Budoucnost slouží minulosti

Noc zrodu a bouře

Na obzoru se hromadila těžká oblaka, černá jako inkoust rozlitý po nebi. Vítr se opíral do korun stromů a jejich kmeny sténaly, jako by se snažily vzdorovat něčemu, co přicházelo ze tmy. Nad lesy se tyčil hrad Houska, starobylá pevnost, jejíž kamenné zdi pamatovaly krev, modlitby i šeptaná zaklínadla. Vlhký mech se držel ve spárách a kamenné chrliče se v záblescích blesků měnily v nehybné strážce.

Bouře se přiblížila ještě před soumrakem. Déšť bičoval hradby, voda stékala po schodištích a v úzkých průchodech hučela, jako by se pod hradem probudilo něco, co mělo zůstat pohřbené. Sluhové se pohybovali rychle a šeptem si předávali pokyny. Stráže u dveří svíraly zbraně pevněji než obvykle, přestože nepřítel nestál před branou.

Skutečné nebezpečí se skrývalo hluboko uvnitř hradu.

Podzemní kaple neměla okna. Plameny svící se chvěly v průvanu, který neměl odkud přicházet, a po stěnách se míhaly stíny. Na kamenné podlaze byl křídou a rudým práškem vyznačen ochranný kruh. Jeho linie se proplétaly se starými znaky vyrytými přímo do kamene. Některé z nich byly tak dávné, že je nedokázal přečíst ani muž, který před nimi klečel.

Alessandro Scotta měl kabátec potřísněný voskem, inkoustem a krví. Kolem něj ležely rozvinuté pergameny, otevřené knihy a rozbité nádobky. Prsty se mu chvěly únavou, přesto stále hledal chybějící část formule.

„Vaše Veličenstvo,“ pronesl přidušeně, „ochranný kruh není úplný. Jestli jej uzavřeme chybně, nedokážu říct, kam nás síla odnese.“

Rudolf II. stál u kamenného stolu. Plášť měl ještě mokrý od deště a rudé vousy slepené vodou. Z tváře mu zmizel klid, který si nosil ke dvoru jako masku.

„Musí existovat jiná možnost.“

„Čas nám ji nedává.“

Ze sousední komnaty se ozval bolestný výkřik. Rudolf sebou nepatrně trhl a obrátil hlavu ke dveřím. Za nimi ležela Anna Opavská, zesláblá dlouhým porodem. U jejího lože klečela porodní bába a dvě služebné. Mezi jejich hlasy se ozýval slabý dětský pláč.

„Dítě žije?“

„Ano,“ odpověděl Scotta. „Anna však ztrácí příliš mnoho krve.“

Rudolf na okamžik zavřel oči. Přivedl Annu na Housku v tajnosti, aby ji ukryl před dvorem i před vlastním bratrem. Matyáš nevěděl, kam zmizela. Netušil, že se porod rozběhl dřív, než očekávali, ani že dítě už přišlo na svět. Rudolf si namlouval, že získá čas. Teď mu jednotlivé okamžiky mizely pod rukama.

Dveře do kaple se rozletěly. Dovnitř vpadl důstojník promočený až na kůži.

„Vaše Veličenstvo, arcivévoda Matyáš dorazil k západní věži. Přivedl své muže a žádá, aby mu byla vydána paní Anna.“

Rudolfova tvář ztuhla.

„Jak se dozvěděl, že je tady?“

„Nevíme. Stráže se ho snaží zadržet, ale dlouho to nevydrží.“

Další výkřik pronikl skrze dveře. Hned nato se dětský pláč ozval silněji.

„Dokončete kruh,“ řekl Rudolf Scottovi. „Odveďte dítě.“

Scotta k němu prudce zvedl oči.

„A Anna?“

Rudolf odpověď neznal. Pohlédl ke dveřím, za nimiž bojovala žena, kterou slíbil chránit.

„Nejdřív dítě. Pak se pro ni vrátíme.“

Alchymista vstal. V kolenou se mu podlomila únava, ale udržel se. Vzal poslední kousek křídy a doplnil chybějící linii. Znaky na podlaze se slabě rozzářily. Jejich světlo však kolísalo a v několika místech pohasínalo.

V sousední místnosti zavládlo náhlé ticho.

Rudolf otevřel dveře.

Anna ležela na lůžku bledá jako plátno. Černé vlasy měla přilepené k čelu a dech se jí lámal v krátkých, mělkých nádeších. Porodní bába držela v náručí zabalené dítě. Jakmile Rudolf vstoupil, Anna k němu obrátila oči.

„Je tady?“

„Matyáš dorazil k hradu.“

V její tváři se objevila úleva, ale hned ji vystřídala bolest.

„Musí se dozvědět, že dítě žije.“

„Dozví se to, až bude v bezpečí.“

Anna se pokusila zvednout, ale síly ji opustily. Ruka jí sklouzla k hrdlu. Pod košilí nahmatala řetízek a stáhla z krku medailon Přemyslovců. Starý kov se v jejích prstech matně zaleskl.

„Dejte ho dítěti.“

Rudolf zaváhal.

„Anno…“

„Patřil mé matce a před ní ženám našeho rodu. Má chránit krev, kterou nese.“

Porodní bába přinesla dítě blíž. Anna položila medailon na přikrývku nad jeho hrudí a slabými prsty kolem něj sevřela látku.

„Ať se ztratí kdekoliv, jednou je dovede domů.“

Scotta vstoupil do komnaty a sklonil se nad lůžkem.

„Musíme jít.“

Anna se na dítě zadívala naposledy. V jejím pohledu nebyla panika, jen bolest a rozhodnutí.

„Chraňte je.“

„Přísahám,“ odpověděl Scotta.

Vzal dítě do náručí. Řetízek s medailonem zůstal ukrytý mezi záhyby přikrývky. Rudolf se ještě jednou ohlédl k Anně, potom následoval Scottu zpět do kaple.

Z horních chodeb se ozval kovový třesk. Matyášovi muži prorazili první dveře.

„Začněte,“ přikázal Rudolf.

Scotta vstoupil s dítětem doprostřed kruhu. Pláč zeslábl, jako by i novorozenec cítil, že se vzduch kolem něj mění. Alchymista položil dlaň na poslední znak a začal odříkávat formuli. Slova zněla tvrdě a cize. Každé z nich se odrazilo od stěn a vracelo se zpět v hlubší ozvěně.

Linie kruhu se rozsvítily. Nejprve bledě, potom prudce, až se kaple naplnila bílou září. Rudolf musel přivřít oči.

Medailon na dětské hrudi odpověděl.

Kov se rozehřál a světlo ochranného kruhu se k němu začalo stahovat. Záře neproudila ven, nýbrž dovnitř přívěsku. Jednotlivé znaky na podlaze pohasínaly ve stejném pořadí, v jakém se na povrchu medailonu objevovaly jemné nové rýhy.

„Scotto!“

Alchymista zvedl hlavu. V očích se mu odráželo světlo, které už nedokázal ovládnout.

„Kruh přijal medailon jako kotvu!“

„Zastavte to!“

„Už nemohu!“

Síla kruhu se sevřela kolem Scotty a dítěte. Vítr vyrazil z jeho středu, sfoukl svíce a rozmetal pergameny po kapli. Kameny v podlaze praskaly podél vyrytých znaků. Medailon pohltil poslední proud světla a na jediný úder srdce zazářil tak silně, že zmizely stěny, strop i lidé kolem.

Pak přišel oslepující záblesk.

Scotta s dítětem zmizeli.

Kruh se zhroutil sám do sebe. Zbytková síla projela kamenem jako úder kladiva. Kaple se otřásla, ze stropu se sypal prach a ve stěně se otevřela široká trhlina.

„Ustupte!“ křikl důstojník.

První kameny dopadly na podlahu. Jedna ze služebných vykřikla a přitiskla se ke zdi. Rudolf stál uprostřed kaple a hleděl na prázdné místo, kde před okamžikem klečel Scotta.

Z vedlejší komnaty se ozval tlumený nářek porodní báby.

Rudolf se k ní rozběhl.

Anna ležela bez hnutí. Porodní bába jí držela zápěstí, ale po chvíli sklopila hlavu. Rudolf zůstal stát u lůžka. Déšť a hromobití se zdály vzdálené. Vnímal jen Anninu nehybnou tvář a prázdnou přikrývku vedle ní.

Mohutné prasknutí ho přimělo otočit se. Strop kaple nevydržel. Těžký kus zdiva se zřítil mezi dveře a kamenný stůl. Důstojník popadl služebnou za paži a táhl ji ven. Rudolf se sklonil k Anně, ale další náraz otřásl celou místností.

„Vaše Veličenstvo, musíme pryč!“

Ustoupil teprve ve chvíli, kdy se část klenby zřítila na lůžko. Prach pohltil místnost a zakryl Annino tělo.

Rozvalené dveře se pod náporem zvenčí pohnuly. Mezi sutí se objevil vysoký muž v promočeném plášti. V očích měl strach, který se během jediného pohledu změnil v hrůzu.

Arcivévoda Matyáš vstoupil do trosek.

„Kde je Anna?“

Rudolf neodpověděl. Matyáš přelétl pohledem rozdrcené lůžko a kus látky zachycený pod kamenem. V obličeji se mu všechno sevřelo.

„Kde je moje žena?“

„Je mrtvá.“

Matyáš se nepohnul. Slova k němu zřejmě došla až po chvíli. Potom se podíval k prázdnému místu uprostřed zničeného kruhu.

„A dítě?“

„Žije.“

„Kde je?“

Rudolf zaváhal. Právě ta jediná vteřina stačila.

Matyáš ho udeřil. Rudolf narazil zády do popraskané zdi a po rtu mu stekla krev.

„Kde je moje dítě?“

„Scotta je odnesl.“

„Kam?“

„Nevím.“

Matyášův výraz se změnil. Hněv zůstal, ale pod ním se otevřela bolest hlubší než všechno, co mezi bratry existovalo před tou nocí.

„Přivedl jsi Annu sem. Ukryl jsi ji přede mnou. Nechal jsi ji porodit v tomhle prokletém místě a potom jsi svěřil moje dítě alchymistovi.“

„Chtěl jsem je ochránit.“

„Přede mnou?“

„Před dvorem. Před lidmi, kteří by původ toho dítěte obrátili proti němu, proti Anně i proti nám.“

Matyáš k němu přistoupil tak blízko, že mezi nimi zůstával jen prach a pach krve.

„Rozhodl jsi za mě, co smím vědět o vlastní ženě a vlastním dítěti. Připravil jsi mě o její poslední chvíli i o okamžik, kdy přišlo na svět.“

Rudolf sklopil oči. Omluva by v troskách zněla prázdně.

„Najdu je,“ pokračoval Matyáš. „A jestli zjistím, že jsi mi lhal, nezachrání tě císařská koruna ani krev, kterou sdílíme.“

„Matyáši…“

„Od této noci už nejsi můj bratr.“

Otočil se a prošel rozbitými dveřmi. Jeho muži mu ustupovali z cesty. Nikdo se neodvážil promluvit.

Rudolf zůstal mezi troskami. Déšť pronikal prasklinami v klenbě a dopadal na kámen, popel i krev. Z místa, kde ležela Anna, vyčníval jen cíp látky. Uprostřed kaple zůstal rozervaný kruh a prázdnota po dítěti, jehož jméno Matyáš stále neznal.

Rudolf klesl na kolena. Položil dlaň na mokrou suť a zavřel oči.

„Veroniko,“ zašeptal. „Najdu tě.“

Jeho přísahu pohltil hrom.

Daleko od Housky se Scotta probudil v lese.

Mokrá zem mu studila záda a déšť bubnoval do větví vysoko nad ním. Chvíli nevěděl, zda přežil zřícení kaple, nebo se propadl do světa, který nepatřil živým. Pak zaslechl dětský pláč.

Posadil se a přitiskl dítě blíž k hrudi. Dýchalo slabě, ale pravidelně. Přikrývka byla vlhká a na jejím okraji se zachytilo několik jehliček.

Scotta se rozhlédl. Nikde nebyly hradby, pochodně ani Rudolfovi vojáci. Kolem něj se zvedaly jen temné stromy a mezi nimi vedla cesta, jejíž hladký povrch nepoznával.

Dítě sevřelo drobnou rukou okraj jeho pláště.

Scotta opatrně odhrnul přikrývku. Medailon Přemyslovců ležel na jeho hrudi. Kov už nebyl chladný. Pod jeho prsty slabě pulzoval a na povrchu se táhly nové znaky, stejné jako ty, které před chvílí zářily v kruhu.

Přívěsek pohltil jeho sílu a odnesl ji s nimi.

Scotta zavřel medailon do dlaně. Na okamžik se mezi rýhami rozběhlo jemné světlo a znovu pohaslo.

„Dobře,“ zašeptal k dítěti. „Jsme naživu. Teď musíme zjistit, kde.“

V dálce se mezi stromy objevily dva oslnivé paprsky. Přibližovaly se rychle a doprovázel je hluboký zvuk, který nepřipomínal žádný povoz ani zvíře, jež Scotta znal.

Dítě se znovu rozplakalo.

Alchymista je sevřel pevněji a postavil se. V jedné ruce držel novorozenou Veroniku, v druhé medailon, který v sobě nesl sílu zničeného kruhu.

Za nimi zůstala noc, která pohřbila Annu a rozdělila dva bratry. Před nimi ležel svět, do něhož neměli nikdy vstoupit.