Budoucnost slouží minulosti

Stopy v Uhrách

Ráno přišlo studené a nezvykle tiché. Ve Vídni se teprve rozednívalo, světlo se lámalo o vysoká okna Hofburgu a v chodbách byl ještě noční chlad. Bert, Myklóš a Filip už byli připravení na cestu. Na sobě měli pláště, u pasu zbraně a v hlavách víc otázek, než by si kdo z nich přál. Nejdřív zamířili k arcivévodovi.

V pracovně už na ně Matyáš čekal. Stál u stolu, rovný, přísný, jako by od rána neudělal nic jiného než přemýšlel o jejich odjezdu. Vedle něj byl Klesl. Před sebou měl rozložené listiny, ale bylo na něm vidět, že myšlenkami bloudí jinde. Když vstoupili, zvedl hlavu až po chvíli.

„Tak tedy odjíždíte.“

Bert se lehce uklonil.

„Ano, Výsosti.“

Matyáš vzal do ruky pergamen opatřený pečetí a podal ho Myklóšovi.

„Tohle si vezmete s sebou. Nese mou pečeť a dává vám právo jednat mým jménem. Kdekoliv v Uhrách se jím prokážete, můžete vyslýchat, prohledávat, zabavovat zboží i listiny, zadržet podezřelé a vyžádat si pomoc úředníků i vojska.“

Filip na ten pergamen chvíli jen zíral.

„To znamená… opravdu všechno?“

Matyáš se na něj podíval chladně.

„To znamená přesně to, co jsem řekl. Máte volnou ruku. A s ní i plnou odpovědnost. Jestli tam něco pokazíte, dopadne to i na mě. Tak se postarejte, aby k tomu nedošlo.“

Myklóš listinu přijal.

„Rozumíme.“

Matyáš přešel o krok dál a zadíval se na všechny tři.

„Chci Riedla. Zjistěte, kudy tečou peníze, kdo přesouvá listiny a kdo v Uhrách kryje špínu, která sahá až sem. A najdete-li něco důležitějšího, nepůjde to po poslu. Přivezete mi to osobně.“

„Ano, Výsosti,“ řekl Bert.

Klesl se nepatrně pohnul, jako by se probudil z vlastních úvah. Bert si toho všiml.

„Otče Klesle?“

Klesl k němu zvedl oči.

„Jen přemýšlím.“

„Pořád o té listině?“ zeptal se tiše Myklóš.

Matyáš po něm hned střelil pohledem.

„O jaké listině?“

Na okamžik se v místnosti všechno napjalo. Klesl odpověděl klidně; hlas se mu ani nezachvěl.

„O starém záznamu, Výsosti. Zatím bez jistoty. Nechtěl jsem vás zatěžovat dohady.“

Matyáš si ho změřil, ale dál se nevyptával.

„Dobře. Dohady mi noste až ve chvíli, kdy z nich uděláte jistotu.“

Klesl jen sklonil hlavu. Přesto vypadal ještě zamyšleněji než předtím. Bertovi to neuniklo, ale teď nebyl čas se v tom vrtat.

Matyáš položil ruku na hranu stolu.

„Ještě něco. V Uhrách dávejte pozor, komu věříte. Tam se úsměv a zrada občas nosí ve stejné tváři.“

„Budeme opatrní,“ řekl Myklóš.

Matyáš krátce přikývl.

„Tak jeďte. A vraťte se živí.“

Bylo to strohé, ale zaznělo v tom víc než rozkaz. Bert to pochopil. Myklóš také. Filip jen rychle narovnal ramena, jako by ho ta věta zastihla nepřipraveného.

Když už se otáčeli ke dveřím, Klesl se zvedl a došel až k nim.

„Počkejte.“

Zastavili se. Klesl ztišil hlas.

„Všímejte si každé pečeti, starého erbu i jména, které zní nenápadně. Někdy právě to bývá klíč.“

Bert se na něj zadíval.

„Něco jste našel?“

„Ještě ne.“

„Ale něco tušíte.“

Klesl se na okamžik odmlčel.

„Ano. A právě to se mi nelíbí.“

Pak poodstoupil a zase nasadil výraz, přes který nešlo nic přečíst.

Od arcivévody zamířili rovnou k Veronice. Chodby už pomalu ožívaly, služebnictvo nosilo džbány, dřevo do kamen i snídani pro ty, kdo si mohli dovolit zůstat v teple. Z nádvoří sem doléhal dusot kopyt a tlumené hlasy vojáků. Dole už připravovali koně.

Marta jim otevřela a na nic se neptala. Veronika seděla na posteli opřená o polštáře. Byla ještě bledá, ale v očích měla zase svůj známý výraz, který vždycky znamenal jediné. Už přemýšlela, jak obejít všechno, co jí kdo zakáže.

Jakmile je uviděla, přejela je pohledem od hlavy k patě.

„Tak už jedete.“

„Ano,“ řekl Bert.

Marta přistoupila k Myklóšovi a podala mu plátěný balíček.

„Tady máte bylinky. Na rány, horečku a zánět. A tohle taky.“

Z kapsy vytáhla malou nádobku a vložila ji Filipovi do ruky.

„Hojivá mast. Na řezné rány, odřeniny a spáleniny. Mažte s tím střídmě, není toho moc.“

Filip si ji opatrně prohlédl.

„Děkujeme.“

„Poděkuješ, až ti to zachrání kůži,“ odsekla Marta.

Veronika se pousmála.

„Skoro mile.“

Marta se na ni podívala.

„Nenech se zmást.“

Myklóš položil balíček ke svým věcem.

„Budeme si dávat pozor.“

„To bych vám doporučovala,“ řekla Marta.

Veronika se zadívala na pergamen s pečetí.

„Takže vám opravdu něco dali.“

„Víc než něco,“ odpověděl Bert. „Máme právo jednat jménem arcivévody.“

V jejím pohledu se mihl zájem.

„Tak to je horší, než jsem myslela.“

„To už bylo i předtím,“ řekl tiše Myklóš.

Na chvíli se rozhostilo ticho. Pak Marta založila ruce na prsou a podívala se přímo na Veroniku.

„A teď ty. Budeš ležet.“

Veronika nakrčila obočí.

„To určitě.“

„Ano,“ řekla Marta pevně. „Přesně to. Budeš ležet, odpočívat a ani se nehneš.“

„To se ti snadno říká.“

„Mně ano. Tobě to půjde hůř, ale zvládneš to.“

Veronika si odfrkla.

„Já nemám čas ležet.“

„A tvoje tělo zase nemá čas na tvoje nápady.“

Filip sklopil hlavu, aby nebylo vidět, že se skoro směje. Marta si toho všimla.

„Ty se netvař tak chytře. Tebe se to týká taky. Jakmile se někde řízneš, vyčistíš to a zavážeš. Ne že to přejdeš a pak budeš skuhrat.“

„Já neskuhrám.“

Bert se na něj podíval.

„To tedy skuhráš.“

„Jen občas.“

Veronika se znovu zadívala na Berta a Myklóše.

„Budete mě informovat.“

„Budeme,“ řekl Myklóš.

„Pravidelně,“ dodal Bert.

„A nic nezamlčujte.“

Bert se pousmál.

„To nemůžeme slíbit.“

„Tak to slibte aspoň přiměřeně.“

„Dobře. Přiměřeně.“

Veronika zavrtěla hlavou, ale bylo vidět, že z nich víc stejně nedostane.

Filip přešlápl blíž k posteli.

„Dávej na sebe pozor.“

Otočila k němu hlavu a v očích se jí na chvíli objevilo něco měkčího.

„Ty taky. A neschovávej se pořád za ostatní.“

„Já se neschovávám.“

„Ne?“

„Jen stojím tam, kde je to rozumné.“

Bert si odfrkl.

„Hezky řečeno. Hlavně když je to vždycky krok za mnou.“

„Náhoda.“

„Jistě.“

Marta protočila oči.

„Jestli jste se už rozloučili jako děti na pouti, možná by bylo dobré vyjet, dokud je ráno.“

Myklóš sklonil hlavu k Veronice.

„Vrátíme se.“

„Tak se vraťte vcelku,“ řekla tišeji. „Nemám náladu sbírat vás po cestách.“

Bert se k ní naklonil o něco blíž.

„A ty budeš ležet.“

„Nebudu.“

„Veroniko.“

„Berte, nezkoušej to.“

Marta si odkašlala.

„Já to zkoušet budu. A uspěju.“

Veronika po ní střelila pohledem.

„O tom silně pochybuju.“

„To je v pořádku. Pochybuj vleže.“

Tentokrát se pousmál i Myklóš. Jen krátce, ale přece.

Pak už nezbývalo nic, co by šlo protahovat. Otočili se ke dveřím. Filip vyšel první, za ním Myklóš. Bert se zdržel poslední. Chvíli se na Veroniku díval, jako by chtěl něco dodat, ale nakonec jí jen krátce stiskl rameno a odešel.

Dveře se už skoro zavřely, když se z pokoje ozval její hlas.

„Až to půjde, přijedu za vámi!“

Bert se zastavil, ale neotočil se.

„Právě proto musíme být rychlejší.“

Pak vykročil dál. Na chodbě zavládlo krátké ticho, které vzápětí přerušil Martiin rázný hlas z pokoje. Nebylo jí sice rozumět každé slovo, ale tón stačil. Filip se neubránil pousmání, Myklóš pevněji sevřel balíček s bylinami a Bert pokračoval dál a neohlédl se.

Dole na nádvoří už čekali koně. Ranní vzduch byl ostrý, obloha bledá a Vídeň za hradbami se teprve probouzela. Před nimi ležela cesta do Uher, dlouhá, nejistá a plná věcí, které se na první pohled neukazovaly. A právě to bylo ze všeho nejhorší.

Jakmile vyjeli z nádvoří, Hofburg jim zůstal za zády rychleji, než by si Bert přál. Ještě před chvílí stáli v teple chodeb a teď jim ranní vzduch lezl pod pláště a štípal do tváře. Vídeň se teprve probouzela. Někde bouchaly okenice, od stánků už táhla vůně pečiva a mezi domy se válel chlad, který se držel u země jako naschvál.

Filip se ohlédl přes rameno.

„No výborně. Tak už fakt jedem.“

Bert ani nehnul hlavou.

„Neříkej. Já myslel, že jsme si vyjeli na ranní projížďku.“

„Tak promiň, že poznám rozdíl.“

„To je u tebe nový.“

Myklóš koutkem úst skoro neznatelně cukl.

„Nechte ho. Ještě se úplně neprobudil.“

Filip se na něj hned podíval.

„Já jsem vzhůru.“

„To tě šlechtí,“ utrousil Bert. „Protože rozum zatím nikde.“

„Ty jsi po ránu vždycky takhle milej, nebo si to schováváš jen pro mě?“

„Jen pro tebe. Ostatní si to nezaslouží.“

Filip si odfrkl a přitáhl si plášť blíž k sobě. Vyjeli z rušnějších ulic a zamířili na cestu k východu. Domy pomalu řídly, kolem se otevírala pole, nízké zídky a holé stromy. Kopyta dutě narážela do ztvrdlé cesty a chvíli je doprovázelo jen tohle pravidelné tlumené dunění.

Myklóš po čase vytáhl pergamen od Matyáše a znovu se na něj podíval.

„Tohle nám otevře dost dveří.“

Bert se ušklíbl.

„A dost jich zabouchne.“

Filip se naklonil v sedle blíž.

„Stejně je to dobrý. Ještě včera jsem spal skoro ve skříni a dneska jedu s listinou, kvůli který se budou všichni tvářit důležitě.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Ne kvůli tobě. Kvůli pečeti.“

„Dobře, to už jsi říkal. Nemusíš mi kazit každou hezkou myšlenku.“

„Musím. Jinak bys jich měl moc.“

Myklóš pergamen zase složil.

„Na tohle si rychle nezvykej. Moc vypadá hezky jen z dálky.“

Filip si odfrkl.

„Ty to říkáš, jako bys s ní měl osobní problém.“

„Lidi s ní mívají osobní problém vždycky.“

„A ty ne?“

„Já mám problém hlavně s lidmi.“

Bert se uchechtl nosem.

„Přesně.“

Filip si promnul ruce.

„Vy dva jste od rána jak starý báby.“

„A ty jak podvyživený štěně,“ řekl Bert.

„Aspoň nejsem protivnej.“

„Ještě ne. Den teprve začal.“

Cesta ubíhala a s ní i ticho, které mezi nimi čas od času sedlo samo od sebe. Bert měl oči pořád v pohybu. Nejen před sebou, ale i po stranách, po každém vozu, jezdci, po křoví, po cestách, které se odpojovaly od hlavní trasy. Filip si toho chvíli nevšímal, ale nakonec už to nevydržel.

„Ty se od chvíle, co jsme vyjeli, tváříš, jako by na nás měl z každé škarpy vyskočit vrah.“

„To by ještě bylo milý,“ řekl Bert.

Filip po něm otočil hlavu.

„Milý?“

„Aspoň bys ho viděl.“

„Ty mě fakt umíš uklidnit.“

„To není moje práce.“

Myklóš se rozhlédl po cestě.

„Myslíš, že o našem odjezdu vědí?“

Bert pokrčil ramenem.

„Ve Vídni někdo ví všechno vždycky. Jen záleží, kdo to prodá dál.“

„No to je nádhera,“ zamumlal Filip. „Člověk ani nevyjede a už je zboží.“

„Ty nejsi zboží,“ řekl Bert. „Ty jsi přítěž.“

Filip se na něj zadíval dotčeně.

„To si budu pamatovat.“

„To je dobře. Aspoň si něco zapamatuješ.“

Po chvíli Filip znovu promluvil.

„Marta ji stejně neudrží.“

Bert si povzdechl.

„Ne.“

„Tak proč jste to na ni oba vůbec zkoušeli?“

„Ze slušnosti,“ řekl Bert.

„Ze zvyku,“ dodal Myklóš.

Filip se uchechtl.

„Ze zoufalství.“

Bert se po něm podíval.

„Taky.“

Myklóš pak trochu zvážněl.

„Klesl něco víc tuší.“

„Ano,“ řekl Bert.

„A nelíbí se mu to.“

„Jemu se nelíbí skoro nic.“

„Tentokrát míň než obvykle.“

Filip rozhodil rukou.

„Mně by se zase líbilo, kdybyste občas mluvili normálně. Pořád jen něco tušíte, víte a neřeknete.“

„To je dospělost,“ řekl Bert suše.

„To je otravnost.“

„Někdy je to totéž.“

Filip si poposedl v sedle.

„Slíbili jste mi, že už žádný poloviční pravdy nebudou.“

Bert chvíli mlčel. Pak si upravil rukavici a řekl klidněji:

„Dobře. Klesl si myslí, že nejde jen o obchod, víno a listiny. Že je v tom něco staršího.“

Filip zkřivil pusu.

„Výborně. Takže místo obyčejnýho průšvihu máme starý průšvih. To člověka hned zahřeje.“

Myklóš se skoro pousmál.

„Začínáš to chápat.“

„Já to chápu až moc. Mě hlavně děsí, že vy dva na to koukáte, jako by to byla běžná středa.“

„Dneska není středa,“ řekl Bert.

„Ty jsi fakt hroznej.“

„Ano.“

Filip chvíli mlčel, pak sklopil oči k uzdě.

„A ta Anna?“

To už umlčelo i ty dva.

„Ta z dopisu,“ dodal, když nikdo hned neodpověděl.

„Víme,“ řekl Bert.

„A souvisí to s Veronikou?“

Bert neodpověděl hned.

„Nevím.“

Filip si odfrkl.

„To tvoje nevím vždycky znamená, že si myslíš něco blbýho, ale ještě to nechceš říct.“

Myklóš na něj pohlédl bokem.

„To ses naučil rychle.“

„Musel jsem. S váma je to otázka přežití.“

Bert se zadíval před sebe.

„Myslím si jen, že kolem ní je moc věcí, které vypadají jako náhoda.“

Filip si promnul nos.

„A já začínám mít pocit, že náhoda je jen hezký slovo pro malér.“

„Správně,“ řekl Bert. „Už se lepšíš.“

K poledni zastavili u menšího hostince při cestě. Nebyl nijak zvláštní, oprýskaná omítka, starý přístřešek, rozbité okraje schodů, ale z komína šel kouř a koně se mohli napít. To teď bohatě stačilo.

Sesedli. Filip si hned protáhl záda a udělal obličej.

„Tohle je teprve půl dne?“

„Ano,“ řekl Bert.

„Tak to večer umřu.“

„Neumřeš,“ řekl Myklóš.

Bert přehodil otěže přes kůl.

„Jen budeš konečně zticha.“

„Vy jste oba strašně povzbudivý.“

Vešli dovnitř. Uvnitř bylo teplo, pach vývaru, vína a mokrého dřeva. Pár mužů sedělo u stolů, jedna stará žena u kamen a hostinský na ně pohlédl jen tak dlouho, jak bylo potřeba. Objednali si jídlo, chleba, sýr, vývar a vodu. Filip se pustil do chleba skoro hned.

„Konečně něco rozumnýho.“

Bert si sedl naproti němu.

„Ty bys jedl i při zatýkání.“

„Přesně. K čemu je vyšetřování, když člověk chcípne hlady?“

Myklóš se koutkem oka podíval ke dveřím.

„Ten hostinský si nás měří.“

Filip se hned chtěl otočit.

„Kde?“

Bert po něm střelil pohledem.

„Neotáčej se.“

„Tak jak to mám asi zjistit? Mám si vyrůst oči vzadu?“

„To by se ti hodilo.“

„Tobě by se hodilo trochu lidskosti.“

„Tu jsem nechal ve Vídni.“

Myklóš vstal, jako že si jde pro vodu, a při té příležitosti prošel blíž ke dveřím. Když se vrátil, pomalu se posadil zpátky.

Bert na něj pohlédl.

„Tak?“

„Zatím jen zvědavý. Nebo to umí dobře schovat.“

Filip si ukousl kus sýra.

„Výborně. Buď je jen zvědavej, nebo nebezpečnej. Člověk si fakt vybere.“

Do hostince mezitím vešel další muž, vysoký, zaprášený, s pláštěm, který pamatoval lepší časy. Posadil se o pár stolů dál, objednal si víno a rozhlédl se po místnosti až příliš pečlivě. Jeho pohled se na okamžik zdržel na Myklóšově brašně.

Filip ztišil hlas.

„Toho neznáme.“

„Tak se na něj přestaň dívat,“ řekl Bert, „nebo mu rovnou zamávej.“

„Já se nedívám.“

„Filipe, ty ses otočil skoro celej.“

„Jen trochu.“

„To bylo moc i na trochu.“

Myklóš si utřel ruce.

„Dojíme a pojedeme.“

Filip zvedl oči ke stropu.

„Vy si neumíte užít ani oběd.“

„My jsme si tě nevzali na výlet,“ řekl Bert.

„To už chápu delší dobu.“

Jakmile dojedli, vyšli ven. Bert dotahoval řemeny u sedla, když koutkem oka zahlédl, že muž z hostince vyšel taky. Zastavil se pod přístřeškem a dělal, že si upravuje rukavici.

Myklóš nasedl.

„Máme společnost?“

„Možná.“

Filip se rychle vyšvihl do sedla.

„To je ten od hostince?“

„Ne, Filipi,“ řekl Bert suše. „Ten od papeže.“

Filip po něm hodil pohled.

„Haha. Ten od hostince.“

„Tak to řekni rovnou.“

„A co teď?“

Bert se vyhoupl do sedla.

„Teď nic. Pojedeme a uvidíme, jak moc je hloupý.“

„A když nebude?“

„Tak budeme mít práci.“

„Ty když to řekneš takhle klidně, tak mě to znervózňuje ještě víc.“

„Výborně. Aspoň budeš dávat pozor.“

Vyjeli zpátky na cestu. Muž si držel odstup, ale ne dost velký, aby to vypadalo nevinně. Bert zahnul z hlavní cesty na užší úsek mezi stromy. Když za nimi po chvíli zahnul i jezdec, bylo jasno.

Bert se neohlédl.

„Dobře. Teď už to náhoda není.“

Myklóš přikývl.

„Ještě chvíli ho necháme za námi.“

Filip sevřel otěže.

„A já mám dělat co?“

„Tentokrát nic chytrýho.“

„To je dost širokej zákaz.“

„Tak ho neporuš.“

Filip si odfrkl.

„To je hezký. Člověk s váma riskuje krk a ještě mu ani nevěříte.“

Bert se na něj podíval.

„Nevěříme.“

„To jsem nemusel slyšet nahlas.“

„Tak ses neměl ptát.“

Před nimi se cesta stáčela k pásu starých dubů a za nimi se pořád držel jezdec v zaprášeném plášti. Slunce už stálo výš, stíny se zkrátily a vzduch mezi nimi začal těžknout. Teď už bylo jisté, že nejde jen o cestu do Uher. Někdo o nich věděl dřív, než se dostali pořádně za Vídeň. A to nebyl dobrý začátek.

Jeli už dlouho a únava se začínala ozývat víc, než by kdo přiznal nahlas. Koně ztěžkli v kroku, cesta se táhla a den se pomalu skláněl k večeru. Bert si toho jezdce všiml znovu až po delší době. Nebyl blízko. Držel se vzadu, pokaždé tak daleko, aby to ještě mohlo být náhodou. Jenže náhoda se většinou neopakuje celý den.

Neřekl nic hned. Jen občas změnil tempo, jednou nechal koně přejít do svižnějšího klusu, pak je zase zadržel. Myklóš si toho všiml dřív než Filip, ale taky mlčel. Až když se po další hodině v dálce znovu mihla stejná postava, Filip si podrážděně odfrkl.

„Ten za náma jede už od poledne, ne?“

Bert pokrčil ramenem.

„Možná.“

Filip po něm hodil pohled.

„Ty jednou umřeš na svoje možná.“

„A ty na svoje kecy,“ odvětil Bert klidně.

Myklóš se ohlédl jen krátce, skoro ledabyle.

„Viděl jsem ho.“

„No sláva,“ zabručel Filip. „Takže nejsem slepej.“

„To nikdo netvrdil,“ řekl Bert. „Jen býváš pomalejší.“

Filip si odfrkl a přitáhl si plášť těsněji ke krku.

„Já jsem jen jedinej, kdo se nebojí říct nahlas, že je to podezřelý.“

„Ty se nebojíš říct nahlas vůbec nic,“ utrousil Bert.

Pak už znovu mlčeli. Nebylo co dodat. Ten muž se nepřibližoval, nezkoušel je předjet, jen se čas od času znovu ukázal tam, kde ho bylo ještě možné přehlédnout. A právě to Bertovi stačilo.

K večeru se před nimi konečně začal zvedat Prešpurk. V dálce se rýsovaly hradby, věže a střechy, nad nimi matné nebe, do kterého se pomalu vpíjelo šero. Filip si vydechl tak hlasitě, že to nešlo přeslechnout.

„Konečně nějaký město.“

„Ještě nejsme uvnitř,“ řekl Bert.

„Ale už to aspoň tak vypadá.“

„To ještě nic neznamená.“

Jakmile se přiblížili k bráně, bylo jasné, že přijeli pozdě. Na ochozu hořely pochodně, vrata byla zavřená a stráže už neměly nejmenší chuť komukoliv vycházet vstříc. Myklóš zkusil listinu, pečeť i klidný hlas, ale nepohnulo to s nimi ani o píď.

„Po setmění se neotvírá,“ řekl strážný shora. „Ráno.“

„Jedeme jménem arcivévody,“ odvětil Myklóš.

„Tak mu to ráno vyřiďte.“

Filip si zamumlal něco pod nosem.

„Příjemnej jak vyrážka.“

Bert zvedl oči ke strážnému.

„Je tu otevřeno aspoň něco? Hostinec? Stáj?“

Muž si je přeměřil, pak mávl rukou podél hradeb.

„Nevěstinec. Jestli vám nevadí, co je to za místo.“

Vedle něj se druhý strážný uchechtl.

„To najdete i potmě. Ta bílá omítka svítí široko daleko.“

Filip se zamračil.

„Nevěstinec?“

„Nevěstinec,“ upřesnil první strážný.

Filip zrudl skoro okamžitě.

„Já vím, co je nevěstinec.“

Bert otočil koně.

„Tak výborně. Aspoň tě dneska nemusíme vzdělávat.“

„Ty jsi vážně dar,“ utrousil Filip.

„Já vím.“

Rozjeli se podél hradeb. Na druhé straně zdi bylo slyšet tlumené hlasy, smích, někde štěkl pes. Večer už se usadil naplno a světlo zůstávalo jen tam, kde ho držely lucerny a pochodně. Bert se u brány ohlédl jen jednou. Ten jezdec tam pořád byl. Dál od nich, v šeru, ale nezmizel. To mu stačilo.

Pak dům uviděli.

Stál trochu stranou, jako by nepatřil ani k městu, ani k cestě. Bílá omítka na něm byla vidět i v šeru, světlejší než všechno kolem. V oknech hořelo několik světel, u dveří visela lucerna a pod ní postávali dva muži, kteří rozhodně nepůsobili, že jdou náhodou kolem.

Filip zpomalil.

„To je nenápadný jak labuť ve stodole.“

„Aspoň to nemusíme hledat,“ řekl Myklóš.

Bert ale neodpověděl. Zadíval se na levou stranu domu, kousek od rohu, tam, kde byla omítka oprýskaná a pod ní prosvítala starší zeď. Něco v něm sebou trhlo. Ten pocit znal.

Sesedl, nic neřekl a přešel blíž. Rukou setřel ze zdi prach a tenkou vrstvu špíny. Pod ní se ukázala vyrytá značka, už skoro setřená časem, ale pořád čitelná dost.

Myklóš sesedl hned za ním.

„Co je?“

Bert ještě chvíli hleděl na znamení, než odpověděl.

„Runa času.“

Filip zůstal v sedle a nevěřícně zamrkal.

„Počkej. Tady? U nevěstince?“

Bert se narovnal.

„Ano.“

Filip vykulil oči na dům, pak na zeď a zase na ně.

„To si ze mě děláte srandu.“

„Ne,“ řekl Myklóš tišeji, než mluvil dosud. „A právě to není dobré.“

Bert přejel pohledem bílou fasádu, osvětlená okna i dveře, za kterými to žilo víc, než by v tuhle hodinu čekal. Značka tam nebyla náhodou. A jestli nebyla náhodou ona, pak nejspíš nebylo náhodou ani to, že sem dorazili právě dnes večer.

Bert ještě chvíli hleděl na vyrytou značku, pak od ní ustoupil a vzal koně za uzdu.

„Dovnitř.“

Filip se zamračil.

„Jako vážně?“

Bert po něm střelil pohledem.

„Ne. Budeme mrznout venku a přemýšlet o tom do rána.“

„Dobře, tak se hned nečerti.“

„Já se nečertím. To ty zníš, jako by tě sem někdo táhl násilím.“

Filip sesedl a zabouchl nohama o zem o něco prudčeji, než bylo nutné.

„Trochu.“

Myklóš si přehodil brašnu přes rameno a krátce se zadíval ke dveřím.

„Hlavně klid. Jsme unavení, ne mrtví. Potřebujeme střechu, jídlo a na pár hodin zavřít oči.“

„No tedy,“ zamumlal Filip, „skoro jako sen.“

„Tobě by stačilo i seno,“ utrousil Bert.

Vedli koně k domu. Jakmile se přiblížili, udeřilo je do nosu teplo, víno, kouř a těžká sladká vůně, která se držela kolem dveří i oken. Zpoza stěn sem doléhal ženský smích, tlumené hlasy mužů a vrznutí podlahy. Lucerna nade dveřmi se lehce pohupovala ve větru a bílá omítka v jejím světle působila skoro přízračně.

Jeden z mužů u vchodu si je pomalu změřil.

„Pozdě na návštěvu města.“

„To jsme si všimli,“ řekl Bert.

Druhý se uchechtl a zadíval se na Filipa.

„Ten je na tohle ještě mladej.“

Filip se hned narovnal.

„Nejsem.“

Bert si ani nedal práci skrýt pobavené cuknutí koutku úst.

„Tohle ti fakt pomohlo.“

Muž u dveří pokrčil rameny.

„Jestli chcete dovnitř, koně dejte dozadu do dvora. Stáj tam není žádná sláva, ale lepší než noc venku.“

Myklóš krátce přikývl.

„Díky.“

Obešli dům a dostali se do malého dvora za ním. Bylo tam víc bláta než kamení, přístřešek nakřivo, staré necky s vodou a ohrada, která držela pohromadě spíš ze zvyku než poctivou prací. Koně tam ale mohli zůstat. Bert je uvázal tak, aby na sebe viděli, a každému ještě přejel rukou po šíji.

Filip se rozhlédl.

„No, nádhera. Skoro jako císařská stáj.“

„Ty ses v císařské stáji moc neohřál, tak si nestěžuj,“ řekl Bert.

„Já si nestěžuju. Já jen obdivuju ten pokles.“

Myklóš si upravil plášť.

„Jestli máš dost řečí, pojď.“

Vrátili se ke dveřím a tentokrát vešli dovnitř.

Teplo je obalilo hned. Po celém dni v chladu to skoro bolelo. Uvnitř bylo přítmí, kouř od svící a lamp se držel nízko pod trámy, vzduch byl těžký vínem, potem, jídlem a voňavkami, které měly zakrýt všechno ostatní a tím to jen zhoršovaly. U několika stolů seděli muži, někteří sami, jiní už ne. Z rohu se ozval smích, od schodů lehké kroky a z vedlejší místnosti hudba, líná a trochu falešná.

Filip zůstal stát hned za prahem a zamrkal.

„No teda.“

Bert do něj strčil ramenem, aby se pohnul.

„Nečum.“

„Já nečumím.“

„Filipe, ty zíráš jak tele na malovaný vrata.“

„Tak promiň, že jsem tady poprvý.“

„To je na tobě to jediné překvapivé.“

Za pultem stála žena kolem čtyřicítky, silnější v ramenou, s tmavými vlasy staženými dozadu a pohledem, který během jediné chvíle spočítal jejich pláště, zbraně, únavu i to, kolik asi mají peněz. O nic se nesnažila. Nemusela.

„Copak si pánové přejí?“

Bert se zastavil u pultu.

„Pokoj. Tři lůžka, jestli máte. A jídlo.“

Žena se podívala na Filipa, pak zpátky na Berta.

„Tři lůžka? Jen na spaní?“

Filip málem zakašlal.

Myklóš zůstal klidný.

„Jen na spaní.“

Žena se pousmála tím způsobem, který říkal, že už slyšela ledacos.

„Jak je libo. Pokoj nahoře najdu. Jídlo taky. Jestli chcete víno, bude lepší než postel.“

„To nebude těžké,“ zamumlal Filip.

Bert po něm střelil pohledem.

„Ty dneska fakt chceš zemřít.“

Žena se opřela dlaněmi o pult.

„A peníze?“

Myklóš sáhl do brašny a položil před ni několik mincí. Žena je přejela očima, jednu zkusmo posunula nehtem a pak přikývla.

„Dobře. Večeři vám pošlu ke stolu, nebo nahoru?“

Bert se krátce rozhlédl po místnosti. Všiml si dvou mužů u zadní stěny, jedné ženy na schodech a mladého sluhy, který se tvářil, že leští pohár, ale poslouchá víc, než by měl.

„Tady.“

Žena se pousmála.

„Jak chcete.“

Pak kývla na děvče, které se mihlo kolem.

„Luca, ukaž pánům stůl.“

Dívka jim mlčky ukázala místo stranou, ne úplně v rohu, ale dost bokem, aby měli přehled o dveřích i schodech. Bert si toho všiml hned. Myklóš taky.

Filip se posadil a sklonil hlas.

„Dobře. Řeknu to jednou. Je to tu divný.“

Bert se opřel lokty o stůl.

„Jsme v nevěstinci s runou času na zdi. Bylo by divný, kdyby nebylo.“

Filip se zamračil.

„Dobře, ale víš, jak to myslím.“

„Bohužel.“

Myklóš položil brašnu k noze.

„Nejdřív jídlo. Pak pokoj. Pak se rozhodneme, co dál.“

Filip se rozhlédl po sále a pak se naklonil blíž.

„A co ten chlap venku?“

Bert ani nehnul hlavou.

„Jestli nás sledoval až sem, ví, kde jsme.“

„To je uklidňující.“

„Nikdo netvrdil, že budeš klidný,“ řekl Bert.

Od schodů se znovu ozval smích a někde za nimi cinklo sklo o dřevo. Večer kolem nich běžel dál, jako by sem nepatřilo nic neobvyklého. Jenže Bert cítil přesný opak. Od chvíle, kdy uviděl runu, měl v sobě ten známý, nepříjemný pocit, že sem nepřijeli náhodou. A že dveřmi právě neprošli do obyčejného domu.

Večeři jim přinesli rychleji, než Bert čekal. Hrubý chléb, misu teplého masa, cibuli, sýr a džbán vína. Filip se do jídla pustil hned, jako by mu ho chtěl někdo sebrat, Myklóš jedl klidněji a Bert přitom sledoval sál, schody i dveře.

Hudba z vedlejší místnosti už utichla. Zůstaly jen hlasy, sem tam smích a cinknutí poháru. Pak se k jejich stolu pomalu přiblížila jiná žena než ta za pultem. Byla mladší než hostinská, upravená, čistá, s pečlivě sčesanými vlasy a klidným pohybem. Nepůsobila jako někdo, kdo tu jen obsluhuje. Spíš jako někdo, kdo sem patří jinak než ostatní.

Posadila se k jejich stolu, aniž čekala na vyzvání, vzala džbán a začala jim dolévat víno. Usmívala se, ale v očích měla něco, co Bertovi nebylo po chuti.

„Já myslela, že budete čtyři.“

Filip přestal žvýkat. Myklóš zvedl oči od talíře. Bert zůstal klidný, jen zbystřil.

Žena dolila i jemu a pak jen tak, lehce, skoro mimochodem pronesla:

„Ten čas tak strašně rychle utíká.“

Bert jí odpověděl stejně lehce, jako by šlo o nic.

„Kéž by se mohl vrátit zpátky.“

Žena se pousmála, spokojeněji než předtím.

„Nechám vám připravit koupel a pokoje. Nebojte, budete mít klid. Nikdo vás otravovat nebude, pane Eusebie.“

Filip prudce zvedl hlavu. Myklóš nehnul ani brvou, ale ruka mu sjela blíž k brašně. Bert teprve teď natáhl ruku a chytil ženu za zápěstí. Sevřel ho pevně; neudělal přitom jediný pohyb navíc.

„Valdštejn.“

Žena se podívala na jeho ruku, pak na něj. Nevytrhla se. Jen nepatrně naklonila hlavu, jako by si právě srovnala, co jí nesedí.

„Hm. Takže změna.“

Bert ji pustil.

„Eusebius nepřijel.“

Žena se usmála o něco méně, ale klid jí zůstal.

„To jsem si všimla.“

Na okamžik bylo ticho.

Pak vstala.

„Promluvíme si vzadu.“

Odešla stejně tiše, jako přišla.

Děvče je vedlo úzkou chodbou za schodištěm, dál od hluku sálu, hudby a ženského smíchu, který sem doléhal už jen tlumeně. Vzadu bylo tepleji, vlhčeji a ve vzduchu se držela pára s bylinami. Pod nohama vrzala prkna a Filip se otáčel tak poctivě, až to vypadalo, že si jednou ukroutí hlavu. Myklóš na tom nebyl o moc lépe, jen to uměl dělat méně nápadně. Bert šel první a neohlédl se ani jednou.

Filip ještě hodil pohled přes rameno tam, odkud sem doléhal smích.

„Tak tohle je služební cesta jak víno.“

Bert ani nezpomalil.

„Ty jsi tady na vyšetřování. Ne na pastvu pro oči.“

„Já jen koukám.“

„Právě.“

Myklóš se uchechtl.

„Nech ho. Je mu šestnáct.“

Filip se hned narovnal.

„To neznamená, že jsem slepej.“

„To ne,“ řekl Bert. „Jen pomalej.“

Děvče otevřelo dveře a pustilo je dovnitř. Lázeň byla větší, než čekali. Dvě velké kádě plné horké vody, lavice podél stěn, vědra, džbery, čistá plátna a tolik páry, že se držela pod trámy jako nízký mrak. Filip se ve dveřích zarazil tak prudce, až do něj Myklóš málem vrazil.

„No teda.“

Myklóš přejel pohledem po kádích, ručnících i teplé místnosti.

„Tak tohle jsem po dnešku nečekal.“

„Ty jsi po dnešku nečekal už vůbec nic,“ řekl Bert a dál nic nekomentoval. Začal si sundávat opasek s kordem.

Filip hodil plášť na lavici a pustil se do jezdeckých bot. Chvíli s nimi zápasil, pak se zapřel až moc, jedna bota povolila najednou a on zavrávoral dozadu. Narazil ramenem do lavice, nad hlavou něco zašustilo a z háku se mu přímo na obličej sesunulo složené plátno i ručník. Do toho ještě loktem srazil malý džber, který se skutálel po zemi.

Myklóš vyprskl smíchy jako první.

„To bylo rychlý.“

Zpod ručníku se ozvalo dotčeně:

„Nikdo nic neviděl.“

Bert se ani neotočil.

„Všichni.“

Filip si strhl plátno z hlavy.

„Ta bota byla zlá.“

„Ne,“ řekl Bert. „Jen ty jsi nešikovnej.“

Myklóš se pořád culil.

„Musím uznat, že jsi tu místnost oživil hned po příchodu.“

„Jestli se budeš smát ještě chvíli, tak tě v té kádi utopím.“

„To zkus. Aspoň umřu čistej.“

Filip po něm hodil druhou botu. Myklóš uhnul a bota s tupým bouchnutím trefila vědro u stěny. To se převrátilo a voda se rozlila po podlaze.

Bert se konečně otočil.

„Výborně. Ještě jsme se ani nesvlíkli a ty už boříš zařízení.“

Filip pokrčil rameny.

„Aspoň je tu teď vody víc.“

„A rozumu pořád stejně málo,“ odvětil Bert.

Myklóš si mezitím sundával kabátec, ale koutkem oka ještě stihl mrknout ke dveřím, kde před chvílí zmizelo děvče.

„Nevím, co je horší, jestli tohle místo, nebo to, že odsud budu odcházet čistej a zklamanej zároveň.“

Filip po něm otočil hlavu.

„Ty ses taky koukal.“

Myklóš nadzvedl obočí.

„A co jako? Nejsem mrtvej.“

„Tak hlavně že tady děláte chytrýho jen ze mě.“

Bert si stáhl košili přes hlavu a odložil ji stranou.

„Rozdíl je v tom, že my dva zvládneme koukat a přitom nespadnout do lavice.“

Filip se zamračil.

„To bylo jednou.“

„Bylo to před chvílí,“ připomněl suše Bert.

Myklóš už stál u kádě a ponořil do vody ruku.

„Horká.“

„Skoro tě to překvapilo,“ utrousil Bert.

„Jen jsem si chtěl ověřit, že Filip nezačne ječet první.“

„Já neječím.“

„Ne?“ řekl Bert. „Tak vlez.“

Filip se zatvářil, že mu nikdo nebude poroučet, vlezl do kádě moc rychle a hned sebou škubl.

„No dopr…“

Bert se uchechtl.

„A je to tady.“

„To pálí!“

„To je horká voda. To má ve zvyku.“

Myklóš si sedl do druhé kádě opatrněji a vydechl tak spokojeně, až to skoro znělo neslušně.

„Tak dobře. Za tohle tomu baráku odpouštím hodně.“

Filip se pořád sunul níž do vody a tvářil se u toho, jako by podepisoval smlouvu s ďáblem.

„Já ne. Já mu odpustím, až dostanu ještě jednou najíst.“

Bert vlezl do své kádě jako poslední. Jakmile se ponořil, ramena mu klesla a na okamžik zavřel oči. Jen na vteřinu. Pak je zase otevřel a zadíval se před sebe, jako by i odpočinek bylo potřeba hlídat.

Filip se o něj opřel pohledem a rozvalil se víc, než bylo moudré.

„Ty se neumíš uvolnit ani v kádi, co?“

„Tohle není uvolnění.“

„No jasně. To je vojenská operace.“

Myklóš si přejel mokrou rukou po obličeji.

„Já bych teď klidně odpřisáhl věrnost komukoliv, kdo mi přinese další horkou vodu.“

„To si zapamatuju,“ řekl Bert. „Až tě budeme chtít prodat.“

Filip se rozesmál.

„To by nešlo. Kdo by tě pak poslouchal?“

„Ty neposloucháš už teď.“

„Poslouchám. Jen tě ignoruju.“

„To není totéž.“

„Pro mě ano.“

Chvíli bylo slyšet jen šplouchání vody a Filipovo funění, když si urovnával nohy v kádi, která mu byla o něco menší, než by si přál. Pak se ozvalo další tupé bouchnutí. Filip škubl nohou, kolenem narazil do boku kádě a z lavice vedle něj sklouzl malý džber rovnou na zem.

Myklóš se znovu rozesmál.

„Ty fakt nevydržíš pět minut bez nehody.“

Filip se chytil za koleno.

„Ta kádě útočí.“

„Ne,“ řekl Bert. „Jen se brání.“

„Vy jste oba strašní.“

„A přesto s náma jedeš,“ poznamenal Myklóš.

Filip si odfrkl a opřel hlavu o okraj.

„To je moje životní chyba.“

„Jedna z mnoha,“ řekl Bert.

Od chodby se ozval ženský smích. Filip zvedl hlavu jako lovecký pes, Myklóš koutkem oka taky střelil ke dveřím. Bert nehnul ani brvou.

Filip si toho všiml.

„Ty ses ani nepodíval.“

„A měl jsem?“

„No… neříkám že měl, ale mohl.“

„Nemusel.“

Myklóš se pousmál.

„Bert má jiné starosti.“

„Bert je kus kamene,“ zamumlal Filip.

„To říká ten, co spadl při sundávání bot,“ odvětil Bert.

Filip si cák­l vodu do obličeje.

„Tohle mi budete připomínat ještě v Uhrách, co?“

„Ano,“ řekli Bert i Myklóš téměř současně.

To už rozesmálo i Filipa, i když nerad.

Pak se mezi nimi na chvíli usadilo něco příjemnějšího. Teplo z nich tahalo únavu, ztuhlost i celou cestu. Filip si promnul lýtko a zavrčel spokojeněji než předtím.

„No dobře. Přiznávám. Tohle je skvělý.“

„Konečně z tebe vypadlo něco rozumnýho,“ řekl Bert.

„Nefandi si. To bylo naposled.“

Myklóš zvedl pohár, který tu někdo nechal na lavici vedle kádě, přivoněl k němu a napil se.

„Víno je slušné.“

Filip hned natáhl ruku.

„Dej sem.“

„Ty ještě nejsi plnoletej.“

„Myklóši.“

„No dobře.“

Podal mu pohár. Filip se napil, zakuckal se a snažil se tvářit, že nic.

Bert se na něj podíval.

„Silný?“

„Ne,“ vypravil ze sebe Filip a znovu zakašlal. „Jen jsem se nadechl blbě.“

„Jistě.“

Myklóš si opřel hlavu o dřevo a chvíli mlčel. Pak pootočil hlavu k Bertovi.

„Proč mluvila o nějakým čase?“

Filip hned zpozorněl.

„Ano. Mě taky. Jaký čas?“

Bert si přejel mokrou rukou po šíji.

„To bylo heslo.“

Filip zamrkal.

„Jaký heslo?“

Bert se na něj podíval jen krátce.

„Takový, který stačilo znát.“

„To je teda vysvětlení jak víno.“

„Stačí,“ řekl Bert klidně. „Máme tady svoje lidi.“

Myklóš ho chvíli sledoval, ale dál do toho netlačil.

„Dobře.“

Filip se tvářil, že mu to stačí taky. Jen přikývl, opřel hlavu o okraj kádě a zabručel něco o tom, že hlavně když jejich lidi nosí horkou vodu a slušné víno. V očích už ale měl jiný výraz. Nebyl hlučný ani uražený. Spíš mu to začalo šrotovat v hlavě.

Od dveří se znovu ozval pohyb. Někdo venku položil čisté košile a další ručníky, pak kroky zase odešly. Filip se natáhl, aby se podíval, a málem se znovu sklouzl.

„Seď,“ řekl Bert.

„Já sedím.“

„Zatím.“

Myklóš se znovu rozesmál a zavrtěl hlavou.

„Já nevím, jestli je větší nebezpečí ten chlap, co nás sledoval, nebo Filip v kádi.“

„Jsem rád, že si mě vážíte,“ zabručel Filip.

„Tohle je naše verze lásky,“ řekl Bert.

Filip na něj chvíli zíral, pak se rozchechtal.

„Tak to máte oba dost pokřivený.“

„A přesto ti je s náma dobře,“ utrousil Myklóš.

Filip se rozvalil víc do vody, zavřel oči a spokojeně si povzdechl.

„Právě. A to mě na tom štve nejvíc.“

Dveře se otevřely. Nikdo nezaklepal a ta žena vešla dovnitř, jako by jí to tu patřilo. Hned za sebou zavřela. V tu chvíli to trklo všechny tři stejně rychle. Myklóš sjel níž do vody až po ramena, Filip se prudce ponořil skoro po bradu a oběma rukama si přitáhl vodu blíž k hrudi, jako by mu to nějak mohlo pomoct. Bert se stáhl o něco míň nápadně, ale taky se opřel hlouběji do kádě a zvedl k ní oči až po krátké vteřině.

Filip sykl.

„No tak tohle už je moc.“

Žena je přejela pohledem, klidná, upravená; ani na okamžik nezaváhala, jako by právě nevpadla třem chlapům do koupele. Pak se lehce usmála.

„Tak konečně. Už jsem si říkala, jestli vás Vídeň sežrala celé. Od Pistoria jsem dostala zprávu už před dvěma dny. Psali z Vatikánu, že má dorazit vyšetřovatel od arcivévody. Eusebius. A že je to zároveň Strážce času. Čekala jsem vás dřív.“

Bert zvedl ruku.

Jen krátce. Stačilo to.

Žena se zarazila uprostřed další věty.

Filip zamrkal.

„Co to bylo?“

„Pozdě,“ řekl Bert suše.

Žena se na něj zadívala pozorněji.

„Vy nejste všichni.“

„Ne,“ odpověděl Bert.

Filip se podíval na ni, pak na Myklóše a zase na Berta.

„Počkat.“

Nikdo mu nepomohl.

„Počkat jako co?“

Myklóš si přejel mokrou rukou po obličeji.

„To, co jsi právě slyšel.“

„To mi strašně pomohlo.“

Žena tiše vydechla.

„Myslela jsem, že jste všichni zasvěcení. Vím, kdo je Eusebius. Pistorius psal dost jasně, že má přijet jménem arcivévody a že jí máme bez dalších otázek předat zprávu. Když jste přišli jen tři a on dole odpověděl správně, vzala jsem to jako potvrzení.“

Filip se napřímil tak prudce, až vyšplouchla voda přes okraj, a hned se zase stáhl níž.

„Jaký potvrzení? Jak správně? Co se tady sakra potvrzuje?“

Bert se ani nepohnul.

„Filipe.“

„Ne. Teď už ne. Tady přijde ženská, vleze nám do koupele a začne mluvit, jako bych měl od narození v kapse nějakej návod.“

Myklóš si odkašlal, aby zakryl úsměv.

„To přirovnání sedí víc, než tušíš.“

Filip po něm střelil pohledem.

„Ty se nesměj. Ty o tom víš?“

„O budoucnosti ano,“ řekl Myklóš klidně.

„No výborně. Takže já jsem zase poslední.“

„Ano,“ řekl Bert.

„To jsi mohl aspoň jednou popřít.“

„Nechtěl jsem lhát.“

Žena zavrtěla hlavou a podívala se znovu na Berta.

„Takže strážce je jen jeden.“

Bert na ni hleděl mlčky.

Filip se otočil od ní k němu.

„Kdo?“

Bert zvedl ruku podruhé a mlčel.

Filip na něj pár vteřin jen zíral.

„Ty?“

„Ano.“

„Ty jsi Strážce času.“

„Ano.“

„Ty.“

„Pořád já.“

Filip si oběma rukama přejel po obličeji.

„Tak tohle mi měl někdo říct dřív.“

„Neměl,“ řekl Bert.

„Jak neměl? To je docela podstatná informace!“

„Pro tebe ne.“

„Pro mě zrovna dost!“

Myklóš se už neudržel a do hlasu mu vlezlo pobavení.

„Musím říct, že to bereš statečně.“

Filip po něm střelil pohledem.

„Já to neberu statečně. Já sedím nahej v kádi, nějaká ženská z Vatikánu mi tady říká, že čekala Veroniku jako Strážce času, a teď se dozvím, že místo ní tu sedí Bert a je to ten samej případ.“

„Ne ten samej,“ opravila ho žena klidně. „Jiný.“

Filip si povzdechl.

„To mi strašně pomohlo podruhý.“

Žena se tentokrát opravdu pousmála.

„Jsem spojka Custodů tady v Prešpurku. Pistorius mi poslal zprávu, že má dorazit Eusebius s pověřením od arcivévody. Čekala jsem ji. Když nepřijela ona a místo ní jste přišli vy tři, předpokládala jsem, že jste všichni ze stejného kruhu. To byla moje chyba.“

Myklóš k ní zvedl oči.

„A to heslo?“

„Věta o čase. Pistorius psal, že odpověď bude znít jako lítost. Když dole odpověděl správně, neváhala jsem.“

Filip se otočil k Bertovi.

„Takže to nebyla jen taková divná řeč.“

„Ne,“ řekl Bert.

„A tys věděl, co říct.“

„Ano.“

„A proč jsi mi neřekl, že existuje nějaký heslo?“

„Protože bys ho chtěl používat.“

„No jasně že bych chtěl!“

„Právě.“

Myklóš se uchechtl a žena tentokrát taky nedokázala úplně skrýt pobavení.

Filip si opřel čelo o okraj kádě.

„Tohle je hrozný.“

„Ještě ne,“ řekl Bert. „To přijde.“

„Ty jsi fakt kus dobráka.“

Žena se znovu zadívala přímo na Berta.

„Takže vy jste ten, se kterým mám mluvit.“

„Ano.“

„A oni?“

Bert se krátce podíval na Myklóše.

„Ten ví dost.“

Pak obrátil oči k Filipovi.

„Ten ví málo.“

„Děkuju pěkně.“

„To nebyla urážka. To byl stav.“

„To je snad ještě horší.“

Myklóš si promnul šíji.

„Co přesně mělo jít Eusebiovi?“

Žena okamžitě zvážněla.

„Zpráva o lidech, kteří v Uhrách hledají věci, jež měly zůstat zavřené. A taky o tom, že někdo už ví o přesunech listin mezi Vídní, Prešpurkem a Budínem. Nejde jen o víno a obchod. Někdo se dívá po starších stopách.“

Bert ztuhl jen nepatrně.

„Jak starých?“

„Dost na to, aby Vatikán znervózněl. A dost na to, aby Pistorius neposlal obyčejného člověka.“

Filip zvedl hlavu.

„A plán byl teda co? Že přijede Veronika, vy jí to řeknete a ona to poveze dál?“

„Ano,“ odpověděla žena. „Jenže přijeli jste vy tři, bez ní, a já si domyslela zbytek špatně.“

Filip si povzdechl tak hluboce, až to znělo skoro tragicky.

„Takže kdybys mlčela o chvíli dýl, já furt nevím nic.“

„Ano,“ řekl Bert.

„To mě fakt uklidnilo.“

Žena se otočila ke dveřím.

„Tohle už v lázni řešit nechci. Oblečte se a pojďte do zadní místnosti za kuchyní. Tam to dořekneme.“

Pak se ještě podívala na Filipa.

„A vy se zkuste cestou nepodřeknout nikomu, kdo se hezky usměje.“

Filip na ni zíral.

„To bylo mířený na mě?“

„Ano.“

„To je nespravedlivý.“

„To je přesný,“ řekl Bert.

Žena už sáhla na kliku, ale ještě se ohlédla.

„A příště mě opravte dřív.“

Bert si opřel hlavu o dřevo.

„Zkusil jsem to.“

„Málo.“

Pak odešla a zavřela za sebou.

V místnosti zůstalo na pár vteřin ticho. Jen voda, pára a Filipův pohled, který putoval od Myklóše k Bertovi a zpátky.

„Takže,“ řekl nakonec pomalu. „Veronika měla přijet jako Eusebius, ta ženská čekala ji, místo ní dorazíme my, Bert je Strážce času, Myklóš ví o budoucnosti a já jsem zase poslední, kdo se něco dozví.“

„Ano,“ řekl Bert.

Filip si zakryl obličej dlaněmi.

„Nenávidím vás oba.“

„To přejde,“ utrousil Myklóš.

„Ne, tentokrát ne.“

Bert vylezl z kádě, vzal si ručník a začal se utírat.

„Oblíct.“

Když se oblékli a vyšli z lázně, čekala už na ně v chodbě. Opírala se o stěnu, ruce volně složené před sebou, jako by tu stála odjakživa a nikam nespěchala. Filip po ní střelil pohledem hned, ale tentokrát už nic neřekl. Jen si ještě jednou srovnal košili, jako by tím mohl dohnat všechno, co se mu během poslední půlhodiny rozsypalo v hlavě.

Žena se odlepila od zdi.

„Pojďte. Na dnešek už toho bylo dost.“

Vedla je dál úzkou chodbou, po dřevěných schodech nahoru a pak k zadní části domu, kde už nebyl slyšet smích ani hudba, jen tlumené kroky a občasné zapraskání trámů. Tady bylo ticho jiné než dole. Uzavřené, klidnější, skoro jako by tenhle kus domu patřil někomu úplně jinému.

Zastavila před trojicí dveří vedle sebe.

„Tady.“

Otevřela první, pak druhé a třetí. Pokoje nebyly velké, ale byly čisté. Uvnitř stála postel, lavice, džbán s vodou, svíce a malý stolek. Po dnešním dni to vypadalo skoro přepychově.

Filip nakoukl dovnitř a hned se otočil k ní.

„Takže tohle je jako vážně pro nás?“

„Ne,“ řekla klidně. „Pro císaře. Vy tam můžete přespat omylem.“

Myklóš se neubránil úsměvu. Bert jen vzal za kliku prostředního pokoje a letmo ho přejel očima.

Žena se pak zadívala na všechny tři.

„Dobrou noc, pánové. Ráno se uvidíme.“

Filip nakrčil čelo.

„A ta ženská dole?“

„Katovka?“ pousmála se slabě. „Ta už tu ráno nebude.“

„Takže byla…?“

„Ta u vchodu,“ doplnila ho žena. „Jen hlídala, kdo vejde a kdo ne. Na dnešek měla být nepříjemná schválně.“

Filip si odfrkl.

„Tak to jí šlo výborně.“

„To jsem ráda, že to slyším,“ ozval se zespoda ženský hlas, až Filip sebou trhl a otočil hlavu ke schodišti.

Dole pod nimi stála ve stínu ta starší žena od vchodu, ruce založené na prsou, a dívala se nahoru s takovým klidem, až to bylo skoro horší než kdyby se šklebila. Pak se otočila a zmizela zase ve tmě.

Filip chvíli zíral do prázdna.

„Já tohle místo nemám rád.“

„To se poddá,“ řekl Bert.

„Ne. Tentokrát fakt ne.“

Žena před nimi si toho nevšímala.

„Zítra si sedneme a všechno vám vysvětlím. Dnes už ne. Jste unavení a stejně byste si polovinu buď domysleli špatně, nebo se kvůli tomu do rána nepohodli.“

Myklóš klidně přikývl.

„To je rozumné.“

Filip se podíval na Berta.

„Vidíš? To jde říct i normálně.“

Bert po něm střelil krátkým pohledem.

„Běž spát.“

„Ty jsi jak starej manžel.“

„A ty jak jeho trest.“

Žena se tentokrát usmála doopravdy.

„Odpočiňte si. Ráno budete potřebovat čistou hlavu.“

„Tak to je špatný,“ zamumlal Filip. „Tu já mívám jen výjimečně.“

„To jsme si všimli,“ řekl Bert.

Myklóš otevřel dveře svého pokoje a ještě se po ženě ohlédl.

„Ráno.“

„Ráno,“ potvrdila.

Bert už stál ve dveřích svého pokoje, ale než vešel dovnitř, zadíval se na ni o vteřinu déle než ostatní.

„Ať nás nikdo nebudí.“

„Kdybych vás chtěla rušit, nevedu vás sem.“

„Dobře.“

Filip zůstal poslední mezi dveřmi, rozhlédl se po chodbě a pak si ji podezřívavě změřil.

„A vážně už sem nikdo další nevejde?“

„Ne, Filipe,“ řekla. „Dnes už žádné další překvapení nebude.“

„To říkáte teď.“

„Ano.“

„To mě vůbec neuklidnilo.“

„To nebyl cíl.“

Pak ustoupila o krok, aby bylo jasné, že je nechává být. Myklóš zmizel ve svém pokoji první. Bert hned po něm. Filip stál ještě chvíli ve dveřích, jako by chtěl něco dodat, ale nakonec si to rozmyslel.

„Jestli ráno zjistím, že i tahle postel patří Vatikánu, tak se vracím do Vídně.“

„Dobrou noc, Filipe,“ řekla žena.

„Dobře.“

Zavřel za sebou a chodba konečně ztichla. Jen svíce na stěně tiše prskla a dole v domě znovu na okamžik zazněl smích, vzdálený a cizí, jako by přicházel z úplně jiného světa.

Ráno je probudila vůně jídla. Teplý chléb, máslo, uzené maso, vejce, kaše se skořicí, sýr, ovoce, ještě teplé koláčky, čaj i víno. Stůl v zadní místnosti vypadal spíš jako snídaně u císařského dvora než v domě, do kterého včera vlezli za tmy a s nedůvěrou.

Filip se usmíval od ucha k uchu už ode dveří. Přisedl jako první a pustil se do jídla, jako by mu ho měl někdo každou chvíli odnést. Bert si sedl naproti němu klidněji, vzal si chleba a začal jíst a do řeči se nehrnul. Po chvíli přišel i Myklóš. Vypadal vyspaně, ale tvářil se skoro dotčeně. Sedl si, natáhl se po poháru a těžce si povzdechl.

„Copak?“

Myklóš si vzal kus chleba, chvíli si ho jen držel v ruce a znovu si povzdechl.

„Barák plný ženských a já spal sám.“

Bert k němu zvedl oči přes okraj poháru.

„Neříkej, že by sis dal říct.“

Myklóš se pousmál.

„V jiném domě možná.“

Filip, který měl zrovna plnou pusu, zvedl hlavu, podíval se z jednoho na druhého a s vážným výrazem přikývl.

„Já bych si dal říct taky.“

V tu chvíli se za jeho židlí objevila žena ze včerejška a lehce ho pleskla do týla.

„Ty určitě. Na to jsi ještě mladej.“

Filip sebou trhl, rychle polkl a otočil se. Stála těsně za ním, pobavená a klidná. Pak ho obešla a sedla si ke stolu.

„Dobré ráno.“

Filip si promnul hlavu.

„To bylo zákeřný.“

„To bylo zasloužený. Aspoň už vím, že jsi vzhůru.“

Bert si ukrojil kus sýra.

„Jméno?“

Podívala se na něj.

„Jitka. To jsem vám včera neřekla. A tak trochu to tady vedu.“

Myklóš k ní zvedl pohled.

„Tady?“

„Ano. Jak to jde v těchhle poměrech.“

Na okamžik se odmlčela a přejela pohledem po stole i po nich. Když znovu promluvila, hlas měla klidný, ale jiný než předtím.

„Ty holky se snažím zachraňovat, jak to jde. Uzdravuju je, schovávám, hlídám, aby přežily. Některé sem prodaly vlastní rodiny. Některé jsou sirotci. Kdybychom je nevzali sem, skončily by venku, umřely hlady, nebo by je v lepším případě prodali dál. Třeba Osmanům.“

To poslední mezi nimi zůstalo viset. Filip přestal žvýkat. Myklóš pomalu položil chleba zpátky na talíř. Bert zůstal klidný, ale díval se na ni už jinak než večer.

Filip sklopil oči ke stolu.

„Aha.“

Jitka si toho všimla.

„Nedívám se na vás kvůli tomu křivě. Jen je dobré vědět, kde jste.“

Myklóš se opřel lokty o stůl.

„Takže ten dům je krytí.“

„Ano. A zároveň útočiště. Není to nic, na co bych byla pyšná, ale pro většinu z nich je to pořád lepší než ulice nebo prodej dál.“

Filip se podíval ke dveřím, jako by si teprve teď všechny ty dívky představil jinak než včera večer.

„A ta ženská u vchodu?“

„Dorla. Umí být nepříjemná, když je třeba. Včera měla hlídat, kdo vejde. Když se tváří jako kus železa, muži si dávají větší pozor. To se hodí.“

Bert položil nůž na stůl.

„A teď vysvětlení.“

Jitka se na něj zadívala.

„Proto jsem vás sem chtěla dostat až ráno. Vyspal ses aspoň trochu?“

„Dost.“

„Tak dobře.“

Filip si přitáhl talíř o něco blíž, ale už nehltal jako před chvílí. Jen si vzal kousek chleba a poslouchal.

Jitka sepjala ruce na stole.

„Pistorius mi poslal zprávu z Vatikánu. Přesné jméno, přesnou cestu a heslo. Měla dorazit Veronika jako Eusebius, s pověřením od arcivévody, kvůli vyšetřování. Měla jsem jí předat, co víme o přesunech listin a lidí mezi Vídní, Prešpurkem a Budínem. Jenže místo ní jste přijeli vy tři. Když Bert odpověděl správně, myslela jsem, že jste všichni ze stejného kruhu.“

Myklóš přikývl.

„A nebyli.“

„Ne. To už vím.“

Filip se kousl do rtů a pak si neodpustil otázku.

„A to heslo jste si s Pistoriem vymysleli jen tak?“

Jitka se na něj podívala.

„Ne. Když si dva strážci nemohou být jistí, jeden řekne větu, která zní obyčejně. Druhý odpoví tak, aby bylo jasné, že ví víc, než říká nahlas.“

Filip pomalu pokýval hlavou.

„Takže vy mluvíte v hádankách schválně.“

„Ano,“ řekl Bert.

Filip si povzdechl.

„To je strašnej zlozvyk.“

„Nám funguje.“

„Mně ničí nervy.“

„Tobě ničí nervy skoro všechno,“ utrousil Bert.

„To není pravda.“

Myklóš po něm střelil pohledem.

„Včera to byla horká voda, boty, ženský, heslo a pak Bert.“

Filip se zamračil.

„Bert ničí nervy trvale. To se nepočítá.“

Jitka se krátce zasmála. Pak zvážněla.

„Teď k tomu důležitému. V Budíně někdo nehledá jen zboží ani peníze. Někdo jde po starých záznamech. Po listinách, které se neměly znovu objevit. Máme stopu, že se hledalo v archivech, v soukromých sbírkách a přes prostředníky i v domech, kde by to nikdo nečekal.“

Bert zvedl oči.

„Co přesně?“

„Jména. Rodové vazby. Staré přesuny dětí. Zmizelé listiny. A taky jedna pečeť, která se už dávno neměla nikde ukázat.“

To už je zaujalo všechny tři.

„Jaká pečeť?“

Jitka se chvíli rozmýšlela.

„To za chvíli. Nejdřív potřebuju vědět, co víte vy. A hlavně, co přesně hledáte v Uhrách jménem arcivévody.“

Bert si utřel prsty do plátna.

„Riedla. Síť kolem něj. Víno, listiny, peníze, spojky a to, co vede dál do Budína.“

„Dobře. Tak jdeme po stejné cestě, jen z jiné strany.“

Filip se podíval z jednoho na druhého.

„Takže zase žádný odpočinek.“

„Ty jsi odpočíval celou noc,“ řekl Bert.

„Já myslím tak nějak celkově.“

Myklóš se pousmál.

„Na to sis vybral špatnou společnost.“

Filip sáhl po koláčku.

„To už jsem si taky všiml.“

Jitka je chvíli mlčky pozorovala. Pak natáhla ruku pro pohár.

„Jezte. Až se vrátíte, ukážu vám to, co jsem pro Eusebia chystala od začátku.“

Vzali si věci, sešli dolů a před domem na ně už čekali koně. Jitka vyšla s nimi až ke dvoru a ještě než nasedli, ukázala Bertovi směr.

„Vyjedete zpátky k bráně, pak hned doprava a pořád rovně na náměstí. Radnici nepřehlédnete. Až tam budete, ukažte listinu hned. Ne až po hádce.“

„Takže hádka bude,“ řekl Bert.

Jitka se pousmála.

„To si piš.“

Myklóš si přehodil brašnu přes rameno.

„A kdyby něco?“

„Pekař naproti studni. Řeknete, že chcete tmavý chleba pro tetu z Vídně.“

Filip zamrkal.

„Vy si ty hesla fakt užíváte.“

„Ne,“ řekla Jitka. „Jen nechci, aby vás tu někdo podřízl dřív, než stihnete udělat, proč jste přijeli.“

To už neřekl nikdo nic. Nasedli a vyjeli od nevěstince zpátky k městu.

Brána byla tentokrát otevřená dokořán. Stráže je sice nepozdravily nijak vřele, ale ani je nezastavovaly. Filip se při průjezdu podíval nahoru na ochoz a zabručel si pod nos něco o tom, že včera byli chytřejší jen o zavřená vrata. Bert to nechal být. Myklóš se jen díval před sebe.

Radnice stála přímo na náměstí, široká, kamenná, s vysokými okny a schodištěm, které bylo postavené přesně tak, aby každému připomnělo, kdo je tady důležitý. Před vstupem postávali dva strážní. Jakmile k nim trojice dojela, oba zpozorněli, ale nadšení z nich nebylo ani za mák.

Bert sesedl první.

„Jednáme jménem arcivévody Matyáše.“

Strážný si je přeměřil od bot až po tváře.

„Pan rada má práci.“

„Tak si najde další,“ řekl Bert klidně.

To už se tomu druhému nelíbilo ani trochu.

„Takhle se tu nemluví.“

Myklóš sesedl vedle Berta a vytáhl pergamen.

„Tak dneska začne.“

Jakmile se ukázala pečeť, oba ztuhli. Ten starší si listinu vzal, dlouze si ji prohlížel a čím déle ji držel v ruce, tím míň se mu to líbilo.

„Počkejte tady.“

„Ne,“ řekl Bert. „Půjdeme dovnitř.“

Muž sevřel rty.

„Musím to ohlásit.“

„Tak to ohlaste cestou.“

Filip se musel kousnout do tváře, aby se nezačal usmívat. Ten tón už znal. Bert takhle mluvil jen ve chvíli, kdy už mu docházela trpělivost.

Nakonec je pustili dovnitř.

Radnice uvnitř voněla prachem, inkoustem a starým dřevem. Po chodbách přecházeli písaři, poslové a dva muži v tmavých kabátcích, kteří se hned tvářili, že mají hrozně naspěch, ale stejně si je stihli pořádně prohlédnout. Zavedli je do menší síně, kde je po chvíli přišli přijmout dva radní a písař.

Nikdo z nich nevypadal, že by o takovou návštěvu stál.

„Bylo nám řečeno, že jednáte jménem arcivévody.“

Myklóš podal listinu. Starší z radních ji převzal, přelétl první řádky a tvář mu pomalu tuhla.

„Tohle je velmi široké pověření.“

„Ano,“ řekl Bert.

Muž četl dál.

„Přístup do městských knih, skladů, archivů. Možnost vyslýchat, zadržet a zabavit.“

„Ano.“

Radní zvedl oči.

„To se vám zdá přiměřené?“

„Arcivévodovi ano.“

Na to se nedalo odpovědět nic rozumného. Mladší radní se ošil a podíval se po písaři, jako by od něj čekal záchranu.

„Město bude spolupracovat,“ řekl nakonec, i když zněl, jako by radši spolkl hřebík.

„Výborně,“ odvětil Bert. „V první řadě nás ubytujete.“

To je zjevně zaskočilo víc než samotná listina.

„Prosím?“

„Potřebujeme pokoje, stáj pro koně a místnost, kde budeme pracovat.“

Starší radní si listinu položil na stůl.

„Město není hostinec.“

„To ne,“ řekl Bert. „Ale od téhle chvíle nám bude vycházet vstříc.“

V místnosti se na okamžik rozhostilo ticho. Pak Myklóš promluvil klidněji, ale o nic měkčeji.

„Nezdržíme vás déle, než bude nutné. Jen nám připravíte zázemí a otevřete, co budeme potřebovat.“

Mladší radní si povzdechl nosem.

„Je tu dům pro hosty při radnici. Pokoje tam snad budou.“

„Budou,“ řekl Bert.

Filip, který do té chvíle mlčel, se rozhlédl po místnosti a nevinně se zeptal:

„A postele tam bývají normální, nebo taky úřední?“

Písař k němu zvedl hlavu, úplně zmatený, starší radní se zatvářil, že neslyšel, a Bert si jen promnul kořen nosu.

„Ignorujte ho.“

„Já se ptal slušně.“

„To je na tom to nejhorší,“ utrousil Bert.

Mladší radní konečně zavolal pro správce. Zatímco čekali, Bert se opřel dlaní o stůl.

„Až budeme ubytovaní, otevřete nám archivy.“

Oba radní vzhlédli najednou.

„Dnes?“

„Ano.“

„To není možné.“

„Je,“ řekl Bert.

Starší radní zavrtěl hlavou.

„Městské knihy se nevydávají jen tak cizím lidem.“

Myklóš ukázal na pečeť.

„My nejsme jen tak cizí lidé.“

To zabralo líp než cokoliv předtím. Muž sevřel rty a sklopil oči.

„Co přesně budete chtít?“

„Všechny záznamy k dovozu vína z Uher za poslední měsíce. Obchodníky, sklady, vozy, lodě, clo, přepisy listin, kdo co převzal a komu to předal.“

Písař málem pustil brko.

„To bude na dlouho.“

„Tak začněte hned,“ řekl Bert.

Do místnosti vešel správce, hubený muž s kroužkem klíčů u pasu. Na úředníka se tvářil až moc živě, ale zároveň tak nešťastně, jako by mu právě oznámili, že má na zádech odnést tři sudy.

„Pánové.“

Starší radní se ani neobtěžoval skrývat únavu.

„Ukažte jim pokoje v domě pro hosty. A postarejte se o koně.“

Správce přikývl.

„Ano.“

Bert se narovnal.

„Až se vrátíme, budou ty listiny připravené.“

Starší radní se podíval na pečeť ještě jednou a pak na Berta.

„Dáme dohromady, co bude možné.“

„Ne,“ řekl Bert. „Dáte dohromady všechno.“

To už si radní nechal pro sebe, co si o tom myslí.

Vyšli ze síně za správcem. Filip se za jejich zády ohlédl a pak se naklonil k Myklóšovi.

„Tak z nás radost fakt nemají.“

„Nemají,“ řekl Myklóš.

„Mně se to trochu líbí,“ přiznal Filip.

Bert šel před nimi a ani se neotočil.

„Tobě se líbí všechno, co štve někoho jiného.“

„To není pravda.“

„Je.“

Správce je vedl přes dvůr do vedlejší budovy a snažil se tvářit, že neslyší ani jednoho z nich, jenže bylo znát, že mu neuniklo jediné slovo. Budova zvenku působila stejně přívětivě jako zbytek radnice: šedá omítka, úzká okna, těžké dveře a všechno tak spořádané, až to působilo skoro nepřátelsky. Uvnitř to ale bylo snesitelnější. Čisté chodby, dřevěné schody, na zdech pár vybledlých obrazů a ve vzduchu vůně vosku, prádla a něčeho vařeného, co už dávno vystydlo.

Správce zastavil v patře a vytáhl svazek klíčů.

„Tady budete.“

Odemkl první dveře, pak druhé a nakonec třetí. Každý dostal vlastní pokoj. Nebylo to přepychové, ale po včerejší noci a po tom, co čekali od radnice, to bylo až podezřele slušné. V každém pokoji postel, stůl, židle, umyvadlo, džbán s vodou a truhla na věci.

Filip nakoukl dovnitř jako první a hned se otočil zpátky.

„Počkej.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Co zas.“

Filip se znovu podíval do pokoje, pak na správce, pak na Berta.

„Normální postel.“

Správce se zamračil.

„A co jste čekal?“

Filip vešel dovnitř o krok dál, zkusmo zatlačil dlaní do matrace a zvedl obočí.

„Po včerejšku už všechno.“

Myklóš se ušklíbl.

„Takže jsi spokojený.“

„Ještě jsem si nelehl.“

Bert vešel do svého pokoje jen na chvíli, odložil brašnu na stůl a zase vyšel ven.

„Nelehej si. Ještě jsme neskončili.“

Filip si povzdechl tak utrápeně, až to skoro vypadalo opravdově.

„Ty se vážně narodil starý.“

„A ty zase hlučný.“

Ze spodního konce chodby se ozvaly rychlé kroky. Po schodech vystoupala hospodyně, menší žena se sevřenými rty, rukama červenýma od práce a pohledem, kterým by se dala srážet omítka. Nesla čisté povlečení přes ruku, i když pokoje už ustlané byly, a jakmile je uviděla postávat na chodbě, tvářila se, jako by jí osobně kazili celý den.

„Tak vy jste ti páni z radnice.“

Nikdo z toho nezaslechl radost.

„Ano,“ řekl Myklóš zdvořileji než ostatní.

Žena si je přeměřila jednoho po druhém a u každého vypadala o trochu méně nadšeně.

„No to je potěšení.“

Filip se opřel o futra svého pokoje.

„Podle vás zjevně není.“

„Vy jste bystrý,“ odsekla. „To bývá u hostů vzácné.“

Bert k ní obrátil hlavu.

„Jméno.“

„Anežka.“

„Dobře, Anežko. Potřebujeme teplou vodu, něco k jídlu později a klid.“

„To potřebuje v tomhle domě každý,“ řekla kysele. „Jen ne všichni dostanou všechno hned.“

Filip po ní střelil pohledem.

„Ta je milejší než ta u brány.“

„Mlč,“ utrousil Bert.

Anežka se otočila přímo k Filipovi.

„A vy si ty boty očistíte, než s nimi vlezete dovnitř. Nejste ve stáji.“

Filip sklopil oči ke svým botám, pak zase k ní.

„Já v nich přišel zvenku.“

„To jsem poznala.“

Myklóš se musel kousnout do rtu, aby se nezačal smát.

Anežka si přehodila plátno z jedné ruky do druhé.

„Jestli něco zničíte, nahlásím to správci. Jestli něco umažete, budete to platit. Jestli budete řvát po chodbách, vyhodím vás sama.“

Filip na ni pár vteřin zíral.

„Vy jste strašně milá.“

„A vy strašně ukecaný.“

„To mi dneska říká už druhej člověk.“

„Tak se nad tím zamyslete.“

To už Myklóš neudržel koutky. Bert se na něj podíval a v očích měl ten krátký záblesk pobavení, který mizel skoro dřív, než si ho člověk stačil všimnout.

Anežka jim pak ukázala na konec chodby.

„Tam je umývárna. Kdyby něco chybělo, zaklepete jednou. Dvakrát klepat nebudete, nejsem hluchá. A nechoďte mi dolů do kuchyně. Tam nemáte co dělat.“

„A kdybych měl hlad?“ zeptal se Filip.

„Tak vydržíte.“

„To je hrozná ženská,“ zamumlal Filip, sotva odešla o dva kroky dál.

Anežka se zastavila, aniž se otočila.

„Slyším dobře.“

Filip se narovnal.

„To jsem rád.“

Teď už se otočila celá a probodla ho pohledem.

„To nemusíte být.“

Pak zmizela po schodech dolů.

Na chodbě zůstalo na okamžik ticho. Filip se pomalu otočil k ostatním.

„Tak tuhle mám nejradši.“

„To je vidět,“ řekl Bert.

Myklóš si opřel rameno o futra.

„Aspoň je jasno, kdo tu opravdu velí.“

Filip se podíval zpátky do svého pokoje, znovu zkusil matraci a tentokrát se zatvářil skoro spokojeně.

„Stejně je to dobrý. Mám vlastní pokoj a normální postel. Po včerejšku je to skoro zázrak.“

Bert už se obracel zpátky ke dveřím svého pokoje.

„Tak si ten zázrak užij krátce. Až nás zavolají, jde se dolů.“

Filip se posadil na kraj postele a zkusmo se zhoupnul.

„Kdyby mě hledal arcivévoda, řekněte mu, že jsem padl ve službě.“

Myklóš nadzvedl obočí.

„Takhle rychle?“

„Ano. Zabila mě matrace.“

Bert se na něj podíval ode dveří.

„Škoda, že ne doopravdy. Aspoň by bylo chvíli ticho.“

Filip po něm hodil polštář. Bert uhnul ještě dřív, než k němu doletěl, a polštář narazil do futer.

Myklóš zavrtěl hlavou.

„Ty nepřežiješ ani hodinu v normálním pokoji.“

„Přežiju,“ řekl Filip. „Jen nevím, jestli přežijete vy se mnou.“

To už se Bert ani neobtěžoval odpovědět. Jen za sebou zavřel dveře. Myklóš zmizel ve svém pokoji hned po něm a na chodbě zůstal jen Filip, jeho spokojený výraz a postel, na kterou se vrhl s takovým blaženým povzdechem, jako by právě dobyl celé Uhry sám.

Ve Vídni zatím plynul čas mnohem pomaleji.

Veronika ležela v posteli a už měla pocit, že zná každý záhyb přikrývky, každou prasklinku ve stropě i každý kus nábytku v pokoji. Byla unavená, ale ne tak, aby pořád spala, a právě to bylo nejhorší. Nuda ji začínala dusit víc než bolest. Otočila hlavu ke stolku, pak k oknu, pak zase ke dveřím a znovu si pomyslela, že kdyby tu musela ležet ještě o den déle, asi by opravdu začala počítat i suky v podlaze.

Na dveře se ozvalo zaklepání.

„Dále.“

Dveře se otevřely a dovnitř vešel Klesl.

Veronika sebou skoro neznatelně trhla a rychle se narovnala o něco výš. Polkla. Ze všech lidí ve Vídni čekala u postele spíš Martu, možná sloužící, ale rozhodně ne jeho.

Klesl za sebou tiše zavřel a zůstal stát kousek od lůžka.

„Nebojte se. Klid.“

Jeho hlas byl tichý, skoro až nečekaně mírný.

„Vím, co vím. Jen jsem vám chtěl nabídnout svou pomoc, když jste tady tak osamělá.“

Veronika na něj chvíli jen zírala. Skoro nevěřila, že slyší dobře. Tohle byl ten Klesl, o kterém četla, ten muž, který v jejích představách působil tvrdě, chladně a nebezpečně už jen tím, že vstoupil do místnosti. A teď tu stál a mluvil s ní, jako by byla nemocná příbuzná, ne někdo, kdo sem vpadl z úplně jiného světa.

„Děkuji.“

Klesl přikývl a přistoupil o krok blíž.

„Nepotřebujete teď něco?“

Veronika si odfrkla tak tiše, až to bylo spíš unavené než drzé.

„Docela se nudím. Už mám spočítané snad všechno, co v tomhle pokoji je.“

V koutku úst mu lehce cuklo.

„Mohl bych vám donést nějaké knihy.“

To už znělo jako zázrak.

„To bych byla ráda.“

„Zařídím to.“

Na chvíli se rozhostilo ticho, ale nebylo nepříjemné. Klesl se pak podíval ke stolku s miskami, obvazy a lahvičkami.

„Poprosil jsem řeptišky od svatého Jakuba, aby pomohly Martě s ošetřováním.“

Veronika zvedla oči.

„To je dobře. Je vidět, že je unavená.“

„Zítra dorazí.“

„Děkuji.“

Klesl chvíli mlčel, jako by v hlavě rovnal další slova. Když znovu promluvil, hlas měl opět věcnější.

„Řekl jsem jim, že jste moje schovanka. Že jsem slíbil vašim rodičům, že se o vás postarám. Prosím, i vy to tvrďte.“

Veronika přikývla hned.

„Chápu. Nebojte se.“

Pak se na chvíli odmlčela a pohledem sjela k přikrývce.

„Ale ještě jedna věc. Jak jsem se zranila?“

Klesl neuhnul pohledem.

„Přepadli vás, když jste jela do Vídně.“

Veronika chvíli mlčela, pak pomalu přikývla.

„Dobře.“

Klesl ji přitom sledoval, jako by si ověřoval, že to přijala a zapamatovala si to přesně tak, jak potřeboval. Pak se trochu stáhl zpátky.

„Čím méně otázek budete budit, tím lépe pro vás.“

„Rozumím.“

Až teď se trochu uvolnila, dost na to, aby si ho znovu změřila jinýma očima. Vypadal pořád stejně přísně jako vždy, jen teď v tom bylo něco navíc. Opatrnost, která nebyla jen kvůli němu.

Když se za ním dveře po chvíli znovu zavřely, zůstala v pokoji sama. Zadívala se do stropu a pak si s téměř neznatelným úsměvem zamumlala spíš pro sebe než nahlas:

„Ještě vědět, kdo jsou moji rodiče.“

Ta věta se v pokoji ztratila téměř hned. Jen jí po ní zůstalo v hrudi něco těžkého a neklidného, co žádná kniha ani klid na lůžku zahnat nemohly.

V Prešpurku bylo jiné ticho než ve Vídni, méně tíživé; krátký klid, o kterém bylo jasné, že dlouho nevydrží.

Filip ležel napříč postelí a zíral do stropu, jako by se s ním pokoušel domluvit. Boty už měl konečně dole, kabátec hozený přes židli a ruce založené pod hlavou.

„Jestli mě někdo do pěti minut nezavolá, tak tu fakt usnu.“

Z vedlejšího pokoje se ozval Bertův hlas, tlumený přes stěnu.

„Tak spi.“

„Nechci.“

„Tak mlč.“

„To taky nechci.“

O kus dál vrzly dveře a na chodbu vyšel Myklóš, už bez pláště, ale pořád s tím výrazem, který znamenal, že přemýšlí nad pěti věcmi najednou a ani jedna se mu nelíbí dost.

„Ty ještě nespíš?“

Filip pootočil hlavu ke dveřím.

„Já nevím, co mám dřív. Jestli odpočívat, nebo bejt nervózní.“

Myklóš se opřel o futra.

„Zkus obojí najednou. To nám jde všem.“

Filip si odfrkl.

„Vy dva to máte jednoduchý. Jeden je kus kamene a druhej se tváří, jako že ho nic nepřekvapí.“

„To je jen zvenku.“

„Dobře. A uvnitř jste oba taky hrozný.“

Vedlejší dveře se otevřely a Bert vyšel na chodbu s mokrými vlasy staženými dozadu a s novou košilí, kterou si ještě zapínal u krku.

„Slyším dobře, že zase mluvíš o nás, když nejsme v místnosti?“

Filip se posadil.

„Ty už jsi v místnosti.“

„Tak pokračuj.“

„Nechceš.“

„To je pravda.“

Myklóš se ušklíbl a pak stočil pohled ke schodům, odkud se ozvaly kroky. Všichni tři ztichli téměř ve stejnou chvíli. Po dřevě vystoupala Anežka s takovým výrazem, jako by ji už od rána rozčilovalo úplně všechno včetně vlastního stínu.

„Pánové. Paní Jitka vás čeká dole.“

Filip si přehodil nohy z postele na zem.

„Skoro jako pozvání.“

Anežka se na něj podívala.

„To nebylo.“

„Taky dobrý.“

„A vy si laskavě ustelte, až se vrátíte.“

Filip zamrkal.

„Já tady skoro ani neležel.“

„Tak to si to budete pamatovat lépe.“

Bert se kolem ní protáhl jako první.

„Dole.“

„To jsem právě řekla,“ odsekla.

Myklóš jen sklopil oči, aby nebylo vidět, jak ho to baví. Filip se zvedl pomaleji, naposledy se podíval na postel a povzdechl si tak tragicky, až to znělo skoro neupřímně.

„Tohle je první normální postel po dlouhý době a já si ji ani nestihnu užít.“

Bert se na něj ohlédl ze schodů.

„Ty užíváš všechno moc nahlas.“

„A ty všechno moc tiše.“

„A přesto to nějak funguje.“

Seběhli dolů do zadní místnosti v přízemí. Na stole stály dva svícny, džbán s vodou, několik složených listů a malá dřevěná skříňka, kterou tam předtím neviděli. Jitka stála u okna a mluvila s Dorlou, tou ženou od vchodu. Jakmile uslyšela kroky, otočila se k nim.

„Dobře. Jste tady.“

Dorla si je přeměřila tím svým tvrdým pohledem a pak mlčky odešla vedlejšími dveřmi. Filip za ní chvíli koukal a pak si sedl.

„Ta mě nemá ráda.“

„Ta nemá ráda skoro nikoho,“ řekla Jitka.

„Tak to jsme si souzení.“

Bert zůstal stát.

„Mluv.“

Jitka se na něj podívala.

„Ty se jednou naučíš prosit?“

„Ne.“

„To jsem si myslela.“

Myklóš si sedl klidněji než Filip a složil ruce na stůl.

„Co máš?“

Jitka otevřela skříňku a vytáhla několik pečlivě složených listin, dvě malé voskové pečeti zabalené v plátně a úzký svazek pergamenů převázaných šňůrkou.

„Tohle mělo jít původně Eusebiovi. Teď to půjde vám.“

Bert konečně popošel blíž a opřel si dlaň o hranu stolu. Jitka rozvázala šňůrku a rozložila první list.

„Tři jména. První je kupec, druhý písař, třetí člověk, který se navenek tváří jako pouhý správce skladu. Ve skutečnosti přes něj prošlo víc listin než přes půlku radnice. Všichni tři mají vazby na Budín.“

Myklóš se naklonil blíž.

„Jména.“

Jitka prstem ukázala na první řádek.

„Bálint Horváth.“

Filip zvedl hlavu.

„To jméno už jsem slyšel.“

„Slyšel,“ řekl Bert. „A ještě uslyšíš.“

Jitka ukázala níž.

„Druhý je Lászlo Györi.“

Myklóš si to jméno zopakoval skoro neslyšně pro sebe.

„A třetí?“

Jitka zvedla oči.

„Janek Rychtář.“

Na chvíli bylo ticho. Bert nehnul ani brvou, ale Filip si všiml, jak mu ztuhla čelist.

„To je směs jak z blbýho vtipu. Jeden zní jak kupec, druhej jak písař a třetí jak chlap, co tě obere o poslední groš.“

„A právě proto se dobře schovávají,“ řekla Jitka.

Bert vzal první list do ruky.

„Co přesně dělají?“

„Horváth kryje přepravu. Györi upravuje záznamy. Rychtář je prostředník. Sám nevypadá důležitě, ale ví, kam co putuje.“

Filip se opřel lokty o stůl.

„A my máme jít po všech třech?“

„Ne najednou,“ řekl Bert.

„To jsem rád. Už jsem se bál, že se dneska konečně vyspím.“

Jitka sáhla po druhém listu.

„Tady jsou ještě dvě místa. Jedno je sklad na okraji Budína. Druhé je dům, kam se listiny neukládají natrvalo, jen jím projdou. Kdo ho vede, zatím nevíme jistě.“

Myklóš vzal list opatrně do ruky.

„A odkud to víš?“

Jitka se opřela o stůl.

„Od dívek, které sem přišly přes špatné lidi. Od mužů, kteří si myslí, že když platí, nikdo je neposlouchá. A od těch, kdo chtěli být chytřejší než Dorla.“

Filip se neubránil pohledu ke dveřím, za kterými zmizela.

„Takže ona není jen protivná.“

„Ne,“ řekla Jitka suše. „Je protivná a užitečná.“

Bert odložil list zpátky.

„A ta pečeť?“

Jitka položila na stůl zabalené plátno a rozhrnula ho. Vosková pečeť byla nalomená, starší a na okrajích odřená, ale znak uprostřed pořád držel.

Myklóš se naklonil víc.

„Tohle už jsme někde viděli?“

Bert zavrtěl hlavou.

„Ne takhle.“

Jitka přikývla.

„Objevila se na listině, která neměla vůbec vyjít na světlo. Ne v Budíně. Tady. V Prešpurku. Jen na krátkou chvíli, než zmizela.“

Filip se zamračil.

„Tak jak víte, že existovala?“

Jitka k němu obrátila oči.

„Protože ji někdo nestačil spálit celou.“

To už ho umlčelo.

Bert zůstal na pečeť chvíli hledět.

„Komu patřila?“

„To právě nevím jistě. Jen vím, že kvůli ní se někdo začal zajímat o staré rodové vazby. A od té chvíle se začaly ztrácet další listiny.“

Myklóš položil pergamen zpátky.

„Takže nejde jen o obchod.“

„Ne,“ řekla Jitka. „Obchod je jen kabát. Pod ním je něco staršího.“

Filip si promnul čelo.

„Mně už se začíná líbit, když šlo jen o víno.“

„Tobě se líbí všechno, co je jednoduchý,“ řekl Bert.

„Ano. A jsem na to hrdej.“

Jitka vytáhla poslední složený list.

„Tohle je pro vás nejdůležitější. Rozpis převozů za poslední tři týdny. Není úplný, ale stačí, abyste našli, co se opakuje.“

Myklóš ho převzal.

„A co se opakuje?“

Jitka se podívala z něj na Berta.

„Jméno jednoho vozky. Pořád stejného. Nikdy nevezl největší náklad, nikdy nejel první, nikdy nebyl nápadný. A přesto je skoro u všeho.“

Bert natáhl ruku.

„Jméno.“

„Tamás Kelemen.“

To jméno mezi nimi zůstalo o něco déle. Filip si ho zopakoval v duchu, Myklóš ho už skládal k ostatním a Bert jen nepatrně přikývl.

„Dobře.“

„Dobře?“ vyjel Filip. „To je všechno? Já tady slyším další jméno, další sklad, další pečeť a dalšího člověka, co bude nejspíš zlej jak pes, a ty řekneš dobře?“

Bert po něm stočil oči.

„Co chceš, abych řekl? Že je to výborné?“

„Aspoň něco trochu živějšího.“

„Ne.“

Myklóš se uchechtl.

„Smiř se s tím. Když Bert řekne dobře, znamená to, že už přemýšlí, koho půjde první chytit.“

Filip se na chvíli odmlčel.

„Aha.“

Pak se podíval na Berta znovu.

„Tak to je vlastně horší.“

Jitka jim nechala chvíli ticho, pak si sedla naproti.

„Teď poslouchejte dobře. Na radnici vám budou házet klacky pod nohy, ale skrytě. Budou se tvářit, že spolupracují. To je horší. Když se někdo vzteká, aspoň víte proč. Když se usmívá moc ochotně, dejte si na něj větší pozor.“

„To se bude Filipovi líbit,“ řekl Bert.

„Proč zase mně?“

„Protože jsi schopný uvěřit i hezkému úsměvu.“

„To není pravda.“

Do místnosti vklouzla Dorla a mlčky postavila na stůl další džbán. Když se narovnala, podívala se přímo na Filipa.

„Je.“

A zase odešla.

Filip za ní zůstal zírat.

„Tady se na mě všichni domluvili.“

Myklóš se konečně zasmál nahlas.

„Trochu.“

Jitka vstala jako první.

„A teď jedna věc, než vyrazíte. Do města s vámi nepůjdu.“

Filip k ní zvedl hlavu.

„Proč?“

„Protože nejsem někdo, kdo si může jen tak chodit po radnici a po náměstí,“ řekla klidně. „Pracuju tady. Lidi mě znají jako ženskou z nevěstince. Právě proto se k lecčemu dostanu. Kdybych se začala volně pohybovat po městě, někdo si toho všimne moc rychle.“

Myklóš přikývl.

„To by vás spálilo.“

„Přesně tak.“

Filip se zamračil.

„Takže ty to všechno taháš odsud a my budeme běhat venku.“

„Ano. Každý máme něco.“

Bert srovnal listiny do jedné hromádky.

„Stačí.“

Jitka se na něj podívala.

„Tobě vždycky stačí dvě slova a půlka místnosti má chuť tě praštit.“

„A druhá půlka ví, že mám pravdu.“

„To jsi dneska skromný.“

Vzala plátěný obal s pečetí a podala ho Myklóšovi.

„Večer se vraťte sem. Jestli zjistíte něco dřív, vzkaz přes pekaře.“

Myklóš přikývl.

„Dobře.“

Bert už mířil ke dveřím.

„A Jitko.“

Zastavila se.

„Co?“

„Díky.“

Na okamžik vypadala překvapeně. Jen na okamžik. Pak se pousmála jinak než dosud.

„To si schovám. Od tebe to člověk neuslyší často.“

Filip nadzvedl obočí.

„Počkej. On umí i děkovat?“

Bert otevřel dveře.

„Ne. To se ti zdálo.“

Vyšli do chodby a pak na dvůr. Chvíli šli mlčky. Filip si listiny pod paží přehodil z jedné ruky do druhé a bylo na něm vidět, že v něm něco vrtá už od rána víc než všechny pečeti a jména dohromady. Když došli ke stínu u zdi, zastavil se.

„Tak dost.“

Bert se na něj otočil.

„Co zas.“

„Ne co zas. Tohle. Ta budoucnost. Včera jste to všichni nechali viset ve vzduchu a dneska zase děláte, jako by to byla jen další věc na stole vedle vína a pečetí.“

Myklóš se opřel ramenem o zeď a nechal Berta, ať mluví první.

Bert si ho chvíli měřil.

„Chceš slyšet pravdu, nebo něco, po čem budeš chvíli zticha?“

„Pravdu.“

„Dobře. Tak poslouchej a neskákej mi do toho.“

Filip překvapivě zmlkl.

Bert složil ruce na prsou.

„Jsou lidé, kteří vědí o víc časech, ne jen o tom, ve kterém zrovna stojí. Každý ví něco jiného a v jiné míře. Někteří tím jen prošli. Někteří to hlídají. A někteří se snaží zabránit tomu, aby se do špatných rukou dostalo něco, co by nemělo.“

Filip na něj hleděl bez obvyklého šklebku.

„A ty jsi mezi nima.“

„Ano.“

„A Jitka taky.“

„Ano.“

„A Veronika…“

Bert mu skočil do řeči dřív, než větu dokončil.

„O Veronice víš dost.“

Filip sevřel rty.

„To není odpověď.“

„Je. Jen ne taková, jakou chceš slyšet.“

Myklóš si promnul šíji.

„Berte.“

Bert po něm hodil krátký pohled, ale pokračoval.

„Nemusíš vědět všechno. A teď to ani vědět nebudeš. Stačí ti tohle. To, co hledáme, není jen obyčejný obchod, víno a peníze. Za tím je něco staršího. Proto se kolem toho motá Vatikán. Proto Pistorius posílá hesla přes Jitku. A proto se některá jména nesmí říkat jen tak.“

Filip chvíli mlčel.

„Takže budoucnost je… opravdová.“

„Ano.“

„A lidi z ní se tu někdy objeví.“

Bert se odmlčel o zlomek vteřiny déle.

„Někdy.“

„A ty mi k tomu víc neřekneš.“

„Ne.“

Filip si odfrkl; tentokrát v tom byla spíš nespokojenost než vztek.

„To jsem čekal.“

„Tak proč se ptáš?“ řekl Bert.

„Protože jsem chtěl aspoň něco. A konečně jsi mi řekl víc než včera.“

Myklóš se pousmál.

„To je na Berta skoro něha.“

Filip po něm střelil pohledem.

„Ty se nesměj. Ty jsi věděl taky.“

„Něco ano.“

„Vy dva jste hrozný.“

„To říkáš často,“ řekl Bert.

Filip sklopil oči k listinám.

„Takže když se něco pokazí, není to jen náš malej průšvih.“

„Ne,“ řekl Bert.

„A to mi má stačit.“

„Prozatím.“

Filip si povzdechl.

„Nesnáším to slovo.“

„Všimli jsme si,“ utrousil Myklóš.

Chvíli stáli v tichu. Pak Filip znovu zvedl hlavu.

„Dobře. Takže budoucnost existuje, ty jsi v tom až po krk, já v tom jsem taky, jen o tom nikdo nechtěl mluvit, a teď jdeme na radnici.“

Bert se otočil ke koním.

„Konečně jsi to shrnul použitelně.“

„A večer mi řekneš víc?“

„Možná.“

„To je odpověď k zbláznění.“

„A přesto s náma jdeš dál.“

Filip se ušklíbl, i když jen krátce.

„Právě. A to mě na tom štve nejvíc.“

Myklóš se odlepil od zdi.

„Tak pojď, než tě ta pravda přejde.“

Filip si přehodil brašnu přes rameno a vyrazil za nimi.

„Ta nepřejde. Jen mě z ní bolí hlava.“

Nasedli a vyjeli od domu pro hosty zpátky k radnici. Náměstí už dávno nespalo. Vozíky, sluhové, měšťané, pach chleba, hnoje a kouře, do toho zvony odněkud z kostela. Prešpurk se probouzel po svém, hlučně a bez ohledu na to, kdo sem přijel s pečetí arcivévody a kdo jen sháněl snídani.

Filip jel chvíli mlčky, což u něj samo o sobě budilo podezření. Bert si toho všiml, ale nic neříkal. Myklóš jel mezi nimi a očima přejížděl okna, uličky, dveře i lidi, kteří se tvářili, že si jich nevšímají.

U radnice už nebylo tak mrtvo jako včera. Dveře byly otevřené, po schodech šli dva písaři s deskami pod paží a před vstupem stál stejný strážný jako ráno. Jakmile je uviděl, bylo na něm znát, že by je nejradši neviděl vůbec.

Bert sesedl jako první.

„Jsme zpátky.“

Strážný sevřel rty.

„To vidím.“

Filip seskočil vedle něj a neodpustil si:

„To je dobře. Už jsem se bál, že jste slepej.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Filipe.“

„Co? Jen jsem byl zdvořilej.“

„Ne. Ty jsi byl ty.“

Myklóš mezitím vytáhl listinu a ukázal pečeť tak, aby ji strážný nemusel studovat moc dlouho.

„Máme jít dovnitř.“

Muž uhnul stranou, ale nadšení v tom nebylo ani za mák.

„Pan rada vás očekává.“

„To je poprvé, co tu někdo čeká nás a ne my jeho,“ zamumlal Filip.

Vešli dovnitř. Chodby byly pořád stejné, čisté, chladné a plné lidí, kteří se tvářili zaměstnaně a přitom slyšeli i šustění cizího rukávu. Správce, který je ubytovával, na ně čekal u schodiště a zavedl je o patro výš do větší kanceláře s vysokými okny a těžkým stolem. Oba radní už čekali a tvářili se, že jim pečeť arcivévody zkazila celé dopoledne.

Starší z nich vstal jen napůl.

„Pánové.“

Bert zůstal stát.

„Máme být ubytováni, naši koně ustájeni a listiny připravené.“

Muž sevřel rty.

„To první dvě už jsou. To třetí zabere čas.“

„Kolik?“

„Záleží, co přesně—“

„Všechno k dovozu vína z Uher za poslední měsíce. Obchodníky, sklady, clo, vozy, přepisy, jména, pečeti.“

Mladší radní se ošil.

„To není málo.“

„Nikdo netvrdil, že je,“ řekl Bert.

Filip se rozhlédl po místnosti a pak utrousil:

„Mně se líbí, jak jste všichni překvapení, že práce je práce.“

Starší radní ho sjel pohledem.

„A mně se líbí, že mlčíte jen občas.“

„To se spraví,“ řekl Myklóš dřív, než Filip stačil odpovědět.

„Nespraví,“ zamumlal Filip.

Písař u vedlejšího stolu už skládal desky a listiny do několika hromad. Bylo na něm vidět, že se mu to nelíbí, ale pečeť arcivévody mu přistřihla křídla víc, než by si přál.

Bert popošel blíž ke stolu.

„A ještě jedna věc. Potřebujeme seznam všech vozků, kteří za poslední tři týdny přiváželi uherské víno.“

„To bude v městských knihách.“

„Tak je otevřete.“

Starší radní se nadechl, ale pak si to rozmyslel.

„Dobře.“

Myklóš si s Bertem vyměnil krátký pohled. Oba věděli, že tahle ochota je spíš vynucená než skutečná. A právě to bylo horší.

Filip se opřel o sloup u dveří a díval se z jednoho úředníka na druhého. V hlavě mu pořád doznívala Bertova slova o budoucnosti. Nechápal to celé, ale teď se na všechno díval trochu jinak. I na tyhle muže. I na listiny. I na pečeti. Jako by za nimi mohlo být něco víc, než jen inkoust a jména.

Bert si toho všiml.

„Co je?“

Filip k němu zvedl oči.

„Nic.“

„To není pravda.“

Filip chvíli mlčel, pak pokrčil rameny.

„Jen přemýšlím.“

Myklóš nadzvedl obočí.

„Tak to je novinka.“

Filip se na něj zamračil.

„Ha ha.“

Bert se vrátil pohledem k radním.

„Tak přemýšlej potichu.“

Na stůl před ně už mezitím písař skládal první městské knihy. Silné, těžké, zaprášené na okrajích, převázané koženými řemínky. Bert k nim přistoupil, jednu otevřel a přejel očima první řádky. Myklóš se postavil vedle něj.

Filip udělal totéž, ale po chvíli se zamračil.

„Tohle je strašný.“

„To jsou záznamy,“ řekl Bert.

„Tohle je mučení.“

„To je čtení.“

„To je totéž.“

Starší radní si sedl zpátky za stůl, ale z očí jim nezmizeli ani na chvíli.

Bert obrátil další stránku.

„Hledej Kelemena.“

Filip zvedl hlavu.

„Takže už začínáme po něm.“

„Ano.“

„A co když ho tu nenajdeme?“

Myklóš už přejížděl prstem po sloupcích jmen.

„Najdeme. Nebo někoho, kdo ho kryje.“

Filip si povzdechl a sklonil se ke knize.

„Výborně. Tak jdeme lovit vozku.“

V té chvíli to opravdu začalo právě tady. Nad stolem plným cizího inkoustu, mezi lidmi, kteří jim nepřáli nic dobrého, a s prvním jménem, které už nebylo jen jménem, ale stopou.

Filip se sklonil ke knize tak neochotně, jako by mu ji někdo položil na hlavu za trest. Chvíli jen mhouřil oči na husté řádky, pak si odfrkl.

„Kdo tohle psal? Slepej pavouk?“

„Písař,“ řekl Bert.

„Tak špatnej.“

Myklóš už mezitím přejížděl prstem po sloupcích jmen, dat a míst. Bert listoval druhou knihou, rychleji, jistěji, jako by v tom chaosu viděl víc než ostatní. Filip se po chvíli přestal tvářit dotčeně a začal hledat taky, i když občas u toho vypadal, že chce tu knihu radši hodit z okna.

„Tady je Kelemen,“ ozval se nakonec Myklóš.

Bert se k němu hned naklonil.

„Kde?“

Myklóš ukázal na řádek.

„Tamás Kelemen. Před osmi dny. Dva sudy tokajského, jeden sud běžného červeného, příjemce městský sklad u vody.“

Bert přikývl.

„A dál.“

Myklóš listoval o několik stran dopředu.

„Tady znovu. Před pěti dny. Jen jeden vůz. Zase víno. Jiný obchodník. Ale stejný vozka.“

Filip se narovnal.

„Takže Jitka měla pravdu.“

„To už víme,“ řekl Bert.

„Dobře, ale teď to vidím i já.“

„To tě šlechtí.“

Filip po něm střelil pohledem a zabořil nos do další stránky.

„Tady taky něco je. Počkat… ne, to je Kemeny. To je někdo jinej. Tohle je fakt hnus.“

Písař u vedlejšího stolu zvedl hlavu.

„Městské knihy jsou vedeny řádně.“

Filip se na něj otočil.

„Tak to máme asi jinou představu o řádnosti.“

Starší radní si odkašlal.

„Mladý pane, mohl byste—“

„Nemohl,“ řekl Bert, aniž zvedl oči od knihy.

V místnosti na okamžik ztuhlo ticho. Pak Myklóš s naprosto vážnou tváří pokračoval:

„Kelemen je tu čtyřikrát za tři týdny. To už není náhoda.“

Bert obrátil další stránku.

„S jakými jmény?“

„Jednou pod Horváthem. Jednou pod někým jménem Várady. Pak pod městským skladem a jednou bez jasného příjemce, jen poznámka předáno podle pokynu.“

To už zaujalo i Berta. Zvedl hlavu.

„Ukaž.“

Myklóš k němu pootočil knihu. Bert se zadíval na řádek a ztuhl.

„Tahle poznámka je dopsaná později.“

Mladší radní se ošil.

„To nemůžete vědět.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Můžu. Inkoust je jiný.“

Myklóš přikývl.

„A tah pera taky.“

Filip se nad knihu natáhl z druhé strany.

„Ano. Tohle je tlustší. I já to vidím.“

„Tak to už musí být opravdu špatně,“ zamumlal Bert.

Písař sevřel rty.

„Do knih se občas doplňuje, když něco chybí.“

„A co chybělo tady?“ zeptal se Myklóš.

„To nevím.“

„Tak si vzpomeňte.“

„Já ty záznamy nepsal všechny.“

Bert přivřel oči.

„Kdo psal tenhle?“

Písař sklopil pohled ke knize, pak jinam.

„To se nedá říct jistě.“

„Dá,“ řekl Bert tiše. „Buď to víte, nebo ne. A jestli ne, je to vaše chyba. Jestli ano a nechcete to říct, je to horší.“

Filip se opřel o lokty.

„To se mi líbí. To je pěkně řečený.“

„Mlč,“ odsekl Bert.

Písař si olízl rty.

„Mohl to psát Šebek. Nebo Tóth.“

„Mohl?“ zopakoval Myklóš.

„Střídají se.“

„Tak je sem zavolejte,“ řekl Bert.

Starší radní se hned nadechl.

„To nebude nutné—“

„Bude.“

„Jsou zaneprázdnění.“

„Teď už ne.“

Mladší radní uhnul pohledem. Bylo vidět, že se mu to celé hrubě nelíbí, ale pečeť na stole pořád ležela mezi nimi jako nůž.

Filip mezitím listoval dál a najednou se zarazil.

„Počkejte.“

Bert s Myklóšem k němu stočili hlavy.

„Co?“

Filip přejel prstem o kus níž.

„Tady je ten samej den. Jinej zápis. Jinej vozka. A přitom stejný sudy. Nebo skoro.“

Myklóš si přitáhl jeho knihu.

„Kde?“

„Tady. Dva sudy tokajského, jeden červeného. To samý jako před chvílí. Jen jiný jméno.“

Bert se naklonil blíž.

„To není jiný náklad. To je druhý zápis k tomu samému.“

Myklóš si promnul bradu.

„Dvojí evidence.“

Filip vykulil oči.

„Takže někdo zapsal jeden vůz dvakrát?“

„Ne,“ řekl Bert. „Někdo ho zapsal tak, aby vypadal jako dva různé.“

Starší radní už se netvářil ani otráveně. Teď vypadal opatrně.

„To může být chyba.“

Bert se narovnal.

„Ano. A my právě zjistíme čí.“

Písař vstal tak rychle, až mu spadlo brko.

„Dojdu pro ty dva.“

„To uděláte,“ řekl Bert.

Jakmile zmizel za dveřmi, Filip se znovu sklonil ke knize.

„Takže Kelemen vozí víno, který je možná jen kabát, a někdo mu k tomu upravuje záznamy.“

„Ano,“ řekl Myklóš.

„A Horváth je v tom až po krk.“

„Nejspíš.“

Filip se podíval na Berta.

„A co teď? Chytnem vozku, nebo písaře?“

Bert chvíli mlčel.

„Nejdřív zjistíme, kdo lže hůř.“

„To bude zábava,“ zamumlal Filip.

„Pro tebe možná,“ řekl Myklóš. „Pro ně ne.“

Za dveřmi se ozvaly kroky. Vrátil se písař a s ním dva muži. Jeden starší, hubený, s inkoustem za nehty a výrazem člověka, který by radši nebyl nikde. Druhý mladší, kulatější v obličeji, ale nervózní už od prahu.

Bert ukázal na stůl.

„Sem.“

Oba se zastavili.

„Kdo z vás psal tenhle zápis?“

Starší se sklonil nad knihu, pak ukázal na mladšího.

„Tohle je jeho ruka.“

Mladší zbledl.

„Jen ten dodatek.“

„Takže dodatek je váš,“ řekl Myklóš.

„Ano, ale—“

„A proč je tam?“ přerušil ho Bert.

Muž polkl.

„Protože původní příjemce nebyl potvrzený včas.“

„Kdo vám řekl, ať to přepíšete?“

„Nikdo. Jen jsem to doplnil.“

„Lžete,“ řekl Bert tak klidně, až se tím ta věta zdála horší.

Mladší písař sebou trhl.

„Nelžu.“

Filip si opřel bradu o dlaň.

„Přesně tak mluví někdo, kdo lže.“

Bert mu věnoval letmý pohled.

„Užitečné jako vždy.“

Pak se vrátil k písaři.

„Tak znovu. Kdo vám řekl, ať to přepíšete?“

Muž těkal očima po radních, po starším kolegovi, po stole.

„Správce skladu.“

Myklóš zvedl hlavu.

„Jakého?“

„U vody.“

„Jméno.“

„Márton Szalai.“

Bert si to jméno zopakoval v duchu. Filip si všiml, jak mu v očích něco ztvrdlo.

„A ten druhý zápis?“ zeptal se Myklóš.

Starší písař teď už mluvil sám, rychleji než předtím.

„Ten jsem psal já. Podle listu od Horvátha.“

„Takže totéž víno prošlo jednou přes Horvátha a podruhé přes městský sklad,“ řekl Bert.

Nikdo neodpověděl. Nemusel.

Filip se pomalu narovnal.

„No, tak to už je skoro hezký.“

Starší radní se na něj otočil.

„Co je na tom hezkého?“

Filip pokrčil rameny.

„Že už konečně víme, že smrdíte víc, než jste se tvářili.“

To už bylo i na Myklóše moc a zakryl si ústa rukou. Bert zavřel oči jen na vteřinu.

„Filipe.“

„Co?“

„Míň.“

„Dobře. Jen trochu smrdíte.“

Mladší radní zrudl.

„Tohle si nenechám líbit.“

Bert pomalu položil dlaň na pečeť.

„To nemusíte. Stačí, že si to nechá líbit arcivévoda.“

A tím bylo zase po řečech.

Myklóš si přitáhl prázdný list a vzal do ruky brko.

„Potřebujeme seznam všech záznamů, ve kterých se objevuje Kelemen, Horváth a sklad u vody. Hned.“

Starší písař přikývl až příliš rychle.

„Ano.“

„A toho správce skladu si necháme přivést,“ dodal Bert.

Mladší radní otevřel pusu.

„To přece nejde jen tak—“

„Jde,“ řekl Bert.

Pak se podíval přímo na strážného u dveří.

„Přiveďte Mártona Szalaie. Teď.“

Strážný pohlédl na radní. Starší jen nepatrně sklopil oči. To stačilo.

Jakmile muž odešel, Filip si přisunul židli blíž ke stolu a zadíval se na jména, která už měli před sebou.

„Dobře. Teď to začíná bejt zajímavý.“

Bert po něm sjel pohledem.

„Tobě byla zajímavá i snídaně.“

„No a? Ta byla taky dobrá.“

Myklóš se pousmál, aniž zvedl oči od brka.

„Aspoň je v něčem stálý.“

Ze starého přístavu nakonec sešlo dřív, než tam vůbec vyrazili.

Myklóš ještě jednou přejel očima záznamy, pak poklepal prstem na jeden z řádků.

„Ne. Nejdřív sklad.“

Bert se zastavil u dveří.

„Proč?“

„Protože jestli Szalai mluvil pravdu, Kelemen si tam jen něco přebíral. A jestli lhal, bude to lež, která se rozpadne nejdřív právě tam.“

Filip se natáhl, aby se podíval taky.

„A taky je to blíž.“

Bert na něj stočil oči.

„To byl tvůj hlavní důvod?“

„Jistě. Jsem unavenej, ne hloupej.“

„O tom druhém se ještě poradíme.“

Vyšli z radnice zpátky na náměstí. Vzduch už byl těžší než ráno, ulice plnější a město kolem nich hlučnější. Bert šel první, Myklóš vedle něj a Filip o krok za nimi, ale tentokrát mlčel víc než obvykle. V hlavě mu ještě pořád ležela budoucnost, pečeť i Kelemenovo jméno a dohromady mu to dělalo větší nepořádek, než by si přiznal.

Když došli ke skladu u vody, nebylo to místo, které by vzbuzovalo důvěru ani bez toho, co už věděli. Nízká dlouhá budova, omítka oprýskaná, dřevěná vrata odřená a kolem pach vína, mokrého dřeva a řeky. U zdi stály dva povozy, ale ani jeden nevypadal, že by se právě chystal na cestu. Jeden čeledín přehazoval pytle, druhý cosi zapisoval na kus prkna, ale oba zpozorněli, sotva je uviděli.

Bert nezpomalil.

„Správce.“

Ten s prknem zamrkal.

„Jaký správce?“

„Váš.“

„Není tady.“

Myklóš se podíval na vrata, pak na boční dveře, pak znovu na muže.

„Tak ho zavolejte.“

Čeledín si odkašlal.

„Říkám, že tu není.“

Filip naklonil hlavu.

„A říkáš to tak špatně, až tomu nevěříš ani ty.“

Muž po něm střelil pohledem.

„Já se s váma nemusím bavit.“

Bert vytáhl listinu a ukázal pečeť tak blízko, že muž ztuhl.

„Ale musíš.“

To zabralo. Čeledín sklopil oči a udělal krok dozadu.

„Dojdu pro něj.“

„Ne,“ řekl Bert. „Ty půjdeš první. My hned za tebou.“

Muž se ani nezkusil hádat. Otočil se a vedl je ke dveřím na boku skladu. Uvnitř bylo přítmí, chladněji a vzduch těžký od vína a plísně. Po obou stranách stály sudy, bedny a police s provazy, háky a nářadím. Z hloubi skladu se ozývalo tlumené bouchání dřeva o dřevo.

Filip se rozhlédl.

„No, útulný.“

„Mlč a koukej,“ utrousil Bert.

Na konci uličky mezi sudy se objevil další muž. Podsaditý, se zarostlou bradou a rukávy vyhrnutými až k loktům. Jakmile uviděl, že nejdou sami, výraz mu ztvrdl.

„Co je zase?“

Čeledín ukázal na pečeť v Bertově ruce.

„Páni z radnice.“

Muž ztuhl sotva na půl vteřiny, ale stačilo to.

„Já nejsem správce.“

„Ne?“ řekl Myklóš klidně. „A kdo tedy?“

„Jen dozírám na práci.“

„Takže správce bez jména a bez úřadu,“ řekl Filip. „To je hezký. To si budu pamatovat.“

Muž si ho změřil.

„A ty jsi kdo?“

„Ten, co se dneska ptá míň, než by chtěl.“

„To je škoda,“ utrousil muž.

Bert udělal ještě jeden krok blíž.

„Jméno.“

„Imre Fodor.“

„Správce skladu?“

„Dočasně.“

„Od kdy?“

„Od minulého týdne.“

Myklóš s Bertem si vyměnili krátký pohled. To načasování jim nesedělo až příliš.

„A Márton Szalai?“ zeptal se Bert.

„Nemocný.“

„Od kdy?“

„To nevím přesně.“

„To je zvláštní,“ řekl Myklóš. „Ještě před chvílí seděl na radnici.“

Fodor tentokrát zaváhal moc dlouho.

Filip si odfrkl.

„Tak nemocnej asi nebude.“

Muž sevřel čelist.

„Tak tedy ne nemocný. Odvolaný.“

„To jde rychle,“ poznamenal Bert. „Před hodinou ještě spravoval městský sklad a teď už ne.“

„Do toho vám nic není.“

„Naopak,“ řekl Bert tiše. „Do toho nám je právě hodně.“

Už nestačil říct nic dalšího, protože zezadu od vrat se ozval rachot. Jeden ze sluhů něco upustil. Bert se ani neotočil.

„Nikdo neodchází.“

Tentokrát zněl Bertův hlas jako jasný rozkaz.

Fodor si olízl rty.

„Máte nějaký důvod sem vpadnout a obracet nám sudy?“

Myklóš natáhl ruku.

„Záznamy o příjmu zboží. Hned.“

„Ty nejsou tady.“

„Tak kde?“

„Na radnici.“

Filip se uchechtl.

„To je zvláštní. Na radnici mají záznamy, že šlo zboží sem. Vy zas říkáte, že všechno je tam. Jeden z vás kecá a já začínám mít tip.“

Fodor se na něj otočil prudčeji, než bylo rozumné.

„Drž hubu, kluku.“

Vzduch v té chvíli ztuhl. Bert udělal krok tak rychle, až to Fodor ani nečekal, a zastavil se těsně před ním.

„Ještě jednou.“

Fodor couvl o půl kroku.

„Nechtěl jsem—“

„Chtěl.“

Myklóš mezitím došel ke stolu v rohu skladu. Našel tam dvě otevřené knihy, volné listy a jednu láhev, napůl prázdnou. Přelétl očima první stránku a hned zvedl hlas.

„Berte.“

Bert neodtrhl oči od Fodora.

„Co?“

„Máme tu ještě jiné záznamy.“

To už obrátil hlavu i on. Filip byl u stolu první skoro současně s Myklóšem a hned se nahnul nad papíry.

„No tak tohle je pěkný.“

Na stránkách byly stejné dny jako v městských knihách, ale jiné počty. Jiné sudy. Jiné příjemce. A na dvou místech stejné jméno.

Kelemen.

Bert k nim došel a vzal první list do ruky.

„Tak přece.“

Fodor za nimi strnul. Už nevypadal podrážděně. Teď vypadal jako člověk, který přemýšlí, jestli je ještě čas utéct.

„To nic neznamená,“ řekl.

„Naopak,“ odvětil Myklóš. „Tohle znamená hodně.“

Filip přejel prstem po jednom sloupci.

„Tady. Ten samej den jako na radnici. Jen místo tří sudů je jich pět.“

„A dva nikde nejsou,“ řekl Bert.

„Nebo jsou jinde,“ dodal Myklóš.

Bert položil list zpátky a konečně se obrátil na Fodora celým tělem.

„Kde je Kelemen?“

„Nevím.“

„Špatně.“

„Nevím.“

„Ještě hůř.“

Fodor zavrtěl hlavou.

„Jen sem vozí, co má. Já se neptám.“

Filip zvedl oči od papírů.

„To je hrozně pohodlnej způsob života.“

„Tobě by slušel,“ řekl Bert.

„Dobře, ale já aspoň nelžu tak bídně.“

Myklóš se opřel dlaněmi o stůl.

„Berte.“

To jediné slovo stačilo. Bert věděl, co tím myslí. Příliš tlačit teď nemělo smysl. Ne tady, ne před lidmi, kteří poslouchají zpoza sudů.

Pomalu přikývl.

„Dobře.“

Filip zvedl hlavu.

„Zase dobře?“

„Ano,“ řekl Bert a ani se na něj nepodíval. „Tentokrát to znamená, že si odsud bereme všechno.“

Fodor sebou trhl.

„To nemůžete.“

Bert ukázal na pečeť.

„Můžeme.“

Myklóš už sbíral volné listy a skládal je do brašny.

„Tyhle knihy taky.“

„A ty dvě láhve?“ zeptal se Filip nevinně.

Bert se na něj konečně podíval.

„Ne.“

„Já se jen ptal.“

„Vím. To je na tom to nejhorší.“

Filip pokrčil rameny a sáhl místo toho po malé dřevěné destičce, na které byly čerstvě čmárané značky.

„Tohle taky?“

Myklóš se na to podíval.

„Ano. Všechno.“

Fodor udělal krok dopředu.

„To je městský majetek.“

„Odteď důkazní materiál,“ řekl Bert.

Ve skladu se za nimi ozvalo tiché šustění. Jeden ze sluhů se pomalu sunul ke vratům. Filip si toho všiml první.

„Hele.“

Bert se otočil.

„Stůj.“

Mladík ztuhl s rukou napůl zvednutou.

„Nikdo neodchází,“ zopakoval Bert.

A tentokrát už to nebylo potřeba říkat dvakrát.

Myklóš zavřel brašnu a podal Bertovi poslední list.

„Tohle si přečti.“

Bert ho přelétl očima a čelist mu ztvrdla. V rohu byl malý znak, skoro jen značka pro toho, kdo ví, co hledá. Pečeť ani jméno tam nebyly, jen poznámka.

Předáno večer. Bez zápisu.

Bert pomalu sklopil list.

„Takže tudy to šlo dál.“

„Ano,“ řekl Myklóš.

Filip se naklonil blíž.

„A kam?“

Bert zvedl oči k Fodorovi.

„To nám teď poví on.“

Fodor zavrtěl hlavou až příliš rychle.

„Já nic nevím.“

Bert se pousmál. Krátce. A právě proto to bylo horší než hněv.

„Tak začneme znovu.“

V přítmí skladu to znělo úplně jinak než na radnici. Tady nebyli radní, písaři ani pečeť na stole mezi nimi. Jen dřevo, víno, zatajený dech a člověk, kterému docházelo, že tentokrát ho žádný přepsaný řádek nezachrání.

Fodor couvl o další krok, až narazil zády do sudu. Už se nesnažil působit klidně. Teď jen přemýšlel, jestli má větší smysl zapírat, nebo utíkat. Ani jedno nevypadalo dobře.

Bert položil list zpátky na stůl a podíval se na něj tak chladně, až Filipovi mimoděk přeběhl mráz po zádech.

„Kam?“

Fodor zavrtěl hlavou.

„Nevím.“

Bert se ani nepohnul.

„To už jsi říkal.“

„Protože je to pravda.“

Myklóš se opřel bokem o stůl a klidně si ho měřil.

„Tak jinak. Kdo si to přebíral?“

„Nikdo.“

Filip si odfrkl.

„Takže samo odjelo? Vážně? Pěkný. Taky bych to chtěl umět.“

Fodor po něm střelil pohledem.

„Drž hubu.“

Tentokrát se ani nestihl nadechnout. Bert byl u něj v jediném kroku, chytil ho za kabátec pod krkem a přirazil ho k sudu tak tvrdě, až dřevo zadunělo celým skladem.

„To už jsme zkoušeli.“

Ve skladu se udělalo ticho. Čeledíni strnuli, jeden s rukou na půl cesty ke dveřím, druhý bledý jak stěna. Myklóš se nepohnul, jen sledoval Fodorovu tvář. Filip taky zmlkl. Tohle už nebyla přestřelka slov.

Fodor polkl.

„Pusťte mě.“

„Až domluvíš.“

„Já nic nevím.“

Bert stisk povolil jen o málo, právě tolik, aby mohl dál mluvit.

„Tohle nešlo přes sklad jen tak. Někdo to převzal. Někdo to poslal dál. A ty mi teď řekneš kdo.“

Fodor znovu zavrtěl hlavou, ale už v tom nebyla jistota, jen strach.

„Nevím jméno.“

Myklóš se narovnal.

„Ale tvář ano.“

Fodor k němu otočil oči.

„Možná.“

„To je lepší.“

Filip se o krok přisunul blíž.

„No vidíš. A hned jsme doma.“

Bert ho pustil tak prudce, až se Fodor svezl bokem po sudu a sotva se udržel na nohou.

„Popis.“

Fodor si promnul krk.

„Muž. Vysoký. Hubený. Měl klobouk stažený nízko.“

Filip protočil oči.

„To je půlka města.“

Myklóš zůstal klidný.

„Dál.“

„Tmavý plášť. Rukavice. Mluvil málo.“

„To je druhá půlka města,“ zamumlal Filip.

Bert po něm ani neotočil hlavu.

„Mlč.“

Fodor si otřel čelo.

„Kulhal. Na pravou nohu. Jen trochu. A…“

Zarazil se.

Myklóš to zachytil hned.

„A co?“

„Na ruce měl prsten.“

Bert přivřel oči.

„Jaký?“

„Nevím. Kovový, těžký. Nebyl laciný.“

Filip se zamračil.

„To je zas popis jak z pohádky.“

„Nech ho mluvit,“ řekl Myklóš.

Fodor znovu polkl.

„Měl i jizvu. Tady.“

Sáhl si na bradu.

To už si Bert s Myklóšem vyměnili rychlý pohled. Jeden z mužů, které zmiňoval Szalai.

„Kdy přišel?“ zeptal se Bert.

„Večer. Po setmění.“

„Sám?“

„Ano.“

„A Kelemen?“

Fodor na chvíli zaváhal.

„Ten byl uvnitř už předtím.“

Filip se narovnal.

„Takže nekecal. On sem fakt chodí.“

„Chodí,“ opravil ho Bert. „Nebo chodil.“

Myklóš sáhl po dalším listu.

„Jak dlouho tu byl?“

„Nevím přesně.“

„Přesně ne,“ řekl Bert. „Přibližně ano.“

„Možná hodinu.“

„A co dělali?“

„Mluvili.“

Filip se uchechtl.

„To je objev.“

Bert po něm střelil pohledem a Filip zvedl ruce v obranném gestu.

„Dobře, už mlčím.“

Myklóš udělal krok k Fodorovi.

„O čem?“

„Neslyšel jsem všechno.“

„Tak co jsi slyšel?“

Fodor sklopil oči.

„Budín. To říkali. A ještě… ještě nějaké jméno.“

„Jaké?“

„Nevím jistě.“

Bert zvedl list s Kelemenovým jménem a pomalu ho přeložil.

„Teď si vyber. Buď si vzpomeneš sám, nebo ti s tím pomůžeme.“

Fodor ztuhl.

„Horváth. Myslím. A ještě něco o domě.“

Myklóš se hned chytil.

„Jakém domě?“

„Nevím.“

„Kde?“

„To neřekli.“

„Tak cos slyšel přesně?“

Fodor se nadechl, zavřel na chvíli oči a pak to ze sebe vyrazil najednou, jako by se toho chtěl zbavit.

„Říkal, že do domu to půjde až potom. Že nejdřív Budín a až pak dům.“

Ve skladu se na chvíli nic nepohnulo. Bert pomalu sklopil oči k listinám na stole. Myklóš si promnul čelist.

Filip se podíval z jednoho na druhého.

„To je špatně, co?“

„Ano,“ řekl Bert.

„Takže už to není jen přístav.“

„Ne.“

Myklóš se znovu obrátil k Fodorovi.

„A ta pečeť. Byla na tom listu celá?“

„Ano.“

„A kde je ten list teď?“

Fodor zavrtěl hlavou.

„Kelemen si ho vzal.“

„To víš jistě?“

„Ano.“

„Viděl jsi to?“

„Ano.“

Bert se odlepil od stolu.

„Dobře. Takže máme Kelemena, kulhavého muže s jizvou, Horvátha, Budín a nějaký dům. To už je víc, než jsme měli ráno.“

Filip si založil ruce na prsou.

„A co s ním?“

Kývl hlavou k Fodorovi.

Bert se na něj podíval.

„Zůstane tady.“

Fodor sebou trhl.

„Cože?“

„Nikdo odtud neodejde a nikdo nic neodnese,“ řekl Bert. „Dokud se sem nevrátíme.“

„To nemůžete.“

„Zase to slovo,“ řekl Filip. „A přitom už víme, že může.“

Myklóš obešel stůl a sebral poslední volné listy, které tam ještě zůstaly.

„Potřebujeme i jeho knihu.“

„Tu ne,“ vyhrkl Fodor příliš rychle.

To stačilo.

Bert natáhl ruku.

„Sem s ní.“

Fodor couvl.

„To jsou interní záznamy skladu.“

„Právě proto.“

„Tohle není městská kniha.“

„To je mi úplně jedno,“ řekl Bert.

Čeledín, který dosud stál u dveří, nervózně ukázal na polici vzadu.

„Je tam.“

Fodor po něm otočil hlavu s nenávistí, která už nestihla nic změnit. Filip byl u police první. Stáhl dolů tlustší, omšelou knihu, až z ní spadl prach.

„Našel jsem poklad.“

„Sem,“ řekl Myklóš.

Položil ji na stůl a otevřel. První stránky byly nudné. Sudy, plátno, provazy, jména čeledínů. Pak se objevily jiné značky. Ne celé záznamy. Jen zkratky, čárky, malé křížky v rohu a u několika dnů jediná písmena.

Bert se naklonil blíž.

„Tohle není pro úřad.“

„Ne,“ řekl Myklóš. „To je pro někoho, kdo ví, jak to číst.“

Filip se zadíval na stránku a ukázal prstem.

„Tady. T. K.“

„Tamás Kelemen,“ řekl Bert.

O pár řádků níž bylo H, pak G a u jednoho dne jen malé písmeno B s čárkou vedle.

Myklóš si to přitáhl blíž.

„Budín.“

„A tady,“ řekl Filip, „je zase dům? Nebo D?“

Bert se zadíval na znaménko a zavrtěl hlavou.

„Ne. To je dvojí značka. Převzetí a předání.“

„Takže někdo si tu vedl vlastní účetnictví bokem,“ řekl Myklóš.

„A dost blbě ho schoval,“ utrousil Filip.

Bert knihu zavřel.

„Ne. Myslel si, že ji nikdy nikdo neuvidí.“

Pak se otočil ke strážnému, který pořád stál u dveří, teď už s menší jistotou než na začátku.

„Dva muži tady zůstanou. Nikdo z těchto lidí neodejde, dokud nedostanou nový rozkaz. A někdo dojde na radnici pro další pečeť na zajištění skladu.“

Strážný přikývl až příliš rychle.

„Ano.“

Starší z čeledínů zvedl ruce.

„My s tím nic nemáme.“

„To se uvidí,“ řekl Bert.

Filip si povzdechl.

„Tohle říkáš nějak často.“

„Protože to často platí.“

Myklóš si přehodil brašnu s listinami přes rameno a podíval se na Berta.

„Tak kam teď?“

Bert chvíli mlčel. V hlavě už očividně srovnával všechny stopy dohromady.

„Nejdřív zpátky na radnici. Ať si tam začnou vážit toho, jak ochotně s námi spolupracují. Pak přístav. A večer za Jitkou.“

Filip se opřel bokem o stůl.

„Takže žádný odpočinek.“

„Ne.“

„A kdy se najím?“

Bert se na něj otočil.

„Ty jsi měl snídani.“

„To už je dávno.“

Myklóš se uchechtl.

„Na tebe je to dávno vždycky po půl hodině.“

Filip pokrčil rameny.

„No a.“

Bert zamířil ke dveřím.

„Pohni.“

Filip se odlepil od stolu, ale ještě se jednou otočil k Fodorovi.

„Stejně si myslím, že jsi debil.“

„Filipe,“ řekl Bert a neotočil se.

„Dobře.“

Vyšli ven ze skladu zpátky do světla. Vzduch od vody byl studenější než vevnitř, ale po tom zatuchlém přítmí působil skoro ostře. Bert šel první, Myklóš hned za ním a Filip o krok vzadu. Tentokrát ale mlčel jen chvilku.

„Takže teď už to fakt smrdí.“

„Ano,“ řekl Bert.

„A dost.“

„Ano.“

Filip si odfrkl.

„Ty máš dneska náladu jak kat.“

Myklóš se na něj podíval bokem.

„To říkáš v zemi, kde kat může být za rohem. Buď opatrný.“

Filip se ušklíbl.

„Dobře. Tak jak někdo, kdo by se s katem klidně domluvil.“

Bert po něm sjel pohledem.

„Přesně tak.“

Došli zpátky na radnici rychleji, než by si Filip přál. Jakmile znovu vystoupali po schodech, strážný u dveří už se ani nesnažil tvářit překvapeně. Jen po nich hodil pohledem člověka, který začíná chápat, že tihle tři dnes nezmizí jen tak.

„Zase vy.“

„Ano,“ řekl Bert.

„To je smůla.“

„Pro vás,“ odvětil Bert a prošel dovnitř.

Filip se ušklíbl.

„Začínáš bejt milej.“

„Ne.“

V kanceláři už seděli oba radní. Písař stál u okna a něco třídil, ale když trojice vstoupila, ruka se mu zastavila v půlce pohybu. Starší radní zvedl hlavu a hned poznal, že nic dobrého nepřinášejí.

„Stalo se něco?“

Bert položil na stůl skladovou knihu.

„Ano.“

Myklóš přidal volné listy a záznamy, které sebrali ve skladu.

„Našli jsme druhé vedení příjmů. Mimo městské knihy.“

Mladší radní zbledl dřív než starší.

„To není možné.“

Filip si odfrkl.

„Dneska už jsme to slyšeli mockrát.“

Starší radní natáhl ruku po knize, ale Bert ji přiklopil dlaní dřív, než se jí dotkl.

„Nejdřív si něco ujasníme.“

V místnosti se udělalo ticho.

„Správce skladu lhal,“ pokračoval Bert. „Písaři lžou mizerněji. A vy dva buď nevíte, co se vám děje pod rukama, nebo to víte moc dobře.“

Mladší radní se nadechl.

„Tohle si vyprošuji.“

„To si vyprošujte u arcivévody,“ řekl Bert. „Mně odpovíte.“

Myklóš si vzal jeden z listů a položil ho na stůl před ně.

„Tady. Kelemen. Tady znovu. A tady další záznam, který v oficiálních knihách vůbec není. Vysvětlíte to?“

Starší radní se na řádky díval o něco déle, než mu bylo milé. Pak si sundal brýle, otřel je a zase si je nasadil, jako by mu to mohlo koupit čas.

„Tohle jsem nikdy neviděl.“

„To je možné,“ řekl Myklóš. „Jenže tím to není lepší.“

Filip se opřel o sloup u stěny.

„Spíš horší.“

Písař se ošil.

„Mohlo to být vedeno bokem bez vědomí rady.“

Bert se na něj otočil.

„A sklad u vody patří komu?“

„Městu.“

„Takže bez vědomí rady se tam přepisují záznamy, schovávají listiny a pobíhá tam vozka s pečetěmi, které nikdo nemá vidět.“

Písař sklopil oči.

„Já jen říkám, že to možné je.“

„Možné je všechno,“ řekl Filip. „Třeba i to, že jste všichni neschopní.“

„Filipe,“ řekl Bert.

„Dobře.“

Starší radní konečně promluvil pevněji.

„Co po nás chcete?“

Bert odtáhl ruku z knihy.

„Jména všech lidí, kteří měli přístup ke skladu u vody za poslední měsíc. Správce, písaři, čeledíni, noční hlídky, vykladači, každý, kdo držel klíč nebo mohl otevřít vrata.“

Myklóš dodal:

„A zvlášť jména všech, kdo měli co dělat s vozy z Budína.“

„To zabere čas,“ řekl mladší radní.

„Tak si pospěšte,“ odvětil Bert.

Starší radní chvíli mlčel, pak kývl na písaře.

„Sepište to.“

Muž u okna přikývl a rychle si přitáhl desky. Bylo vidět, že už se přestal snažit tvářit, že se ho to netýká.

Myklóš položil na stůl další list.

„A ještě něco. Potřebujeme vědět, kdo v Prešpurku obchoduje s Horváthem a s Váradym.“

Teď se starší radní podíval na něj o něco ostřeji.

„Jméno Várady vám dal kdo?“

Toho si všimli všichni tři.

Bert se ani nepohnul.

„Takže ho znáte.“

Radní sevřel rty.

„Znám to jméno. Nic víc.“

„Špatná odpověď,“ řekl Bert tiše.

Filip se narovnal.

„No konečně.“

Myklóš si radního chvíli měřil.

„Tak ještě jednou. Odkud to jméno znáte?“

Muž uhnul pohledem ke stolu.

„Z obchodních zápisů. Z dodávek vína.“

„Osobně jste ho viděl?“ zeptal se Bert.

„Ne.“

„Lžete?“ řekl Filip hned.

Bert po něm střelil pohledem, ale tentokrát ho nezarazil. Radnímu to stačilo. Znejistěl.

„Jednou.“

Myklóš zvedl obočí.

„Kde?“

„Na radnici. Krátce. Před týdny.“

„S kým?“

„Nevím.“

„To už není vtipné,“ řekl Bert. „Byl tu sám?“

Radní si promnul spánek.

„Ne. S jedním mužem. Vysoký. Hubený. Klobouk.“

Filip se uchechtl, ale pobavení v tom nebylo.

„To už jsme dneska slyšeli.“

„Kulhal?“ zeptal se Myklóš.

Radní zvedl oči.

„Ano.“

V místnosti bylo najednou slyšet i škrábání brka na papír.

Bert se narovnal.

„A co tady chtěli?“

„Jednali s městským pokladníkem.“

„Kde je?“ řekl Bert.

Mladší radní se nadechl moc rychle.

„Není tu.“

„Kde je?“ zopakoval Myklóš.

„Odjel.“

„Kam?“

„Domů.“

Filip si odfrkl.

„Ten má ale načasování.“

Bert položil obě dlaně na stůl a naklonil se blíž.

„Jméno.“

„Mikuláš Bedegh.“

Myklóš si to jméno zopakoval skoro neslyšně.

„A kde bydlí?“

Teď už starší radní věděl, že nemá cenu zapírat.

„V domě za starou mincovnou. Naproti lékárně.“

Filip se otočil k Bertovi.

„Takže máme dalšího.“

„Ano.“

„A ten pokladník je důležitější než přístav?“

Bert chvíli mlčel.

„Možná.“

Myklóš se podíval na rozpis, který jim písař mezitím začal sepisovat.

„Kelemen, kulhavý muž, Horváth, Várady a teď ještě pokladník. To už není náhoda. Někdo si tady kupuje víc než sudy.“

Starší radní se zamračil.

„Naznačujete korupci městského úřadu?“

Filip se na něj otočil.

„Ne. My už ji skoro držíme za rukáv.“

Bert konečně vzal skladovou knihu zpátky do ruky.

„Půjdeme za tím pokladníkem.“

Mladší radní zvedl hlavu.

„Bez městské stráže?“

„Ano,“ řekl Bert.

„To není rozumné.“

„To je právě rozumné. Čím míň lidí o tom ví, tím líp.“

Filip pokrčil rameny.

„Taky bych byl radši, kdyby nám zas někdo neutekl dřív, než tam dojdeme.“

Myklóš dobral seznam a složil ho.

„A jeden člověk tu zůstane. Kdyby se ten pokladník vrátil sem, chci to vědět dřív, než si sedne.“

„Já zůstávat nebudu,“ řekl Filip hned.

Bert se na něj podíval.

„Nikdo po tobě nechce, abys zůstával.“

„Dobře. Jen to říkám předem.“

Starší radní se znovu opřel do židle, tentokrát už unaveněji než pyšně.

„Tohle město se za poslední hodinu změnilo v blázinec.“

„Ne,“ řekl Bert. „Jen jste si toho konečně všimli.“

To už ani Filip neřekl nic. Jen se ušklíbl.

Vyšli z kanceláře s novým jménem a novou adresou. Na chodbě bylo zase plno lidí, ale teď už na ně všichni koukali jinak. Ne jako na obtížné hosty. Spíš jako na někoho, kdo příliš rychle strká ruce do věcí, které měly zůstat zavřené.

Venku na schodech se Filip nadechl studenějšího vzduchu a otočil hlavu k Myklóšovi.

„Takže teď jdeme za pokladníkem.“

„Ano.“

„A když nebude doma?“

Bert sestupoval po schodech pomalu, ale v tom klidu už bylo něco ostřejšího než ráno.

„Tak zjistíme, kdo ho varoval.“

Filip si povzdechl.

„Tohle město mě začíná štvát.“

„To je dobře,“ řekl Bert.

„Proč?“

„Protože konečně přemýšlíš správně.“

Filip po něm hodil pohled.

„Jednou tě fakt praštím.“

„Až to uděláš, řekni dopředu. Ať se stihnu nenudit.“

Myklóš se krátce uchechtl a nasedl na koně.

„Pojďte. Než nám ten pokladník zmizí úplně.“

Vyrazili směrem ke staré mincovně. Tentokrát už ne jménem nějakého neurčitého vyšetřování. Teď jeli po stopě, která začínala v sudu s vínem a končila čím dál blíž lidem, kteří nosili čisté ruce a špinavé záznamy.

Ke staré mincovně to nebylo daleko, ale Prešpurk jim cestu zase jednou znepříjemnil tím svým poledním ruchem. Povoz za povozem, lidi s koši, pach ryb od vody, někde křik, jinde zvon. Bert jel první a ani jednou nezpomalil víc, než musel. Myklóš držel směr vedle něj a Filip za nimi už podruhé během dne přemýšlel, jak je možné, že se člověk může cítit unavený a zvědavý zároveň.

Starou mincovnu našli snadno. Byla to těžká budova, která už ztratila někdejší lesk, ale pořád si držela tu nepříjemnou důležitost. Naproti ní stála lékárna a za ní, přesně jak říkal radní, dům s tmavozelenými okenicemi a čistým průčelím, které se až příliš snažilo působit spořádaně.

Filip se zadíval na dům a pak na Berta.

„Tak tady bydlí náš poctivej pokladník.“

„Možná,“ řekl Bert.

„Tohle tvoje možná mě jednou zabije.“

„Ne. To spíš tvoje pusa.“

Sesedli. Bert došel ke dveřím první a zabušil tak, že to znělo spíš jako příkaz než žádost. Chvíli se nic nedělo. Pak za dveřmi cosi šramotilo, zacvakl zámek a otevřela starší služebná, drobná, hubená a očividně vyděšená už od první chvíle, kdy uviděla tři cizí muže.

„Co si přejete?“

Bert ukázal listinu jen tolik, aby zahlédla pečeť.

„Mikuláš Bedegh.“

Žena hned uhnula pohledem.

„Pan domácí… není doma.“

Myklóš se opřel rukou o rám dveří.

„To víme. Proto jsme tady.“

„Já nevím, kdy se vrátí.“

Filip naklonil hlavu.

„Ale víte, že je pryč.“

Žena sevřela rty.

„Odjel.“

„Kam?“ zeptal se Bert.

„Nevím.“

„Kdy?“

„Před chvílí.“

Bert s Myklóšem si vyměnili krátký pohled. Před chvílí bylo přesně to, co čekali a nechtěli slyšet.

Filip si odfrkl.

„Takže máme zase krásnej náskok.“

Bert udělal krok dopředu.

„Pustíte nás dovnitř.“

Žena zbledla.

„To nemohu.“

Bert k ní sklonil hlavu jen o málo.

„Můžete.“

„Pan domácí by…“

„Pan domácí teď nebude rozhodovat o ničem,“ řekl Myklóš klidněji, ale o nic méně tvrdě. „Jednáme jménem arcivévody.“

Služebná ucouvla. Bert už držel dveře a vstoupil dovnitř první. Myklóš hned za ním. Filip prošel poslední a při tom si stáhl klobouk hlouběji, jako by tím celé věci dodal větší vážnost. Nepomohlo to, ale jemu to udělalo radost.

Uvnitř bylo chladněji než venku. V předsíni voněl vosk, staré dřevo a něco ostrého, snad levandule. Dům vypadal uklizeně, až příliš. Právě to Bertovi nesedlo. Tady nebyl klid obyčejného domu. Tady byl spěch někoho, kdo chtěl, aby všechno vypadalo v pořádku.

„Kde má pracovnu?“ zeptal se.

Služebná mlčela.

Filip se na ni podíval.

„Hele, už jsme dneska měli dost lhářů. Nechcete to zkusit jinak?“

Žena těkala očima po chodbě.

„Vpravo.“

„Výborně,“ řekl Filip. „Vidíte? To šlo.“

Bert vešel do pracovny hned. Byla větší, než čekal, s těžkým stolem, skříní na listiny, policemi a dvěma okny do dvora. A byla příliš prázdná. Na stole zůstal kalamář, brko a jeden otevřený účet, ale jinak nic. Žádný nepořádek, žádný zmatek, jen až moc čisté místo po někom, kdo odcházel rychle a přitom myslel.

Myklóš došel ke stolu a prsty přejel po desce.

„Nedávno odjel.“

Bert se podíval na kalamář.

„Inkoust ještě nezaschl úplně.“

Filip přešel ke skříni.

„Takže ho někdo varoval.“

„Ano,“ řekl Bert.

Služebná zůstala stát u dveří, ruce sevřené do zástěry tak silně, až jí zbělely klouby.

„Já nic neudělala.“

Nikdo se na ni chvíli ani nepodíval. Bert otevřel horní zásuvku stolu. Prázdná. Druhá taky. Ve třetí našel jen pečetní vosk, dva účty a malý klíč.

Myklóš mezitím otevřel skříň. Většina polic byla plná knih a městských zápisů, ale na spodní přihrádce zůstal volný obdélník v prachu. Místo po něčem, co tam ještě ráno stálo.

„Vzali truhlu,“ řekl tiše.

Bert zvedl oči.

„Jsi si jistý?“

Myklóš ukázal na otisk v prachu.

„Byla těžká. Stála tady dlouho.“

Filip se naklonil blíž.

„No to je krásný. Takže jsme pozdě.“

„Možná ne úplně,“ řekl Bert.

Pak se konečně obrátil k ženě.

„Kdo tu byl?“

„Nikdo.“

„Špatně.“

„Já opravdu…“

Bert ji nespustil z očí.

„Kdo přišel před jeho odjezdem?“

Žena polkla.

„Jeden posel.“

Myklóš se narovnal.

„Kdy?“

„Před hodinou. Možná míň.“

„Jak vypadal?“

„Nevím. Měl kapuci.“

Filip si odfrkl.

„To je zrovna užitečný.“

„Byl vysoký?“ zeptal se Bert.

„Ano.“

„Kulhal?“

To už s ní trhlo. Jen maličko. Stačilo to.

„Já… nevím.“

„Víte,“ řekl Myklóš. „Jen nevíte, jestli to máte říct.“

Žena sklopila oči.

„Trochu.“

V místnosti bylo na okamžik úplné ticho.

Filip pomalu vydechl.

„No tak to jsme doma.“

Bert došel k ní blíž.

„Co přinesl?“

„List.“

„Zapečetěný?“

„Ano.“

„Viděla jste pečeť?“

„Jen chvilku.“

„A?“

Žena zavrtěla hlavou, ale bylo to pozdě. Už věděli, že něco viděla.

„Byla tmavá,“ hlesla nakonec. „A nějaký znak. Neznám ho.“

Myklóš se opřel o hranu stolu.

„Co udělal Bedegh potom?“

„Přečetl to. Začal chodit sem a tam. Pak zavolal kočího, vzal plášť a tu malou truhlu ze skříně.“

Bert ztuhl.

„Malou?“

„Takovou… na listiny. Ne velkou. Dřevěnou. S kováním.“

„A kam jel?“

„To nevím.“

„Lžete?“

„Ne.“

Filip si poškrábal čelo.

„Tak to je na nic.“

Bert si vzal klíč, který našel v zásuvce, a podržel ho mezi prsty.

„To je od té truhly?“

Žena zavrtěla hlavou.

„Ne. Od psací skříňky.“

Myklóš se otočil.

„Jaké skříňky?“

Ukázala ke stěně u okna. Nízký kus nábytku, který vypadal spíš jako ozdoba než úložný prostor. Bert k němu došel, zkusil klíč a zámek cvakl. Uvnitř byly listy, účty, pečlivě složené dopisy a pod nimi dvojité dno.

Filip hned ožil.

„No vidíš. Konečně něco.“

Bert vysunul dno a vytáhl zpod něj tři listy. Jeden byl čistý účet. Druhý seznam jmen, z nichž polovina nic neříkala. Třetí byl krátký vzkaz bez podpisu.

Myklóš se naklonil blíž.

„Co tam je?“

Bert četl mlčky. Pak podal list jemu.

Myklóš přelétl řádky a čelist mu ztvrdla.

„Tohle je včerejší.“

Filip natáhl ruku.

„Tak mi to ukaž.“

Myklóš mu list podal. Filip četl pomaleji, se soustředěním, které u něj bývalo vzácné.

„Večer. Převzetí potvrzeno. Dům připraven. Pokladník ať zůstane stranou, dokud nepřijede vůz z Budína.“

Zvedl hlavu.

„To je ten dům.“

„Ano,“ řekl Bert.

„Jenomže jaký?“

Bert mu vzal list zpátky a otočil ho ke světlu. V dolním rohu byl drobný znak, sotva čitelný. Ne pečeť. Spíš značky pro někoho, kdo ví.

Myklóš přimhouřil oči.

„To je adresa?“

„Ne,“ řekl Bert. „To je označení části města.“

Filip se naklonil blíž.

„Ty to poznáš?“

„Trochu.“

„To mi strašně pomohlo.“

Bert ukázal na drobnou značku.

„Staré označení domů u Dolní brány. Používalo se dřív, než se přešlo na nové zápisy.“

Myklóš si vzal list znovu.

„Takže ten dům může být tam.“

„Ano.“

Filip si promnul obličej.

„To začíná bejt pěkně otravný.“

„Teprve začíná,“ řekl Bert.

Pak se otočil k ženě.

„Kolik času má Bedegh náskok?“

„Nevím. Opravdu. Odjel hned po tom listu.“

„Sám?“

„S kočím.“

„Jak vypadal kočí?“

„Nevím. Cizí. Nebyl náš.“

Myklóš přikývl.

„Najatý. Přesně.“

Filip se opřel o stůl.

„Takže máme dvě možnosti. Buď jedeme po něm, nebo po tom domě.“

Bert se zadíval z okna do dvora.

„Ne. Máme jen jednu rozumnou.“

„Dům,“ řekl Myklóš.

„Ano.“

Filip zkřivil pusu.

„A pokladník?“

„Ten už nejspíš míří tam nebo pryč. Dům je jistější.“

Myklóš složil listy a strčil je do brašny.

„A ji?“ kývl k ženě.

Bert se na ni podíval.

„Nikomu nic neřeknete. Kdyby se pán domu vrátil dřív než my, čekáte a mlčíte. Rozumíte?“

Žena přikývla tak rychle, až jí povolil uzel zástěry.

„Ano.“

Filip si ji chvíli prohlížel a pak řekl o něco mírněji než obvykle:

„To by pro vás bylo nejlepší.“

Žena na něj překvapeně pohlédla. Asi to byl poprvé za celý den, kdy nezněl jen jako drzý kluk.

Vyšli z pracovny a pak z domu ven. Na ulici už bylo víc hluku než předtím. Lékárník naproti právě skládal před dveře bedýnku se sklem a po jejich odchodu zvedl hlavu až příliš rychle. Bert to zaregistroval, ale teď na to neměl čas.

Když byli znovu u koní, Myklóš si přehodil brašnu přes rameno.

„Dolní brána.“

Bert přikývl.

„A rychle.“

Filip se vyšvihl do sedla.

„Tohle město mě jednou zabije.“

„Ne,“ řekl Bert. „Ty se zabiješ sám a město si jen připíše zásluhu.“

Filip po něm střelil pohledem.

„Ty jsi fakt hroznej.“

„Ano.“

Vyjeli a zamířili dolů k části města, kde domy stály natlačené těsněji na sobě, ulice byly užší a řeka se v některých místech připomínala víc pachem než pohledem. Tady už Prešpurk nevypadal jako město radních, pečetí a čistých rukávů. Tady vypadal přesně tak, jak bylo potřeba pro věci, které chtěly zůstat schované.

Myklóš po chvíli ukázal dopředu.

„Tam.“

Na rohu jedné uličky, kousek od Dolní brány, stál dům, který na první pohled ničím nevynikal. A právě proto Bert zpomalil. Takové domy bývají nejhorší.

Filip si přitáhl otěže.

„Tak tohle je on?“

Bert se na dům zadíval.

„To zjistíme.“

A tentokrát už nikdo z nich nevtipkoval.

Dům u Dolní brány byl až moc tichý. Bertovi to nesedlo hned od prahu. Nebyl opuštěný dlouho, spíš to vypadalo, že odtud někdo zmizel narychlo.

Bert otevřel dveře první. Nezamčené.

„To je špatně.“

Filip vešel hned za ním a rozhlédl se po úzké předsíni.

„To je úplně všechno špatně.“

Uvnitř byl zatuchlý vzduch, pach vosku, vlhka a něčeho kovového, co Filip poznal dřív, než to chtěl připustit. Myklóš se zastavil u stěny, přejel pohledem úzkou chodbu, dveře nalevo, dveře napravo a schodiště nahoru.

„Rozdělíme se?“

„Ne,“ řekl Bert. „Spolu.“

Prošli první místnost, pak druhou. Všude nepořádek, ale ne velký. Převržená židle, otevřená truhla, roztržený kus papíru na podlaze. Spíš rychlé hledání než zápas.

Pak Filip vešel do třetí místnosti a zarazil se tak prudce, až do něj Myklóš málem vrazil.

„No ne.“

Bert ho odstrčil ramenem a vešel dál.

U stěny, částečně sesunutý na bok, ležel muž. Kabátec měl rozepnutý, jednu ruku pod sebou, druhou nataženou do prázdna, jako by se ještě chvíli před smrtí snažil něčeho chytit. Tvář už měla tu nehybnost, která nepřipouštěla omyl.

Filip zbledl a hned odvrátil hlavu.

„Do hajzlu.“

Myklóš se sklonil první.

„Bedegh?“

Bert si klekl k tělu, odhrnul límec a podíval se mu do tváře pořádně.

„Ano.“

Filip zůstal stát u dveří a polkl nasucho.

„To je on?“

„Ano,“ řekl Bert.

Filip si přitiskl hřbet ruky na pusu.

„Ještě štěstí, že jsem nic nejedl.“

Myklóš po něm krátce pohlédl.

„To je poprvé dneska, co se ti to hodí.“

Filip na něj jen vyčerpaně mávl rukou a otočil se ke zdi. Žaludek se mu zvedal i tak. Pozdní odpoledne už venku měklo do večera a světlo, které sem šlo skrz malé okno, dělalo celou tu scénu ještě horší. Nebylo dost jasné na útěchu, ale dost na to, aby bylo vidět všechno.

Bert sáhl mrtvému na krk, pak na zápěstí, spíš ze zvyku než z naděje.

„Je chvíli po smrti.“

Myklóš přejel pohledem místnost.

„Nebojoval moc.“

„Nebo nestihl,“ řekl Bert.

Filip se opřel dlaní o futra.

„Můžeme jít pryč? Třeba úplně pryč? Klidně zpátky do Vídně?“

„Ne,“ řekl Bert.

„Jen jsem to zkusil.“

Myklóš se znovu sklonil k tělu.

„Musíme ho odtud dostat.“

„Sem se nikdo volat nebude,“ řekl Bert. „Ne zatím.“

Filip se otočil zpátky, i když se mu do toho očividně nechtělo.

„A co s ním?“

Bert vstal.

„Odvezeme ho do sklepení u radnice. Tam ho můžeme nechat pod zámkem, než zjistíme víc.“

„To bude krásnej večer,“ zamumlal Filip.

Nikdo se s ním nepřel.

Nakonec ho zvedali ve dvou, Bert a Myklóš. Filip pomáhal spíš s dveřmi, plátnem a tím, co po něm chtěli, ale na tělo se díval co nejmíň. Jakmile ho obalili a vynesli ven, už se smrákalo. Ulice u Dolní brány byla poloprázdná, a to jim hrálo do ruky. K radnici jeli delší cestou, bokem a mlčky.

Do sklepení ho dostali přes zadní dvůr. Strážný, který už měl dost rozumu na to, aby se neptal, jim otevřel a pak zase zmizel, jako by nic neviděl. V podzemí byl chlad, kámen a pach vlhka. Položili tělo na dřevěný stůl, který vypadal, že už zažil dost.

Filip ustoupil hned, jak mohlo být po jeho.

„Dobře. Mně je definitivně zle.“

Myklóš si otřel ruce do plátna a zhluboka se nadechl.

„Musíme zjistit, jak zemřel.“

„To jako hned?“ vyjel Filip.

Bert se podíval na mrtvého a pak na něj.

„Ano.“

„A proč je všechno vždycky hned?“

„Protože mrtví nečekají.“

To Filipa umlčelo na přesně tři vteřiny.

„To je strašná věta.“

„Ale pravdivá,“ řekl Myklóš.

Bert se sklonil k tělu znovu. Prohlédl krk, ruce, kabátec, boky, záda. Nebylo to čisté. Nebylo to přehledné. Nebyla to ani rána, kterou by člověk viděl na první pohled a hned věděl.

„Nechci hádat.“

Myklóš přikývl.

„Já taky ne.“

Filip se ošil.

„Takže?“

Bert se narovnal.

„Pošlu pro Jitku.“

Filip vykulil oči.

„Sem?“

„Ano.“

„Do sklepa s mrtvolou?“

„Ano.“

Myklóš si promnul šíji.

„Dává to smysl. Uvidí víc než my.“

Bert se otočil ke dveřím a zavolal na strážného. Když přišel, dal mu krátký pokyn, komu a kam má jít. Do nevěstince. Pro Jitku. A žádné otázky.

Když za ním dveře znovu zapadly, Filip si sedl na obrácený sud a chvíli jen dýchal nosem.

„Já se dneska fakt těšil na obyčejný den.“

Myklóš se po něm podíval.

„Ty se na obyčejný den těšíš už od chvíle, co jsem tě poznal.“

„No a ještě nepřišel.“

Bert už mířil ke schodům.

„Jdeme se najíst. Než dorazí.“

Filip na něj zíral.

„Teď?“

„Ano.“

„Po tomhle?“

„Ano.“

Myklóš se ušklíbl.

„Když to neuděláme teď, neuděláme to pak.“

Nakonec skončili v malé hospodě kousek od radnice. Už bylo pozdní odpoledne a uvnitř bylo teplo, hluk a pach vývaru. Bert si objednal polévku. Filip taky. Jen Myklóš snědl všechno, co mu přinesli. Polévku, chleba, kus masa, dokonce i sýr, který zůstal na prkénku.

Filip se na něj díval skoro pohoršeně.

„Ty ses zbláznil.“

Myklóš sebral poslední kus chleba.

„Ne. Jen mám hlad.“

„Po mrtvole?“

Myklóš pokrčil rameny.

„Jsem voják.“

Filip se zatvářil, jako by mu to mělo všechno vysvětlit a zároveň vůbec.

„Ano. V pohodě.“

Bert pomalu dojedl polévku a postavil lžíci na misku.

„Jez, nebo mlč.“

„Já jím.“

„Ne dost.“

„Mně se ještě pořád zvedá žaludek.“

„Tak se nedívej na Myklóše.“

„To nepomáhá.“

Myklóš se na ně podíval přes okraj poháru.

„Vy dva jste strašně citliví.“

Filip si odfrkl.

„To říká člověk, co by snědl večeři i vedle šibenice.“

„Když by byla dobrá, tak ano.“

Tentokrát se i Bert nepatrně ušklíbl.

Když se vrátili k radnici, večer už se usadil napevno. Dvorek byl téměř prázdný, chodby tiché a podzemí ještě chladnější než předtím. Čekali chvíli. Filip seděl na schodu, ruce mezi koleny, a tvářil se, že už se ničemu nediví. To byl ale klam.

Jitka přišla později, než by chtěl, ale ne tolik, aby to znamenalo problém. Přešla Katovou uličkou, aby se dostala do města nenápadněji. Bert na ni čekal u zadního vchodu radnice, kde nebylo živáčka. Jakmile ji uviděl, vykročil jí naproti.

„Díky, že jsi přišla.“

Jitka se na něj podívala bokem.

„Ty dneska děkuješ nějak často.“

„Nevšímej si toho.“

„To bych si právě měla všimnout.“

Ve sklepě už na ni čekali i Myklóš s Filipem. Filip se narovnal, jakmile ji uviděl, a okamžitě udělal o krok víc dozadu, jako by jí tím chtěl nechat dost místa a sobě trochu klidu.

Jitka odložila plášť, přistoupila k tělu a rovnou se sklonila k práci. Byla soustředěná, přesná a klidná. Otočila mrtvému ruku, prohlédla nehty, dlaň, zápěstí, pak krk, tvář, hrudník pod košilí a bok.

Nikdo nemluvil. I Filip držel pusu.

Po chvíli se narovnala.

„Tohle nebyla nehoda.“

Bert zkřížil ruce na prsou.

„Vražda.“

„Ano.“

Myklóš se naklonil blíž.

„Jak?“

Jitka znovu vzala mrtvému ruku a ukázala jim ji.

„Podívejte se.“

Filip se neochotně přinutil podívat.

„No a?“

„Ruce,“ řekla Jitka. „Hebké. Bez mozolů. Nepracoval manuálně. Tohle není člověk, který by se pral s bednami nebo sudy. A přesto má pod nehty stopy vosku a inkoustu. Seděl u listin. To víme.“

Bert přikývl.

„A smrt?“

Jitka mu jemně pootočila hlavu ke straně.

„Tady. Pod čelistí. A tady v týlu. Někdo ho chytil zezadu nebo zblízka, stisk, pak rána. Rychlá, tichá práce. Žádný zápas. Buď útočníka znal, nebo neměl čas.“

Filip polkl.

„Takže ho někdo prostě…“

„Zabil,“ řekla Jitka klidně. „Ano.“

Myklóš si promnul čelist.

„Někdo, kdo nechtěl, aby ještě mluvil.“

„Přesně.“

Bert se zadíval na mrtvého o vteřinu déle.

„Takže přišli dřív než my.“

„Ano,“ řekla Jitka. „A věděli, co dělají.“

Filip se opřel o zeď.

„To je skvělý. To je úplně skvělý. Celý den běháme za lidma a oni je mezitím stihnou uklidit.“

„Aspoň víme, že jdeme správně,“ řekl Bert.

„To je hrozně útěšný.“

Jitka si otřela ruce do plátna a znovu se podívala na tělo.

„Jestli chcete víc, potřebovala bych čas a lepší světlo. Ale na to teď stejně nemáte podmínky.“

Myklóš přikývl.

„Tohle nám stačí.“

Filip se na něj podíval nevěřícně.

„Tobě stačí mrtvola, vražda a hebký ruce?“

„Na dnešek ano.“

Jitka k Filipovi obrátila oči.

„Na dnešek je to víc, než většina lidí dostane za celý život.“

„To mě fakt uklidnilo.“

Když bylo hotovo, Bert ji vyvedl ven. Chodba nad sklepením byla prázdná, u zadního východu ještě víc. Venku už byla tma a město kolem radnice znělo vzdáleněji, skoro jako by ani nepatřilo k tomu, co právě nechali za sebou.

Jitka si znovu přehodila plášť přes ramena.

„Ten muž zemřel rychle. To je jediné dobré, co o tom jde říct.“

Bert přikývl.

„I to je něco.“

„Ne moc.“

Na chvíli se na sebe jen dívali. Bert vypadal unaveněji než ráno, ale v očích měl pořád to samé soustředění. Jitka se pousmála o něco jemněji než obvykle.

„Dávej si pozor.“

„To samé ty.“

„Já jsem opatrná.“

„Ne dost.“

„Skoro bych řekla, že máš starost.“

„To se ti zdálo.“

„Jistě.“

Pak se naklonila blíž, lehce ho políbila na tvář a ustoupila, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Bert zůstal stát o vteřinu déle, než měl. V koutku úst mu cuklo a ramena narovnal skoro neznatelně, ale dost na to, aby si toho všimla.

„Tak přece jen.“

„Mlč.“

„To beru jako potvrzení.“

Bert se neubránil slabému úsměvu.

„Jdi už.“

„Ano, pane vyšetřovateli.“

Obrátila se a zmizela do tmy, směrem ke Katově uličce. Bert za ní ještě chvíli hleděl, pak si přejel rukou po tváři tam, kde ho políbila, jako by si chtěl ověřit, že se to opravdu stalo.

Když se vrátil dolů, Filip se na něj podíval až moc pozorně.

„Co.“

Filip nadzvedl obočí.

„Nic.“

„Lžeš.“

Myklóš se pousmál dřív, než vůbec promluvil.

„Pravda.“

Bert se zastavil u stolu.

„Jestli oba nezačnete mlčet, nechám vás hlídat mrtvolu do rána.“

Filip si odkašlal.

„To bych nerad.“

„Já taky,“ řekl Myklóš, ale v očích mu pořád zůstávalo pobavení.

Bert se podíval na tělo, pak na ně.

„Zítra jdeme po domě. A jestli budeme mít štěstí, najdeme tam někoho živého.“

Filip si promnul zátylek.

„Po dnešku bych skoro řekl, že radši ne.“

Tentokrát se neusmál nikdo.

Ráno přišlo moc brzo.

Ve sklepě pod radnicí byl pořád chlad a ticho, jen někde nahoře se ozývaly první kroky a vzdálené bouchání dveří. Filip spal opřený o zeď tak křivě, až to samo o sobě vypadalo bolestivě. Myklóš seděl na převrácené bedně, hlavu sklopenou, ale nespal úplně. Bert byl vzhůru už dávno. Stál kousek od stolu s mrtvým, ruce založené na prsou a výraz měl ještě horší než večer.

Myklóš zvedl hlavu první.

„Ty jsi spal vůbec?“

Bert po něm jen krátce střelil pohledem.

„Dost.“

Myklóš si odfrkl.

„To znamená ne.“

Filip sebou na zemi zavrtěl, zamžoural a chvíli vůbec nevěděl, kde je. Pak mu to došlo, podíval se na stůl, zkřivil obličej a hned se posadil rovněji.

„Tohle je příšernej způsob probuzení.“

„Měl ses narodit jinde,“ řekl Bert.

Filip si promnul oči, pak se zadíval na něj, zamrkal a koutky mu cukly.

„Počkej.“

Bert už to slyšel v tónu a nelíbilo se mu to.

„Ne.“

Filip se narovnal ještě víc.

„Asi ano.“

Myklóš po nich přejel pohledem a už se mu v očích objevilo pobavení.

„Co?“

Filip ukázal na Bertovu tvář.

„Nic. Jen že tady někdo vypadá, jako kdyby ho včera večer loučila milejší společnost než nás dva.“

Bert se ani nepohnul.

„Nezačínej.“

„Já nezačínám,“ řekl Filip nevinně. „Já jen pozoruju.“

Myklóš se pomalu zvedl z bedny, protáhl si záda a opřel se ramenem o zeď.

„Musím uznat, že Filip má tentokrát nečekaně bystrý postřeh.“

Bert se na něj otočil.

„Ty taky?“

„Co taky? Já jen říkám, že ses vracel nahoru nějak… méně nepříjemný než obvykle.“

Filip se rozchechtal.

„Přesně! To bylo ono. Já to večer nemohl pojmenovat.“

Bert si promnul čelo.

„Oba mlčte.“

„Takže to byla pusa?“ řekl Filip hned.

„Filipe.“

„No co? To je normální otázka. Já se jen snažím pochopit situaci.“

Myklóš se neudržel a uchechtl se.

„Ty se nesnažíš pochopit situaci. Ty se v ní chceš chvíli rochnit.“

„Taky,“ uznal Filip. „Ale hlavně mě zajímá, jestli to bylo na tvář, nebo…“

Bert po něm sjel pohledem tak chladným, až se Filip zarazil přesně na jednu vteřinu.

„Na tvář,“ řekl Bert suše.

Pak bylo ticho.

A pak se Filip rozesmál ještě víc.

„No tak to je nádherný.“

„Co je na tom nádhernýho?“ odsekl Bert.

„Ty! Ty jsi vážně odpověděl!“

Myklóš sklopil hlavu a smál se už úplně otevřeně.

„Tohle jsi mu neměl dávat. Teď to z něj nedostaneme celé dopoledne.“

„To už z vás nedostaneme celé dopoledne nic,“ zabručel Bert.

Filip si otřel oči.

„Počkej, takže Jitka, Strážci času, mrtvola ve sklepě a mezi tím ti flákne pusu na tvář. To je teda noc.“

„Tobě fakt chybí pud sebezáchovy,“ řekl Bert.

„Ne. Jen si to užívám, dokud mě nezabiješ.“

Myklóš se na něj podíval bokem.

„To by tě musel zabít i mě, protože já se teď budu smát ještě hodně dlouho.“

Bert se odlepil od stolu a došel k nim blíž.

„Tak si to oba užijte, dokud máte všechny zuby.“

Filip nadzvedl obočí.

„No vidíš. A zase jsi protivnej. Takže je všechno při starým.“

„Bohužel,“ řekl Myklóš.

Filip se podíval z jednoho na druhého a pak si s teatrálním povzdechem přejel rukou po vlasech.

„Škoda. Už jsem myslel, že z tebe bude člověk.“

„To sis myslel špatně.“

„A usmál ses aspoň?“

Bert se zastavil.

„Cože.“

„No po tý puse.“

Myklóš se opřel o bednu a znovu se uchechtl.

„Tohle už je moc i na mě.“

Filip se ale nenechal zarazit.

„Já bych se třeba usmál. Kdyby mě někdo políbil po dni s mrtvolou, asi bych se taky usmál. To je skoro léčebný.“

Bert se na něj zadíval dlouho; tvář mu neprozradila nic.

„Filipe.“

„No?“

„Jdi si umejt obličej.“

„Proč?“

„Protože mluvíš.“

Myklóš si odkašlal a zkusil nasadit vážnější tón, ale koutky mu pořád cukaly.

„Dobře. Dost. Ještě chvíli a začne být uražený.“

„Já nejsem uražený,“ řekl Bert.

Filip s Myklóšem se na sebe podívali.

„Jistě,“ řekli oba skoro současně.

To už Bert jen zavřel oči a pomalu vydechl nosem.

„Jestli s tím nezačnete sami přestávat, vezmu vás dneska oba s sebou úplně všude a ani na minutu vás nenechám samotné.“

Filip zvedl hlavu.

„To už děláš normálně.“

„Ano. Ale dneska bych si to mohl začít užívat.“

Myklóš konečně přestal smát nahlas, i když v očích mu to zůstalo.

„Dobře. Končíme.“

Filip si povzdechl.

„Dobře. Ale jen protože chci žít.“

Bert se otočil ke dveřím.

„To je poprvé, co jsi dneska řekl něco rozumného.“

„A stejně mě to mrzí.“

Vyšli ze sklepení do ranního chladu. Nad Prešpurkem už bylo světlo, ale město ještě nebylo úplně vzhůru. Dvůr za radnicí zíval prázdnotou a někde v dálce zakokrhal kohout, jako by tím chtěl dodat celé situaci ještě větší absurditu.

Filip šel vedle Myklóše a ještě jednou se k němu naklonil.

„Stejně to bylo hezký.“

„Co.“

„Jak ztuhl. Když jsem to řekl.“

Myklóš se pousmál.

„Bylo.“

Bert se ani neotočil.

„Slyším vás.“

„To je škoda,“ řekl Filip.

„Pro tebe ano.“

A tak šli dál, jeden rozladěný, jeden pobavený a jeden až příliš spokojený s tím, že má konečně něco, čím může Berta aspoň na chvíli vytáčet. Jenže pod tím vším pořád ležela mrtvola ve sklepě, dům u Dolní brány a všechny ty stopy, které se přes noc samy nevyřešily. A to jim připomněl Bert hned, jak došli ke koním.

„Tak dost srandy. Dneska se vracíme do toho domu.“

Filip se podíval na Myklóše a pak na něj.

„A Jitka tam bude taky?“

Bert po něm stočil oči.

„Nasednout.“

„Takže nevíš.“

„Filipe.“

„Dobře.“

Tentokrát už se usmál i Myklóš. Jen krátce. Pak všichni tři nasedli a vyjeli zpátky do města.

Jeli mlčky déle, než bylo u nich zvykem. Filip sice ještě dvakrát otevřel pusu, ale pokaždé ji zase zavřel, protože Bertův výraz sliboval, že dneska by z toho nevytěžil nic než bídu. Myklóš jel mezi nimi a očima přejížděl ulice, okna i lidi, kteří se na ně dívali jen o zlomek vteřiny déle, než bylo běžné.

Když dojeli k domu u Dolní brány, ulice už byla živější než včera večer, ale ne o moc příjemnější. U vody to táhlo rybinou, blátem a kouřem z vlhkého dřeva. Dům vypadal zvenku pořád stejně obyčejně, a právě to Bertovi vadilo nejvíc.

Sesedli. Bert šel první. Dveře byly tentokrát zavřené.

„Aspoň něco.“

„Já bych byl radši, kdyby byly otevřený a uvnitř nikdo nebyl mrtvej,“ zamumlal Filip.

„To bys chtěl moc,“ řekl Myklóš.

Bert zkusil kliku. Zamčeno.

„Dobře.“

„Dobře?“ ozval se Filip hned. „Zase dobře?“

„Ano.“

„Začínám to slovo nenávidět.“

Bert ustoupil o krok, rozhlédl se po ulici a pak kývl k úzké uličce po straně domu.

„Zadní vchod.“

Obešli dům. Ve dvoře bylo prázdno, jen starý sud, hromada dřeva a kočka, která je pozorovala z okenní římsy jako někoho, kdo sem nepatří. Zadní dveře už tak pečlivé nebyly. Kdosi je zavřel narychlo a zámek nedosedl úplně.

Myklóš položil prsty na hranu.

„Tudy někdo šel po nás.“

„Jak to víš?“ zeptal se Filip.

Myklóš ukázal na dřevo u kliky.

„Nový škrábanec. A bláto dole je čerstvé.“

Filip se sklonil.

„To bych si nevšiml.“

„To jsme rádi,“ řekl Bert.

Vlezli dovnitř. Tentokrát už šli pomaleji. Dům byl přes den ještě podivnější než večer. Nebyl mrtvý, jen prázdný, a to prázdno v sobě mělo spěch. V hlavní místnosti chyběly dvě židle, jedna zásuvka byla vytažená úplně a v rohu ležela rozbitá karafa, kterou včera neviděli.

Filip se zastavil.

„To tu v noci někdo uklízel, nebo raboval?“

„Hledal,“ řekl Bert.

„Ještě lepší.“

Vyšli do pracovny. Byla čistší než včera. A tím podezřelejší. Někdo očividně prošel stůl znovu, sebral i to, co předtím nechal, a zkusil zahladit stopy, jenže ne dost dobře. Myklóš došel k oknu a ukázal na parapet.

„Tady.“

Na dřevě zůstal malý kousek vosku.

Bert si ho vzal mezi prsty.

„Černý.“

Filip se naklonil blíž.

„Takže další pečeť?“

„Nebo stejná,“ řekl Myklóš.

Bert se otočil ke stolu a klekl si k jeho noze. Chvíli nic neříkal, pak sáhl pod spodní hranu desky a vytáhl úzký složený papír, zastrčený tak hluboko, že ho někdo ve spěchu přehlédl.

Filip se rozzářil.

„No konečně.“

„Ještě nevíš, co v tom je,“ řekl Bert.

„Ale aspoň je to něco.“

Bert papír rozložil. Byl to jen útržek, spíš kus většího listu než zpráva. Dva řádky, část jména a dole zbytek značky, kterou už viděli večer.

Myklóš četl přes jeho rameno.

„…po západu. Dům připraven. K…“

Filip přimhouřil oči.

„Kelemen?“

„Může být,“ řekl Bert.

„To je hrozně uklidňující.“

Bert otočil útržek ke světlu.

„Ne. Tohle je lepší.“

„Co?“

„Inkoust. Tmavší než ten včera. Tenhle list je novější.“

Myklóš přikývl.

„Takže sem přišli znovu. Po Bedeghovi.“

Filip si promnul zátylek.

„To je pořád lepší a lepší.“

Prošli ještě horní patro. V prvním pokoji nic, ve druhém skoro nic, ve třetím našel Filip pod postelí měkký kožený váček. Vítězoslavně ho vytáhl, rozvázal a pak se zatvářil zklamaně.

„Mince.“

Myklóš po něm střelil pohledem.

„A to je málo?“

„Na to, jak slavnostně jsem to vytáhl, ano.“

Bert mu váček vzal. Bylo v něm jen pár drobných a malá destička s vyrytým číslem.

„Tohle není měna.“

„Tak co to je?“ zeptal se Filip.

„Značka do skladu,“ řekl Myklóš. „Nebo do přístavu.“

Bert přikývl.

„Přístav.“

Filip si odfrkl.

„Takže stejně skončíme tam.“

„Ano,“ řekl Bert.

„Já to věděl.“

Když vyšli zase ven, slunce už stálo výš a ulice byla hlučnější. Bert se zastavil ještě na schodu a otočil se k domu.

„Vrátili se sem kvůli něčemu.“

„A nenašli to?“ řekl Filip.

Bert vytáhl útržek papíru.

„Nebo tohle ztratili.“

Myklóš se podíval směrem k vodě.

„Tak přístav.“

„Ano.“

„A jestli tam bude Kelemen?“ zeptal se Filip.

Bert nasedl.

„Tak dneska konečně přestaneš mluvit a začneš dávat pozor.“

Filip se vyšvihl do sedla.

„To se může stát i bez Kelemena.“

„Ne,“ řekli Bert i Myklóš skoro současně.

Filip se ušklíbl.

„Vy jste proti mně normálně spojenectví.“

„To už dávno,“ řekl Myklóš.

Sjely dolů k přístavu. Tady už Prešpurk vypadal úplně jinak než u radnice. Méně pánů, víc špíny, víc křiku, víc pachů, které nikdo nechtěl pojmenovávat. Lodě u břehu, provazy, sudy, bedny, chlapi s vyhrnutými rukávy a pár kluků, co se motali všude, kam neměli.

Bert sesedl a vedl koně za uzdu.

„Nejdřív se zeptáme.“

Filip se rozhlédl.

„A kdo bude mluvit?“

„Ne ty,“ řekl Bert.

„To už jsem čekal.“

Myklóš kývl k malému přístřešku, kde seděl starý hlídač s miskou polévky a tváří, která už viděla všechno a nic z toho ji netěšilo.

Bert k němu došel.

„Hledáme vozku. Tamás Kelemen.“

Stařec zvedl oči.

„Já hledám klid. Nikdo z nás dneska nedostane, co chce.“

Filip se uchechtl.

„Toho mám rád.“

Bert vytáhl minci a položil ji na sud vedle hlídače.

„Tak zkusíme štěstí.“

Stařec pohlédl na minci, pak na Berta.

„Kulhá trochu?“

„Ano.“

„Pak tu byl.“

To už zpozorněli všichni tři.

„Kdy?“ zeptal se Myklóš.

„V noci. Ne dlouho. Převzal bednu.“

„Jakou bednu?“ řekl Bert.

„To já nevím. Zavřenou. Ne velkou. Těžkou asi nebyla.“

Filip se opřel o sloup přístřešku.

„Takže ne truhla od pokladníka.“

„Možná ne,“ řekl Bert.

Stařec se podrbal ve vousech.

„Nebyl sám.“

Myklóš k němu otočil hlavu.

„Kolik jich bylo?“

„Dva. Ten druhej měl jizvu na bradě.“

Bertova čelist ztvrdla.

„Kam jeli?“

Stařec ukázal lžící po proudu řeky, pak doprava ke zvedající se části města.

„Nejeli. Šli. Nahoru k hradbám.“

„Kterou ulicí?“ zeptal se Bert.

„Tou úzkou kolem starýho mlýna.“

Filip se zamračil.

„Takže dům, sklad, přístav a teď mlýn. To je hezký. Mně už chybí jen klášter a budeme mít komplet.“

Stařec si ho změřil.

„Klášter ne. Ale jeden starý dvůr tam je.“

To ticho po té větě bylo krátké, ale hutné.

Bert vzal minci, přidal druhou a obě nechal na sudu.

„Kde přesně?“

Stařec ukázal dvěma prsty.

„Přejdete kolem mlýna. Pak první průchod doleva. Dvůr s prázdnou studnou. Jestli tam jdete, tak jděte rychle. A neotáčejte se moc.“

Filip nadzvedl obočí.

„Úplná nádhera.“

„Tobě zní skvěle i polívka,“ řekl Bert.

Stařec zvedl misku.

„V tomhle má pravdu.“

Filip se na něj podíval a pak na Berta.

„Tak vidíš. Aspoň někdo.“

Bert už byl v sedle.

„Jedeme.“

Vyrazili od vody nahoru, kolem starého mlýna, kde se kolo líně točilo ve špinavé vodě, a pak do užší ulice, kde se hluk přístavu začal ztrácet. Filip tentokrát nemluvil vůbec. Ne proto, že by nechtěl. Jen cítil, že se něco blíží. A vedle Berta, který jel až příliš rovně a tiše, to cítil ještě víc.

Když dojeli k průchodu, který jim hlídač popsal, Bert zastavil.

Za ním byl dvůr. Opravdu se studnou. A u zdi stál vůz.

Na kozlíku nikdo. Koně uvázaní. A na bočnici vyrytá značka, kterou už dneska viděli v knize skladu.

T. K.

Dům u dvora byl odemčený. Prošli dovnitř a vystoupali po schodech. V horním patře byly tři dveře. První pootevřené, druhé zavřené, třetí na konci chodby jen přivřené.

Bert kývl k prvním dveřím, ale nic se za nimi neozvalo. Stejné ticho čekalo u druhých. Když došli ke třetím, zaslechli za nimi něco jako zadržený dech.

Filip sevřel jílec tak pevně, až ho rozbolela dlaň.

Bert dveře otevřel prudce.

V rohu místnosti se krčila žena. Mladá, špinavá od prachu, s roztrženým rukávem a očima tak vytřeštěnýma strachem, že vypadaly větší než celý obličej. Jakmile je uviděla, prudce ucukla ke zdi a přitiskla si ruku na ústa, aby nevykřikla.

Filip zamrkal.

„To jsem nečekal.“

„Nikdo se tě neptal,“ řekl Bert, ale hlas měl tišší než před chvílí.

Myklóš udělal krok dopředu a pomalu zvedl prázdnou dlaň.

„Klid. Neublížíme vám.“

Žena znehybněla a hleděla na něj. Pak oči přeskočily k Bertovi, ke kordu, zpátky k Myklóšovi.

„Kdo jste?“

Bert neodpověděl hned.

„Lidé, kteří hledají Kelemena.“

To s ní trhlo.

Filip si toho všiml první.

„Takže ho zná.“

„Ano,“ řekla tichounce, skoro proti své vůli.

Myklóš sklopil ruku.

„Kde je?“

Žena zavrtěla hlavou.

„Nevím.“

Bert si ji chvíli měřil.

„Lžete?“

„Ne.“

Filip se neudržel.

„To dneska říká každej.“

Žena po něm střelila pohledem, ve kterém bylo víc vyčerpání než vzteku.

„Já nelžu.“

Myklóš si toho tónu všiml.

„Kdo jste?“

Chvíli mlčela, pak si pomalu odtáhla ruku od úst.

„Ilona.“

Bert s Myklóšem se na sebe podívali. Ne dlouho, jen dost na to, aby si Filip všiml, že to jméno s nimi tentokrát neudělalo nic zvláštního.

„Ilona jak?“ zeptal se Bert.

„Jen Ilona.“

„To nestačí.“

„Na víc nemám důvod.“

Filip vykulil oči.

„Tak ta má jazyk.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Mlč.“

Ilona se přitáhla ještě blíž ke zdi.

„Jestli jste od něj, tak mě tu nenechávejte.“

„Od koho?“ řekl Myklóš.

„Od Kelemena. Nebo od toho druhého.“

„Od kulhavého?“ zeptal se Bert.

Ilona zavřela oči, jen na chvíli.

„Ano.“

To už bylo víc než dost.

Myklóš si klekl o kus níž, aby nebyl nad ní.

„My nejsme od nich.“

„To může říct každý.“

„To je pravda,“ připustil.

Filip si odkašlal.

„Hele, kdybychom byli od nich, tak se tu s tebou asi nebavíme takhle dlouho.“

Bert se na něj otočil, ale tentokrát ho nezarazil. Ilona si Filipa chvíli prohlížela a poprvé v očích neměla jen strach. Byla v tom i nejistota, jestli mu věřit právě proto, že zní tak mladě a nepatřičně.

„Co chcete?“

„Pravdu,“ řekl Bert.

„Tu nemám celou.“

„Tak tu část, kterou máte.“

Ilona polkla.

„Přišli sem v noci. Ten kulhavý přivedl Bedegha. Hádali se. O listiny. O nějaký dům. O to, co už mělo dávno odjet.“

Vyvedli Ilonu z domu a zahnuli hned do užší uličky, aby je z Dolní brány neviděl nikdo zbytečný. Myklóš šel po jejím boku, Bert o pár kroků vpředu a Filip se držel vzadu, tentokrát opravdu koukal kolem sebe a držel jazyk za zuby. Jenže to vydrželo sotva do prvního rohu.

„Kam přesně s ní?“

„Za Jitkou,“ řekl Bert.

„To vím taky. Myslel jsem kudy.“

„Tak, aby nás nikdo neviděl.“

„To je zas výbornej plán.“

Ilona se držela statečně, ale byla bledá a šla čím dál hůř. Bert si toho všiml první.

„Zastav.“

Myklóš ji hned chytil pod loktem.

„Co je?“

„Nemůže takhle běžet přes půl města.“

Ilona zavrtěla hlavou.

„Můžu.“

„Nemůžeš,“ řekl Bert.

Filip se na ni podíval a tentokrát v tom nebyla ani drzost, ani poťouchlost.

„On má výjimečně pravdu.“

To nestačili dořešit. Z ulice za nimi se ozvaly hlasy. Dva muži, možná tři. Ne dost blízko, aby je už viděli, ale dost, aby věděli, že tudy někdo jde a že se dívá.

Bert se ani neohlédl.

„Do dvora.“

Vsunuli se do prvního otevřeného průjezdu. Byl úzký, plný dřeva, starých sudů a rozvěšeného prádla. Někde vzadu kdákaly slepice a z jedněch dveří šel pach cibule a horké vody. Bert přitiskl Ilonu ke zdi za dvě pověšené plachty, Myklóš si stoupl před ni a Filip se přikrčil vedle sudu tak nešikovně, až do něj ťukl kolenem.

Soudkem to zadunělo.

Bert po něm střelil pohledem.

„Výborně.“

Filip sykl.

„To nebylo schválně.“

Hlasy venku zesílily.

„Děláte ze mě pitomce, říkám, že sem někdo zahnul.“

„A já ti říkám, že tady jsou jen dvory a smrad.“

Bert položil ruku na jílec, ale nehnul se. Myklóš se přes okraj plachty podíval ven a hned se stáhl zpátky.

„Dva. Jeden z nich je ten s červeným šátkem.“

Ilona sebou nepatrně trhla.

„Toho znám.“

„Ticho,“ řekl Bert.

Muži se zastavili přímo před průjezdem. Jeden vešel dovnitř o krok, rozhlédl se a právě v tu chvíli Filip udělal něco, co by nikdo z nich nečekal. Popadl ze šňůry dlouhou ženskou sukni a starý šátek, vrazil je Iloně do rukou a šeptl:

„Přikrej se tím.“

Pak před ni prostě stoupl, narovnal se tak dospěle, jak jen uměl, a když muž udělal další krok do dvora, Filip se na něj rozhořčeně obořil:

„No dovolte!“

Chlap zarazil.

„Cože?“

Filip ukázal na plachty za sebou s pobouřením člověka, kterému někdo právě vlezl do ložnice.

„Vy nevidíte, že je jí špatně?“

Muž zamrkal.

„Komu?“

Filip se pohoršeně nadechl.

„Mý sestřenici. Co myslíte?“

Myklóš na něj zíral. Bert taky. Ilona jen tiskla šátek k ústům a snažila se pochopit, co se právě děje.

„Má zimnici, motá se jí hlava a teta říkala, že nesmí na vzduch. A vy sem vlezete jak do stáje.“

Muž ustoupil o půl kroku. Druhý zůstal ve dveřích.

„Jaká teta?“

„No naše,“ vyjel Filip hned, jako by byla chyba už jen se ptát. „Vy se vyptáváte na rodinu nemocný holky? To jste co za lidi?“

Ten s červeným šátkem se zamračil.

„My hledáme—“

„Tak hledejte jinde,“ řekl Filip, „protože jestli ji vylekáte a začne zase zvracet, tak si ji pak umyjte sám.“

V dvoře bylo najednou tak ticho, až Bert slyšel vlastní dech. A pak se to stalo.

Bert se krátce, úplně nečekaně, zasmál.

Nahlas se nerozesmál; jen krátce vydechl nosem a koutky mu cukly tak zřetelně, že se Myklóš po něm okamžitě otočil. Ilona taky. A Filip, který byl zrovna uprostřed svého výstupu, ztuhl a podíval se na něj, jako by se mu právě sesunula zeď.

Myklóš zamrkal.

„Ty ses…“

Bert ten výraz hned zase srovnal.

„Mlč.“

Filip na něj zíral ještě o vteřinu déle.

„Ty ses normálně zasmál.“

„Ne.“

„Ano.“

„Ne.“

Myklóš pořád vypadal, že si není jistý, jestli to skutečně slyšel.

„To bylo divné.“

„Bylo,“ řekl Filip nevinně, „ale mě to teď těší víc, než by mělo.“

Muž ve dveřích mezitím znejistěl úplně.

„Co jí vlastně je?“

Filip se na něj otočil s takovou urážkou v očích, že by mu ji mohl závidět i biskup.

„To se nepozná?“

„Ne.“

Filip si odfrkl.

„Tak to buďte rád.“

A právě to zabralo. Muž udělal další krok zpátky.

„Jdeme.“

Ten s červeným šátkem se ještě chtěl podívat hlouběji do dvora, ale z domu naproti se v tu chvíli vyřítila stará ženská s neckami a začala po nich řvát, co jí lezou do dvora a plaší slepice. Jeden kohout se rozhodl podpořit ji tak zuřivě, že se rozletěl přímo po nohou toho druhého. Muži zakleli, ustoupili a během pár vteřin byli pryč.

Jakmile jejich kroky zmizely, v dvoře zůstalo jen kdákání, pára z kuchyně a čtveřice lidí, kteří si na okamžik nebyli jistí, co se právě povedlo.

Ilona pomalu spustila šátek.

„To… fungovalo?“

Filip se narovnal, zjevně na sebe pyšný.

„No vidíš.“

Myklóš se opřel o sud a potřásl hlavou.

„Já nevím, co bylo horší. Jestli ten nápad, nebo to, že zabral.“

„Říkal jsem, že jsem užitečnej.“

Bert si promnul kořen nosu, ale v očích mu pořád zůstával zbytek pobavení, které tam u něj působilo skoro nepatřičně.

„Tys jí dal sukni.“

„Dobře.“

„A udělal z ní sestřenici.“

„Dobře.“

„A přidal zvracení.“

„To už přišlo samo.“

Myklóš se na něj podíval a pak na Berta.

„Já mu to nerad říkám, ale zachránil nám krk.“

Filip nadzvedl obočí.

„Nerad? To jsi mohl vynechat.“

Bert se podíval na Ilonu.

„Můžeš jít?“

Tentokrát přikývla rychleji.

„Ano.“

„Dobře,“ řekl Bert. „Tak už nic nevymýšlej a pojď.“

Filip si neodpustil:

„Takže ten plán byl vlastně dobrej.“

Bert po něm sjel pohledem.

„Byl příšernej. Jen měl omylem úspěch.“

„To pořád beru.“

Myklóš se znovu ušklíbl.

„A já pořád nevím, jestli mě víc děsí ti dva venku, nebo to, že ses fakt zasmál.“

Bert už vykročil ke dveřím.

„To se vám oběma zdálo.“

„Nezdálo,“ řekli Filip i Myklóš skoro současně.

Tentokrát už se Bert neohlédl, ale Filipovi neuniklo, že má krok o něco lehčí než před chvílí.

Vyšli z dvora a tentokrát už se drželi menších uliček, kde nebylo tolik lidí. Ilona šla mezi nimi, zabalená v cizím šátku a s příliš velkou sukní přehozenou přes ramena jako plášť. Vypadalo to tak absurdně, že by se tomu za jiných okolností smál i on sám. Teď byl ale rád, že to aspoň na chvíli fungovalo.

Když se konečně přiblížili k části města, odkud už to nebylo daleko k nevěstinci, zpomalili. Myklóš zkontroloval ulici, Bert dveře průjezdu a Filip se otočil za sebe.

„Myslím, že jsme je setřásli.“

„Nemysli,“ řekl Bert. „Koukej.“

„To dělám.“

„Výjimečně.“

Ilona se poprvé slabě pousmála. Bylo to sotva znát, ale všimli si toho všichni tři. Filip na ni mrkl, jako by to bylo úplně normální. Bert to nekomentoval. Myklóš ano.

„Tak to je novinka. Už se smějou i svědci.“

„To je tím, že s náma tráví moc času,“ řekl Filip.

„To je spíš nemoc,“ utrousil Bert.

Do nevěstince nakonec dorazili bez dalšího střetu. Když jim otevřela Dorla, stačil jí jediný pohled na Ilonu, na cizí šátek a na Bertův výraz, aby neřekla ani slovo a jen ustoupila stranou.

Uvnitř bylo teplo a hluk sálu se držel dál, než Filip čekal. Jitka přišla téměř hned, sotva je zahlédla.

„Kdo je to?“

Myklóš postrčil Ilonu jemně dopředu.

„Svědek.“

Jitčin pohled ztvrdl.

„A kdo vás viděl?“

„Dva muži,“ řekl Bert. „Jednoho známe od vidění. Filip je zahnal.“

Jitka se podívala na Filipa.

„Jak?“

Filip pokrčil rameny, úplně nevinně.

„Udělal jsem z ní sestřenici.“

Ticho.

Pak se Jitka podívala na Bertovu tvář, kde se mihl ten nejkratší stín čehosi, co vypadalo nebezpečně blízko úsměvu.

„Aha,“ řekla pomalu. „Takže už chápu, proč se tváříš tak divně.“

Myklóš se neudržel.

„On se totiž zasmál.“

Jitka zvedla obočí.

„On?“

Filip okamžitě horlivě přikývl.

„Normálně. Fakt. Já to slyšel.“

Bert zavřel oči.

„Dost.“

Jitka se na něj podívala tak pobaveně, že to bylo skoro horší než Filipovo dobírání.

„Tak to si nechám vyprávět později.“

„Necháš si to nevyprávět,“ řekl Bert.

„To určitě.“

Pak už zvážněla, vzala Ilonu za ruku a odvedla ji dál od dveří.

„Teď pojď se mnou. Nejdřív teplo, voda a něco k jídlu. Pak budeš mluvit.“

Ilona se ještě ohlédla přes rameno. Po všech těch hodinách už vypadala spíš vyčerpaně než vyděšeně.

Bert jí jen krátce kývl.

„Jsi v bezpečí.“

Tentokrát tomu uvěřila.

Když s Jitkou zmizela ve vedlejší chodbě, zůstali stát v síni jen oni tři. Filip se opřel o stěnu a vydechl.

„Dobře. O vlásek.“

„Ano,“ řekl Bert.

„A dost.“

„Ano.“

Filip si odfrkl.

„Ty se dneska asi už jinak vyjadřovat nebudeš.“

Myklóš se pousmál.

„Nebude. Ale aspoň už víme, že se umí smát.“

Bert se otočil ke dveřím.

„Ještě slovo.“

Filip zvedl ruce.

„Dobře, dobře.“

Jenže stejně se podíval na Myklóše, pak zpátky na Berta a naprosto nevinně dodal:

„Stejně to stálo za to.“

A i když se Bert tentokrát už nezasmál, koutkem mu to znovu nepatrně cuklo. Myklóš si toho všiml hned a zůstal na něj chvíli hledět skoro stejně nechápavě jako prve.

„Tohle bude dlouhej večer,“ zamumlal.

A v tom měl naprostou pravdu.

Dlouhý večer začal hned, jak za Jitkou a Ilonou zapadly dveře. V síni bylo pořád teplo, z hlavní místnosti sem doléhal tlumený smích a cinkání pohárů, ale na ně to působilo skoro cize. Bert se opřel dlaní o stůl a chvíli jen mlčel. Filip se na něj díval tak nápadně, až to nešlo přehlédnout.

„Jestli na mě budeš ještě chvíli takhle civět, pošlu tě ven hlídat dvůr.“

„Já necivím.“

„Civíš.“

„Já jen přemýšlím.“

Myklóš se pousmál.

„Teď je to ještě podezřelejší než obvykle.“

Filip si odfrkl.

„No dobře. Jen mě zajímá, jak dlouho budeš dělat, že nic.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Celou noc, jestli bude třeba.“

Myklóš se opřel bokem o stěnu a založil si ruce na prsou.

„Filipe, nech toho.“

Filip se k němu otočil.

„Ty mu to taky nevěříš.“

„Nevěřím. Jen si víc vážím vlastního života.“

Bert po nich střelil pohledem, ale než stihl cokoliv říct, dveře vedlejší chodby se otevřely a vyšla Jitka. Sama. V očích už neměla pobavení, jen soustředění.

„Usnula. Sotva do ní spadlo trochu vývaru a teplé vody.“

Bert se hned narovnal.

„Mluvila?“

„Dost. Ne všechno. Ale dost.“

Filip si stáhl židli a posadil se obráceně na ni.

„Takže?“

Jitka přešla ke stolu a opřela se o něj oběma dlaněmi.

„Ilona není náhoda. Drželi ji v tom domě dva dny. Původně ji chtěli převézt dál. Neví kam, jen slyšela Budín a pak ještě něco o cestě po vodě. Kelemen tam byl víckrát, ne jen jednou. A ten kulhavý muž mu poroučí.“

Myklóš lehce přikývl.

„To už jsme čekali.“

„Ano,“ řekl Filip. „Jen jsem doufal, že to není pravda.“

Jitka se na něj podívala.

„To bys tady byl špatně.“

Filip pokrčil rameny.

„To mi dneska říká hodně lidí.“

Bert se ani nepohnul.

„Dál.“

Jitka chvíli hledala správná slova.

„Ten kulhavý se u Ilony neukázal poprvé v tom domě. Viděla ho už dřív. Tady v Prešpurku. Chodíval k jednomu starému dvoru za mlýnem a jednou přišel i sem. Ne dovnitř. Jen se ptal.“

To už zaujalo všechny tři.

„Na co?“ zeptal se Myklóš.

„Na dívku s tmavými vlasy. Podle popisu to nebyla Ilona. Spíš jiná. Mladší.“

Bert pomalu zvedl oči.

„A?“

„A Dorla mu zalhala do očí, že tu nikdo takový není.“

Filip nadzvedl obočí.

„Tak proto je tak protivná.“

„Ne,“ řekla Jitka. „Ta je protivná pořád. Jen se to občas hodí.“

Myklóš se nepatrně pousmál.

„Přesně.“

Jitka pak vytáhla z kapsy malý složený cár papíru.

„Tohle měla Ilona zašité v rukávu. Nevěděla, co na tom je. Jen si to vzala ze stolu, když se hádali.“

Podala to Bertovi. Ten cár otevřel opatrně. Byly na něm jen dva řádky a dole půlka značky, kterou už viděli na listinách.

„To je ono,“ řekl tiše.

Myklóš si stoupl vedle něj.

„Co tam je?“

Bert četl očima, ne nahlas. Pak papír podal jemu.

Myklóš přimhouřil oči.

„Před západem převést. Druhý dům má být připravený.“

Filip se okamžitě narovnal.

„Druhý dům? Kolik těch baráků jako mají?“

„Dost,“ řekl Bert.

Jitka ukázala na spodní roh cárku.

„Tohle Ilona poznala. Prý to viděla už jednou na dveřích sklepa u mlýna.“

Na chvíli bylo ticho.

„Takže mlýn,“ řekl Myklóš.

„Zase mlýn,“ zamumlal Filip.

Bert položil papír na stůl.

„Ne ráno. Teď.“

Jitka zavrtěla hlavou.

„Ne. Teď tam půjdeš unavený, naslepo a s jedním klukem, co má žaludek pořád ještě v krku.“

Filip se zamračil.

„Díky.“

„Není zač.“

Bert se na ni podíval déle.

„Čas?“

„Hodina sem, hodina tam. Jestli tam ještě někdo je, ráno ti neuteknou všichni. A jestli už tam nikdo není, po tmě najdeš leda díru a rozbiješ si hlavu.“

Myklóš přikývl.

„Má pravdu.“

To Bert slyšel nerad. Bylo to na něm vidět.

„Nesnáším čekání.“

„Já vím,“ řekla Jitka klidně. „Ale někdy se tím zachrání víc než spěchem.“

Filip se podíval z jednoho na druhého a pak úplně vážně pronesl:

„Já bych teda byl taky pro spaní. Jen to říkám odborně.“

Myklóš se uchechtl.

„To nebyl odborný názor. To byl Filip.“

„A co? Filip bývá občas moudrej.“

Bert se na něj podíval.

„Ne často.“

„Ale občas.“

Jitka si povzdechla a opřela bok o stůl.

„Dobře. Uděláme to takhle. Ilona zůstane tady. Dorla si ji vezme k sobě. Nikdo kromě nás čtyř nebude vědět, že je tu. Vy se vrátíte na radnici a vyspíte se aspoň pár hodin. Za svítání půjdete k mlýnu.“

„My čtyři?“ řekl Filip.

Jitka na něj pohlédla.

„Ano. Ty taky.“

„To jsem rád, že mě počítáš.“

„Nepočítat tě nejde. Jsi slyšet, i když mlčíš.“

Myklóš se rozesmál, Bert jen vydechl nosem. Filip zvedl prst, jako by se chtěl bránit, ale pak to vzdal.

„Dobře. To bylo docela dobrý.“

„To si nech na zítra,“ řekl Bert.

Jenže tím to neskončilo. Dorla v tu chvíli otevřela dveře od chodby, nakoukla dovnitř a suše prohodila:

„Ta holka usnula. A jestli ten mladý bude ještě chvíli mlet, usne taky. Násilím.“

Filip na ni zůstal zírat.

„Vy máte radost, když mě urážíte, viďte.“

„Ano,“ řekla Dorla a zase zmizela.

Myklóš si promnul tvář, aby nebylo vidět, jak se baví.

„Tebe si tu teda našli rychle.“

Filip si odfrkl.

„To je samá láska.“

Bert se narovnal.

„Tak dost. Na radnici. Teď.“

„A ty?“ zeptal se Myklóš.

„Hned přijdu.“

Myklóš se na něj podíval, pak na Jitku a v očích se mu mihl ten tichý pobavený stín, který si schovával pro chvíle, kdy nechtěl Filipa podporovat moc nahlas.

„Dobře. Filipe.“

„Co.“

„Jdeme.“

„Dobře.“

Filip sjel pohledem z Jitky na Berta a zase zpátky.

„Já nic neříkám.“

„To je poprvé za celej den,“ utrousil Bert.

Když odešli, v síni zůstalo na chvíli ticho. Z hlavní místnosti sem pořád doléhal hluk, ale teď byl vzdálenější, jako by byl za dvěma zdmi a jedním jiným světem. Jitka se opřela o hranu stolu a chvíli si ho jen prohlížela.

„Tak co.“

Bert založil ruce na prsou.

„Co co.“

„Vypadáš, jako bys chtěl něco říct a zároveň si to zakazoval.“

„Možná.“

„To je nebezpečný stav.“

„Na tobě?“

„Na tobě.“

Chvíli se na sebe jen dívali.

„Proč jsi mi dala tu pusu na tvář?“ zeptal se nakonec.

Jitka ani nemrkla.

„To tě trápí?“

„Ptal jsem se.“

„Já vím. Jen mě zajímalo, jestli tě to trápí.“

Bert po ní sjel pohledem a neodpověděl hned.

„Nejsi hloupá.“

„To je od tebe skoro vyznání.“

„To není.“

„Škoda.“

Pousmála se, ale nijak výsměšně. Spíš jako by přesně věděla, že ho tím drží o krok blíž, než by mu bylo příjemné.

„Tak proč?“ zopakoval.

Jitka pokrčila jedním ramenem.

„Protože jsi vypadal, jako bys to potřeboval.“

„To víš od pohledu?“

„Občas.“

„To je nepříjemný dar.“

„A užitečný.“

Bert se opřel dlaněmi o stůl a sklonil hlavu jen o kousek.

„Tys taky z budoucnosti.“

Znělo to spíš jako ověření něčeho, co už věděl.

Jitka se na něj zadívala pozorněji.

„Ano.“

„Odkud?“

„Z Bratislavy.“

Bert nepatrně přimhouřil oči.

„Takže odsud.“

„O pár století později, ale ano. A ty ne.“

„Ne.“

„To už jsem si všimla.“

„Švédsko,“ řekl. „Odtud jsem.“

Jitka zvedla obočí.

„To vysvětluje hodně.“

„Co třeba.“

„Třeba proč se tváříš, jako bys každé slovo platil zvlášť.“

Bertovi v koutku úst cuklo.

„A co ještě.“

„Třeba proč zníš, jako by ses pral i se vzduchem.“

Teď už se ušklíbl zřetelněji.

„Skoro jako stížnost.“

„To je pozorování.“

Na chvíli se odmlčela a pak se opřela pohodlněji.

„A co jsi dělal ve Švédsku, než ses zatoulal sem?“

„Žil.“

„To je zase krásně vyčerpávající odpověď.“

„Neříkala jsi, že jsem drahej na slova?“

„Říkala. A pořád platí.“

Bert se podíval ke dveřím, pak zpátky na ni.

„Mám tam přítele.“

Jitka lehce naklonila hlavu.

„Přítele?“

„Thurna.“

Tentokrát se opravdu zarazila.

„Toho Thurna?“

„Ano.“

„Tak to je zajímavější, než jsi vypadal před chvílí.“

„To si nemyslím.“

„Já ano.“

Přešla kolem stolu pomaleji a zastavila se blíž u něj.

„Takže Švédsko, Thurn a ten tvůj výraz, jako bys chtěl každého druhého člověka aspoň jednou shodit ze schodů. To je pěkná směs.“

„Tobě to přijde vtipný.“

„Trochu.“

„Mně ne.“

„To lžeš.“

Bert si ji chvíli měřil. Neuhýbala. Vůbec. To na něm bylo vidět skoro víc než otázka před chvílí.

„A ty?“ řekl. „Co dvacáté první století.“

„Jednadvacáté.“

„Dobře. Co tedy jednadvacáté století.“

„Hluk. Auta. Mobily. Lidi, co pořád někam spěchají a pak tvrdí, že nic nestíhají.“

„To poslední zní dost podobně jako tady.“

Jitka se zasmála tišeji.

„Ano. Jen v hezčím obalu.“

„A jak ses sem dostala?“

„To ti teď neřeknu.“

„Proč.“

„Protože tě neznám tak dobře.“

„To se dá napravit.“

Vyklouzlo mu to dřív, než to stihl vrátit zpátky. Jitka se na něj podívala o něco déle a pomaleji se usmála.

„Aha.“

Bert se narovnal.

„To nebylo—“

„Bylo.“

„Nebylo.“

„Berte, já jsem z budoucnosti. Nemusíš mi vysvětlovat každou větu, kterou jsi neměl v plánu říct nahlas.“

Na to neměl odpověď hned. A právě to jí stačilo.

„Takže,“ řekla měkčeji, „proč tě ta pusa vlastně zajímá?“

Bert se podíval stranou, pak zpátky na ni.

„Protože ji lidi obvykle nedávají jen tak.“

„A já nevypadám jako někdo, kdo něco dělá jen tak.“

„Ne.“

„Tak vidíš.“

Zastavila se už skoro těsně před ním. Byli si najednou tak blízko, až to začalo být nepříjemné přesně ve chvíli, kdy zjistil, že mu vlastně nevadí vůbec.

„A co bys s tou odpovědí dělal?“ zeptala se.

„To ještě nevím.“

„To je od tebe nečekaně upřímný.“

„Ty toho čekáš moc.“

„Naopak. Od tebe spíš málo.“

Bert si ji ještě chvíli držel pohledem. Pak jen nepatrně zavrtěl hlavou.

„Jsi drzá.“

„A ty jsi to pochopitelně vůbec nepostřehl.“

Tentokrát se zasmál jen koutkem úst, právě tolik, aby si toho všimla a nekomentovala to. Stačilo jí to.

„Běž,“ řekla nakonec tišeji. „Nebo si ti dva nahoře začnou vymýšlet, co tu děláme.“

„Oni si budou vymýšlet stejně.“

„Pravda.“

Pak se naklonila o kousek blíž.

„Ale aspoň jim nedávejme moc materiálu.“

Bert po ní sjel pohledem, pak se od stolu odlepil.

„Mluvíš, jako bys s nima už měla zkušenost.“

„Mám. Stačí mi Filip na pět minut a vím dost.“

U dveří se ještě zastavil.

„A ta odpověď?“

„Jaká?“

„Proč jsi mi ji dala.“

Jitka se opřela o stůl, ruce dozadu, a usmála se tak lehce, až to bylo skoro horší než předtím.

„Protože jsem chtěla.“

Tentokrát už neměl co dodat. Jen se na ni ještě chvíli díval, pak otevřel dveře a vyšel ven.

Na chodbě už na něj čekal Filip opřený o zeď a Myklóš o kus dál, oba až příliš bdělí na to, jak unavení před chvílí byli.

Filip zvedl hlavu hned.

„No?“

Bert kolem něj prošel.

„Co no.“

„Nic. Jen že jsi tam byl nějak dlouho.“

„A ty jsi nějak živej.“

Myklóš se odlepil od stěny a pohlédl mu do tváře.

„Tak?“

„Tak co.“

Filip se rozchechtal.

„Ještě horší než předtím.“

„Co je horší.“

„Ty. Takhle se tváříš jen když něco nechceš říct.“

Bert si nasadil klobouk.

„Tak to máte oba štěstí. Protože vám to taky neřeknu.“

Myklóš se pousmál.

„To jsme čekali.“

„Tak proč se ptáte.“

Filip se zařadil po jeho bok.

„Protože je zábava sledovat, jak děláš, že nic.“

Bert se na něj podíval.

„Jestli nepřestaneš, pošlu tě ke spánku do stáje.“

„To bys neudělal.“

„Zkus mě.“

Filip se obrátil na Myklóše.

„Vidíš? Přesně takhle vypadá člověk, co rozhodně nic neřeší.“

Myklóš jen pokrčil rameny.

„Já nic neřekl.“

„Ty nikdy nic neřekneš a stejně je to slyšet.“

Bert otevřel dveře ven.

„Na radnici. Oba.“

„Dobře,“ zabručel Filip. „Ale stejně si myslím, že ta pusa nebyla jen tak.“

Bert se tentokrát ani neohlédl.

„A stejně tě to nemusí zajímat.“

Filip se usmál do tmy před sebou.

„To už je odpověď sama o sobě.“

Ráno přišlo dřív, než by chtěl. Bert spal málo a špatně. Když konečně na chvíli zabral, zdálo se mu o domově. O studeném vzduchu, tichu a místě, kde člověk po probuzení nemusí hned přemýšlet, kdo lže, kdo utekl a kam se musí jet dál.

Procitl ještě dřív, než se na chodbě ozval první krok. Chvíli jen ležel a zíral do stropu cizího pokoje. Prešpurk. Radnice. Mrtvý ve sklepě. Mlýn. Ilona. Kelemen. Vatikán. Arcivévoda. Všechno se mu v hlavě motalo přes sebe.

Byl tu už moc dlouho.

A poprvé po delší době si připustil něco, co jinak hned zaháněl. Chtěl by na chvíli vypnout. Přestat být pověřencem arcivévody i Vatikánu. Aspoň na pár hodin nebýt tím, kdo musí všechno vidět, všechno držet a za všechno odpovídat. Jen vstát jako obyčejný člověk a nemít hned po ránu v hlavě cizí mrtvolu.

Pak se za dveřmi ozvalo zaklepání.

„Co.“

„Je ráno,“ ozval se z chodby Filipův hlas. „Jen hlásím něco strašnýho.“

Bert zavřel oči.

„Jdi pryč.“

„To bych rád, ale poslal mě sem Myklóš.“

To už ho donutilo posadit se. Přetřel si rukou obličej, chvíli seděl na okraji postele a pak vstal, natáhl na sebe kabátec a otevřel dveře.

Filip stál venku už oblečený, vlasy měl rozcuchané, ale očividně byl vyspanější, než si zasloužil. Jakmile uviděl Bertovu tvář, trochu zvážněl.

„Ty jsi vůbec spal?“

Bert kolem něj prošel na chodbu.

„Dost.“

Filip po něm hodil pohledem.

„To je ta odpověď, co znamená ne?“

„Ano.“

„Tak to jsem si myslel.“

Na konci chodby už čekal Myklóš, opřený o zeď, v ruce kus chleba a s výrazem člověka, který toho naspal víc než Bert, ale míň, než by bylo rozumné. Přelétl ho očima a chvíli nic neříkal.

„Co,“ řekl Bert.

Myklóš ukrojil z chleba.

„Nic. Jen vypadáš, jako bys chtěl ještě před snídaní někoho zabít.“

„To je u něj normální,“ utrousil Filip.

„Dneska víc než normálně,“ řekl Myklóš.

Bert si promnul zátylek a na chvíli se opřel o stěnu. Chodba byla chladnější než pokoj a vyhovovalo mu to víc. Drželo ho to při smyslech.

„Jdeme?“

„Dole je něco k jídlu,“ řekl Myklóš. „A pak sklep. Pak mlýn.“

Filip zkřivil pusu.

„To je krásný pořadí dne.“

Bert se odlepil od stěny a vykročil ke schodům. O dva kroky níž se zastavil, aniž se otočil.

„Dneska žádný řeči navíc.“

„To říkáš každé ráno,“ řekl Filip.

„A každé ráno v to doufám.“

Seběhli dolů. V malé místnosti u kuchyně na ně čekal chléb, sýr, studené maso a horký čaj. Nic slavnostního. Jen to, co bylo potřeba. Bert si mlčky sedl a vzal do ruky pohár. Teplý nápoj mu sklouzl do žaludku a na chvíli aspoň trochu srovnal ten nepořádek v hlavě. Filip jedl hned, ale i on dnes mluvil míň. Jen Myklóš po chvíli zvedl oči.

„Byl jsi pryč dlouho.“

Bert k němu obrátil pohled.

„Vím.“

Filip nadzvedl obočí, ale tentokrát mlčel. Asi mu jednou za život došlo, že ne každou chvíli je potřeba komentovat. Bert si toho všiml a skoro ho to zaskočilo.

„Ty jsi nemocný?“ zeptal se ho.

Filip zvedl hlavu.

„Co?“

„Jsi zticha.“

„Jen mám pocit, že kdybych teď něco řekl, shodíš mě ze schodů.“

„To je rozumný pocit,“ řekl Myklóš.

Na okamžik se mezi nimi usadilo ticho, tentokrát snesitelné. Bert si ukrojil kus chleba a chvíli bez chuti žvýkal. Pak zvedl oči ke stolu, ale ve skutečnosti se díval někam skrz něj.

„Až to skončí,“ řekl náhle.

Filip i Myklóš se na něj podívali.

„Co?“ zeptal se Filip.

Bert pokrčil rameny, jako by to chtěl vzít zpátky, ale už bylo pozdě.

„Nic.“

„Ne, to ne,“ řekl Filip. „Tohle bylo něco.“

Myklóš si ho chvíli měřil.

„Až co skončí?“

Bert si promnul kořen nosu a pak, proti vlastnímu zvyku, odpověděl.

„Tohle.“

„Tohle je dost široký pojem,“ řekl tišeji Myklóš.

„Všechno kolem toho. Arcivévoda. Vatikán. Pořád jiná města, cizí postele a další mrtví.“

Filip přestal jíst úplně.

„Aha.“

Bert se zhluboka nadechl.

„Chtěl bych se jednou probudit a nemuset hned přemýšlet, kdo lže, kdo utekl a kam pojedeme dál.“

Myklóš sklopil oči k chlebu v ruce.

„To by nebylo špatné.“

Filip si odkašlal; tentokrát se mu v hlase neozval posměch.

„Ano. Docela dobrý.“

Bert se krátce ušklíbl; místo radosti v tom byla hlavně únava.

„Tak vidíš. A stejně tu sedíme.“

„Pravda,“ řekl Filip. „Ale jednou to skončí.“

Bert k němu zvedl oči.

„Ty tomu věříš?“

Filip na chvíli zaváhal, pak pokrčil rameny.

„Nevím. Ale jestli ne, tak je to dost hrozný. Takže tomu radši věřím.“

Myklóš se na něj podíval o něco déle než obvykle.

„To je překvapivě rozumné.“

Filip vzal do ruky sýr.

„Toho si dneska nějak všímáte až moc.“

Bert dopil čaj a vstal.

„Tak dost.“

„To bylo rychlý,“ zabručel Filip.

„Ano. Sklep.“

Sešli dolů pod radnici. Chlad je ovanul hned na schodech. Mrtvý Bedegh ležel tam, kde ho večer nechali, a v ranním světle, které sem šlo škvírou u stropu, vypadal ještě cizeji než v noci. Bert se zastavil kousek od stolu a na okamžik měl chuť se otočit a odejít. Jen na okamžik.

Myklóš si všiml, jak ztuhl.

„Berte.“

„Co.“

„Nic. Jen vypadáš, jako bys byl hlavou úplně jinde.“

Bert se zadíval na mrtvého a pak tiše, skoro neochotně, přikývl.

„Na chvíli jsem byl.“

Filip se opřel o zeď, ruce založené na prsou.

„Doma?“

Bert k němu stočil oči.

„Možná.“

„To bych bral taky,“ řekl Filip. „Já byl dneska po probuzení chvíli v kuchyni. A pak mi došlo, že ne.“

Myklóš se ušklíbl.

„To je skoro stejně tragický.“

„Bylo tam teplo a žádná mrtvola.“

„Tak to tě chápu,“ řekl Bert.

Filip ztuhl přesně na jednu vteřinu.

„Počkej. Ty mě chápeš?“

„Nezkaz to.“

A tentokrát už se i Myklóš pousmál. Bert k tomu nic nedodal. Jen se narovnal, podíval se na oba a ten krátký, nebezpečně lidský okamžik byl pryč.

„Tak. Mlýn.“

Tentokrát nikdo neodporoval. Jen se otočili a vyšli zpátky do chladného rána, které se teprve rozbíhalo. Každý z nich si s sebou nesl něco svého. Bert únavu a kus domova, který zůstal jen ve snu. Myklóš tiché napětí, které se v něm hromadilo už od včerejška. A Filip hlad, zvědavost a strach, který si ještě odmítal přiznat, že u mlýna najdou zase něco, co už nikdo nevezme zpátky.

K mlýnu došli dřív, než se město stačilo úplně probrat. Vzduch byl pořád studený, voda pod kolem líně šuměla a celé to místo působilo šedivěji než zbytek Prešpurku. Staré dřevo, mokrý kámen, pach mouky, vlhka a něčeho zatuchlého, co se drželo mezi zdmi už dlouho.

Bert zpomalil a zvedl ruku. Všichni tři se zastavili.

„Nikdo nic neříká, dokud nebudeme vědět, kdo je uvnitř.“

Filip se na mlýn zadíval a zkřivil pusu.

„To je na mě zbytečně osobní.“

Myklóš neodtrhl oči od budovy.

„A přesto přesné.“

Mlýn nevypadal opuštěně. U dveří ležely dva prázdné pytle, vedle zdi čerstvé stopy kol a u prahu bláto, které tam nezaschlo přes noc. Někdo sem přijel nedávno. Možná před chvílí.

Bert sesedl první. Kůň odfrkl a hrábl kopytem do země. Bert mu jen krátce přejel rukou po šíji a uvázal ho stranou pod přístřešek. Myklóš udělal totéž. Filip seskočil jako poslední a hned se mu do bot nalepilo mokré bláto.

„Výborně. To mi přesně chybělo.“

„Ještě si postěžuj nahlas,“ řekl Bert.

„Já si nestěžuju. Já věcně popisuju bídu.“

Myklóš přešel ke dveřím a zkusil je. Zamčeno. Ale ne pořádně. Starý zámek držel spíš ze zvyku než silou.

„Někdo je zavřel narychlo.“

Bert se zadíval na malé okno po straně.

„Nebo chtěl, aby to tak vypadalo.“

Obešli mlýn zezadu. Tam už to bylo horší. Úzký dvorek, dřevěná kůlna, hromada starých prken a malý vchod do sklepa téměř schovaný pod schodištěm. Právě ten Bertovi nesedl nejvíc. Dveře do sklepa byly pootevřené jen o dlaň.

Filip si toho všiml hned.

„No tak tohle je teda přesně ten okamžik, kdy bych byl radši někde úplně jinde.“

„Pozdě,“ řekl Bert.

Přistoupil ke dveřím první a opatrně je otevřel víc. Zespodu šel chlad a slabý pach vína. Pod tím se drželo ještě něco dalšího. Mrtvolou ani krví to nebylo; jen těžký vzduch, který stál na místě moc dlouho.

Myklóš naklonil hlavu.

„Slyšíš to?“

Filip se zamračil.

„Co?“

„Právě nic,“ řekl Bert.

To ticho bylo špatné. Mlýn měl vrzat, kapat, žít aspoň tím vlastním rozpadem. Jenže sklep pod ním byl úplně tichý.

Bert vytáhl dýku.

„Dolů.“

Sestupovali pomalu. Schody byly úzké, kluzké a zdi kolem mokré. Filip šel poslední a každým krokem měl větší chuť otočit se a tvrdit, že si něco zapomněl nahoře. Jenže nic rozumného ho nenapadlo.

Sklep byl větší, než čekali. Po jedné straně sudy, po druhé police, na zemi rozházené dva pytle a mezi nimi převržená lavice. Ve vzduchu byla cítit mouka i víno, ale jinak nic. Žádný člověk, žádný pohyb.

Myklóš došel ke stolu u zadní zdi a hned zvedl ruku.

„Tady.“

Bert přišel k němu. Na stole ležel otevřený list, prázdný pohár a vosk, ještě měkký na okrajích.

„Odešli narychlo,“ řekl Myklóš.

Filip se rozhlédl po sklepě.

„To už začíná bejt jejich zvyk.“

Bert vzal list do ruky. Nebyl celý. Spodní roh chyběl, jako by ho někdo utrhl ve spěchu. Ale jména zůstala. Horváth. Györi. A pod tím jen dvě slova.

Po vodě.

Myklóš se nad tím naklonil.

„Takže ne jen povozy.“

„To jsme čekali,“ řekl Bert.

Filip došel blíž a četl přes jejich rameno.

„Já nečekal nic. Jen jsem doufal v normální sklep.“

Na polici vedle stolu stála malá dřevěná skříňka. Myklóš ji otevřel a uvnitř našel tři pečetidla zabalená v plátně, dvě cizí značky a jednu železnou destičku se stejným znamením, jaké už viděli u Bedegha.

„Máme to.“

Bert vzal destičku do ruky a přejel po ní palcem.

„Tohle nestačilo Bedeghovi odvézt.“

Filip se naklonil víc, než bylo nutné.

„Aha. Takže tohle byl ten druhý dům.“

„Ne,“ řekl Bert. „Tohle bylo jen překladiště.“

„A ten druhý?“

Bert neodpověděl hned. Místo toho se zadíval na vlhkou podlahu. Ve světle, které sem šlo od schodů, byly konečně vidět stopy. Hodně stop. Ale jedny byly čerstvější. Užší, lehčí, ne pracovní boty. A vedly k zadní části sklepa, kde stály dva sudy natlačené těsně ke zdi.

Myklóš to viděl taky.

„Berte.“

Bert už tam šel. Odtáhl první sud, pak druhý. Za nimi nebyla zeď. Jen nízká dvířka, skoro neviditelná, zvenku zamaskovaná prkny.

Filip vytřeštil oči.

„No ne.“

„Tentokrát jsme se trefili,“ řekl Myklóš.

Bert zkusil kliku. Zamčeno.

„Ustupte.“

Filip s Myklóšem o krok couvli. Bert do dveří vrazil ramenem jednou, podruhé, a staré dřevo konečně povolilo.

Za nimi vedla úzká chodba a na jejím konci se chvělo slabé světlo.

Všichni tři ztuhli.

Denní světlo tam nepronikalo. Hořela tam svíce.

Filip polkl.

„Takže tam někdo je.“

„Ano,“ řekl Bert.

„A teď?“

Bert se na něj otočil jen očima.

„Teď konečně přestaneš mluvit.“

Tentokrát to Filip neokomentoval.

Chodbou šli pomalu, těsně za sebou. Zdi byly tak úzké, že se ramena skoro dotýkala kamene. Světlo na konci se hýbalo jen nepatrně. Někdo tam byl. Nebo někdo před chvílí byl. Jakmile došli blíž, uslyšeli šelest papíru a krátké kovové cinknutí.

Bert vyrazil první.

Místnost za chodbou byla malá, nízká a plná beden. Uprostřed stál muž se svící v jedné ruce a druhou zrovna sahal po brašně na stole. Když je uviděl, trhl sebou tak prudce, až svíčka málem spadla.

Nebyl to Kelemen. Ani kulhavý.

Byl to mladý písař z radnice.

Na vteřinu na sebe jen zírali.

Pak se muž otočil a vyrazil k zadním dveřím.

„Stůj!“ křikl Bert.

Nestál.

Filip byl nejblíž a ani sám nepochopil, jak se to stalo. Udělal krok bokem, noha mu uklouzla na mouce rozsypané po zemi, narazil ramenem do bedny a ta se sesunula přímo do cesty prchajícímu muži. Písař o ni zakopl, rozplácl se na podlahu a svíce mu vyletěla z ruky.

Myklóš ji chytil dřív, než dopadla.

Na chvíli bylo ticho. Pak Filip, pořád napůl opřený o bednu, zamrkal.

„To bylo schválně.“

Bert se k němu otočil tak pomalu, až to bylo horší než křik.

„Ne, nebylo.“

Myklóš si svíci přenesl do druhé ruky a koutky mu cukly.

„Ale účinné to bylo.“

Písař se mezitím snažil zvednout, jenže Bert byl u něj dřív. Otočil ho na záda, chytil za kabátec a přirazil ke zdi.

„To už je podruhé během dvou dnů, co někdo z radnice běhá tam, kde nemá co dělat.“

Muž zbledl.

„Já nic neudělal.“

Filip si oprášil mouku z rukávu.

„Tohle je fakt nakažlivý. To říká dneska každej.“

Myklóš přistoupil blíž a posvítil mu do tváře.

„Ty.“

Písař zavřel oči.

„Do hajzlu.“

„Ano,“ řekl Bert. „Přesně tam.“

Byl to ten mladší. Ten, který na radnici dopsal poznámku ke Kelemenovu nákladu. Teď vypadal ještě hůř než tehdy. Pot na čele, mouka na kabátci, strach až v krku.

„Co tu děláš?“ zeptal se Myklóš.

„Nic.“

Bert ho přirazil tvrději.

„To už jsme taky slyšeli.“

Písař zalapal po dechu.

„Přišel jsem jen pro listiny.“

„Čí?“ řekl Bert.

„Nevím.“

Filip si povzdechl.

„Tohle už není ani zábavný.“

Myklóš se podíval na stůl. Brašna byla napůl otevřená. Uvnitř složené listy, pečetní vosk a malý svazek klíčů.

„Lže.“

„Já vím,“ řekl Bert.

Pak stáhl písaře víc do světla.

„Tak znovu. Kdo tě sem poslal?“

Muž sevřel rty.

„Nikdo.“

„Špatně.“

„Já—“

„Špatně,“ zopakoval Bert.

Filip se postavil ke dveřím, tentokrát úplně vážně.

„Hele, už toho máme za včerejšek a dnešek dost. Mrtvýho pokladníka, mlýn, sklep, Ilonu, druhý domy, přístav. Tak to neprodlužuj.“

Písař k němu zvedl oči a byl v nich skoro dětský strach.

„Vy nechápete—“

„Tak nám to vysvětli,“ řekl Myklóš.

Muž se podíval z jednoho na druhého. Pak na Bertovu ruku na svém kabátci. Pak na Filipa, který pořád stál mezi ním a jediným východem.

„Když to řeknu, zabijou mě.“

Bert se ani nepohnul.

„A když to neřekneš, nechám tě tady s Filipem.“

Filip vykulil oči.

„Cože?“

Myklóš se uchechtl.

„To je docela silná výhrůžka.“

Písař sebou trhl. Zjevně nevěděl, jestli to měl být vtip. To jim hrálo do karet.

„Dobře,“ vydechl nakonec. „Dobře. Poslal mě Bedegh. Ještě předtím.“

To je zarazilo všechny.

„Bedegh?“ řekl Myklóš.

„Ano.“

„To je dost pozdě posílat lidi po smrti,“ utrousil Filip.

Písař zavrtěl hlavou.

„Ne teď. Dřív. Včera. Řekl, že když se něco pokazí, mám přijít sem a vzít všechno, co zůstane.“

Bert přimhouřil oči.

„Takže čekal, že se něco pokazí.“

„Ano.“

„A proč jsi nepřišel hned?“

„Nemohl jsem. Hlídali mě.“

„Kdo?“ zeptal se Myklóš.

„Nevím. Jeden muž od skladu. A pak ještě… ještě jiný.“

„Kulhal?“ řekl Bert.

Písař přikývl.

Místnost znovu ztěžkla tichem.

Myklóš položil svíci na bednu.

„Takže věděli i o tobě.“

„Ano.“

„A stejně tě nechali jít?“

„Mysleli si, že jsem jen hlupák.“

Filip naklonil hlavu.

„A jsi?“

Písař se na něj podíval skoro uraženě.

„Ne.“

„Dobře. Tak to už jsme dva.“

Bert ho konečně pustil, ale jen natolik, aby mohl stát.

„Co je v té brašně?“

„Seznam. Jména. Dva domy. A klíč.“

„Od čeho?“ zeptal se Myklóš.

„Od sklepa u vody.“

Bert s Myklóšem si vyměnili krátký pohled.

Filip si povzdechl.

„Já už nechci žádnej další sklep.“

„To je škoda,“ řekl Bert. „Protože jeden právě máme.“

Pak vzal brašnu do ruky, otevřel ji a rychle přelétl první list.

Našli víc, než čekali. A to nebylo dobré.

Bert ještě ani nedočetl první řádek, když se nad nimi rozlehl dusot několika lidí. Kroky byly těžké, rychlé a vůbec se nesnažily být tiché. Nahoře práskly dveře a hned nato se ozval křik.

Písař zbledl tak prudce, až to vypadalo skoro směšně.

„Do hajzlu.“

„To už tu dneska padlo mockrát,“ utrousil Filip.

Myklóš zhasil svíci mezi prsty a v malé místnosti zůstal jen úzký pruh světla od chodby.

„Kolik jich je?“

„Nevím,“ sykl písař. „Možná tři. Možná víc.“

Bert strčil listiny zpátky do brašny a hodil ji Myklóšovi.

„Vezmi to.“

Pak obrátil oči k písaři.

„Jestli jsi nás sem dovedl schválně, půjdeš k zemi dřív než oni.“

„Já ne!“

Nahoře něco těžkého narazilo do podlahy. Pak znovu kroky. A hlas.

„Vím, že jste tady!“

Ten hlas už znali.

Filip vytřeštil oči.

„Riedl.“

Bert vytáhl kord. Myklóš udělal totéž, v druhé ruce už držel dýku. Filip tasil o zlomek vteřiny později, ale tentokrát neřekl ani slovo. Všichni tři se srovnali v úzké chodbě tak, aby jim prostor hrál do karet. Byla to jejich jediná výhoda.

Riedl se objevil první. Ve světle od schodů byl nejdřív jen tmavým obrysem, ale jak sestoupil níž, nebylo pochyb. Za ním šli další dva. Jeden široký v ramenou s tesákem, druhý hubenější, s kordem a dýkou. A nahoře, napůl skrytý ve stínu, zůstal ještě čtvrtý.

Riedl se pousmál.

„No vida. Tak přece.“

Bert se ani nepohnul.

„Tys mi tu chyběl.“

„To rád slyším.“

Filip si odfrkl.

„Mně teda ani trochu.“

Riedl přejel pohledem všechny tři, pak písaře shrbeného u zdi.

„Takže malej krysař zpíval.“

Písař se přitiskl ještě víc ke kameni.

„Já musel.“

„To ničemu nevadí. Stejně už moc dlouho nevydržíš.“

„Zkus to,“ řekl Bert.

Riedlův úsměv se ještě o něco rozšířil.

„S radostí.“

Pak se to rozjelo naráz.

První vyrazil ten široký. V chodbě se málem zasekl rameny, ale o to prudčeji sekal tesákem shora. Bert úder chytil kordem, kov zaječel o kov a jiskry vyšlehly až ke zdi. Ve stejném okamžiku se přes jeho rameno protáhl druhý s dýkou. Myklóš mu vrazil kord mezi ruce tak tvrdě, až muž zaklel a ucukl zpátky.

„Filipe!“

„Vidím!“

Filip vyrazil dopředu dřív, než si stihl něco rozmyslet, a sekl po ruce s tesákem. Nebylo to čisté, ale stačilo. Chlap zařval, zbraň mu sjela do strany a Bert ho v té vteřině kopl do kolena. Muž zavrávoral, narazil zády do zdi a vlastním tělem zacpal cestu ostatním.

„Teď!“ křikl Myklóš.

Bert bodl přes jeho rameno, mělce, zato přesně do boku. Chlap se zlomil a sesul se na schody. Ostatní na okamžik zbrzdil.

Riedl ten okamžik nepromarnil. Přeskočil vlastního člověka skoro lehce a vrhl se rovnou na Berta. Kord měl rychlý, lehký a nepříjemně jistý. První výpad šel na krk, druhý níž na břicho. Bert oboje vykryl, ale musel ustoupit o půl kroku. V úzké chodbě nebylo kam uhýbat.

Myklóš mezitím držel druhého muže, který sekal dýkou příliš nízko a kordem příliš zběsile. Síly měl dost, rozumu míň. Myklóš jednu ránu nechal proletět těsně kolem sebe, druhou chytil, pak mu dýkou sekl přes hřbet ruky. Chlap zasykl a kord mu na okamžik povolil. To stačilo. Myklóš ho udeřil hlavicí do tváře tak prudce, až zaduněl o zeď.

Filip zůstal mezi oběma souboji sotva vteřinu. Právě tehdy si všiml čtvrtého nahoře. Ten se netlačil do chodby. Mířil bokem. K písaři.

„Do prdele!“

Vrhl se po něm dřív, než stačil přemýšlet. Chlap už měl dýku zdviženou, ale Filip do něj vrazil ramenem tak prudce, až oba narazili do schodů a svezli se o tři stupně dolů. Dýka cinkla o kámen. Chlap po ní hrábl první, Filip ho chytil za zápěstí a oba se chvíli prali jako psi, jen koleno, loket, schody a snaha vyrvat tomu druhému ruku s dýkou.

„Filipe!“ křikl Bert, jenže pomoct mu nemohl. Riedl ho tlačil hlouběji do chodby.

Riedl se mezi dvěma údery ušklíbl.

„Máš horší společnost, než jsem čekal.“

„A ty pořád stejnou hubu,“ odsekl Bert.

Pak se konečně dostal blíž. Riedl bodl, Bert ránu svezl stranou a šel mu po rameni. Riedl uhnul pozdě. Čepel mu rozřízla rukáv i kůži pod ním. Krev se objevila okamžitě.

Riedl zasyčel spíš vztekem než bolestí.

„Tak dobře.“

„Konečně,“ řekl Bert.

Na druhé straně Myklóš svého protivníka konečně zlomil. Srazil ho do kolen, kopl mu kord z ruky a dýku mu vrazil do ramene tak, že ho přišpendlil ke dřevěnému sloupku u schodů. Muž zařval tak hlasitě, až se sklep otřásl.

„Berte!“

Bert nemohl odpovědět. Riedl teď sekal rychleji. Věděl, že čas se láme. Jedna rána šla na hlavu, druhá hned níž, třetí byla jen klam. Bert druhou chytil pozdě a ocel mu sklouzla po boku. Čepel ho zasáhla mělce, přesto pod kabátcem ucítil teplo vlastní krve.

Filip konečně přitlačil svého chlapa ke schodu a praštil mu hlavou o kámen. Nebylo to hezké, zato účinné. Muž na okamžik zůstal bez orientace. Filip po dýce hmátl první, popadl ji a odplazil se zpátky právě ve chvíli, kdy se ten první raněný u schodů znovu zvedal.

Dýku po něm hodil téměř naslepo.

Trefil špatně.

Trefil dost.

Do hrudi se netrefil, ale čepel mu sjela do tváře, těsně k uchu. Chlap zařval, pustil se zdi a znovu se svalil na schody, tentokrát už úplně.

Na jediný zlomek vteřiny se zarazili všichni — Bert, Myklóš, Riedl i Filip, který zůstal klečet a sám vypadal překvapeně.

„To bylo schválně.“

Myklóš po něm střelil pohledem.

„Tomu nevěříš ani ty.“

Riedl ten zlomek využil. Vyrazil znovu, jenže tentokrát byl Bert rychlejší. Chytil jeho kord do kříže, vrazil mu ramenem do hrudi a otočil ho ke zdi. Riedl narazil hlavou do kamene, zavrávoral a Bert mu hrot přitiskl ke krku.

„Skončilo to.“

Riedl těžce oddechoval, v očích pořád víc nenávisti než strachu.

„To si myslíš.“

„To vím.“

Myklóš stál u schodů, kord od krve, dech rychlý. Filip se zvedal pomaleji, od mouky, prachu a s rozbitým rtem, ale po svých. Písař se dál tiskl ke zdi a vypadal, že omdlí každou chvíli.

Ticho vydrželo tři vteřiny.

Pak se shora ozvalo krátké zahvízdnutí.

Bert stačil jen trhnout hlavou.

„K zemi!“

Střela z kuše proletěla chodbou tak těsně, že škrtla o kámen vedle Myklóšovy hlavy. Ten se okamžitě stáhl ke zdi. Bert strhl Riedla stranou, aby ho nekryla jen náhoda.

Nahoře stál ještě pátý muž. Kuši už měl znovu nataženou.

„Do hajzlu,“ sykl Filip.

„To slyším dneska nějak často,“ utrousil Myklóš.

Druhá střela šla níž. Bert ji uviděl pozdě. Riedl dřív. V posledním zlomku vteřiny se vykroutil tak prudce, až mu hrot jen projel po krku místo skrz. Bert ztratil oporu, Riedl se mu vysmekl, kopl ho do kolena a vyrazil po schodech nahoru.

„Stůj!“ vyrazil Bert.

Jenže úzký prostor, těla na schodech a ten zatracený kušník všechno rozbily. Pátý muž popadl Riedla za rameno, stáhl ho nahoru a oba zmizeli za rohem dřív, než se tam Bert dostal.

Filip se za nimi rozběhl, ale Bert ho chytil za kabátec.

„Nikde.“

„Ale—“

„Další střela a seš mrtvej.“

Myklóš už byl u schodů a poslouchal. Nahoře se ozval dupot, pak prásknutí dveří venku a potom už nic.

To ticho bylo skoro horší než předtím.

Bert se pomalu narovnal. Bok ho pálil, koleno taky, ale výraz měl horší než obojí.

Filip těžce vydechl.

„Takže zmizel.“

„Ano,“ řekl Bert.

Myklóš sjel pohledem schody, nehybného chlapa dole, toho přibodnutého, který ještě chrčel bolestí, a nakonec písaře.

„Sám v tom nebyl.“

Bert obrátil oči k písaři.

„Na tohle jsi nám zapomněl upozornit?“

Muž se rozklepal tak, až mu cvakaly zuby.

„Já nevěděl… já nevěděl, že přijdou hned…“

Filip si otřel krev ze rtu.

„Tak teď už to víš.“

Bert došel ke stolu, opřel se o něj dlaněmi a na chvíli sklopil hlavu. Když ji zvedl, měl oči zase úplně chladné.

„Seberte všechno.“

Myklóš přikývl.

„A jeho?“

Kývl k písaři.

„Toho taky.“

Filip se rozhlédl po sklepě plném prachu, krve, beden a rozházených zbraní.

„No… tak tohle byla docela vydatná snídaně.“

Myklóš se k němu otočil.

„Ty jsi mu hodil dýku do obličeje.“

„Do hlavy jsem nemířil.“

„To je pravda,“ řekl Bert suše. „Jen kousek vedle.“

Filip zvedl ruce.

„Ale zabralo to.“

Bert se na něj zadíval dlouze.

„Ano.“

„Takže tentokrát bez kázání?“

„Dneska ne.“

Myklóš si ho změřil pohledem skoro stejně nechápavě jako už několikrát předtím.

„S tebou je dneska něco opravdu divně.“

Bert si přitáhl ruku k boku, kde mu prosakovala krev.

„Mlýn. Dům. Přístav. Riedl. Už toho mám dost.“

„To bylo trochu poznat,“ řekl Filip.

Bert vzteky úplně strnul. Hlučný výbuch by byl snesitelnější; místo něj v něm zůstal tichý, sevřený hněv, o to nebezpečnější. Stál u stolu, krev mu prosakovala bokem a v očích měl něco, kvůli čemu i Filip na chvíli přestal vtipkovat.

Myklóš si toho všiml první.

„Berte.“

„Co.“

„Teď už nic nevyřešíš.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Utekl mi pod rukama.“

„Ano,“ řekl Myklóš klidně. „A když se teď zhroutíš nebo vykrvácíš, uteče ti i zítra.“

Filip se opřel o bednu a opatrně dodal:

„Tohle je poprvé, co s ním souhlasím bez výhrad.“

Bert se ani nepohnul. Jen si přitiskl dlaň víc k boku. Krev už se vpíjela do košile i kabátce a začínalo být jasné, že rána je horší než obyčejné škrábnutí.

Myklóš mu vzal brašnu z ruky a hodil ji Filipovi.

„Ty vezmeš písaře a tohle všechno. Na radnici. Hned.“

Filip zamrkal.

„Sám?“

„S jedním přivázaným písařem a jednou hlavou na ramenou. To zvládneš.“

„To je od tebe překvapivě optimistický.“

„Dneska už jsem viděl, co umíš s dýkou. Tak to nezkaz po cestě.“

Filip se podíval na Berta, pak na Myklóše a tentokrát neprotestoval dlouho.

„Dobře.“

Bert už chtěl něco říct, ale Myklóš ho předběhl.

„Ty jdeš se mnou.“

„Nikam nejdu.“

„Jdeš.“

„Myklóši.“

„Berte.“

To jediné slovo stačilo. Filip radši nic nedodal, jen chytil písaře za rameno, sebral brašnu a začal ho tahat ke schodům. Písař šel ochotněji, než by kdo čekal. Asi pochopil, že mezi Bertovým mlčením a Myklóšovým klidem je teď bezpečnější držet se Filipa.

Jakmile zmizeli nahoře, zůstal ve sklepě na chvíli klid. Myklóš si stoupl proti Bertovi a chvíli na něj jen hleděl.

„Tak co.“

Bert si odfrkl.

„Nic.“

„Lžeš.“

„Jsem nasranej.“

„To vidím.“

„A?“

Myklóš pokrčil rameny.

„A právě proto tě teď táhnu za Jitkou.“

Bert se ušklíbl, ale radost v tom nebyla.

„To je slabá útěcha.“

„To ani nemá být útěcha. To je rozum.“

Cesta zpátky byla tichá. Bert mluvil jen, když musel, a i tehdy úsečně. Myklóš ho nenechal zrychlit, i když viděl, jak by nejradši šel rovnou po Riedlovi třeba po kolenou. Bok ho pálil čím dál víc a s každým krokem se mu kabátec lepil ke košili.

Do nevěstince vešli zadním vchodem. Dorla se na ně podívala jednou, sjela očima krev na kabátci neřekla nic a uhnula stranou.

„Jitka je vzadu.“

Myklóš jen kývl a vedl Berta dál. Jitka byla v menší místnosti za chodbou, kde bývalo teplo, lavor, čisté plátno a ta zvláštní směs bylin, mýdla a vína, která se držela kolem ní. Když je uviděla, hned jí ztvrdly oči.

„Co se stalo?“

„Riedl,“ řekl Myklóš. „A jeho lidi.“

Jitka sjela pohledem po Bertovi a zastavila se u boku.

„Sedni si.“

Bert zůstal stát.

„Je to jen bok.“

„A já jsem jen císařovna, tak si sedni.“

Myklóš koutkem úst cukl. Bert ji chvíli měřil, pak si s neochotou stáhl kabátec a hodil ho na židli. Teprve teď bylo vidět, kolik krve opravdu pustil. Košile byla na boku tmavá a přilepená ke kůži.

Jitka k němu přistoupila blíž.

„Tu košili dolů.“

„To zvládnu.“

„Tak to udělej.“

Myklóš už mířil ke dveřím.

„Já půjdu nahoru. Ať Filip nezapálí radnici.“

Bert po něm střelil pohledem.

„To by neudělal.“

Myklóš se otočil ve dveřích.

„Ty jsi dneska nějak plný víry v lidi.“

Pak zmizel dřív, než po něm mohl Bert něco hodit.

Jitka mezitím postavila na stůl misku s vodou, nůžky, plátno a malou nádobku s mastí. Když se otočila zpátky, Bert už odložil kabátec a rozepínal košili. Byl v tom pořád ten jeho vztek, to krátké, přesné škubání prsty, jako by rval dolů kus nepohodlí, ne látku. Když si košili stáhl přes hlavu, na okamžik ztuhl.

Jitka si toho všimla až moc dobře.

Byl vysoký, pevný, ramenatý, s tělem chlapa, který si na sílu nehraje, protože ji má. Na hrudi starší jizva, přes rameno další tenká čára a teď čerstvá krev na boku, stékající níž po kůži. Nebyl uhlazený. Byl příliš skutečný na to, aby vypadal bezpečně, a právě proto se od něj těžko odvracel pohled.

Jitka si pomalu oddechla nosem.

„Tohle teda není úplně malá ranka.“

Bert po ní sjel očima.

„Díváš se profesionálně?“

„Snažím se.“

„A nejde ti to.“

Koutkem úst se pousmála.

„Máš přehnané sebevědomí.“

„Ne. Jen oči.“

„To je skoro škoda, že jsi tak protivný.“

„Tobě to zjevně nevadí.“

Teď už se usmála o něco víc. Přistoupila těsně k němu a opatrně mu odlepila zkrvavenou látku z boku. Bert ani nehnul brvou, jen se mu na čelisti napnuly svaly.

„Bolí to?“

„Ne.“

„Takže ano.“

Namočila plátno a začala mu opatrně smývat krev. Místnost byla najednou menší než před chvílí a ticho vyplňovalo jen šplouchání vody, šustění plátna, jeho dech a její ruce. Když se dotkla kůže těsně pod žebry, Bert nepatrně ztuhl.

„Klid.“

„Jsem klidnej.“

„Nejsi.“

„Jsem nasranej.“

„To nevylučuje nic.“

Na chvíli mlčela a soustředila se na ránu. Nebyla hluboká, ale byla delší, ošklivě stažená přes bok. Riedlův kord sjel víc, než Bert chtěl přiznat.

„Budeš to mít pár dní stažený.“

„Nemám pár dní.“

„Máš přesně tolik, kolik ti tělo dovolí.“

Bert sklopil oči k jejím rukám.

„Skoro rozkaz.“

„To taky je.“

Namazala mast, pak si utrhla nový pruh plátna a obešla ho víc do strany, aby mu obvaz stáhla kolem těla. Při tom se k němu musela přitisknout blíž. Na jediný okamžik. Stačilo to.

Bert se na ni podíval shora.

„To děláš schválně?“

„Co přesně.“

„Tohle.“

„Ošetřuju tě.“

„To není odpověď.“

Utáhla obvaz o trochu víc, než bylo nutné.

„A tohle je za hloupé otázky.“

Bert sykl.

„Takže ano.“

„Možná.“

Jejich oči se na chvíli střetly příliš blízko. V její tváři zůstal ten známý klid, ale pod ním se schovávalo něco živějšího. U něj to bylo vidět hůř. Jen v tom, že se přestal tvářit úplně neproniknutelně.

„Pořád tě zajímá, proč jsem ti včera dala pusu na tvář?“ zeptala se tišeji.

„Ano.“

„A už jsi na něco přišel?“

„Že jsi nepříjemně ráda, když nemám odpověď.“

„Přesně.“

Uhladila konec obvazu dlaní po jeho boku a neodtáhla ruku hned.

„A ty jsi nepříjemně rád, když se ptáš na věci, na které nechceš slyšet odpověď.“

Bert k ní sklopil oči.

„To není pravda.“

„To si povídej někomu jinému.“

Chvíli bylo ticho. Zvenčí doléhal tlumený hluk domu, ale sem už skoro nedosáhl.

„Tak proč,“ zeptal se znovu.

Jitka se opřela bokem o stůl, ale zůstala těsně před ním.

„Protože jsem chtěla.“

„To už jsi říkala.“

„A pořád to platí.“

„To je málo.“

„Pro tebe možná.“

Bert si pomalu natáhl košili zpátky přes ramena, ale nezavázal ji. Jen ji nechal rozevřenou, jako by ještě neměl úplně chuť vrátit se do své obvyklé zbroje. Jitka po tom pohledu neuhla.

„Máš zvláštní způsob, jak člověka uklidnit,“ řekl.

„A zabral?“

Bert po krátké pauze přikývl.

„Trochu.“

„Tak vidíš.“

Sáhla mu dvěma prsty kousek pod klíční kost, kde mu zůstala tenká starší jizva.

„Ty jsi samá rána.“

„To je stížnost?“

„To je pozorování.“

„A verdikt?“

Jitka zvedla oči k jeho tváři.

„Že i tak vypadáš nebezpečně dobře.“

Tentokrát se opravdu odmlčel, jen na zlomek vteřiny, ale dost dlouho na to, aby si toho všimla.

„Tohle říkáš všem zraněným?“

„Jen těm, co si o sobě myslí dost i bez toho.“

„Tak proč mně.“

„Protože se na to stejně ptáš.“

Bert se ušklíbl. Tentokrát už v tom nebyla jen únava.

„Jsi drzá.“

„A ty jsi bez košile mnohem snesitelnější.“

Donutilo ho to krátce vydechnout nosem; ke smíchu tomu chybělo málo. Jitce to stačilo.

„Dobře,“ řekla a ustoupila o krok. „Hotovo. Teď si to neotevři hned v první uličce, když budeš dělat hrdinu.“

„To neslibuju.“

„To jsem si myslela.“

U dveří se ozvalo krátké zaklepání, pak Myklóšův hlas.

„Je slušný čas vylézt, nebo vás tam ještě chvíli nechat?“

Jitka znehybněla a podívala se ke dveřím.

„Už můžeš.“

Dveře se otevřely a Myklóš nakoukl dovnitř. Jeho pohled nejdřív sjel na Bertův bok, pak na rozevřenou košili, pak na Jitku a na vteřinu mu v očích problesklo pobavení, které naštěstí nechal být.

„Tak žiješ.“

Bert po něm střelil pohledem.

„To tě mrzí?“

„Naopak. Filip už stihl třikrát říct, že kdybys umřel, někdo by musel převzít tvoji náladu a on to dělat nebude.“

Z chodby se hned ozvalo:

„To je pravda! Já na to nemám povahu!“

Jitka sklopila hlavu, aby nebylo vidět, jak jí cukly koutky.

Myklóš se opřel o futra.

„Můžeme? Nebo se tu ještě budete chvíli dívat?“

Bert po něm sjel pohledem, pak si konečně začal zavazovat košili.

„Jdi do háje.“

„Takže ano,“ řekl Myklóš klidně.

Jitka ustoupila stranou a než Bert prošel kolem, řekla tišeji, jen pro něj:

„Ten obvaz si nech. A ten vztek taky. Jen si ho zkus nerozlít hned po všech.“

Bert se na ni podíval přes rameno.

„To neslibuju.“

„To už jsi říkal.“

Pak vyšel ven a v chodbě už na něj čekal Filip s výrazem, který říkal až moc jasně, že si všiml všeho, čeho si všimnout neměl.

„Tak co,“ začal hned.

„Ani slovo,“ řekl Bert.

Filip nadzvedl obočí.

„Já nic.“

„To je lež už od pohledu.“

Myklóš se za Bertem pousmál tak nenápadně, že by to jiný člověk přehlédl.

„Pojďme. Než se zase začneme zdržovat.“

A tentokrát Bert skutečně poslechl hned, protože moc dobře věděl, že kdyby se otočil ještě jednou zpátky, Myklóš i Filip by to z něj tahali až do večera.

Když Bert vyšel z místnosti, Myklóš už na něj čekal dole u stolu. Před sebou měl pohár vína a kolem něj seděly dvě dívky, které se na něj rozpustile usmívaly, jako by v celém Prešpurku nebyl jediný jiný chlap. Jedna mu dolévala, druhá se smála něčemu, co jí právě řekl. Myklóš vypadal až nepříjemně spokojeně.

Bert se zastavil ve dveřích a jen se na něj podíval.

Myklóš zvedl oči, koutkem úst se pousmál a pomalu si lokl.

„Tak žiješ.“

Bert k němu došel.

„Ty ses tady rychle zabydlel.“

Jedna z dívek sjela pohledem Bertovu tvář, pak košili a převázaný bok pod ní.

„To je ten zraněný?“

Myklóš se opřel loktem o stůl.

„Bohužel ano. A navíc je protivný.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Myklóši.“

„Co. Jen dělám společnost.“

Druhá dívka se zasmála a lehce se dotkla Myklóšovy paže.

„Tomu pánovi by taky prospělo trochu společnosti.“

Bert se na ni podíval tak chladně, že hned sklopila oči, i když se pořád usmívala.

„Tomu pánovi by prospělo hlavně ticho.“

Myklóš se uchechtl.

„To jsem jim říkal. Jen mi nevěřily.“

Bert si promnul kořen nosu.

„Kde je Filip.“

„Tam, kde má být,“ řekl Myklóš. „V domě u radnice. S písařem. A s mizernou náladou, protože jsem ho sem nevzal.“

Jedna z dívek postavila před Myklóše další pohár.

„Tak si ho aspoň užijte vy.“

Myklóš ten pohár vzal, ale oči měl pořád na Bertovi.

„Tak?“

Bert se na něj zadíval.

„Žiju.“

„To vidím. Ptám se, jak moc tě stáhla.“

„Dost.“

„A pálí to?“

Bert po něm střelil pohledem.

„Teď zníš jako bába.“

Jedna z dívek se rozesmála, druhá zakryla úsměv rukou.

Myklóš se ani neurazil.

„To beru jako urážku.“

„Tak se tak neptej.“

Myklóš si lokl vína a pokrčil rameny.

„Já se ptám dobře. Jen ty odpovídáš mizerně.“

Bert se otočil k odchodu.

„Jdu.“

„To je všechno?“ zavolala za ním jedna z dívek se smíchem. „Ani si nesednete?“

Bert se ani neohlédl.

„Ne.“

Myklóš za ním zvedl pohár.

„Vidíš? Říkal jsem vám, že je protivný.“

„A pěkný,“ dodala ta druhá tišeji.

To už Bert slyšel až moc dobře, ale nekomentoval to. Jen vyšel zadním vchodem z nevěstince a zamířil k domu u radnice, kde byli ubytovaní. Myklóš dopil, odsunul pohár a zvedl se hned po něm.

Cesta nebyla dlouhá, ale Bertovi připadala delší, než byla. Bok mu pulzoval pod obvazem, košile se mu lepila ke kůži a únava na něj začínala doléhat tak nepříjemně, až měl chuť praštit prvním člověkem, který by po něm něco chtěl. Což v Prešpurku znamenalo prakticky každého druhého.

Když vešli do domu u radnice, uvnitř už bylo úplně jiné ticho než v nevěstinci. Žádný smích, žádné víno, žádné ženské hlasy. Jen praskání dřeva v kamnech a netrpělivé kroky z vedlejší místnosti.

Jakmile se otevřely dveře, Filip byl u nich skoro okamžitě.

„Konečně.“

Pak si Berta přeměřil od hlavy k patě, zastavil se u čerstvě převázaného boku a hned přimhouřil oči.

„Tak co?“

Bert kolem něj prošel.

„Co co.“

„No tohle přece.“

Filip ukázal mezi dveře, chodbu a Bertův bok tak neurčitě, až to bylo skoro umění.

„Jak to dopadlo? Co říkala? Bolí to? Jak moc? A proč vypadáš ještě protivnějc než předtím?“

Myklóš za Bertem tiše zavřel dveře a opřel se o ně.

„Říkal jsem ti, že se zeptáš hned.“

Filip po něm hodil pohled.

„Protože tys taky zvědavej.“

„Ano,“ přiznal Myklóš klidně. „Jen to umím líp.“

Bert se zastavil u stolu, položil na něj dlaň a chvíli jen mlčel. Pak k nim otočil hlavu.

„Oba dva jste strašně otravní.“

Filip se usmál.

„Takže se něco stalo.“

„Nestalo.“

„To říkáš pokaždé, když se něco stalo.“

Myklóš k tomu suše dodal:

„To je bohužel pravda.“

Filip se hned chytil.

„No vidíš.“

Bert zavřel oči jen na vteřinu.

„Jitka mi vyčistila ránu, stáhla obvaz a řekla, že jestli se zase nechám rozpárat, udělá to příště bez ohledu na to, jestli mě to bolí.“

Filip zamrkal.

„A jen tohle?“

„To je odpověď, kterou dostaneš.“

Filip si ho chvíli měřil a pak zúžil oči ještě víc.

„To bylo delší než jen na obvaz.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Filipe.“

„No co. Já jen odhaduju čas.“

„Tak ho odhaduj jinde.“

Z vedlejší místnosti se ozvalo prásknutí židle.

„Můžu vám připomenout, že jsem pořád svázanej?“ křikl písař.

Filip se neotočil a zavolal zpátky:

„Můžeš. A stejně ti to nepomůže.“

Pak znovu obrátil oči k Bertovi.

„Takže fakt nic víc?“

„Chceš spát ve stodole?“

„To je výhrůžka?“

„To je nabídka.“

Filip si odfrkl.

„Dobře. Už nic.“

Bert se na něj zadíval dlouze.

„Tomu nevěříš ani ty.“

Filip se pousmál.

„Moc ne.“

Myklóš se odlepil ode dveří a došel ke stolu blíž.

„Jak vypadá rána?“

„Jako rána.“

„To mi moc nepomohlo.“

„To nebylo určený tobě.“

Filip si přitáhl židli a sedl si obráceně na ni.

„Já bych to teda rád viděl.“

„Ty neuvidíš nic.“

„Proč?“

„Protože nejsi doktor.“

„Ale jsem zvědavej.“

„To je právě ten problém.“

Myklóš si sedl na kraj stolu a založil si ruce na prsou.

„Tak jinak. Můžeš chodit?“

„Můžu.“

„Můžeš bojovat?“

„Když bude třeba.“

„To není odpověď.“

„To je přesně ta odpověď, kterou dostaneš i ty,“ řekl Bert.

Filip se uchechtl.

„Takže jsi protivnej i na něj. To je dobrý znamení.“

Bert si promnul bok přes košili a únava na něj dolehla znovu, těžší než před chvílí.

„Jdu si lehnout.“

„Tak brzo?“ zkusil to Filip ještě jednou.

„Ano.“

„A my se nemůžeme zeptat ani na jednu jedinou slušnou otázku?“

„Ty slušné otázky neumíš.“

„To je pomluva.“

„To je zkušenost.“

Došel ke dveřím svého pokoje a už s rukou na klice neohlédl se a řekl:

„Nikdo nikam nepůjde. A nikoho sem nepustíte. Ani k písaři, ani dovnitř. A hlavně nic nevymýšlejte.“

„To je taky pokaždé stejný,“ zamumlal Filip.

„A stejně to potřebuješ slyšet.“

„A Jitka kdyby přišla?“ zkusil to Filip ještě naposledy.

Bert se zastavil a otočil hlavu jen o kousek.

„Filipe.“

„Dobře.“

„Ještě slovo a přespíš ty i s písařem ve stodole.“

Filip zvedl ruce.

„Dobře. Už fakt nic.“

Myklóš se na něj podíval bokem.

„Tomu nevěřím ani trochu.“

Pak Bert za sebou zavřel dveře pevně, až dosedly do rámu, ale nepráskl jimi. V pokoji se konečně rozhostilo ticho. Chvíli zůstal stát opřený dlaní o dřevo a se skloněnou hlavou. Jakmile byl sám, všechno z něj spadlo o něco víc, než chtěl.

Pomalu si rozepnul kabátec a stáhl ho ze sebe. Každý pohyb tahal za bok a připomínal mu mlýn, schody, Riedla i to, jak blízko mu zase proklouzl. Pak si opatrně rozvázal košili, stáhl ji z ramen a odložil ji na židli vedle kabátce. Chvíli jen stál v tichu, s obvazem přes bok a se stopami zaschlé krve, kterou Jitka nestihla smýt úplně.

Pak si opatrně lehl.

Postel pod ním tiše zavrzala. Převalil se jen tolik, kolik mu rána dovolila, natáhl se na záda a zadíval se do stropu.

Dřevo nad ním bylo popraskané a obyčejné. Přesto se na něj díval, jako by v něm chtěl najít něco, co by mu na chvíli srovnalo hlavu. Nepomáhalo to. Všechno se vracelo znovu. Mlýn. Schody. Riedlův obličej pár palců od něj. Kuše. Krev na boku. Filip s dýkou. Myklóšův klid. A pak Jitka.

Její ruce na jeho kůži. Teplo té místnosti. Její hlas, když se tvářila, že ho jen ošetřuje, a přitom moc dobře věděla, co s ním dělá.

Zavřel oči.

Tím to bylo ještě horší.

Po chvíli je zase otevřel a znovu se zadíval do stropu. Potřeboval vypnout. Aspoň na chvíli. Jenže čím víc o to stál, tím víc v něm všechno zůstávalo vzhůru.

Za dveřmi se ozval tlumený Filipův hlas.

„Myslíš, že spí?“

Pak Myklóš, tišší.

„Jestli nechceš skončit venku i s písařem, tak už konečně mlč.“

Bert zavřel oči podruhé a tentokrát mu koutkem úst cuklo navzdory vzteku.

„Idioti,“ zamumlal si pro sebe.

Pak zůstal nehybně ležet, ruce volně podél těla, dech pomalý, oči upřené do stropu, a snažil se aspoň na pár minut nebýt nikým jiným než unaveným chlapem v cizí posteli. Jenže ani tady ho to nepouštělo.