Budoucnost slouží minulosti

Volání minulosti

Slunce pomalu zapadalo za kupoli baziliky svatého Petra a Řím tonul v měkkém večerním světle. Na nádvoří koleje Santa Lucia seděl čtyřlístek naposledy pohromadě v uniformách. Kufry už měly připravené a v každé z nich se mísila radost z návratu se smutkem z loučení. Vzpomínaly na první den v Římě, na svou „zelenou“ cestu letadlem i na chvíli, kdy se při šermu málem navzájem porazily. Kolem nich zněl ruch města, které se během čtyř let stalo jejich druhým domovem.

Veronika přejela prsty po prázdném místě na krku. „Tady všechno začalo… a teď nás čeká úplně jiný svět.“ Medailon zůstal doma u Scotty v Praze, pečlivě uložený, aby se neztratil. Přestože jej neměla u sebe, nikdy na něj docela nezapomněla.

Dorka se usmála: „Hlavně, že jdeme spolu. To je nejdůležitější.“

Polyxena natáhla ruce a objala všechny tři. „Čtyřlístek se nikdy nerozpadne.“ Jana přidala svůj typický úsměšek. „Ani kdyby nás poslali rovnou do pekla.“

Zatímco se dívky loučily se zahradou a starými chodbami, otec Martin tiše kráčel v jiných prostorách Vatikánu. V doprovodu švýcarské gardy vstoupil do komnaty, kde ho očekával sám papež.

Poklekl a políbil papežský prsten. „Svatosti, dívky úspěšně ukončily studium. Maturitu zvládly a každá našla vlastní cestu. Zajímal jste se především o Veroniku. Obstála, přestože bojovala s nervozitou. Je silnější, než si sama připouští.“

Papež se pousmál, v pohledu však nesl vědomí věcí, o nichž Martin nesměl mluvit. „Dobře. Ať pokračují. Vytvořte pro ně zázemí v Praze. Pražský dům musí stát.“

„Ano, Svatosti,“ přikývl Martin, i když věděl, že to znamená mnohem víc než jen dům z kamene.

Papež zvedl ruku, jako by uděloval požehnání, a pronesl: „Brána ať se otevře.“

Otec Martin pochopil. Hluboce se poklonil a pomalu opustil komnatu. Jeho kroky se nesly chladnými chodbami Vatikánu. V Praze dívkám začínala další etapa, která už dávno nesouvisela pouze se studiem.

Letadlo dosedlo na pražskou ranvej s lehkým zhoupnutím. Dívky se přitiskly k oknům a snažily se zahlédnout město, které před čtyřmi lety opustily. Z nejistých patnáctiletých studentek vyrostly mladé ženy a domů si vezly zkušenosti, sny i nové sebevědomí.

Za pasovou kontrolou už čekali Scotta, Bety i ostatní rodiče. Dorotka se vrhla matce kolem krku, až ji málem povalila. Jana okamžitě začala vykládat, že v Praze by maturitní otázky určitě položili jinak. Polyxena objala Zdeňka, který byl při jejich odjezdu ještě kluk, zatímco nyní působil mnohem dospěleji. Veronika se na chvíli zastavila, nadechla se známého vzduchu a v duchu si řekla: Jsem doma.

Když se večer vrátili na Malou Stranu, Scotta počkal, až ruch přivítání utichne. Potom přinesl dřevěnou schránku, kterou Veronika znala od svých patnácti let. Medailon v ní ležel přesně tak, jak jej před odjezdem zanechala. Kov byl chladný a nové znaky na jeho povrchu téměř neviditelné. Scotta jí jej podal se stejnou opatrností, s jakou ho celé roky střežil. Veronika mu poděkovala, přívěsek sevřela v dlani a na okamžik měla pocit, že se pod jejími prsty slabě zachvěl. Připsala to únavě z cesty a schovala jej zpátky do schránky.

Následující dny naplnila radost. Rodiny připravily slavnostní večeře a smály se historkám z Itálie. Dorotka barvitě líčila, jak se v laboratoři málem vyhodily do povětří. Polyxena ukazovala drobné kresby a skici z hodin restaurování, Jana vysvětlovala právní pojmy tak zaujatě, až jí nakonec nikdo nerozuměl, a Veronika s úsměvem přemýšlela, kolik knih na ni doma čeká.

Čtyřlístek se znovu procházel starými pražskými uličkami. Město bylo důvěrně známé, přesto je po návratu překvapovalo na každém kroku. První cestě do Říma se už dokázaly smát; nyní je čekala jiná bitva, tentokrát u přijímacích zkoušek.

O několik týdnů později přišel další krok. Každá už měla jasno:

Jana mířila na práva.

Polyxena na umění a restaurátorství.

Dorotka na medicínu.

Veronika na historii.

Následovaly týdny učení. Scházely se u Scotty, probíraly sešity a smály se, že po čtyřech letech v zahradách Santa Lucia znovu tráví večery s hlavou v poznámkách. „Ten kolotoč snad nikdy neskončí,“ brblala Jana, přesto jí oči zářily.

Když přišel den přijímacích zkoušek, nervozita se dala krájet. Dorotka vláčela složky papírů, Jana si nahlas opakovala latinské právní věty, Polyxena nervózně črtala ornament na okraj testu a Veronika si připadala, jako by každá otázka byla klíčem k dalšímu kroku její cesty.

Večer se sešly vyčerpané, ale spokojené. Sesunuly se do křesel v obývacím pokoji, smály se vlastní nervozitě a shodly se na jediném: výsledek nic nezmění na tom, že zůstanou spolu.

Výsledky přinesly obrovskou radost. Přijaly je všechny čtyři a před nimi se otevřel univerzitní život. Praha se znovu stala jejich městem, přesto tušily, že jejich skutečné útočiště bude znamenat víc než fakulty a přednáškové sály. Čekal je Pražský dům, místo, kde měly být opravdu doma.

Pražský dům se zatím připravoval pomalu. Otec Martin vyřizoval potřebné věci, Scotta dohlížel, aby kolem něj nevznikalo zbytečné podezření, a čtyřlístek dál využíval jeho obývací pokoj jako studovnu, jídelnu i místo pro nekonečné debaty. Dívky o domě mluvily jako o budoucím společném zázemí, ale zatím pro ně zůstával spíš příslibem. Každodenní život se odehrával mezi fakultami, tramvajemi, knihovnami a večery, kdy se vracely na Malou Stranu s hlavou plnou nových dojmů.

Univerzita jim otevřela další svět. Přísné chodby koleje Santa Lucia a římské zahrady vystřídala Praha se svými kavárnami, hlučnými tramvajemi a studentským ruchem.

Jana zamířila na právnickou fakultu. Vysoké stropy, těžké dveře a nekonečné paragrafy – připadala si jako ryba ve vodě. Ráda se zapojovala do diskusí, někdy až moc, a spolužáci se rychle naučili, že když se Jana nadechne, čeká je dlouhá a tvrdohlavá argumentace.

Polyxena začala studovat umění a architekturu. Okraje sešitů se jí od prvních dnů plnily skicami a nápady. Nejvíc ji fascinovalo restaurování starých obrazů a zaprášených soch, jimž mohla vracet život. V ateliéru působila jako dítě, které právě objevilo cukrárnu.

Dorotka nastoupila na medicínu. Čekalo ji moře anatomie, nekonečné hodiny v laboratořích a první kontakt s pacienty. Byla rázná, soustředěná a odhodlaná. „Lékařem se člověk nerodí, ale vyrobí,“ říkávala, zatímco si dělala poznámky o svalech a kostech.

Veronika nastoupila ke studiu historie. Hned při první návštěvě knihovny věděla, že našla správné místo. Staré rukopisy, šustění papíru a nekonečné police knih jí připomínaly domov. Spolužáci brzy zjistili, že dokáže zmizet mezi regály a vrátit se až po několika hodinách, spokojená a s rozzářenýma očima.

Holky se dál scházely večer u Scotty. Sdílely zážitky, stěžovaly si na náročné profesory a smály se, když Dorotka barvitě líčila pitvu žáby nebo když Jana přednášela paragrafy tak vášnivě, že by přesvědčila i kamennou sochu.

Další etapa začala. Uniformy zůstaly v kufrech a mladé studentky si pomalu hledaly místo v dospělém světě.

Nové předměty brzy doprovodily také první trapasy. Veronika během jedné přednášky usnula nad poznámkami přímo v první lavici. Profesor zaklepal křídou o tabuli. „Slečno, doufám, že vás neukolébala naše národní historie.“ Aula vybuchla smíchem, Veronika zrudla a od té chvíle si před ranními přednáškami dávala kávu dvakrát.

Dorotka naopak málem zkolabovala při první praktické hodině anatomie. Stála nad stolem s preparátem, snažila se tvářit profesionálně, ale když učitel popadl skalpel a začal s výkladem, udělalo se jí mdlo. Padla na židli a zamumlala: „Já jsem jen zkoušela, jestli funguje první pomoc.“ Spolužáci se smáli ještě týden.

Jana měla svůj trapas na semináři práva. Rozohnila se tak, že začala citovat paragrafy zpaměti a v zápalu řeči praštila do stolu. Bohužel se stůl naklonil a smetl na zem hromadu spisů. Profesor si sundal brýle, podíval se na ni a poznamenal: „Slečno Šliková, vaše nadšení je obdivuhodné. Ale až budete obhajovat u soudu, prosím, bijte jen do protivníka.“

Polyxena se při přednášce architektury pustila do vášnivé debaty o gotických obloucích. Gestikulovala tak zaujatě, až zbořila model, na němž měl profesor demonstrovat stavbu katedrály. Kusy papírové věže se rozletěly po podlaze a Poly si povzdechla: „Aspoň jsme zjistili, že gotika není nezničitelná.“

Jednoho odpoledne přivedl Zdeněk do jejich společnosti vysokého, trochu rozpačitého mladíka s houslovým pouzdrem přes rameno. Teatrálně rozhodil rukama. „Jano, Kryštof Harant. Kryštofe, moje kamarádka a budoucí právnický postrach celé Prahy.“

Kryštof se uklonil tak hluboce, až málem upustil futrál. „Těší mě, slečno Šliková.“

„Slečno Šliková?“ zopakovala Jana a rozesmála se. „Já nejsem žádná slečna, já jsem noční můra všech paragrafů.“

Kryštof zrudl, Zdeněk se popadal za břicho smíchy a Polyxena s Veronikou, které to sledovaly opodál, si šeptaly: „S těmi dvěma ještě bude veselo.“

Dorotka byla na medicíně jako ryba ve vodě, ale přesto jí občas chyběla společnost mimo nekonečné knihy a laboratoře. Jednoho dne ji Zdeněk zatáhl na malou studentskou oslavu. „Musíš mezi lidi, Dorko, jinak se z tebe stane chodící mikroskop,“ žertoval.

Oslava se konala v přeplněném studentském bytě, kde se hudba mísila s hovory z několika pokojů a na každém volném místě stála sklenice nebo talíř. Veronika dorazila s Janou a Polyxenou o něco později. Sotva odložily kabáty, Zdeněk je protáhl mezi hosty k menší skupině u okna. Právě tam čekali tři bratři, jejichž jména už několikrát zaslechly, ale dosud se s nimi pořádně nesetkaly.

V rohu místnosti postávali tři mladíci, kteří okamžitě upoutali pozornost. Nejmladší z nich, Fredy, měl jiskřivý pohled a věčně pobavený úsměv. Vedle něj stáli jeho bratři – prostřední Matyáš, který působil klidně a vyrovnaně, a nejstarší Rudolf, který měl v očích zvláštní autoritu.

„Támhle jsou moji známí,“ mávl k nim Zdeněk. „Pojď, Dorko, seznámím tě.“

Dorotka se trochu zdráhala, ale nakonec šla. Fredy se okamžitě ujal slova: „Tak ty jsi ta slavná studentka medicíny? Zdeněk nám o tobě básní, že jednou zachráníš celý svět.“

Dorotka se začervenala a zasmála: „No, zatím se snažím zachránit sama sebe před propadnutím z anatomie.“

U stolu seděla také Veronika. Při pohledu na bratry ztuhla. Jejich tváře, držení těla i způsob, jakým se rozhlíželi po místnosti, v ní probudily neurčitý neklid. Žaludek se jí sevřel a prsty se zachytila hrany stolu.

„Veru, jsi v pořádku?“ šeptla Dorotka, když si všimla, že zbledla.

Veronika přikývla, ale v očích měla podivný lesk. „Já… já nevím. Je to zvláštní. Jako bych je už někdy viděla…“

Fredy si toho všiml a s pobaveným úsměvem se naklonil blíž. „Doufám, že tě neděsíme. Většinou na lidi působíme spíš opačně.“

Veronika se pokusila usmát, přesto v ní neklid dál narůstal. Z hloubi paměti se tlačily obrazy, které nemohla skutečně znát, a pokaždé zmizely dřív, než je dokázala zachytit.

Zůstala tiše sedět a pozorně si všechny tři prohlížela. První závrať ustoupila, ale známý pocit nepolevil. V hlavě se jí míhaly útržky portrétů, starých sálů a tváří, které nikdy naživo neviděla. Přesto jí připadaly důvěrné. Déjà vu.

Fredy si toho všiml a s úsměvem se naklonil k ní. „Vypadáš, jako bys nás poznávala.“

„Možná ano,“ zašeptala Veronika. „Jako bych vás znala z obrazů…“

Fredy se rozesmál a ukázal na bratra po pravici. „Klidně možné. Rudolf vypadá jako císař Rudolf II. z portrétu. Stačil by mu límec a nikdo je nerozezná.“ Potom plácl druhého bratra po rameni. „Matyášovi nemusím nic vysvětlovat. Jméno i podoba mluví samy.“ Nakonec se teatrálně ukázal na sebe. „A moje maličkost bohužel připomíná domácí strašidlo jménem krvavý Ferdinand, tedy Ferdinand Štýrský.“

Řekl to s takovým humorem, že se všichni kolem stolu rozesmáli. Jen Veronika si přejela rukou po čele – obrazy, které jí v hlavě probíhaly, byly najednou až příliš živé.

„Možná,“ kývla a pokusila se o úsměv. „Asi vás opravdu znám z portrétů.“

Dorka, která jejich představování poslouchala, protočila oči. „Kvůli tvému předkovi, Fredy, ten můj popravil sedmadvacet českých pánů. Kdyby nám to někdo vyprávěl předem, nevěřila bych mu.“

Krátké ticho přerušil Rudolf hlasitým smíchem a úderem dlaně do stolu. „Výborně! Takže sedíme s Mydlářovou.“ Otočil se k číšníkovi. „Pane vrchní, panáky ke stolu. Rodinné dějiny se musí zapít.“

Všichni kolem se začali smát a objednávka se brzy změnila v improvizovanou oslavu, kde se staré křivdy promíchaly s novými přátelstvími.

Nevinné posezení se protáhlo hluboko do večera. Panáky střídaly přípitky a původní rozpaky vystřídal začátek nového přátelství. Dorka s Fredym se překřikovali, čí předek byl pro české země větší pohromou. Jana rudla pod Kryštofovými lichotkami, Polyxena Rudolfovi nadšeně vysvětlovala, jak by vylepšila architektonické detaily Karlova mostu, a Matyáš se Zdeňkem zabředli do politiky a dvorských intrik. Veronika je pozorovala s pocitem, že se před ní skládá něco většího, než kdokoli u stolu zatím tuší.

„Měli bychom mít svoje místo,“ navrhl Fredy, když už smích trochu utichl. „Něco, kde se budeme scházet. Ne jen hospoda za hospodou.“

„A kam?“ zvedla obočí Jana.

„U Fleků,“ ozval se Zdeněk okamžitě. „Tam chodí celá Praha a přitom tam člověk zapadne. Navíc mají nejlepší pivo široko daleko.“

Kryštof Harant se smíchem zvedl sklenici: „Souhlasím! U Fleků se dělá ta pravá muzika – ať už na stole, nebo pod stolem.“

Ostatní souhlasně zabručeli a bylo rozhodnuto.

Od té chvíle se U Fleků stalo jejich místem. Zpočátku se scházeli kvůli pivu a smíchu, později tam probírali studium, práci i dění kolem sebe. Právníci, medici, restaurátoři, historici, potomci starých rodů i obyčejní snílci se postupně měnili v něco pevnějšího než náhodnou partu studentů.

Jejich kruh se dál rozšiřoval. Přidali se Jaroslav Bořita z Martinic, Vilém Slavata a Jan Jesenský, který po studiích na Slovensku přešel do Prahy. Martinic se Slavatou přinesli šlechtickou hrdost i osobitý humor, Jesenský zase zálibu ve filozofických debatách a znalosti medicíny, v nichž našel společnou řeč s Dorkou.

Stůl U Fleků se postupně prodlužoval a jejich hovory byly slyšet po celém lokále. Navenek působili jako obyčejní studenti, kteří popíjeli, přeli se a smáli. Aniž by si to uvědomovali, spojovala se mezi nimi síla, která měla jednou zasáhnout do dějin. Právě oni byli vyvolení.

Lokál U Fleků voněl pivem, pečeným masem a kouřem z dýmek. Stoly byly plné studentů i starších štamgastů, ale v rohu u dlouhé lavice se odehrávalo něco zvláštního. Zdeněk mával rukama, aby přitáhl pozornost vrchního, Jana se hádala s Kryštofem Harantem, jestli má housle větší hodnotu než právní sbírka, Dorotka se smála Fredymu, který se snažil napodobit profesora anatomie, Polyxena kreslila na ubrousek návrh nového mostu přes Vltavu a Veronika pozorovala všechny kolem s očima, které si všechno ukládaly do paměti.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupili Jaroslav Bořita z Martinic, Vilém Slavata a Jan Jesenský. Působili uhlazeně a sebevědomě, ke stolu však zamířili bez váhání, jako by k němu patřili odjakživa.

„Tak tady je ta slavná pražská sešlost,“ pronesl Slavata a objednal si pivo, ještě než dosedl.

„A kdo je tahle dáma?“ zeptal se Martinic a kývl k Dorotce.

Fredy se uchechtl: „Dorotka Mydlářová. Budoucí doktorka. A představ si, že její pradědeček…“

„Ano, to už jsme slyšeli,“ skočila mu do řeči Jana. „Stačí, že jsme to zapili posledně. Nemusíme to mít na každém setkání.“

Jesenský se mezitím naklonil k Veronice. „Říkají, že studuješ historii. Co tě baví nejvíc?“

„Rudolfínská doba,“ odpověděla bez váhání.

Jesenský se pousmál. „Tak to se jednou dostaneme k zajímavým debatám. Já se raději vrtám v těle než v archivech.“

Smích, cinkání sklenic a překřikující se hlasy naplnily celý lokál. Číšník přinášel jedno pivo za druhým. Když se ve dveřích objevila kapela, Kryštof Harant okamžitě vstal, půjčil si housle a zahrál tak, že se zanedlouho pohupovala celá hospoda.

Rudolf zvedl sklenici a rozhlédl se po ostatních. „Začíná tu něco velkého. Jestli se máme scházet, pak jedině tady, U Fleků. Ať každý ví, kde nás najde.“

Sklenice cinkly o sebe a smích se rozléhal do noci.

Poprvé se sešli všichni. Název ještě nepotřebovali, přesto právě toho večera získala jejich skupina podobu, kterou už později nikdo nerozbil.

Noc v Praze byla teplá, ulice zalité světlem plynových lamp a smíchem opilců. Parta vyšla z Fleků v rozjařené náladě, někteří si ještě nesli půllitry, které „zapomněli“ vrátit.

„Tak a co teď?“ zeptal se Fredy, který už měl v očích typický jiskřivý nápad. „Domů je nuda.“

„Na Karlův most!“ vykřikl Kryštof Harant a začal hrát na housle, které si prostě odmítl nechat ve futrálu.

„Ty seš blázen,“ smála se Polyxena. „Ale proč ne!“

A tak se vydali směrem k mostu. Na kamenných balustrádách se rozsadili jako parta tuláků. Kryštof hrál, Veronika zpívala útržky písní, Jana přednášela latinské paragrafy jako básně a Dorotka se snažila Fredymu vysvětlit, že nemůže pít pivo a zároveň dělat stojku na zábradlí.

„Sledujte to!“ vyhlásil Fredy a skutečně se pokusil o stojku. Vydržel přesně dvě vteřiny, než se zřítil zpátky na dlažbu. Naštěstí do smíchu, ne do Vltavy.

„Dějepis si dnešní večer zapamatuje!“ smála se Veronika.

Rudolf mezitím vytáhl křídu a začal na kamennou dlažbu mostu kreslit erb s císařskou korunou. „Až to ráno uvidí hlídka, budou si myslet, že Rudolf II. vstal z mrtvých!“

„Hlavně ať pak nehledají také císaře Matyáše,“ pronesl Matyáš s vážnou tváří a rozesmál tím ostatní.

Když kolem prošla hlídka, tvářili se jako spořádaní studenti, ale sotva strážní zmizeli, znovu vybuchli smíchem.

„Tak,“ řekla Jana, když už se uklidnili, „jestli nás zítra nevyhodí z univerzity, tak nás z ní nikdy nevyhodí.“

Té noci byli jen sami sebou: mladí, bezstarostní a přesvědčení, že budoucnost je ještě daleko. Bláznivé dobrodružství jejich přátelství stvrdilo pevněji než jakýkoli slavnostní slib.

Bylo léto, zkouškové období právě skončilo a parta se rozhodla oslavit to ve velkém. Sešli se u Fleků, jak jinak, a po pár pivech padl nápad, který měl být „naprosto geniální“.

„Půjdeme na Hrad,“ navrhl Rudolf s typickou jiskrou v očích. „A ukážeme si, jak to vypadá v noci. Bez turistů, bez stráží.“

„Ty ses zbláznil,“ bránila se Jana. „Navíc je to zakázané!“

„Právě proto,“ dodal Fredy a zazubil se.

A tak se vydali. Přelezli boční zeď v zahradách, smáli se tak nahlas, že je muselo být slyšet až na Malou Stranu. Kryštof si nesl housle, protože „bez hudby se nedá žít“, a Polyxena s sebou táhla skicák, aby prý „zachytila kouzlo okamžiku“.

Dostali se až na nádvoří. Veronika se zastavila, dýchala rychle, oči měla široce otevřené. „Je to zvláštní,“ zašeptala. „Jako bych tu už jednou byla…“

„Teď jsi tady se mnou,“ uklidnila ji Dorotka a přehodila jí ruku přes rameno.

Najednou se ozval hlas: „Hej, vy tam! Co tady děláte?!“ Strážní.

Všichni ztuhli – a pak začal bláznivý úprk. Utíkali přes nádvoří, smáli se a padali přes sebe. Jana ztratila botu, Kryštof běžel a přitom hrál na housle, aby „zamaskoval chaos hudbou“, a Fredy se snažil vyjednávat s vojákem, který je málem chytil: „My jsme jen studenti! Výzkum! Historická rekonstrukce!“

Nakonec se jim podařilo utéct bočním východem a zhroutili se smíchy v parku. Leželi na trávě, zpocení, srdce jim bušila.

„Tenhle večer si budu pamatovat navždy,“ vydechla Veronika.

A měla pravdu. Z celé řady jejich historek se právě tahle vryla do kůže všem. Byl to okamžik, kdy si uvědomili, že patří k sobě – ne jen jako parta studentů, ale jako přátelé, kteří spolu dokážou utéct i z největšího průšvihu.

Pak přišla promoce. Taláry, šerpy, potlesk rodičů a přátel. Bety se při pohledu na Dorotku neubránila slzám, Scotta zatleskal tak silně, že si málem rozbil dlaně. Zdeněk se smál a mával Polyxeně, Kryštof se uklonil Janě s přehnanou galantností.

Po ceremoniálu následovala velká oslava. Celá parta – čtyřlístek, bratři, Harant, Martinic, Slavata, Jesenský – se sešla U Fleků. Stoly se prohýbaly pod jídlem a pivem, zpívalo se, smálo, objímalo.

A pak Veronika zvedla sklenici. „Mám pro vás novinku,“ oznámila s lišáckým úsměvem. „Pokračuju dál. Nastupuju na doktorandské studium.“

Nastalo ticho. Všichni na ni vykulili oči.

„Cože?!“ vyjekla Jana. „Ty dobrovolně zůstaneš další roky ve škole?“

„Asi jsi spadla na hlavu,“ dodala Dorotka s úsměvem. „Já nastupuju na chirurgii. Atestace mě teprve čeká, ale konečně se dostanu na sál.“

„Na chirurgii mířím také,“ přidal se Jesenský. „Někdo musí lidem vracet zdraví, zatímco ty budeš hledat pravdu v kronikách.“

„Listovat?“ ohradila se Veronika. „V archivech hledám pravdu. A někdo to dělat musí.“

Polyxena pozvedla sklenici. „Já se těším na ateliér a restaurování. Konečně dotýkat se dějin rukama.“

Jana se zasmála. „A já si půjdu najít pořádné místo v advokátní kanceláři. Ať konečně můžu kázat těm, co si myslí, že zákony jsou jen na papíře.“

Fredy to uzavřel se smíchem: „Takže to máme – chirurgové, právníci, umělci… a jedna věčná studentka.“

Veronika se usmála a zakroutila hlavou. „Smějte se, jak chcete. Já vím, že právě tudy vede moje cesta.“

Hudba se rozjela, zpívalo se dlouho do noci. Byla to oslava konce jedné etapy – studentských let – a začátku další. Cesty se rozcházely, ale u Fleků věděli, že se vždycky znovu sejdou.

Po velké oslavě se všechno změnilo překvapivě rychle. Ještě nedávno byli studenty, nyní je čekala práce a vlastní odpovědnost.

Dorotka nastoupila na chirurgické oddělení nemocnice. Když poprvé stála v operačním plášti u stolu a světlo dopadlo na pacienta, ruce se jí zachvěly. Jakmile však uchopila nástroje, soustředila se s takovou přesností, že její nadřízený tiše přikývl. Večer se vyčerpaně sesunula na postel. „Teď už to začalo doopravdy,“ zašeptala.

Jan Jesenský nastoupil ve stejné nemocnici, i když na jiném oddělení. Setkávali se na chodbách a popichovali se, kdo z nich bude dřív primářem. Oba věděli, že budou jednou stát bok po boku – ať už v práci, nebo v životních bitvách.

Jana Šliková mezitím vkročila do světa paragrafů. V advokátní kanceláři se už první den pustila do hádky s kolegou o výklad zákona. Starší právníci se usmívali – bylo jasné, že tahle dívka nebude nikdy tichou sekretářkou, ale bouří v taláru.

Polyxena otevřela dveře ateliéru, kde voněly barvy, prach a staré dřevo. Restaurování spojovalo jemnou práci, trpělivost a možnost vracet život dávno zapomenutým věcem. Když se kartáčkem poprvé dotkla opotřebovaného rámu obrazu, po zádech jí přeběhlo mrazení. „Tady jsem správně,“ zašeptala.

Veronika pokračovala vlastní cestou a nastoupila do doktorského studia. Dny trávila v archivech, pročítala staré listiny a rukopisy, zapisovala si poznámky a porovnávala drobné detaily. Práce ji naplňovala, přestože její nadšení kamarádi úplně nechápali. Sedávala v koutě knihovny s perem, papírem a šustěním pergamenů. Právě v tichu ke mně historie mluví nejhlasitěji, pomyslela si.

Večer se ale všichni scházeli U Fleků. Jeden mluvil o operacích, druhý o zákonech, třetí o barvách a štětcích, čtvrtý o starých spisech. Smáli se, škádlili a připíjeli si. Věděli, že jejich životy se začínají ubírat jiným směrem, ale stůl U Fleků zůstával společný.

Jednoho večera seděla Veronika ve svém pokoji. Podlahu kolem ní pokrývaly hromady opisů, starých listin a poznámek z archivů. Uprostřed papírů ležel také medailon, který jí kdysi svěřil Scotta.

Medailon vytáhla ze schránky už odpoledne. Při práci jí padl pohled na jemné rýhy v kovu a napadlo ji, že připomínají značky z jednoho z opisovaných rukopisů. Několik hodin ležel mezi poznámkami, zatímco Veronika přeskakovala od jedné listiny ke druhé a slibovala si, že se na něj podívá později. Venku se mezitím setmělo, dům ztichl a světlo stolní lampy zůstalo jediným jasným místem v pokoji.

Unaveně si protřela oči a zamumlala: „Jestli se tímhle papírem dá utopit, tak já se dneska topím.“ Natáhla se pro další listinu, když koutkem oka zahlédla podivný záblesk.

Ruka jí zůstala viset nad papíry. Medailon slabě světélkoval.

„Co se děje?“ zašeptala a vzala jej do ruky. Záře okamžitě zesílila. Pokoj proťal záblesk a všechno kolem ní pohltila tma.

Když otevřela oči, zalapala po dechu. Už neseděla na podlaze svého pokoje v Praze, ale stála uprostřed luxusního pokoje s vysokým stropem, bohatými závěsy a nábytkem zdobeným zlatem. Všude bylo cítit dřevo, vosk a těžký parfém.

Přímo proti ní stál vysoký muž oděný podle módy konce šestnáctého století. Krajkový límec rámoval tmavý kabátec s výšivkami, pod nímž byly vidět hedvábné punčochy. V jeho očích se mísilo překvapení s podezřením. Veroničinu pozornost však nejvíc přitáhly zrzavé vlasy a vousy.

Zůstali na sebe zírat. Proti sobě stáli císař Rudolf II. v celé své vznešenosti a Veronika v růžových teplácích s tričkem Metallica.

Mezi nimi se napjalo ohromené ticho.

Veronika nejistě zvedla ruku. „Ehm… ahoj.“ Pokusila se přitom usmát.

Muž lehce pootevřel ústa, jako by chtěl něco pronést, ale než se nadechl, medailon se znovu rozzářil. Zablesklo – a Veronika spadla zpět do svého pokoje.

Dopadla mezi rozházené listiny a medailon jí zůstal v dlani. V pokoji stále cítila vosk, dřevo a těžký parfém.

V luxusní komnatě zůstal Rudolf stát sám. Několikrát zamrkal, pak se pomalu posadil do křesla a zadíval se na sklenici vína, kterou měl po ruce. Otočil ji proti světlu, dlouze ji pozoroval a polohlasem pronesl:

„No… jestli už začínám vídat přizraky v růžových kalhotách, tak mám asi dost.“

Sklenici odložil, ale koutky úst mu zacukaly pobavením. „Případně se moji alchymisté zase pokoušejí o nový experiment.“

Zaklonil hlavu, povzdychl si a mávl rukou, jako by tím celé podivné zjevení odbyl.

„Jsem přepracovaná,“ zamumlala. „Potřebuju klid. A kávu.“

Zvedla se, nalila si z konvice zbytek vychladlé kávy a usrkla. „Přesně. Přepracování. Už mám vidiny.“

Když se vrátila ke stolu, pohled jí padl na fotografii Rudolfa II., kterou používala při práci na disertaci. Zrzavé vlasy, vousy a těžký pohled patřily muži, před nímž před chvílí stála. Veronika se zarazila.

„Ne.“ Zavrtěla hlavou a fotografii obrátila lícem dolů. „Pro dnešek končím. Potřebuju pauzu.“

Natáhla se na postel, přitáhla si polštář a zavřela oči. Snažila se přesvědčit samu sebe, že všechno způsobil vyčerpaný mozek. Hluboko uvnitř však věděla, že setkání nebylo pouhým snem.

V dalších dnech se Veronika chovala, jako by se nic nestalo. Chodila do archivu, pracovala na disertaci a scházela se s přáteli U Fleků. Kdykoli jí pohled zabloudil k medailonu položenému vedle listin, rychle se zadívala jinam.

Pouhý sen, opakovala si. Únava. Přelud.

Pokaždé, když ve starých spisech narazila na jméno Rudolfa II., sevřel se jí žaludek. Vědomí skutečného setkání nedokázala úplně umlčet, přesto o něm nikomu neřekla. Představa, že by ji přátelé považovali za blázna, byla zatím silnější.

Před přáteli se smála a žertovala. Dorotka vyprávěla příhody z nemocnice, Jana bojovala o první případy a Polyxena se chlubila restaurovaným rámem obrazu. Veronika se zapojovala stejně jako dřív a pečlivě skrývala, co se jí honí hlavou.

Teprve o samotě přejela prsty po chladném kovu medailonu. „Nikam mě nevezmeš,“ zašeptala. „Zůstávám tady.“

Hluboko uvnitř však tušila, že medailon její rozhodnutí nesdílí