.“

Matěj k němu přistoupil a potřásl mu rukou. „Vítejte, pane Budovče. Dům je váš. Jen si dejte pozor na Žofii – jakmile zjistí, že máte rád koláče, bude vás krmit, dokud se nevejdete do dveří.“

Václav sklonil hlavu. „Budu opatrný.“

Žofie se objevila vzápětí s tácem v rukou. „Na to pozor nedávejte. Sedněte si. Dnes je sváteční den – když se dům rozroste o dalšího, musí to být s koláčem, vínem a modlitbou.“

Všichni se usadili ke stolu. Veronika nalila víno, Dorotka podala koláč a Matěj pozvedl pohár. „Na Václava Budovce – posledního z vyvolených, který dorazil, a prvního, který si stihl získat naše sympatie ještě před snídaní.“

„Na zdraví,“ zaznělo sborově.

Když se smích utišil, Veronika se zeptala: „A co vás přivedlo teď, Václave? Po tolika odkladech?“

Václav se na chvíli odmlčel, jako by vážil slova. „Pistorius mi psal, že nadešel čas. A že když chci chránit to, co zůstalo z našeho rodu, musím chránit i vás. Tak jsem přišel.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Zdeněk přitakal: „Pak máme společný cíl.“

Dorotka se usmála. „A náš stůl je konečně zase o jedno místo plnější.“

„Navíc přibyl někdo, kdo možná ví, kde tenhle příběh skutečně začal,“ dodala Veronika.

Václav se na ni podíval, v očích mu probleskl klid i smutek. „Možná nevíme všechno, ale jsme tady. A to je pro začátek dost.“

Žofie přisunula další pohár. „A teď už konec vážností. Kdo se poslední přidá, musí vyprávět příběh. To je u nás pravidlo.“

Budovec zvedl obočí. „Příběh?“

„Ano,“ vysvětlil Zdeněk. „Kdo přijde do domu, musí říct, co nechal za branou.“

Václav se napil vína, pohlédl na všechny kolem a řekl: „Za branou jsem nechal minulost, která mi vzala přítele. A domov, který přestal být bezpečný. Před sebou však vidím něco, co stojí za to chránit. Vás.“

Dorotka po chvíli prolomila mlčení. „Tak vítej doma, Václave.“

Následující ráno byla neděle. Pražský dům se probouzel pomaleji než jindy; z kuchyně znělo cinkání nádobí a vůně teplého chleba se mísila s kadidlem, které přinášel vzduch od kostela na rohu ulice. Žofie skládala ubrusy a spokojeně si pobrukovala. Po Budovcově příjezdu působil dům úplnější, jako by se na své místo vrátil poslední chybějící kus.

Matěj už byl oblečený, kord u pasu, boty naleštěné, ale nervózně přecházel po chodbě. Každou chvíli pohlédl na hodiny a zavrčel: „Ta ženská mě jednou přivede do hříchu ještě dřív, než stihnu dojít ke zpovědi.“

Otec Martin se zastavil na posledním schodu. „O kom mluvíš?“

„O Veronice,“ odpověděl Matěj. „Zase se schovává v pokoji. Jestli dnes nevystrčí nos a nepůjde s námi do kostela, začne se po Praze povídat, že mistr zbrojíř ukrývá pod střechou kacíře.“

„Ty jsi horší než Žofie,“ povzdechl si Martin, „ale máš pravdu. Pověsti se šíří rychleji než vítr na Karlově mostě.“

Matěj se otočil a vyrazil po schodech. Zaklepal na dveře, počkal a zkusil to důrazněji. „Veroniko! Vstávej, mše začíná za půl hodiny. Jestli mě donutíš volat Žofii, půjdeš tam ještě s krajkovým límcem!“

Za dveřmi to zašustilo. Po chvíli se dveře pootevřely a objevila se rozespalá postava s rozcuchanými vlasy. „Je neděle,“ zamumlala Veronika. „Lidé mají odpočívat.“

„Odpočívat můžeš po mši,“ odsekl Matěj s úšklebkem. „Teď jsi moje povinnost. Vstávej, nebo ti půjčím Žofiin šátek a pošlu tě mezi kajícnice.“

Veronika protočila oči. „Jestli mi někdy nabídneš místo v nebi, odmítnu. Tam musí být nuda jako v neděli v kostele.“

„Aspoň nebudeš sama,“ bránil se Matěj. „Všichni kacíři jsou tam prý ve zvláštním oddělení.“

„V tom oddělení budeš mít aspoň známé,“ odsekla, ale už si zapínala kabátec a chystala klobouk.

Když scházela dolů, Žofie ji přeměřila pohledem. „No sláva, živá duše! A vypadá docela křesťansky. To se musí zapsat do kroniky.“

Veronika se lehce usmála. „Kdyby se víra měřila podle účesu, už jsem svatá.“

Žofie se zasmála. „Vyprávěj to faráři. A po mši přijďte rovnou domů, oběd na vás čekat nebude.“

Na dvoře čekal Václav Budovec. U brány držel modlitební knihu a s pobavením sledoval, jak se Veronika s Matějem dohadují. „Také míříte na mši?“ zeptal se, když k němu došli.

„Musíme,“ povzdechl si Matěj. „Jinak bychom si vysloužili pověst rouhačů.“

„Tak půjdu s vámi,“ usmál se Václav. „Tři duše se v kostele ztratí hůř než dvě.“

„Záleží na duši,“ poznamenala Veronika. „Některá se ztratí i uprostřed kostela.“

Budovec se pousmál, ale neodpověděl.

Jakmile za nimi zapadla brána Pražského domu, Veronika si stáhla klobouk níž do čela a pro lidi v ulici se znovu stala Eusebiem. Chladné ranní světlo zalévalo domy a z kostela svatého Jakuba se nesl první zpěv. Lidé se scházeli po dvojicích, zdravili se a vstupovali dovnitř.

Matěj se naklonil k Eusebiovi. „Pamatuj, hlavně se tvář přiměřeně zbožně.“

„Jak to vypadá?“

„Jako když se modlíš, ale jen napůl věříš, že tě Bůh poslouchá.“

Eusebius si odfrkl. „Takovou tvář zvládnu.“

Chrám je přijal chladem, tichem a kadidlovým dýmem. Slunce pronikalo vitrážemi a lámalo se na dlažbě do barevných skvrn. Václav poklekl, Matěj sklonil hlavu a Eusebius zvedl oči ke klenbě. Mezi sochami a stíny působil svět na okamžik čistěji, než jaký ve skutečnosti býval.

Ten dojem vydržel sotva do prvních slov kázání.

Eusebius si povzdechl a sepjal ruce. „Pane, jestli mě slyšíš, dej mi sílu vydržet do konce. A kdybys měl dnes práce nad hlavu, pošli mi aspoň trochu trpělivosti s Matějem.“

Matěj po jeho boku stiskl rty, aby se nerozesmál.

Eusebius se během kázání několikrát přistihl, že počítá kamenná žebra klenby. Farářova slova se slévala v jediný proud a každá minuta se natahovala jako pochod v mokrých botách. Nejhorší byl Matěj, který vedle něj seděl s tváří kajícného světce, přestože ještě před chvílí vyhrožoval Žofiiným šátkem. Eusebius si musel několikrát odkašlat, aby nevyprskl smíchy.

Když konečně vyšli z kostela, venku je ovanul čerstvý vzduch. Na schodech se hemžili žebráci — muži i ženy v rozedraných kabátcích, s rukama nataženýma k nebi i k lidem, kteří kolem procházeli.

Jeden z nich, shrbený stařec s prošedivělými vlasy a pronikavýma očima, se připlížil k Eusebiovi. Nic neřekl, jen mu nenápadně vtiskl do ruky složený kousek papíru.

Eusebius zůstal stát, nechápavě se na něj podíval, ale žebrák už byl pryč — ztratil se mezi ostatními jako stín. Opatrně rozložil lístek.

Bylo na něm kostrbatým písmem napsáno:
„O půlnoci – židovský hřbitov. Král žebráků.“

Eusebius si písmo chvíli prohlížel, potom lístek složil a zasunul do kapsy. Hlavou mu proběhla jediná otázka:
Co ode mě chce?
Odpověď přišla vzápětí:
Uvidím, až tam přijdu.

Matěj se po jeho boku zasmál. „Nemusel jsi celou mši tak nápadně odkašlávat. Farář se na tebe díval, jako bys měl v hrdle démona.“

Eusebius se na něj otočil. „To jsem se měl smát? Byla to mše, ne komedie.“

Matěj protočil oči. „Hele, já musím do hospody. Máme zasedání cechu.“

Eusebius se ušklíbl. „Zasedání cechu. Rozumím. Řeknu Žofii, ať ti nechá polévku na kamnech. Do rána snad vystydne právě tolik, aby ses jí nespálil.“

Matěj se rozesmál a mávl rukou. „Dnes jen jedno pivo. Nanejvýš dvě, kdyby byla dlouhá porada.“

„A zítra pokání,“ poznamenal Eusebius, ale Matěj už odcházel směrem k Malostranskému trhu.

Eusebius zůstal stát chvíli sám před kostelem. Město kolem šumělo, lidé se rozcházeli, a on cítil, jak mu v kapse těžkne složený lístek. Otočil se k úzké uličce vedoucí domů, nadechl se a pomalu vykročil.

Praha kolem něj působila pokojně, ale složený lístek v kapse připomínal, že podobný klid mívá v jeho životě krátké trvání.

Po návratu z kostela panovala v Pražském domě sváteční nálada. Václav Budovec se rychle zapojil do hovoru, Dorotka se smála jeho suchým poznámkám a Zdeněk ho zasypával otázkami o cestě Bránou. Matěj byl stále na údajném zasedání cechu, takže nikdo nemusel předstírat, že jeho místo u stolu čeká na jediný pohár piva.

„Tak jaká byla mše?“ zeptala se Dorotka, když se Veronika vrátila z kuchyně s čajem.

Veronika se posadila a protáhla si ztuhlá ramena. „Vydržela jsem až do konce. Farář mluvil tak dlouho, že jsem mezitím stačila litovat hříchů, které jsem ještě ani nespáchala.“

„Moderně?“ pozvedl obočí Zdeněk. „To jako že jste se modlili po svém?“

„U nás se s Bohem mluvilo přímo, bez tolika prostředníků,“ odpověděla Veronika a rozepnula si kabátec. „Kdyby kázání pokračovalo ještě pět minut, stal by se ze mě první mučedník umořený zbožností.“

Žofie vešla do místnosti s tácem plným koláčů. „Tak, moji svatí hříšníci, něco sladkého po modlitbě.“

Veronika odložila klobouk na lavici a projela si prsty vlasy. „Hlavně mi teď nikdo neříkejte Eusebie. Doma jsem Veronika a dnes už mám mužské role právě dost.“

Žofie se na ni vlídně podívala. „V tomhle domě jsi vždycky Veronika, děvče. Eusebius zůstává za bránou spolu s kloboukem a kordem.“

„Tak to díky Bohu,“ řekla Veronika s úlevou, a všichni kolem se rozesmáli.

Budovec zvedl pohár. „To bych podepsal. V tomhle domě má být svatá jen Žofie, jinak by to tady nikdo nepřežil.“

Žofie se jen pobaveně ušklíbla. „A vy, pane Budovče, si radši dejte koláč, než vás vyzpovídám já.“

Smích naplnil jídelnu a odrážel se od starých zdí. Jedli, povídali si a poprvé od příchodu do minulosti nemuseli hlídat každé slovo. Za okny se odpoledne pomalu přelévalo k večeru a Pražský dům si užíval vzácný den, kdy po něm nikdo nic nechtěl.

Veroničin pohled na okamžik zůstal u plamene svíce. V kapse kabátce ji stále tížil složený papírek s nápisem:
„O půlnoci – židovský hřbitov. Král žebráků.“

Nedělní odpoledne plynulo líně a Veronika si ten přepych vychutnávala. Nemusela nikam spěchat, nic vysvětlovat ani předstírat, že jí mužský kabátec přirostl k tělu. Čas se vlekl jako kouř nad komínem a svět na několik hodin zapomněl bušit na dveře.

Jediný rozruch způsobil Matěj, když se vrátil ze „schůze cechu“. Porada zjevně probíhala ve společnosti dobrého piva, protože už od brány zpíval jednu z těch drzých písní, které znali pouze obyvatelé Pražského domu a které by se na ulici neodvážil dokončit ani člověk s velmi volným vztahem k zákonu.

Žofie si povzdechla, ale usmívala se. „Aspoň víme, že se cech neschází nad účetními knihami,“ poznamenala, když ho slyšela z dvora.

Potom se dům uklidnil. Dorotka četla u okna, Zdeněk usnul v křesle s knihou na hrudi a Veronika se procházela po zahradě bosá v trávě. Václav s Fredym vyrazili do města, aby si nový člen zapamatoval cestu k mostu, tržišti i nejbližší slušné hospodě.

„Ať ví, kudy kam,“ řekl Fredy, když odcházeli. „Praha je krásná, ale potměti se v ní snadno ztratíš.“

„Zabloudit mi nevadí,“ odpověděl Václav. „Někdy člověk teprve oklikou pochopí, kde má domov.“

Brána za nimi zapadla a dům se ponořil do odpoledního klidu. Slunce se sklánělo k obzoru a v oknech se odrážel zlatý lesk večera.

Veronika seděla na lavičce pod lipou, dívala se na nebe a cítila zvláštní neklid, který neuměla pojmenovat.
Možná to bylo tím, že v kapse kabátce ji pořád tlačil ten složený lístek – tichá připomínka toho, že klidné dny nikdy netrvají dlouho.

K večeru se všichni sešli v jídelně. Na stole vonělo pečené maso, mezi talíři stály džbány s vínem a Žofie přinesla další ze svých koláčů. Nedělní večeře v Pražském domě spojovala tradici, smích a zvláštní vědomí, že u jednoho stolu sedí lidé, jejichž životy od sebe původně dělila celá staletí.

Dorotka nalila Václavovi víno. „Dopoledne jsi nám řekl jen polovinu. Co tě zdrželo tak dlouho? Pistorius na tebe čekal už před naším odjezdem.“

Václav hledal správná slova. „Rodina,“ řekl nakonec. „Řešil jsem věci doma. Není snadné vysvětlit, že člověk odchází… vlastně do jiné doby.“

Fredy zvedl obočí. „Zase problém s krycím příběhem? Já málem přemluvil mámu, že jdu na konferenci o časových paradoxech. Málem mi zabalila prezentaci.“

Všichni se rozesmáli, dokonce i Veronika, která dosud mlčela. „Já to měla jednodušší,“ dodala. „Řekla jsem, že jdu pomáhat do Vatikánu. Stejně si mysleli, že si dělám srandu.“

Pohled mu zůstal vážný. „Musel jsem něco uzavřít. Táta onemocněl, mladší bratr se hroutil a já si nemohl dovolit jen zmizet. Pistorius psal, že Brána zůstane otevřená, dokud nebudu připravený. Trvalo to déle, ale asi to tak mělo být.“

„Takže ses sem vrátil kvůli nám,“ shrnula Dorotka.

„Spíš kvůli tomu, co tady držíme pohromadě,“ opravil ji Václav. „V tomhle domě je kus rovnováhy. Možná to působí pateticky, ale po chaosu, který jsem nechal doma, je zdejší řád skoro léčivý.“

Zdeněk si dolil víno. „Akorát místo pohovky máme meče a místo ticha Fredyho.“

„A s kázněním od Žofie místo psychologa,“ dodal Fredy a uhnul, když po něm Žofie hodila utěrku.

Smích se rozléhal místností. Václav se rozhlédl kolem a poprvé se skutečně uvolnil. „Přiznám se, měl jsem strach. Ani ne z Brány nebo z toho, co mě čeká tady. Bál jsem se, že zapomenu, proč sem vlastně jdu. V našem světě člověk zapomíná rychle. Tady čas plyne jinak.“

„Plyne,“ přikývla Veronika. „Minulost nikomu nedává dlouhou lhůtu na rozmyšlenou. Člověk se ráno probudí a večer už žije uprostřed události, kterou znal jen z knih.“

Žofie položila tác s koláčem doprostřed stolu. „A to, co se má, teď je jíst. Moudrosti si nechte po jídle, jinak vám to vychladne.“

Fredy se zasmál. „Rozkaz byl přijat.“

Veronika zvedla sklenici. „Na nové začátky. A na to, že se Brána někdy zavře až ve správnou chvíli.“

„Na to,“ přitakal Václav a přiťukl si s ní.

Plameny se chvěly v průvanu a rozhovor postupně ztrácel hlasitost. Ten večer nebyl obyčejný, přestože se v něm nestalo nic, co by stálo v kronikách. Právě proto si jej zapamatovali: jako neděli, kdy se po dlouhé době všichni cítili doma.

Krátce po jedenácté se Veronika převlékla do mužského oděvu a připnula si plášť. Boty nesla v ruce, aby její kroky neprobudily dům. Jakmile proklouzla zadními vrátky do ulice, stala se z ní pro noční Prahu opět Eusebius. Nasadil si klobouk, zkontroloval lístek v kapse a zamířil k židovskému městu.

Cestou ho napadl zvláštní rozpor. V jeho době vedla stejným místem Pařížská ulice, výkladní skříně v ní nabízely nejdražší oblečení a lidé se tam chodili ukazovat. Tady se za zdmi tísnila čtvrť, kterou mnozí Pražané přehlíželi nebo jí pohrdali, přestože ukrývala paměť starší než jejich rody.

Mlha se držela nízko nad dlažbou a lucerny osvětlovaly sotva několik kroků před ním. Eusebius minul starou synagogu, protáhl se úzkým průchodem a našel branku na hřbitov. Za ní se vzduch ochladil; mezi náhrobky voněla hlína, vosk a mokrý kámen.

Vytáhl malou svíčku, zapálil ji a zastínil plamen dlaní. „Svítilna by byla pohodlnější,“ zamumlal, „ale člověk nemůže mít při tajné schůzce všechno.“

Procházel mezi nakloněnými náhrobky, dokud nedošel k jednomu ze starých rabínských hrobů. Zastavil se, sebral z cesty drobný kamínek a s úctou jej položil na oprýskaný kámen. Neznal jméno muže, který tam odpočíval, ale věděl, že úcta nepotřebuje osobní známost.

V tu chvíli se za jeho zády ozval hlas:
„Máte úctu k mrtvým i jiného vyznání.“

Eusebius sebou trhl, ale neotočil se. Přikázal si zachovat klid. „Úcta snad není hřích,“ odpověděl.

„Není,“ ozval se muž, tentokrát blíž. „Rabína Löwa znám. K nám žebrákům se chová jako k lidem, ne jako k obtížnému hmyzu. Úcta k mrtvým by se mu líbila.“

Eusebius se pomalu otočil. Ve světle svíčky uviděl muže v prostém kabátě. Nebyl špinavý ani shrbený – stál vzpřímeně, s klidným pohledem člověka, který se nebojí dívat druhým do očí.

„Vy jste… král žebráků?“ zeptal se Eusebius.

Muž sklonil hlavu. „Říkají mi král žebráků. A vy jste Eusebius, o kterém se teď v Praze šeptá.“

Eusebius se lehce usmál. „To bych raději neslyšel. Proč jste mě sem volal?“

Král žebráků se pousmál spíš vřele než ironicky. „Protože se mu podobáte. Neponižujete chudé, chráníte lidi, kteří nemají kam jít, a dáváte práci těm, kolem nichž ostatní procházejí se sklopenýma očima. Rád bych vám tu laskavost oplatil.“

Eusebius mávl rukou. „Dělám jen to, co považuji za správné.“

„Možná,“ řekl král žebráků. „Málokdo se tím však ještě řídí.“ Udělal krok blíž a plamen mu ozářil zjizvenou, klidnou tvář. „Nepřišel jsem pouze poděkovat. Mám pro vás nabídku.“

Eusebius zpozorněl. „Nabídku?“

„Noc má svá pravidla, pane Eusebie, a Praha vlastní zákony,“ pokračoval král žebráků. „Kdo umí poslouchat její uličky, dozví se víc než šlechtici v palácích. Moji lidé slyší mnoho a ještě víc vidí. Nabízím vám jejich síť.“

„Síť?“

„Zprávy, varování a jména,“ vysvětlil muž. „Kdo s kým jedná, kudy mizí zbraně, kdo podplácí strážné a kdo se po setmění nevrací domů. Praha je živý organismus. Dvořané jsou její hlas, ale my pod dlažbou cítíme tep.“

Eusebius si ho chvíli mlčky prohlížel. „A proč právě já?“

Král se usmál. „Protože vy jste jeden z mála, kdo by srdce města nevyužil pro sebe, ale pro něj. A já chci, aby Praha přežila to, co přichází.“

„A co přichází?“

„Bouře,“ odpověděl král. „Už se sbírá nad městem. Její první hřmění uslyšíte brzy.“

Mezi náhrobky se rozhostilo mlčení. Plamen svíčky se na okamžik protáhl do výšky a Eusebius pocítil, že muž před ním nemluví v hádankách pro vlastní potěšení.

Eusebius souhlasně sklonil hlavu. „Přijímám vaši pomoc. Jak vás ale najdu, až vás budu potřebovat?“

Koutky králových úst se pohnuly. „Vhoďte měděný penízek do Vltavy. Řeka už bude vědět, komu jej donést.“

Než Eusebius stačil odpovědět, muž se beze zvuku ztratil mezi náhrobky, jako by do jejich stínů odjakživa patřil.

Cestou zpět se Eusebius neubránil úsměvu. Noční Praha se ukládala ke spánku; z věží občas vyrazili netopýři a měsíční světlo klouzalo po mokrých střechách. V kapse mu cinkal měděný penízek a s ním příslib sítě, kterou by žádný císařský úředník nedokázal vybudovat.

„Výborně,“ zamumlal pobaveně. „Mám vlastní BIS. Bezdomoveckou informační službu.“

Představa ho rozesmála. Král žebráků mu právě nabídl oči a uši rozeseté po celé Praze – lidi, kterých si nikdo nevšímal právě proto, že je všichni vídali každý den. Bylo to absurdní, odvážné a při bližším zamyšlení téměř geniální.

„Tomuhle by se doma smáli ještě zítra,“ řekl do prázdné ulice.

Jeho smích se ztratil v úzkých uličkách. U zadní branky Pražského domu se Eusebius naposledy rozhlédl, proklouzl dovnitř a spolu se zavřenými dveřmi odložil i svou veřejnou tvář. V bezpečí domova byla zase Veronikou.

V domě praskal jen oheň v kuchyňských kamnech. Veronika se na chodbě zula, opřela se o zeď a vytáhla z kapsy měděný penízek. Chvíli jej obracela mezi prsty, jako by v něm už teď mohla slyšet šepot pražských ulic.

„Tak dobře,“ zašeptala. „BIS může nastoupit do služby.“

Po špičkách vyšla do svého pokoje a minci schovala do zásuvky psacího stolu. Noc už nepatřila jen žebrákům ani strachu. Od této chvíle měla i své spiklence.

Ráno bylo zvláštní. I když byl květen, Praha se halila do husté mlhy a chlad se plížil po zdech domu jako nechtěný host. Veronice se vůbec nechtělo ven z postele. Ležela zabalená až po bradu a pozorovala šedé světlo, které se líně prodíralo oknem.

Ani kocour Bobeš neměl o pohyb zájem. Spokojeně ležel u jejích nohou, natažený jako král, který ví, že ho nikdo nebude rušit.

Z chodby se ozval dupot malých nohou a dětský hlas:
„Čiči! Čiči!“

Veronika se pousmála. To byl malý Petr – a jeho neúnavná snaha kamarádit se s Bobešem.

Zvedla hlavu, pohlédla na kocoura, který jen líně zvedl ucho a mžoural ke dveřím.
„Nepřetvařuj se,“ zamumlala s úsměvem. „Vím, že tě slyší.“

Kocour se protáhl, neochotně vstal a s tichým mňouknutím seskočil z postele. Na okamžik bylo ticho, a pak z chodby zazněl radostný výkřik:
„Našel jsem tě!“

Veronika si povzdechla, otočila se na bok a přetáhla přes sebe peřinu.
„Sláva vítězům,“ zamumlala do polštáře a znovu zavřela oči.

Ještě na chvíli chtěla zůstat v teple, v tom krátkém okamžiku, kdy svět venku ještě nic nechce – a kdy i Praha spí.

„Veroniko, vstávej! Neměla jsi už být u císaře?“ ozvalo se z chodby. Žofie vtrhla do pokoje, rozhrnula závěsy a vpustila dovnitř šedé ranní světlo.

„Neeee,“ ozvalo se zpod deky. „Jsem nemocná. Vážně. Možná dokonce umírám.“

Žofie si založila ruce. „Pak ti nemusím říkat, že dole čeká někdo od Pistoria.“

Zpod peřiny vykouklo jedno podezřívavé oko. „Kdo?“

„Alchymista,“ odpověděla Žofie. „A podle jeho výrazu nepatří k lidem, kteří rádi čekají.“

Veronika vyskočila, popadla jednu ponožku a v nočním trikotu vyběhla na chodbu. Druhou měla stále navlečenou jen do poloviny chodidla.

„Zázrak,“ poznamenala Žofie za jejími zády. „Lazar potřeboval aspoň zavolat jménem.“

Veronika seběhla schody tak rychle, že se musela v poslední zatáčce zachytit zábradlí. Teprve před dveřmi jídelny zpomalila a pokusila se popadnout dech.

Do jídelny vpadla bosá, rozcuchaná a s ponožkou sevřenou v ruce. Na prahu prudce zabrzdila. U stolu seděl cizí muž a klidně popíjel kávu, jako by časná návštěva Pražského domu patřila k jeho každodenním zvykům.

Byl starší, pečlivě upravený a oblečený v tmavém cestovním kabátci. Vedle židle měl položenou těžkou koženou brašnu se zesílenými rohy a několika kovovými sponami.

Bobeš seděl opodál na lavici a nového hosta pozoroval s nedůvěrou, kterou si obvykle schovával pro lidi přinášející léky nebo zavřené dveře.

„Vy jste ten alchymista?“ zeptala se Veronika a pokusila se tvářit, že ponožka v její ruce je zcela běžnou součástí ranního oděvu.

Muž se na ni podíval s nepatrně pobaveným úsměvem. „Dobré ráno, slečno Scottová. Vidím, že dvorská etiketa zůstala nahoře v posteli.“

Žofie, stojící u kredence, si odkašlala. „Vstala z mrtvých před minutou. To chce čas.“

Veronika si návštěvníka pozorně prohlédla. „Pistorius vás poslal?“

Muž si v klidu upil kávy. „Povolal mě. To je u něj zdvořilejší způsob rozkazu.“

„Kvůli císaři?“ zeptala se Veronika a rázem zapomněla na peřinu i na předstíranou smrtelnou nemoc.

„Kvůli jeho zdraví,“ odpověděl alchymista. „Potřebuje vyšetření, které musí před dvorem působit dobově, ale zároveň musí mít skutečný smysl. Pistorius proto potřebuje mistra, učně a někoho, komu císař důvěřuje.“

Veronika zamrkala. „A jak vám mám říkat?“

„Mistře. Na Hradě to bude stačit a jméno dnes potřebovat nebudete.“

Žofie si odfrkla. „Aspoň jeden člověk v tomhle domě umí odpovědět stručně.“

Veronika se posadila naproti němu, stále ještě rozespalá. „Takže mám jet na Hrad s neznámým alchymistou, o němž vím jen to, že mu Pistorius věří.“

Mistr položil šálek na stůl a spojil ruce před sebou.

„Pro dnešek je to všechno, co vědět potřebujete. Vy budete Eusebius, já povedu vyšetření a Dorin provede práci, kterou umí lépe než kterýkoli muž na Hradě.“

Veronika naklonila hlavu. „To mě mělo uklidnit?“

„Ne,“ přiznal alchymista. „Mělo to být přesné.“

Žofie od kredence zvedla oči. „Veroniko, budeš se oblékat, nebo mám císaři napsat, že jeho chráněnec dnes podlehl vlastní peřině?“

Veronika vyskočila.
„Jdu, jdu! Ale jestli mě někdo z vás ještě jednou vyděsí takhle po ránu, tak… tak…“

„Tak co?“ zvedl mistr obočí.

„Tak budu mít infarkt a budete mě mít na svědomí!“

Alchymista pokrčil rameny. „Pak by Pistorius musel hledat jiného Eusebia. Pochybuji, že by ho to potěšilo.“

Jen co Veronika s mistrem vyšli z jídelny, zarazili se uprostřed chodby.

Z druhého konce chodby přicházela Dorka.

Proti nim kráčela postava, která Dorku připomínala pouze očima. Tmavý kabátec, vlasy stažené pod čepicí, rovná ramena a pevný krok z ní dělaly mladého učně. Dokonce i výraz si osvojila vážnější a zdrženlivější.

Na první pohled před nimi stál mladý muž.

Veronika vykulila oči.
„Dorko… co se děje?! Proč vypadáš jako… jako nějaký Dor…“

„Dorin,“ opravila ji Dorka hlubším hlasem, který si evidentně trénovala. „Jmenuju se Dorin. Dnes. Přinejmenším do večera.“

Veronika na ni civěla jako na zjevení.
„Ale proč vypadáš jako kluk?!“

„Protože jsem mistrův učeň,“ prohlásila Dorka důležitě a kývla k Veroničině levé straně.

Veronika se otočila k alchymistovi – a teprve teď si všimla, že tmavý cestovní kabátec nahradil oděv připravený pro návštěvu Hradu.

Zůstala stát s pusou dokořán.

Mistr měl na sobě dlouhý černý alchymistický plášť. Z kapes mu vykukovaly svázané pergameny, kovové nástroje, kleště a skleněné ampulky. U pasu nesl široký řemen s váčky a krabičkami, přes rameno brašnu, která vypadala starší než většina pražských domů.

Oděv mu seděl s přirozeností člověka, který se celý život pohybuje mezi pecemi, baňkami a látkami, jejichž názvy bývají delší než modlitby.

Veronika jen vydechla: „Tak vy jste skutečně alchymista.“

Mistr se nenuceně usmál. „Pistorius mě nepovolal kvůli pěknému kabátci.“

„A Dorin je váš učeň?“

„Pro dnešek ano,“ odpověděl alchymista. „Na Hradě musí všechno mít jméno, postavení a uvěřitelný důvod.“

Dorka se opřela o rám dveří. „Pistorius řekl, že potřebuje alchymistu. Tak máme mistra a jeho učně. Hotovo.“

Veronika si přitiskla prsty ke spánkům. „Buď ještě spím, nebo se mi ráno mstí za všechny pozdní příchody. Na takový obraz jsem před snídaní nebyla připravená.“

Mistr jí poklepal na rameno. „Nemusíte vyřešit celé ráno najednou. Pro začátek se oblečte, narovnejte záda a držte se nás.“

Dorka se zazubila.
„Tak jdeme?“

Jakmile Veronika, Dorka a mistr otevřeli hlavní dveře Pražského domu a vyšli na dvůr, všichni tři se zarazili.

Přímo před nimi stál kočár s erbem arcibiskupství.

Byl nádherný, tmavě lakovaný, se zlatými ornamenty na bocích.
Dva ušlechtilí koně netrpělivě podupávali kopyty, jejich postroje cinkaly při každém pohybu.
Všechno působilo slavnostně, okázale a hlavně — úplně nečekaně.

Kočí v parádní livreji seskočil z kozlíku, jakmile je spatřil. Uklonil se tak hluboko, že se okraj klobouku téměř dotkl země.

Potom otevřel dvířka kočáru a zvolal hlasem, který se rozléhal celým dvorem:

„Vaše ctěné osoby, kočár je připraven!“

Veronika vytřeštila oči a zůstala stát o krok za ostatními.

„Ehm… to je pro nás?“ zašeptala směrem k alchymistovi.

Dorka se zatvářila, jako by přesně takový pohled očekávala. „Ano. Čekala jsem ho.“

Mistr si upravil kabátec, jako by před domem běžně čekávalo arcibiskupské spřežení. „Je pro nás, slečno Scottová. Pistorius zřejmě nechtěl, abychom cestou budili málo pozornosti.“

Veronika si povzdechla, sklopila oči k zemi a šeptla:
„A já si myslela, že dnešní den už nemůže být šílenější…“

Dorka se ušklíbla.
„Ale může. A bude.“

Veronika protočila oči a vydechla:
„Výborně. Tak jdeme umřít se ctí.“

Kočí držel dvířka kočáru otevřená s takovou úctou, jako by vítal samotného arcibiskupa.
Koně odfrkávali do chladného ranního vzduchu a na dvůr dopadalo tlumené světlo.

Dorka popostrčila Veroniku loktem.
„Tak běž. Vypadá to, že čekají hlavně na tebe.“

„Skvělé,“ procedila Veronika mezi zuby. „Přesně po tom jsem vždycky toužila — aby na mě koukal celý dvůr.“

Alchymista jí položil ruku na rameno. „Narovnejte se. Vypadáte dobře – přesněji řečeno jako Eusebius. A to na Hradě bohatě stačí.“

Veronika se nadechla, narovnala kabátec a udělala krok vpřed. Kočí jí pokynul ke dveřím:

„Pane Eusebie, prosím.“

Pane Eusebie.

Ten okamžik jí probodl žaludek.
Ale přikývla a vstoupila do kočáru.

Uvnitř voněla kůže, vosk a slabé kadidlo. Polstrované lavice zabíraly obě strany a zatažené závěsy pouštěly dovnitř jen úzké pruhy světla. Veronika se usadila, stále ještě přesvědčená, že tak okázalý odvoz nemůže věstit nic jednoduchého.

Dorka naskočila hned po ní — s jistotou, která se k učni v žité roli náramně hodila.

Mistr nastoupil jako poslední. Když si sedl, ozvalo se cinknutí lahviček schovaných pod jeho pláštěm.

„Tak,“ pronesl spokojeně, „máme všichni sedadla. Nikdo neomdlel. Zatím dobré.“

Dorka si sedla rovně, ruce na kolenou, a pošeptala:
„Vypadáme věrohodně. A to je hlavní.“

Veronika se opřela o čalounění a vydechla. „Prosím, ať je to jen podivný sen.“

Alchymista se na ni podíval s pobaveným výrazem. „Bohužel ne. Až se ozve Pistorius, začne to být teprve zajímavé.“

Mistr domluvil a z temného rohu se ozvalo zdvořilé odkašlání.

Teprve tehdy si všimli, že v kočáře už někdo sedí. V polostínu naproti nim se rýsovala nehybná postava.

Černý oděv splýval se stínem, ale bdělý pohled patřil nezaměnitelně Pistoriovi.

Seděl rovně, ruce složené v klíně, tvář nehybná jako socha svatého.
Jen oči — ty byly živé, bdělé a až podezřele dobře informované.

„Dobré ráno,“ pozdravil, aniž pohnul hlavou.

Veronika nadskočila. Dorka sebou trhla. Mistr to komentoval jediným zamručením:

„Kdybych měl slabší srdce, už mě tu sbíráte.“

Pistorius pozvedl obočí. „Vy tři jste vždycky dokázali zaplnit každý prostor hlukem.“

Veronika se opřela a snažila se uklidnit srdeční tep.
„Otče… vy jste tu už seděl celou dobu?“

„Ano,“ odpověděl Pistorius. „A poslouchal.“

Dorka si povzdechla. „Raději jsem to nevěděla.“

Pistorius si jí všiml a kývl směrem k jejímu převleku:
„Učeň Dorin. Velmi dobré.“

Dorka se narovnala. „Snažím se.“

Pak Pistoriův pohled spočinul na alchymistovi. „Jsem rád, že jste dorazil. Vaše krytí je připravené.“

Mistr nepatrně sklonil hlavu. „Na podobné pozvání se neodpovídá odmítnutím.“

„A přesto vám ta role sluší,“ poznamenal Pistorius.

Alchymista si upravil rukáv. „Doufejme, že bude stejně přesvědčivá jako oděv.“

Nakonec upřel pozornost na Veroniku. Mužský oděv, klobouk a rovné držení těla z ní už teď dělaly Eusebia, přestože kolem seděli jen lidé, kteří znali pravdu.

„A vy, pane Eusebie,“ pronesl s jemným úsměvem, „vypadáte, jako byste vstal před pěti minutami.“

Veronika nasadila nejvážnější výraz, jakého byla schopná. „Vstala jsem před pěti minutami a nikdo mi neřekl, že pojedeme zachraňovat císaře.“

Pistorius její odpověď přijal krátkým pohledem. „Teď už to víte. Císař čeká a my jsme připraveni.“

Dorka dodala:
„No… někteří víc, někteří míň.“

Veronika protočila oči.
„Děkuju za podporu, Dorine.“

Pistorius se pobaveně usmál.

Kočár se dal do pohybu.
Kola drncela po dlažbě, koně se napjali do postrojů a kočí prásknul mírně bičem.

Kočár vyrazil z nádvoří a Pražský dům zmizel za rohem. S každým úderem kol o dlažbu se ranní žertování měnilo v soustředění; cesta k nemocnému císaři právě začala.

Pistorius se zhluboka nadechl, jako by se chystal říct to nejdůležitější.

„Shrnu plán,“ začal Pistorius. „Císařův stav se zhoršil a potřebuje skutečného lékaře. Jediným člověkem v tomhle kočáře, který má odpovídající vzdělání i praxi, je Dorka.“

Podíval se přímo na Dorku.
Ta se narovnala jako u zkoušky.

„Na Hradě budete Dorin,“ pokračoval Pistorius. „Učeň mistra alchymisty, který umí pracovat s krví, připravovat nástroje a provést vyšetření tak, aby nikdo nepochyboval o vašem postavení.“

Veronika zvedla obočí. „Krev tedy odebere Dorin?“

„Přesně tak. Převlek nezměnil Dorku v jiného člověka a už vůbec jí nevzal lékařské vzdělání.“

Alchymista zvážněl. „Já povedu rozhovor, vysvětlím postup a odvedu pozornost. Dorka provede vyšetření. Každý z nás zůstane u toho, co umí nejlépe.“

Dorka si odsunula pramen vlasů pod čepicí.
„Odběr zvládnu i ve spánku.“

Veronika si oddechla. „Tak jsem klidnější. Představa, že by císaři odebíral krev někdo jen kvůli přesvědčivému krytí, se mi nelíbila.“

„Krytí neznamená neschopnost,“ namítl mistr. „U lékařské práce však má mít přednost lékař.“

„A já bych u toho omdlela,“ dodala Veronika.

Dorka se zasmála. „Odběr udělám čistě a rychle. Ty budeš stát stranou, hlídat císaře a pro jednou se nebudeš do ničeho plést.“

Pistorius počkal, až jejich poznámky utichnou.

„Císař nesmí poznat nic z našeho skutečného původu,“ pokračoval Pistorius. „Bude věřit, že vyšetření vede zkušený alchymista a Dorin je jeho nadaný učeň. Tahle legenda nám koupí potřebný čas.“

Veronika si promnula obličej. „Moje role tedy spočívá v mlčení.“

„Ano,“ řekli všichni tři zároveň.

„Výborně,“ zabručela. „Právě jsem dostala nejtěžší úkol ze všech.“

Veronika se zatvářila nevinně a opatrně nadhodila:

„Nemohla bych zůstat před komnatami? Pohlídala bych chodbu, nikoho bych nerušila a všichni by měli klidnější dopoledne.“

V kočáře nastalo ticho.

Odpověď přišla bez zaváhání.

Všichni tři odpověděli v dokonalé shodě:
„Opovaž se.“

Veronika stáhla hlavu mezi ramena. „Dobře. Návrh beru zpět.“

Pistorius ji probodl pohledem.

„Stačí, že jsi skočila z okna na Matyáše Thurna,“ připomněl jí. „Doteď přemýšlí, zda tě má vyzvat na souboj, nebo nejdřív zkontrolovat všechna okna v Celetné.“

„Byla to nehoda!“ bránila se Veronika. „Nevěděla jsem, že stojí zrovna pode mnou.“

Mistr se k ní prudce otočil. „Počkejte. Vy jste skutečně vyskočila z okna a přistála na člověku?“

Veronika mávla rukou. „Spíš vedle něj. Jen část dopadu odnesla jeho noha.“

„A to považujete za polehčující okolnost?“ zeptal se alchymista.

„Rozhodně,“ prohlásila Veronika. „Pořád je to lepší než přistát mu přímo na hlavě.“

Pistorius si povzdechl, jako by právě slyšel největší absurditu dne.

„Víš, že jsi trnem v oku celému dvoru?“

„Nemůžu za to, že si dvůr z každé nehody vyrábí legendu,“ ohradila se.

Dorka přitiskla dlaň na čelo. „Pane na nebi…“

Mistr si založil ruce. „Nehody vás provázejí s obdivuhodnou věrností. Mám podezření, že jim občas vycházíte naproti.“

Veronika se narovnala. „Já jim nevycházím naproti. Pouze rychle improvizuji.“

Pistorius ji přerušil:
„A právě proto tě raději budu mít pod dohledem.“

Naklonil se k ní a dodal jasně, bez debat:
„Jdeš s námi.“

Veronika se zamračila. „Dobře. Budu hodná.“

Pistorius zakroutil hlavou tak pomalu a výmluvně, že by jeho pochybnost pochopil i kočí za zavřenou přepážkou.

Pistorius si ji změřil. „Nevěří ti ani Bobeš.“

Dorka kývla. „Ani strážní.“

Alchymista si povzdechl. „Ani já.“

Veronika rozhodila ruce. „Výborně. Tolik důvěry člověka zahřeje.“

Pistorius odvětil: „Důvěru máš. Přesto dostaneš i dohled.“

A kočár pokračoval dál k Hradu.

Kočár vystoupal k Hradčanskému náměstí. Kola duněla po dlažbě a zvuk se vracel od palácových fasád jako vzdálený buben.

Eusebius vyhlédl z okna. „Kolik je dnes u brány stráží?“

Dorka naklonila hlavu, aby se podívala taky.
„Dneska asi dvakrát víc než obvykle.“

Mistr si odkašlal. „Arcibiskupský kočár probudí služební horlivost i v mužích, kteří ještě před chvílí podřimovali u halapartny.“

Pistorius nehnul ani brvou. „Některé však probudilo hlavně vaše jméno, pane Eusebie.“

„Jsem naprosto klidný,“ ohradil se Eusebius.

Kočár v tu chvíli poskočil na kostce a Eusebius nadskočil se židlí.
„AU!“

Dorka se uchechtla. „Přímo ztělesnění vyrovnanosti.“

Arcibiskupský kočár zastavil před hlavní bránou Pražského hradu. Koně odfrkovali do ranního chladu, řemení na postrojích cinkalo a stráže se srovnaly dřív, než kočí seskočil ze stupátka.

První vystoupil Pistorius s pečetní listinou v ruce. Hlídka se uklonila podle protokolu. Za ním se objevil Eusebius a několik tváří rázem ztratilo služební lhostejnost.

Jeden z mladších strážných zamrkal. „Eusebius. Tak brzy po ránu.“

Starší muž vedle něj si povzdechl. „Zkontroloval někdo okna v císařském křídle?“

Třetí strážný se neubránil úsměvu, ale halapartnu držel pevně. „Nechte ho být. Posledně aspoň zachránil císaře, než způsobil další pověst.“

Eusebius se uklonil s přehnanou zdvořilostí. „Vaše důvěra mě dojímá.“

„Důvěra ano,“ odvětil starší strážný. „Jen ji raději držíme dál od oken.“

Potom vystoupil alchymista. Černý plášť, těžká brašna a sklo ukryté v kapsách vyvolaly jiný druh pozornosti: žerty utichly a ruce se posunuly blíž k násadám zbraní.

Nikdo z hlídky ho nepoznal. Právě anonymita však patřila k legendě, kterou pro dnešní návštěvu připravil Pistorius.

„Vaše jméno a účel návštěvy?“ zeptal se velitel.

Mistr se uklonil s klidem člověka, který zná dvorský protokol a nemá potřebu dokazovat svou důležitost. „Jsem alchymista a léčitel z Pražského domu. Přijíždím na žádost otce Pistoria kvůli zdraví Jeho Veličenstva.“

Strážní si vyměnili rychlý pohled.

„Alchymista a léčitel?“ ověřil si velitel.

„Přesně tak. V brašně mám lékařské nástroje a několik látek, s nimiž je vhodné nezacházet hrubě.“

Mladší strážný o půl kroku ustoupil. Mistr se tvářil, že si toho nevšiml, a s naprostým klidem si upravil popruh brašny.

Velitel ukázal na poslední postavu u kočáru. „A ten mladík?“

„Dorin, můj učeň,“ odpověděl alchymista dřív, než mohl Eusebius porušit krytí příliš důvěrným oslovením.

Dorin se uklonil, ruce složené před tělem a tvář soustředěnou. Jeho zdrženlivost působila vedle Eusebiovy pověsti téměř uklidňujícím dojmem.

„Ten mladík se mi líbí,“ zamumlal starší strážný. „Ještě o něm nikdo nic nevypráví.“

Eusebius nadzvedl obočí. „Dejte mu čas.“

Dorin ho zpražil pohledem, který byl v prudkém rozporu s jeho nevinnou tváří.

Velitel potlačil úsměv. „Pečetní listinu, otče.“

Pistorius mu ji podal. Muž zkontroloval vosk, podpis i neporušenou šňůru a poté ustoupil stranou.

„Na přímé pozvání císaře,“ oznámil Pistorius.

Brána se otevřela a kovové závory zaduněly v kameni.

Starší strážný ještě zavolal za Eusebiem: „Dnes se držte dveří. Dveře bývají bezpečnější než okna.“

Dorin sklopil hlavu, aby ukryl úsměv.

„Taková rada vzniká jedině zkušeností,“ poznamenal mistr a vstoupil do průjezdu.

Za branou alchymista zpomalil pouze natolik, aby si prohlédl cestu před sebou. Nepůsobil nejistě; spíš si do paměti ukládal každý průchod, schodiště i postavení stráží.

Dorin si jeho soustředěného výrazu všiml. „Mistře?“

Alchymista krátce pohlédl k věži a potom ke dveřím císařského křídla.

„Na Hradě se každá chodba tváří jako jediná správná cesta,“ řekl tiše. „Právě proto bývá rozumné pamatovat si i ty ostatní.“

Eusebius na něj pohlédl. „Byl jste tu někdy?“

Mistr nepatrně přikývl. „Jednou, dávno. Dost dlouho na to, abych věděl, že vzpomínky dnes nejsou tím nejdůležitějším.“

Dorin se uchechtl. „Takže každý alchymista má na Hradě své tajemství.“

„Kdo tvrdí opak, buď lže, nebo pracoval příliš málo,“ odvětil mistr.

Pistorius jim pokynul dál. „Císař čeká. Vzpomínky si necháme na cestu zpět.“

Prošli klenutým průjezdem: Pistorius, mistr alchymista, jeho učeň a Eusebius. Všichni nesli jasně rozdělené role, jejichž věrohodnost měla rozhodnout o tom, zda se dostanou až k nemocnému císaři.

Hlavní chodba žila ranním ruchem. Sluhové nesli džbány, písaři svazky listin, dvořané se zastavovali v malých hloučcích a stráže střídaly službu. Rozhovory však postupně slábly, jak se Pistoriova skupina blížila.

Nejprve si lidé všimli černého pláště a neznámého alchymisty. Potom poznali Eusebia.

Pistorius kráčel vpředu s obvyklou vážností. Mistr vedle něj působil jako muž, který se v cizím prostředí nezdržuje zbytečným rozhlížením. Dorin držel brašnu s nástroji. Eusebius šel poslední a na tvářích kolem sebe četl, že pověst dorazila dávno před ním.

Šepot se šířil chodbou rychleji než jejich kroky.

Jedna dvořanka přerušila rozhovor, písař si přitiskl listiny k hrudi a sluha s vínem raději ustoupil až ke zdi. Nikdo neutíkal, ale všichni si ponechávali nápadně širokou cestu.

„Ten vytáhl císaře z ohně,“ zašeptal mladý sluha.

„A potom spadl z okna na Matyáše Thurna,“ připomněl mu druhý.

„V opačném pořadí,“ opravil je kolemjdoucí písař. „U Eusebia je přesnost důležitá, jinak se z jedné nehody stanou tři.“

Eusebius zpomalil a ohlédl se. Trojice začala s přehnanou zaujatostí zkoumat zeď.

„Slyším vás,“ upozornil je.

„Pak víte, že obdivujeme vaši pohotovost,“ odpověděl písař a uklonil se.

Dorin se naklonil k Eusebiovi. „Tvoje pověst má vlastní život.“

„A zřejmě i vlastní kronikáře,“ zamumlal Eusebius.

Alchymista kráčel před nimi a koutkem oka sledoval obrazy, výklenky i dveře. „Dvůr potřebuje příběh dřív, než pozná skutečnost,“ poznamenal.

„Mně by stačilo, kdyby si vybral někoho jiného,“ odvětil Eusebius.

Komoří, který je míjel, se zastavil. „Na někoho jiného jste měl myslet před letem z Celetné, pane Eusebie.“

Pistorius pokračoval dál, jako by podobné poznámky tvořily běžnou součást ranních modliteb.

Mistr zvedl obočí. „Vidíte, pane Eusebie? Dvůr odpustí nehodu, ale nikdy se nevzdá dobré historky.“

„Jednou jsem spadl z okna,“ ohradil se Eusebius. „Jednou.“

„Vystačí jim to nejméně na deset let,“ odhadl Dorin.

Čím blíž byli císařským komnatám, tím méně lidí se smálo. Zvědavost vystřídala obava, protože zpráva o Rudolfově zdravotním stavu už pronikla i mezi služebnictvo. Pohledy se přesunuly z Eusebia na mistrovu brašnu.

Z hloučku dvořanů proti nim vystoupil vysoký muž v tmavém sametu.

„Otče Pistorie,“ oslovil ho, „císař čeká od úsvitu. Předpokládám, že ten muž je slíbený alchymista.“

Jeho pohled sklouzl k alchymistovi, Dorinovi a nakonec k Eusebiovi.

„Eusebius jde s námi na císařovo přání,“ řekl Pistorius dřív, než mohl dvořan něco poznamenat.

Muž sevřel rty, ustoupil a pokynul jim dál. „Pak vás nebudu zdržovat.“

„Moudré rozhodnutí,“ utrousil mistr sotva slyšitelně.

Cesta k císařským komnatám se otevřela.

Za jejich zády se rozhovory rozběhly, tentokrát tlumeněji. Lidé už nemluvili o oknech ani o nehodách. Ptali se, proč Rudolf povolal neznámého mistra a zda je jeho nemoc vážnější, než dvůr připouští.

Eusebius tu změnu slyšel a humor ho opustil. Zrychlil krok, aby se vyrovnal Pistoriovi.

U dveří císařského křídla je spatřil Lang.

Stál u dvou komorníků s rukama založenýma za zády. Jakmile poznal Pistoria, rázně se od skupiny odpojil a zamířil k nim.

„Otče Pistorie, císař se po vás už dvakrát ptal.“

Pistorius mu odpověděl krátkým kývnutím. „Přivádím lidi, které potřebuje.“

Lang si nejprve prohlédl alchymistu, potom Dorina a nakonec Eusebia. U posledního muže se jeho úřední výraz změnil v opatrnost člověka, který si vzpomněl na příliš mnoho nedávných událostí.

Pistorius předstoupil, aby nedal komorníkovi prostor k otázkám.

„Mistr alchymista z Pražského domu, léčitel povolaný kvůli zdraví Jeho Veličenstva.“

Mistr se uklonil. Langův pohled sklouzl k brašně, ale tentokrát se zdržel poznámky.

„Dorin, jeho učeň,“ pokračoval Pistorius. Dorin se uklonil stejně přesně jako na výcviku.

Lang kývl a obrátil se k Eusebiovi.

Eusebius mu věnoval zdvořilý úsměv.

Komorník na okamžik zavřel oči.

Potom si nenápadně sáhl na křížek pod límcem.

„Pane Eusebie,“ řekl opatrně. „Dnešní návštěva má zůstat klidná.“

„Právě proto přicházím,“ ujistil ho Eusebius.

Langův pohled prozrazoval, že tuto větu nepovažuje za dostatečnou záruku.

„Císař je zesláblý. Prosím, šetřete jeho síly, jeho komnaty a pokud možno i vybavení.“

Eusebius položil ruku na srdce. „Budu vzorem zdrženlivosti.“

Dorin sklonil hlavu a zahryzl se do rtu.

Lang se obrátil k alchymistovi. „Jeho Veličenstvo vás žádá bez odkladu.“

Pak se vydal chodbou. Kráčel rychleji než obvykle, snad kvůli císaři, snad aby měl celou skupinu co nejdřív pod dohledem.

Pistorius šel za ním, mistr vedle něj a Dorin s Eusebiem uzavírali průvod.

Stráže u posledního průchodu si je mlčky prohlédly. Jedna z nich poznala Eusebia a raději odsunula stojan se svícemi o něco blíž ke zdi.

Lang se zastavil před těžkými dveřmi císařských komnat.

„Jsme zde. Císař čeká uvnitř.“

Eusebius mu řekl: „Dopadne to dobře.“

Lang se na něj podíval. „Přesně tahle slova jste pronesl před událostí v Celetné.“

Ustoupil stranou, oznámil jejich příchod a otevřel dveře.

Za dveřmi panovalo přítmí. Několik vysokých svící vrhalo zlaté světlo na závěsy a vyřezávaný nábytek, ve vzduchu se držela vůně kadidla, léků a zahřátého vosku.

Císař Rudolf ležel opřený o vysoké polštáře. Tvář měl bledší než obvykle, ale oči zůstávaly bdělé. Jakmile skupina vstoupila, narovnal se, nakolik mu síly dovolily.

Rudolfův pohled nejprve vyhledal Eusebia.

Úleva mu rozzářila tvář.

„Eusebie! Jsem rád, že tě vidím.“

Eusebius málem zakopl o vlastní krok. Všechna napětí z chodby na okamžik povolila a na tváři se mu objevil upřímný úsměv.

„Konečně někdo, kdo mě vítá,“ zamumlal tak tiše, že ho slyšel jen Dorin.

Dorin se musel odvrátit, aby se nezačal smát. Mistr si odkašlal a Pistorius zvedl oči ke stropu, jako by žádal o trpělivost z nebes.

Císař se opřel hlouběji do polštářů a pohled stočil na Pistoria, potom na alchymistu a Dorina.

„Otče Pistorie… kdo jsou ti muži?“ zeptal se; v hlase měl napětí, které se nedalo přehlédnout.

Pistorius vykročil vpřed, jeho hlas byl pevný a důstojný.

„Veličenstvo,“ uklonil se, „dovolte mi představit odborníky, které jsem povolal na vaše přání.“

Pokynul k alchymistovi.

„Mistr alchymista z Pražského domu — učený léčitel a badatel.“

Mistr vykročil vpřed a uklonil se s přesně odměřenou úctou i jistotou člověka, který zná dvorský protokol.

Rudolf si ho dlouze prohlížel jako umělec, který hodnotí vzácný obraz.

„Alchymista,“ zamumlal Rudolf. „Působíte jako člověk, který si umí poradit i s neochotnou hmotou.“

Eusebius potlačil smích.

Pistorius pokračoval, než císař stihl něco dodat.

„A toto je jeho učeň, Dorin.“

Dorin se uklonil hluboce a bez zaváhání. Jeho vystupování působilo přesvědčivěji než mnohé dvorské role.

Rudolf kývl.

„Dobře. Přistupte blíž.“

Pistorius ustoupil stranou a uvolnil prostor.

Rudolf se ještě jednou zadíval na Eusebia. V jeho pohledu byla znát úleva, kterou před dvorem obvykle skrýval.

„Jsem rád, že jsi přišel,“ řekl. „Poslední dny ses mi vyhýbal víc než moji rádci nepříjemným zprávám.“

Eusebius zrudl. „Pracoval jsem, pane. Kepler má stejně málo slitování jako vy.“

Dorin se odvrátil, aby skryl úsměv.

Rudolfovi zacukaly koutky. „Pak ti dnes odpustím pozdní příchod.“

Potom obrátil pozornost k Pistoriovi. „Řekněte mi, proč jste přivedl právě tyto muže.“

Pohledy všech přítomných se soustředily na Pistoria, mistra a Dorina.

Lehkost úvodního přivítání se vytratila.

Mistr rozevřel brašnu a komnatou zaznělo první cinknutí skla.

Než k němu alchymista přistoupil, Rudolf pokynul Eusebiovi, aby se ještě na okamžik přiblížil.

Komnata ztichla. Eusebius udělal dva kroky k lůžku a zastavil se v dosahu císařovy ruky.

„Vypadáš ustaraně,“ poznamenal Rudolf.

„Mám důvod, pane. Pistorius nepovolává mistra z takové dálky kvůli obyčejné rýmě.“

Rudolf se slabě usmál. „Stále říkáš věci, které ostatní raději spolknou.“

„Někdo vám je říct musí.“

„Právě proto mi tvá přítomnost chyběla,“ odpověděl Rudolf. „A právě proto dnes zůstaneš nablízku.“

Eusebius sklonil hlavu. „Jak si přejete.“

Císař se opřel zpět do polštářů. „Jen se tentokrát drž dál od oken. Hrad už má dost starostí.“

„Událost v Celetné nebyla úmyslná,“ připomněl Eusebius.

„O tom nepochybuji. Úmyslné pohromy mívají méně přesné načasování.“

Eusebius se neubránil úsměvu.

„Budu stát tam, kam mě postavíte, pane.“

Rudolf souhlasil. „Stačí, když zůstaneš sám sebou. U dvora je to vzácnější než poslušnost.“

Eusebius na okamžik sklopil oči. „Nezradím vaši důvěru.“

Císař se krátce dotkl jeho lokte.

„Vím.“

Rudolfův výraz se uzavřel do podoby panovníka. Úleva v očích však nezmizela úplně.

Eusebius ustoupil k ostatním.

Mistr už otevíral brašnu a Dorin připravoval nástroje.

Pistorius se postavil k čelu lůžka.

Rudolf položil paži na pokrývku a obrátil dlaň vzhůru.

„Začněte,“ poručil.

Služebnictvo ustoupilo ke stěnám. U lůžka zůstali pouze lidé, které Rudolf dovolil přivést až k sobě.

Alchymista s Dorinem přistoupili k lůžku. Rudolf je sledoval unavenýma, ale stále bystrýma očima.

Mistr se uklonil. „Veličenstvo, nejprve zkontrolujeme puls a dech.“

Rudolf nastavil zápěstí. Alchymista mu nahmatal tep a několik dlouhých okamžiků počítal údery. Soustředění v jeho tváři už nebylo hrané.

„Vy nejste z Prahy,“ poznamenal Rudolf.

„Ne, pane,“ odpověděl mistr. „Nemoci však mluví podobným jazykem ve všech zemích.“

Rudolf přijal odpověď krátkým kývnutím. „Právě to dnes potřebuji.“

Dorin promluvil hlubším hlasem: „Veličenstvo, potřebuji odebrat malé množství krve. Ukáže nám víc než samotný puls.“

Císař pozvedl obočí.
„Krev…? To je netradiční.“

Alchymista ho ujistil: „Jde o novější postup, pane, ale máme s ním dobré zkušenosti.“

Potom si vyhrnul rukáv a nastavil Dorinovi předloktí. „Dobře. Důvěřuji vám.“

Dorin vyndal z brašny čistou jehlu a malou skleněnou baňku. Přistoupil k císařovi, přidržel mu vyhrnutý rukáv a pracoval přesně, jistě a soustředěně. Jehla pronikla pod kůži a krev začala pomalu stékat do baňky. Císař ani necukl.

„Na učně jste mimořádně zručný,“ poznamenal Rudolf, když Dorin baňku uzavíral.

„Děkuji, Veličenstvo.“ Dorin sklonil hlavu.

Baňku podal mistrovi. Alchymista si ji podržel proti světlu a zkoumavě jí pootočil, jako by už z barvy a hustoty dokázal vyčíst první varování.

„Veličenstvo,“ pronesl mistr, „vzorek musíme prověřit mimo tuto komnatu. Potřebujeme několik minut a naprosté soukromí.“

Rudolf přijal vysvětlení unaveným gestem. „Stejně nic jiného nezvládnu. Jděte a vraťte se, jakmile něco zjistíte.“

Alchymista se uklonil a Dorin začal ukládat nástroje. Pistorius se sklonil k císaři, vzal ho za ruku a řekl:

„Postaráme se o to.“

Císař zavřel oči a opřel hlavu do polštářů.

Mistr zakryl baňku, Dorin uzavřel brašnu a Pistorius pokynul k odchodu.

Pistorius, alchymista i Dorin se uklonili a obrátili se k odchodu. Eusebius, který se celou dobu držel stranou, se automaticky otočil za nimi — přece šlo o práci léčitelů, nikoli o jeho úkol.

Udělal sotva dva kroky, když císař promluvil:

„Eusebie. Ty zůstaneš.“

Eusebius se zastavil uprostřed kroku a otočil se.

„Já, pane?“

Rudolf se na něj díval s tím zvláštním klidem, který používal jen na pár lidí na světě — a Eusebius byl jedním z nich.

„Ano. Ty,“ zopakoval jemně, téměř s úsměvem. „Chci s tebou mluvit.“

Pistorius u dveří jen přimhouřil oči; přesně takový vývoj čekal. Mistr si vyměnil pohled s Dorinem a Dorinův výraz prozrazoval překvapení nad tím, jak otevřeně císař Eusebiovi důvěřuje.

Eusebius polkl, ale pak už přešel k loži s mnohem jistějším krokem.
Rudolf ukázal na židli u svého boku.

„Posaď se, Eusebie.“

Eusebius usedl — na rozdíl od ostatních se nebál být trochu blíž.
Císař k němu naklonil hlavu.

„Tolika novým tvářím kolem sebe bych měl věnovat pozornost,“ řekl Rudolf zastřeným hlasem. „U tebe však nemám pocit, že bych tě teprve poznával. S tebou dokážu mluvit.“

Eusebiovi se v tváři objevil vřelý náznak úsměvu. „Rád vás poslouchám, pane, a práce pro vás je čest. Dal jste mi příležitost, kterou by člověk mého postavení jinde nedostal.“

Rudolf se opřel do polštářů. „Dal jsem ti ji, protože rozumíš mým otázkám a neutíkáš ani před odpověďmi, které se špatně poslouchají.“

Eusebius si odkašlal. „Nevím, zda je v tom odvaha. Vážím si vás příliš, abych vás konejšil lží.“

Rudolfův výraz změkl. „Právě proto tě chci mít u sebe, než se Pistorius vrátí s výsledky. Pověz mi, co se děje venku, co se šeptá a co přede mnou dvůr ukrývá.“

Eusebius se předklonil a opřel lokty o kolena. „Praha šeptá mnoho věcí. Uslyšíte je ode mě tak, jak jsou, bez dvorských ozdob.“

„Kvůli tomu jsi zůstal,“ potvrdil Rudolf.

Dveře za Pistoriem, mistrem a Dorinem se zavřely.

Po jejich odchodu zůstali v komnatě sami: nemocný císař a jeho chráněnec, kterému dovolil mluvit bez obalu.

Mezi nimi se usadilo důvěrné mlčení, které nepatřilo dvoru ani protokolu.

Eusebius chvíli mlčel, přemýšlel, jak začít. Rudolf ho pozoroval — ne jako panovník poddaného, ale jako muž, který se spoléhá na něčí hlas, protože ví, že přijde pravda, ne lichotky.

„Povídej,“ vybídl ho Rudolf. „Co se děje venku? Co dvořané zamlčí, protože by mohli přijít o hlavy?“

Eusebius se opřel, složil ruce a nadechl se.

„Venku se mluví o všem možném,“ začal Eusebius. „Lidé vědí, že jste unavený a že vám dvůr nedopřeje klid. Purkrabí navíc nechal zavřít tři prosebníky jen proto, že jeden z nich při audienci kýchl.“

Rudolf si povzdechl. „Byl to jeho nápad? Měl jsem za to, že jsem v nějaké slabé chvíli…“ Nedokončil větu, jako by si sám nebyl jistý, co všechno v posledních dnech schválil.

„Nebyl to váš rozkaz,“ ujistil ho Eusebius. „Vaše nápady bývají podstatně zajímavější a obvykle vyžadují aspoň jednoho alchymistu.“

Rudolf pozvedl obočí.
„Lepšího?“

Eusebiovi se pohnul koutek. „Zajímavějšího.“

Císaři cukly koutky, ale vzápětí zvážněl.

„A co Řím? Co Vídeň? A…“
zaváhal,
„…co můj bratr?“

Eusebius polkl.
Hranice před ním byla tenká a bolestivá.

„Ve Vídni se něco chystá,“ odpověděl Eusebius. „Kleslovi lidé postupují opatrně a neobvykle rychle. Dvůr arcivévody Matyáše je plný uší, které čekají na každé vaše zaváhání.“

Rudolf přivřel oči. Eusebius v jeho tváři poznal návrat vzpomínky, na kterou byl císař až příliš zvyklý.

„Můj bratr nikdy nesnesl, když jsem myslel jinak než on,“ pronesl téměř šeptem.

Eusebius pevněji sevřel ruce. „Vy jste nikdy nemyslel jako on. Právě proto jste císař.“

Rudolf otočil hlavu a dlouze se na něj zadíval. Bolest, kterou obvykle ukrýval, se mu tentokrát objevila přímo v očích.

„A proto jsem o něj přišel,“ dodal Rudolf. „Ne poprvé a nejen politicky.“

Eusebia zamrazilo v zádech tak prudce, až se narovnal. Podobný chlad ho přepadával vždy, když někdo mluvil o krvi, rodině nebo ztrátě, jako by se dotýkal nezhojeného místa hluboko v jeho nitru.

O vlastním původu nevěděl téměř nic, přesto císařova slova zasáhla přesně do prázdna, které v sobě nosil od dětství.

Rudolf si toho nevšiml, pokračoval:

„A proto mě chce sesadit.“

Eusebius sevřel ruce a odpověděl rozhodně: „Ne proto, že jste jiný. Protože vám závidí.“

Rudolf pozvedl obočí.
„Závidí? Co bych mu jen—“

„Závidí vám mysl, odvahu i lidi, kteří při vás zůstávají,“ řekl Eusebius. „A také skutečnost, že vaše mlčení někdy znamená víc než jeho nejhlasitější rozkazy.“

Rudolf sklopil oči. Tentokrát v jeho tváři nebyla slabost, ale pomalé a bolestné pochopení.

Několik okamžiků nepromluvili a komnatou se ozývalo pouze praskání svíček.

Císař nakonec zvedl oči. „A dvůr? Bojí se?“

Eusebius pokrčil rameny. „Část dvořanů se bojí. Další od vás očekávají elixír věčného mládí a zbytek má obavy, že jim připravíte něco podstatně horšího.“

Rudolf si odfrkl. „Těm králíkům ses smál ty.“

Eusebius si zakryl obličej rukou. „Byla to nehoda, pane. Lektvar měl utišit bolest, nikoli způsobit srst.“

„Ztišení…?“ zopakoval císař pobaveně.

„Měl utišit bolest,“ povzdechl si Eusebius. „Místo toho začal komoří obrůstat srstí a dodnes tvrdí, že jste ho chtěl potrestat.“

Rudolf se rozesmál. Smích byl čistý a překvapivě mladý; na několik okamžiků z jeho tváře zmizela únava i tíha koruny.

Když smích utichl, jeho hlas zjemněl.

„Eusebie… víš, proč před tebou dokážu mluvit otevřeněji než před ostatními?“

„Řekněte mi to,“ pobídl ho Eusebius.

Rudolf si opřel hlavu do dlaně. „Protože cítím, že se blíží něco, co bude potřebovat člověka ochotného snést pravdu. Ty ji dokážeš vyslovit, i když bolí.“

Eusebius hledal odpověď déle, než by si přál.

„Bojím se,“ přiznal nakonec. „Jen ne pravdy.“

„Čeho tedy?“

Eusebius vzhlédl a v očích se mu zaleskla emoce, kterou už nedokázal skrýt.

„Že vás ztratím.“

Císař sklopil oči a ukryl tak cit, který před lidmi odhaloval jen zřídka.

„Proto chci, abys tu byl,“ zašeptal. „Dokud to půjde.“

Eusebius sklonil hlavu. „Budu tady, pane.“

Rudolf přijal odpověď s patrnou úlevou. „Vím.“

V tu chvíli zazněl za dveřmi Pistoriův zřetelný hlas:

„Veličenstvo, máme první výsledky.“

Rudolf se narovnal.
„Pojď dál.“

A Eusebius se narovnal s ním — připraven stát po jeho boku bez ohledu na to, co přijde.

Dveře se otevřely a Pistorius vešel dovnitř s mistrem alchymistou a Dorinem. Ve tvářích všech tří ležela soustředěná vážnost lidí, kteří přinášejí zprávu o zdraví panovníka.

Rudolf se opřel o polštář.
Eusebius zůstal sedět po jeho boku, připravený poslouchat.

Pistorius se uklonil. „Veličenstvo, můžeme vám sdělit první závěry.“

Mistr předstoupil k loži, v ruce baňku s krví zakrytou látkou.

„Veličenstvo,“ začal alchymista, „nejde o náhlou nemoc. Vaše tělo je dlouhodobě vyčerpané a oslabené.“

Rudolf pozvedl obočí, ale nic neřekl.

Dorin otevřel brašnu a položil ji na stolek. „Máte nepravidelný tep, známky zánětu a celkovou slabost. Váš organismus je přetěžován už delší dobu.“

Rudolf se opřel hlouběji do polštářů. „Tuhle část jsem očekával.“

Mistr však pozvedl ruku.

„Je tu ještě jedna věc.“

Císař i Eusebius zpozorněli.

„Ve vzorku jsou stopy látky, která do lidské krve nepatří,“ pokračoval mistr. „Není to prudký jed. Jde o rostlinnou příměs, která v malé dávce téměř neškodí, ale při opakovaném podávání člověka soustavně oslabuje.“

Dorin potvrdil: „Musel jste ji dostávat delší dobu, pane.“

Rudolf se napjal.
„Takže… někdo…“

Pistorius dořekl za něj:
„Ano. Někdo, kdo má přístup k vaší stravě a nápojům.“

Nikdo několik vteřin nepromluvil.

Alchymista se ujal slova:

„Přesné složení určím teprve po důkladnějším rozboru. Na Hradě k tomu nemám vhodné podmínky.“

Rudolf přimhouřil oči.
„Co tím myslíte?“

Mistr se narovnal. „Musím se vrátit do laboratoře v Pražském domě. Teprve tam mohu vzorek důkladně prověřit. Na Hradě bych složení pouze odhadoval a takové riziko si u vás nedovolím.“

Dorin sáhl po brašně a pečlivě ji uzavřel. „Jakmile budeme mít přesné složení látky, mistr připraví lék.“

Pistorius dodal: „Vrátíme se nejpozději večer.“

Rudolf se zadíval na alchymistu dlouhým pohledem. „A lék?“

„Do večera,“ slíbil mistr. „Potřebuji však jistotu, že bude fungovat. Žádné pokusy, pouze lék, který skutečně zabere.“

Císař si povzdechl a sklopil oči.
„Dobře. Udělejte, co je třeba.“

Pistorius ustoupil ke dveřím. Mistr a Dorin se hluboce uklonili a otočili k odchodu.

Eusebius zůstal u císaře. V té chvíli byl jediným z přítomných, kdo znal pravý účel celé výpravy i nebezpečí ukryté za zdvořilou legendou o alchymistovi.

Rudolfovy prsty položené na pokrývce sebou náhle trhly a Eusebius okamžitě zpozorněl.

„Pane?“

Císař přivřel oči a dech se mu zkrátil. „Jen slabost,“ zamumlal.

Eusebius přisunul židli a položil prsty na císařovo předloktí v místě, kde alchymista měřil puls. Tep byl rychlejší než před několika minutami.

„Pane, musíte zůstat v klidu,“ řekl Eusebius pevně.

Rudolf se krátce, unaveně zasmál. „Říkáš mi to každý den.“

„A dnes mě poslechnete,“ nenechal se odbýt Eusebius.

Pomohl Rudolfovi sklouznout níž do polštářů. Císař sebou trhl, když mu tělem projela náhlá zima.

„Je vám zima?“

„Ano…“

Eusebius přehodil přes císaře další přikrývku a přitiskl ji k jeho ramenům. Nepřestal ho sledovat.

Po chvíli Rudolf promluvil:

„Tahle slabost… není jen únava, Eusebie.“

„Vím,“ přiznal Eusebius.

Po chvíli Rudolf otevřel oči a zadíval se na Eusebia pohledem, který nepatřil panovníkovi, ale unavenému a zranitelnému člověku.

„Kdybych… kdybych se z toho nedostal—“

Eusebius ho zarazil: „Dostanete se z toho.“

„Eusebie…“
Rudolfův hlas zeslábl, ale byl pevný.
„Řekni mi… postaráš se o to, aby pravda nezmizela?“

Eusebius se nadechl.
„O jakou pravdu jde, pane?“

Rudolf se odmlčel, jako by vážil každé slovo.

„O mé krvi, mé rodině a o pravdě, která se týká i tebe.“

Eusebius zůstal jako přimražený.

„Pane… já—“

Na Rudolfově tváři se objevil slabý, ale upřímný úsměv.

„Věci se stanou tak, jak mají. A ten alchymista… možná zjistí víc, než čekáme.“

Eusebius sevřel opěradlo židle. Co mohl mistr zjistit a kolik toho Rudolf ve skutečnosti tušil?

Než stihl odpovědět, Rudolf zvedl ruku a položil ji na Eusebiovu.

„Zůstaň… dokud se nevrátí.“

„Ano, pane,“ zašeptal.
„Zůstanu.“

U lůžka držel císařovu ruku a naplno si uvědomoval, že pro Rudolfa už dávno nepředstavuje pouhou dvorskou zvláštnost ani náhodně nalezeného chráněnce.

Komnatu naplnilo praskání svící a vzdálené kroky střídající hlídky. Rudolf si promnul spánky a po dlouhé odmlce se vrátil k tomu, co před chvílí pouze naznačil.

„Když se mluví o krvi, vybaví se mi jedna noc, na kterou bych nejraději zapomněl.“

Eusebius zpozorněl, ale nic neřekl.

„Tehdy se dva bratři rozešli,“ pokračoval Rudolf. „Politika přišla až potom. Nejdřív jsme se přestali poznávat jako lidé, kteří si kdysi důvěřovali.“

Odmlčel se a zadíval do ohně. Plameny mu kreslily na tváři stíny, které mu přidávaly roky navíc.

„Býval mi blíž než kdokoli jiný. Když jsme se však rozcházeli, přál jsem si, aby neviděl, co mám v očích. Hněv by byl snesitelnější než strach a vina.“

Eusebia zamrazilo. Nemohla to být jeho vlastní vzpomínka; v době událostí, o nichž Rudolf mluvil, byl bezmocným dítětem odneseným z noci, o níž nic nevěděl.

Přesto v něm císařova slova zasáhla prázdné místo, které nosil celý život. Nebyl to obraz ani vzpomínka, spíš známá bolest po něčem, co nikdy neměl možnost poznat.

Stejné mlčení ho provázelo celé dětství ve dvacátém prvním století. Bylo starší než všechny otázky, které se naučil vyslovovat, a občas se ozvalo s prudkostí, na niž se nedalo připravit.

Rudolf si povzdechl. „Nemusíš odpovídat. Potřeboval jsem to před někým vyslovit. Minulost člověka dusí, když ji příliš dlouho drží zavřenou.“

Eusebius mírně sklonil hlavu.
„Váš bratr je stále váš bratr, pane.“

Rudolf zavrtěl hlavou. „Je, a právě proto to bolí. Když jsem ho viděl naposledy, hleděl na mě jako na hrozbu. Já v něm pořád viděl ztrátu.“

Eusebius polkl. „Některé ztráty lze najít, dokud oba lidé žijí.“

Rudolf se na něj zadíval. „Mluvíš jako muž, který…“ Odmlčel se; svými slovy se přiblížil příliš blízko. „…který ví něco o samotě.“

Eusebius sklopil pohled, aby císař neviděl, jak přesně trefil cíl.
„Samota učí víc než lidé, pane.“

Rudolfův úsměv byl smutný. „Ano. Někdy však bývá samota krutá.“

Seděli spolu v mlčení, dokud Rudolf znovu nenašel sílu promluvit.

„Už jednou jsi mě vytáhl z ohně,“ řekl. „Dnes jsi zůstal, když ostatní museli odejít, a já ti svěřil věci, které mají zůstat zamčené v těchto zdech.“

„Ano, pane.“

Rudolf přikývl. „Dobře. Zůstaň ještě chvíli.“

Eusebius tedy zůstal – jako ochránce, důvěrník i člověk, kterému císař dovolil spatřit rány ukryté pod slavnostním oděvem a korunou.

Rudolf se opřel o polštáře a zavřel oči. Tvář měl bledou, ale napětí v ní polevilo. Eusebius vzal přikrývku z opěradla a přetáhl mu ji přes ramena.

„Musíte si odpočinout, pane,“ připomněl mu Eusebius.

Rudolfovi se nepatrně pohnuly koutky, oči však neotevřel. „Tobě se člověk těžko odporuje, Eusebie.“

Eusebius upravil polštáře, přitáhl přikrývku až k císařovým ramenům a přesunul svou židli blíž k lůžku. Každý pohyb byl jistý a pozorný; nešlo o službu poddaného, ale o péči člověka, kterému na Rudolfovi záleželo.

„Budu hlídat,“ ujistil ho Eusebius.

Rudolf kývl. „Vím.“

Komnata potemněla a hluk Hradu za dveřmi postupně slábl. Eusebius seděl u lůžka a sledoval císařův dech, dokud se nezpomalil a Rudolf neusnul.

Teprve potom se opřel do židle. Únava mu těžkla v ramenou, ale klid trval jen krátce; z chodby se ozvaly kroky.

Kroky v chodbě byly rychlé, pravidelné a povědomé. Eusebius se narovnal a zadíval se ke dveřím. Na dveře někdo lehce zaklepal. „Vstupte,“ zašeptal, aby neprobudil císaře.

Dveře se otevřely a vstoupil mistr alchymista v tmavém plášti. Za ním kráčel Dorin, vážný a soustředěný. Mistr držel malou dřevěnou skříňku uzavřenou tmavými kovovými sponami.

Byl to lék. Eusebius vstal. „Tak rychle?“ šeptl.

Alchymista se pousmál, ale únava mu zůstala ve tváři. „Pomáhal celý dům a Dorin pracoval rychleji než já. Vzorek jsme prověřili a víme, co císaře oslabuje.“

Dorin kývl. „Lék je připravený. Měl by zastavit látku, která ho oslabuje.“

Eusebius vydechl úlevou. „Je stále v nebezpečí?“

Mistr zvážněl. „Ano. Začneme-li hned, zítra by měl být silnější.“

Alchymista se zadíval na spícího císaře. V očích měl soustředění člověka, který nese odpovědnost za panovníkův život a ví, že sebemenší chyba může rozhodnout o všem.

Mistr dodal: „Musíme ho vzbudit. Tenhle lék se podává ihned.“

Eusebius přistoupil k lůžku, položil ruku císaři na rameno a jemně jím zatřásl.

„Pane… probuďte se. Mistr se vrátil.“

Rudolfův dech se zachvěl a víčka se pomalu zvedla. Nad lůžkem stáli Eusebius, mistr alchymista a Dorin – tři lidé, na jejichž rozhodnutí teď závisel císařův život.

Léčba mohla začít.