Budoucnost slouží minulosti

Stopy v Uhrách

Ráno přišlo studené a nezvykle tiché. Ve Vídni se teprve rozednívalo, světlo se lámalo o vysoká okna Hofburgu a v chodbách byl ještě noční chlad. Bert, Myklóš a Filip už byli připravení na cestu. Na sobě měli pláště, u pasu zbraně a v hlavách víc otázek, než by si kdo z nich přál. Nejdřív zamířili k arcivévodovi.

V pracovně už na ně Matyáš čekal. Stál u stolu, rovný, přísný, jako by od rána neudělal nic jiného než přemýšlel o jejich odjezdu. Vedle něj byl Klesl. Před sebou měl rozložené listiny, ale bylo na něm vidět, že myšlenkami bloudí jinde. Když vstoupili, zvedl hlavu až po chvíli.

„Tak tedy odjíždíte.“

Bert se lehce uklonil.

„Ano, Výsosti.“

Matyáš vzal do ruky pergamen opatřený pečetí a podal ho Myklóšovi.

„Tohle si vezmete s sebou. Nese mou pečeť a dává vám právo jednat mým jménem. Kdekoliv v Uhrách se jím prokážete, můžete vyslýchat, prohledávat, zabavovat zboží i listiny, zadržet podezřelé a vyžádat si pomoc úředníků i vojska.“

Filip na ten pergamen chvíli jen zíral.

„To znamená… opravdu všechno?“

Matyáš se na něj podíval chladně.

„To znamená přesně to, co jsem řekl. Máte volnou ruku. A s ní i plnou odpovědnost. Jestli tam něco pokazíte, dopadne to i na mě. Tak se postarejte, aby k tomu nedošlo.“

Myklóš listinu přijal.

„Rozumíme.“

Matyáš přešel o krok dál a zadíval se na všechny tři.

„Chci Riedla. Zjistěte, kudy tečou peníze, kdo přesouvá listiny a kdo v Uhrách kryje špínu, která sahá až sem. A najdete-li něco důležitějšího, nepůjde to po poslu. Přivezete mi to osobně.“

„Ano, Výsosti,“ řekl Bert.

Klesl se nepatrně pohnul, jako by se probudil z vlastních úvah. Bert si toho všiml.

„Otče Klesle?“

Klesl k němu zvedl oči.

„Jen přemýšlím.“

„Pořád o té listině?“ zeptal se tiše Myklóš.

Matyáš po něm hned střelil pohledem.

„O jaké listině?“

Na okamžik se v místnosti všechno napjalo. Klesl odpověděl klidně; hlas se mu ani nezachvěl.

„O starém záznamu, Výsosti. Zatím bez jistoty. Nechtěl jsem vás zatěžovat dohady.“

Matyáš si ho změřil, ale dál se nevyptával.

„Dobře. Dohady mi noste až ve chvíli, kdy z nich uděláte jistotu.“

Klesl jen sklonil hlavu. Přesto vypadal ještě zamyšleněji než předtím. Bertovi to neuniklo, ale teď nebyl čas se v tom vrtat.

Matyáš položil ruku na hranu stolu.

„Ještě něco. V Uhrách dávejte pozor, komu věříte. Tam se úsměv a zrada občas nosí ve stejné tváři.“

„Budeme opatrní,“ řekl Myklóš.

Matyáš krátce přikývl.

„Tak jeďte. A vraťte se živí.“

Bylo to strohé, ale zaznělo v tom víc než rozkaz. Bert to pochopil. Myklóš také. Filip jen rychle narovnal ramena, jako by ho ta věta zastihla nepřipraveného.

Když už se otáčeli ke dveřím, Klesl se zvedl a došel až k nim.

„Počkejte.“

Zastavili se. Klesl ztišil hlas.

„Všímejte si každé pečeti, starého erbu i jména, které zní nenápadně. Někdy právě to bývá klíč.“

Bert se na něj zadíval.

„Něco jste našel?“

„Ještě ne.“

„Ale něco tušíte.“

Klesl se na okamžik odmlčel.

„Ano. A právě to se mi nelíbí.“

Pak poodstoupil a zase nasadil výraz, přes který nešlo nic přečíst.

Od arcivévody zamířili rovnou k Veronice. Chodby už pomalu ožívaly, služebnictvo nosilo džbány, dřevo do kamen i snídani pro ty, kdo si mohli dovolit zůstat v teple. Z nádvoří sem doléhal dusot kopyt a tlumené hlasy vojáků. Dole už připravovali koně.

Marta jim otevřela a na nic se neptala. Veronika seděla na posteli opřená o polštáře. Byla ještě bledá, ale v očích měla zase svůj známý výraz, který vždycky znamenal jediné. Už přemýšlela, jak obejít všechno, co jí kdo zakáže.

Jakmile je uviděla, přejela je pohledem od hlavy k patě.

„Tak už jedete.“

„Ano,“ řekl Bert.

Marta přistoupila k Myklóšovi a podala mu plátěný balíček.

„Tady máte bylinky. Na rány, horečku a zánět. A tohle taky.“

Z kapsy vytáhla malou nádobku a vložila ji Filipovi do ruky.

„Hojivá mast. Na řezné rány, odřeniny a spáleniny. Mažte s tím střídmě, není toho moc.“

Filip si ji opatrně prohlédl.

„Děkujeme.“

„Poděkuješ, až ti to zachrání kůži,“ odsekla Marta.

Veronika se pousmála.

„Skoro mile.“

Marta se na ni podívala.

„Nenech se zmást.“

Myklóš položil balíček ke svým věcem.

„Budeme si dávat pozor.“

„To bych vám doporučovala,“ řekla Marta.

Veronika se zadívala na pergamen s pečetí.

„Takže vám opravdu něco dali.“

„Víc než něco,“ odpověděl Bert. „Máme právo jednat jménem arcivévody.“

V jejím pohledu se mihl zájem.

„Tak to je horší, než jsem myslela.“

„To už bylo i předtím,“ řekl tiše Myklóš.

Na chvíli se rozhostilo ticho. Pak Marta založila ruce na prsou a podívala se přímo na Veroniku.

„A teď ty. Budeš ležet.“

Veronika nakrčila obočí.

„To určitě.“

„Ano,“ řekla Marta pevně. „Přesně to. Budeš ležet, odpočívat a ani se nehneš.“

„To se ti snadno říká.“

„Mně ano. Tobě to půjde hůř, ale zvládneš to.“

Veronika si odfrkla.

„Já nemám čas ležet.“

„A tvoje tělo zase nemá čas na tvoje nápady.“

Filip sklopil hlavu, aby nebylo vidět, že se skoro směje. Marta si toho všimla.

„Ty se netvař tak chytře. Tebe se to týká taky. Jakmile se někde řízneš, vyčistíš to a zavážeš. Ne že to přejdeš a pak budeš skuhrat.“

„Já neskuhrám.“

Bert se na něj podíval.

„To tedy skuhráš.“

„Jen občas.“

Veronika se znovu zadívala na Berta a Myklóše.

„Budete mě informovat.“

„Budeme,“ řekl Myklóš.

„Pravidelně,“ dodal Bert.

„A nic nezamlčujte.“

Bert se pousmál.

„To nemůžeme slíbit.“

„Tak to slibte aspoň přiměřeně.“

„Dobře. Přiměřeně.“

Veronika zavrtěla hlavou, ale bylo vidět, že z nich víc stejně nedostane.

Filip přešlápl blíž k posteli.

„Dávej na sebe pozor.“

Otočila k němu hlavu a v očích se jí na chvíli objevilo něco měkčího.

„Ty taky. A neschovávej se pořád za ostatní.“

„Já se neschovávám.“

„Ne?“

„Jen stojím tam, kde je to rozumné.“

Bert si odfrkl.

„Hezky řečeno. Hlavně když je to vždycky krok za mnou.“

„Náhoda.“

„Jistě.“

Marta protočila oči.

„Jestli jste se už rozloučili jako děti na pouti, možná by bylo dobré vyjet, dokud je ráno.“

Myklóš sklonil hlavu k Veronice.

„Vrátíme se.“

„Tak se vraťte vcelku,“ řekla tišeji. „Nemám náladu sbírat vás po cestách.“

Bert se k ní naklonil o něco blíž.

„A ty budeš ležet.“

„Nebudu.“

„Veroniko.“

„Berte, nezkoušej to.“

Marta si odkašlala.

„Já to zkoušet budu. A uspěju.“

Veronika po ní střelila pohledem.

„O tom silně pochybuju.“

„To je v pořádku. Pochybuj vleže.“

Tentokrát se pousmál i Myklóš. Jen krátce, ale přece.

Pak už nezbývalo nic, co by šlo protahovat. Otočili se ke dveřím. Filip vyšel první, za ním Myklóš. Bert se zdržel poslední. Chvíli se na Veroniku díval, jako by chtěl něco dodat, ale nakonec jí jen krátce stiskl rameno a odešel.

Dveře se už skoro zavřely, když se z pokoje ozval její hlas.

„Až to půjde, přijedu za vámi!“

Bert se zastavil, ale neotočil se.

„Právě proto musíme být rychlejší.“

Pak vykročil dál. Na chodbě zavládlo krátké ticho, které vzápětí přerušil Martiin rázný hlas z pokoje. Nebylo jí sice rozumět každé slovo, ale tón stačil. Filip se neubránil pousmání, Myklóš pevněji sevřel balíček s bylinami a Bert pokračoval dál a neohlédl se.

Dole na nádvoří už čekali koně. Ranní vzduch byl ostrý, obloha bledá a Vídeň za hradbami se teprve probouzela. Před nimi ležela cesta do Uher, dlouhá, nejistá a plná věcí, které se na první pohled neukazovaly. A právě to bylo ze všeho nejhorší.

Jakmile vyjeli z nádvoří, Hofburg jim zůstal za zády rychleji, než by si Bert přál. Ještě před chvílí stáli v teple chodeb a teď jim ranní vzduch lezl pod pláště a štípal do tváře. Vídeň se teprve probouzela. Někde bouchaly okenice, od stánků už táhla vůně pečiva a mezi domy se válel chlad, který se držel u země jako naschvál.

Filip se ohlédl přes rameno.

„No výborně. Tak už fakt jedem.“

Bert ani nehnul hlavou.

„Neříkej. Já myslel, že jsme si vyjeli na ranní projížďku.“

„Tak promiň, že poznám rozdíl.“

„To je u tebe nový.“

Myklóš koutkem úst skoro neznatelně cukl.

„Nechte ho. Ještě se úplně neprobudil.“

Filip se na něj hned podíval.

„Já jsem vzhůru.“

„To tě šlechtí,“ utrousil Bert. „Protože rozum zatím nikde.“

„Ty jsi po ránu vždycky takhle milej, nebo si to schováváš jen pro mě?“

„Jen pro tebe. Ostatní si to nezaslouží.“

Filip si odfrkl a přitáhl si plášť blíž k sobě. Vyjeli z rušnějších ulic a zamířili na cestu k východu. Domy pomalu řídly, kolem se otevírala pole, nízké zídky a holé stromy. Kopyta dutě narážela do ztvrdlé cesty a chvíli je doprovázelo jen tohle pravidelné tlumené dunění.

Myklóš po čase vytáhl pergamen od Matyáše a znovu se na něj podíval.

„Tohle nám otevře dost dveří.“

Bert se ušklíbl.

„A dost jich zabouchne.“

Filip se naklonil v sedle blíž.

„Stejně je to dobrý. Ještě včera jsem spal skoro ve skříni a dneska jedu s listinou, kvůli který se budou všichni tvářit důležitě.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Ne kvůli tobě. Kvůli pečeti.“

„Dobře, to už jsi říkal. Nemusíš mi kazit každou hezkou myšlenku.“

„Musím. Jinak bys jich měl moc.“

Myklóš pergamen zase složil.

„Na tohle si rychle nezvykej. Moc vypadá hezky jen z dálky.“

Filip si odfrkl.

„Ty to říkáš, jako bys s ní měl osobní problém.“

„Lidi s ní mívají osobní problém vždycky.“

„A ty ne?“

„Já mám problém hlavně s lidmi.“

Bert se uchechtl nosem.

„Přesně.“

Filip si promnul ruce.

„Vy dva jste od rána jak starý báby.“

„A ty jak podvyživený štěně,“ řekl Bert.

„Aspoň nejsem protivnej.“

„Ještě ne. Den teprve začal.“

Cesta ubíhala a s ní i ticho, které mezi nimi čas od času sedlo samo od sebe. Bert měl oči pořád v pohybu. Nejen před sebou, ale i po stranách, po každém vozu, jezdci, po křoví, po cestách, které se odpojovaly od hlavní trasy. Filip si toho chvíli nevšímal, ale nakonec už to nevydržel.

„Ty se od chvíle, co jsme vyjeli, tváříš, jako by na nás měl z každé škarpy vyskočit vrah.“

„To by ještě bylo milý,“ řekl Bert.

Filip po něm otočil hlavu.

„Milý?“

„Aspoň bys ho viděl.“

„Ty mě fakt umíš uklidnit.“

„To není moje práce.“

Myklóš se rozhlédl po cestě.

„Myslíš, že o našem odjezdu vědí?“

Bert pokrčil ramenem.

„Ve Vídni někdo ví všechno vždycky. Jen záleží, kdo to prodá dál.“

„No to je nádhera,“ zamumlal Filip. „Člověk ani nevyjede a už je zboží.“

„Ty nejsi zboží,“ řekl Bert. „Ty jsi přítěž.“

Filip se na něj zadíval dotčeně.

„To si budu pamatovat.“

„To je dobře. Aspoň si něco zapamatuješ.“

Po chvíli Filip znovu promluvil.

„Marta ji stejně neudrží.“

Bert si povzdechl.

„Ne.“

„Tak proč jste to na ni oba vůbec zkoušeli?“

„Ze slušnosti,“ řekl Bert.

„Ze zvyku,“ dodal Myklóš.

Filip se uchechtl.

„Ze zoufalství.“

Bert se po něm podíval.

„Taky.“

Myklóš pak trochu zvážněl.

„Klesl něco víc tuší.“

„Ano,“ řekl Bert.

„A nelíbí se mu to.“

„Jemu se nelíbí skoro nic.“

„Tentokrát míň než obvykle.“

Filip rozhodil rukou.

„Mně by se zase líbilo, kdybyste občas mluvili normálně. Pořád jen něco tušíte, víte a neřeknete.“

„To je dospělost,“ řekl Bert suše.

„To je otravnost.“

„Někdy je to totéž.“

Filip si poposedl v sedle.

„Slíbili jste mi, že už žádný poloviční pravdy nebudou.“

Bert chvíli mlčel. Pak si upravil rukavici a řekl klidněji:

„Dobře. Klesl si myslí, že nejde jen o obchod, víno a listiny. Že je v tom něco staršího.“

Filip zkřivil pusu.

„Výborně. Takže místo obyčejnýho průšvihu máme starý průšvih. To člověka hned zahřeje.“

Myklóš se skoro pousmál.

„Začínáš to chápat.“

„Já to chápu až moc. Mě hlavně děsí, že vy dva na to koukáte, jako by to byla běžná středa.“

„Dneska není středa,“ řekl Bert.

„Ty jsi fakt hroznej.“

„Ano.“

Filip chvíli mlčel, pak sklopil oči k uzdě.

„A ta Anna?“

To už umlčelo i ty dva.

„Ta z dopisu,“ dodal, když nikdo hned neodpověděl.

„Víme,“ řekl Bert.

„A souvisí to s Veronikou?“

Bert neodpověděl hned.

„Nevím.“

Filip si odfrkl.

„To tvoje nevím vždycky znamená, že si myslíš něco blbýho, ale ještě to nechceš říct.“

Myklóš na něj pohlédl bokem.

„To ses naučil rychle.“

„Musel jsem. S váma je to otázka přežití.“

Bert se zadíval před sebe.

„Myslím si jen, že kolem ní je moc věcí, které vypadají jako náhoda.“

Filip si promnul nos.

„A já začínám mít pocit, že náhoda je jen hezký slovo pro malér.“

„Správně,“ řekl Bert. „Už se lepšíš.“

K poledni zastavili u menšího hostince při cestě. Nebyl nijak zvláštní, oprýskaná omítka, starý přístřešek, rozbité okraje schodů, ale z komína šel kouř a koně se mohli napít. To teď bohatě stačilo.

Sesedli. Filip si hned protáhl záda a udělal obličej.

„Tohle je teprve půl dne?“

„Ano,“ řekl Bert.

„Tak to večer umřu.“

„Neumřeš,“ řekl Myklóš.

Bert přehodil otěže přes kůl.

„Jen budeš konečně zticha.“

„Vy jste oba strašně povzbudivý.“

Vešli dovnitř. Uvnitř bylo teplo, pach vývaru, vína a mokrého dřeva. Pár mužů sedělo u stolů, jedna stará žena u kamen a hostinský na ně pohlédl jen tak dlouho, jak bylo potřeba. Objednali si jídlo, chleba, sýr, vývar a vodu. Filip se pustil do chleba skoro hned.

„Konečně něco rozumnýho.“

Bert si sedl naproti němu.

„Ty bys jedl i při zatýkání.“

„Přesně. K čemu je vyšetřování, když člověk chcípne hlady?“

Myklóš se koutkem oka podíval ke dveřím.

„Ten hostinský si nás měří.“

Filip se hned chtěl otočit.

„Kde?“

Bert po něm střelil pohledem.

„Neotáčej se.“

„Tak jak to mám asi zjistit? Mám si vyrůst oči vzadu?“

„To by se ti hodilo.“

„Tobě by se hodilo trochu lidskosti.“

„Tu jsem nechal ve Vídni.“

Myklóš vstal, jako že si jde pro vodu, a při té příležitosti prošel blíž ke dveřím. Když se vrátil, pomalu se posadil zpátky.

Bert na něj pohlédl.

„Tak?“

„Zatím jen zvědavý. Nebo to umí dobře schovat.“

Filip si ukousl kus sýra.

„Výborně. Buď je jen zvědavej, nebo nebezpečnej. Člověk si fakt vybere.“

Do hostince mezitím vešel další muž, vysoký, zaprášený, s pláštěm, který pamatoval lepší časy. Posadil se o pár stolů dál, objednal si víno a rozhlédl se po místnosti až příliš pečlivě. Jeho pohled se na okamžik zdržel na Myklóšově brašně.

Filip ztišil hlas.

„Toho neznáme.“

„Tak se na něj přestaň dívat,“ řekl Bert, „nebo mu rovnou zamávej.“

„Já se nedívám.“

„Filipe, ty ses otočil skoro celej.“

„Jen trochu.“

„To bylo moc i na trochu.“

Myklóš si utřel ruce.

„Dojíme a pojedeme.“

Filip zvedl oči ke stropu.

„Vy si neumíte užít ani oběd.“

„My jsme si tě nevzali na výlet,“ řekl Bert.

„To už chápu delší dobu.“

Jakmile dojedli, vyšli ven. Bert dotahoval řemeny u sedla, když koutkem oka zahlédl, že muž z hostince vyšel taky. Zastavil se pod přístřeškem a dělal, že si upravuje rukavici.

Myklóš nasedl.

„Máme společnost?“

„Možná.“

Filip se rychle vyšvihl do sedla.

„To je ten od hostince?“

„Ne, Filipi,“ řekl Bert suše. „Ten od papeže.“

Filip po něm hodil pohled.

„Haha. Ten od hostince.“

„Tak to řekni rovnou.“

„A co teď?“

Bert se vyhoupl do sedla.

„Teď nic. Pojedeme a uvidíme, jak moc je hloupý.“

„A když nebude?“

„Tak budeme mít práci.“

„Ty když to řekneš takhle klidně, tak mě to znervózňuje ještě víc.“

„Výborně. Aspoň budeš dávat pozor.“

Vyjeli zpátky na cestu. Muž si držel odstup, ale ne dost velký, aby to vypadalo nevinně. Bert zahnul z hlavní cesty na užší úsek mezi stromy. Když za nimi po chvíli zahnul i jezdec, bylo jasno.

Bert se neohlédl.

„Dobře. Teď už to náhoda není.“

Myklóš přikývl.

„Ještě chvíli ho necháme za námi.“

Filip sevřel otěže.

„A já mám dělat co?“

„Tentokrát nic chytrýho.“

„To je dost širokej zákaz.“

„Tak ho neporuš.“

Filip si odfrkl.

„To je hezký. Člověk s váma riskuje krk a ještě mu ani nevěříte.“

Bert se na něj podíval.

„Nevěříme.“

„To jsem nemusel slyšet nahlas.“

„Tak ses neměl ptát.“

Před nimi se cesta stáčela k pásu starých dubů a za nimi se pořád držel jezdec v zaprášeném plášti. Slunce už stálo výš, stíny se zkrátily a vzduch mezi nimi začal těžknout. Teď už bylo jisté, že nejde jen o cestu do Uher. Někdo o nich věděl dřív, než se dostali pořádně za Vídeň. A to nebyl dobrý začátek.

Jeli už dlouho a únava se začínala ozývat víc, než by kdo přiznal nahlas. Koně ztěžkli v kroku, cesta se táhla a den se pomalu skláněl k večeru. Bert si toho jezdce všiml znovu až po delší době. Nebyl blízko. Držel se vzadu, pokaždé tak daleko, aby to ještě mohlo být náhodou. Jenže náhoda se většinou neopakuje celý den.

Neřekl nic hned. Jen občas změnil tempo, jednou nechal koně přejít do svižnějšího klusu, pak je zase zadržel. Myklóš si toho všiml dřív než Filip, ale taky mlčel. Až když se po další hodině v dálce znovu mihla stejná postava, Filip si podrážděně odfrkl.

„Ten za náma jede už od poledne, ne?“

Bert pokrčil ramenem.

„Možná.“

Filip po něm hodil pohled.

„Ty jednou umřeš na svoje možná.“

„A ty na svoje kecy,“ odvětil Bert klidně.

Myklóš se ohlédl jen krátce, skoro ledabyle.

„Viděl jsem ho.“

„No sláva,“ zabručel Filip. „Takže nejsem slepej.“

„To nikdo netvrdil,“ řekl Bert. „Jen býváš pomalejší.“

Filip si odfrkl a přitáhl si plášť těsněji ke krku.

„Já jsem jen jedinej, kdo se nebojí říct nahlas, že je to podezřelý.“

„Ty se nebojíš říct nahlas vůbec nic,“ utrousil Bert.

Pak už znovu mlčeli. Nebylo co dodat. Ten muž se nepřibližoval, nezkoušel je předjet, jen se čas od času znovu ukázal tam, kde ho bylo ještě možné přehlédnout. A právě to Bertovi stačilo.

K večeru se před nimi konečně začal zvedat Prešpurk. V dálce se rýsovaly hradby, věže a střechy, nad nimi matné nebe, do kterého se pomalu vpíjelo šero. Filip si vydechl tak hlasitě, že to nešlo přeslechnout.

„Konečně nějaký město.“

„Ještě nejsme uvnitř,“ řekl Bert.

„Ale už to aspoň tak vypadá.“

„To ještě nic neznamená.“

Jakmile se přiblížili k bráně, bylo jasné, že přijeli pozdě. Na ochozu hořely pochodně, vrata byla zavřená a stráže už neměly nejmenší chuť komukoliv vycházet vstříc. Myklóš zkusil listinu, pečeť i klidný hlas, ale nepohnulo to s nimi ani o píď.

„Po setmění se neotvírá,“ řekl strážný shora. „Ráno.“

„Jedeme jménem arcivévody,“ odvětil Myklóš.

„Tak mu to ráno vyřiďte.“

Filip si zamumlal něco pod nosem.

„Příjemnej jak vyrážka.“

Bert zvedl oči ke strážnému.

„Je tu otevřeno aspoň něco? Hostinec? Stáj?“

Muž si je přeměřil, pak mávl rukou podél hradeb.

„Nevěstinec. Jestli vám nevadí, co je to za místo.“

Vedle něj se druhý strážný uchechtl.

„To najdete i potmě. Ta bílá omítka svítí široko daleko.“

Filip se zamračil.

„Nevěstinec?“

„Nevěstinec,“ upřesnil první strážný.

Filip zrudl skoro okamžitě.

„Já vím, co je nevěstinec.“

Bert otočil koně.

„Tak výborně. Aspoň tě dneska nemusíme vzdělávat.“

„Ty jsi vážně dar,“ utrousil Filip.

„Já vím.“

Rozjeli se podél hradeb. Na druhé straně zdi bylo slyšet tlumené hlasy, smích, někde štěkl pes. Večer už se usadil naplno a světlo zůstávalo jen tam, kde ho držely lucerny a pochodně. Bert se u brány ohlédl jen jednou. Ten jezdec tam pořád byl. Dál od nich, v šeru, ale nezmizel. To mu stačilo.

Pak dům uviděli.

Stál trochu stranou, jako by nepatřil ani k městu, ani k cestě. Bílá omítka na něm byla vidět i v šeru, světlejší než všechno kolem. V oknech hořelo několik světel, u dveří visela lucerna a pod ní postávali dva muži, kteří rozhodně nepůsobili, že jdou náhodou kolem.

Filip zpomalil.

„To je nenápadný jak labuť ve stodole.“

„Aspoň to nemusíme hledat,“ řekl Myklóš.

Bert ale neodpověděl. Zadíval se na levou stranu domu, kousek od rohu, tam, kde byla omítka oprýskaná a pod ní prosvítala starší zeď. Něco v něm sebou trhlo. Ten pocit znal.

Sesedl, nic neřekl a přešel blíž. Rukou setřel ze zdi prach a tenkou vrstvu špíny. Pod ní se ukázala vyrytá značka, už skoro setřená časem, ale pořád čitelná dost.

Myklóš sesedl hned za ním.

„Co je?“

Bert ještě chvíli hleděl na znamení, než odpověděl.

„Runa času.“

Filip zůstal v sedle a nevěřícně zamrkal.

„Počkej. Tady? U nevěstince?“

Bert se narovnal.

„Ano.“

Filip vykulil oči na dům, pak na zeď a zase na ně.

„To si ze mě děláte srandu.“

„Ne,“ řekl Myklóš tišeji, než mluvil dosud. „A právě to není dobré.“

Bert přejel pohledem bílou fasádu, osvětlená okna i dveře, za kterými to žilo víc, než by v tuhle hodinu čekal. Značka tam nebyla náhodou. A jestli nebyla náhodou ona, pak nejspíš nebylo náhodou ani to, že sem dorazili právě dnes večer.

Bert ještě chvíli hleděl na vyrytou značku, pak od ní ustoupil a vzal koně za uzdu.

„Dovnitř.“

Filip se zamračil.

„Jako vážně?“

Bert po něm střelil pohledem.

„Ne. Budeme mrznout venku a přemýšlet o tom do rána.“

„Dobře, tak se hned nečerti.“

„Já se nečertím. To ty zníš, jako by tě sem někdo táhl násilím.“

Filip sesedl a zabouchl nohama o zem o něco prudčeji, než bylo nutné.

„Trochu.“

Myklóš si přehodil brašnu přes rameno a krátce se zadíval ke dveřím.

„Hlavně klid. Jsme unavení, ne mrtví. Potřebujeme střechu, jídlo a na pár hodin zavřít oči.“

„No tedy,“ zamumlal Filip, „skoro jako sen.“

„Tobě by stačilo i seno,“ utrousil Bert.

Vedli koně k domu. Jakmile se přiblížili, udeřilo je do nosu teplo, víno, kouř a těžká sladká vůně, která se držela kolem dveří i oken. Zpoza stěn sem doléhal ženský smích, tlumené hlasy mužů a vrznutí podlahy. Lucerna nade dveřmi se lehce pohupovala ve větru a bílá omítka v jejím světle působila skoro přízračně.

Jeden z mužů u vchodu si je pomalu změřil.

„Pozdě na návštěvu města.“

„To jsme si všimli,“ řekl Bert.

Druhý se uchechtl a zadíval se na Filipa.

„Ten je na tohle ještě mladej.“

Filip se hned narovnal.

„Nejsem.“

Bert si ani nedal práci skrýt pobavené cuknutí koutku úst.

„Tohle ti fakt pomohlo.“

Muž u dveří pokrčil rameny.

„Jestli chcete dovnitř, koně dejte dozadu do dvora. Stáj tam není žádná sláva, ale lepší než noc venku.“

Myklóš krátce přikývl.

„Díky.“

Obešli dům a dostali se do malého dvora za ním. Bylo tam víc bláta než kamení, přístřešek nakřivo, staré necky s vodou a ohrada, která držela pohromadě spíš ze zvyku než poctivou prací. Koně tam ale mohli zůstat. Bert je uvázal tak, aby na sebe viděli, a každému ještě přejel rukou po šíji.

Filip se rozhlédl.

„No, nádhera. Skoro jako císařská stáj.“

„Ty ses v císařské stáji moc neohřál, tak si nestěžuj,“ řekl Bert.

„Já si nestěžuju. Já jen obdivuju ten pokles.“

Myklóš si upravil plášť.

„Jestli máš dost řečí, pojď.“

Vrátili se ke dveřím a tentokrát vešli dovnitř.

Teplo je obalilo hned. Po celém dni v chladu to skoro bolelo. Uvnitř bylo přítmí, kouř od svící a lamp se držel nízko pod trámy, vzduch byl těžký vínem, potem, jídlem a voňavkami, které měly zakrýt všechno ostatní a tím to jen zhoršovaly. U několika stolů seděli muži, někteří sami, jiní už ne. Z rohu se ozval smích, od schodů lehké kroky a z vedlejší místnosti hudba, líná a trochu falešná.

Filip zůstal stát hned za prahem a zamrkal.

„No teda.“

Bert do něj strčil ramenem, aby se pohnul.

„Nečum.“

„Já nečumím.“

„Filipe, ty zíráš jak tele na malovaný vrata.“

„Tak promiň, že jsem tady poprvý.“

„To je na tobě to jediné překvapivé.“

Za pultem stála žena kolem čtyřicítky, silnější v ramenou, s tmavými vlasy staženými dozadu a pohledem, který během jediné chvíle spočítal jejich pláště, zbraně, únavu i to, kolik asi mají peněz. O nic se nesnažila. Nemusela.

„Copak si pánové přejí?“

Bert se zastavil u pultu.

„Pokoj. Tři lůžka, jestli máte. A jídlo.“

Žena se podívala na Filipa, pak zpátky na Berta.

„Tři lůžka? Jen na spaní?“

Filip málem zakašlal.

Myklóš zůstal klidný.

„Jen na spaní.“

Žena se pousmála tím způsobem, který říkal, že už slyšela ledacos.

„Jak je libo. Pokoj nahoře najdu. Jídlo taky. Jestli chcete víno, bude lepší než postel.“

„To nebude těžké,“ zamumlal Filip.

Bert po něm střelil pohledem.

„Ty dneska fakt chceš zemřít.“

Žena se opřela dlaněmi o pult.

„A peníze?“

Myklóš sáhl do brašny a položil před ni několik mincí. Žena je přejela očima, jednu zkusmo posunula nehtem a pak přikývla.

„Dobře. Večeři vám pošlu ke stolu, nebo nahoru?“

Bert se krátce rozhlédl po místnosti. Všiml si dvou mužů u zadní stěny, jedné ženy na schodech a mladého sluhy, který se tvářil, že leští pohár, ale poslouchá víc, než by měl.

„Tady.“

Žena se pousmála.

„Jak chcete.“

Pak kývla na děvče, které se mihlo kolem.

„Luca, ukaž pánům stůl.“

Dívka jim mlčky ukázala místo stranou, ne úplně v rohu, ale dost bokem, aby měli přehled o dveřích i schodech. Bert si toho všiml hned. Myklóš taky.

Filip se posadil a sklonil hlas.

„Dobře. Řeknu to jednou. Je to tu divný.“

Bert se opřel lokty o stůl.

„Jsme v nevěstinci s runou času na zdi. Bylo by divný, kdyby nebylo.“

Filip se zamračil.

„Dobře, ale víš, jak to myslím.“

„Bohužel.“

Myklóš položil brašnu k noze.

„Nejdřív jídlo. Pak pokoj. Pak se rozhodneme, co dál.“

Filip se rozhlédl po sále a pak se naklonil blíž.

„A co ten chlap venku?“

Bert ani nehnul hlavou.

„Jestli nás sledoval až sem, ví, kde jsme.“

„To je uklidňující.“

„Nikdo netvrdil, že budeš klidný,“ řekl Bert.

Od schodů se znovu ozval smích a někde za nimi cinklo sklo o dřevo. Večer kolem nich běžel dál, jako by sem nepatřilo nic neobvyklého. Jenže Bert cítil přesný opak. Od chvíle, kdy uviděl runu, měl v sobě ten známý, nepříjemný pocit, že sem nepřijeli náhodou. A že dveřmi právě neprošli do obyčejného domu.

Večeři jim přinesli rychleji, než Bert čekal. Hrubý chléb, misu teplého masa, cibuli, sýr a džbán vína. Filip se do jídla pustil hned, jako by mu ho chtěl někdo sebrat, Myklóš jedl klidněji a Bert přitom sledoval sál, schody i dveře.

Hudba z vedlejší místnosti už utichla. Zůstaly jen hlasy, sem tam smích a cinknutí poháru. Pak se k jejich stolu pomalu přiblížila jiná žena než ta za pultem. Byla mladší než hostinská, upravená, čistá, s pečlivě sčesanými vlasy a klidným pohybem. Nepůsobila jako někdo, kdo tu jen obsluhuje. Spíš jako někdo, kdo sem patří jinak než ostatní.

Posadila se k jejich stolu, aniž čekala na vyzvání, vzala džbán a začala jim dolévat víno. Usmívala se, ale v očích měla něco, co Bertovi nebylo po chuti.

„Já myslela, že budete čtyři.“

Filip přestal žvýkat. Myklóš zvedl oči od talíře. Bert zůstal klidný, jen zbystřil.

Žena dolila i jemu a pak jen tak, lehce, skoro mimochodem pronesla:

„Ten čas tak strašně rychle utíká.“

Bert jí odpověděl stejně lehce, jako by šlo o nic.

„Kéž by se mohl vrátit zpátky.“

Žena se pousmála, spokojeněji než předtím.

„Nechám vám připravit koupel a pokoje. Nebojte, budete mít klid. Nikdo vás otravovat nebude, pane Eusebie.“

Filip prudce zvedl hlavu. Myklóš nehnul ani brvou, ale ruka mu sjela blíž k brašně. Bert teprve teď natáhl ruku a chytil ženu za zápěstí. Sevřel ho pevně; neudělal přitom jediný pohyb navíc.

„Valdštejn.“

Žena se podívala na jeho ruku, pak na něj. Nevytrhla se. Jen nepatrně naklonila hlavu, jako by si právě srovnala, co jí nesedí.

„Hm. Takže změna.“

Bert ji pustil.

„Eusebius nepřijel.“

Žena se usmála o něco méně, ale klid jí zůstal.

„To jsem si všimla.“

Na okamžik bylo ticho.

Pak vstala.

„Promluvíme si vzadu.“

Odešla stejně tiše, jako přišla.

Děvče je vedlo úzkou chodbou za schodištěm, dál od hluku sálu, hudby a ženského smíchu, který sem doléhal už jen tlumeně. Vzadu bylo tepleji, vlhčeji a ve vzduchu se držela pára s bylinami. Pod nohama vrzala prkna a Filip se otáčel tak poctivě, až to vypadalo, že si jednou ukroutí hlavu. Myklóš na tom nebyl o moc lépe, jen to uměl dělat méně nápadně. Bert šel první a neohlédl se ani jednou.

Filip ještě hodil pohled přes rameno tam, odkud sem doléhal smích.

„Tak tohle je služební cesta jak víno.“

Bert ani nezpomalil.

„Ty jsi tady na vyšetřování. Ne na pastvu pro oči.“

„Já jen koukám.“

„Právě.“

Myklóš se uchechtl.

„Nech ho. Je mu šestnáct.“

Filip se hned narovnal.

„To neznamená, že jsem slepej.“

„To ne,“ řekl Bert. „Jen pomalej.“

Děvče otevřelo dveře a pustilo je dovnitř. Lázeň byla větší, než čekali. Dvě velké kádě plné horké vody, lavice podél stěn, vědra, džbery, čistá plátna a tolik páry, že se držela pod trámy jako nízký mrak. Filip se ve dveřích zarazil tak prudce, až do něj Myklóš málem vrazil.

„No teda.“

Myklóš přejel pohledem po kádích, ručnících i teplé místnosti.

„Tak tohle jsem po dnešku nečekal.“

„Ty jsi po dnešku nečekal už vůbec nic,“ řekl Bert a dál nic nekomentoval. Začal si sundávat opasek s kordem.

Filip hodil plášť na lavici a pustil se do jezdeckých bot. Chvíli s nimi zápasil, pak se zapřel až moc, jedna bota povolila najednou a on zavrávoral dozadu. Narazil ramenem do lavice, nad hlavou něco zašustilo a z háku se mu přímo na obličej sesunulo složené plátno i ručník. Do toho ještě loktem srazil malý džber, který se skutálel po zemi.

Myklóš vyprskl smíchy jako první.

„To bylo rychlý.“

Zpod ručníku se ozvalo dotčeně:

„Nikdo nic neviděl.“

Bert se ani neotočil.

„Všichni.“

Filip si strhl plátno z hlavy.

„Ta bota byla zlá.“

„Ne,“ řekl Bert. „Jen ty jsi nešikovnej.“

Myklóš se pořád culil.

„Musím uznat, že jsi tu místnost oživil hned po příchodu.“

„Jestli se budeš smát ještě chvíli, tak tě v té kádi utopím.“

„To zkus. Aspoň umřu čistej.“

Filip po něm hodil druhou botu. Myklóš uhnul a bota s tupým bouchnutím trefila vědro u stěny. To se převrátilo a voda se rozlila po podlaze.

Bert se konečně otočil.

„Výborně. Ještě jsme se ani nesvlíkli a ty už boříš zařízení.“

Filip pokrčil rameny.

„Aspoň je tu teď vody víc.“

„A rozumu pořád stejně málo,“ odvětil Bert.

Myklóš si mezitím sundával kabátec, ale koutkem oka ještě stihl mrknout ke dveřím, kde před chvílí zmizelo děvče.

„Nevím, co je horší, jestli tohle místo, nebo to, že odsud budu odcházet čistej a zklamanej zároveň.“

Filip po něm otočil hlavu.

„Ty ses taky koukal.“

Myklóš nadzvedl obočí.

„A co jako? Nejsem mrtvej.“

„Tak hlavně že tady děláte chytrýho jen ze mě.“

Bert si stáhl košili přes hlavu a odložil ji stranou.

„Rozdíl je v tom, že my dva zvládneme koukat a přitom nespadnout do lavice.“

Filip se zamračil.

„To bylo jednou.“

„Bylo to před chvílí,“ připomněl suše Bert.

Myklóš už stál u kádě a ponořil do vody ruku.

„Horká.“

„Skoro tě to překvapilo,“ utrousil Bert.

„Jen jsem si chtěl ověřit, že Filip nezačne ječet první.“

„Já neječím.“

„Ne?“ řekl Bert. „Tak vlez.“

Filip se zatvářil, že mu nikdo nebude poroučet, vlezl do kádě moc rychle a hned sebou škubl.

„No dopr…“

Bert se uchechtl.

„A je to tady.“

„To pálí!“

„To je horká voda. To má ve zvyku.“

Myklóš si sedl do druhé kádě opatrněji a vydechl tak spokojeně, až to skoro znělo neslušně.

„Tak dobře. Za tohle tomu baráku odpouštím hodně.“

Filip se pořád sunul níž do vody a tvářil se u toho, jako by podepisoval smlouvu s ďáblem.

„Já ne. Já mu odpustím, až dostanu ještě jednou najíst.“

Bert vlezl do své kádě jako poslední. Jakmile se ponořil, ramena mu klesla a na okamžik zavřel oči. Jen na vteřinu. Pak je zase otevřel a zadíval se před sebe, jako by i odpočinek bylo potřeba hlídat.

Filip se o něj opřel pohledem a rozvalil se víc, než bylo moudré.

„Ty se neumíš uvolnit ani v kádi, co?“

„Tohle není uvolnění.“

„No jasně. To je vojenská operace.“

Myklóš si přejel mokrou rukou po obličeji.

„Já bych teď klidně odpřisáhl věrnost komukoliv, kdo mi přinese další horkou vodu.“

„To si zapamatuju,“ řekl Bert. „Až tě budeme chtít prodat.“

Filip se rozesmál.

„To by nešlo. Kdo by tě pak poslouchal?“

„Ty neposloucháš už teď.“

„Poslouchám. Jen tě ignoruju.“

„To není totéž.“

„Pro mě ano.“

Chvíli bylo slyšet jen šplouchání vody a Filipovo funění, když si urovnával nohy v kádi, která mu byla o něco menší, než by si přál. Pak se ozvalo další tupé bouchnutí. Filip škubl nohou, kolenem narazil do boku kádě a z lavice vedle něj sklouzl malý džber rovnou na zem.

Myklóš se znovu rozesmál.

„Ty fakt nevydržíš pět minut bez nehody.“

Filip se chytil za koleno.

„Ta kádě útočí.“

„Ne,“ řekl Bert. „Jen se brání.“

„Vy jste oba strašní.“

„A přesto s náma jedeš,“ poznamenal Myklóš.

Filip si odfrkl a opřel hlavu o okraj.

„To je moje životní chyba.“

„Jedna z mnoha,“ řekl Bert.

Od chodby se ozval ženský smích. Filip zvedl hlavu jako lovecký pes, Myklóš koutkem oka taky střelil ke dveřím. Bert nehnul ani brvou.

Filip si toho všiml.

„Ty ses ani nepodíval.“

„A měl jsem?“

„No… neříkám že měl, ale mohl.“

„Nemusel.“

Myklóš se pousmál.

„Bert má jiné starosti.“

„Bert je kus kamene,“ zamumlal Filip.

„To říká ten, co spadl při sundávání bot,“ odvětil Bert.

Filip si cák­l vodu do obličeje.

„Tohle mi budete připomínat ještě v Uhrách, co?“

„Ano,“ řekli Bert i Myklóš téměř současně.

To už rozesmálo i Filipa, i když nerad.

Pak se mezi nimi na chvíli usadilo něco příjemnějšího. Teplo z nich tahalo únavu, ztuhlost i celou cestu. Filip si promnul lýtko a zavrčel spokojeněji než předtím.

„No dobře. Přiznávám. Tohle je skvělý.“

„Konečně z tebe vypadlo něco rozumnýho,“ řekl Bert.

„Nefandi si. To bylo naposled.“

Myklóš zvedl pohár, který tu někdo nechal na lavici vedle kádě, přivoněl k němu a napil se.

„Víno je slušné.“

Filip hned natáhl ruku.

„Dej sem.“

„Ty ještě nejsi plnoletej.“

„Myklóši.“

„No dobře.“

Podal mu pohár. Filip se napil, zakuckal se a snažil se tvářit, že nic.

Bert se na něj podíval.

„Silný?“

„Ne,“ vypravil ze sebe Filip a znovu zakašlal. „Jen jsem se nadechl blbě.“

„Jistě.“

Myklóš si opřel hlavu o dřevo a chvíli mlčel. Pak pootočil hlavu k Bertovi.

„Proč mluvila o nějakým čase?“

Filip hned zpozorněl.

„Ano. Mě taky. Jaký čas?“

Bert si přejel mokrou rukou po šíji.

„To bylo heslo.“

Filip zamrkal.

„Jaký heslo?“

Bert se na něj podíval jen krátce.

„Takový, který stačilo znát.“

„To je teda vysvětlení jak víno.“

„Stačí,“ řekl Bert klidně. „Máme tady svoje lidi.“

Myklóš ho chvíli sledoval, ale dál do toho netlačil.

„Dobře.“

Filip se tvářil, že mu to stačí taky. Jen přikývl, opřel hlavu o okraj kádě a zabručel něco o tom, že hlavně když jejich lidi nosí horkou vodu a slušné víno. V očích už ale měl jiný výraz. Nebyl hlučný ani uražený. Spíš mu to začalo šrotovat v hlavě.

Od dveří se znovu ozval pohyb. Někdo venku položil čisté košile a další ručníky, pak kroky zase odešly. Filip se natáhl, aby se podíval, a málem se znovu sklouzl.

„Seď,“ řekl Bert.

„Já sedím.“

„Zatím.“

Myklóš se znovu rozesmál a zavrtěl hlavou.

„Já nevím, jestli je větší nebezpečí ten chlap, co nás sledoval, nebo Filip v kádi.“

„Jsem rád, že si mě vážíte,“ zabručel Filip.

„Tohle je naše verze lásky,“ řekl Bert.

Filip na něj chvíli zíral, pak se rozchechtal.

„Tak to máte oba dost pokřivený.“

„A přesto ti je s náma dobře,“ utrousil Myklóš.

Filip se rozvalil víc do vody, zavřel oči a spokojeně si povzdechl.

„Právě. A to mě na tom štve nejvíc.“

Dveře se otevřely. Nikdo nezaklepal a ta žena vešla dovnitř, jako by jí to tu patřilo. Hned za sebou zavřela. V tu chvíli to trklo všechny tři stejně rychle. Myklóš sjel níž do vody až po ramena, Filip se prudce ponořil skoro po bradu a oběma rukama si přitáhl vodu blíž k hrudi, jako by mu to nějak mohlo pomoct. Bert se stáhl o něco míň nápadně, ale taky se opřel hlouběji do kádě a zvedl k ní oči až po krátké vteřině.

Filip sykl.

„No tak tohle už je moc.“

Žena je přejela pohledem, klidná, upravená; ani na okamžik nezaváhala, jako by právě nevpadla třem chlapům do koupele. Pak se lehce usmála.

„Tak konečně. Už jsem si říkala, jestli vás Vídeň sežrala celé. Od Pistoria jsem dostala zprávu už před dvěma dny. Psali z Vatikánu, že má dorazit vyšetřovatel od arcivévody. Eusebius. A že je to zároveň Strážce času. Čekala jsem vás dřív.“

Bert zvedl ruku.

Jen krátce. Stačilo to.

Žena se zarazila uprostřed další věty.

Filip zamrkal.

„Co to bylo?“

„Pozdě,“ řekl Bert suše.

Žena se na něj zadívala pozorněji.

„Vy nejste všichni.“

„Ne,“ odpověděl Bert.

Filip se podíval na ni, pak na Myklóše a zase na Berta.

„Počkat.“

Nikdo mu nepomohl.

„Počkat jako co?“

Myklóš si přejel mokrou rukou po obličeji.

„To, co jsi právě slyšel.“

„To mi strašně pomohlo.“

Žena tiše vydechla.

„Myslela jsem, že jste všichni zasvěcení. Vím, kdo je Eusebius. Pistorius psal dost jasně, že má přijet jménem arcivévody a že jí máme bez dalších otázek předat zprávu. Když jste přišli jen tři a on dole odpověděl správně, vzala jsem to jako potvrzení.“

Filip se napřímil tak prudce, až vyšplouchla voda přes okraj, a hned se zase stáhl níž.

„Jaký potvrzení? Jak správně? Co se tady sakra potvrzuje?“

Bert se ani nepohnul.

„Filipe.“

„Ne. Teď už ne. Tady přijde ženská, vleze nám do koupele a začne mluvit, jako bych měl od narození v kapse nějakej návod.“

Myklóš si odkašlal, aby zakryl úsměv.

„To přirovnání sedí víc, než tušíš.“

Filip po něm střelil pohledem.

„Ty se nesměj. Ty o tom víš?“

„O budoucnosti ano,“ řekl Myklóš klidně.

„No výborně. Takže já jsem zase poslední.“

„Ano,“ řekl Bert.

„To jsi mohl aspoň jednou popřít.“

„Nechtěl jsem lhát.“

Žena zavrtěla hlavou a podívala se znovu na Berta.

„Takže strážce je jen jeden.“

Bert na ni hleděl mlčky.

Filip se otočil od ní k němu.

„Kdo?“

Bert zvedl ruku podruhé a mlčel.

Filip na něj pár vteřin jen zíral.

„Ty?“

„Ano.“

„Ty jsi Strážce času.“

„Ano.“

„Ty.“

„Pořád já.“

Filip si oběma rukama přejel po obličeji.

„Tak tohle mi měl někdo říct dřív.“

„Neměl,“ řekl Bert.

„Jak neměl? To je docela podstatná informace!“

„Pro tebe ne.“

„Pro mě zrovna dost!“

Myklóš se už neudržel a do hlasu mu vlezlo pobavení.

„Musím říct, že to bereš statečně.“

Filip po něm střelil pohledem.

„Já to neberu statečně. Já sedím nahej v kádi, nějaká ženská z Vatikánu mi tady říká, že čekala Veroniku jako Strážce času, a teď se dozvím, že místo ní tu sedí Bert a je to ten samej případ.“

„Ne ten samej,“ opravila ho žena klidně. „Jiný.“

Filip si povzdechl.

„To mi strašně pomohlo podruhý.“

Žena se tentokrát opravdu pousmála.

„Jsem spojka Custodů tady v Prešpurku. Pistorius mi poslal zprávu, že má dorazit Eusebius s pověřením od arcivévody. Čekala jsem ji. Když nepřijela ona a místo ní jste přišli vy tři, předpokládala jsem, že jste všichni ze stejného kruhu. To byla moje chyba.“

Myklóš k ní zvedl oči.

„A to heslo?“

„Věta o čase. Pistorius psal, že odpověď bude znít jako lítost. Když dole odpověděl správně, neváhala jsem.“

Filip se otočil k Bertovi.

„Takže to nebyla jen taková divná řeč.“

„Ne,“ řekl Bert.

„A tys věděl, co říct.“

„Ano.“

„A proč jsi mi neřekl, že existuje nějaký heslo?“

„Protože bys ho chtěl používat.“

„No jasně že bych chtěl!“

„Právě.“

Myklóš se uchechtl a žena tentokrát taky nedokázala úplně skrýt pobavení.

Filip si opřel čelo o okraj kádě.

„Tohle je hrozný.“

„Ještě ne,“ řekl Bert. „To přijde.“

„Ty jsi fakt kus dobráka.“

Žena se znovu zadívala přímo na Berta.

„Takže vy jste ten, se kterým mám mluvit.“

„Ano.“

„A oni?“

Bert se krátce podíval na Myklóše.

„Ten ví dost.“

Pak obrátil oči k Filipovi.

„Ten ví málo.“

„Děkuju pěkně.“

„To nebyla urážka. To byl stav.“

„To je snad ještě horší.“

Myklóš si promnul šíji.

„Co přesně mělo jít Eusebiovi?“

Žena okamžitě zvážněla.

„Zpráva o lidech, kteří v Uhrách hledají věci, jež měly zůstat zavřené. A taky o tom, že někdo už ví o přesunech listin mezi Vídní, Prešpurkem a Budínem. Nejde jen o víno a obchod. Někdo se dívá po starších stopách.“

Bert ztuhl jen nepatrně.

„Jak starých?“

„Dost na to, aby Vatikán znervózněl. A dost na to, aby Pistorius neposlal obyčejného člověka.“

Filip zvedl hlavu.

„A plán byl teda co? Že přijede Veronika, vy jí to řeknete a ona to poveze dál?“

„Ano,“ odpověděla žena. „Jenže přijeli jste vy tři, bez ní, a já si domyslela zbytek špatně.“

Filip si povzdechl tak hluboce, až to znělo skoro tragicky.

„Takže kdybys mlčela o chvíli dýl, já furt nevím nic.“

„Ano,“ řekl Bert.

„To mě fakt uklidnilo.“

Žena se otočila ke dveřím.

„Tohle už v lázni řešit nechci. Oblečte se a pojďte do zadní místnosti za kuchyní. Tam to dořekneme.“

Pak se ještě podívala na Filipa.

„A vy se zkuste cestou nepodřeknout nikomu, kdo se hezky usměje.“

Filip na ni zíral.

„To bylo mířený na mě?“

„Ano.“

„To je nespravedlivý.“

„To je přesný,“ řekl Bert.

Žena už sáhla na kliku, ale ještě se ohlédla.

„A příště mě opravte dřív.“

Bert si opřel hlavu o dřevo.

„Zkusil jsem to.“

„Málo.“

Pak odešla a zavřela za sebou.

V místnosti zůstalo na pár vteřin ticho. Jen voda, pára a Filipův pohled, který putoval od Myklóše k Bertovi a zpátky.

„Takže,“ řekl nakonec pomalu. „Veronika měla přijet jako Eusebius, ta ženská čekala ji, místo ní dorazíme my, Bert je Strážce času, Myklóš ví o budoucnosti a já jsem zase poslední, kdo se něco dozví.“

„Ano,“ řekl Bert.

Filip si zakryl obličej dlaněmi.

„Nenávidím vás oba.“

„To přejde,“ utrousil Myklóš.

„Ne, tentokrát ne.“

Bert vylezl z kádě, vzal si ručník a začal se utírat.

„Oblíct.“

Když se oblékli a vyšli z lázně, čekala už na ně v chodbě. Opírala se o stěnu, ruce volně složené před sebou, jako by tu stála odjakživa a nikam nespěchala. Filip po ní střelil pohledem hned, ale tentokrát už nic neřekl. Jen si ještě jednou srovnal košili, jako by tím mohl dohnat všechno, co se mu během poslední půlhodiny rozsypalo v hlavě.

Žena se odlepila od zdi.

„Pojďte. Na dnešek už toho bylo dost.“

Vedla je dál úzkou chodbou, po dřevěných schodech nahoru a pak k zadní části domu, kde už nebyl slyšet smích ani hudba, jen tlumené kroky a občasné zapraskání trámů. Tady bylo ticho jiné než dole. Uzavřené, klidnější, skoro jako by tenhle kus domu patřil někomu úplně jinému.

Zastavila před trojicí dveří vedle sebe.

„Tady.“

Otevřela první, pak druhé a třetí. Pokoje nebyly velké, ale byly čisté. Uvnitř stála postel, lavice, džbán s vodou, svíce a malý stolek. Po dnešním dni to vypadalo skoro přepychově.

Filip nakoukl dovnitř a hned se otočil k ní.

„Takže tohle je jako vážně pro nás?“

„Ne,“ řekla klidně. „Pro císaře. Vy tam můžete přespat omylem.“

Myklóš se neubránil úsměvu. Bert jen vzal za kliku prostředního pokoje a letmo ho přejel očima.

Žena se pak zadívala na všechny tři.

„Dobrou noc, pánové. Ráno se uvidíme.“

Filip nakrčil čelo.

„A ta ženská dole?“

„Katovka?“ pousmála se slabě. „Ta už tu ráno nebude.“

„Takže byla…?“

„Ta u vchodu,“ doplnila ho žena. „Jen hlídala, kdo vejde a kdo ne. Na dnešek měla být nepříjemná schválně.“

Filip si odfrkl.

„Tak to jí šlo výborně.“

„To jsem ráda, že to slyším,“ ozval se zespoda ženský hlas, až Filip sebou trhl a otočil hlavu ke schodišti.

Dole pod nimi stála ve stínu ta starší žena od vchodu, ruce založené na prsou, a dívala se nahoru s takovým klidem, až to bylo skoro horší než kdyby se šklebila. Pak se otočila a zmizela zase ve tmě.

Filip chvíli zíral do prázdna.

„Já tohle místo nemám rád.“

„To se poddá,“ řekl Bert.

„Ne. Tentokrát fakt ne.“

Žena před nimi si toho nevšímala.

„Zítra si sedneme a všechno vám vysvětlím. Dnes už ne. Jste unavení a stejně byste si polovinu buď domysleli špatně, nebo se kvůli tomu do rána nepohodli.“

Myklóš klidně přikývl.

„To je rozumné.“

Filip se podíval na Berta.

„Vidíš? To jde říct i normálně.“

Bert po něm střelil krátkým pohledem.

„Běž spát.“

„Ty jsi jak starej manžel.“

„A ty jak jeho trest.“

Žena se tentokrát usmála doopravdy.

„Odpočiňte si. Ráno budete potřebovat čistou hlavu.“

„Tak to je špatný,“ zamumlal Filip. „Tu já mívám jen výjimečně.“

„To jsme si všimli,“ řekl Bert.

Myklóš otevřel dveře svého pokoje a ještě se po ženě ohlédl.

„Ráno.“

„Ráno,“ potvrdila.

Bert už stál ve dveřích svého pokoje, ale než vešel dovnitř, zadíval se na ni o vteřinu déle než ostatní.

„Ať nás nikdo nebudí.“

„Kdybych vás chtěla rušit, nevedu vás sem.“

„Dobře.“

Filip zůstal poslední mezi dveřmi, rozhlédl se po chodbě a pak si ji podezřívavě změřil.

„A vážně už sem nikdo další nevejde?“

„Ne, Filipe,“ řekla. „Dnes už žádné další překvapení nebude.“

„To říkáte teď.“

„Ano.“

„To mě vůbec neuklidnilo.“

„To nebyl cíl.“

Pak ustoupila o krok, aby bylo jasné, že je nechává být. Myklóš zmizel ve svém pokoji první. Bert hned po něm. Filip stál ještě chvíli ve dveřích, jako by chtěl něco dodat, ale nakonec si to rozmyslel.

„Jestli ráno zjistím, že i tahle postel patří Vatikánu, tak se vracím do Vídně.“

„Dobrou noc, Filipe,“ řekla žena.

„Dobře.“

Zavřel za sebou a chodba konečně ztichla. Jen svíce na stěně tiše prskla a dole v domě znovu na okamžik zazněl smích, vzdálený a cizí, jako by přicházel z úplně jiného světa.

Ráno je probudila vůně jídla. Teplý chléb, máslo, uzené maso, vejce, kaše se skořicí, sýr, ovoce, ještě teplé koláčky, čaj i víno. Stůl v zadní místnosti vypadal spíš jako snídaně u císařského dvora než v domě, do kterého včera vlezli za tmy a s nedůvěrou.

Filip se usmíval od ucha k uchu už ode dveří. Přisedl jako první a pustil se do jídla, jako by mu ho měl někdo každou chvíli odnést. Bert si sedl naproti němu klidněji, vzal si chleba a začal jíst a do řeči se nehrnul. Po chvíli přišel i Myklóš. Vypadal vyspaně, ale tvářil se skoro dotčeně. Sedl si, natáhl se po poháru a těžce si povzdechl.

„Copak?“

Myklóš si vzal kus chleba, chvíli si ho jen držel v ruce a znovu si povzdechl.

„Barák plný ženských a já spal sám.“

Bert k němu zvedl oči přes okraj poháru.

„Neříkej, že by sis dal říct.“

Myklóš se pousmál.

„V jiném domě možná.“

Filip, který měl zrovna plnou pusu, zvedl hlavu, podíval se z jednoho na druhého a s vážným výrazem přikývl.

„Já bych si dal říct taky.“

V tu chvíli se za jeho židlí objevila žena ze včerejška a lehce ho pleskla do týla.

„Ty určitě. Na to jsi ještě mladej.“

Filip sebou trhl, rychle polkl a otočil se. Stála těsně za ním, pobavená a klidná. Pak ho obešla a sedla si ke stolu.

„Dobré ráno.“

Filip si promnul hlavu.

„To bylo zákeřný.“

„To bylo zasloužený. Aspoň už vím, že jsi vzhůru.“

Bert si ukrojil kus sýra.

„Jméno?“

Podívala se na něj.

„Jitka. To jsem vám včera neřekla. A tak trochu to tady vedu.“

Myklóš k ní zvedl pohled.

„Tady?“

„Ano. Jak to jde v těchhle poměrech.“

Na okamžik se odmlčela a přejela pohledem po stole i po nich. Když znovu promluvila, hlas měla klidný, ale jiný než předtím.

„Ty holky se snažím zachraňovat, jak to jde. Uzdravuju je, schovávám, hlídám, aby přežily. Některé sem prodaly vlastní rodiny. Některé jsou sirotci. Kdybychom je nevzali sem, skončily by venku, umřely hlady, nebo by je v lepším případě prodali dál. Třeba Osmanům.“

To poslední mezi nimi zůstalo viset. Filip přestal žvýkat. Myklóš pomalu položil chleba zpátky na talíř. Bert zůstal klidný, ale díval se na ni už jinak než večer.

Filip sklopil oči ke stolu.

„Aha.“

Jitka si toho všimla.

„Nedívám se na vás kvůli tomu křivě. Jen je dobré vědět, kde jste.“

Myklóš se opřel lokty o stůl.

„Takže ten dům je krytí.“

„Ano. A zároveň útočiště. Není to nic, na co bych byla pyšná, ale pro většinu z nich je to pořád lepší než ulice nebo prodej dál.“

Filip se podíval ke dveřím, jako by si teprve teď všechny ty dívky představil jinak než včera večer.

„A ta ženská u vchodu?“

„Dorla. Umí být nepříjemná, když je třeba. Včera měla hlídat, kdo vejde. Když se tváří jako kus železa, muži si dávají větší pozor. To se hodí.“

Bert položil nůž na stůl.

„A teď vysvětlení.“

Jitka se na něj zadívala.

„Proto jsem vás sem chtěla dostat až ráno. Vyspal ses aspoň trochu?“

„Dost.“

„Tak dobře.“

Filip si přitáhl talíř o něco blíž, ale už nehltal jako před chvílí. Jen si vzal kousek chleba a poslouchal.

Jitka sepjala ruce na stole.

„Pistorius mi poslal zprávu z Vatikánu. Přesné jméno, přesnou cestu a heslo. Měla dorazit Veronika jako Eusebius, s pověřením od arcivévody, kvůli vyšetřování. Měla jsem jí předat, co víme o přesunech listin a lidí mezi Vídní, Prešpurkem a Budínem. Jenže místo ní jste přijeli vy tři. Když Bert odpověděl správně, myslela jsem, že jste všichni ze stejného kruhu.“

Myklóš přikývl.

„A nebyli.“

„Ne. To už vím.“

Filip se kousl do rtů a pak si neodpustil otázku.

„A to heslo jste si s Pistoriem vymysleli jen tak?“

Jitka se na něj podívala.

„Ne. Když si dva strážci nemohou být jistí, jeden řekne větu, která zní obyčejně. Druhý odpoví tak, aby bylo jasné, že ví víc, než říká nahlas.“

Filip pomalu pokýval hlavou.

„Takže vy mluvíte v hádankách schválně.“

„Ano,“ řekl Bert.

Filip si povzdechl.

„To je strašnej zlozvyk.“

„Nám funguje.“

„Mně ničí nervy.“

„Tobě ničí nervy skoro všechno,“ utrousil Bert.

„To není pravda.“

Myklóš po něm střelil pohledem.

„Včera to byla horká voda, boty, ženský, heslo a pak Bert.“

Filip se zamračil.

„Bert ničí nervy trvale. To se nepočítá.“

Jitka se krátce zasmála. Pak zvážněla.

„Teď k tomu důležitému. V Budíně někdo nehledá jen zboží ani peníze. Někdo jde po starých záznamech. Po listinách, které se neměly znovu objevit. Máme stopu, že se hledalo v archivech, v soukromých sbírkách a přes prostředníky i v domech, kde by to nikdo nečekal.“

Bert zvedl oči.

„Co přesně?“

„Jména. Rodové vazby. Staré přesuny dětí. Zmizelé listiny. A taky jedna pečeť, která se už dávno neměla nikde ukázat.“

To už je zaujalo všechny tři.

„Jaká pečeť?“

Jitka se chvíli rozmýšlela.

„To za chvíli. Nejdřív potřebuju vědět, co víte vy. A hlavně, co přesně hledáte v Uhrách jménem arcivévody.“

Bert si utřel prsty do plátna.

„Riedla. Síť kolem něj. Víno, listiny, peníze, spojky a to, co vede dál do Budína.“

„Dobře. Tak jdeme po stejné cestě, jen z jiné strany.“

Filip se podíval z jednoho na druhého.

„Takže zase žádný odpočinek.“

„Ty jsi odpočíval celou noc,“ řekl Bert.

„Já myslím tak nějak celkově.“

Myklóš se pousmál.

„Na to sis vybral špatnou společnost.“

Filip sáhl po koláčku.

„To už jsem si taky všiml.“

Jitka je chvíli mlčky pozorovala. Pak natáhla ruku pro pohár.

„Jezte. Až se vrátíte, ukážu vám to, co jsem pro Eusebia chystala od začátku.“

Vzali si věci, sešli dolů a před domem na ně už čekali koně. Jitka vyšla s nimi až ke dvoru a ještě než nasedli, ukázala Bertovi směr.

„Vyjedete zpátky k bráně, pak hned doprava a pořád rovně na náměstí. Radnici nepřehlédnete. Až tam budete, ukažte listinu hned. Ne až po hádce.“

„Takže hádka bude,“ řekl Bert.

Jitka se pousmála.

„To si piš.“

Myklóš si přehodil brašnu přes rameno.

„A kdyby něco?“

„Pekař naproti studni. Řeknete, že chcete tmavý chleba pro tetu z Vídně.“

Filip zamrkal.

„Vy si ty hesla fakt užíváte.“

„Ne,“ řekla Jitka. „Jen nechci, aby vás tu někdo podřízl dřív, než stihnete udělat, proč jste přijeli.“

To už neřekl nikdo nic. Nasedli a vyjeli od nevěstince zpátky k městu.

Brána byla tentokrát otevřená dokořán. Stráže je sice nepozdravily nijak vřele, ale ani je nezastavovaly. Filip se při průjezdu podíval nahoru na ochoz a zabručel si pod nos něco o tom, že včera byli chytřejší jen o zavřená vrata. Bert to nechal být. Myklóš se jen díval před sebe.

Radnice stála přímo na náměstí, široká, kamenná, s vysokými okny a schodištěm, které bylo postavené přesně tak, aby každému připomnělo, kdo je tady důležitý. Před vstupem postávali dva strážní. Jakmile k nim trojice dojela, oba zpozorněli, ale nadšení z nich nebylo ani za mák.

Bert sesedl první.

„Jednáme jménem arcivévody Matyáše.“

Strážný si je přeměřil od bot až po tváře.

„Pan rada má práci.“

„Tak si najde další,“ řekl Bert klidně.

To už se tomu druhému nelíbilo ani trochu.

„Takhle se tu nemluví.“

Myklóš sesedl vedle Berta a vytáhl pergamen.

„Tak dneska začne.“

Jakmile se ukázala pečeť, oba ztuhli. Ten starší si listinu vzal, dlouze si ji prohlížel a čím déle ji držel v ruce, tím míň se mu to líbilo.

„Počkejte tady.“

„Ne,“ řekl Bert. „Půjdeme dovnitř.“

Muž sevřel rty.

„Musím to ohlásit.“

„Tak to ohlaste cestou.“

Filip se musel kousnout do tváře, aby se nezačal usmívat. Ten tón už znal. Bert takhle mluvil jen ve chvíli, kdy už mu docházela trpělivost.

Nakonec je pustili dovnitř.

Radnice uvnitř voněla prachem, inkoustem a starým dřevem. Po chodbách přecházeli písaři, poslové a dva muži v tmavých kabátcích, kteří se hned tvářili, že mají hrozně naspěch, ale stejně si je stihli pořádně prohlédnout. Zavedli je do menší síně, kde je po chvíli přišli přijmout dva radní a písař.

Nikdo z nich nevypadal, že by o takovou návštěvu stál.

„Bylo nám řečeno, že jednáte jménem arcivévody.“

Myklóš podal listinu. Starší z radních ji převzal, přelétl první řádky a tvář mu pomalu tuhla.

„Tohle je velmi široké pověření.“

„Ano,“ řekl Bert.

Muž četl dál.

„Přístup do městských knih, skladů, archivů. Možnost vyslýchat, zadržet a zabavit.“

„Ano.“

Radní zvedl oči.

„To se vám zdá přiměřené?“

„Arcivévodovi ano.“

Na to se nedalo odpovědět nic rozumného. Mladší radní se ošil a podíval se po písaři, jako by od něj čekal záchranu.

„Město bude spolupracovat,“ řekl nakonec, i když zněl, jako by radši spolkl hřebík.

„Výborně,“ odvětil Bert. „V první řadě nás ubytujete.“

To je zjevně zaskočilo víc než samotná listina.

„Prosím?“

„Potřebujeme pokoje, stáj pro koně a místnost, kde budeme pracovat.“

Starší radní si listinu položil na stůl.

„Město není hostinec.“

„To ne,“ řekl Bert. „Ale od téhle chvíle nám bude vycházet vstříc.“

V místnosti se na okamžik rozhostilo ticho. Pak Myklóš promluvil klidněji, ale o nic měkčeji.

„Nezdržíme vás déle, než bude nutné. Jen nám připravíte zázemí a otevřete, co budeme potřebovat.“

Mladší radní si povzdechl nosem.

„Je tu dům pro hosty při radnici. Pokoje tam snad budou.“

„Budou,“ řekl Bert.

Filip, který do té chvíle mlčel, se rozhlédl po místnosti a nevinně se zeptal:

„A postele tam bývají normální, nebo taky úřední?“

Písař k němu zvedl hlavu, úplně zmatený, starší radní se zatvářil, že neslyšel, a Bert si jen promnul kořen nosu.

„Ignorujte ho.“

„Já se ptal slušně.“

„To je na tom to nejhorší,“ utrousil Bert.

Mladší radní konečně zavolal pro správce. Zatímco čekali, Bert se opřel dlaní o stůl.

„Až budeme ubytovaní, otevřete nám archivy.“

Oba radní vzhlédli najednou.

„Dnes?“

„Ano.“

„To není možné.“

„Je,“ řekl Bert.

Starší radní zavrtěl hlavou.

„Městské knihy se nevydávají jen tak cizím lidem.“

Myklóš ukázal na pečeť.

„My nejsme jen tak cizí lidé.“

To zabralo líp než cokoliv předtím. Muž sevřel rty a sklopil oči.

„Co přesně budete chtít?“

„Všechny záznamy k dovozu vína z Uher za poslední měsíce. Obchodníky, sklady, vozy, lodě, clo, přepisy listin, kdo co převzal a komu to předal.“

Písař málem pustil brko.

„To bude na dlouho.“

„Tak začněte hned,“ řekl Bert.

Do místnosti vešel správce, hubený muž s kroužkem klíčů u pasu. Na úředníka se tvářil až moc živě, ale zároveň tak nešťastně, jako by mu právě oznámili, že má na zádech odnést tři sudy.

„Pánové.“

Starší radní se ani neobtěžoval skrývat únavu.

„Ukažte jim pokoje v domě pro hosty. A postarejte se o koně.“

Správce přikývl.

„Ano.“

Bert se narovnal.

„Až se vrátíme, budou ty listiny připravené.“

Starší radní se podíval na pečeť ještě jednou a pak na Berta.

„Dáme dohromady, co bude možné.“

„Ne,“ řekl Bert. „Dáte dohromady všechno.“

To už si radní nechal pro sebe, co si o tom myslí.

Vyšli ze síně za správcem. Filip se za jejich zády ohlédl a pak se naklonil k Myklóšovi.

„Tak z nás radost fakt nemají.“

„Nemají,“ řekl Myklóš.

„Mně se to trochu líbí,“ přiznal Filip.

Bert šel před nimi a ani se neotočil.

„Tobě se líbí všechno, co štve někoho jiného.“

„To není pravda.“

„Je.“

Správce je vedl přes dvůr do vedlejší budovy a snažil se tvářit, že neslyší ani jednoho z nich, jenže bylo znát, že mu neuniklo jediné slovo. Budova zvenku působila stejně přívětivě jako zbytek radnice: šedá omítka, úzká okna, těžké dveře a všechno tak spořádané, až to působilo skoro nepřátelsky. Uvnitř to ale bylo snesitelnější. Čisté chodby, dřevěné schody, na zdech pár vybledlých obrazů a ve vzduchu vůně vosku, prádla a něčeho vařeného, co už dávno vystydlo.

Správce zastavil v patře a vytáhl svazek klíčů.

„Tady budete.“

Odemkl první dveře, pak druhé a nakonec třetí. Každý dostal vlastní pokoj. Nebylo to přepychové, ale po včerejší noci a po tom, co čekali od radnice, to bylo až podezřele slušné. V každém pokoji postel, stůl, židle, umyvadlo, džbán s vodou a truhla na věci.

Filip nakoukl dovnitř jako první a hned se otočil zpátky.

„Počkej.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Co zas.“

Filip se znovu podíval do pokoje, pak na správce, pak na Berta.

„Normální postel.“

Správce se zamračil.

„A co jste čekal?“

Filip vešel dovnitř o krok dál, zkusmo zatlačil dlaní do matrace a zvedl obočí.

„Po včerejšku už všechno.“

Myklóš se ušklíbl.

„Takže jsi spokojený.“

„Ještě jsem si nelehl.“

Bert vešel do svého pokoje jen na chvíli, odložil brašnu na stůl a zase vyšel ven.

„Nelehej si. Ještě jsme neskončili.“

Filip si povzdechl tak utrápeně, až to skoro vypadalo opravdově.

„Ty se vážně narodil starý.“

„A ty zase hlučný.“

Ze spodního konce chodby se ozvaly rychlé kroky. Po schodech vystoupala hospodyně, menší žena se sevřenými rty, rukama červenýma od práce a pohledem, kterým by se dala srážet omítka. Nesla čisté povlečení přes ruku, i když pokoje už ustlané byly, a jakmile je uviděla postávat na chodbě, tvářila se, jako by jí osobně kazili celý den.

„Tak vy jste ti páni z radnice.“

Nikdo z toho nezaslechl radost.

„Ano,“ řekl Myklóš zdvořileji než ostatní.

Žena si je přeměřila jednoho po druhém a u každého vypadala o trochu méně nadšeně.

„No to je potěšení.“

Filip se opřel o futra svého pokoje.

„Podle vás zjevně není.“

„Vy jste bystrý,“ odsekla. „To bývá u hostů vzácné.“

Bert k ní obrátil hlavu.

„Jméno.“

„Anežka.“

„Dobře, Anežko. Potřebujeme teplou vodu, něco k jídlu později a klid.“

„To potřebuje v tomhle domě každý,“ řekla kysele. „Jen ne všichni dostanou všechno hned.“

Filip po ní střelil pohledem.

„Ta je milejší než ta u brány.“

„Mlč,“ utrousil Bert.

Anežka se otočila přímo k Filipovi.

„A vy si ty boty očistíte, než s nimi vlezete dovnitř. Nejste ve stáji.“

Filip sklopil oči ke svým botám, pak zase k ní.

„Já v nich přišel zvenku.“

„To jsem poznala.“

Myklóš se musel kousnout do rtu, aby se nezačal smát.

Anežka si přehodila plátno z jedné ruky do druhé.

„Jestli něco zničíte, nahlásím to správci. Jestli něco umažete, budete to platit. Jestli budete řvát po chodbách, vyhodím vás sama.“

Filip na ni pár vteřin zíral.

„Vy jste strašně milá.“

„A vy strašně ukecaný.“

„To mi dneska říká už druhej člověk.“

„Tak se nad tím zamyslete.“

To už Myklóš neudržel koutky. Bert se na něj podíval a v očích měl ten krátký záblesk pobavení, který mizel skoro dřív, než si ho člověk stačil všimnout.

Anežka jim pak ukázala na konec chodby.

„Tam je umývárna. Kdyby něco chybělo, zaklepete jednou. Dvakrát klepat nebudete, nejsem hluchá. A nechoďte mi dolů do kuchyně. Tam nemáte co dělat.“

„A kdybych měl hlad?“ zeptal se Filip.

„Tak vydržíte.“

„To je hrozná ženská,“ zamumlal Filip, sotva odešla o dva kroky dál.

Anežka se zastavila, aniž se otočila.

„Slyším dobře.“

Filip se narovnal.

„To jsem rád.“

Teď už se otočila celá a probodla ho pohledem.

„To nemusíte být.“

Pak zmizela po schodech dolů.

Na chodbě zůstalo na okamžik ticho. Filip se pomalu otočil k ostatním.

„Tak tuhle mám nejradši.“

„To je vidět,“ řekl Bert.

Myklóš si opřel rameno o futra.

„Aspoň je jasno, kdo tu opravdu velí.“

Filip se podíval zpátky do svého pokoje, znovu zkusil matraci a tentokrát se zatvářil skoro spokojeně.

„Stejně je to dobrý. Mám vlastní pokoj a normální postel. Po včerejšku je to skoro zázrak.“

Bert už se obracel zpátky ke dveřím svého pokoje.

„Tak si ten zázrak užij krátce. Až nás zavolají, jde se dolů.“

Filip se posadil na kraj postele a zkusmo se zhoupnul.

„Kdyby mě hledal arcivévoda, řekněte mu, že jsem padl ve službě.“

Myklóš nadzvedl obočí.

„Takhle rychle?“

„Ano. Zabila mě matrace.“

Bert se na něj podíval ode dveří.

„Škoda, že ne doopravdy. Aspoň by bylo chvíli ticho.“

Filip po něm hodil polštář. Bert uhnul ještě dřív, než k němu doletěl, a polštář narazil do futer.

Myklóš zavrtěl hlavou.

„Ty nepřežiješ ani hodinu v normálním pokoji.“

„Přežiju,“ řekl Filip. „Jen nevím, jestli přežijete vy se mnou.“

To už se Bert ani neobtěžoval odpovědět. Jen za sebou zavřel dveře. Myklóš zmizel ve svém pokoji hned po něm a na chodbě zůstal jen Filip, jeho spokojený výraz a postel, na kterou se vrhl s takovým blaženým povzdechem, jako by právě dobyl celé Uhry sám.

Ve Vídni zatím plynul čas mnohem pomaleji.

Veronika ležela v posteli a už měla pocit, že zná každý záhyb přikrývky, každou prasklinku ve stropě i každý kus nábytku v pokoji. Byla unavená, ale ne tak, aby pořád spala, a právě to bylo nejhorší. Nuda ji začínala dusit víc než bolest. Otočila hlavu ke stolku, pak k oknu, pak zase ke dveřím a znovu si pomyslela, že kdyby tu musela ležet ještě o den déle, asi by opravdu začala počítat i suky v podlaze.

Na dveře se ozvalo zaklepání.

„Dále.“

Dveře se otevřely a dovnitř vešel Klesl.

Veronika sebou skoro neznatelně trhla a rychle se narovnala o něco výš. Polkla. Ze všech lidí ve Vídni čekala u postele spíš Martu, možná sloužící, ale rozhodně ne jeho.

Klesl za sebou tiše zavřel a zůstal stát kousek od lůžka.

„Nebojte se. Klid.“

Jeho hlas byl tichý, skoro až nečekaně mírný.

„Vím, co vím. Jen jsem vám chtěl nabídnout svou pomoc, když jste tady tak osamělá.“

Veronika na něj chvíli jen zírala. Skoro nevěřila, že slyší dobře. Tohle byl ten Klesl, o kterém četla, ten muž, který v jejích představách působil tvrdě, chladně a nebezpečně už jen tím, že vstoupil do místnosti. A teď tu stál a mluvil s ní, jako by byla nemocná příbuzná, ne někdo, kdo sem vpadl z úplně jiného světa.

„Děkuji.“

Klesl přikývl a přistoupil o krok blíž.

„Nepotřebujete teď něco?“

Veronika si odfrkla tak tiše, až to bylo spíš unavené než drzé.

„Docela se nudím. Už mám spočítané snad všechno, co v tomhle pokoji je.“

V koutku úst mu lehce cuklo.

„Mohl bych vám donést nějaké knihy.“

To už znělo jako zázrak.

„To bych byla ráda.“

„Zařídím to.“

Na chvíli se rozhostilo ticho, ale nebylo nepříjemné. Klesl se pak podíval ke stolku s miskami, obvazy a lahvičkami.

„Poprosil jsem řeptišky od svatého Jakuba, aby pomohly Martě s ošetřováním.“

Veronika zvedla oči.

„To je dobře. Je vidět, že je unavená.“

„Zítra dorazí.“

„Děkuji.“

Klesl chvíli mlčel, jako by v hlavě rovnal další slova. Když znovu promluvil, hlas měl opět věcnější.

„Řekl jsem jim, že jste moje schovanka. Že jsem slíbil vašim rodičům, že se o vás postarám. Prosím, i vy to tvrďte.“

Veronika přikývla hned.

„Chápu. Nebojte se.“

Pak se na chvíli odmlčela a pohledem sjela k přikrývce.

„Ale ještě jedna věc. Jak jsem se zranila?“

Klesl neuhnul pohledem.

„Přepadli vás, když jste jela do Vídně.“

Veronika chvíli mlčela, pak pomalu přikývla.

„Dobře.“

Klesl ji přitom sledoval, jako by si ověřoval, že to přijala a zapamatovala si to přesně tak, jak potřeboval. Pak se trochu stáhl zpátky.

„Čím méně otázek budete budit, tím lépe pro vás.“

„Rozumím.“

Až teď se trochu uvolnila, dost na to, aby si ho znovu změřila jinýma očima. Vypadal pořád stejně přísně jako vždy, jen teď v tom bylo něco navíc. Opatrnost, která nebyla jen kvůli němu.

Když se za ním dveře po chvíli znovu zavřely, zůstala v pokoji sama. Zadívala se do stropu a pak si s téměř neznatelným úsměvem zamumlala spíš pro sebe než nahlas:

„Ještě vědět, kdo jsou moji rodiče.“

Ta věta se v pokoji ztratila téměř hned. Jen jí po ní zůstalo v hrudi něco těžkého a neklidného, co žádná kniha ani klid na lůžku zahnat nemohly.

V Prešpurku bylo jiné ticho než ve Vídni, méně tíživé; krátký klid, o kterém bylo jasné, že dlouho nevydrží.

Filip ležel napříč postelí a zíral do stropu, jako by se s ním pokoušel domluvit. Boty už měl konečně dole, kabátec hozený přes židli a ruce založené pod hlavou.

„Jestli mě někdo do pěti minut nezavolá, tak tu fakt usnu.“

Z vedlejšího pokoje se ozval Bertův hlas, tlumený přes stěnu.

„Tak spi.“

„Nechci.“

„Tak mlč.“

„To taky nechci.“

O kus dál vrzly dveře a na chodbu vyšel Myklóš, už bez pláště, ale pořád s tím výrazem, který znamenal, že přemýšlí nad pěti věcmi najednou a ani jedna se mu nelíbí dost.

„Ty ještě nespíš?“

Filip pootočil hlavu ke dveřím.

„Já nevím, co mám dřív. Jestli odpočívat, nebo bejt nervózní.“

Myklóš se opřel o futra.

„Zkus obojí najednou. To nám jde všem.“

Filip si odfrkl.

„Vy dva to máte jednoduchý. Jeden je kus kamene a druhej se tváří, jako že ho nic nepřekvapí.“

„To je jen zvenku.“

„Dobře. A uvnitř jste oba taky hrozný.“

Vedlejší dveře se otevřely a Bert vyšel na chodbu s mokrými vlasy staženými dozadu a s novou košilí, kterou si ještě zapínal u krku.

„Slyším dobře, že zase mluvíš o nás, když nejsme v místnosti?“

Filip se posadil.

„Ty už jsi v místnosti.“

„Tak pokračuj.“

„Nechceš.“

„To je pravda.“

Myklóš se ušklíbl a pak stočil pohled ke schodům, odkud se ozvaly kroky. Všichni tři ztichli téměř ve stejnou chvíli. Po dřevě vystoupala Anežka s takovým výrazem, jako by ji už od rána rozčilovalo úplně všechno včetně vlastního stínu.

„Pánové. Paní Jitka vás čeká dole.“

Filip si přehodil nohy z postele na zem.

„Skoro jako pozvání.“

Anežka se na něj podívala.

„To nebylo.“

„Taky dobrý.“

„A vy si laskavě ustelte, až se vrátíte.“

Filip zamrkal.

„Já tady skoro ani neležel.“

„Tak to si to budete pamatovat lépe.“

Bert se kolem ní protáhl jako první.

„Dole.“

„To jsem právě řekla,“ odsekla.

Myklóš jen sklopil oči, aby nebylo vidět, jak ho to baví. Filip se zvedl pomaleji, naposledy se podíval na postel a povzdechl si tak tragicky, až to znělo skoro neupřímně.

„Tohle je první normální postel po dlouhý době a já si ji ani nestihnu užít.“

Bert se na něj ohlédl ze schodů.

„Ty užíváš všechno moc nahlas.“

„A ty všechno moc tiše.“

„A přesto to nějak funguje.“

Seběhli dolů do zadní místnosti v přízemí. Na stole stály dva svícny, džbán s vodou, několik složených listů a malá dřevěná skříňka, kterou tam předtím neviděli. Jitka stála u okna a mluvila s Dorlou, tou ženou od vchodu. Jakmile uslyšela kroky, otočila se k nim.

„Dobře. Jste tady.“

Dorla si je přeměřila tím svým tvrdým pohledem a pak mlčky odešla vedlejšími dveřmi. Filip za ní chvíli koukal a pak si sedl.

„Ta mě nemá ráda.“

„Ta nemá ráda skoro nikoho,“ řekla Jitka.

„Tak to jsme si souzení.“

Bert zůstal stát.

„Mluv.“

Jitka se na něj podívala.

„Ty se jednou naučíš prosit?“

„Ne.“

„To jsem si myslela.“

Myklóš si sedl klidněji než Filip a složil ruce na stůl.

„Co máš?“

Jitka otevřela skříňku a vytáhla několik pečlivě složených listin, dvě malé voskové pečeti zabalené v plátně a úzký svazek pergamenů převázaných šňůrkou.

„Tohle mělo jít původně Eusebiovi. Teď to půjde vám.“

Bert konečně popošel blíž a opřel si dlaň o hranu stolu. Jitka rozvázala šňůrku a rozložila první list.

„Tři jména. První je kupec, druhý písař, třetí člověk, který se navenek tváří jako pouhý správce skladu. Ve skutečnosti přes něj prošlo víc listin než přes půlku radnice. Všichni tři mají vazby na Budín.“

Myklóš se naklonil blíž.

„Jména.“

Jitka prstem ukázala na první řádek.

„Bálint Horváth.“

Filip zvedl hlavu.

„To jméno už jsem slyšel.“

„Slyšel,“ řekl Bert. „A ještě uslyšíš.“

Jitka ukázala níž.

„Druhý je Lászlo Györi.“

Myklóš si to jméno zopakoval skoro neslyšně pro sebe.

„A třetí?“

Jitka zvedla oči.

„Janek Rychtář.“

Na chvíli bylo ticho. Bert nehnul ani brvou, ale Filip si všiml, jak mu ztuhla čelist.

„To je směs jak z blbýho vtipu. Jeden zní jak kupec, druhej jak písař a třetí jak chlap, co tě obere o poslední groš.“

„A právě proto se dobře schovávají,“ řekla Jitka.

Bert vzal první list do ruky.

„Co přesně dělají?“

„Horváth kryje přepravu. Györi upravuje záznamy. Rychtář je prostředník. Sám nevypadá důležitě, ale ví, kam co putuje.“

Filip se opřel lokty o stůl.

„A my máme jít po všech třech?“

„Ne najednou,“ řekl Bert.

„To jsem rád. Už jsem se bál, že se dneska konečně vyspím.“

Jitka sáhla po druhém listu.

„Tady jsou ještě dvě místa. Jedno je sklad na okraji Budína. Druhé je dům, kam se listiny neukládají natrvalo, jen jím projdou. Kdo ho vede, zatím nevíme jistě.“

Myklóš vzal list opatrně do ruky.

„A odkud to víš?“

Jitka se opřela o stůl.

„Od dívek, které sem přišly přes špatné lidi. Od mužů, kteří si myslí, že když platí, nikdo je neposlouchá. A od těch, kdo chtěli být chytřejší než Dorla.“

Filip se neubránil pohledu ke dveřím, za kterými zmizela.

„Takže ona není jen protivná.“

„Ne,“ řekla Jitka suše. „Je protivná a užitečná.“

Bert odložil list zpátky.

„A ta pečeť?“

Jitka položila na stůl zabalené plátno a rozhrnula ho. Vosková pečeť byla nalomená, starší a na okrajích odřená, ale znak uprostřed pořád držel.

Myklóš se naklonil víc.

„Tohle už jsme někde viděli?“

Bert zavrtěl hlavou.

„Ne takhle.“

Jitka přikývla.

„Objevila se na listině, která neměla vůbec vyjít na světlo. Ne v Budíně. Tady. V Prešpurku. Jen na krátkou chvíli, než zmizela.“

Filip se zamračil.

„Tak jak víte, že existovala?“

Jitka k němu obrátila oči.

„Protože ji někdo nestačil spálit celou.“

To už ho umlčelo.

Bert zůstal na pečeť chvíli hledět.

„Komu patřila?“

„To právě nevím jistě. Jen vím, že kvůli ní se někdo začal zajímat o staré rodové vazby. A od té chvíle se začaly ztrácet další listiny.“

Myklóš položil pergamen zpátky.

„Takže nejde jen o obchod.“

„Ne,“ řekla Jitka. „Obchod je jen kabát. Pod ním je něco staršího.“

Filip si promnul čelo.

„Mně už se začíná líbit, když šlo jen o víno.“

„Tobě se líbí všechno, co je jednoduchý,“ řekl Bert.

„Ano. A jsem na to hrdej.“

Jitka vytáhla poslední složený list.

„Tohle je pro vás nejdůležitější. Rozpis převozů za poslední tři týdny. Není úplný, ale stačí, abyste našli, co se opakuje.“

Myklóš ho převzal.

„A co se opakuje?“

Jitka se podívala z něj na Berta.

„Jméno jednoho vozky. Pořád stejného. Nikdy nevezl největší náklad, nikdy nejel první, nikdy nebyl nápadný. A přesto je skoro u všeho.“

Bert natáhl ruku.

„Jméno.“

„Tamás Kelemen.“

To jméno mezi nimi zůstalo o něco déle. Filip si ho zopakoval v duchu, Myklóš ho už skládal k ostatním a Bert jen nepatrně přikývl.

„Dobře.“

„Dobře?“ vyjel Filip. „To je všechno? Já tady slyším další jméno, další sklad, další pečeť a dalšího člověka, co bude nejspíš zlej jak pes, a ty řekneš dobře?“

Bert po něm stočil oči.

„Co chceš, abych řekl? Že je to výborné?“

„Aspoň něco trochu živějšího.“

„Ne.“

Myklóš se uchechtl.

„Smiř se s tím. Když Bert řekne dobře, znamená to, že už přemýšlí, koho půjde první chytit.“

Filip se na chvíli odmlčel.

„Aha.“

Pak se podíval na Berta znovu.

„Tak to je vlastně horší.“

Jitka jim nechala chvíli ticho, pak si sedla naproti.

„Teď poslouchejte dobře. Na radnici vám budou házet klacky pod nohy, ale skrytě. Budou se tvářit, že spolupracují. To je horší. Když se někdo vzteká, aspoň víte proč. Když se usmívá moc ochotně, dejte si na něj větší pozor.“

„To se bude Filipovi líbit,“ řekl Bert.

„Proč zase mně?“

„Protože jsi schopný uvěřit i hezkému úsměvu.“

„To není pravda.“

Do místnosti vklouzla Dorla a mlčky postavila na stůl další džbán. Když se narovnala, podívala se přímo na Filipa.

„Je.“

A zase odešla.

Filip za ní zůstal zírat.

„Tady se na mě všichni domluvili.“

Myklóš se konečně zasmál nahlas.

„Trochu.“

Jitka vstala jako první.

„A teď jedna věc, než vyrazíte. Do města s vámi nepůjdu.“

Filip k ní zvedl hlavu.

„Proč?“

„Protože nejsem někdo, kdo si může jen tak chodit po radnici a po náměstí,“ řekla klidně. „Pracuju tady. Lidi mě znají jako ženskou z nevěstince. Právě proto se k lecčemu dostanu. Kdybych se začala volně pohybovat po městě, někdo si toho všimne moc rychle.“

Myklóš přikývl.

„To by vás spálilo.“

„Přesně tak.“

Filip se zamračil.

„Takže ty to všechno taháš odsud a my budeme běhat venku.“

„Ano. Každý máme něco.“

Bert srovnal listiny do jedné hromádky.

„Stačí.“

Jitka se na něj podívala.

„Tobě vždycky stačí dvě slova a půlka místnosti má chuť tě praštit.“

„A druhá půlka ví, že mám pravdu.“

„To jsi dneska skromný.“

Vzala plátěný obal s pečetí a podala ho Myklóšovi.

„Večer se vraťte sem. Jestli zjistíte něco dřív, vzkaz přes pekaře.“

Myklóš přikývl.

„Dobře.“

Bert už mířil ke dveřím.

„A Jitko.“

Zastavila se.

„Co?“

„Díky.“

Na okamžik vypadala překvapeně. Jen na okamžik. Pak se pousmála jinak než dosud.

„To si schovám. Od tebe to člověk neuslyší často.“

Filip nadzvedl obočí.

„Počkej. On umí i děkovat?“

Bert otevřel dveře.

„Ne. To se ti zdálo.“

Vyšli do chodby a pak na dvůr. Chvíli šli mlčky. Filip si listiny pod paží přehodil z jedné ruky do druhé a bylo na něm vidět, že v něm něco vrtá už od rána víc než všechny pečeti a jména dohromady. Když došli ke stínu u zdi, zastavil se.

„Tak dost.“

Bert se na něj otočil.

„Co zas.“

„Ne co zas. Tohle. Ta budoucnost. Včera jste to všichni nechali viset ve vzduchu a dneska zase děláte, jako by to byla jen další věc na stole vedle vína a pečetí.“

Myklóš se opřel ramenem o zeď a nechal Berta, ať mluví první.

Bert si ho chvíli měřil.

„Chceš slyšet pravdu, nebo něco, po čem budeš chvíli zticha?“

„Pravdu.“

„Dobře. Tak poslouchej a neskákej mi do toho.“

Filip překvapivě zmlkl.

Bert složil ruce na prsou.

„Jsou lidé, kteří vědí o víc časech, ne jen o tom, ve kterém zrovna stojí. Každý ví něco jiného a v jiné míře. Někteří tím jen prošli. Někteří to hlídají. A někteří se snaží zabránit tomu, aby se do špatných rukou dostalo něco, co by nemělo.“

Filip na něj hleděl bez obvyklého šklebku.

„A ty jsi mezi nima.“

„Ano.“

„A Jitka taky.“

„Ano.“

„A Veronika…“

Bert mu skočil do řeči dřív, než větu dokončil.

„O Veronice víš dost.“

Filip sevřel rty.

„To není odpověď.“

„Je. Jen ne taková, jakou chceš slyšet.“

Myklóš si promnul šíji.

„Berte.“

Bert po něm hodil krátký pohled, ale pokračoval.

„Nemusíš vědět všechno. A teď to ani vědět nebudeš. Stačí ti tohle. To, co hledáme, není jen obyčejný obchod, víno a peníze. Za tím je něco staršího. Proto se kolem toho motá Vatikán. Proto Pistorius posílá hesla přes Jitku. A proto se některá jména nesmí říkat jen tak.“

Filip chvíli mlčel.

„Takže budoucnost je… opravdová.“

„Ano.“

„A lidi z ní se tu někdy objeví.“

Bert se odmlčel o zlomek vteřiny déle.

„Někdy.“

„A ty mi k tomu víc neřekneš.“

„Ne.“

Filip si odfrkl; tentokrát v tom byla spíš nespokojenost než vztek.

„To jsem čekal.“

„Tak proč se ptáš?“ řekl Bert.

„Protože jsem chtěl aspoň něco. A konečně jsi mi řekl víc než včera.“

Myklóš se pousmál.

„To je na Berta skoro něha.“

Filip po něm střelil pohledem.

„Ty se nesměj. Ty jsi věděl taky.“

„Něco ano.“

„Vy dva jste hrozný.“

„To říkáš často,“ řekl Bert.

Filip sklopil oči k listinám.

„Takže když se něco pokazí, není to jen náš malej průšvih.“

„Ne,“ řekl Bert.

„A to mi má stačit.“

„Prozatím.“

Filip si povzdechl.

„Nesnáším to slovo.“

„Všimli jsme si,“ utrousil Myklóš.

Chvíli stáli v tichu. Pak Filip znovu zvedl hlavu.

„Dobře. Takže budoucnost existuje, ty jsi v tom až po krk, já v tom jsem taky, jen o tom nikdo nechtěl mluvit, a teď jdeme na radnici.“

Bert se otočil ke koním.

„Konečně jsi to shrnul použitelně.“

„A večer mi řekneš víc?“

„Možná.“

„To je odpověď k zbláznění.“

„A přesto s náma jdeš dál.“

Filip se ušklíbl, i když jen krátce.

„Právě. A to mě na tom štve nejvíc.“

Myklóš se odlepil od zdi.

„Tak pojď, než tě ta pravda přejde.“

Filip si přehodil brašnu přes rameno a vyrazil za nimi.

„Ta nepřejde. Jen mě z ní bolí hlava.“

Nasedli a vyjeli od domu pro hosty zpátky k radnici. Náměstí už dávno nespalo. Vozíky, sluhové, měšťané, pach chleba, hnoje a kouře, do toho zvony odněkud z kostela. Prešpurk se probouzel po svém, hlučně a bez ohledu na to, kdo sem přijel s pečetí arcivévody a kdo jen sháněl snídani.

Filip jel chvíli mlčky, což u něj samo o sobě budilo podezření. Bert si toho všiml, ale nic neříkal. Myklóš jel mezi nimi a očima přejížděl okna, uličky, dveře i lidi, kteří se tvářili, že si jich nevšímají.

U radnice už nebylo tak mrtvo jako včera. Dveře byly otevřené, po schodech šli dva písaři s deskami pod paží a před vstupem stál stejný strážný jako ráno. Jakmile je uviděl, bylo na něm znát, že by je nejradši neviděl vůbec.

Bert sesedl jako první.

„Jsme zpátky.“

Strážný sevřel rty.

„To vidím.“

Filip seskočil vedle něj a neodpustil si:

„To je dobře. Už jsem se bál, že jste slepej.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Filipe.“

„Co? Jen jsem byl zdvořilej.“

„Ne. Ty jsi byl ty.“

Myklóš mezitím vytáhl listinu a ukázal pečeť tak, aby ji strážný nemusel studovat moc dlouho.

„Máme jít dovnitř.“

Muž uhnul stranou, ale nadšení v tom nebylo ani za mák.

„Pan rada vás očekává.“

„To je poprvé, co tu někdo čeká nás a ne my jeho,“ zamumlal Filip.

Vešli dovnitř. Chodby byly pořád stejné, čisté, chladné a plné lidí, kteří se tvářili zaměstnaně a přitom slyšeli i šustění cizího rukávu. Správce, který je ubytovával, na ně čekal u schodiště a zavedl je o patro výš do větší kanceláře s vysokými okny a těžkým stolem. Oba radní už čekali a tvářili se, že jim pečeť arcivévody zkazila celé dopoledne.

Starší z nich vstal jen napůl.

„Pánové.“

Bert zůstal stát.

„Máme být ubytováni, naši koně ustájeni a listiny připravené.“

Muž sevřel rty.

„To první dvě už jsou. To třetí zabere čas.“

„Kolik?“

„Záleží, co přesně—“

„Všechno k dovozu vína z Uher za poslední měsíce. Obchodníky, sklady, clo, vozy, přepisy, jména, pečeti.“

Mladší radní se ošil.

„To není málo.“

„Nikdo netvrdil, že je,“ řekl Bert.

Filip se rozhlédl po místnosti a pak utrousil:

„Mně se líbí, jak jste všichni překvapení, že práce je práce.“

Starší radní ho sjel pohledem.

„A mně se líbí, že mlčíte jen občas.“

„To se spraví,“ řekl Myklóš dřív, než Filip stačil odpovědět.

„Nespraví,“ zamumlal Filip.

Písař u vedlejšího stolu už skládal desky a listiny do několika hromad. Bylo na něm vidět, že se mu to nelíbí, ale pečeť arcivévody mu přistřihla křídla víc, než by si přál.

Bert popošel blíž ke stolu.

„A ještě jedna věc. Potřebujeme seznam všech vozků, kteří za poslední tři týdny přiváželi uherské víno.“

„To bude v městských knihách.“

„Tak je otevřete.“

Starší radní se nadechl, ale pak si to rozmyslel.

„Dobře.“

Myklóš si s Bertem vyměnil krátký pohled. Oba věděli, že tahle ochota je spíš vynucená než skutečná. A právě to bylo horší.

Filip se opřel o sloup u dveří a díval se z jednoho úředníka na druhého. V hlavě mu pořád doznívala Bertova slova o budoucnosti. Nechápal to celé, ale teď se na všechno díval trochu jinak. I na tyhle muže. I na listiny. I na pečeti. Jako by za nimi mohlo být něco víc, než jen inkoust a jména.

Bert si toho všiml.

„Co je?“

Filip k němu zvedl oči.

„Nic.“

„To není pravda.“

Filip chvíli mlčel, pak pokrčil rameny.

„Jen přemýšlím.“

Myklóš nadzvedl obočí.

„Tak to je novinka.“

Filip se na něj zamračil.

„Ha ha.“

Bert se vrátil pohledem k radním.

„Tak přemýšlej potichu.“

Na stůl před ně už mezitím písař skládal první městské knihy. Silné, těžké, zaprášené na okrajích, převázané koženými řemínky. Bert k nim přistoupil, jednu otevřel a přejel očima první řádky. Myklóš se postavil vedle něj.

Filip udělal totéž, ale po chvíli se zamračil.

„Tohle je strašný.“

„To jsou záznamy,“ řekl Bert.

„Tohle je mučení.“

„To je čtení.“

„To je totéž.“

Starší radní si sedl zpátky za stůl, ale z očí jim nezmizeli ani na chvíli.

Bert obrátil další stránku.

„Hledej Kelemena.“

Filip zvedl hlavu.

„Takže už začínáme po něm.“

„Ano.“

„A co když ho tu nenajdeme?“

Myklóš už přejížděl prstem po sloupcích jmen.

„Najdeme. Nebo někoho, kdo ho kryje.“

Filip si povzdechl a sklonil se ke knize.

„Výborně. Tak jdeme lovit vozku.“

V té chvíli to opravdu začalo právě tady. Nad stolem plným cizího inkoustu, mezi lidmi, kteří jim nepřáli nic dobrého, a s prvním jménem, které už nebylo jen jménem, ale stopou.

Filip se sklonil ke knize tak neochotně, jako by mu ji někdo položil na hlavu za trest. Chvíli jen mhouřil oči na husté řádky, pak si odfrkl.

„Kdo tohle psal? Slepej pavouk?“

„Písař,“ řekl Bert.

„Tak špatnej.“

Myklóš už mezitím přejížděl prstem po sloupcích jmen, dat a míst. Bert listoval druhou knihou, rychleji, jistěji, jako by v tom chaosu viděl víc než ostatní. Filip se po chvíli přestal tvářit dotčeně a začal hledat taky, i když občas u toho vypadal, že chce tu knihu radši hodit z okna.

„Tady je Kelemen,“ ozval se nakonec Myklóš.

Bert se k němu hned naklonil.

„Kde?“

Myklóš ukázal na řádek.

„Tamás Kelemen. Před osmi dny. Dva sudy tokajského, jeden sud běžného červeného, příjemce městský sklad u vody.“

Bert přikývl.

„A dál.“

Myklóš listoval o několik stran dopředu.

„Tady znovu. Před pěti dny. Jen jeden vůz. Zase víno. Jiný obchodník. Ale stejný vozka.“

Filip se narovnal.

„Takže Jitka měla pravdu.“

„To už víme,“ řekl Bert.

„Dobře, ale teď to vidím i já.“

„To tě šlechtí.“

Filip po něm střelil pohledem a zabořil nos do další stránky.

„Tady taky něco je. Počkat… ne, to je Kemeny. To je někdo jinej. Tohle je fakt hnus.“

Písař u vedlejšího stolu zvedl hlavu.

„Městské knihy jsou vedeny řádně.“

Filip se na něj otočil.

„Tak to máme asi jinou představu o řádnosti.“

Starší radní si odkašlal.

„Mladý pane, mohl byste—“

„Nemohl,“ řekl Bert, aniž zvedl oči od knihy.

V místnosti na okamžik ztuhlo ticho. Pak Myklóš s naprosto vážnou tváří pokračoval:

„Kelemen je tu čtyřikrát za tři týdny. To už není náhoda.“

Bert obrátil další stránku.

„S jakými jmény?“

„Jednou pod Horváthem. Jednou pod někým jménem Várady. Pak pod městským skladem a jednou bez jasného příjemce, jen poznámka předáno podle pokynu.“

To už zaujalo i Berta. Zvedl hlavu.

„Ukaž.“

Myklóš k němu pootočil knihu. Bert se zadíval na řádek a ztuhl.

„Tahle poznámka je dopsaná později.“

Mladší radní se ošil.

„To nemůžete vědět.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Můžu. Inkoust je jiný.“

Myklóš přikývl.

„A tah pera taky.“

Filip se nad knihu natáhl z druhé strany.

„Ano. Tohle je tlustší. I já to vidím.“

„Tak to už musí být opravdu špatně,“ zamumlal Bert.

Písař sevřel rty.

„Do knih se občas doplňuje, když něco chybí.“

„A co chybělo tady?“ zeptal se Myklóš.

„To nevím.“

„Tak si vzpomeňte.“

„Já ty záznamy nepsal všechny.“

Bert přivřel oči.

„Kdo psal tenhle?“

Písař sklopil pohled ke knize, pak jinam.

„To se nedá říct jistě.“

„Dá,“ řekl Bert tiše. „Buď to víte, nebo ne. A jestli ne, je to vaše chyba. Jestli ano a nechcete to říct, je to horší.“

Filip se opřel o lokty.

„To se mi líbí. To je pěkně řečený.“

„Mlč,“ odsekl Bert.

Písař si olízl rty.

„Mohl to psát Šebek. Nebo Tóth.“

„Mohl?“ zopakoval Myklóš.

„Střídají se.“

„Tak je sem zavolejte,“ řekl Bert.

Starší radní se hned nadechl.

„To nebude nutné—“

„Bude.“

„Jsou zaneprázdnění.“

„Teď už ne.“

Mladší radní uhnul pohledem. Bylo vidět, že se mu to celé hrubě nelíbí, ale pečeť na stole pořád ležela mezi nimi jako nůž.

Filip mezitím listoval dál a najednou se zarazil.

„Počkejte.“

Bert s Myklóšem k němu stočili hlavy.

„Co?“

Filip přejel prstem o kus níž.

„Tady je ten samej den. Jinej zápis. Jinej vozka. A přitom stejný sudy. Nebo skoro.“

Myklóš si přitáhl jeho knihu.

„Kde?“

„Tady. Dva sudy tokajského, jeden červeného. To samý jako před chvílí. Jen jiný jméno.“

Bert se naklonil blíž.

„To není jiný náklad. To je druhý zápis k tomu samému.“

Myklóš si promnul bradu.

„Dvojí evidence.“

Filip vykulil oči.

„Takže někdo zapsal jeden vůz dvakrát?“

„Ne,“ řekl Bert. „Někdo ho zapsal tak, aby vypadal jako dva různé.“

Starší radní už se netvářil ani otráveně. Teď vypadal opatrně.

„To může být chyba.“

Bert se narovnal.

„Ano. A my právě zjistíme čí.“

Písař vstal tak rychle, až mu spadlo brko.

„Dojdu pro ty dva.“

„To uděláte,“ řekl Bert.

Jakmile zmizel za dveřmi, Filip se znovu sklonil ke knize.

„Takže Kelemen vozí víno, který je možná jen kabát, a někdo mu k tomu upravuje záznamy.“

„Ano,“ řekl Myklóš.

„A Horváth je v tom až po krk.“

„Nejspíš.“

Filip se podíval na Berta.

„A co teď? Chytnem vozku, nebo písaře?“

Bert chvíli mlčel.

„Nejdřív zjistíme, kdo lže hůř.“

„To bude zábava,“ zamumlal Filip.

„Pro tebe možná,“ řekl Myklóš. „Pro ně ne.“

Za dveřmi se ozvaly kroky. Vrátil se písař a s ním dva muži. Jeden starší, hubený, s inkoustem za nehty a výrazem člověka, který by radši nebyl nikde. Druhý mladší, kulatější v obličeji, ale nervózní už od prahu.

Bert ukázal na stůl.

„Sem.“

Oba se zastavili.

„Kdo z vás psal tenhle zápis?“

Starší se sklonil nad knihu, pak ukázal na mladšího.

„Tohle je jeho ruka.“

Mladší zbledl.

„Jen ten dodatek.“

„Takže dodatek je váš,“ řekl Myklóš.

„Ano, ale—“

„A proč je tam?“ přerušil ho Bert.

Muž polkl.

„Protože původní příjemce nebyl potvrzený včas.“

„Kdo vám řekl, ať to přepíšete?“

„Nikdo. Jen jsem to doplnil.“

„Lžete,“ řekl Bert tak klidně, až se tím ta věta zdála horší.

Mladší písař sebou trhl.

„Nelžu.“

Filip si opřel bradu o dlaň.

„Přesně tak mluví někdo, kdo lže.“

Bert mu věnoval letmý pohled.

„Užitečné jako vždy.“

Pak se vrátil k písaři.

„Tak znovu. Kdo vám řekl, ať to přepíšete?“

Muž těkal očima po radních, po starším kolegovi, po stole.

„Správce skladu.“

Myklóš zvedl hlavu.

„Jakého?“

„U vody.“

„Jméno.“

„Márton Szalai.“

Bert si to jméno zopakoval v duchu. Filip si všiml, jak mu v očích něco ztvrdlo.

„A ten druhý zápis?“ zeptal se Myklóš.

Starší písař teď už mluvil sám, rychleji než předtím.

„Ten jsem psal já. Podle listu od Horvátha.“

„Takže totéž víno prošlo jednou přes Horvátha a podruhé přes městský sklad,“ řekl Bert.

Nikdo neodpověděl. Nemusel.

Filip se pomalu narovnal.

„No, tak to už je skoro hezký.“

Starší radní se na něj otočil.

„Co je na tom hezkého?“

Filip pokrčil rameny.

„Že už konečně víme, že smrdíte víc, než jste se tvářili.“

To už bylo i na Myklóše moc a zakryl si ústa rukou. Bert zavřel oči jen na vteřinu.

„Filipe.“

„Co?“

„Míň.“

„Dobře. Jen trochu smrdíte.“

Mladší radní zrudl.

„Tohle si nenechám líbit.“

Bert pomalu položil dlaň na pečeť.

„To nemusíte. Stačí, že si to nechá líbit arcivévoda.“

A tím bylo zase po řečech.

Myklóš si přitáhl prázdný list a vzal do ruky brko.

„Potřebujeme seznam všech záznamů, ve kterých se objevuje Kelemen, Horváth a sklad u vody. Hned.“

Starší písař přikývl až příliš rychle.

„Ano.“

„A toho správce skladu si necháme přivést,“ dodal Bert.

Mladší radní otevřel pusu.

„To přece nejde jen tak—“

„Jde,“ řekl Bert.

Pak se podíval přímo na strážného u dveří.

„Přiveďte Mártona Szalaie. Teď.“

Strážný pohlédl na radní. Starší jen nepatrně sklopil oči. To stačilo.

Jakmile muž odešel, Filip si přisunul židli blíž ke stolu a zadíval se na jména, která už měli před sebou.

„Dobře. Teď to začíná bejt zajímavý.“

Bert po něm sjel pohledem.

„Tobě byla zajímavá i snídaně.“

„No a? Ta byla taky dobrá.“

Myklóš se pousmál, aniž zvedl oči od brka.

„Aspoň je v něčem stálý.“

Ze starého přístavu nakonec sešlo dřív, než tam vůbec vyrazili.

Myklóš ještě jednou přejel očima záznamy, pak poklepal prstem na jeden z řádků.

„Ne. Nejdřív sklad.“

Bert se zastavil u dveří.

„Proč?“

„Protože jestli Szalai mluvil pravdu, Kelemen si tam jen něco přebíral. A jestli lhal, bude to lež, která se rozpadne nejdřív právě tam.“

Filip se natáhl, aby se podíval taky.

„A taky je to blíž.“

Bert na něj stočil oči.

„To byl tvůj hlavní důvod?“

„Jistě. Jsem unavenej, ne hloupej.“

„O tom druhém se ještě poradíme.“

Vyšli z radnice zpátky na náměstí. Vzduch už byl těžší než ráno, ulice plnější a město kolem nich hlučnější. Bert šel první, Myklóš vedle něj a Filip o krok za nimi, ale tentokrát mlčel víc než obvykle. V hlavě mu ještě pořád ležela budoucnost, pečeť i Kelemenovo jméno a dohromady mu to dělalo větší nepořádek, než by si přiznal.

Když došli ke skladu u vody, nebylo to místo, které by vzbuzovalo důvěru ani bez toho, co už věděli. Nízká dlouhá budova, omítka oprýskaná, dřevěná vrata odřená a kolem pach vína, mokrého dřeva a řeky. U zdi stály dva povozy, ale ani jeden nevypadal, že by se právě chystal na cestu. Jeden čeledín přehazoval pytle, druhý cosi zapisoval na kus prkna, ale oba zpozorněli, sotva je uviděli.

Bert nezpomalil.

„Správce.“

Ten s prknem zamrkal.

„Jaký správce?“

„Váš.“

„Není tady.“

Myklóš se podíval na vrata, pak na boční dveře, pak znovu na muže.

„Tak ho zavolejte.“

Čeledín si odkašlal.

„Říkám, že tu není.“

Filip naklonil hlavu.

„A říkáš to tak špatně, až tomu nevěříš ani ty.“

Muž po něm střelil pohledem.

„Já se s váma nemusím bavit.“

Bert vytáhl listinu a ukázal pečeť tak blízko, že muž ztuhl.

„Ale musíš.“

To zabralo. Čeledín sklopil oči a udělal krok dozadu.

„Dojdu pro něj.“

„Ne,“ řekl Bert. „Ty půjdeš první. My hned za tebou.“

Muž se ani nezkusil hádat. Otočil se a vedl je ke dveřím na boku skladu. Uvnitř bylo přítmí, chladněji a vzduch těžký od vína a plísně. Po obou stranách stály sudy, bedny a police s provazy, háky a nářadím. Z hloubi skladu se ozývalo tlumené bouchání dřeva o dřevo.

Filip se rozhlédl.

„No, útulný.“

„Mlč a koukej,“ utrousil Bert.

Na konci uličky mezi sudy se objevil další muž. Podsaditý, se zarostlou bradou a rukávy vyhrnutými až k loktům. Jakmile uviděl, že nejdou sami, výraz mu ztvrdl.

„Co je zase?“

Čeledín ukázal na pečeť v Bertově ruce.

„Páni z radnice.“

Muž ztuhl sotva na půl vteřiny, ale stačilo to.

„Já nejsem správce.“

„Ne?“ řekl Myklóš klidně. „A kdo tedy?“

„Jen dozírám na práci.“

„Takže správce bez jména a bez úřadu,“ řekl Filip. „To je hezký. To si budu pamatovat.“

Muž si ho změřil.

„A ty jsi kdo?“

„Ten, co se dneska ptá míň, než by chtěl.“

„To je škoda,“ utrousil muž.

Bert udělal ještě jeden krok blíž.

„Jméno.“

„Imre Fodor.“

„Správce skladu?“

„Dočasně.“

„Od kdy?“

„Od minulého týdne.“

Myklóš s Bertem si vyměnili krátký pohled. To načasování jim nesedělo až příliš.

„A Márton Szalai?“ zeptal se Bert.

„Nemocný.“

„Od kdy?“

„To nevím přesně.“

„To je zvláštní,“ řekl Myklóš. „Ještě před chvílí seděl na radnici.“

Fodor tentokrát zaváhal moc dlouho.

Filip si odfrkl.

„Tak nemocnej asi nebude.“

Muž sevřel čelist.

„Tak tedy ne nemocný. Odvolaný.“

„To jde rychle,“ poznamenal Bert. „Před hodinou ještě spravoval městský sklad a teď už ne.“

„Do toho vám nic není.“

„Naopak,“ řekl Bert tiše. „Do toho nám je právě hodně.“

Už nestačil říct nic dalšího, protože zezadu od vrat se ozval rachot. Jeden ze sluhů něco upustil. Bert se ani neotočil.

„Nikdo neodchází.“

Tentokrát zněl Bertův hlas jako jasný rozkaz.

Fodor si olízl rty.

„Máte nějaký důvod sem vpadnout a obracet nám sudy?“

Myklóš natáhl ruku.

„Záznamy o příjmu zboží. Hned.“

„Ty nejsou tady.“

„Tak kde?“

„Na radnici.“

Filip se uchechtl.

„To je zvláštní. Na radnici mají záznamy, že šlo zboží sem. Vy zas říkáte, že všechno je tam. Jeden z vás kecá a já začínám mít tip.“

Fodor se na něj otočil prudčeji, než bylo rozumné.

„Drž hubu, kluku.“

Vzduch v té chvíli ztuhl. Bert udělal krok tak rychle, až to Fodor ani nečekal, a zastavil se těsně před ním.

„Ještě jednou.“

Fodor couvl o půl kroku.

„Nechtěl jsem—“

„Chtěl.“

Myklóš mezitím došel ke stolu v rohu skladu. Našel tam dvě otevřené knihy, volné listy a jednu láhev, napůl prázdnou. Přelétl očima první stránku a hned zvedl hlas.

„Berte.“

Bert neodtrhl oči od Fodora.

„Co?“

„Máme tu ještě jiné záznamy.“

To už obrátil hlavu i on. Filip byl u stolu první skoro současně s Myklóšem a hned se nahnul nad papíry.

„No tak tohle je pěkný.“

Na stránkách byly stejné dny jako v městských knihách, ale jiné počty. Jiné sudy. Jiné příjemce. A na dvou místech stejné jméno.

Kelemen.

Bert k nim došel a vzal první list do ruky.

„Tak přece.“

Fodor za nimi strnul. Už nevypadal podrážděně. Teď vypadal jako člověk, který přemýšlí, jestli je ještě čas utéct.

„To nic neznamená,“ řekl.

„Naopak,“ odvětil Myklóš. „Tohle znamená hodně.“

Filip přejel prstem po jednom sloupci.

„Tady. Ten samej den jako na radnici. Jen místo tří sudů je jich pět.“

„A dva nikde nejsou,“ řekl Bert.

„Nebo jsou jinde,“ dodal Myklóš.

Bert položil list zpátky a konečně se obrátil na Fodora celým tělem.

„Kde je Kelemen?“

„Nevím.“

„Špatně.“

„Nevím.“

„Ještě hůř.“

Fodor zavrtěl hlavou.

„Jen sem vozí, co má. Já se neptám.“

Filip zvedl oči od papírů.

„To je hrozně pohodlnej způsob života.“

„Tobě by slušel,“ řekl Bert.

„Dobře, ale já aspoň nelžu tak bídně.“

Myklóš se opřel dlaněmi o stůl.

„Berte.“

To jediné slovo stačilo. Bert věděl, co tím myslí. Příliš tlačit teď nemělo smysl. Ne tady, ne před lidmi, kteří poslouchají zpoza sudů.

Pomalu přikývl.

„Dobře.“

Filip zvedl hlavu.

„Zase dobře?“

„Ano,“ řekl Bert a ani se na něj nepodíval. „Tentokrát to znamená, že si odsud bereme všechno.“

Fodor sebou trhl.

„To nemůžete.“

Bert ukázal na pečeť.

„Můžeme.“

Myklóš už sbíral volné listy a skládal je do brašny.

„Tyhle knihy taky.“

„A ty dvě láhve?“ zeptal se Filip nevinně.

Bert se na něj konečně podíval.

„Ne.“

„Já se jen ptal.“

„Vím. To je na tom to nejhorší.“

Filip pokrčil rameny a sáhl místo toho po malé dřevěné destičce, na které byly čerstvě čmárané značky.

„Tohle taky?“

Myklóš se na to podíval.

„Ano. Všechno.“

Fodor udělal krok dopředu.

„To je městský majetek.“

„Odteď důkazní materiál,“ řekl Bert.

Ve skladu se za nimi ozvalo tiché šustění. Jeden ze sluhů se pomalu sunul ke vratům. Filip si toho všiml první.

„Hele.“

Bert se otočil.

„Stůj.“

Mladík ztuhl s rukou napůl zvednutou.

„Nikdo neodchází,“ zopakoval Bert.

A tentokrát už to nebylo potřeba říkat dvakrát.

Myklóš zavřel brašnu a podal Bertovi poslední list.

„Tohle si přečti.“

Bert ho přelétl očima a čelist mu ztvrdla. V rohu byl malý znak, skoro jen značka pro toho, kdo ví, co hledá. Pečeť ani jméno tam nebyly, jen poznámka.

Předáno večer. Bez zápisu.

Bert pomalu sklopil list.

„Takže tudy to šlo dál.“

„Ano,“ řekl Myklóš.

Filip se naklonil blíž.

„A kam?“

Bert zvedl oči k Fodorovi.

„To nám teď poví on.“

Fodor zavrtěl hlavou až příliš rychle.

„Já nic nevím.“

Bert se pousmál. Krátce. A právě proto to bylo horší než hněv.

„Tak začneme znovu.“

V přítmí skladu to znělo úplně jinak než na radnici. Tady nebyli radní, písaři ani pečeť na stole mezi nimi. Jen dřevo, víno, zatajený dech a člověk, kterému docházelo, že tentokrát ho žádný přepsaný řádek nezachrání.

Fodor couvl o další krok, až narazil zády do sudu. Už se nesnažil působit klidně. Teď jen přemýšlel, jestli má větší smysl zapírat, nebo utíkat. Ani jedno nevypadalo dobře.

Bert položil list zpátky na stůl a podíval se na něj tak chladně, až Filipovi mimoděk přeběhl mráz po zádech.

„Kam?“

Fodor zavrtěl hlavou.

„Nevím.“

Bert se ani nepohnul.

„To už jsi říkal.“

„Protože je to pravda.“

Myklóš se opřel bokem o stůl a klidně si ho měřil.

„Tak jinak. Kdo si to přebíral?“

„Nikdo.“

Filip si odfrkl.

„Takže samo odjelo? Vážně? Pěkný. Taky bych to chtěl umět.“

Fodor po něm střelil pohledem.

„Drž hubu.“

Tentokrát se ani nestihl nadechnout. Bert byl u něj v jediném kroku, chytil ho za kabátec pod krkem a přirazil ho k sudu tak tvrdě, až dřevo zadunělo celým skladem.

„To už jsme zkoušeli.“

Ve skladu se udělalo ticho. Čeledíni strnuli, jeden s rukou na půl cesty ke dveřím, druhý bledý jak stěna. Myklóš se nepohnul, jen sledoval Fodorovu tvář. Filip taky zmlkl. Tohle už nebyla přestřelka slov.

Fodor polkl.

„Pusťte mě.“

„Až domluvíš.“

„Já nic nevím.“

Bert stisk povolil jen o málo, právě tolik, aby mohl dál mluvit.

„Tohle nešlo přes sklad jen tak. Někdo to převzal. Někdo to poslal dál. A ty mi teď řekneš kdo.“

Fodor znovu zavrtěl hlavou, ale už v tom nebyla jistota, jen strach.

„Nevím jméno.“

Myklóš se narovnal.

„Ale tvář ano.“

Fodor k němu otočil oči.

„Možná.“

„To je lepší.“

Filip se o krok přisunul blíž.

„No vidíš. A hned jsme doma.“

Bert ho pustil tak prudce, až se Fodor svezl bokem po sudu a sotva se udržel na nohou.

„Popis.“

Fodor si promnul krk.

„Muž. Vysoký. Hubený. Měl klobouk stažený nízko.“

Filip protočil oči.

„To je půlka města.“

Myklóš zůstal klidný.

„Dál.“

„Tmavý plášť. Rukavice. Mluvil málo.“

„To je druhá půlka města,“ zamumlal Filip.

Bert po něm ani neotočil hlavu.

„Mlč.“

Fodor si otřel čelo.

„Kulhal. Na pravou nohu. Jen trochu. A…“

Zarazil se.

Myklóš to zachytil hned.

„A co?“

„Na ruce měl prsten.“

Bert přivřel oči.

„Jaký?“

„Nevím. Kovový, těžký. Nebyl laciný.“

Filip se zamračil.

„To je zas popis jak z pohádky.“

„Nech ho mluvit,“ řekl Myklóš.

Fodor znovu polkl.

„Měl i jizvu. Tady.“

Sáhl si na bradu.

To už si Bert s Myklóšem vyměnili rychlý pohled. Jeden z mužů, které zmiňoval Szalai.

„Kdy přišel?“ zeptal se Bert.

„Večer. Po setmění.“

„Sám?“

„Ano.“

„A Kelemen?“

Fodor na chvíli zaváhal.

„Ten byl uvnitř už předtím.“

Filip se narovnal.

„Takže nekecal. On sem fakt chodí.“

„Chodí,“ opravil ho Bert. „Nebo chodil.“

Myklóš sáhl po dalším listu.

„Jak dlouho tu byl?“

„Nevím přesně.“

„Přesně ne,“ řekl Bert. „Přibližně ano.“

„Možná hodinu.“

„A co dělali?“

„Mluvili.“

Filip se uchechtl.

„To je objev.“

Bert po něm střelil pohledem a Filip zvedl ruce v obranném gestu.

„Dobře, už mlčím.“

Myklóš udělal krok k Fodorovi.

„O čem?“

„Neslyšel jsem všechno.“

„Tak co jsi slyšel?“

Fodor sklopil oči.

„Budín. To říkali. A ještě… ještě nějaké jméno.“

„Jaké?“

„Nevím jistě.“

Bert zvedl list s Kelemenovým jménem a pomalu ho přeložil.

„Teď si vyber. Buď si vzpomeneš sám, nebo ti s tím pomůžeme.“

Fodor ztuhl.

„Horváth. Myslím. A ještě něco o domě.“

Myklóš se hned chytil.

„Jakém domě?“

„Nevím.“

„Kde?“

„To neřekli.“

„Tak cos slyšel přesně?“

Fodor se nadechl, zavřel na chvíli oči a pak to ze sebe vyrazil najednou, jako by se toho chtěl zbavit.

„Říkal, že do domu to půjde až potom. Že nejdřív Budín a až pak dům.“

Ve skladu se na chvíli nic nepohnulo. Bert pomalu sklopil oči k listinám na stole. Myklóš si promnul čelist.

Filip se podíval z jednoho na druhého.

„To je špatně, co?“

„Ano,“ řekl Bert.

„Takže už to není jen přístav.“

„Ne.“

Myklóš se znovu obrátil k Fodorovi.

„A ta pečeť. Byla na tom listu celá?“

„Ano.“

„A kde je ten list teď?“

Fodor zavrtěl hlavou.

„Kelemen si ho vzal.“

„To víš jistě?“

„Ano.“

„Viděl jsi to?“

„Ano.“

Bert se odlepil od stolu.

„Dobře. Takže máme Kelemena, kulhavého muže s jizvou, Horvátha, Budín a nějaký dům. To už je víc, než jsme měli ráno.“

Filip si založil ruce na prsou.

„A co s ním?“

Kývl hlavou k Fodorovi.

Bert se na něj podíval.

„Zůstane tady.“

Fodor sebou trhl.

„Cože?“

„Nikdo odtud neodejde a nikdo nic neodnese,“ řekl Bert. „Dokud se sem nevrátíme.“

„To nemůžete.“

„Zase to slovo,“ řekl Filip. „A přitom už víme, že může.“

Myklóš obešel stůl a sebral poslední volné listy, které tam ještě zůstaly.

„Potřebujeme i jeho knihu.“

„Tu ne,“ vyhrkl Fodor příliš rychle.

To stačilo.

Bert natáhl ruku.

„Sem s ní.“

Fodor couvl.

„To jsou interní záznamy skladu.“

„Právě proto.“

„Tohle není městská kniha.“

„To je mi úplně jedno,“ řekl Bert.

Čeledín, který dosud stál u dveří, nervózně ukázal na polici vzadu.

„Je tam.“

Fodor po něm otočil hlavu s nenávistí, která už nestihla nic změnit. Filip byl u police první. Stáhl dolů tlustší, omšelou knihu, až z ní spadl prach.

„Našel jsem poklad.“

„Sem,“ řekl Myklóš.

Položil ji na stůl a otevřel. První stránky byly nudné. Sudy, plátno, provazy, jména čeledínů. Pak se objevily jiné značky. Ne celé záznamy. Jen zkratky, čárky, malé křížky v rohu a u několika dnů jediná písmena.

Bert se naklonil blíž.

„Tohle není pro úřad.“

„Ne,“ řekl Myklóš. „To je pro někoho, kdo ví, jak to číst.“

Filip se zadíval na stránku a ukázal prstem.

„Tady. T. K.“

„Tamás Kelemen,“ řekl Bert.

O pár řádků níž bylo H, pak G a u jednoho dne jen malé písmeno B s čárkou vedle.

Myklóš si to přitáhl blíž.

„Budín.“

„A tady,“ řekl Filip, „je zase dům? Nebo D?“

Bert se zadíval na znaménko a zavrtěl hlavou.

„Ne. To je dvojí značka. Převzetí a předání.“

„Takže někdo si tu vedl vlastní účetnictví bokem,“ řekl Myklóš.

„A dost blbě ho schoval,“ utrousil Filip.

Bert knihu zavřel.

„Ne. Myslel si, že ji nikdy nikdo neuvidí.“

Pak se otočil ke strážnému, který pořád stál u dveří, teď už s menší jistotou než na začátku.

„Dva muži tady zůstanou. Nikdo z těchto lidí neodejde, dokud nedostanou nový rozkaz. A někdo dojde na radnici pro další pečeť na zajištění skladu.“

Strážný přikývl až příliš rychle.

„Ano.“

Starší z čeledínů zvedl ruce.

„My s tím nic nemáme.“

„To se uvidí,“ řekl Bert.

Filip si povzdechl.

„Tohle říkáš nějak často.“

„Protože to často platí.“

Myklóš si přehodil brašnu s listinami přes rameno a podíval se na Berta.

„Tak kam teď?“

Bert chvíli mlčel. V hlavě už očividně srovnával všechny stopy dohromady.

„Nejdřív zpátky na radnici. Ať si tam začnou vážit toho, jak ochotně s námi spolupracují. Pak přístav. A večer za Jitkou.“

Filip se opřel bokem o stůl.

„Takže žádný odpočinek.“

„Ne.“

„A kdy se najím?“

Bert se na něj otočil.

„Ty jsi měl snídani.“

„To už je dávno.“

Myklóš se uchechtl.

„Na tebe je to dávno vždycky po půl hodině.“

Filip pokrčil rameny.

„No a.“

Bert zamířil ke dveřím.

„Pohni.“

Filip se odlepil od stolu, ale ještě se jednou otočil k Fodorovi.

„Stejně si myslím, že jsi debil.“

„Filipe,“ řekl Bert a neotočil se.

„Dobře.“

Vyšli ven ze skladu zpátky do světla. Vzduch od vody byl studenější než vevnitř, ale po tom zatuchlém přítmí působil skoro ostře. Bert šel první, Myklóš hned za ním a Filip o krok vzadu. Tentokrát ale mlčel jen chvilku.

„Takže teď už to fakt smrdí.“

„Ano,“ řekl Bert.

„A dost.“

„Ano.“

Filip si odfrkl.

„Ty máš dneska náladu jak kat.“

Myklóš se na něj podíval bokem.

„To říkáš v zemi, kde kat může být za rohem. Buď opatrný.“

Filip se ušklíbl.

„Dobře. Tak jak někdo, kdo by se s katem klidně domluvil.“

Bert po něm sjel pohledem.

„Přesně tak.“

Došli zpátky na radnici rychleji, než by si Filip přál. Jakmile znovu vystoupali po schodech, strážný u dveří už se ani nesnažil tvářit překvapeně. Jen po nich hodil pohledem člověka, který začíná chápat, že tihle tři dnes nezmizí jen tak.

„Zase vy.“

„Ano,“ řekl Bert.

„To je smůla.“

„Pro vás,“ odvětil Bert a prošel dovnitř.

Filip se ušklíbl.

„Začínáš bejt milej.“

„Ne.“

V kanceláři už seděli oba radní. Písař stál u okna a něco třídil, ale když trojice vstoupila, ruka se mu zastavila v půlce pohybu. Starší radní zvedl hlavu a hned poznal, že nic dobrého nepřinášejí.

„Stalo se něco?“

Bert položil na stůl skladovou knihu.

„Ano.“

Myklóš přidal volné listy a záznamy, které sebrali ve skladu.

„Našli jsme druhé vedení příjmů. Mimo městské knihy.“

Mladší radní zbledl dřív než starší.

„To není možné.“

Filip si odfrkl.

„Dneska už jsme to slyšeli mockrát.“

Starší radní natáhl ruku po knize, ale Bert ji přiklopil dlaní dřív, než se jí dotkl.

„Nejdřív si něco ujasníme.“

V místnosti se udělalo ticho.

„Správce skladu lhal,“ pokračoval Bert. „Písaři lžou mizerněji. A vy dva buď nevíte, co se vám děje pod rukama, nebo to víte moc dobře.“

Mladší radní se nadechl.

„Tohle si vyprošuji.“

„To si vyprošujte u arcivévody,“ řekl Bert. „Mně odpovíte.“

Myklóš si vzal jeden z listů a položil ho na stůl před ně.

„Tady. Kelemen. Tady znovu. A tady další záznam, který v oficiálních knihách vůbec není. Vysvětlíte to?“

Starší radní se na řádky díval o něco déle, než mu bylo milé. Pak si sundal brýle, otřel je a zase si je nasadil, jako by mu to mohlo koupit čas.

„Tohle jsem nikdy neviděl.“

„To je možné,“ řekl Myklóš. „Jenže tím to není lepší.“

Filip se opřel o sloup u stěny.

„Spíš horší.“

Písař se ošil.

„Mohlo to být vedeno bokem bez vědomí rady.“

Bert se na něj otočil.

„A sklad u vody patří komu?“

„Městu.“

„Takže bez vědomí rady se tam přepisují záznamy, schovávají listiny a pobíhá tam vozka s pečetěmi, které nikdo nemá vidět.“

Písař sklopil oči.

„Já jen říkám, že to možné je.“

„Možné je všechno,“ řekl Filip. „Třeba i to, že jste všichni neschopní.“

„Filipe,“ řekl Bert.

„Dobře.“

Starší radní konečně promluvil pevněji.

„Co po nás chcete?“

Bert odtáhl ruku z knihy.

„Jména všech lidí, kteří měli přístup ke skladu u vody za poslední měsíc. Správce, písaři, čeledíni, noční hlídky, vykladači, každý, kdo držel klíč nebo mohl otevřít vrata.“

Myklóš dodal:

„A zvlášť jména všech, kdo měli co dělat s vozy z Budína.“

„To zabere čas,“ řekl mladší radní.

„Tak si pospěšte,“ odvětil Bert.

Starší radní chvíli mlčel, pak kývl na písaře.

„Sepište to.“

Muž u okna přikývl a rychle si přitáhl desky. Bylo vidět, že už se přestal snažit tvářit, že se ho to netýká.

Myklóš položil na stůl další list.

„A ještě něco. Potřebujeme vědět, kdo v Prešpurku obchoduje s Horváthem a s Váradym.“

Teď se starší radní podíval na něj o něco ostřeji.

„Jméno Várady vám dal kdo?“

Toho si všimli všichni tři.

Bert se ani nepohnul.

„Takže ho znáte.“

Radní sevřel rty.

„Znám to jméno. Nic víc.“

„Špatná odpověď,“ řekl Bert tiše.

Filip se narovnal.

„No konečně.“

Myklóš si radního chvíli měřil.

„Tak ještě jednou. Odkud to jméno znáte?“

Muž uhnul pohledem ke stolu.

„Z obchodních zápisů. Z dodávek vína.“

„Osobně jste ho viděl?“ zeptal se Bert.

„Ne.“

„Lžete?“ řekl Filip hned.

Bert po něm střelil pohledem, ale tentokrát ho nezarazil. Radnímu to stačilo. Znejistěl.

„Jednou.“

Myklóš zvedl obočí.

„Kde?“

„Na radnici. Krátce. Před týdny.“

„S kým?“

„Nevím.“

„To už není vtipné,“ řekl Bert. „Byl tu sám?“

Radní si promnul spánek.

„Ne. S jedním mužem. Vysoký. Hubený. Klobouk.“

Filip se uchechtl, ale pobavení v tom nebylo.

„To už jsme dneska slyšeli.“

„Kulhal?“ zeptal se Myklóš.

Radní zvedl oči.

„Ano.“

V místnosti bylo najednou slyšet i škrábání brka na papír.

Bert se narovnal.

„A co tady chtěli?“

„Jednali s městským pokladníkem.“

„Kde je?“ řekl Bert.

Mladší radní se nadechl moc rychle.

„Není tu.“

„Kde je?“ zopakoval Myklóš.

„Odjel.“

„Kam?“

„Domů.“

Filip si odfrkl.

„Ten má ale načasování.“

Bert položil obě dlaně na stůl a naklonil se blíž.

„Jméno.“

„Mikuláš Bedegh.“

Myklóš si to jméno zopakoval skoro neslyšně.

„A kde bydlí?“

Teď už starší radní věděl, že nemá cenu zapírat.

„V domě za starou mincovnou. Naproti lékárně.“

Filip se otočil k Bertovi.

„Takže máme dalšího.“

„Ano.“

„A ten pokladník je důležitější než přístav?“

Bert chvíli mlčel.

„Možná.“

Myklóš se podíval na rozpis, který jim písař mezitím začal sepisovat.

„Kelemen, kulhavý muž, Horváth, Várady a teď ještě pokladník. To už není náhoda. Někdo si tady kupuje víc než sudy.“

Starší radní se zamračil.

„Naznačujete korupci městského úřadu?“

Filip se na něj otočil.

„Ne. My už ji skoro držíme za rukáv.“

Bert konečně vzal skladovou knihu zpátky do ruky.

„Půjdeme za tím pokladníkem.“

Mladší radní zvedl hlavu.

„Bez městské stráže?“

„Ano,“ řekl Bert.

„To není rozumné.“

„To je právě rozumné. Čím míň lidí o tom ví, tím líp.“

Filip pokrčil rameny.

„Taky bych byl radši, kdyby nám zas někdo neutekl dřív, než tam dojdeme.“

Myklóš dobral seznam a složil ho.

„A jeden člověk tu zůstane. Kdyby se ten pokladník vrátil sem, chci to vědět dřív, než si sedne.“

„Já zůstávat nebudu,“ řekl Filip hned.

Bert se na něj podíval.

„Nikdo po tobě nechce, abys zůstával.“

„Dobře. Jen to říkám předem.“

Starší radní se znovu opřel do židle, tentokrát už unaveněji než pyšně.

„Tohle město se za poslední hodinu změnilo v blázinec.“

„Ne,“ řekl Bert. „Jen jste si toho konečně všimli.“

To už ani Filip neřekl nic. Jen se ušklíbl.

Vyšli z kanceláře s novým jménem a novou adresou. Na chodbě bylo zase plno lidí, ale teď už na ně všichni koukali jinak. Ne jako na obtížné hosty. Spíš jako na někoho, kdo příliš rychle strká ruce do věcí, které měly zůstat zavřené.

Venku na schodech se Filip nadechl studenějšího vzduchu a otočil hlavu k Myklóšovi.

„Takže teď jdeme za pokladníkem.“

„Ano.“

„A když nebude doma?“

Bert sestupoval po schodech pomalu, ale v tom klidu už bylo něco ostřejšího než ráno.

„Tak zjistíme, kdo ho varoval.“

Filip si povzdechl.

„Tohle město mě začíná štvát.“

„To je dobře,“ řekl Bert.

„Proč?“

„Protože konečně přemýšlíš správně.“

Filip po něm hodil pohled.

„Jednou tě fakt praštím.“

„Až to uděláš, řekni dopředu. Ať se stihnu nenudit.“

Myklóš se krátce uchechtl a nasedl na koně.

„Pojďte. Než nám ten pokladník zmizí úplně.“

Vyrazili směrem ke staré mincovně. Tentokrát už ne jménem nějakého neurčitého vyšetřování. Teď jeli po stopě, která začínala v sudu s vínem a končila čím dál blíž lidem, kteří nosili čisté ruce a špinavé záznamy.

Ke staré mincovně to nebylo daleko, ale Prešpurk jim cestu zase jednou znepříjemnil tím svým poledním ruchem. Povoz za povozem, lidi s koši, pach ryb od vody, někde křik, jinde zvon. Bert jel první a ani jednou nezpomalil víc, než musel. Myklóš držel směr vedle něj a Filip za nimi už podruhé během dne přemýšlel, jak je možné, že se člověk může cítit unavený a zvědavý zároveň.

Starou mincovnu našli snadno. Byla to těžká budova, která už ztratila někdejší lesk, ale pořád si držela tu nepříjemnou důležitost. Naproti ní stála lékárna a za ní, přesně jak říkal radní, dům s tmavozelenými okenicemi a čistým průčelím, které se až příliš snažilo působit spořádaně.

Filip se zadíval na dům a pak na Berta.

„Tak tady bydlí náš poctivej pokladník.“

„Možná,“ řekl Bert.

„Tohle tvoje možná mě jednou zabije.“

„Ne. To spíš tvoje pusa.“

Sesedli. Bert došel ke dveřím první a zabušil tak, že to znělo spíš jako příkaz než žádost. Chvíli se nic nedělo. Pak za dveřmi cosi šramotilo, zacvakl zámek a otevřela starší služebná, drobná, hubená a očividně vyděšená už od první chvíle, kdy uviděla tři cizí muže.

„Co si přejete?“

Bert ukázal listinu jen tolik, aby zahlédla pečeť.

„Mikuláš Bedegh.“

Žena hned uhnula pohledem.

„Pan domácí… není doma.“

Myklóš se opřel rukou o rám dveří.

„To víme. Proto jsme tady.“

„Já nevím, kdy se vrátí.“

Filip naklonil hlavu.

„Ale víte, že je pryč.“

Žena sevřela rty.

„Odjel.“

„Kam?“ zeptal se Bert.

„Nevím.“

„Kdy?“

„Před chvílí.“

Bert s Myklóšem si vyměnili krátký pohled. Před chvílí bylo přesně to, co čekali a nechtěli slyšet.

Filip si odfrkl.

„Takže máme zase krásnej náskok.“

Bert udělal krok dopředu.

„Pustíte nás dovnitř.“

Žena zbledla.

„To nemohu.“

Bert k ní sklonil hlavu jen o málo.

„Můžete.“

„Pan domácí by…“

„Pan domácí teď nebude rozhodovat o ničem,“ řekl Myklóš klidněji, ale o nic méně tvrdě. „Jednáme jménem arcivévody.“

Služebná ucouvla. Bert už držel dveře a vstoupil dovnitř první. Myklóš hned za ním. Filip prošel poslední a při tom si stáhl klobouk hlouběji, jako by tím celé věci dodal větší vážnost. Nepomohlo to, ale jemu to udělalo radost.

Uvnitř bylo chladněji než venku. V předsíni voněl vosk, staré dřevo a něco ostrého, snad levandule. Dům vypadal uklizeně, až příliš. Právě to Bertovi nesedlo. Tady nebyl klid obyčejného domu. Tady byl spěch někoho, kdo chtěl, aby všechno vypadalo v pořádku.

„Kde má pracovnu?“ zeptal se.

Služebná mlčela.

Filip se na ni podíval.

„Hele, už jsme dneska měli dost lhářů. Nechcete to zkusit jinak?“

Žena těkala očima po chodbě.

„Vpravo.“

„Výborně,“ řekl Filip. „Vidíte? To šlo.“

Bert vešel do pracovny hned. Byla větší, než čekal, s těžkým stolem, skříní na listiny, policemi a dvěma okny do dvora. A byla příliš prázdná. Na stole zůstal kalamář, brko a jeden otevřený účet, ale jinak nic. Žádný nepořádek, žádný zmatek, jen až moc čisté místo po někom, kdo odcházel rychle a přitom myslel.

Myklóš došel ke stolu a prsty přejel po desce.

„Nedávno odjel.“

Bert se podíval na kalamář.

„Inkoust ještě nezaschl úplně.“

Filip přešel ke skříni.

„Takže ho někdo varoval.“

„Ano,“ řekl Bert.

Služebná zůstala stát u dveří, ruce sevřené do zástěry tak silně, až jí zbělely klouby.

„Já nic neudělala.“

Nikdo se na ni chvíli ani nepodíval. Bert otevřel horní zásuvku stolu. Prázdná. Druhá taky. Ve třetí našel jen pečetní vosk, dva účty a malý klíč.

Myklóš mezitím otevřel skříň. Většina polic byla plná knih a městských zápisů, ale na spodní přihrádce zůstal volný obdélník v prachu. Místo po něčem, co tam ještě ráno stálo.

„Vzali truhlu,“ řekl tiše.

Bert zvedl oči.

„Jsi si jistý?“

Myklóš ukázal na otisk v prachu.

„Byla těžká. Stála tady dlouho.“

Filip se naklonil blíž.

„No to je krásný. Takže jsme pozdě.“

„Možná ne úplně,“ řekl Bert.

Pak se konečně obrátil k ženě.

„Kdo tu byl?“

„Nikdo.“

„Špatně.“

„Já opravdu…“

Bert ji nespustil z očí.

„Kdo přišel před jeho odjezdem?“

Žena polkla.

„Jeden posel.“

Myklóš se narovnal.

„Kdy?“

„Před hodinou. Možná míň.“

„Jak vypadal?“

„Nevím. Měl kapuci.“

Filip si odfrkl.

„To je zrovna užitečný.“

„Byl vysoký?“ zeptal se Bert.

„Ano.“

„Kulhal?“

To už s ní trhlo. Jen maličko. Stačilo to.

„Já… nevím.“

„Víte,“ řekl Myklóš. „Jen nevíte, jestli to máte říct.“

Žena sklopila oči.

„Trochu.“

V místnosti bylo na okamžik úplné ticho.

Filip pomalu vydechl.

„No tak to jsme doma.“

Bert došel k ní blíž.

„Co přinesl?“

„List.“

„Zapečetěný?“

„Ano.“

„Viděla jste pečeť?“

„Jen chvilku.“

„A?“

Žena zavrtěla hlavou, ale bylo to pozdě. Už věděli, že něco viděla.

„Byla tmavá,“ hlesla nakonec. „A nějaký znak. Neznám ho.“

Myklóš se opřel o hranu stolu.

„Co udělal Bedegh potom?“

„Přečetl to. Začal chodit sem a tam. Pak zavolal kočího, vzal plášť a tu malou truhlu ze skříně.“

Bert ztuhl.

„Malou?“

„Takovou… na listiny. Ne velkou. Dřevěnou. S kováním.“

„A kam jel?“

„To nevím.“

„Lžete?“

„Ne.“

Filip si poškrábal čelo.

„Tak to je na nic.“

Bert si vzal klíč, který našel v zásuvce, a podržel ho mezi prsty.

„To je od té truhly?“

Žena zavrtěla hlavou.

„Ne. Od psací skříňky.“

Myklóš se otočil.

„Jaké skříňky?“

Ukázala ke stěně u okna. Nízký kus nábytku, který vypadal spíš jako ozdoba než úložný prostor. Bert k němu došel, zkusil klíč a zámek cvakl. Uvnitř byly listy, účty, pečlivě složené dopisy a pod nimi dvojité dno.

Filip hned ožil.

„No vidíš. Konečně něco.“

Bert vysunul dno a vytáhl zpod něj tři listy. Jeden byl čistý účet. Druhý seznam jmen, z nichž polovina nic neříkala. Třetí byl krátký vzkaz bez podpisu.

Myklóš se naklonil blíž.

„Co tam je?“

Bert četl mlčky. Pak podal list jemu.

Myklóš přelétl řádky a čelist mu ztvrdla.

„Tohle je včerejší.“

Filip natáhl ruku.

„Tak mi to ukaž.“

Myklóš mu list podal. Filip četl pomaleji, se soustředěním, které u něj bývalo vzácné.

„Večer. Převzetí potvrzeno. Dům připraven. Pokladník ať zůstane stranou, dokud nepřijede vůz z Budína.“

Zvedl hlavu.

„To je ten dům.“

„Ano,“ řekl Bert.

„Jenomže jaký?“

Bert mu vzal list zpátky a otočil ho ke světlu. V dolním rohu byl drobný znak, sotva čitelný. Ne pečeť. Spíš značky pro někoho, kdo ví.

Myklóš přimhouřil oči.

„To je adresa?“

„Ne,“ řekl Bert. „To je označení části města.“

Filip se naklonil blíž.

„Ty to poznáš?“

„Trochu.“

„To mi strašně pomohlo.“

Bert ukázal na drobnou značku.

„Staré označení domů u Dolní brány. Používalo se dřív, než se přešlo na nové zápisy.“

Myklóš si vzal list znovu.

„Takže ten dům může být tam.“

„Ano.“

Filip si promnul obličej.

„To začíná bejt pěkně otravný.“

„Teprve začíná,“ řekl Bert.

Pak se otočil k ženě.

„Kolik času má Bedegh náskok?“

„Nevím. Opravdu. Odjel hned po tom listu.“

„Sám?“

„S kočím.“

„Jak vypadal kočí?“

„Nevím. Cizí. Nebyl náš.“

Myklóš přikývl.

„Najatý. Přesně.“

Filip se opřel o stůl.

„Takže máme dvě možnosti. Buď jedeme po něm, nebo po tom domě.“

Bert se zadíval z okna do dvora.

„Ne. Máme jen jednu rozumnou.“

„Dům,“ řekl Myklóš.

„Ano.“

Filip zkřivil pusu.

„A pokladník?“

„Ten už nejspíš míří tam nebo pryč. Dům je jistější.“

Myklóš složil listy a strčil je do brašny.

„A ji?“ kývl k ženě.

Bert se na ni podíval.

„Nikomu nic neřeknete. Kdyby se pán domu vrátil dřív než my, čekáte a mlčíte. Rozumíte?“

Žena přikývla tak rychle, až jí povolil uzel zástěry.

„Ano.“

Filip si ji chvíli prohlížel a pak řekl o něco mírněji než obvykle:

„To by pro vás bylo nejlepší.“

Žena na něj překvapeně pohlédla. Asi to byl poprvé za celý den, kdy nezněl jen jako drzý kluk.

Vyšli z pracovny a pak z domu ven. Na ulici už bylo víc hluku než předtím. Lékárník naproti právě skládal před dveře bedýnku se sklem a po jejich odchodu zvedl hlavu až příliš rychle. Bert to zaregistroval, ale teď na to neměl čas.

Když byli znovu u koní, Myklóš si přehodil brašnu přes rameno.

„Dolní brána.“

Bert přikývl.

„A rychle.“

Filip se vyšvihl do sedla.

„Tohle město mě jednou zabije.“

„Ne,“ řekl Bert. „Ty se zabiješ sám a město si jen připíše zásluhu.“

Filip po něm střelil pohledem.

„Ty jsi fakt hroznej.“

„Ano.“

Vyjeli a zamířili dolů k části města, kde domy stály natlačené těsněji na sobě, ulice byly užší a řeka se v některých místech připomínala víc pachem než pohledem. Tady už Prešpurk nevypadal jako město radních, pečetí a čistých rukávů. Tady vypadal přesně tak, jak bylo potřeba pro věci, které chtěly zůstat schované.

Myklóš po chvíli ukázal dopředu.

„Tam.“

Na rohu jedné uličky, kousek od Dolní brány, stál dům, který na první pohled ničím nevynikal. A právě proto Bert zpomalil. Takové domy bývají nejhorší.

Filip si přitáhl otěže.

„Tak tohle je on?“

Bert se na dům zadíval.

„To zjistíme.“

A tentokrát už nikdo z nich nevtipkoval.

Dům u Dolní brány byl až moc tichý. Bertovi to nesedlo hned od prahu. Nebyl opuštěný dlouho, spíš to vypadalo, že odtud někdo zmizel narychlo.

Bert otevřel dveře první. Nezamčené.

„To je špatně.“

Filip vešel hned za ním a rozhlédl se po úzké předsíni.

„To je úplně všechno špatně.“

Uvnitř byl zatuchlý vzduch, pach vosku, vlhka a něčeho kovového, co Filip poznal dřív, než to chtěl připustit. Myklóš se zastavil u stěny, přejel pohledem úzkou chodbu, dveře nalevo, dveře napravo a schodiště nahoru.

„Rozdělíme se?“

„Ne,“ řekl Bert. „Spolu.“

Prošli první místnost, pak druhou. Všude nepořádek, ale ne velký. Převržená židle, otevřená truhla, roztržený kus papíru na podlaze. Spíš rychlé hledání než zápas.

Pak Filip vešel do třetí místnosti a zarazil se tak prudce, až do něj Myklóš málem vrazil.

„No ne.“

Bert ho odstrčil ramenem a vešel dál.

U stěny, částečně sesunutý na bok, ležel muž. Kabátec měl rozepnutý, jednu ruku pod sebou, druhou nataženou do prázdna, jako by se ještě chvíli před smrtí snažil něčeho chytit. Tvář už měla tu nehybnost, která nepřipouštěla omyl.

Filip zbledl a hned odvrátil hlavu.

„Do hajzlu.“

Myklóš se sklonil první.

„Bedegh?“

Bert si klekl k tělu, odhrnul límec a podíval se mu do tváře pořádně.

„Ano.“

Filip zůstal stát u dveří a polkl nasucho.

„To je on?“

„Ano,“ řekl Bert.

Filip si přitiskl hřbet ruky na pusu.

„Ještě štěstí, že jsem nic nejedl.“

Myklóš po něm krátce pohlédl.

„To je poprvé dneska, co se ti to hodí.“

Filip na něj jen vyčerpaně mávl rukou a otočil se ke zdi. Žaludek se mu zvedal i tak. Pozdní odpoledne už venku měklo do večera a světlo, které sem šlo skrz malé okno, dělalo celou tu scénu ještě horší. Nebylo dost jasné na útěchu, ale dost na to, aby bylo vidět všechno.

Bert sáhl mrtvému na krk, pak na zápěstí, spíš ze zvyku než z naděje.

„Je chvíli po smrti.“

Myklóš přejel pohledem místnost.

„Nebojoval moc.“

„Nebo nestihl,“ řekl Bert.

Filip se opřel dlaní o futra.

„Můžeme jít pryč? Třeba úplně pryč? Klidně zpátky do Vídně?“

„Ne,“ řekl Bert.

„Jen jsem to zkusil.“

Myklóš se znovu sklonil k tělu.

„Musíme ho odtud dostat.“

„Sem se nikdo volat nebude,“ řekl Bert. „Ne zatím.“

Filip se otočil zpátky, i když se mu do toho očividně nechtělo.

„A co s ním?“

Bert vstal.

„Odvezeme ho do sklepení u radnice. Tam ho můžeme nechat pod zámkem, než zjistíme víc.“

„To bude krásnej večer,“ zamumlal Filip.

Nikdo se s ním nepřel.

Nakonec ho zvedali ve dvou, Bert a Myklóš. Filip pomáhal spíš s dveřmi, plátnem a tím, co po něm chtěli, ale na tělo se díval co nejmíň. Jakmile ho obalili a vynesli ven, už se smrákalo. Ulice u Dolní brány byla poloprázdná, a to jim hrálo do ruky. K radnici jeli delší cestou, bokem a mlčky.

Do sklepení ho dostali přes zadní dvůr. Strážný, který už měl dost rozumu na to, aby se neptal, jim otevřel a pak zase zmizel, jako by nic neviděl. V podzemí byl chlad, kámen a pach vlhka. Položili tělo na dřevěný stůl, který vypadal, že už zažil dost.

Filip ustoupil hned, jak mohlo být po jeho.

„Dobře. Mně je definitivně zle.“

Myklóš si otřel ruce do plátna a zhluboka se nadechl.

„Musíme zjistit, jak zemřel.“

„To jako hned?“ vyjel Filip.

Bert se podíval na mrtvého a pak na něj.

„Ano.“

„A proč je všechno vždycky hned?“

„Protože mrtví nečekají.“

To Filipa umlčelo na přesně tři vteřiny.

„To je strašná věta.“

„Ale pravdivá,“ řekl Myklóš.

Bert se sklonil k tělu znovu. Prohlédl krk, ruce, kabátec, boky, záda. Nebylo to čisté. Nebylo to přehledné. Nebyla to ani rána, kterou by člověk viděl na první pohled a hned věděl.

„Nechci hádat.“

Myklóš přikývl.

„Já taky ne.“

Filip se ošil.

„Takže?“

Bert se narovnal.

„Pošlu pro Jitku.“

Filip vykulil oči.

„Sem?“

„Ano.“

„Do sklepa s mrtvolou?“

„Ano.“

Myklóš si promnul šíji.

„Dává to smysl. Uvidí víc než my.“

Bert se otočil ke dveřím a zavolal na strážného. Když přišel, dal mu krátký pokyn, komu a kam má jít. Do nevěstince. Pro Jitku. A žádné otázky.

Když za ním dveře znovu zapadly, Filip si sedl na obrácený sud a chvíli jen dýchal nosem.

„Já se dneska fakt těšil na obyčejný den.“

Myklóš se po něm podíval.

„Ty se na obyčejný den těšíš už od chvíle, co jsem tě poznal.“

„No a ještě nepřišel.“

Bert už mířil ke schodům.

„Jdeme se najíst. Než dorazí.“

Filip na něj zíral.

„Teď?“

„Ano.“

„Po tomhle?“

„Ano.“

Myklóš se ušklíbl.

„Když to neuděláme teď, neuděláme to pak.“

Nakonec skončili v malé hospodě kousek od radnice. Už bylo pozdní odpoledne a uvnitř bylo teplo, hluk a pach vývaru. Bert si objednal polévku. Filip taky. Jen Myklóš snědl všechno, co mu přinesli. Polévku, chleba, kus masa, dokonce i sýr, který zůstal na prkénku.

Filip se na něj díval skoro pohoršeně.

„Ty ses zbláznil.“

Myklóš sebral poslední kus chleba.

„Ne. Jen mám hlad.“

„Po mrtvole?“

Myklóš pokrčil rameny.

„Jsem voják.“

Filip se zatvářil, jako by mu to mělo všechno vysvětlit a zároveň vůbec.

„Ano. V pohodě.“

Bert pomalu dojedl polévku a postavil lžíci na misku.

„Jez, nebo mlč.“

„Já jím.“

„Ne dost.“

„Mně se ještě pořád zvedá žaludek.“

„Tak se nedívej na Myklóše.“

„To nepomáhá.“

Myklóš se na ně podíval přes okraj poháru.

„Vy dva jste strašně citliví.“

Filip si odfrkl.

„To říká člověk, co by snědl večeři i vedle šibenice.“

„Když by byla dobrá, tak ano.“

Tentokrát se i Bert nepatrně ušklíbl.

Když se vrátili k radnici, večer už se usadil napevno. Dvorek byl téměř prázdný, chodby tiché a podzemí ještě chladnější než předtím. Čekali chvíli. Filip seděl na schodu, ruce mezi koleny, a tvářil se, že už se ničemu nediví. To byl ale klam.

Jitka přišla později, než by chtěl, ale ne tolik, aby to znamenalo problém. Přešla Katovou uličkou, aby se dostala do města nenápadněji. Bert na ni čekal u zadního vchodu radnice, kde nebylo živáčka. Jakmile ji uviděl, vykročil jí naproti.

„Díky, že jsi přišla.“

Jitka se na něj podívala bokem.

„Ty dneska děkuješ nějak často.“

„Nevšímej si toho.“

„To bych si právě měla všimnout.“

Ve sklepě už na ni čekali i Myklóš s Filipem. Filip se narovnal, jakmile ji uviděl, a okamžitě udělal o krok víc dozadu, jako by jí tím chtěl nechat dost místa a sobě trochu klidu.

Jitka odložila plášť, přistoupila k tělu a rovnou se sklonila k práci. Byla soustředěná, přesná a klidná. Otočila mrtvému ruku, prohlédla nehty, dlaň, zápěstí, pak krk, tvář, hrudník pod košilí a bok.

Nikdo nemluvil. I Filip držel pusu.

Po chvíli se narovnala.

„Tohle nebyla nehoda.“

Bert zkřížil ruce na prsou.

„Vražda.“

„Ano.“

Myklóš se naklonil blíž.

„Jak?“

Jitka znovu vzala mrtvému ruku a ukázala jim ji.

„Podívejte se.“

Filip se neochotně přinutil podívat.

„No a?“

„Ruce,“ řekla Jitka. „Hebké. Bez mozolů. Nepracoval manuálně. Tohle není člověk, který by se pral s bednami nebo sudy. A přesto má pod nehty stopy vosku a inkoustu. Seděl u listin. To víme.“

Bert přikývl.

„A smrt?“

Jitka mu jemně pootočila hlavu ke straně.

„Tady. Pod čelistí. A tady v týlu. Někdo ho chytil zezadu nebo zblízka, stisk, pak rána. Rychlá, tichá práce. Žádný zápas. Buď útočníka znal, nebo neměl čas.“

Filip polkl.

„Takže ho někdo prostě…“

„Zabil,“ řekla Jitka klidně. „Ano.“

Myklóš si promnul čelist.

„Někdo, kdo nechtěl, aby ještě mluvil.“

„Přesně.“

Bert se zadíval na mrtvého o vteřinu déle.

„Takže přišli dřív než my.“

„Ano,“ řekla Jitka. „A věděli, co dělají.“

Filip se opřel o zeď.

„To je skvělý. To je úplně skvělý. Celý den běháme za lidma a oni je mezitím stihnou uklidit.“

„Aspoň víme, že jdeme správně,“ řekl Bert.

„To je hrozně útěšný.“

Jitka si otřela ruce do plátna a znovu se podívala na tělo.

„Jestli chcete víc, potřebovala bych čas a lepší světlo. Ale na to teď stejně nemáte podmínky.“

Myklóš přikývl.

„Tohle nám stačí.“

Filip se na něj podíval nevěřícně.

„Tobě stačí mrtvola, vražda a hebký ruce?“

„Na dnešek ano.“

Jitka k Filipovi obrátila oči.

„Na dnešek je to víc, než většina lidí dostane za celý život.“

„To mě fakt uklidnilo.“

Když bylo hotovo, Bert ji vyvedl ven. Chodba nad sklepením byla prázdná, u zadního východu ještě víc. Venku už byla tma a město kolem radnice znělo vzdáleněji, skoro jako by ani nepatřilo k tomu, co právě nechali za sebou.

Jitka si znovu přehodila plášť přes ramena.

„Ten muž zemřel rychle. To je jediné dobré, co o tom jde říct.“

Bert přikývl.

„I to je něco.“

„Ne moc.“

Na chvíli se na sebe jen dívali. Bert vypadal unaveněji než ráno, ale v očích měl pořád to samé soustředění. Jitka se pousmála o něco jemněji než obvykle.

„Dávej si pozor.“

„To samé ty.“

„Já jsem opatrná.“

„Ne dost.“

„Skoro bych řekla, že máš starost.“

„To se ti zdálo.“

„Jistě.“

Pak se naklonila blíž, lehce ho políbila na tvář a ustoupila, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Bert zůstal stát o vteřinu déle, než měl. V koutku úst mu cuklo a ramena narovnal skoro neznatelně, ale dost na to, aby si toho všimla.

„Tak přece jen.“

„Mlč.“

„To beru jako potvrzení.“

Bert se neubránil slabému úsměvu.

„Jdi už.“

„Ano, pane vyšetřovateli.“

Obrátila se a zmizela do tmy, směrem ke Katově uličce. Bert za ní ještě chvíli hleděl, pak si přejel rukou po tváři tam, kde ho políbila, jako by si chtěl ověřit, že se to opravdu stalo.

Když se vrátil dolů, Filip se na něj podíval až moc pozorně.

„Co.“

Filip nadzvedl obočí.

„Nic.“

„Lžeš.“

Myklóš se pousmál dřív, než vůbec promluvil.

„Pravda.“

Bert se zastavil u stolu.

„Jestli oba nezačnete mlčet, nechám vás hlídat mrtvolu do rána.“

Filip si odkašlal.

„To bych nerad.“

„Já taky,“ řekl Myklóš, ale v očích mu pořád zůstávalo pobavení.

Bert se podíval na tělo, pak na ně.

„Zítra jdeme po domě. A jestli budeme mít štěstí, najdeme tam někoho živého.“

Filip si promnul zátylek.

„Po dnešku bych skoro řekl, že radši ne.“

Tentokrát se neusmál nikdo.

Ráno přišlo moc brzo.

Ve sklepě pod radnicí byl pořád chlad a ticho, jen někde nahoře se ozývaly první kroky a vzdálené bouchání dveří. Filip spal opřený o zeď tak křivě, až to samo o sobě vypadalo bolestivě. Myklóš seděl na převrácené bedně, hlavu sklopenou, ale nespal úplně. Bert byl vzhůru už dávno. Stál kousek od stolu s mrtvým, ruce založené na prsou a výraz měl ještě horší než večer.

Myklóš zvedl hlavu první.

„Ty jsi spal vůbec?“

Bert po něm jen krátce střelil pohledem.

„Dost.“

Myklóš si odfrkl.

„To znamená ne.“

Filip sebou na zemi zavrtěl, zamžoural a chvíli vůbec nevěděl, kde je. Pak mu to došlo, podíval se na stůl, zkřivil obličej a hned se posadil rovněji.

„Tohle je příšernej způsob probuzení.“

„Měl ses narodit jinde,“ řekl Bert.

Filip si promnul oči, pak se zadíval na něj, zamrkal a koutky mu cukly.

„Počkej.“

Bert už to slyšel v tónu a nelíbilo se mu to.

„Ne.“

Filip se narovnal ještě víc.

„Asi ano.“

Myklóš po nich přejel pohledem a už se mu v očích objevilo pobavení.

„Co?“

Filip ukázal na Bertovu tvář.

„Nic. Jen že tady někdo vypadá, jako kdyby ho včera večer loučila milejší společnost než nás dva.“

Bert se ani nepohnul.

„Nezačínej.“

„Já nezačínám,“ řekl Filip nevinně. „Já jen pozoruju.“

Myklóš se pomalu zvedl z bedny, protáhl si záda a opřel se ramenem o zeď.

„Musím uznat, že Filip má tentokrát nečekaně bystrý postřeh.“

Bert se na něj otočil.

„Ty taky?“

„Co taky? Já jen říkám, že ses vracel nahoru nějak… méně nepříjemný než obvykle.“

Filip se rozchechtal.

„Přesně! To bylo ono. Já to večer nemohl pojmenovat.“

Bert si promnul čelo.

„Oba mlčte.“

„Takže to byla pusa?“ řekl Filip hned.

„Filipe.“

„No co? To je normální otázka. Já se jen snažím pochopit situaci.“

Myklóš se neudržel a uchechtl se.

„Ty se nesnažíš pochopit situaci. Ty se v ní chceš chvíli rochnit.“

„Taky,“ uznal Filip. „Ale hlavně mě zajímá, jestli to bylo na tvář, nebo…“

Bert po něm sjel pohledem tak chladným, až se Filip zarazil přesně na jednu vteřinu.

„Na tvář,“ řekl Bert suše.

Pak bylo ticho.

A pak se Filip rozesmál ještě víc.

„No tak to je nádherný.“

„Co je na tom nádhernýho?“ odsekl Bert.

„Ty! Ty jsi vážně odpověděl!“

Myklóš sklopil hlavu a smál se už úplně otevřeně.

„Tohle jsi mu neměl dávat. Teď to z něj nedostaneme celé dopoledne.“

„To už z vás nedostaneme celé dopoledne nic,“ zabručel Bert.

Filip si otřel oči.

„Počkej, takže Jitka, Strážci času, mrtvola ve sklepě a mezi tím ti flákne pusu na tvář. To je teda noc.“

„Tobě fakt chybí pud sebezáchovy,“ řekl Bert.

„Ne. Jen si to užívám, dokud mě nezabiješ.“

Myklóš se na něj podíval bokem.

„To by tě musel zabít i mě, protože já se teď budu smát ještě hodně dlouho.“

Bert se odlepil od stolu a došel k nim blíž.

„Tak si to oba užijte, dokud máte všechny zuby.“

Filip nadzvedl obočí.

„No vidíš. A zase jsi protivnej. Takže je všechno při starým.“

„Bohužel,“ řekl Myklóš.

Filip se podíval z jednoho na druhého a pak si s teatrálním povzdechem přejel rukou po vlasech.

„Škoda. Už jsem myslel, že z tebe bude člověk.“

„To sis myslel špatně.“

„A usmál ses aspoň?“

Bert se zastavil.

„Cože.“

„No po tý puse.“

Myklóš se opřel o bednu a znovu se uchechtl.

„Tohle už je moc i na mě.“

Filip se ale nenechal zarazit.

„Já bych se třeba usmál. Kdyby mě někdo políbil po dni s mrtvolou, asi bych se taky usmál. To je skoro léčebný.“

Bert se na něj zadíval dlouho; tvář mu neprozradila nic.

„Filipe.“

„No?“

„Jdi si umejt obličej.“

„Proč?“

„Protože mluvíš.“

Myklóš si odkašlal a zkusil nasadit vážnější tón, ale koutky mu pořád cukaly.

„Dobře. Dost. Ještě chvíli a začne být uražený.“

„Já nejsem uražený,“ řekl Bert.

Filip s Myklóšem se na sebe podívali.

„Jistě,“ řekli oba skoro současně.

To už Bert jen zavřel oči a pomalu vydechl nosem.

„Jestli s tím nezačnete sami přestávat, vezmu vás dneska oba s sebou úplně všude a ani na minutu vás nenechám samotné.“

Filip zvedl hlavu.

„To už děláš normálně.“

„Ano. Ale dneska bych si to mohl začít užívat.“

Myklóš konečně přestal smát nahlas, i když v očích mu to zůstalo.

„Dobře. Končíme.“

Filip si povzdechl.

„Dobře. Ale jen protože chci žít.“

Bert se otočil ke dveřím.

„To je poprvé, co jsi dneska řekl něco rozumného.“

„A stejně mě to mrzí.“

Vyšli ze sklepení do ranního chladu. Nad Prešpurkem už bylo světlo, ale město ještě nebylo úplně vzhůru. Dvůr za radnicí zíval prázdnotou a někde v dálce zakokrhal kohout, jako by tím chtěl dodat celé situaci ještě větší absurditu.

Filip šel vedle Myklóše a ještě jednou se k němu naklonil.

„Stejně to bylo hezký.“

„Co.“

„Jak ztuhl. Když jsem to řekl.“

Myklóš se pousmál.

„Bylo.“

Bert se ani neotočil.

„Slyším vás.“

„To je škoda,“ řekl Filip.

„Pro tebe ano.“

A tak šli dál, jeden rozladěný, jeden pobavený a jeden až příliš spokojený s tím, že má konečně něco, čím může Berta aspoň na chvíli vytáčet. Jenže pod tím vším pořád ležela mrtvola ve sklepě, dům u Dolní brány a všechny ty stopy, které se přes noc samy nevyřešily. A to jim připomněl Bert hned, jak došli ke koním.

„Tak dost srandy. Dneska se vracíme do toho domu.“

Filip se podíval na Myklóše a pak na něj.

„A Jitka tam bude taky?“

Bert po něm stočil oči.

„Nasednout.“

„Takže nevíš.“

„Filipe.“

„Dobře.“

Tentokrát už se usmál i Myklóš. Jen krátce. Pak všichni tři nasedli a vyjeli zpátky do města.

Jeli mlčky déle, než bylo u nich zvykem. Filip sice ještě dvakrát otevřel pusu, ale pokaždé ji zase zavřel, protože Bertův výraz sliboval, že dneska by z toho nevytěžil nic než bídu. Myklóš jel mezi nimi a očima přejížděl ulice, okna i lidi, kteří se na ně dívali jen o zlomek vteřiny déle, než bylo běžné.

Když dojeli k domu u Dolní brány, ulice už byla živější než včera večer, ale ne o moc příjemnější. U vody to táhlo rybinou, blátem a kouřem z vlhkého dřeva. Dům vypadal zvenku pořád stejně obyčejně, a právě to Bertovi vadilo nejvíc.

Sesedli. Bert šel první. Dveře byly tentokrát zavřené.

„Aspoň něco.“

„Já bych byl radši, kdyby byly otevřený a uvnitř nikdo nebyl mrtvej,“ zamumlal Filip.

„To bys chtěl moc,“ řekl Myklóš.

Bert zkusil kliku. Zamčeno.

„Dobře.“

„Dobře?“ ozval se Filip hned. „Zase dobře?“

„Ano.“

„Začínám to slovo nenávidět.“

Bert ustoupil o krok, rozhlédl se po ulici a pak kývl k úzké uličce po straně domu.

„Zadní vchod.“

Obešli dům. Ve dvoře bylo prázdno, jen starý sud, hromada dřeva a kočka, která je pozorovala z okenní římsy jako někoho, kdo sem nepatří. Zadní dveře už tak pečlivé nebyly. Kdosi je zavřel narychlo a zámek nedosedl úplně.

Myklóš položil prsty na hranu.

„Tudy někdo šel po nás.“

„Jak to víš?“ zeptal se Filip.

Myklóš ukázal na dřevo u kliky.

„Nový škrábanec. A bláto dole je čerstvé.“

Filip se sklonil.

„To bych si nevšiml.“

„To jsme rádi,“ řekl Bert.

Vlezli dovnitř. Tentokrát už šli pomaleji. Dům byl přes den ještě podivnější než večer. Nebyl mrtvý, jen prázdný, a to prázdno v sobě mělo spěch. V hlavní místnosti chyběly dvě židle, jedna zásuvka byla vytažená úplně a v rohu ležela rozbitá karafa, kterou včera neviděli.

Filip se zastavil.

„To tu v noci někdo uklízel, nebo raboval?“

„Hledal,“ řekl Bert.

„Ještě lepší.“

Vyšli do pracovny. Byla čistší než včera. A tím podezřelejší. Někdo očividně prošel stůl znovu, sebral i to, co předtím nechal, a zkusil zahladit stopy, jenže ne dost dobře. Myklóš došel k oknu a ukázal na parapet.

„Tady.“

Na dřevě zůstal malý kousek vosku.

Bert si ho vzal mezi prsty.

„Černý.“

Filip se naklonil blíž.

„Takže další pečeť?“

„Nebo stejná,“ řekl Myklóš.

Bert se otočil ke stolu a klekl si k jeho noze. Chvíli nic neříkal, pak sáhl pod spodní hranu desky a vytáhl úzký složený papír, zastrčený tak hluboko, že ho někdo ve spěchu přehlédl.

Filip se rozzářil.

„No konečně.“

„Ještě nevíš, co v tom je,“ řekl Bert.

„Ale aspoň je to něco.“

Bert papír rozložil. Byl to jen útržek, spíš kus většího listu než zpráva. Dva řádky, část jména a dole zbytek značky, kterou už viděli večer.

Myklóš četl přes jeho rameno.

„…po západu. Dům připraven. K…“

Filip přimhouřil oči.

„Kelemen?“

„Může být,“ řekl Bert.

„To je hrozně uklidňující.“

Bert otočil útržek ke světlu.

„Ne. Tohle je lepší.“

„Co?“

„Inkoust. Tmavší než ten včera. Tenhle list je novější.“

Myklóš přikývl.

„Takže sem přišli znovu. Po Bedeghovi.“

Filip si promnul zátylek.

„To je pořád lepší a lepší.“

Prošli ještě horní patro. V prvním pokoji nic, ve druhém skoro nic, ve třetím našel Filip pod postelí měkký kožený váček. Vítězoslavně ho vytáhl, rozvázal a pak se zatvářil zklamaně.

„Mince.“

Myklóš po něm střelil pohledem.

„A to je málo?“

„Na to, jak slavnostně jsem to vytáhl, ano.“

Bert mu váček vzal. Bylo v něm jen pár drobných a malá destička s vyrytým číslem.

„Tohle není měna.“

„Tak co to je?“ zeptal se Filip.

„Značka do skladu,“ řekl Myklóš. „Nebo do přístavu.“

Bert přikývl.

„Přístav.“

Filip si odfrkl.

„Takže stejně skončíme tam.“

„Ano,“ řekl Bert.

„Já to věděl.“

Když vyšli zase ven, slunce už stálo výš a ulice byla hlučnější. Bert se zastavil ještě na schodu a otočil se k domu.

„Vrátili se sem kvůli něčemu.“

„A nenašli to?“ řekl Filip.

Bert vytáhl útržek papíru.

„Nebo tohle ztratili.“

Myklóš se podíval směrem k vodě.

„Tak přístav.“

„Ano.“

„A jestli tam bude Kelemen?“ zeptal se Filip.

Bert nasedl.

„Tak dneska konečně přestaneš mluvit a začneš dávat pozor.“

Filip se vyšvihl do sedla.

„To se může stát i bez Kelemena.“

„Ne,“ řekli Bert i Myklóš skoro současně.

Filip se ušklíbl.

„Vy jste proti mně normálně spojenectví.“

„To už dávno,“ řekl Myklóš.

Sjely dolů k přístavu. Tady už Prešpurk vypadal úplně jinak než u radnice. Méně pánů, víc špíny, víc křiku, víc pachů, které nikdo nechtěl pojmenovávat. Lodě u břehu, provazy, sudy, bedny, chlapi s vyhrnutými rukávy a pár kluků, co se motali všude, kam neměli.

Bert sesedl a vedl koně za uzdu.

„Nejdřív se zeptáme.“

Filip se rozhlédl.

„A kdo bude mluvit?“

„Ne ty,“ řekl Bert.

„To už jsem čekal.“

Myklóš kývl k malému přístřešku, kde seděl starý hlídač s miskou polévky a tváří, která už viděla všechno a nic z toho ji netěšilo.

Bert k němu došel.

„Hledáme vozku. Tamás Kelemen.“

Stařec zvedl oči.

„Já hledám klid. Nikdo z nás dneska nedostane, co chce.“

Filip se uchechtl.

„Toho mám rád.“

Bert vytáhl minci a položil ji na sud vedle hlídače.

„Tak zkusíme štěstí.“

Stařec pohlédl na minci, pak na Berta.

„Kulhá trochu?“

„Ano.“

„Pak tu byl.“

To už zpozorněli všichni tři.

„Kdy?“ zeptal se Myklóš.

„V noci. Ne dlouho. Převzal bednu.“

„Jakou bednu?“ řekl Bert.

„To já nevím. Zavřenou. Ne velkou. Těžkou asi nebyla.“

Filip se opřel o sloup přístřešku.

„Takže ne truhla od pokladníka.“

„Možná ne,“ řekl Bert.

Stařec se podrbal ve vousech.

„Nebyl sám.“

Myklóš k němu otočil hlavu.

„Kolik jich bylo?“

„Dva. Ten druhej měl jizvu na bradě.“

Bertova čelist ztvrdla.

„Kam jeli?“

Stařec ukázal lžící po proudu řeky, pak doprava ke zvedající se části města.

„Nejeli. Šli. Nahoru k hradbám.“

„Kterou ulicí?“ zeptal se Bert.

„Tou úzkou kolem starýho mlýna.“

Filip se zamračil.

„Takže dům, sklad, přístav a teď mlýn. To je hezký. Mně už chybí jen klášter a budeme mít komplet.“

Stařec si ho změřil.

„Klášter ne. Ale jeden starý dvůr tam je.“

To ticho po té větě bylo krátké, ale hutné.

Bert vzal minci, přidal druhou a obě nechal na sudu.

„Kde přesně?“

Stařec ukázal dvěma prsty.

„Přejdete kolem mlýna. Pak první průchod doleva. Dvůr s prázdnou studnou. Jestli tam jdete, tak jděte rychle. A neotáčejte se moc.“

Filip nadzvedl obočí.

„Úplná nádhera.“

„Tobě zní skvěle i polívka,“ řekl Bert.

Stařec zvedl misku.

„V tomhle má pravdu.“

Filip se na něj podíval a pak na Berta.

„Tak vidíš. Aspoň někdo.“

Bert už byl v sedle.

„Jedeme.“

Vyrazili od vody nahoru, kolem starého mlýna, kde se kolo líně točilo ve špinavé vodě, a pak do užší ulice, kde se hluk přístavu začal ztrácet. Filip tentokrát nemluvil vůbec. Ne proto, že by nechtěl. Jen cítil, že se něco blíží. A vedle Berta, který jel až příliš rovně a tiše, to cítil ještě víc.

Když dojeli k průchodu, který jim hlídač popsal, Bert zastavil.

Za ním byl dvůr. Opravdu se studnou. A u zdi stál vůz.

Na kozlíku nikdo. Koně uvázaní. A na bočnici vyrytá značka, kterou už dneska viděli v knize skladu.

T. K.

Dům u dvora byl odemčený. Prošli dovnitř a vystoupali po schodech. V horním patře byly tři dveře. První pootevřené, druhé zavřené, třetí na konci chodby jen přivřené.

Bert kývl k prvním dveřím, ale nic se za nimi neozvalo. Stejné ticho čekalo u druhých. Když došli ke třetím, zaslechli za nimi něco jako zadržený dech.

Filip sevřel jílec tak pevně, až ho rozbolela dlaň.

Bert dveře otevřel prudce.

V rohu místnosti se krčila žena. Mladá, špinavá od prachu, s roztrženým rukávem a očima tak vytřeštěnýma strachem, že vypadaly větší než celý obličej. Jakmile je uviděla, prudce ucukla ke zdi a přitiskla si ruku na ústa, aby nevykřikla.

Filip zamrkal.

„To jsem nečekal.“

„Nikdo se tě neptal,“ řekl Bert, ale hlas měl tišší než před chvílí.

Myklóš udělal krok dopředu a pomalu zvedl prázdnou dlaň.

„Klid. Neublížíme vám.“

Žena znehybněla a hleděla na něj. Pak oči přeskočily k Bertovi, ke kordu, zpátky k Myklóšovi.

„Kdo jste?“

Bert neodpověděl hned.

„Lidé, kteří hledají Kelemena.“

To s ní trhlo.

Filip si toho všiml první.

„Takže ho zná.“

„Ano,“ řekla tichounce, skoro proti své vůli.

Myklóš sklopil ruku.

„Kde je?“

Žena zavrtěla hlavou.

„Nevím.“

Bert si ji chvíli měřil.

„Lžete?“

„Ne.“

Filip se neudržel.

„To dneska říká každej.“

Žena po něm střelila pohledem, ve kterém bylo víc vyčerpání než vzteku.

„Já nelžu.“

Myklóš si toho tónu všiml.

„Kdo jste?“

Chvíli mlčela, pak si pomalu odtáhla ruku od úst.

„Ilona.“

Bert s Myklóšem se na sebe podívali. Ne dlouho, jen dost na to, aby si Filip všiml, že to jméno s nimi tentokrát neudělalo nic zvláštního.

„Ilona jak?“ zeptal se Bert.

„Jen Ilona.“

„To nestačí.“

„Na víc nemám důvod.“

Filip vykulil oči.

„Tak ta má jazyk.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Mlč.“

Ilona se přitáhla ještě blíž ke zdi.

„Jestli jste od něj, tak mě tu nenechávejte.“

„Od koho?“ řekl Myklóš.

„Od Kelemena. Nebo od toho druhého.“

„Od kulhavého?“ zeptal se Bert.

Ilona zavřela oči, jen na chvíli.

„Ano.“

To už bylo víc než dost.

Myklóš si klekl o kus níž, aby nebyl nad ní.

„My nejsme od nich.“

„To může říct každý.“

„To je pravda,“ připustil.

Filip si odkašlal.

„Hele, kdybychom byli od nich, tak se tu s tebou asi nebavíme takhle dlouho.“

Bert se na něj otočil, ale tentokrát ho nezarazil. Ilona si Filipa chvíli prohlížela a poprvé v očích neměla jen strach. Byla v tom i nejistota, jestli mu věřit právě proto, že zní tak mladě a nepatřičně.

„Co chcete?“

„Pravdu,“ řekl Bert.

„Tu nemám celou.“

„Tak tu část, kterou máte.“

Ilona polkla.

„Přišli sem v noci. Ten kulhavý přivedl Bedegha. Hádali se. O listiny. O nějaký dům. O to, co už mělo dávno odjet.“

Vyvedli Ilonu z domu a zahnuli hned do užší uličky, aby je z Dolní brány neviděl nikdo zbytečný. Myklóš šel po jejím boku, Bert o pár kroků vpředu a Filip se držel vzadu, tentokrát opravdu koukal kolem sebe a držel jazyk za zuby. Jenže to vydrželo sotva do prvního rohu.

„Kam přesně s ní?“

„Za Jitkou,“ řekl Bert.

„To vím taky. Myslel jsem kudy.“

„Tak, aby nás nikdo neviděl.“

„To je zas výbornej plán.“

Ilona se držela statečně, ale byla bledá a šla čím dál hůř. Bert si toho všiml první.

„Zastav.“

Myklóš ji hned chytil pod loktem.

„Co je?“

„Nemůže takhle běžet přes půl města.“

Ilona zavrtěla hlavou.

„Můžu.“

„Nemůžeš,“ řekl Bert.

Filip se na ni podíval a tentokrát v tom nebyla ani drzost, ani poťouchlost.

„On má výjimečně pravdu.“

To nestačili dořešit. Z ulice za nimi se ozvaly hlasy. Dva muži, možná tři. Ne dost blízko, aby je už viděli, ale dost, aby věděli, že tudy někdo jde a že se dívá.

Bert se ani neohlédl.

„Do dvora.“

Vsunuli se do prvního otevřeného průjezdu. Byl úzký, plný dřeva, starých sudů a rozvěšeného prádla. Někde vzadu kdákaly slepice a z jedněch dveří šel pach cibule a horké vody. Bert přitiskl Ilonu ke zdi za dvě pověšené plachty, Myklóš si stoupl před ni a Filip se přikrčil vedle sudu tak nešikovně, až do něj ťukl kolenem.

Soudkem to zadunělo.

Bert po něm střelil pohledem.

„Výborně.“

Filip sykl.

„To nebylo schválně.“

Hlasy venku zesílily.

„Děláte ze mě pitomce, říkám, že sem někdo zahnul.“

„A já ti říkám, že tady jsou jen dvory a smrad.“

Bert položil ruku na jílec, ale nehnul se. Myklóš se přes okraj plachty podíval ven a hned se stáhl zpátky.

„Dva. Jeden z nich je ten s červeným šátkem.“

Ilona sebou nepatrně trhla.

„Toho znám.“

„Ticho,“ řekl Bert.

Muži se zastavili přímo před průjezdem. Jeden vešel dovnitř o krok, rozhlédl se a právě v tu chvíli Filip udělal něco, co by nikdo z nich nečekal. Popadl ze šňůry dlouhou ženskou sukni a starý šátek, vrazil je Iloně do rukou a šeptl:

„Přikrej se tím.“

Pak před ni prostě stoupl, narovnal se tak dospěle, jak jen uměl, a když muž udělal další krok do dvora, Filip se na něj rozhořčeně obořil:

„No dovolte!“

Chlap zarazil.

„Cože?“

Filip ukázal na plachty za sebou s pobouřením člověka, kterému někdo právě vlezl do ložnice.

„Vy nevidíte, že je jí špatně?“

Muž zamrkal.

„Komu?“

Filip se pohoršeně nadechl.

„Mý sestřenici. Co myslíte?“

Myklóš na něj zíral. Bert taky. Ilona jen tiskla šátek k ústům a snažila se pochopit, co se právě děje.

„Má zimnici, motá se jí hlava a teta říkala, že nesmí na vzduch. A vy sem vlezete jak do stáje.“

Muž ustoupil o půl kroku. Druhý zůstal ve dveřích.

„Jaká teta?“

„No naše,“ vyjel Filip hned, jako by byla chyba už jen se ptát. „Vy se vyptáváte na rodinu nemocný holky? To jste co za lidi?“

Ten s červeným šátkem se zamračil.

„My hledáme—“

„Tak hledejte jinde,“ řekl Filip, „protože jestli ji vylekáte a začne zase zvracet, tak si ji pak umyjte sám.“

V dvoře bylo najednou tak ticho, až Bert slyšel vlastní dech. A pak se to stalo.

Bert se krátce, úplně nečekaně, zasmál.

Nahlas se nerozesmál; jen krátce vydechl nosem a koutky mu cukly tak zřetelně, že se Myklóš po něm okamžitě otočil. Ilona taky. A Filip, který byl zrovna uprostřed svého výstupu, ztuhl a podíval se na něj, jako by se mu právě sesunula zeď.

Myklóš zamrkal.

„Ty ses…“

Bert ten výraz hned zase srovnal.

„Mlč.“

Filip na něj zíral ještě o vteřinu déle.

„Ty ses normálně zasmál.“

„Ne.“

„Ano.“

„Ne.“

Myklóš pořád vypadal, že si není jistý, jestli to skutečně slyšel.

„To bylo divné.“

„Bylo,“ řekl Filip nevinně, „ale mě to teď těší víc, než by mělo.“

Muž ve dveřích mezitím znejistěl úplně.

„Co jí vlastně je?“

Filip se na něj otočil s takovou urážkou v očích, že by mu ji mohl závidět i biskup.

„To se nepozná?“

„Ne.“

Filip si odfrkl.

„Tak to buďte rád.“

A právě to zabralo. Muž udělal další krok zpátky.

„Jdeme.“

Ten s červeným šátkem se ještě chtěl podívat hlouběji do dvora, ale z domu naproti se v tu chvíli vyřítila stará ženská s neckami a začala po nich řvát, co jí lezou do dvora a plaší slepice. Jeden kohout se rozhodl podpořit ji tak zuřivě, že se rozletěl přímo po nohou toho druhého. Muži zakleli, ustoupili a během pár vteřin byli pryč.

Jakmile jejich kroky zmizely, v dvoře zůstalo jen kdákání, pára z kuchyně a čtveřice lidí, kteří si na okamžik nebyli jistí, co se právě povedlo.

Ilona pomalu spustila šátek.

„To… fungovalo?“

Filip se narovnal, zjevně na sebe pyšný.

„No vidíš.“

Myklóš se opřel o sud a potřásl hlavou.

„Já nevím, co bylo horší. Jestli ten nápad, nebo to, že zabral.“

„Říkal jsem, že jsem užitečnej.“

Bert si promnul kořen nosu, ale v očích mu pořád zůstával zbytek pobavení, které tam u něj působilo skoro nepatřičně.

„Tys jí dal sukni.“

„Dobře.“

„A udělal z ní sestřenici.“

„Dobře.“

„A přidal zvracení.“

„To už přišlo samo.“

Myklóš se na něj podíval a pak na Berta.

„Já mu to nerad říkám, ale zachránil nám krk.“

Filip nadzvedl obočí.

„Nerad? To jsi mohl vynechat.“

Bert se podíval na Ilonu.

„Můžeš jít?“

Tentokrát přikývla rychleji.

„Ano.“

„Dobře,“ řekl Bert. „Tak už nic nevymýšlej a pojď.“

Filip si neodpustil:

„Takže ten plán byl vlastně dobrej.“

Bert po něm sjel pohledem.

„Byl příšernej. Jen měl omylem úspěch.“

„To pořád beru.“

Myklóš se znovu ušklíbl.

„A já pořád nevím, jestli mě víc děsí ti dva venku, nebo to, že ses fakt zasmál.“

Bert už vykročil ke dveřím.

„To se vám oběma zdálo.“

„Nezdálo,“ řekli Filip i Myklóš skoro současně.

Tentokrát už se Bert neohlédl, ale Filipovi neuniklo, že má krok o něco lehčí než před chvílí.

Vyšli z dvora a tentokrát už se drželi menších uliček, kde nebylo tolik lidí. Ilona šla mezi nimi, zabalená v cizím šátku a s příliš velkou sukní přehozenou přes ramena jako plášť. Vypadalo to tak absurdně, že by se tomu za jiných okolností smál i on sám. Teď byl ale rád, že to aspoň na chvíli fungovalo.

Když se konečně přiblížili k části města, odkud už to nebylo daleko k nevěstinci, zpomalili. Myklóš zkontroloval ulici, Bert dveře průjezdu a Filip se otočil za sebe.

„Myslím, že jsme je setřásli.“

„Nemysli,“ řekl Bert. „Koukej.“

„To dělám.“

„Výjimečně.“

Ilona se poprvé slabě pousmála. Bylo to sotva znát, ale všimli si toho všichni tři. Filip na ni mrkl, jako by to bylo úplně normální. Bert to nekomentoval. Myklóš ano.

„Tak to je novinka. Už se smějou i svědci.“

„To je tím, že s náma tráví moc času,“ řekl Filip.

„To je spíš nemoc,“ utrousil Bert.

Do nevěstince nakonec dorazili bez dalšího střetu. Když jim otevřela Dorla, stačil jí jediný pohled na Ilonu, na cizí šátek a na Bertův výraz, aby neřekla ani slovo a jen ustoupila stranou.

Uvnitř bylo teplo a hluk sálu se držel dál, než Filip čekal. Jitka přišla téměř hned, sotva je zahlédla.

„Kdo je to?“

Myklóš postrčil Ilonu jemně dopředu.

„Svědek.“

Jitčin pohled ztvrdl.

„A kdo vás viděl?“

„Dva muži,“ řekl Bert. „Jednoho známe od vidění. Filip je zahnal.“

Jitka se podívala na Filipa.

„Jak?“

Filip pokrčil rameny, úplně nevinně.

„Udělal jsem z ní sestřenici.“

Ticho.

Pak se Jitka podívala na Bertovu tvář, kde se mihl ten nejkratší stín čehosi, co vypadalo nebezpečně blízko úsměvu.

„Aha,“ řekla pomalu. „Takže už chápu, proč se tváříš tak divně.“

Myklóš se neudržel.

„On se totiž zasmál.“

Jitka zvedla obočí.

„On?“

Filip okamžitě horlivě přikývl.

„Normálně. Fakt. Já to slyšel.“

Bert zavřel oči.

„Dost.“

Jitka se na něj podívala tak pobaveně, že to bylo skoro horší než Filipovo dobírání.

„Tak to si nechám vyprávět později.“

„Necháš si to nevyprávět,“ řekl Bert.

„To určitě.“

Pak už zvážněla, vzala Ilonu za ruku a odvedla ji dál od dveří.

„Teď pojď se mnou. Nejdřív teplo, voda a něco k jídlu. Pak budeš mluvit.“

Ilona se ještě ohlédla přes rameno. Po všech těch hodinách už vypadala spíš vyčerpaně než vyděšeně.

Bert jí jen krátce kývl.

„Jsi v bezpečí.“

Tentokrát tomu uvěřila.

Když s Jitkou zmizela ve vedlejší chodbě, zůstali stát v síni jen oni tři. Filip se opřel o stěnu a vydechl.

„Dobře. O vlásek.“

„Ano,“ řekl Bert.

„A dost.“

„Ano.“

Filip si odfrkl.

„Ty se dneska asi už jinak vyjadřovat nebudeš.“

Myklóš se pousmál.

„Nebude. Ale aspoň už víme, že se umí smát.“

Bert se otočil ke dveřím.

„Ještě slovo.“

Filip zvedl ruce.

„Dobře, dobře.“

Jenže stejně se podíval na Myklóše, pak zpátky na Berta a naprosto nevinně dodal:

„Stejně to stálo za to.“

A i když se Bert tentokrát už nezasmál, koutkem mu to znovu nepatrně cuklo. Myklóš si toho všiml hned a zůstal na něj chvíli hledět skoro stejně nechápavě jako prve.

„Tohle bude dlouhej večer,“ zamumlal.

A v tom měl naprostou pravdu.

Dlouhý večer začal hned, jak za Jitkou a Ilonou zapadly dveře. V síni bylo pořád teplo, z hlavní místnosti sem doléhal tlumený smích a cinkání pohárů, ale na ně to působilo skoro cize. Bert se opřel dlaní o stůl a chvíli jen mlčel. Filip se na něj díval tak nápadně, až to nešlo přehlédnout.

„Jestli na mě budeš ještě chvíli takhle civět, pošlu tě ven hlídat dvůr.“

„Já necivím.“

„Civíš.“

„Já jen přemýšlím.“

Myklóš se pousmál.

„Teď je to ještě podezřelejší než obvykle.“

Filip si odfrkl.

„No dobře. Jen mě zajímá, jak dlouho budeš dělat, že nic.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Celou noc, jestli bude třeba.“

Myklóš se opřel bokem o stěnu a založil si ruce na prsou.

„Filipe, nech toho.“

Filip se k němu otočil.

„Ty mu to taky nevěříš.“

„Nevěřím. Jen si víc vážím vlastního života.“

Bert po nich střelil pohledem, ale než stihl cokoliv říct, dveře vedlejší chodby se otevřely a vyšla Jitka. Sama. V očích už neměla pobavení, jen soustředění.

„Usnula. Sotva do ní spadlo trochu vývaru a teplé vody.“

Bert se hned narovnal.

„Mluvila?“

„Dost. Ne všechno. Ale dost.“

Filip si stáhl židli a posadil se obráceně na ni.

„Takže?“

Jitka přešla ke stolu a opřela se o něj oběma dlaněmi.

„Ilona není náhoda. Drželi ji v tom domě dva dny. Původně ji chtěli převézt dál. Neví kam, jen slyšela Budín a pak ještě něco o cestě po vodě. Kelemen tam byl víckrát, ne jen jednou. A ten kulhavý muž mu poroučí.“

Myklóš lehce přikývl.

„To už jsme čekali.“

„Ano,“ řekl Filip. „Jen jsem doufal, že to není pravda.“

Jitka se na něj podívala.

„To bys tady byl špatně.“

Filip pokrčil rameny.

„To mi dneska říká hodně lidí.“

Bert se ani nepohnul.

„Dál.“

Jitka chvíli hledala správná slova.

„Ten kulhavý se u Ilony neukázal poprvé v tom domě. Viděla ho už dřív. Tady v Prešpurku. Chodíval k jednomu starému dvoru za mlýnem a jednou přišel i sem. Ne dovnitř. Jen se ptal.“

To už zaujalo všechny tři.

„Na co?“ zeptal se Myklóš.

„Na dívku s tmavými vlasy. Podle popisu to nebyla Ilona. Spíš jiná. Mladší.“

Bert pomalu zvedl oči.

„A?“

„A Dorla mu zalhala do očí, že tu nikdo takový není.“

Filip nadzvedl obočí.

„Tak proto je tak protivná.“

„Ne,“ řekla Jitka. „Ta je protivná pořád. Jen se to občas hodí.“

Myklóš se nepatrně pousmál.

„Přesně.“

Jitka pak vytáhla z kapsy malý složený cár papíru.

„Tohle měla Ilona zašité v rukávu. Nevěděla, co na tom je. Jen si to vzala ze stolu, když se hádali.“

Podala to Bertovi. Ten cár otevřel opatrně. Byly na něm jen dva řádky a dole půlka značky, kterou už viděli na listinách.

„To je ono,“ řekl tiše.

Myklóš si stoupl vedle něj.

„Co tam je?“

Bert četl očima, ne nahlas. Pak papír podal jemu.

Myklóš přimhouřil oči.

„Před západem převést. Druhý dům má být připravený.“

Filip se okamžitě narovnal.

„Druhý dům? Kolik těch baráků jako mají?“

„Dost,“ řekl Bert.

Jitka ukázala na spodní roh cárku.

„Tohle Ilona poznala. Prý to viděla už jednou na dveřích sklepa u mlýna.“

Na chvíli bylo ticho.

„Takže mlýn,“ řekl Myklóš.

„Zase mlýn,“ zamumlal Filip.

Bert položil papír na stůl.

„Ne ráno. Teď.“

Jitka zavrtěla hlavou.

„Ne. Teď tam půjdeš unavený, naslepo a s jedním klukem, co má žaludek pořád ještě v krku.“

Filip se zamračil.

„Díky.“

„Není zač.“

Bert se na ni podíval déle.

„Čas?“

„Hodina sem, hodina tam. Jestli tam ještě někdo je, ráno ti neuteknou všichni. A jestli už tam nikdo není, po tmě najdeš leda díru a rozbiješ si hlavu.“

Myklóš přikývl.

„Má pravdu.“

To Bert slyšel nerad. Bylo to na něm vidět.

„Nesnáším čekání.“

„Já vím,“ řekla Jitka klidně. „Ale někdy se tím zachrání víc než spěchem.“

Filip se podíval z jednoho na druhého a pak úplně vážně pronesl:

„Já bych teda byl taky pro spaní. Jen to říkám odborně.“

Myklóš se uchechtl.

„To nebyl odborný názor. To byl Filip.“

„A co? Filip bývá občas moudrej.“

Bert se na něj podíval.

„Ne často.“

„Ale občas.“

Jitka si povzdechla a opřela bok o stůl.

„Dobře. Uděláme to takhle. Ilona zůstane tady. Dorla si ji vezme k sobě. Nikdo kromě nás čtyř nebude vědět, že je tu. Vy se vrátíte na radnici a vyspíte se aspoň pár hodin. Za svítání půjdete k mlýnu.“

„My čtyři?“ řekl Filip.

Jitka na něj pohlédla.

„Ano. Ty taky.“

„To jsem rád, že mě počítáš.“

„Nepočítat tě nejde. Jsi slyšet, i když mlčíš.“

Myklóš se rozesmál, Bert jen vydechl nosem. Filip zvedl prst, jako by se chtěl bránit, ale pak to vzdal.

„Dobře. To bylo docela dobrý.“

„To si nech na zítra,“ řekl Bert.

Jenže tím to neskončilo. Dorla v tu chvíli otevřela dveře od chodby, nakoukla dovnitř a suše prohodila:

„Ta holka usnula. A jestli ten mladý bude ještě chvíli mlet, usne taky. Násilím.“

Filip na ni zůstal zírat.

„Vy máte radost, když mě urážíte, viďte.“

„Ano,“ řekla Dorla a zase zmizela.

Myklóš si promnul tvář, aby nebylo vidět, jak se baví.

„Tebe si tu teda našli rychle.“

Filip si odfrkl.

„To je samá láska.“

Bert se narovnal.

„Tak dost. Na radnici. Teď.“

„A ty?“ zeptal se Myklóš.

„Hned přijdu.“

Myklóš se na něj podíval, pak na Jitku a v očích se mu mihl ten tichý pobavený stín, který si schovával pro chvíle, kdy nechtěl Filipa podporovat moc nahlas.

„Dobře. Filipe.“

„Co.“

„Jdeme.“

„Dobře.“

Filip sjel pohledem z Jitky na Berta a zase zpátky.

„Já nic neříkám.“

„To je poprvé za celej den,“ utrousil Bert.

Když odešli, v síni zůstalo na chvíli ticho. Z hlavní místnosti sem pořád doléhal hluk, ale teď byl vzdálenější, jako by byl za dvěma zdmi a jedním jiným světem. Jitka se opřela o hranu stolu a chvíli si ho jen prohlížela.

„Tak co.“

Bert založil ruce na prsou.

„Co co.“

„Vypadáš, jako bys chtěl něco říct a zároveň si to zakazoval.“

„Možná.“

„To je nebezpečný stav.“

„Na tobě?“

„Na tobě.“

Chvíli se na sebe jen dívali.

„Proč jsi mi dala tu pusu na tvář?“ zeptal se nakonec.

Jitka ani nemrkla.

„To tě trápí?“

„Ptal jsem se.“

„Já vím. Jen mě zajímalo, jestli tě to trápí.“

Bert po ní sjel pohledem a neodpověděl hned.

„Nejsi hloupá.“

„To je od tebe skoro vyznání.“

„To není.“

„Škoda.“

Pousmála se, ale nijak výsměšně. Spíš jako by přesně věděla, že ho tím drží o krok blíž, než by mu bylo příjemné.

„Tak proč?“ zopakoval.

Jitka pokrčila jedním ramenem.

„Protože jsi vypadal, jako bys to potřeboval.“

„To víš od pohledu?“

„Občas.“

„To je nepříjemný dar.“

„A užitečný.“

Bert se opřel dlaněmi o stůl a sklonil hlavu jen o kousek.

„Tys taky z budoucnosti.“

Znělo to spíš jako ověření něčeho, co už věděl.

Jitka se na něj zadívala pozorněji.

„Ano.“

„Odkud?“

„Z Bratislavy.“

Bert nepatrně přimhouřil oči.

„Takže odsud.“

„O pár století později, ale ano. A ty ne.“

„Ne.“

„To už jsem si všimla.“

„Švédsko,“ řekl. „Odtud jsem.“

Jitka zvedla obočí.

„To vysvětluje hodně.“

„Co třeba.“

„Třeba proč se tváříš, jako bys každé slovo platil zvlášť.“

Bertovi v koutku úst cuklo.

„A co ještě.“

„Třeba proč zníš, jako by ses pral i se vzduchem.“

Teď už se ušklíbl zřetelněji.

„Skoro jako stížnost.“

„To je pozorování.“

Na chvíli se odmlčela a pak se opřela pohodlněji.

„A co jsi dělal ve Švédsku, než ses zatoulal sem?“

„Žil.“

„To je zase krásně vyčerpávající odpověď.“

„Neříkala jsi, že jsem drahej na slova?“

„Říkala. A pořád platí.“

Bert se podíval ke dveřím, pak zpátky na ni.

„Mám tam přítele.“

Jitka lehce naklonila hlavu.

„Přítele?“

„Thurna.“

Tentokrát se opravdu zarazila.

„Toho Thurna?“

„Ano.“

„Tak to je zajímavější, než jsi vypadal před chvílí.“

„To si nemyslím.“

„Já ano.“

Přešla kolem stolu pomaleji a zastavila se blíž u něj.

„Takže Švédsko, Thurn a ten tvůj výraz, jako bys chtěl každého druhého člověka aspoň jednou shodit ze schodů. To je pěkná směs.“

„Tobě to přijde vtipný.“

„Trochu.“

„Mně ne.“

„To lžeš.“

Bert si ji chvíli měřil. Neuhýbala. Vůbec. To na něm bylo vidět skoro víc než otázka před chvílí.

„A ty?“ řekl. „Co dvacáté první století.“

„Jednadvacáté.“

„Dobře. Co tedy jednadvacáté století.“

„Hluk. Auta. Mobily. Lidi, co pořád někam spěchají a pak tvrdí, že nic nestíhají.“

„To poslední zní dost podobně jako tady.“

Jitka se zasmála tišeji.

„Ano. Jen v hezčím obalu.“

„A jak ses sem dostala?“

„To ti teď neřeknu.“

„Proč.“

„Protože tě neznám tak dobře.“

„To se dá napravit.“

Vyklouzlo mu to dřív, než to stihl vrátit zpátky. Jitka se na něj podívala o něco déle a pomaleji se usmála.

„Aha.“

Bert se narovnal.

„To nebylo—“

„Bylo.“

„Nebylo.“

„Berte, já jsem z budoucnosti. Nemusíš mi vysvětlovat každou větu, kterou jsi neměl v plánu říct nahlas.“

Na to neměl odpověď hned. A právě to jí stačilo.

„Takže,“ řekla měkčeji, „proč tě ta pusa vlastně zajímá?“

Bert se podíval stranou, pak zpátky na ni.

„Protože ji lidi obvykle nedávají jen tak.“

„A já nevypadám jako někdo, kdo něco dělá jen tak.“

„Ne.“

„Tak vidíš.“

Zastavila se už skoro těsně před ním. Byli si najednou tak blízko, až to začalo být nepříjemné přesně ve chvíli, kdy zjistil, že mu vlastně nevadí vůbec.

„A co bys s tou odpovědí dělal?“ zeptala se.

„To ještě nevím.“

„To je od tebe nečekaně upřímný.“

„Ty toho čekáš moc.“

„Naopak. Od tebe spíš málo.“

Bert si ji ještě chvíli držel pohledem. Pak jen nepatrně zavrtěl hlavou.

„Jsi drzá.“

„A ty jsi to pochopitelně vůbec nepostřehl.“

Tentokrát se zasmál jen koutkem úst, právě tolik, aby si toho všimla a nekomentovala to. Stačilo jí to.

„Běž,“ řekla nakonec tišeji. „Nebo si ti dva nahoře začnou vymýšlet, co tu děláme.“

„Oni si budou vymýšlet stejně.“

„Pravda.“

Pak se naklonila o kousek blíž.

„Ale aspoň jim nedávejme moc materiálu.“

Bert po ní sjel pohledem, pak se od stolu odlepil.

„Mluvíš, jako bys s nima už měla zkušenost.“

„Mám. Stačí mi Filip na pět minut a vím dost.“

U dveří se ještě zastavil.

„A ta odpověď?“

„Jaká?“

„Proč jsi mi ji dala.“

Jitka se opřela o stůl, ruce dozadu, a usmála se tak lehce, až to bylo skoro horší než předtím.

„Protože jsem chtěla.“

Tentokrát už neměl co dodat. Jen se na ni ještě chvíli díval, pak otevřel dveře a vyšel ven.

Na chodbě už na něj čekal Filip opřený o zeď a Myklóš o kus dál, oba až příliš bdělí na to, jak unavení před chvílí byli.

Filip zvedl hlavu hned.

„No?“

Bert kolem něj prošel.

„Co no.“

„Nic. Jen že jsi tam byl nějak dlouho.“

„A ty jsi nějak živej.“

Myklóš se odlepil od stěny a pohlédl mu do tváře.

„Tak?“

„Tak co.“

Filip se rozchechtal.

„Ještě horší než předtím.“

„Co je horší.“

„Ty. Takhle se tváříš jen když něco nechceš říct.“

Bert si nasadil klobouk.

„Tak to máte oba štěstí. Protože vám to taky neřeknu.“

Myklóš se pousmál.

„To jsme čekali.“

„Tak proč se ptáte.“

Filip se zařadil po jeho bok.

„Protože je zábava sledovat, jak děláš, že nic.“

Bert se na něj podíval.

„Jestli nepřestaneš, pošlu tě ke spánku do stáje.“

„To bys neudělal.“

„Zkus mě.“

Filip se obrátil na Myklóše.

„Vidíš? Přesně takhle vypadá člověk, co rozhodně nic neřeší.“

Myklóš jen pokrčil rameny.

„Já nic neřekl.“

„Ty nikdy nic neřekneš a stejně je to slyšet.“

Bert otevřel dveře ven.

„Na radnici. Oba.“

„Dobře,“ zabručel Filip. „Ale stejně si myslím, že ta pusa nebyla jen tak.“

Bert se tentokrát ani neohlédl.

„A stejně tě to nemusí zajímat.“

Filip se usmál do tmy před sebou.

„To už je odpověď sama o sobě.“

Ráno přišlo dřív, než by chtěl. Bert spal málo a špatně. Když konečně na chvíli zabral, zdálo se mu o domově. O studeném vzduchu, tichu a místě, kde člověk po probuzení nemusí hned přemýšlet, kdo lže, kdo utekl a kam se musí jet dál.

Procitl ještě dřív, než se na chodbě ozval první krok. Chvíli jen ležel a zíral do stropu cizího pokoje. Prešpurk. Radnice. Mrtvý ve sklepě. Mlýn. Ilona. Kelemen. Vatikán. Arcivévoda. Všechno se mu v hlavě motalo přes sebe.

Byl tu už moc dlouho.

A poprvé po delší době si připustil něco, co jinak hned zaháněl. Chtěl by na chvíli vypnout. Přestat být pověřencem arcivévody i Vatikánu. Aspoň na pár hodin nebýt tím, kdo musí všechno vidět, všechno držet a za všechno odpovídat. Jen vstát jako obyčejný člověk a nemít hned po ránu v hlavě cizí mrtvolu.

Pak se za dveřmi ozvalo zaklepání.

„Co.“

„Je ráno,“ ozval se z chodby Filipův hlas. „Jen hlásím něco strašnýho.“

Bert zavřel oči.

„Jdi pryč.“

„To bych rád, ale poslal mě sem Myklóš.“

To už ho donutilo posadit se. Přetřel si rukou obličej, chvíli seděl na okraji postele a pak vstal, natáhl na sebe kabátec a otevřel dveře.

Filip stál venku už oblečený, vlasy měl rozcuchané, ale očividně byl vyspanější, než si zasloužil. Jakmile uviděl Bertovu tvář, trochu zvážněl.

„Ty jsi vůbec spal?“

Bert kolem něj prošel na chodbu.

„Dost.“

Filip po něm hodil pohledem.

„To je ta odpověď, co znamená ne?“

„Ano.“

„Tak to jsem si myslel.“

Na konci chodby už čekal Myklóš, opřený o zeď, v ruce kus chleba a s výrazem člověka, který toho naspal víc než Bert, ale míň, než by bylo rozumné. Přelétl ho očima a chvíli nic neříkal.

„Co,“ řekl Bert.

Myklóš ukrojil z chleba.

„Nic. Jen vypadáš, jako bys chtěl ještě před snídaní někoho zabít.“

„To je u něj normální,“ utrousil Filip.

„Dneska víc než normálně,“ řekl Myklóš.

Bert si promnul zátylek a na chvíli se opřel o stěnu. Chodba byla chladnější než pokoj a vyhovovalo mu to víc. Drželo ho to při smyslech.

„Jdeme?“

„Dole je něco k jídlu,“ řekl Myklóš. „A pak sklep. Pak mlýn.“

Filip zkřivil pusu.

„To je krásný pořadí dne.“

Bert se odlepil od stěny a vykročil ke schodům. O dva kroky níž se zastavil, aniž se otočil.

„Dneska žádný řeči navíc.“

„To říkáš každé ráno,“ řekl Filip.

„A každé ráno v to doufám.“

Seběhli dolů. V malé místnosti u kuchyně na ně čekal chléb, sýr, studené maso a horký čaj. Nic slavnostního. Jen to, co bylo potřeba. Bert si mlčky sedl a vzal do ruky pohár. Teplý nápoj mu sklouzl do žaludku a na chvíli aspoň trochu srovnal ten nepořádek v hlavě. Filip jedl hned, ale i on dnes mluvil míň. Jen Myklóš po chvíli zvedl oči.

„Byl jsi pryč dlouho.“

Bert k němu obrátil pohled.

„Vím.“

Filip nadzvedl obočí, ale tentokrát mlčel. Asi mu jednou za život došlo, že ne každou chvíli je potřeba komentovat. Bert si toho všiml a skoro ho to zaskočilo.

„Ty jsi nemocný?“ zeptal se ho.

Filip zvedl hlavu.

„Co?“

„Jsi zticha.“

„Jen mám pocit, že kdybych teď něco řekl, shodíš mě ze schodů.“

„To je rozumný pocit,“ řekl Myklóš.

Na okamžik se mezi nimi usadilo ticho, tentokrát snesitelné. Bert si ukrojil kus chleba a chvíli bez chuti žvýkal. Pak zvedl oči ke stolu, ale ve skutečnosti se díval někam skrz něj.

„Až to skončí,“ řekl náhle.

Filip i Myklóš se na něj podívali.

„Co?“ zeptal se Filip.

Bert pokrčil rameny, jako by to chtěl vzít zpátky, ale už bylo pozdě.

„Nic.“

„Ne, to ne,“ řekl Filip. „Tohle bylo něco.“

Myklóš si ho chvíli měřil.

„Až co skončí?“

Bert si promnul kořen nosu a pak, proti vlastnímu zvyku, odpověděl.

„Tohle.“

„Tohle je dost široký pojem,“ řekl tišeji Myklóš.

„Všechno kolem toho. Arcivévoda. Vatikán. Pořád jiná města, cizí postele a další mrtví.“

Filip přestal jíst úplně.

„Aha.“

Bert se zhluboka nadechl.

„Chtěl bych se jednou probudit a nemuset hned přemýšlet, kdo lže, kdo utekl a kam pojedeme dál.“

Myklóš sklopil oči k chlebu v ruce.

„To by nebylo špatné.“

Filip si odkašlal; tentokrát se mu v hlase neozval posměch.

„Ano. Docela dobrý.“

Bert se krátce ušklíbl; místo radosti v tom byla hlavně únava.

„Tak vidíš. A stejně tu sedíme.“

„Pravda,“ řekl Filip. „Ale jednou to skončí.“

Bert k němu zvedl oči.

„Ty tomu věříš?“

Filip na chvíli zaváhal, pak pokrčil rameny.

„Nevím. Ale jestli ne, tak je to dost hrozný. Takže tomu radši věřím.“

Myklóš se na něj podíval o něco déle než obvykle.

„To je překvapivě rozumné.“

Filip vzal do ruky sýr.

„Toho si dneska nějak všímáte až moc.“

Bert dopil čaj a vstal.

„Tak dost.“

„To bylo rychlý,“ zabručel Filip.

„Ano. Sklep.“

Sešli dolů pod radnici. Chlad je ovanul hned na schodech. Mrtvý Bedegh ležel tam, kde ho večer nechali, a v ranním světle, které sem šlo škvírou u stropu, vypadal ještě cizeji než v noci. Bert se zastavil kousek od stolu a na okamžik měl chuť se otočit a odejít. Jen na okamžik.

Myklóš si všiml, jak ztuhl.

„Berte.“

„Co.“

„Nic. Jen vypadáš, jako bys byl hlavou úplně jinde.“

Bert se zadíval na mrtvého a pak tiše, skoro neochotně, přikývl.

„Na chvíli jsem byl.“

Filip se opřel o zeď, ruce založené na prsou.

„Doma?“

Bert k němu stočil oči.

„Možná.“

„To bych bral taky,“ řekl Filip. „Já byl dneska po probuzení chvíli v kuchyni. A pak mi došlo, že ne.“

Myklóš se ušklíbl.

„To je skoro stejně tragický.“

„Bylo tam teplo a žádná mrtvola.“

„Tak to tě chápu,“ řekl Bert.

Filip ztuhl přesně na jednu vteřinu.

„Počkej. Ty mě chápeš?“

„Nezkaz to.“

A tentokrát už se i Myklóš pousmál. Bert k tomu nic nedodal. Jen se narovnal, podíval se na oba a ten krátký, nebezpečně lidský okamžik byl pryč.

„Tak. Mlýn.“

Tentokrát nikdo neodporoval. Jen se otočili a vyšli zpátky do chladného rána, které se teprve rozbíhalo. Každý z nich si s sebou nesl něco svého. Bert únavu a kus domova, který zůstal jen ve snu. Myklóš tiché napětí, které se v něm hromadilo už od včerejška. A Filip hlad, zvědavost a strach, který si ještě odmítal přiznat, že u mlýna najdou zase něco, co už nikdo nevezme zpátky.

K mlýnu došli dřív, než se město stačilo úplně probrat. Vzduch byl pořád studený, voda pod kolem líně šuměla a celé to místo působilo šedivěji než zbytek Prešpurku. Staré dřevo, mokrý kámen, pach mouky, vlhka a něčeho zatuchlého, co se drželo mezi zdmi už dlouho.

Bert zpomalil a zvedl ruku. Všichni tři se zastavili.

„Nikdo nic neříká, dokud nebudeme vědět, kdo je uvnitř.“

Filip se na mlýn zadíval a zkřivil pusu.

„To je na mě zbytečně osobní.“

Myklóš neodtrhl oči od budovy.

„A přesto přesné.“

Mlýn nevypadal opuštěně. U dveří ležely dva prázdné pytle, vedle zdi čerstvé stopy kol a u prahu bláto, které tam nezaschlo přes noc. Někdo sem přijel nedávno. Možná před chvílí.

Bert sesedl první. Kůň odfrkl a hrábl kopytem do země. Bert mu jen krátce přejel rukou po šíji a uvázal ho stranou pod přístřešek. Myklóš udělal totéž. Filip seskočil jako poslední a hned se mu do bot nalepilo mokré bláto.

„Výborně. To mi přesně chybělo.“

„Ještě si postěžuj nahlas,“ řekl Bert.

„Já si nestěžuju. Já věcně popisuju bídu.“

Myklóš přešel ke dveřím a zkusil je. Zamčeno. Ale ne pořádně. Starý zámek držel spíš ze zvyku než silou.

„Někdo je zavřel narychlo.“

Bert se zadíval na malé okno po straně.

„Nebo chtěl, aby to tak vypadalo.“

Obešli mlýn zezadu. Tam už to bylo horší. Úzký dvorek, dřevěná kůlna, hromada starých prken a malý vchod do sklepa téměř schovaný pod schodištěm. Právě ten Bertovi nesedl nejvíc. Dveře do sklepa byly pootevřené jen o dlaň.

Filip si toho všiml hned.

„No tak tohle je teda přesně ten okamžik, kdy bych byl radši někde úplně jinde.“

„Pozdě,“ řekl Bert.

Přistoupil ke dveřím první a opatrně je otevřel víc. Zespodu šel chlad a slabý pach vína. Pod tím se drželo ještě něco dalšího. Mrtvolou ani krví to nebylo; jen těžký vzduch, který stál na místě moc dlouho.

Myklóš naklonil hlavu.

„Slyšíš to?“

Filip se zamračil.

„Co?“

„Právě nic,“ řekl Bert.

To ticho bylo špatné. Mlýn měl vrzat, kapat, žít aspoň tím vlastním rozpadem. Jenže sklep pod ním byl úplně tichý.

Bert vytáhl dýku.

„Dolů.“

Sestupovali pomalu. Schody byly úzké, kluzké a zdi kolem mokré. Filip šel poslední a každým krokem měl větší chuť otočit se a tvrdit, že si něco zapomněl nahoře. Jenže nic rozumného ho nenapadlo.

Sklep byl větší, než čekali. Po jedné straně sudy, po druhé police, na zemi rozházené dva pytle a mezi nimi převržená lavice. Ve vzduchu byla cítit mouka i víno, ale jinak nic. Žádný člověk, žádný pohyb.

Myklóš došel ke stolu u zadní zdi a hned zvedl ruku.

„Tady.“

Bert přišel k němu. Na stole ležel otevřený list, prázdný pohár a vosk, ještě měkký na okrajích.

„Odešli narychlo,“ řekl Myklóš.

Filip se rozhlédl po sklepě.

„To už začíná bejt jejich zvyk.“

Bert vzal list do ruky. Nebyl celý. Spodní roh chyběl, jako by ho někdo utrhl ve spěchu. Ale jména zůstala. Horváth. Györi. A pod tím jen dvě slova.

Po vodě.

Myklóš se nad tím naklonil.

„Takže ne jen povozy.“

„To jsme čekali,“ řekl Bert.

Filip došel blíž a četl přes jejich rameno.

„Já nečekal nic. Jen jsem doufal v normální sklep.“

Na polici vedle stolu stála malá dřevěná skříňka. Myklóš ji otevřel a uvnitř našel tři pečetidla zabalená v plátně, dvě cizí značky a jednu železnou destičku se stejným znamením, jaké už viděli u Bedegha.

„Máme to.“

Bert vzal destičku do ruky a přejel po ní palcem.

„Tohle nestačilo Bedeghovi odvézt.“

Filip se naklonil víc, než bylo nutné.

„Aha. Takže tohle byl ten druhý dům.“

„Ne,“ řekl Bert. „Tohle bylo jen překladiště.“

„A ten druhý?“

Bert neodpověděl hned. Místo toho se zadíval na vlhkou podlahu. Ve světle, které sem šlo od schodů, byly konečně vidět stopy. Hodně stop. Ale jedny byly čerstvější. Užší, lehčí, ne pracovní boty. A vedly k zadní části sklepa, kde stály dva sudy natlačené těsně ke zdi.

Myklóš to viděl taky.

„Berte.“

Bert už tam šel. Odtáhl první sud, pak druhý. Za nimi nebyla zeď. Jen nízká dvířka, skoro neviditelná, zvenku zamaskovaná prkny.

Filip vytřeštil oči.

„No ne.“

„Tentokrát jsme se trefili,“ řekl Myklóš.

Bert zkusil kliku. Zamčeno.

„Ustupte.“

Filip s Myklóšem o krok couvli. Bert do dveří vrazil ramenem jednou, podruhé, a staré dřevo konečně povolilo.

Za nimi vedla úzká chodba a na jejím konci se chvělo slabé světlo.

Všichni tři ztuhli.

Denní světlo tam nepronikalo. Hořela tam svíce.

Filip polkl.

„Takže tam někdo je.“

„Ano,“ řekl Bert.

„A teď?“

Bert se na něj otočil jen očima.

„Teď konečně přestaneš mluvit.“

Tentokrát to Filip neokomentoval.

Chodbou šli pomalu, těsně za sebou. Zdi byly tak úzké, že se ramena skoro dotýkala kamene. Světlo na konci se hýbalo jen nepatrně. Někdo tam byl. Nebo někdo před chvílí byl. Jakmile došli blíž, uslyšeli šelest papíru a krátké kovové cinknutí.

Bert vyrazil první.

Místnost za chodbou byla malá, nízká a plná beden. Uprostřed stál muž se svící v jedné ruce a druhou zrovna sahal po brašně na stole. Když je uviděl, trhl sebou tak prudce, až svíčka málem spadla.

Nebyl to Kelemen. Ani kulhavý.

Byl to mladý písař z radnice.

Na vteřinu na sebe jen zírali.

Pak se muž otočil a vyrazil k zadním dveřím.

„Stůj!“ křikl Bert.

Nestál.

Filip byl nejblíž a ani sám nepochopil, jak se to stalo. Udělal krok bokem, noha mu uklouzla na mouce rozsypané po zemi, narazil ramenem do bedny a ta se sesunula přímo do cesty prchajícímu muži. Písař o ni zakopl, rozplácl se na podlahu a svíce mu vyletěla z ruky.

Myklóš ji chytil dřív, než dopadla.

Na chvíli bylo ticho. Pak Filip, pořád napůl opřený o bednu, zamrkal.

„To bylo schválně.“

Bert se k němu otočil tak pomalu, až to bylo horší než křik.

„Ne, nebylo.“

Myklóš si svíci přenesl do druhé ruky a koutky mu cukly.

„Ale účinné to bylo.“

Písař se mezitím snažil zvednout, jenže Bert byl u něj dřív. Otočil ho na záda, chytil za kabátec a přirazil ke zdi.

„To už je podruhé během dvou dnů, co někdo z radnice běhá tam, kde nemá co dělat.“

Muž zbledl.

„Já nic neudělal.“

Filip si oprášil mouku z rukávu.

„Tohle je fakt nakažlivý. To říká dneska každej.“

Myklóš přistoupil blíž a posvítil mu do tváře.

„Ty.“

Písař zavřel oči.

„Do hajzlu.“

„Ano,“ řekl Bert. „Přesně tam.“

Byl to ten mladší. Ten, který na radnici dopsal poznámku ke Kelemenovu nákladu. Teď vypadal ještě hůř než tehdy. Pot na čele, mouka na kabátci, strach až v krku.

„Co tu děláš?“ zeptal se Myklóš.

„Nic.“

Bert ho přirazil tvrději.

„To už jsme taky slyšeli.“

Písař zalapal po dechu.

„Přišel jsem jen pro listiny.“

„Čí?“ řekl Bert.

„Nevím.“

Filip si povzdechl.

„Tohle už není ani zábavný.“

Myklóš se podíval na stůl. Brašna byla napůl otevřená. Uvnitř složené listy, pečetní vosk a malý svazek klíčů.

„Lže.“

„Já vím,“ řekl Bert.

Pak stáhl písaře víc do světla.

„Tak znovu. Kdo tě sem poslal?“

Muž sevřel rty.

„Nikdo.“

„Špatně.“

„Já—“

„Špatně,“ zopakoval Bert.

Filip se postavil ke dveřím, tentokrát úplně vážně.

„Hele, už toho máme za včerejšek a dnešek dost. Mrtvýho pokladníka, mlýn, sklep, Ilonu, druhý domy, přístav. Tak to neprodlužuj.“

Písař k němu zvedl oči a byl v nich skoro dětský strach.

„Vy nechápete—“

„Tak nám to vysvětli,“ řekl Myklóš.

Muž se podíval z jednoho na druhého. Pak na Bertovu ruku na svém kabátci. Pak na Filipa, který pořád stál mezi ním a jediným východem.

„Když to řeknu, zabijou mě.“

Bert se ani nepohnul.

„A když to neřekneš, nechám tě tady s Filipem.“

Filip vykulil oči.

„Cože?“

Myklóš se uchechtl.

„To je docela silná výhrůžka.“

Písař sebou trhl. Zjevně nevěděl, jestli to měl být vtip. To jim hrálo do karet.

„Dobře,“ vydechl nakonec. „Dobře. Poslal mě Bedegh. Ještě předtím.“

To je zarazilo všechny.

„Bedegh?“ řekl Myklóš.

„Ano.“

„To je dost pozdě posílat lidi po smrti,“ utrousil Filip.

Písař zavrtěl hlavou.

„Ne teď. Dřív. Včera. Řekl, že když se něco pokazí, mám přijít sem a vzít všechno, co zůstane.“

Bert přimhouřil oči.

„Takže čekal, že se něco pokazí.“

„Ano.“

„A proč jsi nepřišel hned?“

„Nemohl jsem. Hlídali mě.“

„Kdo?“ zeptal se Myklóš.

„Nevím. Jeden muž od skladu. A pak ještě… ještě jiný.“

„Kulhal?“ řekl Bert.

Písař přikývl.

Místnost znovu ztěžkla tichem.

Myklóš položil svíci na bednu.

„Takže věděli i o tobě.“

„Ano.“

„A stejně tě nechali jít?“

„Mysleli si, že jsem jen hlupák.“

Filip naklonil hlavu.

„A jsi?“

Písař se na něj podíval skoro uraženě.

„Ne.“

„Dobře. Tak to už jsme dva.“

Bert ho konečně pustil, ale jen natolik, aby mohl stát.

„Co je v té brašně?“

„Seznam. Jména. Dva domy. A klíč.“

„Od čeho?“ zeptal se Myklóš.

„Od sklepa u vody.“

Bert s Myklóšem si vyměnili krátký pohled.

Filip si povzdechl.

„Já už nechci žádnej další sklep.“

„To je škoda,“ řekl Bert. „Protože jeden právě máme.“

Pak vzal brašnu do ruky, otevřel ji a rychle přelétl první list.

Našli víc, než čekali. A to nebylo dobré.

Bert ještě ani nedočetl první řádek, když se nad nimi rozlehl dusot několika lidí. Kroky byly těžké, rychlé a vůbec se nesnažily být tiché. Nahoře práskly dveře a hned nato se ozval křik.

Písař zbledl tak prudce, až to vypadalo skoro směšně.

„Do hajzlu.“

„To už tu dneska padlo mockrát,“ utrousil Filip.

Myklóš zhasil svíci mezi prsty a v malé místnosti zůstal jen úzký pruh světla od chodby.

„Kolik jich je?“

„Nevím,“ sykl písař. „Možná tři. Možná víc.“

Bert strčil listiny zpátky do brašny a hodil ji Myklóšovi.

„Vezmi to.“

Pak obrátil oči k písaři.

„Jestli jsi nás sem dovedl schválně, půjdeš k zemi dřív než oni.“

„Já ne!“

Nahoře něco těžkého narazilo do podlahy. Pak znovu kroky. A hlas.

„Vím, že jste tady!“

Ten hlas už znali.

Filip vytřeštil oči.

„Riedl.“

Bert vytáhl kord. Myklóš udělal totéž, v druhé ruce už držel dýku. Filip tasil o zlomek vteřiny později, ale tentokrát neřekl ani slovo. Všichni tři se srovnali v úzké chodbě tak, aby jim prostor hrál do karet. Byla to jejich jediná výhoda.

Riedl se objevil první. Ve světle od schodů byl nejdřív jen tmavým obrysem, ale jak sestoupil níž, nebylo pochyb. Za ním šli další dva. Jeden široký v ramenou s tesákem, druhý hubenější, s kordem a dýkou. A nahoře, napůl skrytý ve stínu, zůstal ještě čtvrtý.

Riedl se pousmál.

„No vida. Tak přece.“

Bert se ani nepohnul.

„Tys mi tu chyběl.“

„To rád slyším.“

Filip si odfrkl.

„Mně teda ani trochu.“

Riedl přejel pohledem všechny tři, pak písaře shrbeného u zdi.

„Takže malej krysař zpíval.“

Písař se přitiskl ještě víc ke kameni.

„Já musel.“

„To ničemu nevadí. Stejně už moc dlouho nevydržíš.“

„Zkus to,“ řekl Bert.

Riedlův úsměv se ještě o něco rozšířil.

„S radostí.“

Pak se to rozjelo naráz.

První vyrazil ten široký. V chodbě se málem zasekl rameny, ale o to prudčeji sekal tesákem shora. Bert úder chytil kordem, kov zaječel o kov a jiskry vyšlehly až ke zdi. Ve stejném okamžiku se přes jeho rameno protáhl druhý s dýkou. Myklóš mu vrazil kord mezi ruce tak tvrdě, až muž zaklel a ucukl zpátky.

„Filipe!“

„Vidím!“

Filip vyrazil dopředu dřív, než si stihl něco rozmyslet, a sekl po ruce s tesákem. Nebylo to čisté, ale stačilo. Chlap zařval, zbraň mu sjela do strany a Bert ho v té vteřině kopl do kolena. Muž zavrávoral, narazil zády do zdi a vlastním tělem zacpal cestu ostatním.

„Teď!“ křikl Myklóš.

Bert bodl přes jeho rameno, mělce, zato přesně do boku. Chlap se zlomil a sesul se na schody. Ostatní na okamžik zbrzdil.

Riedl ten okamžik nepromarnil. Přeskočil vlastního člověka skoro lehce a vrhl se rovnou na Berta. Kord měl rychlý, lehký a nepříjemně jistý. První výpad šel na krk, druhý níž na břicho. Bert oboje vykryl, ale musel ustoupit o půl kroku. V úzké chodbě nebylo kam uhýbat.

Myklóš mezitím držel druhého muže, který sekal dýkou příliš nízko a kordem příliš zběsile. Síly měl dost, rozumu míň. Myklóš jednu ránu nechal proletět těsně kolem sebe, druhou chytil, pak mu dýkou sekl přes hřbet ruky. Chlap zasykl a kord mu na okamžik povolil. To stačilo. Myklóš ho udeřil hlavicí do tváře tak prudce, až zaduněl o zeď.

Filip zůstal mezi oběma souboji sotva vteřinu. Právě tehdy si všiml čtvrtého nahoře. Ten se netlačil do chodby. Mířil bokem. K písaři.

„Do prdele!“

Vrhl se po něm dřív, než stačil přemýšlet. Chlap už měl dýku zdviženou, ale Filip do něj vrazil ramenem tak prudce, až oba narazili do schodů a svezli se o tři stupně dolů. Dýka cinkla o kámen. Chlap po ní hrábl první, Filip ho chytil za zápěstí a oba se chvíli prali jako psi, jen koleno, loket, schody a snaha vyrvat tomu druhému ruku s dýkou.

„Filipe!“ křikl Bert, jenže pomoct mu nemohl. Riedl ho tlačil hlouběji do chodby.

Riedl se mezi dvěma údery ušklíbl.

„Máš horší společnost, než jsem čekal.“

„A ty pořád stejnou hubu,“ odsekl Bert.

Pak se konečně dostal blíž. Riedl bodl, Bert ránu svezl stranou a šel mu po rameni. Riedl uhnul pozdě. Čepel mu rozřízla rukáv i kůži pod ním. Krev se objevila okamžitě.

Riedl zasyčel spíš vztekem než bolestí.

„Tak dobře.“

„Konečně,“ řekl Bert.

Na druhé straně Myklóš svého protivníka konečně zlomil. Srazil ho do kolen, kopl mu kord z ruky a dýku mu vrazil do ramene tak, že ho přišpendlil ke dřevěnému sloupku u schodů. Muž zařval tak hlasitě, až se sklep otřásl.

„Berte!“

Bert nemohl odpovědět. Riedl teď sekal rychleji. Věděl, že čas se láme. Jedna rána šla na hlavu, druhá hned níž, třetí byla jen klam. Bert druhou chytil pozdě a ocel mu sklouzla po boku. Čepel ho zasáhla mělce, přesto pod kabátcem ucítil teplo vlastní krve.

Filip konečně přitlačil svého chlapa ke schodu a praštil mu hlavou o kámen. Nebylo to hezké, zato účinné. Muž na okamžik zůstal bez orientace. Filip po dýce hmátl první, popadl ji a odplazil se zpátky právě ve chvíli, kdy se ten první raněný u schodů znovu zvedal.

Dýku po něm hodil téměř naslepo.

Trefil špatně.

Trefil dost.

Do hrudi se netrefil, ale čepel mu sjela do tváře, těsně k uchu. Chlap zařval, pustil se zdi a znovu se svalil na schody, tentokrát už úplně.

Na jediný zlomek vteřiny se zarazili všichni — Bert, Myklóš, Riedl i Filip, který zůstal klečet a sám vypadal překvapeně.

„To bylo schválně.“

Myklóš po něm střelil pohledem.

„Tomu nevěříš ani ty.“

Riedl ten zlomek využil. Vyrazil znovu, jenže tentokrát byl Bert rychlejší. Chytil jeho kord do kříže, vrazil mu ramenem do hrudi a otočil ho ke zdi. Riedl narazil hlavou do kamene, zavrávoral a Bert mu hrot přitiskl ke krku.

„Skončilo to.“

Riedl těžce oddechoval, v očích pořád víc nenávisti než strachu.

„To si myslíš.“

„To vím.“

Myklóš stál u schodů, kord od krve, dech rychlý. Filip se zvedal pomaleji, od mouky, prachu a s rozbitým rtem, ale po svých. Písař se dál tiskl ke zdi a vypadal, že omdlí každou chvíli.

Ticho vydrželo tři vteřiny.

Pak se shora ozvalo krátké zahvízdnutí.

Bert stačil jen trhnout hlavou.

„K zemi!“

Střela z kuše proletěla chodbou tak těsně, že škrtla o kámen vedle Myklóšovy hlavy. Ten se okamžitě stáhl ke zdi. Bert strhl Riedla stranou, aby ho nekryla jen náhoda.

Nahoře stál ještě pátý muž. Kuši už měl znovu nataženou.

„Do hajzlu,“ sykl Filip.

„To slyším dneska nějak často,“ utrousil Myklóš.

Druhá střela šla níž. Bert ji uviděl pozdě. Riedl dřív. V posledním zlomku vteřiny se vykroutil tak prudce, až mu hrot jen projel po krku místo skrz. Bert ztratil oporu, Riedl se mu vysmekl, kopl ho do kolena a vyrazil po schodech nahoru.

„Stůj!“ vyrazil Bert.

Jenže úzký prostor, těla na schodech a ten zatracený kušník všechno rozbily. Pátý muž popadl Riedla za rameno, stáhl ho nahoru a oba zmizeli za rohem dřív, než se tam Bert dostal.

Filip se za nimi rozběhl, ale Bert ho chytil za kabátec.

„Nikde.“

„Ale—“

„Další střela a seš mrtvej.“

Myklóš už byl u schodů a poslouchal. Nahoře se ozval dupot, pak prásknutí dveří venku a potom už nic.

To ticho bylo skoro horší než předtím.

Bert se pomalu narovnal. Bok ho pálil, koleno taky, ale výraz měl horší než obojí.

Filip těžce vydechl.

„Takže zmizel.“

„Ano,“ řekl Bert.

Myklóš sjel pohledem schody, nehybného chlapa dole, toho přibodnutého, který ještě chrčel bolestí, a nakonec písaře.

„Sám v tom nebyl.“

Bert obrátil oči k písaři.

„Na tohle jsi nám zapomněl upozornit?“

Muž se rozklepal tak, až mu cvakaly zuby.

„Já nevěděl… já nevěděl, že přijdou hned…“

Filip si otřel krev ze rtu.

„Tak teď už to víš.“

Bert došel ke stolu, opřel se o něj dlaněmi a na chvíli sklopil hlavu. Když ji zvedl, měl oči zase úplně chladné.

„Seberte všechno.“

Myklóš přikývl.

„A jeho?“

Kývl k písaři.

„Toho taky.“

Filip se rozhlédl po sklepě plném prachu, krve, beden a rozházených zbraní.

„No… tak tohle byla docela vydatná snídaně.“

Myklóš se k němu otočil.

„Ty jsi mu hodil dýku do obličeje.“

„Do hlavy jsem nemířil.“

„To je pravda,“ řekl Bert suše. „Jen kousek vedle.“

Filip zvedl ruce.

„Ale zabralo to.“

Bert se na něj zadíval dlouze.

„Ano.“

„Takže tentokrát bez kázání?“

„Dneska ne.“

Myklóš si ho změřil pohledem skoro stejně nechápavě jako už několikrát předtím.

„S tebou je dneska něco opravdu divně.“

Bert si přitáhl ruku k boku, kde mu prosakovala krev.

„Mlýn. Dům. Přístav. Riedl. Už toho mám dost.“

„To bylo trochu poznat,“ řekl Filip.

Bert vzteky úplně strnul. Hlučný výbuch by byl snesitelnější; místo něj v něm zůstal tichý, sevřený hněv, o to nebezpečnější. Stál u stolu, krev mu prosakovala bokem a v očích měl něco, kvůli čemu i Filip na chvíli přestal vtipkovat.

Myklóš si toho všiml první.

„Berte.“

„Co.“

„Teď už nic nevyřešíš.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Utekl mi pod rukama.“

„Ano,“ řekl Myklóš klidně. „A když se teď zhroutíš nebo vykrvácíš, uteče ti i zítra.“

Filip se opřel o bednu a opatrně dodal:

„Tohle je poprvé, co s ním souhlasím bez výhrad.“

Bert se ani nepohnul. Jen si přitiskl dlaň víc k boku. Krev už se vpíjela do košile i kabátce a začínalo být jasné, že rána je horší než obyčejné škrábnutí.

Myklóš mu vzal brašnu z ruky a hodil ji Filipovi.

„Ty vezmeš písaře a tohle všechno. Na radnici. Hned.“

Filip zamrkal.

„Sám?“

„S jedním přivázaným písařem a jednou hlavou na ramenou. To zvládneš.“

„To je od tebe překvapivě optimistický.“

„Dneska už jsem viděl, co umíš s dýkou. Tak to nezkaz po cestě.“

Filip se podíval na Berta, pak na Myklóše a tentokrát neprotestoval dlouho.

„Dobře.“

Bert už chtěl něco říct, ale Myklóš ho předběhl.

„Ty jdeš se mnou.“

„Nikam nejdu.“

„Jdeš.“

„Myklóši.“

„Berte.“

To jediné slovo stačilo. Filip radši nic nedodal, jen chytil písaře za rameno, sebral brašnu a začal ho tahat ke schodům. Písař šel ochotněji, než by kdo čekal. Asi pochopil, že mezi Bertovým mlčením a Myklóšovým klidem je teď bezpečnější držet se Filipa.

Jakmile zmizeli nahoře, zůstal ve sklepě na chvíli klid. Myklóš si stoupl proti Bertovi a chvíli na něj jen hleděl.

„Tak co.“

Bert si odfrkl.

„Nic.“

„Lžeš.“

„Jsem nasranej.“

„To vidím.“

„A?“

Myklóš pokrčil rameny.

„A právě proto tě teď táhnu za Jitkou.“

Bert se ušklíbl, ale radost v tom nebyla.

„To je slabá útěcha.“

„To ani nemá být útěcha. To je rozum.“

Cesta zpátky byla tichá. Bert mluvil jen, když musel, a i tehdy úsečně. Myklóš ho nenechal zrychlit, i když viděl, jak by nejradši šel rovnou po Riedlovi třeba po kolenou. Bok ho pálil čím dál víc a s každým krokem se mu kabátec lepil ke košili.

Do nevěstince vešli zadním vchodem. Dorla se na ně podívala jednou, sjela očima krev na kabátci neřekla nic a uhnula stranou.

„Jitka je vzadu.“

Myklóš jen kývl a vedl Berta dál. Jitka byla v menší místnosti za chodbou, kde bývalo teplo, lavor, čisté plátno a ta zvláštní směs bylin, mýdla a vína, která se držela kolem ní. Když je uviděla, hned jí ztvrdly oči.

„Co se stalo?“

„Riedl,“ řekl Myklóš. „A jeho lidi.“

Jitka sjela pohledem po Bertovi a zastavila se u boku.

„Sedni si.“

Bert zůstal stát.

„Je to jen bok.“

„A já jsem jen císařovna, tak si sedni.“

Myklóš koutkem úst cukl. Bert ji chvíli měřil, pak si s neochotou stáhl kabátec a hodil ho na židli. Teprve teď bylo vidět, kolik krve opravdu pustil. Košile byla na boku tmavá a přilepená ke kůži.

Jitka k němu přistoupila blíž.

„Tu košili dolů.“

„To zvládnu.“

„Tak to udělej.“

Myklóš už mířil ke dveřím.

„Já půjdu nahoru. Ať Filip nezapálí radnici.“

Bert po něm střelil pohledem.

„To by neudělal.“

Myklóš se otočil ve dveřích.

„Ty jsi dneska nějak plný víry v lidi.“

Pak zmizel dřív, než po něm mohl Bert něco hodit.

Jitka mezitím postavila na stůl misku s vodou, nůžky, plátno a malou nádobku s mastí. Když se otočila zpátky, Bert už odložil kabátec a rozepínal košili. Byl v tom pořád ten jeho vztek, to krátké, přesné škubání prsty, jako by rval dolů kus nepohodlí, ne látku. Když si košili stáhl přes hlavu, na okamžik ztuhl.

Jitka si toho všimla až moc dobře.

Byl vysoký, pevný, ramenatý, s tělem chlapa, který si na sílu nehraje, protože ji má. Na hrudi starší jizva, přes rameno další tenká čára a teď čerstvá krev na boku, stékající níž po kůži. Nebyl uhlazený. Byl příliš skutečný na to, aby vypadal bezpečně, a právě proto se od něj těžko odvracel pohled.

Jitka si pomalu oddechla nosem.

„Tohle teda není úplně malá ranka.“

Bert po ní sjel očima.

„Díváš se profesionálně?“

„Snažím se.“

„A nejde ti to.“

Koutkem úst se pousmála.

„Máš přehnané sebevědomí.“

„Ne. Jen oči.“

„To je skoro škoda, že jsi tak protivný.“

„Tobě to zjevně nevadí.“

Teď už se usmála o něco víc. Přistoupila těsně k němu a opatrně mu odlepila zkrvavenou látku z boku. Bert ani nehnul brvou, jen se mu na čelisti napnuly svaly.

„Bolí to?“

„Ne.“

„Takže ano.“

Namočila plátno a začala mu opatrně smývat krev. Místnost byla najednou menší než před chvílí a ticho vyplňovalo jen šplouchání vody, šustění plátna, jeho dech a její ruce. Když se dotkla kůže těsně pod žebry, Bert nepatrně ztuhl.

„Klid.“

„Jsem klidnej.“

„Nejsi.“

„Jsem nasranej.“

„To nevylučuje nic.“

Na chvíli mlčela a soustředila se na ránu. Nebyla hluboká, ale byla delší, ošklivě stažená přes bok. Riedlův kord sjel víc, než Bert chtěl přiznat.

„Budeš to mít pár dní stažený.“

„Nemám pár dní.“

„Máš přesně tolik, kolik ti tělo dovolí.“

Bert sklopil oči k jejím rukám.

„Skoro rozkaz.“

„To taky je.“

Namazala mast, pak si utrhla nový pruh plátna a obešla ho víc do strany, aby mu obvaz stáhla kolem těla. Při tom se k němu musela přitisknout blíž. Na jediný okamžik. Stačilo to.

Bert se na ni podíval shora.

„To děláš schválně?“

„Co přesně.“

„Tohle.“

„Ošetřuju tě.“

„To není odpověď.“

Utáhla obvaz o trochu víc, než bylo nutné.

„A tohle je za hloupé otázky.“

Bert sykl.

„Takže ano.“

„Možná.“

Jejich oči se na chvíli střetly příliš blízko. V její tváři zůstal ten známý klid, ale pod ním se schovávalo něco živějšího. U něj to bylo vidět hůř. Jen v tom, že se přestal tvářit úplně neproniknutelně.

„Pořád tě zajímá, proč jsem ti včera dala pusu na tvář?“ zeptala se tišeji.

„Ano.“

„A už jsi na něco přišel?“

„Že jsi nepříjemně ráda, když nemám odpověď.“

„Přesně.“

Uhladila konec obvazu dlaní po jeho boku a neodtáhla ruku hned.

„A ty jsi nepříjemně rád, když se ptáš na věci, na které nechceš slyšet odpověď.“

Bert k ní sklopil oči.

„To není pravda.“

„To si povídej někomu jinému.“

Chvíli bylo ticho. Zvenčí doléhal tlumený hluk domu, ale sem už skoro nedosáhl.

„Tak proč,“ zeptal se znovu.

Jitka se opřela bokem o stůl, ale zůstala těsně před ním.

„Protože jsem chtěla.“

„To už jsi říkala.“

„A pořád to platí.“

„To je málo.“

„Pro tebe možná.“

Bert si pomalu natáhl košili zpátky přes ramena, ale nezavázal ji. Jen ji nechal rozevřenou, jako by ještě neměl úplně chuť vrátit se do své obvyklé zbroje. Jitka po tom pohledu neuhla.

„Máš zvláštní způsob, jak člověka uklidnit,“ řekl.

„A zabral?“

Bert po krátké pauze přikývl.

„Trochu.“

„Tak vidíš.“

Sáhla mu dvěma prsty kousek pod klíční kost, kde mu zůstala tenká starší jizva.

„Ty jsi samá rána.“

„To je stížnost?“

„To je pozorování.“

„A verdikt?“

Jitka zvedla oči k jeho tváři.

„Že i tak vypadáš nebezpečně dobře.“

Tentokrát se opravdu odmlčel, jen na zlomek vteřiny, ale dost dlouho na to, aby si toho všimla.

„Tohle říkáš všem zraněným?“

„Jen těm, co si o sobě myslí dost i bez toho.“

„Tak proč mně.“

„Protože se na to stejně ptáš.“

Bert se ušklíbl. Tentokrát už v tom nebyla jen únava.

„Jsi drzá.“

„A ty jsi bez košile mnohem snesitelnější.“

Donutilo ho to krátce vydechnout nosem; ke smíchu tomu chybělo málo. Jitce to stačilo.

„Dobře,“ řekla a ustoupila o krok. „Hotovo. Teď si to neotevři hned v první uličce, když budeš dělat hrdinu.“

„To neslibuju.“

„To jsem si myslela.“

U dveří se ozvalo krátké zaklepání, pak Myklóšův hlas.

„Je slušný čas vylézt, nebo vás tam ještě chvíli nechat?“

Jitka znehybněla a podívala se ke dveřím.

„Už můžeš.“

Dveře se otevřely a Myklóš nakoukl dovnitř. Jeho pohled nejdřív sjel na Bertův bok, pak na rozevřenou košili, pak na Jitku a na vteřinu mu v očích problesklo pobavení, které naštěstí nechal být.

„Tak žiješ.“

Bert po něm střelil pohledem.

„To tě mrzí?“

„Naopak. Filip už stihl třikrát říct, že kdybys umřel, někdo by musel převzít tvoji náladu a on to dělat nebude.“

Z chodby se hned ozvalo:

„To je pravda! Já na to nemám povahu!“

Jitka sklopila hlavu, aby nebylo vidět, jak jí cukly koutky.

Myklóš se opřel o futra.

„Můžeme? Nebo se tu ještě budete chvíli dívat?“

Bert po něm sjel pohledem, pak si konečně začal zavazovat košili.

„Jdi do háje.“

„Takže ano,“ řekl Myklóš klidně.

Jitka ustoupila stranou a než Bert prošel kolem, řekla tišeji, jen pro něj:

„Ten obvaz si nech. A ten vztek taky. Jen si ho zkus nerozlít hned po všech.“

Bert se na ni podíval přes rameno.

„To neslibuju.“

„To už jsi říkal.“

Pak vyšel ven a v chodbě už na něj čekal Filip s výrazem, který říkal až moc jasně, že si všiml všeho, čeho si všimnout neměl.

„Tak co,“ začal hned.

„Ani slovo,“ řekl Bert.

Filip nadzvedl obočí.

„Já nic.“

„To je lež už od pohledu.“

Myklóš se za Bertem pousmál tak nenápadně, že by to jiný člověk přehlédl.

„Pojďme. Než se zase začneme zdržovat.“

A tentokrát Bert skutečně poslechl hned, protože moc dobře věděl, že kdyby se otočil ještě jednou zpátky, Myklóš i Filip by to z něj tahali až do večera.

Když Bert vyšel z místnosti, Myklóš už na něj čekal dole u stolu. Před sebou měl pohár vína a kolem něj seděly dvě dívky, které se na něj rozpustile usmívaly, jako by v celém Prešpurku nebyl jediný jiný chlap. Jedna mu dolévala, druhá se smála něčemu, co jí právě řekl. Myklóš vypadal až nepříjemně spokojeně.

Bert se zastavil ve dveřích a jen se na něj podíval.

Myklóš zvedl oči, koutkem úst se pousmál a pomalu si lokl.

„Tak žiješ.“

Bert k němu došel.

„Ty ses tady rychle zabydlel.“

Jedna z dívek sjela pohledem Bertovu tvář, pak košili a převázaný bok pod ní.

„To je ten zraněný?“

Myklóš se opřel loktem o stůl.

„Bohužel ano. A navíc je protivný.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Myklóši.“

„Co. Jen dělám společnost.“

Druhá dívka se zasmála a lehce se dotkla Myklóšovy paže.

„Tomu pánovi by taky prospělo trochu společnosti.“

Bert se na ni podíval tak chladně, že hned sklopila oči, i když se pořád usmívala.

„Tomu pánovi by prospělo hlavně ticho.“

Myklóš se uchechtl.

„To jsem jim říkal. Jen mi nevěřily.“

Bert si promnul kořen nosu.

„Kde je Filip.“

„Tam, kde má být,“ řekl Myklóš. „V domě u radnice. S písařem. A s mizernou náladou, protože jsem ho sem nevzal.“

Jedna z dívek postavila před Myklóše další pohár.

„Tak si ho aspoň užijte vy.“

Myklóš ten pohár vzal, ale oči měl pořád na Bertovi.

„Tak?“

Bert se na něj zadíval.

„Žiju.“

„To vidím. Ptám se, jak moc tě stáhla.“

„Dost.“

„A pálí to?“

Bert po něm střelil pohledem.

„Teď zníš jako bába.“

Jedna z dívek se rozesmála, druhá zakryla úsměv rukou.

Myklóš se ani neurazil.

„To beru jako urážku.“

„Tak se tak neptej.“

Myklóš si lokl vína a pokrčil rameny.

„Já se ptám dobře. Jen ty odpovídáš mizerně.“

Bert se otočil k odchodu.

„Jdu.“

„To je všechno?“ zavolala za ním jedna z dívek se smíchem. „Ani si nesednete?“

Bert se ani neohlédl.

„Ne.“

Myklóš za ním zvedl pohár.

„Vidíš? Říkal jsem vám, že je protivný.“

„A pěkný,“ dodala ta druhá tišeji.

To už Bert slyšel až moc dobře, ale nekomentoval to. Jen vyšel zadním vchodem z nevěstince a zamířil k domu u radnice, kde byli ubytovaní. Myklóš dopil, odsunul pohár a zvedl se hned po něm.

Cesta nebyla dlouhá, ale Bertovi připadala delší, než byla. Bok mu pulzoval pod obvazem, košile se mu lepila ke kůži a únava na něj začínala doléhat tak nepříjemně, až měl chuť praštit prvním člověkem, který by po něm něco chtěl. Což v Prešpurku znamenalo prakticky každého druhého.

Když vešli do domu u radnice, uvnitř už bylo úplně jiné ticho než v nevěstinci. Žádný smích, žádné víno, žádné ženské hlasy. Jen praskání dřeva v kamnech a netrpělivé kroky z vedlejší místnosti.

Jakmile se otevřely dveře, Filip byl u nich skoro okamžitě.

„Konečně.“

Pak si Berta přeměřil od hlavy k patě, zastavil se u čerstvě převázaného boku a hned přimhouřil oči.

„Tak co?“

Bert kolem něj prošel.

„Co co.“

„No tohle přece.“

Filip ukázal mezi dveře, chodbu a Bertův bok tak neurčitě, až to bylo skoro umění.

„Jak to dopadlo? Co říkala? Bolí to? Jak moc? A proč vypadáš ještě protivnějc než předtím?“

Myklóš za Bertem tiše zavřel dveře a opřel se o ně.

„Říkal jsem ti, že se zeptáš hned.“

Filip po něm hodil pohled.

„Protože tys taky zvědavej.“

„Ano,“ přiznal Myklóš klidně. „Jen to umím líp.“

Bert se zastavil u stolu, položil na něj dlaň a chvíli jen mlčel. Pak k nim otočil hlavu.

„Oba dva jste strašně otravní.“

Filip se usmál.

„Takže se něco stalo.“

„Nestalo.“

„To říkáš pokaždé, když se něco stalo.“

Myklóš k tomu suše dodal:

„To je bohužel pravda.“

Filip se hned chytil.

„No vidíš.“

Bert zavřel oči jen na vteřinu.

„Jitka mi vyčistila ránu, stáhla obvaz a řekla, že jestli se zase nechám rozpárat, udělá to příště bez ohledu na to, jestli mě to bolí.“

Filip zamrkal.

„A jen tohle?“

„To je odpověď, kterou dostaneš.“

Filip si ho chvíli měřil a pak zúžil oči ještě víc.

„To bylo delší než jen na obvaz.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Filipe.“

„No co. Já jen odhaduju čas.“

„Tak ho odhaduj jinde.“

Z vedlejší místnosti se ozvalo prásknutí židle.

„Můžu vám připomenout, že jsem pořád svázanej?“ křikl písař.

Filip se neotočil a zavolal zpátky:

„Můžeš. A stejně ti to nepomůže.“

Pak znovu obrátil oči k Bertovi.

„Takže fakt nic víc?“

„Chceš spát ve stodole?“

„To je výhrůžka?“

„To je nabídka.“

Filip si odfrkl.

„Dobře. Už nic.“

Bert se na něj zadíval dlouze.

„Tomu nevěříš ani ty.“

Filip se pousmál.

„Moc ne.“

Myklóš se odlepil ode dveří a došel ke stolu blíž.

„Jak vypadá rána?“

„Jako rána.“

„To mi moc nepomohlo.“

„To nebylo určený tobě.“

Filip si přitáhl židli a sedl si obráceně na ni.

„Já bych to teda rád viděl.“

„Ty neuvidíš nic.“

„Proč?“

„Protože nejsi doktor.“

„Ale jsem zvědavej.“

„To je právě ten problém.“

Myklóš si sedl na kraj stolu a založil si ruce na prsou.

„Tak jinak. Můžeš chodit?“

„Můžu.“

„Můžeš bojovat?“

„Když bude třeba.“

„To není odpověď.“

„To je přesně ta odpověď, kterou dostaneš i ty,“ řekl Bert.

Filip se uchechtl.

„Takže jsi protivnej i na něj. To je dobrý znamení.“

Bert si promnul bok přes košili a únava na něj dolehla znovu, těžší než před chvílí.

„Jdu si lehnout.“

„Tak brzo?“ zkusil to Filip ještě jednou.

„Ano.“

„A my se nemůžeme zeptat ani na jednu jedinou slušnou otázku?“

„Ty slušné otázky neumíš.“

„To je pomluva.“

„To je zkušenost.“

Došel ke dveřím svého pokoje a už s rukou na klice neohlédl se a řekl:

„Nikdo nikam nepůjde. A nikoho sem nepustíte. Ani k písaři, ani dovnitř. A hlavně nic nevymýšlejte.“

„To je taky pokaždé stejný,“ zamumlal Filip.

„A stejně to potřebuješ slyšet.“

„A Jitka kdyby přišla?“ zkusil to Filip ještě naposledy.

Bert se zastavil a otočil hlavu jen o kousek.

„Filipe.“

„Dobře.“

„Ještě slovo a přespíš ty i s písařem ve stodole.“

Filip zvedl ruce.

„Dobře. Už fakt nic.“

Myklóš se na něj podíval bokem.

„Tomu nevěřím ani trochu.“

Pak Bert za sebou zavřel dveře pevně, až dosedly do rámu, ale nepráskl jimi. V pokoji se konečně rozhostilo ticho. Chvíli zůstal stát opřený dlaní o dřevo a se skloněnou hlavou. Jakmile byl sám, všechno z něj spadlo o něco víc, než chtěl.

Pomalu si rozepnul kabátec a stáhl ho ze sebe. Každý pohyb tahal za bok a připomínal mu mlýn, schody, Riedla i to, jak blízko mu zase proklouzl. Pak si opatrně rozvázal košili, stáhl ji z ramen a odložil ji na židli vedle kabátce. Chvíli jen stál v tichu, s obvazem přes bok a se stopami zaschlé krve, kterou Jitka nestihla smýt úplně.

Pak si opatrně lehl.

Postel pod ním tiše zavrzala. Převalil se jen tolik, kolik mu rána dovolila, natáhl se na záda a zadíval se do stropu.

Dřevo nad ním bylo popraskané a obyčejné. Přesto se na něj díval, jako by v něm chtěl najít něco, co by mu na chvíli srovnalo hlavu. Nepomáhalo to. Všechno se vracelo znovu. Mlýn. Schody. Riedlův obličej pár palců od něj. Kuše. Krev na boku. Filip s dýkou. Myklóšův klid. A pak Jitka.

Její ruce na jeho kůži. Teplo té místnosti. Její hlas, když se tvářila, že ho jen ošetřuje, a přitom moc dobře věděla, co s ním dělá.

Zavřel oči.

Tím to bylo ještě horší.

Po chvíli je zase otevřel a znovu se zadíval do stropu. Potřeboval vypnout. Aspoň na chvíli. Jenže čím víc o to stál, tím víc v něm všechno zůstávalo vzhůru.

Za dveřmi se ozval tlumený Filipův hlas.

„Myslíš, že spí?“

Pak Myklóš, tišší.

„Jestli nechceš skončit venku i s písařem, tak už konečně mlč.“

Bert zavřel oči podruhé a tentokrát mu koutkem úst cuklo navzdory vzteku.

„Idioti,“ zamumlal si pro sebe.

Pak zůstal nehybně ležet, ruce volně podél těla, dech pomalý, oči upřené do stropu, a snažil se aspoň na pár minut nebýt nikým jiným než unaveným chlapem v cizí posteli. Jenže ani tady ho to nepouštělo.

Krev pod pečetí

Záblesk ustal a svět se srovnal tak prudce, až Bert instinktivně couvl o půl kroku. Na okamžik měl pocit, že se mu pod nohama zhoupla zem, ale pak ucítil známý chlad kamenné podlahy a těžký, nehybný vzduch hofburské komnaty. Byli zpátky. Ve stejném pokoji. Ve stejném čase. Aspoň tak to vypadalo.

Bert si hned sáhl na krk. Medailon tam visel pořád. Studený, pevný, skutečný. Vydechl o něco klidněji a podíval se na Myklóše. Ten stál bez hnutí, jednou rukou svíral brašnu s listinami a druhou se dotkl vlastního medailonku, jako by se potřeboval ujistit, že přežil něco, pro co jeho svět neměl jméno.

„Tak tohle bylo odporné,“ zamumlal.

Bert si promnul oči.

„Minule ses tvářil statečněji.“

„Minule jsem nevěděl, co mě čeká.“

Na to Bert nic neřekl. Sám měl v hlavě ještě nepříjemné hučení a žaludek se mu pořád úplně neusadil. Přešel ke stolu, opřel se o něj dlaněmi a chvíli jen stál. Pokoj vypadal přesně tak, jak ho opustili. Nic nebylo převržené, nikdo tu zřejmě nebyl, jen svíce dohořívala o něco níž a za oknem už se světlo posunulo do jiného úhlu.

Myklóš se pomalu otočil kolem své osy.

„Jsme opravdu tady.“

„To bych si taky rád ověřil.“

„Jak.“

Bert pokrčil rameny.

„Třeba tím, že nikde nevidím mnicha, opata ani tu jejich bílou místnost.“

Myklóš se na něj podíval.

„Tohle si budu pamatovat do smrti.“

„Jo. Já taky.“

Myklóš opatrně položil brašnu na stůl a uhladil si kabátec, jako by tím mohl napravit chaos posledních hodin. Bert sebral tašky, které měl dosud v ruce, a odnesl je ke stěně, aby nepřekážely. Když je pokládal, napadlo ho, jak absurdně to všechno vypadá. Renesanční pokoj, listiny, kordy, dýky a vedle toho věci, které do téhle doby vůbec nepatřily.

Myklóš sledoval jeho pohled.

„Tohle bude ještě zajímavé vysvětlování.“

„Tohle nebudeme vysvětlovat nikomu.“

„To doufám.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Z chodby k nim doléhal tlumený šum Hofburgu, vzdálené kroky, cinknutí kovu a hlasy, které se mísily v nesrozumitelnou kulisu. Všechno působilo až nebezpečně obyčejně. Jako by se nic nestalo. Jako by před chvílí nestáli na místě, které Myklóš neměl nikdy spatřit.

Bert se narovnal a znovu se podíval na Myklóše.

„Tak. Jsme zpátky.“

Myklóš přikývl, ale v očích měl pořád stejnou ostražitost.

„A teď?“

Bert se krátce nadechl.

„Teď se nejdřív podíváme, jestli je venku klid.“

Přešel ke dveřím, pootevřel je jen nepatrně a vyhlédl na chodbu. Nikdo nestál přímo před nimi. Jen o kus dál prošla služka s prádlem a za rohem zmizeli dva pacholci nesoucí truhlu. Nic zvláštního. Žádný poplach. Žádné podezření.

Zavřel a otočil klíčem.

„Dobré. Nikdo nás nehledá.“

Myklóš vydechl nosem.

„To je poprvé za dlouhou dobu nějaká příznivá zpráva.“

Bert se pousmál, ale dlouho mu to nevydrželo. Pohled mu sklouzl k brašně s dokumenty a pak k medailonu na Myklóšově hrudi. Oba najednou dobře věděli, že si s sebou nepřinesli jen návrat. Přinesli si i odpovědi, které budou bolet.

Myklóš se ohlédl ke dveřím.

„Měli bychom si srovnat, co řekneme a komu.“

„Nejdřív si to musím srovnat já sám.“

„To jsme dva.“

Bert si přejel rukou po tváři, unaveně, skoro podrážděně, a pak se posadil na židli, jako by na něj najednou dolehla celá váha dne. Myklóš zůstal stát. Chvíli mlčeli. Jen tam byli, v tichu známého pokoje, oba zpátky v Hofburgu, a přesto už ani jeden nestál tam, kde stál předtím.

Myklóš se otočil ode dveří a podíval se na Berta.

„Musíme za Martou. Ta nám snad řekne víc.“

Bert na něj chvíli hleděl, pak si promnul čelo.

„No jo. Máš pravdu. Jak to mám všechno rozházené, jsem úplně mimo.“

Myklóš krátce přikývl.

„Já taky.“

Myklóšův pohled padl na tašky u stěny.

„Co jsi vlastně nakoupil?“

Bert se zarazil, jako by mu to teprve teď znovu došlo.

„No vidíš.“

Vstal, přitáhl jednu tašku ke stolu a vysypal její obsah ven. Na desku dopadly různé věci, každá z jiného světa než ten, ve kterém právě stáli. Dva pánské holicí strojky, jeden menší růžový, tuby, lahvičky a kartáčky.

Myklóš vzal jeden strojek do ruky a zamračeně si ho prohlížel ze všech stran.

„Co to je?“

Bert se pousmál.

„Na vousy.“

Myklóš k němu zvedl oči.

„Aha.“

Bert začal věci rozebírat po jedné.

„Tady je zubní pasta, kartáček, sprchový gel a šampon dva v jednom.“

Pak oddělil několik věcí a odložil je stranou.

„Tohle je pro Verču.“

Na okamžik se na malou hromádku zadíval a hlas mu ztichl.

„Doufám, že bude mít radost.“

Myklóš nic neřekl. Opatrně sesbíral věci, které Bert odložil bokem, a vzal je do náruče.

„Odnesu jí to do pokoje.“

Bert přikývl.

„Jo. A večer v kapli.“

„Budu tam,“ odpověděl Myklóš. „Jsem zvědavý, co nám řekne.“

„Já taky.“

Na chvíli se zase rozhostilo ticho. Bert se rozhlédl po pokoji, jako by mu něco chybělo. Pak se zamračil. „Kde je vůbec to třeštidlo?“

Myklóš se zarazil mezi dveřmi a ohlédl se na něj. „Leží v posteli.“

Bert se na něj podíval. „Myslím Filipa.“

Vzápětí zvážněl.

„Musíme ho najít. Naposledy pátral ve městě.“

Myklóš se na něj podíval a trochu přimhouřil oči.

„Nemá náhodou schůzku s tou služkou?“

Bertovi se rozzářily oči.

„No jo, máš pravdu.“ Hned nato se zamračil a rozhlédl se po pokoji, jako by ho snad Filip mohl napadnout z rohu.

„Tak kde může být? Ještě není večer.“

Myklóš pokrčil rameny. „Jídelna?“

Bert přikývl. „Půjdu tam. Ty to odnes Verče a já se jdu podívat po Filipovi.“

* * *

Myklóš zaklepal jen lehce. Dveře se skoro hned pootevřely a objevila se v nich Marta. Jakmile ho uviděla, stáhla obočí.

„Říkala jsem až večer.“ Myklóš zvedl tašku, kterou držel v ruce.

„Nesu něco pro Verču.“

Marta sjela pohledem k tašce. „Co to je?“

„Přišla zásilka z Prahy.“

Marta ji vzala opatrně, jako by si nebyla jistá, co v ní vlastně je. „Aha. Je vzhůru. Zrovna dojedla. Chcete s ní mluvit?“

„A můžu?“ Marta krátce přikývla a ustoupila stranou.

„Tak pojďte.“

Myklóš vešel dovnitř. V pokoji bylo pološero a ve vzduchu se držela vůně bylin. Veronika seděla na posteli opřená o polštáře. Byla bílá až průsvitná, ale když ho uviděla, usmála se.

„Pane Bethlene, jak ráda vás vidím.“ Myklóš k ní přistoupil a lehce se uklonil.

„To je víc, než si zasloužím.“

Veronika si ho pozorně změřila. „Jak jde vyšetřování? Marta mi nechce nic říct.“

Marta se ani neotočila. „Protože máte ležet.“

Veronika od ní odtrhla pohled a vrátila ho k Myklóšovi. „Tak mluvte.“

Myklóš si přisunul židli blíž k posteli a posadil se. „Chytili ty muže u sudů. Všechny čtyři. Jsou dole v kobkách. Jen Riedl mezi nimi nebyl.“

Veronika hned zvážněla. „To jsem čekala. Co bylo v sudech?“

„V sudech víno nebylo, ale byly tam listiny, zbraně, prach, pečeti a prázdné listy s podpisy.“

Veronika pomalu vydechla.

„Takže nešlo o obyčejné pašování.“

„Ne. Je to větší.“

„Co z nich dostali?“

„Zprávy měly jít dál. Do Budějovic a do Prahy. Úkoly, vzkazy, jména, co se má udělat, co se povedlo a co ne. Všechno přicházelo z Uher v sudech s vínem.“

Veronika se nepohnula, jen se jí zostřil pohled.

„V sudech s vínem.“

„Ano. Byla to nejbezpečnější cesta. Odpovědi se posílaly zpátky v prázdných sudech. Nikdo je nekontroloval.“

Veronika sklopila oči.

„A peníze?“

„Přes Riedla. Rozděloval, kdo co poveze, kdo co předá a kdo kdy pojede.“

Chvíli bylo ticho.

„Takže on není hlava.“

„Nejspíš ne.“

„Jen prostředník.“

„Důležitý prostředník,“ opravil ji Myklóš. „Ale pořád jen část celé věci.“

Veronika krátce přikývla.

„Co ještě?“

„Padl vysoký hubený písař v tmavém kabátě. Má jizvu přes hřbet levé ruky. Pak starší muž s prstenem s červeným kamenem. A ještě jeden, co kulhá na levou nohu a nosí rukavice. Ten prý předával rozkazy, když Riedl zmizel.“

Marta se konečně otočila.

„To už není malá skupina.“

„Není,“ řekl Myklóš.

Myklóš sáhl po tašce na stole.

„Přinesl jsem vám ještě tohle.“

Veronika k ní stočila oči.

„Zásilka z Prahy?“

„Ano.“

Marta si odfrkla.

„Stejně jste to řekl i mně.“

Veronika natáhla ruku a tašku si vzala. Jakmile nahlédla dovnitř, hned pochopila. Kartáček, lahvičky, zvláštní obaly, věci, které do Prahy ani do téhle doby vůbec nepatřily. V očích jí nepatrně bliklo poznání, ale hned je schovala.

„Je to od něj?“ zeptala se klidně.

„Ano,“ odpověděl Myklóš stejně opatrně.

Veronika vytáhla kartáček a chvíli si ho prohlížela, jako by šlo o naprostou novinku.

„Praha je dnes opravdu štědrá.“

Marta jen cosi zamručela pod nos. Veronika sáhla znovu do tašky, vytáhla další věc, přimhouřila oči a položila ji vedle sebe.

„Prohlédnu si to později.“

Marta přišla k posteli a upravila jí přikrývku.

„Hlavně teď nic nevymýšlejte.“

„Já?“ ozvala se Veronika nevinně.

Marta si odfrkla a vzala ze stolu misku.

„Dojdu pro čerstvý odvar. A vy zatím nebudete vstávat.“

Pak odešla ke dveřím, ještě se po nich jednou ohlédla a zmizela venku.

Jakmile se dveře zavřely, Veronika se nepatrně nahnula k Myklóšovi. Únava z ní nespadla, ale v očích měla živý záblesk zvědavosti.

„Jak se vám líbilo ve dvacátém prvním století?“ zeptala se tiše.

Myklóš na ni několik vteřin hleděl, jako by si nebyl jistý, jestli se má smát, nebo znovu začít pochybovat o vlastním rozumu. Pak vydechl.

„Bylo to strašné.“

Veronice cukly koutky.

„Jen strašné?“

„Také hlučné, zmatené a nepřístojné. Lidé tam nosí podivné oblečení a tváří se, že je to normální.“

„Přesně.“

„A ty vozy bez koní,“ dodal s tichým odporem. „Ty by se měly zakázat.“

Veronika se pousmála opravdověji.

„Na ty si zvyknete těžko.“

„Na ty si nechci zvykat nikdy.“

Veronika sklopila oči k tašce.

„A byl jste rád, že jste to viděl?“

Myklóš se na chvíli odmlčel.

„Nejdřív ne. Teď už ano.“

Pak se na ni podíval pozorněji.

„Ale nechtěl bych tam zůstat.“

Veronika pomalu přikývla.

„Chápu.“

Prsty lehce přejela po okraji tašky.

„Stejně je zvláštní držet v ruce něco odtamtud a tvářit se, že je to z Prahy.“

„Šlo vám to dobře.“

„Mně jde dobře hodně věcí,“ řekla tiše a vrátila se k vážnějšímu výrazu. „A Bert?“

„Šel hledat Filipa.“

„Takže si konečně vzpomněl.“

„Ano. Napadlo ho, že Filip naposledy pátral ve městě a že může být v jídelně nebo někde poblíž.“

Veronika se opřela zpátky o polštáře.

„Filip se neztratí. Jen se obvykle najde na nejméně vhodném místě.“

Myklóš zvážněl.

„A co teď?“

Veronika se na chvíli odmlčela.

„Jestli Riedl odjel do Uher, neutekl bezdůvodně. Buď vezl zprávu, nebo si jel pro další rozkazy. V každém případě je to stopa.“

Myklóš pomalu přikývl.

„Řeknu to Bertovi.“

Veronika se na něj podívala klidněji.

„Řekněte mu, ať se nežene jen za člověkem. Ať sleduje, proč odjel, za kým a co měl přivézt zpátky.“

„A vy ne?“

„Já se neženu,“ řekla suše. „Já mířím správně.“

Za dveřmi se ozvaly kroky. Veronika se hned stáhla zpátky do polštářů, jako by se nic nestalo, a vzala do ruky kartáček se stejnou nedůležitou zvědavostí, s jakou by si prohlížela stuhu nebo zrcátko z tržiště. Myklóš se narovnal právě ve chvíli, kdy se Marta vrátila s miskou v rukách.

Myklóš se ještě jednou uklonil, popřál Veronice klid a bez dalšího zdržování odešel. Když za sebou zavřel dveře, na chodbě se na okamžik zastavil, jako by si v hlavě rovnal všechno, co slyšel, a pak zamířil pryč.

* * *

Bert mezitím prošel jídelnou křížem krážem, ale po Filipovi tam nebylo ani stopy. U několika stolů ještě seděli opozdilci, dva sloužící odnášeli mísy a u okna se dohadovali pacholci, kdo má službu ráno, jenže Filip nikde. Bert se rozhlédl ještě jednou, pak si tiše odfrkl.

„No jasně. Kde jinde.“

Chvíli stál, pak se mu v hlavě rozsvítilo. Lázně. Filip, teplo, voda a ženské hlasy. To dohromady dávalo až příliš velký smysl. Bert se otočil na patě a zamířil chodbou dolů, kde byly menší dvorské lázně pro služebnictvo a hosty, kteří si uměli najít správné dveře i bez pozvání.

Jakmile je otevřel, udeřilo ho do tváře vlhké teplo a směs páry, mýdla a smíchu. A tam ho uviděl. Filip si lebedil v kádi, opřený až příliš spokojeně, kolem sebe dvě děvčata, třetí seděla opodál a něco mu vyprávěla. On se usmíval od ucha k uchu, jako by žádné pátrání, Riedl ani Hofburg vůbec neexistovaly.

Bert se zarazil ve dveřích a nevěřícně na něj zíral.

„Ty si ze mě děláš legraci.“

Filip otočil hlavu, zamrkal a pak se zazubil ještě víc.

„Berte. Já to umím i pracovně.“

Jedna z dívek se rozesmála. Druhá si Berta změřila s otevřeným zájmem.

„A koho hledáte vy?“

Bert si jí všiml jen koutkem oka.

„Jeho.“

Pak došel přímo ke kádi, chytil Filipa za paži a bez ohledu na jeho protest ho vytáhl ven. Voda vyšplíchla na podlahu i na děvčata, jedno z nich vykřiklo a Filip se málem svezl zpátky.

„Berte!“

„Okamžitě se obleč.“

„Vždyť jsem uprostřed práce.“

„Ty jsi uprostřed vany.“

Filip se zatvářil dotčeně, ale Bertův výraz mu jasně řekl, že tohle není chvíle na hrdinství ani vtipy. Neochotně sáhl po košili a začal se soukat do oblečení. Děvčata mezitím obrátila pozornost k Bertovi. Jedna se k němu přitočila blíž, druhá se usmála tak sladce, až to působilo nacvičeně.

„Když už jste tady, nemusíte hned odcházet.“

„Místa je dost.“

Bert ustoupil o půl kroku a s krátkým, skoro omluvným úsměvem zavrtěl hlavou.

„Děkuju. Jindy.“

„To říkají všichni.“

„A já to myslím vážně.“

Děvčata to zjevně pobavilo ještě víc. Filip si mezitím navlékl kabátec, pořád zpola mokrý, a snažil se tvářit důstojně, což bylo při promočených vlasech a zčervenalých tvářích téměř nemožné. Když konečně stanul před Bertem, ten mu beze slova sevřel ruku na rameni.

„Jdeme.“

„Teď hned?“

„Ano, teď hned.“

„Ani se nerozloučím?“

„Ne.“

Filip se ještě stačil ohlédnout přes rameno.

„Dámy, povinnost volá.“

„Tak běž, hrdino,“ zavolala za ním jedna pobaveně.

Bert už ho táhl ke dveřím. Filip klopýtal vedle něj, sotva stíhal a ještě si rukávem utíral vodu z krku.

„Berte, tohle bylo zbytečně tvrdé.“

„Ty ses měl jen podívat a vrátit se.“

„Třeba jsem získával důvěru.“

„Ty jsi získával pěnu.“

Filip si povzdechl.

„Člověk jednou pracuje po svém a hned je z toho pohroma.“

Bert ho pustil až na chodbě, ale jen proto, aby mohl jít rychleji. Filip se musel srovnat do kroku a pak už jen poslušně mířil vedle něj, protože z Bertova výrazu bylo jasné, že tentokrát žádná další zastávka nebude.

„Filipe, pojď. Máme nové informace a potřebujeme se na ně podívat.“

Filip na něj nechápavě koukl. „Jaké informace?“

„Prostě nové informace.“

Bert se s tím dál nezdržoval a zamířil chodbou k pokoji, kde spal s Filipem. Filip se vydal za ním, ještě trochu rozpačitý, s vlhkými vlasy a tvářemi červenými od horké koupele. Na rohu chodby potkali Myklóše, který se právě vracel od Veroniky.

Bert se na něj hned podíval. „Jak jí je? Spí?“

„Nespí. Mluvil jsem s ní, ale je slabá.“ Myklóš na okamžik zpomalil. „I kdyby pro ni Rudolf poslal sebelepší kočár, tu cestu by teď nedala.“

Bert sevřel čelist, ale jen krátce přikývl.

Myklóš se na něj zadíval. „Hele… neměli jsme ji vzít s sebou, víš kam?“

„Vždyť víš, jak ji teď hlídají.“

„Jo, já vím.“

Pak Myklóš stočil pohled k Filipovi. Ještě byl celý rozpálený, vlasy ulepené po koupeli a tvářil se až podezřele spokojeně.

„A kde byl tenhle?“

Bert ani nezpomalil. „V kádi s holkama.“

Myklóš se neubránil krátkému smíchu. „Přesně jako on.“

„Já jsem pracoval,“ ohradil se Filip.

„Ty ses vařil,“ odsekl Bert.

„To se nevylučuje.“

Myklóš zavrtěl hlavou, ale pořád se pobaveně usmíval. „Jdeme se podívat na ty dokumenty, co jsme dostali?“

„Ano,“ řekl Bert. „Ale u mě na pokoji.“

Pak už všichni tři vykročili chodbou dál. Bert šel první, rychle a soustředěně. Filip vedle něj trochu klopýtal, protože ještě nestačil úplně srovnat krok, a Myklóš se za nimi držel mlčky, zamyšlený. Když došli ke dveřím, Bert je otevřel a pustil oba dovnitř.

Vešli do Bertova pokoje. Bert hned zavřel dveře, vzal brašnu a vysypal na stůl všechny dokumenty, které dostal od otce Martina. Filip se na to nevěřícně díval. Vzal jeden list do ruky, promnul ho mezi prsty a hned poznal, že je jiný než všechno, co kdy držel. Zvedl hlavu.

„Co to je a kde jste to vzali?“

Bert se dál přehraboval papíry.

„Od tajného informátora.“

Pak se podíval na Myklóše. Ten už seděl na židli, jen přikývl a lehce se pousmál.

„Tajný informátor.“

Bert začal listy rozdělovat na tři hromady.

„Rozdělíme to. Tady máš, Filipe. Vezmi si to a srovnej to.“

Filip si svou část vzal a přešel s ní k posteli. Posadil se na kraj a začal papíry rovnat. Chvíli mlčel, pak se zamračil.

„Ta data jsou divná. Tady je květen a ten teprve bude.“

Bert ani nevzhlédl.

„Filipe, jen to srovnej.“

Filip držel list v ruce a pořád na něj koukal.

„Ale to vypadá, jako by ten dotyčný byl z budoucnosti.“

Bert zvedl oči.

„Filipe, nekomplikuj to. Prostě to srovnej.“

Filip si povzdechl.

„Dobrá. Udělám to.“

Bert se narovnal a přejel pohledem po obou.

„O těchhle dokumentech se nesmí nikdo dozvědět. Je to jasné? Hlavně ne Matyáš.“

Filip pozvedl obočí.

„Aha. Takže hluboké utajení.“

„Přesně tak.“

Ani si nevšimli, jak rychle utekl čas. Nad papíry seděli tak dlouho, až se za okny úplně setmělo a Hofburg po poslední mši ztichl. Bert zvedl hlavu od stolu, promnul si oči a podíval se ke dveřím. Myklóš už byl na nohou a sledoval ho mlčky. Filip zůstal v pokoji, opřený o pelest, zatímco Bert rychle shrnul listy do hromad, uložil je zpátky do brašny a schoval ji tak, aby nebyla na očích. Pak se obrátil k Filipovi a chvíli si ho měřil, jako by zvažoval, jestli mu může věřit aspoň na jednu hodinu.

„Ty zůstaneš tady.“

Filip povytáhl obočí.

„Sám?“

„Ano. Nikam nechoď, nikomu neotvírej a na nic nesahej.“

Filip si odfrkl.

„Mluvíš se mnou, jako bych byl malý.“

Bert k němu přešel blíž.

„Tak se podle toho nechovej.“

Filip chvíli vypadal, že chce něco namítnout, ale pak jen rozhodil rukama a sedl si zpátky na postel.

„Dobře. Zůstanu tady.“

Bert krátce přikývl. Myklóš už mezitím stál u dveří, ruku položenou na klice, a když Bert došel k němu, oba vyšli na chodbu. Hofburg byl po večerní mši klidnější než přes den. Kroky se rozléhaly hlasitěji, ze vzdálenějších částí doléhalo jen občasné zavření dveří nebo tlumený hlas. Šli rychle a beze slov. Když došli ke kapli, oba zpomalili. Uvnitř už bylo po mši, svíce ještě hořely, vzduch voněl voskem a kadidlem a prostor byl téměř prázdný. U boční lavice stála Marta a čekala na ně. Jakmile je uviděla, přimhouřila oči.

„No konečně.“

Marta se posadila do lavice. Bert a Myklóš usedli do druhé a otočili se k ní.

„Marto, teď musíš mluvit pravdu. Musíš,“ naléhal Bert.

Marta se nadechla.

„Bude to dlouhé.“

Bert kývl.

„Máme čas.“

Marta pomalu přikývla.

„Dobře. Tak poslouchejte.“

„Bylo to před sedmadvaceti lety, možná ještě víc. Nebyla jsem kořenářkou jako teď, ale mladou ženou. Pracovala jsem pro velmi bohatou a velmi urozenou rodinu. Jmenovali se Opavští.“

Bert a Myklóš se až lekli, když uslyšeli to jméno. To už přece slyšeli. Marta pokračovala.

„Dali mě jako komornou k mladé krásné komtese. Bylo jí tak šestnáct let. Byla jako vítr, tajně se učila šermovat, jezdila na koni líp než kdejaký šlechtic a měla svou hlavu. Jednou jí otec pověděl, že ji přislíbil jednomu uherskému šlechtici, to jméno si už nepamatuju. Anna, tak se jmenovala.“

Bertovi začalo srdce tlouct ještě rychleji, až ho slyšel v uších a cítil na spánku. Marta pokračovala.

„Rozhodla se, že uteče, a jelikož ke mně měla velikou důvěru, všechno mi řekla. Že si toho z Uher nechce vzít a raději uteče pryč. Trvalo to myslím několik dnů a skutečně jsme jednou v noci utekly. Utekly jsme k Mikulovu. Můj bratranec tam měl dům a sklípek. Dva dny poté, co jsme utekly a dostaly se k bratranci, přijela návštěva z Vídně, dva mladíci. Jeden zrzavý a druhý černovlasý. Nevěděli, kdo jsme, ale oba se zakoukali do Anny, jen jeden víc, ten černovlasý. Zjistila jsem, že to jsou bratři. Říkali si Václav a Eusebius.“

Marta se lehce usmála, jako by vzpomínala na něco krásného.

„Eusebius za ní jezdil víc, než bylo obvyklé. Anin otec zjistil, kde se schováváme, přijel sám s ozbrojeným doprovodem a vzal ji. Jenže v tu dobu tam byl i Eusebius. A v tu chvíli se provalilo, kdo to doopravdy je. Byl to sám arcivévoda Matyáš.“

Bert se podíval na Martu.

„Marto, ten Matyáš?“

A ukázal na hlavu jako korunu.

„Ano, ten.“

Najednou se ozvalo:

„Ano, ten.“

Všichni tři se otočili za tím hlasem. Ze stínu vystoupil Klesl.

Klesl promluvil ze stínu.

„Marto, něco jsi slíbila.“

Marta se na něj podívala.

„Oni to musí vědět.“

Klesl se na ni přísně zadíval.

„Marto…“

Vtom zakročil Bert.

„Dost. Víme, že Veronika je z opavského rodu, ale nevíme, kdo je otec. A jestli je to Matyáš, pak je to…“

Na okamžik se zarazil.

„Průser.“

Klesl se pokusil zachovat důstojnost, ale i jeho tajemství tížilo. Nakonec pokýval hlavou.

„Ano, jak říkáte. Průser.“

Myklóš se obrátil k Martě.

„Marto, pokračuj.“

Marta pohlédla na Klesla. Ten kývl, posadil se, spojil ruce a potichu se modlil.

„Anin otec proti němu nemohl nic udělat, ale poslal dopis jeho otci, císaři Maxmiliánovi. Nevím, co bylo v Hofburgu, ale vím, že pak přijel pro Annu a spolu utekli.“

Bert zavrtěl hlavou. „Tak tomu nechci věřit.“

Klesl se ozval, aniž zvedl hlavu. „Věřte. Byl takový.“ Znovu se začal modlit, nebo to tak aspoň vypadalo.

Marta pokračovala. „Utekli spolu a vzali se. Já šla za svědka Anně, Matyášovi zase jeho bratr Rudolf.“

Bert vydechl. „Do prdele. A kdo je oddával?“

Klesl zvedl hlavu. „Já. Ještě jsem byl evangelický kněz. Annu jsem znal, působil jsem chvíli u nich doma.“

Bert jen hlesl: „Aha. Super.“

Marta pokračovala. „Vzali se. Oddací list si vzal Rudolf, byl u něj v bezpečí. Annu po svatbě a noci odvedl na jeden hrad, který koupil. Měla tam všechno. Byly to krásné roky.“

Klesl tiše přikývl. „Jo. To byly.“

„Jezdil za ní a po roce mohli slavit to nejlepší. Byla těhotná. Na to znamení nechal udělat Matyáš dva medailony.“

Bert si promnul čelo. „Budu hádat. Přemyslovská orlice a habsburská dvouhlavá orlice.“

Klesl zvedl hlavu překvapeně, stejně jako Marta. „A… ano,“ řekl koktavě. „Jak to víte?“

Bert se na něj podíval. „Veronika ho má. Má ho v Praze. Dostala ho prý od matky, než vydechla naposled.“

Klesl se nadechl a jen koukal do prázdna.

Marta pokračovala. „Mezitím císař umřel a na trůn se dostal Rudolf.“

Klesl se ozval. „Rudolf chtěl, aby si Matyáš Annu vzal do Hofburgu a aby byla arcivévodkyní. Proto se odstěhoval do Prahy. Žádné hádky s bratrem v tom nebyly.“

„Jenže Anna dostávala dopisy. Anonymní.“

Klesl zvedl hlavu.

„To jsi nikdy neřekla.“

Marta sklopila oči.

„Neřekla. Bála jsem se. Vyhrožovali, že zemře ona i její dítě, že si Matyáš našel jinou a jí se musí zbavit.“

Na chvíli bylo ticho.

„A tak ze strachu odjela za Rudolfem do Prahy,“ pokračovala Marta. „Rudolf nás schoval nejdřív u nějaké šlechtické rodiny. Měli mnoho dětí. Jeden byl milý, chlapec, jmenoval se Jindřich. Ten vždycky dal Anně hlavičku na břicho a říkal, že je to jeho nevěsta. Annu to vždy potěšilo. Jenže dopisy se začaly objevovat i tam, a tak Rudolf nás poslal na hrad Houska. A tam Anna porodila. Byl to velice těžký porod. Krvácela. Rudolf tam byl a přivezl nějakého alchymistu, že je umí schovat a ochránit.“

Bert se nadechl.

„Alessandro Scotta.“

Klesl se na něj podíval.

„Vy ho znáte?“

„Jo. Ten Veroniku vychoval a zachránil.“

Klesl na něj hleděl nevěřícně. Marta pokračovala.

„Byla bouřka, hromy, blesky. Rudolf vzal malou a dal ji doprostřed kruhu. Anna byla slabá, ale ještě se s malou rozloučila, dala jí medailon a dala jí jméno Veronika Eliška. Vždy říkala, aby měla iniciály stejné jako Václav a Eusebius. Jenže přijel Matyáš s vojskem a tady panem biskupem.“

Klesl se hned ohradil.

„Byl jsem jen kněz. A přijel jsem ho informovat, kde je Anna. I Matyáš dostával dopisy, že Anna se stala milenkou Rudolfa.“

Bert se zamračil.

„Takže přijel se přesvědčit.“

„Ano,“ řekl Klesl. „Když ho tam uviděl, zatmělo se mu před očima. Ale vtom se zahřmělo a blesk uhodil do věže. Ta záře… a my jsme jen viděli, jak se věž zhroutila a Anino tělo padalo.“

Bert se předklonil.

„Viděli jste i dítě?“

Klesl zavrtěl hlavou. Marta taky.

„Ne. Viděli jsme jen propadající se tělo Anny a mrtvou služku. Alchymistu a dítě ne.“

Bert vydechl.

„To se dostali k nám. Kouzlo fungovalo. Takže Veronika je dcerou Matyáše. Takže dědičkou trůnu.“

Klesl pomalu přikývl. „Ano. Když jsem ji tam viděl, jak spí, byla to celá Anna.“

Marta si přitiskla ruce k sobě.

„I mě ta podoba zasáhla.“

Myklóš se podíval z jednoho na druhého.

„Arcivévoda to ví?“

Klesl hned zavrtěl hlavou.

„Ne. To by bylo… neumím si to domyslet.“

Klesl zbledl ještě víc než před chvílí.

„Musíme to tajemství ututlat.“

Bert si promnul obličej.

„Hlavně ať se to ještě nedozví Veronika. V tomhle stavu by byla schopná ho prohodit oknem.“

Klesl zamrkal.

„Arcivévodu?“

„Jo. Ani nevíte, co je Veronika zač.“

Klesl se na něj zadíval.

„A vy to víte?“

Bert přikývl.

„Vím. Je pod ochranou Svatého stolce.“

Klesl hned zavrtěl hlavou.

„To není možné. Řím to neví.“

„Vatikán,“ opravil ho Bert tvrději.

Klesl se nadechl.

„Prosím…“

Bert ho zarazil.

„Neřešte to. Je to průser.“

Na chvíli se odmlčel a pokračoval klidněji.

„Scotta neví, kdo jsou její rodiče. Veronika také ne. Ví, za jak dramatických okolností se narodila, ale nezná jejich jména. Oba si myslí, že je nemanželskou dcerou Rudolfa.“

Myklóš se zamračil.

„Něco se mi na tom nelíbí. Ty anonymní dopisy dostávali oba?“

Klesl přikývl.

„Ano. Některé jsem četl.“

Marta také přikývla.

„Ano. Bylo tam, že se jí chce Matyáš zbavit.“

Myklóš se opřel o lavici a chvíli mlčel.

„Jak jde následnictví?“

Klesl si povzdechl.

„Jestli Rudolf nebude mít právoplatného dědice, tak Matyáš. A po Matyášovi by to mohl být Ferdinand Štýrský. Ale ten je maniak. Jeho matka je strašná fanatička. Já jsem sice pro to, aby se obrátilo na jednu víru katolickou, ale obrátit v klidu. Ona chce jen oheň a sílu. Jejich vojáci ve Štýrsku plundrují, vraždí i děti, ženy, muže. Kolikrát zaútočili i na uprchlíky a všechny povraždili.“

Bert sevřel čelist.

„Já vím. Oni jsou magoři.“

Myklóš se zamračil ještě víc.

„Proč jsem se na to ptal. Někdo se dozvěděl o svazku a možná chtěl bratry rozeštvat a zabránit tak narození dítěte. A aby se Matyáš vzdal své manželky. To by se pak Veronika nemohla stát dědicem.“

Klesl se narovnal a pomalu pokýval hlavou.

„To by možná byl ten důvod.“

Myklóš se podíval na Martu.

„Ještě existují ty dopisy?“

Marta přikývla.

„Já jeden mám.“

Klesl se zamyslel.

„Já asi ne, ale zkusím se podívat. Mám všude přístup.“

Bert se podíval na Martu.

„Marto, přinesla bys ho?“

Marta přikývla.

„Zítra ho tady máte. Sejdeme se tady jako dnes.“

Klesl krátce kývl.

„Dobrá.“

Klesl odešel a Marta zamířila za Veronikou. Bert s Myklóšem zůstali ještě chvíli sedět v lavici a oba mlčeli. To, co právě slyšeli, se jim pořád vzpíralo v hlavě. Veronika byla skutečně Matyášovou dcerou a Rudolfovou neteří. Bert si přejel rukou po tváři a zadíval se do plamene nejbližší svíce.

„Tohle musíme udržet pod pokličkou.“

Myklóš pomalu přikývl.

„To rozhodně.“

Bert se narovnal a podíval se na něj.

„A hlavně musíme získat od Matyáše něco, čeho se dotkl. Vlas, kapesník, pohár, cokoliv.“

Myklóš si promnul čelo. „Jo. Kvůli tomu DNS.“

Bert zavrtěl hlavou. „DNA.“

Myklóš se na něj podíval. „DNA.“

Bert jen krátce přikývl. „Jo.“

Myklóš si oddechl. „To mi pak ještě vysvětlíš.“

Bert přikývl. „Vysvětlím.“

Chvíli zase mlčeli. Nakonec Bert vstal. „Dnes už nic lepšího nevymyslíme. Půjdeme spát.“

Myklóš se zvedl také. „To bude nejlepší.“

Bert se otočil ke dveřím. „Zítra se uvidíme.“

Myklóš přikývl. „Zítra.“

Pak oba vyšli z kapličky do tiché chodby.

Když Bert dorazil do svého pokoje, Filip už spal ve svém kamrlíku. Svlékl se, zalehl do postele a dlouho hleděl do stropu. Hlavou mu běželo všechno, co ten večer slyšel, ale čím víc se to snažil srovnat, tím víc se mu to rozpadalo pod rukama. Nakonec ho únava přemohla a usnul.

* * *

Ráno se Bert cítil jako po bitvě. V hlavě mu třeštilo, celé tělo ho bolelo a neměl vůbec žádnou energii. Zato Filip měl náladu výbornou, pískal si a usmíval se od ucha k uchu. Bert se na něj podíval ještě vleže, než se vůbec posadil na posteli.

„Jaké bylo rande?“

Filip se zazubil ještě víc.

„Velice příjemné.“

Bert si promnul obličej a posadil se.

„Jestli přijde, že je těhotná, tak tě donutím si ji vzít.“

Filip se zarazil.

„Ale to nemůžu.“

„Budeš muset.“

Filip polkl. Bert měl radost, že ho tím aspoň trochu srazil, a Filip se přestal tvářit tak šťastně. Když se Bert konečně oblékl, vyšli spolu na snídani. V jídelně u stolů našli Myklóše. Vypadal stejně zničeně jako Bert. Filip se zastavil, přejel je pohledem a nechápavě nakrčil čelo.

„Vy vypadáte, jako byste pili celou noc. To jste chlastali?“

Myklóš se na něj podíval tak, že Filip okamžitě ztichl.

Mladá služka jim přinesla snídani, mléko a perníky, tedy aspoň to tak vypadalo. Byly tvrdé tak, že by s nimi člověk málem rozbil stůl. Filip do jednoho hned kousl, zarazil se a bolestivě sykl. Myklóš po něm sjel pohledem, vzal svůj kousek a ukázal jim, že ho mají nejdřív namočit do mléka. Teprve pak se do něj zakousl. Bert to udělal po něm a uznale přikývl. Filip zkusil totéž a hned se mu rozzářily oči. Chvíli jedli mlčky. Bylo to nakonec dobré, jednoduché a po ránu to přišlo vhod, jenže sotva začali pořádně snídat, u stolu se objevil Prunner. Stál rovně, ruce za zády, a tvářil se jako někdo, kdo nepřišel popřát dobré ráno.

„Pánové, máte se co nejdříve objevit před arcivévodou.“

Bert zvedl oči od stolu.

„Hned?“

„Co nejdříve.“

Filip pomalu položil hrnek.

„To nezní dobře.“

Prunner se na něj ani nepodíval.

„To jsem neřekl.“

Myklóš odložil namočený perník a setřel si mléko z prstů.

„Ví se proč?“

Prunner se konečně podíval i na něj.

„Arcivévoda důvody obvykle nevysvětluje přede mnou.“

Bert cítil, jak se mu sevřel žaludek. Ještě před chvílí byl jen unavený, ale teď z něj únava spadla až nepříjemně rychle. Položil zbytek snídaně stranou a vstal.

„Dobře. Přijdeme.“

Prunner krátce kývl.

„Tak neotálejte.“

Otočil se a odešel stejně tiše, jako přišel. U stolu na okamžik zůstalo ticho. Filip se podíval nejdřív na Berta, pak na Myklóše.

„Tak tohle se mi nelíbí.“

„Mně taky ne,“ řekl Bert.

Myklóš se pomalu zvedl.

„Dojezte. Nebo aspoň dopijte. Před arcivévodou je lepší stát s plným žaludkem než s prázdným.“

Filip sklopil oči ke svému hrnku.

„Mluví z vás zkušenost.“

„To je zkušenost,“ řekl suše Myklóš.

Bert po něm krátce střelil pohledem, vzal hrnek a dopil mléko naráz. Pak si rukávem otřel ústa a narovnal se.

„Tak jdeme.“

Došli až ke dveřím arcivévodovy pracovny. Stráže je pustily dovnitř bez jediného slova. Jakmile Bert, Myklóš a Filip vstoupili, hned bylo jasné, že něco není v pořádku. Matyáš stál u stolu, v ruce zmuchlaný list, a tvář měl tak tvrdou, že ani Prunner vedle něj nevypadal klidněji. Arcivévoda se otočil prudce k nim, v očích zlost, ale ne taková, která by mířila přímo na ně. To Bert poznal hned.

„Konečně.“

Všichni tři se uklonili. Matyáš přešel pár kroků sem a tam, pak praštil listem o stůl.

„Můj bratr se zřejmě docela pomátl.“

Nikdo se neozval. Matyáš se znovu otočil, sevřel ruce za zády a podíval se přímo na Berta.

„Rudolf žádá, ne, Rudolf poroučí, aby mu byl Eusebius okamžitě vrácen do Prahy.“

Bert ani nehnul brvou, i když mu v hlavě okamžitě zatrnulo. Filip vedle něj ztuhl a Myklóš jen nepatrně zvedl oči.

„Okamžitě?“ zeptal se Bert opatrně.

„Ano, okamžitě,“ odsekl Matyáš. „Jako by nestačilo, že sem posílá listy jeden za druhým. Jako by nestačilo, že se chová, jako bych mu snad něco ukradl.“

Arcivévoda sáhl po jiném listu a mávl s ním ve vzduchu.

„Prý je Eusebius nepostradatelný. Prý mu rozumí. Prý ho potřebuje po svém boku. To už se ani nesnaží zakrývat, jak moc na tom mladíkovi lpí.“

V místnosti se rozhostilo napjaté ticho. Bert mlčel. Věděl, že tady musí být opatrný na každé slovo.

„Co mu odpovíte?“ zeptal se Myklóš.

Matyáš se na něj podíval.

„To právě zvažuji.“

Přešel zpátky ke stolu, opřel se o něj oběma rukama a sklonil hlavu, jako by se snažil ovládnout.

„Kdybych udělal přesně to, co chce, bude to vypadat, že mu ustupuji. Kdybych to odmítl, udělá z toho další urážku. A já už mám jeho urážek dost.“

Filip polkl, ale tentokrát mlčel. Bert se po něm koutkem oka podíval a ocenil to.

Matyáš zvedl hlavu.

„Jenže ať si Rudolf myslí cokoliv, Eusebius teď do Prahy nepojede.“

Berta ta odpověď zarazila natolik, že se na arcivévodu podíval přímo.

„Nepojede?“

„Ne,“ řekl Matyáš tvrdě. „Ne v tom stavu. Nejsem blázen, abych posílal zraněného člověka přes půl země jen proto, že si můj bratr neumí poručit vlastnímu rozmaru.“

Bert si v duchu oddechl, ale navenek to nedal znát.

„To je rozumné.“

Matyáš po něm střelil pohledem.

„Ano, to je rozumné. A právě proto mě zaráží, že to musím říkat já a ne císař.“

Prunner nepatrně sklopil oči. Bylo vidět, že ten dopis četl také a že ho nepotěšil o nic víc.

Matyáš se zhluboka nadechl a pak se podíval na všechny tři.

„Budete držet jazyk za zuby. Nikdo se nesmí dozvědět, co stálo v tom listu. Nikdo.“

„Ano, arcivévodo,“ řekl Bert.

„Ano, arcivévodo,“ přidal se Myklóš.

Filip jen rychle přikývl.

Matyáš se zadíval k oknu.

„A jestli se Rudolf rozhodne poslat další ozbrojený doprovod nebo další naléhavý list, vyřiďte všem, kdo by se snad ptali, že Eusebius je pod mou ochranou a zůstane zde, dokud lékaři neřeknou jinak.“

Pak se zarazil a pomalu dodal:

„A možná ani potom ne.“

Poslední věta však zazněla jinak. Bert to slyšel. Prunner také. Myklóš zůstal bez pohnutí.

„Rozuměli jste?“ zeptal se Matyáš.

„Ano,“ odpověděl Bert.

Arcivévoda chvíli mlčel, pak si promnul kořen nosu a únava z něj na okamžik prorazila ven.

„Jděte. A pošlete mi Klesla.“

Všichni tři se uklonili a pomalu ustoupili ke dveřím. Když za sebou zavřeli, Filip vydechl tak hlasitě, až se sám lekl. Bert se na něj podíval.

„Ani slovo.“

Filip jen přikývl. Myklóš se zadíval před sebe do chodby.

„Rudolf ho chce zpátky.“

Bert sevřel čelist.

„Jo.“

Pak se krátce podíval směrem, kde ležela Veronika, a v hlavě mu běžela jediná myšlenka. Tohle se začínalo lámat mnohem rychleji, než čekal.

Seděli znovu v komnatě nad dokumenty, tentokrát už je měli srovnané a vraceli se k nim mnohem pomaleji. Bert stál u stolu a list po listu pročítal, co předtím jen rychle třídili. Myklóš seděl na židli a měl před sebou rozložené dvě menší hromady, které si porovnával mezi sebou. Filip seděl na Bertově posteli, jeden papír držel v ruce, druhý měl položený vedle sebe a tvářil se nezvykle soustředěně. V místnosti bylo ticho, přerušované jen šustěním listů a občasným povzdechem, když někdo narazil na další údaj, který neseděl.

Filip zvedl oči od papíru a zamračil se.

„Je to pořád to samé. Víno, sudy, jména, čísla.“

Bert ani nezvedl hlavu.

„Právě v tom něco je.“

Myklóš položil jeden list na druhý a chvíli si je prohlížel vedle sebe.

„Ty záznamy si odporují.“

Bert k němu natáhl ruku.

„Ukaž.“

Myklóš mu oba papíry podal. Bert je chvíli četl, pak je položil na stůl a přisunul k nim další dva.

„Tady se píše šest sudů. Tady osm. Ale cesta je stejná a den skoro taky.“

Filip se naklonil blíž.

„Takže někdo lhal.“

„Nebo schválně zapisoval pokaždé něco jiného,“ řekl Bert.

Myklóš přikývl.

„Aby se v tom nikdo nevyznal.“

Filip si mezitím přitáhl další list a začal nahlas číst jména, která se na něm objevovala.

„Várady de Tokaj… to už známe. Pak tady Bálint Horváth. A tady ještě nějaký Reitter.“

Bert zpozorněl.

„Horváth.“

Myklóš k němu zvedl oči.

„To jméno už jsem někde slyšel.“

„Kde?“ zeptal se Bert.

Myklóš zavrtěl hlavou.

„Nevím. Ale něco mi říká.“

Filip obrátil další list.

„Tady je zase poznámka o zásilce. Že nebude předána ve Vídni, ale pošle se dál.“

Bert k němu přešel.

„Kam?“

Filip přejel očima řádek.

„To tu není. Jen značka. Nějaké písmeno.“

Myklóš si list vzal a chvíli ho zkoumal.

„To není náhoda.“

Bert se opřel dlaněmi o stůl a zadíval se na všechny listy před sebou. Čím déle je měl před očima, tím méně to vypadalo jako obyčejné účty a záznamy o cestách. Bylo v tom něco schovaného, něco, co zatím pořád míjeli.

Filip najednou zvedl další papír.

„Tady.“

Bert se otočil.

„Co?“

„Tohle by mohl být on.“

Bert mu list skoro vytrhl z ruky.

„Kde?“

Filip ukázal na spodní část záznamu.

„Je tam jen písmeno R. Ale píše se tu, že převzal peníze a odjezd proběhl dřív.“

Myklóš se narovnal.

„Dřív než co?“

Filip se znovu zadíval do řádku.

„Dřív, než dorazí odpověď.“

V místnosti se na okamžik rozhostilo úplné ticho. Bert list položil doprostřed stolu a chvíli na něj jen zíral.

„Takže nečekal.“

„Možná nemohl,“ řekl tiše Myklóš.

„Nebo se lekl,“ dodal Filip.

Bert pomalu přikývl.

„Jestli odjel dřív, než měla přijít odpověď, tak se něco změnilo.“

Myklóš přisunul blíž další papír.

„A rychle.“

Filip sklopil oči k dalším listům.

„Takže buď někdo zjistil, že se po tom jde… nebo přišla jiná zpráva jinudy.“

Bert se na něj podíval.

„Tohle není špatná úvaha.“

Filip se trochu narovnal, ale tentokrát nic neřekl. Jen si přisunul další hromádku a začal v ní znovu hledat. Bert zatím řadil papíry podle dat a Myklóš mlčky porovnával jména a značky v okrajích. Pomalu se před nimi začal skládat obraz, pořád neúplný, ale už dost zřetelný na to, aby věděli, že Riedl neodjel jen tak a že to, co hledají, neleží v jednom jménu, ale v tom, co všechna ta jména spojuje.

Seděli nad listinami už dlouho a oči je z nich pálily. Bert znovu pročítal jednu hromadu, Myklóš druhou a Filip na posteli obracel další listy. Chvíli to vypadalo, že se nikam neposunou, když Bert vytáhl menší přeložený papír, skoro jako nějaké potvrzení nebo účet. Rozložil ho a ztuhl. Nahoře stálo křivě připsané Bílý dům a pod tím byla runa času. Bertovi okamžitě zatrnulo. Runa času u nevěstince nedávala žádný smysl.

„Myklóši.“

Myklóš zvedl hlavu.

„Co je?“

Bert mu podal list.

„Podívej se na tohle.“

Myklóš si papír vzal, chvíli ho četl a pak se zamračil.

„Bílý dům. Ten je v Uhrách. V Prešpurku.“

Bert se na něj podíval.

„Ty to víš jistě?“

„Jo. Kolikrát jsem tam byl.“

Bert ukázal na značku pod názvem.

„A co tam dělá tohle?“

Myklóš se podíval znovu a ztuhl.

„Runa času.“

„Právě.“

Myklóš přejel pohledem níž.

„A tohle psal Riedl.“

Bert přikývl.

„Taky jsem to tak četl.“

Od postele se ozval Filip.

„No… já jsem zase našel toto.“

Bert se otočil.

„Co?“

Filip držel jiný list a tvářil se zmateně.

„Je to zápis z matriky. Že v červnu roku 1602 byl popraven Riedl za velezradu v Prešpurku.“

Bert k němu hned přešel.

„Ukaž.“

Filip mu list podal. Bert ho rychle přelétl očima a hned ho dal Myklóšovi. Ten si ho přečetl pomaleji a sevřel čelist.

„To není dobré.“

Bert položil oba papíry vedle sebe.

„To teda není.“

Filip se zvedl z postele a naklonil se k nim.

„Takže musíme do Prešpurku.“

Bert přikývl.

„Musíme.“

Myklóš položil matriku na stůl.

„Super. Jedeme do Uher.“

Filip se na ně podíval a ukázal na papíry na stole.

„Kdo to řekne arcivévodovi, že musíme jet do Uher? Dneska má náladu pod psa.“

Bert se zarazil a chvíli jen koukal do listin.

„Noooo… kdo mu to řekne?“

Myklóš si povzdechl a pomalu vstal.

„Dobrá. Zkusím to já. Kdybych utíkal, utíkejte taky.“

Bert k němu zvedl oči.

„Neboj.“

Pak se všichni tři zvedli a vyšli směrem k arcivévodovi.

Stáli v předsálí. Bylo tam skoro celé dvorské osazenstvo, generálové, šlechtici, dámy i kněží. Všichni si mezi sebou tiše šeptali a po očku pokukovali po trojici. Prunner stál před dveřmi arcivévodovy pracovny a upřeně hleděl do jednoho místa, jako by tam bylo něco nesmírně zajímavého.

Myklóš se k němu naklonil.

„Máme stopu.“

Prunner se ani nepohnul.

„Teď ne, slyšíte?“

Ze dveří bylo slyšet, jak arcivévoda uvnitř nadává. Bert se neubránil úsměvu. Připomnělo mu to Veroniku. Taky takhle dovedla spustit, když ji něco vytočilo.

Myklóš si odkašlal.

„Tak přijdeme později.“

Prunner konečně pohnul hlavou.

„Budete mít návštěvu. Přijde paní Riedlová. Odpoví vám na všechny otázky. Hned po obědě.“

Bert se usmál víc.

„Děkujeme.“

Prunner po něm střelil pohledem.

„Mně ne.“

A lehce ukázal ke dveřím.

„Arcivévoda.“

Trojice se otočila a zase odešla.

Když vyšli z předsálí, Bert se hned zastavil a otočil se na oba.

„Takže Riedlová dnes přijde vypovídat.“

Chvíli bylo ticho, pak se podíval na Myklóše.

„Kdo se toho ujme?“

Filip ani nečekal.

„Myklóši, ty to umíš.“

Myklóš se na něj podíval a jen krátce přikývl.

„Rád.“

Bert pak stočil pohled k Filipovi.

„Filipe, ty půjdeš do města a zjistíš všechno ještě jednou o Riedlovi a celé rodině. A žádné domlouvání schůzek a lázně. Musíme být na ni připraveni.“

Filip se zatvářil dotčeně.

„Já se umím chovat vážně.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Tak dneska s tím začni.“

Filip si povzdechl, ale přikývl.

„Dobře.“

Bert se narovnal.

„A já zajdu teď za Martou, jak se daří Verče.“

Myklóš se na něj krátce zadíval.

„Pak se sejdeme?“

„Jo. Jakmile se Filip vrátí a budeme vědět víc.“

Filip si upravil kabátec.

„Tak já jdu.“

„A dávej pozor,“ řekl Bert.

„Jo.“

Pak se rozešli. Filip zamířil dolů do města, Myklóš se vydal svou cestou a Bert zabočil chodbou k místům, kde Marta hlídala Veroniku. Cestou šel rychleji, než chtěl, ale nedokázal si pomoct. Po tom všem, co se dozvěděli, potřeboval ji vidět, i kdyby jen na chvíli.

Bert zaklepal jen lehce a hned nato pootevřel dveře. Marta byla uvnitř, zrovna u stolu něco drtila v misce. Když ho uviděla, jen si ho přeměřila, ale tentokrát ho nevyhazovala.

„Je vzhůru?“

„Je. Ale neunavuj ji.“

Bert přikývl a přešel blíž k posteli. Veronika ležela opřená o polštáře, bledá pořád stejně, ale oči měla otevřené a živé. Jakmile ho uviděla, v koutku jí cuklo.

„Tak co, už jste zachránili svět?“

Bert si přisunul židli a posadil se k ní.

„Ještě ne. Ale děláme na tom.“

Chvíli si ji jen prohlížel. Byla slabá, to bylo vidět na první pohled, ale mluvila pevně. Aspoň zatím.

„Jak ti je?“

Veronika pokrčila ramenem, jak jí to stav dovolil.

„Jako by mě přejel vůz, pak druhý a nakonec mě někdo dorazil kamenem.“

„Takže lepší?“

„O trochu.“

Marta u stolu odfrkla.

„Kecá. Je jí mizerně.“

Veronika po ní střelila pohledem.

„Děkuju za jemnost.“

Bert se krátce usmál, ale dlouho mu to nevydrželo. Měl ji před sebou a v hlavě mu pořád zněla slova z kaple. Matyáš, Anna, Houska, medailon. Všechno se mu to motlo dohromady, až nevěděl, jak začít. Nakonec se opřel lokty o kolena a zadíval se do podlahy.

„Verčo.“

„Hm?“

Zvedl k ní oči.

„Co bys dělala, kdybys zjistila, kdo jsou tvoji rodiče?“

Veronika se na něj podívala pozorněji. Úsměv jí zmizel.

„To je zvláštní otázka.“

„Já vím.“

„Proč se ptáš?“

Bert na okamžik zaváhal.

„Jen se ptám.“

Veronika ho chvíli sledovala, jako by zvažovala, kolik z toho je jen zvědavost a kolik něco jiného. Pak se pomalu nadechla.

„Nevím.“

Bert mlčel, a tak pokračovala sama.

„Asi záleží na tom, kdo by to byl.“

„Jak to myslíš?“

Veronika sklopila oči k přikrývce.

„Jestli někdo, kdo mě chtěl. Nebo někdo, kdo se mě zbavil. To je rozdíl.“

Marta přestala na okamžik míchat byliny, ale nic neřekla.

„A kdyby to byl někdo důležitý?“ zeptal se Bert opatrně.

Veronika zvedla hlavu.

„Důležitý pro koho? Pro svět? Pro dvůr? Pro kroniky? To je mi jedno.“

„A pro tebe?“

Teď se odmlčela déle.

„Pro mě by bylo důležité jen to, proč mě nechali být někým jiným.“

Bert cítil, jak se mu sevřel žaludek. Veronika si toho všimla.

„Proč se tváříš, jako bys spolkl hřebík?“

„Jen mě to zajímá.“

Veronika se opřela víc do polštáře a zavřela na chvíli oči.

„Tak dobře. Kdybych to zjistila, asi bych nejdřív zuřila.“

„Pravděpodobně.“

„Pak bych chtěla vědět proč. Kdo o tom věděl. Kdo lhal. A kdo mě nechal žít v nějaké pěkně upravené pohádce.“

Marta si odkašlala.

„Někdy lidé nelžou kvůli sobě.“

Veronika pootočila hlavu k ní.

„To vím. Ale pořád je to lež.“

Pak se zase podívala na Berta.

„A kdyby to byl někdo z těchhle všech urozených pitomců, co se tváří, že jim svět patří, tak bych měla chuť někoho vážně vyhodit z okna.“

Bert sklopil oči, aby nebylo vidět, jak přesně se trefila.

„To jsem si myslel.“

Veronika ho dál pozorovala a pak se pomalu natáhla blíž k němu. Zadívala se mu přímo do očí.

„Ty něco víš.“

Bert se ani nepohnul.

„Jo.“

Veronika se na něj dívala ještě chvíli.

„Tak to řekni.“

Bert si povzdechl.

„Nebudeš mě chtít prohodit oknem?“

„Ne.“

Na vteřinu se odmlčela a pak dodala pevněji.

„Ale řekni to.“

Bert se krátce podíval k Martě, pak zpátky na Veroniku.

„Vatikán udělal test DNA.“

Veronika hned zpozorněla.

„A výsledek?“

Bert se nadechl.

„Jen to, že nejsi Rudolfova. Ale rod Opavských. Říká ti to něco?“

Veronika na něj pár vteřin jen zírala, pak z ní viditelně spadla část napětí. Vydechla tak, jako by ji až dosud něco drželo pod krkem.

„Díky bohu.“

Bert zamrkal.

„Co?“

Veronika si opřela hlavu víc do polštáře.

„Že nejsem v příbuzenském vztahu s Rudolfem.“

Bert na ni chvíli hleděl a pak mu cuklo v koutku.

„Jo. To je taky jeden způsob, jak to vzít.“

Veronika přimhouřila oči, v hlavě už jí to zjevně začalo pracovat jinudy.

„Rod Opavských… vím, kdo to byl. Linie Přemyslovců. Moravských Přemyslovců.“

Bert přikývl.

„Tak zjistili, že máš polovinu alel, takže…“

Zarazil se.

„Ale zbytek nevím.“

Veronika jen krátce kývla, jako by jí to zatím stačilo. Spokojeněji se usadila do polštářů.

„Hlavně že nemám nic společného s Habsburkama.“

Marta to uslyšela. V té vteřině se prudce nadechla a rozkašlala se tak silně, až se musela opřít o stůl.

Veronika se otočila na Martu.

„Je ti dobře?“

Starost jí zněla v hlase. Marta se podívala na Veroniku a pak na Berta.

„Jen jsem se moc nadechla nad bylinami.“

Podle tónu Bert okamžitě pochopil, že teď by ho nejraději prohodila oknem ona. Rychle vstal.

„Tak já půjdu. Asi budeš měnit obvaz a u toho být nemusím.“

Pak se ještě otočil ode dveří.

„Jo a jinak asi pojedeme do Uher.“

Veronika se hned narovnala, jak jí to síly dovolily.

„A kdy? Já chci taky.“

Marta se na ni podívala přísně.

„Ty se nehneš z postele.“

Veronika se podívala na Martu, pak na Berta a zkroušeně se opřela zpátky do polštářů. Přesto se jí viditelně ulevilo. Nebyla Rudolfova. A právě to ji tížilo nejvíc od chvíle, kdy jí Scotta vyprávěl o jejím narození.

Bert za sebou tiše zavřel dveře a vykročil chodbou. Hofburg byl nezvykle tichý, ale on už věděl proč. Takhle to tu bývalo vždycky, když byl arcivévoda naštvaný. To se všichni schovávali, mluvili polohlasem a snažili se nebýt vidět. Na rohu chodby potkal Myklóše, který hned poznal, že Bert od Veroniky nejde s lehkou hlavou.

„Jak jí je?“

Bert si promnul čelo.

„Nooo, sedí jak se dá, ale stále to není ono.“

Myklóš se na něj zadíval pozorněji.

„Řekl jsi jí o tom?“

Bert krátce přikývl.

„Jo.“

„Všechno?“

„Ne. Jen to, že není Rudolfova, ale ani to, že není vůbec habsburská, jen jsem zmínil Opavské. Ale ona si myslí, že není vůbec habsburská.“

Myklóš chvíli mlčel a pak vydechl nosem.

„Až zjistí celou pravdu, tak to bude zlé.“

Bert se ušklíbl.

„Horší než mohamedáni.“

Myklóšovi cuklo v koutku.

„To bychom mohli využít. Poslat ji na ně.“

Bert se na něj podíval a poprvé od odchodu od Veroniky se opravdu usmál.

„Koukám, že i po staletí se tohle nezměnilo.“

Myklóš pokrčil rameny.

„Co mě ženské naučily, že když se naserou, jsou horší než banda vožralejch nasranejch vojáků.“

Bert se pousmál ještě víc.

„A to jsi neviděl čtyři holky nasrané společně.“

Myklóš se na okamžik zarazil, pak se pomalu pokřižoval.

„Stačila mi vždy jedna. Nebo dvě své. Ale čtyři…“

Bert zavrtěl hlavou a vykročil dál.

„Pojď. Půjdeme se podívat na ty papíry a ať jsme na jednu tu ženskou připravení. Na paní Riedlovou.“

Myklóš se hned přidal k němu.

„To bude lepší.“

Přišli do pokoje a Bert za sebou hned zavřel dveře. Chvíli jen poslouchal, jestli se někdo nezastavil na chodbě, pak přešel k posteli, klekl si a sáhl pod ni. Vytáhl odtamtud svazek listů a ještě jednu menší hromadu, pečlivě zabalenou v látce. Schoval je tam, když odcházeli, aby je nikdo nenašel. Teď už věděl, že v tomhle musí být mnohem opatrnější než dřív. Už nešlo jen o nějaké papíry. Šlo o věci, které by v cizích rukou mohly zničit víc než jednoho člověka. Položil všechno na stůl a pomalu látku rozbalil. Myklóš mezitím přisunul židli blíž a mlčky sledoval, jak Bert listiny znovu rozkládá před sebe. V pokoji bylo ticho, jen papír zašustil o desku stolu a někde venku tlumeně klaply dveře. Bert si sedl, přejel pohledem po hromadách a krátce vydechl.

„Tak. Znovu.“

Myklóš přikývl.

„Znovu.“

Myklóš si přitáhl jednu hromadu blíž k sobě a zadíval se na Berta.

„Na co se budeme soustředit?“

Bert chvíli mlčky přejížděl očima listiny, pak jeden svazek odsunul stranou a promnul si čelo.

„Podívej se, jestli tam není něco o Riedlových. Pořád mi na nich něco nesedí. Ten jejich majetek je až moc okázalý.“

Myklóš zvedl oči.

„Myslíš ten dům?“

Bert přikývl.

„Jo. Ale nejde jen o něj. Takoví lidé mívají kolem sebe celý houf služebnictva. Služky, sluhy, kočí… a tam nás vedla jen jedna holka a jinak nikde ani noha. A k tomu všude šero.“

Myklóš se opřel lokty o stůl.

„To je pravda.“

Bert držel v ruce list, ale vůbec ho nevnímal. V hlavě mu znovu naskakoval ten dům, tiché chodby, prázdné místnosti, ta jediná služka. Všechno bylo uhlazené, ale bez života.

„Škoda, že jsme neměli její podobiznu dřív, než jsme ji viděli naživo.“

Myklóš se zamračil.

„Čí?“

Bert zvedl oči.

„Paní Riedlové.“

Pak se náhle zarazil. V ruce mu papír ztuhl.

„Jak je starý Riedl?“

Myklóš na něj chvíli nechápavě hleděl.

„Co?“

Bert už rychleji přehraboval listiny.

„Riedl. Kolik mu je. Musí to tu někde být. Sňatek, majetek, služba, cokoliv.“

Myklóš hned pochopil, že Bertovi něco docvaklo, a začal se probírat svou hromadou.

„Proč?“

Bert vytáhl jeden list, hned ho odložil a sáhl po dalším.

„Protože jestli máme matriku, kde stojí, že jeden Riedl byl v červnu 1602 v Prešpurku popraven za velezradu, tak chci vědět, jestli tenhle může být vůbec stejný člověk.“

Myklóš sklopil oči k papírům.

„Aha.“

Bert už ani neseděl klidně, obracel list za listem stále rychleji.

„Jestli je příliš mladý, máme jasno. Jestli příliš starý, taky. Potřebuju něco pevného.“

Myklóš vytáhl zažloutlý list a přejel ho očima.

„Tady je majetkový přehled.“

Bert k němu natáhl ruku.

„Ukaž.“

Myklóš mu ho podal, ale sám už sahal po dalším.

„A tady něco o převodu domu.“

Bert přelétl první řádky a zamračil se ještě víc.

„Tohle nestačí.“

Myklóš rozložil druhý list.

„Počkej. Tady je jméno. Riedl… vedle manželka… a něco o věku.“

Bert k němu hned přešel a sklonil se nad papír. Oba chvíli četli beze slova.

„No vidíš,“ řekl Bert tiše.

„Tak kolik?“ zeptal se Myklóš.

Bert přejel prstem po řádku.

„Není to přesné. Jen že při sňatku byl už v letech zralých. To je mi k ničemu.“

Myklóš odfrkl.

„To psal nějaký idiot.“

Bert odsunul list a znovu se opřel o stůl.

„Ne. Napsal to někdo, kdo nechtěl být konkrétní.“

Na chvíli bylo ticho. Bert znovu viděl před sebou Riedlův dům. Příliš tichý, příliš prázdný, příliš bohatý. A paní Riedlová… ani na ní mu něco nesedělo.

„Najdi mi cokoliv, kde bude rok. Narození, sňatek, služba, převod majetku. Cokoliv.“

Myklóš přikývl.

„Hledám.“

Bert si přitáhl další hromadu a začal ji probírat list po listu, tentokrát už jen po údajích, které by mu daly věk, čas a jistotu. Něco tam být muselo. A jestli ne, i to byla odpověď.

Najednou se ozvalo bouchání na dveře. Hlasité, prudké, skoro násilné. Bert s Myklóšem na sebe rychle pohlédli.

„Co to je?“

Bert už sahal po pistoli. Myklóš si položil ruku na kord, připravený, kdyby se dveře rozletěly i bez jejich svolení. Bouchání se ozvalo znovu, ještě naléhavěji. Bert se přisunul ke dveřím, zbraň pevně v ruce, a prudce je otevřel.

Za nimi stál Filip. Udýchaný, schvácený, bledší než obvykle a sotva popadal dech.

„Filipe!“

Vyhrkli oba současně.

Filip se v předklonu zhroutil na podlahu, převrátil se na záda a zhluboka lapal po dechu. Bert s Myklóšem nad ním stáli a chvíli jen čekali, jestli vůbec něco ze sebe dostane.

„Co se stalo?“

Myklóš se k němu nahnul o něco blíž.

„Kdo tě chtěl zabít?“

Filip, jak ležel na zemi, jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Pak zvedl ruku a ukázal dlaň, aby oba zmlkli. Bert se na ni podíval a pochopil.

„Máme tě nechat vydechnout?“

Filip souhlasně přikývl. Bert si dřepl vedle něj, ale pistoli ještě neodložil. Myklóš zůstal stát, ruku pořád u kordu, a poslouchal, jestli někdo neběží i za Filipem. Na chodbě však bylo ticho, jen Filipovo přerývané dýchání plnilo celý pokoj. Chvíli trvalo, než se trochu uklidnil. Pak si přitiskl dlaň na hruď, zavřel oči a zhluboka se nadechl ještě jednou.

„Tak.“

Bert se na něj zadíval.

„Tak co?“

Filip otevřel oči a pořád ještě lapal dech.

„Nikdo mě nechtěl zabít.“

Myklóš si odfrkl.

„Tak proč vypadáš, jako bys utekl samotnému ďáblu?“

Filip se posadil, opřel se o loket a pořád ještě funěl.

„Protože jsem běžel přes půlku města.“

Bert se na něj mračil čím dál víc.

„Kvůli čemu?“

Filip polkl a konečně se opřel zády o postel.

„Našel jsem něco.“

Filip se konečně posadil, pořád ještě funěl, ale už mluvil souvisle.

„Riedlův dům je prázdný. Nikdo tam není.“

Bert se k němu naklonil.

„Jak prázdný?“

„Úplně. Zavřeno, ticho, nikde ani noha. Jedna služebná od sousedů mi pověděla, že dům byl prodán pod cenou a že všechno odvezli.“

Myklóš se pomalu narovnal.

„Kdy?“

„Nedávno. Prý narychlo. Jako by se chtěli ztratit.“

Bert se zadíval do země, pak zpátky na Filipa.

„A to druhé? Říkal jsi, že je ještě jedna věc.“

Filip polkl.

„Riedl je tři roky vdovec.“

V pokoji se rozhostilo ticho. Bert s Myklóšem se na sebe podívali.

„Do prdele.“

Slovo jim vyšlo z úst téměř současně.

Myklóš si promnul čelist.

„Takže ta ženská nebyla jeho žena.“

Bert se pomalu narovnal a sevřel pistoli tak silně, až mu zbělaly klouby.

„Ne. Nebyla.“

Filip se opřel zády o postel a konečně popadl klidnější dech.

„Takže jsme mluvili s někým, kdo nám lhal do očí a seděl v jeho domě, jako by mu patřil.“

Myklóš sklopil oči k listinám na stole.

„A nechala nás tam vejít jen jedna služka. Nikde nikdo. Všude tma.“

Bert přikývl.

„Jo. A nám to došlo pozdě.“

Na chvíli nikdo nepromluvil. Všichni tři teď viděli ten dům jinak. Ne jako sídlo bohatého muže, ale jako kulisu. Něco připraveného, naaranžovaného, aby to vypadalo věrohodně jen na první pohled.

Filip zvedl oči.

„Takže kdo to byla?“

Bert si konečně odložil pistoli na stůl.

„To je teď ta hlavní otázka.“

Myklóš se pomalu posadil.

„A proč hrála Riedlovu ženu.“

Bert sjel pohledem listiny, matriku, záznamy o domě a pak Filipa.

„Buď nás chtěla zdržet.“

„Nebo uklidnit,“ doplnil Myklóš.

„Nebo zjistit, co víme,“ řekl Filip.

Bert k němu zvedl oči.

„Přesně.“

Znovu se rozhostilo ticho, tentokrát těžší než předtím.

„Takže paní Riedlová, co má dnes přijít, je kdo?“

Filip se zeptal tišeji.

Myklóš se podíval na Berta.

„Jestli vůbec nějaká přijde.“

Bert pomalu přikývl.

„A jestli přijde, tak chci vědět, kdo ji poslal.“

Pak se zadíval ke dveřím, jako by čekal, že se každou chvíli znovu otevřou.

„Teď už je jasné jedno.“

Myklóš na něj upřel pohled.

„Jaké?“

„Že jsme se v tom domě nedívali na vdovu.“

Bert sevřel čelist.

„Dívali jsme se na někoho, kdo tam čekal právě na nás.“

Všichni tři seděli a chvíli nevěděli, co s tím. Bert hleděl do stolu, Filip si promnul obličej a Myklóš jen mlčky seděl a přejížděl pohledem z jednoho na druhého.

„Uvidíme, kdo přijde. Ale víme, že Riedlová to není.“

Bert to řekl klidně, ale ani jemu se to nelíbilo o nic míň než ostatním.

„Uvidíme. Jsem sám zvědavý.“

Myklóš si povzdechl.

„Dnes je den. Arcivévoda řádí, Riedlová není Riedlová a…“

Než to stačil dopovědět, ozvalo se zaklepání. Všichni tři zvedli hlavu. Bert šel otevřít a za dveřmi stál Prunner, rovný jako svíce a stejně nepříjemný jako vždy.

„Máte se okamžitě dostavit k jeho výsosti.“

Bert s Myklóšem se na sebe podívali a jen pokrčili rameny, že rozumějí.

U arcivévody už tolik neřvali, ale bylo vidět, že není v pohodě. Klesl stál blízko něj a tvářil se ještě vážněji než obvykle. Jakmile vešli, Matyáš k nim zvedl oči a rukou naznačil, ať jdou blíž.

„Tak co jste zjistili?“

Bertovi hlavou problesklo, máte v Hofburgu dceru, ale hned tu myšlenku zahnal pryč. Teď na to nebyl čas. Začal Myklóš, klidně a opatrně, jak to uměl jen on. Mluvil o dokumentech, které získali, a zamlžil všechno kolem toho, odkud doopravdy jsou. Řekl jen, že je našli v jednom sudu a že mezi nimi bylo víc věcí, než čekali. Pak dodal to hlavní, co zjistili dnes.

„A ještě jedna věc. Dnes jsme zjistili, že paní Riedlová není Riedlová. Je to nějaká podvodnice.“

Matyáš se opřel do křesla a pomalu zvedl hlavu.

„Prosím?“

Bert se podíval na Filipa a nenápadně mu naznačil, aby mluvil. Filip polkl, narovnal se a tentokrát nespustil žádný zmatek, ale vypověděl všechno po pořádku. Řekl, že Riedlův dům je prázdný, že z něj všechno narychlo odvezli, že jedna služebná od sousedů slyšela svého pána říkat, že dům prodali hluboko pod cenou, a že to celé působí, jako by někdo utíkal ve spěchu.

„A ještě jsem zjistil, že je už tři roky vdovec. Takže ta žena, co se před několika dny vydávala za paní Riedlovou, nebyla paní Riedlová. Byla to někdo jiný.“

V pracovně na chvíli zavládlo ticho. Matyáš si přejel rukou přes ústa, pak se podíval ke Kleslovi, ale ten jen mlčel. Arcivévoda se znovu opřel a skoro spíš sám pro sebe pronesl:

„Tak kdo má dnes přijít?“

Bert s Myklóšem mlčeli. Tu otázku si kladli od chvíle, kdy Filip vrazil do jejich pokoje. Matyáš chvíli hleděl před sebe, pak zvedl oči k nim.

„A vy jste si jistí?“

„Ano.“

Bert odpověděl bez zaváhání.

„Tohle si nevymyslel. Sedí to.“

Matyáš se zamračil a pomalu pokýval hlavou.

„Takže někdo věděl, že se po Riedlovi ptáme.“

Klesl se ozval tišeji.

„A někdo vám chtěl podstrčit falešnou stopu.“

„Nebo zjistit, co už víme.“

Bert doplnil: „Nebo zjistit, co už víme.“ Matyáš na něj hned pohlédl a krátce přikývl.

„Ano. I to.“

Filip stál tentokrát zticha, ale bylo vidět, že to v něm pracuje. Myklóš zůstal klidný, jen se mu oči stáhly víc než předtím.

„Co uděláme, až přijde?“

Otázku položil Myklóš.

Matyáš se narovnal. V té chvíli z něj spadla část vzteku a zůstala jen tvrdá soustředěnost.

„Přijmeme ji.“

Filip zvedl hlavu.

„I když víme, že lže?“

„Právě proto.“

Matyáš vstal a přešel ke stolu. Opřel se o něj oběma rukama a zadíval se na ně jednoho po druhém.

„Necháme ji mluvit. Chci slyšet, co si připravila. Každou větu. Každé zaváhání.“

Pak stočil pohled na Myklóše.

„Povedeš to ty.“

Myklóš krátce sklonil hlavu.

„Ano, arcivévodo.“

„Ty.“

Matyáš se podíval na Berta.

„Budeš mlčet tak dlouho, dokud ti neřeknu jinak. Máš ve tváři všechno, co si myslíš, a to dnes nechci.“

Bertovi v koutku cuklo, ale přikývl.

„Ano, arcivévodo.“

Filip už radši neříkal nic. Matyáš se na něj přesto podíval.

„A ty se nebudeš tvářit překvapeně, až začne lhát.“

Filip rychle přikývl.

„Nebudu.“

Klesl si odkašlal.

„A co když nepřijde vůbec?“

Na to už se Matyáš pousmál, ale nebylo v tom nic příjemného.

„Pak budeme vědět, že je chytřejší, než jsem doufal.“

Bert sledoval arcivévodu pozorněji než předtím. Už tolik neřval, ale právě to bylo horší. Když byl Matyáš tichý, býval nebezpečnější. Všechno v něm bylo sevřené a ostré.

„A ještě něco.“

Matyáš promluvil náhle.

„Ty dokumenty. Chci je vidět.“

Všichni tři ztuhli jen na zlomek vteřiny. Bert to ucítil jako úder do žaludku. Myklóš ale zareagoval první.

„Vybrané části vám předložíme.“

Matyáš se na něj podíval dlouze.

„Vybrané části?“

„Ano. Některé jsou nejasné, jiné jen útržkovité. Nechceme vás zatěžovat tím, co zatím sami nemáme srovnané.“

V pracovně bylo zase ticho. Bert skoro slyšel vlastní tep. Klesl stál nehnutě, ale sledoval je až příliš pozorně.

Pak Matyáš pomalu přikývl.

„Dobře. Ale ne dlouho.“

Bert si uvnitř oddechl, navenek zůstal klidný. Arcivévoda přešel zpátky ke křeslu a znovu se posadil.

„Teď odejděte. Až tu žena bude, dá vám Prunner vědět.“

„Ano, arcivévodo.“

Odpověděli téměř současně. Když se uklonili a obrátili ke dveřím, Bert cítil Matyášův pohled v zádech až do chvíle, než za nimi zapadly dveře. Na chodbě bylo zase ticho. Filip vydechl první.

„Tak tohle bylo lepší, než jsem čekal.“

Bert se na něj podíval.

„To jen proto, že ještě nepřišla.“

Myklóš nic neřekl, jen se zadíval před sebe do chodby. Všichni tři teď mysleli na totéž. Ne kdo byla ta žena. Ale kdo ji poslal a co udělá, až zjistí, že na ni čekají připravení.

Když vyšli od arcivévody, všichni tři chvíli mlčeli a dívali se do země. Chodba byla tichá a jejich kroky v ní zněly tvrději než obvykle. Myklóš šel první, pak se najednou zastavil a otočil se na Berta.

„Jak to vysvětlíme?“

Bert si promnul obličej.

„Já nevím.“

Filip se na ně podíval, jako by nechápal, co na tom může být těžkého.

„Prostě mu je dáme. Vždyť jste je našli v sudech.“

Oba se na něj podívali s takovou nechápavostí, až Filipovi z jeho vlastního tónu zmizela jistota. Pořád tam ale stál s lehkým úsměvem, jako by čekal, že mu řeknou, že si dělají legraci.

„To je náš konec.“

Filipovi něco došlo. Úsměv mu ztuhl.

„Co je s těma dokumentama? Proč je nemůžete jen tak dát?“

Bert se na něj chvíli díval a pak se zeptal.

„Viděl jsi ta data?“

Filip pokrčil rameny.

„No ptal jsem se, jestli to není budoucnost.“

A skoro se znovu usmál.

„Ale ona je to budoucnost.“

Filip se na něj zadíval, pak na Myklóše a zase zpátky na Berta.

„Jasně. A vy umíte čarovat a byli jste v budoucnosti. Jo a Veronika je zakletá princezna a čeká na prince.“

Pak se postavil rovněji, dal si ruce na hruď a už se neusmíval vůbec.

„A teď pravdu. Odkud máte ty dokumenty?“

Myklóš odpověděl dřív než Bert.

„Z budoucnosti.“

Filip se na něj podíval, jako by čekal, že se aspoň teď někdo rozesměje. Když se to nestalo, ztvrdl v obličeji.

„Tohle poslouchat nebudu. Jsem mladej, ale ne tak blbej. Budoucnost není.“

Bert i Myklóš se na něj podívali se zoufalstvím, které ho zasáhlo víc než ta slova. Filip zhluboka nadechl, otočil se a bez dalšího slova odešel. Bylo vidět, že je naštvaný, ale ještě víc zklamaný.

* * *

Filip vrazil do hospody tak prudce, až dveře bouchly o zeď. Uvnitř to vonělo vínem, kouřem a starým dřevem. Bylo tam přítmí a jen pár lidí, ale to mu vyhovovalo. Nechtěl nikoho známého, nechtěl otázky a už vůbec ne Bertův výraz, kterým se na něj díval, když mu neřekli pravdu. Sedl si ke stolu stranou, mávl na výčepního a ani se neobtěžoval rozhlížet.

„Džbán vína.“

Muž přikývl a za chvíli ho před něj postavil. Filip si nalil skoro po okraj, napil se a až tehdy trochu vydechl. Vztek v něm pořád seděl, ale pod ním bylo ještě něco horšího. Zklamání. Nechali ho zase stát venku jako kluka, co se může jen ptát, ale odpovědi pro něj nejsou. Zadíval se do hrnku a dlouho jen poslouchal hlasy kolem sebe. Hospodou se nesly útržky vět, smích, cinknutí džbánu o stůl, škrábání lavice po podlaze. Nic důležitého. Jen obyčejný hluk.

Postupně se lokál začal plnit. Přišli dva řemeslníci, za nimi voják s obvázanou rukou, pak starší žena, která se u výčepu hádala o cenu chleba. Filip zůstal ve svém koutě a pil pomaleji. Právě když chtěl dolít znovu, uslyšel od vedlejšího stolu jméno, které ho přimrazilo.

„Říkám ti, že Riedl neodjel jen tak.“

Filip zůstal bez hnutí. Jen položil džbán tišeji, než měl v úmyslu, a sklonil hlavu, jako by ho zajímal jen stůl. U vedlejšího stolu seděli dva muži. Jeden podsaditý, s červeným nosem a hlasem hrubým od vína. Druhý hubenější, nervóznější, pořád se rozhlížel, jako by i tady čekal uši navíc.

„A jak teda?“

„Ve spěchu. A se strachem.“

„To říkal kdo?“

„Kdo asi. Od nábřeží to ví každý, kdo má oči.“

Filip si nenápadně přisunul hrnek blíž a tvářil se, že pije. Ve skutečnosti poslouchal každé slovo.

„Já slyšel, že prodal dům.“

„Prodali ho za směšnou cenu. To není prodej, to je útěk.“

Filipovi v hlavě probleskl obraz toho domu. Tma v chodbách, prázdné místnosti, jediná služka a ta žena, která proti nim seděla tak klidně, jako by jí každá lež patřila.

„A kam jel?“

„Po vodě, ne po cestě. To je na tom právě to zvláštní. Kdo spěchá po cestě, toho vidí každý. Kdo zmizí po řece, ten se rozplyne.“

Druhý muž se nahnul blíž.

„Sám?“

„Kdepak. S ženskou.“

Filip ztuhl ještě víc.

„Se ženou?“

„No, s ženskou. Jestli byla jeho, to nevím. Ale paní to nebyla. Na to bych dal krk.“

„A proč myslíš?“

„Protože se nerozhlížela jako panička. Rozhlížela se jako někdo, kdo čeká, kdy po něm někdo sáhne.“

Filip sevřel hrnek tak pevně, až ho rozbolely prsty. Ta samá žena. Nemohla to být náhoda.

„A kdo je viděl?“

„Pál od skladiště. Ten měl na nábřeží oči vždycky všude.“

„Pál Vágner?“

„Jo, ten.“

Filip si to jméno hned uložil. Pál Vágner. Skladiště. Řeka. Riedl. Žena. Všechno do sebe začínalo zapadat.

„A víš, co je nejlepší?“

„Co?“

„Že ten dům už snad ani nebyl jeho. Jen se tam schovával. Tak to aspoň říkala Konečného děvečka.“

Druhý si odfrkl.

„Děvečky toho nakecají.“

„Jo. Ale když mluví všechny stejně, něco na tom bývá.“

Filip už nevydržel sedět dál jako přikovaný. Vzal svůj hrnek, zvedl se a přešel o stůl blíž, jako by jen hledal lepší místo.

„Je tu volno?“

Podsaditý muž po něm přelétl očima.

„Jestli ti nevadí společnost.“

Filip se posadil a trochu se usmál.

„Dnes mi nevadí nic.“

Hubenější si ho změřil podezřívavěji.

„Ty jsi odtud?“

„Ne. Ale jméno Riedl jsem už slyšel.“

„A proč tě zajímá?“

Filip pokrčil rameny a napil se.

„Prý dluží peníze jednomu známému. Tak jsem zvědavý, jestli ještě někde vůbec je.“

Výmluva zabrala. Podsaditý se uchechtl.

„Jestli sedl na loď, tak ho jen tak nenajdeš.“

„Takže opravdu odjel po řece?“

„Prý jo.“

„A ta žena?“

Oba se po sobě podívali.

„Co s ní?“

„Jen mě zajímá, kdo byla.“

„To neví nikdo. Tmavé vlasy, pěkná tvář, ale oči jak zima. Tak ji popisovali.“

Filipovi přeběhl mráz po zádech. Přesně to sedělo.

„A ten Pál… kde ho najdu?“

Hubenější chvíli váhal.

„U staré zdi, u nábřeží. Má tam skladiště. Ale jestli za ním půjdeš, zapře i vlastní matku.“

„To umí každý, kdo má co skrývat.“

Podsaditý se zasmál.

„Ty nejsi odsud, ale nemluvíš hloupě.“

Filip se napil.

„To se občas stává.“

Neptal se už přímo. Nechal je chvíli mluvit mezi sebou, občas něco utrousil, občas přikývl. Dozvěděl se už dost. Riedl nebo muž pod tím jménem odjel narychlo. Ne po silnici, ale po vodě. Dům prodali pod cenou. A ta žena nebyla žádná paní Riedlová, ale někdo, kdo s ním hrál svou roli až do konce.

Když už z nich víc nedostal, dopil zbytek, položil na stůl pár mincí a vstal.

„Díky za společnost.“

„A za víno?“

Filip se pousmál.

„To si zaplaťte sami.“

Podsaditý se zasmál a mávl rukou. Filip vyšel ven a studenější vzduch ho praštil do tváře. V tu chvíli byl střízlivější než předtím. Ne kvůli vínu. Kvůli tomu, co právě slyšel. Pál Vágner. Nábřeží. Stará zeď. Loď. A žena, která nebyla ženou.

Rozběhl se zpátky k Hofburgu, protože teď už věděl, že tohle musí Bert s Myklóšem slyšet.

* * *

Bert s Myklóšem zamířili rovnou k Veronice. Cestou skoro nemluvili, protože oba věděli, že tohle už nejde dál odkládat. Když Marta otevřela a pustila je dovnitř, Veronika se na ně podívala jen jednou a hned poznala, že je zle. Seděla opřená o polštáře, bledá, ale oči měla až nepříjemně jasné.

„Marto, nech nás chvíli samotné.“

Marta se na ni podívala, pak sjela pohledem na oba muže a bez jediného slova odešla ke dveřím. Ještě se zastavila.

„Kdyby se ti udělalo hůř, zavoláš.“

„Zavolám.“

Jakmile se dveře zavřely, v pokoji zůstalo ticho. Veronika se na ně dívala vážně, bez stopy únavného humoru, kterým všechno obvykle odlehčovala. Bert v její tváři na okamžik uviděl arcivévodu. Ten samý pevný pohled, stejnou tvrdost v čelisti, když čekala pravdu a nechtěla slyšet nic jiného. Myklóše to zarazilo taky. Zahlédl to v ní poprvé tak zřetelně, až mu z toho nebylo dobře.

„Tak.“

Klidný hlas nesl v jediném slově víc rozkazu než prosby.

„Co se stalo?“

Bert se nadechl, ale Veronika ho zastavila zdviženou rukou.

„Nezkoušej to okecat. Vidím to na vás hned. Mluvte.“

Myklóš se podíval na Berta, ale ten mlčel. Nakonec začal on.

„Je to horší, než jsme čekali.“

Veronika se ani nepohnula.

„To není odpověď.“

„Ta žena nebyla Riedlová.“

Tentokrát se jí v očích něco pohnulo.

„Cože?“

Bert se opřel o pelest postele, jako by mu to mělo pomoct.

„Filip byl znovu ve městě. Zjistil, že Riedl je tři roky vdovec. Dům je prázdný, všechno odvezli a prodali ho pod cenou. Ta ženská, co tam na nás hrála paní domu, lhala.“

Veronika chvíli mlčela.

„Dobře. To je špatné. Ale to není to hlavní.“

Bert s Myklóšem se na sebe podívali. Veronika si toho všimla hned.

„Takže pokračujte.“

Bert si přejel rukou po tváři.

„Filip přišel na to, že mu neříkáme všechno. A… pohádali jsme se.“

„Jak moc?“

„Dost.“

„A proč?“

Teď už Bert neměl kam uhnout. Podíval se jí přímo do očí.

„Protože chtěl vědět, odkud máme ty dokumenty.“

Veronika zůstala nehybná.

„A vy jste mu řekli co?“

Myklóš si odkašlal.

„Pravdu.“

„Tu pravou pravdu?“

„Ano.“

Veronika na vteřinu zavřela oči.

„To snad ne.“

Bert sklopil hlavu.

„Jo.“

„A on?“

„Naštval se. A odešel.“

Na chvíli bylo v pokoji úplné ticho. Veronika se pomalu opřela hlouběji do polštářů, ale pohled z nich nespustila.

„Dobře. Takže Filip ví, že dokumenty jsou z budoucnosti. Co dál?“

Bert sevřel čelist.

„Arcivévoda je chce vidět.“

Teprve tahle věta ji opravdu zarazila. Zbledla ještě víc.

„Všechny?“

„Zatím jsme to oddálili.“

„Zatím.“

Zopakovala slovo tiše a zadívala se stranou, jako by si v hlavě rychle skládala možnosti.

„Jak jste to vysvětlili?“

Myklóš odpověděl klidněji než Bert.

„Že jsme je našli v sudech. Jenže to dlouho nevydrží. Bude je chtít vidět.“

Veronika pomalu přikývla.

„Samozřejmě že bude.“

Bert udělal krok blíž.

„Verčo…“

Otočila k němu hlavu.

„Ne. Teď mluvím já.“

A zase tam byl ten výraz, který v ní před chvílí zahlédl. Tvrdý, soustředěný, chladný. Přesně ten, který mívá Matyáš, když přestane křičet a začne doopravdy přemýšlet.

„Ukažte mi, co přesně v těch papírech je nejhorší.“

Myklóš se zamračil.

„Ty jsi slabá.“

„To vím.“

„Měla bys ležet.“

„Ležím.“

Bertovi v koutku cuklo, ale teď se neusmál.

„Nechceme tě do toho tahat víc, než musíme.“

Veronika se na něj podívala tak ostře, až ztichl.

„Už v tom jsem. Jen jste mi to doteď nechtěli přiznat.“

Nikdo jí to nevyvrátil.

„Takže znovu. Řekněte mi všechno. Jak jste ty dokumenty získali, co v nich je, co už ví Filip a co přesně chce arcivévoda.“

Bert si sedl, jako by mu podlomila kolena únava i to, že už nemělo smysl něco tajit.

„Šli jsme do budoucnosti. S Martinem. Přes medailon. Tam jsme dostali papíry, které se týkají Riedla, Prešpurku, Bílého domu a dalších věcí. Vzali jsme je sem. Filip si všiml dat. Pak jsme mu to řekli. A teď je chce vidět Matyáš.“

Veronika to vyslechla bez jediné poznámky. Až když domluvil, pomalu vydechla.

„Dobře.“

Myklóš se na ni zadíval.

„Dobře?“

„Ne dobře. Strašně. Ale aspoň to konečně vím celé.“

Chvíli mlčela. Pak se podívala z jednoho na druhého.

„Filip se vrátí.“

Bert zvedl oči.

„Jsi si jistá?“

„Ano. Je uražený, ne hloupý.“

Myklóš nepatrně přikývl.

„Přesně.“

Veronika si upravila přikrývku přes kolena a znovu se narovnala.

„A arcivévoda ty papíry uvidí jen přes nás.“

Bert se zamračil.

„Přes nás?“

„Přes vás. Přes mě ne. Já tam nejdu.“

V té větě bylo tolik hořkosti, až se Bertovi sevřelo hrdlo.

„Vybereme jen to, co může vidět. Zbytek ne. Nic s runou času, nic, co by bylo moc nápadné, nic, co by se nedalo okecat.“

Myklóš ji poslouchal čím dál pozorněji.

„A když bude chtít všechno?“

Veronika se na něj podívala s ledovým klidem.

„Pak mu všechno nedáte.“

„To se snadno řekne.“

„Ano. Ale uděláte to.“

Bert sklopil oči.

„A čím to zdůvodníme?“

Veronika se na okamžik odmlčela.

„Že některé listy jsou poškozené. Že jim sami nerozumíte. Že je ještě třídíte. Že nechcete předložit něco, co by se dalo vyložit špatně. On je ješitný, ale ne hloupý. Když mu dáte pocit, že mu šetříte čas a chráníte ho před zmatkem, chvíli to přijme.“

Myklóše to překvapilo.

„Ty už ho čteš moc dobře.“

Veronika se na něj krátce podívala.

„Bohužel.“

Pak stočila pohled zpátky k Bertovi.

„A ještě něco. Odteď už přede mnou nic takového neskrývejte.“

Bert si promnul čelo.

„Chtěli jsme tě chránit.“

„Vím.“

„A?“

„A nesnáším to.“

V pokoji znovu zavládlo ticho. Zvenčí se ozval tlumený krok, pak šustění látky a zase klid. Veronika se opřela unaveněji než před chvílí, ale pohled měla pořád pevný.

„Teď mi přineste ty papíry, které může vidět. A pak mi přiveďte Filipa, až se vrátí. Jestli se na vás naštval, zvládnu ho líp než vy.“

Bert na ni chvíli hleděl.

„Toho se právě bojím.“

V koutku jí konečně nepatrně cuklo.

„Správně.“

Pak zavřela oči jen na okamžik a dodala tišším hlasem:

„A teď už opravdu všechno.“

„Teď to uděláte podle mě. Je to jasné. A vím, že arcivévoda dostává dopisy od Rudolfa, aby mě pustil do Prahy. Proto dnes tak řádil.“

Kluci se na ni podívali udiveně. Veronika si je změřila pohledem.

„Co si myslíte, že nic nevím? Mám své lidi.“

Pak se podívala na listiny.

„Ale teď k těm papírům. Podíváte se na datum a dáte mu jen ta data, která už byla. Je to jasné.“

Bert se nadechl.

„Ano, ale…“

Veronika zvedla ruku, aby ji nepřerušoval.

„O zbytek se postarám sama.“

Pak je sjela pohledem oba.

„A teď jděte.“

Poslala je pryč. Vyšli z pokoje a oba se nestačili divit, jak to všechno ví. Bert se ohlédl ke dveřím.

„Že by Marta?“

Myklóš pokrčil rameny.

„Asi.“

Bert si promnul čelo.

„Jdem na ty dokumenty.“

„Jo, jdeme.“

Bert a Myklóš přišli k Bertovu pokoji. Jakmile za sebou zavřeli dveře, Bert hned klekl k posteli, sáhl do úkrytu a vytáhl schované dokumenty. Položil je na stůl a chvíli se na ně oba jen dívali.

„Tak a teď musíme ty papíry roztřídit na ty, co už byly.“

Myklóš přikývl a přisunul si židli blíž.

„Dobře, jdem se podívat.“

Pustili se do toho mlčky a opatrně. Jeden list po druhém brali do ruky, kontrolovali data a odkládali je na dvě hromady. V pokoji bylo ticho, jen papír tiše šustil pod prsty a občas někdo krátce vydechl, když narazili na něco, co tam rozhodně zůstat nesmělo. Trvalo to déle, než čekali, ale nakonec v tom měli jasno. Bert položil poslední list na menší hromadu a narovnal se.

„Tak. Tahle hromada jde arcivévodovi a tahle zůstane nám.“

Myklóš se na obě hromady podíval a přikývl.

„Jo. Přesně.“

Bert vzal listiny určené pro Matyáše, srovnal je a sevřel v ruce. Oba se ještě jednou podívali na zbytek, který nechali na stole, jako by se ujišťovali, že je všechno opravdu tak, jak má být. Pak se otočili a vyšli z pokoje. Na chodbě šli vedle sebe mlčky, každý ponořený do svých myšlenek. Až po chvíli Myklóš prolomil ticho.

„Myslíš, že nám to sežere?“

Bert se ani nepodíval na něj.

„Modli se.“

Když došli k arcivévodovi a předali mu papíry, Matyáš si je hned vzal do ruky. Jeden list po druhém obracel a nevěřícně na ně hleděl. Bert s Myklóšem stáli před ním bez hnutí, tvářili se klidně, ale uvnitř se tak trochu modlili, aby si nevšiml víc, než měl.

„Co to je?“

Arcivévoda držel jeden list proti světlu a mračil se.

„Co je to za papír?“

Myklóš se uklonil jen nepatrně.

„To nevím, Vaše Výsosti. Taky jsme se divili. Nikdy jsme takový papír neviděli.“

Matyáš mu nevěnoval pohled. Pořád držel list mezi prsty, zkoumal jeho pevnost a pak ho podal Kleslovi. I ten ho začal obracet ze strany na stranu.

„Je pevný. Není tak křehký jako ten náš.“

Klesl zvedl oči.

„Zajímavé. A to písmo… vypadá jako naše, ale ten inkoust je zvláštní.“

Vtom se otevřely dveře a vešel Prunner.

„Vaše Výsosti, pan Eusebius.“

Všichni se otočili tím směrem. Bertovi i Myklóšovi hlavou bleskla táž otázka. Co tady dělá?

Eusebius vešel dovnitř pomalu. Byl bílý jako stěna, skoro průsvitný. Bylo na něm vidět, že se stěží hýbe, ale přesto se snažil stát vzpřímeně, jako by ho sem nedonesla bolest, ale vlastní vůle. Stál ve dveřích jen krátce, pak udělal ještě pár kroků dovnitř. Na první pohled bylo jasné, že sem vůbec neměl chodit.

Eusebius se postavil před arcivévodu a poklonil se, dalo mu to velkou námahu. Klesl zbledl, ale zachoval si důstojnost.

„Vaše Výsosti, pan Eusebius by si možná mohl sednout, sám vidíte, že není v nejlepší kondici.“

Arcivévoda souhlasil a kývl na Prunnera, ten podal stoličku. Eusebius se na ni rád posadil.

„Vaše Výsosti, slyšel jsem, že vám byly zasílány dopisy z Prahy, abych se vrátil. Avšak můj stav tomu neodpovídá.“

Arcivévoda se na něj podíval a pak přísně na kluky. Ti zavrtěli hlavou, že oni to nebyli. Eusebius si toho všiml a řekl, že má své zdroje.

„Ale proto jsem přišel. Vím, jak uklidnit císaře, aniž bych tam musel jet. Potřebuji rychlého posla a psací potřeby.“

Arcivévoda se zamračil, ale poslouchal.

„Napíšu Pistoriovi, aby přivezl jednoho alchymistu. Císař o něm pořád mluvil a vím, že by ho dokázal uklidnit.“

Arcivévoda se zamračil, ale co mohl dělat.

„Dobrá, budete ho mít.“

Eusebius poděkoval. Pak se podíval na stůl.

„Mohu?“ zeptal se Eusebius.

Ten kývl hlavou. Eusebius vzal papíry do ruky a dělal, že je zkoumá. Pak je položil na stůl a pokýval hlavou.

„Takový papír jsem už viděl.“

Arcivévoda se na něj s úžasem podíval.

„A kde jste je viděl?“

„V knihovnách po Turcích. Prý zkouší nový druh papíru, odolnější proti roztrhnutí a i pomaleji hoří.“

Arcivévoda vytřeštil oči.

„Cože? Turci v paláci? To snad ne. Tohle už je velezrada.“

Eusebius se na něj klidně podíval.

„Nemá být vyslýchána Riedlová?“

Arcivévoda se zarazil.

„No jo. Riedlová. Na ni se zapomnělo.“

Pak se prudce otočil.

„Okamžitě jděte a vyslechněte tu podvodnici!“ zařval arcivévoda.

Arcivévoda zavolal Prunnera.

„Už přišla Riedlová?“

„Vaše Výsosti, nevím. Jdu to zjistit.“

Uklonil se a odešel. Arcivévoda vstal a začal chodit po pokoji.

„Tak schválně, jestli přijde ta podvodnice.“

Za chvilku přišel Prunner.

„Je tady, Vaše Výsosti.“

Všichni byli překvapení. Arcivévoda se zarazil, pak hned rozhodl.

„Dej ji do vedlejšího pokoje, chci ji slyšet.“

Pak se podíval na Berta a Myklóše.

„A vy jí dejte co proto. Chci doznání.“

Pak se podíval na Eusebia.

„A vy jděte psát ty dopisy.“

Klesl hned vykročil.

„Já panu Eusebiovi pomohu, sotva se drží na nohou.“

Arcivévodu to překvapilo.

Zavolali stráže, aby ji odvedly do vězení, jen přikázali slušné zacházení. Když za ní zapadly dveře, Bert s Myklóšem se bez zdržování vrátili k arcivévodovi. Ten už na ně čekal. Bylo na něm vidět, že slyšel celý výslech. Stál u stolu, mlčel a chvíli si je jen měřil pohledem. Pak pomalu přikývl.

„Musím uznat, pánové, že jste byli přesvědčiví.“

Bert i Myklóš mlčeli. Matyáš se opřel dlaněmi o stůl a zadíval se do listin, jako by si v hlavě skládal všechno, co právě slyšel.

„Nelíbí se mi to. Ani trochu. Ale jestli ta ženská nelhala ve všem, pak nám nic jiného nezbývá.“

Zvedl oči.

„Musíte do Uher.“

V místnosti na okamžik zavládlo ticho. Bert cítil, jak se v něm všechno sevřelo, ale navenek jen nepatrně přikývl. Myklóš udělal totéž.

„Ano, Vaše Výsosti.“

Matyáš se zamračil.

„Neříkejte to tak klidně. Nejedete na výlet. Jestli je Riedl v Uhrách a stopa vede přes Prešpurk, jedete do vosího hnízda.“

„To víme.“

Bert odpověděl tiše.

Arcivévoda se na něj zadíval, pak přešel pár kroků po místnosti a znovu se zastavil.

„Pojedete rychle a nenápadně. Žádný dvůr, žádná okázalost. Chci vědět, kdo byl ten muž v tmavém, kdo nosí prsten s červeným kamenem a kdo kulhá.“

Na chvilku se odmlčel a pak dodal tvrději:

„A jestli Riedla najdete, chci ho živého.“

Myklóš sklonil hlavu.

„Rozumím.“

Matyáš stočil pohled ke Kleslovi.

„A vy zařiďte, aby se o té ženě nerozkřiklo víc, než je nutné.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

Pak se arcivévoda vrátil pohledem k Bertovi a Myklóšovi.

„Eusebius nikam nejede.“

Bert se ani nepohnul.

„To jsme ani nečekali.“

Matyáš si odfrkl.

„To doufám. Sotva se drží na nohou a už mi chodí do pracovny radit.“

Pak mávl rukou.

„Připravte se. Dostanete peníze, koně i vše potřebné. Prunner to zařídí.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

Matyáš je ještě chvíli pozoroval, jako by chtěl říct něco dalšího, ale nakonec jen krátce kývl ke dveřím.

„Jděte.“

Oba se uklonili a vyšli ven. Na chodbě se na okamžik zastavili. Bert vydechl a podíval se před sebe.

„Tak je rozhodnuto.“

Myklóš krátce přikývl.

„Jedeme do Uher.“

Bert si přejel rukou po tváři.

„A teď to říct Filipovi.“

Myklóš se na něj podíval.

„A Veronice.“

Bert se uchechtl bez veselí.

„Ta to bude vědět dřív, než otevřu pusu.“

Už se chystali k odchodu, když se na chodbě ozval rychlý běh. Všichni se otočili právě ve chvíli, kdy se dveře prudce otevřely a dovnitř vrazil Filip. Byl zadýchaný, tváře rozpálené a bylo vidět, že běžel bez zastavení až sem. Na okamžik se opřel o futro, aby popadl dech, ale hned se narovnal, protože si uvědomil, že nestojí jen před Bertem a Myklóšem, ale i před samotným arcivévodou.

„Vaše Výsosti, omlouvám se.“

Matyáš se na něj podíval ostře, ale nic neřekl. Filip polkl a pokračoval.

„Byl jsem v hospodě a slyšel jsem rozhovor dvou mužů o Riedlovi.“

Bert i Myklóš zůstali stát bez hnutí. Filip se nadechl a spustil všechno, co slyšel, tentokrát už po pořádku a bez zmatku. Řekl, že se mluvilo o tom, že Riedl neodjel jen tak, ale ve spěchu a se strachem. Že dům nebyl prodán jako běžný majetek, ale skoro pod cenou, jako by šlo o útěk. Že se nevypravil po cestě, ale po vodě. A hlavně že nejel sám.

„Říkali, že s ním byla žena. Ale ne paní. Prý se nechovala jako urozená žena, spíš jako někdo, kdo čeká, že po něm kdykoli někdo sáhne.“

Matyáš přimhouřil oči.

„A kdo to řekl?“

„Jeden muž v hospodě, který slyšel řeči od nábřeží. A padlo tam ještě jedno jméno. Pál Vágner. Má skladiště u staré zdi.“

Teď už poslouchal i arcivévoda bez jediného pohybu. Filip cítil, že má mluvit dál, a tak dodal i zbytek.

„Prý ten dům už snad ani nebyl jeho. Že se tam jen schovával. A že to vědí lidi kolem řeky.“

V místnosti bylo chvíli ticho. Matyáš přešel pomalu ke stolu a zadíval se do prázdna, jak to dělal vždycky, když mu věci začaly zapadat do sebe rychleji, než by chtěl.

„Takže to nebyl jen ten dům a ta falešná ženská, ale ještě k tomu zmizel po vodě.“

Klesl sklopil oči a jen si promnul prsty, jako by si v duchu přepočítával všechny možnosti. Bert se podíval na Filipa a tentokrát v něm nebyla výčitka, jen krátké uznání. Filip to zachytil a poprvé od hádky se trochu narovnal.

Matyáš se zastavil a obrátil se zpátky k nim.

„Tohle mění situaci.“

Myklóš přikývl.

„Ano, Vaše Výsosti.“

„Ne. Ještě víc ji zhoršuje.“

Pak se podíval přímo na Filipa.

„A vy jste to slyšel celé?“

„To podstatné ano.“

„A ten Vágner?“

„Je u nábřeží, u staré zdi. Tam bych začal.“

Arcivévoda chvíli mlčel, pak pomalu přikývl.

„Dobře.“

Podíval se na všechny tři.

„O to víc musíte do Uher. A rychle.“

Bert sklonil hlavu.

„Ano, Vaše Výsosti.“

Matyáš se zadíval ještě na Filipa.

„Tentokrát jste udělal dobře, že jste nejdřív poslouchal a až pak mluvil.“

Filip zamrkal, jako by podobnou větu nečekal.

„Děkuju, Vaše Výsosti.“

„Nezvykat si.“

Filip zase rychle zvážněl. Bert musel sklopit oči, aby nebylo vidět, že mu v koutku cuklo. Arcivévoda pak mávl rukou ke dveřím.

„Teď už jděte. A vezměte s sebou všechno, co víte. V Uhrách nebudete mít čas začínat od začátku.“

Oba starší přikývli. Filip taky. Když vyšli na chodbu, zavládlo mezi nimi na okamžik ticho. Pak se Bert podíval na Filipa.

„Takže hospoda.“

Filip pokrčil rameny.

„Říkal jsem, že občas pracuju po svém.“

Myklóš se na něj podíval a tentokrát se opravdu lehce usmál.

„Jen hlavně, ať to příště neskončí zase v kádi.“

Odešli od arcivévody. Bert se hned zastavil.

„Půjdu se podívat za Veronikou, jak je na tom.“

Myklóš si odfrkl.

„Je to cvok.“

Bert se na něj podíval.

„Ale zachránila nám krk. Nebýt jí, nevím, jak bychom ty papíry obhájili.“

Filip se zamračil.

„Co se stalo?“

Myklóš ho vzal za ramena a otočil ho chodbou pryč.

„Pojď. Půjdeme se balit, hrdino.“

Myklóš odváděl Filipa dál, zatímco Bert zamířil opačným směrem. Když došel k Eusebiovu pokoji, dveře byly pootevřené. Vešel tiše a zastavil se hned za prahem. Veronika se ještě nepřevlékla z Eusebia; pořád měla černý kabátec a kalhoty. Stála u stolu a sotva se držela na nohou, přesto zůstávala rovná, jako by si nechtěla dovolit ani na okamžik polevit. Právě u ní byl posel. Eusebius mu podával dva dopisy.

„Tohle dáte Pistoriovi.“

Posel si je vzal. Na jednom bylo nadepsáno arcibiskupství, na druhém Alessandro Scotta.

„Nikomu jinému. Pouze do rukou arcibiskupa.“

Posel přikývl.

„Ano, pane.“

Eusebius se na něj zadíval tvrději.

„Chraňte ty dopisy tělem.“

„Ano, pane.“

Posel je uložil do brašny, uklonil se a rychle odešel. Bert se za ním chvíli díval a pak stočil pohled zpátky k Veronice. Byla bledá, skoro průsvitná, a jakmile se za poslem zavřely dveře, musela se na okamžik opřít rukou o stůl. Když si všimla Berta, zvedla hlavu a usmála se.

„Tak co? Pořád stojíte?“

Bert si ji chvíli jen měřil.

„Ty by ses spíš měla ptát, jestli stojíš ty.“

Veronika se pousmála trochu víc, ale bylo vidět, že ji to stojí sílu.

„Zatím ano.“

Bert došel blíž.

„Neměla bys být v posteli?“

„Měla.“

„A proč nejsi?“

Veronika pokrčila ramenem.

„Protože kdybych zůstala v posteli, odjeli byste do Uher mnohem hůř připravení.“

Bert si povzdechl a opřel se o stůl naproti ní.

„Marta tě zabije.“

„To je možné.“

„A já jí v tom asi nebudu bránit.“

Veronika sklopila na chvíli oči, pak se znovu podívala na Berta.

„Arcivévoda souhlasil?“

„Jo. Jedeme.“

Na okamžik mezi nimi zůstalo ticho. Veronika přikývla, jako by to čekala od chvíle, kdy poprvé slyšela jméno Prešpurk.

„Dobře.“

Bert si ji prohlížel dál.

„Dobře? Jen tohle?“

„Co chceš slyšet? Že jsem nadšená? Nejsem. Ale jiná cesta teď není.“

Bert sevřel čelist.

„Nechce se mi tě tu nechávat.“

Veronika se pousmála unaveněji.

„Skoro jsi milej.“

„Drž se.“

„Snažím se.“

Bert se odmlčel a pak ztišil hlas.

„Filip se naštval.“

Veronika na něj chvíli jen hleděla.

„Kvůli těm papírům?“

„Jo.“

„A?“

„Přebolí ho to. Jen mu chvíli trvá, než se srovná.“

Eusebiovi cuklo v koutku.

„Přesně.“

Bert si promnul čelo.

„Jo.“

Veronika se opřela víc o stůl.

„Vrátí se.“

„Ty jsi nějak klidná.“

„Nejsem klidná. Jen už na to nemám sílu vypadat jinak.“

Bert se na ni zadíval pozorněji. To nebyl vtip. V hlase už měla únavu tak hluboko, že ji ani neskrývala.

„Kdy ses naposledy najedla?“

Veronika chvíli přemýšlela.

„To je zákeřná otázka.“

„Takže dávno.“

„Možná.“

Bert si odfrkl.

„Sedni si.“

„Už jsem dnes seděla před arcivévodou. To stačí.“

„Eusebie.“

Tentokrát v tom bylo varování. Veronika se na něj chvíli dívala, pak nakonec přece jen ustoupila a pomalu se posadila na židli. Jakmile dosedla, bylo vidět, že se jí ulevilo víc, než by přiznala.

„Spokojený?“

„Ne. Ale míň mě štveš.“

Veronika se opřela a zavřela na vteřinu oči.

„To je pokrok.“

Bert zůstal stát proti ní a chvíli mlčel. Pak z kapsy vytáhl jeden přeložený list.

„Tohle ti nechávám.“

Veronika zvedla oči.

„Co je to?“

„Sepsal jsem, co víme. Stručně. Kdyby se něco stalo, ať nejsi úplně naslepo.“

Veronika si ten list vzala a chvíli ho držela v prstech.

„Děkuju.“

Bert se na ni podíval.

„Až přijde Marta, zkus se tvářit, že ses nikam netahala.“

„To už teď nezachráním.“

„Tak se aspoň neskládej přede mnou.“

Veronika se pousmála.

„Udělám, co bude v mých silách.“

Bert přikývl a už chtěl odejít, ale u dveří se ještě zastavil.

„Verčo.“

Veronika k němu zvedla hlavu.

„Hm?“

„Dávej na sebe pozor.“

Na okamžik se v její tváři něco změkčilo, ale hned to zase schovala.

„Vy taky.“

Bert přikývl a vyšel na chodbu. Za zády ještě slyšel tiché šustění papíru, jak Veronika rozkládá list, který jí nechal, a pak už jen ticho Hofburgu, které se znovu rozlilo kolem.

Bert odcházel od Veroničina pokoje a hned na chodbě narazil na Martu. Stačil se na ni jen podívat a bylo mu jasné, že se jí to vůbec nelíbí. Marta měla sevřené rty a v očích přesně ten výraz, který přicházel pokaždé, když měla chuť někoho seřvat, ale ještě se držela.

„Mně se vůbec nelíbí, že vylezla z postele a objevila se u arcivévody.“

Bert si povzdechl.

„Mně taky ne.“

Pak se na ni podíval a dodal:

„A ještě by chtěla do Uher.“

Marta se zarazila a prudce k němu otočila hlavu.

„Ona se zbláznila.“

Bertovi v koutku cuklo.

„Celá Veronika.“

Marta si odfrkla, pak se k němu naklonila blíž, aby ji nikdo jiný neslyšel.

„Večer po poslední mši v kapli.“

Bert se na ni podíval pozorněji.

„Co?“

Marta ztišila hlas ještě víc.

„Mám ten dopis. Dám zprávu i Kleslovi, aby tam byl.“

Bert pomalu přikývl.

„Dobře.“

„A přijď včas.“

„Přijdu.“

Marta se od něj zase odtáhla, ještě jednou si ho změřila a pak zamířila ke dveřím. Bert ji chvíli sledoval. Jakmile vstoupila dovnitř, ozval se z pokoje její hlas ještě dřív, než za ní dveře úplně zapadly.

„Tak tohle ne. Takhle si to opravdu nepředstavuju.“

Bert se neubránil krátkému pousmání. Jen zavrtěl hlavou a vykročil chodbou dál. Veronika byla opravdu celá Veronika.

Bert přišel za klukama právě ve chvíli, kdy se nad hromadou věcí dohadovali, co vzít s sebou a co nechat být. Na posteli ležely košile, pláště, měšce, provazy, kus sušeného masa, náhradní boty, dvě lahvice, deka a Filip se nad tím vším tvářil, jako by bez poloviny těch věcí nemohl přežít ani den. Myklóš stál u stolu, ruce založené na prsou, a sledoval tu spoušť s čím dál menší trpělivostí.

„Tohle ne.“

Filip zvedl deku.

„A proč ne?“

„Protože to zatíží koně.“

„Jedna deka?“

„Jedna deka, tvoje druhé boty, další košile a všechno tvoje kdyby náhodou.“

Filip deku zase hodil na postel.

„Tak promiň, že nechci zmrznout někde v příkopu.“

Bert se opřel o futro a chvíli je jen sledoval.

„Jak vám to jde?“

Oba se po něm otočili. Filip hned ukázal na Myklóše.

„On mi chce nechat půlku věcí.“

Myklóš ani nemrkl.

„Protože půlku věcí nepotřebuješ.“

Bert přešel blíž k posteli a hrábl do hromady.

„Co všechno tu máte?“

Filip začal ukazovat skoro dotčeně.

„Košile, plášť, jídlo, deku, boty, nůž, lahvici, ještě jednu lahvici a…“

Myklóš ho přerušil.

„A hromadu nesmyslů.“

Bert vzal do ruky jednu lahvici, zatřásl s ní a podíval se na Filipa.

„Co je v tom?“

Filip trochu znejistěl.

„Pálenka.“

„To tu necháš.“

„Cože?“

„To tu necháš.“

Filip rozhodil rukama.

„A když nás někdo přepadne?“

Myklóš si odfrkl.

„Tak ho poleješ pálenkou a utečeš?“

Bert položil lahvici stranou.

„Vezmeme jen to, co je opravdu potřeba. Oblečení, zbraně, něco k jídlu, peníze, obvazy. Nic navíc.“

Filip se zamračil.

„Strašná nuda.“

„Cesta do Uher není výlet.“

Myklóš krátce přikývl.

„Přesně.“

Bert se podíval po pokoji a pak znovu na tu hromadu.

„Každý jednu brašnu. Nic víc. Když to neuneseš ty, neponese to ani kůň.“

Filip si povzdechl tak zmučeně, až by mu to člověk skoro věřil.

„Vy dva jste proti mně spiknutí.“

„Ano.“

Myklóš to pronesl s naprostým klidem.

Bertovi v koutku cuklo.

„A právem.“

Filip chvíli mlčky přehraboval věci, pak vzal do ruky další košili.

„Tu si vezmu.“

„Tu si necháš.“

„A tuhle?“

„Tu taky.“

„Tak co si mám vůbec vzít?“

Myklóš k němu došel, vytáhl mu z hromady jednu košili, jeden plášť, boty a měšec.

„Tohle.“

Filip se na to podíval, pak na něj.

„Ty máš radost, když mi ničíš život.“

„Ano.“

Bert mezitím přešel ke stolu, vzal váček s obvazy a mastí a nenápadně kývl na Myklóše. Když k němu Myklóš došel blíž, naklonil se k němu a řekl tak tiše, aby to Filip neslyšel:

„Marta má ten dopis. Večer po poslední mši v kapli. Klesl tam bude taky.“

Myklóš jen nepatrně přikývl.

„Dobře.“

Filip, který právě neochotně skládal jednu jedinou povolenou košili do brašny, zvedl hlavu.

„Co si tam šeptáte?“

Bert se na něj podíval.

„Že se máš konečně pohnout.“

Filip si odfrkl, ale zase sklopil oči ke svým věcem. Bert vzal z postele další kus výbavy a hodil ho stranou.

„Tohle taky ne.“

Filip se podíval, co to bylo, a skoro vyjekl.

„To je můj polštář.“

„Přesně.“

Myklóš se poprvé za poslední chvíli opravdu pousmál.

„Bez polštáře přežiješ.“

Filip si sedl na postel a zadíval se na svou brašnu, která najednou vypadala žalostně prázdně.

„Jestli umřu nepohodlím, budu vás strašit.“

„Když budeš opravdu mrtvý, možná.“

Bert začal rovnat vlastní věci mnohem rychleji a úsporněji než Filip. Myklóš udělal totéž. Během chvíle bylo jasné, kdo z nich někdy opravdu cestoval a kdo si pod cestou představuje přesun celé domácnosti.

Filip je chvíli sledoval a pak si povzdechl.

„Já nevím, jak to děláte.“

„Používáme rozum.“

Myklóš odpověděl prostě.

„To jsem neměl začínat.“

Filip zamumlal cosi pod nos a znovu se sklonil k brašně.

Bert si utáhl řemen, zvedl oči a přejel je oba pohledem. V pokoji už byl větší pořádek, hromada se zmenšila a konečně to začínalo vypadat, že opravdu odjedou a ne že se budou stěhovat na půl roku.

„Dobře. Tohle stačí. Zbytek tu zůstane.“

Filip si ještě jednou zoufale prohlédl polštář odložený na židli, ale nakonec už nic nenamítl. Jen zavřel brašnu a zamračil se na ni, jako by mu osobně ublížila.

„Tak jo.“

Bert přikývl.

„Tak můžeme.“

* * *

Večer po poslední mši odcházeli do kaple jen Bert a Myklóš. Hofburg už ztichl a chodby byly skoro prázdné, jako by se i kámen kolem nich snažil nemluvit nahlas. Došli dovnitř a posadili se blíž dopředu. Byli tam sami. Jen několik svící ještě hořelo a světlo se tiše třáslo po lavicích a stěnách. Chvíli čekali mlčky, každý ponořený do svých myšlenek. Za chvíli se otevřely dveře a přišla Marta. V ruce držela složený list a tvářila se ještě vážněji než obvykle. Došla k nim a posadila se naproti. Krátce si je oba přeměřila a pak položila dopis do klína. Po chvilce se dveře otevřely znovu a dovnitř vešel Klesl. Rozhlédl se po kapli, jako by si chtěl být jistý, že jsou opravdu sami, a teprve pak došel až k nim. Posadil se a chvíli bylo zase ticho. Marta přejela prsty po přeloženém listu a pomalu řekla:

„Mám ten dopis.“

Marta ho podala Bertovi. Ten list otevřel, ale číst to byl problém. Písmo bylo kostrbaté, inkoust místy rozpíjený a některá slova skoro nečitelná. Chvíli se s tím trápil, pak jen zakroutil hlavou a podal ho Kleslovi. Ten si list vzal, vstal, přešel blíž ke svícnu a natáhl ho ke světlu. V kapli bylo takové ticho, že bylo slyšet i šustění papíru v jeho prstech. Četl pomalu, řádek po řádku, a jak postupoval dál, tvář mu tvrdla.

„Skutečně to tam stojí. Že Annu chce její muž otrávit, aby si mohl vzít pravou princeznu z habsburského rodu.“

Bert zvedl hlavu.

„Cože?“

Myklóš se zamračil.

„To nedává smysl.“

Klesl přejel očima dolů po listu a zůstal chvíli bez hnutí.

„Je tu i podpis. Tedy ne jméno. Jen znak.“

Bert se zvedl a přistoupil blíž.

„Jaký znak?“

Klesl pootočil list ke světlu a ukázal dolů.

„Tady.“

Bert se zadíval na papír a zamračil se ještě víc.

„Co to znamená? Proč je tam tenhle znak?“

Klesl se na chvíli odmlčel.

„To je královská lilie.“

Myklóš zvedl oči.

„Královská?“

„Ano.“

Klesl přikývl.

„Lilie. Znak, který má působit vznešeně, urozeně, skoro nedotknutelně.“

Bert si znovu vzal list do ruky a chvíli na ten znak jen hleděl.

„Takže někdo nechtěl jen vystrašit Annu. Chtěl, aby tomu uvěřila.“

Marta přikývla.

„Ano. Když takový dopis dostane mladá žena, která už tak žije ve strachu, stačí málo. Jedno slovo, jedna hrozba, jeden znak, který vypadá vznešeněji než všechno kolem.“

Myklóš se opřel o lavici před sebou.

„A Matyáš dostával podobné dopisy.“

„Ano,“ řekl Klesl tiše. „Jemu zase psali, že Anna se stala Rudolfovou milenkou. Někdo chtěl, aby uvěřili oba. Každý něčemu jinému. Hlavně aby se od sebe odtrhli.“

Bert sevřel list pevněji.

„A aby se to dítě nikdy nenarodilo.“

V kapli bylo chvíli ticho. Marta sklopila oči a pomalu si sevřela ruce v klíně.

„Přesně tak.“

Myklóš se zadíval do plamene nejbližší svíce.

„Takže to nebyla náhoda. Ne obyčejné výhrůžky. Někdo přesně věděl, kam udeřit.“

Klesl přikývl.

„Na její strach. Na jeho žárlivost. Na jejich důvěru.“

Bert znovu přejel očima řádky dopisu.

„A ta lilie?“

Klesl se na něj podíval unaveněji než před chvílí.

„Možná znamená víc. A možná je to jen maska. Ale tehdy měla působit jako pečeť něčeho vyššího, něčeho, proti čemu se neodporuje.“

„Jenže je to lež.“

Bertova slova zněla tvrdě.

„Ano,“ odpověděla Marta. „Ale dobrá lež bývá nebezpečnější než pravda.“

Myklóš natáhl ruku.

„Dejte mi to.“

Bert mu list podal. Myklóš si ho vzal opatrně, znovu se začetl do řádků a nakonec se zastavil u podpisu.

„Takže kvůli tomuhle Anna utekla za Rudolfem.“

Marta pomalu přikývla.

„Ano. Báli jsme se. A ona už tehdy nosila dítě.“

Klesl zavřel na chvíli oči.

„Kdyby ty dopisy nepřišly, možná by všechno bylo jinak.“

Bert se na něj podíval.

„Ale přišly.“

Klesl otevřel oči a zadíval se do světla svíce.

„Ano. A od té chvíle se všechno začalo lámat.“

Marta se podívala na Bertovu ruku, ve které byl ten list pořád sevřený.

„Teď už víte, proč jsem ho schovávala.“

Bert pomalu přikývl.

„Jo.“

Pak zvedl oči ke Kleslovi.

„A vy jste ten znak poznal už tehdy?“

Klesl chvíli mlčel.

„Viděl jsem ho. Ale tehdy jsem ho bral jako ozdobu, jako něco, co má působit vznešeně. Teď už vím, že to byla součást hry.“

Myklóš sklopil zrak zpátky k papíru.

„Takže někdo chtěl rozeštvat Matyáše a Annu dřív, než se narodila Veronika.“

„Ano,“ řekla Marta. „A skoro se mu to povedlo.“

Bert zaklel a přejel si rukou po obličeji. V hlavě mu to běželo rychleji, než stíhal skládat do slov, a o to víc ho štvalo, že odpověď možná mají skoro na dosah, jen se k ní teď nemohou natáhnout. Klesl se na něj díval nechápavě, Marta zpozorněla a Myklóš jen mlčel, protože poznal, že Bert právě došel k něčemu, co ho samotného netěší.

„Jediný, kdo by nám mohl něco říct k té lilii, je člověk, který o tom zatím nesmí nic vědět. A druhý je až moc daleko.“

Klesl stáhl obočí.

„Komu tím myslíte?“

Bert si všiml jeho pohledu a krátce pokýval hlavou.

„Veroniku. Anebo Alessandra Scottu.“

Klesl zůstal chvíli bez hnutí.

„Tomu nerozumím.“

Bert vydechl a opřel se předloktími o lavici před sebou, jako by si tím dodával čas.

„Veronika vystudovala vysokou školu v Praze. Filozofickou fakultu, obor historie. Měli tam znaky, symboly, staré rody, pečeti a všechno kolem.“

Klesl na něj hleděl ještě nevěřícněji.

„Jak mohla žena vystudovat vysoké učení?“

Bert po něm střelil pohledem, ale bez zlosti.

„Jednoduše. Chodila tam, dělala zkoušky a teď si dodělává doktorát.“

Klesl zjevně nechápal ani půlku z toho, ale mlčel. Bert pokračoval, už klidněji, protože věděl, že když se zastaví, možná už se znovu nerozmáchne.

„A její strýc Alessandro tam přednáší o alchymii. Je uznávaný odborník. Odmalička ji učil runy, symboly, znaky. Schovával jí věci a ona je podle indicií hledala. Nejen ona, i její kamarádky.“

Klesl pořád jen zíral.

„Tohle všechno myslíte vážně?“

Bert se zhluboka nadechl. V kapli bylo takové ticho, až slyšel vlastní srdce. Marta se na něj dívala zpříma, Myklóš už pochopil, kam to míří, a neříkal nic. Bert si pomalu promnul čelo a pak zvedl oči ke Kleslovi.

„Myslím, že je načase vám říct, jak to bylo dál. Ale slibte, že nás neupálíte.“

Klesl zamrkal.

„Proč bych vás měl upalovat?“

Bert ho chvíli pozoroval a v koutku mu škublo, ale nebyl to úsměv.

„To se teď dozvíte.“

Bert si dlaní promnul obličej a pomalu se posadil. Vypadal jako hromádka neštěstí. Lokty se opřel o stehna, prsty propletl do sebe, chvíli jen hleděl dolů a pak se zhluboka nadechl.

„Vy víte jen to, co jste viděli. Jenže to kouzlo toho alchymisty fungovalo. Jen ne tak, jak si on myslel. Fungovalo až moc. Odneslo je do budoucnosti.“

Klesl zbledl a zamrkal, jako by se přeslechl.

„Cože? Jak do budoucnosti?“

Bert pokrčil rameny.

„Kouzlem. Doteď to nevíme přesně. Asi tomu pomohl i blesk.“

Na okamžik sklopil oči a pak pokračoval klidněji.

„Ale schovaná byla dokonale.“

Klesl se musel posadit. Pomalu, jako by mu nohy na chvíli přestaly sloužit. Chvíli jen hleděl před sebe a bylo vidět, že sám nemůže uvěřit tomu, co právě slyšel. Pak zvedl oči k Bertovi a tiše řekl:

„Pokračujte.“

Bert pokračoval.

„Co jsem slyšel, objevili se v lese. On a novorozenec. Byla to Verča. Měl k ní odpovědnost. Sice nevěděl, kde je, ale věděl a cítil, že se o ni musí postarat.“

Na chvíli se odmlčel, jako by si ten obraz skládal před očima.

„Když vyšli z lesa, pochopil, že se ocitli úplně někde jinde. V jiné době.“

Po krátké odmlce navázal.

„Vychoval ji jako vlastní. Nikdy mu neřekla tati, jenom strýčku. Bydleli v Praze na Malé Straně a Veronika tam chodila do školy devět let. Naučila se tam číst, psát, počítat, přírodní vědy a všechno, co potřebovala.“

Klesl se na něj podíval nechápavě.

„To se jako učila celých devět let?“

Bert přikývl.

„Ano. Je to základní vzdělání. Je povinné a zdarma.“

Klesl zavrtěl hlavou.

„To je zvláštní.“

Bert pokrčil rameny.

„Bohužel tak to je.“

Klesl se opřel a znovu na něj upřel pohled.

„Dobrá. Tak povídejte dál.“

Bert se nadechl a pokračoval.

„Když skončila základní školu, se objevili lidé z Vatikánu. Vím jen to, že si měla vybrat z elitních škol v Evropě. Já jsem šel do Francie, Veronika do Vatikánu, do srdce katolické církve. Holky šly s ní. Tam studovala, měla šerm, jízdu na koni, střelbu a samozřejmě i humanitní obory a jazyky.“

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval klidněji.

„Po maturitě se vrátily do Prahy a šly na univerzitu. Jak jsem říkal, Dorka na lékařskou, Jana na práva, Poly na restaurátorskou a Veronika šla za strýčkem na historii.“

Klesl nechápavě zavrtěl hlavou.

„Jak mohou ženy jít na univerzitu?“

Marta se tiše ozvala.

„To Anna by byla pyšná.“

Bert jen krátce přikývl.

„Jo. Byla.“

Pak zvedl oči ke Kleslovi.

„A tam v Praze, U Fleků, jsme se dali všichni dohromady.“

Klesl se na něj podíval pozorněji.

„Kdo všechno?“

Bert se na chvíli odmlčel, jako by si v hlavě srovnával, odkud začít, a pak pomalu přikývl.

„Ti lidé se kolem Veroniky nestáhli náhodou. Veronika Scottová, Dorotka Mydlářová, Jana Šliková, Polixena Lobkowiczová, Zdeněk Lobkowicz, Rudolf Štýrský, Matyáš Štýrský, Fredy Štýrský, Matyáš Thurn, já, Jaroslav Bořita z Martinic, Vilém Slavata, Jan Jesenský, Kryštof Harant a později i Václav Budovec.“

Klesl se na něj podíval pozorněji.

„Ta jména znám.“

Bert krátce přikývl.

„To byste měl. Jsou to potomci těch rodů. Tedy kromě Dorky.“

Klesl stáhl obočí.

„Jak kromě Dorky?“

„Ta je potomek staroměstského kata.“

Klesl toho měl právě dost. Zůstal na Berta hledět, jako by čekal, že se rozesměje a přizná žert. Bert se však nesmál.

„No… ale rod Mydlářů se proslavil.“

Klesl se prudce narovnal.

„Co si dovoluje katovská holka být na univerzitě a mezi nimi?“

Bert se na něj podíval tvrději.

„Katovské řemeslo dávno zaniklo a rodina Mydlářů je vážená a má jméno.“

Klesl si znovu sedl a jen kroutil hlavou. Bert ho ještě schválně popíchl.

„No a tahle holka si vzala Ferdinanda Štýrského. A patří teď do rodiny Habsburků.“

Klesl málem omdlel. Několik vteřin zíral před sebe, potom si pomalu sáhl na hruď, jako by si chtěl ověřit, že mu srdce stále tluče.

„To… to není možné.“

„Ale je.“

Klesl zavřel oči a zavrtěl hlavou.

„Katovská krev… a Habsburkové…“

Bert si odfrkl.

„Jo. Život je občas zábavnej.“

Marta sklopila oči, ale v koutku jí cuklo. Myklóš mlčel a jen sledoval Klesla, který se pořád snažil tu větu vstřebat.

„Tohle na mě nezkoušejte.“

„Já to na vás nezkouším. Jen vám říkám, jak to je.“

Klesl se opřel o lavici a vydechl.

„Pokračujte. Když už mě chcete dorazit úplně.“

Bert přikývl.

„Dobře. Tak po univerzitě jsme dostali nabídku od Vatikánu, jestli bychom pro něj nechtěli pracovat. Všichni souhlasili. Dali nám školení a pak jsme se začali přesouvat v čase.“

Klesl zvedl hlavu.

„Jak v čase?“

„Přes medailon. Veroničin medailon. Nějak vstřebá energii a aktivuje se brána.“

Na chvíli se odmlčel a podíval se z Klesla na Martu.

„Ale tou branou můžeme projít jen my.“

Klesl se zamračil. Tohle všechno, co slyšel, mu pořád nedávalo smysl. Chvíli na Berta jen hleděl, pak se zeptal přímo.

„Proč jste tady?“

Bert se na něj podíval bez vytáček.

„Protože někdo chce změnit historii. A my tomu musíme zabránit.“

Klesl pomalu přikývl, ale bylo vidět, že v hlavě pořád bojuje s tím, co právě slyšel.

„Aha. Musím o tom všem popřemýšlet. Protože jestli se tohle dozví Matyáš, tak to teprve bude pohroma.“

Pak se podíval na Martu.

„Marto, ten dopis schovejte. U mě být nemůže. A Veronice se nesmí dostat do rukou.“

Bert se nadechl.

„Co kdybychom ho poslali do Prahy k Pistoriovi?“

Klesl se na něj podíval, jako by se Bert zbláznil.

„A proč?“

Bert pokrčil rameny.

„Dá ho Vatikánu a ti už najdou, kdo je ta lilie.“

Klesl chvíli mlčel, pak jen krátce přikývl.

„Popřemýšlím o tom.“

Pomalu vstal, rozloučil se a odešel. Marta za ním chvíli hleděla, pak sklopila oči a tiše řekla:

„Anna by měla z děvčete radost. Ona sama četla mnoho knih, byla zvědavá a hledala souvislosti. Kdyby se narodila jako kluk, dosáhla by velkých skutků.“

Na okamžik se odmlčela, pak si povzdechla a vstala.

„Půjdu se podívat na Veroniku a pak půjdu spát.“

Podívala se na oba.

„Dobrou noc. A ráno se přijďte rozloučit.“

Světlo bez plamene

Bert a Bethlen vytuhli na gauči a spali jako zabití. Po tom všem, co v posledních dnech prožili, si jejich těla prostě vzala, co už dávno potřebovalo. Klid. Ticho. Odpočinek. Ani jeden netušil, jak dlouho spali. Bert nejdřív jen cítil, že s ním někdo jemně třese. Nechtělo se mu zvedat víčka, hlava byla těžká a myšlenky pomalé. Pak k němu dolehl ženský hlas.

„Berte, vstávej. No tak, Valdštejne, vstávej.“

Pomalu otevřel oči. Nad ním se skláněla starší dáma v elegantním černém kostýmku a usmívala se na něj. Chvíli na ni jen zmateně mžoural, pak si protřel oči a rozhlédl se kolem sebe. V místnosti stála ta žena a kousek za ní muž v černém obleku. Bert ještě pořád nebyl úplně při smyslech, a tak se nejdřív podíval vedle sebe. Bethlen seděl sesunutý do strany, hlavu měl zakloněnou a spal tak tvrdě, že tiše chrápal. Bert do něj bez rozmýšlení strčil loktem.

Žena se na něj pobaveně podívala.

„Tak co, už jsi vzhůru?“

Jen na ni zíral. Trvalo mu pár vteřin, než mu došlo, koho má před sebou. Pak sebou trhl.

„Teto!“

Usmála se.

„No konečně ses probral. Už půl hodiny tě tady budíme.“

Teprve teď si ji prohlédl pořádně. Byla to Amálie Štýrská, matka Fredyho, Rudolfa a Matyáše. To samo o sobě by stačilo, aby se posadil úplně rovně, jenže hned potom zvedl pohled k muži, který stál mlčky za ní, a zůstal jako opařený. Znal ho až příliš dobře. Byl to Jindřich Matyáš Thurn, švédský vévoda a jeho přítel už od dětství.

Bert jen nevěřícně zíral.

Bethlen se probouzel pomaleji. Nejdřív jen zamrkal, zmateně se rozhlédl a vůbec nechápal, kde je. Pohled mu těkal po místnosti, po gauči, po cizích tvářích, až se konečně zastavil na muži v černém obleku. V tu chvíli se v něm něco pohnulo. Ospalost byla pryč. Vyskočil z gauče tak rychle, až málem zakopl, a hned k němu přistoupil.

„Příteli, ty jsi tady taky!“

Objal ho pevně, skoro bez rozmyslu, jako člověk, který konečně uviděl něco známého ve světě, jenž mu poslední dobou nedával žádný smysl. Pak se odtáhl, ale pořád ho držel za ramena a hleděl mu do tváře.

„Neříkej, že ty jsi taky tady jako tenhle,“ řekl a trhl hlavou k Bertovi.

Bert se na něj podíval a povytáhl obočí.

„Tak to ti pěkně děkuji.“

Thurn stál klidně a chvíli jen nechápavě hleděl na Bethlena. Pak se mu v očích objevilo pochopení.

„Pan Bethlen?“

Bethlen hned povolil. Ustoupil o krok, narovnal se a rozpačitě si přejel dlaní po džínách. Potom k němu natáhl pravici.

„Jsem rád, že vás poznávám.“

Muž ji přijal s lehkým úsměvem.

„Jindřich Matyáš Thurn. Jsem potomek toho, kterého máte na mysli vy.“

Bethlen stisk opětoval a chvíli si ho ještě měřil očima.

„Je mi ctí, pane Thurne.“

Pak zavrtěl hlavou, skoro nevěřícně.

„Ta podoba.“

Thurn se pousmál.

„Já vím. Jsme jak dvojčata.“

„To tedy ano.“ Bethlen si ho ještě chvíli prohlížel, pak se zeptal opatrněji: „Vy také patříte k těm lidem?“

Thurn se tiše zasmál.

„Ano. Patřím.“

Bert už byl mezitím úplně vzhůru. Podíval se na Bethlena a pak kývl k ženě, která stála opodál.

„Bethlene, tohle je moje teta Amálie Štýrská a přítelkyně naší rodiny.“

Bethlen se k ní okamžitě otočil. V jeho postoji se hned objevila stará zdvořilost. Narovnal se, lehce se uklonil, vzal její ruku opatrně do své a jemně ji políbil.

„Myklóš Bethlen, k vašim službám.“

Amálie se usmála.

„Těší mě, pane Bethlene.“

„Ta čest je na mé straně.“

„Děkuji,“ řekla mile. „Jste velice galantní.“

Bert se na Amálii podíval pořád ještě trochu omráčeně.

„Co tady děláte?“

Amálie se smutně usmála.

„Bohužel nás sem přivedly smutné okolnosti.“

Při těch slovech se podívala na Jindřicha. Ten dosud stál klidně stranou, ale teď se jeho výraz změnil.

„Vyřizujeme pozůstalost,“ řekl tiše. „Máma umřela.“

Bert se zarazil. Okamžitě se podíval na Jindřicha, v očích upřímný šok.

„Bože… to jsem nevěděl.“

Jindřich lehce pokrčil rameny.

„To je jasné. Nebyl jsi v Praze, abys to slyšel.“

Amálie si zhluboka povzdechla.

„Bylo to vysvobození. Už se dlouho trápila.“

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Bert pak udělal pár kroků k Jindřichovi a podal mu ruku.

„Upřímnou soustrast.“

Jindřich ji přijal a krátce stiskl.

„Děkuji.“

Amálie se po nich rozhlédla, jako by chtěla tu těžkou chvíli aspoň trochu odlehčit.

„Ale měli bychom našemu novému příteli ukázat Vídeň.“ Podívala se na Bethlena a její hlas zněl teď vlídněji. „Doufám, že přijmete moje pozvání na večeři. Nemusíte se bát, nebude to nic formálního. Půjdeme jen ven a ukážeme mu večerní Vídeň. Co vy na to, pánové?“

Bert se podíval na Bethlena, Bethlen na Jindřicha a pak všichni tři souhlasili.

Amálie přikývla.

„Výborně. Tak zatím zařídím vše potřebné.“

Pak odešla.

V místnosti zůstali jen Jindřich, Bert a Bethlen.

Jindřich si sedl na malou stoličku, zatímco Bert s Bethlenem znovu klesli na gauč. Chvíli bylo ticho, pak se Jindřich podíval z jednoho na druhého.

„Jak jste se sem dostali?“

Bethlen stočil pohled k Bertovi a lehce rozhodil rukama.

„No… tak mu to řekni. Šáhnul na něco, co má na krku, a jsme tady.“

Bert si povzdechl.

„Vyšetřujeme ve Vídni.“

Jindřich přikývl.

„To vím. Spíš mě překvapuje, že tu není to éro. Verča.“

Bertův výraz zvážněl.

„Ta leží. Je těžce zraněná.“

Jindřich sebou trhl.

„Cože? A proč jste ji nevzali s sebou?“

„Je z nejhoršího venku.“

Bethlen se hned přidal.

„Stará se o ni ta nejlepší kořenářka, jakou znám.“

Jindřich se na něj podíval, jako by si nebyl jistý, jestli slyšel dobře.

„Kořenářka?“

Bert mávl rukou.

„Klid. Bude v pořádku. A hlavně ji hlídají.“

Jindřich si je oba přeměřil.

„Co provedla? Zapálila Hofburg? Nebo ho málem vyhodila do povětří?“

„Ne,“ řekl Bert a zamračil se. „Právě to mě zaráží. Proč ji ta Marta tak chrání.“

Jindřich se předklonil.

„To mi budeš muset vysvětlit.“

Bert si promnul zátylek.

„Klesl už ví, že je dívka. Přišel za ní, myslel si, že jde za Eusebiem, aby se podíval, jak mu je. Jenže z Prahy dorazil dopis od Rudolfa. Eusebius se má okamžitě vrátit.“

Jindřich pomalu přikývl.

„Když jsem odcházel, Pistorius říkal, že Lang posílá do Vídně list, aby se Eusebius hned vrátil.“

Bert zvedl oči.

„A víš proč?“

„Vím. Rudolf šílí. Nikdo ho nedokáže uklidnit. Chvíli zuří, pak je melancholický, za chvíli se ptá, kde je Eusebius. Když mu řeknou, že tu není, začne řvát, že ho určitě někdo zabil, a chce vyšetřování. Celý dvůr je vzhůru nohama. Jediný, kdo ho dokáže srovnat, je Veronika. Tedy… Eusebius.“

Bert viditelně povolil.

„A my si mysleli, že provedl něco strašného. V tom dopise stálo, že má přijet s vojenským doprovodem.“

Jindřich zavrtěl hlavou.

„Kvůli Rudolfovi. Chtějí ho dostat zpátky co nejrychleji, než se císař rozsype úplně. Už ho nezvládá ani Pistorius.“

Bert si promnul čelo a chvíli hleděl do země.

„Takže je v Praze veselo.“

Jindřich se na něj podíval a tiše dodal:

„Až moc veselo. Už jsem na dvoře slyšel, že se začíná mluvit o tom, že Rudolfa sesadí z trůnu a nastoupí arcivévoda Matyáš. To se sice jednou stát má, ale ještě ne teď. Veronika se musí vrátit.“

Bert zvedl oči k Jindřichovi.

„Jenže co Klesl? Ten už ví, co je zač. A to je nepřítel. Musíme ji dostat pryč.“

Jindřich přikývl.

„Musíme. Jinak se všechno zhroutí.“

Bethlen zatím poslouchal, pohled střídal jednoho a druhého a ve tváři měl směs nepochopení a rostoucího neklidu.

„Co jste vlastně zač?“ zeptal se nakonec. „Cestujete mezi stoletími, nosíte jména lidí, kteří žijí jinde, a jak tak poslouchám, Veronika je v tom všem nějak důležitá.“

„Důležitá je až příliš,“ ozval se od dveří klidný hlas. „Jenže ji obklopuje tajemství, které se dosud skrývá i nám.“

Všichni se otočili. Ve dveřích stál otec Martin. Usmíval se, ale v očích měl únavu. Vešel dál a podal Jindřichovi ruku.

„Teď jsem to slyšel. Upřímnou soustrast. Věřte, že Bůh se o ni postará a že je nyní se svým milovaným manželem.“

Jindřich vstal a stisk opětoval.

„Děkuji.“

Martin přikývl a obrátil se k Bertovi s Bethlenem.

„Máte nachystané věci. A také se vám kopírují dokumenty k tomu vašemu případu.“

Bethlen na něj vytřeštil oči.

„To bude trvat měsíce, než se to opíše.“

Bert se na něj podíval bokem.

„Máme kopírku.“

Bethlen zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Já už budu radši mlčet.“

Jindřich se pousmál a vstal.

„Jdeme ven.“ Podíval se na Bethlena. „Půjdeš s námi. Dáš si pivo, dobré jídlo, ukážeme ti Vídeň a třeba se ti z toho všeho přestane motat hlava.“

Bethlen si ho chvíli měřil, pak pomalu přikývl.

„Dobře. Ale všechno mi budete vysvětlovat.“

„Budeme,“ řekl Bert.

Martin ustoupil ke dveřím, aby je pustil ven. Bert vyšel první, vedle něj Jindřich, za nimi Bethlen, který ještě při odchodu jednou přejel pohledem pokoj, jako by čekal, že se znovu objeví někdo, koho nemůže pochopit.

Jako poslední zůstal ve dveřích otec Martin. Chvíli se díval za nimi, pak se zhluboka nadechl. V duchu si přál jediné, aby to všechno ještě chvíli drželo pohromadě.

Venku už na ně čekala Amálie. Převlékla se. Měla na sobě modré džíny, bílou halenku, koženou bundu a na nohou bílé boty. Jindřich se nepřevlékl, jen si sundal kravatu. Bert i Bethlen přes trička přehodili kožené bundy a společně vyšli do večerní Vídně.

Vyšli do večerní Vídně a Bethlen hned zpomalil. Ulice zářily tak silně, až měl pocit, že kráčí přeludem. Světlo nepřicházelo z pochodní ani z oken domů, viselo vysoko nad nimi, bílé, ostré a klidné. Vzduch byl čistý, bez dýmu a pachu vosku. Kolem proudili lidé, odněkud doléhal smích, z dálky cinkala tramvaj a celé město hučelo vlastním životem. Bethlen šel mezi nimi a otáčel hlavou ze strany na stranu. Pak se zastavil tak prudce, že do něj Bert málem vrazil. Před nimi se leskla výloha plná šperků a věcí, které se třpytily jako poklad.

„Tohle všechno svítí bez plamene,“ zamumlal.

Jindřich se pousmál. „A to jsi ještě neviděl centrum.“

Šli pomalu, aby Bethlen stačil všechno vstřebat. Amálie kráčela vedle něj a občas se na něj podívala. Nebavil ji jen jeho údiv. Pozorovala ho pozorněji, způsob, jakým měří domy, lidi i ulice, jak zůstává ve střehu i tady, mezi kavárnami, auty a světly.

Když přešli širokou třídu a před nimi se otevřel pohled na nasvícené historické budovy, Bethlen zůstal stát.

„Tohle je Vídeň?“

„Je,“ řekl Bert. „Jen o pár století později, než bys čekal.“

Bethlen se uchechtl, ale oči z města nespouštěl.

„O pár.“

Kolem nich projeli dva cyklisté, potom tramvaj a za ní řada aut. Bethlen sebou pokaždé trochu trhl, i když se snažil tvářit klidně. Nejhůř nesl vozy bez koní. Jedno černé auto projelo kolem tak tiše, až se za ním otočil.

„Tohle je proti přírodě.“

„To říkáš dnes už potřetí,“ připomněl mu Bert.

„A pokaždé právem.“

Jindřich se zasmál, Amálie jen zavrtěla hlavou.

Dorazili do ulice plné podniků. Z otevřených dveří šla vůně jídla, piva a hlasů. Bethlen se zastavil před jedním oknem, za kterým lidé seděli u stolů, smáli se a jedli, jako by války, převraty i tajemství neexistovaly.

„Ti lidé vypadají šťastně.“

„Někteří asi jsou,“ řekl Bert.

„A někteří to jen umí dobře zahrát,“ dodal Jindřich.

Amálie otevřela dveře a zavedla je ke stolu v rohu.

Uvnitř bylo teplo, světlo tlumené a mezi stoly se mísily tiché hovory s cinkáním skla. Číšníci se pohybovali jistě, jako by přesně věděli, kam patří každý talíř i každá sklenice. Za okny svítila večerní Vídeň a Bethlen se pořád rozhlížel kolem sebe, protože i tohle pro něj bylo nové. Nejen světla venku, ale také klidný přepych, který na něj působil jinak než lesk dvorů.

K jejich stolu přišel číšník a Jindřich bez váhání objednal. Pro sebe a Berta pivo, pro Bethlena také, protože to byla zatím jediná věc, které v tomhle století opravdu věřil. Amálie si dala sklenku bílého vína.

Když přišla řeč na jídlo, Bethlen se podíval na jídelní lístek, ale po chvíli ho zase položil.

„Tomu nerozumím ani slovo.“

Bert se pousmál.

„To nevadí. Vybereme za tebe.“

Jindřich objednal vídeňský řízek s teplým bramborovým salátem pro Berta, pro sebe telecí pečeni s omáčkou a pro Amálii rybu na másle se zeleninou. Pro Bethlena poručil tatarák s topinkami a k tomu hovězí steak, protože chtěl vidět, jak se zatváří.

Jakmile číšník odešel, Bethlen se zamračil.

„Co je tatarák?“

Bert se ušklíbl.

„Syrové maso.“

Bethlen se na něj podíval tak, že se Jindřich rozesmál.

„To si děláš srandu.“

„Nedělám.“

„A tohle jedí dobrovolně?“

Amálie se pousmála.

„Třeba vám to bude chutnat.“

Bethlen si odfrkl a napil se piva.

„To teda pochybuju.“

Chvíli mluvili o Vídni, o domech, světlech a o tom, že vozy bez koní jsou proti zdravému rozumu. Když jim číšník přinesl jídlo, Bethlen se chvíli díval na talíř před sebou, potom na Berta a zase zpátky.

„Tohle je ono?“

„Ano,“ řekl Bert klidně.

Bethlen vzal opatrně kus topinky, nabral na ni trochu masa a chvíli to zkoumal, jako by čekal, že se to ještě pohne. Pak to vložil do pusy. Chvíli mlčel, žvýkal a nakonec pomalu zvedl oči.

„To je… dobré.“

Jindřich se pousmál.

„Já vím.“

Bethlen zavrtěl hlavou.

„To je špatně. Syrové maso nemá být dobré.“

„A přesto je,“ řekl Bert.

Bethlen si vzal další sousto, pak se podíval na steak, ukrojil kus a jen krátce kývl.

„Dobře. Tak aspoň v něčem tohle století ví, co dělá.“

„Povězte mi něco o Uhrách.“

Podíval se na ni překvapeně. „Právě teď?“

„Ano. Když už vás tu máme. Zajímá mě rok 1602. Jak to tam vypadá očima člověka, který v tom opravdu žije, ne očima listin.“

Bethlen na chvíli ztichl. Hovory kolem něj ustoupily do pozadí a před očima se mu vynořily jiné noci, temné, přerušované ohněm v dálce, pochodněmi a doutnajícím dřevem.

„Tvrdě,“ řekl nakonec. „Rok 1602 není v Uhrách čas pro slabé. Všude je strach, únava a čekání, co přijde dál. Když zrovna nehoří vesnice, šíří se zvěsti. Když nepřijde vpád, dorazí hlad. Když ustoupí hlad, přijdou nové dávky a požadavky. A i když nastane klid, málokdo mu věří.“

Amálie poslouchala soustředěně.

„Kvůli válce s Mohamedány?“

Bethlen přikývl. „I kvůli ní. Pořád se mluví o pohraničí, pevnostech, posádkách, o tom, kde se drží obrana a kde povoluje. Jednou dorazí zpráva o nájezdu, podruhé o podplaceném veliteli, potřetí zmizí oddíl a nikdo neví kam. Člověk už nerozezná pravdu od strachu. A do toho se sleduje, kdo s kým mluví, kdo komu píše a komu ještě lze věřit.“

Amálie kývla. „Dlouhá turecká válka.“

„Ano,“ odpověděl tiše. „Jenže v listinách všechno vypadá mnohem čistěji než ve skutečnosti. Na papíře vidíte vojsko, tažení, jména velitelů a mapy pevností. Ve skutečnosti zůstávají vypálené dvory, ženy, které přestaly čekat na návrat mužů, děti, co poznají vojáka dřív než učitele, a chlapi, kteří už neumějí spát bez zbraně po ruce.“

U stolu se rozhostilo ticho. I Bert přestal utrousovat poznámky. Jindřich seděl mlčky, hlavu mírně skloněnou.

„A dvůr?“ zeptala se Amálie po chvíli. „Jak působí Rudolf, arcivévoda Matyáš, celé to napětí mezi nimi?“

Bethlen se pousmál, ale bez veselí.

„Jako něco, co může prasknout každým dnem. Lidé to nevysloví nahlas, ale cítí to. Rudolf je daleko a přece všude. Arcivévoda Matyáš je blíž a přece stále není tam, kde by chtěl být. Všichni čekají, co přijde. V hlavách si nechávají slova, pohledy i drobná gesta. A skoro nikdo není tak věrný, jak tvrdí.“

„A církev?“ zeptal se tiše Jindřich.

Bethlen po něm střelil pohledem.

„Tlačí. Zatím jemněji, než bude později, ale tlačí. Přes jména, seznamy, doporučení, přesuny lidí, přes to, kdo se hodí a kdo už méně. Mnozí to nevidí, ale je to tam.“

Jindřich jen krátce přikývl. Bert si všiml, že Amálie na okamžik ztuhla, jako by právě tohle slyšet potřebovala.

Při jídle se Amálie ptala dál. Na uherskou šlechtu, posádky, zvěsti o zradě, na to, jak se mezi lidmi šíří strach z Osmanů a jak snadno se v takové době schovají věci, které s válkou zdánlivě nesouvisí. Bethlen odpovídal čím dál otevřeněji.

„Nejhorší nejsou vždycky bitvy,“ řekl nakonec a pomalu postavil půllitr na stůl. „Nejhorší je to mezi nimi. Čekání. Nejistota. To, že si lidé zvyknou žít vedle strachu tak dlouho, až jim začne připadat normální.“

Amálie se na něj zadívala vážněji než předtím.

„A vy jste si na to nezvykl.“

Bethlen se na okamžik odmlčel.

„Zvykl. Jen jsem to nikdy nezačal mít rád.“

Amálie ho chvíli pozorovala, potom položila sklenici na stůl.

„Slyšel jste někdy o Alžbětě Báthoryové?“

Bethlen se na ni zadíval pozorněji.

„Slyšel.“

„A o Anně Rosině Listhiusové?“

Teď už bylo vidět, že zbystřil úplně.

„I to jméno jsem slyšel. Ne tak často, ale slyšel.“

Na chvíli bylo ticho. Od vedlejšího stolu doléhal smích, číšník nesl víno k jinému stolu a někde vzadu cinkl příbor o talíř. U nich ale všechno ztuhlo.

Amálie si narovnala rukáv.

„Co se o nich říkalo?“

Bethlen si otřel prsty do ubrousku a napil se piva.

„O Báthoryjce se mluvilo dost. Ne mezi pány v síních. Spíš mezi vojáky, sluhy, čeledí a lidmi na cestách. Jednou člověk slyšel, že je jen tvrdá. Podruhé, že z jejího domu mizí děvčata. Pak zas, že se kolem ní dějí věci, o kterých je lepší nemluvit po tmě.“

Jindřich se zamračil.

„A co její muž?“

Bethlen přikývl.

„František Nádasdy. Toho jsem znal. Říkalo se mu Černý Bej.“

Bert zvedl oči.

„Osobně?“

„Ano,“ řekl Bethlen. „Nebyl to žádný měkký pán z dvora. Voják. Tvrdý chlap. Když vešel do místnosti, bylo hned jasné, kdo velí. Měl v sobě něco, kvůli čemu člověk radši mluvil stručně.“

Amálie ho pozorovala bez pohnutí.

„A ona?“

Bethlen chvíli mlčel.

„O ní se mluvilo jinak. Kolem Nádasdyho byl strach vojácký. Jasný. Kolem ní byl jiný. Tišší. Horší.“

Bert odložil příbor.

„A Anna Rosina?“

Bethlen se podíval tentokrát na něj.

„To jméno nezaznívalo tak často. Spíš bokem. Jako někdo, kdo stojí vedle toho všeho a ví víc, než by měl. Ne každý ji znal. Kdo ano, ten o ní nemluvil nahlas.“

„Takže žádné jisté zprávy?“ zeptal se Jindřich.

Bethlen zavrtěl hlavou.

„V Uhrách není jisté skoro nic, dokud vám to neleží mrtvé u nohou. Ale když se stejné jméno vrací dost dlouho, člověk si ho zapamatuje.“

Amálie se lehce naklonila dopředu.

„Takže už tehdy se o tom šeptalo.“

„Ano,“ řekl Bethlen. „Ještě to nebylo něco, co by někdo vykřikoval do sálu. Ale už to běželo. Lidé cítili, že tam něco smrdí, jen si netroufli říct co.“

Na stole mezi nimi zůstalo ticho. Bethlen si ukrojil další kus masa, chvíli žvýkal a pak se podíval na Amálii.

„Proč se ptáte zrovna na ně?“

Amálie se na okamžik odmlčela.

„Protože některá jména nezmizí. Jen se na čas schovají.“

Amálie chvíli mlčela, jako by si v hlavě skládala, jak to říct. Pak položila sklenici na stůl a podívala se střídavě na Bethlena, Berta a Jindřicha.

„O Alžbětě Báthoryové se píše ledacos. V jedněch zápisech je to krutá paní, v jiných skoro přelud v ženské podobě. Jedni z ní dělají zrůdu, druzí oběť a další tvrdí, že pravda leží někde uprostřed a už ji nikdo celou nesloží.“

Bethlen ji poslouchal mlčky.

„Pořád se vrací stejné věci,“ pokračovala. „Zmizelé dívky, strach v jejím domě, tresty, které už dávno nebyly jen tresty. A potom všechny ty hrůzy, které se nabalily později. Krev, lázně, mládí. Tam už člověk těžko pozná, co je záznam a co jen přifouknutý příběh.“

Jindřich si opřel loket o stůl.

„Takže ani dneska není jasné, co z toho je pravda?“

„Jasné není skoro nic,“ řekla Amálie. „Jsou výpovědi, zápisy, jména a dohady. Část do sebe zapadá, část budí podezření a něco bude nejspíš přehnané. Jenže když se kolem jedné osoby pořád vrací totéž, nejde to jen mávnout rukou.“

Bert se zamračil.

„A Listiusová?“

Amálie se lehce nadechla.

„O Anně Rosině Listhiusové se píše míň. Nevyčnívá jako Báthoryová. Drží se spíš stranou, ale právě v tom je nepříjemná. V textech se objevuje jako blízká osoba, zasvěcená do věcí, které měly zůstat za zavřenými dveřmi. Pověstí kolem ní není tolik, a právě proto působí hůř. U Báthoryové člověk celkem rychle pozná, kde končí záznam a začíná legenda. U Listhiusové je ta hranice méně vidět.“

Bethlen si otřel rty ubrouskem.

„Takže stín.“

Amálie kývla.

„Přesně. Není vpředu, ale drží se u všeho důležitého. A takoví lidé bývají někdy nebezpečnější než ti, o kterých se mluví nahlas.“

Bert zvedl obočí.

„Hrabeš se v tom už dost dlouho, co?“

Amálie se pousmála.

„Jen jsem četla víc, než by většinu lidí bavilo.“

Jindřich se krátce usmál.

„Přesně.“

Amálie se k němu ani neotočila a mluvila dál.

„U Báthoryové člověk pořád naráží na dvě věci. Strach a moc. U Listhiusové spíš na blízkost. Ne k domu. K ní. V tom je rozdíl. Někdy bývá nebezpečnější člověk po boku než ten, který sedí v čele stolu.“

Bethlen se zadíval do piva.

„To platí i jinde.“

„Ano,“ řekla Amálie tiše.

Na chvíli bylo u stolu ticho. Od vedlejšího stolu dolehl smích, ale k nim se nehodil.

Pak Bert řekl:

„Dobře. Takže o jedné se píše moc a o druhé málo. A obojí je špatně.“

Amálie se na něj podívala.

„Zhruba ano.“

Bethlen pomalu přikývl.

„A stejně bych víc věřil té, o které se mluví míň.“

Jindřich zvedl oči.

„Proč?“

Bethlen pokrčil rameny.

„Protože když je kolem něčeho moc hluku, lidé si to časem přikrášlí. Ale to, co se drží při zdi, bývá někdy pravdivější.“

Amálie ho chvíli pozorovala, pak řekla jen:

„Tohle jste vystihl dobře.“

Amálie se ještě podívala na Bethlena.

„Mohu vám říkat Myklóši?“

Bethlen se na ni pousmál.

„Můžete.“

„Děkuji.“ Na chvíli se odmlčela. „Nechcete vědět svou budoucnost? Třeba bychom něco našli v archivech.“

Bethlen hned zavrtěl hlavou.

„Nechci. Už tak je toho dost, co právě prožívám.“

Pak se podíval z jednoho na druhého.

„A vůbec… je stále císařství?“

Bert zavrtěl hlavou.

„Od roku 1918 ne. Je to republika. V čele stojí prezident.“

„Aha.“

Chvíli mlčel, jako by si to rovnal v hlavě.

„Takže Habsburkové padli.“

„Padli,“ řekl Bert. „A tu větev si podřízli sami. Začalo to už Matyášem Habsburským a korunu nakonec složil František Josef.“

Jindřich se na něj podíval.

„To jsi řekl dost tvrdě.“

Bert pokrčil rameny.

„A nepravdivé to není.“

Bethlen zvedl půllitr, chvíli si ho prohlížel a pak se napil.

„Tak to je pěkný konec na tak velký rod.“

„Spíš dlouhý konec,“ řekl Jindřich. „Nepřišlo to najednou. Trvalo to.“

Amálie se opřela o opěradlo.

„Říše se většinou nerozpadnou v jedné chvíli. Nejdřív praskají zevnitř a teprve potom to všichni uvidí.“

Bethlen se na ni podíval.

„Dost se to podobá lidem.“

Bert se pousmál.

„A u dvorů obzvlášť.“

Bethlen si odfrkl.

„Takže já sedím ve Vídni, v nějaké budoucnosti, piju pivo, jím jídlo, které jsem v životě neviděl, a poslouchám, jak jednou skončí císařství.“

„Přesně tak,“ řekl Bert.

Bethlen se na něj podíval bokem.

„Ty si to nějak užíváš.“

„Trochu jo.“

Jindřich zavrtěl hlavou.

„Berte.“

„No co. Stejně už to ví.“

Bethlen položil půllitr zpátky na stůl.

„Dobře. Budoucnost slyšet nechci. Ale tohle jsem asi vědět musel.“

Amálie přikývla.

„To úplně stačí.“

„A archivy si nechte,“ řekl Bethlen. „Jedna doba mi teď bohatě stačí.“

Bert se ušklíbl.

„Tomu se ani nedivím.“

Bethlen se na něj podíval.

„A ty buď rád, že jsem tě hned po probuzení nepraštil.“

To rozesmálo i Jindřicha. Amálie jen zavrtěla hlavou a zvedla sklenici.

„Tak tedy bez archivů, bez budoucnosti a aspoň na chvíli bez dalších šoků.“

„To beru,“ řekl Bethlen hned.

Bethlen ještě chvíli hleděl do půllitru, pak zvedl oči.

„A Uhry? Ty se taky rozpadly?“

Amálie pomalu přikývla.

„Ano.“

U stolu se rozhostilo ticho. Bethlen se na ni díval zpříma, už bez úsměvu.

„Jak?“

Amálie si posunula sklenici blíž, ale nenapila se.

„Po roce 1918 skončila celá monarchie. Rakousko-Uhersko se rozpadlo. To, co dřív drželo pohromadě pod jednou korunou, se roztrhlo. Rakousko zůstalo samo a Uhry přišly o velkou část území.“

Bethlen sevřel čelist.

„Jak velkou?“

„Větší, než byste chtěl slyšet. Sedmihradsko připadlo Rumunsku. Slovensko a Podkarpatská Rus připadly novému státu, Československu. Chorvatsko a další země na jihu se oddělily také. To, co zůstalo, už nebyly staré Uhry, jak je znáte vy.“

Bethlen chvíli mlčel.

„A lidé to přijali?“

Bert si odfrkl.

„Nepřijali.“

Amálie po něm krátce pohlédla a pokračovala.

„Po válce přišel zmatek. Hlad, vztek, vojáci vracející se z fronty, staré pořádky pryč a nové ještě nestály pevně. Chvíli existovala republika. Pak přišel další převrat a nakonec se moci chopili jiní.“

Jindřich se opřel o židli.

„A zemi pak vedl Horthy.“

Bethlen se na něj podíval.

„Král?“

„Ne,“ řekla Amálie. „Regent. Království bez krále. Koruna zůstala symbolem, ale svět už byl jiný.“

Bethlen pomalu zavrtěl hlavou.

„Připadá mi to jako špatný vtip.“

„Spíš špatné století,“ utrousil Bert.

Amálie mluvila dál, klidně a věcně.

„Pak přišla další válka. Horší než ta první. Uhry se do ní znovu zapletly, zkoušely získat zpátky, co ztratily, a znovu to skončilo porážkou. Potom přišli Sověti a země se dostala pod jejich vliv.“

Bethlen se zamračil.

„Sověti.“

„Rusové,“ řekl Bert prostě. „Jen pod jiným jménem.“

Amálie přikývla.

„Po válce tam vládli komunisté. Tvrdě. Lidé byli sledováni, zavírali se a mnozí zmizeli nebo utekli. V roce 1956 přišlo povstání. Maďaři chtěli svobodu. Na chvíli to vypadalo nadějně.“

Bethlen se předklonil.

„A?“

Amálie mu pohlédla do očí.

„Přišly tanky. Povstání utopili v krvi.“

Bethlen zůstal bez hnutí.

Jindřich se podíval stranou. Bert mlčel, což u něj nebylo obvyklé.

Po chvíli Amálie pokračovala tišším hlasem.

„Pak už to šlo pomaleji. Režim zůstal, ale časem povolil víc než jinde na východě. Až na konci osmdesátých let se to zlomilo. Padl komunismus, otevřely se hranice, přišly volby a z Maďarska se stal znovu normální stát.“

Bethlen si promnul čelo.

„Takže Uhry nezmizely. Jen z nich zbylo míň.“

„Ano,“ řekla Amálie. „Zůstaly, ale jiné. S novými hranicemi, jiným světem a starými ranami.“

Bethlen chvíli mlčel, pak se napil.

„A lidé tam pořád mluví maďarsky?“

Bertovi cuklo v koutku.

„To je první, co tě napadlo?“

Bethlen se na něj podíval.

„Ano. Dokud zůstane řeč, nezmizí všechno.“

Amálie se na něj zadívala o něco vlídněji.

„Ano. Mluví. Jen mnoho Maďarů zůstalo i za hranicemi nového státu. Najednou žili jinde, aniž by opustili domov.“

To Bethlen pochopil hned.

„Tak to bolí nejvíc,“ řekl tiše.

„Ano,“ odpověděla Amálie.

Bert zvedl půllitr.

„Takže shrnuto. Monarchie padla, Uhry se roztrhaly, přišla další válka, pak Rusové, další průšvihy a nakonec to celé nějak přežilo.“

Jindřich se na něj podíval.

„Ty umíš zničit dějiny jednou větou.“

„Ale řekl jsem to správně.“

Bethlen si povzdechl.

„Nevím, jestli jsem to vůbec chtěl slyšet.“

Amálie se opřela.

„Ptal jste se.“

„To byla chyba.“

„Možná,“ řekl Bert. „Ale teď aspoň víš, že když se říše začnou drolit, málokdy se zastaví včas.“

Bethlen se zadíval do stolu.

„A člověk u toho stojí a myslí si, že to ještě půjde zachránit.“

Bethlen se zamračil a položil půllitr zpátky na stůl.

„Takže se to všechno rozpadlo na menší území. Horní Uhry jsou spojeny do… jak se to řekne?“

Bert se na něj podíval.

„Československo?“

Bethlen kývl.

„Jo. Přesně.“

Jindřich do toho hned vstoupil.

„To už taky neplatí.“

Bethlen se na něj podíval ještě víc zmateně.

„Tak jak to teda je?“

Obrátil se na Amálii. Ta chvíli mlčela, jako by si srovnávala, odkud začít.

„Po roce 1918 se rozpadlo Rakousko-Uhersko. Uhry přišly o velkou část území a Horní Uhry se staly součástí nového státu, Československa. To samo už dnes neexistuje. Od roku 1993 jsou z něj dva státy, Česko a Slovensko.“

Bethlen se opřel a chvíli jen koukal do stolu.

„Takže ani to nevydrželo.“

„Vydrželo nějaký čas,“ řekla Amálie. „Pak se rozdělilo pokojně. Bez války. Prostě se domluvili, že půjdou každý zvlášť.“

Bethlen pomalu přikývl.

„A hranice? Ty jsou mezi nimi pořád?“

„Jsou a nejsou,“ odpověděla Amálie. „Státy existují dál, ale dnes jsou oba v Evropské unii. To je společenství evropských zemí, které spolu obchodují, domlouvají pravidla a v řadě věcí táhnou za jeden provaz. Je jich dnes dvacet sedm. Patří do ní Rakousko, Maďarsko, Česko i Slovensko.“

Bert si loktem opřel stůl.

„Zjednodušeně. Hranice zůstaly na mapě, ale mezi těmi státy se dnes často přejede skoro jako nic.“

Amálie kývla.

„Přesně. Existuje Schengen. To je prostor, kde mezi většinou těch zemí nejsou běžné hraniční kontroly. Rakousko, Maďarsko, Česko i Slovensko v něm jsou.“

Bethlen se zamračil.

„Takže člověk jede ze země do země a nikdo ho nezastaví?“

„Většinou ne,“ řekl Bert.

„To je proti rozumu.“

„To jsi dnes říkal už o víc věcech,“ utrousil Jindřich.

Amálie se slabě pousmála a pokračovala.

„A vláda už nestojí na císaři ani na králi. Dnes mají ty státy většinou demokracii. To znamená, že lidé volí své zástupce, mají parlament a vládu. V Rakousku i v Česku stojí v čele státu prezident. Maďarsko je také republika.“

Bethlen chvíli mlčel.

„Takže králové, císaři, koruny… to všechno je pryč.“

„Jako skutečná moc ano,“ řekla Amálie. „Něco zůstalo v paměti, v dějinách, v symbolech. Ale svět je postavený jinak.“

Bethlen si promnul čelo.

„A Uhry? Teda Maďarsko. To je dnes samostatné.“

„Ano,“ odpověděla Amálie. „Samostatný stát. V Evropské unii od roku 2004. Česko i Slovensko také od roku 2004. Rakousko od roku 1995.“

Bert se na něj podíval.

„Takže když to vezmeš kolem a kolem, všechno se rozpadlo, chvíli si každý hrál na svém písku a pak se zase část Evropy spojila jinak.“

Jindřich kývl.

„Tentokrát ne pod jednou korunou. Spíš pod smlouvami, zákony a penězi.“

Bethlen se pomalu napil.

„Císařství bylo aspoň zajímavější.“

„Taky je v tom míň parádních plášťů,“ řekl Bert.

To Jindřicha pobavilo. Amálie jen zavrtěla hlavou.

„Je v tom ale míň válek mezi sousedy, než bývalo dřív. A to není málo.“

Bethlen se zadíval na ni, pak na Berta a nakonec na Jindřicha.

„Takže Horní Uhry jsou dnes Slovensko.“

„Z větší části ano,“ řekla Amálie klidně. „Jen ten svět kolem je úplně jiný, než jak ho znáte vy.“

Bethlen pomalu přikývl.

„A stejně tomu pořád nerozumím.“

Bert se pousmál.

„To jsme tři.“

Amálie zvedla sklenici.

„Na to máte ještě čas. Dneska stačí vědět, že mapy se změnily, trůny padly a Evropa si po svém našla jiný způsob, jak držet pohromadě.“

Bethlen si vzal půllitr.

„Dobře. Ale zní to, jako by to i tak byl pěkný zmatek.“

„To ano,“ řekl Bert. „Jen moderní.“

Bethlen na ni chvíli jen zíral, pak si odfrkl a zavrtěl hlavou.

„No to mě poser. Horní Uhry mají vlastní stát. Tak to je síla. A co se ještě změnilo?“

Podíval se na Amálii. Ta se lehce pousmála, ale hned zvážněla.

„Třeba ženská práva. Právo obecně. Toho je hodně.“

Bethlen se zamračil.

„Jak ženská práva? Vysvětlete mi to.“

Tentokrát to neřekl ostře, spíš opravdu chtěl rozumět. Amálie si posunula sklenici k ruce, ale místo napití jen spojila prsty kolem ní.

„Dnes mají ženy stejná práva jako muži. Mohou studovat, dělat skoro jakoukoli práci, vlastnit majetek, samy rozhodovat o sobě, volit a být voleny.“

Bethlen na ni několik vteřin hleděl.

„Volit?“

„Ano,“ přikývla. „Hlasovat o tom, kdo povede stát nebo obec. Ne přes manžela, otce nebo bratra. Samy za sebe.“

Bethlen se pomalu opřel.

„Takže žena může mluvit do vlády?“

Bert se pousmál.

„Nejen mluvit. Může být poslankyně, ministryně, soudkyně, starostka, ředitelka, doktorka, profesorka.“

„I voják?“ zeptal se Bethlen hned.

„Ano,“ řekla Amálie. „I voják.“

To ho zarazilo ještě víc než předchozí věta. Podíval se na Jindřicha, pak na Berta, jako by čekal, že se oba rozesmějí a řeknou, že si z něj dělá legraci. Nikdo to neudělal.

„A lidi to berou jako normální?“

Jindřich pokrčil rameny.

„Dnes ano. Aspoň většina.“

Bethlen si promnul čelo.

„Tak tohle by v mé době nerozdýchali.“

„V téhle taky ne všichni,“ řekl Bert. „Jen už s tím nic moc neudělají.“

Amálie pokračovala klidně dál.

„Žena dnes nepotřebuje souhlas muže k tomu, aby studovala, pracovala nebo měla vlastní peníze. Může se sama rozhodnout, jestli se vdá. Může se rozvést. Může žít sama. Může podnikat. Může být právnička a hájit někoho u soudu. Může být lékařka a operovat.“

Bethlen na ni pořád hleděl.

„A muži to dovolili.“

Bert si odfrkl.

„To nezní moc hezky.“

„Ale je to pravda,“ řekl Bethlen. „Ve světě, odkud jsem přišel, by to bez mužů neprošlo.“

Amálie se na něj podívala věcně.

„Neprošlo by to bez dlouhého boje. Mnoho žen na to čekalo celé generace. Psaly, učily, pracovaly, protestovaly, dokazovaly, že nejsou méně schopné. A stejně to šlo pomalu.“

Jindřich se opřel lokty o stůl.

„Třeba volební právo přišlo až postupně. Ne naráz a ne všude stejně.“

Bethlen zavrtěl hlavou.

„Takže vy mi chcete říct, že žena dnes může studovat právo, pak jít k soudu a hádat se tam s muži o zákony.“

„Ano,“ řekla Amálie.

„A vyhrát.“

„Ano.“

„A nikdo ji nevyhodí.“

Bert se pousmál.

„Naopak jí za to ještě zaplatí.“

To už Bethlen nevydržel a krátce se zasmál, ale spíš nevěřícně než pobaveně.

„Tohle je horší než vozy bez koní.“

„Počkej, až se dozvíš o mobilech,“ utrousil Bert.

Jindřich do něj hned strčil loktem.

„Pomalu.“

Amálie obrátila oči zpátky k Bethlenovi.

„Změnilo se i právo. Dřív záleželo mnohem víc na stavu, rodu, víře a známostech. Dnes by si měli být lidé před zákonem rovni. Aspoň v tom je ten ideál.“

„Měli by?“ chytil se toho Bethlen.

Amálie se slabě usmála.

„Ano. Ideál a skutečnost nebývají totéž. Pořád existuje nespravedlnost, moc, peníze a vliv. Jen to dnes vypadá jinak než ve vaší době.“

Bethlen pomalu přikývl.

„Takže svět se změnil, ale lidi zas tolik ne.“

„Přesně,“ řekl Bert.

To Amálii pobavilo víc než cokoli předtím.

„To jste shrnul docela dobře.“

Bethlen si vzal půllitr a napil se.

„A ženy? Ty to chtěly všechny?“

Amálie se na chvíli odmlčela.

„Nejspíš ne všechny stejně a ne hned. Ale chtěly mít možnost rozhodovat o vlastním životě. To je ten rozdíl. Ne aby za ně pořád rozhodoval někdo jiný.“

Bethlen se zadíval do stolu.

„To chápu.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Vážně?“

„Ano,“ řekl Bethlen klidně. „Nemusím s něčím vyrůst, abych pochopil, proč to někdo chce.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Jindřich se na něj podíval o něco pozorněji než předtím.

„To jsem od vás nečekal.“

„To je váš problém,“ odvětil Bethlen a znovu se napil.

Bertovi cuklo v koutku.

„Začínáš se mi líbit.“

„To přejde.“

Amálie zavrtěla hlavou a pousmála se.

„Tak vidíte. Není to jen o rozpadu říší a nových hranicích. Změnil se i život uvnitř domů. To bývá někdy větší obrat než pád trůnu.“

Bethlen se opřel a chvíli mlčel.

„Takže když to vezmu kolem a kolem, ženy dnes můžou mluvit do politiky, studovat právo, soudit lidi, dělat vojáky a ještě se jim do toho nikdo nesmí plést.“

Bert se uchechtl.

„Zjednodušil jsi to, ale v zásadě jo.“

Bethlen zavrtěl hlavou.

„To je teda svět.“

Jindřich zvedl sklenici.

„A to jsme teprve začali.“

Bethlen se na něj podíval bokem.

„Tak to se bojím, co přijde dál.“

Bert se ušklíbl.

„To je správně. Strach tě tady drží při životě.“

Bethlen po něm střelil pohledem.

„Od tebe je to spíš výhrůžka.“

Jindřich se zasmál.

„On tak mluví pořád.“

Amálie si vzala sklenici a napila se.

„Ještě jsme se ani nedostali k tomu, že dnes už člověka neurčuje rod tak jako dřív.“

Bethlen se zamračil.

„Jak to myslíte?“

„Že když se někdo narodí jako syn ševce nebo dcera sedláka, neznamená to, že tím má celý život daný. Může studovat, může se vypracovat, může být lékař, právník, učitel, soudce.“

Bethlen se opřel.

„A šlechta?“

Bert pokrčil rameny.

„Ta tu je spíš jako jméno v knize nebo na zvonku.“

„Takže už nic neznamená?“

„Společensky někde ano,“ řekla Amálie. „Právně ne tak jako dřív. Tituly existují spíš v paměti, v rodinách, v historii. Ne jako něco, co by dávalo člověku zvláštní právo vládnout.“

Bethlen chvíli mlčel.

„Takže se narodíš jako nikdo a můžeš být někdo.“

„Ano,“ řekl Jindřich.

„A narodíš se jako někdo a můžeš skončit jako nikdo,“ dodal Bert.

Bethlen se na něj podíval.

„Konečně něco rozumného.“

Amálie se slabě pousmála.

„To platilo vždycky. Jen dnes je na to víc cest.“

Číšník jim donesl další pití. Bethlen už si na něj zvykl natolik, že sebou netrhl pokaždé, když se objevil u stolu bez jediného slova. Počkal, až odejde, a pak se znovu obrátil k Amálii.

„A co víra? Ta pořád drží lidi pohromadě?“

Amálie se na okamžik zamyslela.

„Někoho ano. Někoho už ne. Dnes si člověk může vybrat. Může věřit, nemusí. Může chodit do kostela, nebo nikdy nevkročit dovnitř. A stát by ho kvůli tomu neměl trestat.“

Bethlen pozvedl obočí.

„Neměl?“

Bert se pousmál.

„To slovo se ti dnes nějak líbí, co?“

Amálie klidně pokračovala.

„Svět je volnější. Tím nechci říct lepší ve všem. Jen jiný. Lidé mají víc možností, ale taky víc zmatku. Méně rozkazů shora, víc vlastních rozhodnutí.“

„To je někdy horší,“ zamumlal Bethlen.

„Taky si to myslím,“ řekl Jindřich.

Bert se podíval z jednoho na druhého.

„Vy dva jste si dneska nějak sedli.“

„To přejde,“ řekl Bethlen.

Jindřich se ušklíbl.

„Doufám.“

Amálie zavrtěla hlavou a pak se obrátila znovu k Bethlenovi.

„Ještě jedna věc by vás asi překvapila.“

Bethlen se podíval na ni opatrněji.

„Začínám se bát.“

„Dnes si lidé často neberou partnera podle rodu, majetku nebo vůle rodiny. Berou si ho, protože chtějí.“

Bethlen se na chvíli zarazil.

„Jen tak?“

„Ne jen tak,“ řekl Bert. „Z lásky. Nebo z poblouznění. Někdy z obojího.“

Jindřich se krátce zasmál.

„A někdy si ho po pár letech zase přestanou chtít nechat.“

„Takže se rozejdou?“ zeptal se Bethlen.

„Ano,“ řekla Amálie. „A není to konec světa. Rozvod dnes existuje běžně.“

Bethlen se opřel a chvíli si to rovnal v hlavě.

„Takže žena může odejít od muže, muž od ženy, nikdo kvůli tomu nepadne do hanby a ještě si rozdělí majetek.“

Bert se uchechtl.

„Když to řekneš takhle, zní to skoro až moc jednoduše. Ale v zásadě ano.“

Bethlen si promnul tvář.

„Tohle by v mé době roztrhlo půl rodiny.“

„V téhle někdy taky,“ řekl Jindřich.

„Jen už se kvůli tomu netváříme, že skončil svět,“ dodala Amálie.

Chvíli jedli mlčky. Bethlen pak zvedl oči od talíře.

„A děti? Když se narodí dcera, tak už to není zklamání?“

U stolu se na okamžik rozhostilo ticho. Amálie se na něj podívala vážněji.

„Pro slušné lidi by nemělo být.“

Bethlen pomalu přikývl.

„To je dobře.“

Bert se na něj podíval déle než obvykle.

„Ty mě dneska překvapuješ.“

„Protože čekáš hlouposti.“

„Protože jsi voják z roku šestnáct set dva.“

„A?“ řekl Bethlen. „To znamená, že musím být slepý?“

Jindřich se pousmál a zvedl sklenici.

„Na tohle si připijeme.“

Bert zvedl půllitr taky.

„Na Bethlena, který je rozumnější, než vypadá.“

Bethlen se na něj podíval bokem.

„A na tebe, který vypadáš rozumněji, než jsi.“

To už rozesmálo i Amálii. Napětí u stolu zase trochu povolilo.

Po chvíli se Bethlen znovu ozval.

„Dobře. Takže ženy mají práva, šlechta už nerozhoduje o všem, hranice jsou jiné, císařství padlo, Uhry jsou menší, ale pořád žijí. Co ještě.“

Bert si povzdechl.

„Ty to bereš nějak poctivě.“

„Když už tu jsem, tak chci vědět, v jakém světě sedím.“

Amálie se opřela o opěradlo.

„V rychlém.“

„To není odpověď.“

„Ale je,“ řekla klidně. „Všechno je rychlejší. Cestování, zprávy, změny, práce, rozhodování. To, co dřív putovalo týdny, dnes dorazí za chvíli. To, co se kdysi tajilo měsíce, se někdy rozkřikne za hodinu.“

Bethlen zúžil oči.

„Takové peklo bych zažít nechtěl.“

Bert se pousmál.

„Občas jo.“

Jindřich se podíval z okna do osvětlené ulice.

„A občas je to prostě jen únavné.“

Bethlen se napil a opřel se hlouběji do židle.

„Tak to jsem rád, že jsem se probudil zrovna k vám a ne někam doprostřed té rychlosti.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Tomu věř. Sám bys to tady nepřežil ani den.“

„To nevíš.“

„Vím.“

„Nevíš.“

„Vím.“

Jindřich si promnul čelo.

„Vy jste horší než děti.“

Amálie se pousmála.

„Aspoň je u stolu chvíli klidněji.“

Bethlen se na ni podíval.

„Tohle byl klid?“

„Na naši rodinu docela ano.“

Bert se zasmál.

„To je pravda.“

Bethlen zavrtěl hlavou, dopil pivo a položil půllitr zpátky na stůl.

„Dobře. Tak pokračujte. Když už jste mě sem přitáhli, chci slyšet ještě něco, co mě dorazí úplně.“

Bert se rozzářil.

„Výborně. Tak začneme tím, že lidi nosí v kapse malou věc, přes kterou spolu mluví na dálku.“

Jindřich ho hned kopl pod stolem.

„Pomalu, říkal jsem.“

Bethlen se podíval z jednoho na druhého a povzdechl si.

„Tak jo. Už chápu, proč pijete tolik piva.“

Amálie se pousmála.

„Vždyť i Bert a Jindřich mají vysoké školy. Ale nejdál to dotáhla Veronika.“

Podívala se na oba muže vedle sebe.

„Ta má doktorát. Tedy… myslím, že skoro.“

Bert ji hned opravil.

„Ještě ne. Pořád si ho dodělává. Píše o době, ve které právě je, tak si aspoň bere informace z první ruky.“

Bethlen na něj několik vteřin jen zíral.

„Veronika? Cože? No to si…“

Bert se uchechtl.

„Jo, je to tak. Má Univerzitu Karlovu v Praze. Filozofickou fakultu. A přednáší tam i strejda, co ji vychoval. Alessandro Scotta.“

Bethlen se opřel víc do židle a zavrtěl hlavou.

„Tohle už chce něco ostřejšího.“

Jindřich se otočil ke číšníkovi, který zrovna procházel kolem.

„Pane vrchní, dejte nám něco ostřejšího. A pro tohoto pána dvojitou.“

Číšník přikývl a beze slova odešel. Za chvíli už před nimi stály malé sklenky s pálenkou. Bethlen si tu svou přitáhl k sobě, chvíli na ni hleděl a pak ji do sebe obrátil naráz.

„Doktorát,“ zamumlal a vydechl. „Tak to je síla.“

Bert se bavil čím dál víc.

„Počkej, až zjistíš, že čte latinsky, italsky, německy a ještě tě opraví v dějinách.“

Bethlen po něm střelil pohledem.

„To si nech pro sebe.“

Jindřich se pousmál a vzal do ruky svou sklenku.

„Nech ho. Tohle rozdýcháváš docela statečně.“

„Nerozdýchávám,“ odvětil Bethlen. „Jen už nemám sílu se divit nahlas.“

Amálie se napila vína a klidně dodala:

„Veronika byla chytrá vždycky. Jen ve své době by to tak daleko nedotáhla.“

Bethlen se na ni podíval.

„Takže v téhle době může žena dojít až sem.“

„Ano,“ řekla Amálie. „Studovat, učit, bádat, psát. A nikdo se nad tím nemusí pohoršovat.“

Bert zvedl obočí.

„No, někdo pořád může.“

„Ale už jí v tom jen tak nezabrání,“ odpověděla Amálie.

Bethlen pomalu přikývl, pak si přisunul druhou sklenku.

„Dobře. Takže Veronika je vzdělanější než my všichni u tohohle stolu.“

Bert se pousmál.

„To bez debat.“

Jindřich se podíval na Berta.

„Ty to říkáš nějak lehce.“

„Protože je to pravda.“

Bethlen si vzal druhou sklenku a otočil ji v prstech.

„A ten Scotta. Ten ji opravdu vychoval?“

Bert přikývl.

„Jo. A taky ji dost drží nohama na zemi. Bez něj by byla ještě horší.“

Amálie se pousmála do sklenice.

„To je pravda.“

Bethlen do sebe poslal i druhou pálenku a pomalu vydechl.

„Tak to jsem rád, že jsem ji poznal dřív, než jsem věděl tohle všechno. Jinak bych se před ní snad bál i mluvit.“

Bert se rozesmál.

„To by ti stejně nepomohlo. Ona by mluvila za oba.“

Jindřich se zasmál taky.

„Přesně.“

Bethlen položil prázdnou sklenku na stůl.

„Dobře. Tak co mi ještě chcete říct, než mě z toho trefí.“

Večer uběhl příjemně. U dobrého jídla a pití se mluvilo lehčeji než předtím, občas se někdo zasmál a i Bethlen se nakonec přestal tvářit, jako by čekal další ránu osudu za každým slovem. Když se pak kolem půlnoci vraceli do kláštera, město už bylo tišší a chlad noční Vídně se držel v kameni i ve vzduchu.

Na chodbě se zastavili. Tady se jejich cesty na noc rozdělily. Amálie mířila do jiného křídla než oni tři. Bethlen se k ní otočil a rozloučil se s ní se vší zdvořilostí, jak se slušelo. Vzal její ruku, lehce se uklonil a popřál jí dobrou noc. Amálie se na něj pousmála, poděkovala a odešla chodbou pryč. Ještě chvíli se za ní díval.

Jindřich si toho všiml hned.

„Tobě se líbí, že?“

Bethlen k němu stočil hlavu, ale nijak se neurazil.

„Je velice zajímavá. Taková svá.“

Jindřichovi lehce cuklo v koutku.

„Mimochodem, je vdova. Už patnáct let.“

Bethlen se na něj podíval pozorněji.

„Tak dlouho?“

„Jo,“ přikývl Jindřich. „A má tři syny.“

Bethlen nadzvedl obočí.

„Neříkej.“

„Jojo.“

Bert se jen pousmál a nechal je mluvit dál. Jindřich se pak rozešel chodbou a kývl na ně, ať jdou za ním.

„Jestli někdy pojedeš do Prahy, určitě zavítej do Pražského domu. Bydlíme tam všichni.“

Bethlen přikývl.

„Děkuji za pozvání. Rád přijedu.“

Jindřich je dovedl k pokojům, kde měli přespat. Nebylo v nich nic přepychového. Postel, stůl, skříň. To stačilo. Byli přece v klášteře, ne na zámku. Popřáli si dobrou noc a každý zmizel za svými dveřmi.

Bethlen za sebou zavřel, chvíli jen stál uprostřed pokoje a rozhlížel se. Pak si sedl na postel a na okamžik zavřel oči. Tohle bylo snad to největší dobrodružství, jaké kdy zažil. Cizí století, cizí město, lidé, kteří jako by patřili do několika světů najednou, a do toho všechno, co ten večer slyšel. Po chvíli znovu vstal, svlékl se a oblékl si noční košili, která na něj čekala připravená na posteli. Potom si znovu lehl.

Postel byla měkká a nečekaně pohodlná. Po celém tom dni mu to připadalo skoro nezasloužené. Ještě chvíli hleděl do tmy, ale únava byla silnější než všechny myšlenky. Za malou chvíli usnul.

Ráno už bylo dávno pryč, když se na dveře jeho pokoje ozvalo rázně bušení.

„Myklóši, jestli hned nevstaneš, tak ty dveře vyrazím.“

Za dveřmi stál Bert. Bethlen se zavrtěl, zamručel něco nesrozumitelného a přetáhl si peřinu přes rameno. Bušení se ozvalo znovu, tentokrát ještě hlasitěji.

„No tak. Vstávej. Tohle už není noc.“

„Jděte k čertu,“ zabručel Bethlen do polštáře.

Za dveřmi se ozvalo pobavené odfrknutí.

„To můžeš potom. Teď otevři.“

Bethlen ještě chvíli ležel bez hnutí, pak si promnul obličej, posadil se a chvíli nechápavě mžoural před sebe. V pokoji bylo světlo, mnohem víc, než čekal. To ho zarazilo. Vstal, došel ke dveřím a otevřel je jen na škvíru. Bert stál venku opřený o futra a tvářil se spokojeněji, než bylo zdrávo.

„No sláva. Už jsem myslel, že tě budeme muset vynést i s postelí.“

Bethlen se zamračil.

„Kolik je?“

Bert se ušklíbl.

„Kolem jedenácté.“

Bethlen na něj chvíli jen zíral.

„Cože?“

„Jedenáct. Dopoledne. Většina lidí už má půl dne za sebou.“

Bethlen si promnul oči ještě jednou, jako by čekal, že se tím to číslo změní.

„To není možné.“

„Ale je,“ řekl Bert vesele. „Spal jsi jak dudek.“

Bethlen se opřel o dveře a pořád tomu nevěřil.

„Já takhle dlouho nikdy nespím.“

„Tak vidíš. Tohle století na tebe má dobrý vliv.“

Bethlen po něm střelil pohledem, ale pak si neochotně musel přiznat, že se opravdu vyspal královsky. Tělo měl lehčí, hlava už nebolela a poprvé po dlouhé době se neprobudil s pocitem, že musí hned sahat po zbrani.

„Dobře,“ zamumlal. „To uznávám.“

Bert vítězoslavně kývl.

„Tak se obleč a pojď. Martin nás nechal pozvat do hlavní kanceláře.“

„Proč?“

„To nevím. Ale znělo to důležitě.“

To Bethlene probralo úplně. Zavřel dveře, rychle se upravil a za chvíli už šel s Bertem chodbou. Klášter byl tišší než večer, ale v tom tichu bylo něco jiného než v noci. Méně odpočinku, víc práce. Když došli ke dveřím hlavní kanceláře, Bert bez klepání otevřel.

Uvnitř byl otec Martin, opat a ještě jeden vysoce postavený církevní představitel, kterého Bethlen neznal. Všichni tři stáli sklonění nad stolem zavaleným listinami, pergameny a několika svazky. Mlčky pročítali jednotlivé stránky, občas si něco ukázali a krátce přikývli, jako by jim do sebe začínalo něco zapadat.

Když vstoupili dovnitř, oba pozdravili. Bert znal opata i třetího muže, který stál u stolu vedle otce Martina. Bethlen se uklonil a automaticky chtěl políbit prsten, ale muž ve fialovém oděvu jen lehce zvedl ruku.

„Stačí podat ruku.“

Bethlen se narovnal a podal mu ji.

„Jsem kardinál Chlumecký. Těší mě, že vás poznávám, pane Bethlene.“

„Vaše Eminence,“ odpověděl Bethlen s úctou.

Kardinál pak ukázal ke stolu.

„Něco jsem vám přivezl. Tohle všechno jsme našli k tomu vašemu případu.“

Na desce ležely listiny, opisy a vedle nich kožená brašna.

„Udělali jsme kopie. Všechno je v té brašně. Co se dalo vyhrabat, to tam máte. Ale kvůli tomu tady nejsem.“

Bert zbystřil.

„Kvůli Veronice.“

Kardinál přikývl.

„Přesně tak. Co všechno ví Klesl?“

Bert se krátce podíval na Bethlene, pak zase na něj.

„Jisté máme jen jedno. Ví, že Veronika je žena. Martu, tu kořenářku, jsme už nestihli vyslechnout.“

„Dobře,“ řekl kardinál. „Svatý otec nařídil testy DNA. Veroniky a Rudolfa.“

Bethlen zamrkal.

„Císaře?“

„Ano. Toho.“

Bethlen se zamračil.

„Co jsou DNA?“

Bert mávl rukou.

„Potom ti to vysvětlím.“

„Dobře.“

Kardinál se opřel konečky prstů o stůl.

„Výsledek je jasný. Shoda je jen dvacet pět procent. Příbuzenský vztah tam je, ale spíš jako strýc.“

Bert pomalu přikývl.

„Takže to, co jsme si mysleli. Není Rudolfova nemanželská dcera.“

„Přesně tak,“ řekl kardinál. „Máme ale shodu i s rodem Opavských. Veronika nese znaky rodu Opavských i Habsburků.“

Bert si promnul bradu.

„Vy si myslíte, že nějaký Habsburk měl románek s Opavskými.“

„Ano. Jen nevíme který.“

Bethlen, který už stál o něco volněji, jen tak prohodil:

„To by byla prdel, kdyby to byl arcivévoda Matyáš.“

A krátce se zachechtal.

Kardinál se na něj podíval zcela vážně.

„To nás napadlo také.“

To zarazilo i Berta. Na okamžik v místnosti ztichlo úplně všechno.

Pak kardinál sáhl do kapsy a položil na stůl malý pytlík.

„Jste v Hofburgu. Zkuste získat DNA. Cokoli. Vlas, chlup, kapesník, cokoli, co po sobě zanechá.“

Bert si pytlík vzal a chvíli si ho prohlížel.

„No… dobře. To je tedy úkol.“

Otec Martin vstoupil do řeči.

„Až to budete mít, odnesete to do kostela.“

Bethlen se podíval na něj.

„Do kterého?“

Martin odpověděl klidně:

„Do Minoritského kostela. Už v téhle době stojí. Bude tam náš člověk. Předáte mu ten pytlík a dál se o nic nestaráte.“

Bert přikývl.

„Dobře.“

Martin pak kývl ke kožené brašně.

„Tu si vezměte také. Může se vám hodit. A na pokojích už vám určitě dali vyčištěné oblečení, ve kterém jste přišli. Dnes se vracíte.“

Bert sebou nepatrně škubl.

„Chtěl jsem ještě něco nakoupit.“

Martin se na něj zadíval, ale nakonec přikývl.

„Dobře. Tak běžte. Ale dnes musíte odejít zpátky.“

Bert už se pro brašnu natahoval.

„Rozumím.“

Popadl ji, zastrčil pytlík k sobě a podíval se na Bethlene.

„Jdeme.“

Bethlen ještě krátce sklonil hlavu před opatem i kardinálem, pak se otočil a vyšel s Bertem ven.

Jakmile se za Bertem a Bethlenem zavřely dveře, v místnosti na okamžik zavládlo ticho. Otec Martin ještě chvíli hleděl na kliku, pak se pomalu otočil zpátky ke stolu, opřel se o jeho hranu a bez nejmenšího zaváhání pronesl:

„Sázím sto eur, že je to Matyáš Habsburský.“

Chlumecký si založil ruce na prsou.

„Já dávám sto na Ferdinanda.“

Opat se na oba podíval tak, jako by právě ztratil poslední zbytek víry v lidskou důstojnost.

„Za tohle půjdeme do pekla.“

Na chvíli se odmlčel, pak si povzdechl.

„Ale sázím na Matyáše.“

Všichni tři se na sebe podívali. Pak skoro zároveň krátce přikývli, jako by tím právě stvrdili něco naprosto nepatřičného a přitom nevyhnutelného.

Martin se otočil ke Chlumeckému.

„Jestli to bude svatej Ferdinand, tak se poseru smíchy.“

Chlumeckému cuklo v koutku.

„Já taky.“

Opat pomalu sepnul ruce, zvedl oči ke stropu a unaveně pronesl:

„Ty to vidíš, že.“

Martin si odfrkl.

„A ještě se u toho baví.“

„O tom vůbec nepochybuju,“ zamumlal Chlumecký a sklonil zrak zpátky k listinám. „Upřímně, jestli z toho nakonec vyleze Matyáš, překvapený nebudu. Jestli Ferdinand, budu se smát ještě cestou ke zpovědi.“

Opat spustil ruce a podíval se na něj přísně.

„Vy se nebudete smát cestou ke zpovědi. Vy půjdete první.“

Martin se ušklíbl.

„Ne, první půjde ten, co začal sázet.“

„To jste byl vy,“ připomněl mu Chlumecký klidně.

Martin se na okamžik zarazil.

„To je nepodstatný detail.“

„Naopak,“ řekl opat suše. „Velmi podstatný.“

Chlumecký se lehce opřel o stůl a poklepal prstem na okraj jedné listiny.

„Stejně je to zvláštní. Rudolf ne. To už víme. Ale ten zbytek… tam už se člověk může jen modlit, aby to nebylo to nejhorší možné jméno.“

Martin se zamračil.

„Nejhorší je, že já se vlastně bojím, že to bude přesně to jméno, které dává největší smysl.“

Opat si povzdechl.

„A já se bojím, že oba máte pravdu.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Pak Martin natáhl ruku po jedné listině, ale ještě než ji zvedl, obrátil se k Chlumeckému.

„Mimochodem, jestli to nakonec bude Matyáš, tak těch sto eur chci v hotovosti.“

Chlumecký zvedl obočí.

„A jestli Ferdinand, tak vy mně. A chci to bez smlouvání.“

Opat zavřel oči.

„Já opravdu stojím mezi dvěma muži církve a poslouchám, jak sázejí na habsburské hříchy.“

Martin pokrčil rameny.

„Když už se člověk brodí dějinami, tak aspoň s nějakou motivací.“

To už i Chlumeckému cukly koutky a opat jen znovu obrátil oči vzhůru.

„Pane na nebi, dej mi trpělivost. A hlavně ať to není Ferdinand.“

Bethlen byl ve svém pokoji a prohlížel si své staronové oblečení. Držel kabátec v rukou, obrátil ho proti světlu a nevěřícně zakroutil hlavou.

„Ty vado, ta díra je pryč.“

Přičichl k látce a nadzvedl obočí.

„A ještě to voní.“

Položil oděv na postel, přejel prsty po švech a znovu se nad tím zarazil.

„To je teda dobrý. A ty stehy… jeden jako druhý. Ten krejčí kvůli tomu snad ani nespal.“

V tu chvíli se ozvalo slabé zaklepání. Bethlen zvedl hlavu, odložil kabátec a šel otevřít. Ve dveřích stála Amálie.

„Mohu vstoupit?“

Bethlen okamžitě ustoupil stranou.

„Prosím, pojďte dál.“

Jakmile vešla dovnitř, přivítal ji se vší úctou, jak mu čest kázala. Amálie se krátce rozhlédla po pokoji a pak se na něj znovu podívala.

„Slyšela jsem, že dnes odcházíte.“

„Ano,“ přikývl Bethlen. „Odcházíme. Bert šel ještě něco nakoupit a já si prohlížím oblečení.“

Ukázal k posteli. Amálie k ní přešla, vzala do ruky kus látky a krátce si ho prohlédla.

„Tohle nosíte?“

„Ano. Tohle.“

Pohlédla na něj s jemným údivem.

„I v takovém vedru?“

Bethlen se pousmál.

„Ano.“

Amálie lehce zavrtěla hlavou.

„Chudáci.“

Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho. Pak látku opatrně položila zpátky.

„Jsem ráda, že jsem vás potkala a poznala. I kdybychom se už neviděli, byl to pro mě velmi příjemný zážitek. Jste velice zajímavý muž.“

Bethlen byl tou větou viditelně zaskočený. Chvíli na ni jen hleděl, pak sklopil oči a znovu je k ní zvedl.

„Děkuji. I vy jste zajímavá. A okouzlující.“

Amálii v koutku úst cukl slabý úsměv.

„Děkuji.“

Stáli naproti sobě a na okamžik to vypadalo, že ještě něco řeknou. Nakonec ale oba mlčeli.

Amálie nakonec podala ruku. Bethlen ji vzal jemně do své a políbil ji tak lehce, jak se slušelo. Pak ji pustil. Amálie mu ještě věnovala krátký pohled, otočila se a odešla.

Dveře se tiše zavřely.

Bethlen na ně ještě dlouho hleděl. Pak pomalu pokýval hlavou, zhluboka se nadechl a obrátil se zpátky k posteli, kde leželo jeho oblečení.

„Sakra.“

V tom jediném slově bylo víc, než dokázal říct.

Bert přišel ve chvíli, kdy už byl Bethlen převlečený. Přejel ho pohledem a krátce kývl.

„Vypadáš dobře.“

„Děkuji,“ odpověděl Bethlen.

Bert zvedl tašku.

„Nakoupil jsem drobnosti i pro tebe. Pak si je rozdělíme.“

„Dobře.“

Bert se na něj ještě jednou podíval. Něco mu na něm přišlo jiné. Klidnější, ale zároveň divně zamlklé. Na chvíli se zarazil, pak to pustil z hlavy a začal se převlékat. Za malou chvíli už i on stál v oblečení, ve kterém se tu objevil, s kordem a dýkou u pasu. Bethlen měl přes rameno brašnu s dokumenty a Bert v ruce tašky s nákupem.

Když vyšli na chodbu, čekal tam na ně otec Martin. V ruce držel dva medailonky. Každému jeden pověsil na krk.

„Ten vás vrátí domů. Do stejného času, v jakém jste opustili Hofburg. Všechno se srovná.“

Bert krátce přikývl. Bethlen si medailonek hned vzal do prstů a prohlédl si ho.

Martin se na ně podíval vážněji.

„Máte úkoly. A já vím, že je splníte do puntíku.“

Na chvíli se odmlčel.

„Teď vás odvezou tam, kde jste se objevili. Do Hofburgu. Je to zařízené.“

Bethlen zvedl oči od medailonku.

„Jak to funguje?“ zeptal se a ukázal na medailonek.

Martin odpověděl prostě.

„Silně ho stisknete.“

„Dobře.“

Bert se podíval na Bethlene.

„Tak jdem.“

„Jdeme.“

Pak se rozloučili s opatem, otcem Martinem i kardinálem Chlumeckým. Auto je odvezlo až k Hofburgu, kde už na ně čekali a bez dlouhých řečí je odvedli do komnaty. Jakmile za nimi zapadly dveře, v místnosti se rozhostilo ticho. Chvíli tam jen stáli a dívali se na sebe.

Bert sevřel medailonek v dlani.

„Je čas.“

Bethlen přikývl. Oba vzali medailonky do rukou, silně ho stiskli a v příštím okamžiku je pohltil záblesk. Pak už bylo jen světlo a tma.

Stopy mezi časy

Nádvoří pomalu utichalo, ale napětí nezmizelo. Jen změnilo podobu. Místo čekání přišlo poznání, mnohem horší než nejistota. Otevřené sudy stály na voze jako vyvržené tajemství. Sláma visela přes okraje, mezi prkny ležely rozervané balíky listin, plátno, zbraně a prach. Bert stál těsně u vozu a díval se dovnitř, jako by se bál, že stačí uhnout očima a všechno se znovu zavře a zmizí. Filip mlčel, což samo o sobě působilo nezvykle. Bethlen vzal ze dřeva jednu z listin, přelétl pečeť a výraz mu ještě víc ztvrdl. Kapitán hradní stráže se otočil za svými muži, kteří odváděli zajatce pryč, a pak se vrátil pohledem k vozu. Nikdo už nemohl předstírat, že jde o omyl.

Kolem vozu se pohybovali strážní s opatrností lidí, kteří si teprve uvědomují váhu toho, co drží v rukou. Každý balík mohl být důkazem, ale také návnadou, každá pečeť cestou k člověku, který už možná věděl, že se zásilka ztratila. Bert cítil, jak se prvotní úleva mění v tlak. Nález jim dal odpověď, zároveň však otevřel dveře k otázkám, které byly mnohem nebezpečnější.

Bert pomalu vydechl a otřel si hřbetem ruky krev z rozbitého rtu. Pálilo to, ale sotva to vnímal. V hlavě mu zněla jen jediná věc. Měli to. Konečně drželi v rukou něco, co se nedalo okecat, zamést pod koberec ani popřít.

Filip stál vedle něj, jednu ruku přitisknutou k poraněnému předloktí, a zíral do sudu.

„Tak tohle fakt není víno.“

Bethlen k němu krátce stočil oči, ale nic neřekl. Opatrně rozvinul jednu z listin a přitáhl ji blíž k lucerně. Oheň ozářil jeho tvář zespodu a krátce vypadal tvrdší, starší a unavenější než před chvílí.

„Tohle se musí hned oddělit,“ řekl tiše. „Listiny zvlášť. Zbraně zvlášť. A nikdo se toho nebude dotýkat bez svědků.“

Kapitán přikývl.

„Dva muži zůstanou tady. Nikdo cizí ke skladu nepřijde.“

Pak se obrátil ke správci, který stál pořád stranou s lucernou v ruce a tvář měl bílou jako vosk.

„Vy nikam nechoďte. Budeme se vás ptát jen na to, kdo kdy přišel a co si nechal zapsat.“

Stařec rychle přikývl.

„Ano, pane kapitáne. Já jsem opravdu myslel, že je to obyčejná zásilka.“

„To je vidět,“ odpověděl kapitán klidně. „A taky je vidět, že jste dělal jen svou práci.“

Správce sklopil oči, jako by ho ta prostá věta zasáhla víc než všechno předtím.

Bert se natáhl do sudu a vytáhl další balík. Pod plátnem byly pečlivě složené listiny, některé se zlomenými pečetěmi, jiné zatím nedotčené. Mezi nimi se zaleskla kovová hrana schránky. Podal ji Bethlenovi. Ten ji chvíli vážil v rukou, pak zkusil víko. Bylo zamčené.

„Tohle otevřeme později.“

„Ne teď?“ zeptal se Filip.

Bethlen na něj zvedl oči.

„Teď hlavně uděláme to, co dělají lidé, kteří nechtějí přijít o důkaz.“

Filip pokrčil rameny.

„Ptal jsem se.“

Bert si mezitím všiml další věci. Na dně prvního sudu, přitisknutý ke straně, ležel úzký proužek pergamenu se stejným značením jako na lístku, který našli. Vzal ho do ruky a ukázal ostatním.

„Bylo to uvnitř.“

Kapitán k němu přistoupil blíž.

„Takže ta čísla nesloužila jen ke skladu. Byla i uvnitř.“

„A to znamená, že to nebyla náhoda,“ řekl Bethlen. „Někdo přesně věděl, co hledá a co si má vyzvednout.“

Filip se zamračil.

„Stejně mi pořád vrtá hlavou jedna věc.“

„Jen jedna?“ odsekl Bert unaveně.

Filip si ho nevšímal.

„Proč to vozili zrovna takhle? Když už někdo ukradne listiny a schová zbraně, proč je strká do sudů s vínem? To je přece až příliš nápadné.“

„Naopak,“ odpověděl Bethlen. „Právě proto je to chytré. Víno se vozí pořád. Sud nikdo neotvírá bez důvodu. Lidé si všimnou spíš truhly než sudu.“

Bert přikývl. Dávala to smysl. Běžnost byla nejlepší skrýš. Právě v tom byla ta drzost.

Kapitán se zadíval do druhého sudu, kde pod slámou ležely pistole.

Kapitán se zadíval do druhého sudu, kde pod slámou ležely pistole. „Už nejde jen o krádež. Tohle je příprava.“

Nikdo mu neodporoval. To slovo mezi nimi zůstalo viset těžce a chladně.

Bethlen pomalu složil listinu, kterou držel.

„Potřebujeme světlo, stůl a klid. Tohle se nedá číst tady na voze.“

„Vezmeme to do strážnice,“ řekl kapitán.

„Ne,“ ozval se Bert rychleji, než čekal i sám od sebe.

Všichni se na něj podívali. Bert si olízl poraněný ret a hned toho litoval.

„Do strážnice bude chodit moc lidí. Stráže, poslové, služebnictvo, kdokoli. Jestli je tohle tak velké, jak to vypadá, nesmí se to roznést po hradě dřív, než budeme vědět, co držíme.“

Kapitán si ho chvíli měřil.

„Tak kam?“

Odpověděl Bethlen.

„K mně ne. K Bertovi také ne. Potřebujeme místo, které je blízko, ale ne nápadné.“

Filip se konečně narovnal.

„Co vedle Eusebiova pokoje? Marta tam stejně nikoho nepustí, když nebude chtít.“

Bert s Bethlenem se na něj podívali současně. Filip zamrkal.

„Co?“

Bethlen se opřel dlaní o vůz.

„To je poprvé, co jste řekl něco skutečně užitečného a já z toho nemám radost.“

Filip se zatvářil dotčeně.

„To od vás není hezké.“

Ale Bert už přemýšlel. Marta. Zavřené dveře. Nikdo by si tam netroufl chodit bez důvodu a Eusebius byl tak slabý, že stejně jen ležel. V každém případě by tam byl klid a kontrola.

„Ne u něj v pokoji,“ řekl pomalu. „Vedlejší místnost. Nebo komora hned za chodbou. Marta nás tam pustí, když jí to vysvětlíme.“

Kapitán přikývl.

„Dobře. Dva moji muži vezmou listiny. Zbraně zůstanou pod zámkem u mě. Schránka půjde se mnou, ale otevře se před vámi.“

Bethlen si položil listinu zpátky na vůz.

„A zajatci?“

Kapitánův výraz ztvrdl.

„Všichni jsou v kobkách. Odděleně. Hlídám je já.“

Bert se zadíval směrem, kudy je odvedli. Teprve teď si naplno uvědomil, že Riedl mezi nimi nebyl. To ho štvalo skoro stejně jako všechno ostatní.

„Nikdo z nich není Riedl.“

„Ne,“ řekl Bethlen. „Ale někdo z nich k němu vede.“

„A když ne, tak k někomu nad ním,“ dodal kapitán.

Ještě horší byla možnost, že nad Riedlem stojí někdo další.

Správce se nejistě pohnul u vrat.

„Pane kapitáne…“

Všichni se k němu otočili. Stařec polkl.

„Ten muž s měšcem. Už jsem ho tu viděl. Ne dnes poprvé.“

Bert se narovnal.

„Kdy?“

Správce sevřel lucernu pevněji.

„Dvakrát. Možná třikrát. Nikdy nic nenakládal, jen postával opodál. Myslel jsem, že čeká na někoho od pánů. Nepřišlo mi na tom nic zvláštního.“

„A znáte ho?“ zeptal se Bethlen.

„Ne jménem. Ale kdybych ho viděl znovu, poznám ho.“

Kapitán přikývl.

„To bude stačit.“

Pak dal rukou znamení dvěma mužům. Ti přistoupili k vozu a začali opatrně sbírat balíky listin. Dělali to pomalu, skoro obřadně, jako by se báli, že se papír pod jejich prsty rozpadne. Bert jim chvíli pomáhal, ale pak se zarazil nad jedním listem, který zůstal ležet stranou. Nebyl zapečetěný. Rozložil ho a přitáhl blíž ke světlu.

Řádky byly psané rychle, ale čitelně. Jména. Datum. Krátké poznámky. A u dvou záznamů znak, který už ten večer viděl víckrát než chtěl.

R.

„Bethlene.“

Bethlen k němu přešel a vzal si list od něj. Četl jen chvíli, pak zvedl hlavu.

„To jsou dodávky.“

„Jaké dodávky?“ zeptal se Filip a naklonil se blíž.

„To právě ještě nevíme.“ Bethlen přejel očima spodní řádek. „Ale nejsou to jen sudy. Jsou tu i jména a dny.“

Bert se opřel o okraj vozu. Rozbitý ret mu znovu pulzoval. Všechno bylo najednou větší. Nešlo jen o tři sudy. Šlo o řetěz. O systém. O něco, co tu běželo delší dobu a tiše.

Kapitán si vzal list od Bethlena.

„Tohle vezmu první. A ještě dnes to projdeme.“

„Ještě dnes?“ zopakoval Filip.

„Ano, ještě dnes,“ řekl kapitán. „Takové věci se nenechávají do rána.“

Bert s tím souhlasil. Ráno už by mohlo být pozdě. Ráno už by někdo mohl vědět, že zásilka nedorazila.

Lucerny kolem nich házely dlouhé stíny. Nádvoří bylo skoro prázdné, ale přesto měl Bert pořád pocit, že je někdo sleduje. Ne konkrétníma očima. Spíš tím neviditelným tlakem, který cítil od chvíle, kdy se celý tenhle sled událostí rozběhl.

Když bylo všechno konečně sebrané, kapitán se obrátil k nim třem.

„Půjdete se mnou.“

Bert hned zavrtěl hlavou.

„Nejdřív za Eusebiem.“

Kapitán k němu stočil pohled, ale nic nenamítl.

„Dobře. Já se za chvíli vrátím a počkám na vás venku.“

Vyrazili od skladu chodbou zpátky do vnitřních částí hradu. Dva strážní nesli listiny, další schránku. Kapitán šel vpředu jen kus cesty, pak se od nich oddělil a zamířil ke kobkám. Bethlen se držel vedle Berta, Filip o krok za nimi a občas sykl, když mu rukáv zavadil o škrábnutí na paži.

„Bolí?“ zeptal se Bert tišeji, než zamýšlel.

Filip na něj koukl skoro vítězně.

„Takže máš starost.“

„Nezačínej.“

„Jen trochu.“

„Filip.“

„Dobře, dobře. Bolí.“

Bert zavrtěl hlavou, ale v koutku úst mu skoro cuklo. Hned to zmizelo. Jakmile zahnuli do známější chodby, vrátil se mu neklid. U dveří už stála Marta. Jako by o jejich příchodu věděla dřív než oni sami.

Přejela pohledem nejdřív Berta, pak Filipův rozříznutý rukáv a nakonec Bethlena.

„Co jste provedli?“

„To je dlouhé,“ řekl Bert.

Marta se zamračila.

„Tak to řeknete krátce.“

Bethlen k ní přistoupil o krok blíž.

„Chytili jsme všechny, kdo si přišli pro sudy. Kromě Riedla. Ten tam nebyl.“

Marta ztuhla jen na okamžik.

„A?“

„A v těch sudech nebylo víno,“ řekl Bert. „Potřebujeme mu to říct.“

Marta chvíli mlčela, pak otevřela dveře a uhnula stranou.

„Jen na chvíli. Je slabá. Nezvedne se ani z postele, tak ji k tomu nenuťte.“

Všichni tři vstoupili dovnitř. V pokoji bylo šero, vzduch těžký od bylin a spánku. Veronika ležela opřená o polštáře, bledá, unavená a křehká tak, až se Bertovi sevřelo hrdlo. Oči měla otevřené, ale bylo vidět, že ji i to stojí sílu. Nepohnula se víc, než musela. Jen k nim obrátila hlavu.

„Tak jste tady.“

Bert došel k posteli jako první.

„Měla bys spát.“

„A ty bys měl míň lhát.“

Filip se u nohou postele zastavil a nervózně přešlápl. Bethlen zůstal o krok dál, jako by jí chtěl nechat víc prostoru.

„Chytili jsme je všechny,“ řekl Bert. „Všechny čtyři. Jsou v kobkách. Hlídá je kapitán. Jen Riedl mezi nimi nebyl.“

Veronika pomalu vydechla.

„Co bylo v těch sudech?“

„Listiny, zbraně, prach, pečeti a prázdné listy s podpisy,“ odpověděl Bethlen klidně. „Je to větší, než jsme čekali.“

Veronika na chvíli zavřela oči, pak je znovu otevřela.

„Ani mě to nepřekvapuje.“

Filip si promnul zátylek.

„Ano. Taky jsem doufal, že tam bude aspoň trochu vína a místo toho tohle.“

Na Veroničiných rtech se objevil slabý úsměv.

„Ty bys pil i po tom všem?“

„Když je důvod, tak jo.“

„A když není, tak taky,“ zamumlal Bert.

Filip ho prudce přejel pohledem, ale nic neřekl. Veronika se zadívala na Bethlena. Ten chvíli mlčel, pak si povzdechl.

„Než půjdeme dál, musím se zeptat na jednu věc.“ Na okamžik zaváhal, což u něj nebylo obvyklé. „Jak vám mám říkat? Eusebius mi teď už nějak nesedí.“

Veronika se na něj podívala, jako by ji ta otázka překvapila, ale ne nepříjemně. Pak se slabě usmála.

„Jmenuju se Veronika.“

Bethlen pomalu přikývl.

„Dobře. Veroniko.“

Změna oslovení byla drobná, přesto mezi nimi posunula něco podstatného. Bethlen už před sebou neměl jen tajemného vojáka, s nímž se spojil kvůli vyšetřování. Poprvé vyslovil její skutečné jméno a přijal tím pravdu, kterou ještě před několika hodinami nedokázal zařadit. Veronika jeho pohled vydržela. Sílu na dlouhé vysvětlování neměla, ale na téhle prosté dohodě jí záleželo.

Jméno v pokoji zůstalo viset tiše a zvláštně. Filip se pousmál, Bert sklopil oči k pokrývce a krátce pocítil úlevu, aniž věděl proč.

„Tak co jste našli?“ zeptala se Veronika.

Bethlen vytáhl přeložený list a ukázal jí ho, ale jen z dálky, aby ji nenutil vstávat.

„Seznamy. Jména. Dny. Značky. U některých záznamů je R.“

„Dodávky?“ zeptala se.

„Nejspíš. Ale ne jen vína. Je to spíš evidence.“

Veronika chvíli mlčela. Bylo vidět, jak jí myšlenky běží rychleji než tělo.

„Dívejte se po jménech, která se opakují u okrajových věcí. U skladů, vozů, písařů, lidí kolem. Ne vždycky je nejdůležitější ten, kdo stojí nahoře.“

„To samé mi říkal Bert,“ ozval se Bethlen.

„Tak měl jednou pravdu.“

„Jen jednou?“ zamračil se Bert.

„Dnes zatím ano.“

Filip se ušklíbl.

„To je pořád víc než mívám já.“

Veronika se znovu usmála, ale hned jí ten výraz zmizel z tváře. Únava byla silnější. Marta, která stála u dveří, to viděla taky.

„Dost.“

„Ještě chvíli,“ řekla Veronika tiše.

Marta zavrtěla hlavou.

„Ne. Už teď mluvíš moc.“

Bethlen přikývl dřív, než Bert stačil něco namítnout.

„Má pravdu.“

Veronika zavřela oči a chvíli jen dýchala. Pak je znovu otevřela a podívala se na Berta.

„Půjdete za arcivévodou?“

„Ano,“ odpověděl Bethlen dřív než on. „Hned.“

„Tak mu neříkejte všechno najednou. Nechte ho nejdřív pochopit sudy. Pak listiny. Pak zbraně.“ Na chvíli se odmlčela. „A Riedla nespouštějte z očí, i když tam nebyl.“

„Nebudeme,“ řekl Bert.

Veronika se zadívala na Filipa.

„A ty si nech ošetřit tu ruku.“

Filip se zatvářil skoro pohoršeně.

„To je jen škrábnutí.“

„Tak právě proto. Dokud to je jen škrábnutí.“

„Ano, Veroniko,“ zamumlal.

Marta udělala krok dopředu.

„A teď už opravdu ven.“

Bert ještě chvíli stál, ale pak přikývl. Bethlen se jí lehce uklonil, Filip jen neobratně kývl hlavou. Když vycházeli ven, Veronika za nimi tiše řekla:

„Buďte opatrní.“

Dveře se za nimi zavřely a chodba se najednou zdála studenější než předtím.

Chvíli nikdo nic neřekl. Pak Bethlen vydechl.

„Tak teď za arcivévodou.“

Bert přikývl. Filip si přidržel poraněnou ruku blíž k tělu a všichni tři se rozešli chodbou dál. Kapitán na ně čekal o kus dál ve stínu, ruce za zády, tvář zavřenou a tvrdou.

„Jsme připraveni?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl Bethlen.

A bez dalšího slova se vydali informovat arcivévodu.

Bethlen začal mluvit první. Věcně, stručně, bez jediného zbytečného slova. Popsal nalezený lístek, čísla od sudů, správce skladu, večerní příjezd vozu i čtyři muže, kteří si přišli zásilku vyzvednout. Kapitán pak doplnil zadržení všech čtyř, pokus jednoho z nich o útěk i to, že jsou teď všichni odděleně zavření v kobkách pod jeho osobním dohledem. Bert navázal obsahem sudů. Listiny, pečeti, zbraně, střelný prach, prázdné listiny s podpisy. Filip přidal, co viděli přímo na místě a jak přesně zásilka působila, aby bylo jasné, že nešlo o náhodu ani o obyčejné pašování.

Arcivévoda je poslouchal beze slova. Jen občas pohnul hlavou nebo přimhouřil oči, když zaznělo něco zvlášť závažného. Když domluvili, zavládlo v místnosti ticho tak těžké, až bylo slyšet praskání vosku ve svících.

„Okamžitě je vyslechněte,“ řekl nakonec tvrdě. „Všechny. Ještě dnes.“

Kapitán se nadechl, ale dřív než stačil odpovědět, promluvil Klesl.

„Vaše Výsosti, dovolte.“

Matyáš k němu ostře stočil oči.

„Mluvte.“

„Dnes v noci z nich nedostaneme nic dobrého. Jsou zadrženi čerstvě, budou se zapírat, mlžit a čekat, kdo z nich promluví první. Do rána je nechte odděleně, bez možnosti domluvy. Strach a nejistota udělají za pár hodin víc než křik.“ Klesl se odmlčel a pak dodal klidněji. „Ráno budou unavenější a méně pevní.“

Arcivévoda ho chvíli mlčky pozoroval. Bylo vidět, že by nejraději jednal hned, ale zároveň věděl, že Klesl má pravdu. Nakonec pomalu přikývl.

„Dobře. Až zítra.“

Kapitán se lehce uklonil.

„Ano, Vaše Výsosti.“

Matyáš se pak podíval na Berta. Pohled mu sjel k rozbitému rtu, pomačkanému kabátci i únavě, kterou už Bert přestával skrývat.

„A jak je mu?“

Bert hned věděl, na koho se ptá.

„Je slabý, ale drží se.“

Arcivévoda jen pokýval hlavou. Na okamžik se mu v očích mihlo něco, co mohlo být úleva, ale hned to zmizelo.

Pak udělal krátké gesto rukou ke dveřím.

„To stačí. Běžte. Ráno chci zprávu o každém z těch mužů.“

Všichni čtyři se uklonili a ustoupili. Kapitán vyšel první, za ním Bethlen, Filip a nakonec Bert. Dveře se za nimi zavřely a v pracovně zůstalo ticho.

Arcivévoda zůstal stát u stolu a chvíli jen hleděl do plamene svíce. Klesl se nepohnul. Čekal. Věděl, že teď přijde ta druhá část rozhovoru. Ta, která se nevede před svědky.

Matyáš si pomalu promnul čelo.

„Co na to vyšetřování říkáte?“

Klesl spojil ruce před sebou.

„Pohnuli s tím. To musím uznat.“

Arcivévoda po něm přejel pohledem.

„Ano. A víc, než jsem čekal.“

Na chvíli bylo ticho. Pak Matyáš znovu promluvil, tentokrát pomaleji.

„Zjistil jste už, co ten Eusebius vlastně je zač?“

Klesl neodpověděl hned. Jako by si v hlavě srovnal všechno, co měl připravené.

„To, co jsem zjistil dřív, zatím platí. Voják z mohamedánských válek, nejmladší syn zbrojíře. Katolík. Stejně tak jeho bratr. Jejich dům se nazývá Pražský. Bydlí tam víc lidí, prý pronajímají pokoje.“ Klesl krátce sklopil oči, jako by si vybavoval podrobnosti. „Dům původně patřil radnímu, který zemřel bez dědiců, a proto připadl městu. Eusebiův bratr jej nedávno odkoupil. Peněz zjevně mají dost. Dílně se daří, zbroj odtud je velmi žádaná a vyhlášená kvalitou. Právě to leží v žaludku cechu zbrojířů.“

Matyáš se opřel o stůl víc.

„A nic víc?“

„Moc ne. Kolem něj je zvláštní ticho.“ Klesl zvedl oči. „Lidé ho znají, ale zároveň o něm vědí překvapivě málo. To samo o sobě stojí za pozornost.“

Arcivévoda ho chvíli jen pozoroval.

„Vy mluvíte vážně.“

Klesl nepatrně sklonil hlavu.

„Ano. Dokonce jsem si tam nechal udělat dýku.“

Matyáš překvapeně povytáhl obočí.

„Vážně?“

„Ano.“ V Kleslově hlase se objevil skoro neznatelný nádech pobavení. „Jsem zvědavý, jestli bude tak dobrá, jak se říká.“

Arcivévoda se opřel zády o židli a v jeho tváři se mihl stín únavy.

„Dobrá. Doufám, že mi ji ukážete.“

Klesl se lehce usmál.

„Zajisté.“

Matyáš se pak od něj odvrátil a přešel k oknu. Venku byla tma, v tabulkách skla se odrážely svíce a jeho vlastní unavená tvář.

„Teď mě prosím nechte,“ řekl tišeji než předtím. „Chci se pomodlit sám a jít spát.“ Na okamžik se odmlčel. „Snad dnes už budu spát klidněji.“

Klesl se uklonil.

„Dobrou noc, Vaše Výsosti.“

Pak odešel a zavřel za sebou dveře. Arcivévoda zůstal v pracovně sám. Jen svíce hořely dál a stíny na stěnách se ani teď nepřestaly hýbat.

Klesl odešel, ale ne do svého křídla. Místo toho se vydal tichou chodbou směrem k pokoji, kde ležel Eusebius. Kroky tlumil kámen i pozdní hodina, přesto v tom tichu zněly zřetelně. Když došel ke dveřím, krátce zaklepal.

Otevřela Marta.

Jakmile ho uviděla, ztuhla tak, že nedokázala říct ani slovo. Pak sebou trhla, sklopila hlavu a hluboce se uklonila.

„Vaše Excelence.“

Chtěla mu políbit prsten, ale Klesl jí jen tiše položil ruku na hlavu.

„Marto.“

V tom jediném oslovení bylo víc než v celém pozdravu. Marta zůstala skloněná.

„Jak dlouho se známe?“

Pomalu zvedla oči.

„Hodně dlouho, Vaše Excelence.“

Klesl na ni hleděl klidně, ale příliš pozorně na to, aby se před ním dalo něco skrýt.

„Přišel jsem se na něj podívat. Jak se mu daří. A pomodlit se u něj.“

Marta sevřela prsty do zástěry.

„Vaše Excelence, teď to nejde.“

Klesl se ani nepohnul.

„Marto. Znám tě. Ty mi něco tajíš.“

Ta slova neřekl tvrdě. Právě proto dopadla těžce. Marta sklopila oči, v obličeji smutek i rezignace. Pak pomalu ustoupila stranou a otevřela dveře víc.

„Ano,“ řekla tiše. „Tajím.“

Klesl vstoupil.

V pokoji bylo šero. Hořelo jen několik svící a jejich světlo se zachytávalo o těžké látky nebes i o sklo lahviček na stolku. Vzduch byl prosycený bylinami, voskem a něčím hořkým. Na posteli pod nebesy ležela dívka. Bledá tvář skoro splývala s polštářem, černé vlasy měla rozprostřené kolem hlavy jako temný kruh. Nepůsobila jako nemocný chlapec, za jakého ji dosud měl. Nepůsobila ani jako někdo, koho si spletl. Klesl se zarazil tak prudce, až se mu dech na chvíli zastavil.

Pomalu se otočil k Martě.

„Marto… to není…“

Nedokázal tu větu dokončit.

Marta jen pokývala hlavou.

„Ano. Je to dívka.“

Klesl natáhl ruku po svícnu, vzal ho a přistoupil blíž k posteli. Každý krok byl pomalejší než předchozí. Když se nad ni sklonil, zůstal stát bez hnutí. Jako by opravdu viděl ducha. Ta podoba. Ta tvář. Ta linie čela, očí, úst. Svíce se mu v ruce lehce zachvěla.

Anna to být nemohla.

Ta, na kterou myslel, byla přece žena. Měla být o šestadvacet let starší. Šestadvacet let od chvíle, kdy ji naposledy viděl živou, těhotnou, bledou, ale krásnou, se stínem strachu v očích a modlitbou na rtech. Tohle byla mladá dívka. Příliš mladá. A přesto ta podoba bodala až do kostí.

Klesl se musel posadit. Kolena ho najednou neposlechla a mráz mu přejel po zádech tak prudce, až sevřel svícen oběma rukama. Posadil se na lavici u stěny a chvíli jen hleděl před sebe, jako by mu rozum odmítal sloužit.

„Marto… tys ji viděla?“

Marta stála u dveří, ruce sepjaté, tvář staženou bolestí.

„Viděla.“

Klesl zvedl oči.

„A?“

Marta polkla.

„Myslela jsem, že také vidím ducha.“

V pokoji se rozhostilo těžké ticho. Jen plamen svíce občas zapraskal.

„Má sladká Anna,“ řekl Klesl tiše, skoro jen pro sebe. „Kolikrát jsem se za ni modlil… a za její dítě.“

Marta sklopila hlavu.

„Já také.“

Klesl se na dívku v posteli díval dál, neschopný od ní odtrhnout oči. Marta sevřela prsty do zástěry a hlas se jí zachvěl.

„Ale když jsem uviděla ji… myslela jsem, že Anna vstala z mrtvých.“

Klesl k ní pomalu otočil hlavu. V očích měl stejný otřes, jen lépe skrytý.

„Přesně to jsem si pomyslel také.“

Chvíli neodpovídal nikdo. Jen svíce vrhala po stěnách neklidné stíny a Veronika tiše oddychovala. V hlavě mu běžely vzpomínky, roky staré a přesto náhle živé. Anna. Její smích. Její oči, když prosila o ochranu. Její tvář, v níž se mísila něha s královskou hrdostí. A teď tady, po tolika letech, ležela před ním dívka, která nesla tutéž podobu tak strašlivě věrně, až to bolelo.

„Kdo všechno to ví?“ zeptal se nakonec.

„Málo lidí,“ odpověděla Marta. „A i ti jen část.“

„A Matyáš?“

Marta zavrtěla hlavou.

„Ne.“

Klesl sklopil oči do plamene.

„To je možná milost. A možná pohroma.“

Znovu vstal a došel až k posteli. Tentokrát pomaleji, klidněji. Natáhl ruku, ale nedotkl se jí. Jen ji podržel ve vzduchu nad černými vlasy, jako by se bál, že by jediným dotekem rozbil něco, co stejně sotva drželo pohromadě.

„Ví to ona?“

„Ne,“ odpověděla Marta. „Neví nic.“

Klesl přikývl, ale v obličeji se mu nepohnulo vůbec nic.

„To je dobře.“

„Je?“

Teď se otočil k Martě.

„Ano. Protože kdyby to věděla teď, v tomhle stavu, zlomilo by ji to.“

Marta mlčela. Věděla, že má pravdu.

Klesl se ještě jednou zadíval na Veroniku. Pak velmi pomalu poklekl vedle postele. Sepjal ruce a sklonil hlavu. Dlouho neříkal nic nahlas. Jen se modlil v tichu, hluboce a soustředěně, jak to uměl jen člověk, který už viděl příliš mnoho smrti, zrady i lidské slabosti. Marta ustoupila ještě víc ke dveřím a nechala ho.

Když konečně vstal, tvář měl klidnější, ale oči ne.

„Marto.“

„Ano, Vaše Excelence.“

„Budu mlčet.“

Zvedla k němu hlavu.

„Děkuji.“

„Zatím.“ Odmlčel se. „Ale tohle tajemství nevydrží věčně.“

Marta sevřela ruce pevněji.

„Já vím.“

Klesl se naposledy podíval na Veroniku.

„Až se probudí a zesílí, chci s ní mluvit. Sám.“

Marta zaváhala, ale pak přikývla.

„Ano.“

Klesl se obrátil ke dveřím. U prahu se ještě jednou zastavil.

„Teď ji chraň.“

Marta sklonila hlavu.

„Celým životem, jestli bude třeba.“

Klesl se ještě jednou ohlédl. Několik úderů srdce hleděl na spící dívku a v hlavě mu stále dokola zněla jediná věta: Eusebius je dívka. Ani teď nezněla méně neuvěřitelně. Všechno, co si o mladém vojákovi myslel, se rozpadalo a skládalo do mnohem nebezpečnějšího obrazu. Tajemství muselo zůstat skryté, dokud si sám neověří pravdu. Pro ni by předčasné odhalení mohlo být smrtelnější než rána v boku. Teprve potom vyšel do chodby. Martě tiše poděkoval, sklonil hlavu a odešel. Kroky měl klidné, uvnitř se však všechno bouřilo.

Do svých komnat došel bez jediného zastavení. Jakmile za sebou zavřel dveře, odložil svícen na stůl a začal přecházet po místnosti. Jednou tam, jednou zpátky, ruce za zády, hlavu skloněnou. Anna je mrtvá. Její dítě také. Tak to přece bylo. Tak to celé roky považovali za pravdu. Tak to viděl. Nebo ne?

Zastavil se uprostřed pokoje.

Dítě přežilo?

Otázka přišla tiše, ale udeřila tvrději než cokoli předtím. Vždyť tam byl také. Viděl tu místnost, věž i okamžik, kdy všechno vzplálo a roztrhlo se světlem. Viděl její tělo propadat dolů, hluboko do tmy a ohně. Dítě však skutečně spatřil? Nebo si celé roky jen myslel, že viděl všechno? Záblesk ho oslepil. Výbuch pohltil víc než kámen a dřevo; pohltil i jistotu.

Pomalu přešel ke kříži zavěšenému na stěně a klekl si. Sepjal ruce a sklonil hlavu tak hluboko, až se skoro dotkl čelem prstů.

„Bože,“ vydechl tiše, „dej mi znamení, že je to dítě Matyáše a Anny.“

Odmlčel se. Svíce za jeho zády tiše hořely a v komnatě bylo takové ticho, že slyšel vlastní dech.

„A jestli je to jejich dítě, chraň ji.“

Poslední slovo mu vyšlo z úst tišeji. Pochybnost v tom nebyla. Čím déle měl její tvář před očima, tím méně pochyboval, že se dívá na krev, která neměla přežít.

Vždyť by mohla být dědičkou.

Myšlenka se v něm rozlila jako ledová voda. Nebyla jen dítětem ztracené ženy ani pouhou připomínkou minulosti. Jestli je jeho domněnka správná, v tom pokoji neleží jen zraněná dívka. Leží tam někdo, kdo může změnit všechno. Právě proto nesmí nikdo nic tušit. Ještě ne.

Klesl zůstal na kolenou déle, než míval ve zvyku. Modlitba se mu lámala do útržků myšlenek, vzpomínek a obav. Anna. Matyáš. Věž. Světlo. Krev. Dítě. Veroničina tvář. Každý obraz přicházel zvlášť, a přesto všechny patřily k sobě.

Když konečně vstal, už se netřásl. Nebyl klidný, ale byl rozhodnutý. Přešel ke stolu, opřel se o něj oběma rukama a zadíval se do plamene svíce.

Musí zjistit o Eusebiovi víc. Všechno. Každou stopu, každé jméno, každou lež i každé místo, odkud přišel. Tajemství nesmí zůstat schované mezi několika lidmi. Jen pravda ji může ochránit. Až bude vědět, kdo je, může ji ubránit před těmi, kdo by ji zničili dřív, než sama pochopí, co v sobě nosí.

Pomalu zavřel oči.

„Ať je pravda jakákoli,“ řekl do ticha, „najdu ji.“

Pak otevřel oči znovu a už se nedíval jako muž zlomený vzpomínkou. Díval se jako někdo, kdo právě přijal úkol, od kterého se už neustoupí.

Rozhodnutí mu nevrátilo klid. Pouze dalo neklidu směr. Klesl věděl, že od této chvíle bude muset vážit každou otázku, každého posla i každou návštěvu u jejího pokoje. Stačila jediná neopatrná věta a tajemství by přestalo patřit několika lidem. Pak by se z dívky v posteli nestala jen odpověď na starou modlitbu, ale také cíl pro každého, komu by její krev mohla překážet.

Bert otevřel oči a chvíli jen ležel bez hnutí. Do pokoje už pronikalo ranní světlo, bledé a studené, a připomnělo mu, co ho čeká. Dlouhý den. Vyslýchání. Už při té myšlence se mu stáhl žaludek. Nechtělo se mu do toho ani trochu, ale věděl, že musí. Tady se pravda nehledala trpělivostí a klidným hlasem. Z lidí se tahala bolestí. Mučírny nesnášel: pach, chlad i zvláštní klid kolem lidí, kteří si na ně zvykli. Dnes u toho měl stát on.

Pomalu se posadil, promnul si obličej a chvíli hleděl před sebe. Rozbitý ret bolel míň než večer, ale pořád o sobě dával vědět. V hlavě mu znovu naskočila Veroničina tvář, bledá na polštáři, a pak hned listiny, sudy, pečetě a čtyři muži zavření dole v kobkách. Riedl mezi nimi nebyl. To bylo na tom snad nejhorší. Měli kus pravdy, ale ne celou.

Vedle na chodbě něco vrzlo a pak se ozvalo tiché klopýtnutí. Bert si jen povzdechl. To mohl být jedině Filip.

Dveře se po chvíli pootevřely a z kamrlíku vylezl Filip. Zíval tak široce, až to skoro vypadalo, že si vykloubí čelist. Jednou rukou si zapínal košili, druhou si marně přejížděl po vlasech. Marně. Na hlavě neměl účes, ale vrabčí hnízdo po bitvě.

Bert se na něj chvíli díval a pak si odfrkl.

„Ty vypadáš strašně.“

Filip k němu zvedl přimhouřené oči.

„Dobré ráno i tobě.“

„Já jsem vzhůru. Ty vypadáš, jako tě někdo vytáhl z kurníku.“

Filip si sáhl na hlavu, zamračil se a pak pokrčil rameny.

„Aspoň jsem spal.“

Bert vstal z postele a natáhl se po kabátci.

„To ti závidím.“

Filip se došoural blíž a opřel se o futra.

„Zdálo se mi o jídle.“

„Tobě se o jídle zdá pořád.“

„To není pravda.“ Filip se odmlčel. „No dobře, je.“

Bert si natáhl kabátec a utáhl si opasek. Pohyby měl úsporné, rychlé, ale v hlavě už byl o několik hodin dál. Kobky. Kapitán. Bethlen. Klesl možná. A ti chlapi dole, co teď buď mlčí, nebo se modlí, aby přišel někdo měkčí.

Filip si konečně dopnul košili a protáhl se.

„Dneska budeme dělat co?“

Bert mu věnoval pohled, z něhož bylo jasné, že tu otázku nemá rád už teď.

„Výslechy.“

Filipovi spadl obličej.

„Aha.“

„Ano. A než se zeptáš, netěším se na to.“

Filip se přestal hrbit a chvíli na něj jen koukal. Pak sklopil oči.

„Kvůli mučírně?“

Bert neodpověděl hned. Jen vzal do ruky rukavice a chvíli je převaloval mezi prsty.

„Kvůli všemu kolem ní.“

Filip se opřel ramenem o zeď.

„Myslíš, že je budou mučit hned?“

„Nevím. Záleží, kdo tam bude stát a jak dlouho budou mlčet.“ Bert si nasadil jednu rukavici a pak druhou. „A taky na tom, jak moc bude chtít arcivévoda rychlé odpovědi.“

Filip se zamračil. Vtipkování ho přešlo.

„Tohle nemám rád.“

Bert k němu krátce obrátil hlavu, tentokrát bez jízlivosti.

„Já taky ne.“

Na chodbě se ozvaly kroky. Jisté, klidné, neuspěchané. Bethlen. Bert to poznal ještě dřív, než se objevil ve dveřích. Byl už oblečený, upravený a vypadal přesně tak, jak člověk vypadá, když spal málo, ale nedovolí si, aby to na něm bylo vidět. Oči měl bdělé a tvář zavřenou.

Přejel pohledem nejdřív po Bertovi, pak po Filipovi a krátce se zastavil u jeho vlasů.

„To je nový způsob zastrašování vězňů?“

Filip si okamžitě uhladil hnízdo oběma rukama.

„Tohle se samo spraví.“

„Tomu nevěřím,“ řekl Bethlen.

Bertovi v koutku úst cuklo, ale hned zvážněl.

„Už se ví, kdy začneme?“

Bethlen přikývl.

„Kapitán čeká dole. Arcivévoda chce zprávu co nejdřív. Klesl doporučil začít klidně a nechat je mluvit proti sobě. Tortura až když nebude jiná cesta.“

Bertovi se trochu ulevilo, i když jen málo.

„Aspoň něco.“

Bethlen k němu přistoupil blíž.

„Nadšení z vás neteče.“

„To asi nikdy nepoteče.“

Bethlen to přijal bez komentáře. Věděl proč. Filip mezitím přestal bojovat se svou hlavou a jen si povzdechl.

„Takže nejdřív kobky a pak snídaně?“

Bethlen si ho krátce změřil.

„Nejdřív snídaně. Hladový člověk bývá zbytečně hloupý.“

„Tak to jsem rád, že máte konečně rozum.“

„Nemluvte příliš brzo.“

Filip přece jen mírně ožil. Jídlo bylo jídlo, i když před kobkami.

Když vyšli na chodbu, Bert se mimoděk podíval ke dveřím Veroničina pokoje. Bylo ticho. Žádný pohyb, žádný hlas. Marta nejspíš pořád hlídala uvnitř jako neústupný strážný anděl. Na okamžik ho napadlo, jestli Veronika spí, nebo už zase leží vzhůru a přemýšlí o všem, co se kolem ní děje. Pak tu myšlenku zahnal. Na to nebude čas.

Sešli dolů do kuchyně. Oheň už hořel, ve vzduchu byla vůně chleba a teplého mléka, někde se vařila kaše. Filip se zastavil tak náhle, až do něj Bert málem vrazil.

„Nečuchej a jdi,“ zamumlal Bert.

„Já nečuchám. Jen si vážím života.“

Posadili se ke stolu a jedli rychleji než jindy. Bert skoro nevnímal chuť, jen do sebe dostával něco teplého, protože věděl, že to bude potřebovat. Bethlen jedl mlčky. Filip zkoušel první dvě minuty něco říkat, ale jakmile si uvědomil, co je čeká, i on ztichl.

Když dojedli, přišla Marta. Nešla k nim rychle, ale přímo. Zastavila se u stolu a podívala se na Berta.

„Spí.“

Bert jen přikývl.

„Dobře.“

Marta se pak podívala i na Filipa a na jeho ovázané předloktí.

„Tohle si nech po návratu znovu vyčistit.“

Filip se zatvářil, jako by chtěl protestovat, ale pod jejím pohledem si to rozmyslel.

„Ano.“

Bethlen vstal první.

„Jdeme.“

Vyšli z kuchyně a chlad v chodbách už byl jiný než večer. Ráno všechno odhalí víc. I kámen, i únavu, i strach. Bert to cítil v kostech. Čím víc se blížili ke kobkám, tím víc se mu vracel ten známý odpor. Ne strach. Odpor. Pach vlhka, železa, zatuchliny a bolesti byl všude stejný, ať už století bylo jakékoli.

U vchodu už stál kapitán. Ruce měl založené za zády, tvář tvrdou a vyspanější, než by Bert čekal. Vedle něj dva strážní. Zpod schodů táhl chlad.

„Pánové,“ řekl kapitán. „Začneme tím s měšcem.“

Bethlen přikývl.

„Dobře.“

Kapitán se podíval na Berta.

„Jste připraven?“

Bert se zadíval do temného schodiště vedoucího dolů. Připravený nebyl. Jen neměl na výběr.

„Ne,“ řekl po pravdě. „Ale jdeme.“

Bert se nepokoušel přesvědčit sám sebe, že jde o obyčejný rozhovor. Muži dole věděli dost na to, aby se báli, a málo na to, aby cítili odpovědnost za celý plán. Právě takoví lidé bývali nebezpeční: mohli prodat kohokoli, jen aby zachránili sebe. Přesto chtěl začít slovy. Dokud bude možné dostat pravdu ven bez železa a bolesti, hodlal se té možnosti držet.

A vykročil první.

Schody vedly dolů do chladu a vlhka. Čím níž sestupovali, tím méně sem doléhalo ráno z horních pater. Tady dole už nebyl den ani noc, jen kámen, železo a těžký vzduch, který člověku sedal na ramena. Bert to nesnášel od první chvíle, co podobné místo kdy viděl, a nesnášel to ani teď.

Filip šel za ním neobvykle tiše. Bethlen po pravici, kapitán o krok vpředu. Když došli ke dveřím výslechové místnosti, jeden ze strážných je otevřel.

Uvnitř nebylo nic navíc. Stůl. Tři židle. Lavice u stěny. Džbán s vodou. Žádné nástroje na očích, ale i tak z těch zdí táhlo přesně to, co Bert nechtěl cítit. Jako by se sem bolest vpila a už nikdy neodešla.

Kapitán kývl na strážného.

„Přiveďte toho s měšcem.“

Za chvíli se ozval kov, kroky a dveře se znovu otevřely. Dovnitř přivedli muže, kterého chytili u zdi. Ruce měl svázané vpředu, tvář pobledlou po noci v kobce, ale oči mu pořád těkaly sem a tam, jak hledal cestu ven, i když už žádná nebyla. Jakmile spatřil stůl a všechny kolem něj, snažil se nasadit výraz dotčeného člověka, kterému se děje křivda.

„Já nic neudělal.“

Kapitán ho usadil na židli tak tvrdě, až zavrzala.

„Ještě jsme se neptali.“

Muž sevřel rty. Bert si ho prohlížel. Nebyl to žádný voják zvyklý na bitvu. Spíš člověk, který se uměl držet při zdi, sbírat drobky, poslouchat správné lidi a přežít díky tomu, že nikdy nebyl první. Takoví někdy mluvili dřív než ti silní. Jen bylo potřeba trefit správné místo.

Bethlen se posadil naproti němu. Klidný, rovný, ruce složené na stole. Filip zůstal stát bokem, Bert vedle něj. Kapitán se opřel o stěnu, ale jeho přítomnost byla cítit víc než kohokoli jiného.

„Jméno,“ řekl Bethlen.

Muž chvíli mlčel.

„Jméno,“ zopakoval Bethlen, pořád stejně klidně.

„Ondřej Veselý,“ vypravil ze sebe nakonec.

„Lžete?“ zeptal se Bert.

Muž po něm trhl pohledem.

„Ne.“

„To poznáme,“ řekl kapitán.

Ondřej polkl.

Bethlen se ani nehnul.

„Dobře. Ondřeji Veselý. Včera večer jste stál u skladu s vínem. Převzal jste měšec. Proč?“

Muž se zamračil.

„Nevím, o čem mluvíte.“

Filip si odfrkl tak hlasitě, až to v místnosti skoro zaznělo jako urážka.

„To teda víš.“

Bethlen po něm ani nepohlédl, ale Filip zmlkl.

„Byl jste tam viděn,“ pokračoval Bethlen. „Byl jste zadržen. Měšec u vás našli. Máte dvě možnosti. Buď budete dál lhát a my ztratíme čas. Nebo začnete mluvit a ten čas ztratí někdo jiný.“

Ondřej se pousmál křivě, ale v očích měl nervozitu.

„Já jen čekal na známého.“

„U skladu. V noci. Ve stínu. S cizím měšcem pod kabátcem?“ Bert udělal krok blíž. „To je hodně zvláštní známý.“

Muž sklopil oči, ale hned je zvedl zpátky.

„To jsou moje věci.“

Kapitán se odlepil od zdi.

„V tom měšci byly stříbrné tolary. Nové. Čerstvě spočítané. Tolik peněz člověk nenosí jen tak.“

Ondřej se zavrtěl na židli.

„Měl jsem dluh. Spláceli mi ho.“

Bert si promnul čelist. Tohle přesně čekal. Kousek pravdy, kus lži a spousta bahna mezi tím.

„Kdo?“ zeptal se.

„Známý.“

„Jméno.“

„Neznám ho.“

Filip zavrtěl hlavou.

„Tak ti dává měšec plný peněz člověk, jehož jméno neznáš.“

Ondřej si ho změřil tvrdým pohledem, ale nic neřekl.

Bethlen se mírně naklonil dopředu.

„Podívejte se na mě.“

Muž nechtěl, ale nakonec poslechl.

„Vaši tři druhové sedí každý sám. Každý z nich teď přemýšlí, jestli nebude ten první, kdo promluví. Vy nevíte, co už řekli. Nevíte, jestli na vás něco nesvalili. A nevíte ani, jestli ten, kdo vám dal měšec, za vás udělá cokoliv. Já vám to řeknu. Neudělá. Jste pro něj drobná mince. Když vás ztratí, vezme si jinou.“

Muž sebou nepatrně trhl a Bert to zachytil. Nezapůsobila hrozba bolesti, ale strach, že ho už někdo prodal.

„Nikdo mě neprodal,“ vyštěkl Ondřej příliš rychle.

„To nevíte,“ řekl tiše Bert.

V místnosti se na chvíli rozhostilo ticho. Filip si přehodil váhu z nohy na nohu, ale kupodivu mlčel. Bethlen zůstal nehybný.

„Kolikrát jste tam byl?“ zeptal se.

Ondřej sevřel čelist.

„Nevím.“

Kapitán se krátce zasmál bez veselí.

„To je zajímavé. Před chvílí jste tvrdil, že jste tam byl náhodou jen jednou.“

Muž ztuhl.

„Já—“

„Takže znovu,“ řekl Bethlen. „Kolikrát jste tam byl?“

Ondřej dýchal rychleji. Bert viděl, jak se mu na spánku leskne pot.

„Dvakrát.“

„Třikrát,“ opravil ho Bert.

Muž k němu vzhlédl.

„Co?“

„Správce vás viděl třikrát.“

Bert blafoval, alespoň zčásti. Správce řekl dvakrát, možná třikrát, jenže Ondřej to nevěděl. Lest zabrala; hned uhnul pohledem.

„Dobře. Třikrát.“

Filip se narovnal.

„Takže už nelžeš jen trochu.“

Bethlen zvedl ruku a Filip zase zmlkl.

„Kdo vás tam posílal?“

Ondřej mlčel.

„Kdo vás tam posílal?“ zopakoval Bethlen.

Muž sevřel rty tak pevně, až zbělely.

„Nikdo. Chodil jsem tam sám.“

Kapitán udělal dva kroky a zastavil se těsně vedle něj. Nemluvil hlasitě, právě naopak.

„Poslouchejte mě dobře. Mučení jsem dnes ještě nenařídil. A nerad ztrácím čas. Vy teď rozhodujete, jestli tu budeme sedět a mluvit jako lidé, nebo jestli vás odvedu vedle a nechám vás přemýšlet jiným způsobem. Rozuměl jste?“

Ondřej zbledl ještě víc.

Bert se zadíval stranou. Přesně tohle nesnášel. I když k tomu ještě nedošlo, viselo to v místnosti jako pach před bouřkou.

„Rozuměl?“ zopakoval kapitán.

„Ano.“

„Tak mluvte.“

Ondřej polkl.

„Jen jsem předával vzkazy.“

Bethlen ani nemrkl.

„Komu?“

„Já nevím jména.“

„Komu?“ řekl tentokrát Bert ostřeji.

Muž zavřel oči, jako by hledal, kde to půjde říct nejmíň nebezpečně.

„Jednomu písaři.“

Bethlen zvedl hlavu.

„Jakému písaři?“

„Nevím.“

Filip si odfrkl.

„Začíná to být trapné.“

Ondřej po něm vyjel pohledem.

„Nevím jeho jméno. Přísahám.“

Kapitán položil dlaň na opěradlo jeho židle. Ne silně. Jen dost, aby to muž cítil.

„Jak vypadal?“

„Hubený. Vysoký. Nosil tmavý kabát. Mluvil potichu. Měl…“ Ondřej zaváhal. „Měl na levé ruce jizvu. Přes hřbet.“

Bethlen si to uložil bez jediné změny výrazu.

„A co jste předával?“

„Lístky. Čísla. Značky. Kam co přijde. Kdy.“

Bert se podíval na Bethlena. Tohle už bylo něco.

„A sudy?“ zeptal se.

„Jen občas. Většinou šlo o menší věci.“

„Jaké menší věci?“

„Listiny. Měšce. Pečeti. Jednou i malou bednu.“

Kapitán přivřel oči.

„A Riedl?“

Jméno s mužem pohnulo víc než předchozí otázky.

„Toho neznám.“

„Lžete,“ řekl Bert okamžitě.

„Ne! Jen… jen jsem to jméno slyšel.“

„Kde?“

„Jednou. Dvakrát. Když se mluvilo o sudu. Že tenhle půjde přes Riedla. Nebo na Riedla. Nevím.“

Bethlen si složil ruce pevněji.

„Kdo to říkal?“

„Ten písař ne. Jiný muž. Starší. Bohatší. Mluvil, jako by byl zvyklý poroučet.“

„Jméno.“

„Neznám.“

Kapitán se narovnal.

„A jak vypadal?“

Ondřej zavřel oči.

„Měl krátce zastřižený vous. A prsten s červeným kamenem. Víc nevím. Nikdy nestál ve světle dlouho.“

Bert cítil, jak mu v hlavě začínají některé body do sebe zapadat, ale pořád ne dost. Písař. Jizva na levé ruce. Starší muž s prstenem. Riedl jen jako jméno, přes které se něco vede. To nebyl vrchol. To byl prostředek.

„Kolik je takových zásilek?“ zeptal se Bethlen.

Ondřej zvedl hlavu prudce.

„Nevím.“

Kapitán otevřel ústa, ale Bert ho tentokrát předběhl.

„Neptám se, kolik jich bylo přesně. Ptám se, jestli je to výjimka, nebo běžná věc.“

Muž chvíli mlčel, pak sklopil oči.

„Běžná.“

V místnosti se ochladilo ještě víc.

Filip se přestal opírat o stěnu.

„Jak běžná?“

„Nevím! Někdy nic týdny. Pak dvě za sebou. Záleželo, co přišlo.“

„Odkud?“ zeptal se Bert.

Ondřej se nadechl.

„Někdy z Uher. Někdy z Prahy. Jednou z Brna. Aspoň tak to říkali.“

Bethlen se podíval na kapitána.

„To stačí na první kolo.“

Kapitán přikývl. Taky věděl, že víc z něj teď možná nevypadne. Ne bez zlomení. A to Bert nechtěl. Zatím.

„Odveďte ho zpátky,“ řekl kapitán strážným.

Ondřej se hned narovnal.

„Já mluvil.“

„Ano,“ řekl Bethlen. „A budete mluvit znovu.“

Když ho odváděli, otočil hlavu zpátky.

„Jestli zjistí, že jsem něco řekl—“

„Už zjistili všechno, co potřebovali, v okamžiku, kdy vás chytili,“ uťal ho kapitán. „Jděte.“

Dveře se zavřely a místnost ztichla.

Filip si promnul obličej.

„Tak tohle jsem nenáviděl už po první minutě.“

„To jsme dva,“ řekl Bert.

Bethlen stál u stolu a přemýšlel.

„Málo jmen. Ale dost stop.“

Kapitán přikývl.

„Písař s jizvou. Starší muž s prstenem. Síť zásilek. A Riedl jako článek, ne hlava.“

Bert si sedl na okraj stolu a sklonil hlavu.

„Chci vidět dalšího. Toho s pistolí.“

Filip k němu zvedl oči.

„Proč zrovna jeho?“

„Protože tenhle byl poskok. Ten s pistolí bude sebejistější. A sebejistí lidé dělají chyby, když se naštvou.“

Bethlen se nepatrně pousmál.

„To je rozumné.“

Kapitán kývl na strážného.

„Přiveďte ho.“

Když zůstali sami, Filip se zadíval na Berta.

„Ty jsi tomu s tím správcem kecal.“

Bert zvedl oči.

„Ano.“

„A zabralo to.“

„Ano.“

Filip chvíli mlčel, pak pokrčil rameny.

„Tak to jen, že jsem to chtěl slyšet nahlas.“

Bethlen je oba přerušil pohledem ke dveřím.

„Už jdou.“

A opravdu. Zvenčí se znovu ozval kov, kroky a tentokrát i hlasitější odpor. Druhý muž nešel dobrovolně. Právě to mohlo být užitečné.

Druhý muž vrazil do místnosti se vztekem ještě dřív, než ho strážní pořádně usadili. Byl to ten, co u vozu tasil pistoli. Rozbitý nos měl už zaschlý, ale v obličeji pořád stejnou tvrdost. Posadil se tak prudce, až židle zapraskala, a hned se rozhlédl, jako by hledal nejslabší článek. Žádný nenašel.

Kapitán zůstal stát u dveří, Bethlen se posadil naproti němu, Bert stranou, ale dost blízko, a Filip tentokrát mlčel už od první chvíle. Muž měl ruce svázané, ramena napjatá a oči plné vzdoru.

„Jméno,“ řekl Bethlen.

Muž si odfrkl.

„To už víte.“

„Jméno,“ zopakoval Bethlen stejně klidně.

Muž chvíli mlčel, pak procedil mezi zuby:

„János Farkas.“

„Dobře, Jánosi,“ řekl Bethlen. „Pojďme si ušetřit čas.“

János se zasmál krátce a bez veselí.

„Vy chcete šetřit čas? Tak mě pusťte.“

Kapitán se odlepil ode dveří.

„To se nestane.“

János se otočil k němu.

„Tak se tedy neptejte zbytečně.“

Bert ho chvíli jen pozoroval. Tenhle nebyl jako ten první. Nebyl to muž od zdi, co se živí drobky. Tenhle byl zvyklý dělat špinavou práci, možná někomu velel, možná si o sobě myslel víc, než bylo zdrávo. A právě v tom byla šance.

„Ten první už mluvil,“ řekl Bert klidně.

János k němu trhl hlavou.

„Lžete.“

„Možná,“ odpověděl Bert. „Ale vy to nevíte.“

Jánosova jistota na zlomek vteřiny povolila. Změna se ukázala jen v očích, ale stačila. Bethlen si jí všiml také.

„Otázka je jednoduchá,“ řekl. „Chcete být první, kdo něco řekne, nebo poslední, na koho to všechno spadne?“

János se ušklíbl.

„Nic na mě nespadne.“

„To už spadlo,“ ozval se kapitán. „Byl jste chycený se zbraní u vozu plného listin a prachu. Teď už si jen vybíráte, jak hluboko půjdete.“

Vzdor s rozumem v něm zápasily dál. Odpor mohl držet dlouho, ne však věčně.

„Vy si myslíte, že něco víte,“ řekl János nakonec. „Nevíte nic.“

„Tak nás poučte,“ odsekl Bert.

János se na něj zadíval. Chvíli to vypadalo, že zase sklapne. Pak si olízl rty a sklopil oči ke stolu.

„Zprávy měly jít dál.“

V místnosti se nic nepohnulo, ale všichni zpozorněli.

„Kam?“ zeptal se Bethlen.

János chvíli mlčel, pak odpověděl tišeji.

„Do Budějovic. A do Prahy.“

Filip prudce zvedl hlavu.

„Jaké zprávy?“

„Úkoly. Vzkazy. Jména. Co se má udělat, co se povedlo, co ne.“ János se zasmál hořce. „Nikdo z nás neviděl všechno. Každý jen svůj kus.“

Bethlen se mírně naklonil dopředu.

„Odkud to chodilo?“

„Z Uher.“

„Odkud přesně?“

János zavrtěl hlavou.

„Nevím. Jen že to přicházelo s vínem. Vždycky s vínem. To byla nejbezpečnější cesta.“

Bert cítil, jak se mu jednotlivé nitky stahují těsněji k sobě. Uhry. Víno. Zásilky. Várady. Riedl. Už to nebyla domněnka. Už ne.

„A co se dělo pak?“ zeptal se.

János zvedl oči a podíval se přímo na něj.

„Úkoly se vybíraly. Každý přidal, co měl. Pak se to zase posílalo zpátky.“

„Jak?“ zeptal se Filip.

„Jako prázdné sudy.“ Muž se opřel do opěradla a krátce vypadal spíš unaveně než vzdorovitě. „Prázdný sud nikdo neřeší. Všichni čekají víno. Nikdo nehledá papíry.“

„A odpovědi?“ řekl Bethlen.

„V nich. Někdy listiny, někdy značky, někdy jen čísla. Záleželo, co bylo potřeba.“

Kapitán přimhouřil oči.

„Takže sudy šly sem a tam.“

„Ano.“

„Jak často?“

„Jak kdy. Někdy nic dlouho. Někdy víc věcí najednou.“

Bert se zadíval na jeho ruce. Už nesvíral prsty tak křečovitě. Začal mluvit a s každou větou ztrácel kousek té tvrdosti, za kterou se schovával.

„Peníze?“ zeptal se.

János sklopil oči.

„To měl na starosti Riedl.“

Jméno dopadlo do místnosti těžce a konečně přímo.

„Jak?“ zeptal se Bethlen.

„Riedl dával rozkazy. On rozděloval, kdo co ponese, kdo co předá, kdo kdy pojede. Peníze šly přes něj.“ János se odmlčel. „Ne všechny. Ale většina.“

„Kde je teď?“ zeptal se Bert.

Na to už přišlo zaváhání jiné. Ne vzdor. Opravdová nejistota.

„Nevím.“

„Lžete.“

„Nelžu.“ János zvedl hlavu prudce. „Nevím, kde je teď. Přísahám. Dva dny jsem ho neviděl. Rozkazy přišly přes jiného chlapa.“

„Jakého?“ zeptal se kapitán.

„Nevím jméno. Nikdy jsem jeho jméno neslyšel. Jen přišel, řekl, co se má udělat, a zase zmizel.“

Bethlen se zamračil.

„Vzhled.“

„Střední postava. Mluvil potichu. Na rukou rukavice. Ani při jídle je nesundával.“ János se odmlčel. „A kulhal. Trochu. Na levou nohu.“

Síť byla slabé slovo. Spíš pavučina. A někdo seděl uprostřed.

„A v Praze komu to mělo jít?“ zeptal se Bethlen.

János zavrtěl hlavou.

„To nevím. Přísahám. My znali jen cestu, ne konec.“

„A Budějovice?“

„Taky ne. Jen města. Nic víc.“

Filip už to nevydržel.

„Takže taháš sudy, zbraně, listiny, prach, peníze a vůbec ti nepřijde divný, komu to jde?“

János se na něj zadíval se směsí únavy a pohrdání.

„Když člověk dostává zaplaceno, naučí se neptat.“

„A pak skončí tady,“ řekl Bert.

Na to muž neodpověděl.

Chvíli bylo ticho. Bethlen pomalu položil ruce na stůl.

„Dobře. Poslední otázka. Proč právě Budějovice a Praha?“

János přivřel oči, jako by zvažoval, jestli tohle ještě říct.

„Protože tam byli lidé, co čekali. To vím. Jen nevím kdo.“

„Jak to víte?“

„Protože jednou přišla odpověď pozdě a Riedl zuřil. Říkal, že když se zadrží Praha, zadrží se všechno.“

Bertovi projel tělem studený proud. Praha nebyla jen další místo na seznamu. Byla uzlem.

Kapitán se narovnal.

„To stačí.“

János na něj okamžitě pohlédl.

„A co teď?“

„Teď půjdete zpátky do kobky,“ řekl kapitán. „A budete doufat, že budete mluvit stejně dobře i příště.“

Muž sevřel rty.

„Řekl jsem dost.“

„Možná,“ odpověděl Bethlen. „Ale ne všechno.“

Strážní ho zvedli ze židle. Už se nebránil tak jako předtím. Když ho odváděli, otočil hlavu k Bertovi.

„Jestli Riedla nenajdete rychle, zmizí.“

Bert se ani nehnul.

„To víme.“

Dveře se zavřely.

Filip vydechl tak prudce, až to skoro znělo jako zakašlání.

„Právě proto je to průšvih.“

„Ano,“ řekl Bethlen.

Kapitán došel ke stolu a opřel se o něj oběma rukama.

„Budějovice. Praha. Uhry. Sudy tam a zpátky. A Riedl u peněz.“

Bert se zadíval do prázdna. V hlavě mu to běželo rychle. Nejen co řekl. I co neřekl. Co obešel, kde zpomalil, u čeho se bál.

„Musíme najít Riedla dnes,“ řekl.

Bethlen k němu otočil hlavu.

„Ano.“

„A varovat Prahu,“ dodal Bert.

Kapitán se zamračil.

„Ne bez arcivévody.“

„To jsem neřekl.“

Filip si promnul obličej oběma rukama.

„A já myslel, že ráno bude horší už jen tím, že jsem vstal.“

Bert k němu stočil pohled.

„Ještě se snaž.“

Pak se otočil k Bethlenovi.

„Tohle už není jen výslech. Tohle je zpráva pro arcivévodu. Hned.“

Bethlen přikývl.

„Ano. A tentokrát bez odkladu.“

Kapitán dal strážnému znamení, aby připravil dalšího vězně.

„Nejdřív dokončíme výslechy,“ rozhodl. „Arcivévodovi odneseme celý obraz, ne polovinu.“

Bert souhlasil. V hlavě už si skládal jména, místa i způsob, jak je předložit, aby nezněla jako nesouvisející útržky.

Dveře se otevřely znovu a dovnitř přivedli dalšího muže. Tenhle nevypadal ani vztekle, ani zlomeně. Spíš podrážděně. Jako někdo, koho uráželo už to, že tu musí sedět. Byl to ten, co u vozu pomáhal se sudy a pak se vzdal bez většího odporu. Menší postava, úzká ramena, neklidné oči. Jakmile ho posadili, začal si olizovat suché rty a těkat pohledem po místnosti, jako by hledal skulinu, kudy by utekl aspoň hlavou.

„Jméno,“ řekl Bert.

Muž si odkašlal.

„Mikuláš Kovář.“

„Dobře, Mikuláši,“ řekl Bert. „Ty nebudeš hrát hrdinu. Na to nevypadáš. Tak nezačínej.“

Mikuláš k němu prudce stočil oči.

„A vy nevypadáte jako soudce.“

„To je tvoje štěstí,“ zamumlal Filip.

Mikuláš zmlkl. Bylo vidět, že si rychle přepočítává, na koho z nich co zkusit. Na Bethlena by nešel, na Berta si netroufal a Filip mu připadal moc nepředvídatelný. To bylo dobře.

„Co jsi dělal u vozu?“ zeptal se Bert.

„Nakládal.“

„To viděli všichni. Ptám se, proč zrovna ty.“

„Protože mě zavolali.“

„Kdo?“

„Muž od Riedla.“

Bert se ani nepohnul.

„Jaký muž?“

„Nevím jméno. Vysoký, hubený, pořád pokašlával. Měl ruce od inkoustu.“

Bethlen zvedl oči.

„Písař.“

Mikuláš zaváhal.

„Možná. Psával. Vždycky něco zapisoval, i když se jen čekalo.“

Odpověď se lišila od předchozích. Nešlo o peníze ani rozkazy, ale o člověka od záznamů. Bert pokračoval.

„A co zapisoval?“

„Čísla. Kdo přišel. Kolik čeho bylo. Kam to půjde.“

„Takže jsi věděl, že to nepůjde jen do skladu.“

„To věděl každý, kdo nebyl úplný hlupák.“

Filip se pousmál.

„Takže tys byl skoro chytrej.“

Mikuláš si ho krátce změřil, ale nechal poznámku bez odpovědi.

„Kam to šlo?“ zeptal se Bert.

„Nevím všechno. Jednou na Prahu. Jednou na Budějovice. Jednou to šlo jen k hranici a dál si to přebíral někdo jiný.“

„Kdo?“

„Mnich.“

V místnosti se rozhostilo krátké ticho.

„Mnich?“ zopakoval Filip.

„Aspoň tak vypadal. Kápě, provaz u pasu, sklopená hlava. Ale ruce měl jemné. Ne jako mnich. Spíš jako pán.“

Novou drobnost si Bert hned uložil.

„A co bylo v těch sudech, věděl jsi?“

Mikuláš sklopil oči.

„Ne všechno. Jednou listiny. Jednou peníze. Jednou malé železné věci v plátně.“

„Zbraně,“ řekl Bethlen.

Mikuláš jen nepatrně pokrčil rameny.

„Možná.“

„Ne možná. Zbraně,“ uťal ho Bert. „A proč ses ptal tak málo?“

Muž se pousmál unaveně.

„Protože lidi, co se ptají moc, dlouho nevydrží.“

Poprvé odpověděl bez kličky.

„Kdy měla jít další zásilka?“ zeptal se Bert.

Mikuláš chvíli mlčel, pak odpověděl:

„Po téhle. Rychle. Mluvilo se o novém seznamu.“

„Jakém seznamu?“

„Nevím. Jen že měl být delší než předchozí a že kvůli němu přišly peníze navíc.“

„Od koho?“

„To nevím.“

„Ale slyšel jsi jméno.“

Mikuláš zavrtěl hlavou.

„Ne jméno. Jen město.“

„Jaké?“

Muž zaváhal.

„Praha.“

Třetí nezávislé potvrzení zaznělo jinými slovy. Jednotlivé části do sebe zapadaly.

„A Riedl?“ řekl.

Mikuláš se při tom jménu znovu zavřel.

„Toho jsem viděl jen jednou.“

„Kde?“

„Ve dvoře za sýpkou. Ne u sudů. U peněz.“

„Takže peníze šly přes něj.“

„Ano.“

„A rozkazy?“

„Ne všechny. Ale ty důležité ano.“

„Víš, kde je teď?“

Tentokrát Mikuláš odpověděl hned.

„Nevím. A kdybych věděl, stejně bych vám to neřekl.“

Filip se odrazil od stěny.

„A proč ne?“

Mikuláš mu poprvé pohlédl přímo do očí.

„Protože vy mě možná zavřete. On by mě nechal stáhnout z kůže.“

Přiznání zůstalo v místnosti viset těžce a bez přikrášlení. Bert mu věřil.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Tak jinak. Kdo z těch, co jste vozili zprávy, měl přístup až k seznamům? Ty ne. Tak kdo?“

Mikuláš přemýšlel déle.

„Ten písař. A jednou ten kulhavý v rukavicích. Ostatní spíš nosili nebo čekali.“

„A ten mnich?“

„Ten přebíral.“

„Takže nepsal.“

„Ne.“

Bethlen se lehce naklonil dopředu.

„A co heslo?“

Mikuláš sebou nepatrně trhl.

„Jaké heslo?“

Bert se na něj chvíli díval.

„To, podle kterého se poznávali ve skladišti.“

Muž ztuhl. Pak sklopil oči.

„Prázdný sud se vrací plný.“

„A odpověď?“

Mikuláš chvíli mlčel, ale pak si poraženě povzdechl.

„Žízeň bývá nejhorší po ránu.“

Filip si promnul čelo.

„Tohle už aspoň sedí.“

Bert přikývl strážným.

„To stačí. Odveďte ho.“

Když ho zvedali, Mikuláš se ještě otočil.

„Jestli půjdete po tom písaři, hledejte kašel dřív než tvář.“

Až pak ho odvedli.

Dveře se za Mikulášem zavřely a v místnosti po něm zůstalo jen ticho, pach vlhka a ta věta o kašli, která se Bertovi hned usadila v hlavě. Filip si přejel dlaní po tváři a vydechl.

„Takže máme písaře, co kašle, mnicha s jemnýma rukama, kulhavýho v rukavicích a Riedla, kterej je vždycky o krok pryč.“

„A sýpku,“ připomněl Bethlen tiše.

Bert přikývl. Cítil únavu, ale zároveň i ten zvláštní chlad, který přichází, když se jednotlivé kusy přestanou tvářit jako náhoda. Už to nebyla změť. Už to začínalo mít tvar. Jen ten tvar byl o hodně horší, než doufali.

Strážný nakoukl dovnitř.

„Přivést dalšího?“

Bert zvedl oči.

„Ano. Posledního.“

Za chvíli přivedli čtvrtého muže. Byl to vozka z kozlíku, který vytáhl měšec zpod pláště a předal ho Ondřejovi u zdi. Na rozdíl od předchozích se netvářil ani tvrdě, ani uraženě. Spíš prázdně, jako by mu noc v kobce vytáhla z těla všechnu sílu a nechala v něm jen strach. Posadili ho a on se hned zadíval na své svázané ruce.

Bert si ho chvíli prohlížel. Tenhle muž nejspíš neznal celý plán, ale mohl vědět, odkud přišly peníze a kam měly pokračovat.

„Jméno.“

Muž si odkašlal.

„Matěj Dvořák.“

Filip se ani nepohnul. Jen se na něj díval tak upřeně, až Matěj nakonec zvedl oči k Bertovi, protože Filipův pohled byl možná ještě horší.

„Dobře, Matěji,“ řekl Bert. „Začneme od toho nejjednoduššího. Ten měšec, který jsi předal Ondřejovi. Od koho jsi ho dostal?“

Matěj sevřel rty.

„Nevím jméno.“

„To už jsme slyšeli.“

„Ale je to pravda.“

„Tak jak vypadal?“ zeptal se Bethlen.

Matěj zavřel oči, jako by si muže zkoušel vybavit.

„Starší. Krátký vous. Mluvil málo. Na ruce měl prsten s červeným kamenem.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Jméno nepadlo, a přesto tam jeho stín byl. Bert viděl, jak si Bethlen údaj okamžitě ukládá. Filip se narovnal.

„Takže tenhle existuje.“

Matěj k němu prudce stočil oči.

„Slyšeli jste to už předtím.“

„Ano,“ odsekl Bert. „Teď to ale máme od člověka, který muže viděl přímo. Co po tobě chtěl?“

„Jen předat peníze.“

„Komu?“

„Předat je Ondřejovi.“

„Komu byly určené dál?“

Matěj sklopil oči.

„Na cestu.“

„Jakou cestu?“

„Na další zásilku.“

Bert se předklonil.

„Kam?“

Muž mlčel.

„Matěji.“

„Nevím jistě.“

„Tak hádej.“

Matěj polkl.

„Praha.“

Praha zazněla počtvrté. Přestávala být útržkem a stávala se osou celé sítě.

„A Budějovice?“ zeptal se Bethlen.

Matěj zavrtěl hlavou.

„Na ty šly jiné peníze. Menší. Tohle bylo víc.“

„Proč?“

„Protože Praha chtěla víc.“ Věta z něj vypadla dřív, než ji stihl zarazit. Hned zvedl oči a bylo vidět, že si uvědomil chybu.

Bert se ani nepohnul.

„Praha chtěla víc,“ zopakoval klidně. „Takže někdo v Praze žádal.“

Matěj sevřel čelist.

„Já nevím kdo.“

„Ale víš, že žádal.“

„Slyšel jsem to.“

„Od koho?“

„Od toho staršího s prstenem.“ Matěj si promnul zápěstí o provaz. „Říkal, že Praha chce víc peněz, protože se rozšiřuje seznam.“

Filip se podíval na Berta.

„Takže nový seznam je z Čech a ještě větší.“

„Ano,“ řekl Bert tiše.

Bethlen nespouštěl oči z Matěje.

„Rozšiřuje o koho?“

Muž sklopil hlavu.

„Nevím.“

„Ale slyšel jsi něco.“

Matěj dlouho mlčel, pak se nadechl.

„Že tentokrát nepůjde jen o jména. Že se mají přidat i domy.“

Bert ztuhl. Domy znamenaly úkryty, dílny, sklady a bezpečná místa. Nešlo už jen o lidi, ale o celé zázemí.

„Jaké domy?“ zeptal se ostřeji.

„Nevím. Přísahám.“ Matěj zvedl hlavu. „Slyšel jsem to jen jednou. Byli za zdí a netušili, že jsem poblíž.“

Filip si promnul zátylek.

„Tohle už je pěkně hnusný.“

„Ano,“ řekl Bert.

V tichu, které následovalo, Matěj už nepůsobil jako člověk, který něco zadržuje schválně. Spíš jako někdo, kdo pochopil, že vyslovená slova ho mohou stát víc než noc v kobce.

„Dobře,“ řekl Bethlen. „Teď sýpka. Co se tam dělo s měšcem?“

Matěj zaváhal.

„Někdy se jen přepočítal. Někdy se rozdělil.“

„Komu?“

„Podle cesty. Podle lidí. Podle toho, kdo jel dál a kdo zůstával tady.“

„Takže výplata.“

„Spíš odměna.“

„Za co?“ zeptal se Bert.

Matěj se unaveně ušklíbl.

„Za mlčení. Za doručení. Za rychlost. Za to, že člověk neotvírá, co nese.“

Filip si odfrkl.

„To bys byl asi chudej, kdybys to dělal poctivě.“

Matěj se na něj tentokrát ani nepodíval. Únava byla silnější.

„A ten starší s prstenem,“ pokračoval Bert. „Jak mluvil?“

„Jako pán. Ne nahlas. Ale nikdo mu neodporoval.“

„Viděl jsi ho s Riedlem?“

„Jednou.“

Všichni zpozorněli.

„Kde?“ řekl Bethlen.

„Právě v sýpce. Ne dlouho. Jen chvíli. Riedl stál níž, ten druhý výš na schodech.“ Matěj zavřel oči, jako by si ten obraz vybavoval. „A Riedl poslouchal.“

Nová a důležitá informace.

Filip se pomalu narovnal.

„Takže Riedl není úplně nahoře.“

„To už víme delší dobu,“ řekl Bethlen.

„Ano, ale teď to potvrzuje další člověk.“

Bert chvíli mlčel. Starší muž s červeným kamenem. Riedl pod ním. Praha, co chce víc. Nový seznam. Domy. Síť sahající z Uher dál do Čech. Už to nebyla jedna špinavá cesta. Byla to soustava.

„Jak se ten starší jmenuje?“ zeptal se.

Matěj zavrtěl hlavou.

„Nikdy jsem to neslyšel.“

„Nějak ho oslovovali.“

„Ne přede mnou.“

„A přesto víš, že byl nad Riedlem.“

„To bylo vidět.“

Bertovi to stačilo. Jméno stále neměli, směr však ano.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Poslední věc. Heslo znáš. Odpověď taky. Byla ještě nějaká změna? Něco nového pro další zásilku?“

Matěj se nadechl a chvíli hleděl do stolu.

„Ano.“

Bert se nepohnul.

„Jaká?“

„Tentokrát se mělo říkat jen půl hesla.“

„Cože?“

„Jen první část. Kdo znal odpověď, byl správný. Kdo ne, ten nepatřil dovnitř.“ Matěj polkl. „Prý už si nemůžou dovolit chybu.“

Všechno do sebe zapadalo až příliš dobře. Někdo nahoře pochopil, že se kolem sítě něco svírá. Ještě nevěděli co, ale už byli opatrnější.

Bethlen pomalu vstal.

„To stačí.“

Matěj zvedl oči.

„Já mluvil.“

„Ano,“ řekl Bert. „A ještě budeš.“

Strážní ho zvedli a odvedli. Tentokrát se ani neohlédl. Jen šel. Dveře se za ním zavřely a v místnosti zůstali oni tři s dusným tichem, které po dobrém výslechu vždycky přicházelo. Žádná úleva, jen vědomí, že pravda je o kus blíž a o kus ošklivější.

Filip si sedl na okraj stolu a chvíli jen mlčky zíral do prázdna.

„Takže shrnutí,“ řekl po chvíli. „Uhry jako zdroj. Tady překladiště. Sýpka jako schůzka a peníze. Praha a Budějovice jako další uzly. Riedl důležitý, ale ne nejvyšší. A nad ním nějakej pán s prstenem.“

„A nový seznam s domy,“ doplnil Bethlen.

Bert přikývl.

„A větší peníze pro Prahu.“

Souhrn vypadal na první pohled přehledněji než jednotlivé výpovědi, ale klid nepřinášel. Za každým místem stáli další lidé, sklady, poslové a peníze, které se pohybovaly rychleji než rozkazy úřadů. Čtyři vězni jim poskytli několik pevných bodů, nikdo z nich však neznal celou cestu. Bert si uvědomoval, že čím víc uzlů odhalí, tím snáz někdo na druhém konci pozná, že se síť trhá.

Filip k němu zvedl oči.

„Tohle už je skoro na zvracení.“

„Ano,“ řekl Bert tiše.

Na chvíli nikdo nepromluvil. Pak Bert pomalu vstal.

„Teď už končíme.“

Filip zvedl hlavu.

„Fakt?“

„Ano. Všichni čtyři řekli dost na to, abychom to museli hned předat dál. Další výslechy přijdou až potom, co se něco prověří. Jinak se budeme točit v kruhu.“

Bethlen s tím souhlasil.

„Ano. Teď potřebujeme dát dohromady, co máme, a poslat lidi tam, kam je třeba.“

Filip seskočil ze stolu.

„A pak jídlo.“

Bert se k němu otočil a neubránil se slabému, unavenému pousmání.

„Ano. Pak jídlo.“

Vyšli z výslechové místnosti ven. Chodba byla pořád stejně studená, ale Bert už ji vnímal jinak než ráno. Ne jako místo, kde se jen tahají lži z lidí. Teď to bylo místo, odkud konečně vynesou něco použitelného. Otázka byla jen jedna. Jak rychle se to celé rozběhne nahoře, než se to rozběhne i na druhé straně.

A to bývalo nejhorší ze všeho. Když pravda konečně přijde včas jen o vlásek.

Do horních chodeb vystoupali mlčky. Filip si cestou jednou promnul předloktí, pak si hřbetem ruky odhrnul vlasy z čela a znovu se zamračil. Bethlen kráčel vedle Berta stejně klidně jako vždycky, jenže tentokrát ten klid působil jinak. Tvrději. Unaveněji. Když se na něj Bert podíval pořádně, došlo mu proč. Bethlen vypadal hrozně. Ne rozcuchaně ani zanedbaně, to nikdy. Ale měl v obličeji cosi vysátého, jako když člověk celou noc nespí a ráno už ho nese jen vůle.

U arcivévody je pustili hned. Matyáš stál u stolu, Klesl opodál, Prunner u okna. Jakmile vstoupili dovnitř, arcivévoda zvedl hlavu a čekal jen na to podstatné. Bethlen začal mluvit rovnou. Řekl, co z vězňů dostali, jak do sebe jednotlivé výpovědi zapadají, že se opakují Praha, Budějovice, Uhry, prázdné sudy, nový seznam a peníze. Bert doplnil sýpku, heslo i odpověď. Filip jen krátce přidal, co sedělo u všech čtyř, a pak zase zmlkl.

Matyáš je poslouchal beze slova, prsty opřené o desku stolu, oči přimhouřené. Klesl stál úplně tiše, ale na jeho tváři bylo něco napjatého a nepřítomného zároveň, jako by stál v té místnosti jen zpola. Bert si toho všiml hned, ale neřekl nic. Teď na to nebyl čas.

„Takže sýpka,“ řekl arcivévoda nakonec. „A Riedl pořád nikde.“

„Ano, Vaše Výsosti,“ odpověděl Bethlen.

Matyáš krátce přikývl.

„Dobře. Ať se hlídají zprávy od kapitána i od posla z domu. Chci vědět všechno hned.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

Tím to skončilo. Arcivévoda se dál neptal. Ani na Eusebia, ani na nic kolem něj. Jen udělal krátké gesto rukou a bylo jasné, že teď chtěl pohyb, ne další slova.

Když vyšli ven, Bert se bez rozmýšlení otočil ke chodbě vedoucí k pokojům. Bethlen ho krátce přejel očima, ale nic neřekl. Věděl, kam jde. Filip si povzdechl a loudal se za nimi.

U dveří už stála Marta, jako by tam byla přirostlá odjakživa. Jakmile uviděla Berta, ani se nepohnula. Jen založila ruce na prsou.

„Ne.“

Bert se zastavil přímo před ní.

„Ještě jsem nic neřekl.“

„Nemusel jste.“

„Jen na chvíli.“

„Ne.“

Bert si promnul čelo.

„Marto.“

„Ne,“ zopakovala klidně. „Spí.“

Bert se nadechl k další námitce, ale Marta zvedla ruku.

„Ale už snědla polévku.“

Bert se zarazil.

„Co?“

„Snědla ji. A nevyzvracela ji.“ Marta na zlomek vteřiny přestala připomínat neústupnou zeď. „Je to dobré znamení.“

Bert pomalu vydechl. Ta jediná věta z něj shodila kus napětí, o kterém ani nevěděl, že ho drží.

„To je.“

Marta přikývla, ale hned zase ztvrdla.

„A teď běžte.“

Filip se za Bertovým ramenem uchechtl.

„Říkal jsem ti to.“

Bert k němu prudce stočil oči a Marta mu už mezitím téměř zavírala dveře před nosem. Nakonec je zavřela docela.

Chvíli tam stáli v tichu. Pak Bethlen promluvil.

„Dobře. Aspoň něco.“

Bert se opřel dlaní o chladný kámen vedle dveří, pak se narovnal.

„Tak co teď?“

„Budeme hlídat zprávy,“ řekl Bethlen. „Jinou možnost nemáme. Ale jedna věc pořád chybí.“

„Která?“ zeptal se Filip.

Bethlen k němu stočil pohled.

„Kde přesně ta sýpka je.“

Filip se zamračil.

„Severní brána a pole. To není málo.“

„Je to moc,“ odpověděl Bert. „Jestli je jich tam víc.“

Pravdu měli oba. Chvíli jen stáli a přemýšleli, když se na chodbě ozvaly kroky. Prunner přicházel rychleji, než bylo u něj obvyklé, a pod paží nesl svinutý pergamen.

„Pánové,“ řekl ještě dřív, než došel k nim. „Napadlo mě, že nebudete chtít hledat naslepo.“

Rozvinul pergamen na malém stolku u stěny. Byla to mapa okolí Vídně a přilehlých cest, pečlivě kreslená, s popsanými sklady, stodolami, sýpkami i starými městskými objekty.

Filip se naklonil blíž.

„To je krása.“

Prunner po něm ani nepohlédl.

„Jsou tu vyznačené všechny známé sýpky za severní branou i dál k polím. Staré městské, soukromé, opuštěné i ty, co ještě někdo používá.“

Bethlen se nad mapou sklonil a Bert s ním. Prunner ukázal prstem na několik míst.

„Tady jedna. Tady druhá. Tahle je už léta prázdná. Tahle prý slouží jen sezónně. A tady…“ Zastavil prst o kus dál. „Tahle bývala městská. Napůl opuštěná. Dost stranou. To by sedělo nejvíc.“

Bert si to místo zapamatoval okamžitě.

„To bude ona.“

„Možná,“ řekl Bethlen. „Ale nebudeme vsázet všechno na jednu.“

Prunner přikývl.

„Právě proto jsem to přinesl.“

Bethlen se narovnal.

„Musíme to dát kapitánovi.“

Jako by to přivolali, kapitán se objevil na druhém konci chodby. Jakmile k nim došel, Bethlen mu mapu ukázal a rychle vysvětlil, co Prunner našel. Kapitán se zadíval na jednotlivé značky, pak na ně.

„Dobře. Každou z těch sýpek obsadí dva muži. Ne moc nápadně. A hlavně tak, aby se navzájem viděli.“

„Žádné okázalé obléhání,“ řekl Bert.

„To jste mi už jednou říkal,“ odsekl kapitán, ale bez vzteku. Spíš jen stručně. „Udělá se to chytře.“

Prunner ustoupil stranou a nechal je pracovat. Kapitán už v duchu přepočítával lidi i vzdálenosti. Bethlen mu ukázal ještě dvě místa, která mohla sloužit jako přístupové cesty. Filip jen mlčky sledoval mapu a tvářil se neobvykle vážně.

Když bylo rozhodnuto, kapitán mapu znovu sroloval.

„Dám rozkazy hned.“

A odešel.

Pak už nezbývalo nic než čekat. A čekání bývá nejhorší ve chvíli, kdy člověk ví, že už udělal všechno, co mohl. Zprávy ze sýpek mohly přijít za chvíli nebo za hodiny. Stejně tak z Riedlova domu. A Riedl sám byl pryč. To jim viselo v hlavě všem.

Filip se opřel zády o zeď.

„Kam se mohl podít?“

„Kamkoli,“ řekl Bert.

„To je hrozně nepříjemná odpověď.“

„Protože je pravdivá,“ odvětil Bethlen.

Na chvíli zmlkli. Chodba kolem nich působila podivně klidně. Příliš klidně na to, co všechno už věděli.

Pak Bethlen zvedl hlavu.

„Ještě někdo nám zbyl.“

Bert si ho krátce změřil.

„Kdo?“

„Riedlova žena.“

Filip se narovnal.

„Myslíš, že něco ví?“

Bethlen chvíli mlčel.

„Nevím. Ale jestli Riedl zmizel narychlo, mohl doma nechat víc, než by chtěl. A žena někdy ví o domě víc než muž, i když si to on sám nepřipouští.“

Bert přikývl. Dávala to smysl. Nebyla to jistota, ale stopa ano.

„Půjdeš za ní ty?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl Bethlen. „Tohle nebude výslech ve sklepě. Tohle chce jiný tón.“

Filip se pousmál křivě.

„Jemnější.“

Bethlen k němu prudce stočil oči.

„Přesně.“

Pak se zadíval na oba.

„Tady skončíme. Vy dva zůstanete poblíž a budete čekat na zprávy. Já si promluvím s paní Riedlovou.“

Bert přikývl.

„Dobře.“

A tím to zatím skončilo. Chodba, mapa, zavřené dveře, za nimiž Veronika spala, a někde mezi tím vším Riedl, který se ztratil právě ve chvíli, kdy ho potřebovali najít nejvíc.

Bethlen šel k Riedlově ženě sám. Nechtěl s sebou nikoho brát. Tohle nebyla kobka ani stůl s listinami, tady mělo rozhodnout, co zahlédne a co z ní dostane bez nátlaku. Když ho pustili dovnitř, hned mu padlo do oka zařízení domu. Všechno bylo vkusné, drahé a až příliš pečlivě sladěné. Žádná křiklavost, spíš tichý přepych. Na plat obyčejného úředníka rozhodně až moc.

Paní Riedlová ho přijala v salonu. Byla upravená, chladná a od první chvíle dávala najevo, že ho tam nechce. Bethlen s ní mluvil slušně, ale přímo. Ptál se, kde je její muž, kdy ho viděla naposledy, jestli věděla o jeho cestách, jestli si všimla něčeho neobvyklého. Odpovídala hladce a bez jediné trhliny. Že bývá často pryč. Že do jeho práce nevidí. Že se o úřední věci nezajímá. Že neví, kam odešel. Že doma nic zvláštního nepostřehla.

Zkusil změnit tón. Chvíli byl vlídnější, pak tvrdší. Připomněl jí, že zmizení manžela ve chvíli, kdy se kolem něj všechno hroutí, nevypadá dobře. Nehnulo to s ní. Jen si ho změřila s lehkým odporem, jako by ji už samotná jeho přítomnost obtěžovala.

„Nechápu, proč se ptáte mě, když máte hledat mého muže.“

Bethlen se na ni chvíli díval.

„Protože žena někdy ví víc, než si připouští.“

„Tak vás zklamu.“

A také zklamala. Ne proto, že by byla chytřejší než on, ale protože mu nedala nic. Ani chybu, ani přeřeknutí, ani jediný detail, za který by se dalo chytit. Když odcházel, cítil v sobě vztek. Tichý, studený, nepříjemný.

Berta a Filipa našel tam, kde je nechal. Jakmile ho Bert uviděl, poznal výsledek dřív, než cokoliv řekl.

„Tak?“

Bethlen si promnul kořen nosu.

„Nic. Neřekla vůbec nic použitelného.“

Filip si odfrkl.

„Takže marný.“

„Ne úplně,“ odpověděl Bethlen. „Ten dům.“

Bert zvedl oči.

„Co s ním?“

„Na úředníka je zařízený až příliš dobře. Jestli Riedl nemá nějaký mimořádný příjem, pak asi tušíme, odkud ty peníze jdou.“

Bert hned přikývl.

„To jsem čekal. Je nafoukaná a…“ Zarazil se a mávl rukou. „To je jedno.“

Pak se podíval na Filipa.

„Filipe, zkus se po něm poptat. Ve městě, mezi lidmi, kde tě napadne. Ty budeš vědět, jak na to.“

Filip na něj chvíli překvapeně hleděl, pak mu došlo, co tím myslí. Vlastní pátrání. Opravdové. Ne stát bokem a poslouchat ostatní.

„Vážně?“

„Ano. Ale opatrně.“

Filip se zazubil.

„Tak to zvládnu.“

Právě v tu chvíli jim přinesli oběd. Maso, sýr a chléb. Sedli si ke stolu bez dalších řečí. Bethlen byl ještě podrážděný z návštěvy u paní Riedlové, Bert už v hlavě skládal, kde všude by Filip mohl začít, a Filip jedl s nadšením člověka, který už je myšlenkami venku mezi lidmi.

Chvíli jedli mlčky. Pak Bethlen odložil nůž.

„Po jídle půjdete. Žádné nápadné vyptávání. Jen poslouchat, všímat si a sbírat drobnosti.“

Filip přikývl s plnou pusou a Bert ho varovně přejel pohledem.

„Nejdřív polkni.“

Filip rychle spolkl.

„Rozumím.“

Po obědě se rozešli. Filip si šel upravit košili a srovnat se tak, aby nevypadal, jako by právě vylezl z rvačky. Bert zůstal s Bethlenem na chodbě. Prunner mezitím rozložil mapu a znovu jim ukázal sýpky za severní branou. Kapitán už rozeslal vojáky, aby hlídali každou z nich, nenápadně, pouze tak, aby si všimli jakéhokoli pohybu.

Pak už nezbývalo než čekat.

A to bylo snad horší než ty výslechy.

Filip se po chvíli vrátil. Vlasy měl trochu srovnané, košili zapnutou a přes rameno kabátec, který už nevypadal tak zuboženě jako předtím. Bert si ho přeměřil.

„To jde.“

Filip se ušklíbl.

„To od tebe skoro zní jako pochvala.“

„Skoro.“

Bethlen po něm přejel pohledem.

„Hlavně nemluv moc. Poslouchej. A nezačínej rovnou s Riedlem.“

„Tak s čím?“

„S domem. S penězi. S tím, kdo k nim chodil. S vozama. Se služebnictvem. Lidi ti řeknou spíš, kdo si žije nad poměry, než kdo tahá z Uher špinavý peníze.“

Filip přikývl.

„Ano. Zvládnu to.“

Bert k němu zvedl oči vážněji.

„A nic nehraj. Buď zvědavej, ne blbej.“

Filip se pousmál.

„To druhý mi jde přirozeně?“

„Občas až moc.“

Tentokrát se pousmál i Bethlen, ale hned mu to z tváře zmizelo.

„Jdi.“

Filip přikývl a odešel.

Bert za ním chvíli koukal a pak si promnul šíji.

„Doufám, že něco přinese.“

„Něco ano. Jen ne dost.“

Na chodbě bylo ticho. Jen občas někdo prošel kolem, jinak nic. Prunner si mapu sroloval a nechal je tam stát. Bert se opřel o zeď a chvíli jen mlčel. Pak se podíval na Bethlena.

„Ty jsi celou noc nespal.“

Bethlen k němu otočil hlavu.

„To je na mně tak vidět?“

„Ano.“

„Tak to je výborné.“

„Nevypadáš dobře.“

Bethlen si promnul oči.

„Děkuji.“

„To nebyla zdvořilost.“

„To jsem pochopil.“

Bert chvíli mlčel. Bethlen vypadal bledší než ráno a měl v očích něco tvrdého a unaveného zároveň. Jako by byl hlavou pořád jinde.

„Měl by sis aspoň na chvíli sednout.“

„Teď ne.“

„Jasně. To by byl zázrak, kdybys poslechl.“

Bethlen se k němu otočil.

„A vy snad posloucháte?“

„Ne.“

„Tak vidíte.“

Na to už Bert nic neřekl. Nemělo cenu se hádat, když oba věděli, že ten druhý má pravdu.

Kus dál bylo ticho pořád stejné. Zavřené dveře, za nimi Veronika, nikdo dovnitř, nikdo ven. Bert se tam mimoděk znovu podíval, ale nešel blíž. Nemělo to smysl. Marta by ho vyhodila zase a úplně stejně.

„Myslíš, že kapitán něco najde?“ zeptal se po chvíli.

„Nevím,“ řekl Bethlen. „Doufám. Ale nespoléhám na to.“

„Vypadá to dost mizerně.“

„Protože to mizerné je.“

Pak zase zmlkli.

A právě když už to ticho začínalo být nesnesitelné, ozvaly se na chodbě rychlé kroky. Bert se hned narovnal od zdi. Z opačné strany se k nim hnal mladý voják, celý zadýchaný a špinavý až po kolena. Doběhl k nim, zastavil a sotva popadl dech.

„Zpráva.“

Podal Bethlenovi složený lístek.

Bert se odlepil od zdi úplně.

„Tak čti.“

Bethlen lístek rozložil a přelétl ho očima. Výraz se mu hned změnil.

Bert z něj nespouštěl oči.

„Co?“

Bethlen zvedl hlavu.

„Ve staré sýpce nikoho nenašli. Ale našli stopy po ohni, rozbitou bednu a kusy papíru. Někdo tam byl ještě nedávno.“

Bert zaklel.

„A Riedl?“

„Nic.“

Voják si konečně popadl dech.

„Našli tam ještě jednu věc.“

Bethlen k němu stočil pohled.

„Jakou?“

„Ve slámě byl schovaný kus látky. Jemný, drahý. A na něm vyšité písmeno R.“

Bert se zamračil.

„To může být schválně.“

„Může,“ řekl Bethlen. „A nebo ne.“

Bert si přejel rukou po tváři.

„Takže jsme zase o krok dál a stejně skoro nic nemáme.“

„Máme místo,“ řekl Bethlen. „Máme potvrzení. A víme, že to nestihli uklidit celé.“

Bert se podíval na vojáka.

„Kapitán je pořád tam?“

„Ano.“

„Dobře. Řekni mu, že hned přijdeme.“

Voják přikývl a zase se rozběhl pryč.

Bert se podíval na Bethlena.

„Tak jdeme.“

Bethlen lístek přeložil a schoval.

„Ano.“

Sešli dolů z chodby a vzali to rovnou přes dvůr. Bert šel rychle, Bethlen vedle něj, ani jeden nemluvil. Vítr byl studený a tahal za kabátce, ale Bert ho skoro nevnímal. V hlavě měl jen starou sýpku, zbytky ohně a písmeno R na drahé látce. Mohla to být stopa. Mohla to být i návnada. A právě to ho štvalo nejvíc.

Za severní branou už čekali dva vojáci. Jeden z nich je hned vedl dál. Cesta se stáčela mezi poli, hlína byla místy rozbahněná a kolem nebylo nic než holé stromy, ploty a vítr. Sýpka stála kus stranou, přesně jak čekali. Oprýskané zdi, těžká vrata, střecha místy sedlá, kolem rozježděná zem.

Kapitán stál u vchodu. Jakmile je uviděl, kývl na ně.

„Přišli jste rychle.“

„Co máte?“ zeptal se Bert.

Kapitán ustoupil a pustil je dovnitř.

Za zády měl čerstvou saze a na rukávu stopu od rychle založeného ohně.

Bert si dřepl k zemi a vzal do ruky jeden z ohořelých kusů. Rozpadl se mu mezi prsty.

„Nestihli to.“

„Nebo museli zmizet rychle,“ řekl Bethlen.

Kapitán vytáhl z kapsy kus světlé látky a podal ho Bertovi. Byla jemná, drahá, nepatřila sem. V rohu bylo skutečně vyšité písmeno R.

„Našli to ve slámě,“ řekl kapitán.

Bert látku chvíli obracel v prstech.

„Z ženských šatů?“

Bethlen se naklonil blíž.

„Spíš kapesník. Nebo kus podšívky.“

Kapitán ukázal ke zdi.

„Támhle byly ještě čerstvé otisky bot. Aspoň dva různé. A venku stopy po voze, ale ty už vítr a bláto skoro vzaly.“

Bert se zvedl a přešel k místu po ohni. Botou odsunul ohořelou slámu stranou. Pod ní něco tenkého zůstalo. Ne papír. Vosková pečeť, napůl rozmáčknutá, ale ne úplně zničená. Sehnul se a zvedl ji.

Bethlen mu ji vzal z ruky.

„Tohle není R.“

Bert se zamračil.

„Ne.“

Pečeť byla poškozená, ale znak na ní vypadal jinak. Ne písmeno. Spíš kus erbu nebo znamení. Kapitán se podíval přes jeho rameno.

„Poznáváte to?“

Bethlen zavrtěl hlavou.

„Ne celé. Ale někdo si dal práci, aby to shořelo dřív, než to uvidíme.“

Bert přešel k rozbité bedně. Nebyla velká. Na dně zůstalo pár třísek, kus provazu a zatlačený otisk něčeho kovového. Nějaká schránka nebo menší kazeta.

„Co když tu nebyli kvůli papírům,“ řekl tiše.

Kapitán zvedl oči.

„Jak to myslíte?“

„Co když sem přišli něco vyzvednout, ne uklidit. Pak je něco vyrušilo, vzali co mohli a zbytek pálili narychlo.“

Bethlen se narovnal.

„To by sedělo. Oheň je malý. Zoufale malý. Kdyby chtěli zničit všechno, zapálí celou slámu.“

Kapitán pomalu přikývl.

„Takže někdo spěchal.“

Bert vyšel ven a rozhlédl se kolem. Pole, cesta, kus lesa v dálce. Dobré místo na schůzku. Mizerné místo, když člověk přijede o chvíli pozdě.

Jeden z vojáků přiběhl zpoza sýpky.

„Pane kapitáne.“

„Co je?“

„Za zadní stěnou jsme našli ještě tohle.“

Podal mu malý kus dřeva. Ne obyčejný. Hladký, tmavý, s vyříznutým zářezem. Bert to poznal jako první.

„Část truhly.“

„Nebo kazety,“ řekl Bethlen.

Kapitán si to prohlížel.

„Takže něco opravdu odnesli.“

Bert sevřel čelist. Zase přišli pozdě. Ne moc. Ale dost.

„Musíme vědět, kdo byl ten starší s prstenem,“ řekl.

Bethlen si ho krátce změřil.

„A taky ten písař.“

„Ano. Tenhle nepořádek nevypadá jako práce poskoků.“

Kapitán ukázal na vojáky.

„Prohledejte to ještě jednou. Každý kout. A nic neničte.“

Muži se hned rozptýlili po sýpce i kolem ní. Bert stál chvíli u vrat a díval se na cestu, která vedla zpátky k městu.

„Jestli Riedl nebyl hlupák, už je pryč,“ řekl.

„Možná,“ odpověděl Bethlen. „Ale někdo kolem něj udělal chybu. Jinak bychom tu nestáli.“

Bert přikývl, ale neuklidnilo ho to.

Kapitán k nim přišel blíž.

„Pošlu jednoho muže hned zpátky s tím, co jsme našli. Ať to má Prunner i arcivévoda.“

„Pošli dva,“ řekl Bert automaticky.

Kapitán po něm sjel pohledem, pak jen krátce kývl.

„Dobře.“

Na okamžik bylo ticho. Jen vítr venku a hlasy vojáků kolem stěn.

Pak Bethlen tiše řekl:

„Až se vrátíme, chci znova projít ty listiny.“

Bert k němu zvedl oči.

„Kvůli té pečeti?“

„Kvůli všemu.“ Bethlen sklopil oči k ohořelému místu. „A taky kvůli tomu, co tam chybí.“

Bert se znovu podíval na rozbitou bednu.

„Ano.“

Právě v tu chvíli se od cesty ozval kůň. Všichni tři otočili hlavu. Od města se k nim rychle blížil jezdec. Ne jejich. Filip.

Seskočil skoro za jízdy, koně nechal vojákovi a došel k nim zadýchaný, ale s očima, které už z dálky říkaly, že něco má.

„Našel jsem něco,“ vyrazil ze sebe.

Bert se narovnal.

„Tak mluv.“

Filip popadl dech.

„O Riedlovi se ve městě mluví už delší dobu. Ne nahlas, ale mluví. Že na svůj plat žije moc dobře, to ví víc lidí. Ale jeden vozka řekl ještě něco jiného.“

Bethlen zpozorněl.

„Co?“

Filip si otřel ústa hřbetem ruky.

„Že k nim občas jezdil vůz bez znaků. Pozdě večer. A ne k hlavnímu vchodu. Do zadního dvora. A jednou z něj vystoupil chlap, co kulhal.“

Bert s Bethlenem si vyměnili pohled.

„Levou nohu?“ zeptal se Bethlen.

„Ano. Přesně tak to popsal i vozka.“

Kapitán ztuhl.

„A dál?“

Filip přikývl.

„Že je vybíravá, nakupuje drahé látky, šperky a vše, co je zrovna v módě, a pořád si stěžuje, že Vídeň je malá.“

Bert vytáhl z kapsy kus látky s vyšitou literou a ukázal ho Filipovi.

„Takovou?“

Filip na to jen mrkl a hned přikývl.

„Ano. Právě takové jemné věci. Na trhu je poznají hned.“

Bethlen pomalu vydechl.

„Takže dům, peníze, kulhavý muž. To už není málo.“

Filip se rozhlédl po sýpce.

„A tady jste našli co?“

Bert se podíval na ohořelé papíry.

„Že jsme zase přišli o chvilku pozdě.“

Filip zaklel polohlasem.

Kapitán se obrátil k vojákům.

„Ještě jednou kolem zadní stěny. A cestu ke stromům. Jestli něco odnášeli ve spěchu, mohlo jim něco vypadnout.“

Pak se podíval na Bethlena.

„Vrátíte se?“

Bethlen přikývl.

„Ano.“

Bert se ještě jednou rozhlédl po sýpce, po popelu, bedně a slámě.

„Tady už víc hned nebude.“

„Ne,“ řekl Bethlen. „Ale doma možná ano.“

Bert se k němu otočil.

„U Riedlů?“

Bethlen zavrtěl hlavou.

„Ne. V těch listinách.“

Výslech dál nic nepřinesl. Žena rychle zavřela dveře a oni se obrátili zpátky k městu.

U brány se Filip znovu oddělil a vrátil se mezi lidi, zatímco Bert s Bethlenem pokračovali zpátky k paláci. Vídeň kolem nich žila svým běžným rytmem. Vozy, koně, trh, volání prodavačů. Jen oni už věděli, že pod tím vším běží jiná síť, mnohem tišší a nebezpečnější.

„Do hajzlu,“ vydechl nakonec.

Bethlen šel vedle něj bez jediného pohledu stranou.

„Ano.“

„Tohle už mě vážně sere.“

„Mě taky.“

Na bráně už na ně čekal voják od kapitána. Jakmile je uviděl, hned vykročil k nim.

„Pane.“

Bethlen se zastavil.

„Co je?“

„Kapitán vzkazuje, že v Riedlově domě nic zásadního nenašli. Jen drahé věci, účty a prázdnou komoru. Jedna menší truhla chybí. Prý tam dřív bývala.“

Bert si odfrkl.

„Takže si to stihli odnést.“

„Nebo někdo za ně,“ řekl Bethlen.

Voják jen čekal, tak Bethlen dodal:

„Vyřiďte kapitánovi, ať drží lidi u domu i u sýpek. Ať se nic nestahuje.“

„Ano, pane.“

Voják odešel.

Bert si promnul tvář.

„Tak co teď?“

„Listiny,“ řekl Bethlen.

„Pořád listiny.“

„Ano. Protože všechno ostatní nám zatím mizí před rukama.“

Do paláce se vrátili rovnou ke komoře, kde už seděl Prunner nad rozloženými listinami. Když vstoupili, ani nezvedl hlavu.

„Konečně.“

„Našel jste něco?“ zeptal se Bethlen.

Prunner ukázal na jeden list.

„Tady. Tohle písmo sedí na dvě poznámky ze sudů. A tohle,“ přisunul k nim další papír, „už nevypadá jako seznam lidí.“

Bert přešel blíž. Na pergamenu byly zkratky, čísla a značky. Na první pohled nic moc. Jenže čím déle se na to díval, tím víc mu to lezlo pod kůži.

„Tohle je Praha,“ řekl a ukázal na pravý okraj. „A tady Budějovice.“

Prunner přikývl.

„Ano. A pod tímhle je nejspíš označení domu nebo skladu.“

Bethlen se naklonil blíž.

„Proč si to myslíte?“

„Protože tam nejsou jména. Jen značky a čísla. A některé se opakují v různých dnech.“

Bert sklopil oči zpátky k listu.

„Takže ten nový seznam mohl být seznam domů.“

„Ano,“ řekl Bethlen tiše.

Horší zpráva přijít nemohla.

„Do prdele,“ vydechl Bert.

Prunner zvedl oči.

„Přesně tak.“

Prunner přisunul ještě další list.

„A tady se jedno místo opakuje třikrát. Jestli to čtu správně, je důležité nebo bezpečné. Nejspíš obojí.“

Bethlen se narovnal.

„Musíme za arcivévodou.“

U arcivévody byli jen oni dva. Matyáš stál u stolu, Klesl vedle něj. Bert si všiml hned, že Klesl vypadá ještě hůř než předtím. Bledý, unavený, oči zarudlé. Jako člověk, který celou noc nespal a teď ho drží jen vůle.

Bethlen shrnul, co našli v sýpce, co chybělo v domě a co se objevilo v listinách. Že už to nejspíš není jen síť lidí, ale i míst. Že seznam může být seznam domů, skladů a bezpečných bodů.

Matyáš sevřel ruku v pěst.

„Takže jim nejde jen o zprávy. Jde jim i o zázemí.“

„Ano, Vaše Výsosti,“ řekl Bethlen.

Klesl promluvil tiše, ale pevně.

„To znamená skrýše, překladiště a bezpečné domy. Když mají seznam míst, můžou přesouvat všechno rychleji.“

„To chápu,“ odsekl Matyáš. „Já chci vědět, jak je najít.“

Bert se nadechl.

„Přes lidi kolem nich. Ne přes pány. Přes sluhy, řemeslníky, vozky, nájemníky. Filip už po Riedlovi pátrá ve městě.“

Matyáš k němu stočil pohled.

„Dobře. Tak ať v tom pokračuje.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

Arcivévoda se otočil ke Kleslovi.

„A vy?“

Klesl zvedl hlavu pomalu.

„Já znovu projdu listiny a porovnám znaky a pečeti s tím, co máme v kanceláři.“

Matyáš přikývl.

„Dobře. A Riedla chci živého.“

„Ano, Vaše Výsosti,“ řekl Bethlen.

Když vyšli ven, na chodbě zůstali jen Bert a Bethlen. Chvíli mlčeli.

Pak Bert řekl:

„Ty jsi úplně na sračky.“

Bethlen si ho krátce změřil.

„Děkuji.“

„To není vtip.“

„Já vím.“

„Tak si aspoň na chvíli sedni.“

Bethlen si promnul oči.

„Až později.“

„Jasně. To jsem čekal.“

Pak se oba otočili zpátky ke komoře s listinami. Filip byl pořád ve městě, kapitán venku a oni měli před sebou papíry, značky a domy, které ještě neměly jména. A den zdaleka nekončil.

V komoře bylo ticho. Jen papír šustil pod rukama. Prunner seděl nad listinami s nimi a tentokrát už nepůsobil jen jako někdo, kdo podá mapu a zase zmizí. Opravdu s nimi pracoval. Přesouval pergameny, porovnával písmo, vracel se k poznámkám a hledal, co se opakuje a co ne.

„Takže severní dvůr je nejspíš ten Mlynářův,“ řekl Bert. „A vozy tam jezdí večer.“

„Ano,“ odpověděl Prunner. „Zapadá to až příliš dobře.“

Přitáhl si další list a položil ho vedle mapy.

„A tady je ještě tohle. Stejná značka jako u severního dvora a vedle ní číslo, které se skoro nemění. To nebude náhoda.“

Bethlen se sklonil blíž.

„Takže tam nevozili něco bokem jen jednou. Jezdilo se tam opakovaně.“

„Přesně,“ řekl Prunner.

Bert si promnul čelist a chvíli mlčel. Pořád měl v hlavě Riedla, jeho dům, chybějící truhlu i paní Riedlovou, jak sedí v salonu a dělá, že neví vůbec nic. Čím déle na to myslel, tím víc ho to štvalo.

„Do hajzlu s ní,“ vydechl nakonec. „Ta ženská ví víc.“

Bethlen zvedl hlavu od stolu. V očích už měl vztek docela otevřeně.

„Ano. A bude muset začít mluvit.“

„Jak?“ zeptal se Bert.

Bethlen se narovnal.

„Nevím. Ale nějak ji k tomu musíme donutit. Sedí tam, kouká na člověka jak na hovno na botě a neřekne ani prd.“

Vyjelo to z něj tvrději než obvykle. Bert po něm jen krátce mrkl. Byl unavený, nasraný a docházela mu trpělivost. To bylo vidět.

Prunner chvíli mlčel. Jen si srovnal pergameny do jedné hromádky a zadíval se na mapu. Pak zvedl oči.

„Možná vím, jak ji otevřít.“

Bethlen k němu zvedl oči ostře.

„Tak povídejte.“

Prunner zavrtěl hlavou.

„Ne. Jen za ní už nechoďte vy.“

Bethlen se zamračil.

„A proč ne?“

„Protože se zavřela hned, jak vás uviděla. Když tam přijdete znovu, neřekne nic. Jen se zatvrdí ještě víc.“

Bert se opřel o stůl.

„Tak co chcete udělat?“

Prunner se na oba podíval a tentokrát se lehce usmál. Nebyl to velký úsměv, spíš krátký záblesk něčeho, co u něj neznali.

„To nechte na mně.“

Bethlen i Bert na něj chvíli jen koukali.

„Co tím myslíte?“ řekl Bethlen.

„Zařídím, aby mluvila. Ale ne se mnou.“ Prunner lehce pokrčil rameny. „Některé lidi tlak nezlomí. Musí si začít myslet, že už je po všem, nebo že mluví s někým, před kým si mohou ulevit. Stačí trochu pohnout okolím a zbytek udělají sami.“

Bert po něm sjel pohledem.

„Mluvíte, jako byste to dělal často.“

Prunner se pousmál o něco víc.

„Častěji, než si myslíte.“

Na to už Bethlen chvíli nic neřekl. Pak jen krátce přikývl.

„Dobře. Zařiďte to.“

„Zařídím,“ řekl Prunner. „A vy mezitím běžte za kapitánem s tím dvorem. To je teď důležitější.“

Posbíral dva pergameny, pečlivě je srovnal a zamířil ke dveřím.

„Až se vrátíte, buď budeme mít něco od Riedlové ženy, nebo budeme aspoň vědět, že je tvrdší, než vypadá.“

Pak odešel.

Po jeho odchodu zůstalo chvíli ticho. Bert se podíval na Bethlena.

„Tohle bylo divný.“

„Ano,“ řekl Bethlen.

Pořád se díval na zavřené dveře.

„Takového ho neznám.“

„Já taky.“

Ještě chvíli tam stáli. Pak Bethlen prudce vzal mapu ze stolu.

„Dobře. Kašlat na to. Jdeme za kapitánem.“

Bert přikývl a oba vyšli ven. V hlavě jim zůstal severní dvůr, Riedl a Prunnerův zvláštní úsměv. A ani jedno z toho jim nebylo příjemné.

Filip vyšel z paláce lehčím krokem, než jakým se vracel z kobek. Mezi lidmi mu to šlo líp. Kámen, vlhko a výslechy mu lezly na nervy, ale tržiště, dvory a cizí řeči, to už bylo jiné. Tam člověk nemusel mlátit hlavou do zdi. Stačilo poslouchat a tvářit se, že se vlastně jen plete pod nohy.

Začal u trhu, jak mu Bert řekl. Ne přímo u Riedlova domu, ale o kus dál. U povozníků, u dvou chlapů, co skládali pytle, u staré ženské, která prodávala cibuli a věděla o půlce města víc, než bylo zdrávo. Každému položil jinou otázku, nikde se nezdržel dlouho a hlavně se netvářil, že hledá něco důležitého. Spíš jako kluk, co má dost času a moc zvědavou pusu.

Jenže po chvíli mu vyschlo v krku a kručelo v břiše. Zahlédl pekárnu a zamířil rovnou tam. Uvnitř bylo teplo, vůně chleba a čerstvých housek mu málem podlomila kolena. Za pultem stála kulatá pekařka s rukama od mouky a s výrazem, který říkal, že cizí hlupáky nemá ráda už od rána.

„Jeden chleba,“ řekl Filip.

Žena po něm sjela pohledem.

„Bílý nebo tmavý?“

Filip na ni chvíli zíral.

„Ten, co je větší.“

Pekařka protočila oči, ale sáhla po bochníku. Filip položil peníze na pult a už chtěl jít, když si všiml děvčete, které zrovna vyšlo ze zadní místnosti s košem plným rohlíků. Byla mladinká, sotva odrostlá, s červenými tvářemi od horka a mouky až na nose. Jakmile Filipovi pohlédla do obličeje, hned zase sklopila oči.

A Filip pochopil, že tady možná stojí víc než jen chleba.

Vzal bochník do ruky a opřel se o pult tak, aby vypadal co nejmíň nebezpečně a co nejvíc jako obyčejný trouba.

„Máte tu pěkně rušno.“

Pekařka si odfrkla.

„To jste zjistil sám?“

Filip se usmál.

„Ne, na to jsem potřeboval pomoc.“

Děvče vedle pultu se neubránilo krátkému pousmání. Pekařka si toho všimla a hned po ní střelila pohledem.

„Ty se směj míň a nos víc.“

Děvče rychle přikývlo a odběhlo s košem ke dveřím. Filip se otočil za ní a bez velkého rozmýšlení vyšel ven taky. Zastihl ji hned za rohem, jak skládá pečivo do menšího košíku.

„Počkej.“

Polekaně vzhlédla.

„Co chcete?“

„Jen se zeptat. Znáš dům Riedlových?“

Děvče hned znejistělo.

„Proč?“

Filip pokrčil rameny.

„Protože se po městě mluví. A když se po městě mluví, člověk je zvědavý.“

Děvče chvíli mlčelo, pak se rozhlédlo kolem, jestli je nikdo neslyší.

„Já tam občas nosím pečivo.“

Filip se opřel o zeď a zakousl se do chleba, jako by nešlo o nic zvláštního.

„A?“

„A nic.“

„To je škoda. Já doufal, že aspoň trochu nic.“

Děvče se na něj podívalo a pak se navzdory sobě slabě usmálo.

„Jste zvláštní.“

„To už jsem slyšel.“ Zakousl se znovu. „Tak co jsi viděla?“

Zase se rozhlédla. Pak ztišila hlas.

„Přijel v noci.“

Filip přestal žvýkat.

„Riedl?“

Přikývla.

„Bylo pozdě. Já už šla pryč, ale paní chtěla ještě poslat chleba na ráno, tak jsem se vracela zadní uličkou. Viděla jsem vůz. Ne velký. A jeho.“

„Samotného?“

„Ne. Byl tam ještě jeden muž. Ale toho jsem neznala.“ Odmlčela se. „Riedl vypadal ve spěchu.“

Filip zpozorněl, i když výraz nezměnil.

„Co dělal?“

„Nesli věci dovnitř. Pak zase ven. Ne moc. Jen pár kusů.“ Zamračila se, jak se snažila rozpomenout. „Bednu ne. Spíš vak a menší truhličku.“

Filip polkl.

„A pak?“

„Pak zase odjeli.“

„Hned?“

„Ne úplně. Chvíli byli uvnitř. A paní Riedlová křičela.“

Překvapilo ho to.

„Fakt?“

Děvče přikývlo.

„Ne moc nahlas. Spíš tak vztekle. Jako když se někdo hádá a nechce, aby to slyšeli sousedi.“

Filip se pousmál.

„A cos slyšela?“

„Ne všechno. Jen kusy.“

„Tak kusy.“

Děvče sklopilo oči ke košíku.

„Že musí pryč. A že je pozdě. A pak…“ Znovu se rozhlédla. „Pak jsem zaslechla Prešpurk.“

Filip zůstal úplně klidný jen silou vůle.

„Jsi si jistá?“

„Ano.“ Tentokrát odpověděla hned. „To si pamatuju dobře. Paní to řekla dvakrát. Že do Prešpurku nepojede sama. A on jí na to něco odsekl, ale to už jsem nerozuměla.“

Filip si pomalu otřel ruce o kabátec.

„Takže Riedl jel do Prešpurku.“

„Asi ano.“

„A paní zůstala.“

„Ano.“

Informace stála za pozornost. Filip si dívku prohlédl důkladněji. Byla mladá a polekaná, ale mluvila pravdu. Nepůsobila jako drbna z trhu, spíš jako někdo, kdo něco zahlédl a teď si není jistý, zda udělal dobře, že to vyslovil.

„Díky.“

Děvče sklopilo oči.

„Nikomu to neřeknete?“

Filip se pousmál tím svým způsobem, který býval spíš rošťácký než uklidňující.

„Jen těm správným.“

Dívku jeho odpověď příliš neuklidnila.

„To není odpověď.“

„To vím.“ Pak se naklonil o něco blíž. „Když tě budu ještě potřebovat, kde tě najdu?“

Děvče se zarazilo.

„Proč?“

„Protože jsi užitečná.“

Na tvářích jí naskočila ještě silnější červeň.

„To říkáte každé?“

Filip se zamyslel.

„Ne. Většinou říkám spíš něco hloupějšího.“

Dívka se rozesmála, i když se hned pokusila smích schovat.

„Večer chodím pro vodu.“

„Kam?“

„Ke studni na náměstí.“

Filip přikývl.

„Tak večer u studny.“

Děvče se na něj chvíli dívalo, pak přikývlo a rychle odešla, jako by si teprve po třech krocích uvědomila, že se vlastně s někým domluvila.

Filip za ní chvíli koukal, pak se zakousl do chleba znovu a tentokrát se usmál sám pro sebe.

„No jo,“ zamumlal. „Tohle mi jde líp než kobky.“

Do Hofburgu se vrátil rychleji, než sám čekal. Našel Berta s Bethlenem tam, kde je nechal, nad listinami a mapou. Jakmile vešel, Bert zvedl hlavu.

„Tak?“

Filip zavřel dveře za sebou a došel až ke stolu.

„Riedl přijel v noci domů, zabalil pár věcí a zmizel.“

Bethlen se narovnal.

„Kam?“

Filip si užíval tu vteřinu navíc.

„Prešpurk.“

Oba ztuhli.

„Jsi si jistý?“ řekl Bert.

„Ano. Zaslechla to služka. Nosí k nim pečivo. Viděla ho přijet, viděla ho zase odjet a slyšela hádku. Prešpurk tam padl jasně.“

Bethlen si pomalu promnul čelo.

„Do hajzlu.“

„Přesně,“ řekl Filip spokojeně. „Napadlo mě totéž.“

Bert ho krátce přejel očima.

„A co ještě?“

„Vypadal ve spěchu. Byl tam ještě někdo s ním. Odnesli menší věci, ne celý vůz. A paní zůstala doma.“

Bethlen chvíli mlčel, pak přikývl.

„Zapadá to.“

Filip se neubránil úsměvu.

„A ještě něco.“

Bert už tušil, co přijde, jen podle jeho obličeje.

„Co?“

Filip se opřel bokem o stůl.

„Mám večer schůzku.“

Bethlen pomalu zavřel oči.

„Pochopitelně.“

„U studny na náměstí,“ dodal Filip hrdě. „Ta služka. Může si vzpomenout na víc.“

Bethlen protočil oči tak pomalu, až to bylo skoro obřadné. Bert jen zavrtěl hlavou.

„Ty fakt neztrácíš čas, co?“

Filip se zazubil.

„Když je třeba pro věc, tak ne.“

Bethlen si znovu promnul čelo.

„Hlavně ať je to opravdu pro věc.“

Filip se zatvářil skoro uraženě.

„No dovolte.“

Bert si odfrkl, ale koutkem úst mu cuklo.

„Dobře. Večer půjdeš. Ale ne sám.“

Filipovi úsměv trochu povadl.

„Cože?“

„Někdo tě bude krýt,“ řekl Bert. „Nechci, aby ses kvůli pěknýmu obličeji nechal podříznout u studny.“

„To je od tebe skoro něžný.“

„Drž hubu.“

Bethlen už znovu sklopil oči k mapě.

„Nejdřív Prešpurk. To je teď důležitější.“

A v místnosti bylo najednou zase dost práce pro všechny.

Bert se vrátil ke stolu a chvíli jen mlčky hleděl do mapy. Prešpurk tam ležel klidně, jako obyčejné jméno na pergamenu, ale v tu chvíli to bylo horší než rána do zubů. Všichni tři věděli, co to znamená. Budou tam muset jet. Jenže právě v tom byl problém.

„Do Prešpurku budeme muset,“ řekl nakonec Bethlen nahlas.

Bert přikývl, ale hned nato si promnul čelist.

„Ano. Jenže ho tady nemůžeme nechat.“

Prunner zvedl oči od listin.

„Eusebia?“

„Ano,“ přisvědčil Bert. „Ať je na tom jakkoli, jakmile zjistí, že jsme odjeli do Prešpurku bez něj, sežere nás zaživa.“ Filip se nadechl, jako by chtěl opravit rod, ale nakonec jen sklopil oči ke stolu. „Všichni to víme.“

Bert ho varovně přejel pohledem, ale nechal poznámku bez odpovědi.

„To vím jistě,“ řekl jen. „A když ho vezmeme, je to zase risk.“

Bethlen si unaveně promnul čelo.

„No právě. Je to celý na hovno.“

Chvíli bylo ticho. Jen papír šustil pod Prunnerovou rukou. Ten pak zvedl hlavu a řekl klidně:

„Než se vůbec začne řešit cesta do Prešpurku, musíte mít hotovou Riedlovu ženu. Jestli z ní něco půjde dostat a já to zařídím, tím lépe. Když ne, aspoň budeme vědět, na čem jsme.“

Bethlen krátce přikývl.

„Ano. Musí to být hotové.“

Bert se znovu zadíval do mapy.

„Takže zatím nikam nepojedeme. Nejdřív si musíme srovnat, co se děje tady ve Vídni.“

„Přesně,“ řekl Bethlen. Pak se zarazil a v očích se mu mihla nová myšlenka. „A ještě něco. Do Uher.“

Bert k němu zvedl hlavu.

„Co?“

„Musíme tam poslat zprávu. Jestli Riedl míří do Prešpurku, nebo tam už má své lidi, potřebujeme, aby ho tam našli a sledovali. Ne aby ho hned zatkli. Potřebujeme vědět, kde se drží, s kým se schází a co chystá.“

Bert přikývl skoro hned.

„Ano. Dává to smysl.“

Prunner si složil ruce.

„Tohle už je ale věc pro arcivévodu. Má lidi, možnosti i pečeť. Bez něj to bude jen poloviční.“

Bethlen k němu obrátil hlavu a přikývl.

„Souhlasím.“

Bert se narovnal.

„Tak jdeme za ním.“

Prunner stáhl listiny k sobě a mapu srovnal do užšího pásu.

„Jděte. Já zatím udělám, co jsem slíbil s Riedlovou.“

Bethlen po něm střelil krátkým pohledem.

„Doufám, že víte, co děláte.“

Prunner se jen nepatrně pousmál.

„To doufám taky.“

Bert si mapu vzal pod paži, Bethlen se otočil ke dveřím a oba vyšli z komory ven. Na chodbě šli chvíli mlčky. Prešpurk, Uhry, Riedl, Vídeň. Všechno se to začínalo stahovat dohromady a nikde nebylo jednoduché řešení.

„Jestli řekne, že se jede hned, bude to veselý,“ zamumlal Bert.

Bethlen po něm pohlédl stranou.

„Ano.“

„A ještě veselejší to bude, až se to dozví Eusebius.“

„Ano.“

U dveří arcivévodovy pracovny je stráž pustila bez čekání.

Matyáš je přijal ještě před polednem. V pracovně bylo světlo, ale vzduch zůstával těžký. Na stole ležely listiny z nočních sudů, některé už rozložené, jiné stále zavřené. Vedle nich stála ta zamčená schránka. Otevřená. Prázdná.

Matyáš poslouchal beze slova. Když domluvili, chvíli bylo ticho. Pak pomalu přikývl.

„Prešpurk. Takže Uhry.“

Nikdo mu neodporoval.

„No,“ řekl po chvíli. „Pánové, budete tam asi muset jet.“

Bert se nadechl jako první.

„Ano, Vaše Výsosti. Ale ještě chceme vyslechnout Riedlovu ženu. Ta určitě něco ví. A hlavně musíme zjistit, jak to tady běží, abychom měli všechno pohromadě.“

Matyáš mu věnoval krátký pohled a přikývl.

„To je rozumné. Ale modlete se, aby do té doby byl pan Eusebius schopný jet s vámi.“

A právě v tu chvíli se Klesl ozval tak prudce, až to všechny zarazilo.

„Do Prešpurku to nezvládne. Je moc zraněná…“

Zarazil se jen krátce, ale už bylo pozdě. Hned se opravil.

„Zraněný. A takovou cestu by teď nevydržel. A hlavně musí jet do Prahy. Císař si ho žádá.“

V místnosti ztuhlo ticho.

Arcivévoda k němu pomalu otočil hlavu. Ten tón k němu neseděl. Klesl býval tichý, rozvážný a klidný i ve chvílích, kdy ostatním docházela trpělivost. Tohle bylo jiné. Příliš rychlé. Příliš osobní. Příliš ostré.

„Vy jste se nějak rychle rozhodl,“ řekl Matyáš.

Klesl už měl tvář zase pod kontrolou, ale v očích mu zůstalo napětí.

„Jen říkám, co je zjevné, Vaše Výsosti. Je ve špatném stavu. Dlouhou cestu by teď nesnesl. A Rudolf si ho žádá zpátky.“

Bethlen mlčel. Bert také. Jen poslouchal a v hlavě mu už běželo něco úplně jiného. Nešlo ani tak o to, co Klesl řekl. Šlo o ten přeřek. Krátký, malý, ale jasný.

Zraněná.

Matyáš si ho ještě chvíli měřil, pak sklopil pohled zpátky ke stolu.

„Dobře. Takže nejdřív doděláte, co je potřeba tady. Riedlova žena, zpráva do Uher, všechno kolem Vídně. A pak se rozhodne, kdo kam pojede.“

„Ano, Vaše Výsosti,“ řekl Bethlen.

Bert přikývl také, ale už skoro nevnímal, co se říká dál. Díval se na Klesla a byl si čím dál jistější, že to nebyla náhoda. Klesl se nepřeřekl jako člověk, který je jen unavený. Přeřekl se jako někdo, kdo ví víc, než by měl.

Matyáš ještě doplnil, že chce zprávy z Uher hned, jakmile dorazí. Bethlen odpověděl, Bert také. Klesl už zůstal potichu. Jen jednou přikývl a zase se stáhl do svého obvyklého klidu. Jenže teď už Bert viděl, že ten klid je jen nasazený.

Když je arcivévoda konečně propustil, uklonili se a vyšli ven.

Na chodbě šli pár kroků mlčky. Bethlen byl napjatý, i když se to snažil nedat najevo. Bert ale sotva vnímal jeho nebo kroky kolem. V hlavě mu pořád zněl ten jediný okamžik.

„Musím mluvit s Martou,“ řekl náhle.

Bethlen k němu zvedl oči.

„Co?“

Bert zavrtěl hlavou.

„Nic. Jen… musím s ní mluvit.“

A v tu chvíli věděl jistě, že to nenechá být.

Bert šel rovnou za Martou. Ani se neohlédl, jen slyšel za sebou Bethlenovy kroky. U dveří zastavil tak prudce, až Marta sotva stačila ustoupit o půl kroku.

„Ne,“ řekla hned. „Spí.“

„To je hezký,“ odsekl Bert. „A já se jdu zeptat tebe.“

Marta se postavila do dveří, jako už tolikrát předtím.

„Ne. Spí a vy ji budit nebudete.“

Bert se na ni tentokrát ale neusmál unaveně ani prosebně. Jen se na ni podíval tím zvláštním klidným pohledem, který býval horší než vztek. Pak ji vzal jemně, ale pevně za ramena a zatlačil ji o kus dovnitř.

„Marto. Kdo tu byl? Byl tady Klesl?“

Marta se zarazila. Oči jí hned sjely k Bethlenovi, který stál ve dveřích a zatím ničemu nerozuměl. Bethlen se na ni podíval vážně, bez obvyklé ironie.

„Marto,“ řekl tiše. „Mluvte pravdu.“

Chvíli bylo ticho. Marta se podívala na Berta, pak sklopila hlavu a jen krátce přikývla.

„Ano.“

Bert ztuhl.

„Byl tady.“

Marta se mimoděk podívala k posteli, kde Veronika pořád spala, bledá a klidná, jako by se jí tenhle svět kolem vůbec netýkal. V tom pohledu bylo něco měkkého, téměř mateřského, a právě to Berta rozčílilo ještě víc.

„Proč?“ vyjel. „Co tady dělal?“

Marta se nadechla a hned zase zavrtěla hlavou.

„Tady ne. Pojďte na chodbu.“

Vyšla první. Bert hned za ní, Bethlen poslední. Marta za sebou dveře opatrně přivřela a ještě na ně položila ruku, jako by tím chtěla spánek uvnitř ochránit i před jejich hlasy.

Na chodbě se otočila k nim.

„Přišel pozdě v noci. Zaklepal. Chtěl se na něj podívat a modlit se u něj.“

Bethlen se zamračil.

„U Eusebia?“

Marta přikývla.

„Ano.“

Bert se k ní naklonil blíž.

„A tys ho pustila?“

„Nejdřív ne.“

„A pak jo.“

„Ano.“

„Proč?“

Marta sevřela ruce před sebou.

„Protože jsem věděla, že kdybych ho nepustila, vrátil by se znovu. A podruhé by už se ptal jinak.“

Bertovi se nálada ani trochu nezlepšila.

„Takže vešel dovnitř a co? Jen se podíval?“

Marta mlčela o vteřinu déle, než bylo příjemné. Bethlen si toho všiml taky.

„Marto,“ řekl klidně, ale tvrdě. „Co viděl?“

Podívala se z jednoho na druhého a pak sklopila oči.

„Viděl pravdu.“

Ticho na chodbě náhle ztěžklo.

Bethlen zůstal úplně bez hnutí. Bert se ani nesnažil tvářit, že nechápe.

„Takže to ví,“ řekl.

Marta přikývla.

„Ano.“

Bethlen pomalu otočil hlavu k Bertovi, pak zpátky k Martě.

„Počkejte.“ Hlas měl nižší než obvykle. „Co přesně ví?“

Marta zvedla oči. Teď už nebylo kam ustoupit.

„Že Eusebius není muž.“

Bethlen ani nemrkl. Jen se na ni díval tak dlouho, až Marta skoro ucukla.

„A Klesl to viděl na vlastní oči.“

„Ano.“

Bert si přejel rukou po obličeji.

„Do hajzlu.“

Bethlen se pořád nehýbal. Pak se velmi pomalu nadechl.

„A proto se přeřekl.“

„Ano,“ řekl Bert dřív, než mohla odpovědět Marta. „Proto se tak ozval. Proto najednou tak tlačil, že do Prešpurku nesmí.“

Marta jen mlčky přikývla.

Bethlen sklopil oči k podlaze a chvíli neřekl nic. Když znovu vzhlédl, výraz měl tvrdý, ale soustředěný.

„Řekl ještě něco?“

Marta zaváhala.

„Modlil se u ní. Pak mi řekl, že bude mlčet. Zatím.“

Bert po ní střelil pohledem.

„Zatím?“

„Ano.“

„To je skvělý. Opravdu skvělý.“

Bethlen ho zarazil krátkým pohledem.

„Nech ji domluvit.“

Marta přikývla, i když ji Bertův tón viditelně bolel.

„Řekl, že to tajemství nevydrží věčně. A že až zesílí, chce s ní mluvit sám.“

Na to už neřekl nic ani jeden z nich. Jen tam stáli a poslouchali, jak v dálce někdo přechází po nádvoří a jak někde za zdí tiše pracuje palác dál, jako by se nic nestalo.

Bert sevřel čelist tak silně, až ho zabolela.

„Takže ví. A my nevíme, co s tím udělá.“

„Ne,“ řekla Marta.

„A nechal si to pro sebe.“

„Ano.“

Bethlen si promnul kořen nosu.

„To je ještě horší.“

Bert se na něj otočil.

„Jak může být horší, že to hned nevyřval?“

„Protože teď přemýšlí,“ řekl Bethlen. „A Klesl, který přemýšlí sám a potichu, bývá nebezpečnější než Klesl, který mluví nahlas.“

Bert zmlkl, ale jen krátce.

„Tak co budeme dělat?“

Bethlen se podíval na Martu.

„Nejdřív nic. Tedy nic prudkého. Kdybychom kolem něj začali poskakovat, jen mu potvrdíme, že jsme nervózní.“

Marta se nadechla.

„On jí neublíží.“

Bert se na ni podíval ostře.

„To nevíš.“

„Vím,“ řekla tiše, ale pevně. „Viděla jsem ho. Když ji uviděl, nebyl to pohled člověka, který chce škodit.“

Bethlen si ji chvíli měřil.

„Možná ne. Ale to ještě neznamená, že je to bezpečné.“

Marta sklopila oči. Věděla, že má pravdu.

Bert udělal dva kroky po chodbě, pak se zase otočil zpátky.

„Takže teď máme Riedla v hajzlu, Prešpurk na krku, půlku Vídně zamořenou těma jejich cestama a do toho Klesla, kterej ví.“

„Ano,“ řekl Bethlen klidně.

„A ty jsi s tím takhle v klidu?“

„Nejsem v klidu.“ Bethlenův hlas zůstal tichý, ale o to ostřejší. „Jen nekřičím.“

Několik úderů srdce mezi nimi zavládl klid.

Marta si přitáhla šál těsněji k sobě.

„Co chcete dělat?“

Bethlen se podíval ke dveřím, za nimiž Veronika spala, a pak zpátky na ni.

„Hlídal bych Klesla víc než dřív. Nenápadně. A zatím bych neříkal nic jí.“

„To ani nechci,“ řekla Marta hned.

Bert přikývl.

„Ano. Teď ne.“

Bethlen se narovnal.

„Dobře. Tak to uděláme takhle. Marta bude mlčet. My taky. A budeme se dívat.“

Marta přikývla.

„Ano.“

Bert se na ni ještě chvíli díval, pak z něj napětí aspoň trochu spadlo.

„A kdyby přišel znovu?“

„Dám vám vědět.“

Bethlen kývl.

„Hned.“

Marta přikývla znovu.

Na chodbě se zase rozhostilo ticho. Jen tentokrát už bylo jiné. Ne těžké z nevědomosti, ale z toho, že zase věděli o něco víc, než by si přáli.

Marta je však zastavila dřív, než se stačili rozejít. Chvíli na ně hleděla, potom pomalu zavrtěla hlavou.

„Je to složitější, než si myslíte.“

Bert se k ní obrátil tak prudce, až v jeho tváři uviděla směs hrůzy a vzteku.

„Co tím chceš říct?“

Bethlen se ani nepohnul, ale hlas měl tak tvrdý, až se Marta opravdu polekala.

„Marto. Mluv.“

Narovnala se. Už neuhýbala očima. Podívala se nejdřív na Bethlena, potom na Berta.

„Vy nevíte, kdo je, že.“

Bert se na ni díval nechápavě.

„Já vím, kdo je.“

Marta se na něj zadívala ostřeji.

„A její původ?“

Bert se zarazil a mlčel.

„Je to dcera zbrojíře.“

Marta se skoro nevěřícně nadechla.

„Vážně?“

Na chodbě bylo najednou úplné ticho. Bethlen se díval z jednoho na druhého a bylo vidět, že teď už nechce ani odhadovat, ani čekat.

„Marto,“ řekl tišeji, ale pořád pevně. „Co víte?“

Marta krátce sklopila oči, pak znovu vzhlédla.

„Ne tady.“

Bert sevřel čelist.

„Tak kde?“

„Večer. V kapli. Tam nás nebude nikdo rušit.“

Bethlen se na ni chvíli díval, jako by vážil, jestli ji nechat odejít hned, nebo z ní všechno vytáhnout už teď. Nakonec krátce přikývl.

„Dobře.“

Bert souhlasil hned po něm, i když se mu to očividně nelíbilo.

„Tak večer.“

Bert by z ní nejraději dostal odpověď okamžitě, jenže Marta už sevřela ústa způsobem, který dobře znal. Nátlak by nepomohl. Bethlen si zřejmě došel ke stejnému závěru, protože se dál neptal. Oba však pochopili, že večerní setkání v kapli nebude obyčejným doplněním několika podrobností. Marta mluvila jako člověk, který nese tajemství příliš dlouho a konečně se rozhodl část jeho tíhy předat dál.

Marta už nic dalšího neřekla. Jen se otočila zpátky ke dveřím. A oni tam zůstali stát s pocitem, že se pod nimi znovu pohnula zem.

Odcházeli mlčky. Chodba byla prázdná a jejich kroky se rozléhaly po kameni víc, než bylo příjemné. Bethlen se díval před sebe.

„Prešpurk je pořád větší problém.“

Bert si odfrkl.

„Do chvíle, než Klesl udělá svůj tah.“

„Ano.“

Po několika dalších krocích se Bethlen konečně obrátil k Bertovi.

„Berte, co se to kolem ní děje? Klesl o ni má strach, Marta zná její původ. Tohle už není jen divné.“

Bert se zastavil, chvíli jen hleděl před sebe a pak se pomalu nadechl.

„Na tenhle rozhovor potřebujeme něco ostřejšího. Pojď.“

Bethlen si ho změřil, ale šel za ním. Bert ho zavedl do svého pokoje, zavřel dveře a bez dalšího slova sáhl do brašny. Chvíli v ní hledal, pak vytáhl malou kovovou nádobu zvláštního tvaru a postavil ji na stůl.

Bethlen si ji hned vzal do ruky a obracel ji mezi prsty.

„Co to je? To je pěkné.“

Bert se pousmál.

„Placatka.“

Bethlen zvedl oči.

„A k čemu je?“

„Je v tom pití.“

Bert mu ji vzal z ruky, odšrouboval uzávěr a podal mu ji.

„Ochutnej.“

Bethlen k ní nejdřív přičichl. Pak se opatrně napil, ale hned nato si lok zopakoval s větší jistotou. V očích mu problesklo překvapení.

„To je dobré. Co to je?“

„Slivovice. Domácí.“

Bethlen uznale pokýval hlavou a znovu si placatku prohlédl.

„Kde jsi to sehnal? To by se mi líbilo. Je to malé, skladné. Na cesty ideální.“

Bert k němu vzhlédl a klidně odpověděl:

„V jednadvacátém století.“

Bethlen zůstal chvíli sedět bez hnutí. Pak se rozesmál.

„Jistě. Tomu mám věřit.“

Bert se jen slabě usmál, ale hned mu výraz ztvrdl.

„Je to pravda.“

Bethlen se ještě pousmíval, ale už méně.

„Berte.“

„Já i Veronika pocházíme z jednadvacátého století.“

Ticho v pokoji ztěžklo. Bethlen seděl, díval se na něj a čekal, že se Bert začne smát nebo to vezme zpátky. Jenže Bert seděl klidně a díval se na něj tak přímo, až z toho začal být neklidný.

„Tohle není vtip.“

„Není.“

Bethlen pomalu položil placatku na stůl.

„Tak mi řekni něco, čemu se dá věřit.“

Bert se opřel a řekl to stejně klidně jako předtím.

„Jsem potomek Albrechta z Valdštejna. Toho, kterého znáš. Proto sis nás spletl.“

Bethlen prudce vstal. Židle za ním zavrzala tak ostře, až to znělo jako výstřel. V očích měl vztek i nedůvěru.

„Tohle už stačí.“

Bert se ani nepohnul.

„Teď to teprve začíná.“

„Lžeš.“

„Nelžu.“

Bethlen udělal krok ke dveřím, ale Bert byl rychlejší. Taky vstal, chytil ho za ruku a sevřel mu zápěstí dřív, než se stačil vytrhnout. Druhou rukou sáhl po medailonu na krku. Stříbro se ve světle krátce zalesklo.

„Nedělej kravál.“

Bethlen k němu prudce stočil oči.

„Pusť mě.“

„Nejdřív se dívej.“

Bert palcem stiskl něco na medailonu.

Pokoj zalilo prudké světlo. Studený, ostrý jas se kolem nich rozlil tak rychle, až Bethlen instinktivně ucukl a zakryl si oči. Vzduch se zachvěl a v uších jim oběma zadunělo.

Když světlo konečně polevilo, nebylo slyšet kroky na chodbě, hlasy ani šustění látek za dveřmi. Zůstalo jen těžké, podivně cizí ticho.

Bethlen pomalu odtáhl ruku od očí. Nejdřív viděl jen rozmazané tvary a cítil prudkou bolest za čelem. Pak se obraz srovnal.

Zůstal stát jako přimražený.

Pořád byli v Hofburgu, to poznal hned, jenže ne v tom, který znal. Kámen se tu nestřídal se dřevem, chodby neosvětlovaly louče a stěny nenesly pach vosku, prachu a lidí. Stejné místo se proměnilo v cosi cizího. Podlaha pod nimi byla hladká a lesklá, světlo vycházelo z podivných skleněných koulí na stropě a někde v dálce cosi tiše hučelo, jako by celý palác dýchal jinak.

Bethlenovi připadalo, že se změnil i samotný vzduch. Byl čistší, sušší a postrádal známou směs kouře, koní, mokré vlny a lidských těl. Nikde neplápolal oheň, přesto byla chodba jasná. Nikde neviděl služebnictvo se svícemi, přesto se za stěnami ozýval tlumený chod neznámých strojů. Věděl, že stojí na místě, které důvěrně zná, a právě proto na něj cizota dopadala ještě silněji.

Bethlen se prudce otočil kolem sebe. Stěny. Vysoké stropy. Chodba. Okna. Všechno mu bylo povědomé, ale zároveň to působilo cize, čistě a studeně.

„Co to…“

Hlas mu selhal. Podíval se na Berta. Ten ho pořád držel za zápěstí, ale už ne tak pevně. Jen tolik, aby mu v prvním šoku neutekl.

Bethlen mu vytrhl ruku. Udělal dva kroky dozadu a narazil zády do zdi. Otočil se po ní pohledem, jako by čekal, že mu sama vysvětlí, co je zač. Nepřiznala nic. Byla jen studenější, hladší a nějak mrtvější.

„Tohle není možné.“

Bert si medailon schoval pod košili.

„A co teď? Pořád si myslíš, že lžu?“

Bethlen k němu prudce stočil oči. Zlobu v nich už doplňoval čistý strach.

„Kde jsme?“

„V Hofburgu.“

„Neser mě.“

„Nebudu se s tebou hádat. Jsme v Hofburgu. Jen o pár století později.“

Bethlen na něj chvíli jen zíral. Pak prudce přešel k oknu. Za sklem se rozprostírala Vídeň, ale ne ta jeho. Žádné povozy, žádné bláto, žádné střechy, jak je znal. Místo toho rovné cesty, podivné vozy bez koní, světla, sklo, kov, pohyb, který nedával smysl.

Bethlen se opřel dlaní o rám okna a zhluboka dýchal.

„Do prdele.“

Bert se opřel bokem o stěnu a chvíli ho nechal být.

„Přesně tak.“

Bethlen se otočil zpátky k němu.

„Tohle je nějaké čarodějnictví.“

„Ne.“

„Tak co to je?“

„To ti vysvětlím později.“

„Ne. To mi vysvětlíš hned.“

V hlase mu přeskočilo něco ostrého, skoro zoufalého. Bert přikývl, ale klid z něj pořád nespadl.

„Dobře. Ale nejdřív si srovnej v hlavě, že jsi to opravdu viděl. Protože až začneš řvát, že jsem ďábel, tak tě praštím a bude to zbytečné.“

Bethlen udělal krok k němu.

„Ty si myslíš, že si z toho budu dělat srandu?“

„Ne. Myslím si, že za chvíli začneš hledat vysvětlení, které ti bude milejší než pravda.“

Bethlen zmlkl; ta věta ho zasáhla víc než celá proměněná chodba kolem.

Pak se znovu rozhlédl. Tentokrát pomaleji. Všiml si věcí, které předtím neviděl. Zvláštní kliky, hladké rámy, sklo bez vln, světla bez ohně, tiché hučení někde za zdí.

„Jak daleko?“ zeptal se nakonec chraplavě.

Bert se na něj díval už bez úsměvu.

„Na začátku jednadvacátého století.“

Bethlen zavřel oči. Když je znovu otevřel, nebyla v nich panika, jen napětí.

„A Veronika?“

„Říkal jsem ti to. Je odtud.“

„A ty?“

„Taky.“

Bethlen si promnul obličej oběma rukama, jako by se tím chtěl probrat.

„Tomuhle mi nikdo neuvěří.“

„To je pravda.“

„Já tomu nevěřím.“

„A přesto tady stojíš.“

Ticho mezi nimi znovu ztěžklo. Jenže teď už nebylo z jejich starých tajemství. Bylo z něčeho mnohem většího. Z toho, že svět najednou přestal být pevný.

Bethlen se pomalu nadechl a narovnal se.

„Proč jsi mě sem vzal?“

Bert se odlepil od stěny.

„Protože jsi chtěl pravdu. A protože už jsem neměl sílu ti lhát.“

Bethlen se na něj díval dlouho. Pak se pomalu rozhlédl po chodbě ještě jednou.

„A teď co?“

Bert se podíval kolem sebe, jako by i pro něj bylo zvláštní stát zrovna tady, mezi dvěma časy, ve stejném paláci a přitom úplně cizím.

„Teď se nadechneš. Přestaneš vypadat, jako bys právě viděl poslední soud. A pak půjdeme dál.“

Bethlen si krátce, nevesele odfrkl.

„To se ti řekne lehce.“

„Mně ano.“

Bethlen ho krátce přejel očima, tentokrát spíš unaveně než prudce.

„A co mi chceš ukázat?“

Bert se odmlčel.

„Hofburg. Vídeň. A možná i to, proč ti celou dobu něco nesedělo.“

Bethlen znovu pohlédl k oknu, pak zpátky na něj.

„Jestli je to sen, tak je zatraceně přesvědčivý.“

„Není to sen.“

„To už jsi říkal.“

„A pořád je to pravda.“

Bethlen si promnul kořen nosu. Pak se konečně odlepil od zdi.

„Dobře,“ řekl tiše. „Tak mě veď.“

V té chvíli Bert poznal, že mu Bethlen začal věřit. Odpor v něm zůstal, ale ustoupil natolik, aby dokázal udělat první krok.

Bert udělal pár kroků a zarazil se. Konečně mu došlo, že problém není jen v chodbě. Podíval se na Bethlena a pak na sebe. Kabátec, vysoké boty, košile, meč u pasu. Pořád byli oblečení stejně jako před chvílí, jenže tady už jejich oděv nepůsobil přirozeně. Vypadali, jako by sem vůbec nepatřili.

„Do hajzlu,“ vydechl.

Bethlen se na něj otočil.

„Co je?“

Bert ukázal mezi ně.

„My.“

Bethlen sklopil oči k sobě a chvíli mlčel.

„Aha.“

„Přesně.“

Teď už to viděl taky. V téhle chodbě nevypadali jako dva chlapi od dvora. Vypadali jako dva blázni, co se ztratili cestou na maškarní.

Bethlen se pomalu rozhlédl.

„Takže tenhle palác je plný starých věcí.“

„Ano.“

Sklopil oči znovu k sobě a pak zpátky k Bertovi.

„A my jsme mezi nimi.“

„Přesně.“

Bethlen zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Do prdele.“

„Výstižné.“

V dálce se ozvaly hlasy. Bert hned zpozorněl.

„Musíme pryč.“

„To mě napadlo taky.“

Vyrazili rychleji, stále však tak, aby nepůsobili jako uprchlíci. Bethlen se snažil držet klidný krok, jenže pohledem hltal všechno kolem: lesklou podlahu, skleněné vitríny, cedule na stěnách, světla bez ohně i lidi v podivném oblečení.

Za rohem se objevila první skupinka návštěvníků. Dvě ženy, muž a malý kluk. Všichni se zastavili a začali na ně civět. Kluk ukázal přímo na Bethlena.

„Mami, ten pán je z pohádky.“

Bethlen se k němu otočil.

„Já nejsem z pohádky.“

Matka se nervózně usmála, jako by to měla být součást představení. Bert ho hned chytil za loket a táhl dál.

„Nemluv na ně.“

„On mluvil na mě.“

„To je jedno.“

Z druhé strany chodby vyšla dvojice mladých lidí a jeden z nich na ně namířil plochou černou věc. Bethlen se zarazil.

„Co to dělá?“

„Fotí si nás.“

„Cože?“

„Neřeš to.“

„Jak to mám neřešit, když na mě někdo míří krabičkou?“

Bert ho chytil pevněji za rukáv.

„To není zbraň.“

„Tak proč s tím míří na lidi?“

„Protože může.“

„To je debilní.“

„Ano. Vítej v budoucnosti.“

Tentokrát už Bethlen šel, ale tvářil se, že si to pamatuje a někdy si to s tím člověkem ještě vyřídí.

Seběhli o patro níž. Tady už bylo lidí víc. Stáli ve skupinkách, četli nápisy, loudali se kolem obrazů a soch. Bert se rozhlížel po nějaké vedlejší chodbě, něčem, kudy by se dalo zmizet.

Pak Bethlen prudce zastavil.

Před nimi, za sklem, stála figurína. Oblečená skoro stejně jako on.

Bethlen na ni chvíli zíral.

„Berte.“

„Co.“

„Ten kabátec.“

Bert se podíval tím směrem a koutkem mu cuklo.

„Ano.“

„Tohle místo se mi přestává líbit.“

„Mně se nelíbilo už nahoře.“

U vitríny stál starší muž s brýlemi a všiml si jich.

„Nádherné, že?“ řekl pomalu. „Sedmnácté století.“

Bethlen se na něj zadíval tak chladně, až muž znejistěl.

„Já velmi dobře vím, co je sedmnácté století.“

Muž zamrkal. Bert mu hned skočil do řeči.

„Má rád historii.“

„To vidím,“ zamumlal muž a radši ustoupil.

Bethlen se k Bertovi naklonil.

„Jestli na mě ještě někdo promluví jako na kus nábytku, něco rozbiju.“

„To by nám nepomohlo.“

„Mně by se ulevilo.“

Bert se podíval doprava a konečně zahlédl něco použitelného. Menší boční chodbu, míň lidí, na konci dveře.

„Tudy.“

Protáhli se kolem skupinky turistů. Jedna dívka se za nimi otočila a pošeptala kamarádce něco o kostýmech. Bethlen to slyšel a zatnul zuby.

„Co řekla?“

„Nic důležitýho.“

„Lhala.“

„Ano.“

Došli ke dveřím. Bert sáhl po klice. Nic. Zamčeno.

„Výborně.“

Bethlen se rozhlédl.

„Tak je otevři.“

„Jak?“

„No tou budoucností.“

Bert ho varovně přejel pohledem.

„To tak nefunguje.“

„Tak k čemu to tady všechno je?“

Vedle dveří byla malá cedulka a pod ní krabička se světélkem. Bert si ji prohlédl a zaklel.

„Bez karty nic.“

„Bez čeho?“

„To je jedno. Prostě nic.“

Z chodby za nimi se ozval rychlejší krok. Bert se otočil a uviděl muže v saku s visačkou a s ním ženu, která na ně už z dálky ukazovala.

„Promiňte,“ zavolal muž. „Vy sem nepatříte.“

Bethlen se narovnal.

„Konečně někdo, kdo řekl pravdu.“

Bert si přejel rukou po obličeji.

„Teď ne.“

Muž už byl u nich.

„Máte nějaké povolení? Jste součást programu?“

Bert se usmál tím svým nejhorším způsobem.

„Ne tak úplně.“

„Jak ne tak úplně?“ řekl muž nechápavě.

Žena vedle něj si je znovu změřila.

„To nejsou naši.“

„Toho jsem si všiml,“ procedil muž.

A v tu chvíli přišli další dva. Tentokrát už ne zaměstnanci, ale hlídači. Jeden vysílačku u pusy, druhý ruce připravené, jako by čekal, že se po něm vrhnou.

Bethlen po nich přejel pohledem.

„Kdo jsou tihle?“

„To budou nejspíš stráže muzea.“

„Vypadají směšně.“

„Ano, ale stejně bych je teď nerad zkoušel.“

Jeden z hlídačů ukázal na ně.

„Pánové, zůstaňte stát.“

Bethlen se podíval na Berta.

„To se mi nelíbí.“

„Mně taky ne.“

„A co teď?“

Bert rychle přeměřil chodbu, dveře, hlídače, lidi za nimi i schodiště vlevo.

„Teď budeme dělat, že jsme ještě větší pitomci, než vypadáme.“

„To umíš.“

„Drž hubu a běž.“

Nezamířil na zamčené dveře, ale prudce vlevo dolů po schodišti. Bethlen běžel hned za ním. Za nimi se ozvalo:

„Hej! Stůjte!“

A pak už běželi.

Seběhli o patro níž, málem porazili dvě ženy u obrazu, jedna vykřikla a Bethlen při průběhu shodil stojan s pohlednicemi. Všechno se rozlétlo po podlaze.

„Výborně,“ vydechl Bert.

„Nebyl na správném místě,“ odsekl Bethlen a běžel dál.

Na konci chodby Bert zahlédl dveře se zelenou značkou.

„Tam!“

„Konečně normální dveře!“

Tentokrát klika povolila. Vyrazili ven tak prudce, až jim studený vzduch podrazil nohy. Za nimi se rozezněl protivný pískavý zvuk.

Bethlen se ohlédl.

„Co je to zase za řev?“

„To nechceš vědět. Běž!“

Přeběhli nádvoří a zamířili pryč od vchodu. Hlídači vyběhli za nimi, ale už pomaleji. Zjevně sami nevěděli, co vlastně honí. Dva blázny v renesančních hadrech, nebo součást nějaké pitomé akce.

Bethlen běžel vedle Berta a mezi dechem ze sebe vyrazil:

„Jestli přežiju tohle, tak tě zabiju.“

„To říkáš teď.“

„A myslím to vážně!“

„Výborně, ještě můžeš běžet!“

Když konečně zahnuli za roh a zmizeli z dohledu, zastavili se až ve vedlejší ulici. Bert se opřel o zeď a lapal po dechu. Bethlen se předklonil, ruce na kolenou, a dýchal tak, jako by doběhl z Vídně do Prešpurku pěšky.

Chvíli neřekl nic ani jeden.

Pak Bethlen zvedl hlavu.

„Co to bylo za palác?“

Bert se mezi dechy uchechtl.

„Pořád Hofburg.“

Bethlen zavřel oči.

„Nenávidím tvoje odpovědi.“

„To je v pořádku.“

Bethlen se opřel zády o zeď vedle něj a ještě jednou se podíval směrem, odkud utekli.

„Takže jsme právě utekli z vlastního paláce. Budoucího. Jako zloději.“

Bert pokrčil rameny.

„Když to řekneš takhle, zní to skoro důstojně.“

Bethlen na něj pohlédl a navzdory všemu krátce, nevěřícně vydechl smíchem.

„Ty jsi dobytek.“

„Ano.“

Jakmile se trochu vydýchali, vyšli z úzké ulice ven. A tam to Bethlena udeřilo znovu.

Ulice byla široká, hladká a plná pohybu. Kovové vozy se míhaly jeden za druhým, lesklé, hlučné, rychlé. Bethlen zůstal stát u kraje chodníku a jen na ně zíral.

„Do prdele.“

Bert se mezitím rozhlížel po ulici a horečně přemýšlel, kde sehnat poštu nebo budku.

„Ano. Do prdele. A teď hlavně potřebujeme poštu nebo telefonní budku.“

Bethlen ale pořád koukal na auta.

„Tohle jsou ty vozy?“

„Ano.“

„A kde jsou koně?“

Bert ani nezvedl hlavu.

„Pod kapotou.“

Bethlen se na něj pomalu otočil.

„Pod čím?“

„Pod tím vepředu.“

Bethlen se zadíval na nejbližší auto, které zrovna zastavilo u přechodu. Chvíli si ho prohlížel zepředu, z boku a zase zepředu, jako by čekal, že pod tím kovem uvidí aspoň kopyta.

„A jak se tam vejdou?“

Bert se zarazil, podíval se na něj a pak si přikryl oči dlaní.

„To nejsou skuteční koně.“

Bethlen na něj hleděl.

„Tak proč jsi říkal, že jsou pod tím?“

„Protože se to tak říká.“

„To je debilní.“

„Ano.“

Bethlen se znovu zadíval na auta. Teď už trochu podezřívavěji, jako by čekal, že z některého každou chvíli vystrčí hlavu hřebec a pošle je oba k čertu.

Jenže auta nebyla to jediné, co mu bralo pozornost.

Po chodníku kolem nich procházely ženy v oblečení, které mu připadalo skoro neexistující. Holá ramena, holé nohy, krátké sukně, látky těsné tak, že mu to chvílemi přestávalo dávat smysl. Otočil hlavu za jednou, pak za druhou a pak za třetí. A na tváři se mu začal objevovat úplně jiný výraz než před chvílí v muzeu.

Bert si toho všiml, i když měl hlavu plnou úplně jiných věcí.

„Bethlene.“

„Co.“

„Nekoukej tak.“

Bethlen se ani nesnažil tvářit nevinně.

„Jak?“

„Jak pitomec.“

„Já nekoukám jak pitomec.“

Bert si ho přeměřil.

„Stojíš uprostřed ulice, civíš na ženský a usmíváš se jak pitomec.“

Bethlen se zarazil. Pak se podíval do výlohy vedle sebe a zjistil, že má Bert vlastně pravdu.

„No…“

„No.“

Bethlen se narovnal, ale úsměv mu z tváře stejně úplně nezmizel.

„Jsou oblečené dost zvláštně.“

„To jsem si nevšiml.“

„Lhář.“

„Ano.“

Kolemjdoucí si jich všímali. Někteří jen bokem, jiní docela otevřeně. Dva chlapi v dobových hadrech, jeden nasraný a druhý očividně okouzlený ulicí i ženskýma, nepůsobili zrovna nenápadně.

A pak k nim přistoupila skupinka turistů.

Byla to početná skupinka turistů, většinou drobnějších postav a tmavých vlasů. Mluvili rychle jazykem, kterému Bethlen nerozuměl, a drželi se těsně pohromadě.

Bethlen se podíval na tyč, pak na mobil, pak na Berta.

„Co to je?“

Bert po nich hodil pohledem a hned zase zavřel oči.

„Ne. To ne.“

Turista něco rychle řekl a ukázal na sebe, na Bethlena a pak na tu tyč.

Bethlen na něj hleděl, jako by před ním stál blázen.

„Co chce?“

„Fotku,“ zamumlal Bert.

„Zase?“

„Ano.“

Turista se pořád usmíval a ukazoval palcem nahoru. Druhý už si stoupal vedle Bethlena, jako by bylo všechno domluvené.

Bethlen couvl o půl kroku.

„Počkej. On chce stát vedle mě?“

„Ano.“

„A proč?“

„Protože vypadáš jak někdo z filmu.“

„Co je film?“

„To teď vážně ne.“

Turista už nastavoval tyč tak, aby se do záběru vešli všichni. Bethlen na ni civěl s upřímným odporem.

„Tohle je horší než ten krám v muzeu.“

Bert si promnul čelo.

„Ano. To je selfie tyč.“

„Cože?“

„Nevysvětlím.“

„Tak proč to říkáš?“

„Protože jsem unavenej.“

Turista se znovu usmál a mával na Bethlena, ať jde blíž. Bethlen se pomalu otočil k Bertovi.

„Když ho pošlu do hajzlu, bude to problém?“

„Ano.“

„Když mu tu tyč zlomím?“

„Ještě větší.“

Bethlen se podíval na turistu, pak na Berta, pak zase na turistu. Nakonec se velmi neochotně postavil vedle něj. Turista se rozzářil, jeho kamarádi taky, a všichni se nahrnuli blíž. Jeden z nich ukázal na Bethlenův kabátec a něco obdivně řekl.

Bethlen stál jako sloup.

„Mám se tvářit nějak?“

Bert k němu ani nevzhlédl.

„Tvař se, že je nechceš zabít.“

„Tak to nebude moc přesvědčivé.“

Turista zmáčkl tlačítko. Bethlen sebou málem trhl, ale ustál to. Pak skupinka nadšeně děkovala, ukláněla se a cosi si mezi sebou rychle štěbetala. Jeden z nich ukázal na Bethlenův meč a vypadal, že by si ho nejradši vyfotil zvlášť.

Bethlen už nevydržel mlčet.

„Berte.“

„Co.“

„Jestli k nám ještě někdo přijde s tyčí, odcházím sám.“

„Kam?“

„Nevím. Ale pryč.“

Bert si znovu promnul obličej a rozhlédl se po ulici.

„Pořád potřebujeme poštu nebo budku.“

„A jak to mám poznat?“

„Já to taky nevím.“

Bethlen se podíval na dlouhou řadu obchodů, světel a výloh.

„Takže jsi mě přivedl do budoucnosti a teď nevíš, kam jít.“

„Přesně tak.“

„To je uklidňující.“

Zrovna kolem nich prošla další žena v krátkých šatech a vysokých podpatcích. Bethlen se za ní otočil tak nápadně, až Bert zavrtěl hlavou.

„Bethlene.“

„Co.“

„Neser.“

„Jen se dívám.“

„Všiml jsem si.“

Bethlen se usmál skoro blaženě.

„Tohle století má svoje chyby. Ale taky svoje přednosti.“

Bert se uchechtl.

„Ty jsi ztracenej případ.“

„A ty slepej.“

Pak se Bert znovu rozhlédl po ulici, hledal poštu, budku, cokoliv. Bethlen zatím sledoval auta, ženy, sklo, světla a lidi, kteří mluvili do malých krabiček a tvářili se, že je to úplně normální.

Po chvíli se naklonil k Bertovi.

„Stejně si myslím, že tam někde ty koně jsou.“

Bert se k němu otočil a tentokrát se neudržel. Rozesmál se přímo uprostřed ulice, ale smích rychle odezněl. Promnul si obličej a znovu se rozhlédl kolem.

„Dobře. Koně si nech na později. Teď potřebujeme někoho nebo něco, odkud se dá zavolat.“

Bethlen se ještě jednou podíval za dalším autem.

„Tak zkus zakřičet.“

„Tohle není vesnice.“

„To jsem si všiml.“

Vyrazili ulicí dál. Bert sledoval cedule, výlohy a rohy domů, ale nic mu nepřipadalo dost jisté. Všechno tu vypadalo jinak, než si pamatoval, a právě to ho štvalo. Když člověk nevěděl, kam sáhnout, byl ve vlastním století skoro stejně slepý jako Bethlen.

„Co hledáš?“ zeptal se Bethlen.

„Budku. Poštu. Trafiku. Cokoliv, kde bude telefon.“

„A když tam nebude?“

„Tak budu improvizovat.“

„Nebezpečné to bude.“

„Ano.“

Došli k zastávce tramvaje. Bethlen se zastavil a prohlížel si kovový sloup, nad kterým visela tabule a kolem kterého postávalo pár lidí. Pak se mu pohled svezl na koleje.

„Co je tohle?“

„Tramvaj.“

„To je zase co?“

„Něco jako vůz. Jen větší. A jezdí po kolejích.“

Bethlen se podíval na Berta, potom na koleje a zase zpátky.

„A taky bez koní.“

„Ano.“

„Tady se někdo opravdu rozhodl urazit všechna zvířata najednou.“

Bert koutkem úst cukl.

„Přesně.“

V tu chvíli se v dálce ozvalo zvonění a zpoza rohu se vyřítilo něco dlouhého, červenobílého a kovového. Bethlen udělal okamžitě krok dozadu.

„Do hajzlu!“

„Klid. To je ona.“

„Ona je velká.“

„Ano.“

„A hnusná.“

„To už je věc názoru.“

Tramvaj zastavila, dveře se otevřely a lidi začali nastupovat a vystupovat, jako by bylo úplně normální lézt do kovové bedny a nechat se odvézt po ulici. Bethlen na to hleděl s výrazem člověka, který už dneska nemá sílu být překvapený, ale stejně překvapený je.

„A tohle taky nepadá?“

„Většinou ne.“

„To mě uklidnilo jen napůl.“

Bert znovu přejel ulici pohledem. Pak si všiml malé trafiky na rohu. Stará, namačkaná mezi dvěma obchody, plná novin, cigaret a všeho možného. A hlavně uvnitř seděl člověk, který vypadal, že ví o půlce čtvrti víc, než by měl.

„Tam.“

Bethlen se podíval tím směrem.

„To je co?“

„Možná naše štěstí.“

„Nadějně to nezní.“

„Právě proto tam jdeme.“

Vešli dovnitř. Za pultem seděl hubený chlap s knírem a brýlemi, četl noviny a ani nevzhlédl, dokud oba nestáli přímo před ním. Pak zvedl hlavu a ztuhl.

Pohled mu přejel po Bertovi, pak po Bethlenovi, po meči, po kabátcích a zase zpátky.

„Ježišmarja,“ vydechl.

Bert se opřel loktem o pult.

„Dobrý den. Nemáte telefon?“

Muž zamrkal.

„Cože?“

„Telefon. Potřebuju si zavolat.“

„Vy jste z natáčení?“

Bethlen se zamračil.

„Z čeho?“

Bert ho okamžitě přehlušil.

„Ne. Máme problém a potřebuju si zavolat. Nemáte tady telefon?“

Muž si je ještě jednou změřil. Pak pomalu ukázal za sebe.

„Pevnou linku mám. Ale jen na chvilku.“

Bert si oddychl tak znatelně, až si toho všiml i Bethlen.

„Díky.“

Muž pořád nevypadal úplně přesvědčeně.

„Jestli mi sem za chvíli naběhne televize, tak vás neznám.“

„To chápu.“

Bert obešel pult a muž mu posunul starý telefon se šňůrou. Bethlen na něj zíral.

„Tak tohle je ten telefon?“

„Ano.“

„Tenhle je lepší.“

„Proč?“

„Aspoň vypadá, že se do něj dá mluvit.“

Bert už vytáčel číslo, ale stejně se uchechtl.

„To je poprvé za poslední hodinu, co jsi řekl něco rozumnýho.“

„Já jich říkám víc. Ty jen neposloucháš.“

Na druhé straně to dlouho zvonilo. Bert zatínal prsty do sluchátka a koutkem oka sledoval Bethlena, který mezitím objevil stojan s časopisy a právě si prohlížel titulní stránky. Přesněji řečeno prohlížel si ženy na nich. A zase se tvářil jako pitomec.

„Bethlene.“

„Co.“

„Nedělej to.“

„Co dělám?“

„Zase se tak tváříš.“

Bethlen sklopil pohled k lesklé obálce a pak zpátky k Bertovi.

„Tohle si lidi normálně kupují?“

Muž za pultem se podíval přes brýle.

„Ano.“

Bethlen pomalu přikývl.

„Tohle století je opravdu zvláštní.“

Bert už chtěl něco odseknout, když se konečně někdo ozval na druhém konci linky.

„No konečně.“

Mluvil rychle. Stručně. Kde je, že potřebuje pomoc, oblečení a odvoz. Žádné vysvětlování, jen nutné věci. Bethlen nerozuměl ani slovu, ale podle tónu poznal, že teď už Bert zase stojí pevněji.

Když zavěsil, muž za pultem si odkašlal.

„Tak co, dobrý?“

„Ano. Díky.“

„Nemáte zač. Ale jestli se ptáte mě, tak byste si měli sehnat jiný hadry. Lidi na vás čumí už od dveří.“

„To jsme si všimli,“ řekl Bert.

Bethlen odložil časopis, i když velmi neochotně.

„Co teď?“

„Teď počkáme.“

„Kde?“

Bert se rozhlédl po trafice, po muži za pultem, po okně do ulice a pak kývl hlavou ven.

„Ne tady. Někde bokem.“

Muž si odfrkl.

„To bych ocenil.“

Bert sáhl do kapsy, vytáhl pár mincí a položil je na pult.

„Za telefon.“

Muž se podíval na mince a potom na Berta.

„Tohle už se moc nenosí.“

Bert se zarazil. Pak se ušklíbl.

„Tak si za to kupte vzpomínku.“

Muž se rozesmál.

„Mazejte, než si to rozmyslím.“

Vyšli zase ven. Na rohu stála lavička a za ní menší strom, aspoň trochu stranou od hlavního proudu lidí. Bert tam zamířil. Bethlen šel za ním, ale ještě se jednou ohlédl po výloze trafiky.

„Měl tam zajímavé čtení.“

„Sedni si.“

„To byla prosba, nebo rozkaz?“

„Oboje.“

Bethlen si sedl, ale pořád sledoval ulici, auta a lidi. Chvíli mlčel. Pak se naklonil k Bertovi.

„A kdo přijede?“

„Kamarád.“

„Ten, co ví o tobě a o Veronice?“

„Ano.“

„A bude normální?“

Bert se na chvíli odmlčel.

„Na naše poměry ne.“

Bethlen si povzdechl.

„To jsem čekal.“

Vedle nich projel skútr a Bethlen sebou trhl.

„Co to bylo?“

„Malý idiot.“

„Tohle mi neříká nic.“

„To je v pořádku.“

Na chvíli se usadilo ticho. Bethlen si pak promnul bradu a zadíval se na řadu zaparkovaných aut.

„Stejně si myslím, že tam někde ty koně jsou.“

Bert se rozesmál znovu, tentokrát déle. A Bethlen, i když se tvářil vážně, se po chvíli ušklíbl taky. Jen trochu. Ale stačilo to.

Nečekali dlouho. Bert je zahlédl dřív než Bethlen. Černý vůz zastavil kus od nich a vystoupili z něj dva muži. Byli oblečení civilně, ale drželi se jinak než obyčejní lidé z ulice. Klidně, jistě, jako by přesně věděli, pro koho jedou.

Jeden z nich došel rovnou k Bertovi.

„Pane Valdštejne.“

Bert přikývl.

„Ano. Jsme to my.“

Muž krátce přejel pohledem Bethlena, ale nijak se nezarazil. Jen otevřel zadní dveře vozu.

„Pojedete s námi.“

Bethlen se na ten vůz podíval s krajní nedůvěrou.

„Do tohohle nenastoupím.“

Bert si povzdechl.

„Nastoupíš.“

„Nenastoupím. Nemá to koně, smrdí to kovem a vypadá to, že mě to sežere.“

Muž u dveří ani nehnul brvou. Zjevně už slyšel horší věci.

Bert se k Bethlenovi naklonil.

„Hele. Tihle vědí, kdo jsem. A vědí, co dělají. Takže teď už nedělej scény a nasedni.“

Bethlen se na něj díval, jako by zvažoval, jestli ho má uškrtit tady na chodníku, nebo až později. Pak pohlédl na otevřené dveře, do tmavého vnitřku vozu, znovu na Berta a zase na vůz.

„Jestli v tom chcípnu, půjdeš do pekla se mnou.“

„Dobře.“

„To nemělo být tak snadné.“

„Nasedni.“

Nakonec nasedl. Ne ochotně. Spíš s výrazem člověka, který leze do rakve a chce si zapamatovat, kdo za to může. Bert si sedl vedle něj a dveře se zavřely.

Bethlen hned ztuhl.

„Tohle nemá okna, co se dají otevřít.“

„Má, ale nesahej na nic.“

„To je výborné.“

Vůz se rozjel. Bert si všiml, že řidič jede schválně pomalu, téměř krokem. Muži zřejmě dobře věděli, jak může první jízda autem působit na člověka vytrženého z jiné doby, a nechtěli Bethlena sbírat ze sedačky.

Ani to ale nepomohlo.

Bethlen chvíli jen seděl, ruce zatnuté do kolen, bledý, ztuhlý a nezvykle tichý. Pak zezelenal.

Bert se k němu otočil.

„Ne.“

Bethlen zavřel oči.

„Drž hubu.“

„Ne, vážně ne.“

Bethlen si jednu ruku přitiskl k ústům a druhou nahmatal dveře.

„Zastav to.“

„Ještě chvíli.“

„Já tě zabiju.“

O dvě minuty později už nezabíjel nikoho. Jen se předklonil a zvracel do připraveného sáčku, který mu jeden z mužů podal s klidnou pohotovostí člověka, pro kterého tohle očividně nebyla novinka.

Bert si opřel hlavu o sedadlo a podíval se ke stropu.

„Tohle si budeš pamatovat.“

Bethlen ho probodl pohledem; důstojnost v něm už vystřídala čistá nenávist a nevolnost.

„Jestli promluvíš ještě jednou, pobliju i tebe.“

„Takhle je to lepší.“

Cesta trvala jen chvíli, ale Bethlenovi připadala jako půlka očistce. Když konečně zastavili a dveře se otevřely, vyletěl ven skoro dřív, než vůz úplně ztichl. Udělal pár kroků, pak si rovnou klekl na zem, sepjal ruce a sklonil hlavu.

„Děkuju ti, Bože, že jsem to přežil.“

Bert vystoupil za ním a neubránil se škodolibému pousmání.

„Ještě nejsme uvnitř.“

Bethlenův pohled stačil za celou odpověď.

Před nimi se tyčila velká vrata. Těžká, vysoká, ale ne stará. Spíš pevná a nenápadná. Muži je vedli dovnitř beze slova. Za vraty se táhla široká, dobře osvětlená chodba. Bert šel klidně, jako by to tu znal. Bethlen vedle něj o poznání pomaleji a rozhlížel se na každém kroku. Po stěnách, po světlech, po podlaze, po dveřích, po všem.

„Kde to jsme?“

„Ve Vídni.“

„To jsem pochopil.“

„Tak drž krok.“

Vešli do místnosti, která působila klidněji než všechno, čím od chvíle příchodu prošli. Stůl, křesla, knihy, police, kříž na stěně. A za stolem seděl muž, kterého Bert znal až moc dobře.

Otec Martin zvedl hlavu.

„Tak jste dorazili.“

Bert si oddychl poprvé opravdu naplno.

„Ano.“

Bethlen se na muže za stolem zadíval. Otec Martin vypadal pořád stejně. Klidný, rovný, hlas tichý a jistý. Jako člověk, kterého nic nepřekvapí, i když by mělo.

Bert k němu došel blíž.

„Otče.“

Martin jen krátce přikývl.

„Vidím, že jsi nepřivedl jen sebe.“

Bert se ohlédl po Bethlenovi.

„Ne. Tohle je Bethlen.“

Martin si ho krátce změřil a nepatrně sklonil hlavu.

„Vítejte.“

Bethlen pořád stál dost strnule, ale přesto odpověděl.

„Nevím, jestli je to správné slovo.“

Martinovi v očích na okamžik přeběhlo pobavení.

„To se časem srovná.“

Bert se už mezitím opřel o stůl.

„Je průser.“

„To jsem čekal,“ řekl Martin klidně. „Tak mluv.“

A Bert mluvil. Řekl mu všechno. Co se děje kolem Veroniky, že Klesl ví, že je dívka, že přišel dopis z Prahy, co vyšetřují ve Vídni, Riedla, Prešpurk, síť kolem sudů, listin a domů. Martin ho poslouchal bez přerušení. Jen občas přikývl nebo položil krátkou upřesňující otázku. Jinak nic. Bert mluvil rychle, Bethlen mlčel a sledoval oba dva, protože pořád nechápal, jak může tenhle kněz sedět tak klidně, jako by mu právě někdo nevykládal naprosté šílenství.

Když Bert skončil, Martin chvíli jen seděl.

Pak vstal.

„Dobře.“

Bethlen na něj zíral.

„Dobře?“

Martin k němu zvedl oči.

„Ano. Dobře v tom smyslu, že teď víme, co se děje. Ne v tom, že by se mi to líbilo.“

Bethlen na několik úderů srdce zmlkl.

Martin přešel ke stolu, vzal do ruky telefon a obrátil se na Berta.

„Co si dáš?“

Bert ani nemusel přemýšlet.

„Burger, hranolky a vychlazené pivo, prosím.“

Martin přikývl.

„A on si dá to samé,“ dodal Bert a ukázal prstem na Bethlena.

Bethlen zamrkal.

„Cože?“

Martin už mezitím vytočil číslo a úplně klidně objednával jídlo, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě.

Bethlen hleděl střídavě na něj a na přístroj v jeho ruce. Když Martin domluvil a telefon položil, Bert se k němu naklonil.

„To, co držel, je taky telefon.“

Bethlen ukázal na přístroj.

„Ta placka?“

Bert přikývl.

„To je mobil.“

Bethlen na to chvíli koukal a pak jen pomalu řekl:

„Aha.“

Bylo vidět, že to slovo používá jen proto, že po ruce nemá žádné jiné.

Martin se na ně chvíli díval a pak klidně řekl:

„Dám příkaz, aby se podívali do archivu na váš případ. Možná tam něco bude.“

Bethlen se poprvé od příchodu opravdu usmál.

„To pomůže.“

Pak se naklonil k Bertovi a ztišil hlas.

„Co je archiv?“

Bert mu odpověděl stejně tiše.

„Místo, kde se ukládají dokumenty.“

„Aha.“

Martin si sedl na kraj stolu a přejel je pohledem od hlavy k patě.

„Měli byste se vykoupat. Oblečení vám vyčistíme a zkusíme vymyslet, co dál. Já se zatím poradím s Vatikánem, co s vámi.“

Bethlen zvedl hlavu.

„My se jdeme koupat?“

Bert k němu obrátil hlavu a skoro se usmál.

„Ano. Jdeme.“

Odvedli je do koupelen. Každého zvlášť. Bert zmizel za jedněmi dveřmi a už po pár vteřinách bylo jasné, že je ve svém živlu. Bethlen vstoupil do druhé místnosti pomaleji a hned se zastavil.

Rozhlédl se kolem sebe a chvíli jen mlčel.

Kachličky, zrcadlo, světla, kohoutky, vana, umyvadlo. Všechno čisté, lesklé a podivně tiché. Opatrně přešel k umyvadlu a otočil kohoutkem. Když z něj vytryskla voda, málem ucukl.

„Do hajzlu.“

Pak zkusil druhý. Voda byla teplá. Opravdu teplá. Jen tak. Nepotřeboval oheň, kotel ani čekání.

„To snad ne.“

Po chvíli objevil záchod. Dlouho na něj hleděl, obešel ho a nakonec se zamračil.

„To vypadá jak křeslo.“

Na dveře někdo krátce zaklepal.

„Všechno v pořádku?“

Bethlen se otočil.

„Ne.“

Dveře se pootevřely a dovnitř vešel mnich. Mladší než Martin, hubený, tichý, s výrazem člověka, který už podobné pohledy viděl víckrát. Zavřel za sebou a uklonil se jen lehce.

„Mám vám pomoct.“

Bethlen si ho změřil.

„To bude potřeba.“

Mnich přešel k vaně a bez velkých řečí otočil kohoutky, jeden, pak druhý, upravil proud a ukázal na ně.

„Tady teplá. Tady studená. Když chcete víc horkou, přidáte touhle stranou.“

Bethlen na to hleděl s podezřením.

„A tohle křeslo?“

Mnich se na okamžik zarazil, ale pak pochopil.

„To není křeslo.“

Přešel k záchodu, zvedl víko a pak ukázal na splachování.

„Sem se chodí. A pak zatáhnete tady.“

Zatáhl a voda hučivě odtekla. Bethlen sebou trhl.

„Do hajzlu.“

Mnich jen přikývl, jako by to byla naprosto rozumná reakce.

„Ano. Poprvé to vyděsí skoro každého.“

Bethlen na něj pohlédl o něco vlídněji.

„Aspoň někdo tady mluví normálně.“

Mnich znovu ukázal na vanu.

„Napustím vám ji. A vykoupat se musíte celý.“

Bethlen se zamračil.

„To není zdravé.“

Mnich se ani neusmál, jen věcně odpověděl:

„Dnes to přežijete.“

Bethlen zabručel něco pod nos, ale začal se svlékat. Nejdřív kabátec, pak opasek, boty, všechno pomalu a s výrazem člověka, který má pocit, že dělá něco proti přírodě. Když zůstal v košili, mnich se na něj podíval.

„I tu.“

Bethlen zvedl oči ke stropu.

„Tohle století je zvrhlé.“

Mnich tentokrát koutkem úst skoro pohnul, ale nic neřekl. Jen mu podal čistý ručník a ustoupil ke dveřím.

„Kdybyste něco potřeboval, zaklepejte.“

Pak odešel.

Bethlen si ještě chvíli stál nad vanou a tvářil se, že o tom všem stále pochybuje. Nakonec i košili sundal. Do vody vlezl opatrně, skoro bojovně, jako by čekal, že ho zradí. Jenže nezradila. Byla opravdu teplá, čistá a voňavá, přesně tak akorát, že se v ní člověku hned ulevilo.

Pomalu se do ní ponořil víc a opřel se.

„No…“

Zmlkl. Pak zavřel oči.

„Tohle je nebe.“

O kus dál, za zdí, si Bert užíval koupel stejně spokojeně, jen o dost hlučněji. Bethlen slyšel, jak si tam něco pobrukuje, a obrátil oči v sloup.

„Debil.“

Jenže i tak se mu na tváři poprvé od přenosu usadil klid. Horká voda mu pomalu povolovala ramena, žaludek po jízdě v autě se uklidnil a hlava už se tolik netočila.

Pak si všiml lahviček a mýdla u kraje vany. Jednu vzal do ruky, očichal ji a zamračil se.

„Voní to jak ženská.“

Opatrně ji zase položil, ale po chvíli sáhl po jiné. Ta mu přišla snesitelnější. Tu už schválil mlčky.

Když po nějaké době vyšel ven, čistý, učesaný jen prsty a zabalený do vypůjčeného županu, vypadal pořád jako Bethlen, jen o něco méně jako člověk, který právě utekl z jiného století. Bert už čekal na chodbě a tvářil se nápadně spokojeně.

„Tak co?“

Bethlen si ho důstojně změřil, jak jen to v županu šlo.

„Nic neříkej.“

Bertovi cukly koutky.

„Takže dobrý.“

Bethlen si přejel rukou po mokrých vlasech.

„Jestli tohle někomu řekneš, zabiju tě.“

„Co přesně? Že ses bál vany, nebo že se ti nechtělo ven?“

Bethlen k němu prudce stočil oči.

„Obojí.“

Bert se zasmál.

„Dobře.“

A právě v tu chvíli se na konci chodby objevil člověk z domu a kývl na ně.

„Jídlo už je nahoře.“

Bert se rozzářil skoro dětsky.

„Konečně.“

Bethlen k němu zvedl oči.

„To tvoje… burgr?“

„Burger.“

„To.“

Bert vykročil chodbou.

„Ano. Až to ochutnáš, přestaneš remcat.“

Bethlen šel za ním pomaleji.

„Tomu nevěřím.“

„To jsi říkal i o vaně.“

Na to už Bethlen neodpověděl. Jen šel dál a tvářil se, že se na nic netěší. Což mu nevěřil ani Bert.

Šli rovnou za vůní jídla. Bert se posadil, přitáhl si tác k sobě a pustil se do burgeru bez nejmenšího ostychu, jako by celý den nejedl, což vlastně byla pravda. Bethlen seděl naproti němu a chvíli si jídlo prohlížel. Dvě bulky, mezi nimi maso, sýr, omáčka a zelenina. Vypadalo to nepořádně, těžce a poněkud nedůvěryhodně.

„A to se jí jak?“

Bert zvedl oči od svého jídla.

„Normálně. Vezmeš to do ruky a kousneš.“

Bethlen si burger opatrně vzal, chvíli ho obracel a pak se do něj zakousl. Zůstal nehybně sedět, jen pomalu žvýkal a v očích se mu objevilo překvapení, které už nešlo schovat. Kousl si znovu, tentokrát pořádněji.

„Do prdele.“

Bert se pousmál.

„Co.“

Bethlen spolkl.

„Tohle jsem nikdy nejedl.“

„To je vidět.“

„Tohle je výborný.“

Bert k němu obrátil hlavu a pobaveně se usmál. Sám byl celý od omáčky, ale bylo mu to úplně jedno. Ukázal na hranolky, vzal jeden mezi prsty a hodil si ho do pusy.

„A teď tohle.“

Bethlen ho napodobil. Vzal hranolek, zkusil ho mezi prsty, pak si ho dal do úst. Křuplo to.

Zamrkal.

Pak sáhl po druhém.

„Tak tohle se musím naučit.“

„Jíst hranolky?“

„Ne. Žít tady.“

Bert se rozesmál a Bethlen po chvíli taky. Napětí, které se na ně lepilo od chvíle, kdy vyletěli z muzea, z nich aspoň na chvíli spadlo.

Bethlen sáhl po pivu. Chvíli si ho jen prohlížel. Pěna byla hustá, sklenice studená. Napil se opatrně, ale hned nato znovu. Chvíli mlčel a pak pomalu přikývl.

„Tohle je taky jiný.“

Bert s plnou pusou zvedl oči.

„Chutná?“

Bethlen se podíval do sklenice, pak na něj.

„Ano. Je ostřejší, hořký akorát. A ta pěna…“

„Přesně.“

Bethlen se zadíval na Berta, který jedl s takovým soustředěným štěstím, až to bylo skoro směšné. A v tu chvíli mu to došlo.

„Ty jsi v tomhle století vážně doma.“

Bert polkl, otřel si pusu a opřel se.

„To už ti snad došlo.“

Bethlen si vzal další hranolek.

„Začíná.“

Pak dojedli. Bert vypadal spokojeně a unaveně zároveň. Bethlen se opřel do židle, pohladil si břicho a napil se ještě jednou.

„Tak.“

„Tak,“ řekl Bert.

Bethlen se po chvíli narovnal.

„A teď se můžu jít znovu vykoupat.“

Bert k němu stočil pohled.

„Prosím?“

„Když už vím, jak se to dělá.“

Bert se neudržel a zasmál se.

„Ty ses do té vany zamiloval.“

„To ne.“ Bethlen se na okamžik zarazil. „Možná trochu.“

V tu chvíli kolem nich prošel jeden z mužů z domu a zaslechl poslední větu.

„Do vany nemusíte. Stačí umyvadlo.“

Bethlen na něj pohlédl skoro dotčeně.

„Cože?“

Muž ukázal ke dveřím vedle.

„Tekuté mýdlo, voda a ruce. To postačí.“

Bethlen se zamračil.

„Takže mě do té vany nutili zbytečně?“

Bert se znovu rozesmál.

„Ne. Jen tě teď nechtějí tahat ven podruhý jak vydru.“

Bethlen ho krátce přejel očima. Vztek v pohledu nebyl, jen uražená důstojnost.

„Ty se směješ moc.“

„Ano.“

Bethlen chvíli mlčel a pak si vzal poslední hranolek.

„Stejně bych šel.“

„To je mi jasný.“

A tentokrát se smáli oba.

Po chvíli jim přinesli oblečení. Složené na židli, čisté, nové a pro Bethlena úplně nepochopitelné. Vzal do ruky kalhoty a chvíli si je jen prohlížel.

„Co je tohle?“

Bert se podíval přes rameno.

„Džíny.“

Bethlen je obrátil v rukou.

„Tohle nevypadá jako oblečení pro člověka s postavením.“

„Taky není,“ řekl Bert. „Tohle je jen proto, abychom tady neběhali v županu.“

Bethlen se zamračil a sáhl po tričku.

„A tohle?“

„Triko.“

„To je všechno?“

„Ano. Navlékneš to přes hlavu.“

Bethlen na něj chvíli hleděl, pak se podíval na hromádku znovu. Ponožky, spodky, tenisky. Vzal do ruky trenky a držel je dvěma prsty, jako by zvažoval, jestli si z něj někdo nedělá srandu.

„A tohle je co?“

Bert se neudržel a uchechtl se.

„Trenky.“

„Na co?“

„Pod kalhoty.“

Bethlen na něj pohlédl s vážným podezřením.

„A proč?“

„Protože je to pohodlnější.“

„To tvrdíš ty.“

„Ano. A tentokrát mám pravdu.“

Bethlen zabručel něco pod nos, ale nakonec se oblékl. Nejdřív neochotně, pak už méně. Když si natáhl džíny, chvíli se v nich jen postavil, přešel sem a tam a zkusmo se předklonil. Pak si oblékl tričko, ponožky a nakonec tenisky. U těch se zdržel nejdéle.

„Tohle nemá žádné přezky.“

„Nemá.“

„Ani pořádnou podrážku.“

„Ale chodí se v tom dobře.“

Bethlen udělal pár kroků po místnosti, pak další. Nakonec se zastavil a podíval se na Berta.

„Je to pohodlné.“

Bert se pousmál.

„Já vím.“

Bethlen si sjel dlaní po tričku a pak po džínách.

„Stejně to nevystihuje postavení.“

„Nevadí. Tady je lepší nevystihovat nic.“

Bethlen musel uznat, že moderní oděv Bertovi sluší jinak. Vypadal mladší, uvolněnější a vlastně i víc sám sebou.

„A co teď?“ zeptal se.

Bert se opřel o stůl.

„Teď budeme čekat.“

Na dveře se krátce ozvalo zaklepání a dovnitř vešel mnich, ten samý, který předtím pomáhal Bethlenovi v koupelně.

„Pojďte se mnou. Tady už nemusíte být. Můžete si sednout a počkat vedle.“

Bert přikývl.

„Díky.“

Bethlen k němu stočil překvapený pohled. V tomhle světě mu pořád nesedělo, jak přirozeně se tu Bert pohybuje, mluví a přijímá všechno kolem.

Šli za mnichem o kus dál do menšího pokoje. Byl útulný, teplý a na jedné straně stál gauč. Bert se na něj posadil hned, jako by tam patřil odjakživa. Bethlen zůstal chvíli stát a rozhlížel se. Pak si všiml další podivné věci. Na stolku ležela plochá černá věc s knoflíky.

Bert ji vzal do ruky.

„Co je to?“ zeptal se Bethlen.

„Ovladač.“

„Na co?“

Bert namířil směrem ke zdi a zmáčkl tlačítko.

Na protější stěně se rozsvítila obrazovka.

Bethlen sebou trhl.

„Do hajzlu.“

Na obrazovce se objevil muž, který něco říkal, pak reklama, pak hudba, pak další tváře. Všechno se hýbalo, mluvilo a měnilo rychleji, než se dalo pochytit.

Bethlen na to zíral s otevřeným odporem.

„Co je tohle?“

Bert se opřel do gauče.

„Televize.“

„To je další ta vaše budoucí krabička?“

„Ano.“

„A lidi v ní bydlí?“

Bert se rozesmál.

„Ne.“

Bethlen na obrazovku hleděl dál a tvářil se, že tomu odmítá uvěřit.

„Tak jak se tam dostali?“

Bert se jen pohodlněji natáhl.

„To ti vysvětlím později.“

Bethlen si povzdechl a nakonec si sedl vedle něj na gauč. Po chvíli se opřel o opěradlo a uznale zamručel.

„Tohle je taky pohodlné.“

„Ano.“

Na obrazovce se právě střídaly další a další záběry. Bethlen to chvíli sledoval, pak se naklonil k Bertovi.

„Stejně si myslím, že v těch vozech jsou někde koně.“

Bert k němu obrátil hlavu a znovu se rozesmál.

Po několika minutách se Bethlen na gauči posunul pohodlněji. Měkké čalounění ho podepřelo tak příjemně, až mu z tváře zmizela část ostražitosti. Opřel se víc, natáhl nohy a zkusmo si upravil ramena.

„Je to až příliš pohodlné,“ zamumlal.

Bert se pousmál.

„Ano.“

Na obrazovce se pořád něco hýbalo a mluvilo, ale Bethlen už to po chvíli přestal vnímat. Oči se mu začaly zavírat samy. Hlava mu jednou klesla, trhl sebou, znovu se narovnal, ještě chvíli odolával a pak to vzdal úplně. Sesunul se o kus níž, ruce složil na břiše a během chvíle spal.

A chrápal.

Chrápal pořádně, krátce a hluboce, s naprostým klidem člověka, který za posledních několik hodin viděl příliš mnoho na to, aby se jeho tělo dál namáhalo důstojností.

Bert po něm otočil hlavu a chvíli na něj jen zíral. Pak se uchechtl.

Před několika hodinami se hádali o listiny, Riedla a cestu do Prešpurku. Teď vedle něj spal muž ze sedmnáctého století v půjčeném tričku a teniskách, zatímco na obrazovce běžel pořad, kterému nerozuměl ani jeden z nich. Bertovi ta absurdnost připadala skoro uklidňující. Aspoň na několik hodin se žádný výslech, rozkaz ani tajemství nedožadovaly jejich pozornosti.

„Výborně.“

Jenže ani jemu už oči moc nesloužily. Koupel, jídlo, pivo a konečně pocit, že je na chvíli někde v bezpečí, na něj dopadly naráz. Seděl vedle Bethlena, ještě chvíli sledoval televizi, ale obraz se mu začal rozmazávat. Hlava mu jednou klesla dopředu, narovnal ji, zamrkal, zkusil se soustředit, ale bylo to k ničemu.

Po chvíli už cítil, jak mu znovu padá hlava.

„Do hajzlu,“ zamumlal sotva slyšitelně.

Pak se opřel víc do gauče, zavřel oči a usnul také.