Budoucnost slouží minulosti

Stopy mezi časy

Nádvoří pomalu utichalo, ale napětí nezmizelo. Jen změnilo podobu. Místo čekání přišlo poznání, mnohem horší než nejistota. Otevřené sudy stály na voze jako vyvržené tajemství. Sláma visela přes okraje, mezi prkny ležely rozervané balíky listin, plátno, zbraně a prach. Bert stál těsně u vozu a díval se dovnitř, jako by se bál, že stačí uhnout očima a všechno se znovu zavře a zmizí. Filip mlčel, což samo o sobě působilo nezvykle. Bethlen vzal ze dřeva jednu z listin, přelétl pečeť a výraz mu ještě víc ztvrdl. Kapitán hradní stráže se otočil za svými muži, kteří odváděli zajatce pryč, a pak se vrátil pohledem k vozu. Nikdo už nemohl předstírat, že jde o omyl.

Kolem vozu se pohybovali strážní s opatrností lidí, kteří si teprve uvědomují váhu toho, co drží v rukou. Každý balík mohl být důkazem, ale také návnadou, každá pečeť cestou k člověku, který už možná věděl, že se zásilka ztratila. Bert cítil, jak se prvotní úleva mění v tlak. Nález jim dal odpověď, zároveň však otevřel dveře k otázkám, které byly mnohem nebezpečnější.

Bert pomalu vydechl a otřel si hřbetem ruky krev z rozbitého rtu. Pálilo to, ale sotva to vnímal. V hlavě mu zněla jen jediná věc. Měli to. Konečně drželi v rukou něco, co se nedalo okecat, zamést pod koberec ani popřít.

Filip stál vedle něj, jednu ruku přitisknutou k poraněnému předloktí, a zíral do sudu.

„Tak tohle fakt není víno.“

Bethlen k němu krátce stočil oči, ale nic neřekl. Opatrně rozvinul jednu z listin a přitáhl ji blíž k lucerně. Oheň ozářil jeho tvář zespodu a krátce vypadal tvrdší, starší a unavenější než před chvílí.

„Tohle se musí hned oddělit,“ řekl tiše. „Listiny zvlášť. Zbraně zvlášť. A nikdo se toho nebude dotýkat bez svědků.“

Kapitán přikývl.

„Dva muži zůstanou tady. Nikdo cizí ke skladu nepřijde.“

Pak se obrátil ke správci, který stál pořád stranou s lucernou v ruce a tvář měl bílou jako vosk.

„Vy nikam nechoďte. Budeme se vás ptát jen na to, kdo kdy přišel a co si nechal zapsat.“

Stařec rychle přikývl.

„Ano, pane kapitáne. Já jsem opravdu myslel, že je to obyčejná zásilka.“

„To je vidět,“ odpověděl kapitán klidně. „A taky je vidět, že jste dělal jen svou práci.“

Správce sklopil oči, jako by ho ta prostá věta zasáhla víc než všechno předtím.

Bert se natáhl do sudu a vytáhl další balík. Pod plátnem byly pečlivě složené listiny, některé se zlomenými pečetěmi, jiné zatím nedotčené. Mezi nimi se zaleskla kovová hrana schránky. Podal ji Bethlenovi. Ten ji chvíli vážil v rukou, pak zkusil víko. Bylo zamčené.

„Tohle otevřeme později.“

„Ne teď?“ zeptal se Filip.

Bethlen na něj zvedl oči.

„Teď hlavně uděláme to, co dělají lidé, kteří nechtějí přijít o důkaz.“

Filip pokrčil rameny.

„Ptal jsem se.“

Bert si mezitím všiml další věci. Na dně prvního sudu, přitisknutý ke straně, ležel úzký proužek pergamenu se stejným značením jako na lístku, který našli. Vzal ho do ruky a ukázal ostatním.

„Bylo to uvnitř.“

Kapitán k němu přistoupil blíž.

„Takže ta čísla nesloužila jen ke skladu. Byla i uvnitř.“

„A to znamená, že to nebyla náhoda,“ řekl Bethlen. „Někdo přesně věděl, co hledá a co si má vyzvednout.“

Filip se zamračil.

„Stejně mi pořád vrtá hlavou jedna věc.“

„Jen jedna?“ odsekl Bert unaveně.

Filip si ho nevšímal.

„Proč to vozili zrovna takhle? Když už někdo ukradne listiny a schová zbraně, proč je strká do sudů s vínem? To je přece až příliš nápadné.“

„Naopak,“ odpověděl Bethlen. „Právě proto je to chytré. Víno se vozí pořád. Sud nikdo neotvírá bez důvodu. Lidé si všimnou spíš truhly než sudu.“

Bert přikývl. Dávala to smysl. Běžnost byla nejlepší skrýš. Právě v tom byla ta drzost.

Kapitán se zadíval do druhého sudu, kde pod slámou ležely pistole.

Kapitán se zadíval do druhého sudu, kde pod slámou ležely pistole. „Už nejde jen o krádež. Tohle je příprava.“

Nikdo mu neodporoval. To slovo mezi nimi zůstalo viset těžce a chladně.

Bethlen pomalu složil listinu, kterou držel.

„Potřebujeme světlo, stůl a klid. Tohle se nedá číst tady na voze.“

„Vezmeme to do strážnice,“ řekl kapitán.

„Ne,“ ozval se Bert rychleji, než čekal i sám od sebe.

Všichni se na něj podívali. Bert si olízl poraněný ret a hned toho litoval.

„Do strážnice bude chodit moc lidí. Stráže, poslové, služebnictvo, kdokoli. Jestli je tohle tak velké, jak to vypadá, nesmí se to roznést po hradě dřív, než budeme vědět, co držíme.“

Kapitán si ho chvíli měřil.

„Tak kam?“

Odpověděl Bethlen.

„K mně ne. K Bertovi také ne. Potřebujeme místo, které je blízko, ale ne nápadné.“

Filip se konečně narovnal.

„Co vedle Eusebiova pokoje? Marta tam stejně nikoho nepustí, když nebude chtít.“

Bert s Bethlenem se na něj podívali současně. Filip zamrkal.

„Co?“

Bethlen se opřel dlaní o vůz.

„To je poprvé, co jste řekl něco skutečně užitečného a já z toho nemám radost.“

Filip se zatvářil dotčeně.

„To od vás není hezké.“

Ale Bert už přemýšlel. Marta. Zavřené dveře. Nikdo by si tam netroufl chodit bez důvodu a Eusebius byl tak slabý, že stejně jen ležel. V každém případě by tam byl klid a kontrola.

„Ne u něj v pokoji,“ řekl pomalu. „Vedlejší místnost. Nebo komora hned za chodbou. Marta nás tam pustí, když jí to vysvětlíme.“

Kapitán přikývl.

„Dobře. Dva moji muži vezmou listiny. Zbraně zůstanou pod zámkem u mě. Schránka půjde se mnou, ale otevře se před vámi.“

Bethlen si položil listinu zpátky na vůz.

„A zajatci?“

Kapitánův výraz ztvrdl.

„Všichni jsou v kobkách. Odděleně. Hlídám je já.“

Bert se zadíval směrem, kudy je odvedli. Teprve teď si naplno uvědomil, že Riedl mezi nimi nebyl. To ho štvalo skoro stejně jako všechno ostatní.

„Nikdo z nich není Riedl.“

„Ne,“ řekl Bethlen. „Ale někdo z nich k němu vede.“

„A když ne, tak k někomu nad ním,“ dodal kapitán.

Ještě horší byla možnost, že nad Riedlem stojí někdo další.

Správce se nejistě pohnul u vrat.

„Pane kapitáne…“

Všichni se k němu otočili. Stařec polkl.

„Ten muž s měšcem. Už jsem ho tu viděl. Ne dnes poprvé.“

Bert se narovnal.

„Kdy?“

Správce sevřel lucernu pevněji.

„Dvakrát. Možná třikrát. Nikdy nic nenakládal, jen postával opodál. Myslel jsem, že čeká na někoho od pánů. Nepřišlo mi na tom nic zvláštního.“

„A znáte ho?“ zeptal se Bethlen.

„Ne jménem. Ale kdybych ho viděl znovu, poznám ho.“

Kapitán přikývl.

„To bude stačit.“

Pak dal rukou znamení dvěma mužům. Ti přistoupili k vozu a začali opatrně sbírat balíky listin. Dělali to pomalu, skoro obřadně, jako by se báli, že se papír pod jejich prsty rozpadne. Bert jim chvíli pomáhal, ale pak se zarazil nad jedním listem, který zůstal ležet stranou. Nebyl zapečetěný. Rozložil ho a přitáhl blíž ke světlu.

Řádky byly psané rychle, ale čitelně. Jména. Datum. Krátké poznámky. A u dvou záznamů znak, který už ten večer viděl víckrát než chtěl.

R.

„Bethlene.“

Bethlen k němu přešel a vzal si list od něj. Četl jen chvíli, pak zvedl hlavu.

„To jsou dodávky.“

„Jaké dodávky?“ zeptal se Filip a naklonil se blíž.

„To právě ještě nevíme.“ Bethlen přejel očima spodní řádek. „Ale nejsou to jen sudy. Jsou tu i jména a dny.“

Bert se opřel o okraj vozu. Rozbitý ret mu znovu pulzoval. Všechno bylo najednou větší. Nešlo jen o tři sudy. Šlo o řetěz. O systém. O něco, co tu běželo delší dobu a tiše.

Kapitán si vzal list od Bethlena.

„Tohle vezmu první. A ještě dnes to projdeme.“

„Ještě dnes?“ zopakoval Filip.

„Ano, ještě dnes,“ řekl kapitán. „Takové věci se nenechávají do rána.“

Bert s tím souhlasil. Ráno už by mohlo být pozdě. Ráno už by někdo mohl vědět, že zásilka nedorazila.

Lucerny kolem nich házely dlouhé stíny. Nádvoří bylo skoro prázdné, ale přesto měl Bert pořád pocit, že je někdo sleduje. Ne konkrétníma očima. Spíš tím neviditelným tlakem, který cítil od chvíle, kdy se celý tenhle sled událostí rozběhl.

Když bylo všechno konečně sebrané, kapitán se obrátil k nim třem.

„Půjdete se mnou.“

Bert hned zavrtěl hlavou.

„Nejdřív za Eusebiem.“

Kapitán k němu stočil pohled, ale nic nenamítl.

„Dobře. Já se za chvíli vrátím a počkám na vás venku.“

Vyrazili od skladu chodbou zpátky do vnitřních částí hradu. Dva strážní nesli listiny, další schránku. Kapitán šel vpředu jen kus cesty, pak se od nich oddělil a zamířil ke kobkám. Bethlen se držel vedle Berta, Filip o krok za nimi a občas sykl, když mu rukáv zavadil o škrábnutí na paži.

„Bolí?“ zeptal se Bert tišeji, než zamýšlel.

Filip na něj koukl skoro vítězně.

„Takže máš starost.“

„Nezačínej.“

„Jen trochu.“

„Filip.“

„Dobře, dobře. Bolí.“

Bert zavrtěl hlavou, ale v koutku úst mu skoro cuklo. Hned to zmizelo. Jakmile zahnuli do známější chodby, vrátil se mu neklid. U dveří už stála Marta. Jako by o jejich příchodu věděla dřív než oni sami.

Přejela pohledem nejdřív Berta, pak Filipův rozříznutý rukáv a nakonec Bethlena.

„Co jste provedli?“

„To je dlouhé,“ řekl Bert.

Marta se zamračila.

„Tak to řeknete krátce.“

Bethlen k ní přistoupil o krok blíž.

„Chytili jsme všechny, kdo si přišli pro sudy. Kromě Riedla. Ten tam nebyl.“

Marta ztuhla jen na okamžik.

„A?“

„A v těch sudech nebylo víno,“ řekl Bert. „Potřebujeme mu to říct.“

Marta chvíli mlčela, pak otevřela dveře a uhnula stranou.

„Jen na chvíli. Je slabá. Nezvedne se ani z postele, tak ji k tomu nenuťte.“

Všichni tři vstoupili dovnitř. V pokoji bylo šero, vzduch těžký od bylin a spánku. Veronika ležela opřená o polštáře, bledá, unavená a křehká tak, až se Bertovi sevřelo hrdlo. Oči měla otevřené, ale bylo vidět, že ji i to stojí sílu. Nepohnula se víc, než musela. Jen k nim obrátila hlavu.

„Tak jste tady.“

Bert došel k posteli jako první.

„Měla bys spát.“

„A ty bys měl míň lhát.“

Filip se u nohou postele zastavil a nervózně přešlápl. Bethlen zůstal o krok dál, jako by jí chtěl nechat víc prostoru.

„Chytili jsme je všechny,“ řekl Bert. „Všechny čtyři. Jsou v kobkách. Hlídá je kapitán. Jen Riedl mezi nimi nebyl.“

Veronika pomalu vydechla.

„Co bylo v těch sudech?“

„Listiny, zbraně, prach, pečeti a prázdné listy s podpisy,“ odpověděl Bethlen klidně. „Je to větší, než jsme čekali.“

Veronika na chvíli zavřela oči, pak je znovu otevřela.

„Ani mě to nepřekvapuje.“

Filip si promnul zátylek.

„Ano. Taky jsem doufal, že tam bude aspoň trochu vína a místo toho tohle.“

Na Veroničiných rtech se objevil slabý úsměv.

„Ty bys pil i po tom všem?“

„Když je důvod, tak jo.“

„A když není, tak taky,“ zamumlal Bert.

Filip ho prudce přejel pohledem, ale nic neřekl. Veronika se zadívala na Bethlena. Ten chvíli mlčel, pak si povzdechl.

„Než půjdeme dál, musím se zeptat na jednu věc.“ Na okamžik zaváhal, což u něj nebylo obvyklé. „Jak vám mám říkat? Eusebius mi teď už nějak nesedí.“

Veronika se na něj podívala, jako by ji ta otázka překvapila, ale ne nepříjemně. Pak se slabě usmála.

„Jmenuju se Veronika.“

Bethlen pomalu přikývl.

„Dobře. Veroniko.“

Změna oslovení byla drobná, přesto mezi nimi posunula něco podstatného. Bethlen už před sebou neměl jen tajemného vojáka, s nímž se spojil kvůli vyšetřování. Poprvé vyslovil její skutečné jméno a přijal tím pravdu, kterou ještě před několika hodinami nedokázal zařadit. Veronika jeho pohled vydržela. Sílu na dlouhé vysvětlování neměla, ale na téhle prosté dohodě jí záleželo.

Jméno v pokoji zůstalo viset tiše a zvláštně. Filip se pousmál, Bert sklopil oči k pokrývce a krátce pocítil úlevu, aniž věděl proč.

„Tak co jste našli?“ zeptala se Veronika.

Bethlen vytáhl přeložený list a ukázal jí ho, ale jen z dálky, aby ji nenutil vstávat.

„Seznamy. Jména. Dny. Značky. U některých záznamů je R.“

„Dodávky?“ zeptala se.

„Nejspíš. Ale ne jen vína. Je to spíš evidence.“

Veronika chvíli mlčela. Bylo vidět, jak jí myšlenky běží rychleji než tělo.

„Dívejte se po jménech, která se opakují u okrajových věcí. U skladů, vozů, písařů, lidí kolem. Ne vždycky je nejdůležitější ten, kdo stojí nahoře.“

„To samé mi říkal Bert,“ ozval se Bethlen.

„Tak měl jednou pravdu.“

„Jen jednou?“ zamračil se Bert.

„Dnes zatím ano.“

Filip se ušklíbl.

„To je pořád víc než mívám já.“

Veronika se znovu usmála, ale hned jí ten výraz zmizel z tváře. Únava byla silnější. Marta, která stála u dveří, to viděla taky.

„Dost.“

„Ještě chvíli,“ řekla Veronika tiše.

Marta zavrtěla hlavou.

„Ne. Už teď mluvíš moc.“

Bethlen přikývl dřív, než Bert stačil něco namítnout.

„Má pravdu.“

Veronika zavřela oči a chvíli jen dýchala. Pak je znovu otevřela a podívala se na Berta.

„Půjdete za arcivévodou?“

„Ano,“ odpověděl Bethlen dřív než on. „Hned.“

„Tak mu neříkejte všechno najednou. Nechte ho nejdřív pochopit sudy. Pak listiny. Pak zbraně.“ Na chvíli se odmlčela. „A Riedla nespouštějte z očí, i když tam nebyl.“

„Nebudeme,“ řekl Bert.

Veronika se zadívala na Filipa.

„A ty si nech ošetřit tu ruku.“

Filip se zatvářil skoro pohoršeně.

„To je jen škrábnutí.“

„Tak právě proto. Dokud to je jen škrábnutí.“

„Ano, Veroniko,“ zamumlal.

Marta udělala krok dopředu.

„A teď už opravdu ven.“

Bert ještě chvíli stál, ale pak přikývl. Bethlen se jí lehce uklonil, Filip jen neobratně kývl hlavou. Když vycházeli ven, Veronika za nimi tiše řekla:

„Buďte opatrní.“

Dveře se za nimi zavřely a chodba se najednou zdála studenější než předtím.

Chvíli nikdo nic neřekl. Pak Bethlen vydechl.

„Tak teď za arcivévodou.“

Bert přikývl. Filip si přidržel poraněnou ruku blíž k tělu a všichni tři se rozešli chodbou dál. Kapitán na ně čekal o kus dál ve stínu, ruce za zády, tvář zavřenou a tvrdou.

„Jsme připraveni?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl Bethlen.

A bez dalšího slova se vydali informovat arcivévodu.

Bethlen začal mluvit první. Věcně, stručně, bez jediného zbytečného slova. Popsal nalezený lístek, čísla od sudů, správce skladu, večerní příjezd vozu i čtyři muže, kteří si přišli zásilku vyzvednout. Kapitán pak doplnil zadržení všech čtyř, pokus jednoho z nich o útěk i to, že jsou teď všichni odděleně zavření v kobkách pod jeho osobním dohledem. Bert navázal obsahem sudů. Listiny, pečeti, zbraně, střelný prach, prázdné listiny s podpisy. Filip přidal, co viděli přímo na místě a jak přesně zásilka působila, aby bylo jasné, že nešlo o náhodu ani o obyčejné pašování.

Arcivévoda je poslouchal beze slova. Jen občas pohnul hlavou nebo přimhouřil oči, když zaznělo něco zvlášť závažného. Když domluvili, zavládlo v místnosti ticho tak těžké, až bylo slyšet praskání vosku ve svících.

„Okamžitě je vyslechněte,“ řekl nakonec tvrdě. „Všechny. Ještě dnes.“

Kapitán se nadechl, ale dřív než stačil odpovědět, promluvil Klesl.

„Vaše Výsosti, dovolte.“

Matyáš k němu ostře stočil oči.

„Mluvte.“

„Dnes v noci z nich nedostaneme nic dobrého. Jsou zadrženi čerstvě, budou se zapírat, mlžit a čekat, kdo z nich promluví první. Do rána je nechte odděleně, bez možnosti domluvy. Strach a nejistota udělají za pár hodin víc než křik.“ Klesl se odmlčel a pak dodal klidněji. „Ráno budou unavenější a méně pevní.“

Arcivévoda ho chvíli mlčky pozoroval. Bylo vidět, že by nejraději jednal hned, ale zároveň věděl, že Klesl má pravdu. Nakonec pomalu přikývl.

„Dobře. Až zítra.“

Kapitán se lehce uklonil.

„Ano, Vaše Výsosti.“

Matyáš se pak podíval na Berta. Pohled mu sjel k rozbitému rtu, pomačkanému kabátci i únavě, kterou už Bert přestával skrývat.

„A jak je mu?“

Bert hned věděl, na koho se ptá.

„Je slabý, ale drží se.“

Arcivévoda jen pokýval hlavou. Na okamžik se mu v očích mihlo něco, co mohlo být úleva, ale hned to zmizelo.

Pak udělal krátké gesto rukou ke dveřím.

„To stačí. Běžte. Ráno chci zprávu o každém z těch mužů.“

Všichni čtyři se uklonili a ustoupili. Kapitán vyšel první, za ním Bethlen, Filip a nakonec Bert. Dveře se za nimi zavřely a v pracovně zůstalo ticho.

Arcivévoda zůstal stát u stolu a chvíli jen hleděl do plamene svíce. Klesl se nepohnul. Čekal. Věděl, že teď přijde ta druhá část rozhovoru. Ta, která se nevede před svědky.

Matyáš si pomalu promnul čelo.

„Co na to vyšetřování říkáte?“

Klesl spojil ruce před sebou.

„Pohnuli s tím. To musím uznat.“

Arcivévoda po něm přejel pohledem.

„Ano. A víc, než jsem čekal.“

Na chvíli bylo ticho. Pak Matyáš znovu promluvil, tentokrát pomaleji.

„Zjistil jste už, co ten Eusebius vlastně je zač?“

Klesl neodpověděl hned. Jako by si v hlavě srovnal všechno, co měl připravené.

„To, co jsem zjistil dřív, zatím platí. Voják z mohamedánských válek, nejmladší syn zbrojíře. Katolík. Stejně tak jeho bratr. Jejich dům se nazývá Pražský. Bydlí tam víc lidí, prý pronajímají pokoje.“ Klesl krátce sklopil oči, jako by si vybavoval podrobnosti. „Dům původně patřil radnímu, který zemřel bez dědiců, a proto připadl městu. Eusebiův bratr jej nedávno odkoupil. Peněz zjevně mají dost. Dílně se daří, zbroj odtud je velmi žádaná a vyhlášená kvalitou. Právě to leží v žaludku cechu zbrojířů.“

Matyáš se opřel o stůl víc.

„A nic víc?“

„Moc ne. Kolem něj je zvláštní ticho.“ Klesl zvedl oči. „Lidé ho znají, ale zároveň o něm vědí překvapivě málo. To samo o sobě stojí za pozornost.“

Arcivévoda ho chvíli jen pozoroval.

„Vy mluvíte vážně.“

Klesl nepatrně sklonil hlavu.

„Ano. Dokonce jsem si tam nechal udělat dýku.“

Matyáš překvapeně povytáhl obočí.

„Vážně?“

„Ano.“ V Kleslově hlase se objevil skoro neznatelný nádech pobavení. „Jsem zvědavý, jestli bude tak dobrá, jak se říká.“

Arcivévoda se opřel zády o židli a v jeho tváři se mihl stín únavy.

„Dobrá. Doufám, že mi ji ukážete.“

Klesl se lehce usmál.

„Zajisté.“

Matyáš se pak od něj odvrátil a přešel k oknu. Venku byla tma, v tabulkách skla se odrážely svíce a jeho vlastní unavená tvář.

„Teď mě prosím nechte,“ řekl tišeji než předtím. „Chci se pomodlit sám a jít spát.“ Na okamžik se odmlčel. „Snad dnes už budu spát klidněji.“

Klesl se uklonil.

„Dobrou noc, Vaše Výsosti.“

Pak odešel a zavřel za sebou dveře. Arcivévoda zůstal v pracovně sám. Jen svíce hořely dál a stíny na stěnách se ani teď nepřestaly hýbat.

Klesl odešel, ale ne do svého křídla. Místo toho se vydal tichou chodbou směrem k pokoji, kde ležel Eusebius. Kroky tlumil kámen i pozdní hodina, přesto v tom tichu zněly zřetelně. Když došel ke dveřím, krátce zaklepal.

Otevřela Marta.

Jakmile ho uviděla, ztuhla tak, že nedokázala říct ani slovo. Pak sebou trhla, sklopila hlavu a hluboce se uklonila.

„Vaše Excelence.“

Chtěla mu políbit prsten, ale Klesl jí jen tiše položil ruku na hlavu.

„Marto.“

V tom jediném oslovení bylo víc než v celém pozdravu. Marta zůstala skloněná.

„Jak dlouho se známe?“

Pomalu zvedla oči.

„Hodně dlouho, Vaše Excelence.“

Klesl na ni hleděl klidně, ale příliš pozorně na to, aby se před ním dalo něco skrýt.

„Přišel jsem se na něj podívat. Jak se mu daří. A pomodlit se u něj.“

Marta sevřela prsty do zástěry.

„Vaše Excelence, teď to nejde.“

Klesl se ani nepohnul.

„Marto. Znám tě. Ty mi něco tajíš.“

Ta slova neřekl tvrdě. Právě proto dopadla těžce. Marta sklopila oči, v obličeji smutek i rezignace. Pak pomalu ustoupila stranou a otevřela dveře víc.

„Ano,“ řekla tiše. „Tajím.“

Klesl vstoupil.

V pokoji bylo šero. Hořelo jen několik svící a jejich světlo se zachytávalo o těžké látky nebes i o sklo lahviček na stolku. Vzduch byl prosycený bylinami, voskem a něčím hořkým. Na posteli pod nebesy ležela dívka. Bledá tvář skoro splývala s polštářem, černé vlasy měla rozprostřené kolem hlavy jako temný kruh. Nepůsobila jako nemocný chlapec, za jakého ji dosud měl. Nepůsobila ani jako někdo, koho si spletl. Klesl se zarazil tak prudce, až se mu dech na chvíli zastavil.

Pomalu se otočil k Martě.

„Marto… to není…“

Nedokázal tu větu dokončit.

Marta jen pokývala hlavou.

„Ano. Je to dívka.“

Klesl natáhl ruku po svícnu, vzal ho a přistoupil blíž k posteli. Každý krok byl pomalejší než předchozí. Když se nad ni sklonil, zůstal stát bez hnutí. Jako by opravdu viděl ducha. Ta podoba. Ta tvář. Ta linie čela, očí, úst. Svíce se mu v ruce lehce zachvěla.

Anna to být nemohla.

Ta, na kterou myslel, byla přece žena. Měla být o šestadvacet let starší. Šestadvacet let od chvíle, kdy ji naposledy viděl živou, těhotnou, bledou, ale krásnou, se stínem strachu v očích a modlitbou na rtech. Tohle byla mladá dívka. Příliš mladá. A přesto ta podoba bodala až do kostí.

Klesl se musel posadit. Kolena ho najednou neposlechla a mráz mu přejel po zádech tak prudce, až sevřel svícen oběma rukama. Posadil se na lavici u stěny a chvíli jen hleděl před sebe, jako by mu rozum odmítal sloužit.

„Marto… tys ji viděla?“

Marta stála u dveří, ruce sepjaté, tvář staženou bolestí.

„Viděla.“

Klesl zvedl oči.

„A?“

Marta polkla.

„Myslela jsem, že také vidím ducha.“

V pokoji se rozhostilo těžké ticho. Jen plamen svíce občas zapraskal.

„Má sladká Anna,“ řekl Klesl tiše, skoro jen pro sebe. „Kolikrát jsem se za ni modlil… a za její dítě.“

Marta sklopila hlavu.

„Já také.“

Klesl se na dívku v posteli díval dál, neschopný od ní odtrhnout oči. Marta sevřela prsty do zástěry a hlas se jí zachvěl.

„Ale když jsem uviděla ji… myslela jsem, že Anna vstala z mrtvých.“

Klesl k ní pomalu otočil hlavu. V očích měl stejný otřes, jen lépe skrytý.

„Přesně to jsem si pomyslel také.“

Chvíli neodpovídal nikdo. Jen svíce vrhala po stěnách neklidné stíny a Veronika tiše oddychovala. V hlavě mu běžely vzpomínky, roky staré a přesto náhle živé. Anna. Její smích. Její oči, když prosila o ochranu. Její tvář, v níž se mísila něha s královskou hrdostí. A teď tady, po tolika letech, ležela před ním dívka, která nesla tutéž podobu tak strašlivě věrně, až to bolelo.

„Kdo všechno to ví?“ zeptal se nakonec.

„Málo lidí,“ odpověděla Marta. „A i ti jen část.“

„A Matyáš?“

Marta zavrtěla hlavou.

„Ne.“

Klesl sklopil oči do plamene.

„To je možná milost. A možná pohroma.“

Znovu vstal a došel až k posteli. Tentokrát pomaleji, klidněji. Natáhl ruku, ale nedotkl se jí. Jen ji podržel ve vzduchu nad černými vlasy, jako by se bál, že by jediným dotekem rozbil něco, co stejně sotva drželo pohromadě.

„Ví to ona?“

„Ne,“ odpověděla Marta. „Neví nic.“

Klesl přikývl, ale v obličeji se mu nepohnulo vůbec nic.

„To je dobře.“

„Je?“

Teď se otočil k Martě.

„Ano. Protože kdyby to věděla teď, v tomhle stavu, zlomilo by ji to.“

Marta mlčela. Věděla, že má pravdu.

Klesl se ještě jednou zadíval na Veroniku. Pak velmi pomalu poklekl vedle postele. Sepjal ruce a sklonil hlavu. Dlouho neříkal nic nahlas. Jen se modlil v tichu, hluboce a soustředěně, jak to uměl jen člověk, který už viděl příliš mnoho smrti, zrady i lidské slabosti. Marta ustoupila ještě víc ke dveřím a nechala ho.

Když konečně vstal, tvář měl klidnější, ale oči ne.

„Marto.“

„Ano, Vaše Excelence.“

„Budu mlčet.“

Zvedla k němu hlavu.

„Děkuji.“

„Zatím.“ Odmlčel se. „Ale tohle tajemství nevydrží věčně.“

Marta sevřela ruce pevněji.

„Já vím.“

Klesl se naposledy podíval na Veroniku.

„Až se probudí a zesílí, chci s ní mluvit. Sám.“

Marta zaváhala, ale pak přikývla.

„Ano.“

Klesl se obrátil ke dveřím. U prahu se ještě jednou zastavil.

„Teď ji chraň.“

Marta sklonila hlavu.

„Celým životem, jestli bude třeba.“

Klesl se ještě jednou ohlédl. Několik úderů srdce hleděl na spící dívku a v hlavě mu stále dokola zněla jediná věta: Eusebius je dívka. Ani teď nezněla méně neuvěřitelně. Všechno, co si o mladém vojákovi myslel, se rozpadalo a skládalo do mnohem nebezpečnějšího obrazu. Tajemství muselo zůstat skryté, dokud si sám neověří pravdu. Pro ni by předčasné odhalení mohlo být smrtelnější než rána v boku. Teprve potom vyšel do chodby. Martě tiše poděkoval, sklonil hlavu a odešel. Kroky měl klidné, uvnitř se však všechno bouřilo.

Do svých komnat došel bez jediného zastavení. Jakmile za sebou zavřel dveře, odložil svícen na stůl a začal přecházet po místnosti. Jednou tam, jednou zpátky, ruce za zády, hlavu skloněnou. Anna je mrtvá. Její dítě také. Tak to přece bylo. Tak to celé roky považovali za pravdu. Tak to viděl. Nebo ne?

Zastavil se uprostřed pokoje.

Dítě přežilo?

Otázka přišla tiše, ale udeřila tvrději než cokoli předtím. Vždyť tam byl také. Viděl tu místnost, věž i okamžik, kdy všechno vzplálo a roztrhlo se světlem. Viděl její tělo propadat dolů, hluboko do tmy a ohně. Dítě však skutečně spatřil? Nebo si celé roky jen myslel, že viděl všechno? Záblesk ho oslepil. Výbuch pohltil víc než kámen a dřevo; pohltil i jistotu.

Pomalu přešel ke kříži zavěšenému na stěně a klekl si. Sepjal ruce a sklonil hlavu tak hluboko, až se skoro dotkl čelem prstů.

„Bože,“ vydechl tiše, „dej mi znamení, že je to dítě Matyáše a Anny.“

Odmlčel se. Svíce za jeho zády tiše hořely a v komnatě bylo takové ticho, že slyšel vlastní dech.

„A jestli je to jejich dítě, chraň ji.“

Poslední slovo mu vyšlo z úst tišeji. Pochybnost v tom nebyla. Čím déle měl její tvář před očima, tím méně pochyboval, že se dívá na krev, která neměla přežít.

Vždyť by mohla být dědičkou.

Myšlenka se v něm rozlila jako ledová voda. Nebyla jen dítětem ztracené ženy ani pouhou připomínkou minulosti. Jestli je jeho domněnka správná, v tom pokoji neleží jen zraněná dívka. Leží tam někdo, kdo může změnit všechno. Právě proto nesmí nikdo nic tušit. Ještě ne.

Klesl zůstal na kolenou déle, než míval ve zvyku. Modlitba se mu lámala do útržků myšlenek, vzpomínek a obav. Anna. Matyáš. Věž. Světlo. Krev. Dítě. Veroničina tvář. Každý obraz přicházel zvlášť, a přesto všechny patřily k sobě.

Když konečně vstal, už se netřásl. Nebyl klidný, ale byl rozhodnutý. Přešel ke stolu, opřel se o něj oběma rukama a zadíval se do plamene svíce.

Musí zjistit o Eusebiovi víc. Všechno. Každou stopu, každé jméno, každou lež i každé místo, odkud přišel. Tajemství nesmí zůstat schované mezi několika lidmi. Jen pravda ji může ochránit. Až bude vědět, kdo je, může ji ubránit před těmi, kdo by ji zničili dřív, než sama pochopí, co v sobě nosí.

Pomalu zavřel oči.

„Ať je pravda jakákoli,“ řekl do ticha, „najdu ji.“

Pak otevřel oči znovu a už se nedíval jako muž zlomený vzpomínkou. Díval se jako někdo, kdo právě přijal úkol, od kterého se už neustoupí.

Rozhodnutí mu nevrátilo klid. Pouze dalo neklidu směr. Klesl věděl, že od této chvíle bude muset vážit každou otázku, každého posla i každou návštěvu u jejího pokoje. Stačila jediná neopatrná věta a tajemství by přestalo patřit několika lidem. Pak by se z dívky v posteli nestala jen odpověď na starou modlitbu, ale také cíl pro každého, komu by její krev mohla překážet.

Bert otevřel oči a chvíli jen ležel bez hnutí. Do pokoje už pronikalo ranní světlo, bledé a studené, a připomnělo mu, co ho čeká. Dlouhý den. Vyslýchání. Už při té myšlence se mu stáhl žaludek. Nechtělo se mu do toho ani trochu, ale věděl, že musí. Tady se pravda nehledala trpělivostí a klidným hlasem. Z lidí se tahala bolestí. Mučírny nesnášel: pach, chlad i zvláštní klid kolem lidí, kteří si na ně zvykli. Dnes u toho měl stát on.

Pomalu se posadil, promnul si obličej a chvíli hleděl před sebe. Rozbitý ret bolel míň než večer, ale pořád o sobě dával vědět. V hlavě mu znovu naskočila Veroničina tvář, bledá na polštáři, a pak hned listiny, sudy, pečetě a čtyři muži zavření dole v kobkách. Riedl mezi nimi nebyl. To bylo na tom snad nejhorší. Měli kus pravdy, ale ne celou.

Vedle na chodbě něco vrzlo a pak se ozvalo tiché klopýtnutí. Bert si jen povzdechl. To mohl být jedině Filip.

Dveře se po chvíli pootevřely a z kamrlíku vylezl Filip. Zíval tak široce, až to skoro vypadalo, že si vykloubí čelist. Jednou rukou si zapínal košili, druhou si marně přejížděl po vlasech. Marně. Na hlavě neměl účes, ale vrabčí hnízdo po bitvě.

Bert se na něj chvíli díval a pak si odfrkl.

„Ty vypadáš strašně.“

Filip k němu zvedl přimhouřené oči.

„Dobré ráno i tobě.“

„Já jsem vzhůru. Ty vypadáš, jako tě někdo vytáhl z kurníku.“

Filip si sáhl na hlavu, zamračil se a pak pokrčil rameny.

„Aspoň jsem spal.“

Bert vstal z postele a natáhl se po kabátci.

„To ti závidím.“

Filip se došoural blíž a opřel se o futra.

„Zdálo se mi o jídle.“

„Tobě se o jídle zdá pořád.“

„To není pravda.“ Filip se odmlčel. „No dobře, je.“

Bert si natáhl kabátec a utáhl si opasek. Pohyby měl úsporné, rychlé, ale v hlavě už byl o několik hodin dál. Kobky. Kapitán. Bethlen. Klesl možná. A ti chlapi dole, co teď buď mlčí, nebo se modlí, aby přišel někdo měkčí.

Filip si konečně dopnul košili a protáhl se.

„Dneska budeme dělat co?“

Bert mu věnoval pohled, z něhož bylo jasné, že tu otázku nemá rád už teď.

„Výslechy.“

Filipovi spadl obličej.

„Aha.“

„Ano. A než se zeptáš, netěším se na to.“

Filip se přestal hrbit a chvíli na něj jen koukal. Pak sklopil oči.

„Kvůli mučírně?“

Bert neodpověděl hned. Jen vzal do ruky rukavice a chvíli je převaloval mezi prsty.

„Kvůli všemu kolem ní.“

Filip se opřel ramenem o zeď.

„Myslíš, že je budou mučit hned?“

„Nevím. Záleží, kdo tam bude stát a jak dlouho budou mlčet.“ Bert si nasadil jednu rukavici a pak druhou. „A taky na tom, jak moc bude chtít arcivévoda rychlé odpovědi.“

Filip se zamračil. Vtipkování ho přešlo.

„Tohle nemám rád.“

Bert k němu krátce obrátil hlavu, tentokrát bez jízlivosti.

„Já taky ne.“

Na chodbě se ozvaly kroky. Jisté, klidné, neuspěchané. Bethlen. Bert to poznal ještě dřív, než se objevil ve dveřích. Byl už oblečený, upravený a vypadal přesně tak, jak člověk vypadá, když spal málo, ale nedovolí si, aby to na něm bylo vidět. Oči měl bdělé a tvář zavřenou.

Přejel pohledem nejdřív po Bertovi, pak po Filipovi a krátce se zastavil u jeho vlasů.

„To je nový způsob zastrašování vězňů?“

Filip si okamžitě uhladil hnízdo oběma rukama.

„Tohle se samo spraví.“

„Tomu nevěřím,“ řekl Bethlen.

Bertovi v koutku úst cuklo, ale hned zvážněl.

„Už se ví, kdy začneme?“

Bethlen přikývl.

„Kapitán čeká dole. Arcivévoda chce zprávu co nejdřív. Klesl doporučil začít klidně a nechat je mluvit proti sobě. Tortura až když nebude jiná cesta.“

Bertovi se trochu ulevilo, i když jen málo.

„Aspoň něco.“

Bethlen k němu přistoupil blíž.

„Nadšení z vás neteče.“

„To asi nikdy nepoteče.“

Bethlen to přijal bez komentáře. Věděl proč. Filip mezitím přestal bojovat se svou hlavou a jen si povzdechl.

„Takže nejdřív kobky a pak snídaně?“

Bethlen si ho krátce změřil.

„Nejdřív snídaně. Hladový člověk bývá zbytečně hloupý.“

„Tak to jsem rád, že máte konečně rozum.“

„Nemluvte příliš brzo.“

Filip přece jen mírně ožil. Jídlo bylo jídlo, i když před kobkami.

Když vyšli na chodbu, Bert se mimoděk podíval ke dveřím Veroničina pokoje. Bylo ticho. Žádný pohyb, žádný hlas. Marta nejspíš pořád hlídala uvnitř jako neústupný strážný anděl. Na okamžik ho napadlo, jestli Veronika spí, nebo už zase leží vzhůru a přemýšlí o všem, co se kolem ní děje. Pak tu myšlenku zahnal. Na to nebude čas.

Sešli dolů do kuchyně. Oheň už hořel, ve vzduchu byla vůně chleba a teplého mléka, někde se vařila kaše. Filip se zastavil tak náhle, až do něj Bert málem vrazil.

„Nečuchej a jdi,“ zamumlal Bert.

„Já nečuchám. Jen si vážím života.“

Posadili se ke stolu a jedli rychleji než jindy. Bert skoro nevnímal chuť, jen do sebe dostával něco teplého, protože věděl, že to bude potřebovat. Bethlen jedl mlčky. Filip zkoušel první dvě minuty něco říkat, ale jakmile si uvědomil, co je čeká, i on ztichl.

Když dojedli, přišla Marta. Nešla k nim rychle, ale přímo. Zastavila se u stolu a podívala se na Berta.

„Spí.“

Bert jen přikývl.

„Dobře.“

Marta se pak podívala i na Filipa a na jeho ovázané předloktí.

„Tohle si nech po návratu znovu vyčistit.“

Filip se zatvářil, jako by chtěl protestovat, ale pod jejím pohledem si to rozmyslel.

„Ano.“

Bethlen vstal první.

„Jdeme.“

Vyšli z kuchyně a chlad v chodbách už byl jiný než večer. Ráno všechno odhalí víc. I kámen, i únavu, i strach. Bert to cítil v kostech. Čím víc se blížili ke kobkám, tím víc se mu vracel ten známý odpor. Ne strach. Odpor. Pach vlhka, železa, zatuchliny a bolesti byl všude stejný, ať už století bylo jakékoli.

U vchodu už stál kapitán. Ruce měl založené za zády, tvář tvrdou a vyspanější, než by Bert čekal. Vedle něj dva strážní. Zpod schodů táhl chlad.

„Pánové,“ řekl kapitán. „Začneme tím s měšcem.“

Bethlen přikývl.

„Dobře.“

Kapitán se podíval na Berta.

„Jste připraven?“

Bert se zadíval do temného schodiště vedoucího dolů. Připravený nebyl. Jen neměl na výběr.

„Ne,“ řekl po pravdě. „Ale jdeme.“

Bert se nepokoušel přesvědčit sám sebe, že jde o obyčejný rozhovor. Muži dole věděli dost na to, aby se báli, a málo na to, aby cítili odpovědnost za celý plán. Právě takoví lidé bývali nebezpeční: mohli prodat kohokoli, jen aby zachránili sebe. Přesto chtěl začít slovy. Dokud bude možné dostat pravdu ven bez železa a bolesti, hodlal se té možnosti držet.

A vykročil první.

Schody vedly dolů do chladu a vlhka. Čím níž sestupovali, tím méně sem doléhalo ráno z horních pater. Tady dole už nebyl den ani noc, jen kámen, železo a těžký vzduch, který člověku sedal na ramena. Bert to nesnášel od první chvíle, co podobné místo kdy viděl, a nesnášel to ani teď.

Filip šel za ním neobvykle tiše. Bethlen po pravici, kapitán o krok vpředu. Když došli ke dveřím výslechové místnosti, jeden ze strážných je otevřel.

Uvnitř nebylo nic navíc. Stůl. Tři židle. Lavice u stěny. Džbán s vodou. Žádné nástroje na očích, ale i tak z těch zdí táhlo přesně to, co Bert nechtěl cítit. Jako by se sem bolest vpila a už nikdy neodešla.

Kapitán kývl na strážného.

„Přiveďte toho s měšcem.“

Za chvíli se ozval kov, kroky a dveře se znovu otevřely. Dovnitř přivedli muže, kterého chytili u zdi. Ruce měl svázané vpředu, tvář pobledlou po noci v kobce, ale oči mu pořád těkaly sem a tam, jak hledal cestu ven, i když už žádná nebyla. Jakmile spatřil stůl a všechny kolem něj, snažil se nasadit výraz dotčeného člověka, kterému se děje křivda.

„Já nic neudělal.“

Kapitán ho usadil na židli tak tvrdě, až zavrzala.

„Ještě jsme se neptali.“

Muž sevřel rty. Bert si ho prohlížel. Nebyl to žádný voják zvyklý na bitvu. Spíš člověk, který se uměl držet při zdi, sbírat drobky, poslouchat správné lidi a přežít díky tomu, že nikdy nebyl první. Takoví někdy mluvili dřív než ti silní. Jen bylo potřeba trefit správné místo.

Bethlen se posadil naproti němu. Klidný, rovný, ruce složené na stole. Filip zůstal stát bokem, Bert vedle něj. Kapitán se opřel o stěnu, ale jeho přítomnost byla cítit víc než kohokoli jiného.

„Jméno,“ řekl Bethlen.

Muž chvíli mlčel.

„Jméno,“ zopakoval Bethlen, pořád stejně klidně.

„Ondřej Veselý,“ vypravil ze sebe nakonec.

„Lžete?“ zeptal se Bert.

Muž po něm trhl pohledem.

„Ne.“

„To poznáme,“ řekl kapitán.

Ondřej polkl.

Bethlen se ani nehnul.

„Dobře. Ondřeji Veselý. Včera večer jste stál u skladu s vínem. Převzal jste měšec. Proč?“

Muž se zamračil.

„Nevím, o čem mluvíte.“

Filip si odfrkl tak hlasitě, až to v místnosti skoro zaznělo jako urážka.

„To teda víš.“

Bethlen po něm ani nepohlédl, ale Filip zmlkl.

„Byl jste tam viděn,“ pokračoval Bethlen. „Byl jste zadržen. Měšec u vás našli. Máte dvě možnosti. Buď budete dál lhát a my ztratíme čas. Nebo začnete mluvit a ten čas ztratí někdo jiný.“

Ondřej se pousmál křivě, ale v očích měl nervozitu.

„Já jen čekal na známého.“

„U skladu. V noci. Ve stínu. S cizím měšcem pod kabátcem?“ Bert udělal krok blíž. „To je hodně zvláštní známý.“

Muž sklopil oči, ale hned je zvedl zpátky.

„To jsou moje věci.“

Kapitán se odlepil od zdi.

„V tom měšci byly stříbrné tolary. Nové. Čerstvě spočítané. Tolik peněz člověk nenosí jen tak.“

Ondřej se zavrtěl na židli.

„Měl jsem dluh. Spláceli mi ho.“

Bert si promnul čelist. Tohle přesně čekal. Kousek pravdy, kus lži a spousta bahna mezi tím.

„Kdo?“ zeptal se.

„Známý.“

„Jméno.“

„Neznám ho.“

Filip zavrtěl hlavou.

„Tak ti dává měšec plný peněz člověk, jehož jméno neznáš.“

Ondřej si ho změřil tvrdým pohledem, ale nic neřekl.

Bethlen se mírně naklonil dopředu.

„Podívejte se na mě.“

Muž nechtěl, ale nakonec poslechl.

„Vaši tři druhové sedí každý sám. Každý z nich teď přemýšlí, jestli nebude ten první, kdo promluví. Vy nevíte, co už řekli. Nevíte, jestli na vás něco nesvalili. A nevíte ani, jestli ten, kdo vám dal měšec, za vás udělá cokoliv. Já vám to řeknu. Neudělá. Jste pro něj drobná mince. Když vás ztratí, vezme si jinou.“

Muž sebou nepatrně trhl a Bert to zachytil. Nezapůsobila hrozba bolesti, ale strach, že ho už někdo prodal.

„Nikdo mě neprodal,“ vyštěkl Ondřej příliš rychle.

„To nevíte,“ řekl tiše Bert.

V místnosti se na chvíli rozhostilo ticho. Filip si přehodil váhu z nohy na nohu, ale kupodivu mlčel. Bethlen zůstal nehybný.

„Kolikrát jste tam byl?“ zeptal se.

Ondřej sevřel čelist.

„Nevím.“

Kapitán se krátce zasmál bez veselí.

„To je zajímavé. Před chvílí jste tvrdil, že jste tam byl náhodou jen jednou.“

Muž ztuhl.

„Já—“

„Takže znovu,“ řekl Bethlen. „Kolikrát jste tam byl?“

Ondřej dýchal rychleji. Bert viděl, jak se mu na spánku leskne pot.

„Dvakrát.“

„Třikrát,“ opravil ho Bert.

Muž k němu vzhlédl.

„Co?“

„Správce vás viděl třikrát.“

Bert blafoval, alespoň zčásti. Správce řekl dvakrát, možná třikrát, jenže Ondřej to nevěděl. Lest zabrala; hned uhnul pohledem.

„Dobře. Třikrát.“

Filip se narovnal.

„Takže už nelžeš jen trochu.“

Bethlen zvedl ruku a Filip zase zmlkl.

„Kdo vás tam posílal?“

Ondřej mlčel.

„Kdo vás tam posílal?“ zopakoval Bethlen.

Muž sevřel rty tak pevně, až zbělely.

„Nikdo. Chodil jsem tam sám.“

Kapitán udělal dva kroky a zastavil se těsně vedle něj. Nemluvil hlasitě, právě naopak.

„Poslouchejte mě dobře. Mučení jsem dnes ještě nenařídil. A nerad ztrácím čas. Vy teď rozhodujete, jestli tu budeme sedět a mluvit jako lidé, nebo jestli vás odvedu vedle a nechám vás přemýšlet jiným způsobem. Rozuměl jste?“

Ondřej zbledl ještě víc.

Bert se zadíval stranou. Přesně tohle nesnášel. I když k tomu ještě nedošlo, viselo to v místnosti jako pach před bouřkou.

„Rozuměl?“ zopakoval kapitán.

„Ano.“

„Tak mluvte.“

Ondřej polkl.

„Jen jsem předával vzkazy.“

Bethlen ani nemrkl.

„Komu?“

„Já nevím jména.“

„Komu?“ řekl tentokrát Bert ostřeji.

Muž zavřel oči, jako by hledal, kde to půjde říct nejmíň nebezpečně.

„Jednomu písaři.“

Bethlen zvedl hlavu.

„Jakému písaři?“

„Nevím.“

Filip si odfrkl.

„Začíná to být trapné.“

Ondřej po něm vyjel pohledem.

„Nevím jeho jméno. Přísahám.“

Kapitán položil dlaň na opěradlo jeho židle. Ne silně. Jen dost, aby to muž cítil.

„Jak vypadal?“

„Hubený. Vysoký. Nosil tmavý kabát. Mluvil potichu. Měl…“ Ondřej zaváhal. „Měl na levé ruce jizvu. Přes hřbet.“

Bethlen si to uložil bez jediné změny výrazu.

„A co jste předával?“

„Lístky. Čísla. Značky. Kam co přijde. Kdy.“

Bert se podíval na Bethlena. Tohle už bylo něco.

„A sudy?“ zeptal se.

„Jen občas. Většinou šlo o menší věci.“

„Jaké menší věci?“

„Listiny. Měšce. Pečeti. Jednou i malou bednu.“

Kapitán přivřel oči.

„A Riedl?“

Jméno s mužem pohnulo víc než předchozí otázky.

„Toho neznám.“

„Lžete,“ řekl Bert okamžitě.

„Ne! Jen… jen jsem to jméno slyšel.“

„Kde?“

„Jednou. Dvakrát. Když se mluvilo o sudu. Že tenhle půjde přes Riedla. Nebo na Riedla. Nevím.“

Bethlen si složil ruce pevněji.

„Kdo to říkal?“

„Ten písař ne. Jiný muž. Starší. Bohatší. Mluvil, jako by byl zvyklý poroučet.“

„Jméno.“

„Neznám.“

Kapitán se narovnal.

„A jak vypadal?“

Ondřej zavřel oči.

„Měl krátce zastřižený vous. A prsten s červeným kamenem. Víc nevím. Nikdy nestál ve světle dlouho.“

Bert cítil, jak mu v hlavě začínají některé body do sebe zapadat, ale pořád ne dost. Písař. Jizva na levé ruce. Starší muž s prstenem. Riedl jen jako jméno, přes které se něco vede. To nebyl vrchol. To byl prostředek.

„Kolik je takových zásilek?“ zeptal se Bethlen.

Ondřej zvedl hlavu prudce.

„Nevím.“

Kapitán otevřel ústa, ale Bert ho tentokrát předběhl.

„Neptám se, kolik jich bylo přesně. Ptám se, jestli je to výjimka, nebo běžná věc.“

Muž chvíli mlčel, pak sklopil oči.

„Běžná.“

V místnosti se ochladilo ještě víc.

Filip se přestal opírat o stěnu.

„Jak běžná?“

„Nevím! Někdy nic týdny. Pak dvě za sebou. Záleželo, co přišlo.“

„Odkud?“ zeptal se Bert.

Ondřej se nadechl.

„Někdy z Uher. Někdy z Prahy. Jednou z Brna. Aspoň tak to říkali.“

Bethlen se podíval na kapitána.

„To stačí na první kolo.“

Kapitán přikývl. Taky věděl, že víc z něj teď možná nevypadne. Ne bez zlomení. A to Bert nechtěl. Zatím.

„Odveďte ho zpátky,“ řekl kapitán strážným.

Ondřej se hned narovnal.

„Já mluvil.“

„Ano,“ řekl Bethlen. „A budete mluvit znovu.“

Když ho odváděli, otočil hlavu zpátky.

„Jestli zjistí, že jsem něco řekl—“

„Už zjistili všechno, co potřebovali, v okamžiku, kdy vás chytili,“ uťal ho kapitán. „Jděte.“

Dveře se zavřely a místnost ztichla.

Filip si promnul obličej.

„Tak tohle jsem nenáviděl už po první minutě.“

„To jsme dva,“ řekl Bert.

Bethlen stál u stolu a přemýšlel.

„Málo jmen. Ale dost stop.“

Kapitán přikývl.

„Písař s jizvou. Starší muž s prstenem. Síť zásilek. A Riedl jako článek, ne hlava.“

Bert si sedl na okraj stolu a sklonil hlavu.

„Chci vidět dalšího. Toho s pistolí.“

Filip k němu zvedl oči.

„Proč zrovna jeho?“

„Protože tenhle byl poskok. Ten s pistolí bude sebejistější. A sebejistí lidé dělají chyby, když se naštvou.“

Bethlen se nepatrně pousmál.

„To je rozumné.“

Kapitán kývl na strážného.

„Přiveďte ho.“

Když zůstali sami, Filip se zadíval na Berta.

„Ty jsi tomu s tím správcem kecal.“

Bert zvedl oči.

„Ano.“

„A zabralo to.“

„Ano.“

Filip chvíli mlčel, pak pokrčil rameny.

„Tak to jen, že jsem to chtěl slyšet nahlas.“

Bethlen je oba přerušil pohledem ke dveřím.

„Už jdou.“

A opravdu. Zvenčí se znovu ozval kov, kroky a tentokrát i hlasitější odpor. Druhý muž nešel dobrovolně. Právě to mohlo být užitečné.

Druhý muž vrazil do místnosti se vztekem ještě dřív, než ho strážní pořádně usadili. Byl to ten, co u vozu tasil pistoli. Rozbitý nos měl už zaschlý, ale v obličeji pořád stejnou tvrdost. Posadil se tak prudce, až židle zapraskala, a hned se rozhlédl, jako by hledal nejslabší článek. Žádný nenašel.

Kapitán zůstal stát u dveří, Bethlen se posadil naproti němu, Bert stranou, ale dost blízko, a Filip tentokrát mlčel už od první chvíle. Muž měl ruce svázané, ramena napjatá a oči plné vzdoru.

„Jméno,“ řekl Bethlen.

Muž si odfrkl.

„To už víte.“

„Jméno,“ zopakoval Bethlen stejně klidně.

Muž chvíli mlčel, pak procedil mezi zuby:

„János Farkas.“

„Dobře, Jánosi,“ řekl Bethlen. „Pojďme si ušetřit čas.“

János se zasmál krátce a bez veselí.

„Vy chcete šetřit čas? Tak mě pusťte.“

Kapitán se odlepil ode dveří.

„To se nestane.“

János se otočil k němu.

„Tak se tedy neptejte zbytečně.“

Bert ho chvíli jen pozoroval. Tenhle nebyl jako ten první. Nebyl to muž od zdi, co se živí drobky. Tenhle byl zvyklý dělat špinavou práci, možná někomu velel, možná si o sobě myslel víc, než bylo zdrávo. A právě v tom byla šance.

„Ten první už mluvil,“ řekl Bert klidně.

János k němu trhl hlavou.

„Lžete.“

„Možná,“ odpověděl Bert. „Ale vy to nevíte.“

Jánosova jistota na zlomek vteřiny povolila. Změna se ukázala jen v očích, ale stačila. Bethlen si jí všiml také.

„Otázka je jednoduchá,“ řekl. „Chcete být první, kdo něco řekne, nebo poslední, na koho to všechno spadne?“

János se ušklíbl.

„Nic na mě nespadne.“

„To už spadlo,“ ozval se kapitán. „Byl jste chycený se zbraní u vozu plného listin a prachu. Teď už si jen vybíráte, jak hluboko půjdete.“

Vzdor s rozumem v něm zápasily dál. Odpor mohl držet dlouho, ne však věčně.

„Vy si myslíte, že něco víte,“ řekl János nakonec. „Nevíte nic.“

„Tak nás poučte,“ odsekl Bert.

János se na něj zadíval. Chvíli to vypadalo, že zase sklapne. Pak si olízl rty a sklopil oči ke stolu.

„Zprávy měly jít dál.“

V místnosti se nic nepohnulo, ale všichni zpozorněli.

„Kam?“ zeptal se Bethlen.

János chvíli mlčel, pak odpověděl tišeji.

„Do Budějovic. A do Prahy.“

Filip prudce zvedl hlavu.

„Jaké zprávy?“

„Úkoly. Vzkazy. Jména. Co se má udělat, co se povedlo, co ne.“ János se zasmál hořce. „Nikdo z nás neviděl všechno. Každý jen svůj kus.“

Bethlen se mírně naklonil dopředu.

„Odkud to chodilo?“

„Z Uher.“

„Odkud přesně?“

János zavrtěl hlavou.

„Nevím. Jen že to přicházelo s vínem. Vždycky s vínem. To byla nejbezpečnější cesta.“

Bert cítil, jak se mu jednotlivé nitky stahují těsněji k sobě. Uhry. Víno. Zásilky. Várady. Riedl. Už to nebyla domněnka. Už ne.

„A co se dělo pak?“ zeptal se.

János zvedl oči a podíval se přímo na něj.

„Úkoly se vybíraly. Každý přidal, co měl. Pak se to zase posílalo zpátky.“

„Jak?“ zeptal se Filip.

„Jako prázdné sudy.“ Muž se opřel do opěradla a krátce vypadal spíš unaveně než vzdorovitě. „Prázdný sud nikdo neřeší. Všichni čekají víno. Nikdo nehledá papíry.“

„A odpovědi?“ řekl Bethlen.

„V nich. Někdy listiny, někdy značky, někdy jen čísla. Záleželo, co bylo potřeba.“

Kapitán přimhouřil oči.

„Takže sudy šly sem a tam.“

„Ano.“

„Jak často?“

„Jak kdy. Někdy nic dlouho. Někdy víc věcí najednou.“

Bert se zadíval na jeho ruce. Už nesvíral prsty tak křečovitě. Začal mluvit a s každou větou ztrácel kousek té tvrdosti, za kterou se schovával.

„Peníze?“ zeptal se.

János sklopil oči.

„To měl na starosti Riedl.“

Jméno dopadlo do místnosti těžce a konečně přímo.

„Jak?“ zeptal se Bethlen.

„Riedl dával rozkazy. On rozděloval, kdo co ponese, kdo co předá, kdo kdy pojede. Peníze šly přes něj.“ János se odmlčel. „Ne všechny. Ale většina.“

„Kde je teď?“ zeptal se Bert.

Na to už přišlo zaváhání jiné. Ne vzdor. Opravdová nejistota.

„Nevím.“

„Lžete.“

„Nelžu.“ János zvedl hlavu prudce. „Nevím, kde je teď. Přísahám. Dva dny jsem ho neviděl. Rozkazy přišly přes jiného chlapa.“

„Jakého?“ zeptal se kapitán.

„Nevím jméno. Nikdy jsem jeho jméno neslyšel. Jen přišel, řekl, co se má udělat, a zase zmizel.“

Bethlen se zamračil.

„Vzhled.“

„Střední postava. Mluvil potichu. Na rukou rukavice. Ani při jídle je nesundával.“ János se odmlčel. „A kulhal. Trochu. Na levou nohu.“

Síť byla slabé slovo. Spíš pavučina. A někdo seděl uprostřed.

„A v Praze komu to mělo jít?“ zeptal se Bethlen.

János zavrtěl hlavou.

„To nevím. Přísahám. My znali jen cestu, ne konec.“

„A Budějovice?“

„Taky ne. Jen města. Nic víc.“

Filip už to nevydržel.

„Takže taháš sudy, zbraně, listiny, prach, peníze a vůbec ti nepřijde divný, komu to jde?“

János se na něj zadíval se směsí únavy a pohrdání.

„Když člověk dostává zaplaceno, naučí se neptat.“

„A pak skončí tady,“ řekl Bert.

Na to muž neodpověděl.

Chvíli bylo ticho. Bethlen pomalu položil ruce na stůl.

„Dobře. Poslední otázka. Proč právě Budějovice a Praha?“

János přivřel oči, jako by zvažoval, jestli tohle ještě říct.

„Protože tam byli lidé, co čekali. To vím. Jen nevím kdo.“

„Jak to víte?“

„Protože jednou přišla odpověď pozdě a Riedl zuřil. Říkal, že když se zadrží Praha, zadrží se všechno.“

Bertovi projel tělem studený proud. Praha nebyla jen další místo na seznamu. Byla uzlem.

Kapitán se narovnal.

„To stačí.“

János na něj okamžitě pohlédl.

„A co teď?“

„Teď půjdete zpátky do kobky,“ řekl kapitán. „A budete doufat, že budete mluvit stejně dobře i příště.“

Muž sevřel rty.

„Řekl jsem dost.“

„Možná,“ odpověděl Bethlen. „Ale ne všechno.“

Strážní ho zvedli ze židle. Už se nebránil tak jako předtím. Když ho odváděli, otočil hlavu k Bertovi.

„Jestli Riedla nenajdete rychle, zmizí.“

Bert se ani nehnul.

„To víme.“

Dveře se zavřely.

Filip vydechl tak prudce, až to skoro znělo jako zakašlání.

„Právě proto je to průšvih.“

„Ano,“ řekl Bethlen.

Kapitán došel ke stolu a opřel se o něj oběma rukama.

„Budějovice. Praha. Uhry. Sudy tam a zpátky. A Riedl u peněz.“

Bert se zadíval do prázdna. V hlavě mu to běželo rychle. Nejen co řekl. I co neřekl. Co obešel, kde zpomalil, u čeho se bál.

„Musíme najít Riedla dnes,“ řekl.

Bethlen k němu otočil hlavu.

„Ano.“

„A varovat Prahu,“ dodal Bert.

Kapitán se zamračil.

„Ne bez arcivévody.“

„To jsem neřekl.“

Filip si promnul obličej oběma rukama.

„A já myslel, že ráno bude horší už jen tím, že jsem vstal.“

Bert k němu stočil pohled.

„Ještě se snaž.“

Pak se otočil k Bethlenovi.

„Tohle už není jen výslech. Tohle je zpráva pro arcivévodu. Hned.“

Bethlen přikývl.

„Ano. A tentokrát bez odkladu.“

Kapitán dal strážnému znamení, aby připravil dalšího vězně.

„Nejdřív dokončíme výslechy,“ rozhodl. „Arcivévodovi odneseme celý obraz, ne polovinu.“

Bert souhlasil. V hlavě už si skládal jména, místa i způsob, jak je předložit, aby nezněla jako nesouvisející útržky.

Dveře se otevřely znovu a dovnitř přivedli dalšího muže. Tenhle nevypadal ani vztekle, ani zlomeně. Spíš podrážděně. Jako někdo, koho uráželo už to, že tu musí sedět. Byl to ten, co u vozu pomáhal se sudy a pak se vzdal bez většího odporu. Menší postava, úzká ramena, neklidné oči. Jakmile ho posadili, začal si olizovat suché rty a těkat pohledem po místnosti, jako by hledal skulinu, kudy by utekl aspoň hlavou.

„Jméno,“ řekl Bert.

Muž si odkašlal.

„Mikuláš Kovář.“

„Dobře, Mikuláši,“ řekl Bert. „Ty nebudeš hrát hrdinu. Na to nevypadáš. Tak nezačínej.“

Mikuláš k němu prudce stočil oči.

„A vy nevypadáte jako soudce.“

„To je tvoje štěstí,“ zamumlal Filip.

Mikuláš zmlkl. Bylo vidět, že si rychle přepočítává, na koho z nich co zkusit. Na Bethlena by nešel, na Berta si netroufal a Filip mu připadal moc nepředvídatelný. To bylo dobře.

„Co jsi dělal u vozu?“ zeptal se Bert.

„Nakládal.“

„To viděli všichni. Ptám se, proč zrovna ty.“

„Protože mě zavolali.“

„Kdo?“

„Muž od Riedla.“

Bert se ani nepohnul.

„Jaký muž?“

„Nevím jméno. Vysoký, hubený, pořád pokašlával. Měl ruce od inkoustu.“

Bethlen zvedl oči.

„Písař.“

Mikuláš zaváhal.

„Možná. Psával. Vždycky něco zapisoval, i když se jen čekalo.“

Odpověď se lišila od předchozích. Nešlo o peníze ani rozkazy, ale o člověka od záznamů. Bert pokračoval.

„A co zapisoval?“

„Čísla. Kdo přišel. Kolik čeho bylo. Kam to půjde.“

„Takže jsi věděl, že to nepůjde jen do skladu.“

„To věděl každý, kdo nebyl úplný hlupák.“

Filip se pousmál.

„Takže tys byl skoro chytrej.“

Mikuláš si ho krátce změřil, ale nechal poznámku bez odpovědi.

„Kam to šlo?“ zeptal se Bert.

„Nevím všechno. Jednou na Prahu. Jednou na Budějovice. Jednou to šlo jen k hranici a dál si to přebíral někdo jiný.“

„Kdo?“

„Mnich.“

V místnosti se rozhostilo krátké ticho.

„Mnich?“ zopakoval Filip.

„Aspoň tak vypadal. Kápě, provaz u pasu, sklopená hlava. Ale ruce měl jemné. Ne jako mnich. Spíš jako pán.“

Novou drobnost si Bert hned uložil.

„A co bylo v těch sudech, věděl jsi?“

Mikuláš sklopil oči.

„Ne všechno. Jednou listiny. Jednou peníze. Jednou malé železné věci v plátně.“

„Zbraně,“ řekl Bethlen.

Mikuláš jen nepatrně pokrčil rameny.

„Možná.“

„Ne možná. Zbraně,“ uťal ho Bert. „A proč ses ptal tak málo?“

Muž se pousmál unaveně.

„Protože lidi, co se ptají moc, dlouho nevydrží.“

Poprvé odpověděl bez kličky.

„Kdy měla jít další zásilka?“ zeptal se Bert.

Mikuláš chvíli mlčel, pak odpověděl:

„Po téhle. Rychle. Mluvilo se o novém seznamu.“

„Jakém seznamu?“

„Nevím. Jen že měl být delší než předchozí a že kvůli němu přišly peníze navíc.“

„Od koho?“

„To nevím.“

„Ale slyšel jsi jméno.“

Mikuláš zavrtěl hlavou.

„Ne jméno. Jen město.“

„Jaké?“

Muž zaváhal.

„Praha.“

Třetí nezávislé potvrzení zaznělo jinými slovy. Jednotlivé části do sebe zapadaly.

„A Riedl?“ řekl.

Mikuláš se při tom jménu znovu zavřel.

„Toho jsem viděl jen jednou.“

„Kde?“

„Ve dvoře za sýpkou. Ne u sudů. U peněz.“

„Takže peníze šly přes něj.“

„Ano.“

„A rozkazy?“

„Ne všechny. Ale ty důležité ano.“

„Víš, kde je teď?“

Tentokrát Mikuláš odpověděl hned.

„Nevím. A kdybych věděl, stejně bych vám to neřekl.“

Filip se odrazil od stěny.

„A proč ne?“

Mikuláš mu poprvé pohlédl přímo do očí.

„Protože vy mě možná zavřete. On by mě nechal stáhnout z kůže.“

Přiznání zůstalo v místnosti viset těžce a bez přikrášlení. Bert mu věřil.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Tak jinak. Kdo z těch, co jste vozili zprávy, měl přístup až k seznamům? Ty ne. Tak kdo?“

Mikuláš přemýšlel déle.

„Ten písař. A jednou ten kulhavý v rukavicích. Ostatní spíš nosili nebo čekali.“

„A ten mnich?“

„Ten přebíral.“

„Takže nepsal.“

„Ne.“

Bethlen se lehce naklonil dopředu.

„A co heslo?“

Mikuláš sebou nepatrně trhl.

„Jaké heslo?“

Bert se na něj chvíli díval.

„To, podle kterého se poznávali ve skladišti.“

Muž ztuhl. Pak sklopil oči.

„Prázdný sud se vrací plný.“

„A odpověď?“

Mikuláš chvíli mlčel, ale pak si poraženě povzdechl.

„Žízeň bývá nejhorší po ránu.“

Filip si promnul čelo.

„Tohle už aspoň sedí.“

Bert přikývl strážným.

„To stačí. Odveďte ho.“

Když ho zvedali, Mikuláš se ještě otočil.

„Jestli půjdete po tom písaři, hledejte kašel dřív než tvář.“

Až pak ho odvedli.

Dveře se za Mikulášem zavřely a v místnosti po něm zůstalo jen ticho, pach vlhka a ta věta o kašli, která se Bertovi hned usadila v hlavě. Filip si přejel dlaní po tváři a vydechl.

„Takže máme písaře, co kašle, mnicha s jemnýma rukama, kulhavýho v rukavicích a Riedla, kterej je vždycky o krok pryč.“

„A sýpku,“ připomněl Bethlen tiše.

Bert přikývl. Cítil únavu, ale zároveň i ten zvláštní chlad, který přichází, když se jednotlivé kusy přestanou tvářit jako náhoda. Už to nebyla změť. Už to začínalo mít tvar. Jen ten tvar byl o hodně horší, než doufali.

Strážný nakoukl dovnitř.

„Přivést dalšího?“

Bert zvedl oči.

„Ano. Posledního.“

Za chvíli přivedli čtvrtého muže. Byl to vozka z kozlíku, který vytáhl měšec zpod pláště a předal ho Ondřejovi u zdi. Na rozdíl od předchozích se netvářil ani tvrdě, ani uraženě. Spíš prázdně, jako by mu noc v kobce vytáhla z těla všechnu sílu a nechala v něm jen strach. Posadili ho a on se hned zadíval na své svázané ruce.

Bert si ho chvíli prohlížel. Tenhle muž nejspíš neznal celý plán, ale mohl vědět, odkud přišly peníze a kam měly pokračovat.

„Jméno.“

Muž si odkašlal.

„Matěj Dvořák.“

Filip se ani nepohnul. Jen se na něj díval tak upřeně, až Matěj nakonec zvedl oči k Bertovi, protože Filipův pohled byl možná ještě horší.

„Dobře, Matěji,“ řekl Bert. „Začneme od toho nejjednoduššího. Ten měšec, který jsi předal Ondřejovi. Od koho jsi ho dostal?“

Matěj sevřel rty.

„Nevím jméno.“

„To už jsme slyšeli.“

„Ale je to pravda.“

„Tak jak vypadal?“ zeptal se Bethlen.

Matěj zavřel oči, jako by si muže zkoušel vybavit.

„Starší. Krátký vous. Mluvil málo. Na ruce měl prsten s červeným kamenem.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Jméno nepadlo, a přesto tam jeho stín byl. Bert viděl, jak si Bethlen údaj okamžitě ukládá. Filip se narovnal.

„Takže tenhle existuje.“

Matěj k němu prudce stočil oči.

„Slyšeli jste to už předtím.“

„Ano,“ odsekl Bert. „Teď to ale máme od člověka, který muže viděl přímo. Co po tobě chtěl?“

„Jen předat peníze.“

„Komu?“

„Předat je Ondřejovi.“

„Komu byly určené dál?“

Matěj sklopil oči.

„Na cestu.“

„Jakou cestu?“

„Na další zásilku.“

Bert se předklonil.

„Kam?“

Muž mlčel.

„Matěji.“

„Nevím jistě.“

„Tak hádej.“

Matěj polkl.

„Praha.“

Praha zazněla počtvrté. Přestávala být útržkem a stávala se osou celé sítě.

„A Budějovice?“ zeptal se Bethlen.

Matěj zavrtěl hlavou.

„Na ty šly jiné peníze. Menší. Tohle bylo víc.“

„Proč?“

„Protože Praha chtěla víc.“ Věta z něj vypadla dřív, než ji stihl zarazit. Hned zvedl oči a bylo vidět, že si uvědomil chybu.

Bert se ani nepohnul.

„Praha chtěla víc,“ zopakoval klidně. „Takže někdo v Praze žádal.“

Matěj sevřel čelist.

„Já nevím kdo.“

„Ale víš, že žádal.“

„Slyšel jsem to.“

„Od koho?“

„Od toho staršího s prstenem.“ Matěj si promnul zápěstí o provaz. „Říkal, že Praha chce víc peněz, protože se rozšiřuje seznam.“

Filip se podíval na Berta.

„Takže nový seznam je z Čech a ještě větší.“

„Ano,“ řekl Bert tiše.

Bethlen nespouštěl oči z Matěje.

„Rozšiřuje o koho?“

Muž sklopil hlavu.

„Nevím.“

„Ale slyšel jsi něco.“

Matěj dlouho mlčel, pak se nadechl.

„Že tentokrát nepůjde jen o jména. Že se mají přidat i domy.“

Bert ztuhl. Domy znamenaly úkryty, dílny, sklady a bezpečná místa. Nešlo už jen o lidi, ale o celé zázemí.

„Jaké domy?“ zeptal se ostřeji.

„Nevím. Přísahám.“ Matěj zvedl hlavu. „Slyšel jsem to jen jednou. Byli za zdí a netušili, že jsem poblíž.“

Filip si promnul zátylek.

„Tohle už je pěkně hnusný.“

„Ano,“ řekl Bert.

V tichu, které následovalo, Matěj už nepůsobil jako člověk, který něco zadržuje schválně. Spíš jako někdo, kdo pochopil, že vyslovená slova ho mohou stát víc než noc v kobce.

„Dobře,“ řekl Bethlen. „Teď sýpka. Co se tam dělo s měšcem?“

Matěj zaváhal.

„Někdy se jen přepočítal. Někdy se rozdělil.“

„Komu?“

„Podle cesty. Podle lidí. Podle toho, kdo jel dál a kdo zůstával tady.“

„Takže výplata.“

„Spíš odměna.“

„Za co?“ zeptal se Bert.

Matěj se unaveně ušklíbl.

„Za mlčení. Za doručení. Za rychlost. Za to, že člověk neotvírá, co nese.“

Filip si odfrkl.

„To bys byl asi chudej, kdybys to dělal poctivě.“

Matěj se na něj tentokrát ani nepodíval. Únava byla silnější.

„A ten starší s prstenem,“ pokračoval Bert. „Jak mluvil?“

„Jako pán. Ne nahlas. Ale nikdo mu neodporoval.“

„Viděl jsi ho s Riedlem?“

„Jednou.“

Všichni zpozorněli.

„Kde?“ řekl Bethlen.

„Právě v sýpce. Ne dlouho. Jen chvíli. Riedl stál níž, ten druhý výš na schodech.“ Matěj zavřel oči, jako by si ten obraz vybavoval. „A Riedl poslouchal.“

Nová a důležitá informace.

Filip se pomalu narovnal.

„Takže Riedl není úplně nahoře.“

„To už víme delší dobu,“ řekl Bethlen.

„Ano, ale teď to potvrzuje další člověk.“

Bert chvíli mlčel. Starší muž s červeným kamenem. Riedl pod ním. Praha, co chce víc. Nový seznam. Domy. Síť sahající z Uher dál do Čech. Už to nebyla jedna špinavá cesta. Byla to soustava.

„Jak se ten starší jmenuje?“ zeptal se.

Matěj zavrtěl hlavou.

„Nikdy jsem to neslyšel.“

„Nějak ho oslovovali.“

„Ne přede mnou.“

„A přesto víš, že byl nad Riedlem.“

„To bylo vidět.“

Bertovi to stačilo. Jméno stále neměli, směr však ano.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Poslední věc. Heslo znáš. Odpověď taky. Byla ještě nějaká změna? Něco nového pro další zásilku?“

Matěj se nadechl a chvíli hleděl do stolu.

„Ano.“

Bert se nepohnul.

„Jaká?“

„Tentokrát se mělo říkat jen půl hesla.“

„Cože?“

„Jen první část. Kdo znal odpověď, byl správný. Kdo ne, ten nepatřil dovnitř.“ Matěj polkl. „Prý už si nemůžou dovolit chybu.“

Všechno do sebe zapadalo až příliš dobře. Někdo nahoře pochopil, že se kolem sítě něco svírá. Ještě nevěděli co, ale už byli opatrnější.

Bethlen pomalu vstal.

„To stačí.“

Matěj zvedl oči.

„Já mluvil.“

„Ano,“ řekl Bert. „A ještě budeš.“

Strážní ho zvedli a odvedli. Tentokrát se ani neohlédl. Jen šel. Dveře se za ním zavřely a v místnosti zůstali oni tři s dusným tichem, které po dobrém výslechu vždycky přicházelo. Žádná úleva, jen vědomí, že pravda je o kus blíž a o kus ošklivější.

Filip si sedl na okraj stolu a chvíli jen mlčky zíral do prázdna.

„Takže shrnutí,“ řekl po chvíli. „Uhry jako zdroj. Tady překladiště. Sýpka jako schůzka a peníze. Praha a Budějovice jako další uzly. Riedl důležitý, ale ne nejvyšší. A nad ním nějakej pán s prstenem.“

„A nový seznam s domy,“ doplnil Bethlen.

Bert přikývl.

„A větší peníze pro Prahu.“

Souhrn vypadal na první pohled přehledněji než jednotlivé výpovědi, ale klid nepřinášel. Za každým místem stáli další lidé, sklady, poslové a peníze, které se pohybovaly rychleji než rozkazy úřadů. Čtyři vězni jim poskytli několik pevných bodů, nikdo z nich však neznal celou cestu. Bert si uvědomoval, že čím víc uzlů odhalí, tím snáz někdo na druhém konci pozná, že se síť trhá.

Filip k němu zvedl oči.

„Tohle už je skoro na zvracení.“

„Ano,“ řekl Bert tiše.

Na chvíli nikdo nepromluvil. Pak Bert pomalu vstal.

„Teď už končíme.“

Filip zvedl hlavu.

„Fakt?“

„Ano. Všichni čtyři řekli dost na to, abychom to museli hned předat dál. Další výslechy přijdou až potom, co se něco prověří. Jinak se budeme točit v kruhu.“

Bethlen s tím souhlasil.

„Ano. Teď potřebujeme dát dohromady, co máme, a poslat lidi tam, kam je třeba.“

Filip seskočil ze stolu.

„A pak jídlo.“

Bert se k němu otočil a neubránil se slabému, unavenému pousmání.

„Ano. Pak jídlo.“

Vyšli z výslechové místnosti ven. Chodba byla pořád stejně studená, ale Bert už ji vnímal jinak než ráno. Ne jako místo, kde se jen tahají lži z lidí. Teď to bylo místo, odkud konečně vynesou něco použitelného. Otázka byla jen jedna. Jak rychle se to celé rozběhne nahoře, než se to rozběhne i na druhé straně.

A to bývalo nejhorší ze všeho. Když pravda konečně přijde včas jen o vlásek.

Do horních chodeb vystoupali mlčky. Filip si cestou jednou promnul předloktí, pak si hřbetem ruky odhrnul vlasy z čela a znovu se zamračil. Bethlen kráčel vedle Berta stejně klidně jako vždycky, jenže tentokrát ten klid působil jinak. Tvrději. Unaveněji. Když se na něj Bert podíval pořádně, došlo mu proč. Bethlen vypadal hrozně. Ne rozcuchaně ani zanedbaně, to nikdy. Ale měl v obličeji cosi vysátého, jako když člověk celou noc nespí a ráno už ho nese jen vůle.

U arcivévody je pustili hned. Matyáš stál u stolu, Klesl opodál, Prunner u okna. Jakmile vstoupili dovnitř, arcivévoda zvedl hlavu a čekal jen na to podstatné. Bethlen začal mluvit rovnou. Řekl, co z vězňů dostali, jak do sebe jednotlivé výpovědi zapadají, že se opakují Praha, Budějovice, Uhry, prázdné sudy, nový seznam a peníze. Bert doplnil sýpku, heslo i odpověď. Filip jen krátce přidal, co sedělo u všech čtyř, a pak zase zmlkl.

Matyáš je poslouchal beze slova, prsty opřené o desku stolu, oči přimhouřené. Klesl stál úplně tiše, ale na jeho tváři bylo něco napjatého a nepřítomného zároveň, jako by stál v té místnosti jen zpola. Bert si toho všiml hned, ale neřekl nic. Teď na to nebyl čas.

„Takže sýpka,“ řekl arcivévoda nakonec. „A Riedl pořád nikde.“

„Ano, Vaše Výsosti,“ odpověděl Bethlen.

Matyáš krátce přikývl.

„Dobře. Ať se hlídají zprávy od kapitána i od posla z domu. Chci vědět všechno hned.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

Tím to skončilo. Arcivévoda se dál neptal. Ani na Eusebia, ani na nic kolem něj. Jen udělal krátké gesto rukou a bylo jasné, že teď chtěl pohyb, ne další slova.

Když vyšli ven, Bert se bez rozmýšlení otočil ke chodbě vedoucí k pokojům. Bethlen ho krátce přejel očima, ale nic neřekl. Věděl, kam jde. Filip si povzdechl a loudal se za nimi.

U dveří už stála Marta, jako by tam byla přirostlá odjakživa. Jakmile uviděla Berta, ani se nepohnula. Jen založila ruce na prsou.

„Ne.“

Bert se zastavil přímo před ní.

„Ještě jsem nic neřekl.“

„Nemusel jste.“

„Jen na chvíli.“

„Ne.“

Bert si promnul čelo.

„Marto.“

„Ne,“ zopakovala klidně. „Spí.“

Bert se nadechl k další námitce, ale Marta zvedla ruku.

„Ale už snědla polévku.“

Bert se zarazil.

„Co?“

„Snědla ji. A nevyzvracela ji.“ Marta na zlomek vteřiny přestala připomínat neústupnou zeď. „Je to dobré znamení.“

Bert pomalu vydechl. Ta jediná věta z něj shodila kus napětí, o kterém ani nevěděl, že ho drží.

„To je.“

Marta přikývla, ale hned zase ztvrdla.

„A teď běžte.“

Filip se za Bertovým ramenem uchechtl.

„Říkal jsem ti to.“

Bert k němu prudce stočil oči a Marta mu už mezitím téměř zavírala dveře před nosem. Nakonec je zavřela docela.

Chvíli tam stáli v tichu. Pak Bethlen promluvil.

„Dobře. Aspoň něco.“

Bert se opřel dlaní o chladný kámen vedle dveří, pak se narovnal.

„Tak co teď?“

„Budeme hlídat zprávy,“ řekl Bethlen. „Jinou možnost nemáme. Ale jedna věc pořád chybí.“

„Která?“ zeptal se Filip.

Bethlen k němu stočil pohled.

„Kde přesně ta sýpka je.“

Filip se zamračil.

„Severní brána a pole. To není málo.“

„Je to moc,“ odpověděl Bert. „Jestli je jich tam víc.“

Pravdu měli oba. Chvíli jen stáli a přemýšleli, když se na chodbě ozvaly kroky. Prunner přicházel rychleji, než bylo u něj obvyklé, a pod paží nesl svinutý pergamen.

„Pánové,“ řekl ještě dřív, než došel k nim. „Napadlo mě, že nebudete chtít hledat naslepo.“

Rozvinul pergamen na malém stolku u stěny. Byla to mapa okolí Vídně a přilehlých cest, pečlivě kreslená, s popsanými sklady, stodolami, sýpkami i starými městskými objekty.

Filip se naklonil blíž.

„To je krása.“

Prunner po něm ani nepohlédl.

„Jsou tu vyznačené všechny známé sýpky za severní branou i dál k polím. Staré městské, soukromé, opuštěné i ty, co ještě někdo používá.“

Bethlen se nad mapou sklonil a Bert s ním. Prunner ukázal prstem na několik míst.

„Tady jedna. Tady druhá. Tahle je už léta prázdná. Tahle prý slouží jen sezónně. A tady…“ Zastavil prst o kus dál. „Tahle bývala městská. Napůl opuštěná. Dost stranou. To by sedělo nejvíc.“

Bert si to místo zapamatoval okamžitě.

„To bude ona.“

„Možná,“ řekl Bethlen. „Ale nebudeme vsázet všechno na jednu.“

Prunner přikývl.

„Právě proto jsem to přinesl.“

Bethlen se narovnal.

„Musíme to dát kapitánovi.“

Jako by to přivolali, kapitán se objevil na druhém konci chodby. Jakmile k nim došel, Bethlen mu mapu ukázal a rychle vysvětlil, co Prunner našel. Kapitán se zadíval na jednotlivé značky, pak na ně.

„Dobře. Každou z těch sýpek obsadí dva muži. Ne moc nápadně. A hlavně tak, aby se navzájem viděli.“

„Žádné okázalé obléhání,“ řekl Bert.

„To jste mi už jednou říkal,“ odsekl kapitán, ale bez vzteku. Spíš jen stručně. „Udělá se to chytře.“

Prunner ustoupil stranou a nechal je pracovat. Kapitán už v duchu přepočítával lidi i vzdálenosti. Bethlen mu ukázal ještě dvě místa, která mohla sloužit jako přístupové cesty. Filip jen mlčky sledoval mapu a tvářil se neobvykle vážně.

Když bylo rozhodnuto, kapitán mapu znovu sroloval.

„Dám rozkazy hned.“

A odešel.

Pak už nezbývalo nic než čekat. A čekání bývá nejhorší ve chvíli, kdy člověk ví, že už udělal všechno, co mohl. Zprávy ze sýpek mohly přijít za chvíli nebo za hodiny. Stejně tak z Riedlova domu. A Riedl sám byl pryč. To jim viselo v hlavě všem.

Filip se opřel zády o zeď.

„Kam se mohl podít?“

„Kamkoli,“ řekl Bert.

„To je hrozně nepříjemná odpověď.“

„Protože je pravdivá,“ odvětil Bethlen.

Na chvíli zmlkli. Chodba kolem nich působila podivně klidně. Příliš klidně na to, co všechno už věděli.

Pak Bethlen zvedl hlavu.

„Ještě někdo nám zbyl.“

Bert si ho krátce změřil.

„Kdo?“

„Riedlova žena.“

Filip se narovnal.

„Myslíš, že něco ví?“

Bethlen chvíli mlčel.

„Nevím. Ale jestli Riedl zmizel narychlo, mohl doma nechat víc, než by chtěl. A žena někdy ví o domě víc než muž, i když si to on sám nepřipouští.“

Bert přikývl. Dávala to smysl. Nebyla to jistota, ale stopa ano.

„Půjdeš za ní ty?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl Bethlen. „Tohle nebude výslech ve sklepě. Tohle chce jiný tón.“

Filip se pousmál křivě.

„Jemnější.“

Bethlen k němu prudce stočil oči.

„Přesně.“

Pak se zadíval na oba.

„Tady skončíme. Vy dva zůstanete poblíž a budete čekat na zprávy. Já si promluvím s paní Riedlovou.“

Bert přikývl.

„Dobře.“

A tím to zatím skončilo. Chodba, mapa, zavřené dveře, za nimiž Veronika spala, a někde mezi tím vším Riedl, který se ztratil právě ve chvíli, kdy ho potřebovali najít nejvíc.

Bethlen šel k Riedlově ženě sám. Nechtěl s sebou nikoho brát. Tohle nebyla kobka ani stůl s listinami, tady mělo rozhodnout, co zahlédne a co z ní dostane bez nátlaku. Když ho pustili dovnitř, hned mu padlo do oka zařízení domu. Všechno bylo vkusné, drahé a až příliš pečlivě sladěné. Žádná křiklavost, spíš tichý přepych. Na plat obyčejného úředníka rozhodně až moc.

Paní Riedlová ho přijala v salonu. Byla upravená, chladná a od první chvíle dávala najevo, že ho tam nechce. Bethlen s ní mluvil slušně, ale přímo. Ptál se, kde je její muž, kdy ho viděla naposledy, jestli věděla o jeho cestách, jestli si všimla něčeho neobvyklého. Odpovídala hladce a bez jediné trhliny. Že bývá často pryč. Že do jeho práce nevidí. Že se o úřední věci nezajímá. Že neví, kam odešel. Že doma nic zvláštního nepostřehla.

Zkusil změnit tón. Chvíli byl vlídnější, pak tvrdší. Připomněl jí, že zmizení manžela ve chvíli, kdy se kolem něj všechno hroutí, nevypadá dobře. Nehnulo to s ní. Jen si ho změřila s lehkým odporem, jako by ji už samotná jeho přítomnost obtěžovala.

„Nechápu, proč se ptáte mě, když máte hledat mého muže.“

Bethlen se na ni chvíli díval.

„Protože žena někdy ví víc, než si připouští.“

„Tak vás zklamu.“

A také zklamala. Ne proto, že by byla chytřejší než on, ale protože mu nedala nic. Ani chybu, ani přeřeknutí, ani jediný detail, za který by se dalo chytit. Když odcházel, cítil v sobě vztek. Tichý, studený, nepříjemný.

Berta a Filipa našel tam, kde je nechal. Jakmile ho Bert uviděl, poznal výsledek dřív, než cokoliv řekl.

„Tak?“

Bethlen si promnul kořen nosu.

„Nic. Neřekla vůbec nic použitelného.“

Filip si odfrkl.

„Takže marný.“

„Ne úplně,“ odpověděl Bethlen. „Ten dům.“

Bert zvedl oči.

„Co s ním?“

„Na úředníka je zařízený až příliš dobře. Jestli Riedl nemá nějaký mimořádný příjem, pak asi tušíme, odkud ty peníze jdou.“

Bert hned přikývl.

„To jsem čekal. Je nafoukaná a…“ Zarazil se a mávl rukou. „To je jedno.“

Pak se podíval na Filipa.

„Filipe, zkus se po něm poptat. Ve městě, mezi lidmi, kde tě napadne. Ty budeš vědět, jak na to.“

Filip na něj chvíli překvapeně hleděl, pak mu došlo, co tím myslí. Vlastní pátrání. Opravdové. Ne stát bokem a poslouchat ostatní.

„Vážně?“

„Ano. Ale opatrně.“

Filip se zazubil.

„Tak to zvládnu.“

Právě v tu chvíli jim přinesli oběd. Maso, sýr a chléb. Sedli si ke stolu bez dalších řečí. Bethlen byl ještě podrážděný z návštěvy u paní Riedlové, Bert už v hlavě skládal, kde všude by Filip mohl začít, a Filip jedl s nadšením člověka, který už je myšlenkami venku mezi lidmi.

Chvíli jedli mlčky. Pak Bethlen odložil nůž.

„Po jídle půjdete. Žádné nápadné vyptávání. Jen poslouchat, všímat si a sbírat drobnosti.“

Filip přikývl s plnou pusou a Bert ho varovně přejel pohledem.

„Nejdřív polkni.“

Filip rychle spolkl.

„Rozumím.“

Po obědě se rozešli. Filip si šel upravit košili a srovnat se tak, aby nevypadal, jako by právě vylezl z rvačky. Bert zůstal s Bethlenem na chodbě. Prunner mezitím rozložil mapu a znovu jim ukázal sýpky za severní branou. Kapitán už rozeslal vojáky, aby hlídali každou z nich, nenápadně, pouze tak, aby si všimli jakéhokoli pohybu.

Pak už nezbývalo než čekat.

A to bylo snad horší než ty výslechy.

Filip se po chvíli vrátil. Vlasy měl trochu srovnané, košili zapnutou a přes rameno kabátec, který už nevypadal tak zuboženě jako předtím. Bert si ho přeměřil.

„To jde.“

Filip se ušklíbl.

„To od tebe skoro zní jako pochvala.“

„Skoro.“

Bethlen po něm přejel pohledem.

„Hlavně nemluv moc. Poslouchej. A nezačínej rovnou s Riedlem.“

„Tak s čím?“

„S domem. S penězi. S tím, kdo k nim chodil. S vozama. Se služebnictvem. Lidi ti řeknou spíš, kdo si žije nad poměry, než kdo tahá z Uher špinavý peníze.“

Filip přikývl.

„Ano. Zvládnu to.“

Bert k němu zvedl oči vážněji.

„A nic nehraj. Buď zvědavej, ne blbej.“

Filip se pousmál.

„To druhý mi jde přirozeně?“

„Občas až moc.“

Tentokrát se pousmál i Bethlen, ale hned mu to z tváře zmizelo.

„Jdi.“

Filip přikývl a odešel.

Bert za ním chvíli koukal a pak si promnul šíji.

„Doufám, že něco přinese.“

„Něco ano. Jen ne dost.“

Na chodbě bylo ticho. Jen občas někdo prošel kolem, jinak nic. Prunner si mapu sroloval a nechal je tam stát. Bert se opřel o zeď a chvíli jen mlčel. Pak se podíval na Bethlena.

„Ty jsi celou noc nespal.“

Bethlen k němu otočil hlavu.

„To je na mně tak vidět?“

„Ano.“

„Tak to je výborné.“

„Nevypadáš dobře.“

Bethlen si promnul oči.

„Děkuji.“

„To nebyla zdvořilost.“

„To jsem pochopil.“

Bert chvíli mlčel. Bethlen vypadal bledší než ráno a měl v očích něco tvrdého a unaveného zároveň. Jako by byl hlavou pořád jinde.

„Měl by sis aspoň na chvíli sednout.“

„Teď ne.“

„Jasně. To by byl zázrak, kdybys poslechl.“

Bethlen se k němu otočil.

„A vy snad posloucháte?“

„Ne.“

„Tak vidíte.“

Na to už Bert nic neřekl. Nemělo cenu se hádat, když oba věděli, že ten druhý má pravdu.

Kus dál bylo ticho pořád stejné. Zavřené dveře, za nimi Veronika, nikdo dovnitř, nikdo ven. Bert se tam mimoděk znovu podíval, ale nešel blíž. Nemělo to smysl. Marta by ho vyhodila zase a úplně stejně.

„Myslíš, že kapitán něco najde?“ zeptal se po chvíli.

„Nevím,“ řekl Bethlen. „Doufám. Ale nespoléhám na to.“

„Vypadá to dost mizerně.“

„Protože to mizerné je.“

Pak zase zmlkli.

A právě když už to ticho začínalo být nesnesitelné, ozvaly se na chodbě rychlé kroky. Bert se hned narovnal od zdi. Z opačné strany se k nim hnal mladý voják, celý zadýchaný a špinavý až po kolena. Doběhl k nim, zastavil a sotva popadl dech.

„Zpráva.“

Podal Bethlenovi složený lístek.

Bert se odlepil od zdi úplně.

„Tak čti.“

Bethlen lístek rozložil a přelétl ho očima. Výraz se mu hned změnil.

Bert z něj nespouštěl oči.

„Co?“

Bethlen zvedl hlavu.

„Ve staré sýpce nikoho nenašli. Ale našli stopy po ohni, rozbitou bednu a kusy papíru. Někdo tam byl ještě nedávno.“

Bert zaklel.

„A Riedl?“

„Nic.“

Voják si konečně popadl dech.

„Našli tam ještě jednu věc.“

Bethlen k němu stočil pohled.

„Jakou?“

„Ve slámě byl schovaný kus látky. Jemný, drahý. A na něm vyšité písmeno R.“

Bert se zamračil.

„To může být schválně.“

„Může,“ řekl Bethlen. „A nebo ne.“

Bert si přejel rukou po tváři.

„Takže jsme zase o krok dál a stejně skoro nic nemáme.“

„Máme místo,“ řekl Bethlen. „Máme potvrzení. A víme, že to nestihli uklidit celé.“

Bert se podíval na vojáka.

„Kapitán je pořád tam?“

„Ano.“

„Dobře. Řekni mu, že hned přijdeme.“

Voják přikývl a zase se rozběhl pryč.

Bert se podíval na Bethlena.

„Tak jdeme.“

Bethlen lístek přeložil a schoval.

„Ano.“

Sešli dolů z chodby a vzali to rovnou přes dvůr. Bert šel rychle, Bethlen vedle něj, ani jeden nemluvil. Vítr byl studený a tahal za kabátce, ale Bert ho skoro nevnímal. V hlavě měl jen starou sýpku, zbytky ohně a písmeno R na drahé látce. Mohla to být stopa. Mohla to být i návnada. A právě to ho štvalo nejvíc.

Za severní branou už čekali dva vojáci. Jeden z nich je hned vedl dál. Cesta se stáčela mezi poli, hlína byla místy rozbahněná a kolem nebylo nic než holé stromy, ploty a vítr. Sýpka stála kus stranou, přesně jak čekali. Oprýskané zdi, těžká vrata, střecha místy sedlá, kolem rozježděná zem.

Kapitán stál u vchodu. Jakmile je uviděl, kývl na ně.

„Přišli jste rychle.“

„Co máte?“ zeptal se Bert.

Kapitán ustoupil a pustil je dovnitř.

Za zády měl čerstvou saze a na rukávu stopu od rychle založeného ohně.

Bert si dřepl k zemi a vzal do ruky jeden z ohořelých kusů. Rozpadl se mu mezi prsty.

„Nestihli to.“

„Nebo museli zmizet rychle,“ řekl Bethlen.

Kapitán vytáhl z kapsy kus světlé látky a podal ho Bertovi. Byla jemná, drahá, nepatřila sem. V rohu bylo skutečně vyšité písmeno R.

„Našli to ve slámě,“ řekl kapitán.

Bert látku chvíli obracel v prstech.

„Z ženských šatů?“

Bethlen se naklonil blíž.

„Spíš kapesník. Nebo kus podšívky.“

Kapitán ukázal ke zdi.

„Támhle byly ještě čerstvé otisky bot. Aspoň dva různé. A venku stopy po voze, ale ty už vítr a bláto skoro vzaly.“

Bert se zvedl a přešel k místu po ohni. Botou odsunul ohořelou slámu stranou. Pod ní něco tenkého zůstalo. Ne papír. Vosková pečeť, napůl rozmáčknutá, ale ne úplně zničená. Sehnul se a zvedl ji.

Bethlen mu ji vzal z ruky.

„Tohle není R.“

Bert se zamračil.

„Ne.“

Pečeť byla poškozená, ale znak na ní vypadal jinak. Ne písmeno. Spíš kus erbu nebo znamení. Kapitán se podíval přes jeho rameno.

„Poznáváte to?“

Bethlen zavrtěl hlavou.

„Ne celé. Ale někdo si dal práci, aby to shořelo dřív, než to uvidíme.“

Bert přešel k rozbité bedně. Nebyla velká. Na dně zůstalo pár třísek, kus provazu a zatlačený otisk něčeho kovového. Nějaká schránka nebo menší kazeta.

„Co když tu nebyli kvůli papírům,“ řekl tiše.

Kapitán zvedl oči.

„Jak to myslíte?“

„Co když sem přišli něco vyzvednout, ne uklidit. Pak je něco vyrušilo, vzali co mohli a zbytek pálili narychlo.“

Bethlen se narovnal.

„To by sedělo. Oheň je malý. Zoufale malý. Kdyby chtěli zničit všechno, zapálí celou slámu.“

Kapitán pomalu přikývl.

„Takže někdo spěchal.“

Bert vyšel ven a rozhlédl se kolem. Pole, cesta, kus lesa v dálce. Dobré místo na schůzku. Mizerné místo, když člověk přijede o chvíli pozdě.

Jeden z vojáků přiběhl zpoza sýpky.

„Pane kapitáne.“

„Co je?“

„Za zadní stěnou jsme našli ještě tohle.“

Podal mu malý kus dřeva. Ne obyčejný. Hladký, tmavý, s vyříznutým zářezem. Bert to poznal jako první.

„Část truhly.“

„Nebo kazety,“ řekl Bethlen.

Kapitán si to prohlížel.

„Takže něco opravdu odnesli.“

Bert sevřel čelist. Zase přišli pozdě. Ne moc. Ale dost.

„Musíme vědět, kdo byl ten starší s prstenem,“ řekl.

Bethlen si ho krátce změřil.

„A taky ten písař.“

„Ano. Tenhle nepořádek nevypadá jako práce poskoků.“

Kapitán ukázal na vojáky.

„Prohledejte to ještě jednou. Každý kout. A nic neničte.“

Muži se hned rozptýlili po sýpce i kolem ní. Bert stál chvíli u vrat a díval se na cestu, která vedla zpátky k městu.

„Jestli Riedl nebyl hlupák, už je pryč,“ řekl.

„Možná,“ odpověděl Bethlen. „Ale někdo kolem něj udělal chybu. Jinak bychom tu nestáli.“

Bert přikývl, ale neuklidnilo ho to.

Kapitán k nim přišel blíž.

„Pošlu jednoho muže hned zpátky s tím, co jsme našli. Ať to má Prunner i arcivévoda.“

„Pošli dva,“ řekl Bert automaticky.

Kapitán po něm sjel pohledem, pak jen krátce kývl.

„Dobře.“

Na okamžik bylo ticho. Jen vítr venku a hlasy vojáků kolem stěn.

Pak Bethlen tiše řekl:

„Až se vrátíme, chci znova projít ty listiny.“

Bert k němu zvedl oči.

„Kvůli té pečeti?“

„Kvůli všemu.“ Bethlen sklopil oči k ohořelému místu. „A taky kvůli tomu, co tam chybí.“

Bert se znovu podíval na rozbitou bednu.

„Ano.“

Právě v tu chvíli se od cesty ozval kůň. Všichni tři otočili hlavu. Od města se k nim rychle blížil jezdec. Ne jejich. Filip.

Seskočil skoro za jízdy, koně nechal vojákovi a došel k nim zadýchaný, ale s očima, které už z dálky říkaly, že něco má.

„Našel jsem něco,“ vyrazil ze sebe.

Bert se narovnal.

„Tak mluv.“

Filip popadl dech.

„O Riedlovi se ve městě mluví už delší dobu. Ne nahlas, ale mluví. Že na svůj plat žije moc dobře, to ví víc lidí. Ale jeden vozka řekl ještě něco jiného.“

Bethlen zpozorněl.

„Co?“

Filip si otřel ústa hřbetem ruky.

„Že k nim občas jezdil vůz bez znaků. Pozdě večer. A ne k hlavnímu vchodu. Do zadního dvora. A jednou z něj vystoupil chlap, co kulhal.“

Bert s Bethlenem si vyměnili pohled.

„Levou nohu?“ zeptal se Bethlen.

„Ano. Přesně tak to popsal i vozka.“

Kapitán ztuhl.

„A dál?“

Filip přikývl.

„Že je vybíravá, nakupuje drahé látky, šperky a vše, co je zrovna v módě, a pořád si stěžuje, že Vídeň je malá.“

Bert vytáhl z kapsy kus látky s vyšitou literou a ukázal ho Filipovi.

„Takovou?“

Filip na to jen mrkl a hned přikývl.

„Ano. Právě takové jemné věci. Na trhu je poznají hned.“

Bethlen pomalu vydechl.

„Takže dům, peníze, kulhavý muž. To už není málo.“

Filip se rozhlédl po sýpce.

„A tady jste našli co?“

Bert se podíval na ohořelé papíry.

„Že jsme zase přišli o chvilku pozdě.“

Filip zaklel polohlasem.

Kapitán se obrátil k vojákům.

„Ještě jednou kolem zadní stěny. A cestu ke stromům. Jestli něco odnášeli ve spěchu, mohlo jim něco vypadnout.“

Pak se podíval na Bethlena.

„Vrátíte se?“

Bethlen přikývl.

„Ano.“

Bert se ještě jednou rozhlédl po sýpce, po popelu, bedně a slámě.

„Tady už víc hned nebude.“

„Ne,“ řekl Bethlen. „Ale doma možná ano.“

Bert se k němu otočil.

„U Riedlů?“

Bethlen zavrtěl hlavou.

„Ne. V těch listinách.“

Výslech dál nic nepřinesl. Žena rychle zavřela dveře a oni se obrátili zpátky k městu.

U brány se Filip znovu oddělil a vrátil se mezi lidi, zatímco Bert s Bethlenem pokračovali zpátky k paláci. Vídeň kolem nich žila svým běžným rytmem. Vozy, koně, trh, volání prodavačů. Jen oni už věděli, že pod tím vším běží jiná síť, mnohem tišší a nebezpečnější.

„Do hajzlu,“ vydechl nakonec.

Bethlen šel vedle něj bez jediného pohledu stranou.

„Ano.“

„Tohle už mě vážně sere.“

„Mě taky.“

Na bráně už na ně čekal voják od kapitána. Jakmile je uviděl, hned vykročil k nim.

„Pane.“

Bethlen se zastavil.

„Co je?“

„Kapitán vzkazuje, že v Riedlově domě nic zásadního nenašli. Jen drahé věci, účty a prázdnou komoru. Jedna menší truhla chybí. Prý tam dřív bývala.“

Bert si odfrkl.

„Takže si to stihli odnést.“

„Nebo někdo za ně,“ řekl Bethlen.

Voják jen čekal, tak Bethlen dodal:

„Vyřiďte kapitánovi, ať drží lidi u domu i u sýpek. Ať se nic nestahuje.“

„Ano, pane.“

Voják odešel.

Bert si promnul tvář.

„Tak co teď?“

„Listiny,“ řekl Bethlen.

„Pořád listiny.“

„Ano. Protože všechno ostatní nám zatím mizí před rukama.“

Do paláce se vrátili rovnou ke komoře, kde už seděl Prunner nad rozloženými listinami. Když vstoupili, ani nezvedl hlavu.

„Konečně.“

„Našel jste něco?“ zeptal se Bethlen.

Prunner ukázal na jeden list.

„Tady. Tohle písmo sedí na dvě poznámky ze sudů. A tohle,“ přisunul k nim další papír, „už nevypadá jako seznam lidí.“

Bert přešel blíž. Na pergamenu byly zkratky, čísla a značky. Na první pohled nic moc. Jenže čím déle se na to díval, tím víc mu to lezlo pod kůži.

„Tohle je Praha,“ řekl a ukázal na pravý okraj. „A tady Budějovice.“

Prunner přikývl.

„Ano. A pod tímhle je nejspíš označení domu nebo skladu.“

Bethlen se naklonil blíž.

„Proč si to myslíte?“

„Protože tam nejsou jména. Jen značky a čísla. A některé se opakují v různých dnech.“

Bert sklopil oči zpátky k listu.

„Takže ten nový seznam mohl být seznam domů.“

„Ano,“ řekl Bethlen tiše.

Horší zpráva přijít nemohla.

„Do prdele,“ vydechl Bert.

Prunner zvedl oči.

„Přesně tak.“

Prunner přisunul ještě další list.

„A tady se jedno místo opakuje třikrát. Jestli to čtu správně, je důležité nebo bezpečné. Nejspíš obojí.“

Bethlen se narovnal.

„Musíme za arcivévodou.“

U arcivévody byli jen oni dva. Matyáš stál u stolu, Klesl vedle něj. Bert si všiml hned, že Klesl vypadá ještě hůř než předtím. Bledý, unavený, oči zarudlé. Jako člověk, který celou noc nespal a teď ho drží jen vůle.

Bethlen shrnul, co našli v sýpce, co chybělo v domě a co se objevilo v listinách. Že už to nejspíš není jen síť lidí, ale i míst. Že seznam může být seznam domů, skladů a bezpečných bodů.

Matyáš sevřel ruku v pěst.

„Takže jim nejde jen o zprávy. Jde jim i o zázemí.“

„Ano, Vaše Výsosti,“ řekl Bethlen.

Klesl promluvil tiše, ale pevně.

„To znamená skrýše, překladiště a bezpečné domy. Když mají seznam míst, můžou přesouvat všechno rychleji.“

„To chápu,“ odsekl Matyáš. „Já chci vědět, jak je najít.“

Bert se nadechl.

„Přes lidi kolem nich. Ne přes pány. Přes sluhy, řemeslníky, vozky, nájemníky. Filip už po Riedlovi pátrá ve městě.“

Matyáš k němu stočil pohled.

„Dobře. Tak ať v tom pokračuje.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

Arcivévoda se otočil ke Kleslovi.

„A vy?“

Klesl zvedl hlavu pomalu.

„Já znovu projdu listiny a porovnám znaky a pečeti s tím, co máme v kanceláři.“

Matyáš přikývl.

„Dobře. A Riedla chci živého.“

„Ano, Vaše Výsosti,“ řekl Bethlen.

Když vyšli ven, na chodbě zůstali jen Bert a Bethlen. Chvíli mlčeli.

Pak Bert řekl:

„Ty jsi úplně na sračky.“

Bethlen si ho krátce změřil.

„Děkuji.“

„To není vtip.“

„Já vím.“

„Tak si aspoň na chvíli sedni.“

Bethlen si promnul oči.

„Až později.“

„Jasně. To jsem čekal.“

Pak se oba otočili zpátky ke komoře s listinami. Filip byl pořád ve městě, kapitán venku a oni měli před sebou papíry, značky a domy, které ještě neměly jména. A den zdaleka nekončil.

V komoře bylo ticho. Jen papír šustil pod rukama. Prunner seděl nad listinami s nimi a tentokrát už nepůsobil jen jako někdo, kdo podá mapu a zase zmizí. Opravdu s nimi pracoval. Přesouval pergameny, porovnával písmo, vracel se k poznámkám a hledal, co se opakuje a co ne.

„Takže severní dvůr je nejspíš ten Mlynářův,“ řekl Bert. „A vozy tam jezdí večer.“

„Ano,“ odpověděl Prunner. „Zapadá to až příliš dobře.“

Přitáhl si další list a položil ho vedle mapy.

„A tady je ještě tohle. Stejná značka jako u severního dvora a vedle ní číslo, které se skoro nemění. To nebude náhoda.“

Bethlen se sklonil blíž.

„Takže tam nevozili něco bokem jen jednou. Jezdilo se tam opakovaně.“

„Přesně,“ řekl Prunner.

Bert si promnul čelist a chvíli mlčel. Pořád měl v hlavě Riedla, jeho dům, chybějící truhlu i paní Riedlovou, jak sedí v salonu a dělá, že neví vůbec nic. Čím déle na to myslel, tím víc ho to štvalo.

„Do hajzlu s ní,“ vydechl nakonec. „Ta ženská ví víc.“

Bethlen zvedl hlavu od stolu. V očích už měl vztek docela otevřeně.

„Ano. A bude muset začít mluvit.“

„Jak?“ zeptal se Bert.

Bethlen se narovnal.

„Nevím. Ale nějak ji k tomu musíme donutit. Sedí tam, kouká na člověka jak na hovno na botě a neřekne ani prd.“

Vyjelo to z něj tvrději než obvykle. Bert po něm jen krátce mrkl. Byl unavený, nasraný a docházela mu trpělivost. To bylo vidět.

Prunner chvíli mlčel. Jen si srovnal pergameny do jedné hromádky a zadíval se na mapu. Pak zvedl oči.

„Možná vím, jak ji otevřít.“

Bethlen k němu zvedl oči ostře.

„Tak povídejte.“

Prunner zavrtěl hlavou.

„Ne. Jen za ní už nechoďte vy.“

Bethlen se zamračil.

„A proč ne?“

„Protože se zavřela hned, jak vás uviděla. Když tam přijdete znovu, neřekne nic. Jen se zatvrdí ještě víc.“

Bert se opřel o stůl.

„Tak co chcete udělat?“

Prunner se na oba podíval a tentokrát se lehce usmál. Nebyl to velký úsměv, spíš krátký záblesk něčeho, co u něj neznali.

„To nechte na mně.“

Bethlen i Bert na něj chvíli jen koukali.

„Co tím myslíte?“ řekl Bethlen.

„Zařídím, aby mluvila. Ale ne se mnou.“ Prunner lehce pokrčil rameny. „Některé lidi tlak nezlomí. Musí si začít myslet, že už je po všem, nebo že mluví s někým, před kým si mohou ulevit. Stačí trochu pohnout okolím a zbytek udělají sami.“

Bert po něm sjel pohledem.

„Mluvíte, jako byste to dělal často.“

Prunner se pousmál o něco víc.

„Častěji, než si myslíte.“

Na to už Bethlen chvíli nic neřekl. Pak jen krátce přikývl.

„Dobře. Zařiďte to.“

„Zařídím,“ řekl Prunner. „A vy mezitím běžte za kapitánem s tím dvorem. To je teď důležitější.“

Posbíral dva pergameny, pečlivě je srovnal a zamířil ke dveřím.

„Až se vrátíte, buď budeme mít něco od Riedlové ženy, nebo budeme aspoň vědět, že je tvrdší, než vypadá.“

Pak odešel.

Po jeho odchodu zůstalo chvíli ticho. Bert se podíval na Bethlena.

„Tohle bylo divný.“

„Ano,“ řekl Bethlen.

Pořád se díval na zavřené dveře.

„Takového ho neznám.“

„Já taky.“

Ještě chvíli tam stáli. Pak Bethlen prudce vzal mapu ze stolu.

„Dobře. Kašlat na to. Jdeme za kapitánem.“

Bert přikývl a oba vyšli ven. V hlavě jim zůstal severní dvůr, Riedl a Prunnerův zvláštní úsměv. A ani jedno z toho jim nebylo příjemné.

Filip vyšel z paláce lehčím krokem, než jakým se vracel z kobek. Mezi lidmi mu to šlo líp. Kámen, vlhko a výslechy mu lezly na nervy, ale tržiště, dvory a cizí řeči, to už bylo jiné. Tam člověk nemusel mlátit hlavou do zdi. Stačilo poslouchat a tvářit se, že se vlastně jen plete pod nohy.

Začal u trhu, jak mu Bert řekl. Ne přímo u Riedlova domu, ale o kus dál. U povozníků, u dvou chlapů, co skládali pytle, u staré ženské, která prodávala cibuli a věděla o půlce města víc, než bylo zdrávo. Každému položil jinou otázku, nikde se nezdržel dlouho a hlavně se netvářil, že hledá něco důležitého. Spíš jako kluk, co má dost času a moc zvědavou pusu.

Jenže po chvíli mu vyschlo v krku a kručelo v břiše. Zahlédl pekárnu a zamířil rovnou tam. Uvnitř bylo teplo, vůně chleba a čerstvých housek mu málem podlomila kolena. Za pultem stála kulatá pekařka s rukama od mouky a s výrazem, který říkal, že cizí hlupáky nemá ráda už od rána.

„Jeden chleba,“ řekl Filip.

Žena po něm sjela pohledem.

„Bílý nebo tmavý?“

Filip na ni chvíli zíral.

„Ten, co je větší.“

Pekařka protočila oči, ale sáhla po bochníku. Filip položil peníze na pult a už chtěl jít, když si všiml děvčete, které zrovna vyšlo ze zadní místnosti s košem plným rohlíků. Byla mladinká, sotva odrostlá, s červenými tvářemi od horka a mouky až na nose. Jakmile Filipovi pohlédla do obličeje, hned zase sklopila oči.

A Filip pochopil, že tady možná stojí víc než jen chleba.

Vzal bochník do ruky a opřel se o pult tak, aby vypadal co nejmíň nebezpečně a co nejvíc jako obyčejný trouba.

„Máte tu pěkně rušno.“

Pekařka si odfrkla.

„To jste zjistil sám?“

Filip se usmál.

„Ne, na to jsem potřeboval pomoc.“

Děvče vedle pultu se neubránilo krátkému pousmání. Pekařka si toho všimla a hned po ní střelila pohledem.

„Ty se směj míň a nos víc.“

Děvče rychle přikývlo a odběhlo s košem ke dveřím. Filip se otočil za ní a bez velkého rozmýšlení vyšel ven taky. Zastihl ji hned za rohem, jak skládá pečivo do menšího košíku.

„Počkej.“

Polekaně vzhlédla.

„Co chcete?“

„Jen se zeptat. Znáš dům Riedlových?“

Děvče hned znejistělo.

„Proč?“

Filip pokrčil rameny.

„Protože se po městě mluví. A když se po městě mluví, člověk je zvědavý.“

Děvče chvíli mlčelo, pak se rozhlédlo kolem, jestli je nikdo neslyší.

„Já tam občas nosím pečivo.“

Filip se opřel o zeď a zakousl se do chleba, jako by nešlo o nic zvláštního.

„A?“

„A nic.“

„To je škoda. Já doufal, že aspoň trochu nic.“

Děvče se na něj podívalo a pak se navzdory sobě slabě usmálo.

„Jste zvláštní.“

„To už jsem slyšel.“ Zakousl se znovu. „Tak co jsi viděla?“

Zase se rozhlédla. Pak ztišila hlas.

„Přijel v noci.“

Filip přestal žvýkat.

„Riedl?“

Přikývla.

„Bylo pozdě. Já už šla pryč, ale paní chtěla ještě poslat chleba na ráno, tak jsem se vracela zadní uličkou. Viděla jsem vůz. Ne velký. A jeho.“

„Samotného?“

„Ne. Byl tam ještě jeden muž. Ale toho jsem neznala.“ Odmlčela se. „Riedl vypadal ve spěchu.“

Filip zpozorněl, i když výraz nezměnil.

„Co dělal?“

„Nesli věci dovnitř. Pak zase ven. Ne moc. Jen pár kusů.“ Zamračila se, jak se snažila rozpomenout. „Bednu ne. Spíš vak a menší truhličku.“

Filip polkl.

„A pak?“

„Pak zase odjeli.“

„Hned?“

„Ne úplně. Chvíli byli uvnitř. A paní Riedlová křičela.“

Překvapilo ho to.

„Fakt?“

Děvče přikývlo.

„Ne moc nahlas. Spíš tak vztekle. Jako když se někdo hádá a nechce, aby to slyšeli sousedi.“

Filip se pousmál.

„A cos slyšela?“

„Ne všechno. Jen kusy.“

„Tak kusy.“

Děvče sklopilo oči ke košíku.

„Že musí pryč. A že je pozdě. A pak…“ Znovu se rozhlédla. „Pak jsem zaslechla Prešpurk.“

Filip zůstal úplně klidný jen silou vůle.

„Jsi si jistá?“

„Ano.“ Tentokrát odpověděla hned. „To si pamatuju dobře. Paní to řekla dvakrát. Že do Prešpurku nepojede sama. A on jí na to něco odsekl, ale to už jsem nerozuměla.“

Filip si pomalu otřel ruce o kabátec.

„Takže Riedl jel do Prešpurku.“

„Asi ano.“

„A paní zůstala.“

„Ano.“

Informace stála za pozornost. Filip si dívku prohlédl důkladněji. Byla mladá a polekaná, ale mluvila pravdu. Nepůsobila jako drbna z trhu, spíš jako někdo, kdo něco zahlédl a teď si není jistý, zda udělal dobře, že to vyslovil.

„Díky.“

Děvče sklopilo oči.

„Nikomu to neřeknete?“

Filip se pousmál tím svým způsobem, který býval spíš rošťácký než uklidňující.

„Jen těm správným.“

Dívku jeho odpověď příliš neuklidnila.

„To není odpověď.“

„To vím.“ Pak se naklonil o něco blíž. „Když tě budu ještě potřebovat, kde tě najdu?“

Děvče se zarazilo.

„Proč?“

„Protože jsi užitečná.“

Na tvářích jí naskočila ještě silnější červeň.

„To říkáte každé?“

Filip se zamyslel.

„Ne. Většinou říkám spíš něco hloupějšího.“

Dívka se rozesmála, i když se hned pokusila smích schovat.

„Večer chodím pro vodu.“

„Kam?“

„Ke studni na náměstí.“

Filip přikývl.

„Tak večer u studny.“

Děvče se na něj chvíli dívalo, pak přikývlo a rychle odešla, jako by si teprve po třech krocích uvědomila, že se vlastně s někým domluvila.

Filip za ní chvíli koukal, pak se zakousl do chleba znovu a tentokrát se usmál sám pro sebe.

„No jo,“ zamumlal. „Tohle mi jde líp než kobky.“

Do Hofburgu se vrátil rychleji, než sám čekal. Našel Berta s Bethlenem tam, kde je nechal, nad listinami a mapou. Jakmile vešel, Bert zvedl hlavu.

„Tak?“

Filip zavřel dveře za sebou a došel až ke stolu.

„Riedl přijel v noci domů, zabalil pár věcí a zmizel.“

Bethlen se narovnal.

„Kam?“

Filip si užíval tu vteřinu navíc.

„Prešpurk.“

Oba ztuhli.

„Jsi si jistý?“ řekl Bert.

„Ano. Zaslechla to služka. Nosí k nim pečivo. Viděla ho přijet, viděla ho zase odjet a slyšela hádku. Prešpurk tam padl jasně.“

Bethlen si pomalu promnul čelo.

„Do hajzlu.“

„Přesně,“ řekl Filip spokojeně. „Napadlo mě totéž.“

Bert ho krátce přejel očima.

„A co ještě?“

„Vypadal ve spěchu. Byl tam ještě někdo s ním. Odnesli menší věci, ne celý vůz. A paní zůstala doma.“

Bethlen chvíli mlčel, pak přikývl.

„Zapadá to.“

Filip se neubránil úsměvu.

„A ještě něco.“

Bert už tušil, co přijde, jen podle jeho obličeje.

„Co?“

Filip se opřel bokem o stůl.

„Mám večer schůzku.“

Bethlen pomalu zavřel oči.

„Pochopitelně.“

„U studny na náměstí,“ dodal Filip hrdě. „Ta služka. Může si vzpomenout na víc.“

Bethlen protočil oči tak pomalu, až to bylo skoro obřadné. Bert jen zavrtěl hlavou.

„Ty fakt neztrácíš čas, co?“

Filip se zazubil.

„Když je třeba pro věc, tak ne.“

Bethlen si znovu promnul čelo.

„Hlavně ať je to opravdu pro věc.“

Filip se zatvářil skoro uraženě.

„No dovolte.“

Bert si odfrkl, ale koutkem úst mu cuklo.

„Dobře. Večer půjdeš. Ale ne sám.“

Filipovi úsměv trochu povadl.

„Cože?“

„Někdo tě bude krýt,“ řekl Bert. „Nechci, aby ses kvůli pěknýmu obličeji nechal podříznout u studny.“

„To je od tebe skoro něžný.“

„Drž hubu.“

Bethlen už znovu sklopil oči k mapě.

„Nejdřív Prešpurk. To je teď důležitější.“

A v místnosti bylo najednou zase dost práce pro všechny.

Bert se vrátil ke stolu a chvíli jen mlčky hleděl do mapy. Prešpurk tam ležel klidně, jako obyčejné jméno na pergamenu, ale v tu chvíli to bylo horší než rána do zubů. Všichni tři věděli, co to znamená. Budou tam muset jet. Jenže právě v tom byl problém.

„Do Prešpurku budeme muset,“ řekl nakonec Bethlen nahlas.

Bert přikývl, ale hned nato si promnul čelist.

„Ano. Jenže ho tady nemůžeme nechat.“

Prunner zvedl oči od listin.

„Eusebia?“

„Ano,“ přisvědčil Bert. „Ať je na tom jakkoli, jakmile zjistí, že jsme odjeli do Prešpurku bez něj, sežere nás zaživa.“ Filip se nadechl, jako by chtěl opravit rod, ale nakonec jen sklopil oči ke stolu. „Všichni to víme.“

Bert ho varovně přejel pohledem, ale nechal poznámku bez odpovědi.

„To vím jistě,“ řekl jen. „A když ho vezmeme, je to zase risk.“

Bethlen si unaveně promnul čelo.

„No právě. Je to celý na hovno.“

Chvíli bylo ticho. Jen papír šustil pod Prunnerovou rukou. Ten pak zvedl hlavu a řekl klidně:

„Než se vůbec začne řešit cesta do Prešpurku, musíte mít hotovou Riedlovu ženu. Jestli z ní něco půjde dostat a já to zařídím, tím lépe. Když ne, aspoň budeme vědět, na čem jsme.“

Bethlen krátce přikývl.

„Ano. Musí to být hotové.“

Bert se znovu zadíval do mapy.

„Takže zatím nikam nepojedeme. Nejdřív si musíme srovnat, co se děje tady ve Vídni.“

„Přesně,“ řekl Bethlen. Pak se zarazil a v očích se mu mihla nová myšlenka. „A ještě něco. Do Uher.“

Bert k němu zvedl hlavu.

„Co?“

„Musíme tam poslat zprávu. Jestli Riedl míří do Prešpurku, nebo tam už má své lidi, potřebujeme, aby ho tam našli a sledovali. Ne aby ho hned zatkli. Potřebujeme vědět, kde se drží, s kým se schází a co chystá.“

Bert přikývl skoro hned.

„Ano. Dává to smysl.“

Prunner si složil ruce.

„Tohle už je ale věc pro arcivévodu. Má lidi, možnosti i pečeť. Bez něj to bude jen poloviční.“

Bethlen k němu obrátil hlavu a přikývl.

„Souhlasím.“

Bert se narovnal.

„Tak jdeme za ním.“

Prunner stáhl listiny k sobě a mapu srovnal do užšího pásu.

„Jděte. Já zatím udělám, co jsem slíbil s Riedlovou.“

Bethlen po něm střelil krátkým pohledem.

„Doufám, že víte, co děláte.“

Prunner se jen nepatrně pousmál.

„To doufám taky.“

Bert si mapu vzal pod paži, Bethlen se otočil ke dveřím a oba vyšli z komory ven. Na chodbě šli chvíli mlčky. Prešpurk, Uhry, Riedl, Vídeň. Všechno se to začínalo stahovat dohromady a nikde nebylo jednoduché řešení.

„Jestli řekne, že se jede hned, bude to veselý,“ zamumlal Bert.

Bethlen po něm pohlédl stranou.

„Ano.“

„A ještě veselejší to bude, až se to dozví Eusebius.“

„Ano.“

U dveří arcivévodovy pracovny je stráž pustila bez čekání.

Matyáš je přijal ještě před polednem. V pracovně bylo světlo, ale vzduch zůstával těžký. Na stole ležely listiny z nočních sudů, některé už rozložené, jiné stále zavřené. Vedle nich stála ta zamčená schránka. Otevřená. Prázdná.

Matyáš poslouchal beze slova. Když domluvili, chvíli bylo ticho. Pak pomalu přikývl.

„Prešpurk. Takže Uhry.“

Nikdo mu neodporoval.

„No,“ řekl po chvíli. „Pánové, budete tam asi muset jet.“

Bert se nadechl jako první.

„Ano, Vaše Výsosti. Ale ještě chceme vyslechnout Riedlovu ženu. Ta určitě něco ví. A hlavně musíme zjistit, jak to tady běží, abychom měli všechno pohromadě.“

Matyáš mu věnoval krátký pohled a přikývl.

„To je rozumné. Ale modlete se, aby do té doby byl pan Eusebius schopný jet s vámi.“

A právě v tu chvíli se Klesl ozval tak prudce, až to všechny zarazilo.

„Do Prešpurku to nezvládne. Je moc zraněná…“

Zarazil se jen krátce, ale už bylo pozdě. Hned se opravil.

„Zraněný. A takovou cestu by teď nevydržel. A hlavně musí jet do Prahy. Císař si ho žádá.“

V místnosti ztuhlo ticho.

Arcivévoda k němu pomalu otočil hlavu. Ten tón k němu neseděl. Klesl býval tichý, rozvážný a klidný i ve chvílích, kdy ostatním docházela trpělivost. Tohle bylo jiné. Příliš rychlé. Příliš osobní. Příliš ostré.

„Vy jste se nějak rychle rozhodl,“ řekl Matyáš.

Klesl už měl tvář zase pod kontrolou, ale v očích mu zůstalo napětí.

„Jen říkám, co je zjevné, Vaše Výsosti. Je ve špatném stavu. Dlouhou cestu by teď nesnesl. A Rudolf si ho žádá zpátky.“

Bethlen mlčel. Bert také. Jen poslouchal a v hlavě mu už běželo něco úplně jiného. Nešlo ani tak o to, co Klesl řekl. Šlo o ten přeřek. Krátký, malý, ale jasný.

Zraněná.

Matyáš si ho ještě chvíli měřil, pak sklopil pohled zpátky ke stolu.

„Dobře. Takže nejdřív doděláte, co je potřeba tady. Riedlova žena, zpráva do Uher, všechno kolem Vídně. A pak se rozhodne, kdo kam pojede.“

„Ano, Vaše Výsosti,“ řekl Bethlen.

Bert přikývl také, ale už skoro nevnímal, co se říká dál. Díval se na Klesla a byl si čím dál jistější, že to nebyla náhoda. Klesl se nepřeřekl jako člověk, který je jen unavený. Přeřekl se jako někdo, kdo ví víc, než by měl.

Matyáš ještě doplnil, že chce zprávy z Uher hned, jakmile dorazí. Bethlen odpověděl, Bert také. Klesl už zůstal potichu. Jen jednou přikývl a zase se stáhl do svého obvyklého klidu. Jenže teď už Bert viděl, že ten klid je jen nasazený.

Když je arcivévoda konečně propustil, uklonili se a vyšli ven.

Na chodbě šli pár kroků mlčky. Bethlen byl napjatý, i když se to snažil nedat najevo. Bert ale sotva vnímal jeho nebo kroky kolem. V hlavě mu pořád zněl ten jediný okamžik.

„Musím mluvit s Martou,“ řekl náhle.

Bethlen k němu zvedl oči.

„Co?“

Bert zavrtěl hlavou.

„Nic. Jen… musím s ní mluvit.“

A v tu chvíli věděl jistě, že to nenechá být.

Bert šel rovnou za Martou. Ani se neohlédl, jen slyšel za sebou Bethlenovy kroky. U dveří zastavil tak prudce, až Marta sotva stačila ustoupit o půl kroku.

„Ne,“ řekla hned. „Spí.“

„To je hezký,“ odsekl Bert. „A já se jdu zeptat tebe.“

Marta se postavila do dveří, jako už tolikrát předtím.

„Ne. Spí a vy ji budit nebudete.“

Bert se na ni tentokrát ale neusmál unaveně ani prosebně. Jen se na ni podíval tím zvláštním klidným pohledem, který býval horší než vztek. Pak ji vzal jemně, ale pevně za ramena a zatlačil ji o kus dovnitř.

„Marto. Kdo tu byl? Byl tady Klesl?“

Marta se zarazila. Oči jí hned sjely k Bethlenovi, který stál ve dveřích a zatím ničemu nerozuměl. Bethlen se na ni podíval vážně, bez obvyklé ironie.

„Marto,“ řekl tiše. „Mluvte pravdu.“

Chvíli bylo ticho. Marta se podívala na Berta, pak sklopila hlavu a jen krátce přikývla.

„Ano.“

Bert ztuhl.

„Byl tady.“

Marta se mimoděk podívala k posteli, kde Veronika pořád spala, bledá a klidná, jako by se jí tenhle svět kolem vůbec netýkal. V tom pohledu bylo něco měkkého, téměř mateřského, a právě to Berta rozčílilo ještě víc.

„Proč?“ vyjel. „Co tady dělal?“

Marta se nadechla a hned zase zavrtěla hlavou.

„Tady ne. Pojďte na chodbu.“

Vyšla první. Bert hned za ní, Bethlen poslední. Marta za sebou dveře opatrně přivřela a ještě na ně položila ruku, jako by tím chtěla spánek uvnitř ochránit i před jejich hlasy.

Na chodbě se otočila k nim.

„Přišel pozdě v noci. Zaklepal. Chtěl se na něj podívat a modlit se u něj.“

Bethlen se zamračil.

„U Eusebia?“

Marta přikývla.

„Ano.“

Bert se k ní naklonil blíž.

„A tys ho pustila?“

„Nejdřív ne.“

„A pak jo.“

„Ano.“

„Proč?“

Marta sevřela ruce před sebou.

„Protože jsem věděla, že kdybych ho nepustila, vrátil by se znovu. A podruhé by už se ptal jinak.“

Bertovi se nálada ani trochu nezlepšila.

„Takže vešel dovnitř a co? Jen se podíval?“

Marta mlčela o vteřinu déle, než bylo příjemné. Bethlen si toho všiml taky.

„Marto,“ řekl klidně, ale tvrdě. „Co viděl?“

Podívala se z jednoho na druhého a pak sklopila oči.

„Viděl pravdu.“

Ticho na chodbě náhle ztěžklo.

Bethlen zůstal úplně bez hnutí. Bert se ani nesnažil tvářit, že nechápe.

„Takže to ví,“ řekl.

Marta přikývla.

„Ano.“

Bethlen pomalu otočil hlavu k Bertovi, pak zpátky k Martě.

„Počkejte.“ Hlas měl nižší než obvykle. „Co přesně ví?“

Marta zvedla oči. Teď už nebylo kam ustoupit.

„Že Eusebius není muž.“

Bethlen ani nemrkl. Jen se na ni díval tak dlouho, až Marta skoro ucukla.

„A Klesl to viděl na vlastní oči.“

„Ano.“

Bert si přejel rukou po obličeji.

„Do hajzlu.“

Bethlen se pořád nehýbal. Pak se velmi pomalu nadechl.

„A proto se přeřekl.“

„Ano,“ řekl Bert dřív, než mohla odpovědět Marta. „Proto se tak ozval. Proto najednou tak tlačil, že do Prešpurku nesmí.“

Marta jen mlčky přikývla.

Bethlen sklopil oči k podlaze a chvíli neřekl nic. Když znovu vzhlédl, výraz měl tvrdý, ale soustředěný.

„Řekl ještě něco?“

Marta zaváhala.

„Modlil se u ní. Pak mi řekl, že bude mlčet. Zatím.“

Bert po ní střelil pohledem.

„Zatím?“

„Ano.“

„To je skvělý. Opravdu skvělý.“

Bethlen ho zarazil krátkým pohledem.

„Nech ji domluvit.“

Marta přikývla, i když ji Bertův tón viditelně bolel.

„Řekl, že to tajemství nevydrží věčně. A že až zesílí, chce s ní mluvit sám.“

Na to už neřekl nic ani jeden z nich. Jen tam stáli a poslouchali, jak v dálce někdo přechází po nádvoří a jak někde za zdí tiše pracuje palác dál, jako by se nic nestalo.

Bert sevřel čelist tak silně, až ho zabolela.

„Takže ví. A my nevíme, co s tím udělá.“

„Ne,“ řekla Marta.

„A nechal si to pro sebe.“

„Ano.“

Bethlen si promnul kořen nosu.

„To je ještě horší.“

Bert se na něj otočil.

„Jak může být horší, že to hned nevyřval?“

„Protože teď přemýšlí,“ řekl Bethlen. „A Klesl, který přemýšlí sám a potichu, bývá nebezpečnější než Klesl, který mluví nahlas.“

Bert zmlkl, ale jen krátce.

„Tak co budeme dělat?“

Bethlen se podíval na Martu.

„Nejdřív nic. Tedy nic prudkého. Kdybychom kolem něj začali poskakovat, jen mu potvrdíme, že jsme nervózní.“

Marta se nadechla.

„On jí neublíží.“

Bert se na ni podíval ostře.

„To nevíš.“

„Vím,“ řekla tiše, ale pevně. „Viděla jsem ho. Když ji uviděl, nebyl to pohled člověka, který chce škodit.“

Bethlen si ji chvíli měřil.

„Možná ne. Ale to ještě neznamená, že je to bezpečné.“

Marta sklopila oči. Věděla, že má pravdu.

Bert udělal dva kroky po chodbě, pak se zase otočil zpátky.

„Takže teď máme Riedla v hajzlu, Prešpurk na krku, půlku Vídně zamořenou těma jejich cestama a do toho Klesla, kterej ví.“

„Ano,“ řekl Bethlen klidně.

„A ty jsi s tím takhle v klidu?“

„Nejsem v klidu.“ Bethlenův hlas zůstal tichý, ale o to ostřejší. „Jen nekřičím.“

Několik úderů srdce mezi nimi zavládl klid.

Marta si přitáhla šál těsněji k sobě.

„Co chcete dělat?“

Bethlen se podíval ke dveřím, za nimiž Veronika spala, a pak zpátky na ni.

„Hlídal bych Klesla víc než dřív. Nenápadně. A zatím bych neříkal nic jí.“

„To ani nechci,“ řekla Marta hned.

Bert přikývl.

„Ano. Teď ne.“

Bethlen se narovnal.

„Dobře. Tak to uděláme takhle. Marta bude mlčet. My taky. A budeme se dívat.“

Marta přikývla.

„Ano.“

Bert se na ni ještě chvíli díval, pak z něj napětí aspoň trochu spadlo.

„A kdyby přišel znovu?“

„Dám vám vědět.“

Bethlen kývl.

„Hned.“

Marta přikývla znovu.

Na chodbě se zase rozhostilo ticho. Jen tentokrát už bylo jiné. Ne těžké z nevědomosti, ale z toho, že zase věděli o něco víc, než by si přáli.

Marta je však zastavila dřív, než se stačili rozejít. Chvíli na ně hleděla, potom pomalu zavrtěla hlavou.

„Je to složitější, než si myslíte.“

Bert se k ní obrátil tak prudce, až v jeho tváři uviděla směs hrůzy a vzteku.

„Co tím chceš říct?“

Bethlen se ani nepohnul, ale hlas měl tak tvrdý, až se Marta opravdu polekala.

„Marto. Mluv.“

Narovnala se. Už neuhýbala očima. Podívala se nejdřív na Bethlena, potom na Berta.

„Vy nevíte, kdo je, že.“

Bert se na ni díval nechápavě.

„Já vím, kdo je.“

Marta se na něj zadívala ostřeji.

„A její původ?“

Bert se zarazil a mlčel.

„Je to dcera zbrojíře.“

Marta se skoro nevěřícně nadechla.

„Vážně?“

Na chodbě bylo najednou úplné ticho. Bethlen se díval z jednoho na druhého a bylo vidět, že teď už nechce ani odhadovat, ani čekat.

„Marto,“ řekl tišeji, ale pořád pevně. „Co víte?“

Marta krátce sklopila oči, pak znovu vzhlédla.

„Ne tady.“

Bert sevřel čelist.

„Tak kde?“

„Večer. V kapli. Tam nás nebude nikdo rušit.“

Bethlen se na ni chvíli díval, jako by vážil, jestli ji nechat odejít hned, nebo z ní všechno vytáhnout už teď. Nakonec krátce přikývl.

„Dobře.“

Bert souhlasil hned po něm, i když se mu to očividně nelíbilo.

„Tak večer.“

Bert by z ní nejraději dostal odpověď okamžitě, jenže Marta už sevřela ústa způsobem, který dobře znal. Nátlak by nepomohl. Bethlen si zřejmě došel ke stejnému závěru, protože se dál neptal. Oba však pochopili, že večerní setkání v kapli nebude obyčejným doplněním několika podrobností. Marta mluvila jako člověk, který nese tajemství příliš dlouho a konečně se rozhodl část jeho tíhy předat dál.

Marta už nic dalšího neřekla. Jen se otočila zpátky ke dveřím. A oni tam zůstali stát s pocitem, že se pod nimi znovu pohnula zem.

Odcházeli mlčky. Chodba byla prázdná a jejich kroky se rozléhaly po kameni víc, než bylo příjemné. Bethlen se díval před sebe.

„Prešpurk je pořád větší problém.“

Bert si odfrkl.

„Do chvíle, než Klesl udělá svůj tah.“

„Ano.“

Po několika dalších krocích se Bethlen konečně obrátil k Bertovi.

„Berte, co se to kolem ní děje? Klesl o ni má strach, Marta zná její původ. Tohle už není jen divné.“

Bert se zastavil, chvíli jen hleděl před sebe a pak se pomalu nadechl.

„Na tenhle rozhovor potřebujeme něco ostřejšího. Pojď.“

Bethlen si ho změřil, ale šel za ním. Bert ho zavedl do svého pokoje, zavřel dveře a bez dalšího slova sáhl do brašny. Chvíli v ní hledal, pak vytáhl malou kovovou nádobu zvláštního tvaru a postavil ji na stůl.

Bethlen si ji hned vzal do ruky a obracel ji mezi prsty.

„Co to je? To je pěkné.“

Bert se pousmál.

„Placatka.“

Bethlen zvedl oči.

„A k čemu je?“

„Je v tom pití.“

Bert mu ji vzal z ruky, odšrouboval uzávěr a podal mu ji.

„Ochutnej.“

Bethlen k ní nejdřív přičichl. Pak se opatrně napil, ale hned nato si lok zopakoval s větší jistotou. V očích mu problesklo překvapení.

„To je dobré. Co to je?“

„Slivovice. Domácí.“

Bethlen uznale pokýval hlavou a znovu si placatku prohlédl.

„Kde jsi to sehnal? To by se mi líbilo. Je to malé, skladné. Na cesty ideální.“

Bert k němu vzhlédl a klidně odpověděl:

„V jednadvacátém století.“

Bethlen zůstal chvíli sedět bez hnutí. Pak se rozesmál.

„Jistě. Tomu mám věřit.“

Bert se jen slabě usmál, ale hned mu výraz ztvrdl.

„Je to pravda.“

Bethlen se ještě pousmíval, ale už méně.

„Berte.“

„Já i Veronika pocházíme z jednadvacátého století.“

Ticho v pokoji ztěžklo. Bethlen seděl, díval se na něj a čekal, že se Bert začne smát nebo to vezme zpátky. Jenže Bert seděl klidně a díval se na něj tak přímo, až z toho začal být neklidný.

„Tohle není vtip.“

„Není.“

Bethlen pomalu položil placatku na stůl.

„Tak mi řekni něco, čemu se dá věřit.“

Bert se opřel a řekl to stejně klidně jako předtím.

„Jsem potomek Albrechta z Valdštejna. Toho, kterého znáš. Proto sis nás spletl.“

Bethlen prudce vstal. Židle za ním zavrzala tak ostře, až to znělo jako výstřel. V očích měl vztek i nedůvěru.

„Tohle už stačí.“

Bert se ani nepohnul.

„Teď to teprve začíná.“

„Lžeš.“

„Nelžu.“

Bethlen udělal krok ke dveřím, ale Bert byl rychlejší. Taky vstal, chytil ho za ruku a sevřel mu zápěstí dřív, než se stačil vytrhnout. Druhou rukou sáhl po medailonu na krku. Stříbro se ve světle krátce zalesklo.

„Nedělej kravál.“

Bethlen k němu prudce stočil oči.

„Pusť mě.“

„Nejdřív se dívej.“

Bert palcem stiskl něco na medailonu.

Pokoj zalilo prudké světlo. Studený, ostrý jas se kolem nich rozlil tak rychle, až Bethlen instinktivně ucukl a zakryl si oči. Vzduch se zachvěl a v uších jim oběma zadunělo.

Když světlo konečně polevilo, nebylo slyšet kroky na chodbě, hlasy ani šustění látek za dveřmi. Zůstalo jen těžké, podivně cizí ticho.

Bethlen pomalu odtáhl ruku od očí. Nejdřív viděl jen rozmazané tvary a cítil prudkou bolest za čelem. Pak se obraz srovnal.

Zůstal stát jako přimražený.

Pořád byli v Hofburgu, to poznal hned, jenže ne v tom, který znal. Kámen se tu nestřídal se dřevem, chodby neosvětlovaly louče a stěny nenesly pach vosku, prachu a lidí. Stejné místo se proměnilo v cosi cizího. Podlaha pod nimi byla hladká a lesklá, světlo vycházelo z podivných skleněných koulí na stropě a někde v dálce cosi tiše hučelo, jako by celý palác dýchal jinak.

Bethlenovi připadalo, že se změnil i samotný vzduch. Byl čistší, sušší a postrádal známou směs kouře, koní, mokré vlny a lidských těl. Nikde neplápolal oheň, přesto byla chodba jasná. Nikde neviděl služebnictvo se svícemi, přesto se za stěnami ozýval tlumený chod neznámých strojů. Věděl, že stojí na místě, které důvěrně zná, a právě proto na něj cizota dopadala ještě silněji.

Bethlen se prudce otočil kolem sebe. Stěny. Vysoké stropy. Chodba. Okna. Všechno mu bylo povědomé, ale zároveň to působilo cize, čistě a studeně.

„Co to…“

Hlas mu selhal. Podíval se na Berta. Ten ho pořád držel za zápěstí, ale už ne tak pevně. Jen tolik, aby mu v prvním šoku neutekl.

Bethlen mu vytrhl ruku. Udělal dva kroky dozadu a narazil zády do zdi. Otočil se po ní pohledem, jako by čekal, že mu sama vysvětlí, co je zač. Nepřiznala nic. Byla jen studenější, hladší a nějak mrtvější.

„Tohle není možné.“

Bert si medailon schoval pod košili.

„A co teď? Pořád si myslíš, že lžu?“

Bethlen k němu prudce stočil oči. Zlobu v nich už doplňoval čistý strach.

„Kde jsme?“

„V Hofburgu.“

„Neser mě.“

„Nebudu se s tebou hádat. Jsme v Hofburgu. Jen o pár století později.“

Bethlen na něj chvíli jen zíral. Pak prudce přešel k oknu. Za sklem se rozprostírala Vídeň, ale ne ta jeho. Žádné povozy, žádné bláto, žádné střechy, jak je znal. Místo toho rovné cesty, podivné vozy bez koní, světla, sklo, kov, pohyb, který nedával smysl.

Bethlen se opřel dlaní o rám okna a zhluboka dýchal.

„Do prdele.“

Bert se opřel bokem o stěnu a chvíli ho nechal být.

„Přesně tak.“

Bethlen se otočil zpátky k němu.

„Tohle je nějaké čarodějnictví.“

„Ne.“

„Tak co to je?“

„To ti vysvětlím později.“

„Ne. To mi vysvětlíš hned.“

V hlase mu přeskočilo něco ostrého, skoro zoufalého. Bert přikývl, ale klid z něj pořád nespadl.

„Dobře. Ale nejdřív si srovnej v hlavě, že jsi to opravdu viděl. Protože až začneš řvát, že jsem ďábel, tak tě praštím a bude to zbytečné.“

Bethlen udělal krok k němu.

„Ty si myslíš, že si z toho budu dělat srandu?“

„Ne. Myslím si, že za chvíli začneš hledat vysvětlení, které ti bude milejší než pravda.“

Bethlen zmlkl; ta věta ho zasáhla víc než celá proměněná chodba kolem.

Pak se znovu rozhlédl. Tentokrát pomaleji. Všiml si věcí, které předtím neviděl. Zvláštní kliky, hladké rámy, sklo bez vln, světla bez ohně, tiché hučení někde za zdí.

„Jak daleko?“ zeptal se nakonec chraplavě.

Bert se na něj díval už bez úsměvu.

„Na začátku jednadvacátého století.“

Bethlen zavřel oči. Když je znovu otevřel, nebyla v nich panika, jen napětí.

„A Veronika?“

„Říkal jsem ti to. Je odtud.“

„A ty?“

„Taky.“

Bethlen si promnul obličej oběma rukama, jako by se tím chtěl probrat.

„Tomuhle mi nikdo neuvěří.“

„To je pravda.“

„Já tomu nevěřím.“

„A přesto tady stojíš.“

Ticho mezi nimi znovu ztěžklo. Jenže teď už nebylo z jejich starých tajemství. Bylo z něčeho mnohem většího. Z toho, že svět najednou přestal být pevný.

Bethlen se pomalu nadechl a narovnal se.

„Proč jsi mě sem vzal?“

Bert se odlepil od stěny.

„Protože jsi chtěl pravdu. A protože už jsem neměl sílu ti lhát.“

Bethlen se na něj díval dlouho. Pak se pomalu rozhlédl po chodbě ještě jednou.

„A teď co?“

Bert se podíval kolem sebe, jako by i pro něj bylo zvláštní stát zrovna tady, mezi dvěma časy, ve stejném paláci a přitom úplně cizím.

„Teď se nadechneš. Přestaneš vypadat, jako bys právě viděl poslední soud. A pak půjdeme dál.“

Bethlen si krátce, nevesele odfrkl.

„To se ti řekne lehce.“

„Mně ano.“

Bethlen ho krátce přejel očima, tentokrát spíš unaveně než prudce.

„A co mi chceš ukázat?“

Bert se odmlčel.

„Hofburg. Vídeň. A možná i to, proč ti celou dobu něco nesedělo.“

Bethlen znovu pohlédl k oknu, pak zpátky na něj.

„Jestli je to sen, tak je zatraceně přesvědčivý.“

„Není to sen.“

„To už jsi říkal.“

„A pořád je to pravda.“

Bethlen si promnul kořen nosu. Pak se konečně odlepil od zdi.

„Dobře,“ řekl tiše. „Tak mě veď.“

V té chvíli Bert poznal, že mu Bethlen začal věřit. Odpor v něm zůstal, ale ustoupil natolik, aby dokázal udělat první krok.

Bert udělal pár kroků a zarazil se. Konečně mu došlo, že problém není jen v chodbě. Podíval se na Bethlena a pak na sebe. Kabátec, vysoké boty, košile, meč u pasu. Pořád byli oblečení stejně jako před chvílí, jenže tady už jejich oděv nepůsobil přirozeně. Vypadali, jako by sem vůbec nepatřili.

„Do hajzlu,“ vydechl.

Bethlen se na něj otočil.

„Co je?“

Bert ukázal mezi ně.

„My.“

Bethlen sklopil oči k sobě a chvíli mlčel.

„Aha.“

„Přesně.“

Teď už to viděl taky. V téhle chodbě nevypadali jako dva chlapi od dvora. Vypadali jako dva blázni, co se ztratili cestou na maškarní.

Bethlen se pomalu rozhlédl.

„Takže tenhle palác je plný starých věcí.“

„Ano.“

Sklopil oči znovu k sobě a pak zpátky k Bertovi.

„A my jsme mezi nimi.“

„Přesně.“

Bethlen zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Do prdele.“

„Výstižné.“

V dálce se ozvaly hlasy. Bert hned zpozorněl.

„Musíme pryč.“

„To mě napadlo taky.“

Vyrazili rychleji, stále však tak, aby nepůsobili jako uprchlíci. Bethlen se snažil držet klidný krok, jenže pohledem hltal všechno kolem: lesklou podlahu, skleněné vitríny, cedule na stěnách, světla bez ohně i lidi v podivném oblečení.

Za rohem se objevila první skupinka návštěvníků. Dvě ženy, muž a malý kluk. Všichni se zastavili a začali na ně civět. Kluk ukázal přímo na Bethlena.

„Mami, ten pán je z pohádky.“

Bethlen se k němu otočil.

„Já nejsem z pohádky.“

Matka se nervózně usmála, jako by to měla být součást představení. Bert ho hned chytil za loket a táhl dál.

„Nemluv na ně.“

„On mluvil na mě.“

„To je jedno.“

Z druhé strany chodby vyšla dvojice mladých lidí a jeden z nich na ně namířil plochou černou věc. Bethlen se zarazil.

„Co to dělá?“

„Fotí si nás.“

„Cože?“

„Neřeš to.“

„Jak to mám neřešit, když na mě někdo míří krabičkou?“

Bert ho chytil pevněji za rukáv.

„To není zbraň.“

„Tak proč s tím míří na lidi?“

„Protože může.“

„To je debilní.“

„Ano. Vítej v budoucnosti.“

Tentokrát už Bethlen šel, ale tvářil se, že si to pamatuje a někdy si to s tím člověkem ještě vyřídí.

Seběhli o patro níž. Tady už bylo lidí víc. Stáli ve skupinkách, četli nápisy, loudali se kolem obrazů a soch. Bert se rozhlížel po nějaké vedlejší chodbě, něčem, kudy by se dalo zmizet.

Pak Bethlen prudce zastavil.

Před nimi, za sklem, stála figurína. Oblečená skoro stejně jako on.

Bethlen na ni chvíli zíral.

„Berte.“

„Co.“

„Ten kabátec.“

Bert se podíval tím směrem a koutkem mu cuklo.

„Ano.“

„Tohle místo se mi přestává líbit.“

„Mně se nelíbilo už nahoře.“

U vitríny stál starší muž s brýlemi a všiml si jich.

„Nádherné, že?“ řekl pomalu. „Sedmnácté století.“

Bethlen se na něj zadíval tak chladně, až muž znejistěl.

„Já velmi dobře vím, co je sedmnácté století.“

Muž zamrkal. Bert mu hned skočil do řeči.

„Má rád historii.“

„To vidím,“ zamumlal muž a radši ustoupil.

Bethlen se k Bertovi naklonil.

„Jestli na mě ještě někdo promluví jako na kus nábytku, něco rozbiju.“

„To by nám nepomohlo.“

„Mně by se ulevilo.“

Bert se podíval doprava a konečně zahlédl něco použitelného. Menší boční chodbu, míň lidí, na konci dveře.

„Tudy.“

Protáhli se kolem skupinky turistů. Jedna dívka se za nimi otočila a pošeptala kamarádce něco o kostýmech. Bethlen to slyšel a zatnul zuby.

„Co řekla?“

„Nic důležitýho.“

„Lhala.“

„Ano.“

Došli ke dveřím. Bert sáhl po klice. Nic. Zamčeno.

„Výborně.“

Bethlen se rozhlédl.

„Tak je otevři.“

„Jak?“

„No tou budoucností.“

Bert ho varovně přejel pohledem.

„To tak nefunguje.“

„Tak k čemu to tady všechno je?“

Vedle dveří byla malá cedulka a pod ní krabička se světélkem. Bert si ji prohlédl a zaklel.

„Bez karty nic.“

„Bez čeho?“

„To je jedno. Prostě nic.“

Z chodby za nimi se ozval rychlejší krok. Bert se otočil a uviděl muže v saku s visačkou a s ním ženu, která na ně už z dálky ukazovala.

„Promiňte,“ zavolal muž. „Vy sem nepatříte.“

Bethlen se narovnal.

„Konečně někdo, kdo řekl pravdu.“

Bert si přejel rukou po obličeji.

„Teď ne.“

Muž už byl u nich.

„Máte nějaké povolení? Jste součást programu?“

Bert se usmál tím svým nejhorším způsobem.

„Ne tak úplně.“

„Jak ne tak úplně?“ řekl muž nechápavě.

Žena vedle něj si je znovu změřila.

„To nejsou naši.“

„Toho jsem si všiml,“ procedil muž.

A v tu chvíli přišli další dva. Tentokrát už ne zaměstnanci, ale hlídači. Jeden vysílačku u pusy, druhý ruce připravené, jako by čekal, že se po něm vrhnou.

Bethlen po nich přejel pohledem.

„Kdo jsou tihle?“

„To budou nejspíš stráže muzea.“

„Vypadají směšně.“

„Ano, ale stejně bych je teď nerad zkoušel.“

Jeden z hlídačů ukázal na ně.

„Pánové, zůstaňte stát.“

Bethlen se podíval na Berta.

„To se mi nelíbí.“

„Mně taky ne.“

„A co teď?“

Bert rychle přeměřil chodbu, dveře, hlídače, lidi za nimi i schodiště vlevo.

„Teď budeme dělat, že jsme ještě větší pitomci, než vypadáme.“

„To umíš.“

„Drž hubu a běž.“

Nezamířil na zamčené dveře, ale prudce vlevo dolů po schodišti. Bethlen běžel hned za ním. Za nimi se ozvalo:

„Hej! Stůjte!“

A pak už běželi.

Seběhli o patro níž, málem porazili dvě ženy u obrazu, jedna vykřikla a Bethlen při průběhu shodil stojan s pohlednicemi. Všechno se rozlétlo po podlaze.

„Výborně,“ vydechl Bert.

„Nebyl na správném místě,“ odsekl Bethlen a běžel dál.

Na konci chodby Bert zahlédl dveře se zelenou značkou.

„Tam!“

„Konečně normální dveře!“

Tentokrát klika povolila. Vyrazili ven tak prudce, až jim studený vzduch podrazil nohy. Za nimi se rozezněl protivný pískavý zvuk.

Bethlen se ohlédl.

„Co je to zase za řev?“

„To nechceš vědět. Běž!“

Přeběhli nádvoří a zamířili pryč od vchodu. Hlídači vyběhli za nimi, ale už pomaleji. Zjevně sami nevěděli, co vlastně honí. Dva blázny v renesančních hadrech, nebo součást nějaké pitomé akce.

Bethlen běžel vedle Berta a mezi dechem ze sebe vyrazil:

„Jestli přežiju tohle, tak tě zabiju.“

„To říkáš teď.“

„A myslím to vážně!“

„Výborně, ještě můžeš běžet!“

Když konečně zahnuli za roh a zmizeli z dohledu, zastavili se až ve vedlejší ulici. Bert se opřel o zeď a lapal po dechu. Bethlen se předklonil, ruce na kolenou, a dýchal tak, jako by doběhl z Vídně do Prešpurku pěšky.

Chvíli neřekl nic ani jeden.

Pak Bethlen zvedl hlavu.

„Co to bylo za palác?“

Bert se mezi dechy uchechtl.

„Pořád Hofburg.“

Bethlen zavřel oči.

„Nenávidím tvoje odpovědi.“

„To je v pořádku.“

Bethlen se opřel zády o zeď vedle něj a ještě jednou se podíval směrem, odkud utekli.

„Takže jsme právě utekli z vlastního paláce. Budoucího. Jako zloději.“

Bert pokrčil rameny.

„Když to řekneš takhle, zní to skoro důstojně.“

Bethlen na něj pohlédl a navzdory všemu krátce, nevěřícně vydechl smíchem.

„Ty jsi dobytek.“

„Ano.“

Jakmile se trochu vydýchali, vyšli z úzké ulice ven. A tam to Bethlena udeřilo znovu.

Ulice byla široká, hladká a plná pohybu. Kovové vozy se míhaly jeden za druhým, lesklé, hlučné, rychlé. Bethlen zůstal stát u kraje chodníku a jen na ně zíral.

„Do prdele.“

Bert se mezitím rozhlížel po ulici a horečně přemýšlel, kde sehnat poštu nebo budku.

„Ano. Do prdele. A teď hlavně potřebujeme poštu nebo telefonní budku.“

Bethlen ale pořád koukal na auta.

„Tohle jsou ty vozy?“

„Ano.“

„A kde jsou koně?“

Bert ani nezvedl hlavu.

„Pod kapotou.“

Bethlen se na něj pomalu otočil.

„Pod čím?“

„Pod tím vepředu.“

Bethlen se zadíval na nejbližší auto, které zrovna zastavilo u přechodu. Chvíli si ho prohlížel zepředu, z boku a zase zepředu, jako by čekal, že pod tím kovem uvidí aspoň kopyta.

„A jak se tam vejdou?“

Bert se zarazil, podíval se na něj a pak si přikryl oči dlaní.

„To nejsou skuteční koně.“

Bethlen na něj hleděl.

„Tak proč jsi říkal, že jsou pod tím?“

„Protože se to tak říká.“

„To je debilní.“

„Ano.“

Bethlen se znovu zadíval na auta. Teď už trochu podezřívavěji, jako by čekal, že z některého každou chvíli vystrčí hlavu hřebec a pošle je oba k čertu.

Jenže auta nebyla to jediné, co mu bralo pozornost.

Po chodníku kolem nich procházely ženy v oblečení, které mu připadalo skoro neexistující. Holá ramena, holé nohy, krátké sukně, látky těsné tak, že mu to chvílemi přestávalo dávat smysl. Otočil hlavu za jednou, pak za druhou a pak za třetí. A na tváři se mu začal objevovat úplně jiný výraz než před chvílí v muzeu.

Bert si toho všiml, i když měl hlavu plnou úplně jiných věcí.

„Bethlene.“

„Co.“

„Nekoukej tak.“

Bethlen se ani nesnažil tvářit nevinně.

„Jak?“

„Jak pitomec.“

„Já nekoukám jak pitomec.“

Bert si ho přeměřil.

„Stojíš uprostřed ulice, civíš na ženský a usmíváš se jak pitomec.“

Bethlen se zarazil. Pak se podíval do výlohy vedle sebe a zjistil, že má Bert vlastně pravdu.

„No…“

„No.“

Bethlen se narovnal, ale úsměv mu z tváře stejně úplně nezmizel.

„Jsou oblečené dost zvláštně.“

„To jsem si nevšiml.“

„Lhář.“

„Ano.“

Kolemjdoucí si jich všímali. Někteří jen bokem, jiní docela otevřeně. Dva chlapi v dobových hadrech, jeden nasraný a druhý očividně okouzlený ulicí i ženskýma, nepůsobili zrovna nenápadně.

A pak k nim přistoupila skupinka turistů.

Byla to početná skupinka turistů, většinou drobnějších postav a tmavých vlasů. Mluvili rychle jazykem, kterému Bethlen nerozuměl, a drželi se těsně pohromadě.

Bethlen se podíval na tyč, pak na mobil, pak na Berta.

„Co to je?“

Bert po nich hodil pohledem a hned zase zavřel oči.

„Ne. To ne.“

Turista něco rychle řekl a ukázal na sebe, na Bethlena a pak na tu tyč.

Bethlen na něj hleděl, jako by před ním stál blázen.

„Co chce?“

„Fotku,“ zamumlal Bert.

„Zase?“

„Ano.“

Turista se pořád usmíval a ukazoval palcem nahoru. Druhý už si stoupal vedle Bethlena, jako by bylo všechno domluvené.

Bethlen couvl o půl kroku.

„Počkej. On chce stát vedle mě?“

„Ano.“

„A proč?“

„Protože vypadáš jak někdo z filmu.“

„Co je film?“

„To teď vážně ne.“

Turista už nastavoval tyč tak, aby se do záběru vešli všichni. Bethlen na ni civěl s upřímným odporem.

„Tohle je horší než ten krám v muzeu.“

Bert si promnul čelo.

„Ano. To je selfie tyč.“

„Cože?“

„Nevysvětlím.“

„Tak proč to říkáš?“

„Protože jsem unavenej.“

Turista se znovu usmál a mával na Bethlena, ať jde blíž. Bethlen se pomalu otočil k Bertovi.

„Když ho pošlu do hajzlu, bude to problém?“

„Ano.“

„Když mu tu tyč zlomím?“

„Ještě větší.“

Bethlen se podíval na turistu, pak na Berta, pak zase na turistu. Nakonec se velmi neochotně postavil vedle něj. Turista se rozzářil, jeho kamarádi taky, a všichni se nahrnuli blíž. Jeden z nich ukázal na Bethlenův kabátec a něco obdivně řekl.

Bethlen stál jako sloup.

„Mám se tvářit nějak?“

Bert k němu ani nevzhlédl.

„Tvař se, že je nechceš zabít.“

„Tak to nebude moc přesvědčivé.“

Turista zmáčkl tlačítko. Bethlen sebou málem trhl, ale ustál to. Pak skupinka nadšeně děkovala, ukláněla se a cosi si mezi sebou rychle štěbetala. Jeden z nich ukázal na Bethlenův meč a vypadal, že by si ho nejradši vyfotil zvlášť.

Bethlen už nevydržel mlčet.

„Berte.“

„Co.“

„Jestli k nám ještě někdo přijde s tyčí, odcházím sám.“

„Kam?“

„Nevím. Ale pryč.“

Bert si znovu promnul obličej a rozhlédl se po ulici.

„Pořád potřebujeme poštu nebo budku.“

„A jak to mám poznat?“

„Já to taky nevím.“

Bethlen se podíval na dlouhou řadu obchodů, světel a výloh.

„Takže jsi mě přivedl do budoucnosti a teď nevíš, kam jít.“

„Přesně tak.“

„To je uklidňující.“

Zrovna kolem nich prošla další žena v krátkých šatech a vysokých podpatcích. Bethlen se za ní otočil tak nápadně, až Bert zavrtěl hlavou.

„Bethlene.“

„Co.“

„Neser.“

„Jen se dívám.“

„Všiml jsem si.“

Bethlen se usmál skoro blaženě.

„Tohle století má svoje chyby. Ale taky svoje přednosti.“

Bert se uchechtl.

„Ty jsi ztracenej případ.“

„A ty slepej.“

Pak se Bert znovu rozhlédl po ulici, hledal poštu, budku, cokoliv. Bethlen zatím sledoval auta, ženy, sklo, světla a lidi, kteří mluvili do malých krabiček a tvářili se, že je to úplně normální.

Po chvíli se naklonil k Bertovi.

„Stejně si myslím, že tam někde ty koně jsou.“

Bert se k němu otočil a tentokrát se neudržel. Rozesmál se přímo uprostřed ulice, ale smích rychle odezněl. Promnul si obličej a znovu se rozhlédl kolem.

„Dobře. Koně si nech na později. Teď potřebujeme někoho nebo něco, odkud se dá zavolat.“

Bethlen se ještě jednou podíval za dalším autem.

„Tak zkus zakřičet.“

„Tohle není vesnice.“

„To jsem si všiml.“

Vyrazili ulicí dál. Bert sledoval cedule, výlohy a rohy domů, ale nic mu nepřipadalo dost jisté. Všechno tu vypadalo jinak, než si pamatoval, a právě to ho štvalo. Když člověk nevěděl, kam sáhnout, byl ve vlastním století skoro stejně slepý jako Bethlen.

„Co hledáš?“ zeptal se Bethlen.

„Budku. Poštu. Trafiku. Cokoliv, kde bude telefon.“

„A když tam nebude?“

„Tak budu improvizovat.“

„Nebezpečné to bude.“

„Ano.“

Došli k zastávce tramvaje. Bethlen se zastavil a prohlížel si kovový sloup, nad kterým visela tabule a kolem kterého postávalo pár lidí. Pak se mu pohled svezl na koleje.

„Co je tohle?“

„Tramvaj.“

„To je zase co?“

„Něco jako vůz. Jen větší. A jezdí po kolejích.“

Bethlen se podíval na Berta, potom na koleje a zase zpátky.

„A taky bez koní.“

„Ano.“

„Tady se někdo opravdu rozhodl urazit všechna zvířata najednou.“

Bert koutkem úst cukl.

„Přesně.“

V tu chvíli se v dálce ozvalo zvonění a zpoza rohu se vyřítilo něco dlouhého, červenobílého a kovového. Bethlen udělal okamžitě krok dozadu.

„Do hajzlu!“

„Klid. To je ona.“

„Ona je velká.“

„Ano.“

„A hnusná.“

„To už je věc názoru.“

Tramvaj zastavila, dveře se otevřely a lidi začali nastupovat a vystupovat, jako by bylo úplně normální lézt do kovové bedny a nechat se odvézt po ulici. Bethlen na to hleděl s výrazem člověka, který už dneska nemá sílu být překvapený, ale stejně překvapený je.

„A tohle taky nepadá?“

„Většinou ne.“

„To mě uklidnilo jen napůl.“

Bert znovu přejel ulici pohledem. Pak si všiml malé trafiky na rohu. Stará, namačkaná mezi dvěma obchody, plná novin, cigaret a všeho možného. A hlavně uvnitř seděl člověk, který vypadal, že ví o půlce čtvrti víc, než by měl.

„Tam.“

Bethlen se podíval tím směrem.

„To je co?“

„Možná naše štěstí.“

„Nadějně to nezní.“

„Právě proto tam jdeme.“

Vešli dovnitř. Za pultem seděl hubený chlap s knírem a brýlemi, četl noviny a ani nevzhlédl, dokud oba nestáli přímo před ním. Pak zvedl hlavu a ztuhl.

Pohled mu přejel po Bertovi, pak po Bethlenovi, po meči, po kabátcích a zase zpátky.

„Ježišmarja,“ vydechl.

Bert se opřel loktem o pult.

„Dobrý den. Nemáte telefon?“

Muž zamrkal.

„Cože?“

„Telefon. Potřebuju si zavolat.“

„Vy jste z natáčení?“

Bethlen se zamračil.

„Z čeho?“

Bert ho okamžitě přehlušil.

„Ne. Máme problém a potřebuju si zavolat. Nemáte tady telefon?“

Muž si je ještě jednou změřil. Pak pomalu ukázal za sebe.

„Pevnou linku mám. Ale jen na chvilku.“

Bert si oddychl tak znatelně, až si toho všiml i Bethlen.

„Díky.“

Muž pořád nevypadal úplně přesvědčeně.

„Jestli mi sem za chvíli naběhne televize, tak vás neznám.“

„To chápu.“

Bert obešel pult a muž mu posunul starý telefon se šňůrou. Bethlen na něj zíral.

„Tak tohle je ten telefon?“

„Ano.“

„Tenhle je lepší.“

„Proč?“

„Aspoň vypadá, že se do něj dá mluvit.“

Bert už vytáčel číslo, ale stejně se uchechtl.

„To je poprvé za poslední hodinu, co jsi řekl něco rozumnýho.“

„Já jich říkám víc. Ty jen neposloucháš.“

Na druhé straně to dlouho zvonilo. Bert zatínal prsty do sluchátka a koutkem oka sledoval Bethlena, který mezitím objevil stojan s časopisy a právě si prohlížel titulní stránky. Přesněji řečeno prohlížel si ženy na nich. A zase se tvářil jako pitomec.

„Bethlene.“

„Co.“

„Nedělej to.“

„Co dělám?“

„Zase se tak tváříš.“

Bethlen sklopil pohled k lesklé obálce a pak zpátky k Bertovi.

„Tohle si lidi normálně kupují?“

Muž za pultem se podíval přes brýle.

„Ano.“

Bethlen pomalu přikývl.

„Tohle století je opravdu zvláštní.“

Bert už chtěl něco odseknout, když se konečně někdo ozval na druhém konci linky.

„No konečně.“

Mluvil rychle. Stručně. Kde je, že potřebuje pomoc, oblečení a odvoz. Žádné vysvětlování, jen nutné věci. Bethlen nerozuměl ani slovu, ale podle tónu poznal, že teď už Bert zase stojí pevněji.

Když zavěsil, muž za pultem si odkašlal.

„Tak co, dobrý?“

„Ano. Díky.“

„Nemáte zač. Ale jestli se ptáte mě, tak byste si měli sehnat jiný hadry. Lidi na vás čumí už od dveří.“

„To jsme si všimli,“ řekl Bert.

Bethlen odložil časopis, i když velmi neochotně.

„Co teď?“

„Teď počkáme.“

„Kde?“

Bert se rozhlédl po trafice, po muži za pultem, po okně do ulice a pak kývl hlavou ven.

„Ne tady. Někde bokem.“

Muž si odfrkl.

„To bych ocenil.“

Bert sáhl do kapsy, vytáhl pár mincí a položil je na pult.

„Za telefon.“

Muž se podíval na mince a potom na Berta.

„Tohle už se moc nenosí.“

Bert se zarazil. Pak se ušklíbl.

„Tak si za to kupte vzpomínku.“

Muž se rozesmál.

„Mazejte, než si to rozmyslím.“

Vyšli zase ven. Na rohu stála lavička a za ní menší strom, aspoň trochu stranou od hlavního proudu lidí. Bert tam zamířil. Bethlen šel za ním, ale ještě se jednou ohlédl po výloze trafiky.

„Měl tam zajímavé čtení.“

„Sedni si.“

„To byla prosba, nebo rozkaz?“

„Oboje.“

Bethlen si sedl, ale pořád sledoval ulici, auta a lidi. Chvíli mlčel. Pak se naklonil k Bertovi.

„A kdo přijede?“

„Kamarád.“

„Ten, co ví o tobě a o Veronice?“

„Ano.“

„A bude normální?“

Bert se na chvíli odmlčel.

„Na naše poměry ne.“

Bethlen si povzdechl.

„To jsem čekal.“

Vedle nich projel skútr a Bethlen sebou trhl.

„Co to bylo?“

„Malý idiot.“

„Tohle mi neříká nic.“

„To je v pořádku.“

Na chvíli se usadilo ticho. Bethlen si pak promnul bradu a zadíval se na řadu zaparkovaných aut.

„Stejně si myslím, že tam někde ty koně jsou.“

Bert se rozesmál znovu, tentokrát déle. A Bethlen, i když se tvářil vážně, se po chvíli ušklíbl taky. Jen trochu. Ale stačilo to.

Nečekali dlouho. Bert je zahlédl dřív než Bethlen. Černý vůz zastavil kus od nich a vystoupili z něj dva muži. Byli oblečení civilně, ale drželi se jinak než obyčejní lidé z ulice. Klidně, jistě, jako by přesně věděli, pro koho jedou.

Jeden z nich došel rovnou k Bertovi.

„Pane Valdštejne.“

Bert přikývl.

„Ano. Jsme to my.“

Muž krátce přejel pohledem Bethlena, ale nijak se nezarazil. Jen otevřel zadní dveře vozu.

„Pojedete s námi.“

Bethlen se na ten vůz podíval s krajní nedůvěrou.

„Do tohohle nenastoupím.“

Bert si povzdechl.

„Nastoupíš.“

„Nenastoupím. Nemá to koně, smrdí to kovem a vypadá to, že mě to sežere.“

Muž u dveří ani nehnul brvou. Zjevně už slyšel horší věci.

Bert se k Bethlenovi naklonil.

„Hele. Tihle vědí, kdo jsem. A vědí, co dělají. Takže teď už nedělej scény a nasedni.“

Bethlen se na něj díval, jako by zvažoval, jestli ho má uškrtit tady na chodníku, nebo až později. Pak pohlédl na otevřené dveře, do tmavého vnitřku vozu, znovu na Berta a zase na vůz.

„Jestli v tom chcípnu, půjdeš do pekla se mnou.“

„Dobře.“

„To nemělo být tak snadné.“

„Nasedni.“

Nakonec nasedl. Ne ochotně. Spíš s výrazem člověka, který leze do rakve a chce si zapamatovat, kdo za to může. Bert si sedl vedle něj a dveře se zavřely.

Bethlen hned ztuhl.

„Tohle nemá okna, co se dají otevřít.“

„Má, ale nesahej na nic.“

„To je výborné.“

Vůz se rozjel. Bert si všiml, že řidič jede schválně pomalu, téměř krokem. Muži zřejmě dobře věděli, jak může první jízda autem působit na člověka vytrženého z jiné doby, a nechtěli Bethlena sbírat ze sedačky.

Ani to ale nepomohlo.

Bethlen chvíli jen seděl, ruce zatnuté do kolen, bledý, ztuhlý a nezvykle tichý. Pak zezelenal.

Bert se k němu otočil.

„Ne.“

Bethlen zavřel oči.

„Drž hubu.“

„Ne, vážně ne.“

Bethlen si jednu ruku přitiskl k ústům a druhou nahmatal dveře.

„Zastav to.“

„Ještě chvíli.“

„Já tě zabiju.“

O dvě minuty později už nezabíjel nikoho. Jen se předklonil a zvracel do připraveného sáčku, který mu jeden z mužů podal s klidnou pohotovostí člověka, pro kterého tohle očividně nebyla novinka.

Bert si opřel hlavu o sedadlo a podíval se ke stropu.

„Tohle si budeš pamatovat.“

Bethlen ho probodl pohledem; důstojnost v něm už vystřídala čistá nenávist a nevolnost.

„Jestli promluvíš ještě jednou, pobliju i tebe.“

„Takhle je to lepší.“

Cesta trvala jen chvíli, ale Bethlenovi připadala jako půlka očistce. Když konečně zastavili a dveře se otevřely, vyletěl ven skoro dřív, než vůz úplně ztichl. Udělal pár kroků, pak si rovnou klekl na zem, sepjal ruce a sklonil hlavu.

„Děkuju ti, Bože, že jsem to přežil.“

Bert vystoupil za ním a neubránil se škodolibému pousmání.

„Ještě nejsme uvnitř.“

Bethlenův pohled stačil za celou odpověď.

Před nimi se tyčila velká vrata. Těžká, vysoká, ale ne stará. Spíš pevná a nenápadná. Muži je vedli dovnitř beze slova. Za vraty se táhla široká, dobře osvětlená chodba. Bert šel klidně, jako by to tu znal. Bethlen vedle něj o poznání pomaleji a rozhlížel se na každém kroku. Po stěnách, po světlech, po podlaze, po dveřích, po všem.

„Kde to jsme?“

„Ve Vídni.“

„To jsem pochopil.“

„Tak drž krok.“

Vešli do místnosti, která působila klidněji než všechno, čím od chvíle příchodu prošli. Stůl, křesla, knihy, police, kříž na stěně. A za stolem seděl muž, kterého Bert znal až moc dobře.

Otec Martin zvedl hlavu.

„Tak jste dorazili.“

Bert si oddychl poprvé opravdu naplno.

„Ano.“

Bethlen se na muže za stolem zadíval. Otec Martin vypadal pořád stejně. Klidný, rovný, hlas tichý a jistý. Jako člověk, kterého nic nepřekvapí, i když by mělo.

Bert k němu došel blíž.

„Otče.“

Martin jen krátce přikývl.

„Vidím, že jsi nepřivedl jen sebe.“

Bert se ohlédl po Bethlenovi.

„Ne. Tohle je Bethlen.“

Martin si ho krátce změřil a nepatrně sklonil hlavu.

„Vítejte.“

Bethlen pořád stál dost strnule, ale přesto odpověděl.

„Nevím, jestli je to správné slovo.“

Martinovi v očích na okamžik přeběhlo pobavení.

„To se časem srovná.“

Bert se už mezitím opřel o stůl.

„Je průser.“

„To jsem čekal,“ řekl Martin klidně. „Tak mluv.“

A Bert mluvil. Řekl mu všechno. Co se děje kolem Veroniky, že Klesl ví, že je dívka, že přišel dopis z Prahy, co vyšetřují ve Vídni, Riedla, Prešpurk, síť kolem sudů, listin a domů. Martin ho poslouchal bez přerušení. Jen občas přikývl nebo položil krátkou upřesňující otázku. Jinak nic. Bert mluvil rychle, Bethlen mlčel a sledoval oba dva, protože pořád nechápal, jak může tenhle kněz sedět tak klidně, jako by mu právě někdo nevykládal naprosté šílenství.

Když Bert skončil, Martin chvíli jen seděl.

Pak vstal.

„Dobře.“

Bethlen na něj zíral.

„Dobře?“

Martin k němu zvedl oči.

„Ano. Dobře v tom smyslu, že teď víme, co se děje. Ne v tom, že by se mi to líbilo.“

Bethlen na několik úderů srdce zmlkl.

Martin přešel ke stolu, vzal do ruky telefon a obrátil se na Berta.

„Co si dáš?“

Bert ani nemusel přemýšlet.

„Burger, hranolky a vychlazené pivo, prosím.“

Martin přikývl.

„A on si dá to samé,“ dodal Bert a ukázal prstem na Bethlena.

Bethlen zamrkal.

„Cože?“

Martin už mezitím vytočil číslo a úplně klidně objednával jídlo, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě.

Bethlen hleděl střídavě na něj a na přístroj v jeho ruce. Když Martin domluvil a telefon položil, Bert se k němu naklonil.

„To, co držel, je taky telefon.“

Bethlen ukázal na přístroj.

„Ta placka?“

Bert přikývl.

„To je mobil.“

Bethlen na to chvíli koukal a pak jen pomalu řekl:

„Aha.“

Bylo vidět, že to slovo používá jen proto, že po ruce nemá žádné jiné.

Martin se na ně chvíli díval a pak klidně řekl:

„Dám příkaz, aby se podívali do archivu na váš případ. Možná tam něco bude.“

Bethlen se poprvé od příchodu opravdu usmál.

„To pomůže.“

Pak se naklonil k Bertovi a ztišil hlas.

„Co je archiv?“

Bert mu odpověděl stejně tiše.

„Místo, kde se ukládají dokumenty.“

„Aha.“

Martin si sedl na kraj stolu a přejel je pohledem od hlavy k patě.

„Měli byste se vykoupat. Oblečení vám vyčistíme a zkusíme vymyslet, co dál. Já se zatím poradím s Vatikánem, co s vámi.“

Bethlen zvedl hlavu.

„My se jdeme koupat?“

Bert k němu obrátil hlavu a skoro se usmál.

„Ano. Jdeme.“

Odvedli je do koupelen. Každého zvlášť. Bert zmizel za jedněmi dveřmi a už po pár vteřinách bylo jasné, že je ve svém živlu. Bethlen vstoupil do druhé místnosti pomaleji a hned se zastavil.

Rozhlédl se kolem sebe a chvíli jen mlčel.

Kachličky, zrcadlo, světla, kohoutky, vana, umyvadlo. Všechno čisté, lesklé a podivně tiché. Opatrně přešel k umyvadlu a otočil kohoutkem. Když z něj vytryskla voda, málem ucukl.

„Do hajzlu.“

Pak zkusil druhý. Voda byla teplá. Opravdu teplá. Jen tak. Nepotřeboval oheň, kotel ani čekání.

„To snad ne.“

Po chvíli objevil záchod. Dlouho na něj hleděl, obešel ho a nakonec se zamračil.

„To vypadá jak křeslo.“

Na dveře někdo krátce zaklepal.

„Všechno v pořádku?“

Bethlen se otočil.

„Ne.“

Dveře se pootevřely a dovnitř vešel mnich. Mladší než Martin, hubený, tichý, s výrazem člověka, který už podobné pohledy viděl víckrát. Zavřel za sebou a uklonil se jen lehce.

„Mám vám pomoct.“

Bethlen si ho změřil.

„To bude potřeba.“

Mnich přešel k vaně a bez velkých řečí otočil kohoutky, jeden, pak druhý, upravil proud a ukázal na ně.

„Tady teplá. Tady studená. Když chcete víc horkou, přidáte touhle stranou.“

Bethlen na to hleděl s podezřením.

„A tohle křeslo?“

Mnich se na okamžik zarazil, ale pak pochopil.

„To není křeslo.“

Přešel k záchodu, zvedl víko a pak ukázal na splachování.

„Sem se chodí. A pak zatáhnete tady.“

Zatáhl a voda hučivě odtekla. Bethlen sebou trhl.

„Do hajzlu.“

Mnich jen přikývl, jako by to byla naprosto rozumná reakce.

„Ano. Poprvé to vyděsí skoro každého.“

Bethlen na něj pohlédl o něco vlídněji.

„Aspoň někdo tady mluví normálně.“

Mnich znovu ukázal na vanu.

„Napustím vám ji. A vykoupat se musíte celý.“

Bethlen se zamračil.

„To není zdravé.“

Mnich se ani neusmál, jen věcně odpověděl:

„Dnes to přežijete.“

Bethlen zabručel něco pod nos, ale začal se svlékat. Nejdřív kabátec, pak opasek, boty, všechno pomalu a s výrazem člověka, který má pocit, že dělá něco proti přírodě. Když zůstal v košili, mnich se na něj podíval.

„I tu.“

Bethlen zvedl oči ke stropu.

„Tohle století je zvrhlé.“

Mnich tentokrát koutkem úst skoro pohnul, ale nic neřekl. Jen mu podal čistý ručník a ustoupil ke dveřím.

„Kdybyste něco potřeboval, zaklepejte.“

Pak odešel.

Bethlen si ještě chvíli stál nad vanou a tvářil se, že o tom všem stále pochybuje. Nakonec i košili sundal. Do vody vlezl opatrně, skoro bojovně, jako by čekal, že ho zradí. Jenže nezradila. Byla opravdu teplá, čistá a voňavá, přesně tak akorát, že se v ní člověku hned ulevilo.

Pomalu se do ní ponořil víc a opřel se.

„No…“

Zmlkl. Pak zavřel oči.

„Tohle je nebe.“

O kus dál, za zdí, si Bert užíval koupel stejně spokojeně, jen o dost hlučněji. Bethlen slyšel, jak si tam něco pobrukuje, a obrátil oči v sloup.

„Debil.“

Jenže i tak se mu na tváři poprvé od přenosu usadil klid. Horká voda mu pomalu povolovala ramena, žaludek po jízdě v autě se uklidnil a hlava už se tolik netočila.

Pak si všiml lahviček a mýdla u kraje vany. Jednu vzal do ruky, očichal ji a zamračil se.

„Voní to jak ženská.“

Opatrně ji zase položil, ale po chvíli sáhl po jiné. Ta mu přišla snesitelnější. Tu už schválil mlčky.

Když po nějaké době vyšel ven, čistý, učesaný jen prsty a zabalený do vypůjčeného županu, vypadal pořád jako Bethlen, jen o něco méně jako člověk, který právě utekl z jiného století. Bert už čekal na chodbě a tvářil se nápadně spokojeně.

„Tak co?“

Bethlen si ho důstojně změřil, jak jen to v županu šlo.

„Nic neříkej.“

Bertovi cukly koutky.

„Takže dobrý.“

Bethlen si přejel rukou po mokrých vlasech.

„Jestli tohle někomu řekneš, zabiju tě.“

„Co přesně? Že ses bál vany, nebo že se ti nechtělo ven?“

Bethlen k němu prudce stočil oči.

„Obojí.“

Bert se zasmál.

„Dobře.“

A právě v tu chvíli se na konci chodby objevil člověk z domu a kývl na ně.

„Jídlo už je nahoře.“

Bert se rozzářil skoro dětsky.

„Konečně.“

Bethlen k němu zvedl oči.

„To tvoje… burgr?“

„Burger.“

„To.“

Bert vykročil chodbou.

„Ano. Až to ochutnáš, přestaneš remcat.“

Bethlen šel za ním pomaleji.

„Tomu nevěřím.“

„To jsi říkal i o vaně.“

Na to už Bethlen neodpověděl. Jen šel dál a tvářil se, že se na nic netěší. Což mu nevěřil ani Bert.

Šli rovnou za vůní jídla. Bert se posadil, přitáhl si tác k sobě a pustil se do burgeru bez nejmenšího ostychu, jako by celý den nejedl, což vlastně byla pravda. Bethlen seděl naproti němu a chvíli si jídlo prohlížel. Dvě bulky, mezi nimi maso, sýr, omáčka a zelenina. Vypadalo to nepořádně, těžce a poněkud nedůvěryhodně.

„A to se jí jak?“

Bert zvedl oči od svého jídla.

„Normálně. Vezmeš to do ruky a kousneš.“

Bethlen si burger opatrně vzal, chvíli ho obracel a pak se do něj zakousl. Zůstal nehybně sedět, jen pomalu žvýkal a v očích se mu objevilo překvapení, které už nešlo schovat. Kousl si znovu, tentokrát pořádněji.

„Do prdele.“

Bert se pousmál.

„Co.“

Bethlen spolkl.

„Tohle jsem nikdy nejedl.“

„To je vidět.“

„Tohle je výborný.“

Bert k němu obrátil hlavu a pobaveně se usmál. Sám byl celý od omáčky, ale bylo mu to úplně jedno. Ukázal na hranolky, vzal jeden mezi prsty a hodil si ho do pusy.

„A teď tohle.“

Bethlen ho napodobil. Vzal hranolek, zkusil ho mezi prsty, pak si ho dal do úst. Křuplo to.

Zamrkal.

Pak sáhl po druhém.

„Tak tohle se musím naučit.“

„Jíst hranolky?“

„Ne. Žít tady.“

Bert se rozesmál a Bethlen po chvíli taky. Napětí, které se na ně lepilo od chvíle, kdy vyletěli z muzea, z nich aspoň na chvíli spadlo.

Bethlen sáhl po pivu. Chvíli si ho jen prohlížel. Pěna byla hustá, sklenice studená. Napil se opatrně, ale hned nato znovu. Chvíli mlčel a pak pomalu přikývl.

„Tohle je taky jiný.“

Bert s plnou pusou zvedl oči.

„Chutná?“

Bethlen se podíval do sklenice, pak na něj.

„Ano. Je ostřejší, hořký akorát. A ta pěna…“

„Přesně.“

Bethlen se zadíval na Berta, který jedl s takovým soustředěným štěstím, až to bylo skoro směšné. A v tu chvíli mu to došlo.

„Ty jsi v tomhle století vážně doma.“

Bert polkl, otřel si pusu a opřel se.

„To už ti snad došlo.“

Bethlen si vzal další hranolek.

„Začíná.“

Pak dojedli. Bert vypadal spokojeně a unaveně zároveň. Bethlen se opřel do židle, pohladil si břicho a napil se ještě jednou.

„Tak.“

„Tak,“ řekl Bert.

Bethlen se po chvíli narovnal.

„A teď se můžu jít znovu vykoupat.“

Bert k němu stočil pohled.

„Prosím?“

„Když už vím, jak se to dělá.“

Bert se neudržel a zasmál se.

„Ty ses do té vany zamiloval.“

„To ne.“ Bethlen se na okamžik zarazil. „Možná trochu.“

V tu chvíli kolem nich prošel jeden z mužů z domu a zaslechl poslední větu.

„Do vany nemusíte. Stačí umyvadlo.“

Bethlen na něj pohlédl skoro dotčeně.

„Cože?“

Muž ukázal ke dveřím vedle.

„Tekuté mýdlo, voda a ruce. To postačí.“

Bethlen se zamračil.

„Takže mě do té vany nutili zbytečně?“

Bert se znovu rozesmál.

„Ne. Jen tě teď nechtějí tahat ven podruhý jak vydru.“

Bethlen ho krátce přejel očima. Vztek v pohledu nebyl, jen uražená důstojnost.

„Ty se směješ moc.“

„Ano.“

Bethlen chvíli mlčel a pak si vzal poslední hranolek.

„Stejně bych šel.“

„To je mi jasný.“

A tentokrát se smáli oba.

Po chvíli jim přinesli oblečení. Složené na židli, čisté, nové a pro Bethlena úplně nepochopitelné. Vzal do ruky kalhoty a chvíli si je jen prohlížel.

„Co je tohle?“

Bert se podíval přes rameno.

„Džíny.“

Bethlen je obrátil v rukou.

„Tohle nevypadá jako oblečení pro člověka s postavením.“

„Taky není,“ řekl Bert. „Tohle je jen proto, abychom tady neběhali v županu.“

Bethlen se zamračil a sáhl po tričku.

„A tohle?“

„Triko.“

„To je všechno?“

„Ano. Navlékneš to přes hlavu.“

Bethlen na něj chvíli hleděl, pak se podíval na hromádku znovu. Ponožky, spodky, tenisky. Vzal do ruky trenky a držel je dvěma prsty, jako by zvažoval, jestli si z něj někdo nedělá srandu.

„A tohle je co?“

Bert se neudržel a uchechtl se.

„Trenky.“

„Na co?“

„Pod kalhoty.“

Bethlen na něj pohlédl s vážným podezřením.

„A proč?“

„Protože je to pohodlnější.“

„To tvrdíš ty.“

„Ano. A tentokrát mám pravdu.“

Bethlen zabručel něco pod nos, ale nakonec se oblékl. Nejdřív neochotně, pak už méně. Když si natáhl džíny, chvíli se v nich jen postavil, přešel sem a tam a zkusmo se předklonil. Pak si oblékl tričko, ponožky a nakonec tenisky. U těch se zdržel nejdéle.

„Tohle nemá žádné přezky.“

„Nemá.“

„Ani pořádnou podrážku.“

„Ale chodí se v tom dobře.“

Bethlen udělal pár kroků po místnosti, pak další. Nakonec se zastavil a podíval se na Berta.

„Je to pohodlné.“

Bert se pousmál.

„Já vím.“

Bethlen si sjel dlaní po tričku a pak po džínách.

„Stejně to nevystihuje postavení.“

„Nevadí. Tady je lepší nevystihovat nic.“

Bethlen musel uznat, že moderní oděv Bertovi sluší jinak. Vypadal mladší, uvolněnější a vlastně i víc sám sebou.

„A co teď?“ zeptal se.

Bert se opřel o stůl.

„Teď budeme čekat.“

Na dveře se krátce ozvalo zaklepání a dovnitř vešel mnich, ten samý, který předtím pomáhal Bethlenovi v koupelně.

„Pojďte se mnou. Tady už nemusíte být. Můžete si sednout a počkat vedle.“

Bert přikývl.

„Díky.“

Bethlen k němu stočil překvapený pohled. V tomhle světě mu pořád nesedělo, jak přirozeně se tu Bert pohybuje, mluví a přijímá všechno kolem.

Šli za mnichem o kus dál do menšího pokoje. Byl útulný, teplý a na jedné straně stál gauč. Bert se na něj posadil hned, jako by tam patřil odjakživa. Bethlen zůstal chvíli stát a rozhlížel se. Pak si všiml další podivné věci. Na stolku ležela plochá černá věc s knoflíky.

Bert ji vzal do ruky.

„Co je to?“ zeptal se Bethlen.

„Ovladač.“

„Na co?“

Bert namířil směrem ke zdi a zmáčkl tlačítko.

Na protější stěně se rozsvítila obrazovka.

Bethlen sebou trhl.

„Do hajzlu.“

Na obrazovce se objevil muž, který něco říkal, pak reklama, pak hudba, pak další tváře. Všechno se hýbalo, mluvilo a měnilo rychleji, než se dalo pochytit.

Bethlen na to zíral s otevřeným odporem.

„Co je tohle?“

Bert se opřel do gauče.

„Televize.“

„To je další ta vaše budoucí krabička?“

„Ano.“

„A lidi v ní bydlí?“

Bert se rozesmál.

„Ne.“

Bethlen na obrazovku hleděl dál a tvářil se, že tomu odmítá uvěřit.

„Tak jak se tam dostali?“

Bert se jen pohodlněji natáhl.

„To ti vysvětlím později.“

Bethlen si povzdechl a nakonec si sedl vedle něj na gauč. Po chvíli se opřel o opěradlo a uznale zamručel.

„Tohle je taky pohodlné.“

„Ano.“

Na obrazovce se právě střídaly další a další záběry. Bethlen to chvíli sledoval, pak se naklonil k Bertovi.

„Stejně si myslím, že v těch vozech jsou někde koně.“

Bert k němu obrátil hlavu a znovu se rozesmál.

Po několika minutách se Bethlen na gauči posunul pohodlněji. Měkké čalounění ho podepřelo tak příjemně, až mu z tváře zmizela část ostražitosti. Opřel se víc, natáhl nohy a zkusmo si upravil ramena.

„Je to až příliš pohodlné,“ zamumlal.

Bert se pousmál.

„Ano.“

Na obrazovce se pořád něco hýbalo a mluvilo, ale Bethlen už to po chvíli přestal vnímat. Oči se mu začaly zavírat samy. Hlava mu jednou klesla, trhl sebou, znovu se narovnal, ještě chvíli odolával a pak to vzdal úplně. Sesunul se o kus níž, ruce složil na břiše a během chvíle spal.

A chrápal.

Chrápal pořádně, krátce a hluboce, s naprostým klidem člověka, který za posledních několik hodin viděl příliš mnoho na to, aby se jeho tělo dál namáhalo důstojností.

Bert po něm otočil hlavu a chvíli na něj jen zíral. Pak se uchechtl.

Před několika hodinami se hádali o listiny, Riedla a cestu do Prešpurku. Teď vedle něj spal muž ze sedmnáctého století v půjčeném tričku a teniskách, zatímco na obrazovce běžel pořad, kterému nerozuměl ani jeden z nich. Bertovi ta absurdnost připadala skoro uklidňující. Aspoň na několik hodin se žádný výslech, rozkaz ani tajemství nedožadovaly jejich pozornosti.

„Výborně.“

Jenže ani jemu už oči moc nesloužily. Koupel, jídlo, pivo a konečně pocit, že je na chvíli někde v bezpečí, na něj dopadly naráz. Seděl vedle Bethlena, ještě chvíli sledoval televizi, ale obraz se mu začal rozmazávat. Hlava mu jednou klesla dopředu, narovnal ji, zamrkal, zkusil se soustředit, ale bylo to k ničemu.

Po chvíli už cítil, jak mu znovu padá hlava.

„Do hajzlu,“ zamumlal sotva slyšitelně.

Pak se opřel víc do gauče, zavřel oči a usnul také.

Krev pod maskou

Ráno v Hofburgu bylo studené a nevlídné. Za vysokými okny se drželo bledé světlo, po chodbách už chodili sloužící a z nádvoří doléhalo občasné zaržání koní. Eusebius seděl na posteli a pomalu si zapínal košili. Rána na boku už sice nekrvácela, ale při každém pohybu se ozývala tak poctivě, že mu to začínalo lézt na nervy. Když se narovnal příliš rychle, musel na okamžik zavřít oči. Od nočního útoku uplynulo několik dní, přesto měl Eusebius pocit, že krev na dlažbě zůstala za dveřmi pokoje a čeká, až znovu vyjde ven. Tajemství jeho totožnosti už znali Bert, Filip i Bethlen; ve všech ostatních chodbách však musela maska držet stejně pevně jako předtím.

Dveře se pootevřely a dovnitř nejdřív nakoukla Filipova hlava. Chvíli tam zůstal, jako by si ještě nebyl jistý, jestli má vejít, nebo radši zmizet.

„Jestli tam budeš strašit ještě chvíli, někdo tě zastřelí.“

Filip sebou trhl a konečně vešel dovnitř. „Já nestraším. Jen jsem se přišel podívat, jestli žiješ.“

„To je od tebe nečekaně dojemné.“

„Není. Je to čistě účelné. Kdybys umřel…“ Filip se na okamžik zasekl. „Umřela,“ opravil se pomalu, jako by čekal, že mu utrhne hlavu. „Bert bude protivný a Bethlen ještě horší.“

Došel pár kroků blíž, ale pak se zarazil. Oči mu nechtěně sklouzly k rozepnuté košili, k obvazu a k Eusebiově bledé tváři. Hned uhnul jinam.

„Takže žiješ,“ zamumlal.

„Zatím.“

Filip se ošil. „Je to celé nějaké divné.“

Eusebius k němu zvedl oči. „Co přesně?“

„No všechno.“ Filip rozhodil rukama. „Ty jsi pořád ty, to vím. Jenže teď už vím i něco navíc a můj mozek se s tím ještě úplně nesmířil. Takže kdykoli otevřu pusu, zní to, jako bych spadl ze schodů.“

„Tak vypadá tvůj běžný stav.“

„Děkuju. To mi hodně pomohlo.“

Dveře se otevřely podruhé a dovnitř vešel Bert. Rozhlédl se po nich a hned bylo jasné, že mu stačil jediný pohled.

„Co jste zase provedli?“

„Já nic,“ řekl Filip rychle. „Jen se snažím mluvit normálně a očividně to neumím.“

Bert si promnul obličej. „Ráno ti očividně nesvědčí.“

Pak se podíval na Eusebia a výraz mu trochu změkl. „Jak ti je?“

„Blbě.“

„Dobře. Aspoň jednou upřímná odpověď.“

Došel ke stolu, nalil vodu a podal mu pohár. Udělal to úplně přirozeně, jako by na tom nebylo nic zvláštního. Filip si toho všiml. Bert byl klidný, jistý, bez rozpaků. Eusebius se napil a vrátil mu pohled bez nejistoty.

Filip sklopil oči. „Mně je jasné, že jsi pořád stejný. Jen nevím, jak se k tomu mám tvářit.“

„Nemusíš se tvářit nijak.“

„To se ti řekne.“

„Filipe,“ ozval se Bert, „on se přes noc nezměnil. Jen ty ses konečně dozvěděl zbytek.“

Filip se na něj podíval uraženě. „Ty jsi dneska nějak citlivý.“

„A ty nějak překvapený.“

Na chodbě se ozvalo krátké, přesné zaklepání. Bethlen.

Vešel dovnitř a zastavil se hned za prahem. Pohledem přejel Filipa, pak Berta a nakonec Eusebia. U něj se zdržel o něco déle. Včerejší šok v něm ještě dozníval, ale teď už v jeho tváři nebyly rozpaky. Spíš nové pochopení. A respekt.

„Jak se cítíte?“

„Jako by mě přejel vůz.“

„Vypadáte lépe, než jsem čekal.“

„To mě těší.“

Bethlen krátce přikývl. „Viděl jsem za život mnoho žen. Odvážných, chytrých i nebezpečných. Ale ne každá by se dokázala prát tak jako vy. To uznávám.“

Filip se na něj otočil skoro vděčně. „Takže nejsem jediný, koho to rozhodilo.“

„Rozdíl je v tom, že já to dávám najevo méně.“

Bert odvrátil hlavu, protože se už usmíval.

Eusebius sáhl po kabátci. Když si ho chtěl natáhnout, pohyb ho zabolel víc, než čekal, a na okamžik ztuhl. Bert mu beze slova podržel rukáv a pomohl mu, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě.

„Díky.“

„Nikomu to neříkej.“

Filip si mezitím sedl na židli obráceně a opřel si bradu o opěradlo. „Dobře. Takže budeme dělat, že je všechno normální.“

„To by bylo ideální,“ řekl Eusebius.

„Není to ideální. Je to podivné. Ale snažím se.“

Bethlen přešel ke stolu. „Máme horší věci než vaše rozpaky. V noci se někdo pokusil dostat k listinám o zásilkách. A podle všeho už někdo ví, že se kolem vína začalo pátrat.“

Bertův úsměv zmizel. „Kdo?“

„To právě nevíme.“ Bethlen se podíval na Eusebia. „Ale vy mi teď řeknete, jestli se vůbec udržíte na nohou.“

„Málem bych si váš zájem spletl se starostí.“

„Nepleťte si starost s rozumem. Zraněný člověk je při vyšetřování přítěž. Mrtvý ještě větší.“

„To je skoro něžné.“

Filip si odfrkl. „Vy dva jste vážně strašní.“

„My dva?“ ozval se Bert. „Ty ses před chvílí tvářil, jako by ti spadl systém.“

Filip zamrkal. „Co mi spadlo?“

Eusebius zavřel oči. „Výborně.“

Bethlen mezi nimi přejel pohledem. „Nechci to slyšet.“

„To je asi lepší,“ řekl Bert. „Na vysvětlování je moc brzo.“

„A co to bylo?“ zeptal se Filip podezřívavě.

„Nic,“ řekl Eusebius.

„Určitě to nebylo nic. Vy dva zase mluvíte tou svojí divnou řečí.“

„To není řeč,“ odtušil Bert. „To je kulturní vrstva.“

„To je ještě horší.“

Na okamžik se v pokoji rozhostilo ticho, ale už nebylo tak těžké jako před chvílí. Filip byl pořád rozhozený, Bethlen si v hlavě teprve skládal nový obraz a Eusebius seděl bledý a zraněný, přesto klidný. Jen Bert zůstal úplně stejný.

Bethlen položil na stůl složený pergamen. „Jeden skladník zmizel. Listina také. Jestli se nepohneme rychle, přijdeme o náskok.“

Eusebius zvedl oči. „Tak jdeme.“

„Ty nikam nejdeš,“ řekl Bert okamžitě.

„Jdu.“

„Ne.“

„Ano.“

Filip si povzdechl. „A jsme zase tady.“

Bethlen se opřel o hranu stolu a chvíli si Eusebia měřil. „Kolik toho vydržíte? Pravdu.“

„Dost.“

„To není odpověď.“

„Je to jediná, kterou dostanete.“

Bert si založil ruce na prsou. „Podívej se na sebe. Sotva stojíš.“

„Stojím.“

„Jen protože jsi tvrdohlavý.“

„A ty mě chceš přesvědčit, že to není užitečná vlastnost?“

„V téhle chvíli ne.“

Filip mezi nimi těkal pohledem. „Já nevím, jestli se mám bát víc o něj, nebo o vás dva. Protože vy se hádáte jak dva…“ Zarazil se. „No prostě strašně.“

Bert se na něj podíval. „To bylo skoro poetické.“

„Děkuju, šetřím síly.“

Eusebius se pomalu postavil. Jakmile se narovnal, bolest mu projela bokem tak prudce, že na okamžik zůstal bez dechu. Navenek se skoro nepohnul, jen prsty na kraji postele sevřel o něco víc. Bert si toho všiml hned. Bethlen také. Filip o vteřinu později.

„No výborně,“ zamumlal Filip. „Takže sotva držíš pohromadě a stejně chceš běhat po Hofburgu.“

„Neběhat. Jen jít.“

„To je velký rozdíl.“

„Pro mě ano.“

Bethlen se odmlčel. „Dobře. Půjdete. Ale jen proto, že vás stejně nikdo nezastaví a já nemám čas se s vámi dohadovat.“

Bert si tiše odfrkl. „To je ta rozumnější varianta?“

„Ano.“

„To nás uklidnilo.“

Filip vstal ze židle a narovnal si kabátec. „Jestli se dneska zase poleze po skladech a temných chodbách, tak předem říkám, že první nejdu.“

„Nikdo tě první neposílá,“ řekl Bert.

„To říkáš teď.“

„A budu to říkat i za pět minut.“

„Tak to bych si rád zapsal.“

„Ty umíš psát?“

Filip se pohoršeně nadechl. „Občas.“

Bethlen už byl u dveří. „Můžeme?“

Eusebius si pomalu připnul pás s kordem. Když skončil, krátce se opřel o stůl, jako by si jen upravoval rukavici. Pak se narovnal. „Můžeme.“

Vyšli na chodbu. Vzduch byl chladný a mezi kamennými zdmi se drželo ranní šero. Sloužící spěchali s lavory, někde v dálce se ozývaly hlasy a z vyššího patra doléhal tlumený ruch probouzejícího se dvora. Bethlen šel první, jistý a soustředěný. Filip hned za ním a už po několika krocích začal polohlasem brblat něco o tom, že v tomhle paláci musí strašit, protože žádné normální místo nemá tolik chodeb. Bert zpomalil, aby se srovnal s Eusebiem.

„Jestli se ti udělá zle, řekneš mi to.“

Eusebius se na něj koutkem oka podíval. „A co uděláš?“

„Začnu být nesnesitelný.“

„Ty už jsi.“

„Tak ještě víc.“

To už Eusebiovi málem vyloudilo úsměv. Jen malý, sotva znatelný, ale Bert ho zachytil.

Vpředu se Filip otočil. „Jestli si tam vzadu zase povídáte beze mě, tak chci připomenout, že já jsem tady emocionálně nejvíc zasažený.“

„Ty jsi hlavně nejvíc hlučný,“ řekl Bethlen, aniž se ohlédl.

„To není totéž.“

„U vás často ano.“

Sešli po užším schodišti do nižší části křídla, kde už ubývalo dvorského lesku a přibývalo dveří, zámků a ticha. Tady se vedly záznamy, ztrácely listiny a rodily problémy, které nahoře v reprezentačních sálech vypadaly mnohem vznešeněji, než ve skutečnosti byly.

Eusebius šel dál a držel tempo jen silou vůle. Bolest se ozývala při každém kroku, ale mlčel. Teď už nebyl čas na nic jiného.

Sešli do nižší části křídla, kde byly kanceláře a sklady. Chodba tu byla užší, chladnější a bez výzdoby. Bethlen zastavil až u dveří na konci. Před nimi postával hubený písař. Jakmile je uviděl, rychle se uklonil a uhnul stranou.

Uvnitř byl cítit vosk, prach a víno. U jedné stěny stály police s listinami, u druhé několik sudů. Na stole ležely otevřené záznamy a vedle nich pečetní vosk. Bethlen přešel rovnou ke stolu, Bert se rozhlédl po místnosti a Filip zůstal stát u dveří, jako by už předem tušil, že se mu to celé nebude líbit.

„Tak co přesně zmizelo?“ zeptal se Eusebius.

„Kopie seznamu zásilek z Tokaje za poslední tři týdny,“ odpověděl Bethlen. „Originál je jinde. Vzali jen přehled, který by někomu stačil, aby věděl, co kam šlo.“

Filip si odfrkl. „Každou další větou je ten případ půvabnější.“

„Tobě se nelíbí nic od chvíle, co ses probudil,“ řekl Bert.

„Protože jsem se probudil tady.“

Eusebius mezitím došel k sudům. Šel pomalu, protože bok se mu ozýval při každém kroku, ale navenek to skoro nebylo znát. Přejel prsty po jednom ze sudů, pak se lehce sklonil k jeho spodní hraně.

„Tímhle se hýbalo.“

Bethlen k němu přišel blíž. „Jsi si jistý?“

„Ano. Je to čerstvé.“

Bert se opřel o bližší polici. „Takže někdo přišel v noci, pohnul se sudem a vzal listinu.“

„A ještě po sobě uklidil,“ řekl Eusebius a kývl ke stolu. „Kdyby to někdo vzal ve spěchu, nechá větší nepořádek.“

Filip se zamračil. „To znamená, že to tady znal.“

„Ano,“ odpověděl Bethlen.

Na chvíli bylo ticho. Eusebius přešel zpátky ke stolu, ale jakmile se narovnal, bok ho zabolel tak prudce, že na okamžik ztuhl. Bert si toho všiml hned a přistoupil blíž.

„Řekni mi, že to zvládáš.“

„Zvládám.“

„Lžeš.“

„Jen trochu.“

Filip je pozoroval, pak si promnul šíji a zamumlal: „Já fakt nevím, jak se mám tvářit. Včera zjistím, že Eusebius je holka, dneska stojím ve skladu s vínem a poslouchám, jak oba lžete úplně stejně.“

Eusebius k němu zvedl oči. „To je tvoje hlavní starost?“

„Ne. Hlavní starost je, že vypadáš hrozně. Tohle je až druhá.“

Bethlen se na Filipa krátce podíval. Nebyl v tom posměch, spíš tiché uznání, že to konečně řekl normálně.

„Dobře,“ řekl pak. „Potřebujeme správce skladu, seznam lidí, kteří sem mohli v noci, a projít, co zůstalo. Filipe, ty se půjdeš podívat po chodbě.“

Filip se narovnal. „Proč já?“

„Protože vypadáš neškodně.“

„To byla urážka?“

„Ne. Výhoda.“

Bert se uchechtl. „Vezmi to. Konečně tě někdo ocenil správně.“

„Jednou vás oba nechám spadnout.“

„Ty první spadneš s námi,“ řekl Eusebius.

Eusebiovi se náhle zatmělo před očima. Ještě se pokusil říct, že je v pořádku a že kolem něj nikdo nemusí dělat povyk, ale slova už nestačil dokončit. Kolena mu povolila bez varování. Bethlen stál nejblíž a zachytil ho na poslední chvíli, jednou rukou kolem zad, druhou pod rameny. Teprve když mu bezvládná hlava klesla k rameni a kabátec se rozevřel, vnímal Bethlen místo veřejné masky drobnou, útlou ženu, jejíž síly se právě vyčerpaly.

„Musí do postele.“

Bert zareagoval okamžitě. Už byl u nich, otevřel dveře a beze slova jim uvolnil cestu. Filip zůstal stát jako přimražený. Teprve teď mu naplno došlo, jak je Veronika bledá.

„Co je? Co se stalo?“

„Uhni,“ řekl Bert ostřeji, než chtěl.

To ho probralo. Uskočil ke zdi a rychle jim otevřel cestu. Bethlen ji vzal lehce do náruče a odnesl ji do pokoje. Bert šel hned vedle něj a dával pozor, aby cestou nikoho nepotkali. Kdykoli se na chodbě objevil sluha nebo písař, stačil jediný jeho pohled a všichni sami uhýbali stranou.

Do pokoje došli rychle. Bethlen položil Veroniku opatrně na postel a až teď si jí pořádně všiml. Byla úplně bílá, skoro průsvitná. Bez kabátce, bez té své tvrdé masky působila menší, jemnější, až znepokojivě křehká.

Na okamžik nikdo nepromluvil.

Bethlen se narovnal. „Jdu pro lékaře.“

„Ne.“ Bert to řekl hned.

Bethlen se po něm otočil.

„Nikdo nikam nepůjde,“ pokračoval Bert klidněji, ale pevně. „Tohle musíme ututlat. Lékař pozná, kdo je. A to si nemůžeme dovolit.“

Bethlen chvíli mlčel. Bylo vidět, že se mu to nelíbí, ale stejně věděl, že má Bert pravdu. Nakonec pomalu přikývl. Pak se znovu podíval na Veroniku, na její tvář bez barvy a na ruku bezvládně ležící na přikrývce.

„Zůstaň u ní,“ řekl Bertovi. „Vím, koho zavolám.“

Bert jen přikývl a hned si sedl na kraj postele. Opatrně jí odhrnul tmavé vlasy z čela. Byla studená. To se mu nelíbilo vůbec.

Filip stál pár kroků od nich a nevěděl, kam s očima. „Ona… já…“ Zarazil se a zamračil se sám na sebe.

Bert ani nevzhlédl. „Teď radši nemluv.“

„Já chtěl jen—“

„Filipe.“

Tentokrát to pochopil. Polkl a ztichl. Pak došel ke džbánu, nalil vodu do poháru a postavil ho na stůl vedle postele, jako by aspoň tím mohl pomoct.

Bethlen už byl u dveří, ale ještě se zastavil. „Nikoho sem nepouštějte. Nikoho.“

„To nemusíš říkat,“ odvětil Bert.

Dveře se za ním zavřely a v pokoji zůstalo ticho. Jen Veroničin mělký dech, Filipovo neklidné přešlapování a Bert, který seděl vedle postele a díval se na její bledou tvář.

Po chvíli to Filip nevydržel. „Berte.“

„Co.“

„Bude v pořádku?“

Bert si promnul čelo. „Nevím.“

To Filipa zaskočilo. Bert přece obvykle věděl, co dělat. Bert se obvykle nezasekl u jednoho prostého nevím.

„Já myslel… vždyť ještě před chvílí stála.“

„No právě,“ řekl Bert tiše.

Filip sklopil pohled k posteli. Teď, když Veronika ležela bez kabátce, bez všech těch vrstev, které z ní dělaly Eusebia, působila jinak. Menší. Křehčí. A jeho to úplně rozhodilo.

„Je strašně…“ začal a zarazil se.

„Drobná?“ doplnil ho Bert.

Filip opatrně přikývl. „Ano.“

Bert se hořce pousmál. „To jen dobře skrývá.“

Filip se posadil na židli, tentokrát pomalu, aby nic nepřevrhl. „Já nevím, jak se s tím srovnat.“

„Nemusíš teď nic srovnávat. Jen buď v klidu.“

„Pro tebe je snadné to říct.“

Bert k němu konečně zvedl oči. „Mně taky není dobře, Filipe.“

To ho umlčelo. Seděl pak už potichu, ruce sevřené mezi koleny, a jen občas se podíval k posteli, jako by čekal, že Veronika každou chvíli otevře oči a seřve je, že kolem ní dělají zbytečný povyk.

Bethlen se vrátil až po několika minutách, ale ne s lékařem. Za ním vstoupila drobná žena v tmavém šátku, s pevným krokem a košíkem v ruce. Rozhlédla se po pokoji jediným pohledem a hned zamířila k posteli.

„Tak ukažte, co jste mi to přinesli,“ řekla místo pozdravu.

Bethlen zavřel dveře. „Marto, potřebuju, aby ses podívala a neptala se.“

Žena po něm střelila pohledem. „Když jdeš pro mě ty, tak se neptám.“

Položila košík na stůl, sedla si k posteli a přitiskla Veronice prsty na zápěstí. Pak jí sáhla na čelo, opatrně nadzvedla košili u boku a podívala se na ránu. Výraz se jí okamžitě změnil.

„A s tímhle chodila jak dlouho?“

Nikdo neodpověděl.

„No právě,“ zamumlala, otevřela košík a začala vytahovat plátno, lahvičku a svazek bylin. „Tak vy dva,“ kývla na Filipa a Berta, „mi tu nebudete překážet. Jeden donese čistou vodu a druhý podrží svícen.“

Filip vyskočil tak prudce, až málem shodil židli. „Já půjdu pro vodu.“

„Nepoběžíš,“ řekla Marta suše. „Stačí, že vypadáš, jako bys za chvíli omdlel taky.“

Bert vzal svícen beze slova a posunul ho blíž. Bethlen stál stranou, ruce založené, a sledoval Martu s tichou důvěrou.

Marta pracovala rychle. Rozvázala provizorní obvaz, opatrně vyčistila ránu a nespokojeně si něco zamumlala. Veronika sebou při prvním doteku slabě trhla, ale oči neotevřela.

„To je dobré znamení?“ zeptal se Filip tiše, když se vrátil s vodou.

Marta po něm ani nevzhlédla. „To je znamení, že ještě žije. A teď mlč.“

Filip sevřel rty a zůstal stát u stolu.

Když měla hotovo, znovu ránu zavázala, přikryla Veroniku a konečně se narovnala. Chvíli si ji měřila, pak se obrátila k Bethlenovi.

„Bude muset ležet. A ne den nebo dva. Tohle není škrábanec.“

Bert zvedl hlavu. „Jak zlé to je?“

„Hlubší, než vypadá. Ztratila dost krve a ještě víc rozumu, když s tím vůbec vstala z postele.“ Marta si utřela ruce do plátna. „Jestli bude mít klid, dostane se z toho. Jestli ne, složí se znovu. A příště už to nemusí dopadnout takhle.“

V místnosti bylo zase ticho.

Filip se podíval na Veroniku a pak na Berta. „Takže teď vážně nikam nepůjde.“

„Ne,“ řekla Marta dřív než kdokoliv jiný. „Teď bude ležet.“

Bethlen pomalu přikývl. „Dobře.“

Ale z jeho tváře bylo jasné, že dobře to tedy rozhodně není.

Marta je vyhnala z pokoje skoro hned. Sotva Veroniku znovu přikryla, otočila se ke dveřím a mávla rukou, jako by odháněla mouchy.

„Ven. Všichni. Potřebuje klid.“

„Jen na chvíli—“ zkusil Filip.

„Ven,“ zopakovala ostřeji. „Jestli ji chcete udržet naživu, tak mi tu nebudete šlapat, mluvit a nadechovat se jí nad hlavou.“

Bethlen ještě krátce pohlédl k posteli, pak přikývl. Bert vstal pomaleji. Nechtělo se mu odcházet, ale věděl, že Marta má pravdu. Filip se naposledy ohlédl ke dveřím, jako by čekal, že se Veronika každou chvíli posadí a pošle je všechny pryč sama, jenže pokoj zůstal tichý.

Vyšli na chodbu a dveře se za nimi zavřely.

Chvíli nikdo nic neříkal. Jen tam stáli, každý s vlastním neklidem, a zhluboka dýchali studenější vzduch chodby. Filip si promnul obličej, Bethlen si upravil rukáv a Bert zůstal hledět do země o vteřinu déle, než bylo obvyklé.

Právě v tu chvíli se z druhé strany chodby ozvaly kroky.

Prunner.

Matyášův komorník k nim došel bez spěchu, jako vždy upravený, rovný a nepříjemně přesný. Zastavil se před nimi a lehce sklonil hlavu, spíš z povinnosti než ze slušnosti.

„Jeho Výsost vás volá.“

Ukázal směrem k paláci.

Všichni tři se skoro ve stejnou chvíli zhluboka nadechli.

Filip si povzdechl jako první. „To je přesně to, co teď potřebuju.“

Prunner po něm jen sklouzl pohledem. „Neptal jsem se.“

Filip otevřel pusu, ale Bert ho předběhl.

„Tak jdeme.“

Bethlen jen krátce přikývl. Prunner se otočil a vykročil chodbou zpět, aniž by čekal, jestli ho následují. Oni vyrazili hned za ním.

Cesta k paláci nebyla dlouhá, ale tentokrát se zdála delší než obvykle. Filip šel o půl kroku za Bertem a zjevně v sobě dusil nejméně pět poznámek, které by za normálních okolností vypustil nahlas. Bethlen mlčel úplně. V hlavě už měl připravených několik možných vysvětlení, několik opatrných vět a stejně věděl, že u Matyáše je to někdy k ničemu.

Vešli do části paláce, kde měl arcivévoda své komnaty. Tady bylo všechno uhlazenější, tišší a sevřenější. Sloužící se klaněli níž, stráže stály rovněji a i kroky na kameni zněly jinak. Prunner je vedl chodbou bez jediného ohlédnutí, až zastavil před vysokými dveřmi pobitými tmavým kováním.

Otevřel je a ustoupil stranou.

„Jeho Výsost.“

Bert vešel první. Bethlen hned za ním. Filip si ještě naposledy upravil kabátec, jako by mu to mohlo nějak pomoct, a pak zmizel uvnitř také.

Arcivévoda seděl za stolem a díval se do listin rozložených před sebou. Vedle ruky měl zdobený kalamář, v něm pero, a hlavu si podpíral dlaní, jako by ho už od rána bolely všechny živé i mrtvé věci v okolí. Když vešli, zůstali stát před stolem, uklonili se a čekali.

Matyáš ještě chvíli nespustil oči z listiny, jako by je nechával schválně stát v tichu o pár vteřin déle. Pak konečně zvedl hlavu, opřel se do křesla a pomalu se nadechl.

„Jak mu je?“

Bert, Bethlen i Filip na něj vytřeštili oči. Všem třem hlavou probleskla stejná věc.

Jak to ví?

Bert se vzpamatoval jako první, i když ne úplně. „Spí. A… má otevřenou ránu.“

Matyáš se na něj chvíli díval bez pohnutí. „Jak se to stalo?“

Bert pevněji sevřel ruce za zády. „Šli jsme večer po jedné stopě. Přepadli nás. A…“ krátce kývl směrem k Bethlenovi, „přišel nám pomoct hrabě Bethlen.“

Arcivévoda pomalu přikývl, jako by si tu odpověď rovnal v hlavě a zároveň se rozhodoval, co si o ní myslí. Pak odložil listinu stranou.

„Dobrá.“ Na okamžik sklopil oči ke stolu. „Doufám, že to přežije.“

Vstal. Vzal ze stolu jeden dopis, obešel kousek stolu a podal ho Bertovi.

„Tohle přišlo z Prahy.“

Bert si list vzal do ruky. Papír byl těžší, pečeť neporušená. Rozlomil ji a rychle očima přelétl řádky. Čím dál četl, tím víc mu tuhla tvář.

Filip to nevydržel. „Co je tam?“

Bert zvedl oči od dopisu. „Eusebius se musí vrátit do Prahy.“ Na chvíli se odmlčel. „Je to nařízení císaře.“

V místnosti na okamžik ztěžkl vzduch.

Bethlen zůstal stát bez hnutí, ale v očích mu rychle proběhlo několik myšlenek najednou. Filip zamrkal, jako by čekal, že se Bert zarazí a řekne, že to byl špatný vtip.

„Teď?“ vyhrkl. „Vždyť sotva dýchá.“

Matyáš se na něj podíval tak chladně, až Filip hned zmlkl.

„V dopise nestojí kdy,“ řekl arcivévoda. „Stojí tam, že se má vrátit.“ Přesunul pohled zpátky na Berta. „A když Rudolf něco takového píše přímo sem, má k tomu důvod.“

Bert znovu sklopil oči k listu. Věděl to. Právě proto se mu to nelíbilo ještě víc.

„Je tam ještě něco?“ zeptal se Bethlen tiše.

Bert dočetl zbytek. „Jen že je jeho přítomnost v Praze neodkladně nutná. A že má být poslán pod ochranou.“

„Pod ochranou,“ zopakoval Filip. „Takové slovo naznačuje, že už cestou čekají potíže.“

„Přesně tak ten rozkaz působí,“ řekl Bethlen.

Matyáš se pomalu vrátil za stůl, ale neposadil se hned. Chvíli stál s rukou opřenou o hranu desky a díval se na ně jednoho po druhém.

„Jestli je v takovém stavu, nikam se hned nehne.“ Jeho hlas byl klidný, až nezvykle. „Ale ten rozkaz platí. Jakmile to půjde, odjede.“

Filip si vyměnil rychlý pohled s Bertem. Bert mlčel. V hlavě mu teď běželo jediné. Riedl. A do toho Praha. Jako by se jim celý plán začal lámat pod rukama dřív, než ho vůbec stihli postavit.

Matyáš se konečně posadil. „A teď mi řekněte všechno od začátku. Bez vynechávání. Chci slyšet i to, co víte o Riedlovi.“

Začali mu všechno popisovat. Bert mluvil jako první, věcně a bez zbytečných odboček. Vzal to od sudů, od ztracené listiny i od stopy, která je dovedla dál, a Bethlen ho občas doplnil tam, kde bylo potřeba něco upřesnit. Matyáš je po celou dobu nepřerušoval. Seděl za stolem, prsty lehce položené na desce, a poslouchal tak soustředěně, až to bylo nepříjemné. Filip mlčel nezvykle dlouho, jen občas těkal pohledem z jednoho na druhého.

Teprve když padlo Riedlovo jméno znovu, arcivévoda se pohnul. Narovnal se a zadíval se přímo na Bethlena.

„A jste si jistý, že to není jen domněnka?“

Bethlen odpověděl klidně. „Kdyby to byla jen domněnka, nestál bych tady.“

Matyáš se ani nehnul. „To není odpověď.“

„Je to nejpřesnější odpověď, kterou teď mám. Přímý důkaz v ruce nemáme. Ale příliš mnoho stop vede k němu.“

„K jednomu člověku,“ opravil ho Matyáš.

„Ano.“

Na chvíli bylo ticho. Bert stále držel dopis z Prahy a papír se mu v ruce nepatrně prohnul. Filip si toho všiml a raději se podíval jinam.

„Takže,“ řekl nakonec Matyáš pomalu, „máte zraněného muže, který se má podle císařova rozkazu vrátit do Prahy, vyšetřování bez výsledku a podezření na člověka, kterého nemůžu sebrat jen proto, že vám nevoní.“

„Nám nevoní víc věcí než jen on,“ ozval se Filip dřív, než se zarazil.

Bethlen po něm střelil pohledem, Bert zavřel na vteřinu oči, ale Matyáš se místo toho otočil přímo k Filipovi.

„Tak mluv.“

Filip překvapeně zamrkal. „Cože?“

„Řekl jsem mluv.“

Filip polkl. „Nelíbí se mi, jak je to celé čisté. Vždycky, když jsme se k něčemu přiblížili, bylo už pozdě. Jako by někdo přesně věděl, co hledáme. A Riedl se pokaždé tváří, jako by se ho to netýkalo. Ne jako někdo, kdo má strach. Spíš jako člověk, který si je jistý, že na něj nikdo nesáhne.“

Matyáš se na něj díval o něco déle, než bylo Filipovi milé. Filip se zavrtěl, ale tentokrát neuhnul.

„To je kupodivu rozumné.“

Filip se nejistě podíval na Berta, jestli to byla pochvala nebo urážka. Bert mu jen nepatrně zvedl obočí. Bethlen zůstal bez pohnutí.

Matyáš se znovu otočil k Bertovi. „A Eusebius? Co říkal, než se složil?“

Bert zaváhal jen krátce. „Že Rychtář nešel po víně. Že šel po jménech. A že tam někdo nekradl ve spěchu, ale po sobě uklízel.“

„Takového ho znám,“ zamumlal arcivévoda spíš pro sebe.

Pak vstal a přešel ke stolu u okna. Chvíli stál zády k nim a díval se dolů do dvora. Nikdo neměl chuť to ticho rušit. Bylo v něm slyšet, jak přemýšlí.

„Prunnere.“

Komorník, který dosud stál u dveří téměř neviditelně, hned narovnal hlavu. „Ano, Vaše Výsosti.“

„Kdo věděl o tom dopise z Prahy?“

„Jen já a vy.“

Matyáš pomalu přikývl. „Dobře.“

Otočil se zpátky k nim. Ve tváři měl něco tvrdšího než před chvílí, ale nebyl to vztek. Spíš rozhodnutí, které se mu samo nelíbilo.

„Riedla teď zavřít nemůžu. Bez důkazu mi to neprojde. Když po něm půjdeme moc brzy, stáhne se, všechno spálí a půlku lidí kolem sebe nechá zmizet. A mně zůstane jen vaše podezření a jeho klidná tvář.“

Bethlen se ani nepohnul. „To víme.“

„Nevíte nic, dokud to neřeknu já,“ odsekl Matyáš, ale hned pokračoval klidněji. „Jestli po něm vyjedu teď, všechno zamete a bude po něm. To nechci.“

Bert zvedl oči. „Tak co chcete dělat?“

Matyáš se zadíval přímo na něj. „To záleží na tom, jak moc je Eusebius při smyslech.“

„Dost,“ řekl Bert okamžitě.

Bethlen k němu krátce stočil pohled, ale nic neřekl.

Matyáš si toho všiml. „To bylo rychlé.“

„Znám ho.“

„To nepochybuju.“

Arcivévoda se vrátil ke stolu, vzal do ruky pero, ale místo psaní s ním jen několikrát lehce poklepal o okraj kalamáře. „Jestli má ještě v hlavě jasno, chci vědět, co by udělal on.“

Filip si odfrkl. „Ten by vstal z postele, oblékl si kabátec a šel po Riedlovi sám.“

„Na to jsem se neptal.“

„Jen říkám, jak to je.“

Matyáš se na něj znovu podíval, tentokrát skoro pobaveně. „To je na vás možná to jediné užitečné. Když už mluvíte, tak aspoň pravdivě.“

Filip tentokrát zůstal zticha. Vypadal, že si není jistý, jestli se má cítit uraženě, nebo spokojeně.

Matyáš odložil pero. „Vrátíte se k němu. Ne všichni. Hrabě Bethlen zůstane tady.“

Bethlen neznatelně zvedl hlavu. „Vaše Výsosti.“

„Potřebuji vědět, kdo z mých lidí mohl Riedlovi krýt záda. Vy to tu znáte lépe než oni.“

Bethlen krátce přikývl. „Rozumím.“

„Bert půjde zpátky a zjistí, jestli je Eusebius schopný mluvit. Ne dlouho. Jen tolik, aby pochopil, co se děje.“

„Ano.“

„A ty,“ obrátil se Matyáš na Filipa, „přestaneš se tvářit, jako by ses sem připletl omylem, a začneš dávat pozor. Lidi jako Riedl často přehlédnou právě toho, koho mají za hlupáka.“

Filip vytřeštil oči. „To znělo skoro jako plán.“

„To byl plán. Nech ho být.“

Prunner nepatrně sklopil hlavu, aby zakryl stín úsměvu. Bert si toho všiml a na okamžik mu škublo v koutku úst. Bethlen zůstal vážný.

„A ještě jedna věc,“ řekl Matyáš.

Všichni zpozorněli.

„O tom dopise z Prahy nepadne ani slovo. Pro nikoho. Jestli se roznese, že má Eusebius odjet, Riedl zbystří. A já nechci, aby zbystřil. Chci, aby si dál myslel, že má čas.“

Bethlen se mírně narovnal. „Takže chcete, abychom hráli, že se nic nezměnilo.“

„Ne,“ řekl Matyáš. „Chci, abyste hráli hůř. Jste unavení, bez výsledku a váš nejlepší člověk leží. To nemusíte moc předstírat. Stačí se přestat snažit vypadat schopně.“

Filip si odfrkl. „To je mířené hlavně na mě?“

„Na všechny,“ řekl Matyáš suše. „Ale na vás o něco víc.“

Bert tentokrát neudržel slabý úsměv. Hned ho ale skryl, když se arcivévoda otočil zpátky k němu.

„Až se Eusebius probere, vyřídíš mu dvě věci. Za prvé, nikam teď neodjede, dokud to výslovně nedovolím já. Za druhé, jestli se ještě jednou zvedne z postele se sešitou ranou, nechám ho do Prahy odvézt svázaného jako pytel.“

Filip zamrkal. „To by se mu líbilo asi stejně jako mně.“

„Na to jsem se zase neptal.“

Arcivévoda vzal dopis zpátky, složil ho a položil stranou. Pak se opřel dlaněmi o desku stolu.

„Máte tři dny. Tři. Pak začne být důležitější Praha než Riedl a já nebudu čekat. Takže do té doby buď přijdete s něčím, co ho srazí, nebo se smíříte s tím, že vám zůstane za zády.“

Ta věta dopadla do místnosti těžce. Bert to cítil nejvíc. Tři dny nebyly skoro nic. Tři dny se zraněnou Veronikou, s Riedlem, který se uměl krýt, a s dvorem plným očí a uší byly skoro výsměch.

Bethlen to ale přijal bez mrknutí. „Rozumím.“

„Já taky,“ řekl Bert.

Filip se opozdil o vteřinu. „Taky.“

Matyáš se znovu posadil, jako by tím bylo rozhodnuto. „Tak běžte. A Prunnere.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

„Dohlédnete, aby se kolem jejich pohybu nešířilo víc řečí, než je nutné.“

„Jak si přejete.“

Když vyšli ven, nikdo nepromluvil hned. Dveře za nimi tiše zapadly a chodba se zdála chladnější než předtím. Filip si promnul zátylek, Bethlen se zadíval do dálky a Bert zůstal chvíli stát s očima upřenýma k zemi.

„Tři dny,“ řekl nakonec Filip.

„Ano,“ odpověděl Bert.

„To je málo.“

„Ano.“

Bethlen si upravil manžetu. „O to méně prostoru máme na chyby.“

Filip se na něj podíval. „To jste nemohl říct něco povzbudivějšího?“

„Mohl. Ale nebyla by to pravda.“

Bert se konečně nadechl a zvedl hlavu. „Já jdu k Veronice.“

To jméno mezi nimi zaznělo tiše, ale úplně jinak než dřív. Filip po něm rychle střelil očima, pak jen přikývl. Bethlen udělal totéž.

„Já zjistím, kdo z kanceláře mohl Riedlovi krýt záda,“ řekl Bethlen. „A vy dva se držte při sobě. Jestli teď začne jednat, nebude to přes někoho nápadného.“

„Přesně taková rada člověka spolehlivě připraví o klid,“ zamumlal Filip.

Bethlen už se otočil k odchodu. „To také nebyl účel.“

Bert se dal do kroku směrem k Martě a Filip vyrazil za ním. Chvíli šli mlčky. Pak Filip ztišil hlas.

„Myslíš, že to Matyáš ví?“

Bert se na něj nepodíval. „Co přesně?“

„Že je Veronika víc Veronika, než si myslí. A že ho stejně poslouchat nebude.“

Bert si odfrkl. „To druhé ví určitě.“

Filip se na okamžik pousmál. Pak ale zvážněl. „Tři dny jsou fakt málo.“

„Já vím.“

„A Riedl nebude čekat.“

„Já vím.“

„A Veronika se zvedne z postele hned, jak se otočíme.“

Teď už se Bert na něj podíval. Jen krátce. „Ano. To vím taky.“

Za dveřmi pracovny se jejich cesty měly rozdělit. Bert zamířil k Martě, zatímco Bethlen s Filipem dostali jiný úkol: zjistit, kdo v severním křídle sleduje každý jejich krok, a přitom nevzbudit dojem, že po Riedlovi dál pátrají.

Odcházeli od arcivévody mlčky. Chodba byla chladná a tichá, jen jejich kroky se odrážely od kamene. Bert držel dopis pořád v ruce, už skoro pomačkaný od toho, jak pevně ho svíral. Filip si toho všiml jako první.

„Tohle musíme spálit.“

Bert sklopil oči k listu. „Ano.“

Chvíli šli dál beze slova. Pak Filip nakrčil čelo.

„Stejně mi vrtá hlavou, proč pod ozbrojeným doprovodem.“

Bethlen po něm krátce pohlédl. „Myslíš, že něco provedl?“

Filip pokrčil rameny. „Nevím. On většinou něco provede. Tak mě to napadlo.“

Bert zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Muselo se stát něco jiného.“

„V Praze?“

„Asi ano.“

Zase se na chvíli rozhostilo ticho. Bert přejel palcem po pečeti, kterou už rozlomil, jako by z ní chtěl vytlačit ještě něco navíc. Nelíbilo se mu to od první chvíle. Ne ten rozkaz samotný, ale ten doprovod. To nebyla opatrnost pro parádu. To bylo varování.

„Pošlu opis do Pražského domu,“ řekl nakonec. „Třeba se něco dozvíme dřív, než tam Veronika dorazí.“

Bethlen pomalu přikývl. „To je rozumné.“

Filip se zamračil. „A tenhle?“

Podíval se na dopis v Bertově ruce.

Bert ho zvedl trochu výš. „Ten shoří.“

„Hned?“

„Hned.“

Došli až do užší chodby stranou hlavního křídla, kde nebylo tolik lidí. Bethlen otevřel dveře do malé prázdné komory, zřejmě kdysi určené pro písaře nebo sluhy. Uvnitř byl jen stůl, lavice a kovová miska se zbytky popela.

„Tohle stačí,“ řekl.

Bert vešel první. Opatrně rozložil dopis na stole a ještě jednou ho přelétl očima. Filip se naklonil přes jeho rameno.

„Stejně je to divné.“

„To už jsme si řekli,“ odtušil Bert.

„Ne, myslím opravdu divné.“ Filip se opřel o stůl a zamračil se. „Kdyby šlo jen o návrat, napsali by návrat. Ozbrojený doprovod ale naznačuje, že se bojí přepadení cestou. Nebo útěku.“

Bethlen se zastavil u dveří. „Eusebius by v tomhle stavu neutekl ani ze schodů.“

„To já vím,“ řekl Filip. „Tak proč to tam psali?“

Bert vytáhl z opasku křesadlo, chvíli si s ním pohrával a pak znovu sklopil oči k listu. „Protože čekají problém.“

„Od koho?“

„To právě nevím.“

Škrtl. Jiskra se chytla až napodruhé. Papír začal černat na kraji, pak se plamen pomalu rozběhl po rohu listu. Bert ho podržel nad miskou, dokud se oheň nerozjel pořádně, a teprve potom ho pustil. Všichni tři chvíli mlčky sledovali, jak se Rudolfovo nařízení mění v popel.

Filip si promnul bradu. „Takže Praha něco tají, Matyáš to neví a my máme tři dny na Riedla.“

„Ano,“ řekl Bethlen.

„To je hrozné.“

„Ano.“

Bert neřekl nic. Díval se na dohořívající okraj dopisu a v hlavě už skládal, komu poslat zprávu, jak ji poslat a jak ji dostat do Pražského domu co nejrychleji, aniž by vzbudil pozornost. Jakmile plamen dohasl, vzal železnou lžičku ležící vedle misky a popel rozmáčkl, až z něj nezbylo nic čitelného.

„Napíšu hned,“ řekl.

Filip zvedl hlavu. „Komu přesně?“

„Matějovi. Ať zjistí, co se v Praze děje. Jestli přišel císařský rozkaz až sem, něco se muselo pohnout.“

Bethlen ustoupil ode dveří. „Piš stručně. A nic, co by nešlo popřít, kdyby to někomu přišlo do ruky.“

Bert přikývl. „Vím.“

Filip se zadíval na černý popel v misce. „Mně se to nelíbí.“

„Tobě se nelíbí nic už od rána,“ řekl Bert.

„Protože od rána je všechno čím dál horší.“

Tentokrát mu nikdo neodporoval.

Bert se otočil ke dveřím. „Jdu za Veronikou.“

Filip se hned narovnal. „Jdu taky.“

Bethlen se na ně oba podíval. „Ne. Ty půjdeš se mnou.“

Filip vytřeštil oči. „Proč já?“

„Protože potřebuju někoho, koho si lidé nevšímají dost, a přitom všechno slyší.“

Filip se zamračil. „Málem bych to považoval za urážku.“

„Vezmi to jako schopnost.“

Bert už byl jednou nohou venku. „Hlavně nic neshazuj.“

Filip po něm střelil pohledem. „To se stalo jednou.“

„Dvakrát.“

„Jednou a půl.“

Bethlen si tiše povzdechl. „Pojď.“

Bert se po nich ještě jednou ohlédl, pak vykročil chodbou zpátky k Martě. V ruce už nedržel dopis, ale jeho váha mu stejně zůstala v hlavě. Praha. Ozbrojený doprovod. Riedl. Tři dny. A Veronika, která sotva ležela pár hodin, ale určitě už přemýšlela, jak všechny obejít.

Bethlen počkal, dokud Bert nezmizel za rohem, a potom pokynul Filipovi opačným směrem. Mladík se ohlédl za přítelem, ale nakonec poslechl. Věděl, že u Veroniky by teď stejně jen překážel Martě a zvyšoval hluk v pokoji, kde měla ležet v klidu.

„Kam jdeme?“ zeptal se šeptem.

„Do severního křídla. Ne pátrat po Riedlovi přímo. Budeme zjišťovat, kdo se začne zajímat o nás.“

Filip nakrčil čelo. „Takže máme předstírat, že jsme pátrání vzdali?“

„Přesněji řečeno, že jsme unavení, zmatení a odkázaní na Eusebia, který teď nemůže vstát z postele. Arcivévoda nám právě vysvětlil, že protivník potřebuje získat pocit bezpečí.“

„Unaveně vypadat umím,“ připustil Filip. „Zmateně prý taky.“

Bethlen k němu krátce obrátil oči. „Právě proto jdete se mnou.“

Kráčeli pomaleji než obvykle. Bethlen se občas zastavil u okna nebo nechal Filipa rozhlížet se po obrazech, jako by neměli žádný určitý cíl. Ve skutečnosti sledoval služebnictvo, písaře i strážné. Někteří jim nevěnovali pozornost, jiní odvraceli pohled příliš pozdě.

U schodiště minuli Prunnera s mladým úředníkem, který nesl svazek listin přitažený k hrudi. Prunner pozdravil zdvořile a pokračoval dál. Úředník se však při pohledu na Bethlena zarazil, potom sklopil oči a zrychlil krok.

Filip se za ním chtěl otočit, ale Bethlen mu položil dva prsty na loket.

„Nedívejte se za ním.“

„Všiml jste si ho taky?“

„Ano. A on si všiml nás. Kdybyste se teď otočil, řeknete mu, že nás zaujal.“

Filip se přinutil pokračovat stejným tempem. Trvalo mu několik kroků, než znovu promluvil. „Takže ho budeme sledovat?“

„Zatím si zapamatujeme jeho tvář, oděv a to, s kým šel. Nic víc. Trpělivost je při podobné práci cennější než rychlé nohy.“

„To říkáte hlavně proto, že víte, že bych za ním běžel.“

„Říkám to proto, že byste za ním běžel hlučně.“

Filip se nadechl k protestu, ale nakonec ho spolkl. Bethlenův suchý tón mu připomněl, že tentokrát nejde o žert. Riedl nebo jeho lidé mohli vědět o listinách, útoku i Eusebiově zranění. Jediná ukvapená reakce by jim prozradila, že pátrání pokračuje.

Ve výklenku u oken se Bethlen zastavil a předstíral, že upravuje sponu na plášti. „Ještě jedna věc. V chodbách budete mluvit pouze o Eusebiovi. Jméno Veronika tady nesmí zaznít.“

Filip zvážněl. „Vím.“

„V pokoji jste ji použil několikrát.“

„Tam byli jen naši.“

„Ve Vídni nejsou žádné zdi jen naše. Stačí služka za dveřmi, písař ve vedlejší místnosti nebo člověk u větrací šachty. Tajemství se obvykle neztratí kvůli zradě. Ztratí se kvůli pohodlnosti.“

Filip sklopil oči. „Dám si pozor.“

Bethlen přikývl. Tentokrát v jeho výrazu nebyl posměch. „Věřím vám. Jen potřebuji, abyste to vzal vážně dřív, než uděláte chybu.“

Došli k malé kanceláři, kde dva písaři přepisovali seznamy služeb. Bethlen se zeptal na běžné věci: kdo nastoupil v noci, kdo měl klíče od skladu a zda se některý ze sluhů neomluvil pro nemoc. Otázky působily nevinně a Filip poprvé pochopil, jak se dá vyšetřovat, aniž člověk vysloví jméno podezřelého.

Odpovědi nepřinesly důkaz. Jeden strážný si vyměnil službu, dva sluhové onemocněli a několik klíčů prošlo rukama více lidí, než bylo rozumné. Bethlen si všechno uložil do paměti a nedal najevo zklamání.

Když vyšli zpět na chodbu, Filip se k němu naklonil. „Takže jsme nic nenašli.“

„Našli jsme, že v tom systému je dost mezer, aby je mohl někdo dlouho využívat. A také jsme zjistili, kdo při našich otázkách ztichl.“

„Ten mladý úředník?“

„Možná. Anebo se vás jen bojí. Proto ho teď necháme na pokoji.“

Filip se zatvářil nespokojeně, přesto přikývl. „Dobře. Žádné hrdinství.“

„Žádné hlučné hrdinství,“ opravil ho Bethlen. „Tiché může být užitečné.“

Na rozcestí se zastavili. Bethlen zamířil k dalším kancelářím a Filipa poslal zjistit, zda se mezi služebnictvem mluví o konci vyšetřování. Mladík se tentokrát nerozběhl. Odešel pomalým krokem, ramena uvolněná, jako by ho čekala jen nudná pochůzka.

Bethlen ho chvíli sledoval. Potom se obrátil k severnímu křídlu. Měli tři dny, zraněného hlavního vyšetřovatele a protivníka, který se dosud skrýval za papíry, sudy a cizími rukama. Přesto se poprvé od audience necítil zcela bezmocný. Pokud Riedl uvěřil, že mají strach, mohl konečně udělat krok sám.

Bert šel rychle, ale ne tak, aby budil pozornost. Chodby už se pomalu nořily do podvečerního šera a v oknech zůstával poslední zbytek světla. Cestou minul dva sloužící, kteří nesli dříví, a jednu děvečku s košem prádla, ale nevnímal je. V hlavě mu pořád běžel Rudolfův dopis, Matyášův tón a hlavně to jediné slovo, které se mu vracelo znovu a znovu.

Pod ochranou.

U Marty zaklepal jen jednou a hned vešel. V místnosti bylo teplo, těžký pach bylin a ticho, které člověka nutilo ztišit hlas, i kdyby nechtěl. Marta stála u kamen a něco drtila v hmoždíři. Aniž se otočila, řekla:

„Jestli jdeš dělat hluk, tak se rovnou otoč.“

„Nejdu.“

Teprve pak se na něj podívala. „Tak mluv tiše.“

Bert přešel blíž k lůžku. Veronika nespala. Ležela opřená výš na polštáři, oči otevřené, tvář pořád bledou, ale už ne tak děsivě jako předtím. Jakmile ho uviděla, bylo jasné, že z jeho výrazu poznala, že se něco změnilo.

„Co se stalo?“

Bert si přisunul židli a posadil se vedle ní. Chvíli mlčel, jako by hledal nejméně špatný způsob, jak to říct.

„Byli jsme u Matyáše.“

„To už jsem poznala z tvého obličeje. Co chtěl?“

„Věděl o tobě.“

Veronika jen nepatrně svraštila čelo. „Jak moc?“

„Že ležíš. Že máš otevřenou ránu. Víc neřekl.“

„To je samo o sobě dost.“

„Ano.“

Marta od kamen utrousila: „Na to nepotřebuju arcivévodu. To vidím taky.“

Veronika ji ignorovala. Dívala se jen na Berta. „A dál?“

Bert sáhl dlaní po stehně, jako by tam pořád cítil ten dopis. „Přišel list z Prahy. Rudolf tě chce zpátky.“

Veronika zůstala chvíli úplně nehybná. „Teď?“

„Ne hned. Ale co nejdřív, jakmile to půjde.“

„Proč?“

„To tam nebylo.“

„To je hloupost.“

„Já vím.“

Na okamžik se odmlčela a zavřela oči. Bert ji znal dost dlouho na to, aby poznal, že se v ní teď nehádá bolest jen s únavou, ale i s myšlenkami, které se rozbíhají všemi směry najednou.

„Je tam něco dalšího?“ zeptala se tišeji.

Bert přikývl. „Máš jet pod ozbrojeným doprovodem.“

Tentokrát oči otevřela hned. „Cože?“

„Přesně tohle jsme řekli taky.“

Marta zvedla hlavu od stolu. „Pod ozbrojeným doprovodem? To už nezní jako obyčejné volání domů.“

„Ne,“ řekl Bert.

Veronika se pomalu nadechla, ale ten nádech ji zabolel a hned se jí to promítlo do tváře. Přesto to přešla.

„Takže v Praze se něco stalo.“

„Taky si to myslím.“

„Myslíš?“ Její hlas byl najednou ostřejší. „Berte, jestli Rudolf píše až sem a chce mě poslat se stráží, tak se něco stalo určitě.“

„Veroniko—“

„Ne. To není drobnost. A ještě do toho máme Riedla.“

Marta odložila hmoždíř na stůl o něco hlasitěji. „A ještě do toho máš ležet.“

Veronika k ní obrátila hlavu. „Já ležím.“

„Tělem možná. Hlavou lítáš po půlce říše.“

Bertovi skoro cuklo v koutku. Veronika po Martě sjela pohledem, ale neměla sílu se s ní přít.

„Co řekl Matyáš na Riedla?“ zeptala se znovu.

„Že ho bez důkazu zavřít nemůže. A že když po něm půjde moc brzy, uklidí všechno kolem sebe.“

Veronika pomalu přikývla. „To není hloupé.“

„Taky řekl, že máme tři dny.“

Na to zareagovala hned. „Tři dny?“

„Ano.“

„To je málo.“

„To jsme říkali taky.“

Veronika se opřela hlouběji do polštáře a zadívala se do prázdna před sebe. Bert mlčel. Nechal ji, ať to v sobě srovná. Marta mezitím přešla ke stolu, nalila něco z hliněné lahvičky do malé misky a postavila ji na kraj lavice.

„Až domyslí svět, vypije to.“

Veronika ji úplně přeslechla. „Co ještě?“

„Matyáš chce, aby se o Praze nemluvilo. Kvůli Riedlovi. A Bethlen zůstal u něj. Má zjistit, kdo mu z kanceláře mohl krýt záda.“

„A Filip?“

Bert si odfrkl. „Šel s ním.“

V té chvíli, jako by si je Filip přivolal sám, se někde venku ozvalo zadunění, pak zaklení, které sem dolehlo i přes zavřené okno, a vzápětí hlas, který nešlo přeslechnout.

„To nebyla moje vina! Ten kýbl tam neměl co dělat!“

Marta zavřela oči. „To je on.“

Bert se poprvé za celý večer opravdu usmál. Veronika taky, i když jen krátce.

„Aspoň vím, že žije.“

„To bohužel ano,“ zamumlala Marta.

Venku se ještě ozval druhý hlas, mnohem klidnější. Bethlen. Nebylo mu rozumět každé slovo, ale tón byl jasný. Tichý, chladný a přesně ten, který člověka donutí litovat i vlastní nohy.

Veronika se znovu podívala na Berta. „Co jsi udělal s dopisem?“

„Spálil.“

„Dobře.“

„Pošlu zprávu do Pražského domu.“

Na to přikývla o něco pomaleji. „Matěj musí zjistit, co se v Praze děje. Hned.“

„Už na to myslím.“

„Anežský klášter taky. Jestli se něco pohnulo kolem brány, může to souviset.“

Bert chvíli mlčel. „To už je moc směrů najednou.“

„Já vím.“

„A ty ležíš.“

Teď se na něj podívala skoro dotčeně. „To už jsi říkal.“

„A řeknu to ještě mockrát.“

Marta si vzala misku a přinesla ji k posteli. „Tak dost řečí. Napřed tohle.“

Veronika se k tomu ani nemusela sklánět, aby se zatvářila znechuceně. „To smrdí už odsud.“

„Výborně. Tak máš nos v pořádku.“

„Co to je?“

„Něco, po čem nebudeš tak chytrá na vlastní škodu.“

Bert se opřel lokty o kolena a sledoval, jak Veronika misku vezme, přičichne si podruhé, jako by se snad mohla změnit, a pak se napije. Hned po prvním loku zavřela oči.

„To je odporné.“

„A celé to vypiješ.“

„Marto.“

„Celé.“

Veronika ji chvíli probodávala pohledem, pak dopila zbytek a vrátila jí misku, jako by jí vracela osobní urážku.

„Spokojená?“

„Ještě ne. Budeš si lehat.“

„Sedím.“

„To vidím. A teď si lehneš.“

Bert vstal a pomohl jí opatrně níž. Jakmile se pohnula, stáhlo se jí obočí bolestí. Zasykla tiše, skoro proti své vůli. Bert to slyšel. Marta taky. Nikdo z nich to nekomentoval.

Když si konečně lehla, chvíli jen dýchala a sbírala síly, než znovu promluvila.

„Berte.“

„Hm?“

„Až se vrátí Filip, pošli ho sem.“

„Proč?“

„Protože se mi zdá, že dneska spadl do něčeho, co by mohlo být užitečné.“

Bert si odfrkl. „Na něj to pasuje až příliš přesně.“

„Právě.“

Marta jí přetáhla přikrývku výš. „Až se vrátí Filip, nikam sem nepůjde, dokud mu to nedovolím.“

„On je ale užitečný.“

„On je hlučný.“

„To nevylučuje jedno druhé.“

Bert se na okamžik podíval z jedné na druhou a musel sklopit oči, aby se nezačal smát příliš nahlas.

Ve stejné době Bethlen s Filipem procházeli užší zadní chodbou při kancelářích. Filip si pořád utíral rukávem vodu z kabátce a mračil se na svět.

„Já pořád tvrdím, že ten kýbl tam nebyl předtím.“

„Možné to je,“ řekl Bethlen.

Filip po něm překvapeně střelil pohledem. „Počkejte. Vy mi věříte?“

„Nevkládej do toho cit.“

„To není cit. To je šok.“

Bethlen se zastavil před malými dveřmi vedoucími do postranního spisového skladu. Byly pootevřené. To samo o sobě nebylo nic zvláštního. Zvláštní bylo, že když je Filip před chvílí míjel, byly zavřené.

„Tady,“ řekl Bethlen.

Filip hned přestal remcat. Naklonil se blíž. „Byly otevřené?“

„Ne.“

Bethlen je jemně odtlačil. Uvnitř byla tma, pach papíru, vosku a něčeho, co Filip poznal až o vteřinu později.

„Víno.“

Bethlen se na něj krátce podíval. „Dobře.“

„Co dobře?“

„Že sis toho všiml.“

Filip na okamžik vypadal skoro pyšně, ale rychle to schoval. Společně vstoupili dovnitř. Na stole u zdi ležel otevřený svazek listin a vedle něj prázdný pohár, na jehož dně zůstala tmavá kapka.

Bethlen se zastavil hned u stolu. Filip obešel lavici, zakopl o její nohu, zachytil se o polici a tentokrát nic neshodil. Jen na něco sáhl. Na malý voskový otisk, přilepený zespodu k hraně police.

„Počkejte.“

Bethlen k němu přišel. Filip opatrně odlepil kousek vosku a položil ho do dlaně. I ve tmě bylo znát, že na něm bývala pečeť, jen rozlomená a zmáčknutá. Ale uprostřed pořád zůstala čitelná část znaku.

Písmeno R.

Bethlenovi se v očích něco změnilo. „Tohle nevezmeme nikam jinam než k Matyášovi.“

Filip se na vosk zadíval a pak zvedl hlavu. „Takže jsem zase něco našel já.“

„Ano.“

„Začínám se bát, že jsem talent.“

„Neboj se. To ještě prokážeme.“

Filip by se urazil, ale tentokrát na to neměl čas. V hlavě mu už běželo jediné.

Riedl.

A vůbec poprvé toho jména neměl plnou pusu jako cizího podezření, ale jako něčeho, co se začíná měnit v reálnou chybu.

Bert u Marty nezůstal dlouho. Když viděl, že Veronika konečně aspoň na chvíli zavřela oči a Marta nad ní drží stráž přísněji než dvorská garda, potichu vstal.

„Kam jdeš?“ zeptala se Marta, aniž se otočila od stolu.

„Poslat zprávu.“

„Tak ji pošli a vrať se. A nikoho dalšího mi sem netahej.“

Bert jen přikývl. U dveří se ještě jednou ohlédl k posteli. Veronika ležela nehybně, bledá, s tmavými vlasy rozlitými po polštáři, ale dýchala už klidněji. Teprve potom vyšel na chodbu.

Ve vedlejší malé komůrce, kterou jim Bethlen nechal k dispozici, bylo šero a chlad. Na stole stál svícen, vedle něj kousek vosku, kalamář a pár čistých listů. Bert za sebou zavřel, na okamžik se opřel rukama o desku a vydechl. V hlavě se mu honilo příliš mnoho věcí najednou. Praha. Rudolf. Ozbrojený doprovod. Riedl. A Veronika, která sotva držela pohromadě a přesto už zase myslela na všechno kolem.

Posadil se, přitáhl si papír blíž a chvíli jen držel pero nad prázdným listem. Nešlo to psát otevřeně. Kdyby se to dostalo do cizích rukou, nesmělo z toho být poznat víc, než bylo nutné. Zároveň to ale Matěj musel pochopit hned.

Nakonec začal.

Matěji, v Praze se muselo něco stát. Přišel přímý rozkaz od císaře. Eusebius se má vrátit co nejdřív a pod ozbrojeným doprovodem. To slovo nepřehlédni. Zjisti, co se děje u dvora, kdo rozkaz vyžádal a co se změnilo kolem domu i kláštera. Piš jen přes jisté ruce. Tady sledujeme Riedla. Veronika je těžce zraněná, ale žije. Nic dalšího zatím nepiš do odpovědi otevřeně.

Došel až sem, zastavil se a pero na chvíli odložil. Měl chuť připsat víc, třeba že má strach, že se něco stahuje z obou stran najednou, že se jim Vídeň začíná lámat pod rukama a že Rudolf nejedná z rozmaru. Místo toho jen sklonil hlavu a pod poslední řádek dopsal krátký znak, který v Pražském domě poznají.

Pak si text přečetl znovu, škrtl dvě slova, jedno přepsal a teprve potom dopis složil. Zapečetil ho voskem bez znaku, jen čistě, aby nebudil pozornost. Nechtěl, aby vypadal důležitě. Právě naopak.

Když otevřel, na chodbě už na něj čekal Filip. Opíral se ramenem o zeď a tvářil se, že tam stojí náhodou, což mu nikdo soudný nemohl věřit.

„Takže píšeš.“

„Ano.“

Filip sjel pohledem ke složenému listu. „Do Prahy?“

Bert přikývl.

„A dozvím se, co je v něm?“

„Že tam mají začít dávat pozor.“

„To je všechno?“

„Pro tebe ano.“

Filip se zamračil, ale pak ukázal ke dveřím komory. „Bethlen je zpátky u Matyáše. S tím voskem.“

„Jak vypadal?“

„Bethlen? Jako Bethlen.“ Filip pokrčil rameny. „Matyáš? Naštvaně. Ale tak nějak tiše. Což je horší.“

Bert si dopis zasunul pod kabátec. „Potřebuju někoho, kdo to odnese.“

„Máš mě.“

Bert k němu zvedl oči. „Právě proto říkám někoho.“

„To je podpásovka.“

„To je zkušenost.“

Filip si odfrkl, ale koutek mu cukl. „Dobře. A komu to dáš?“

Bert se rozhlédl chodbou, pak ho vzal o pár kroků dál ke schodišti, kde nebylo tolik slyšet. „Je tu starý posel od Vatikánu. Říkají mu Lorenzo. Nosí listy mezi dvory a kláštery už roky. Nikdo si ho moc nevšímá, protože vypadá, jako by celou cestu prospal.“

„Taková zpráva slibuje potíže.“

„Je spolehlivý. A hlavně nemluví.“

Filip chvíli mlčel a pak se podíval směrem k Martinu pokoji. „Jak jí je?“

Bert se opřel loktem o chladnou zeď. „Naštvaná, že musí ležet. Takže o trochu líp.“

„To je dobré znamení?“

„U ní ano.“

Filip si promnul zátylek. „Stejně je to divné.“

„Co.“

„Vidět ji takhle.“ Chvíli hledal slova a tentokrát se nesnažil být vtipný. „Jako Veroniku. Ne jako Eusebia. Ještě jsem si na to nezvykl.“

Bert po něm krátce pohlédl. „Nemusíš si zvykat hned.“

„A ty jsi v klidu?“

„Ne.“

To Filipa překvapilo víc než cokoliv předtím. „Nevypadáš tak.“

„Protože kdybych tak vypadal, bylo by to k ničemu.“

Chvíli tam stáli mlčky. Pak se zdola z nádvoří ozvalo zakašlání a pomalé kroky. Bert se naklonil přes zábradlí. Po schodech stoupal starší muž v tmavém plášti, úzký v ramenou, s brašnou přes bok. Šel pomalu, ale jistě, jako člověk, který se nikam nežene, protože ví, že stejně dojde.

„To je on,“ řekl Bert.

Seběhli dolů a zastavili ho ještě u boční chodby. Lorenzo vzhlédl, mžouravě se podíval nejdřív na Berta a pak na Filipa.

„Tak copak,“ zamumlal. „Vy dva nevypadáte jako dobré zprávy.“

„Potřebuju, aby tohle došlo do Pražského domu. Do vlastních rukou Matěje. Nikomu jinému.“

Lorenzo si dopis nevzal hned. „Jak rychle?“

„Co nejdřív.“

„To říká každý.“

„Je to důležité.“

Starý muž se na něj chvíli díval a pak konečně natáhl ruku. Bert mu list podal.

„A kdyby se někdo ptal?“ zeptal se Lorenzo.

„Řeknete, že nesete modlitby a účty.“

Filip se ušklíbl. „To je hrozné krytí.“

„Právě proto funguje,“ odvětil Lorenzo, schoval dopis do brašny a zapnul přezku. „Když je v tom Bůh a peníze, nikdo se neptá rád moc dlouho.“

Bert poprvé za celý večer skoro vydechl úlevou. „Děkuju.“

„Poděkuješ, až to dojde.“

Otočil se a zase pomalu zmizel směrem ke dvoru.

Filip za ním chvíli koukal. „Já ho mám rád.“

„Ty máš rád každého, kdo ti neporučí.“

„To není pravda. Mám rád i Veroniku. A ta poroučí pořád.“

„To je něco jiného.“

Filip se na něj podíval bokem. „Ano. To je.“

Než stihli říct něco dalšího, z horní chodby se ozval rychlý krok. Bethlen. Šel přímo k nim, kabátec zapnutý až ke krku, tvář ještě chladnější než předtím.

„Matyáš chce Riedla zítra ráno vidět.“

Bert se narovnal. „Jen vidět?“

„Zatím ano. Nechce ho ještě sevřít. Chce mu dát pocit, že jde o běžnou věc.“ Bethlen se zastavil těsně u nich. „Ale ten vosk ho zaujal víc, než dal najevo.“

„A co zbytek?“ zeptal se Filip. „Máme něco?“

Bethlen na okamžik zaváhal, pak sáhl do rukávu a vytáhl malý přeložený lístek. „Tohle bylo ve stejné místnosti. Zastrčené mezi knihami. Nejspíš to tam zůstalo omylem.“

Bert si lístek vzal, rozložil ho a přečetl jen dva řádky.

Po setmění. Zadní dvůr. Bez svědků.

Dole nebylo jméno. Jen jedna krátká značka. R.

Filip vtáhl vzduch mezi zuby. „To už nevypadá jako náhoda.“

„Nevypadá,“ řekl Bethlen. „Ať už to psal kdokoliv, někdo čekal, že se tam večer někdo sejde.“

Bert zvedl oči. „Kdy?“

„Dnes.“

To slovo mezi nimi zůstalo viset.

Filip byl první, kdo promluvil. „Tak tam půjdeme.“

Bethlen se na něj podíval. „My možná.“

„A já co? Budu zase sedět někde u dveří a tvářit se přehlédnutelně?“

„Ano,“ řekl Bethlen bez mrknutí.

Filip otevřel pusu, ale Bert ho předběhl. „Nejdřív za Veronikou. Musí to vědět.“

„Marta tě zabije, jestli ji vzbudíš,“ namítl Filip.

„Tak ji nevzbudím.“

Bethlen krátce přikývl. „Řekni jí to stručně. Pak se vrátíš. Máme málo času.“

Bert už byl v půli kroku, když se ještě otočil. „A Riedl?“

Bethlenův pohled ztvrdl. „Jestli je to jeho schůzka, dnes v noci udělá první chybu. A my budeme u toho.“

Filip se narovnal tak rychle, až málem znovu zavadil o vědro postavené u zdi. Tentokrát ho ale uviděl včas, zastavil se těsně před ním a hrdě prohlásil: „Vidíte? Učím se.“

Bethlen po něm přejel pohledem. „To ještě neříkej nahlas.“

Bert už to neslyšel. Mířil zpátky k Martě, v hlavě šum, v ruce pomačkaný lístek a v hrudi ten nepříjemný pocit, který přichází těsně před něčím, co může všechno zlomit.

Bert se vrátil ke dveřím Veroničina pokoje rychle, skoro až příliš. V hlavě mu ještě doznívalo všechno, co právě viděl a slyšel, a čím víc se blížil, tím víc měl potřebu ji vidět. Aspoň na chvíli. Jen se ujistit, že je v pořádku, že dýchá klidně a že se tenhle den aspoň na okamžik zastavil. Natáhl ruku ke klice, ale v tu chvíli se dveře otevřely samy a vešla mu do cesty Marta.

Stála pevně ve dveřích, ani o krok neuhnula. Vypadala unaveně, ale oči měla jasné a přísné. Bert hned pochopil, že tudy nepůjde.

„Ne.“

Bert se zarazil a chvíli na ni jen koukal.

„Jen se podívám.“

Marta pomalu zavrtěla hlavou.

„Nepodíváte. Usnula. Dala jsem jí odvar z bylin, aby se konečně prospala, a teď bude spát.“

Bert se mimoděk zkusil naklonit, jestli přes Martino rameno něco zahlédne, ale ona se jen nepatrně posunula a zakryla celý vchod ještě důkladněji. Nebyla vysoká ani hrozivá, ale stála tam s takovou jistotou, že dveře za ní najednou působily jako zazděné.

„Marto.“

„Ne.“

Řekla to stejně klidně jako poprvé, ale tentokrát v tom bylo něco definitivního. Bert si promnul čelo a vydechl nosem. V ruce pořád držel lístek a až teď si uvědomil, jak ho svírá pevně, až ho skoro mačká. Chtěl něco namítnout, jenže Marta ho předběhla.

„Celý den ji vláčeli sem a tam, sotva se drží na nohou, a když konečně usnula, nebudu ji kvůli vám budit.“

Bert křivě stáhl ústa.

„Kvůli mně.“

„Ano, kvůli vám taky. A kvůli všem ostatním, co mají pořád pocit, že ještě něco musí slyšet, vidět nebo řešit. Nemusí. Teď spí.“

Na okamžik bylo ticho. Bert sklopil oči ke dveřím za jejími zády, jako by přes ně přece jen mohl vycítit, co se děje uvnitř. Nic neslyšel. Žádný pohyb, žádný hlas. Jen ticho. To ho přesvědčilo víc než Marta.

Přesto se nevzdal hned.

„Aspoň na chvíli.“

Marta se na něj podívala tím pohledem, kterým člověk dává jasně najevo, že slyšel, ale vůbec ho to neobměkčilo.

„Ne.“

Bert chvíli mlčel. Pak lehce zaklonil hlavu a zavřel oči, jako by v duchu počítal do deseti a snažil se nerozčílit. Jenže ani to nepomohlo. Když je znovu otevřel, Marta stála pořád stejně. Neústupná, pevná, klidná. V tu chvíli mu někoho připomněla tak silně, až ho to skoro odzbrojilo.

„Vy jste celá Žofie.“

Na Martě nebylo poznat, jestli ji to pobavilo nebo urazilo.

„To beru jako pochvalu.“

A než Bert stačil říct cokoli dalšího, zatlačila dveře o něco víc k sobě.

„Teď běžte.“

Pak mu je zavřela přímo před nosem.

Bert zůstal stát na chodbě a nevěřícně na ty zavřené dveře hleděl. V jedné ruce držel lístek, druhou měl ještě napůl zvednutou, jako by se pořád rozhodoval, jestli znovu zaklepe. Nakonec ji pomalu spustil. Zaklepání by nepomohlo. To věděl jistě. Když si Marta něco vzala do hlavy, byl konec.

„Celá Žofie,“ zamumlal si ještě jednou pro sebe, tentokrát tišeji.

Pak si přimáčkl lístek do dlaně, pokrčil rameny a otočil se. Na chodbě bylo šero a chlad. Kámen pod nohama studil i přes boty a v domě se znovu rozhostilo to zvláštní ticho, které člověka nenechá vydechnout. Bert se rozešel dál, pomaleji než před chvílí. Teď už věděl, že se k Veronice nedostane. Marta to zařídí, i kdyby měl vyrazit dveře. A na to byl přece jen ještě dost rozumný.

Sešel pohledem k lístku ve své ruce. Pomačkaný kus papíru najednou vážil víc než před chvílí. Pořád nevěděl, co přesně znamená, ale cítil, že to není maličkost. Že to není další ztracená stopa, kterou odfoukne vítr. Jestli měl dnes někdo právo nespat, pak určitě ne Veronika, ale on, Filip a Bethlen.

Znovu zastrčil lístek do rukavice a vykročil chodbou dál. Musel je najít. Oba. A co nejdřív.

Máš pravdu, večer ne. Je to pozdní odpoledne. Opravím to přirozeněji.

Bert tak nějak odhadoval, kde by je mohl najít, a nespletl se. Seděli v kuchyni u stolu. Před sebou měli misky s polévkou a k tomu chléb. Filip jedl, jako by snad několik dní neviděl jídlo. Jednou rukou držel krajíc, druhou nabíral lžící a mezi tím ještě hlasitě srkal. Bethlen seděl vedle něj klidněji, ale už z jeho výrazu bylo jasné, že Filipovy způsoby snáší jen s velkým sebezapřením.

Když Bert vešel, oba k němu zvedli hlavu. Filip na něj kývl, i když měl plnou pusu.

„Jak jí je?“

Vyšlo to z něj tak nešťastně, že spolu se slovy vyprskl i trochu polévky a drobky chleba. Bethlen se na něj otočil pomalu a podíval se na něj tak přísně, jako by mu nejradši opravdu zakroutil krkem.

„Vy na mě právě prskáte rozžvýkaný chleba. Vy neumíte jíst?“

Filip rychle polkl, otřel si pusu hřbetem ruky a podíval se na něj provinile.

„Promiňte.“

Ten pohled měl skoro psí. Bethlenovi to ale bylo očividně úplně jedno. Jen si znechuceně oprášil rukáv a znovu vzal do ruky lžíci.

Bert si přisedl ke stolu.

„Spí. Je u ní Marta. Mě dovnitř ani nepustila.“

Filip se uchechtl.

„Tak to je špatný.“

„To teda je,“ zamumlal Bert. „Postavila se do dveří a bylo rozhodnuto.“

Bethlen k němu krátce zvedl oči.

„Aspoň někdo má rozum. Potřebuje klid.“

Bert si promnul šíji. Věděl, že má pravdu, ale stejně ho to štvalo. Chtěl ji vidět, aspoň na okamžik, jen se ujistit, že je opravdu v pořádku. Místo toho ho Marta vyhodila dřív, než stačil pořádně otevřít pusu.

Do kuchyně přišla kuchtička, mladounká dívka s červenými tvářemi, a položila před Berta misku s polévkou a kus chleba. Bert se na ni unaveně usmál.

„Děkuju.“

Dívka lehce přikývla. Filip se na ni hned zazubil taky, ale ta jen svraštila čelo a rychle zase odešla. Bethlen si povzdechl.

„Jestli se chcete usmívat na děvčata, zkuste to až po jídle. Až si aspoň vypláchnete hubu.“

Filip se narovnal a dotčeně se na něj podíval.

„No dobře. Jsem ještě mladý.“

„To není omluva.“

Bert už mezitím vzal lžíci a ochutnal. Polévka nebyla špatná. Byla horká a po tom všem mu vlastně přišla vhod. Jenže sotva spolkl první sousto, hlavou mu prolétlo něco úplně jiného. Burger. Hranolky. Vyhlazené studené pivo. Tak živě, až ho to zabolelo. Najednou se mu zastesklo po domově a po době, která byla pryč. Po obyčejných věcech, které člověk bere jako samozřejmost, dokud je neztratí.

Chvíli jedli mlčky. Filip se zase věnoval misce, Bethlen jedl pomalu a občas po Bertovi sjel pohledem, jako by čekal, kdy konečně vytáhne to, s čím přišel. Bert to nakonec udělal. Odložil lžíci, sáhl do kabátce a položil pomačkaný lístek doprostřed stolu.

Filip hned přestal žvýkat.

„To je on?“

Bert přikývl.

„Ten, co jsme našli u těch dokumentů.“

Bethlen si utřel prsty a natáhl se po něm. Bert na něj ale ještě na okamžik položil ruku.

„Pořád nevíme, co na něm je.“

Filip se naklonil blíž.

„Tak ho rozložte.“

Bert chvíli mlčel. Díval se na ten kus papíru, jako by se po rozvinutí měl proměnit v něco mnohem horšího. Nakonec ruku stáhl. Bethlen lístek opatrně vzal a začal ho pomalu rozvírat. Filip ani nedýchal. Bert seděl naproti nim a znovu cítil ten nepříjemný tlak v hrudi.

Na lístku nebylo jméno ani věta. Jen čísla. Krátká řada, pečlivě napsaná, oddělená tak, že bylo hned jasné, že to není náhoda. Všichni tři na ně chvíli jen zírali.

„Co to je?“ vydechl Filip.

Bethlen si lístek přitáhl blíž k očím, jako by z něj mohl pouhým pohledem dostat víc. Bert se naklonil nad stůl a mračil se na ta čísla stejně nechápavě.

„Jedno vím jistě. Telefon to není.“

Filip i Bethlen po něm hned střelili pohledem.

„Co?“ vyhrkl Filip.

„Co je telefon?“ zeptal se Bethlen pomalu a podezřívavě.

Bert ztuhl. Zase mu to ujelo. Myšlenka byla rychlejší než rozum a slovo vyklouzlo ven dřív, než ho stačil zarazit. Narovnal se a podíval se z jednoho na druhého. Oba čekali. Filip zvědavě, Bethlen s tím svým klidným, nepříjemně soustředěným výrazem.

„Toho si nevšímejte. Občas mi nějaké slovo prostě vystřelí.“

Filip si odfrkl a ukázal na něj lžící.

„Ty jsi jak Eusebius. Taky občas něco řekne a nikdo neví co.“

Bert se pousmál. Jen krátce, unaveně, ale přece.

„Tak vidíš. Nejsem v tom sám.“

V duchu ho to zvláštně uklidnilo. Aspoň jednou v tom nebyl sám. Aspoň jednou nebyl jediný, komu sem tam ujelo něco, co do téhle doby nepatřilo.

Bethlen je ale nenechal odbočit na dlouho. Položil lístek doprostřed stolu a znovu se zadíval na čísla.

„Jestli to není letopočet a není to ani částka, bude to nejspíš nějaké značení.“

„Čeho?“ zeptal se Filip.

„To zatím nevíme.“

Bert se znovu naklonil blíž. Čísla byla napsaná jistou rukou, bez zaváhání. To nebyl vzkaz načmáraný ve spěchu. Spíš poznámka pro někoho, kdo přesně ví, co v ní hledá. A právě to bylo nejhorší.

„Mohlo by to být pořadí,“ řekl tiše. „Nebo odkazy.“

„Na co?“

„Na listiny, jména, místa, dodávky. Na cokoliv.“ Bert si promnul čelist. „Jenže bez klíče jsou to pořád jen čísla.“

Bethlen pomalu přikývl.

„A právě proto ten lístek někdo schoval. Kdo ho najde bez vysvětlení, tomu neřekne nic. Kdo zná význam, tomu řekne všechno.“

Filip se zamračil a znovu se naklonil nad stůl.

„Mně se to nelíbí.“

„Mně taky ne.“

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Polévka chladla, chléb ležel nakousnutý na stole, ale nikdo tomu teď nevěnoval pozornost. Všechno se stáhlo k tomu malému kusu papíru.

„A co když je to šifra?“ nadhodil Filip.

Bethlen zvedl oči.

„To mě napadlo také.“

Bert sevřel rty. To slovo se mu nelíbilo, protože dávalo až moc smysl. Kdo nechtěl být pochopen, psal v náznacích. Kdo se bál, že ho někdo chytí, nezanechal po sobě nic, co by bez správného klíče šlo přečíst.

Filip si vzal do ruky chleba, ale zapomněl se zakousnout.

„Takže máme kus papíru s čísly, kterým nerozumíme. To je skvělý.“

„Máme víc než ráno,“ opravil ho Bethlen.

„A míň, než bych chtěl,“ zamumlal Bert.

Znovu vzal lístek do ruky a chvíli si ho prohlížel. Ne, tohle nebyla náhoda. A nebyla to ani bezvýznamná poznámka. Někdo si dal práci, aby ta čísla zůstala nenápadná. A někdo jiný by kvůli nim možná bez váhání zabíjel.

Bert pomalu vydechl a zvedl oči k oběma mužům.

„Ať to znamená cokoli, není to maličkost.“

Všichni tři na ten lístek chvíli jen zírali a čím déle se na něj dívali, tím méně mu rozuměli. Čísla tam stála jasně, pečlivě napsaná, ale bez jediného vodítka. Bert si promnul čelo, Filip se mračil a Bethlen sledoval papír tak soustředěně, jako by ho mohl přinutit, aby promluvil.

Do kuchyně vešla kuchařka. Byla to postarší žena menší postavy, ale působila pevným dojmem. Měla bujné poprsí, ruce si utírala do zástěry a tváře jí jen hořely od tepla z plotny. Vlasy měla spletené do copu, omotaného kolem hlavy jako věnec. Zastavila se u jejich stolu a přelétla pohledem prázdnější misky.

„Tak co, chutnala polévka?“

Všichni tři k ní zvedli hlavu.

„Ano, děkujeme,“ řekl Bethlen.

„Byla výborná,“ přidal se Bert.

Filip jen horlivě přikývl, protože měl zrovna zase plnou pusu chleba.

Kuchařka se spokojeně usmála, ale pak jí zrak sjel na lístek položený mezi miskami. Naklonila hlavu trochu ke straně a zamrkala.

„To budete tahat ty sudy?“

Všichni tři strnuli.

„Sudy?“ zopakoval Bert.

Kuchařka se po nich podívala skoro až nechápavě.

„No sudy přece. To je papír od sudů s vínem.“

Na okamžik bylo v kuchyni ticho. Filip přestal žvýkat. Bethlen pomalu narovnal záda. Bert se díval nejdřív na ni, pak na lístek a zase zpátky.

„Jste si jistá?“ zeptal se Bethlen.

Žena si odfrkla, jako by položil zbytečnou otázku.

„Tohle ví přece každý, kdo se kolem skladu aspoň jednou mihl. Čísla sudů. Nebo pořadí. Správce si to takhle zapisuje pořád.“

Bert se okamžitě podíval na Bethlena a v očích mu poprvé po dlouhé chvíli přeskočila jiskra.

„Jasně. Eusebius přece mluvil se správcem a ten si pořád něco zapisoval.“

Filip konečně polkl.

„Takže to není šifra?“

„To ještě nevíme,“ řekl Bethlen, ale bylo vidět, že i jemu hlavou proběhlo totéž. „Může to být prosté značení. A nebo ne tak prosté.“

Kuchařka si znovu utřela ruce do zástěry.

„Běžte za správcem. Myslím, že už jste tam jednou byli, ne?“

„Byli,“ řekl Bert a už se zvedal od stolu.

Teď to do sebe najednou zapadalo. Sklad, víno, zapisování, čísla. Konečně něco, co se dalo chytit. Konečně stopa, která nevypadala jako mlha. Bert se tak prudce otočil ke kuchařce, až málem shodil misku. Chytil ji za ramena, rychle jí vtiskl pusu na tvář a hned zase ustoupil.

„Jste poklad.“

Kuchařka na něj vytřeštila oči, ale než stačila něco říct, Bert už mířil ke dveřím.

„Berte!“ zavolal za ním Bethlen. „Nechal jste si tady věci.“

Bert se zarazil, prudce se otočil a zase se vrátil ke stolu.

„No ano.“

Popadl lístek, klobouk i rukavice, málem do sebe vrazil Filipa, který se taky zvedal.

„Tak pojďte.“

Filip si rychle otřel ruce o kabátec a vyskočil.

„Já jdu taky.“

Bethlen se zvedl pomaleji, ale v očích měl stejnou ostražitost jako před chvílí Bert. Tahle stopa mohla být konečně pravá. A nebo je mohla zavést ještě hlouběji do něčeho, co zatím viděli jen zpovzdálí.

Bert už ale čekat nehodlal. Strčil klobouk na hlavu, lístek sevřel v ruce a vyrazil ze dveří rovnou směrem ke skladu s vínem.

Bert nasadil takové tempo, že mu Filip s Bethlenem sotva stačili. Neohlížel se, jen šel rychle dál, s kloboukem v ruce a lístkem sevřeným v dlani tak pevně, až se znovu pomačkal. Filip několikrát přidal do kroku, pak už skoro běžel, ale dohnali ho až u skladu s vínem.

Bert bez váhání vstoupil dovnitř. Ve skladu bylo chladněji než venku, vzduch voněl dřevem, vlhkostí a vínem. Za stolem seděl starý správce. Když zaslechl kroky, zvedl oči od svých zápisů a podíval se ke dveřím.

Bert si hned sundal klobouk a pozdravil s takovou úctou, jak se na podobnou chvíli slušelo.

„Omlouvám se, že vás ruším, ale mám prosbu. Spíš dotaz.“

Správce si ho chvíli prohlížel, pak pomalu přikývl.

„Vy jste přijel s tím mladíkem, s Eusebiem. Slyšel jsem, že je zraněný.“

Bert na něj na okamžik vytřeštil oči. Hlavou mu projelo jediné. To už to ví celý Hofburg? Ale navenek na sobě nic nedal znát, jen rychle odpověděl.

„Je mu lépe. Spí.“

Správce znovu pokýval hlavou.

„To je dobře. Byla by škoda, kdyby umřel.“

Bertovi v tu chvíli cuklo v čelisti, ale udržel se.

„To byla.“

Pak se hned vrátil k tomu, proč přišel. Vytáhl lístek a podal mu ho.

„Podíval byste se, prosím, na tohle?“

Správce si lístek vzal mezi prsty, přihmouřil oči a chvíli mlčel. Bert, Filip i Bethlen na něj upřeně hleděli. Stařec pak jen krátce přikývl, jako by na tom nebylo nic zvláštního.

„Ano. To jsou sudy.“

Bert se nehnul.

„Jaké sudy?“

Správce obrátil lístek trochu ke světlu.

„Tamty u vrat. Ty patří panu Leopoldovi von Riedlovi.“

To už za Bertem stáli i Filip s Bethlenem. Všichni tři se na sebe podívali. Najednou to začalo dávat smysl. Víno. Sklad. Zápisy. Čísla. A hlavně Riedl.

Správce se ještě podíval do svých poznámek a dodal úplně klidně, jako by mluvil o něčem naprosto obyčejném.

„Má si je vyzvednout dnes večer.“

Ve skladu na okamžik zavládlo ticho. Bert cítil, jak se v něm všechno stáhlo. Takže nejen že našli správnou stopu. Oni právě dostali čas. Konkrétní čas.

Filip polkl.

„Dnes večer?“

Správce zvedl hlavu.

„Ano. Je na tom něco zvláštního?“

Bethlen odpověděl dřív než Bert.

„Ne. Jen jsme si chtěli ověřit, že jsme se nespletli.“

Správce mu lístek vrátil a znovu se sklonil ke stolu.

„Nespletli. Ty sudy tu čekají už od rána.“

Bert si vzal papír zpátky, ale tentokrát už ho nemačkal. Držel ho opatrněji, jako by v ruce nesl něco mnohem nebezpečnějšího než před chvílí. Pomalu se otočil k ostatním.

Filip se tvářil, že mu to teprve dochází.

„Takže Riedl si pro ně opravdu přijde.“

Bethlen měl oči upřené ke dveřím skladu.

„A nebo pro ně pošle někoho jiného.“

Bert si nasadil klobouk zpátky na hlavu.

„Ať přijde kdokoliv, dnes večer ho chceme vidět.“

Správci poděkovali a vyšli ven. Jakmile za sebou nechali chlad skladu, Bert se na ně podíval a zpomalil.

„Musíme se domluvit, jak na večer.“

Bethlen krátce přikývl.

„No, to musíme.“

Filip se mezi nimi rozhlédl.

„Hlavně tak, aby nás u toho rovnou nezabili.“

Vrátili se zpátky do kuchyně a sedli si ke stolu, u kterého před chvílí nechali polévku. Misky už byly pryč. Místo nich před nimi po chvíli přistála hliněná nádoba s vínem a tři poháry. Přinesla jim je ta samá dívka jako předtím. Položila všechno opatrně na stůl, ani se na Filipa pořádně nepodívala a zase odešla. Filip za ní chvíli hleděl, ale tentokrát nic neřekl. Bethlen vzal džbán a nalil každému.

Bert si posunul pohár stranou a rozložil lístek mezi ně.

„Tak znovu. Sudy jsou u vrat. Patří Riedlovi. Má si je vyzvednout dnes večer. To znamená, že tam někdo přijde.“

„Otázka je kdo,“ řekl Bethlen a opřel se o stůl. „Sám Riedl tam jít nemusí.“

„Spíš nepůjde,“ zamumlal Bert. „Po tom všem by byl hlupák, kdyby se tam ukázal osobně.“

Filip si přitáhl pohár.

„Takže si počkáme na ty, co přijdou místo něj.“

„Ano,“ řekl Bethlen. „Jenže nevíme, kolik jich bude. Dva, tři, nebo deset. Nevíme, jestli přijdou ozbrojení, jestli budou opatrní, nebo jestli si budou myslet, že je nikdo nesleduje.“

Bert se zadíval na lístek a pak zvedl oči.

„Jestli tam budeme stát jak tři sloupy a čekat, všimnou si nás hned.“

„To mě taky napadlo,“ přisvědčil Filip. „Já teda jako sud vypadat nebudu.“

Bethlen po něm střelil pohledem.

„Nikdo po vás nechce, abyste vypadal jako sud.“

Filip pokrčil rameny.

„U vás si člověk nikdy nemůže být jistý.“

Bert se neubránil krátkému úsměvu, ale hned zvážněl.

„Potřebujeme vidět, kdo přijde, kam se ty sudy naloží a jestli s nimi odjede víc lidí. Zadržet je můžeme, až když si budeme jistí, že berou právě ty správné.“

„A nejlépe ne přímo u vrat,“ dodal Bethlen. „Tam by mohli spustit zmatek a seběhne se půl hradu.“

Filip přikývl.

„Takže je nechat vyjet a vzít je cestou?“

„Možná,“ řekl Bert. „Jenže pak riskujeme, že nám zmizí.“

Chvíli bylo ticho. Bethlen pomalu otáčel pohárem mezi prsty a přemýšlel.

„Potřebujeme víc očí. Jeden u vrat, jeden bokem a někdo připravený zasáhnout.“

„To se hezky řekne,“ odfrkl si Filip. „Ale jsme tři.“

„Tři nejsou málo,“ namítl Bert. „Jestli si to rozdělíme rozumně.“

„Ty budeš chtít být nejblíž,“ řekl Filip a podíval se na něj.

„Ano.“

„To jsem si myslel.“

Bert si konečně přitáhl pohár a napil se. Víno bylo lehké, trochu trpké, ale teď ho nevnímal. V hlavě už skládal cestu od skladu, prostor u vrat i místa, kde by se dalo schovat. Když se nadechl, aby něco řekl, ozvaly se od dveří těžké kroky.

Všichni tři zvedli hlavu.

Do kuchyně vstoupil kapitán hradní stráže. Byl to velký, statný muž, široký v ramenou, s tmavými vlasy a plnovousem, ve kterém se tu a tam zableskl stříbrný vous. Nepůsobil jako člověk, kterého jde přehlédnout. Zastavil se u jejich stolu a přejel je pohledem. V očích měl klid, ale taky zvědavost.

„Pánové, dovolíte, abych si přisedl?“

Bert s Filipem k němu zvedli oči. Bethlen se pousmál dřív než ostatní.

„Kapitáne, vy jste přišel jako na zavolanou.“

Kapitán se posadil, aniž by spustil pohled z jejich tváří.

„To nerad slyším. Znamená to, že vypadám jako člověk, po kterém se sahá, když je potíž.“

„A není to pravda?“ řekl Bert.

Kapitánovi v koutku úst cuklo.

„Občas.“ Podíval se na džbán, na poháry a pak na lístek mezi nimi. „Podle vašich obličejů bych řekl, že jste našli něco zajímavého.“

Filip si pohár přitáhl blíž.

„To je slabé slovo.“

Bethlen položil dlaň na stůl.

„Řekněme, že bychom možná večer ocenili několik spolehlivých mužů.“

Kapitán se opřel a přivřel oči.

„Možná?“

„Ano,“ řekl Bert. „Protože ještě nevíme, jestli z toho bude jen sledování, nebo zadržení.“

To kapitána očividně zaujalo víc.

„A koho chcete zadržet?“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Bert se podíval na Bethlena. Bethlen na něj. Filip si mezi nimi přehodil pohled a raději mlčel. Kapitán si je všechny tři změřil a pak natáhl ruku k poháru, jako by měl času dost.

„Pánové,“ řekl klidně, „jestli po mně něco chcete, budete muset mluvit jasněji.“

Bethlen se mírně naklonil dopředu.

„Chceme si večer počkat u skladu s vínem na lidi, kteří si přijdou pro sudy patřící Leopoldovi von Riedlovi.“

Kapitánova tvář se nezměnila, ale oči ztvrdly.

„To už zní zajímavěji.“

Bert ukázal na lístek.

„Tohle jsme našli u ukradených dokumentů. Správce nám potvrdil, že ta čísla patří právě těm sudům. Mají se vyzvednout dnes večer.“

Kapitán pohlédl na papír a pak zpátky na Berta.

„A vy si myslíte, že v těch sudech není jen víno.“

„Nemyslíme si nic,“ řekl Bethlen. „Chceme to vědět jistě.“

Filip se konečně ozval.

„A když bude potřeba, tak je zastavit.“

Kapitán chvíli mlčel. Pak pomalu přikývl.

„Kolik lidí o tom ví?“

„Teď už čtyři,“ odpověděl Bert.

To kapitána pobavilo víc, než dal najevo.

„Dobře. Tak mi řekněte, co přesně máte v plánu.“

Bert si s Bethlenem vyměnili rychlý pohled. Bylo jasné, že teď už nemá smysl něco zamlčovat. Jestli chtěli pomoc, museli kapitána zasvětit. Bethlen si posunul pohár stranou, opřel předloktí o stůl a začal klidně, věcně, bez zbytečných okolků.

„Ve skladu jsou sudy označené čísly z tohoto lístku. Správce potvrdil, že patří Leopoldovi von Riedlovi a že si je má někdo vyzvednout dnes večer. Nevíme, jestli přijde on sám, nebo pošle své lidi. Nevíme ani, kolik jich bude. A právě proto nechceme udělat hluk příliš brzy.“

Kapitán mlčel a jen ho pozorně sledoval. Bethlen pokračoval.

„Potřebujeme, aby u skladu nebylo nic nápadného. Žádná stráž navíc, žádné pobíhání, žádné zmatky. Kdyby si někdo všiml, že se na něj čeká, otočí se a zmizí.“

Bert navázal hned po něm.

„Jeden člověk bude mít výhled přímo na vrata skladu. Druhý zůstane stranou, aby viděl, kdo ke skladům přichází a jestli není někdo schovaný opodál. Třetí bude blíž cestě, kudy by sudy odváželi. Když přijedou jen pro ně a naloží je, necháme je pohnout. Jen kousek. Potřebujeme mít jistotu, že berou právě ty sudy a že je odvážejí pryč.“

Filip seděl tišeji než obvykle, ale oči mu jen kmitaly z jednoho na druhého. Kapitán si promnul vous a podíval se na Berta.

„A proč je nevzít rovnou ve skladu?“

„Protože ve skladu můžou začít křičet, bránit se, rozbít sudy nebo se rozprchnout,“ odpověděl Bert. „U vrat se navíc seběhnou lidé. Služebnictvo, vojáci, kdokoli. Bude z toho zmatek a v tom zmatku může utéct ten nejdůležitější.“

Bethlen přikývl.

„Chceme je nechat odjet jen tak daleko, aby neměli kam uhnout a aby je šlo sevřít z obou stran. Bez velkého hluku a bez svědků navíc.“

Kapitán zvedl obočí.

„Takže léčka.“

„Přesně tak,“ řekl Bert. „Jen ne hloupá. Potřebujeme je mít pod dohledem od první chvíle, ale zasáhnout až ve správný okamžik.“

Kapitán se zadíval do vína ve svém poháru, i když se ho ještě ani nedotkl.

„Kolik mužů chcete?“

Bethlen se ujal odpovědi dřív, než Bert stačil otevřít ústa.

„Málo. Jen spolehlivé. Kdyby jich bylo moc, někdo si toho všimne.“

„Čtyři?“ nadhodil kapitán.

„Šest,“ řekl Bert. „Dva ke skladu, ale ne přímo k vratům. Dva dál u cesty. Dva jako jistota, kdyby se něco pokazilo nebo kdyby jich přijelo víc.“

Filip už další mlčení nevydržel a konečně promluvil.

„A někdo by měl hlídat i zezadu. Co když tam bude jiný východ nebo si to obejdou.“

Kapitán se na něj podíval a pomalu přikývl.

„To je rozumné.“

Filip se nepatrně narovnal, potěšený, že ho nikdo neshodil ze stolu. Bert si toho všiml, ale neřekl nic. Jen pokračoval.

„Kdyby tam přijel vůz, potřebujeme vědět, kudy pojede. Jestli budou sudy nakládat ručně, zabere jim to čas. Jestli přijedou připravení, může to být otázka několika minut. Nechceme se hnout moc brzy, ale ani pozdě.“

„A kdo je zastaví?“ zeptal se kapitán.

„Vy a vaši muži,“ řekl Bethlen klidně. „Jestli se ukáže, že je to opravdu Riedlova zásilka, musí to udělat stráž. Ne my.“

Bert na něj krátce pohlédl, ale nechal ho domluvit. Mělo to logiku. Když zasáhne hradní stráž, bude to mít váhu. Když se do toho pustí oni sami, může to vypadat jako soukromá rvačka nebo pomsta.

Kapitán to očividně chápal stejně.

„A vy tři budete dělat co?“

Bert se lehce předklonil.

„Budeme u toho. Chci vidět, kdo si pro ty sudy přijde. A chci být u toho, až je otevřeme.“

Kapitánovi v očích krátce zajiskřilo.

„Takže vy čekáte, že v nich nebude jen víno.“

„Nevíme, co v nich je,“ odpověděl Bert. „Ale jestli ten lístek našli schovaný u ukradených dokumentů a sudy patří Riedlovi, pak to nebude obyčejná zásilka.“

Bethlen doplnil zbytek.

„Je možné, že v nich bude jen víno a my ze sebe uděláme hlupáky. Ale je také možné, že v nich najdeme něco, co spojí Riedla s tím, co se tu děje. Listiny, peníze, zbraně, cokoli. A to už za opatrnost stojí.“

Kapitán chvíli mlčel. V kuchyni bylo najednou slyšet jen vzdálené praskání ohně a cinknutí nádobí někde vzadu. Dívka, která jim přinesla víno, se ani nepřiblížila. Možná vycítila, že u stolu teď není prostor pro nic lehkého.

„Dobře,“ řekl nakonec kapitán. „Uděláme to takto. Dva muže pošlu ke skladům, ale převléknu je, aby nevypadali jako stráž. Další dva budou dál u cesty. Zbytek nechám v dosahu, ale ne na očích. Jakmile se sudy pohnou, dáte znamení.“

„Jaké?“ zeptal se Filip.

Kapitán se na chvíli odmlčel.

„Žádné křičení. Žádné mávání. Kdo bude nejblíž, sundá klobouk a znovu si ho nasadí. To bude stačit.“

Bert přikývl.

„Dobře.“

„A jestli se tam ukáže přímo Riedl?“ zeptal se Bethlen.

Kapitánův výraz ztvrdl.

„Pak ho zadržíme hned.“

Na to už nikdo nic neřekl. Ta možnost mezi nimi ležela těžce a ostře. Filip polkl a sáhl po poháru. Bert zůstal sedět bez hnutí, ale v hlavě už byl o několik hodin dál. Tma. Vůz. Kroky. Muži u sudů. A konečně něco, co přestane být jen domněnkou.

Kapitán se zvedl.

„Za hodinu si připravím lidi. Vy tři se do té doby držte stranou a nedělejte nic, co by někoho varovalo.“

„To jste řekl hezky,“ zamumlal Filip.

Kapitán se na něj podíval.

„Mladý muži, to nebyla prosba.“

Filip sklopil oči k poháru.

„To jsem si taky myslel.“

Bethlen vstal hned po kapitánovi.

„Děkujeme. Přišel jste opravdu v pravou chvíli.“

Kapitán se pousmál jen koutkem.

„V to doufám.“

Pak se otočil a odešel. Jakmile za ním utichly kroky, Bert se opřel lokty o stůl a na chvíli sklonil hlavu. Filip na něj chvíli mlčky koukal, pak si odkašlal.

„Takže večer buď někoho chytneme, nebo ze sebe uděláme idioty.“

Bert zvedl oči.

„Ano.“

„Skvělé.“

Bethlen se znovu posadil.

„Do večera ještě zbývá dost času na to, abyste přestal mluvit.“

Filip si povzdechl.

„A já už si myslel, že nás tahle porada sblížila.“

Filip se zatvářil ublíženě, ale tentokrát už nic neřekl. Bethlen si znovu vzal pohár, napil se a pak ho odložil zpátky na stůl.

„Teď hlavně nikam nelítejte. Kapitán má pravdu. Stačí jedno špatné slovo, jeden špatný pohled a ten, kdo si má pro sudy přijít, ucítí past.“

Bert přikývl, ale v očích měl neklid. Sedět a čekat pro něj bylo najednou těžší než běžet přes půl hradu. Všechno už bylo připravené, stopa konečně dávala smysl a on měl jen sedět v kuchyni a tvářit se, že se nic neděje. Sáhl po poháru a napil se. Víno mu sklouzlo do krku lehce, ale neuklidnilo ho.

„Za hodinu se sejdeme kde?“ zeptal se.

„Ne přímo u skladu,“ řekl Bethlen. „To by bylo příliš nápadné. Někde poblíž, ale tak, aby nás nikdo nespojil s jedním místem.“

Filip si lokl taky a zamračil se, jako by ho víno překvapilo.

„Tak třeba u stáje? Tam se pořád někdo motá.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Bert. „U stáje je moc lidí. A navíc tam bude slyšet každý krok. Potřebujeme místo, odkud se ke skladu dostaneme rychle, ale kde nebudeme na očích.“

Bethlen chvíli přemýšlel.

„Boční průchod za starou zbrojnicí. Je tam šero, nikdo tam večer zbytečně nechodí a ke skladu je to kousek.“

Bert se na něj podíval a přikývl.

„To půjde.“

Filip si opřel loket o stůl.

„A co do té doby?“

„Nic,“ řekl Bert.

Filip se ušklíbl.

„Taková představa je hrozná.“

„Ano,“ přisvědčil Bethlen. „A proto to pro vás bude těžké.“

Filip si odfrkl a chtěl něco říct, ale zarazil se. Bert už ho nevnímal. Oči měl upřené někam za stůl, jako by v hlavě znovu viděl sklad, vrata, řadu sudů a prostor kolem nich. Pak pomalu vstal.

„Půjdu se podívat zvenku. Jen zvenku. Nic víc.“

Bethlen zvedl obočí.

„To už je přesně to, o čem mluvil kapitán.“

„Nebudu nic dělat,“ řekl Bert. „Jen chci vědět, kudy by mohli jet, jestli tam není slepé místo a kde se dá schovat.“

To už smysl dávalo. Bethlen chvíli mlčel, pak se zvedl taky.

„Tak nejdete sám.“

„Já taky,“ vyskočil Filip hned.

Bethlen se na něj podíval.

„Vy půjdete také. A tentokrát budete mlčet.“

Filip se zakřenil.

„To po mně chcete moc.“

Vyšli z kuchyně spolu, pomaleji než předtím. Bert už nikam neletěl. Držel se při zdi, v hlavě chladnější než před chvílí. Prošli chodbou, sešli po schodech a vyšli na nádvoří. Pozdní odpoledne už měklo do podvečerního světla, stíny se protahovaly a ve vzduchu byl chlad, který se s blížícím se večerem jen prohluboval.

Sklad s vínem zvenku nepůsobil nijak zvláštně. Obyčejná budova, těžká vrata, vedle nich nízká kamenná zídka a kus cesty, po níž se dalo jet s vozem. Bert se zastavil opodál a chvíli všechno jen pozoroval. Filip stál vedle něj a tentokrát kupodivu mlčel. Bethlen si pomalu prohlížel okolí.

„Tady,“ řekl po chvíli tiše Bert a ukázal k místu, kde se cesta stáčela. „Tady by je šlo sevřít. Když vyjedou od skladu, budou chvíli zpomalení. Jestli budou mít vůz naložený sudy, neotočí se rychle.“

Bethlen přikývl.

„A dva muži mohou být támhle za zdí. Uvidí na vrata, ale nebudou vidět hned oni.“

Filip ukázal opačným směrem.

„A tam je ta úzká ulička. Kdyby někdo seskočil z vozu a chtěl utéct pěšky, poběží nejspíš tudy.“

Bert se na něj podíval překvapeněji, než chtěl.

„To je dobré.“

Filip se trochu narovnal.

„Já občas taky přemýšlím.“

Bethlen se na něj nepodíval, ale v koutku úst mu nepatrně cuklo.

„To je povzbudivá zpráva.“

Obešli to místo ještě jednou, pomalu, bez spěchu, jako lidé, co jen zkracují cestu. Bert si počítal kroky, odhadoval vzdálenost od vrat k zatáčce, ke zdi, k uličce. Pak se zastavil a ještě jednou se podíval na sklad. V té chvíli by člověk neřekl, že se tam večer může rozhodnout něco důležitého. Jen sudy, dřevo, kámen a ticho.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Teď už jen čekat.“

To slovo viselo ve vzduchu nepříjemně dlouho.

Vrátili se zpátky dovnitř a čas se od té chvíle vlekl. Slunce klesalo pomalu, až to bylo skoro nesnesitelné. V domě se začala měnit nálada. Služebnictvo se pohybovalo tišeji, světla postupně přibývala, hlasy slábly. Bert měl pocit, že každá minuta trvá dvojnásobek. Jednou se šel projít chodbou, pak zase seděl, pak vstal, pak si znovu sedl. Filip to nesnášel po svém. Chvíli mluvil, chvíli jedl, chvíli se snažil tvářit vážně a pak zase začal podupávat nohou. Jen Bethlen vypadal klidně. Seděl rovně, ruce položené před sebou, ale oči měl celou dobu bdělé.

Když se konečně začalo stmívat doopravdy, přišel kapitán znovu. Už neměl čas na dlouhé řeči.

„Muži jsou na místech. Dva u zdi, dva u cesty, dva dál vzadu. Nikdo si jich nevšiml.“

Bert okamžitě vstal.

„A my?“

„Vy půjdete se mnou. Ale budete dělat přesně to, co vám řeknu.“ Kapitán se podíval nejdřív na Berta, pak na Filipa. „To platí hlavně pro vás dva.“

Filip přikývl až podezřele ochotně.

Vyšli do chladného večera. Obloha už byla tmavá, ale ještě ne úplně černá. Kameny pod nohama chladily, vzduch byl vlhký a někde v dálce zaržál kůň. Kapitán je vedl bočním průchodem za starou zbrojnicí, přesně jak si předtím domluvili. Tam už bylo šero hustší. Člověk musel dávat pozor, kam šlape.

Zastavili se u kamenné zdi, odkud bylo vidět na část cesty i na vrata skladu. Kapitán jen rukou ukázal, kdo kam. Bert zůstal nejblíž výhledu, Bethlen kousek za ním, Filip trochu stranou u uličky, přesně jak odhadli odpoledne.

Pak už nikdo nemluvil.

Čekání v noci bylo jiné než čekání ve dne. Delší. Tvrdší. Každý zvuk se zdál hlasitější, každý stín podezřelejší. Bert měl oči přilepené ke vratům skladu a v dlani cítil studený okraj rukavice, kterou svíral tak silně, až ho bolela ruka. Vedle sebe slyšel jen tlumený dech ostatních.

Minuty se táhly.

Pak se konečně něco pohnulo.

Od vzdálenější části nádvoří se ozvalo skřípění kol. Tiché, ale jasné. Bert zvedl hlavu o něco výš. Ve tmě se pomalu vynořil vůz. Nebyl velký, ale dostatečně pevný na několik těžkých sudů. Vedl ho muž v plášti, další dva šli vedle něj pěšky.

Bert ani nedýchal.

Vůz zamířil přímo ke skladu a ve tmě se pomalu zvětšoval.

Vůz zamířil přímo ke skladu. Kola drnčela po kameni tlumeně, ale v tichu večera to znělo až nepříjemně hlasitě. Bert se ani nehnul. Jen sledoval, jak se povoz pomalu blíží k vratům. Muž na kozlíku seskočil dolů jako první. Byl vysoký, přes ramena měl tmavý plášť a klobouk stažený hluboko do čela. Druzí dva se rozhlédli kolem sebe, ale ne tak, aby to bilo do očí. Spíš zvyk než strach. To se Bertovi nelíbilo.

Vrata skladu se po chvíli otevřela. Uvnitř se mihlo světlo lucerny a správce vyšel ven. Chvíli s nimi mluvil, pak ukázal dovnitř. Všechno působilo skoro obyčejně, jako běžné vyzvednutí sudů. Právě to bylo nejhorší.

Jeden z mužů vešel do skladu, druhý zůstal u vozu a třetí se opřel o kolo, ale oči měl pořád v pohybu. Bert koutkem oka zahlédl kapitána. Stál kousek stranou ve stínu a nehnul ani hlavou. Jen čekal.

„Jsou tři,“ zašeptal Filip tak tiše, že to znělo skoro jako dech.

Bethlen mu už neodpověděl. Všichni viděli totéž.

Ze skladu se ozvalo dunění dřeva o kámen. Pak další. A ještě jedno. Muži začali valit sudy ven. Byly těžké, po fošnách šly pomalu a s tupým rachotem. Bert si počítal. Jeden. Dva. Tři. Přesně podle lístku.

Správce stál stranou a přidržoval lucernu. Muž na kozlíku zatím odvazoval lana na voze a ten u kola přešlapoval s rukou pod pláštěm. Bertovi to neuniklo. Zbraň. Možná nůž, možná pistole. Napětí mu vystoupalo až do čelisti.

První sud naložili, pak druhý. U třetího se muž uvnitř skladu zdržel déle. Bert přivřel oči. Ve tmě nebylo vidět dobře, ale zdálo se mu, že ten člověk nekontroluje jen číslo na sudu. Jako by si ověřoval značku, dotýkal se obruče, snad hledal něco konkrétního. Pak ho konečně vyvalil ven a společně ho dostali na vůz.

Muž na kozlíku se rozhlédl, vytáhl zpod pláště měšec a podal ho dalšímu muži, který se do té chvíle držel víc vzadu u zdi, skoro mimo světlo. Bert si ho všiml až teď. Nebyl to správce. Ten starý muž stál pořád stranou s lucernou v ruce a vypadal jen unaveně a netrpělivě, jako člověk, který chce mít práci odbytou a jít spát. Ten čtvrtý si měšec rychle schoval pod kabátec a ustoupil zpět do stínu.

Filip se vedle Berta napjal.

„Takže nejsou tři.“

„Ne,“ odpověděl tiše Bethlen. „Jsou čtyři.“

Muž na kozlíku znovu vyskočil nahoru, druhý popadl koně za uzdu a třetí se naposledy ohlédl ke skladu. Bert sledoval jeho obličej, ale pod kloboukem a ve stínu rozeznal jen vous a ostře řezanou bradu. Riedl to nebyl. Aspoň ne podle toho, co si pamatoval.

Vůz se konečně pohnul. Pomalu, s těžkým zapraskáním dřeva, pak se rozjel k cestě.

Kapitán sundal klobouk a hned si ho znovu nasadil.

To bylo znamení.

Všechno se stalo najednou. Ze stínu u zdi vyšli dva muži, další se odlepili od cesty a uzavřeli prostor před vozem. Kůň se splašeně vzepjal, muž na uzdě zaklel a pustil ji. Ten s rukou pod pláštěm sáhl po zbrani, ale nestačil ji vytáhnout celou. Jeden ze strážných do něj vrazil ramenem a srazil ho bokem k zemi. Muž na kozlíku se pokusil otočit vůz zpátky, ale cesta byla úzká a koně zpanikařili. Ten čtvrtý, co schoval měšec, se trhl zpátky ke zdi, jako by chtěl zmizet ve tmě, ale i na něj už byli připravení dva vojáci.

„Hradní stráž!“ zahřměl kapitán. „Nikdo ani krok!“

Na okamžik to vypadalo, že to zabralo. Pak se muž, který dosud šel vedle vozu mlčky, prudce otočil a rozběhl se k uličce.

„Filip!“ vyhrkl Bert.

Filip už byl v pohybu. Vyrazil tak rychle, až mu podjely boty na kameni, ale udržel se a zmizel za uprchlíkem v temnotě. Bert neváhal ani vteřinu a běžel za nimi. Za zády ještě zaslechl hluk, křik a kapitánův rozkaz, ale to už nevnímal. Před sebou měl jen úzký průchod a dva stíny, které se v něm míhaly.

Ulička byla tmavá a těsná. Filip byl rychlý, ale ten muž rychlejší. Bert slyšel jejich kroky, těžký dech, šustění pláště o zeď. Pak se ozvalo zadunění a zaklení. Filip do něj zřejmě narazil, protože oba na okamžik zavrávorali. Bert přidal a v další chvíli je dohnal.

Uprchlík se otočil prudce, v ruce se mu zableskla čepel. Filip instinktivně uskočil, ale ne dost. Nůž mu rozřízl rukáv a škrábl kůži na předloktí. Bert do toho muže vrazil z boku plnou vahou. Všichni tři skončili na zemi ve změti rukou, plášťů a kamení.

Muž byl silný a rval se jako zvíře. Loktem trefil Berta do tváře, až mu před očima zajiskřilo. Filip mu chytil zápěstí s nožem oběma rukama, ale muž sebou škubl tak prudce, že ho málem shodil. Bert se zapřel kolenem o zem, chytil ho pod krkem a zatlačil ho ke zdi. Muž zachrčel, nůž mu vypadl z ruky a s kovovým cinknutím odskočil po dlažbě.

„Drž ho!“ vyrazil ze sebe Bert.

„Vždyť ho držím!“

Filip se do něj zapřel celým tělem. Muž se ještě jednou vzepjal, ale v té chvíli už do uličky vběhli dva strážní. Jeden mu zkroutil ruce za záda, druhý ho přitlačil kolenem k zemi. Bylo po všem tak rychle, až tomu Bert na okamžik sám nevěřil.

Zůstal v předklonu, lapal po dechu a stíral si hřbetem ruky krev z rozbitého rtu. Filip seděl na zemi opřený o zeď a syčel skrz zuby.

„Jsi celej?“ vyhrkl Bert.

Filip se podíval na svůj rukáv. Tmavl na něm úzký pruh krve, ale nic horšího.

„Ano. Jen mě škrábl.“

„Jen.“

„No tak dobře, bolí to.“

Bert se nadechl k další odpovědi, ale v tu chvíli strážný zvedl zajatci hlavu. Muž se bránil, kroutil se a mlčel. Klobouk mu spadl a z vlasů se vysypal prach. Bert se na něj zadíval pozorněji. Tu tvář neznal. Nebyl to Riedl, nebyl to ani nikdo, koho by si pamatoval z dvora.

Do uličky dorazil kapitán s Bethlenem. Bethlenův pohled sjel nejdřív k Filipově ruce, pak k Bertovu rtu a nakonec k muži na zemi.

„Máte ho.“

„To máme,“ oddechl Bert.

Kapitán si zajatce prohlédl bez jediné známky radosti.

„Druhý je také zadržený. Ten u vozu tasil pistoli. Třetí to vzdal hned. A čtvrtého jsme sebrali u zdi i s měšcem.“

Bethlen se podíval ke konci uličky, pak zpátky na zajatce.

„A sudy?“

„Jsou naše,“ řekl kapitán. „Teď ještě zjistit, co v nich je.“

To stačilo. Bert se hned narovnal, i když ho při tom zabolela čelist.

„Otevřeme je hned.“

Kapitán se na něj podíval, ale tentokrát neodporoval.

Vrátili se ke skladu. Na nádvoří už stáli strážní kolem vozu i zadržených mužů. Jeden klečel s rukama svázanýma za zády, druhý měl rozbitý nos a krev až na bradě, třetí stál mezi dvěma vojáky a marně se jim snažil vytrhnout. Ten čtvrtý, kterému byl podaný měšec, měl hlavu sklopenou a kabátec rozhalený, jako by ho vytáhli z úkrytu ve spěchu. Správce stál opodál bledý jako stěna a držel lucernu tak pevně, až se mu třásla ruka. Byl vyděšený, ale bylo z něj jasné jedno. O ničem nevěděl.

Bert došel k vozu jako první. Ty tři sudy teď vypadaly úplně jinak než před chvílí. Už to nebyly obyčejné sudy s vínem. Byly to tři uzavřené odpovědi.

„Páčidlo,“ řekl kapitán.

Jeden ze strážných mu ho hned podal. Kapitán ho ale místo sobě nabídl Bertovi. Ten na něj krátce pohlédl, vzal ho a přistoupil k prvnímu sudu. Chvíli hledal okraj víka, pak železem zabral. Dřevo zapraskalo. Obruč zasténala, víko povolilo.

Ze sudu se nevyvalilo víno. Ani jeho vůně.

Bert se zarazil a vrazil ruku dovnitř. Pod vrstvou slámy nahmatal plátno. Vytáhl ho ven. Balík. Těžký, pečlivě omotaný. Hodil ho na vůz, roztrhl látku a pod ní se objevily svazky listin.

Vedle něj Filip jen nevěřícně vydechl.

„Do háje.“

Bethlen sáhl do otevřeného sudu hned po něm. Vytáhl druhý balík, pak třetí. Papíry, pečetě, zapečetěné složky, několik měšců a dole ještě úzkou dřevěnou schránku.

Kapitánovi ztvrdly rysy.

„Takže dokumenty.“

„A nejen to,“ řekl Bethlen a pozvedl jeden z měšců. Podle zvuku v něm nebyly mince. Spíš něco menšího, tvrdého.

Bert mezitím rozrazil i druhý sud. Tam už byly listiny promíchané s kovem. Když shrnul slámu stranou, ukázaly se pod ní krátké pistole zabalené v plátně a vedle nich sáčky s prachem.

Na nádvoří se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet i neklidné funění koní.

Bethlen se pomalu narovnal.

„Tak už víme, proč to nechtěli vozit otevřeně.“

Bert se díval ze zbraní na listiny a zpátky. V hrudi cítil směs úlevy a vzteku. Konečně něco měli. Konečně důkaz, který nešlo rozmluvit.

Pak jeho pohled padl na správce. Starý muž stál pořád na stejném místě, bledý a otřesený, ale spíš jako někdo, komu právě pod rukama praskl svět, který považoval za obyčejný a srozumitelný. Ne jako viník. Jen jako poctivý člověk, který nevědomky stál příliš blízko.

Kapitán se otočil ke svým mužům.

„Všechny čtyři odveďte. Odděleně.“

Bert se ještě jednou podíval do otevřeného sudu a mezi listinami zahlédl kousek vosku se známou pečetí. R.

Tentokrát už nebylo pochyb.

Víno a zrada

Bert zůstal ve stáji stát ještě několik vteřin poté, co Myklóš Bethlen zmizel za rohem. V ruce pořád svíral brašny od koně, ale myšlenkami byl jinde. Na manžetě toho muže chyběl knoflík. Na první pohled zanedbatelná věc, jen prázdné místo po niti na drahé látce. Jenže Bethlen nepůsobil jako někdo, komu by podobná nedbalost unikla. Právě naopak. Každý pohyb měl odměřený, každé slovo položené přesně tam, kde ho chtěl mít, a v tom bylo něco, co Bertovi nesedělo. Odkud ten knoflík pochází, nemohl vědět. Nemohl ani tvrdit, že něco znamená. Přesto se mu ta drobnost usadila v hlavě nepříjemně pevně. Eusebius by se na ni díval stejně. Možná by mlčel, jen by si ji uložil stranou mezi ostatní maličkosti, které lidé přehlížejí, dokud se z nich nestane důkaz. Bert se nadechl, přehodil si brašny přes rameno a vydal se zpátky do paláce. Nejprve musí najít Eusebia. A hlavně mu musí říct, že se v Hofburgu objevil další člověk, který se tváří až příliš klidně. Vzpomněl si přitom na kovový knoflík nalezený cestou a na všechny drobné nesrovnalosti, které se kolem jejich pátrání vršily. Jedna chybějící součást oděvu sama o sobě nic nedokazovala, jenže v paláci plném pečlivě oblečených mužů mohla znamenat spěch, zápas nebo návštěvu místa, kde neměl být nikdo spatřen.

Eusebius mezitím spěchal chodbou severního křídla. Míjel služky s košíky prádla, sluhy se džbány vína i komorné obtížené brokátovými šaty, které sotva viděly přes navršené látky před sebe. Dvůr už o něm věděl. Poznával to podle rychlých pohledů a náhlého ticha, které se objevilo vždycky o vteřinu dřív, než prošel kolem. Arcivévoda si přivezl z Prahy člověka s pověřením a takové věci se ve Vídni dlouho šeptem nešířily. Přesto si okolí všímal jen napůl. V hlavě měl jméno opsané z knihy a nepříjemný pocit, že ho už někde slyšel. V kanceláři to nebylo. Ani dnes. Někdy dřív. V jiném životě, v jiném světě, mezi stránkami, které tehdy četl jen proto, aby splnil povinnost.

Zahnul kolem sloupu a zrychlil. Čím déle nechá tu nesrovnalost ležet, tím víc času dá člověku, který měl náskok. Potřeboval Filipa. Druhý výskyt, třetí, jakýkoliv vzorec, který by potvrdil, že nejde jen o chybu písaře nebo špatně přepsané datum.

Filipa našel přesně tam, kde ho nechal. Seděl u stolu s otevřenou knihou před sebou, loket opřený o desku a hlavu podepřenou dlaní. Oči mu těžkly, víčka se mu zavírala a pokaždé, když se probral, zatvářil se provinile, jako by ho při tom někdo přistihl. Eusebius se na okamžik zastavil. Ten obraz mu nečekaně vytáhl z paměti knihovnu, prach v proužcích světla a nekonečné hodiny nad texty, které ho tehdy zajímaly mnohem méně než výsledek zkoušky. Esej. Obchodní cesty. Víno z Uher. Šlechtické rody, které nevydělávaly jen na půdě, ale i na tom, co se dalo převážet v sudech.

Právě v té chvíli mu to konečně zapadlo.

To jméno neznal z Hofburgu.

Znal ho ze školy.

Esej tehdy psal o obchodu v době rudolfínské. Téma ho zpočátku spíš nudilo, jenže narazil v něm na síť cest, která byla zajímavější než suché seznamy zboží. Víno z Uher, vozy do Vídně, překládky, sklady, další cesta do Prahy. Sudy, které se daly vést jako obyčejná zásilka, aniž by se jich někdo zbytečně vyptával. A mezi tím vším jedno jméno, které se mu tehdy usadilo v paměti právě proto, že se objevovalo příliš často na příliš různých místech.

No jasně.

Uherské víno mělo pověst nejlepšího široko daleko a šlechta s ním obchodovala ochotně. Právě proto bylo tak výhodné. Pravidelně přijíždějícím sudům se nikdo nedivil, pohyb zboží nikdo nepočítal zbytečně důkladně a hlavně se s nimi dalo hýbat z místa na místo, aniž by to působilo podezřele.

Všechny útržky se mu najednou spojily.

Václav Krištof Várady de Tokaj.

„Tak co, Filipe, našel jsi ho ještě někde?“

Filip sebou lehce trhl, jako by se právě probudil z letargie, a narovnal se nad knihou.

„Ano. Našel jsem ho tady.“

Vzal těžký svazek a s námahou ho otočil na označenou stranu.

„Pak tady… a tady. Je ho v záznamech překvapivě mnoho. Pokaždé zásilka vína nebo prázdné sudy po víně. Zboží putuje mezi Vídní a Prešpurkem.“

Zalistoval dál a sáhl po další, ještě větší knize.

„Dokonce ještě tady. Hofburg od něj kupuje víno a pak ho rozprodává dál.“

Eusebius stál u stolu, oči přivřené, myšlenky už běžely napřed.

„Musíme to víno sledovat.“

Filip na něj zvedl pohled.

„Podíval ses také na časové rozestupy? Kdy přijíždí a jak pravidelně?“

Filip zamrkal.

„To ne. Jen jsem koukal po jménu.“

Eusebiovi to nevadilo. Už si skládal vlastní obraz.

„Nevadí. Musíme zjistit, kdy zase přijíždí další dodávka. A hlavně jestli je teď tady, nebo v Prešpurku.“

Mladík pomalu přikývl.

Najednou už nevypadal ospale.

Vzápětí zvedl hlavu od knihy a zamračil se.

„Eusebie… ty si myslíš, že ty zprávy vynášejí v sudech? Ale jak?“

Naklonil se blíž a hlas stáhl sotva na slyšitelnou úroveň.

„To jako že by je dali do vína? Nebo do dna sudu? Jak by to vůbec fungovalo?“

Eusebius se rozhlédl kolem sebe, krátce, nenápadně, a pak mu jen lehce naznačil pohledem ke stěnám.

„Tady ne,“ řekl tiše. „Stěny mají oči a uši.“

Filip okamžitě zmlkl.

„Pak ti to všechno řeknu,“ pokračoval Eusebius klidněji. „Teď to hlavně musíme říct Bertovi.“

Tentokrát přikývl už bez další otázky.

„Dobře.“

Přitáhl si pergamen blíž.

„Teď se podíváme, jak jezdí. Zkusíme najít nějaký vzorec. Pravidelnost. Intervaly.“

Oba si sedli ke knihám a začali si brkem zapisovat data, kdy se sudy objevily, odkud přijely a kdy se vracely zpět.

Škrábání brků se mísilo s tichým šustěním stránek.

Mezi daty se začínal rýsovat rytmus.

Když měli všechno sepsané, odsunuli knihy stranou a začali počítat. Filip prstem přejížděl po řádcích, Eusebius si tiše odříkával dny mezi jednotlivými příjezdy. Většinou to vycházelo téměř přesně – víno doráželo jednou za měsíc, plus minus ve stejnou dobu. A ta doba měla být právě teď.

Chvíli na sebe mlčky hleděli.

„Eusebie… to vychází na tyhle dny,“ řekl Filip tiše.

Eusebius přikývl. „Musíme zjistit, jestli už je tady.“

„Rozhodně,“ odvětil Filip a zaklapl knihu.

Eusebius už si bral klobouk. „Jdeme.“

Oba se zvedli od stolu, zasunuli svazky zpět na místo a bez dalšího slova vyšli z kanceláře. Dveře za nimi tiše zapadly. Hluk chodby je pohltil skoro okamžitě: kroky sluhů, vzdálené hlasy, šustění látek a cinknutí kovu někde u nádvoří. Ještě před chvílí šlo jen o jméno na pergamenu; teď se stopa přelila do něčeho hmatatelnějšího, těžšího a mnohem nebezpečnějšího.

Sudy už nebyly jen zboží. Byla to cesta — a někdo po ní chodil dost dlouho na to, aby si myslel, že ji nikdo neuvidí.

Za zavřenými dveřmi zůstal Konrád Hohenberg chvíli sedět u svého stolu a předstíral, že pokračuje v práci. Brk se dotýkal pergamenu, ale žádné slovo nepřibylo. Naslouchal, dokud jejich kroky nezmizely v chodbě.

Teprve potom odložil pero.

Vstal a pomalu přešel ke stolu, u kterého seděli. Nebyl to spěch, spíš opatrnost. Otevřel jednu z knih, zalistoval několika stránkami, pak druhou. Nic nebylo založené, nic označené. Žádný lístek, žádná poznámka.

Zavřel svazek a chvíli stál bez hnutí.

Nevěděl, co hledali, a právě to ho zneklidňovalo víc než cokoli jiného. Neptali se, nevysvětlovali, co je zajímá. Jen listovali, počítali a zapisovali data.

Data čeho?

Přejel prsty po hřbetu knihy a tiše si oddechl. Nevěděl, jestli už něco našli, nebo jen táhnou naslepo. Ale jisté bylo jedno — nepřišli sem bez důvodu.

Otočil se ke dveřím a zadíval se směrem, kterým odešli.

Musí zjistit, kam míří.

A hlavně proč. Jenže než mohl Hohenberg udělat první krok, chodba za dveřmi už žila dál vlastním tempem. Ti dva byli pryč — a spolu s nimi i otázky, které po sobě nechali.

Eusebius s Filipem už mezitím kráčeli směrem k nádvoří. Chodba se před nimi rozšiřovala a hluk paláce sílil, když se z protější strany ozval smích. Bert šel lehkým krokem vedle vysokého muže v tmavém kabátci, který působil klidně a sebejistě, jako někdo, kdo je zvyklý pohybovat se mezi šlechtou i vojáky bez rozpaků.

„…říkám vám, pane Bethlene,“ právě říkal Bert, „když už se člověk narodí se stejnou tváří jako jeho příbuzný, měl by za to dostávat aspoň podíl z majetku.“

Bethlen se zasmál. „Nebo z manželek.“

„To bych si netroufl tvrdit,“ odvětil Bert vážně, ale v očích mu jiskřilo.

Jakmile si všimli Eusebia a Filipa, lehkost rozhovoru se vytratila. Smích dozněl, kroky zpomalily a mezi čtveřicí se na okamžik usadilo něco opatrnějšího.

Bert se zastavil a lehce pokynul rukou. „Pane Myklóši Bethlene,“ řekl a pak dodal: „Dovolte, abych vám představil své dva společníky. Václava Eusebia… a Filipa.“

Eusebius nepatrně přikývl. Filip udělal totéž, o něco strnuleji.

Myklóš si je oba pomalu přeměřil. „Slyšel jsem o vás,“ pronesl směrem k Eusebiovi. „Prý jste přijel vyšetřovat.“

Tón byl zdvořilý, ale pod ním cosi zkoumavého.

„To se povídá,“ odpověděl Eusebius klidně.

Bethlenovy oči zůstaly na něm o zlomek vteřiny déle. „Také se povídá, že jste přímý.“

„I to se povídá.“

Chvíli mezi nimi viselo ticho. Filip cítil, jak se vzduch lehce napnul.

Bethlen nakonec ustoupil o krok stranou. „Přeji vám tedy úspěšné pátrání.“

„Děkuji,“ odvětil Eusebius.

Když se míjeli, Eusebius měl nepříjemný pocit, že ten muž si všechno ukládá do paměti. A právě proto mu nevěřil.

Eusebius se obrátil k Bertovi a jen tiše pronesl: „Mohl bys jít s námi? Myslím, že máš práci.“

Bert se vzpamatoval. „Nooo… ano. Pane Bethlene, moc se vám omlouvám, ale musím jít s nimi. To víte, práce nepočká.“

Bethlen se usmál. „Jistě. Doufám, že se znovu potkáme. Třeba při dobrém tokajském.“

Eusebiovi přejel mráz po zádech.

Bert se lehce pousmál. „Rád. Dobré tokajské bych si ujít nenechal.“

Zdvořile se rozloučili. Bethlen odpověděl stejným gestem, otočil se a klidným krokem odcházel chodbou pryč.

Eusebius ho sledoval, dokud nezmizel za rohem, pak se podíval na Berta.

„Jako co to bylo?“

Bert jen pokrčil rameny. „No co. Spletl si mě s dědečkem.“

Eusebius protočil oči ke stropu a znovu je stočil k němu. „Prosím tě, pojď s námi. Máme stopu. A to se ti bude líbit. Jedná se o víno.“

Bertovi se rozzářily oči.

„Víno, říkáš?“

Úsměv se mu rozšířil.

„Tak to ho rozhodně nenecháme čekat.“

Všichni tři vykročili chodbou dál. Smích z předchozího rozhovoru se rychle ztratil za nimi a s každým krokem se vracelo tiché napětí, které se kolem vína začalo stahovat jako smyčka.

Sklad s vínem ležel stranou od hlavního ruchu paláce. Jakmile k němu došli, vzduch zhoustl vůní dřeva, vína a chladného kamene. Podél stěn stály sudy vyskládané v pravidelných řadách, některé označené čerstvou křídou, jiné tmavší, s odřenými obručemi, které už něco pamatovaly.

V rohu místnosti, za stolem přiraženým ke zdi, seděl správce skladu. Starší muž. Šediny mu splývaly k límci kabátce, hřbet ruky byl vrásčitý a pevný zároveň. Do lejster zapisoval něco pomalu a soustředěně, jako někdo, kdo počítá nejen sudy, ale i roky.

Když se dveře otevřely a tři muži vstoupili dovnitř, zvedl hlavu.

Eusebius to zaregistroval a instinktivně zpomalil.

Měl úctu ke stáří. Vždycky měl.

Sundal klobouk.

„Dobrý den,“ pronesl klidně.

Správce si ho chvíli měřil, pak jen lehce přikývl. „Dobrý den.“

Teprve potom položil brk stranou.

„Copak hledáte?“

Nebyla v tom podrážděnost. Spíš zvědavost někoho, kdo ví, že do skladu se nechodí jen tak.

Eusebius udělal krok vpřed, klobouk držel v ruce.

„Rádi bychom se podívali na poslední zásilky vína.“

Správce přejel pohledem po Bertovi, pak po Filipovi.

„A z jakého důvodu?“

Vzduch mezi sudy ztěžkl o nepatrný stupeň.

Eusebius držel klobouk stále v ruce a odpověděl klidně.

„Hledáme jistou zásilku z Uher.“

Starý správce si ho změřil pohledem, který byl ostřejší, než by se k jeho věku slušelo.

„A na jaké jméno, mladý muži?“

Eusebius ani nemrkl.

„Václav Krištof Várady de Tokaj.“

Správce odložil brk, spojil ruce na stole a zadíval se na Eusebia klidným, unaveným pohledem.

„Ale to víno ještě nedorazilo,“ řekl tiše. „Čekáme ho každým dnem.“

Eusebius lehce přikývl. „A mohl bych vidět starší záznamy?“

Muž se podíval na něj, pak na Filipa a nakonec na Berta. Chvíli bylo ticho.

„Máme pověření od arcivévody,“ dodal Eusebius klidně. „Mohu vám ho ukázat.“

Starý správce zvedl dlaň na znamení, že to není třeba.

„Slyšel jsem o vás, pánové,“ pronesl pomalu. „Že tady vyšetřujete. Ty záznamy vám dám. Jen je nemám tady.“

Opřel se o stůl a pomalu vstal. Pohyb byl opatrný, tělo už nesloužilo tak jistě jako kdysi. Na okamžik se zakymácel.

Eusebius k němu okamžitě přispěchal a zachytil ho za paži.

Stařec se na něj podíval a lehce se pousmál.

„Děkuji. To víte, už nejsem mladík, co jsem býval.“

Narovnal se a ukázal směrem ke dveřím vedoucím hlouběji do skladu.

„Musíme dolů. V zadní části mám archiv.“

Potom je pomalým, ale pevným krokem vedl mezi řadami sudů dál.

Eusebius správce podpíral a vedl ho mezi sudy k zadní části skladu. Vzduch tu byl chladnější a těžší, světlo slabší. Starý muž sáhl po svazku klíčů, chvíli s nimi zápasil, pak otevřel nízké dveře do malého archivu vyhloubeného v kamenné zdi.

Uvnitř byly police plné svázaných lejster a zaprášených knih.

„Tady máte ty záznamy,“ řekl tiše.

Eusebius mu pomohl dosednout na malou stoličku u zdi.

Kostnatým prstem ukázal ke střední polici. „Ano… v té prostřední. Úplně napravo. To jsou ony. Veškeré víno z Uher.“

Na chvíli se odmlčel, aby popadl dech.

„Jen si je půjčte, pánové. Ale nezapomeňte je vrátit.“

Eusebius se usmál. „Děkujeme, pane. Moc jste nám pomohl.“

Vytáhl svazek a podal jej Filipovi, další Bertovi. Pergameny byly těžké, pevně svázané provázkem.

Pak mu znovu pomohl vstát a opatrně ho doprovodil zpět ke stolu. Posadil ho a upravil mu židli.

„Měl byste víc odpočívat,“ řekl tiše.

V očích starého muže probleskla jiskra pobaveného vzdoru. Jen se usmál a pokýval hlavou.

Posadil se zpět za svůj stůl, položil ruce na desku a s lehkým povzdechem dodal:

„Kéž bych to uměl, mladý muži,“ odpověděl správce tiše. „Hlavně najděte ty, co zrazují korunu.“

Eusebius se na něj podíval pozorněji. „Vy o tom víte?“

Starý muž pomalu pokýval hlavou. „To ví každý, že se odsud vynáší. Jen se o tom nemluví nahlas. My jsme obyčejní lidé, nás ti vysocí přehlížejí. Ale právě proto víme, co kde je.“

Na chvíli se odmlčel a zadíval se ke dveřím, aby se ujistil, že jsou sami.

„Poradím vám,“ pokračoval tiše. „Dělám to ne kvůli tomu, že jste vyšetřovatelé, ale proto, že máte respekt i před obyčejným strážcem.“

Eusebius sklonil hlavu na znamení úcty.

Kostnatým palcem si ho přivolal blíž, aby jeho slova slyšel jen on.

„Najděte služku. Jmenuje se Anna. Má na starosti úklid v kancelářích. A ten Hohenberg…“ mávl rukou. „Je stejný jako zbytek dvora. Nevidí, co je přímo pod nosem.“

Naklonil se ještě blíž.

„Anna je moje vnučka. A slyší víc než kdo jiný.“

Nakonec na Eusebia mrkl.

Znovu se narovnal, jako by právě neřekl nic víc než obyčejnou radu o zaprášených policích.

Eusebius starému muži tiše poděkoval za radu a vrátil se k ostatním. Bert i Filip stáli opodál mezi sudy, pergameny už rozvázané, listy lehce zašustily, když se k nim přiblížil.

„Kam s nimi?“ zeptal se Bert a poklepal na svazek.

„Ke mně do pokoje,“ odpověděl Eusebius bez zaváhání. „Tam nás nikdo rušit nebude.“

Filip mlaskl. „Já myslel, že budeme ochutnávat.“

Eusebius se na něj podíval přísně. „To fakt ne. A hlavně bys vůbec neměl pít víno. Jsi moc mladý.“

Věděl, že tady je víno běžnou součástí každodenního života a že ho pijí i mladší než Filip, ale přesto v něm zůstal zvyk z jiného světa, kde se na podobné věci hledělo jinak.

„Jdeme,“ zavelel krátce. Žert o ochutnávání se mezi sudy rychle rozplynul; to, co si odnášeli, už nebyly jen staré záznamy, ale první pevnější stopa.

Ze skladu vyšli tišeji, než do něj přišli. Za zády jim zůstala vůně vína, chlad kamene i starcova rada o Anně, která se Eusebiovi vracela v hlavě s každým krokem. Bert nesl jeden svazek, Filip druhý, oba o poznání opatrněji než před chvílí.

Chodby paláce byly plné běžného ruchu, ale po tichu skladu působily hlučněji než obvykle. Nikdo je nezastavil. Nikdo se neptal, co nesou. A právě to Eusebia znervózňovalo skoro stejně jako kdyby se ptali všichni. Teprve za dveřmi jeho pokoje se ruch zlomil v tlumené ticho. Zavřel za nimi, položil svazky na stůl a Filip se rozhlédl.

„Počkej,“ zarazil se Filip, jako by mu teprve teď došlo, kde stojí. „Vy jste si ty pokoje opravdu vyměnili?“

Eusebius položil poslední svazek na stůl a teprve potom k němu zvedl oči. „Ano. Chrápeš.“

Filip se zatvářil pohoršeně. „Já?“

„Ano. A já se pak nemůžu vyspat. Bert je na chrápání zvyklý.“

Bert jen pokrčil rameny. „Je to jako spaní u mlýna. Člověk si časem zvykne.“

Filip se ušklíbl. „A budu pořád v tom kamrlíku?“ podíval se na Berta s nadějí.

„Ten ti zůstane,“ odpověděl Bert suše. „Neboj.“

„Proboha,“ povzdechl si Filip dramaticky. „Já tu fakt umřu. Pít nemůžu, spát nemůžu, a ještě k tomu mám zase hlad.“

V tu chvíli se mu hlasitě ozvalo škrundání v žaludku.

Bertovi cukly koutky.

Eusebius se na Filipa podíval pohledem člověka, který se snaží držet pohromadě vyšetřování i vlastní trpělivost. Zavřel oči a pomalu se nadechl. V duchu začal počítat do deseti. Vždycky to tak dělal, když se potřeboval uklidnit.

Jedna. Dva. Tři.

Po třetím nádechu oči znovu otevřel a jeho výraz byl zase klidný.

„Neumřeš,“ řekl suše. „Teď pracujeme.“

Filipovi opět zakručelo v žaludku. Podíval se na Eusebia pohledem malého štěněte, které několik dní nedostalo najíst.

Eusebius si povzdechl. „Tak běž. Ale nebuď dlouho.“

Filip vyskočil tak rychle, že málem převrhl stoličku, a během okamžiku zmizel z komnaty. Ticho po něm zůstalo skoro podezřelé.

Bert se za ním chvíli díval, pak se tázavě otočil k Eusebiovi.

„No co,“ pokrčil Eusebius rameny. „Ještě nám tu umře hlady.“

Bert si přitáhl židli blíž ke stolu. Odlehčená chvilka se vytratila sotva dosedl; mezi nimi zůstaly svazky ze skladu a jméno, které sem přivedlo celý den.

„Hele… řekni mi, jak jsi přišel na to jméno?“

Eusebius se na něj podíval a pousmál se tím svým nenápadným, klidným úsměvem.

„Škola.“

Bert nechápavě zavrtěl hlavou.

„Ve druhém semestru na vysoké jsme si losovali téma na esej,“ pokračoval Eusebius. „Já si vytáhl Obchodní cesty. Jako téma nic moc. Ale když jsem byl malý, strejda často mluvil o vínu z Uher, jaké bylo skvělé a že se mu žádné jiné nevyrovná. A že dneska jsou to jen patoky.“

Na okamžik se zadíval na pergameny rozložené na stole.

„Tak jsem psal o obchodu s vínem. Prolézal jsem knihy, archivy, internet… a narazil jsem na jméno Václav Krištof Várady de Tokaj. Zaujalo mě. Ne kvůli vínu. Kvůli cestám.“

Bert zvedl obočí.

„Nejdřív jely vozy do Vídně. A pak jeden pokračoval do Prahy. Bylo by jednodušší, kdyby jel rovnou do Prahy. Kratší trasa. Méně překládání. Méně svědků.“

Odmlčel se.

„Tehdy mi to přišlo zvláštní. Uvízlo mi to v hlavě. A když jsem dnes projížděl ty účetní knihy, to jméno mi znovu naskočilo. I s tím pocitem, že na tom něco nesedí.“

Bert se na něj chvíli díval, pak se pomalu usmál.

„Tak takhle fikaně sis to nahrál.“

Naklonil hlavu.

„Ty jsi hlava.“

Eusebius jen pokrčil rameny, ale v očích mu zůstala ostražitost.

„Teď ještě zjistit, co v těch sudech opravdu je.“

Eusebius se ještě jednou usmál, tentokrát o něco tišeji. Venku za dveřmi se ozýval vzdálený pohyb paláce, tlumený šum kroků a hlasů, ale uvnitř pokoje se všechno stáhlo k jedinému směru.

„A taky vím, kdo by nám s tím mohl pomoct.“

Bert se na něj podíval, v očích zvědavost i lehká nedůvěra. „Kdo?“

Eusebius se opřel o stůl. „Správce skladu vína. Ano, ten starý muž. Řekl mi, že má vnučku. A ta uklízí v severním křídle. Tam, kde jsme začali pátrat.“

Bert se na židli napřímil. „Myslíš toho milého, hodného pána, který se na nás nekoukal, jako kdyby nás chtěl zabít, když mu lezeme do účetnictví?“ zeptal se ironicky.

Eusebius se na něj podíval klidně. „Ano. Přesně o něm mluvím.“

Bert si založil ruce na prsou. „A ta vnučka ví co?“

„Možná ví víc, než si myslí,“ odpověděl Eusebius. „Uklízí v kancelářích. Slyší. Vidí. A nikdo si jí nevšímá.“

Bert pomalu přikývl.

„Takže víno… sudy… a teď služka.“

Eusebius jen pokrčil rameny. „Někdy je nejdůležitější ten, koho nikdo nevidí.“

Dveře se otevřely a v nich stál Filip s obrovským tácem plným jídla. Balancoval s ním opatrně, ale v očích měl výraz triumfu.

Eusebius i Bert na něj zůstali chvíli jen zírat.

„Myslel jsem, že budete mít hlad taky,“ pronesl Filip zadýchaně. „Už je oběd, tak mi v kuchyni naložili i pro vás.“

Položil tác na stůl a začal vypočítávat.

„Je tu maso… potom něco bílého, divného… omáčka… chleba… klobásky… zelí… a tak. Ano! A ještě víno. Ale to donese nějaká Anna, říkala kuchařka, co mi nandavala ten tác.“

Eusebius s Bertem si vyměnili stručný pohled. Oba pochopili, že Filipův hlad bude nutné vyřešit dřív, než se vrátí k listinám.

Filip si jejich výraz vyložil jinak. „Tak to dejte pryč z těch pergamenů a budeme jíst.“

Stál tam se svým klučičím obličejem a očekával pochvalu.

Bertovi pomalu vystoupalo obočí.

Eusebius se nadechl.

„Říkal jsi… Anna?“

Filip na ně koukal udiveně. „Noooo… tak mi to říkala kuchařka, že se jmenuje Anna. A že prý má dědečka ve skladu s vínem. To asi myslela toho starého pána, u kterého jsme byli.“

Tentokrát si vyměnili krátký pohled.

Eusebius začal sbírat pergameny ze stolu, aby se nezamastily od jídla. Bert mu beze slova pomáhal, skládal listy do úhledné hromádky a odkládal je stranou.

„Víš co, Filipe,“ řekl Eusebius klidně, „teď o tom ani nevíš, ale jsi moc šikovný kluk.“

Filip se začepýřil. Takovou pochvalu rozhodně nečekal. Narovnal se a snažil se působit důležitě.

„No… já vím,“ zamumlal, ale úsměv mu nešlo skrýt.

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře, jako by palác jejich myšlenku okamžitě vyslyšel.

Tiché. Opatrné.

Všichni tři ztuhli.

Eusebius pohlédl na Berta.

„To bude ona.“

Zaklepání se ozvalo znovu, opatrné a téměř nesmělé.

Eusebius přikývl Bertovi, ten otevřel dveře jen natolik, aby se vešla postava.

Ve dveřích stála mladá dívka s tácem, na kterém byly tři hliněné poháry a džbán vína. Šaty měla jednoduché, ruce lehce od mouky, oči pozorné.

„Nesu víno,“ řekla tiše.

Filip se narovnal. „To je ona.“

Eusebius udělal krok vpřed. „Anna?“

„Ano, pane.“

„Tvůj dědeček nám dnes pomohl,“ řekl klidně.

Anna lehce přikývla. „Dědeček říkal, že jste byli ve skladu a že bych vám mohla pomoct.“

Bert ji mlčky pozoroval.

„Ptáte se na víno z Uher,“ pokračovala.

„Ano. Čekáme zásilku,“ odpověděl Eusebius.

Anna zavrtěla hlavou. „Ještě nepřijela. Ale přijede brzy. A vždycky to probíhá stejně.“

Všichni ztichli.

„Jak?“ zeptal se Bert.

„Přijedou dva vozy. Zastaví nejdřív u skladu. Dědeček přepočítá sudy, zapíše je. Část zůstane tam. To je oficiální.“

„A ten druhý vůz?“ zeptal se tiše Eusebius.

„Ten čeká jen krátce,“ odpověděla Anna. „Přijdou muži ze severního křídla. Nejsou to obyčejní sluhové. Mají vlastní pečetě. Vyberou několik sudů — kusy se mění, množství zůstává stejné. Potom je naloží zpátky na druhý vůz.“

„Kolik?“ zeptal se Filip.

„Přibližně polovinu.“

Eusebius ztuhl.

„A kam jedou?“ zeptal se.

„Do severního křídla. Do dvora za kancelářemi. Tam sudy zmizí. Druhý den se někdy vrátí zpět do skladu jako prázdné.“

Ticho.

Systém byl jasný.

Náhoda to nebyla. Ani chyba v účetnictví.

„Víš, kdo ty sudy přebírá?“ zeptal se Eusebius.

Dívka se krátce nadechla. „Jeden z těch mužů chodí často do kanceláře pana Hohenberga.“

Tentokrát bylo ticho těžké.

Bert k ní přistoupil o krok blíž, hlas najednou měkčí, téměř důvěrný.

„Anno… Aničko, můžu ti tak říkat?“

Anna se lehce začervenala, pohledem sklouzla k zemi. „Ano… můžete.“

Bert se pousmál. „Aničko, víš, co dělají s těmi sudy v severním křídle?“

Otázka už nebyla lehká. Byla přímá.

Anna zvedla oči. Strach v nich byl patrný, ale nebyl silnější než rozhodnutí, které už zřejmě učinila. Pomalu přikývla.

„Vím,“ zašeptala. „Ale nesmíte mě prozradit.“

Nikdo z mužů se nepohnul.

Eusebius k ní přistoupil klidněji než Bert. „Nikdo se nedozví, že jsi s námi mluvila.“

Anna sevřela zástěru v prstech.

„V severním křídle sudy nikdy dlouho nezůstávají celé,“ pokračovala tiše. „Neotevírají je jako víno.“

Bert zpozorněl. „Tak jak?“

Anna polkla.

„Dno je duté.“

Eusebius se na ni zadíval. „Aničko, víš, co je uvnitř?“

Anna zavrtěla hlavou. „Bohužel nevím. Ale jednou jsem zahlédla měšec… a nějaké dokumenty. Nevím ale, co všechno tam bylo.“

Bert přikývl. „To nevadí. I tyhle informace jsou důležité.“

Pak se na ni usmál mírněji. „Aničko, moc ti děkujeme. A kdyby se někdo ptal, co jsi u nás dělala, tak jsi jen nesla víno a Filip ho rozlil.“

Bert se otočil k Filipovi, který nechápavě zamrkal. „Podej mi tu zástěru.“

Anna mu ji nejistě podala. Bert vzal džbán a úmyslně na látku vylil trochu vína. Skvrna se rychle rozlila.

Z měšce vytáhl tři zlatky a vložil je Anně do dlaně. „Tady. Kup si novou.“

Ukázal prstem na mokrou látku. „Kdyby ji chtěli vidět, ukaž tuhle.“

Eusebius i Filip na něj nechápavě hleděli.

Bert jen pokrčil rameny. „Alibi.“

Eusebius pomalu přikývl. „Aaa… už chápu.“

„Aničko,“ pokračoval klidně, „kde tě najdeme, když s tebou budeme potřebovat mluvit?“

Anna se usmála. „Většinou jsem v kuchyni. Pomáhám tam.“

Vzala zašpiněnou zástěru, penízky rychle schovala do malého pytlíčku ukrytého v záhybu šatů, lehce se poklonila a tiše odešla.

Jakmile se dveře za Annou zavřely, zůstalo v místnosti ještě několik vteřin ticho. Informace, které jim nechala na stole spolu s rozlitým vínem a zástěrou, byly příliš konkrétní na to, aby je mohli hned překrýt hovorem. Bert se první pohnul. Přisunul si tác blíž a bez váhání se pustil do jídla, jako by tím chtěl ostatním připomenout, že hlad a vyšetřování se nevylučují. Eusebius si vzal kus chleba a maso.

Filip chvíli jen stál a sledoval je, jako by čekal na povolení, pak si konečně nabral i on.

Ochutnal maso a spokojeně přikývl. Pak nabral lžící podlouhlá bílá zrníčka, chvíli je podezíravě pozoroval a nakonec je vložil do úst.

Zarazil se.

„Co to je za blevajs?“

Eusebius se na něj podíval. „Co myslíš?“

Filip ukázal lžící na talíř. „Tohle. Ty podlouhlé zrníčka.“

Eusebius se lehce pousmál. „To je rýže. Vozí ji z Asie. S mohamedánskými výpravami a obchodními cestami se rozšířila i do Evropy.“

Filip si ji znovu prohlédl. „A musí se to jíst?“

Bert se uchechtl. „Nemusíš. Dej mi to.“

Filip okamžitě přisunul misku k Bertovi. „Vem si to celý.“

Eusebius zavrtěl hlavou. „Jednou ti bude chutnat.“

„Dneska to nebude,“ zamumlal Filip a raději sáhl po klobáse.

Na chvíli se napětí stáhlo do pozadí. Smích i Filipovo brblání zněly v malé místnosti skoro nepatřičně, ale právě ta obyčejnost jim dovolila nadechnout se dřív, než se znovu vrátí k sudům, dutému dnu a mužům ze severního křídla.

Bert dojedl sousto, otřel si mastné vousy hřbetem ruky a teprve potom se znovu opřel o stůl. Odlehčená chvíle skončila stejně tiše, jako začala. „Co říkáte tomu, co nám Anna řekla?“

Eusebius polkl kus klobásy. „Nooo… je to zajímavé.“

Filip přikývl, jako by všemu naprosto rozuměl a měl situaci plně pod kontrolou.

Bert si otřel vousy hřbetem ruky. „Škoda, že nemáme nějakou… magnetickou tabuli. Bylo by to přehledné.“

Filip zvedl hlavu. „Magnet co?“

Eusebius si povzdechl. „Prosím tě, jez. Ať ti to nevystydne.“

Bert dojedl poslední sousto, otřel si ruce o ubrousek a naklonil se nad stůl.

„Takže,“ shrnul Bert a položil ubrousek stranou, „máme sudy s dutým dnem, severní křídlo, Hohenberga… a hladového Filipa.“

„Už ne,“ zamumlal Filip s plnou pusou.

„To je právě problém,“ odvětil Bert suše.

Eusebius si lokl vody a položil pohár zpět na stůl. „Musíme být u toho, až vozy přijedou. Jestli Anna mluvila pravdu, rozhodující nebude sklad, ale chvíle, kdy se zásilka rozdělí.“

„To znamená co?“ zeptal se Filip.

„To znamená,“ pokračoval Eusebius klidně, „že jeden z nás bude u skladu, druhý poblíž severního křídla a třetí se bude tvářit tak neškodně, aby si ho nikdo nespojil s námi.“

„…bude jíst?“ navrhl Filip nadějně.

Bert se rozesmál. „Ne. Třetí bude dělat to, co umí nejlíp.“

Filip se zarazil. „A co umím nejlíp?“

Eusebius s Bertem si vyměnili pohled; tentokrát už oba přesně věděli, jakou roli Filipovi přidělí.

„Být nenápadný,“ řekl Eusebius.

Filip se narovnal. „To umím.“

„To neumíš,“ odvětil Bert. „Ale všichni si myslí, že jsi neškodný. A to je lepší.“

Filip chvíli přemýšlel. „To je pochvala?“

„Ano,“ odpověděl Eusebius.

Bert se opřel o stůl. „Takže plán. Až vozy přijedou, Eusebius půjde oficiálně ke skladu. Má pověření. Já se budu motat kolem severního křídla. A Filip…“

„Půjdu do kuchyně,“ dokončil Filip nadšeně.

„Přesně,“ přikývl Eusebius. „A budeš poslouchat. Kdo mluví o vozech. Kdo o Hohenbergovi. Kdo je nervózní.“

Filip si důležitě přikývl.

Bert po něm střelil pohledem. „A nic nerozlij.“

Filip se urazil. „To bylo jednou.“

„Dvakrát,“ opravil ho Eusebius.

„Dobře. Dvakrát.“

Chvíli bylo ticho.

Pak Eusebius ztišil hlas. „A pokud Anna říká pravdu, sudy se otevřou až v severním křídle.“

„Takže tam musíme být,“ řekl Bert.

„Ano.“

Filip se zamračil. „A co když nás chytí?“

Bert se usmál tím svým nebezpečně klidným úsměvem. „Tak budeme tvrdit, že jsme hledali rýži.“

Eusebius zavrtěl hlavou, ale koutky mu cukly.

Plán byl jednoduchý, možná až příliš. Právě proto se na něj chvíli nikdo netvářil spokojeně.

Právě proto byl nebezpečný.

„Ale ještě než půjdeme,“ řekl Eusebius a utřel si ruce, „dáme dohromady ty dokumenty. Ať máme důkazy. Hlavně časovou osu.“

Bert přikývl. „Když už nás chytí, aspoň budeme vědět proč.“

Filip posbíral zbytky chleba a neochotně odsunul tác. „Tak dobře.“

Po jídle odsunuli nádobí stranou, otřeli stůl a znovu rozložili pergameny. Lehkost z rozhovoru zmizela s posledním cinknutím talířů. Tentokrát už bez humoru: data, počty sudů, směry, čas příjezdu a odjezdu vozů. Eusebius psal nový soupis, Bert porovnával čísla a Filip nahlas četl záznamy.

„Březen – sedmnáct sudů Vídeň, sedmnáct Praha.“

„Duben – devatenáct Vídeň, devatenáct Praha.“

„Vždy dva vozy,“ doplnil Bert.

„Vždy měsíční interval,“ přidal Eusebius.

Rytmus byl jasný. Systém pevný.

Šlo jim to od ruky. Za dvě hodiny měli hotovo. Na stole ležela přehledná časová osa, která jasně ukazovala pravidelnost i rozdělení zásilek.

Eusebius svázal pergameny provázkem a vzal je do ruky.

„Jdeme.“

Všichni tři vyšli z pokoje podle plánu. Chodba je přijala běžným ruchem, jako by se nic nedělo, ale každý z nich už měl svou roli.

Cesty se rozdělily: Eusebius zamířil ke skladu, Filip do kuchyně a Bert k severnímu křídlu.

Chodby byly plné běžného ruchu, kroky zněly dutě po kameni.

Jenže nevěděli, že zpoza arkýře v horním patře je někdo sleduje.

U rozcestí se cesty rozdělily doopravdy. Filip odbočil směrem ke kuchyni a Eusebius pokračoval sám ke skladu.

Ve skladu našel starého správce na stejném místě, kde ho opustili. Seděl u stolu, lehce shrbený, a pečlivě zapisoval do lejster.

„Dobrý den, otče,“ pozdravil Eusebius klidně.

Starý muž zvedl hlavu a odpověděl na pozdrav. „Dobrý den, mladý muži.“

Jeho pohled sklouzl k pergamenům v Eusebiově ruce. „Doufám, že mi nesete vypůjčené dokumenty.“

„Ano,“ přikývl Eusebius. „Tady jsou.“

Položil svazek na stůl.

„Výborně,“ pousmál se muž. „Tak je uložíme. Pomůžete mi opět?“

Eusebius mu bez váhání nabídl rámě a pomohl mu vstát. V duchu si pomyslel, že by starému pánovi slušelo chodítko, ale nahlas nic neřekl.

Pomalu došli k archivu. Eusebius vzal dokumenty, otevřel skříň a pečlivě je vrátil na místo, odkud je předtím vzal.

Než vyšli zpět mezi sudy, starý muž se zastavil.

„Tady můžeme mluvit,“ řekl tiše. „Anna vám určitě řekla, co viděla.“

Eusebius přikývl. „Ano. Řekla. Moc vám děkuji.“

Muž se na něj zadíval vážněji. „Hlavně je chyťte. Ať je v této zemi zase mír.“

„Budeme se snažit,“ odpověděl Eusebius klidně.

Pak se rozhlédl po skladu. „Chvíli u vás zůstanu. Musím počkat na ty sudy. Máte nějakou práci, abych tu nebyl jen tak?“

Starý muž se pousmál. „Ale jistě. Nějak to vymyslíme.“

Filip mezitím dorazil do kuchyně s výrazem naprosté nenápadnosti, který by přesvědčil možná tak slepého.

Kuchyně byla plná páry, hluku a vůně masa. Hrncům to klokotalo, nože sekaly, služky pobíhaly sem a tam. Filip se pokusil opřít o stůl tak, aby vypadal, že tam patří.

Loktem nechtěně shodil naběračku.

Kov zazvonil o kamennou podlahu.

„Promiňte,“ zamumlal a sehnul se pro ni — přitom zavadil o koš s cibulí, který se převrátil.

Kuchařka, statná žena s rukama silnýma jako kovář, se pomalu otočila.

„Co tady děláte?“ zeptala se přísně.

„Já… jen jsem si říkal, jestli není potřeba pomoct,“ usmál se Filip nevinně.

V tu chvíli se otočil příliš prudce a zadkem zavadil o stůl. Talíře se zachvěly.

Kuchařka si založila ruce v bok.

„Vy jste jak slon v porcelánu.“

Filip se zatvářil dotčeně. „To nejsem.“

Vzápětí šlápl na rozlitou vodu, podklouzl a zachytil se právě o stůl, na kterém stála mísa s moukou. Ta se převrátila a oblak bílého prachu zahalil polovinu kuchyně.

Ticho.

Pak výbuch smíchu služek.

Kuchařka popadla Filipa za rukáv a otočila ho směrem ke dveřím.

„Ven! A hned!“

„Ale já jen—“

„Ven!“

Vystrčila ho z kuchyně tak rázně, že skončil na chodbě se zbytkem mouky ve vlasech.

Dveře se zabouchly.

Filip si otřel obličej a zamumlal: „Tak tohle nebylo nenápadné.“

Z druhé strany dveří se ozvalo tlumené: „A už se nevracejte!“

Filip si povzdechl.

„Dobře… tak budu poslouchat odsud.“

Ještě si oprášil mouku z vlasů a snažil se tvářit důstojně. To mu vydrželo přesně tři kroky.

Z kuchyně se vyřítila mladá služka s košem špinavého nádobí a málem do něj narazila.

„Dívejte se!“ sykla.

„Já se dívám,“ ohradil se Filip — a v tu chvíli šlápl na konec ubrusu, který ležel přes lavici. Lavice se pohnula, koš se převážil a několik talířů s rachotem dopadlo na zem.

Tentokrát se smích nekonal.

Z chodby se ozval ostrý hlas.

„Co se tu děje?“

Filip ztuhl.

Zpoza rohu vyšel jeden z úředníků severního křídla. Ne obyčejný sluha. Lepší kabátec. Přísný pohled.

„Vy,“ ukázal na Filipa. „Zase vy?“

„Já jen… pomáhám,“ hlesl Filip.

„Pomáháte?“ muž se rozhlédl po střepinách. „Tak půjdete pomáhat jinam.“

Chytil Filipa pevně za paži a táhl ho chodbou pryč od kuchyně.

„Počkejte, kam mě vedete?“ vyhrkl Filip.

„Do dvora. Když chcete pracovat, budete pomáhat s vykládkou.“

Filip zbledl.

„Jakou vykládkou?“

Muž se ušklíbl. „Vozů. Přijely dřív.“

Srdce mu poskočilo.

Dřív?

Za severním křídlem byl dvorek poloprázdný, ale u brány stály dva vozy.

Dva.

Stejný počet sudů.

Filipovi se rozbušilo srdce tak hlasitě, že měl pocit, že ho musí slyšet všichni kolem.

„Tak dělejte,“ sykl muž. „A hlavně se ničeho neptejte.“

Filip popadl první sud, který mu podali. Byl těžký. Příliš těžký na prázdný.

Když ho přenášel, ucítil pod prsty něco zvláštního.

Spodní obruč byla novější než zbytek sudu.

Jiný kov.

A když sud dosedl na zem, ozvalo se duté dvojí zadunění.

Jedno z vína.

Druhé… hlubší.

Filip polkl.

Při vykládce mu pot stékal po zádech a ruce už měl odřené od hrubého dřeva sudů. Snažil se tvářit znuděně, jako by šlo o obyčejnou práci, která ho vůbec nezajímá.

Nenápadně se podíval na muže stojícího na voze. Ten měl kabátec lepší než běžný povozník, ruce čistší, pohled ostražitější. Nepatřil mezi obyčejné dělníky.

Filip si zkřížil nohy a s výrazem naprostého utrpení pronesl: „Musím si odskočit.“

Muž se na něj chvíli podezíravě díval, pak jen krátce pokynul hlavou. „Tak běž. A vrať se rychle.“

Přikývl až přehnaně ochotně.

Jakmile se vzdálil pár kroků, zrychlil. Pak se rozběhl a zmizel za rohem kamenné zdi severního křídla.

Zastavil se až ve stínu arkýře, opřel se o zeď a snažil se popadnout dech.

Odskočit sice potřeboval.

Schovaný za rohem zahlédl Berta. Ten, když ho spatřil, nechápavě se zastavil a rychle k němu přešel.

„Co tady děláš, Filipe? Neměl bys být v kuchyni?“ zeptal se tlumeně.

Filip se snažil vydýchat a uklidnit. „Já tam byl… ale vidíš ne?“ ukázal na sebe. Byl celý od mouky a pot z něj udělal lepkavou bílou krustu, takže vypadal, jako by prošel testem na chleba.

Bert se musel ovládnout, aby se nerozesmál.

„Vykládají sudy,“ pokračoval Filip rychle. „Některé jsou prázdné, ale některé plné. A mají dvojité dno.“

Bert okamžitě zvážněl. „Kde jsou?“

„Za rohem,“ odpověděl Filip a ukázal směrem k dvoru.

Bert si ho přeměřil. „A ty tady děláš co?“

Filip pokrčil rameny. „Potřeboval jsem čůrat.“

Bert si povzdechl. „Vrať se tam.“

„Musím?“ zakňoural Filip.

„Ano. Musíš.“

Filip si povzdechl. „Chjo…“

Bert se k němu naklonil a tiše dodal: „Ať ti jeden spadne na zem.“

Nejprve nechápavě zamrkal. Pak mu to došlo. Pomalu se usmál.

„Jak si račte přát.“

Pak vyšel zpátky na dvůr.

Muž na voze se na něj okamžitě podíval. „Kde jsi byl tak dlouho?“

„Příroda volala,“ odpověděl Filip nevinně.

Muž si odfrkl. „Tak dělej, ať to máme z krku.“

„Dobrá, dobrá,“ zamumlal Filip a znovu popadl sud — tentokrát už s úplně jiným plánem.

Další sud byl těžký. Ještě těžší než ten předchozí.

Zvedl ho s námahou, udělal dva kroky… a pak přesně podle plánu zakopl o nerovný kámen.

Sud mu vyklouzl z rukou.

Spadl.

Rozletěl se.

Ozval se dutý náraz, zapraskání dřeva. Víko se pootočilo, obruč povolila a sud se převrátil na bok.

Z něj se vyvalilo víno.

A hned poté se ozvalo druhé prasknutí.

Spodní část sudu se rozlomila.

Z dutiny se vysypaly svinuté listiny a těžký měšec, který dopadl na kámen s kovovým cinknutím.

Ticho.

Vzápětí propukl zmatek.

„Ty idiote!“ zařval muž z vozu.

Muži se vrhli k sudu. Jeden z nich rychle popadl listiny, ale víno už je začalo vsakovat.

Filip stál opodál, ruce nad hlavou.

„Já za to nemůžu! Ten kámen tam byl!“

Jeden ze svitků se na okamžik rozvinul.

Zahlédl pečeť.

Tmavě červený vosk.

Na něm štít s vyrytým symbolem — hrozen vína a pod ním dvě zkřížené čepele.

Neznal ten znak.

Ale věděl, že nepatří do obyčejného skladu.

„Zmiz odsud!“ sykl muž a odstrčil ho.

Filip zavrávoral, ale držel výraz vyděšeného nešiky.

„Já jen uklouzl…“

Muži už rychle sbírali listiny, jeden z nich zakryl rozbitý sud plachtou.

Bylo pozdě. Viděl dost. A hlavně si zapamatoval ten znak.

Zatímco se za severním křídlem snažili zahladit rozbitý sud, Eusebius seděl u stolu naproti starému správci a naslouchal, jako by se učil řemeslu.

„Vidíte, mladý muži,“ vysvětloval stařec a pomalu obracel stránky knihy, „nejdřív zapisujeme původ, pak počet kusů, pak určení. Všechno musí sedět.“

Eusebius přikývl a sledoval, jak se pero noří do inkoustu. Působil soustředěně, klidně. Nenápadně.

Za chvíli se zvenčí ozval rachot kol a podkov.

Stařec zvedl hlavu. „To bude on.“

Do dvora vjel vůz naložený sudy. Povozník seskočil z kozlíku a sundal klobouk.

„Zásilka z Uher!“ zvolal.

Eusebius vstal spolu se správcem a pomohl mu dojít ke dveřím.

„Kolik kusů?“ zeptal se starý muž pevným hlasem.

„Třicet,“ odpověděl muž na kozlíku. „Patnáct pro Vídeň, patnáct do Prahy k císařskému dvoru.“

Správce přikývl. „Jako vždy.“

Eusebius pozoroval, jak starý muž zapisuje čísla. Písmo bylo pomalé, ale jisté. On sám mezitím nahlas počítal sudy, když pacholci jeden po druhém skládali náklad na zem.

„Jeden… dva… tři…“

Dřevo dunělo o kámen. Obruče cinkaly.

„Patnáct,“ uzavřel Eusebius tiše.

„Souhlasí,“ zamumlal stařec a zapsal poslední číslo.

„Vykládejte!“ zavelel.

Pacholci začali sudy přenášet do skladu. Eusebius stál opodál a vše pozorně sledoval. Každý pohyb. Každý pohled mezi muži.

Všechno působilo obyčejně.

Až příliš obyčejně.

Eusebius se zadíval k bráně dvora.

Kde je druhý vůz?

Podle záznamů měly vždy přijet dva. Jenže druhý zatím nikde.

U dveří skladu sledoval, jak pacholci odnášejí poslední sud.

Třicet kusů.

Patnáct Vídeň.

Patnáct Praha.

„Souhlasí,“ zopakoval starý muž spokojeně a zavřel knihu.

Přikývl, ale oči mu zůstaly u brány.

Jen jeden vůz.

Vždycky byly dva.

„Přijede ještě jeden?“ zeptal se klidně.

Starý muž zvedl obočí. „Dnes ne. To je celá zásilka.“

Eusebius přikývl, ale v hlavě mu to nesedělo.

Dva vozy.

Pravidelně.

Měsíc co měsíc.

Ohlédl se směrem k severnímu křídlu.

Možná…

Druhý vůz možná ani nikdy nejezdil sem. Možná byl systém rozdělený už od začátku. Oficiální cesta.

A druhá — tichá.

V tu chvíli se z dálky ozval tlumený křik.

Napřímil se. To nepřicházelo od brány. To šlo od severního křídla.

Ozval se znovu. Eusebiovy prsty se na okamžik zastavily nad okrajem účetní knihy.

„Slyšel jste to?“ zeptal se klidně.

Starý muž se zaposlouchal. „Na hradě je vždycky hluk.“

Eusebius přikývl. Navenek zůstal naprosto vyrovnaný. Pohled klidný. Dech pravidelný. Uvnitř mu však zapadla poslední část skládačky.

Druhý vůz. Severní křídlo. Filip. Pokud tam byl.

Pokud se něco pokazilo…

„Mohu se podívat, co se děje?“ zeptal se zdvořile.

„Jistě,“ mávl starý muž rukou. „Já tu vše dokončím.“

Eusebius přikývl, ale nevyrazil hned. Vyšel pomalu. Kontrolovaně. Jako někdo, kdo jde jen ze zvědavosti, ne jako člověk, kterému se právě rozběhlo srdce.

K severnímu křídlu došel klidným krokem. Chodba byla prázdná, dvůr tichý a právě to ticho mu potvrdilo, že přišel pozdě.

Po voze ani pacholcích nezůstala stopa. Jen rozlitá tmavá skvrna na kameni se ještě leskla. Zastavil se. Už to uklidili. Obešel roh budovy a tam na něj mávali.

Filip. A vedle něj Bert.

Filip byl stále napůl bílý od mouky, napůl rudý od vína. Bert stál opřený o zeď a tvářil se, že tu náhodou čeká.

Došel k nim.

„Tak?“ zeptal se tiše.

Filip otevřel ústa, ale Bert ho předběhl. „Spadl sud,“ řekl klidně.

Podíval se na Filipa.

„Zakopl jsem,“ doplnil Filip rychle. „Úplnou náhodou.“

Bert pokračoval: „Dvojité dno. Listiny. Měšec.“

Eusebiovy oči ztvrdly, ale hlas zůstal klidný. „Pečeť?“

Filip přikývl. „Červený vosk. Štít. Hrozen vína… a pod tím zkřížené čepele.“

Na okamžik bylo ticho.

„Nevím, co to znamená,“ dodal Filip tiše. „Ale nebylo to obyčejné.“

Eusebius se zadíval směrem ke dvoru. „A vůz?“

„Zmizel,“ odpověděl Bert. „Rychle. Jako by čekali jen na první problém.“

Pomalu přikývl.

Takže systém fungoval jinak, než si myslel.

Oficiální zásilka šla přes sklad.

Druhá přímo sem.

„Viděli tě?“ zeptal se.

„Viděli,“ pokrčil Bert rameny. „Ale jen jako nešiku.“

Filip se nadechl. „Byl jsem velmi přesvědčivý.“

Eusebiův pohled se na něm zastavil.

„To nepochybuji.“

Pak se narovnal. „Teď je důležité jediné.“

„Co?“ zeptal se Filip.

„Zjistit, komu patří ten znak.“

Jeho hlas byl klidný.

Ale v očích už se zračilo něco jiného.

Chvíli se na Filipa díval, pak tiše řekl:

„Filipe… můžeš ten znak nakreslit?“

Filip zamrkal. „Teď?“

„Ano. Teď. Dokud ho máš v hlavě.“

Bert sáhl do kapsy a vytáhl kousek složeného pergamenu. „Tady.“

Filip si ho vzal, chvíli si otřel ruce o kabátec, aby z nich dostal zbytky vína a mouky, a pak si klekl ke kamenné zdi.

„Byl to štít,“ zamumlal soustředěně. „Nahoře hrozen… docela velký. A pod ním… dvě čepele. Ne rovně. Tak trochu do kříže.“

Pero se mu chvíli třáslo, ale pak se ruka ustálila.

Eusebius mlčel. Pozoroval každý tah.

Filip přidal obrys voskové pečeti. „A tady kolem byl takový lem. Jako kdyby byl znak zasazený do kruhu.“

„Byly tam nějaké iniciály?“ zeptal se tiše Eusebius.

Filip se zamyslel. „Možná. Něco tam bylo… ale bylo to mokré od vína. Neviděl jsem to celé.“

Pergamen podal Eusebiovi.

Ten si kresbu vzal a dlouho si ji prohlížel.

Hrozen.

Čepele.

Štít.

Něco mu to říkalo.

Velmi vzdáleně.

„Dobrá práce,“ řekl nakonec klidně.

Filip se lehce napřímil. „Takže… nejsem jen slon v porcelánu?“

Bert se uchechtl. „Ne. Dneska jsi byl beranidlo.“

Eusebius však stále hleděl na kresbu.

A jeho výraz už nebyl jen soustředěný.

Byl to výraz člověka, kterému se právě otevřely dveře.

A za nimi bylo něco, co nemělo být odhaleno.

Ještě chvíli držel pergamen v ruce, pak jej pečlivě složil a zasunul do kabátce.

„Filipe, díky.“

Sáhl do měšce u pasu, vytáhl dvě mince a podal mu je.

„Na. A jdi si do lázní. Ať tu nestrašíš jak strašidlo. Vypadáš hrozně.“

Filip se podíval na mince, pak na sebe — mouka ve vlasech, zaschlé víno na rukávech, šmouhy na tváři.

Usmál se od ucha k uchu.

„To je nejlepší odměna.“

Bert si odfrkl. „Hlavně se tam neztrať.“

„Já?“ pohoršil se Filip. „Já jsem velmi schopný.“

„Právě proto,“ zamumlal Bert.

Filip už je ale neposlouchal. Otočil se na patě a rozběhl se směrem k lázním, mince pevně sevřené v ruce.

Eusebius ho ještě chvíli sledoval.

Pak jeho výraz znovu ztvrdl.

Teď začínala skutečná práce. Sotva si to pomyslel, palác jim připomněl, že v Hofburgu se málokdy rozhoduje o vlastním čase.

Po Filipově odchodu zůstal Eusebius stát a díval se za ním, dokud nezmizel za rohem chodby.

Pak se pomalu otočil k Bertovi.

V jeho tváři už nebyla lehkost. Jen soustředění.

„Co tomu všemu říkáš?“ zeptal se tiše.

Bert se opřel o zeď a zkřížil ruce na prsou. „Říkám, že to není náhoda.“

Eusebius jen přikývl.

„Dva vozy,“ pokračoval Bert. „Jeden oficiální. Druhý tichý. Jeden přes sklad. Druhý přímo do severního křídla.“

„A dvojité dno,“ dodal Eusebius.

„A listiny s pečetí.“

Chvíli bylo ticho.

„Myslíš, že je to jen obchod?“ zeptal se Eusebius.

Bert zavrtěl hlavou. „Ne. To je systém. A systém někdo řídí.“

Eusebius sevřel pergamen s kresbou znaku.

„A ten někdo má přístup až sem.“

Bert se na něj podíval vážně. „To znamená vysoké postavení.“

Eusebius souhlasně kývl.

„A vysoké riziko,“ dodal tiše.

Oba chvíli mlčeli.

Severní křídlo bylo znovu klidné.

Až příliš klidné.

„Takže?“ zeptal se Bert.

Eusebius zvedl oči.

„Teď zjistíme, komu patří ten znak.“

A jeho hlas byl stejně klidný jako předtím.

Jen teď už věděli, že hrají vyšší hru.

Pergamen s kresbou znaku složil a zasunul jej do kabátce. „Půjdeme zpátky do paláce,“ řekl. „Než se o nás začne zajímat někdo další.“

Bert přikývl. „Dřív než si někdo všimne, že jsme byli až příliš blízko.“

Vyrazili klidným krokem. Ani příliš rychle, ani příliš pomalu.

Když vstoupili do hlavní chodby, málem do někoho narazili.

„Konečně!“ ozvalo se ostře.

Před nimi stál Prunner, ruce sepjaté za zády, výraz napjatý.

„Hledám vás po celém paláci.“

Eusebius zachoval klid. „Stalo se něco?“

„Arcivévoda chce vědět, jak to vypadá s vyšetřováním,“ odpověděl Prunner. „A chce to vědět hned.“

Bert se lehce pousmál. „To je dobré znamení. Znamená to, že má zájem.“

Prunner jeho humor nepřijal. „Znamená to, že je netrpělivý.“

„Rozumím. Půjdeme ihned.“

Prunner se k nim otočil zády. „Následujte mě.“

Chodby paláce působily najednou těsněji. Každý krok se rozléhal hlasitěji než předtím.

Bert se nenápadně naklonil k Eusebiovi. „Řekneme mu všechno?“

Eusebius odpověděl bez pohledu na něj. „Ne.“

„Kolik?“

„Dost na to, aby věděl, že postupujeme. Málo na to, aby věděl, kam přesně.“

Bert se pousmál. „Tak tohle bude zajímavé.“

Na konci chodby se otevřely dveře audienční komnaty a ruch paláce zůstal za nimi.

Prunner otevřel dveře a tiše ustoupil stranou.

Arcivévoda stál u okna. Nepůsobil rozrušeně, spíš zamyšleně. Když vešli, ještě chvíli zůstal otočený zády, jako by jim dával čas, aby si srovnali myšlenky.

Nakonec se pomalu obrátil.

„Tak,“ řekl klidně. „Jak daleko jste?“

Nebyl v tom hněv. Jen očekávání.

Eusebius se uklonil. „Postoupili jsme, Výsosti.“

Arcivévoda lehce přimhouřil oči. „Dobře. Teď konkrétně.“

„Zásilky z Uher nejsou jednotné,“ pokračoval Eusebius vyrovnaným hlasem. „Jedna část jde oficiálně přes sklad. Druhá část je přesměrována do severního křídla.“

Arcivévoda k nim pomalu došel blíž. „Domněnka, nebo jistota?“

„Jistota.“

„Na základě čeho?“

„Dvojité dno sudů. Skryté listiny.“

V místnosti zavládlo ticho. Arcivévoda je chvíli pozoroval, jako by vážil každé slovo.

„Viděl jste ty listiny?“

„Ano.“

„A víte, komu patří?“

Eusebius krátce zaváhal. „Zatím ne.“

Arcivévoda přikývl, aniž by změnil výraz. „Takže jste blízko, ale nemáte jméno.“

„Ano, Výsosti,“ potvrdil Eusebius.

Přešel několik kroků po místnosti a zastavil se u stolu. „To znamená, že už jste se dotkli něčeho citlivého.“

Bert mlčel, ale sledoval ho pozorně.

„Pokud je v tom někdo z vyšších kruhů,“ pokračoval arcivévoda, „musíme postupovat opatrně. Jedna chyba a celá věc se uzavře dřív, než ji otevřeme.“

„Rozumím,“ odpověděl Eusebius.

Arcivévoda se na něj podíval přímo. „Až budete mít jméno, přijdete za mnou osobně.“

Krátká pauza.

„Bez prostředníků.“

To bylo řečeno klidně, ale jasně.

„Ano, Výsosti.“

Arcivévoda se znovu otočil k oknu. „Pokračujte. A dávejte si pozor.“

To nebyl příkaz.

To bylo varování.

Když vyšli na chodbu, Bert si tiše oddechl.

„Tak co?“ zeptal se polohlasem.

Eusebius odpověděl stejně tiše. „Je klidný.“

„A to je dobré?“

Eusebius se na něj podíval. „To znamená, že ví, jak vážné to je.“

A oba věděli, že teď už není cesty zpět.

Z komnaty vyšli a zamířili chodbou zpět. Varování arcivévody za nimi zůstalo viset jako studený průvan.

Nedostali se daleko.

Před nimi se zastavili dva strážní.

„Pánové, půjdete s námi.“

Nebyl v tom hněv. Jen jistota.

Bert lehce nadzvedl obočí. „Máme na výběr?“

„Buď dobrovolně,“ odpověděl jeden ze strážných, „nebo násilím.“

Eusebius předešel další poznámce. „Dobrovolně,“ řekl klidně. „A kam jdeme?“

„To se dozvíte.“

To bylo vše.

Vyměnili si s Bertem krátký pohled a nechali se vést.

Chodba, kterou je stráže vedly, nebyla součástí hlavního křídla. Byla tišší, užší, bez výzdoby. Eusebius si uvědomil, že tudy ještě nikdy nešel.

Zahnuli dvakrát.

Nakonec se zastavili před těžkými dveřmi.

Strážný zaklepal, počkal, pak otevřel.

V šeru za stolem seděl kardinál Klesl.

Nepůsobil překvapeně.

„Pánové,“ řekl klidně. „Pojďte dál.“

Stráže ustoupily, ale zůstaly u dveří.

Eusebius vstoupil první. Bert hned za ním.

Dveře se za nimi tiše zavřely.

Klesl si je chvíli prohlížel.

„Slyšel jsem,“ začal pomalu, „že dnes bylo v severním křídle poněkud rušno.“

A bylo jasné, že tohle není náhoda.

Kardinál je chvíli jen pozoroval.

„Takže nehoda,“ pronesl nakonec klidně.

„Ano,“ odpověděl Eusebius.

„Sud se rozbil.“

„Ano.“

Klesl lehce přikývl. „A přesto bylo severní křídlo na nějakou dobu uzavřeno.“

Bert pokrčil rameny. „Když se rozbije sud, je s tím práce.“

„Zvlášť když je těžší, než by měl být,“ dodal Klesl nenápadně.

Ticho.

Eusebius neuhnul pohledem. „Vaše Eminence něco naznačuje?“

„Jen se ptám,“ odpověděl Klesl klidně. „Vyšetřujete. Já dohlížím.“

Pomalu přešel ke stolu.

„Na hradě mám lidi, kteří si všímají věcí. Když je někde hluk, dozvím se o tom.“

To bylo řečeno prostě. Bez chlubení.

„A co jste se dozvěděl?“ zeptal se Bert.

„Že jste dnes byli velmi blízko něčemu, co není obyčejný obchod.“

Eusebius odpověděl opatrně. „Možná.“

Klesl si ho chvíli měřil. „Viděli jste něco konkrétního?“

„Viděli jsme, že sudy nejsou jen sudy.“

Klesl přikývl. „To je rozumná odpověď.“

Znovu se posadil.

„Pokud je do toho zapleten někdo z vyšších míst, nemůžeme si dovolit chybu. Bez důkazu se nic nestane. S důkazem se může stát všechno.“

Chvíli bylo ticho.

„Proč nám to říkáte?“ zeptal se Eusebius.

Klesl se na něj podíval přímo. „Protože sloužím koruně. A vy také.“

Nebyla v tom emoce. Jen fakt.

„A protože někdo už ví, že se ptáte,“ dodal tišeji.

To je zarazilo víc než předchozí slova.

„Myslíte?“ řekl Bert.

„Vím,“ odpověděl Klesl.

Zvedl ruku směrem ke dveřím. „Pokračujte. A buďte opatrní.“

Nebyl to rozkaz. Bylo to upozornění od člověka, který už viděl, jak rychle se podobné věci v paláci obracejí proti těm, kdo se ptají.

Na chodbě se Bert naklonil k Eusebiovi. „On něco ví.“

„Ano.“

„Ale ne všechno.“

Eusebius přikývl. „A možná čeká, co mu přineseme.“

Oba věděli, že od této chvíle už nejsou jen vyšetřovatelé.

Jsou sledováni.

Od Klesla odcházeli mlčky. Rozhovor s arcivévodou měl váhu rozkazu, rozhovor s kardinálem váhu varování. Každý byl ponořený do vlastních myšlenek a kroky se rozléhaly úzkou chodbou, kterou předtím neznali.

Ticho nakonec přerušil Bert.

„Víš, kudy máme jít?“

Eusebius se na něj nepodíval. „Cože?“

„Ptám se tě,“ zopakoval Bert tišeji, „kudy se dostaneme ven.“

Eusebius se zastavil.

Rozhlédl se. Kamenné stěny, dvě stejné chodby, žádné okno, žádná známá výzdoba.

„Nevím,“ přiznal klidně.

Bert si povzdechl. „To je uklidňující.“

„Vedli nás sem záměrně jinudy,“ zamumlal Eusebius. „A zřejmě nepočítali s tím, že budeme znát cestu zpět.“

„To je dobré znamení, nebo špatné?“ zeptal se Bert.

Eusebius se konečně lehce pousmál. „To záleží, jestli nás jen zdržují… nebo sledují.“

V tom se ozvaly kroky.

Cizí.

Bert se okamžitě otočil.

„Tak to zjistíme,“ řekl tiše.

Kroky se blížily.

Nespěchaly. Byly spíš klidné.

A k nim se přidalo pískání. Veselé. Až nepatřičně veselé na tuhle část paláce.

Eusebius a Bert se na sebe podívali.

„Tohle je jak z nějakého špatného filmu,“ zamumlal Bert.

„Prosím tě,“ odpověděl tiše Eusebius, ale i jemu přeběhl mráz po zádech. Tyhle chodby, cizí prostor, ticho… a do toho pískání.

Kroky byly blíž.

Pak se zpoza rohu vynořila postava.

Vysoká, rovná záda, kabátec z kvalitní látky, rukavice v ruce.

Miklós Bethlen.

Pískání ustalo.

„Pánové,“ usmál se lehce, jako by je potkal náhodou. „Ztratili jste se?“

Oběma se viditelně ulevilo.

Bert si odkašlal. „Na okamžik.“

Bethlen si je přeměřil pohledem. „Tyhle chodby jsou zrádné. Zvlášť když vás sem někdo přivede jinudy.“

Eusebius si všiml tónu. To nebyla náhoda.

„Vy to tu znáte?“ zeptal se opatrně.

Bethlen se pousmál. „Řekněme, že se umím pohybovat tam, kde je potřeba.“

Krátká pauza.

„Dovolíte?“ naznačil směrem k jedné z chodeb. „Tudy se dostanete zpět k hlavnímu schodišti.“

Bert vykročil první, ale ještě se ohlédl. „Náhoda?“

Bethlen se jen usmál. „Na hradě?“

Eusebius jeho pohled zachytil na zlomek vteřiny déle.

Ten muž byl příliš dobře oblečený na to, aby se jen tak toulal temnými chodbami.

A příliš klidný na to, aby šlo o náhodu.

„Děkujeme,“ řekl nakonec.

Bethlen lehce pokývl hlavou.

„Rádo se stalo.“

A když se vydali chodbou, Eusebius si byl jistý jedním.

Neztratili se náhodou.

A Bethlen je také nenašel náhodou.

K hlavnímu schodišti trefili bez potíží. Odtud už to znali, ale pocit, že je někdo vede i bez doprovodu, z nich nezmizel.

Šli mlčky. Každý si v hlavě rovnal dnešek.

„Ke mně,“ řekl Bert jen krátce.

Bert odemkl dveře. Hned u prahu ležel složený lístek.

Zastavil se.

„To je rychlé,“ poznamenal klidně.

Eusebius zavřel dveře a zůstal stát zády k nim.

Bert lístek zvedl, rozložil.

Po poslední mši. Hostinec Slunce. Další informace.

Žádný podpis.

Žádná pečeť.

„Večerní,“ řekl Bert.

„Každý den,“ doplnil Eusebius.

Chvíli bylo ticho.

„Nechali to tady schválně,“ řekl Bert.

Eusebius přikývl. „Tohle byl dřív můj pokoj.“

„Takže někdo neví, že jsme si je vyměnili.“

„Nebo ví,“ odpověděl Eusebius klidně.

Bert se pousmál koutkem úst. „To by bylo horší.“

Eusebius vzal lístek z jeho ruky a znovu si ho přečetl.

„Slunce,“ řekl tiše. „To není místo pro náhodné schůzky.“

„To není místo pro náhodné lidi,“ opravil ho Bert.

Ticho.

„Myslíš, že je to past?“ zeptal se Bert.

„Myslím, že někdo ví, že jsme dnes byli příliš blízko.“

„A chce nás vytáhnout ven,“ doplnil Bert.

Eusebius složil lístek. „Dobře.“

„Dobře?“ zopakoval Bert.

„Půjdeme.“

Bert se na něj podíval. „Všichni tři?“

Eusebius chvíli přemýšlel.

„Ne. Jeden půjde dovnitř. Jeden zůstane venku. A jeden bude sledovat, kdo sleduje nás.“

Teď už to nebyli muži, kteří reagují.

Teď plánovali.

Když se setmělo a poslední mše skončila, z kostela se pomalu vytráceli poslední lidé a s nimi i hluk hlasů.

Bočním vchodem z paláce vyšli tři muži. Všichni ozbrojení, s plášti staženými níž, aby splynuli s večerním šerem.

„Kde ta hospoda vlastně je?“ zamumlal Filip.

„Kousek od náměstí,“ odpověděl Bert tiše.

„Buďte zticha,“ sykl Eusebius. „Někdo nás může slyšet.“

Zmlkli.

Postupovali vyrovnaným, promyšleným tempem. Hlídali si každý krok, aby výstroj nezašustila a kov o kov nezazvonil. Večer byl tichý a v takovém tichu se každý zvuk nesl daleko.

Když zabočili do užší ulice, Eusebius se zastavil.

„Plán platí,“ řekl tiše. „Já půjdu dovnitř.“

Bert přikývl. „Zůstanu venku. Uvidím, kdo přichází a kdo odchází.“

Eusebius se podíval na Filipa.

„Ty budeš dál. Ne moc blízko. Sleduj okolí. Když to bude vypadat špatně, zmizíš a vrátíš se pro pomoc.“

Filip polkl, ale přikývl. „Dobře.“

„Souhlas?“ zeptal se Bert ještě jednou.

„Ano,“ odpověděli oba.

Bert se přesunul ke stínu naproti hostinci, odkud měl výhled na vchod i na úzkou uličku podél zdi. Filip se stáhl dál, k rohu, kde mohl předstírat obyčejné zevlování a přitom sledovat, kdo se drží příliš blízko. Eusebius si je ještě jednou zkontroloval pohledem. Pak už nebylo co domlouvat.

Chvíli stáli, než se znovu rozešli.

Hostinec Slunce byl už jen pár desítek kroků před nimi.

A s každým krokem bylo jasnější, že dnes večer se něco zlomí.

Eusebius vstoupil do hostince, sundal si klobouk a krátce se rozhlédl. Za dveřmi zůstalo večerní ticho ulice; uvnitř ho nahradil smích, cinkání korbelů a tlumené hovory.

Hospodský si ho všiml téměř okamžitě.

Přišel blíž, lehce se uklonil. „Prosím, pane. Pojďte se mnou.“

Neptal se na jméno ani na důvod. Jen ukázal směrem stranou, dál od hlavního sálu.

Vedl ho úzkou chodbou k zadním dveřím.

„Tady budete mít klid,“ řekl tiše. „Jestli budete chtít jídlo, víno… stačí říct. Všechno zařídím.“

Eusebius lehce přikývl. „Děkuji.“

Po otevření dveří hospodský ustoupil.

Vstoupil dovnitř a hned uviděl, že místnost není prázdná.

Místnost nebyla ani malá, ani velká. Uprostřed stál dřevěný stůl, dvě lavice, na zdi visela lampa. Malé okno vedlo do dvora.

Položil klobouk na stůl a posadil se zády ke zdi, odkud viděl na dveře.

U stolu už někdo seděl.

Eusebius ho poznal hned.

Miklós Bethlen.

Na okamžik si oddechl, i když to na sobě nedal znát.

„Pane Eusebie,“ usmál se Bethlen lehce. „To je ale chladné přivítání. A kde máte Berta?“

Eusebius zůstal stát. „Co chcete, pane Bethlene?“

Bethlen si pohodlně opřel záda o lavici. „Popít. Promluvit si.“

Usmíval se, ale nebyl to úsměv opilce. Spíš někoho, kdo ví víc, než by měl.

„Na to není čas,“ odpověděl Eusebius klidně. „Máme práci. A vy víte jakou.“

„Vím,“ přikývl Bethlen. „A vím také, proč jste dnes tady.“

Eusebius k němu došel blíž. Pomalu si začal sundávat rukavice, jednu po druhé.

„Tak mi to řekněte,“ řekl tiše.

Bethlen se naklonil dopředu.

„Hledáte toho, kdo vynáší informace. A kdo je předává dál.“

Eusebius zůstal klidný. Položil rukavice na stůl.

„Pokračujte.“

Bethlen se na něj podíval bez úsměvu.

„Jsem tady ze stejného důvodu.“

Eusebius se na něj nechápavě podíval.

Chvíli mlčel, pak se narovnal.

„Poslal mě generál Giorgio Basta, vrchní velitel císařských vojsk v Uhrách.“

Eusebius ani nemrkl.

„A proč?“ zeptal se klidně.

„Protože někdo vynáší informace,“ odpověděl Bethlen. „Ne obchodní. Vojenské.“

Eusebius si pomalu sedl naproti němu.

„Jaké?“

„Rozmístění posádek. Počty mužů. Stav výzbroje. Zásoby potravin. Přesuny jednotek.“

Bethlen mluvil věcně, bez emocí.

„Nejdřív se to objevilo v Uhrách. Informace, které neměl mít nikdo mimo Vídeň a Prahu.“

Eusebius ho poslouchal bez přerušení.

„Basta je přesvědčený, že únik vede právě odtud. Z Vídně. A možná i z Prahy.“

Krátká pauza.

„Pokud se tyhle údaje dostanou k Osmanům, nebudou to jen ztracené sudy,“ dodal Bethlen tišeji.

Eusebius spojil ruce na stole. „A vy jste přišel zjistit kdo.“

„Ano.“

„Oficiálně?“

„Oficiálně obchodník,“ odpověděl Bethlen. „Ve skutečnosti pracuji pro císařskou armádu.“

Ticho.

„Takže víno nehledáte,“ řekl Eusebius.

„Ne,“ odpověděl Bethlen. „Hledám člověka, který ví víc, než by měl.“

Přikývl.

Teď už bylo jasné, že nejde jen o obchod.

„A po nás chcete co?“ zeptal se Eusebius klidně.

Bethlen se ani nepohnul. „Spolupráci. Nic víc.“

„Tak jednoduše?“ zvedl Eusebius obočí.

„Já vám řeknu, co jsem zjistil,“ pokračoval Bethlen. „A vy mi řeknete, co jste zjistili vy.“

Eusebius se usmál. Nebyl to přátelský úsměv.

Spíš ironický.

Pomalu se nadechl, promnul si rty, krátce pohlédl na rukavice ležící na stole a pak zpět na Bethlena.

„A jak vám mám věřit?“ zeptal se tiše.

Bethlen jeho pohled opětoval bez zaváhání.

„Musíte mi prostě věřit,“ pokrčil Bethlen rameny.

Eusebius se na něj chvíli díval. Ta věta mu neseděla. Věděl, kdo před ním sedí. Bethlen nebyl muž, kterému se věří jen proto, že to řekne.

„To není moc,“ odpověděl klidně.

Bethlen si povzdechl. „Nemám teď nic lepšího.“

Eusebius sklopil na okamžik pohled ke stolu, pak zpátky k němu. „Vy nechodíte na schůzky bez krytí. A já také ne.“

Bethlenův výraz se lehce změnil. Už se neusmíval.

„Tak co potřebujete?“ zeptal se.

„Něco konkrétního,“ řekl Eusebius. „Ne ujištění.“

Chvíli bylo ticho.

Bethlen přikývl. „Dobře.“

Sáhl do vnitřní kapsy kabátce.

Nevytahoval zbraň.

Vytáhl složený list.

„Tohle jsem získal před týdnem,“ řekl klidně a položil ho na stůl mezi ně.

Eusebius se ho zatím nedotkl.

„Opis rozpisu posádek u Rábu,“ pokračoval Bethlen. „Se změnami, které měly být známy jen ve Vídni.“

Eusebius si list přitáhl blíž.

Čísla. Jména velitelů. Přesuny zásob.

A drobná poznámka na okraji.

„Tahle změna,“ řekl Eusebius tiše, „proběhla před třemi dny.“

„Ano,“ odpověděl Bethlen. „A už ji mají i tam, kde by ji mít neměli.“

Eusebius zvedl oči.

„Ten opis jsem nenechal projít dál,“ dodal Bethlen. „Mohl jsem. Neudělal jsem to.“

Chvíli bylo ticho.

„Můžete si to ověřit,“ řekl Bethlen. „Zítra. Pokud chcete.“

Eusebius složil list zpět.

„A proč mi to dáváte?“ zeptal se.

Bethlen se na něj podíval vážně. „Protože pokud budeme pracovat odděleně, přijdeme pozdě.“

Eusebius chvíli mlčel.

List si znovu přelétl pohledem.

„Zjistím si to.“

Bethlen přikývl. „Dobrá. Pak mi dejte vědět.“

Eusebius list složil a zasunul jej do kabátce.

„Kde vás najdu?“

„Najdete,“ odpověděl Bethlen klidně.

Eusebius si vzal rukavice, pomalu si je natáhl a nasadil klobouk.

„Dobrou noc, pane Bethlene.“

Krátce kývl hlavou, otočil se a odešel.

Eusebius prošel kolem hospodského. Ten se lehce uklonil a Eusebius mu jen krátce kývl hlavou.

Ven vyšel do chladnějšího večerního vzduchu a ruch hostince se za ním zavřel jako dveře za cizím světem. Bert stál tam, kde měl, ve stínu naproti vchodu, a ani se nehnul, dokud si nebyl jistý, že Eusebia nikdo nenásleduje.

Zastavil se hned u vchodu, upravil si rukavice a stáhl klobouk níž do čela.

„Tak co jsi zjistil?“

Eusebius se podíval na zem. Bylo vidět, že přemýšlí.

„Zajímavé věci, Berte.“

Zvedl oči.

Bert si založil ruce na prsou. „Hmmm. To bude zajímavé. Už se těším.“

Eusebius si upravil rukavici. „Upřímně… ani nevím, co si o tom mám myslet.“

Bertův výraz zvážněl. „Tak začni od začátku.“

„Ten lístek poslal Bethlen,“ řekl Eusebius. Víc zatím nestihl.

Bert zvedl obočí. „No ty vole. Tak tohle jsem nečekal.“

Z úzké uličky od rohu se ozvaly rychlé kroky. Filip se vynořil z šera zadýchaný, ale snažil se neběhat úplně nápadně.

„Filipe, co se děje?“ zeptal se Eusebius.

„Nechci strašit,“ vydechl Filip a ohlédl se přes rameno, „ale u postranního průchodu jsem slyšel kroky. A kov. Jako když někdo vytahuje kord z pochvy. Myslím, že se něco chystá.“

Bert se postavil blíž k Filipovi. „Drž se u nás.“

Pak se podíval na Eusebia. „Jak je to dlouho, co jsi se pral?“

„Naposledy jsem šermoval ve škole,“ odpověděl Eusebius a v duchu počítal, kolik let od té doby uplynulo.

Bert na něj vytřeštil oči. „To si děláš prdel. To ti bylo kolik?“

„Bylo mi dvacet.“

Bert si tiše oddechl. „Začni se modlit.“

„Pokusím se.“

Bert se pokřižoval první, skoro automaticky. Filip ho napodobil o půl vteřiny později a udělal to tak rychle, že si málem sáhl na bradu místo na čelo. Eusebius se pokřižoval poslední, mechanicky, jako člověk, který si víc než na rituál myslí na vzdálenost k nejbližší zdi.

„Připravte se,“ řekl Bert tiše, „ale nedejte to znát.“

„Dobrá, půjdeme domů,“ řekl klidně.

Eusebius přikývl. „Ano. Dnes byl náročný den.“

Filip si oddechl. „Ano, to byl.“

A pomalu se vydali směrem k Hofburgu. Ulice se kolem nich ztišily; právě to ticho ale působilo hůř než hluk hostince. Za nimi se jednou ozval krok navíc a hned zmizel. V průjezdu po levé straně se pohnul stín. Nikdo z nich se neohlédl příliš nápadně, ale všichni tři to cítili stejně: někdo je vede tam, kde je chce mít.

K bráně Hofburgu už zbývalo jen pár kroků, když se z postranního stínu odlepili muži a nenápadně jim zatarasili cestu.

Bertovi se na tváři objevil úsměv. „Copak, něco jste ztratili, pánové?“

Jeden z mužů vystoupil dopředu. „Ano. Ztratili. Představte si.“

„A jen vy nám s tím můžete pomoct.“

Bert naklonil hlavu. „A s čím vám můžeme pomoct?“

„Sbalíte se a odjedete,“ odpověděl muž klidně.

„A co když to neuděláme?“ zeptal se Bert.

„Pak vás budeme muset zabít.“

Bert zvedl dlaň. „Moment. My se poradíme.“

Otočil se k Eusebiovi a Filipovi. „Tak co? Odjedeme, nebo zůstaneme?“

Eusebius se na něj podíval. „Zkus hádat.“

Bert přikývl. „Dobře. Tak zůstaneme.“

Muži je obklíčili. Deset.

Kordy se vysunuly z pochev s kovovým zasyčením.

„No výborně,“ procedil Bert. „Tak pojďte.“

První vyrazil bez váhání.

Eusebius uhnul stranou právě včas. Čepel mu prosvištěla kolem tváře tak blízko, že ucítil proud vzduchu. „Ty vole!“ vydechl, chytil útočníka za zápěstí, stočil mu ruku do páky a podrazil mu nohy. Muž dopadl na dlažbu tvrdě a bez elegance.

Druhý bodal přímo na hruď. Eusebius vyrazil čepel stranou a šel k němu nadoraz, dřív než útočník stihl znovu natáhnout ruku. Koleno do břicha, loket pod bradu. Muž se zlomil v pase a zmizel z boje.

Bert mezitím ustupoval mezi dvěma protivníky, ale nebyl zahnaný. Spíš si je vodil. „Tohle je jak blbej trénink,“ procedil, vykryl první výpad, druhému sklouzl po čepeli a bodl ho do stehna. „Akorát bez trenéra.“

Filip couval ke zdi. „Já jsem říkal, že to bude past!“

Jeden z mužů ho chytil za kabátec. Filip zaječel. Eusebius to viděl periferně.

„Pusť ho!“ Eusebius vyrazil vpřed, strhl útočníka zezadu a srazil ho k zemi spíš vahou než krásou pohybu. Hlava narazila o kámen a muž zůstal ležet.

Další tři.

Bert dostal škrábanec přes tvář. „Ty hajzle!“ Odpověděl mu prudkým kopem do kolene a následným bodnutím do ramene.

Eusebius ucítil ostrou bolest v boku. Čepel ho řízla a dech se mu na okamžik zasekl. „Do prdele,“ sykl, zavrávoral, ale místo ústupu se vrhl dovnitř. Narazil protivníkovi čelem do nosu a slyšel křupnutí.

„Drž linii!“ křikl Bert.

„Držím,“ vyštěkl Eusebius a s námahou odstrčil dalšího muže stranou. Už v tom nebyla obratnost ze začátku. Jen tvrdohlavost, bolest a snaha zůstat na nohou.

Filip sebral spadlý kord. Držel ho obráceně. „Já to neumím!“

„Tak s tím aspoň máchej!“ zařval Bert.

Zbývali čtyři.

Útočili najednou.

Bert byl zatlačen dozadu. Eusebius kryl zleva, ale tlak byl silný. Kov skřípal o kov. Dech těžkl.

Eusebius se v poslední chvíli sehnul pod výpadem, podrazil útočníkovi nohu a sám přitom málem upadl. Muž se zřítil na záda, ale Eusebiovi se před očima na okamžik zatmělo.

Další ho přitlačil ke zdi. Čepel proti čepeli. Síla proti síle. Eusebius cítil, jak mu pod prsty klouže jílec, a krev z boku mu prosakuje košilí.

„Sakra…“ vydechl.

Útočník, který tlačil Eusebia ke zdi, náhle ztuhl. Hrot cizí čepele mu vyjel zezadu mezi žebry.

Jeho tělo se sesunulo na dlažbu a uvolnilo Eusebiovi prostor k nadechnutí.

„Pánové,“ ozval se klidný hlas. „Tohle je poněkud neefektivní.“

Miklós Bethlen.

Jeho pohyb byl jiný. Úsporný. Přesný.

Jednomu podřízl stehno. Druhému bodl pod klíční kost. Otočka, kryt, zásah do břicha. Žádné nadávky. Jen práce.

Poslední muž couvl.

Bert udělal krok vpřed, čepel namířenou na hrdlo. „Zmiz.“

Muž utekl.

Ticho.

Těžké dýchání.

Krev na kamenech.

Eusebius si přitiskl ruku k boku. „Tohle byl totální průser.“

Bert se uchechtl mezi dechem. „Ale přežili jsme.“

Bethlen otřel čepel. „Příště si dejte pozor, kdo vás zve na schůzku.“

Eusebius na něj pohlédl. „Díky.“

Pak se zhluboka nadechl a až tehdy mu tělo připomnělo všechno, co během boje potlačil. Rána v boku pálila, nohy se mu třásly a bolest se rozlévala pod žebry jako oheň. „A teď mě fakt všechno bolí,“ vydechl.

Udělal krok. Koleno se mu podlomilo a kabátec se mu rozevřel víc, než chtěl. Bert, který stál nejblíž, v té jediné vteřině pochopil víc, než bylo řečeno nahlas.

Krev prosakovala bokem kabátce a pod ní se rýsovalo tajemství, které se nedalo dál skrývat.

„Do hajzlu…“ sykla mezi zuby. Hlas už nebyl docela Eusebiův. Byl vyšší, nalomený bolestí a strachem.

Bert byl u ní dřív, než si Filip stačil uvědomit, že se něco změnilo. Zachytil ji pod loktem a přitáhl plášť přes roztržený kabátec.

„Klid,“ řekl tiše.

„Neser mě,“ vyjela na něj automaticky.

„Vím,“ odpověděl stejně tiše.

Filip stál o krok dál. „To krvácí hodně?“

„Drž hlídku,“ řekl Bert bez otočení hlavy.

Filip okamžitě odběhl pár kroků stranou.

Bethlen přistoupil blíž. „Musíme to ošetřit.“

Eusebius — nebo spíš Veronika, jak si v té chvíli Bert už musel přiznat — si přitiskla ruku pevněji k boku. „Ne.“

„Vykrvácíte,“ řekl věcně.

„Ne tady.“

Bert už viděl, kde je rána. Viděl, jak si druhou rukou drží kabát přitažený víc, než by bylo nutné. Jak je napjatá jinak než jen bolestí.

Naklonil se k ní blíž.

„Já to udělám,“ řekl klidně. „Nikdo jiný.“

Její oči se na něj upřely. Vztek. Strach. Vzdor.

„Sakra… sakra… do prdele…“ syčela.

„Pomalu. Zůstaň se mnou,“ řekl Bert tiše.

Bethlen je sledoval, ale ustoupil o krok zpět. Nezasahoval.

„Potřebujeme místo,“ řekl Bert. „Teď.“

Zatnula zuby. „Jestli to někdo zjistí—“

„Nezjistí,“ přerušil ji.

Krev jí prosákla mezi prsty.

Tentokrát nenadávala jen kvůli bolesti.

Ale proto, že věděla, že tohle je přesně situace, které se bála.

Bert ji dostal do postranní uličky, kde bylo alespoň trochu stínu a klidu.

„Filipe, hlídej,“ řekl krátce.

Mladík přikývl, bledý jak stěna.

Bert rychle rozepnul kabátec. Rána byla hlubší, než si myslel. Krev tekla pomalu, ale vytrvale.

Zatnula zuby. „Jestli to zkazíš… tak tě zabiju…“

„Teď mlč a soustřeď se na můj hlas,“ procedil Bert a rozřízl látku košile kolem rány.

Jakmile se dotkl poraněného místa, Veronika vykřikla.

„Kurva! To bolí!“

„Vím,“ řekl tiše, ale ruce měl pevné. Přitlačil čistý kus látky k ráně.

Krev se okamžitě vsákla.

„Tohle bude pálit,“ varoval ji a nalil na ránu pálenku.

Eusebius se prohnula v zádech. „Ty zkur—!“

Hlas jí přeskočil.

Prsty se jí křečovitě sevřely do Bertova rukávu.

„Nedívej se,“ řekl jí.

„Neser mě…“ zašeptala slabě.

Znovu přitlačil.

Další vlna bolesti.

Dech se jí zrychlil, pak zpomalil.

„Hej,“ řekl Bert ostře. „Hej, zůstaň se mnou.“

Oči se jí podlomily.

Tělo ochablo.

„Do prdele,“ vydechl Bert, když mu klesla do náruče.

Veronika mu ochabla v náručí a ztratila vědomí.

Tma se nerozplynula najednou. Nejprve přišel hlas, potom teplo přikrývky a nakonec vlastní dech. „Kde to jsem…?“

Cítila teplo. Přikrývku. Klid.

Ticho.

Asi jsem umřela.

Pokusila se pohnout.

Z boku jí projela ostrá, bodavá bolest. Tak prudká, že zatnula zuby. Prsty křečovitě sevřela deku, jako by ji chtěla roztrhnout.

Vzduch jí uvízl v hrdle.

Nebyla mrtvá.

Bolest byla příliš skutečná.

Někdo u ní seděl.

„Klid,“ ozval se známý hlas. „Jsi v bezpečí.“

Otevřela oči.

Bert.

„Berte…“ vydechla. „Tak ráda tě vidím.“

Polkla.

„Co se stalo?“

U postele seděl Bert, lokty opřené o kolena. Vypadal unaveněji než obvykle.

„Ležela jsi několik dní v horečkách,“ řekl tiše. „Pamatuješ si něco?“

Veronika polkla. Hrdlo měla suché.

„Naposledy si pamatuju, jak jsi mě ošetřoval… pálilo to… nadávala jsem ti…“ pousmála se slabě. „A pak tma.“

Bert si přejel rukou po tváři. „Odpovídá to. Omdlela jsi a nemohli jsme tě nechat v ulici. Odnesli jsme tě do Hofburgu.“

Odmlčel se.

„Snažil jsem se tě dát dohromady. Zastavit krvácení, vyčistit ránu. Ale horečka přišla rychle. A silná.“

Zvedla k němu pohled. „A?“

„A já si přiznal, že na to nestačím,“ řekl klidně, ale bylo slyšet, že ho to stálo víc, než dává najevo. „Musel zasáhnout Bethlen.“

Ticho ztěžklo.

„Přivedl ženu,“ pokračoval. „Starší. Mlčela víc, než mluvila. A věděla, co dělá.“

Veronika zavřela oči.

„Když ti rozstřihla košili…“ Bert se nadechl. „Už nebylo co skrývat.“

Ticho.

Jen její dech.

„Ví to jen tři lidé,“ dodal. „Bethlen. Filip. A já.“

Chvíli zůstala nehybná.

„Filip?“ zeptala se tiše.

„Tvářil se, jako by mu někdo obrátil svět vzhůru nohama,“ uchechtl se slabě Bert. „Ale držel jazyk za zuby.“

Veronika otevřela oči a zadívala se do stropu.

„Jednou to muselo prasknout,“ řekla klidněji, než se cítila.

Bert se k ní naklonil blíž. „Nikdo tě neodsoudil.“

„To ještě neznamená, že to tak zůstane.“

Chvíli na sebe jen hleděli.

„Co teď?“ zeptal se tiše.

Veronika se zhluboka nadechla. Bolest jí projela bokem, ale už nezasténala.

„Teď?“ podívala se na něj. „Teď budeme dělat, jako by se nic nestalo.“

Její hlas byl slabý. Ale rozhodný.

Bylo tiché zaklepání.

„Dále,“ řekl Bert a ustoupil od postele.

Dovnitř vešla starší žena. Nesla misku s vodou a čisté plátno.

„Musím převázat ránu a dát nový obklad,“ pronesla klidně.

Bert beze slova ustoupil stranou.

Žena přistoupila k posteli a podívala se na Veroniku. V jejím pohledu bylo něco jemného, téměř mateřského.

Opatrně odhrnula přikrývku a rozvázala obvaz na boku. Látka byla přischlá ke kůži. Když ji odtahovala, zabolelo to. Veronika zatnula zuby, ale tentokrát nezaklela.

„To je dobré,“ zamumlala žena. „Rána se hojí. Jste silná. Nemějte strach.“

Veronika zavřela oči.

Na okamžik si vybavila Dorotku. Ta by ji už držela pod kontrolou. Píchla by jí tetanus, napojila kapačku, nadávala by jí, že je nezodpovědná, a kontrolovala by ji každou hodinu.

Pousmála se.

Bolelo to. Ale bylo to jiné.

Byla naživu.

A to stačilo.

Žena se obrátila k Bertovi. „Můžete nás na chvíli nechat samotné? Musím ji umýt.“

Bert pochopil bez dalších otázek. Krátce přikývl a odešel.

Dveře se tiše zavřely.

Veronika zůstala se ženou sama.

„Musím vás trochu otřít,“ řekla žena klidně. „Po horečce jste celá zpocená. Uleví se vám.“

Veronika přikývla. Pomalu se pokusila posadit. Šlo to těžce, bolest se ozvala, ale zvládla to.

Žena jí pomohla, opatrně odhrnula košili a začala ji jemně omývat navlhčeným plátnem. Její pohyby byly jisté a klidné, jako by to dělala celý život.

„Máte velmi jemnou pleť,“ poznamenala po chvíli. „Takovou by vám mnohé ženy záviděly.“

Veronika se slabě usmála. „Děkuji.“

Žena jí podala čistou košili a pomohla jí ji obléct. Pak si přisunula stoličku blíž k posteli.

„Jestli chcete,“ řekla po chvíli, „mohu vám číst z dlaně.“

Veronika překvapeně zvedla obočí. „To umíte?“

„Trochu,“ odpověděla žena s úsměvem.

Veronika natáhla ruce. „Tak si vyberte.“

Žena si sedla naproti ní a vzala její dlaň do svých rukou. Dlouho ji mlčky pozorovala. Nejprve se zamračila, pak se její výraz změnil. Lehce zavrtěla hlavou.

„Zajímavé…“

Ukázala na jednu z čar.

„Toto je čára života. Patříte do této doby… ale vaše cesta začala jinde. Jako by vás vychovala jiná budoucnost.“

Na okamžik se zarazila, jako by v čarách Veroničiny dlaně spatřila něco, co se zdráhala vyslovit.

„Vidím krev… a korunu,“ dodala tiše. „Ale zbytek je zastřený.“

Veronika mlčela.

„Váš život je zde,“ pokračovala žena, „ale zároveň i jinde. Čeká vás láska… tak silná, že ji ani čas nepřemůže.“

Prsty přejela po další linii.

„Máte kolem sebe mnoho lidí, kteří vás milují. Ale i takové, kteří vás budou nenávidět.“

Žena její ruku pomalu pustila.

Místnost ztichla a mezi oběma ženami zůstal jen šelest přikrývky a vzdálený ruch paláce.

Veronika se slabě usmála. „Děkuji… ale o lásce pochybuji. To mě mine.“

Žena jí pomohla opatrně se znovu položit. Přikrývka jí sjela k ramenům, upravila ji.

„Máte to napsané v osudu,“ řekla klidně. „A osud se nemýlí.“

Veronika už neodpověděla. Přitáhla si deku blíž k tělu. Oči se jí pomalu zavřely a dech se zklidnil.

Žena chvíli stála u postele, pak tiše vyšla z místnosti.

Venku čekal Bert, opřený o stěnu tak nehybně, jako by se za celou dobu ani nepohnul.

„Teď usnula,“ řekla žena. „Musí spát. Jen tak nabere sílu.“

Bert přikývl.

„Dejte vařit silný vývar,“ pokračovala. „Z masa a kostí. Potřebuje se postavit na nohy.“

Bert šel rovnou do kuchyně. Po tichu nemocného pokoje ho ruch dole zastihl téměř hrubě: hlasy, kroky, vůně vývaru a u stolu Filip s Bethlenem.

Když vešel, oba k němu zvedli hlavu.

Bert jen rukou naznačil, že hned přijde.

Zamířil ke kuchařce. „Prosím vás, dejte vařit silnou polévku z kostí. Pan Eusebius se probudil.“

Kuchařka se rozzářila. „Tak to je dobrá zpráva.“ Hned se otočila a začala rozdávat pokyny. V kuchyni to ožilo.

Bert se vrátil ke stolu.

Filip i Bethlen ho sledovali pohledem.

Posadil se, sáhl po džbánu a nalil si víno.

„Je vzhůru,“ řekl klidně. „A bude v pořádku.“

Bethlen si tiše oddechl. „Díky bohu.“

Filip jen pokýval hlavou.

Bert si lokl vína a položil pohár zpět na stůl.

„Tak,“ řekl tiše. „Teď mi řekněte, co jsem prošvihl.“

Filip se podíval na Bethlena. Ten jen lehce kývl hlavou, aby mluvil.

„Ten, co jsme ho chytili živýho,“ začal Filip, „dlouho nevydržel.“

Bert zvedl obočí. „Mluvil?“

„Chvíli,“ odpověděl Bethlen klidně. „Ne dost. Ale něco ano.“

Bert se opřel dozadu. „Tak povídej.“

„Útok nebyl náhodný,“ řekl Bethlen. „Nepřišli vás zabít. Přišli vás zastavit.“

„To se jim moc nepovedlo,“ zamumlal Bert.

„Měli rozkaz,“ pokračoval Bethlen, „abyste se stáhli z vyšetřování vína.“

Filip přikývl. „Říkal, že jsme moc blízko.“

Ticho.

„Blízko čeho?“ zeptal se Bert.

Bethlen sáhl do kapsy a položil na stůl malý kovový předmět.

Prsten.

Na jeho ploše byl vyrytý stejný znak, jaký Filip viděl na listinách z dvojitého dna sudů.

„Tenhle jsme sundali jednomu z nich,“ řekl Bethlen.

Bert si ho vzal do ruky. „Takže víno není jen víno.“

„Ne,“ odpověděl Bethlen. „Je to kurýrní systém.“

Filip se naklonil blíž. „A ten chlap ještě řekl jedno jméno.“

Bert zvedl pohled.

„Jaké?“

Filip zaváhal.

„Řekl… že rozkazy chodí z kanceláře.“

Ticho ztěžklo.

„Z které?“ zeptal se Bert tiše.

Bethlen odpověděl bez zaváhání.

„Z té, kam máte přístup.“

Bert položil prsten zpět na stůl.

„To není odpověď,“ řekl tiše. „To je hádanka.“

Bethlen se opřel o lavici. „Je to varování.“

„Takže někdo z dvora?“ zeptal se Filip.

„Někdo, kdo ví, kam chodíte. Co zkoumáte. A že jste byli u vína,“ odpověděl Bethlen.

Bert přejel prstem po vyrytém znaku. „Ten znak jsme viděli na listinách. A na sudech.“

„Ano,“ přikývl Bethlen. „A ten muž tvrdil, že sudy nejsou to hlavní.“

„Tak co je hlavní?“ vydechl Filip.

„Obsah,“ řekl Bethlen klidně. „Víno je jen krytí. Důležité jsou informace.“

Bert si promnul čelo. „Takže sudy vozí zprávy.“

„Nejen zprávy,“ dodal Bethlen. „Plány posádek. Změny ve výzbroji. Stav zásob. To, co jsem říkal.“

Filip se narovnal. „Takže někdo z kanceláře předává vojenské údaje přes obchod s vínem.“

„Ano.“

Ticho.

„A Eusebius byl blízko,“ řekl Bert.

„Příliš blízko,“ opravil ho Bethlen.

„A jméno?“ zeptal se Bert.

Bethlen zavrtěl hlavou. „Nevyslovil ho. Jen řekl, že rozkazy chodí shora. A že ten muž má přístup k pečetím.“

Filip polkl. „Pečetím?“

„K úředním listinám,“ upřesnil Bethlen. „Bez nich by ty informace nebyly věrohodné.“

Bert chvíli mlčel a v duchu si řadil, co z jejich dosavadních zjištění smí vyslovit nahlas.

„Takže někdo, kdo může oficiálně potvrdit změny v posádkách,“ řekl pomalu.

„Ano.“

„A zároveň někdo, kdo má důvod to dělat,“ dodal Bert.

Bethlen přikývl.

„Otázka je,“ řekl tiše, „jestli to dělá pro peníze… nebo pro něco většího.“

V kuchyni bylo najednou příliš ticho.

Bert vrátil prsten na stůl.

„To není hádanka,“ řekl Bert tiše. „To je potvrzení.“

Bethlen k němu obrátil pozorný pohled a čekal, zda Bert vysloví stejný závěr.

Dveře do kuchyně se otevřely bez jediného zvuku.

Prunner stál ve dveřích. Tichý jako stín.

„Máte se dostavit k arcivévodovi,“ řekl klidně.

Všichni tři k němu zvedli hlavu.

„Všichni,“ dodal.

Bert se otočil. „Eusebius nemůže. Je zraněný.“

Prunner se ani nepohnul. „To víme. Máte přijít vy tři.“

Ukázal postupně na Berta, Filipa a Bethlena.

„Okamžitě.“

Na rtech se mu objevil tenký, sotva znatelný úsměv.

Pak se otočil a zmizel stejně tiše, jako přišel.

Chvíli bylo ticho.

Filip polkl. „Nahání mi strach.“

Bert se podíval směrem ke dveřím. „To je jeho práce.“

Zvedli se bez dalších slov. Rozhovor u stolu skončil, ale otázky, které po něm zůstaly, šly s nimi.

Bert dopil víno, postavil pohár na stůl a podíval se na Bethlena. Ten jen přikývl.

Filip si nervózně otřel ruce do kalhot.

Vyšli z kuchyně a zamířili chodbou směrem k hlavnímu schodišti. Kroky se rozléhaly kamennými zdmi. Nikdo nemluvil.

Stráže u vstupu do vnitřního křídla je pustily bez otázky.

„To nemám rád,“ zamumlal Filip.

Bert po něm střelil pohledem. „Mlč.“

Prošli dlouhou galerií, kde na ně ze stěn hleděly portréty předků. Nakonec dorazili ke dveřím arcivévodovy pracovny.

Stráž zaklepala.

Ze dveří se ozvalo tlumené: „Dále.“

Bert otevřel dveře a vstoupil jako první. Za ním Filip. Bethlen poslední.

Arcivévoda seděl za stolem.

A nebyl sám.

U arcivévody stál i biskup Klesl.

Všichni tři se uklonili.

Arcivévoda se na chvíli zadíval na Bethlena.

„Proč jste mě neinformoval,“ řekl chladně, „že vás sem posílá generál Giorgio Basta?“

V místnosti se rozhostilo napětí.

Filip sklopil oči. Bert zůstal klidný.

Bethlen odpověděl bez zaváhání: „Vaše Výsosti, generál Basta mě pověřil diskrétním vyšetřováním. Předpokládal jsem, že vás budu informovat, až budu mít v ruce důkazy.“

Klesl se lehce pohnul, ale mlčel.

Arcivévoda se opřel dozadu. „Takže vyšetřujete na mém dvoře… a já o tom nevím.“

Arcivévoda nechal slova viset ve vzduchu.

Bethlen se ani nepohnul. „Vaše Výsosti, rozkazy z Uher byly jednoznačné. Úniky informací ohrožují celé pohraničí. Bylo nutné jednat rychle a bez rozruchu.“

Klesl konečně promluvil. „Bez rozruchu? To se vám příliš nepovedlo.“

Jeho pohled sklouzl k Bertovi.

„Slyšel jsem o potyčce u Hofburgu.“

Filip ztuhl.

Arcivévoda přimhouřil oči. „Deset mužů proti třem. To není náhoda.“

„Není,“ odpověděl Bethlen.

Ticho zhoustlo.

„Co víte?“ zeptal se arcivévoda.

Bethlen pohlédl na Berta, pak zpět na arcivévodu. „Sudy s vínem z Uher mají dvojité dno. Nevozí jen víno. Vozí listiny. A peníze.“

Klesl si pomalu sepjal prsty. „Jaké listiny?“

„Vojenské,“ odpověděl Bert klidně. „Přesuny posádek. Stav zásob. Změny ve výzbroji.“

Arcivévoda se narovnal. „To jsou informace, které opouštějí jen tuto kancelář.“

Nikdo neodpověděl.

„Takže mi chcete říct,“ pokračoval arcivévoda pomalu, „že zrada sedí u mého stolu?“

Bethlen neuhnul pohledem. „Chci říct, že někdo s přístupem k pečetím a rozkazům pracuje proti koruně.“

Klesl tiše dodal: „A vy tři jste se tomu dostali příliš blízko.“

Filip polkl.

Arcivévoda se podíval na Berta. „A Eusebius?“

„Zraněný,“ odpověděl Bert krátce. „Ale živý.“

Arcivévoda chvíli mlčel.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Od této chvíle pracujete pod mou ochranou. A pod mým dohledem.“

Klesl se nepatrně usmál.

„A jestli se mýlíte,“ dodal arcivévoda tiše, „padnete s tím.“

Slova dozněla a v místnosti zůstalo ticho.

Arcivévoda pomalu vstal.

„Chci jméno,“ řekl klidně. „Žádné domněnky. Žádné podezření. Jméno.“

„Budeme ho mít,“ odpověděl Bethlen.

„Brzy,“ dodal Bert.

Klesl se zadíval na oba muže. „A jak to chcete dokázat?“

Bert si krátce vyměnil pohled s Bethlenem. „Další zásilka vína dorazí během několika dní.“

„Možná dřív,“ opravil ho Bethlen. „Po posledním útoku budou nervózní. A nervózní lidé dělají chyby.“

Arcivévoda přešel ke stolu a položil na něj ruku. „Co potřebujete?“

„Přístup ke kancelářským záznamům,“ řekl Bethlen. „A seznam lidí, kteří mají oprávnění pečetit vojenské listiny.“

Klesl přimhouřil oči. „To je velmi citlivý seznam.“

„Právě proto,“ odpověděl Bert.

Arcivévoda chvíli přemýšlel.

„Dostanete ho,“ řekl nakonec. „Ale jen tady. Pod dohledem.“

„To stačí,“ přikývl Bethlen.

Arcivévoda se zastavil před nimi.

„A ještě něco,“ dodal tiše. „Jestli se ukáže, že je mezi mými lidmi zrádce… nechci veřejný skandál.“

„Rozumím,“ řekl Bethlen.

„Chci ticho,“ pokračoval arcivévoda. „A chci výsledek.“

Bert lehce přikývl. „Budete ho mít.“

Arcivévoda kývl ke dveřím. „Můžete jít.“

Když vyšli na chodbu, napětí z pracovny se za nimi nezavřelo. Jen se přelilo do studeného kamene a prázdného prostoru kolem nich.

„Tak tohle bylo horší než těch deset chlapů,“ zamumlal.

Bert se na něj podíval. „Ne. Tohle je začátek.“

Chodba byla chladná a prázdná.

Filip si promnul ruce. „Takže máme seznam lidí, co můžou pečetit vojenské listiny.“

„Budeme ho mít,“ opravil ho Bethlen.

Bert šel mlčky vedle nich. Přemýšlel.

„Kolik takových lidí může být?“ zeptal se Filip.

„Ne mnoho,“ odpověděl Bethlen. „Pečeť není jen kus kovu. Je to pravomoc.“

„A odpovědnost,“ dodal Bert.

Zastavili se u okna. Pod nimi se rozprostíral dvůr.

„Musíme spojit tři věci,“ řekl Bert tiše. „Přístup k pečetím. Přístup k vojenským záznamům. A vazbu na obchod s vínem.“

„A někoho, kdo ví, kdy přijíždějí zásilky,“ doplnil Filip.

Bethlen přikývl. „Nebo kdo je může načasovat.“

Ticho.

„Kdo věděl o poslední zásilce?“ zeptal se Bert.

„Kancelář,“ odpověděl Bethlen. „Správce skladu. A…“

Nedořekl to.

Bert se na něj podíval. „A?“

„A ti, kdo schvalují vojenské výdaje.“

Filip zvedl hlavu. „Výdaje?“

„Víno pro dvůr není levná záležitost,“ řekl Bethlen. „Každá větší zásilka musí projít účetnictvím.“

Bert si pomalu přikývl.

„Takže někdo, kdo sedí nad čísly,“ řekl.

„Nebo nad rozkazy,“ dodal Bethlen.

Znovu se dali do chůze.

„A co Eusebius?“ zeptal se Filip tiše.

Bert neodpověděl hned. Nejdřív si v hlavě srovnal, jak dlouho ještě mohou Veroniku udržet mimo nebezpečí.

„Zůstane mimo,“ řekl nakonec. „Dokud to půjde.“

Bethlen se na něj podíval. „A když to nepůjde?“

Bert mu pohled oplatil. „Pak se rozhodne sama.“

Filip se najednou zarazil.

„Hele… Berte?“ řekl opatrně.

Bert se otočil. „Co je?“

Filip se k němu naklonil blíž a ztišil hlas. „Můžu se tě na něco zeptat?“

Bert si povzdechl. „To už ses vlastně zeptal.“

Filip se rozhlédl, jestli je někdo neslyší, a pak zašeptal: „Jak se Eusebius vlastně jmenuje doopravdy?“

Bert protočil oči.

„Teď to chceš vědět?“ zamumlal.

Chvíli na Filipa jen zíral, jako by ho nejradši zaškrtil.

„Po tom všem?“ dodal tiše.

Filip pokrčil rameny. „No… když už jsme skoro umřeli, tak bych rád věděl, s kým vlastně skoro umírám.“

Bert zavrtěl hlavou a krátce se uchechtl.

„Jednou ti to řekne sama,“ odpověděl nakonec. „A věř mi… nebudeš na to připravený.“

Filip zamrkal. „Taková věta člověka příliš neuklidní.“

„To taky je,“ zamumlal Bert a znovu se rozešel chodbou.

Bethlen, který šel o krok za nimi, jen tak mimochodem pronesl:

„Přiznám se, že mě to také zajímá,“ pronesl Bethlen jen tak mimochodem.

Bert po něm střelil pohledem.

Bethlen se lehce usmál. „Ale na holku se rvát umí. To musím uznat.“

Filip ztuhl.

Bert se zastavil. „Opatrně.“

Bethlen zvedl ruce v uklidňujícím gestu. „Klid. Nic jsem neprozradil. A neprozradím.“

Chvíli se na sebe dívali.

„Má odvahu,“ dodal Bethlen tišeji. „A tvrdohlavost.“

Bert se znovu rozešel. „To je její největší problém.“

„Nebo největší zbraň,“ odpověděl Bethlen klidně.

Došli k rozcestí chodeb.

„Jdu za seznamem,“ řekl Bethlen. „Arcivévoda slíbil přístup. Než si to rozmyslí.“

Filip přešlápl. „A jakou úlohu v tom budeme mít my?“

Bert se zamyslel. „My půjdeme za Eusebiem.“

Bethlen se zastavil. „Řeknete jí o dnešní audienci?“

„Všechno,“ odpověděl Bert.

„I to, že pracujete pod dohledem?“ dodal Bethlen.

„Hlavně to.“

Chvíli bylo ticho.

„Buďte opatrní,“ řekl Bethlen tišeji. „Jestli je zrádce opravdu vysoko, bude vědět, že jste byli u arcivévody.“

„Tak ať ví,“ odvětil Bert klidně.

Bethlen se na něj zadíval. „Odvaha je dobrá věc. Ale přežijí ti, kdo myslí o krok dopředu.“

„My myslíme,“ řekl Bert.

Filip jen přikývl, i když nebylo jisté, jestli ví přesně na co.

Bethlen se otočil směrem ke kancelářím.

„Sejdeme se večer,“ pronesl ještě přes rameno.

Bert a Filip zamířili opačným směrem. Jak Bethlenovy kroky mizely v chodbě, zůstalo mezi nimi nové, nepříjemné ticho.

„Myslíš, že mu můžeme věřit?“ zeptal se Filip tiše.

Bert šel chvíli mlčky.

„Ne,“ odpověděl nakonec. „Ale zatím potřebujeme totéž.“

Kroky se rozléhaly chodbou směrem k Eusebiovu pokoji.

U dveří se Bert zastavil.

„Připrav se,“ řekl tiše Filipovi.

„Na co?“

„Na ni.“

Zaklepal.

Ozvalo se tiché: „Dále.“

Bert otevřel dveře a vešel první. Filip za ním.

Veronika seděla opřená o polštáře. Byla bledá, ale oči měla jasné.

„Tak?“ zeptala se bez pozdravu.

Bert se opřel o stůl. „Byli jsme u arcivévody.“

Její výraz se ani nepohnul. „A?“

„Ví o sudech. O dvojitém dnu. O útoku.“

Na okamžik se odmlčela a očima zkontrolovala, zda za zavřenými dveřmi opravdu nikdo neposlouchá.

„A?“ zopakovala.

„A pracujeme pod jeho ochranou. A pod dohledem.“

Veronika si lehce povzdechla. „To jsem čekala.“

Filip k ní přistoupil blíž. „Tak to je všechno?“

Konečně se na něj podívala. „Ne. To je začátek.“

Bert si všiml, že se snaží držet rovně, i když ji to stojí sílu.

„Měla bys ležet,“ řekl.

„Měla,“ souhlasila. „Ale nemám čas.“

„Tentokrát si ho udělej,“ odpověděl tvrdě.

Podívala se na něj.

„Co jste ještě zjistili?“ zeptala se klidně.

Bert a Filip si vyměnili pohled.

„Seznam lidí s přístupem k pečetím,“ řekl Bert. „A někdo z nich je napojený na víno.“

Její oči se zúžily.

„Kolik jmen?“

„To zjistíme večer.“

Chvíli bylo ticho.

Pak se lehce usmála. „Tak mi to večer povíte. A já mezitím přemýšlím.“

Bert zavrtěl hlavou. „Ty budeš spát.“

„Zkus mě zastavit,“ odpověděla tiše.

Veronika byla vyčerpaná, ale všimla si, jak Filip přešlapuje a uhýbá pohledem.

„Berte… mohl bys nás nechat o samotě?“ řekla klidně.

Bert se podíval nejdřív na ni, potom na Filipa. Chvíli váhal.

„Jestli se to tu zvrhne, tak si mě nepřej,“ zamumlal nakonec.

Veronika protočila oči. „Běž.“

Bert si ještě jednou Filipa změřil pohledem, pak vyšel ven a zavřel za sebou dveře.

Po Bertově odchodu se pokoj ponořil do rozpačitého ticha, které Filip nedokázal hned prolomit.

Filip si nervózně promnul ruce. „Tak…“

Veronika si ho chvíli jen prohlížela.

„Chceš se zeptat,“ řekla tiše.

Filip přikývl. „Ano.“

„Tak se ptej.“

Filip si odkašlal.

„Jak se vlastně jmenuješ?“

Veronika si ho chvíli mlčky prohlížela a snažila se odhadnout, zda otázku myslí vážně.

„To je první otázka?“ zeptala se klidně.

Filip pokrčil rameny. „Ano. Asi ano.“

Chvíli bylo ticho.

„Veronika,“ řekla nakonec.

To jméno v místnosti zůstalo viset.

Filip přikývl, jako by si ho v duchu zkoušel vyslovit.

„Veronika,“ zopakoval tiše. „Dobře.“

Zvedl k ní oči. „Proč jsi to dělala?“

„Co?“

„To všechno. Převlek. Riziko. Šerm. Ty nadávky…“ na okamžik se pousmál. „Mohla jsi být někde v bezpečí.“

Veronika se opřela o polštáře. Bolelo ji to, ale nedala to znát.

„Nemohla,“ odpověděla.

„Proč?“

Chvíli přemýšlela.

„Protože když víš, že se děje něco špatného… a můžeš s tím něco udělat… tak nemůžeš zůstat stranou.“

Filip sklopil oči.

„A nebojíš se?“ zeptal se tiše.

Usmála se.

„Jistěže se bojím.“

„Tak proč jsi do toho šla?“

Podívala se mu přímo do očí.

„Protože strach není důvod přestat.“

Filip chvíli mlčel.

Pak si přisedl blíž.

„Tak dobře, Veroniko,“ řekl tiše. „Já zůstávám.“

Veronika na něj chvíli hleděla, tentokrát s méně obranným výrazem než před několika minutami.

„Nemusíš,“ řekla tiše.

Filip zavrtěl hlavou. „Vím.“

„Je to nebezpečné.“

„To už jsem si všiml.“

Na okamžik se oba pousmáli.

„Ale…“ Filip se nadechl. „Já nejsem jako vy dva. Nejsem žádný šermíř. Když se začne bojovat, většinou jen utíkám nebo něco shodím.“

„To je taky strategie,“ odpověděla klidně.

„Ne. To je chaos.“

„Chaos je někdy užitečný,“ řekla.

Filip si sedl na kraj postele. „Jen nechci být ten, kdo vás zpomalí.“

Veronika se lehce předklonila. Bolest jí projela bokem, ale potlačila ji.

„Ty nás nezpomaluješ,“ řekla vážně. „Ty si všímáš věcí, které my přehlédneme.“

„Jakých?“

„Znak na pečeti. Dvojité dno. To, že sudy nebyly všechny stejné.“

Filip zvedl obočí.

„A taky slyšíš kroky dřív než my,“ dodala.

Chvíli bylo ticho.

„Takže mě potřebujete?“ zeptal se opatrně.

„Ano,“ odpověděla bez zaváhání.

Filip se nadechl, jako by z něj spadla tíha.

„Dobře,“ řekl tiše. „Tak já zůstávám. A příště zkusím, aby mi ten sud spadl ještě víc nenápadně.“

Veronika se zasmála. Krátce, ale opravdově.

Pak se znovu opřela o polštář.

„Teď mi ale pomoz vstát,“ řekla klidně.

Filip ztuhl. „Cože?“

„Musím se projít. Jinak ztuhnu.“

„Bert mě zabije.“

„To je jeho oblíbený koníček,“ odpověděla suše.

Filip si povzdechl a podal jí ruku.

Pomohl jí pomalu vstát.

Až teď si všiml.

Jak je drobná. Jak lehká. Jak všechno, co musela skrývat pod kabátcem, bylo jen křehké tělo, které se právě drží na nohou silou vůle.

Na okamžik znejistěl.

„Ty jsi…“ začal.

„Ano,“ přerušila ho klidně.

Podepřel ji pevněji. Udělala první krok. Pak druhý.

Bolest jí projela bokem, ale zatnula zuby a šla dál.

„Stačí,“ řekl tiše.

„Ještě ne.“

Došla k oknu. Opřela se o parapet a na chvíli zavřela oči.

Dýchala zhluboka.

Filip ji pořád podpíral.

„Tohle je divné,“ zamumlal.

„Co?“

„Že jsi pořád stejná. Jen… jiná.“

Pousmála se.

„To je dobré znamení.“

Udělala ještě pár kroků zpátky k posteli.

Byla vyčerpaná, ale v očích měla klid.

„Vidíš?“ řekla tiše. „Neumřu tak snadno.“

Filip si oddechl.

„To by tě Bert zabil,“ zamumlal.

Tentokrát se zasmála hlasitěji.

Pak si znovu lehla.

Když ji opatrně položil zpátky do postele, pomalu ji přikryl dekou.

Byla slabá. Ne jako bojovník. Ne jako Eusebius.

Jako někdo, koho je třeba chránit.

Na okamžik mu to připomnělo mladší sestru, když měla horečku. Stejné jemné ruce. Stejně tichý dech.

Zarazil se nad tou myšlenkou.

Veronika otevřela oči.

„Co je?“ zeptala se tiše.

Filip rychle uhnul pohledem. „Nic.“

Upravil jí ještě roh přikrývky, aby jí nebyla zima.

„Spi,“ řekl tiše.

Tentokrát neprotestovala.

Zavřela oči.

Filip zůstal chvíli stát vedle postele.

Pak tiše vyšel ven.

Na chodbě bylo ticho.

Filip za sebou zavřel dveře a zhluboka se nadechl.

Opřel se zády o zeď.

Teprve teď si uvědomil, jak moc byl celý den napjatý. Útok. Krev. Tajemství. Arcivévoda.

A teď Veronika.

Z druhé strany chodby vyšel Bert.

„Spí?“ zeptal se tiše.

Filip přikývl. „Ano.“

Bert si ho chvíli prohlížel.

„A?“ zeptal se nakonec.

Filip se nadechl. „Řekla mi jméno.“

Bert jen lehce kývl. „Dobře.“

„Je to divný,“ pokračoval Filip. „Vidět ji takhle.“

„Jak?“

„Unavenou,“ řekl nakonec Filip.

Bert se opřel o stěnu naproti němu. „Ona není křehká.“

„Teď byla.“

Chvíli bylo ticho. Bert neodpověděl hned; jako by vážil, jestli má Filipa opravit, nebo ho nechat dojít k tomu samému pomaleji.

„Tohle je problém,“ řekl Filip tiše. „Když víme, kdo je. Teď už ji budu vidět jinak.“

Bert zavrtěl hlavou. „Nevidíš.“

Filip se na něj podíval.

„Vidíš to, co ti dovolí,“ dodal Bert klidně.

„A ty?“ zeptal se Filip.

Bert se na okamžik odmlčel.

„Já ji znám déle.“

Filip si promnul obličej. „Myslíš, že to zvládne?“

Bert odpověděl bez zaváhání. „Ona vždycky vstane.“

Chvíli oba stáli mlčky.

„Tak co teď?“ zeptal se Filip.

Bert se narovnal. „Teď budeme dělat to, co ona nemůže.“

„A to je?“

„Najdeme toho zrádce.“

Když odešli od Veroničina pokoje, chodba za nimi ztichla. Teprve o patro níž se oba znovu nadechli jako lidé, kteří na chvíli odložili starost o ni a vrátili se k práci.

„Bethlen měl dostat ten seznam ještě dnes,“ řekl Filip.

„Dostane,“ odpověděl Bert.

„A co když je na něm někdo, koho známe?“

Bert nezpomalil. „Tak to bude jednodušší.“

„Jednodušší?“ Filip se ušklíbl. „Zníš, jako by ses těšil.“

„Netěším,“ odpověděl Bert klidně. „Ale aspoň budeme vědět, kam mířit.“

Došli ke dveřím malé pracovny, kterou jim arcivévoda dočasně přidělil.

Bert je otevřel.

„Sedneme si a dáme dohromady všechno, co víme,“ řekl.

Filip si sedl a přejel si rukou po tváři. „Takže… sudy mají dvojité dno. Vozí vojenské informace. Útočníci nás chtěli zastavit. A někdo z kanceláře to kryje.“

„A používá pečeť,“ doplnil Bert.

„Kolik lidí má přístup k pečeti?“

„To brzy zjistíme.“

Filip chvíli mlčel.

„Myslíš, že to může být někdo z těch, co s námi dnes stáli u arcivévody?“

Bert se zastavil u stolu.

„V tomhle paláci může být zrádce kdokoli,“ řekl tiše.

Pak se podíval přímo na Filipa.

„A proto budeme počítat s tím nejhorším.“

Filip polkl.

„To už jsme dneska počítali.“

„Ne,“ odpověděl Bert klidně. „Tohle je teprve začátek.“

Bert rozložil na stůl starší pergameny.

„Začneme tím, co víme jistě,“ řekl.

Filip se naklonil blíž.

„Zásilky jezdí pravidelně,“ pokračoval Bert. „Jednou měsíčně. Dva vozy. Jeden do skladu. Druhý do severního křídla.“

„A polovina sudů míří dál do Prahy,“ doplnil Filip.

„Ano.“

Bert vzal brk a začal si kreslit jednoduché schéma.

„Sklad. Severní křídlo. Kancelář. Účetnictví. Pečeť.“

„Spoj to,“ zamumlal Filip.

Bert udělal čáry mezi jednotlivými body.

„Někdo musí vědět o příjezdu zásilek dopředu,“ řekl. „A někdo musí schválit výdaje.“

„A někdo musí mít přístup k vojenským záznamům,“ dodal Filip.

„To už je vyšší úroveň.“

Filip si promnul bradu. „Takže náš zrádce sedí buď nad čísly… nebo nad rozkazy.“

„A nebo mezi nimi,“ řekl Bert.

Chvíli mlčeli.

„Co když je to víc lidí?“ zeptal se Filip.

Bert přestal psát.

„Pak máme problém.“

„Větší než deset chlapů s kordy?“

„Mnohem větší.“

Filip si povzdechl.

„A co uděláme teď?“

Bert odložil brk.

„Teď počkáme na Bethlena.“

„A když nepřijde?“

Bert se na něj podíval.

„Pak víme, že jsme přišli o spojence.“

Ticho v místnosti ztěžklo.

Napětí se usadilo mezi pergameny právě ve chvíli, kdy se ozvalo tiché zaklepání.

Bert ani nezvedl hlavu. „Dále.“

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Bethlen.

V ruce držel složený pergamen.

„Přišel jsem,“ pronesl klidně.

Filip si úlevně vydechl. „To je dobré znamení.“

Bethlen položil pergamen na stůl mezi ně.

„Seznam lidí s oprávněním používat vojenské pečeti,“ řekl.

Bert ho okamžitě rozvinul.

Bylo tam pět jmen.

„Jen pět?“ zeptal se Filip.

„Pět s plným oprávněním,“ odpověděl Bethlen. „Další mohou připravovat listiny, ale pečeť přikládají jen tito.“

Bert přejel prstem po prvním jméně.

„Správce kanceláře.“

Druhé.

„Vedoucí účetnictví.“

Třetí.

„Zástupce pro vojenské zásoby.“

Čtvrté.

„Osobní sekretář.“

A poslední.

Bert se zarazil.

„To není možné,“ zamumlal.

Filip se naklonil blíž. „Co?“

Bert pomalu zvedl oči k Bethlenovi.

„Tohle jméno jsme dnes viděli.“

Bethlen přikývl. „Já vím.“

V místnosti se znovu rozhostilo ticho.

„Tak kdo z nich?“ zeptal se Filip tiše.

Bethlen odpověděl stejně tiše.

„Ten, kdo má přístup ke všem třem věcem. Rozkazům. Účetnictví. A informacím o zásilkách.“

Bert znovu sjel seznam pohledem.

Teď už věděl, ke kterému jménu se musí vrátit.

Bert položil prst na jedno z jmen.

„Leopold von Riedl,“ přečetl tiše.

Filip zamrkal. „Vedoucí účetnictví.“

Bethlen přikývl. „Muž, který podepisuje výdaje za zásilky. Muž, který ví, kdy přijedou vozy. Muž, který může upravit čísla tak, aby si nikdo ničeho nevšiml.“

Bert znovu přejel očima po pergamenu.

„Riedl byl dnes u arcivévody,“ řekl pomalu. „Stál stranou. Mluvil málo.“

„Ale poslouchal všechno,“ doplnil Bethlen.

Filip polkl. „Takže on.“

Bert zavrtěl hlavou. „Neříkám, že on. Říkám, že je první, koho prověříme.“

Bethlen se lehce usmál. „Opatrný. To se mi líbí.“

Bert složil pergamen.

„Zítra přijede další zásilka. A jestli Leopold von Riedl něco kryje… udělá chybu.“

Filip se nadechl. „A my budeme čekat.“

„Přesně tak,“ řekl Bert klidně.

Bethlen pomalu složil pergamen.

„Jedna věc je jistá,“ řekl. „Zítra se nikdo z nás ke skladům ani nepřiblíží.“

Filip se zamračil. „Jak to myslíte?“

„Jsme příliš viditelní,“ odpověděl klidně Bethlen. „Po tom útoku nás sledují. Kdybych se objevil u zásilek, vyvolám paniku. Kdybyste se tam objevili vy dva, sudy zmizí dřív, než stačíme mrknout.“

Bert přikývl. „Takže žádné infiltrace.“

„Přesně tak.“

Filip si povzdechl. „Tak co tedy? Budeme jen sedět?“

Bert se opřel o stůl. „Ne. Uděláme to opačně.“

„Jak?“ zeptal se Filip.

„Necháme zásilku proběhnout,“ řekl Bert. „A budeme sledovat papíry.“

Bethlen přikývl. „Záznamy o příjezdu. Převzetí. Přerozdělení. Výdej.“

„A podpisy,“ doplnil Bert.

„A hlavně čas,“ dodal Bethlen. „Každý krok musí být někde zapsán. A jestli sudy opravdu mění obsah nebo směr, někde v tom řetězci vznikne nesoulad.“

Filip si promnul čelo. „Takže budeme sedět nad čísly.“

„Ano,“ odpověděl Bert. „A budeme hledat chybu.“

„A když ji nenajdeme?“

Bethlen se na něj zadíval s výrazem člověka, který už znal nepříjemnou odpověď.

„Pak je náš protivník lepší, než jsme čekali.“

Ticho.

„Ale každý systém má slabé místo,“ řekl Bert klidně. „A my ho najdeme.“

Po krvi, útoku a horečkách působila představa papírů skoro nudně. Jenže právě v tom byla zrádná. Kord člověk vidí. Nesoulad v účetní knize se musí najít dřív, než ho někdo stihne přepsat.

Tentokrát to bude o trpělivosti — a o tom, kdo první ztratí nervy.

Bert si přitáhl další list pergamenu.

„Potřebujeme přístup k originálním knihám,“ řekl. „Ne opisům.“

„Riedl je drží u sebe,“ poznamenal Bethlen.

„Část z nich,“ odpověděl Bert. „Zbytek musí být uložený v archivu. A archiv je pod správou kanceláře, ne účetnictví.“

Filip zvedl hlavu. „Takže obejdeme Riedla.“

„Obejít ho nemůžeme,“ opravil ho Bethlen. „Požádáme oficiálně.“

Bert se pousmál. „A budeme sledovat, kdo znervózní.“

„A když nám to nedají?“ zeptal se Filip.

„Pak budeme vědět, že jsme udeřili správným směrem,“ řekl Bert.

Bethlen přešel místností pomalu, ruce za zády. „Zítra ráno požádám arcivévodu o formální prověrku účetnictví zásilek z Uher. Pod záminkou kontroly zásob pro vojsko.“

„A co máme během té prověrky dělat my?“ zeptal se Filip.

„Vy budete u toho,“ odpověděl Bethlen. „Ne jako hlavní vyšetřovatelé, ale jako svědci.“

Bert přikývl. „A budeme si všímat detailů. Kdo se dívá jinam. Kdo mlčí příliš dlouho. Kdo se snaží mluvit moc.“

Filip si povzdechl. „Takže žádná krev.“

„Zatím,“ řekl Bert tiše.

Bethlen se zastavil u dveří.

„Jestli je v tom Leopold von Riedl,“ pronesl klidně, „zítřek mu nebude příjemný.“

Bert zhasl svíci.

„Nikomu z nich nebude.“

Ve stínu Hofburgu

Do Vídně dorazili odpoledne. Město bylo šedé, chladné a plné pohybu. Hofburg se zvedal nad okolní zástavbou jako pevnost, která nemá potřebu se nikomu zalíbit. Stráže arcivévodu poznaly okamžitě. Brána se otevřela bez zdržení.

Arcivévoda jel vpředu a ani jednou se neohlédl. Eusebius ho následoval klidně a soustředěně, zatímco Filip se držel o několik koňských délek vzadu mezi oběma vojáky. Vídeň působila jinak než Praha: rychleji, přesněji a mnohem méně osobně.

Na nádvoří sesedli. Pohyb kolem nich se zpomalil a hlasy postupně utichaly. Lidé se klaněli, ustupovali z cesty a nenápadně si prohlíželi mladého muže po arcivévodově boku i páže, které přicestovalo s ním. Vídeňský dvůr si otázky nechával na později; nejprve si každého hosta důkladně zapamatoval.

„Eusebie, se mnou,“ řekl Matyáš a zamířil dovnitř.

V paláci se držel chlad. Kamenné stěny tlumily kroky a světlo svící se ostře chvělo po klenbách. V předsálí stálo několik mužů z arcivévodova okruhu – Melchior Klesl, Karel z Lichtenštejna a Dietrichstein. Rozhovory při jejich příchodu utichly, ale pozorné pohledy je provázely dál.

Pracovnu zaplňoval stůl zavalený listinami, mapami a otevřenými knihami. Několik vysokých svícnů stálo nebezpečně blízko těžkých závěsů. Arcivévoda zamířil rovnou k písemnostem, zatímco Eusebius zůstal stranou a jediným pohledem si zmapoval místnost.

Eusebius udělal krok stranou, aby měl lepší výhled na stůl i na muže kolem něj.

Čepel jeho kordu přitom zavadila o jeden ze svícnů, sotva znatelně, ale právě dost na to, aby se kov tiše ozval.

Svícen se zakymácel a plamen se nebezpečně přiblížil k závěsu.

Eusebius natáhl ruku dřív, než se kdokoli stihl pohnout, zachytil těžký svícen a vrátil ho na místo. Celé to trvalo sotva vteřinu.

Po místnosti přeběhlo napětí ostré jako prasknutí suchého dřeva.

Matyáš k němu obrátil chladnou pozornost.

Eusebius se jen lehce usmál, pokrčil rameny a bez řečí ustoupil dál od svícnů, jako by tím chtěl říct, že pochopil a že se to znovu nestane.

„Hlídal bych si tady každý krok,“ řekl Matyáš chladně.

„Ano, Vaše Výsosti,“ odpověděl Eusebius klidně.

Matyáš se vrátil ke stolu. „Přejděme k věci.“

Eusebius zůstal stranou s rukama složenýma za zády. Už se nerozhlížel; věděl, že si ho všimli, a stejně dobře věděl, že ten drobný okamžik bude mít dohru.

Arcivévoda se opřel o stůl a krátce mlčel. Slova nehledal; pouze zvažoval, jak daleko může zajít, aniž by se rozhovor změnil v otevřený spor.

„Někdo z mého dvora vynáší informace,“ řekl. „Postupuje soustavně a nejspíš už dlouhou dobu.“

Eusebius to přijal mlčením. Neptal se. To Matyáše podráždilo víc než otázky.

„Komu fandí, je mi jedno,“ pokračoval Matyáš. „Jestli si myslí, že slouží vyššímu dobru, také. Zajímá mě, aby přestal.“

„Takže nechcete pachatele. Chcete zastavit únik,“ řekl Eusebius.

Matyáš k němu obrátil pozornost. „Opravdu?“

„Ano. Protože kdo vynáší informace, dřív nebo později začne vynášet i lidi.“

Arcivévoda si ho měřil. Eusebiův klid a věta pronesená bez okázalosti v něm znovu probudily nepříjemný pocit, že ten člověk uvažuje jinak než všichni, které měl dosud kolem sebe.

„Začnete u kanceláří,“ řekl. „U severního křídla. Listiny, pohyb služebnictva, klíče. Nechci slyšet domněnky. Chci vědět kdo, odkud a komu.“

„Kanceláře, severní křídlo, klíče. A žádné domněnky,“ shrnul Eusebius.

„A ještě něco,“ dodal Matyáš. „Tady nejste doma. Tady vás nikdo nebude chránit.“

Eusebius tu větu nechal doznít. „S tím počítám.“

Arcivévoda se nadechl, jako by chtěl odpovědět ostřeji, potom však jen mávl rukou. „Klesl ví, že tu jste. Budete s ním v kontaktu.“

„Klesl,“ zopakoval Eusebius. „To bude radost.“

Zase ten tón. Krátký, vyrovnaný, bez podlézání.

Arcivévoda si povzdechl. „Lezete mi na nervy.“

Eusebius se lehce pousmál. Výsměch v tom nebyl. Spíš obyčejná lidská únava. „To se občas stává.“

„U mě častěji, než bych chtěl,“ odsekl Matyáš.

„Pak se budu snažit nepřekážet víc, než je nutné.“

Arcivévoda zavrtěl hlavou. „Překážet budete. Jen chci, aby z toho vzešel výsledek.“

Vrátil se k listinám na stole. „Můžete jít.“

Eusebius se lehce uklonil a došel ke dveřím. U prahu se ještě zastavil.

„Vaše Výsosti,“ řekl klidně. „Budu potřebovat jednoho člověka. Z Moravy. Je spolehlivý.“

Arcivévoda se ani neotočil. „Jak se jmenuje?“

„Bert.“

Následovala krátká odmlka. Potom arcivévoda svolil jediným nepatrným pohybem. „Přiveďte ho. A postarejte se, aby si ho nikdo zbytečně nevšímal.“

„Postarám se.“

Eusebius už položil ruku na kliku, když ho arcivévoda zadržel krátkým: „Ještě chvíli.“ Mladík se obrátil zpět a čekal, co dalšího po něm bude chtít.

Arcivévoda stočil pozornost ke dveřím. Eusebius zůstal u prahu, obklopený cizím palácem i cizím dvorem, a místo nervozity cítil jen soustředění. Tady už nešlo o společenskou roli, nýbrž o práci, při níž mohl jediný chybný krok varovat zrádce.

První drobná chyba se svícnem už přitáhla dost pozornosti. Další si ve Vídni dovolit nechtěl.

Arcivévoda zavolal ke dveřím jediné jméno, aniž musel zvýšit hlas.

„Prunnere.“

Dvorský úředník se objevil okamžitě. Stál rovně, ruce sepjaté, oči skloněné.

„Zajistěte ubytování,“ řekl arcivévoda. „Pro pana Eusebia a jeho mladého společníka. V paláci, nikoli v hostinci.“

Prunner krátce zaváhal. Jen nepatrně.

„Oba, Vaše Výsosti?“

Arcivévoda zvedl hlavu jen tolik, aby Prunner pochopil varování. „Ano. Oba.“

„Jak blízko…?“ začal opatrně.

„Dost blízko na to, aby byli po ruce,“ přerušil ho Matyáš. „A dost daleko na to, aby nepřekáželi.“

Prunner sklonil hlavu. „Postarám se o to.“

Arcivévoda věnoval Eusebiovi krátký, tvrdý pohled. „Budete bydlet tady. Nepovažujte to za výsadu. Je to kontrola.“

„Rozumím,“ odpověděl Eusebius klidně.

„Váš společník,“ pokračoval arcivévoda, „ať se drží při zemi. Hofburg není místo pro bezuzdnou zvědavost.“

Eusebiovi koutky nepatrně povolily. „Pokusím se mu to vysvětlit.“

Arcivévoda si ho změřil. „Vysvětlete mu to důrazně.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

Arcivévoda mávl rukou. „Teď už běžte. Ať vás nemusím hledat.“

Eusebius se uklonil a zamířil ke dveřím. Prunner ustoupil stranou a už v hlavě třídil místnosti, chodby, sousedy – a také to, kdo se na nového obyvatele bude chodit dívat.

Arcivévoda osaměl v pracovně. Několik vteřin zůstal bez hnutí a potom jeho pohled znovu sklouzl ke svícnu, který Eusebius málem porazil.

„Začátek vskutku slibný,“ zamumlal si pro sebe, přestože ho při té vzpomínce nepatrně cuklo v koutku úst.

Eusebius vyšel do chodby za Prunnerem, jenže úředník záhy zmizel v bočním průchodu, aby připravil pokoje. Potřeboval vyřešit ubytování a potom si pohlídat Filipa, než páže stihne udělat něco, co se v Hofburgu neodpouští. Kráčel zamyšleně a okolí vnímal jen napůl.

Okolí si zato všímalo každého jeho kroku.

Pohledy, krátké záseky rozhovorů, náhlé utišení, když někdo projde. Eusebius to neřešil. Teď ne.

„Pane.“

Hlas ho zastavil uprostřed kroku.

Na vteřinu si nebyl jistý, jestli to patří jemu. Rozhlédl se, jako by čekal, že se ozve ještě někdo jiný. Nikdo.

Až potom se obrátil za hlasem.

Stál tam muž v kněžském oděvu, honosný bez přehánění, klidný a jistý tak, jak bývají lidé zvyklí na to, že je ostatní poslouchají dřív, než znovu promluví.

Eusebiovi se na něm na okamžik zasekly oči.

A v tu chvíli mu to v hlavě cvaklo.

Toho chlapa jsem už viděl.

Vzpomínka přišla prudce: vídeňské muzeum, tiché sály, vysoké stropy a vitríny. Jako student kdysi stál před portrétem muže v kněžském rouchu a četl jméno na malé popisce.

Melchior Klesl.

V duchu si jen pomyslel: do prdele.

„Ano… vy, pane?“ řekl nahlas.

Eusebius očima přejel chodbu a pro jistotu si ukázal na hruď.

Muž mu krátkým, úsporným gestem naznačil, aby přišel blíž.

„Tak to mi ještě chybělo. Další náboženský maniak,“ pomyslel si Eusebius a vykročil směrem ke Kleslovi.

Zastavil se krok od něj, ani příliš blízko, ani s okázalým odstupem. Biskup si ho prohlédl pomalu a beze spěchu; Eusebius ten typ pohledu znal.

„Vy jste ten muž, kterého si arcivévoda přivezl z Prahy,“ řekl Klesl.

„Ano,“ odpověděl Eusebius.

„Jméno?“

„Eusebius.“

Klesl jméno přijal, ale nic k němu neřekl.

„Arcivévoda vás posílá pryč dřív, než jste se stačil rozhlédnout,“ pokračoval. „To nebývá obvyklé.“

Eusebius zaregistroval boční chodbu, kudy zmizel Prunner, a pak se vrátil ke Kleslovi. Rukou jen lehce naznačil směr.

„Měl bych se zařídit ohledně ubytování,“ řekl klidně. „A postarat se o svého společníka.“

Klesl ten pohyb zachytil. Bylo vidět, že pochopil přesně, co tím Eusebius myslí. Přesto na to nijak nereagoval.

„Arcivévoda si vás nepřivezl kvůli pohodlí,“ řekl místo toho. „A váš společník si zatím poradí.“

Eusebius na vteřinu zvažoval odpověď. Nakonec mlčky ustoupil.

„Pak mě zdržíte,“ řekl Eusebius.

„Pojďte,“ řekl Klesl a otočil se směrem k boční chodbě. „Jen krátce.“

Eusebius ještě jednou zkontroloval směr, kudy zmizel Prunner, tiše si povzdechl a vydal se za biskupem.

Krátce, pomyslel si. Jistě.

Klesl zamířil chodbou pryč. Nečekal, jestli ho Eusebius následuje. Počítal s tím.

Vedl ho do svého křídla. Chodby byly užší, klidnější, méně rušné než ty, kterými procházeli před chvílí. Tady se nemluvilo nahlas. Tady se věci řešily jinak.

Eusebius šel za ním a mimoděk si prohlížel výklenky, obrazy i těžké dveře. Občas se mu při pohledu na něco stáhla tvář do nenápadné grimasy, spíš pro sebe než na odiv.

Klesl se několikrát ohlédl a pokaždé zachytil Eusebiovu nepatrnou grimasu. Eusebius se jen usmál, jako by byl přistižen při něčem nevinném.

„Slyšel jsem o vás,“ řekl Klesl cestou. „Prý jste drzý. Příliš neuznáváte autority. Ale vaše mysl je bystrá a přemýšlíte jinak než většina vzdělanců.“

V půli chodby se Klesl zastavil a obrátil se k němu.

Eusebius nad tím jen líně rozhodil rukou. „Když si to myslí, nechávám je v tom.“

Klesl si ho mlčky měřil a pak pokračoval v chůzi.

„Také jsem slyšel,“ řekl pomalu, „že císař musel několikrát řešit vaše…“

Zarazil se a hledal slovo.

Eusebius se k němu lehce naklonil a klidným hlasem mu pomohl.

„Průsery?“

Klesl ho probodl pohledem. „To slovo moc neznám,“ řekl suše. „Ale myslím, že víte, o čem mluvím.“

Eusebiovi pobaveně cukl koutek. „V Praze tomu tak říkáme.“

Výborně. Už mám pověst, pomyslel si suše.

Klesl otevřel dveře a vešel dovnitř bez ohlédnutí. Pracovna byla prostorná, strohá, bez zbytečných ozdob: těžký stůl, několik polic s knihami, pečlivě srovnané listiny. Všechno působilo účelně.

Eusebius vstoupil za ním a zastavil se u prahu. Na okamžik přejel místnost pohledem — okna, dveře, stůl, svícny — než udělal několik kroků dovnitř a zůstal stát s rukama volně podél těla.

Klesl zamířil ke stolu a opřel se o něj.

Pozoroval ho mlčky.

„Teď mi řekněte,“ pronesl vyrovnaně, „co si myslíte, že tady budete dělat.“

Eusebius nezměnil postoj.

„To, k čemu jsem byl přiveden,“ odpověděl. „Dívat se tam, kam se jiní nedívají. A ptát se na věci, které se tu běžně neříkají nahlas.“

Klesl přijal odpověď pomalým kývnutím.

„Dobře,“ řekl po krátké pauze. „Tak začneme.“

Klesl se opřel o stůl.

„Dal vám arcivévoda nějaké listiny?“

Eusebius odpověděl záporným pohybem hlavy.

„To je problém,“ řekl Klesl věcně. „Bez nich s vámi nikdo mluvit nebude. Připomenu to arcivévodovi.“

Na chvíli se odmlčel.

„Víte, co řešíme.“

Eusebius odpověděl pokrčením ramen.

„Někdo mluví víc, než by měl.“

Kleslův pohled ztvrdl. Bylo vidět, že ví přesně, proč tu Eusebius stojí. A zároveň mu bylo sympatické, že to neříká naplno.

„Proč myslíte,“ zeptal se po krátké odmlce, „že si arcivévoda přivedl právě vás?“

„Protože jsem ho vyslýchal.“

Klesl se prudce nadechl.

„Vy jste… cože?“

Narovnal se a udělal krok k Eusebiovi, jako by ho chtěl slyšet znovu.

„Vy jste si dovolil vyslýchat arcivévodu?“

„Ano,“ odpověděl Eusebius klidně.

„Kvůli… čemu?“ zeptal se Klesl ostře.

„Kvůli podezření z otravy císaře,“ řekl Eusebius stejně vyrovnaným hlasem.

Vzduch v místnosti ztěžkl.

„Snad si uvědomujete,“ pronesl Klesl pomalu, „co říkáte.“

Obešel stůl, prudce se zastavil a opřel se o jeho hranu. Ruku měl sevřenou, klouby zbělely.

„Arcivévoda. Bratr císaře. A vy… vy jste ho vyslýchal,“ zopakoval, jako by to slovo zkoušel vyslovit správně.

V očích se mu mísilo pobouření a nevíra.

„Kdo vám dal to právo?“

„Císař,“ odpověděl Eusebius.

Jedno slovo. Bez důrazu.

Klesl prudce vydechl nosem.

„To snad není možné…“

Odvrátil se k oknu a chvíli mlčel. Pak se vrátil zpět. Už pomaleji. Opatrněji.

„Jestli je tohle pravda,“ řekl tiše, „pak jste buď naprosto šílený…“

Zastavil se. Znovu si ho změřil.

„…nebo vás sem přivedli, protože nikdo jiný by si to nedovolil.“

Eusebius jen stál.

Bez vysvětlování. Bez obhajoby.

A to Klesla znervózňovalo nejvíc.

Eusebius měl ruce za zády a nepatrně si pohrával s prsty, skoro jako dítě čekající na překvapení. Pohledem neuhýbal. Jen sledoval Klesla a čekal.

Klesl mu pohled vracel tvrdě a dlouho. Drobný pohyb Eusebiových prstů mu neunikl a dráždil ho víc než jakékoli slovo.

Eusebius zachytil, že Klesl nad něčím přemýšlí. Výraz mu ztvrdl, pak znovu znejistěl.

Tak co, proběhlo mu hlavou, vyhodíš mě… nebo mě rovnou necháš zmizet? Koutky úst se mu málem pohnuly. Musím uznat, že mě tenhle svatý muž baví.

Klesl se zhluboka nadechl. Bylo vidět, že se ovládá. Když promluvil, hlas měl klidný, pevný.

„Co bylo v Praze, zůstane v Praze.“

Eusebius souhlas přijal bez okolků.

„Ok.“

Kleslovy oči se k němu pomalu zvedly. „Prosím?“

„Rozumím,“ opravil se Eusebius.

„Máte pozoruhodný slovník,“ poznamenal Klesl chladně.

Eusebius nad tím jen rozhodil rukou. „Mluvím tak, jak jsem zvyklý.“

Klesl si ho mlčky měřil, pak pokračoval, jako by se rozhodl jít dál.

„Začal jsem pátrat sám,“ řekl. „Mám několik postřehů. Připravím je a podíváte se na ně.“

„Aspoň budu vědět, kde začít.“

Klesl znovu pomalu vydechl.

„Zítra je budete mít k dispozici.“

„Děkuji.“

„Můžete odejít.“

Eusebius se uklonil. „Na shledanou.“

Odešel a dveře za ním tiše zaklaply.

Klesl zůstal sedět. Ani se nepohnul. Pak si opřel lokty o desku stolu a zavřel oči.

„Spratek,“ zamumlal si pro sebe. „Pověst nelhala.“

Po chvíli otevřel oči. Dveře, za nimiž Eusebius zmizel, mu pořád ležely v hlavě.

„Ale budu vás sledovat,“ dodal tiše. „A uvidíme, jestli jste opravdu tak dobrý, jak se říká.“

Eusebius vyšel z Kleslovy pracovny a dveře za ním tiše zapadly. Po několika krocích se neudržel a krátce se zasmál, tlumeně, spíš pro sebe.

„Bože… já jim dávám čočky,“ zamumlal si a koutky úst mu pořád cukaly.

Teprve teď si uvědomil, jak je vlastně uvolněný. A jak ho to celé… baví. Možná víc, než by mělo.

Musím najít Prunnera, pomyslel si a rozhlédl se. Ale kde?

Chodba byla prázdná: žádné kroky, žádné hlasy, žádné služebnictvo, které by se dalo zastavit. Jen dveře, výklenky a několik odboček, které vypadaly čím dál podobněji.

Zkoušel si vybavit cestu zpátky.

Takže tudy… nebo tudy?

Rozhodl se vrátit stejným směrem. Udělal několik kroků, zabočil doleva… a po pár minutách pochopil, že chodba, dveře i okno před ním už jednou viděl.

„Skvělé,“ zamumlal si. „Tak to jsem se ztratil.“

Opřel se o zeď a na okamžik zavřel oči. Hofburg byl větší, než si pamatoval z knih. A rozhodně měl víc chodeb, než bylo zdrávo.

Narovnal se a vykročil dál, doprava a pak znovu doleva. Chodby byly čím dál užší, světlo řidší a ticho skoro hmatatelné.

„Skvělé,“ zamumlal si. „Teď už jsem definitivně ztracený.“

Z dálky se ozvaly kroky.

Eusebius zpozorněl právě ve chvíli, kdy se proti němu objevili dva muži ve zbroji. Zastavili se. Ruce automaticky na jílci mečů.

„Stát!“ vyštěkl jeden z nich.

Eusebius instinktivně zvedl ruce. „Klid. Jsem tady oficiálně.“

Stráže si ho rychle přeměřily: oblečení nepatřilo služebnictvu, tvář neznaly a chodba rozhodně nebyla místem, kde měl co dělat.

„Jistě,“ ušklíbl se druhý. „A já jsem císař.“

„Poslal mě arcivévoda,“ zkusil to Eusebius znovu. „Mám se hlásit u Prunnera.“

„To si vymyslel rychle,“ odpověděl první a udělal krok blíž. „Koho znáš?“

„Klesla,“ vyhrkl Eusebius bez rozmyslu. „Biskupa.“

To byla chyba.

„Tak dost,“ řekl strážný tvrdě. „Půjdeš s námi.“

Strážný po něm natáhl ruku.

Eusebius ucukl. Utéct nechtěl. Byl to reflex. O krok ustoupil, zvedl ruku, aby si udržel odstup. Jeden ze strážných to pochopil jako odpor.

Náraz ramenem, ruka sevřená až příliš pevně a pokus srazit ho ke zdi se slily do prudkého, nešikovného pohybu. Eusebius se bránil instinktivně, bez rozmyslu: odskočil, vykroutil se ze sevření a druhého odstrčil loktem, aby si vytvořil prostor.

„Počkejte!“ vydechl. „Tohle je nedorozumění!“

„Jasně,“ zavrčel jeden ze strážných a znovu se po něm ohnal.

Zakopl o nerovnost v podlaze, narazil zády do zdi a teprve v té chvíli mu došlo, jak špatně to vypadá: cizinec, sám, v nepovolené části paláce — a brání se.

„Nechte toho!“ snažil se znovu. „Jmenuju se Eusebius, přivezl mě arcivévoda Matyáš!“

Stráže po sobě krátce střelily očima. Pak jeden z nich zvedl ruku.

„Svázat,“ rozhodl.

Eusebius si v duchu povzdechl.

Tak dobře, pomyslel si hořce. Takhle jsem si hledání Prunnera nepředstavoval.

A připravil se na další kolo vysvětlování.

Odvedli ho rychle, s rukama pevně sevřenýma na pažích. Chodby se míhaly kolem a dveře se před nimi otevíraly i zavíraly, dokud neskončili v strohé, účelně zařízené místnosti: stůl, lavice a zbraně zavěšené u stěn.

Za stolem seděl kapitán posádky. Muž kolem čtyřicítky, zjizvená tvář, klidný výraz někoho, kdo viděl dost na to, aby ho jen tak něco nepřekvapilo.

„Našli jsme ho v chodbách,“ hlásil jeden ze strážných. „Tvrdí, že je tu oficiálně.“

Kapitán odložil brk.

Eusebia si prohlédl jen krátce, ale dost pozorně na to, aby mu ve tváři problesklo poznání.

„Počkejte,“ řekl pomalu. „Vy jste přijel s arcivévodou.“

Eusebius potvrdil: „Ano.“

Kapitán si povzdechl a mávl na stráže. „Pusťte ho.“

Ruce ho pustily okamžitě. Jeden ze strážných vypadal lehce zaskočeně, druhý neochotně.

„Omlouvám se,“ řekl kapitán suše. „Hofburg není přívětivé místo pro bloudění.“

Eusebius si automaticky promnul paži. „To už jsem pochopil.“

Kapitán ho zkoumavě odhadoval. „Tak co jste tam hledal?“

Eusebius zaváhal jen na vteřinu.

„Prunnera,“ odpověděl. „Mám se ubytovat. A… ztratil jsem se.“

Kapitánovi cukly koutky. Jen nepatrně.

„To se tu stává,“ řekl. „Jen ne každému.“

Opřel se zpátky do židle. „Příště si vezměte někoho, kdo to tu zná. Nebo se držte hlavních chodeb.“

„Budu si pamatovat,“ odpověděl Eusebius.

Kapitán naznačil ke dveřím. „Doprovodím vás. Ať vás cestou znovu nesebírají.“

Eusebius si dovolil drobný náznak úlevy.

„To bych ocenil.“

Když vyšli zpátky na chodbu, Eusebius si v duchu pomyslel, že Vídeň si ho zatím rozhodně všímá víc, než by chtěl.

A Prunner mu pořád chyběl.

Kapitán šel vedle něj, ne před ním ani za ním. I to říkalo dost.

Chodba byla prázdná, až nepříjemně. Jen jejich kroky a tiché cinknutí zbroje. Kapitán zpomalil pokaždé, když se blížili k odbočce, jako by čekal, že se někdo objeví.

„Tohle se roznese,“ řekl kapitán věcně, aniž by se na něj podíval.

„Ano,“ přiznal Eusebius. „To mi došlo.“

Kapitán se krátce pousmál. „Hofburg je plný chodeb. A ještě víc jazyků.“

Několik kroků šli beze slov.

„Takže,“ pokračoval kapitán, „hledáte Prunnera.“

„Ano. Mám se ubytovat. A…“ Eusebius se odmlčel. „Než se stihnu zabydlet, potřebuju mít Filipa pod kontrolou.“

„Toho druhého?“ zeptal se kapitán.

„Toho horšího,“ upřesnil Eusebius.

Kapitán se zasmál. Krátce. „Tak to chápu.“

Na rozcestí kapitán zhodnotil chodby a ukázal doleva.

„Tudy chodí nejčastěji. Když ho tam nenajdete, znamená to, že vás nechce najít.“

„Povzbudil jste mě dokonale.“

„Je to upřímné,“ odpověděl kapitán.

Udělali ještě pár kroků. Pak se kapitán zastavil.

„Tady už vás nechám,“ řekl. „A malá rada – příště, když se ztratíte, tvářte se, že víte přesně kam jdete. Stráže to znervózňuje méně.“

Eusebius přijal radu s krátkým: „Zkusím to.“

Kapitán mu tentokrát věnoval přímý pohled. „Vetřelec nejste. Ale budou vás za něj považovat, dokud si tu nezvyknete.“

„Taková podmínka je spravedlivá.“

Kapitán ho nechal stát u rozcestí a odešel.

Eusebius osaměl u rozcestí. Chodba se před ním rozbíhala do několika stejně nepřesvědčivých směrů a on si tiše povzdechl.

„Tak dobře, Prunnere,“ zamumlal si. „Schovávaná.“

S tím se vydal chodbou směrem, který mu kapitán ukázal.

Po pár krocích zaslechl hlasy: jeden mladý, netrpělivý, druhý starší a podrážděný.

„A kde ho mám hledat?“ ozval se klukovský hlas.

„Co já vím?“ odsekl ten druhý. „Najděte si ho.“

Eusebius zrychlil krok a zabočil do postranní chodby. Tam si úlevně vydechl. Byl to Prunner. A s ním Filip.

„Vy se bavíte o mně?“ ozval se Eusebius.

Filip se k němu otočil. „Kde jsi byl?“

Prunner si ho přeměřil pohledem. „No konečně,“ řekl suše. „Laskavě tady pánovi,“ kývl hlavou k Filipovi, „vysvětlete, jak se má na dvoře chovat.“

„Vysvětlím,“ řekl Eusebius důrazně.

„A to ubytování?“ dodal.

Prunner se nadechl a mávl rukou. „Pojďte se mnou.“

Vedl je chodbou bez dalšího slova. Zastavil se až u dveří a otevřel je.

„Arcivévoda mi dal jasný rozkaz,“ řekl. „Takže tady.“

Byl to menší, ale upravený pokoj. Honosná postel, čisté prádlo, malý stůl. Eusebius si pomyslel, že je to pokoj pro někoho, kdo má být vidět, ale ne příliš.

„Tady je váš pokoj, pane Eusebie.“

Prunner pak přešel o pár kroků dál, otevřel nízké dveře a ustoupil stranou.

„A tady je váš pokoj, pane Filipe.“

Uvnitř byl jen malý kamrlík s úzkou postelí a ničím víc.

„Doufám, že jste spokojeni,“ dodal Prunner a přejel je pohledem, který bodal.

Eusebius i Filip odpověděli současně:

„Ano.“

Prunner přikývl a odešel.

Jakmile Prunner zmizel za rohem, Filip se otočil ke svému kamrlíku, nahlédl dovnitř a pak zpátky na Eusebia.

„To si děláš legraci,“ řekl tiše.

Eusebius zůstal opřený o futra svého pokoje. „Tohle je realita.“

Filip se ušklíbl. „Ty máš postel. Já mám… trest.“

„Buď rád, že máš aspoň dveře,“ odvětil Eusebius. „Taky jsem si dneska mohl vybrat jiný pokoj.“

Filip zbystřil. „Kde jsi vlastně byl?“

„U Klesla,“ řekl Eusebius klidně.

Filip zamrkal. „U toho biskupa?“

„Ano. A pak mě zatkly stráže.“

Filipovi chvíli trvalo, než tu větu poskládal dohromady.

„Počkej,“ řekl Filip pomalu. „Ty jsi byl u biskupa… a pak tě zatkli?“

„Ztratil jsem se v chodbách,“ odpověděl Eusebius. „Stráže si myslely, že jsem vetřelec.“

Filip si promnul obličej. „My jsme tady sotva pár hodin.“

„Já vím.“

„A už máme průšvih.“

„Taky vím.“

Filip se opřel o rám dveří svého kamrlíku. „Tak tohle bude dlouhý pobyt.“

Eusebius se krátce pousmál. „Proto ti říkám, abys nic nezkoušel.“

Filip si povzdechl. „To se mi nebude dařit.“

„Tak se o to aspoň pokus,“ řekl Eusebius.

Filip se znovu podíval do svého pokoje a pak zpátky na něj. „Tak dobře,“ řekl nakonec. „Ale až se mě někdo zeptá, kde jsi byl…“

„Řekneš pravdu,“ přerušil ho Eusebius. „Že jsem se ztratil.“

Filip se uchechtl. „Tohle mi nikdo neuvěří.“

Eusebius si prohlédl pokoj, pak Filipa.

„Filipe… kde máme naše věci?“

Filip zaváhal. „Asi ještě ve stáji.“

„A víš kudy?“ zeptal se Eusebius.

Filip bezradně rozhodil rukama. „Nevím.“

Na okamžik mezi nimi zůstala jen společná představa dalšího bloudění.

„Tak se někoho zeptáme,“ řekl Filip.

Eusebius si povzdechl. „Cítím z toho další průšvih ještě dřív, než jsme vyrazili.“

Filip se ušklíbl. „Aspoň bude mít nějaký užitek.“

Vyrazili hledat stáje. Filip šel první a pokaždé, když kolem prošla mladá dívka, otočil se za ní.

„Filipe,“ ozval se Eusebius varovně.

„Jen se dívám,“ bránil se.

O pár kroků dál to udělal znovu. A znovu.

„Filipe,“ řekl Eusebius tišeji. Ostřeji.

Filip se ušklíbl, ale sotva minuli další služebnou, otočil se zas.

Eusebius se zastavil, popadl ho za límec a bez dalšího slova ho táhl chodbou pryč.

„Au! Děláš si srandu?“ sykl Filip.

„Zkouším tě udržet naživu,“ odvětil Eusebius suše.

Naštěstí už za rohem objevili vstup do stájí. Vůně sena a koní byla cítit dřív, než dveře úplně otevřeli.

Jejich věci tam opravdu byly. Sedlové brašny, pláště, pár osobních věcí. Každý si vzal to své.

Když vyšli zpátky, Eusebius se zastavil.

„Filipe,“ řekl. „Musím ti něco říct.“

Filip se na něj podíval. „Co?“

„Přijede můj kamarád. Jmenuje se Bert. Pomůže nám.“

Filip se hned narovnal. „Výborně. Takže já nebudu spát na zemi.“

Eusebius se na něj podíval se svraštělým čelem. „Jak to myslíš?“

„No… až přijede, kde bude spát?“ vysvětlil Filip.

„Prunner o něm ví,“ odpověděl Eusebius. „Dostane jiný pokoj.“

V koutcích se mu objevil lehký úsměv.

Filip si pod nos zamumlal: „Ano. Jen já mám kamrlík.“

Eusebius to slyšel. Otočil se k němu a pousmál se.

„Pojď,“ řekl. „Jsem utahaný jak štěně.“

Filip se ušklíbl a vydali se zpátky chodbami k pokojům.

Tentokrát se jim cestou podařilo nevzbudit další pozornost.

Když dorazili, Filip otevřel dveře svého kamrlíku a hned zmizel uvnitř. Ozvalo se odhození bot a pak krátké, podrážděné:

„Tohle myslí vážně?“

Postel zaskřípala.

„To je jak pro sluhu,“ zabručel si.

Eusebius si mezitím sundal kabátec a posadil se na svou postel. Neříkal nic.

Z vedlejší místnosti ještě chvíli přicházelo šramocení, pak si Filip hlasitě povzdechl.

„Já si zničím záda,“ oznámil do ticha.

„Záda ti to nezničí,“ odpověděl Eusebius věcně.

„Ty to říkáš lehce,“ zamumlal Filip.

Pak z vedlejšího pokoje nepřišel už žádný zvuk.

Eusebius zůstal sedět na posteli, díval se před sebe a v hlavě mu zůstala jediná otázka.

O Filipa nešlo. Ten spal.

Šlo o něj.

Přejel si rukou po košili, jen krátce, jako by si něco zkontroloval. Pak si upravil límec.

Zkusil si to v hlavě srovnat: co dělat a jak to provést.

Nic převratného ho nenapadlo.

Zhluboka se nadechl, spíš aby se přinutil rozhodnout než proto, že by mu to pomohlo.

„Tak dobře,“ zamumlal tiše. „Prostě to risknu.“

Ještě chvíli seděl. Pak se nadechl, sundal si kalhoty a zůstal jen v košili, prsa stále stažená.

„Doufám, že to nepovolí,“ zamumlal a ještě jednou zkontroloval obvaz, který měl chránit jeho pravou identitu.

Seděl tam a poslouchal noční klid.

Z vedlejšího kamrlíku se ozvalo otočení na posteli a krátké zabručení. Filip se převalil a znovu ztichl.

Eusebius si pomalu natáhl košili přes ramena a zapnul ji až ke krku. Zkusmo se nadechl. Drželo to.

Lehl si opatrně na záda a zíral do stropu.

„Tak dobře,“ zamumlal si tiše. „Uvidíme.“

Pak zavřel oči.

Jenže spánek nepřicházel.

Převalil se na bok. Matraci měl pod zády nerovnou, něco ho tlačilo mezi lopatkami. Polštář ho škrábal do tváře.

„To jsou určitě husí brka,“ zamumlal si.

Zkusil si ho otočit. Nepomohlo to.

Přikrývka byla těžká a tvrdá. Nic příjemného.

Zavřel oči.

Já chci svoji matraci, proběhlo mu hlavou.

Svoji paměťovou pěnu. A normální polštář. A deku z mikrovlákna.

V duchu si představil svou postel v Pražském domě. Rovnou. Měkkou. Tichou. Takovou, do které si člověk lehne a ví, že se probudí bez bolesti zad.

Tady to nehrozilo.

Otevřel oči a znovu se převalil.

„Renesance,“ zamumlal si potichu. „Úžasná doba.“

Z vedlejšího kamrlíku se ozvalo tiché chrápnutí.

Podíval se směrem ke zdi.

„Jistě,“ povzdechl si.

A snažil se znovu usnout.

Únava nakonec udělala svoje. Myšlenky se rozpadaly, tělo těžklo a matrace, polštář i obvaz na chvíli přestaly existovat.

Usnul bez toho, aby si to uvědomil.

—

Probudil se s pocitem, že spal sotva pár minut; záda ho bolela, krk měl ztuhlý a ramena stažená.

Zamrkala do šera. Bylo ještě brzy a z vedlejšího kamrlíku se ozývalo hluboké, pravidelné dýchání. Filip spal tvrdě.

Eusebius si pomalu sedl, protáhl krk a tiše vydechl.

Unavený a rozlámaný, ale vzhůru dřív než on.

„Aspoň něco,“ zamumlal.

Den začal dřív, než by si přál.

Seděl na posteli, protahoval ztuhlá záda a teprve tehdy mu naplno došla jiná, mnohem naléhavější potřeba.

Záchod.

Směrem ke kamrlíku se ozvalo jedno Filipovo zachrápání, pak zase klid.

Představa, že by pár kroků od něj šramotil s nočníkem, ho nelákala.

Tohle raději ne.

Opatrně vstal, natáhl si kalhoty, utáhl je v pase a oblékl si kabátec až ke krku. Rychle, tiše. Obvaz držel.

Z Filipova kamrlíku se neozvalo nic, a tak vzal kliku a otevřel dveře jen tolik, aby se protáhl ven.

Chodba byla chladná a prázdná, ponořená do slabého pološera; stíny se držely u stěn a světlo z úzkých oken sotva prosvítalo dovnitř.

Teď už zbývalo jen najít záchod.

Prsty se instinktivně dotýkal studené zdi, jako kdyby hledal vypínač, který v tomto století pochopitelně existovat nemohl.

Ten zvyk mu došel o pár kroků později.

Renesance, problesklo mu hlavou.

Když se blížil k rohu chodby, zaslechl hlasy.

Instinktivně zpomalil.

Nikoho neviděl. Byli někde dál, za zdí nebo u dalšího křížení. Mluvili tlumeně, jako lidé, kteří nechtějí být slyšet.

Zastavil se dřív, než se stačil rozhodnout.

Měl jít dál. Jen najít záchod a vrátit se.

Ale tón těch hlasů ho zarazil.

„…to se nesmí dostat ven…“

„…ještě ne…“

Položil dlaň naplocho na chladnou zeď a naklonil hlavu, aby slyšel líp.

Něco v něm zpozornělo a tiše poručilo: poslouchej.

Hlasy se přiblížily a Eusebius zadržel dech.

„Toho čmuchala se musíme zbavit,“ řekl první hlas tiše, ale ostře.

„Nic nevyčuchá,“ odpověděl druhý vyrovnaněji. „A kdyby ano, existují způsoby, jak se zbavit nežádoucího člověka.“

„Musíme dát vědět ostatním, že je tady čmuchal.“

„To musíme. Pošleme zprávu stejnou cestou. Do Prešpurku i do Prahy.“

Krátká pauza.

„A co zprávy z Rožmberka? Jak je na tom Vok?“

Druhý hlas se tiše zasmál. „Stále vitální. Nemá tušení, že je sledován.“

Řekl to skoro radostně.

V koutě, v přítmí a zády přitisknutý ke studené zdi viděl jen stíny na podlaze, které se lehce pohnuly.

Čmuchal. To slovo mu zůstalo v hlavě jako trn. Možná o něj vůbec nešlo. Nebo šlo?

Zůstal stát bez hnutí.

„Toho spratka z Prahy nech na mně. Já si s ním poradím. Je sice Rudolfův miláček, ale to ho neochrání.“

„A ten mladej, co je s ním? Toho se zbavíme snadno. Stačí jedna rvačka. Nešťastná náhoda.“

„Dobrá. Postarej se o ně.“

„V Praze budou rádi, když se Eusebia zbaví. Mají ho taky plné zuby.“

Takže čmuchal jsem já, proběhlo mu hlavou. A Filip. Ten mladej, co je s ním. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. Musí si dát pozor. Ale hlavně na něj.

„Tak tedy dohodnuto.“

„Dám vědět ostatním.“

Kroky se vzdálily, hlasy utichly a chodba se znovu ponořila do pološera. Eusebius počkal jeden nádech, druhý, a teprve když se nikde nic nepohnulo, vyšel z úkrytu.

Narovnal se a rozhlédl se chodbou, jako by tam byl odjakživa, zatímco si v hlavě přehrával všechno, co slyšel: spratek z Prahy, Rudolfův miláček, rvačka, Prešpurk, Praha, Rožmberk.

Náhoda z toho najednou přestala být i pro největšího optimistu.

Zamračil se, ale další úvahu mu přerušilo něco mnohem přízemnějšího.

Eusebius instinktivně dal nohy lehce k sobě a zhluboka se nadechl.

„Nejdřív záchod,“ zamumlal si tiše. „Pak vyšetřování.“

Vydal se chodbou dál, tentokrát svižněji. Po několika krocích konečně uviděl nízké dveře stranou hlavního traktu. Nenápadné, ale jasně určené.

Prevet.

Zastavil se před nimi skoro s úlevou.

„Díky Bohu,“ vydechl.

Tentokrát byl skutečně šťastný.

Eusebius se tiše vrátil do pokoje a zavřel za sebou dveře. Filip už byl vzhůru. Seděl na posteli jako po flámu, vlasy rozcuchané do vrabčího hnízda, oči červené a jednou rukou si masíroval krk.

„Já jsem se vůbec nevyspal.“

„Vždyť jsi chrápal jak poleno.“

Filip se zatvářil dotčeně.

„Nechrápal.“

„Chrápal.“

„To nebylo chrápání,“ bránil se. „To bylo… dýchání.“

Eusebius si sundal kabátec a pověsil ho na židli.

„Tak sis aspoň ověřil, že dýcháš.“

Filip si znovu promnul krk a zasykl.

„Ta postel je hrozná. To nebylo spaní, to byl souboj.“

„Přežiješ.“

Eusebius si ho prohlédl. Rozcuchaný, rozlámaný, nespokojený.

„Vypadáš jak po flámu.“

Ráno tím definitivně získalo podobu, kterou si nikdo z nich nepřál.

Eusebius se přestal usmívat. Pohled mu zvážněl.

„Filipe, když jsem byl venku, něco jsem slyšel.“

Filip si ještě masíroval krk, ale přestal brblat.

„Už vědí, že jsme tady. Mají na nás políčeno. Budou tě chtít vyprovokovat. Nedávej jim záminku.“

Filip tomu očividně nerozuměl.

„Cože?“

„Chtějí se nás zbavit. Musíme být opatrní.“

„Ano. Zbavit. Takže dávej pozor, co jíš, co piješ. A hlavně se nepouštěj do žádné rvačky. Rozumíš?“

„Rozumím.“

Na dveře se ozvalo zaklepání. Krátké, přesné.

Eusebius s Filipem ztichli zároveň.

„Dále.“

Dveře se otevřely a v nich stál Prunner. Upravený, chladný, jako by spal ve škrobu.

„Pánové.“

„Arcivévoda vás očekává.“

Filip si povzdechl.

„My jsme ještě nejedli. A mám hlad.“

Prunnerův pohled by umlčel i plný trh.

Filip zavřel pusu.

„Arcivévoda vás očekává,“ zopakoval Prunner klidně.

Nepříjemné prázdno v místnosti zůstalo viset mezi nimi.

Eusebius si zapnul kabátec.

„Jdeme.“

Prunner ustoupil stranou. Filip prošel kolem něj tišeji než obvykle.

Prunner je vedl dlouhou chodbou až k těžkým dveřím na konci traktu. Bez ohlédnutí zaklepal a otevřel.

Arcivévoda už seděl u stolu. Snídaně byla rozložená před ním – chléb, maso, ovoce, pohár vína. Vypadal, že je vzhůru už dlouho.

Eusebius s Filipem se zastavili pár kroků od stolu.

Filip krátce polkl.

Eusebius taky.

Arcivévoda si jich všiml, ale ještě chvíli dožvýkal sousto, než promluvil.

„Pánové.“

„Vaše Výsosti.“

Matyáš si je prohlížel. U Filipa se zastavil o něco déle.

„Vypadáte unaveně.“

Filip chtěl něco říct, ale Eusebius ho předběhl.

„Postele jsou tu… osobité.“

Arcivévoda zvedl obočí.

„Nejste tu na dovolené.“

„To jsem si všiml,“ odpověděl Eusebius klidně.

Prunner nepatrně ztuhl.

Matyáš položil pohár na stůl o něco tvrději, než bylo nutné.

„Měl byste si hlídat jazyk.“

„Hlídám,“ řekl Eusebius. „Jen mluvím přímo.“

Napětí mezi nimi přestalo být zdvořilé.

Filip se raději díval do podlahy.

Matyáš se pohodlněji opřel do židle a přimhouřil oči.

„Máte zvláštní způsob, jak se mnou hovořit.“

„Možná proto, že se mnou hovoříte stejně,“ odpověděl Eusebius.

Prunner ztuhl tak, že by mu někdo mohl věšet plášť na ramena.

Matyáš se na něj podíval dlouze. V tom pohledu bylo něco víc než podráždění. Něco povědomého. Tvrdohlavost, kterou znal.

Potom sáhl po složeném pergamenu.

„Tady.“

Podal ho Eusebiovi.

„Pověření. Můžete vyslýchat kohokoliv. Bez ohledu na postavení. Bez ohledu na titul.“

Filip překvapeně zvedl hlavu.

„Kohokoliv?“

„Kohokoliv,“ zopakoval Matyáš.

Eusebius pergamen přijal a krátce ho přejel očima.

„To je velkorysé.“

„Je to nutné,“ odvětil Matyáš.

Eusebius zvedl pohled.

„A když se to nebude někomu líbit?“

„To je mi jedno.“

Jeho pohled znovu ztvrdl, neústupný a chladný.

Eusebius to přijal drobným pohybem hlavy.

„Výborně.“

Matyáš si ho ještě chvíli měřil.

„Nezklamte mě.“

Eusebiovi povolil koutek.

„To nemám ve zvyku.“

Eusebius složil pergamen a uklonil se.

„Vaše Výsosti.“

Filip ho rychle napodobil.

„Vaše Výsosti.“

Otočili se k odchodu. U dveří se Eusebius na okamžik zastavil, jako by si ještě něco urovnával v hlavě, a v koutku úst se mu objevila krátká, sotva patrná grimasa. Nebyla výsměšná, spíš klidná a jistá. Dveře se za nimi zavřely.

Matyáš zůstal sedět bez hnutí. Ta grimasa mu projela hlavou jako záblesk. Znal ji. Viděl ji už někdy dřív, před lety, v jiné místnosti a v jiné situaci. Nebyla její, a přesto v něm otevřela stejnou starou bolest. Zamračil se. To je nesmysl. Prudce hodil ubrousek na stůl a udeřil pěstí do opěradla křesla.

Prunner k němu přistoupil opatrně.

„Jste v pořádku, Vaše Výsosti?“

Matyáš se na něj podíval, oči mu jiskřily zlostí.

„Ten chlap mi pije krev. Od začátku, co jsem ho poznal. Nechápu bratra, že si ho chová na dvoře.“

„Možná proto, že je přímý.“

Matyáš tu odpověď chvíli zvažoval, pak jen zavrtěl hlavou.

„Prunnere…“

Větu nedokončil, zvedl ubrousek, vstal od stolu a narovnal se.

„Vaše Výsosti, nebudete pokračovat ve snídani?“

„Nebudu. Chci se umýt.“

Prunner přikývl, pokynul sluhům a snídaně byla rychle odnesena. Voda byla připravena, šaty nachystány. Matyáš přešel k oknu a zůstal tam stát. Ta grimasa mu znovu probleskla hlavou a rozčilovalo ho, že si nedokáže vysvětlit proč.

Když byl Matyáš oblečený a sluhové odešli, zůstal v místnosti sám. Stál bez pohybu, pak přešel k sekretáři. Sáhl do zásuvky a vytáhl malý klíček na hedvábné stužce. V dlani působil lehce, skoro nenápadně.

Přešel ke stěně a otevřel nenápadné dveře skryté v obložení. Vešel dovnitř. Místnost byla tmavá, jen několik svícnů vrhalo měkké světlo na zdobený stůl uprostřed.

Na stole stála malá skříňka.

Vložil klíček do zámku. Cvak.

Zámek povolil.

Otevřel skříňku. Uvnitř byl portrét ženy. Černé vlasy, bílá pleť, hnědé oči. Jemný úsměv, který jako by nepatřil do dvora ani do politiky.

Pod obrazem byla zásuvka. Matyáš ji vysunul a vytáhl medailon se znakem Přemyslovců a Habsburků. Vzal ho do ruky a přitiskl ke rtům.

Cítil chlad kovu. Ale pro něj to nebyl kov. Byly to vzpomínky.

Přejel prsty po rámu obrazu, pomalu, opatrně.

„Anno… kéž bys tady byla. A náš syn.“

Zavřel oči.

V tu chvíli z něj opadla role arcivévody, muže moci i politiky.

Zůstal jen člověk, který ztratil víc než korunu.

Matyáš zavřel skříňku, otočil klíčem a chvíli ještě zůstal stát v pološeru. Pak klíček vytáhl, přešel ke skrytým dveřím a otevřel je. Vyšel zpět do své pracovny, dveře za sebou pečlivě zavřel a teprve potom uložil klíček do sekretáře. Narovnal si kabátec a vyšel na chodbu.

Tam už čekal Klesl. Stál klidně, ruce složené, jako by tam byl odjakživa. O té místnosti věděl stejně jako Prunner, a věděl i to, co se v ní skrývá.

„Vaše Výsosti.“

„Biskupe.“

Matyáš se zastavil jen na okamžik a pak se oba vydali chodbou směrem ke kapli. Ráno bylo chladné, světlo tlumené, kroky zněly dutě po kamenné podlaze.

„Včera jsem mluvil s Eusebiem,“ pronesl Klesl klidně, téměř mimochodem. „Bude potřebovat pověřovací dekret.“

Matyáš se na něj krátce podíval.

„Už ho má.“

„Skvělé.“

Šli mlčky.

„Jen doufám, že neudělá nějakou nepatřičnost,“ zamumlal Klesl tiše.

Matyáš koutkem oka zachytil jeho tón, ale nic neřekl. Jen si znovu vybavil jejich ranní rozhovor a tu krátkou, jistou grimasu, která ho stále dráždila víc, než by si přál.

Dveře kaple se před nimi otevřely.

Za otevřenými dveřmi se rozezněly první tóny ranní mše.

Eusebius a Filip zamířili chodbou k jídelnímu traktu. Filip šel vedle něj, ještě si protahoval ramena a tvářil se, jako by přežil bitvu.

„Eusebie… já mám hlad.“

V tu chvíli mu zakručelo v břiše tak hlasitě, že se oba zastavili.

Eusebiusovi cuklo v koutku. Musel si přiznat, že i on má hlad.

„Víš co? Jdem snídat.“

Filip se okamžitě rozzářil.

„Hurá, jídlo.“

Obrátili se a zamířili směrem ke kuchyni. Chodby už byly živější, sluhové spěchali sem a tam, vzduch voněl chlebem a teplým mlékem.

„Hele,“ ozval se Filip cestou tišeji. „Možná by ses měl trochu krotit, když mluvíš s arcivévodou. Je to přece arcivévoda.“

Eusebius se na okamžik zarazil.

„Budu se snažit,“ odpověděl. „Ale jestli mě naštve, tak se nenechám.“

Po těch slovech zrychlil krok a narovnal ramena, skoro jako by mířil do boje místo na snídani.

Filip zůstal o krok za ním.

„To bude ještě zajímavé,“ zamumlal si pro sebe a šel za ním.

Vešli do kuchyně. U dlouhého stolu už sedělo několik mužů z posádky. Hovor na okamžik utichl, ale jen natolik, aby bylo znát, že si jich všimli.

Filip si nabral chléb rychleji, než bylo nutné.

Eusebius si sedl klidně. Vzal si misku, nalil si trochu vývaru a teprve potom zvedl pohled.

U protějšího stolu seděl muž s jizvou přes tvář. Neřekl nic. Jen si Eusebia dlouze změřil.

„Pražské ráno musí být jiné než vídeňské,“ poznamenal nakonec.

Tón byl klidný. A právě proto nepříjemný.

Eusebius se napil.

„Záleží, kdo se ráno probudí,“ odpověděl.

Na okamžik se odmlčeli.

Filip přestal žvýkat.

Muž s jizvou se lehce usmál.

„Tady se probouzíme brzy.“

„To jsem si všiml,“ odvětil Eusebius.

Vojáci nepřestávali. Jeden z nich vstal a pomalu obešel stůl. Zastavil se těsně u Eusebia, tak blízko, že už to nebyla náhoda. Eusebius zůstal sedět, jen oči mu ztvrdly.

„Uhněte.“

Muž se nepohnul. Naopak se naklonil ještě blíž. Ostatní vojáci sledovali situaci s pobavením, které se měnilo v napětí.

Eusebius se zhluboka nadechl.

„Řekl jsem, abyste se stáhl.“

Voják se jen ušklíbl, popadl misku s vývarem a převrátil ji. Horká tekutina se rozlila po stole a stekla na zem. Někdo se zasmál.

Eusebius se ani nezvedl. Měřil si ho dlouho.

„To je všechno, co umíš?“

Voják ho chytil za límec a prudce ho přitáhl k sobě.

„Vypadni.“

Eusebius pochopil. Tohle už nebyla náhoda. Bylo to jasné vyhrožování. Usmál se, ale v očích mu zůstal tvrdý výraz.

„Mám tady práci.“

Okolní vojáci se pomalu zvedali. Ruce sahaly ke zbraním. Židle se odsunuly. Filip polkl a instinktivně sáhl také.

Vzduch zhoustl.

V tu chvíli se dveře kuchyně rozletěly.

Ve dveřích stál muž s tmavě hnědými vlasy, černým kloboukem a zahalený do zeleného cestovního pláště. Stál klidně, ale jeho přítomnost stačila, aby se pohyby u stolu zastavily.

Hlasitost v kuchyni klesla, jako by někdo jediným pohybem stáhl celé ráno pod pokličku.

„No, pánové… asi to vypadá, že jsem přišel včas.“

Hlas byl klidný, téměř pobavený.

„Eusebie, kam vlezeš, tam jsou vždycky průšvihy.“

Eusebiusovi se uvolnilo napětí ve tváři.

„Ahoj, Berte.“

Voják okamžitě pustil jeho límec a ustoupil o krok. Oči mu sklouzly k cizinci ve dveřích. Něco mu došlo.

„Valdštejn…“

Slovo z něj vyklouzlo téměř nechtěně. Polkl na prázdno.

Bert se na něj lehce usmál.

„Máte pravdu.“

Ten úsměv nebyl přátelský.

Voják pomalu ustoupil ještě víc a naznačil ostatním, aby šli pryč. Židle se vrátily na místo, ruce se odsunuly od zbraní. Šum v místnosti se znovu rozběhl, jako by se nic nestalo.

Filip vydechl.

Eusebius si pomalu upravil kabátec, jako by šlo jen o drobnou nepříjemnost.

„Přijel jsi brzy,“ poznamenal suše.

Bert se opřel o rám dveří.

„Zdálo se mi, že by ses mohl dostat do potíží.“

Bert si sedl ke stolu. Přistoupila k němu vystrašená mladá služka.

„Budete si přát?“

Bert jí věnoval úsměv.

„Ano, slečno polévku. A myslím, že i pan Eusebius si dá ještě jednu polévku a tady mladý muž také.“

Podíval se na Filipa. Služka se poklonila a odešla pro jídlo.

Bert se nahnul k Eusebiovi.

„Nejdřív si sundej klobouk. Jsi v místnosti.“

Bertovi oči sjely nahoru.

„Ano… klobouk.“

Sundal ho, odložil na stůl a stáhl si kožené rukavice.

„Eusebie, tak povídej. Dostal jsem dopis. Byl jsem na cestě do Prešpurku, když mě v hostinci zastihl posel od tebe, že mám zamířit do Vídně.“

Eusebius kývl směrem k Filipovi.

„Tohle je Filip.“

Bert se k němu otočil a podal mu ruku.

„Bert.“

Filip si ho chvíli měřil pohledem.

„Vy jste Valdštejn.“

„Ano. Ale jen vzdálený příbuzný.“

„Aha.“

Bert se pak podíval zpátky na Eusebia.

„Tak co se děje? Pistorius mi naznačil únik informací. Myslel jsem, že to řešíš přes Uhry.“

Eusebius zavrtěl hlavou.

„Taky jsem si to myslel. Ale někdo nás předběhl. A někdo ví, že jsme tady.“

Bert se opřel o stůl.

„Tak mluv.“

Eusebius se naklonil blíž.

„V noci jsem slyšel rozhovor. Mluvili o čmuchalovi z Prahy. O tom, že se ho musí zbavit. A že mladý půjde snadno. Stačí jedna rvačka.“

Filip ztuhl.

Eusebius pokračoval klidně.

„To ale není všechno. Na Rožmberku jsem našel knoflík. V boční chodbě. Neztratil ho nikdo z Vokových lidí. Ani z Matyášova doprovodu. Někdo se tam pohyboval dřív, než jsem tam šel já.“

Bertovi se zúžily oči.

„Takže někdo sleduje cestu už delší dobu.“

Eusebius souhlasně mlčel.

„A knoflík není z obyčejného šatu. Je dvorský.“

Bert se na chvíli odmlčel.

„Takže to nejde přes kupce. Jde to přes dvůr.“

Eusebius znovu jen mlčky přitakal.

„A já mám pocit, že Vídeň je místo, kde se to celé sbíhá.“

Bert si vzal lžíci a ochutnal polévku.

„Takže Vídeň,“ řekl Bert věcně. „A někdo už ví, že tu jsi.“

Eusebius přikývl.

„Nejen že ví. Počítá s tím.“

Filip se rozhlédl, jako by čekal, že někdo znovu vstane.

„To byli oni?“ zeptal se tiše.

„Ti ne,“ odpověděl Eusebius. „Ti jen plní rozkazy. V noci padla Praha, Prešpurk i Rožmberk — a dnes ráno přišla rvačka přesně podle plánu. To není náhoda, to je síť.“

Bert se opřel lokty o stůl.

„Takže někdo výš.“

„Ano.“

Odmlčeli se. Z druhého konce místnosti doléhal zvuk lžic a hlasy.

Bert si Eusebia chvíli četl jako mapu.

„A arcivévoda?“

Eusebius si otřel ruce ubrouskem.

„Tvrdohlavý.“

„To víme.“

„A nepříjemný.“

„To taky víme.“

„Ale ne hloupý.“

To už Bert jen krátce kývl.

Filip si konečně dovolil promluvit.

„Mně se nelíbí, jak na tebe kouká.“

Eusebius zvedl obočí.

„Jak?“

„Jako by tě chtěl vyhodit z okna. A zároveň si tě nechat.“

Bert se pousmál.

„To je přesné.“

Eusebius si loktem opřel bradu.

„On mě nesnáší.“

„Omyl,“ řekl Bert věcně. „On tě čte. A to ho štve.“

Eusebius si odfrkl.

„A mě štve on.“

„To je vidět,“ dodal Bert suše.

Filip střelil očima z jednoho na druhého.

„Vy dva jste hrozní.“

Bert se obrátil k němu.

„To je výcvik. Zvykneš si.“

Pak se znovu podíval na Eusebia.

„Takže. Co teď?“

Eusebius položil lžíci.

„Začnu kancelářemi. Severní křídlo. Klíče, listiny, kdo kam chodí. A hlavně — kdo se tváří až moc vyrovnaně.“

„A já?“ zeptal se Filip.

Eusebius zvážněl.

„Ty nebudeš dělat nic hrdinského.“

„To je nuda.“

„To je přežití.“

Bert se lehce pousmál.

„A já?“

Eusebius si ho chvíli měřil, tentokrát bez úsměvu.

„Ty se nebudeš tvářit, že jsi tu kvůli mně.“

„To neumím,“ odpověděl Bert klidně.

„Tak se to nauč.“

Bert to přijal.

Na chvíli se odmlčeli. Pak se Eusebius lehce opřel dozadu a tiše dodal:

„A ještě něco. Oni čekají rvačku.“

Filip ztuhl.

„Tak ji nedostanou,“ pokračoval Eusebius. „Dokud si ji nevyberu já.“

Bert se na něj zadíval. V očích mu problesklo pobavení.

„Tohle je ten moment, kdy začínáš být nebezpečný.“

Eusebius se jen mírně pousmál.

„Já už jsem.“

Vyšli z kuchyně na nádvoří. Vzduch byl chladnější než uvnitř, kamenné dlaždice ještě držely ranní vlhkost. Slunce se opíralo o zdi Hofburgu a všechno působilo klidněji, než ve skutečnosti bylo.

Filip si protáhl ramena.

„Tak kdo kam?“

Eusebius obhlédl nádvoří. Hlídky střídaly stanoviště, pár sluhů přenášelo truhly, všechno běželo jako obvykle. A přesto bylo cítit, že se něco pohnulo.

„Já půjdu do severního křídla,“ řekl Eusebius. „Kanceláře, archivy. Potřebuju vědět, kdo má přístup k listinám a kdo věděl o našem příjezdu dřív, než jsme dorazili.“

„A já?“

Eusebius se obrátil na Berta.

„Ty bys měl jít za arcivévodou.“

Filip zvedl obočí.

„Teď?“

„Ano.“

Bert se pousmál.

„Beru to jako rozkaz.“

„Ber to jako prevenci,“ odpověděl Eusebius suše. „Ať se o tobě nedozví od někoho, kdo k tomu přidá vlastní omáčku.“

Bert si ho chvíli hodnotil.

„A proč mu to neřekneš sám?“

Eusebius se lehce ušklíbl.

„Protože mě nemá rád.“

„To ti nebrání mluvit.“

„Ne,“ přikývl Eusebius. „Ale dnes už jsme si toho řekli dost.“

Bert nakonec souhlasil.

„Dobře. Půjdu za ním. Ale nebude nadšený.“

„To nebývá,“ odpověděl Eusebius klidně.

Filip těkal očima z jednoho na druhého.

„A já?“

Eusebius zvážněl.

„Ty půjdeš se mnou. A budeš poslouchat. Ne mluvit.“

Filip si povzdechl.

„To je nejhorší část.“

„Právě proto.“

Bert si nasadil klobouk.

„Tak tedy. Uvidíme se později.“

Eusebius ho zarazil ještě před odchodem.

„A Berte.“

Bert se zastavil.

„Řekni mu to bez okolků. Ale dej mu najevo, že už jsme začali.“

Bert se usmál.

„To zvládnu.“

Rozešli se každý jiným směrem a nádvoří za nimi zůstalo tiché, jen hra, do které vstoupili, začínala být hlasitější.

Bert se vydal k hlavnímu sálu a dál ke komnatám arcivévody. Kroky měl vyrovnané, jako by šel na běžnou audienci, ne do jámy lvové. Kamenný sál byl vysoký, chladný a plný očí.

Zkoumavé pohledy ho sledovaly z každé strany. Dva dvořané se k sobě naklonili.

„To je Valdštejn.“

„Co tady dělá? Není on na Moravě?“

Bert šel dál, ani nezrychlil. Slyšel každé slovo. Rozuměl jim až příliš dobře. Koutky mu lehce cukaly.

V duchu se smál.

Kdybyste tak věděli, kdo jsem já. A kdo je Eusebius.

Na okamžik se mu vybavila jiná tvář. Tvrdší rysy. Mladší. Pravý Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Pra-pra-praděd.

Když se s ním setkal poprvé, zůstal stát jako přimražený. Ta podoba byla nepříjemně přesná. Stejné oči. Stejný způsob, jak stáhl čelist, když se rozčilil.

A hlavně ta scéna.

Pradědeček ve vzteku udělal krok zpět — a místo pevné půdy našel okraj hnojiště. Zmizel po kolena a po prvním šoku nastal výraz, který by dneska vydal na obraz do galerie.

Bert si musel odkašlat, aby potlačil úsměv.

Sakra, škoda že neměl mobil. To by byla fotka do rodinného alba.

Rychle srovnal výraz do vážné podoby. Hofburg nebyl místo pro smích nad předky. Tady se sledovalo všechno.

Před dveřmi do Matyášových komnat zpomalil. Stráže si ho změřily, ale jméno už stačilo. Jedna z nich otevřela dveře.

„Valdštejn.“

Bert vstoupil dovnitř, klidný jako vždy. Jen v očích mu zůstával ten sotva patrný záblesk pobavení.

Matyáš ho přijal bez zbytečného čekání. Stál u stolu, nad rozloženými listinami. Když Bert vstoupil, věnoval mu jen krátkou pozornost.

Bert se uklonil.

„Vaše Výsosti.“

„Pane Valdštejne,“ odpověděl Matyáš suše. „Co si přejete?“

„Přišel jsem pomoct Eusebiovi s pátráním.“

Matyáš pomalu odložil papíry.

„Vy znáte Eusebia?“

„Ano. A docela dlouho.“

„Doufám, že nejste tak výřečný jako pan Eusebius.“

Bertovi nepatrně povytáhlo obočí.

„Jsem voják.“

Matyáš ho chvíli pozoroval.

„A odkud se znáte?“

„Znám ho dost na to, abych mohl posoudit jeho charakter i odhodlání,“ odpověděl Bert klidně. „Má své způsoby. Ale jsou účinné.“

Matyáš si ho změřil pohledem, v očích mu problesklo něco mezi nedůvěrou a zájmem.

„Dobrá. Tak mu pomozte.“

Bert se znovu uklonil.

„Ještě jednu věc, Vaše Výsosti. Jmenuji se Albrecht Valdštejn. Jsem vzdálený příbuzný hraběte Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna. Bohužel je ta podoba až příliš zřejmá.“

Matyáš to přijal bez překvapení.

„Všiml jsem si.“

Krátká odmlka mezi nimi tentokrát nebyla prázdná; Matyáš jako by v ní přepočítával všechny potíže, které mu Eusebius ještě může způsobit.

„Hlavně ho ohlídejte,“ dodal nakonec. „Má talent chodit tam, kam nemá.“

„To vím,“ odpověděl Bert.

Rozloučil se a odešel.

Když se za ním dveře zavřely, Matyáš si povzdechl.

„Doufám, že Hofburg přežije.“

Pak se znovu sklonil nad dokumenty, ale ruka na okamžik zůstala nehybná. Jméno Eusebius mu znělo v hlavě déle, než by si přál.

Eusebius s Filipem prošli severním křídlem a zastavili se před dveřmi královské kanceláře. U nich stál muž kolem čtyřicítky, úzký obličej, světlé vlasy sčesané dozadu, pohled nepříjemně bystrý.

„Kam?“ zeptal se.

„Královská kancelář,“ odpověděl Eusebius. „Potřebuji nahlédnout do seznamů příjezdů a služebních rozpisů.“

Muž se narovnal.

„Jmenuji se Konrád Hohenberg. Správce královské kanceláře. A bez oprávnění nikam nepůjdete.“

Eusebius mlčel a nechal ho, ať si domyslí zbytek.

„To jsem čekal.“

Sáhl do kabátce a vytáhl dekret. Podal mu jej bez okázalosti.

Hohenberg listinu přijal, pomalu ji rozvinul a četl. Jeho výraz zůstal téměř stejný, jen oči ztuhly o zlomek vteřiny déle, než bylo nutné.

„Pověření arcivévody Matyáše,“ pronesl.

„Ano.“

Hohenberg listinu složil.

„To je… neobvyklé.“

„Vyšetřování také,“ odpověděl Eusebius.

Mezi nimi se na okamžik usadilo napětí, tiché a nepříjemně přesné.

„Co přesně hledáte?“ zeptal se Hohenberg.

„Zatím jen pořádek,“ řekl Eusebius.

Hohenberg zhodnotil Filipa a vrátil se k Eusebiovi.

„Máte přístup do knih příjezdů a rozpisů služeb. Soukromá korespondence zůstává mimo vaši pravomoc.“

„Prozatím,“ odvětil Eusebius suše.

Hohenberg ustoupil stranou.

„Pojďte.“

Eusebius vešel dovnitř. Cítil, že ten muž si zapamatuje každé jeho slovo.

Konrád Hohenberg je uvedl dovnitř a ukázal na stůl u okna.

„Knihy příjezdů. Rozpisy služeb jsou vzadu.“

„Děkuji,“ odpověděl Eusebius a bez dalších slov otevřel první svazek.

Filip se k němu naklonil a snažil se tvářit důležitě, i když očima jen přejížděl řádky, kterým sotva rozuměl.

Hohenberg zůstal stát o pár kroků dál. Nechtěl vypadat, že dohlíží. A přesto tam stál.

Eusebius listoval pomalu. Nezastavoval se dramaticky, jen občas přejel prstem po jméně, jako by si ho ukládal do paměti.

„Hledáte někoho konkrétního?“ zeptal se Hohenberg po krátké době.

„Zatím ne,“ odpověděl Eusebius. „Jen si dělám přehled.“

To byla odpověď, která nic neříkala.

Hohenbergovi se to nelíbilo.

„Přehled čeho?“

Eusebius zavřel jednu knihu a vzal další.

„Kdo je kde, kdy a s kým.“

„To jsou běžné záznamy.“

„To jistě.“

Filip rychle zvedl hlavu a hned ji zase sklopil.

Hohenberg sevřel ruce za zády. Nebyl zvyklý, že někdo přijde, otevře jeho knihy a neřekne proč. Nevěděl, co ten muž ví. A to mu vadilo víc než samotné vyšetřování.

„Pokud budete chtít nahlížet do dalších listin,“ pronesl suše, „žádejte mě přímo.“

„To udělám,“ odpověděl Eusebius bez zaváhání.

Napětí se protáhlo.

Hohenberg nakonec odešel ke svému stolu. Usedl, vzal brk do ruky, ale myšlenky měl jinde. Nevěděl, co Eusebius hledá. A nevěděl, jestli už to nenašel.

A to ho zneklidňovalo.

Konrád Hohenberg seděl u svého stolu, ale klidný nebyl. Eusebius zatím listoval další knihou příjezdů; stránky šustily tiše a pravidelně, zatímco Filip vedle něj předstíral zaujetí a očima jen přeskakoval po řádcích.

Pak se Eusebiův prst zastavil u drobné nesrovnalosti.

Nebyla to nápadná věc, jen drobná nesrovnalost: jméno, které se objevilo dvakrát během krátké doby, pokaždé u jiné funkce. Jednou jako doprovod, podruhé jako svědek přítomnosti u porady — a nesedělo datum ani čas.

Bez slova si přisunul prázdný list, vzal brk a opsal si jméno, datum a poznámku z okraje stránky. Pomalu, aby to nepůsobilo uspěchaně.

Filip koutkem oka sledoval, co píše, ale nerozuměl.

„Co to je?“ zašeptal.

„Ani muk,“ odpověděl Eusebius, aniž by zvedl hlavu.

Dopsal poslední řádek, nechal inkoust zaschnout a pak papír nenápadně přisunul k Filipovi.

„Zkus to najít v jiné knize.“

Filip se podíval na opsané jméno, pak na datum. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co má hledat. Stejné jméno. Jiné okolnosti.

Filip si vzal jiný svazek. Tentokrát už nehleděl prázdně. Věděl, co hledá.

Eusebius zavřel knihu, kterou držel, a vzal další. Tvářil se klidně.

Jen jeho oči byly o něco ostřejší než před chvílí.

Na první pohled maličkost — právě takové ale bývají důležité.

V hlavě se mu začaly skládat dílky: noční hlasy, dvorský knoflík z Rožmberka, zpráva do Prešpurku a Prahy, falešná rvačka v kuchyni a teď jméno, které se v knihách objevilo dvakrát tam, kde nemělo. Někdo neimprovizoval. Někdo měl přístup, čas i odvahu nechat po sobě jen tak malé chyby, aby si jich všiml až člověk, který je hledá.

Bert přišel tak potichu, že se zastavil přímo za nimi, než si ho kdokoli všiml.

„Tak co jste mi zatím nechali?“

Eusebius sebou trhl a lehce nadskočil; Filip vyskočil ještě víc a málem shodil knihu ze stolu.

Bert se rozesmál.

„Klid. Nejsem nepřítel.“

Eusebius se na něj zamračil.

„Tohle už nedělej.“

„To říkáš pokaždé.“

Filip si odkašlal a snažil se znovu vypadat důstojně.

Eusebius Bertovi bez dalšího vysvětlování podal papír, který před chvílí opsal. Bert ho vzal, přelétl očima řádky a lehce přikývl. Pochopil. Teď se nebude mluvit.

„Dobře,“ řekl jen tiše.

Eusebius si ho přeměřil od bot po plášť.

„Ty jsi ještě v jezdeckém?“

Bert si všiml vlastního pláště, jako by ho měl na sobě poprvé.

„Nooo… jsem. Nejsem ubytovaný.“

„To musíš najít Prunnera. Ten tě ubytuje.“

„To je zas kdo?“

„Komorník Matyáše. A vůbec — jak tě přijal?“

Bert si stáhl rukavice.

„Mám na tebe dávat pozor.“

Eusebius se usmál.

„To máš blbý.“

„Ano. To mám.“

Na okamžik po sobě jen mlčky koukali.

„Jdem hledat Prunnera,“ rozhodl Eusebius. „Filipe, musí ubytovat Berta.“

Filip souhlasil bez nadšení.

„Jasný. Já budu hledat dál.“

Bert mu věnoval krátké kývnutí.

„Tak zatím.“

A vyšli z kanceláře, zatímco Filip zůstal u knih, už s konkrétním jménem před očima.

Prunnera našli rychleji, než čekali. Stál u sloupoví na nádvoří a dohlížel na dva sluhy, kteří přenášeli truhlu. Jakmile zahlédl Eusebia, výraz mu lehce ztuhl. Když si všiml Berta, ztuhl ještě víc.

„Pane Eusebie.“

„Prunnere,“ odpověděl klidně.

Prunnerův pohled sklouzl k Bertovi.

„A toto je…?“

„Valdštejn,“ odpověděl Bert bez okolků.

Prunner lehce nadzvedl obočí.

„Jistě.“

Prunnerovo zaváhání se natáhlo právě dost dlouho, aby si ho všimli oba.

„Potřebujeme pokoj,“ řekl Eusebius přímo.

Prunner si přeměřil Bertův jezdecký plášť, zaprášené boty a klidný výraz.

„Arcivévoda o jeho přítomnosti ví?“

„Ví,“ odpověděl Bert.

Prunner zaváhal. Nebyl zvyklý, že se věci dějí bez jeho plánování.

„Dobrá. Pojďte.“

Vydali se chodbou směrem k hostinskému traktu. Bert šel klidně vedle Eusebia.

„Mám pocit, že mě nemá rád,“ zamumlal tiše.

„To nikoho,“ odpověděl Eusebius.

„Ani tebe.“

„To zvládám.“

Prunner je zavedl do menší, ale důstojné komnaty.

„Prozatím zde.“

Bert přejel očima po místnosti.

„Luxus.“

„V rámci možností,“ odvětil Prunner chladně.

Eusebius se otočil k Bertovi.

„Tak. Převleč se. A pak zpátky.“

Bert si sundal klobouk.

„Ty neumíš odpočívat.“

„Odpočívat neumím.“

Prunner to slyšel. A nelíbilo se mu to.

Bert vešel do pokoje a rozhlédl se. Komnata byla větší než ta, kterou dostal Eusebius s Filipem. Postel široká, okno do nádvoří, stůl u zdi. Nic přepychového, ale znatelně lepší.

Eusebius zůstal stát ve dveřích.

„Máš lepší pokoj než my.“

Bert zpozorněl.

„Ty máš pokoj s Filipem?“

„Ano. Mám.“

Bert si sundal rukavice a chvíli mlčel.

„Hele, nechci nic říkat… ale víš, co máš skrývat.“

Eusebius si sáhl na hrudník.

„Myslíš moje přednosti?“

„Přesně.“

Eusebius si povzdechl.

„Spát v košili není problém. Ale to stahování… to je hrozný.“

Bert se zamyslel a zhodnotil pokoj kolem sebe.

„Vezmeš si tenhle pokoj. Já budu s Filipem.“

Eusebius na něj pohlédl.

„A proč?“

„Vyhneme se tomu, že máš něco navíc. A zároveň něco chybí.“

Eusebius souhlasil rychle.

„Dobře. Nebudu se hádat.“

Bert přidal krátké kývnutí.

„Jdi se přestěhovat.“

Eusebius se otočil ke dveřím.

„A Berte.“

„Hm?“

„Filip chrápe.“

Bert se pousmál.

„Zvládnu to.“

Eusebius si šel pro své věci dřív, než si to mohl rozmyslet, a výměnu pokojů vyřídili bez dalšího řešení: on zamířil do Bertova pokoje, Bert se přesunul místo něj.

„Ta matrace, polštář i přikrývka jsou trest,“ poznamenal Eusebius cestou. „Ale uvidíš sám.“

Bert jen kývl. „Děkuji za připomenutí.“

Eusebius si vzal své věci a odešel do nového pokoje. Když za ním dveře zapadly, Bert ještě nakoukl do malého kamrlíku, kde byl ubytovaný Filip. Stál tam jen pár vteřin, přejel očima úzkou postel a stísněný prostor.

„Chudák malej,“ zamumlal polohlasem a dveře zase zavřel.

Odložil klobouk i plášť. Uvědomil si, že na koni nechal ještě část věcí, a tak se pro ně hned vydal. Když se vracel, zastavil se u Eusebiova nového pokoje. Dveře byly pootevřené a Eusebius si právě vykládal věci a ukládal je na stůl.

Bert se opřel o futra, ruce složené na prsou.

„Jdu ke koni. Mám tam ještě věci.“

Eusebius ani nevzhlédl.

„Ok. Já se vrátím k Filipovi. Sejdeme se tam.“

Bert beze slova zmizel v chodbě.

Eusebius si vybalil poslední věci ve svém novém pokoji. Docela se mu oddechlo, že nebude muset vymýšlet, jak schovat svoje přednosti před Filipem. Tady měl konečně klid.

Když vyšel na chodbu a zavíral za sebou dveře, objevil se Prunner. Zastavil se a nechápavě se podíval na Eusebia.

„Co tu děláte?“ zeptal se chladně.

„Vyměnili jsme si pokoje,“ odpověděl Eusebius klidně. „Filip chrápe a já nemůžu spát.“

Prunner se zamračil, zjevně otrávený. „Dobře. Ale příště mi jakékoli změny hlaste.“

Prunnerův výraz připomněl Eusebiovi učitelku fyziky v osmé třídě. Ten pohled si pamatoval dodnes — vždycky když viděl pletené ponožky, vybavil se mu.

Eusebius se usmál. „Jistě. O každé pohnuté židli podáme řádné hlášení.“

Obešel Prunnera a vydal se chodbou dál. Ještě několik kroků cítil jeho pohled na zádech.

Mezitím si Bert bral věci od svého koně a tiše si broukal melodii. Sedlo už měl povolené, brašny v ruce, když za sebou uslyšel hlas.

„Copak tady dělá pan Valdštejn?“

Bert se zarazil a pomalu se otočil.

Stál za ním muž vysoký, upravený, s jistotou v postoji. Bylo na něm vidět, že není jen tak někdo. A hlavně – nebyl z Rakous ani z Čech.

Bert na něj chvíli koukal a vůbec netušil, o koho jde.

„Copak, pane Valdštejne, vy mě nepoznáváte?“ pokračoval muž. „To se divím. Kolikrát jsme spolu bok po boku proháněli ženy po hospodách.“

Bertovi došlo, že si ho nejspíš s někým spletl.

Usmál se a klidným hlasem odpověděl: „Nezlobte se, ale já vás neznám. Věřím, že jste si mě spletl. Jsem sice Valdštejn, ale ne ten, kterého myslíte.“

Muž se lehce pousmál, ale v očích mu zůstalo cosi tvrdého.

Bert si odkašlal. „Nooo… a já jsem jen Albrecht Valdštejn. Pan Albrecht Václav a tak dále je můj vzdálený příbuzný. Ale nejste sám, kdo si nás plete. Dokonce si nás spletla i jeho manželka.“

Muž se zarazil.

Pak se přiblížil. O krok. A ještě o jeden.

Naklonil se tak těsně, že Bert cítil jeho dech, těžký a nasládlý po víně.

„Opravdu?“ pronesl tiše.

A Bert poprvé přestal mít chuť si pobrukovat.

Bert se narovnal a vydržel jeho pohled.

„Nejsem on,“ řekl Bert tvrději. „Jsem Albrecht Valdštejn. Voják. Bez majetků, bez dvora a bez vašich hospodských vzpomínek.“

Řekl to s takovou razancí, že se muž nepatrně odtáhl. Sjížděl ho očima od hlavy k patě. A opravdu — před ním stál muž v obyčejném vojenském oděvu, bez lesku a výstřednosti šlechty. Žádné vyšívané manžety, žádný okázalý kord, jen praktický kabátec a zaprášené boty.

Muž chvíli mlčel, pak přikývl, ale jeho oči se na Bertově tváři zastavily o zlomek déle, než bylo zdvořilé.

„Dobrá. Budu vám věřit,“ řekl pomalu. „Prozatím.“

Teď už se usmál i on. „Škoda, že nejste ten Valdštejn. Myslel jsem si, že zase bude veselo. Ale možná bude i tak.“

Bert si neokázale oddechl. „No, občas se to přihodí.“

Muž mu podal pravici. Bert byl na okamžik překvapen, ale stisk přijal.

„Myklóš Bethlen.“

„Albrecht Valdštejn,“ odpověděl Bert. „Ale říkají mi Bert.“

Myklóš pokýval hlavou na znamení souhlasu, jenže z jeho výrazu se nevytratilo podezření.

Bert ten souhlas přijal, ale když se Myklóš otočil k odchodu, pohled mu sklouzl k rukávu.

Na manžetě chyběl knoflík. Jen drobná prázdná stopa po niti, skoro nic — jenže Bert už jednou viděl, co dokáže jeden ztracený dvorský knoflík.

Usmál se za ním, jako by si ničeho nevšiml.

Tentokrát se ta stopa nesměla ztratit.

Dvojí tvář

Císařovy komnaty se konečně ztišily. Dveře za Pistoriem, Eusebiem a purkrabím zapadly do rámu a uvnitř zůstali pouze Rudolf II. a jeho mladší bratr, arcivévoda Matyáš Habsburský. Císař seděl v křesle přikrytý pláštěm; tělo měl dosud zesláblé, avšak mysl znovu bdělou. Arcivévoda stál u okna s rukama sepnutýma za zády. Jeho klid patřil jen tváři. Pod ním se tlačila slova, která zatím odmítal vyslovit.

Několik okamžiků mezi nimi praskal pouze oheň v krbu. Arcivévoda si mimoděk pohrával s prstenem a jeho kov občas tiše zavadil o nehet.

„Tak…“ prolomil ticho Rudolf, hlas stále slabý, ale pevný. „Chceš se ptát. Vidím ti to na očích.“

Arcivévoda se ohlédl přes rameno. „Chci,“ odvětil ostře. „Kdo byl ten nevychovaný fracek, který se přede mnou odvažuje mluvit tak přímo?“

Rudolfovi se ve tváři objevil unavený, ale opravdový úsměv. „Eusebius.“

Arcivévoda se k němu otočil. „Jméno jsem pochopil. Ptám se, kdo je a proč se po tvém Hradě pohybuje, jako by sem spadl z nebe rovnou do císařských komnat.“

„Pád z nebe by k němu docela seděl,“ podotkl Rudolf. „Eusebius je přímočarý. Někdy až bolestivě. Právě proto ho mám rád.“

„Rád?“ zopakoval arcivévoda posměšně. „On ti říká věci do očí, které by si jiní nedovolili ani šeptem.“

„Ano,“ pokýval Rudolf. „Proto si ho držím blízko.“

Arcivévoda zvedl obočí. „A to je vše? Přímočarost? Nebo… snad něco víc?“

Rudolf zahleděl se do plamenů. „Vidí věci, které ostatním unikají. Lesk dvora na něj nepůsobí a přetvářka mu dlouho nevydrží. Když něco řekne, bývá to nepříjemně přesné.“

Arcivévoda si ho chvíli měřil. „Je mladý.“

„Ano.“

„Je drzý.“

„Občas.“

„A je podezřelý.“

Rudolf se krátce zasmál. „Podezřelý proto, že se tě nebojí?“

Arcivévoda sevřel rty. „Protože mi někoho připomíná.“

Rudolf otočil hlavu a poprvé svého bratra pozorněji sledoval. „Koho?“

Arcivévoda odvrátil pohled, jako by otázka pronikla hlouběji, než dovoloval. „Na tom nezáleží,“ odbyl ho a obrátil se zpátky k oknu.

Rudolf ho nepřestal sledovat. „Jestli na něm vidíš něco zvláštního, měl bys to říct.“

„Řekl jsem, že to není důležité,“ zopakoval arcivévoda, až příliš rychle.

Právě rychlost odpovědi Rudolfovi potvrdila, že na tom záleží mnohem víc, než jeho bratr hodlá přiznat.

Mezi bratry se znovu rozprostřelo mlčení. Jejich stíny se na podlaze spojily a protáhly až ke krbu.

„Dobrá,“ pokračoval Rudolf, „pravda ode mě zní prostě: Eusebius je spolehlivý. A dnes mi zachránil život.“

Arcivévoda prudce vydechl nosem. „Ještě se ukáže, komu doopravdy slouží.“

Rudolf se opřel hlouběji do křesla. „Matyáši, přijel jsi z Vídně, protože jsi věřil, že umírám. Teď přede mnou soudíš muže, který mě vrátil zpátky.“

Arcivévoda sevřel čelist. „Nechci, aby tě někdo obelhal.“

„Ani já nechci být klamán,“ odvětil Rudolf. „Proto si Eusebia držím blízko. Lhát se dosud nenaučil a doufám, že mu ten nedostatek vydrží.“

Arcivévoda neodpověděl. Za oknem visela bledá jarní obloha a jeho pohled se v ní na chvíli ztratil.

A Rudolf pomalu dodal:

„Možná by ses od něj měl učit.“

Arcivévoda se napřímil. Když se obrátil, jeho pohled získal ostří dobře broušené čepele.

„Já,“ procedil, „se učit nepotřebuji.“

Rudolf se usmál unaveným úsměvem staršího bratra. „Učit se potřebuje každý. Dokonce i arcivévoda.“

Arcivévoda už otevíral ústa k prudké odpovědi, potom však zaváhal. Přes tvář mu přeběhl stín staré bolesti, vzpomínka příliš osobní na to, aby ji nechal spatřit.

„Rudolfe…“ začal, ale zase mlčel.

Rudolf jeho mlčení pochopil a promluvil hlasem, v němž tentokrát nebyla ani stopa výsměchu.

„Eusebia se bát nemusíš. Kdybys ho znal, pochopil bys, že proti tobě nestojí.“

Arcivévoda přikývl pomalu a s patrným odporem k vlastnímu souhlasu.

Souhlas však nebyl úplný.

V jeho očích však zůstala pochybnost, zvědavost a sotva postřehnutelný záblesk něčeho, čemu sám nerozuměl.

„Uvidíme,“ pronesl nakonec arcivévoda.
„Uvidíme, bratře,“ souhlasil Rudolf.

Arcivévoda se od okna odtrhl a přistoupil blíž ke křeslu. Oheň v krbu praskal tlumeně, jako by i on čekal, co přijde.

„Rudolfe,“ začal tišeji, než se dalo čekat, „víš, proč jsem vlastně přijel.“

Rudolf nadzvedl obočí. „Předpokládal jsem, že kvůli mému zdraví.“

„Ano,“ přikývl arcivévoda, „to také. Ale… máme problém. Velký problém.“

Rudolf se opřel o opěradlo. „Vyslov to.“

Arcivévoda se nadechl jako muž, který nese tíhu celého pohraničí a ví, že ji tentokrát sám neudrží.

„V Uhrách už nelze přehlížet, co se děje,“ začal. „Velká část země je pod osmanskou mocí a Turci si nově platí i křesťanské prostředníky. Peníze nabízejí lidem, kteří znají naše cesty, pevnosti i slabá místa.“

Rudolfův výraz se sotva postřehnutelně změnil. Taková zpráva mohla převrátit rovnováhu celé monarchie.

Arcivévoda pokračoval:

„Někdo jim předává informace o vojsku, dvoře a stavu pevností,“ pokračoval arcivévoda. „Detaily, k nimž se cizí člověk nemá jak dostat. Moji lidé zachytili jedinou použitelnou stopu. Vede do Prešpurku.“

Rudolf si opřel bradu o prsty. „A nemáš tam koho poslat?“

„Nemám,“ přiznal arcivévoda neochotně. „Mé lidi znají Turci i uherské rody. Potřebuji někoho neznámého, kdo se dokáže pohybovat nenápadně a přitom mu pracuje hlava.“

Nastalo ticho.

Rudolf se mírně pousmál, protože už tušil, kam věta směřuje.

Arcivévoda si povzdechl. V jeho hlase zazněla větší upřímnost, než zamýšlel.

„Je to drzý fracek,“ přiznal po krátkém zaváhání, „ale právě Eusebius by se mi v Uhrách hodil.“

Rudolf pozvedl obočí, tentokrát se zájmem. „Eusebius? Tobě?“

„Ano,“ zavrčel arcivévoda. „Jeho drzost mi leze na nervy a on mě zjevně také nemiluje. Přesto umí jednat, všímá si podrobností a není hloupý. Na dvoře je takových lidí zoufale málo.“

Rudolf odpověď chvíli vážil. Bratrovi nepřisvědčil, ale ani jeho návrh neodmítl.

„Rada se sejde ještě dnes,“ rozhodl. „Svého člověka nemohu poslat do jiné země jedinou větou, zvlášť když jde o Eusebia. Pokud mají tvé zprávy pevný základ, dostaneš odpověď ráno.“

Arcivévoda přikývl. „Chápu. A respektuji to.“

Pak dodal klidněji:

„Zatím… budu tvým hostem.“

Rudolf se pousmál.
„Zůstaň, jak dlouho chceš. Dveře máš otevřené.“

Arcivévoda sklonil hlavu. „Děkuji. Ubytování mám zajištěné, poslal jsem napřed posla.“

Rudolf si ho ještě chvíli mlčky prohlížel.

„Jak chceš, bratře,“ řekl nakonec.

Rozhostilo se mezi nimi ticho plné starých šrámů, obav a pravd, které si ani po letech nedokázali říct. Rudolf věděl, že bratrův návrh není pouhá snaha získat dalšího schopného muže. V arcivévodově hlase slyšel obavu o Uhry i neochotu připustit, že se situace vymyká jeho kontrole. Matyáš Habsburský se celý život opíral o vlastní úsudek a o lidi, které si vybral sám; žádost o Eusebia proto znamenala víc než zdvořilou prosbu mezi bratry. Byla přiznáním, že nepřítel už stojí příliš blízko a zná příliš mnoho. Rudolf se zadíval do ohně a na okamžik litoval, že mladíka posílá z bezpečí Prahy právě ve chvíli, kdy si k němu začal hledat cestu. Koruna však dovolovala málo osobních ohledů.

Na jeho konci zůstalo arcivévodovo neochotné přiznání: poprvé po dlouhé době potřeboval pomoc. A člověkem, který mu ji mohl poskytnout, byl právě Eusebius — mladík, jehož by ještě ráno nejraději vykázal z císařských komnat.

Dveře Pražského domu zapadly s důvěrně známým zvukem. Patřil domovu, nikoli Hradu a jeho chodbám plným šepotu.

Veronika zůstala chvíli v předsíni. Uvnitř domu mělo ticho měkčí podobu; nikdo v něm neposlouchal za rohem a žádný stín nečekal na chybu.

Úleva jí projela tělem až do konečků prstů.

Rozepnula si kabátec, opasek s kordem položila ke stěně a stáhla si rukavice. V zrcadle u schodiště se ještě odrážela štíhlá postava mladého muže, kterou znalo město i Hrad.

Pod vrstvami látky, pevně drženými rameny a naučeným výrazem však byla od chvíle, kdy překročila práh, zase Veronika.

U schodů se objevila Žofie a otřela si ruce do zástěry. „Jsi doma,“ řekla. Úlevu v hlase neskrývala.

Veronika se na ni usmála měkčeji, než si mohla dovolit kdekoliv venku. „Ano. A už nemusím nikoho hrát.“

Žofie jí věnovala chápavý pohled. „Běž si odpočinout. Čaj ti pošlu nahoru.“

Veronika vystoupala do patra. S každým schodem z ní opadávala část napětí. V pokoji zavřela dveře, opřela se o ně zády a dovolila ramenům klesnout.

Eusebiova maska zůstala za prahem pokoje spolu s kordem a tvrdým tónem hlasu.

Chvíli stála bosá uprostřed místnosti s vlasy uvolněnými kolem tváře. Konečně byla pouze Veronikou.

Nabrala do plic vůni dřeva, bylin a čistého prádla. Poprvé po několika dnech nemusela hlídat každý pohyb.

Svaly stažené mužskou chůzí povolily. Zmizel tlak, který venku nosila pod kabátcem jako další vrstvu zbroje, a pokoj ji přijal do svého klidu.

Sedla si k oknu, přitáhla kolena k hrudi a zadívala se na dvůr. Josef štípal dříví, z kuchyně znělo tlumené klepání nádobí a Žofie už stavěla vodu na čaj. Obyčejnost těch zvuků měla cenu vzácnosti.

Nemusela hlídat postoj, tón hlasu ani výraz před purkrabím a arcivévodou. Ve vlastním pokoji se směla pohybovat tak, jak jí bylo přirozené.

Měla sama sebe zpátky.
Alespoň na několik hodin.

Natáhla se na postel, do měkkých polštářů, které voněly bylinkami od Dorky.
Zavřela oči a poprvé po dlouhé době se pousmála úplně volně, bez masky.

„Dnes jsem to zvládla,“ zašeptala sama sobě.

Myslela na nemocného císaře, vyšetřování i střet s arcivévodou. Celý den zvládla a Eusebiova role se nikde neroztrhla.

Chvíli si jen užívala lehkost svého vlastního těla.
A pak, tiše, jen pro sebe, dodala:

„A zítra… zítra to zvládnu zas.“

Zbytek dne patřil Veronice a domu, který ji pokaždé podržel, když už měla všeho dost. Za dveřmi se ozýval život domu: něčí smích z pavlače, vrznutí truhly, Žofiino napomínání z kuchyně a vzdálené cinknutí z Matějovy dílny. Právě tyto obyčejné zvuky jí připomínaly, proč se na Hradě tolik snaží. Pražský dům nebyl pouze úkryt vybavený moderními vymoženostmi. Stal se místem, kde každý znal její pravé jméno, její slabosti i nálady a přesto po ní nechtěl, aby se obhajovala. Venku ji lidé hodnotili podle kabátce, schopností a císařovy přízně. Tady stačilo, že přišla domů.

Ležela se zavřenýma očima, když na chodbě zaslechla tlumené kroky a potlačované hihňání. Zvedla se na loktech. Kalhoty a halena jí zůstaly, ale mezi svými byla zase jen Veronikou.

„Holky, co děláte?“

Jana se zazubila. „No, gratulujeme k vyřešení případu.“

Dorka naklonila hlavu. „Tak jak to vzal císař? Že to byla nehoda?“

Poly se opřela o futro. „A co purkrabí? Jsi tady, takže tě nezavřel do Bílé věže.“

Veronika přelétla pohledem jednu po druhé. „Jak už tohle všechno víte?“

Poly pokrčila rameny a mrkla. „To víš, i my máme zdroje. A mimochodem… dědeček si mě spletl se svou ženou.“

Veronika zamrkala. „Jóóó… tak. Tak to už chápu.“

„Co kdybychom šly ven?“ navrhla Jana, oči jí jiskřily. „Všechny.“

Veronika zavrtěla hlavou a znovu klesla do polštářů. „Konečně jsem odložila Eusebia. Představa, že se do něj hned zase nasoukám, mě upřímně děsí.“

Jana mávla rukou. „Na Eusebia zapomeň, ty trdlo. Půjdeme jako mladé měšťanky, jen se projít po trhu. Matěj nám udělá doprovod, takže se nad námi nikdo nepozastaví.“

Veronika si povzdechla. „Dobře. Ale… co si mám dát na sebe?“

Poly se chytrácky opřela o rám dveří. „Přece šaty. Ty měšťanské. Jsi přece měšťanka — bydlíme u Matěje, nezapomeň.“ Zvedla obočí, jako by to byla jasná věc.

„Dobře,“ vzdala se Veronika. „Najdu něco, v čem nebudu vypadat jako převrácená truhla.“

„Tak pohni,“ dodala Jana a už mířila ke dveřím. „Počkáme na tebe v jídelně.“

Všechny tři zmizely na chodbě.

Veronika se protáhla a zvedla víko truhly. Uvnitř ležely vrstvy košil, spodnic, zástěr a šátků, které se jí v tu chvíli zdály složitější než vojenská výstroj.

Vytáhla první sukni, přiložila si ji k pasu a vzápětí ji odhodila. Byla příliš těžká, tmavá a na jarní den působila jako smuteční závěs.

„Kord se obléká snáz,“ zabručela a začala se přehrabovat v další vrstvě látky.

Ve dveřích se objevila Žofie s hromádkou čistých ubrusů. Jediný pohled na otevřenou truhlu a Veroničin výraz jí stačil.

„Nechte toho, slečno, nebo si na sebe vezmete zimní sukni a letní živůtek,“ prohlásila. Ubrusy odložila na postel a přistoupila ke skříni.

Jarní vzduch proudil otevřeným oknem a voněl sluncem i čerstvě štípaným dřevem. Veronika stála uprostřed rozházených šatů a s úlevou sledovala, jak Žofie sahá přesně tam, kam by ona sama nehledala ani po hodině.

„Na obyčejnou procházku potřebujete pohodlné šaty, nic slavnostního,“ vysvětlila hospodyně a vytáhla jednoduchou tmavě zelenou sukni z jemnější vlny.

„A k ní něco, v čem se budu moct nadechnout,“ požádala Veronika. „Po dnech v kabátci odmítám další brnění.“

Žofie se pobaveně usmála a přidala bílou lněnou košili, tmavě modrý živůtek a světlou zástěru. „Všechno má svůj způsob. Když se správně zaváže šněrování, budete se moct i najíst.“

„Na jaro ideální,“ zhodnotila připravené oblečení. „A zelená vám sluší.“

Veronika si je přiložila k tělu. „Vypadají… obyčejně.“

„Právě o to jde,“ připomněla Žofie. „Dnes budete Matějova sestřenice, která si vyšla na trh. Obyčejnost je nejlepší krytí, jaké můžete mít.“

Nejdřív jí pomohla do lehké bílé košile s volnými rukávy a drobnou výšivkou u výstřihu. Látka byla měkká a po dnech v mužském oděvu působila téměř osvobozujícím dojmem.

Potom jí podala tmavě modrý živůtek se šněrováním vpředu.

„Tohle vám udělá hezký pas a bude držet tvar,“ mumlala Žofie, zatímco jí pomáhala utáhnout šňůrky. „A ta barva ladí k vašim vlasům.“

Veronika si sáhla do černých pramenů na ramenou. „To není žádná barva, Žofie, to je katastrofa.“

„To říkáte vy,“ ušklíbla se hospodyně. „Každá měšťanka v Praze by si černé vlasy uřízla, aby měla ty vaše.“

Potom přišla na řadu dlouhá tmavě zelená sukně, která jí sahala ke kotníkům. Žofie ji uhladila a spokojeně kývla. „Na dnešní počasí akorát. Vítr vás neprofoukne a na slunci se neuvaříte.“

Veronika si přejela rukou po látce.
„Je příjemná…“

„A bude se vám v ní dobře chodit,“ doplnila Žofie.

Nakonec jí kolem pasu uvázala světlou lněnou zástěru. „Kvůli věrohodnosti. A také proto, že na trhu se vždycky najde někdo s vědrem, kdo se nedívá, kam šlape.“

„Děkuji, to jsem potřebovala slyšet,“ zabručela Veronika ironicky.

Žofie sáhla do malé přihrádky a vytáhla světle šedý šátek. „Přes ramena. Jarní slunce klame a u řeky táhne.“

Veronika si ho přehodila a přistoupila k zrcadlu.

Zírala na sebe.

V zrcadle už nestál Eusebius v kabátci a s kordem u boku. Dívala se na sebe mladá pražská měšťanka s černými vlasy po ramena a tváří, kterou mužský oděv obvykle schovával.

„Tohle… jsem já?“ zašeptala.

„Ano,“ odpověděla Žofie jemně. „Dnes půjdete ven tak, jak si přejete vy. Role Eusebia může několik hodin odpočívat.“

Veronika se nadechla, usmála se a popadla malé kožené boty.

„Tak jo. Jdu. Než mi děvčata v jídelně sežerou všechny buchty.“

Žofie se rozesmála. „To se klidně může stát.“

Veronika vyšla z pokoje lehčí, než se v něm cítila ještě před chvílí. Sukně se jí při chůzi měkce otírala o kotníky a ženský oděv jí po dlouhé době připadal přirozený. Na prahu se ještě zastavila a překvapeně zjistila, jak odlišně se v těch šatech pohybuje. Sukně ji nutila zkrátit krok, živůtek narovnal záda jinak než vojenský kabátec a prázdný bok bez kordu působil téměř nechráněně. Žofie jí podala malý měšec a připomněla, aby se v ulicích držela u ostatních. Veronika přikývla, ačkoli ji napadlo, že za poslední měsíce čelila vojákům, dvořanům i císařskému hněvu, ale obyčejná procházka v ženských šatech ji znervózňuje víc, než by kdy přiznala.

Jídelna Pražského domu byla zalitá jarním světlem. Okno bylo pootevřené, dovnitř proudil teplý vzduch z dvora, voněl po čerstvém chlebu a po dřevu, které někdo dole na dvorku právě štípal.

Jana, Dorka a Poly seděly u velkého stolu a ujídaly buchty, které měly původně počkat na Veroniku. Na talíři už zbývalo podezřele málo důkazů o jejich dobrých úmyslech.

„Měla už tu dávno být,“ brblala Jana s pusou plnou máku.

„Možná se utopila v záplavě šatů,“ utrousila Dorka.

„Nebo se neumí rozhodnout, kterou má nosit,“ dodala Poly důležitě, jako kdyby sama měla doma šatník o padesáti kusech.

Dveře tiše vrzly.

A Veronika vstoupila dovnitř.

Dívky rázem zmlkly. Jana dokonce zapomněla dožvýkat sousto.

Sukně se Veronice houpala kolem kotníků, živůtek jí přesně seděl a světlý šátek změkčoval linii ramen. Černé vlasy zvýraznily její tvář mnohem víc než Eusebiův přísný kabátec.

Chvíli bylo úplné ticho.

A pak Jana vydechla:
„Ty… jsi nádherná!“

„Sluší ti to strašně,“ dodala Dorka, poprvé bez věcného tónu.

Poly se postavila, rukama si založila boky a důležitě pronesla:
„Ano. Přesně takhle má vypadat mladá pražská měšťanka. Žádný Eusebius. Takhle je to dokonalé.“

Veronika zrudla. „Holky, přestaňte…“

„Nepřestaneme,“ zasyčela Jana. „Ukaž se pořádně, otoč se!“

Veronika protočila oči, přesto se pomalu otočila. Sukně se kolem ní lehce zavlnila a obdivné výdechy jejích přítelkyň ji přiměly zrudnout ještě víc.

„Tak, tak, to je přesně ono,“ mumlala Poly spokojeně.

V tu chvíli se ozvaly kroky. Těžší, pomalejší, jisté.

Do jídelny vstoupil Matěj.

Byl čerstvě oholený, vlasy měl stažené dozadu, košili čistou a kabátec pečlivě srovnaný. Na opasku mu visel měšec. Vypadal jako vážený měšťan, který míří na trh nebo na jednání s radními.

„Tak,“ zabručel, ale koutky úst mu cukaly, „děvčata připravená? Můžeme vyrazit? Je krásně, slunce svítí, nikdo nás neusmaží v ulicích…“

Potom zahlédl Veroniku a zastavil se uprostřed kroku.

Na okamžik skutečně zapomněl, co chtěl říct.

„No…“ odkašlal si. „No teda.“

Jana se smála: „Řekni to pořádně, Matěji.“

„Co?“ zabručel.

Dorka protočila oči. „Že jí to sluší.“

„Dobře… ano,“ vzdal to Matěj. „Veroniko, opravdu vám to sluší.“

Poly vítězoslavně přikývla. „Říkala jsem to.“

Veronika se zasmála a lehce se uklonila.
„Děkuji. Tak… můžeme?“

Matěj přehodil kabátec přes rameno a mávl směrem ke dveřím.

„Jdeme, slečny. Držte se pohromadě. Jarní trh bývá nacpaný a po Praze čtyři ztracené víly nahánět nehodlám.“

„My? My se ztratíme?“ ozvala se Jana dramaticky. „Prosím tě!“

„Jeden krok a budete v jiné čtvrti,“ zabručel Matěj.

Poly si odkašlala: „Slyšel jsi to, Veru? Jsme víly.“

„Na víly jsme příliš hlučné,“ usoudila Dorka a pobaveně se ušklíbla.

Vyrazili společně: Veronika v měšťanských šatech, tři dívky v sukních a živůtcích, každá podle svého vkusu, a Matěj v roli doprovodu, ochránce i bručouna.

Venku svítilo jarní slunce a Praha voněla teplem, trhem a příslibem dne, který ještě neměl žádné povinnosti.

Cestou k trhu působili jako malý rodinný průvod. Dívky šly vedle sebe, sukně jim vlály ve větru a jejich štěbetání se odráželo od domovních zdí.

„Tišeji,“ napomenul je Matěj, i když mu koutky úst cukaly. Kráčel s bradou lehce vzhůru jako vážený měšťan doprovázející mladé dámy a dobře si uvědomoval, kolik lidí se za nimi otáčí.

A opravdu — otáčela.

Mladí učni pekařů přestali nosit koše.
Ženy u studny si šeptaly.
A mistři na ulici se dívali, až zapomněli, kam mají namířeno.

Jeden švec, starší muž s bílým vousem, položil kladívko na lavici a uklonil se.

„Dobrý den, pane Matěji! A kdopak jsou ty mladé dámy?“ zavolal švec. Oči mu sklouzly k děvčatům s obdivem, jako by do ulice právě vstoupilo samotné jaro.

Matěj se narovnal, že by se do něj vešla celá důstojnost Starého Města.
„Přijela sestřenice a její přítelkyně. Tak jsme vyrazili na trh a projít se.“

Švec se široce usmál.
„Tak to máte doma veselo!“

Matěj protočil oči. „Až moc veselo.“

Holky za ním potichu vyprskly smíchy.

Na trhu je obklopil křik prodavačů, vůně chleba, čerstvé byliny a první jarní ovoce. Pohledy kolemjdoucích je sledovaly, avšak stále v mezích měšťanské slušnosti.

Jeden z radních, v kabátci se stříbrnou výšivkou, je poznal hned.
„Aaaa, pan mistr zbrojíř!“ zavolal vesele. „Koho to máte kolem sebe? Radost pohledět!“

Matěj si odkašlal. „Přijela sestřenice a její přítelkyně,“ zopakoval už poněkolikáté. „Dům je teď o něco veselejší.“

„Tomu věřím,“ zasmál se radní. Potom se naklonil blíž. „Slyšel jsem, že váš bratr Eusebius odhalil příčinu císařovy nemoci. Stačilo mu jediné dopoledne.“

Holky ztuhly.
Veronika ucítila, jak se jí na zátylku zvedla husí kůže.

„Vypadá to,“ dodal měšťan, „že císař má vašeho bratra v lásce.“

Matěj špičkou boty odsunul kamínek. „Eusebiovy záležitosti patří jemu. Ale ano, má dobrou hlavu.“

Radní přikývl a spokojeně pokračoval dál mezi stánky.

Když radní odešel, Matěj se obrátil k dívkám. „Ani jsem nic neřekl, a Eusebius se na procházku přidal alespoň jménem.“

Veronika protočila oči. Dorka se usmála. Jana se zakuckala smíchy. A Poly si významně uhladila sukni.

„Jestli dnes někdo vysloví Eusebia ještě jednou,“ prohlásila Poly slavnostně, „koupím celý stánek s vínem a nechám ho odvézt domů.“

Matěj pokrčil rameny. „Tak to radši ještě počkám.“

Holky se znovu rozesmály.

Trh se před nimi otevřel jako hlučná, voňavá část Prahy roku 1600, plná barev, smlouvání a drobných příležitostí na chvíli zapomenout na Hrad.

Dívky se rozešly mezi stánky jako tři barevné vlnky. Jana zamířila k bylinkám, Dorka k sušenému ovoci a Poly k látkám, které nepotřebovala, ale musela si je prohlédnout.

Veronika pokračovala pomaleji. Užívala si teplo slunce, ruch trhu a lehkost kroku bez kordu, těžkého opasku a Eusebiovy masky.

Pak zahlédla zlatnickou dílnu.

Vyřezávané dveře rámovala nízká okna. Za sklem se leskly prsteny, brože a jemné náušnice. Jeden pár ji zaujal drobnými tmavými kameny, které připomínaly kapky noci.

„To je nádhera,“ vydechla a pousmála se. „Podívám se tam. Třeba mají něco pěkného.“

Upravila si sukni, přistoupila ke dveřím a natáhla ruku ke klice.

Sotva se její prsty dotkly chladné kliky, dveře se zevnitř prudce rozlétly.

Veronika polekaně ucukla. Podrážka jí sklouzla po hladkém kameni a v příští chvíli by dopadla na zem, kdyby ji pevná paže nezachytila kolem pasu.

„Pozor!“ zazněl mužský hlas.

Muž ji zadržel těsně u své hrudi. Veronika zvedla oči a na okamžik zapomněla, že se má odtáhnout.

Měl na sobě tmavý šlechtický kabátec se stříbrnou výšivkou, rukavice svíral v jedné ruce a v překvapeném výrazu mu zůstávala dokonalá dvorská výchova.

Ostře řezané rysy, tmavé oči a vlasy stažené dozadu jí byly povědomé. Jeho sevření zůstávalo jisté, protože bez něj by se stále neudržela na nohou.

„Odpusťte,“ vydechl. „Dveře mě předběhly a málem vás srazily.“

Veronika si náhle uvědomila, jak těsně u něj stojí. V živůtku se jí zadrhl nádech.

„Nic se nestalo,“ odpověděla a pokusila se znovu najít pevnou půdu pod nohama.

Muž ji pomalu pustil, ale ruku nechal u ní, kdyby znovu zakolísala.

„Jste v pořádku?“ zeptal se. Ve starosti v jeho hlase nebylo nic hraného.

„Ano… myslím… ano,“ dostala ze sebe.

Tehdy se zadíval do jejích očí a na jediný okamžik zaváhal.

Něco v nich mu připadalo povědomé, přesto nedokázal vzpomínku zachytit.

Veronika naopak zahlédla na jeho kabátci erb – drobný, ale jasný.

A přestala dýchat.

Erb poznala okamžitě a horko jí vystoupalo až do tváří.

Matyáš Thurn.

Zvedla k němu oči s nevěřícným úžasem a teprve teď si uvědomila, že ji stále drží kolem pasu. Ani on si zřejmě nevšiml, že ji dávno mohl pustit.

„Omlouvám se, pane…“ vydechla.

Thurn se lehce nadechl, jako by ho její hlas vrátil do reality.
„Vy se omlouváte mně?“ podivil se.

Veronika sklopila zrak k jeho ruce, která stále svírala její pas.

Teprve tehdy si toho všiml i on.

„Oh—“ ucukl rukou, jako by se spálil. „Omlouvám se.“

Pustil ji okamžitě a o krok ustoupil, jako by potřeboval prostor, aby si srovnal, co se právě stalo.

Veronika si upravila šátek a uhladila sukni, aby zaměstnala ruce. Potom k němu vzhlédla s mírným, zdvořilým úsměvem pražské měšťanky, která nechce vzbudit pozornost.

Thurn jako by na okamžik zapomněl, co chtěl říct.

„Doufám, že jste si neublížila,“ řekl nakonec. Hlas měl měkčí, než jaký u něj znala v roli Eusebia.

„Ano, jsem,“ přikývla Veronika, stále opatrná. „Děkuji.“

Ustoupila o malý krok, aby mezi nimi vznikla vzdálenost, ve které se jí znovu podařilo srovnat dech.

Matyáš Thurn zůstal zaražený déle, než odpovídalo náhodnému setkání. V její tváři hledal známý rys, avšak pokaždé mu unikl.

Paměť ho táhla k někomu úplně jinému než k mladé měšťance před ním, ale spojení nedokázal najít.

Ale nepoznal.

V ženských šatech a s uvolněným výrazem pro něj byla cizí.

Za Thurnem se ozval rázný, trochu pobavený hlas:

„Vše v pořádku, příteli?“

Veronika ten hlas poznala dřív, než se stihla otočit.

Jáchym Ondřej Šlik.

Zvedla oči tím směrem — a rychle je zase sklopila.
Pak se lehce uklonila, jak se slušelo na měšťanku, která právě potkala šlechtice takového jména.

Šlik přistoupil k Thurnovi, položil mu ruku na rameno, jako by byli bratři ve zbrani, a až pak si všiml Veroniky stojící u dveří zlatnictví.

„Nuže,“ protáhl Šlik pobaveně, „jaké půvabné poupě.“

Veronika se kousla do jazyka. V duchu si připomínala, že teď není Eusebiem a nesmí Šlikovi odpovědět způsobem, který by ji prozradil.

Spokojila se s lehkým úklonem, jaký se slušel na měšťanskou slečnu, která nechce přitahovat pozornost.

Šlik se spokojeně usmál. Matyáš Thurn však dál zápasil s pocitem, že dívku odněkud zná.

Jeho pohled na ní spočinul o okamžik déle, než bylo vhodné. „Půjdeme?“ pobídl ho Šlik a už se obracel k ulici.

Matyáš Thurn se na Veroniku podíval naposledy. V jeho pohledu zůstalo napětí, které mezi úplně cizí lidi nepatřilo. Ještě než se odvrátil, lehce se zamračil, jako by ho vlastní zájem obtěžoval. Veronika ten nepatrný pohyb znala z jejich předchozího střetu v rolích Eusebia a Thurna. Tehdy v něm viděla hlavně povýšenost a chuť odporovat. Nyní, bez mužského kabátce a připravené odpovědi na jazyku, zahlédla pod jeho tvrdostí i rozpaky. Právě ty ji zneklidnily nejvíc. Kdyby se jí vysmál nebo ji odbyl, dokázala by na setkání zapomenout. Jeho tichá pozornost se však nedala shodit jedinou jízlivou poznámkou.

Pak se otočil a následoval Šlika.

Veronika ještě slyšela, jak Šlik venku pronesl:

„Pěkné děvče.“

Thurn na to něco tiše odpověděl, ale už nerozeznala co.

Veronika zůstala u dveří zlatnictví a srdce jí pod živůtkem tlouklo tak hlasitě, až se obávala, že je uslyší kolemjdoucí.

Setkání uniklo odhalení o vlásek.

Když oba šlechtici odešli, Veronika si konečně dovolila vydechnout. Matyáš Thurn ji nejspíš nepoznal, přesto po něm v ní zůstal neklid.

Teprve po otočení do dílny si všimla mistra zlatníka. Opíral se o pult, ruce měl založené a celou příhodu u dveří zjevně sledoval.

Nic neříkal, jen si ji měřil klidným pohledem.

„Buďte klidná, slečno,“ promluvil nakonec. „V mé dílně se nic z toho nebude roztrubovat.“

Veronika přikývla, pořád ještě trochu nervózní.

„Děkuji,“ odpověděla tiše.

Mistr jen kývl a ukázal k vystaveným šperkům.
„Chtěla jste se podívat. Mám pro vás pár kousků, které by vám mohly sedět.“

Veronika přešla k pultu. Potřebovala zaměstnat oči i myšlenky něčím jiným než vzpomínkou na Matyášovu paži kolem svého pasu.

Na dřevěné desce ležely prsteny, řetízky a brože, ale žádný hotový šperk neodpovídal představě, která se jí začala skládat v hlavě.

„Kdybych vám přinesla návrh šperku, dokázal byste ho vyrobit?“

Zlatník přikývl. „Pokusil bych se. Zakázková práce však stojí víc než hotový kus. Máte představu i prostředky?“

Veronika otevřela měšec a vysypala na pult několik českých grošů spolu se zlatými dukáty. Mince se rozkutálely po dřevě a jasně zacinkaly.

Klenotník se na to překvapeně podíval.
„Tolik peněz…“

„Dědictví,“ vysvětlila. „A něco jsem si odložila.“

Zlatník přikývl. Taková částka mu potvrdila, že nejde o pouhý rozmar dívky z trhu.

Dveře se znovu otevřely a do dílny vstoupil Matěj. Zlatník ho poznal a okamžitě se usmál.

„Příteli, copak vy tu? Jdete vybrat nějaký šperk?“

Matěj k němu přišel, podal mu ruku.
„Ne, příteli. Ale viděl jsem, že sem jde moje sestřenice.“
A podíval se přímo na Veroniku.

Ta se na něj jen lehce usmála.

Zlatník přikývl. „Aha… tak proto,“ zabručel. A už se ničemu nedivil.

Matěj se na Veroniku podíval.
„Ty si chceš něco koupit?“

„Něco jsem si chtěla vybrat, jenže hotové šperky jsou příliš výrazné,“ vysvětlila Veronika. „Pan mistr říká, že podle mého návrhu zkusí vyrobit menší kus.“

Mistr zlatník jen mlčky přikývl.

„Dobře,“ řekl Matěj. „Tak ho přines a uvidíme.“

Veronika poděkovala, lehce se uklonila a vydala se ke dveřím. Matěj se s mistrem rozloučil a šel za ní. Zavřeli za sebou dveře, udělali pár kroků a Matěj se naklonil blíž.

„Viděl jsem tě vcházet a hned potom vyšel Matyáš Thurn,“ řekl Matěj potichu. „Raději jsem se přišel přesvědčit, že je všechno v pořádku.“

Veronika si povzdechla. „Nepoznal mě, díky Bohu. Přesto si mě prohlížel, jako by mi chtěl vidět až do hlavy.“

Matěj si odfrkl. „Jestli mu něco došlo, brzy nám bude bušit na vrata a dožadovat se Eusebia.“

Při té představě se Veronika musela smát. Matěj se taky ušklíbl.

Když pokračovali trhem, v hlavě jí zůstala jediná neodbytná myšlenka.

Setkání změnilo něco, co zatím nedokázala pojmenovat.

Večer se Pražský dům zklidnil. V jídelně se sešla celá skupina kromě Berta, který odjel na Moravu.

U stolu seděli Veronika, Dorka, Jana, Poly, Zdeněk, Rudolf, Matyáš Štýrský, Fredy, Martinic, Slavata, Jesenský, Kryštof Harant, Jindřich a Václav Budovec, jenž mezi ně v posledních měsících přirozeně zapadl.

Jindřich seděl na svém obvyklém místě vedle Zdeňka s hrnkem čaje v ruce. Patřil k nim od začátku a jako vždy pozorněji poslouchal, než mluvil.

Matěj se opřel o rám dveří. „Bert ráno odjel. Pistorius mu dal úkol — zkrotit dědečka.“

U stolu nastalo ticho. A pak:

Rudolf se zakřenil. „Tak to je úkol na smrt.“

Fredy se zasmál. „Připravte si smuteční věnec.“

Poly si položila ruce v bok. „Vždyť ti dva vypadají jako dvojčata. Jen povaha je úplně jiná.“

Slavata přikývl. „Dva Valdštejnové v jedné místnosti? To bude výbuch.“

Martinic pozvedl obočí. „Bert to zvládne, ale já bych tam nešel ani omylem.“

Jindřich se napil čaje a klidně poznamenal: „Znal jsem jeho otce. Bert ví, jak s Valdštejny jednat. Jen doufám, že starý Valdštejn měl dobrý den.“

Jesenský dodal: „A i kdyby ne, Bert to ustojí. Má na to hlavu.“

Kryštof Harant pokrčil rameny. „Jen aby nám pak nepsal z Moravy dopisy o tom, že utíká přes tři kopce.“

Jana Šliková se ušklíbla. „Jestli se poperou, aspoň se vybijí.“

Budovec přikývl. „Bert má rozum. Vrátí se.“

Veronika se zadívala na prázdné místo vedle sebe. Jindřich zachytil její pohled a porozuměl mu i bez vysvětlování.

„Vrátí se,“ řekl tiše, ale jistě.

„Já vím,“ usmála se Veronika.

Rudolf natáhl nohy. „Tak až se vrátí, zanadává na Pistoria.“

„Pak na dědečka,“ dodal Matyáš.
„A pak na nás,“ uzavřel Fredy.

Smích zaplnil místnost.
Tak jako vždycky, když je parta pohromadě.

Pod smíchem v ní však zůstával jemný neklid, sotva postřehnutelné varování, které se odmítalo ztratit.

Setkání na trhu v ní pořád doznívalo. Pokoušela se sama sebe přesvědčit, že šlo pouze o překvapení a příliš těsný dotyk. Podobné vysvětlení by přijala u kohokoli jiného. Matyáš Thurn však znal Eusebia, hádal se s ním a díval se na něj s podezřením. Dnes držel v náručí Veroniku a přesto v ní něco hledal. Dvě podoby, které měly zůstat bezpečně oddělené, se na okamžik přiblížily až nebezpečně blízko. Stačilo jediné poznané gesto, tón hlasu nebo pohled a celé krytí by se mohlo rozpadnout.

Po večeři se Veronika vrátila do pokoje, převlékla se do domácího oděvu a rozsvítila malé světlo ukryté v sekretáři. Na papír začala kreslit zmenšenou podobu svého medailonu se stejnými znaky, jen s jemnějšími liniemi. Hotový návrh odložila stranou a zamířila do koupelny.

Ve voňavé teplé vodě zavřela oči a okamžitě se jí vybavila scéna před zlatnictvím: Matyáš Thurn, jeho rychlá paže, pevné sevření a blízkost, která ji rozhodila víc, než si hodlala přiznat.

Otevřela oči.
„Pitomec,“ utrousila.

Pokusila se uvolnit, ale vzpomínka se vrátila. Jeho ruka kolem pasu, pohled, který se na ní zdržel, a zlomek okamžiku, kdy ji držel u sebe.

„No jistě, pitomec,“ zamumlala podrážděně.

Teplá voda zklidnila tělo, hlava se však odmítala podřídit. Matyášova blízkost jí zůstávala pod kůží jako dotek, který tam neměl co dělat.

„Do háje…,“ vydechla a ponořila se hlouběji, jako by se dala utlumit.

Dnešní večer jí klid zjevně dopřát nehodlal.

Po koupeli se zabalila do ručníku, oblékla si noční košili a vklouzla pod přikrývku. Celý den se jí v hlavě míchal do nepřehledného uzlu.

„Chci spát…“ zamumlala. „Prosím, chci spát.“

Zavřela oči a doufala, že to konečně vypne.

Spánek přišel rychle, odpočinek však nepřinesl. Ve snech se mísily kroky na dlažbě, dveře zlatnictví, prudký pohyb a paže, která ji zachytila dřív, než dopadla.

Matyáš Thurn se objevoval v útržcích: stín, gesto, dotyk a hlas, jehož slova nedokázala rozeznat.

Sny ji zneklidňovaly a přesto se jich nedokázala zbavit.

Ve své komnatě ležel vzhůru také Matyáš Thurn. Pokaždé, když zavřel oči, vrátil se ke dveřím zlatnictví, k jejím očím a ke zlomku vteřiny, kdy ji držel v náručí. Pocit povědomosti se ho dotkl a hned zase unikl.

Zadíval se do stropu. Měl by myslet na povinnosti, vojáky a zprávy, místo toho se mu vracela tvář obyčejné měšťanky. Právě její zdánlivá obyčejnost ho dráždila nejvíc. Kdyby na ní nebylo nic zvláštního, už by na ni dávno zapomněl.

Otočil se na bok a přitáhl si přikrývku. Spánek stále nepřicházel. Každá další myšlenka nesla její oči a ten zvláštní, nevysvětlitelný dojem, že se s ní nesetkal poprvé.

Veronika se ráno probudila později, než měla. Sny po sobě nechaly těžkou hlavu a neochotu opustit vyhřátou postel.

Z chodby se ozvalo prudké zaklepání. Jedno, druhé, třetí. Rychlé, úderné. Dům ztichl.

„Otevřu,“ zaslechla Matějův hlas.

Veronika se posadila na posteli, zadržela dech a poslouchala.

Dole vrzly dveře. Krátký rozhovor, hlas cizího muže, zvuk ostruh, které zadrnčely o dlažbu.

„Mistr Matěj?“ ozval se zespodu cizí muž.
„Ano.“
„Přicházím z Hradu. Eusebius se má okamžitě dostavit k císaři.“

Veronice se sevřel žaludek. Rada zřejmě rozhodla a její klid tím skončil.

Seskákala z postele, rychle na sebe hodila první kus oděvu a otevřela dveře pokoje. V chodbě už stál Matěj, tvář vážná.

„Slyšelas to,“ řekl tiše.

Přikývla.
„Za jak dlouho?“

„Hned,“ odvětil. „Posel čeká dole. Kůň je připravený.“

Na protest nezbýval čas. Hrad žádal Eusebia a císař nenechával posly čekat.

V pokoji za sebou zavřela dveře a převlékla se s rychlostí naučenou krizemi. Košile, kalhoty, kabátec, vysoké boty. Vlasy stáhla dozadu a upevnila sponou. V zrcadle srovnala bradu, ramena i výraz. Veronika ustoupila do pozadí a na její místo nastoupil Eusebius.

Zapnul opasek, vzal měšec a cestou po schodech popadl v kuchyni krajíc chleba. Zakousl se do něj ještě před dveřmi.

Matěj stál u vchodu a čekal na ni. Když ji viděl jako Eusebia, jen kývl.
„Tak jdi,“ řekl tiše.

Posel stál u prahu, ve zbroji, s krátkým kopím a tvrdým výrazem.
„Eusebie, císař vás žádá okamžitě.“

Eusebius přikývl a dojedl poslední sousto.
„Jsem připraven.“

Vyšli na dvůr. Čekali tam dva osedlaní koně, jeden pro posla a druhý pro Eusebia. Ostrý ranní vzduch se mu opřel do tváře. Nasedl, upravil třmeny a narovnal se v sedle s přirozeností člověka, který jinak jezdit neumí.

Posel vyrazil bez otálení.
Eusebius se připojil a oba zamířili přes probouzející se Prahu k Hradu.

Dům za nimi rychle mizel v ranním šeru a s ním i zbytek klidu, který ještě před chvílí měl.

Na Hradě Eusebius seskočil z koně a následoval posla známými chodbami k císařovým komnatám. Před dveřmi čekal Lang s rukama za zády a výrazem člověka, který už od rána poslouchá příliš mnoho výbušných mužů.

Jakmile spatřil Eusebia, naklonil se k němu a šeptl jen tak, aby to nikdo jiný neslyšel:
„Hádat se začali dřív, než jsem otevřel dveře. A pokračovali i po tom.“

Langův tón připomínal spíš úřední sdělení než povzdech. Eusebius z něj pochopil, že uvnitř nebude vlídná atmosféra.

Lang mu krátce přikývl, zaklepal a otevřel dveře.

Eusebius vstoupil.

V komnatě stáli dva muži.

U stolu stál Rudolf s napjatou tváří. Naproti němu arcivévoda, rovná záda, tvrdé oči a výraz muže, který přijel z povinnosti, nikoli z radosti.

Oba působili, jako by je říše nutila sdílet stejný vzduch a každý z nich to považoval za osobní útok.

Po Eusebiově příchodu se k němu obrátili zároveň. Ani jeden se neusmál; jednání rady i následná hádka zjevně skončily teprve před chvílí.

Rudolf jen krátce kývl.

„Eusebie,“ oslovil ho Rudolf. Hlas měl klidný, ale ostrý. „Rada souhlasila a potřebuji, abys převzal nový úkol.“

Arcivévoda si ho přeměřil od bot po tvář. V jeho očích problesklo něco, co Eusebius nedokázal přečíst.

Lang zavřel dveře a vzdálil se. Eusebius zůstal mezi bratry, kteří spolu mluvili s důvěrností příbuzných a nevraživostí protivníků.

Rudolf stál u stolu. Jakmile Eusebius vešel, ukázal na něj rukou.

„Mám pro tebe úkol,“ začal rovnou. „Týká se Uher.“

Eusebius zpozorněl.

„Z Uher proudí informace k nepříteli,“ pokračoval Rudolf. „Někdo prodává zprávy o vojsku a pevnostech. Chci, abys našel zrádce a zjistil, kdo ho řídí.“

Eusebiovi ztuhla záda. Znal válku v Uhrách dost dobře na to, aby takový rozkaz nepovažoval za obyčejnou cestu.

„Zítra ráno odjedeš s arcivévodou do Vídně,“ dodal císař. „Případ už prověřoval a předá ti dosavadní stopy.“

Eusebius se podíval na arcivévodu.

Arcivévodova sevřená čelist a tvrdý pohled sdělovaly zřetelně, že z nového společníka radost nemá.

Eusebius cítil totéž.

Rudolf krátce kývl.
„To je vše.“

Arcivévoda udělal krok dopředu. Jeho pichlavé oči se zabořily do Eusebiových, ani na okamžik nemrkl.

Eusebius se lehce usmál. „Nějaké rozkazy, pane?“

Arcivévoda se nadechl. „Pojedeme inkognito a doprovodí nás pouze dva vojáci. Nechci, aby cestu někdo spojil s mým jménem.“

Po krátké pauze dodal: „S prvním zvoněním budete u Prašné brány. Zpoždění budu považovat za neúctu k císařovu rozkazu.“

„Dobře,“ odpověděl Eusebius klidně. „Takže ráno u Prašné brány.“

Arcivévoda kývl. „Teď odejděte. Připravte se na cestu.“

Eusebius se uklonil a bez další řeči opustil komnatu.

Po Eusebiově odchodu zůstali Rudolf a arcivévoda opět sami. Napětí mezi nimi nezmizelo; pouze dostalo nový předmět.

Rudolf se opřel o stůl.
„Eusebius je schopný. Viděl jsi to sám.“

Arcivévoda dál hleděl ke dveřím, jako by tam mladík stále stál. „Viděl. A právě jeho schopnosti mi vadí.“

Rudolf se na něj krátce podíval.
„Vadí ti, že je chytrý?“

Arcivévoda zavrtěl hlavou. „Chytrost mi nevadí. Něco na něm nesedí. Nedokážu říct co, ale ten pocit se mě drží.“

Rudolf si povzdechl, přešel k oknu a odsunul závěs.
„Možná jen hledáš stín, kde žádný není.“

Arcivévoda od dveří neodtrhl pohled. „Možná hledám stín. Přesto na Eusebiovi něco není tak, jak se zdá.“

Eusebius prošel sálem a po několika krocích ucítil, že se za ním někdo drží. Pohledy dvořanů znal; tenhle pohyb měl jiný rytmus.

Zabočil prudce za roh a zastavil se. Chvíli počkal.

Jakmile zaslechl kroky, natáhl ruku, chytil příchozího za kabátec a přitáhl ho před sebe.

Bylo to páže. Kluk, sotva šestnáct.

„Co chceš? Proč mě sleduješ?“ zeptal se Eusebius.

„Já… já…“ koktal chlapec.

Eusebius založil ruce na prsou a zpřísnil tvář.
„Nekoktej. Mluv.“

Páže polklo.
„Chci jet s vámi.“

Eusebius se zarazil.
„Kam?“

„Do Uher,“ vyhrkl kluk. „Chci pátrat s vámi.“

„Odkud víš, kam jedu?“ zeptal se Eusebius bez hněvu, zato přímo.

„Slyšel jsem to,“ pípl chlapec.

„Kde jsi to slyšel?“ Jeho hlas tentokrát ztvrdl.

„Pojďte,“ řekl kluk a ohlédl se. „Ukážu vám to.“

Vykročil boční chodbou.
Eusebius šel za ním.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se cestou.

„Filip Procek,“ odpověděl kluk.

Jméno Procek v něm probudilo pozornost. O tom rodu už slyšel dost, aby chlapce nepovažoval za náhodné páže.

Filip vedl Eusebia úzkou chodbou a každých několik kroků se ohlížel. Jeho nervozita působila opravdově; nevypadal jako někdo, kdo chystá léčku.

Páže se zastavilo u dřevěných dveří do malé komory pro sluhy.
„Tady,“ zašeptal.

Otevřel dveře a mávl na Eusebia, aby šel dovnitř. V místnosti byla jen lavice, prázdná truhla a malá větrací šachta těsně nad okrajem zdi.

Filip ukázal právě na ni.

„Tudy jsem to slyšel,“ řekl potichu. „Je to spojeno s komnatou vedle. Tam se radili.“

Eusebius se sklonil k větrací šachtě. Byla malá, ale hlas z vedlejší komnaty by přenesla snadno. Teď v ní zůstával pouze vzdálený šum Hradu.

„Kdo tam byl?“ zeptal se.

„Někdo z rady… a arcivévoda,“ odpověděl kluk rychle. „A mluvili o tobě. O cestě. O zrádcích. Nevím víc. Jen jsem slyšel, že tě tam pošlou.“

Eusebius se narovnal.
„Dobře. A řekni mi, proč chceš jet se mnou?“

Filip polkl.
„Protože… nechci být jen páže. Chci něco dokázat.“
Pak ztišil hlas:
„A nechci být tady.“

Eusebius ho chvíli pozoroval. Za odhodláním viděl strach a touhu utéct od něčeho, co chlapec nechtěl pojmenovat.

„Ví někdo, že jsi to slyšel?“
„Ne,“ zakroutil hlavou Filip. „Nikdo.“

„Dobře,“ řekl Eusebius. „A nikdo se to nedozví.“

Páže přikývlo, zjevně se mu ulevilo.

„Se mnou však nikam nejedeš,“ rozhodl Eusebius pevným hlasem, který nedával prostor ke smlouvání.

Filip ztuhl, ale neodporoval.
Oči mu sklouzly k zemi.

Eusebius otevřel dveře.
„Vrátíš se do služby. A na tuhle místnost zapomeneš.“

Kluk přikývl a vyšel ven.

Když vyšli zpět na chodbu, Eusebius dál přemýšlel o šachtě a o tom, jak snadno se tajná jednání Hradu dostávají k uším služebnictva.

Filipovo přání odjet nebylo posledním překvapením, které mu ten den chystal.

Z Hradu zamířil Eusebius rovnou na arcibiskupství. Pistorius seděl v pracovně nad starými spisy a po jeho příchodu pouze zvedl hlavu.

„Rudolf mě posílá do Uher,“ řekl Eusebius bez okolků.

Pistorius přikývl, ani na okamžik nevypadal překvapeně. Posadil se pevněji ke stolu a vytáhl čistý list pergamenu.

„Napíšu Bertovi,“ rozhodl Pistorius a vytáhl čistý list pergamenu. „Je na Moravě a potom má namířeno do Prešpurku. Když vyrazí hned, může vám pomoci s pátráním.“

Eusebius uznával, že Pistorius má pravdu. Zároveň věděl, že Bert dokáže do každého plánu přinést užitečný nápad i pořádnou dávku chaosu.

Pistorius dopsal stručný vzkaz, přitiskl pečeť a odsunul jej stranou. Potom otevřel nenápadnou schránku ukrytou za závěsem.

Vytáhl malý přívěsek.
„Tady máš medailonek.“

„Medailon nechali zhotovit mistři Strážců,“ vysvětlil Pistorius. „V krajním nebezpečí stiskneš tento výstupek v rytině.“ Ukázal mu skryté místo. „Otevře ti cestu domů, do jednadvacátého století. Použiješ ho pouze tehdy, když nebude jiná možnost.“

Eusebius hleděl na přívěsek. V tak malé věci se skrývala možnost opustit celé století během jediného okamžiku.

Pistorius mu podal složený lístek. „Tady je přesný postup. Naučíš se ho nazpaměť a papír spálíš.“

Eusebius list převzal a opatrně ho uložil k medailonu. Pocit bezpečí se mísil s vědomím, že Pistorius očekává skutečné nebezpečí.

Pistorius se opět posadil.
„Teď běž. Připrav se na cestu.“

Pistoriův tón zněl jako rozkaz člověka, který ví mnohem víc, než může sdělit.

Eusebius přikývl, uložil medailon do kapsy a vyšel ven.
Cítil jeho váhu při každém kroku.

Když Veronika odpoledne vstoupila do Pražského domu, slunce ještě dopadalo přes dvůr. Hned poznala, že na ni ostatní čekají; neobvyklé ticho sahalo až do předsíně.

Vešla do jídelny.

Všichni tam seděli. Celá parta. Jako by čekali přesně na ten okamžik.

Jana se zvedla první.
„Tak mluv. Co se stalo?“

Veronika se opřela o rám dveří. „Jedu do Uher.“

V místnosti to ztuhlo.
Nikdo ani nemrkl.

Poly přimhouřila oči. „Ty a arcivévoda?“

„Odjíždíme zítra ráno od Prašné brány,“ odpověděla Veronika.

Matěj se chytil za čelo.
„To je průšvih.“

Zdeněk si odkašlal.
„A ty to řekneš takhle klidně? Uhry nejsou výlet.“

Veronika pokrčila rameny. „Císařův rozkaz.“

Dorka vstala beze slova. „Co ti máme sbalit?“

„Jen to nejnutnější,“ odpověděla. „Jedeme inkognito a potřebuji zůstat pohyblivá.“

Fredy si založil ruce.
„Tak to zní jako cesta na popraviště.“

„Díky za povzbuzení,“ utrousila Veronika.

Napětí konečně povolilo a všichni se dali do práce. Jana chystala jídlo, Dorka lékárničku, Poly rozložila mapy a Zdeněk kontroloval výstroj. Trojčata se přela o to, které zbraně budou na cestu nejvhodnější.

Veronika cítila tlak pod žebry, přesto mezi svými nemusela předstírat Eusebiovu lhostejnost.

Poly se na ni podívala tvrdě.
„A vrátíš se.“

„Vrátím se,“ slíbila Veronika. Tentokrát bez žertu.

Všichni věděli, že v Uhrách se podobné sliby plní těžko. Žofie přinesla pevný cestovní plášť a beze slova zkontrolovala jeho zapínání. Matěj prohlédl sedlové brašny, Honza doplnil obvazy a Jana do jídla přidala několik věcí, které podle ní vydrží i zacházení arcivévody. Veronika mezi nimi stála a přijímala jejich péči s vděčností, kterou neuměla vyslovit. Nikdo ji nezdržoval otázkami, na něž neměla odpověď. Každý pouze udělal část práce, aby se mohla ráno znovu stát Eusebiem a odjet. Když byly vaky konečně zavřené, položila dlaň na medailon ukrytý pod košilí. Možnost návratu jí nepřinesla klid; připomněla jí, že Pistorius počítá i s nejhorším.

Ráno bylo chladné a ulice téměř prázdné. Eusebius dorazil k Prašné bráně ještě před prvním úderem zvonu. Šíp pod ním oddechoval a hřívu měl vlhkou od rosy.

Rozhlédl se. Nikdo nikde.
Jen ticho a mlžný opar nad městem.

První úder zvonu ještě dozníval, když se od města ozval pravidelný dusot kopyt.

Arcivévoda přijel přesně včas.

Zastavil koně před Eusebiem a krátkým pohledem zkontroloval jeho výstroj i zavazadla.

„Dobře,“ pronesl místo pozdravu. „Alespoň jste pochopil, co znamená první zvonění.“

Za ním čekali dva vojáci v tmavých nenápadných kabátcích bez erbů a výrazných barev.

Arcivévoda se narovnal v sedle. „Vyrazíme. Cesty se brzy zaplní a čím méně očí nás uvidí, tím lépe.“

Eusebius přikývl.
„Jsem připraven.“

Na arcivévodových rtech se objevil krátký, hodnotící úsměv. „Připravenost se pozná až na cestě.“

„Uvidíme,“ řekl klidně a pobídl koně k pohybu.

Eusebius se zařadil vedle arcivévody, oba vojáci zůstali několik délek za nimi. Malá kolona se vydala směrem na jih.

Praha jim mizela za zády a s ní i poslední jistota známého prostředí.

Za městem drželi svižné tempo. Arcivévoda mlčel, vojáci také, a pravidelný zvuk kopyt určoval rytmus cesty. Po hodině Eusebius ucítil známé pnutí v zátylku, instinkt, který se nevyplácelo přehlížet.

Někdo jel za nimi.

Nenápadně se ohlédl. Cesta vypadala prázdná, její rytmus však prázdný nebyl. Někdo se držel za nimi a využíval zatáček i stromořadí.

„Máme společnost,“ řekl tiše.

Arcivévoda k němu stočil oči. „Kdo?“
„Nevím. Ale drží se nás od chvíle, co jsme sjeli z hlavní cesty.“

Arcivévoda pokynul jednomu z vojáků, aby zpomalil, zůstal pozadu a pokusil se jejich stín zachytit zezadu.

Když pokračovali k jihu, arcivévoda mírně přitáhl otěže. „Pojedeme přes Rožmberk. Čeká mě tam jednání s Petrem Vokem.“

Eusebiovi v očích problesklo pobavení. „Petr Vok z Rožmberka.“

Arcivévoda jen zamručel, ale Eusebius nedokázal potlačit úsměv.

Vybavil se mu Miloš Kopecký ve Svatbách pana Voka, film, který znal téměř nazpaměť. Vždycky u něj dokázal na chvíli vypnout a zasmát se, což se mu v posledních dnech dařilo jen zřídka.

Skutečný Petr Vok bude pravděpodobně úplně jiný, pomyslel si Eusebius. Zvědavost mu však zůstala.

Arcivévoda si jeho výrazu všiml. „Co je na panu z Rožmberka směšného?“
„Nic, Výsosti. Připomněl mi jeden starý příběh,“ odpověděl Eusebius. Vysvětlovat film člověku z roku 1600 rozhodně nehodlal.

Arcivévoda ho měřil pohledem, ale nechal to být.

Pokračovali dál, ale jejich stín se neztrácel. Eusebius věděl, že dříve či později udělá chybu a ukáže tvář. Arcivévoda jejich obavy navenek nesdílel, přesto častěji kontroloval krajinu a držel ruku blízko jílce. Mezi ním a Eusebiem se od Prahy nevyměnilo víc než několik nutných vět. Mlčení však nebylo prázdné. Arcivévoda mladíka pozoroval při každém přejezdu bláta, při volbě tempa i při krátkých zastávkách. Eusebius cítil jeho pohled a odmítal mu nabídnout jedinou chybu. Cesta se tak měnila v tichou zkoušku, kterou ani jeden z nich nahlas nepřiznal.

Koně drželi dobré tempo, před Táborem však potřebovali odpočinek. Arcivévoda zvolil zájezdní hostinec u cesty, místo prosycené vůní sena, kouře a piva, kde se vždy našla lavice pro pocestné.

Koně dostali vodu a krmení, zatímco jezdci vešli dovnitř. Arcivévoda obsadil místo s výhledem na dveře. Eusebius si sedl stranou od největšího hluku a doufal, že nebude muset poslouchat další objednávky vína ani arcivévodovo shánění ženské společnosti.

Zrovna dopíjel vodu, když se dveře prudce otevřely. Dovnitř vrazil voják, který je před pár hodinami opustil. V pravé ruce držel kluka. Táhl ho dovnitř tak nekompromisně, že si toho všimli i hosté.

„Pane,“ řekl voják směrem k arcivévodovi, „tohle je ten, kdo nás sleduje.“

Eusebius zpozorněl. Chlapec zakopl o práh a dopadl na kolena. Když zvedl hlavu, Eusebiovi zatrnulo.

Filip.

Bylo to páže, kterému předchozího dne výslovně zakázal cestu do Uher.

„Proč mě to vlastně nepřekvapuje,“ zamumlal Eusebius.

Filip byl zablácený, vyčerpaný a oči měl zarudlé po probdělé noci. Výraz člověka, který ví o vlastní hlouposti, mu nijak nepomáhal.

Arcivévoda odtrhl pohled od poháru. „Kdo je ten chlapec?“

Eusebius vstal.
„Páže z Hradu. A… nejspíš i náš stín.“

Filip polkl.
„Já… já jsem chtěl jen…“

„Ani to neříkej,“ přerušil ho Eusebius. „Tahle cesta není pro tebe.“

Arcivévoda si Filipa změřil bez většího zájmu. „Co s ním uděláme?“

Hovor v hostinci zeslábl. Hosté vycítili spor a začali poslouchat.

„Je to hradní páže Filip Procek z Cetna,“ vysvětlil Eusebius. „Chtěl jet do Uher. Zakázal jsem mu to.“

Filip zvedl hlavu. Překvapení v jeho tváři prozradilo, že netuší, odkud Eusebius zná celé jeho jméno.

Arcivévoda přimhouřil oči. „Dovolil jste mu nás sledovat?“

„Ne,“ odpověděl Eusebius klidně. „Řekl jsem mu, že zůstane doma. On neposlechl.“

Arcivévoda se opřel loktem o stůl. „Když se dostal až sem, pojede s námi. Budete ho mít na starosti a budete mi za něj ručit vlastní hlavou.“

Eusebius bez váhání přikývl.
„Rozumím.“

Eusebius se podíval na Filipa. Chlapec měl stažená ramena, ruce sevřené a oči sklopené. Teprve nyní zřejmě pochopil, jak vážně jeho útěk dopadl.

Eusebius mu uvolnil provaz na zápěstích. „Umyješ se a dáš se do pořádku. Potom si sedneš ke mně a budeš poslouchat každý rozkaz. Rozumíš?“

Filip okamžitě přikývl.
„Ano.“

Filip zmizel do zadní části hostince, aby splnil první rozkaz, který na cestě skutečně dostal.

Arcivévoda si nalil další víno, avšak pohled z Eusebia nespustil. Zajímal ho způsob, jakým mladík převzal odpovědnost, mnohem víc než samotné páže.

Eusebius byl vzhůru už za svítání. Oblečený a připravený stál na chodbě dřív, než se hostinec probudil. Z kuchyně znělo první praskání ohně a ve dvoře se ozývali koně.

Nejprve šel pro Filipa. Chlapec spal napříč postelí, jako by předchozího dne cestoval v pohodlném kočáře.

Filip nereagoval.
Eusebius přidal na síle.
„Filipe. Hned.“

Kluk něco zamumlal do deky a schoval hlavu.
Eusebius ho odstrčil ještě jednou, tentokrát rozhodně.
„Jestli nevstaneš, nechám tě tady.“

To zabralo. Filip se posadil, oči napůl otevřené, vlasy rozcuchané.
„Jdu… už jdu…“

„Pět minut. Dole,“ řekl Eusebius a odešel.

Cestou minul arcivévodův pokoj. Zpoza dveří zazněl ženský smích a vzápětí arcivévodův podrážděný hlas. Eusebia to nepřekvapilo. Matyáš Habsburský na cestách málokdy trávil noc sám.

Na dvoře už vojáci sedlali koně. Ranní vzduch byl chladný a na trávě ležela rosa. Eusebius zkontroloval výzbroj a počkal, až se objeví Filip.

Kluk přiběhl po schodech, trochu rozespalý, ale snažil se tvářit připraveně.

Krátce nato vyšel i arcivévoda. Tvářil se, jako by ženské hlasy za svými zády vůbec neslyšel, a pozornost věnoval pouze koním.

„Vyrazíme,“ řekl krátce.

Eusebius nasedl. Filip se vyšvihl do sedla trochu nejistě, ale držel se.
Kolona se vydala na cestu směrem k Rožmberku.

Po poledni se před nimi objevily hradby Rožmberka. Strážní u brány arcivévodu poznali a pustili skupinu dovnitř. Ulice byly upravené, domy pevné a celé město působilo hrdě i zámožně, jak se na sídlo významného rodu slušelo.

Petr Vok je čekal před sídlem s rukama opřenýma v bok a tváří plnou života. Připomínal spíš hospodáře, který zná každý kámen na svém panství, než muže trávícího dny v tiché zbožnosti. Jakmile je spatřil, vykročil jim naproti.

„Arcivévodo!“ zvolal. „Konečně. Už jsem se obával, že vás cestou unesli nebo jste zabloudil k některému příjemnějšímu hostinci.“

Arcivévoda se nezasmál. „Nemám čas na řeči, Petře. Přijel jsem pro dokumenty, jak jsme se domluvili.“

Petr Vok kývl, ale oči mu sklouzly k Eusebiovi a Filipovi.
„A to je kdo?“

„Můj pobočník,“ představil ho arcivévoda stroze. Eusebius přijal přidělenou roli bez mrknutí.

Vok se na něj zadíval trochu déle.
„Hm. Zajímavý mladík,“ poznamenal jen tak mimochodem. „Pojďte dál, máme toho hodně.“

Při pohledu na Voka se Eusebiovi znovu vybavil Miloš Kopecký ve Svatbách pana Voka: podobná lehkost kroku, záliba v nadsázce a schopnost zaplnit prostor pouhou přítomností.

Skutečný Petr Vok působil méně divadelně, přesto bylo zřejmé, že se v jeho společnosti člověk nudit nebude.

Eusebia, Filipa a oba vojáky odvedli do jídelny určené pro doprovod hostů. Uprostřed stál dlouhý stůl, podél něj lavice a u stěny kádě s vodou a police plné misek.

Služky už měly připravené jídlo. Misy s masem, chleba, polévka a džbány vína. Jakmile vstoupili, jedna z nich začala nalévat.

Eusebius zvedl ruku. „Víno vynechám. Přineste mi prosím heřmánkový odvar s medem.“

Služky ztuhly, vojáci pozvedli obočí a Filip se při pohledu na Eusebia zakuckal chlebem. Takovou objednávku od vojenského pobočníka očividně nečekal nikdo.

„Víno mi při cestování nedělá dobře,“ vysvětlil Eusebius věcně. „Po odvaru budu použitelnější.“

Vysvětlení stačilo. Jedna ze služek odběhla pro hrnek a byliny, i když po Eusebiovi stále sklouzlo několik zvědavých pohledů.

Usadili se. Filip jedl rychle, jako by se bál, že mu někdo talíř odnese, vojáci mlčky doplňovali síly a Eusebius pozoroval místnost s obvyklou opatrností.

Horký heřmánek s medem mu po první ochutnávce zklidnil žaludek i napětí z cesty.

Jeden z vojáků se usmál pod vousy.
„Tak vy fakt nepijete víno?“

„Ne,“ odpověděl Eusebius stručně.

Filip na něj pořád koukal.
„Já myslel, že… že všichni vojáci pijou.“

„Všichni rozhodně ne,“ odvětil Eusebius a položil hrnek na stůl.

Chvíli byl klid.
Jen z chodby bylo slyšet hlasy a kroky – ruch rožmberského domu.

Bylo jasné, že arcivévodovo jednání s Vokem bude trvat.
A že Eusebius zatím nebude mít klid na nic víc než čekání.

Petr Vok a arcivévoda jednali za zavřenými dveřmi. Jejich hlasy občas pronikly až do chodby a zněly příliš ostře na pokojnou výměnu dokumentů.

Eusebius u stolu dojedl poslední sousto, odsunul misku a vstal.

„Jdu se projít,“ řekl stručně Filipovi a vojákům.
Nikdo nic nenamítal.

Chodba byla chladná, kamenné stěny pohlcovaly kroky a světlo sem pronikalo úzkými okny. Eusebius kráčel pomalu a nedokázal se zbavit pocitu, že místo zná.

Rožmberk navštívil ve svém století jako turista. Živý hrad roku 1600 však působil jako úplně jiné místo.

V budoucnosti znal bílé stěny, vitríny, popisky a skupiny návštěvníků. Nyní kolem něj dýchalo sídlo plné lidí, práce a skutečné moci.

Dveře měly drsné dřevo, koberce byly ručně tkané a zbraně na stěnách sloužily k boji, nikoli k výzdobě. Ve vzduchu se mísil vosk, kov, krbový kouř a pach každodenního života.

Eusebius položil dlaň na kámen. Tohle byl skutečný Rožmberk, nikoli pečlivě udržovaná památka. Kámen pod jeho dlaní byl chladný a nerovný. V budoucnosti se návštěvníci dotýkali zábradlí, která sem přidali restaurátoři, a procházeli po vyznačených trasách. Tady žádná šipka neurčovala, kam smí. Právě proto jej lákaly boční chodby, zavřené dveře a místa, která budou jednou prázdnými místnostmi s číslem v průvodci. Každá stopa sazí na zdi a každý zářez do dřeva vznikaly před jeho očima jako součást přítomnosti, ne historie. Pocit obdivu se však mísil s opatrností. Někdo jejich cestu sledoval a cizí knoflík dokazoval, že se neznámý člověk mohl dostat i do Vokova domu.

Z arkád viděl sluhy se sudy, řehtající koně i kuchařky vykládající koše bylin. Každý pohyb dával hradu život, který budoucnost dokázala pouze napodobit.

Přišel až k malé boční chodbě, kde bylo ticho. Zastavil se a poslouchal. Jen vítr za oknem.

Měl chuť pokračovat, zároveň však věděl, že ho arcivévoda sleduje. Každé gesto, držení těla i způsob řeči mohly poškodit jeho krytí.

Po několika krocích zaslechl jemné šustnutí látky. Někdo se v chodbě pohnul a potom zůstal stát.

Eusebius se okamžitě otočil.

V přítmí stál muž z Vokova domu, o několik let starší než Eusebius. Ruce nechával volně podél těla a v postoji neměl nic výhrůžného.

„Pane Eusebie,“ řekl klidně. „Tady se běžně nechodí.“

Eusebius ho chvíli sledoval a ukázal mu knoflík, který našel na zemi.
„Patří to někomu od vás?“

Muž si knoflík prohlédl jen krátce.
„Ne. To není z našeho oblečení.“

Eusebius kývl.
„Dobře.“

Muž si ho měřil, ale bez nepřátelství.
„Petr Vok má rád pořádek. Když se host zatoulá, máme ho odvést zpět. Nic víc.“

„Fajn,“ řekl Eusebius. „Vedu se.“

Muž se otočil.
„Tudy.“

Eusebius ho následoval zpět a nalezený knoflík ukryl do kapsy. Muž se dál nevyptával; pouze vykonal povinnost člověka, který hlídá soukromou část domu.

Eusebius se vrátil do hlavní části hradu za doprovodu Vokova muže. Chodby se rozšířily, hluk z nádvoří byl slyšet znovu a hrad se změnil zpátky v živé místo. U dveří jídelny muž zastavil.

„Tady už je to v pořádku,“ řekl a lehce ustoupil stranou.

Eusebius jen přikývl a prošel kolem. Muž zmizel v jiné chodbě bez dalšího slova.
Když vešel do místnosti, Filip a oba vojáci seděli u stolu. Filip jedl druhý talíř, jako by nejedl týden. Vojáci si myli ruce a připravovali se na další cestu.

Filip zvedl hlavu.
„Pane Eusebie, kde jste byl?“

„Prošel jsem se,“ odpověděl Eusebius. O knoflíku ani cizím muži před Filipem mluvit nehodlal.

V tu chvíli se otevřely dveře naproti. Arcivévoda v nich stál s výrazem, který nevěstil úspěšné vyjednávání. Za ním čekal Petr Vok, tvář vážnou, ale oči stále živé.

„Eusebie,“ zavolal arcivévoda krátce. „Pojď sem.“

Vok ustoupil, aby mu udělal místo.
„Máme něco k dořešení,“ dodal arcivévoda.

Eusebius přešel k nim, ale ještě předtím se podíval na Filipa:
„Sedni si. Nehýbej se odsud.“

Filip jen přikývl.

Arcivévoda se otočil a vedl Eusebia do vedlejší komnaty.
Vok šel mlčky za nimi, ruce založené na prsou.

Dveře se za nimi zavřely.

Arcivévoda s Vokem zavedli Eusebia do menší komnaty se stolem a třemi židlemi. Arcivévoda se posadil, Vok zůstal stát a Eusebius se opřel o hranu stolu.

„V Uhrách máme zrádce,“ začal arcivévoda. „Někdo posílá nepříteli vojenské informace.“

Vok přikývl.
„A ne malého rozsahu. Někdo využívá cesty přes moje panství. Vidím stopy, ale vždy zmizí, než k nim dojdu.“

Eusebius poslouchal bez jediného slova.

„Potřebujeme člověka, kterého tam nikdo nezná a nebude ho čekat,“ doplnil arcivévoda.

Vok dodal:
„Jde o peníze. A o lidi, kteří mají vliv. Podezření je mnoho, jistota žádná.“

Eusebius se zeptal přímo:
„Co chcete po mně?“

„Prověříte stopy a zjistíte, kdo za nimi stojí,“ řekl arcivévoda stručně.

Vok položil na stůl několik listů.
„Tady máš to málo, co víme. Pohyby lidí. Podezřelé zásilky. Jména, která se objevují moc často.“

Eusebius vzal listy do ruky.
„Dobře.“

Arcivévoda se narovnal. „Jakmile budete připraven, pokračujeme. Uhry na naše pohodlí čekat nebudou.“

Vok přidal tichou větu:
„A ten, kdo to dělá, už vůbec ne.“

Eusebius vytáhl z kapsy kovový knoflík a položil ho na stůl. Arcivévoda i Vok se k němu naklonili.

„Poznáváte to?“ zeptal se Eusebius.

Arcivévoda zavrtěl hlavou. „K našemu dvoru nepatří.“

Vok si ho vzal do ruky, otočil ho mezi prsty a chvíli si ho prohlížel.
„Není to od nás,“ řekl jistě. „Ani od mých lidí. Tohle není rožmberská práce.“

„Našel jsem ho v boční chodbě,“ dodal Eusebius. „Tam, kam jste mě prý nechtěli pouštět.“

Arcivévoda se zamračil. „Někdo se pohyboval v zakázané chodbě?“

„Ano,“ odpověděl Eusebius. „A byl tam ještě dřív, než jsem dorazil já.“

Vok si knoflík položil zpět na stůl.
„Proč jsi tam vůbec byl?“

„Prošel jsem se,“ řekl Eusebius klidně. „A narazil jsem na člověka, který mě odvedl zpět. Tvrdil, že sem hosté nesmí.“

Arcivévoda se obrátil k Vokovi. „Máš tu další hosty nebo návštěvu, o níž nevím?“

Vok se lehce zamyslel a zavrtěl hlavou.
„Ne. Dnes nikdo nepřijel. A nikdo další by se neměl volně pohybovat po domě.“

Eusebius se opřel o stůl.
„Tak kdo tam byl?“

Vok se na chvíli odmlčel.
„Nevím. Ale jestli někdo chodí po sídle bez mého vědomí, tak to není dobrá zpráva.“

Arcivévoda přikývl. „Knoflík vezmeme s sebou. Může být první hmotnou stopou.“

Eusebius ho zastrčil zpět do kapsy. Místo odpovědi přinesla procházka další otázku.

Vok složil listiny. „Všechny zprávy vám předám ráno. Dnešní noc strávíte tady jako mí hosté.“

Eusebiovi cukly koutky. Vok jeho pobavení zachytil okamžitě.

„Copak, pane Eusebie? Něco se vám nelíbí?“
Oči mu pobaveně jiskřily.

Eusebius se uklonil. „Odpusťte, pane z Rožmberka. Vzpomněl jsem si na Bílou paní, Perchtu z Rožmberka. Doufám, že mě v noci nepřijde kontrolovat.“

Vok se rozesmál. „Znáte rožmberské pověsti? Takového hosta tu nemíváme každý den.“

Arcivévoda se na ně nechápavě podíval.
„O čem to mluvíte?“

Vok mávl rukou.
„Pověsti, arcivévodo. Staré věci, kterými straší děti. Občas i dospělé.“

Pak zavolal komorníka, který se objevil skoro okamžitě.

„Ubytujte arcivévodův doprovod a postarejte se, aby mu nic nechybělo,“ nařídil Vok. „Panu Eusebiovi připravte pokoj pro vzácného hosta.“

Komorník přikývl a odešel vyřídit přípravy.

Eusebius se lehce uklonil.
„Děkuji, pane z Rožmberka.“

Vok kývl hlavou.
„Jste host. U nás se hosté ctí.“

Eusebius se obrátil k arcivévodovi. „Smím odejít, Výsosti?“

„Smíte,“ odpověděl arcivévoda bez emocí.

Eusebius se ještě jednou uklonil a tiše opustil komnatu.

Po Eusebiově odchodu se v komnatě rozhostilo ticho. Vok hleděl ke dveřím a na rtech mu zůstával pobavený úsměv.

„Zajímavý mladík,“ pronesl. „Kdybych nevěděl, že nemáš děti, napadlo by mě, že je to tvůj syn.“

Arcivévoda se k němu prudce otočil. „Zbláznil ses? Žádné děti nemám a Eusebius už vůbec není můj.“

Vok ho přátelsky poplácal po rameni. „Vím. Jen mi tě něčím připomíná.“

„Drzostí,“ odsekl arcivévoda. „Dělá si, co chce, a mé rozkazy bere jako návrh k diskusi.“

Vok kývl.
„Jako ty, když jsi byl mladý.“

„Petře,“ varoval ho arcivévoda tónem, který ukončil přátelské žertování.

Vok zvedl ruce, aby mu naznačil, že toho nechá.
„Dobře, dobře. Změníme téma.“

Posadil se a opřel se o stůl.
„Co je nového ve Vídni?“

Arcivévoda se posadil naproti němu. „Vídeň má problémy. A já s ní ještě větší.“

Vok si nalil víno.
„Tak povídej.“

Sluha čekal hned za dveřmi, kde jednání skončilo. Uklonil se a pokynul mu.
„Pane Eusebie, váš pokoj je připraven. Pojďte prosím za mnou.“

Eusebius ho následoval dlouhou tichou chodbou. Vypadala jinak než zbytek sídla — méně lidí, více soukromí. Vok očividně věděl, kde hosty ubytovat, aby měli klid.

Sluha otevřel dveře do prostorné komnaty.
Uvnitř byla velká postel s baldachýnem, truhla u zdi, lavice, krb a malé okno s výhledem na řeku.

„Tady budete spát,“ řekl sluha. „Vaše věci vám přineseme hned, jak budou sundány z koně a připraveny.“

Eusebius přikývl.
„Děkuji.“

Sluha ještě dodal:
„Vodu na umytí přinesu za okamžik. Pokud budete něco potřebovat, stačí zazvonit.“
Uklonil se a odešel.

Eusebius zůstal v pokoji sám. Přešel k oknu, dotkl se vyřezávaného víka truhly a chvíli poslouchal řeku pod hradem. Zdejší ticho mělo hlubší, cizejší zvuk než v Praze.

Z kapsy vytáhl nalezený knoflík a položil jej na stolek. Nehodil se k lidem ani k oděvům, které dnes v sídle viděl.

„Zajímavé,“ řekl potichu.

Zaklepání na dveře.
Sluha přinesl lavor s teplou vodou, tiše ho položil a opět odešel.

Po umytí se posadil na postel. Dlouhý den přinesl více otázek než odpovědí a další ráno slibovalo pokračování.

Večeře naplnila sál teplem, světlem a vůní masa, chleba, polévky i ovoce. Sluhové mezi hosty procházeli tiše a víno dolévali dřív, než poháry stačily osiřet.

Eusebius seděl vedle Voka, zatímco arcivévoda většinu času mlčel a pozoroval ostatní. Filip dostal místo u stolu také a snažil se chovat důstojně, i když hlad mu zůstával vepsaný ve tváři.

Vok si ho všiml.
„To je ten tvůj?“
Eusebius přikývl.
„Ano.“

Vok se pousmál.
„Ten přežije všechno.“

Filip poznámku neslyšel; soustředil se na jídlo. Vojáci hovořili tlumeně a občasný smích uvolňoval atmosféru, pod níž přesto zůstával neklid.

Arcivévoda odložil pohár. „Pošlete stráže ven a zesilte hlídky.“

Vok přikývl.
„Už jsem dal příkaz. Hrad bude hlídaný celou noc.“

Kapitán stráží se uklonil a šel to zařídit.

U stolu se pokračovalo v jídle i hovoru, ale každý už vnímal neklid rozprostřený nad hradem. Eusebius jej cítil nejvýrazněji.

Věděl, že tato noc nebude obyčejná.

Po večeři se hosté rozešli. Eusebius si vzal džbán vína a jediný pohár; před služebnictvem se mu celý den vyhýbal, nyní však potřeboval samotu víc než opatrnost.

Prošel kolem stráží s jistotou člověka, který ví, kdy se nedívat jejich směrem. Úzké schodiště ho vyvedlo na věž, kam v tu hodinu nikdo nechodil.

Posadil se na kámen, sundal klobouk a rozvázal stuhu ve vlasech. Potom povolil kabátec i skryté šněrování a uvolnil pruhy látky, které jí celý den svíraly hrudník. Na věži si konečně dovolila být Veronikou.

Opřela se o zeď, zavřela oči a nastavila tvář teplému větru.

Po hodinách v mužské roli byla chvíli sama sebou, osvobozená od masky i povinností. Víno pila přímo ze džbánu po malých doušcích a rozpuštěné vlasy jí poletovaly kolem tváře.

Na několik vzácných minut našla opravdový mír.

Náhle ticho přerušil hlas.

„Já věděl, že na vás je něco divného.“

Veronika sebou trhla a málem převrhla džbán. Prudce se otočila ke vstupu.

Ve stínu vstupu na věž stál Petr Vok.

Veronika vydechla: „Do prdele…“

Vítr zesílil a rozevřel povolený kabátec. Uvolněná košile i pruhy látky, které si před chvílí rozvázala, prozradily víc, než chtěla. Vok nebyl hlupák. Zastavil se a jeho pohled se změnil; místo úleku v něm bylo poznání, do něhož zapadly drobnosti, kterých si všiml během dne.

„Aha,“ řekl potichu, jako by si mluvil sám pro sebe.

Veronika k sobě přitáhla kabátec a couvla ke zdi. „Nic jste neviděl.“

„Viděl,“ odpověděl Vok bez známky útoku. „Zároveň nejsem blázen, abych to vykřikoval po celém hradě.“

Stála napjatá a připravená se bránit. Vítr jí rozhazoval vlasy a džbán svírala jako jedinou zbraň, kterou měla po ruce. „Moje totožnost je tajná,“ řekla tiše.

Vok udělal pomalý krok, aby ji nevylekal. „Teď chápu, proč se držíte stranou, proč se díváte jinak a proč si tolik hlídáte každý pohyb.“

„Nikdo se to nesmí dozvědět,“ zopakovala Veronika ostře.

„Nedozví,“ ujistil ji. „Jste pod mou střechou. Tajemství, které mi host svěří nebo které náhodou odhalím, zůstane v mém domě.“

Veronika se dlouze nadechla a sevření v ramenou o trochu povolilo. „Děkuji,“ řekla upřímně, stále však ostražitě.

Vok se na ni usmál s vlídnou zvědavostí. „Položím vám jedinou otázku.“

Veronika na okamžik zadržela dech. „Jakou?“

Vok si ji pomalu prohlédl. Rozpuštěné vlasy a uvolněný oděv z ní setřely většinu Eusebiovy tvrdosti.

„V ženských šatech budete nejspíš ještě nebezpečnější než v kabátci,“ usoudil.

Veronika protočila oči. „Pane Voku, prosím.“

Vok zvedl ruce v gestu míru.
„Dobře. Mlčím.“
Pak dodal: „Slibuji. A já své sliby držím.“

Vítr se prohnal věží. Veronika se opřela o zeď a konečně trochu povolila. Vok si od ní vzal džbán, napil se a posadil se vedle, jako by právě neodhalil tajemství schopné zničit její život.

Hrad pod nimi tiše dýchal a noc jejich rozhovor ukryla. Veronika poslouchala zvuky v nádvoří hluboko pod nimi. Strážný zakašlal, kůň ve stáji udeřil kopytem a od řeky se zvedla vlhká vůně. Tajemství, které na Hradě střežila každou hodinou, teď leželo mezi ní a mužem, jehož znala dosud jen z knih, pověstí a filmu. Přesto se vedle Voka necítila ohrožená. Nepřispěchával s otázkami ani se netvářil, že získal převahu. Prostě seděl, podával jí džbán a čekal, až sama rozhodne, kolik mu řekne. Takový ohled od člověka tohoto století nečekala.

Několik okamžiků seděli mlčky. Potom Vok položil otázku, která mu zůstávala v hlavě. „Proč se vydáváte za muže? A jak se skutečně jmenujete?“
Veronika sklopila oči. „Veronika Eliška Scottová.“
„Jméno vám sluší,“ řekl Vok. „Proč tedy Eusebius?“
„Protože žena v tomto století nemá téměř žádná práva. Když je navíc vzdělanější než muži kolem ní, rychle z ní udělají čarodějnici nebo problém. V mužském oděvu mohu pracovat, cestovat a mluvit s císařem.“
Vok pomalu přikývl. „Bohužel máte pravdu.“
„Je mi šestadvacet. Podle zdejších zvyklostí bych měla být vdaná a mít děti. Takový život jsem si ale nevybrala.“
Vok ji poslouchal bez posměchu. Právě jeho klid jí dodal odvahu k vlastní otázce. „Měl jste doopravdy fraucimor?“
„Prosím?“
„V budoucnosti se říká, že jste měl na hradě spoustu dam, obšťastňoval je a potom je provdával za své pomocníky.“
Vok otevřel ústa. „Taková je má pověst?“
„A ještě o vás natočili film. Mám ho ráda.“
„Co je film?“
„Mnoho obrázků, které se pohybují a vyprávějí příběh. Trochu jako divadlo, jen se dá uchovat a pustit znovu.“
Vok si ji chvíli prohlížel. „Budoucnost o mně tedy vypráví příběhy.“
„Velmi veselé příběhy,“ přiznala Veronika.

Víno, vítr a bezpečí noční věže postupně rozpouštěly její opatrnost. Poprvé po dlouhé době mluvila s člověkem z tohoto století jako sama za sebe.

Když ve džbánu nezůstala ani kapka, noc už přešla do teplého šera. Vok se podíval na Veroniku, která se opírala o zeď a usmívala se do větru.

„Myslím, že byste měla jít spát,“ řekl jemně.

„Asi ano,“ souhlasila. Při vstávání se však věž lehce zhoupnula a Vok ji musel zachytit.

„Já vás doprovodím,“ řekl tiše. „Ale měla byste se trochu upravit.“

Veronika si začala rovnat kabátec a košili, ruce ji však neposlouchaly tak rychle, jak by potřebovala. Vok zdvořile odvrátil pohled a počkal, až bude schopná sejít schody.

Hrad spal. Cestou ke komnatě je doprovázely pouze jejich kroky a občasné zapraskání trámů. Vok u dveří otevřel a nechal Veroniku vstoupit první.

Udělala dva kroky a znovu ztratila rovnováhu. Vok ji zachytil za loket, dovedl k posteli, sundal jí boty a přikryl ji. Usnula téměř okamžitě.

Rozpuštěný pramen jí spadl do obličeje. Vok se sehnul, aby ho odhrnul, a při doteku vlasů se zarazil.

Její tvář mu na okamžik připomněla někoho, koho znal. Jemné rysy, drobný nos, výraz, který vídal kdysi dávno.

„To ne…“ zašeptal.
Ale hned to odmítl.
Víno, řekl si v duchu. Jen víno.

Naposledy se na ni podíval, tiše zavřel dveře a vydal se do své komnaty.

Veronika se probudila s hlavou těžkou jako kámen. Jedno oko otevřela, druhé hned zase zavřela. Světlo za okny bylo příliš jasné a když se poprvé pokusila posadit, pokoj se nepříjemně zhoupnul.

„Já jsem idiot…“ zamumlala.

Kabátec měla stále na sobě, košili nakřivo a jedna stuha od rukávu chyběla. Boty stály pečlivě vedle postele. Z večera si pamatovala věž, vítr, Voka a příliš mnoho vína; cesta do pokoje se ztrácela v mlze.

Studená voda jí trochu pomohla. Potom znovu upevnila pruhy látky, oblékla kabátec, stáhla vlasy a nasadila klobouk. V zrcadle se postupně vrátil Eusebius.

Nadechla se.
Musela dolů.

Snídaňový sál už žil. Vojáci jedli, sluhové nosili džbány a arcivévoda seděl u stolu s výrazem člověka, který má za sebou hodinu práce. Vok se právě zasmál jeho poznámce.

Když vstoupil Eusebius, několik lidí zvedlo hlavu. Vokův výraz zůstal dokonale neutrální; pouze v koutku oka se mihlo pobavení, jehož význam znali jen oni dva.

„Dobré ráno, pane Eusebie,“ pozdravil nahlas a naprosto formálně.

Eusebius přikývl.
„Dobré ráno.“

Filip zvedl ruku. „Pane Eusebie… dnes vypadáte nějak jinak.“

„Jez a mlč, Filipe,“ procedil Eusebius.

Filip sklopil hlavu a raději jedl dál.

Eusebius usedl na své místo. Vok se k němu nepatrně naklonil, aby ho slyšel jen on.

„Spal jste tvrdě,“ řekl potichu.

„Nějak to zvládnu,“ zavrčel Eusebius.

„Nemusíte,“ odpověděl Vok a napil se vína. „Všechno je v pořádku.“

Arcivévoda zvedl oči.
„O čem to mluvíte?“

Vok bez jediného zaváhání:
„O tom, jak umí být noc na hradě dlouhá. Nic víc, arcivévodo.“

Arcivévoda odpověď přijal a pokračoval v jídle. Vůně vína na stole však Eusebiovi znovu obrátila žaludek.

Nalil si čaj, tichý a bezpečný nápoj, který po něm nic nechtěl.

Doufal, že cesta do Vídně nebude horší než noc, kterou právě přežil.

Snídaně Eusebiovi prospěla. Žaludek se uklidnil, bolest hlavy ustoupila a svět přestal být nepříjemně hlasitý. Když dopil čaj, objevil se vedle stolu komorník.

„Pane Eusebie,“ uklonil se, „pan z Rožmberka vás prosí do pracovny.“

Eusebius přikývl, zvedl se od stolu a následoval ho chodbou až k velkým dveřím pracovny. Komorník zaklepal, otevřel a ustoupil stranou.

V pracovně seděli arcivévoda a Petr Vok nad listinami rozloženými po stole. Po Eusebiově příchodu oba zvedli hlavu.

„Á, pan Eusebius,“ usmál se Vok. „Prosím, posaďte se.“

Eusebius usedl naproti nim. Arcivévoda si zachoval strohý výraz, Vok působil profesionálně, přestože mu v očích zůstávala stopa pobavení.

„Mám pro vás informace,“ pokračoval Vok. „Budete je potřebovat pro své vyšetřování.“

Posunul před něj první list papíru.

A Eusebius se naklonil blíž.

Vok přisunul několik listin blíž. „Začneme tady.“

Arcivévoda zkřížil ruce a mlčky sledoval, jak se Eusebius sklání nad papíry.

Na prvním listě byla mapa. Ručně kreslená, s několika červenými značkami podél obchodních cest.

„Na těchto místech se opakovaně objevily podezřelé zásilky,“ ukázal Vok na červené značky. „Neměly tam co dělat a pokaždé zmizely dřív, než je mí lidé stačili prověřit.“

Eusebius přikývl.
„Kdo je tam posílal?“

„Nevíme,“ přiznal Vok. „Zásilky šly přes bezúhonné kupce, jejichž jména někdo zneužil. Celá cesta je dobře zakrytá.“

Podal mu druhý list. Na něm byla tři jména.

– Janek Rychtář
– Balint Horváth
– Lászlo Györi

„Tito tři se objevili pokaždé několik dní předtím, než se zásilka ztratila. Nezůstali dlouho, vždy jen noc nebo dvě. A pokaždé v okolí těch míst.“

Arcivévoda doplnil: „Horváth a Györi mají vazby na Uhry, Rychtář pochází z Moravy. Nikdo z nich nemá záznam ani otevřený spor s korunou. Jejich pohyb se však opakuje příliš pravidelně.“

Eusebius si jména přečetl ještě jednou.
„A motiv?“

„Peníze a moc,“ odpověděl Vok. „Někdo je platí dost dobře, aby riskovali krk, a zároveň je vede.“

„Organizátor stojí vysoko,“ doplnil arcivévoda. „Taková síť nevznikne bez ochrany.“

Vok vytáhl poslední list. Byl stručný. Jediná věta, napsaná cizí rukou:

„Císařova země praská ve švech. A švy drží člověk, který tu nemá stát.“

Eusebius se na větu díval dlouho.
„Tohle našli kde?“

„V jedné z falešných zásilek,“ odpověděl Vok. „A nebylo to určeno nám.“

Arcivévoda se opřel o stůl. „Máme trasu a tři jména. První stopu prověříme ve Vídni, potom zamíříme dál k jihu.“

Vok se na něj podíval.
„A možná,“ dodal tichým hlasem, „to nebude jen o těch třech.“

Eusebius položil list zpět na stůl.

„Dobře. Kdy vyrážíme?“

Arcivévoda vstal. „Za půl hodiny vyrážíme.“

Eusebius vyšel na nádvoří s listinami v ruce. Vojáci sedlali koně, sluhové upevňovali poslední vaky a arcivévoda pobízel všechny k rychlosti, jako by jim nepřítel už dýchal na záda. Vok čekal u schodů, tentokrát vážnější než u snídaně.

„Pane Eusebie,“ zavolal na něj, když procházel kolem.
Eusebius se zastavil.

Vok přistoupil blíž. „Člověk, který řídí tuhle síť, není začátečník. Dávejte si pozor na každého, kdo vám nabídne příliš snadnou odpověď.“

„Budu,“ odpověděl Eusebius.

„Vaše tajemství zůstane na Rožmberku,“ dodal Vok tiše a sotva znatelně mrkl.

Eusebius přikývl. Tajemství mezi nimi bylo jasné.

Arcivévoda už seděl na koni.
„Eusebie, jedeme!“

Eusebius nasedl. Filip také, i když mu to trvalo dvakrát déle.

Vok položil ruku na Eusebiův třmen. „Najděte pravdu, i kdyby stála na místě, kde ji nikdo nechce vidět.“

„Najdu,“ řekl Eusebius a pobídl koně.

Kolona vyjela z brány a Rožmberk se za nimi začal zmenšovat. Cesta se stočila k Vídni. Eusebius vnímal chladnější vítr jen okrajově; v hlavě měl tři jména, mapu a jedinou větu z falešné zásilky.

„Švy drží člověk, který tu nemá stát.“

První stopa je vedla do Vídně, k místu, kde se sbíhaly nitě dvora, armády i obchodu — a kde mohl čekat člověk, který je držel v ruce. Eusebius si listiny uložil do vnitřní kapsy a zkontroloval, zda je medailon stále na svém místě. Za poslední dva dny získal páže, které ho odmítlo poslouchat, spojence, jenž znal jeho skutečnou tvář, a stopu patřící člověku, který se pohyboval tam, kam neměl. Arcivévoda po jeho boku představoval další nevyřešenou otázku. Nedůvěřoval mu, ale přesto mu svěřil pátrání, na němž mohly záviset celé Uhry. Eusebius pobídl Šípa a nechal Rožmberk za zády. Před nimi čekala Vídeň, město plné lidí, kteří uměli tajit pravdu stejně dobře jako pražský dvůr.

Stopa jedu

Noc nad Hradem zhoustla a ztichla. Měsíc visel nízko nad věžemi a jeho bledé světlo klouzalo po střechách, jako by i město čekalo, zda se císař dožije rána.

Rudolf se pomalu probíral ze spánku. Oči měl unavené, ale vědomé.
V polostínu rozeznal Pistoria, mistra alchymistu, Dorina a Eusebia.

„Vrátil jste se…,“ zašeptal, sotva slyšitelně.

„Ano, Vaše Milosti,“ potvrdil mistr alchymista. „Lék je připravený.“

Eusebius podepřel Rudolfovi ramena a pomohl mu posadit se. Císař dýchal mělce, přesto pravidelněji než před několika hodinami. Tělo bojovalo a zatím se nevzdávalo.

Mistr alchymista odklopil víčko dřevěné skříňky a vyňal malou skleněnou nádobku. Tmavě jantarová tekutina se v plameni svíce zableskla jako zachycený oheň.

„Tato směs zastaví látku, která vás oslabuje,“ vysvětlil mistr. „První změnu bychom měli poznat ještě před úsvitem.“

„Není to jed?“ pokusil se Rudolf o úsměv.

„Ne, Vaše Milosti,“ vložil se Dorin. „Jed by byl rychlejší.“

„To mě uklidňuje… jen trochu,“ odvětil Rudolf suše.

Mistr přistoupil k lůžku.
„Chuť bude hořká, účinek by však měl přijít rychle.“

Eusebius podepřel císaře a přiložil mu nádobku ke rtům. Rudolf pil pomalu, opatrně, se zaťatými zuby — chuť mu zkřivila tvář, ale nezastavil se.

Jakmile Rudolf dopil, mistr mu položil prsty na zápěstí a pozorně sledoval tep. Pravidelnější rytmus ho po chvíli uklidnil.

„Teď už jen odpočívejte.“

Rudolf položil hlavu zpět na polštář.
„Odpočívat,“ zopakoval tiše. „Právě odpočinek mi nikdy nešel.“

Eusebius se pousmál.
„Tak dnes začnete.“

Mistr se obrátil k Pistoriovi.
„Do rána u něj musí někdo zůstat. Potřebujeme hlídat dech, tep i případnou horečku.“

„Eusebius zůstává,“ řekl císař dřív, než kdokoli stihl odpovědět.
„Chci, aby tu byl.“

Pistorius souhlasně sklonil hlavu.
„Tak to bude.“

A jak se noc překlápěla v brzké ráno, do komnaty dopadaly první záblesky světla — a spolu s nimi tichá naděje, že císař přežije to, co mělo být jeho pomalým pádem.

Hodiny plynuly pomalu jako studený vosk stékající po svíci. Eusebius seděl u císařova lože a sledoval každý nádech. Zpočátku byl mělký a přerývaný, později se rytmus zvolna uklidnil.
Lék mistra alchymisty začínal účinkovat.

Za okny se rozednívalo – nejprve jen šedý náznak světla, potom světlejší šmouha nad věžemi. Ulice za hradbami se probouzely.

V komnatě se ozvalo tiché:
„Eusebie…?“

Rudolf otevřel oči.
Poprvé od včerejška působil jinak – ne silně, ale klidněji. Jako muž, který má poprvé po dlouhé době naději.

Eusebius se naklonil blíž.
„Pane, jste vzhůru.“

„Je mi lépe,“ špitl Rudolf. „O trochu… ale je.“

Do komnaty se vrátil mistr alchymista. Plášť nechal venku, tvář měl unavenou a oči zarudlé po probdělé noci, přesto se pohyboval soustředěně a jistě.

„Vývoj je příznivý, Vaše Milosti,“ řekl po kontrole. „Tělo na lék reaguje. Během dalších dvou hodin by měla slabost znovu ustoupit.“

Rudolf na něj pohlédl.
Ve výrazu měl náznak dávné vzpomínky.

„Děkuji vám, mistře,“ vydechl Rudolf.

Alchymista se uklonil a znovu zkontroloval nádobku s připravenou další dávkou. Jeho soustředění patřilo výhradně léčbě; nic v jeho postoji nenaznačovalo důvěrnost ani starou známost s císařem.

Dorin mezitím rozložil čisté prádlo, upravil závěsy a vyvětral komnatu.
Každý pohyb prozrazoval lékařskou praxi, přestože v tomto světě Dorin vystupoval pouze jako učeň.

Náhle se ozvalo rychlé a naléhavé zaklepání.

Eusebius ztuhl. Mistr se obrátil ke dveřím a Pistorius, stojící u okna, nepatrně sevřel rty.

„Vstupte,“ vyzval příchozí tlumeným hlasem.

Dveře se prudce otevřely a dovnitř vpadl Lang, celý udýchaný, zpocený, oči vyplašené.

„Vaše Milosti!“ zvolal, ale když uviděl Eusebia stát vedle lože, ztlumil hlas.
„Císaři… dvůr je vzhůru. Šíří se zvěsti, že jste… že jste na tom velmi zle.“

Rudolf unaveně zavřel oči.
„A dvůr má radost nebo strach?“

Lang polkl.
„Obojí, pane.“

Pistorius si stoupl mezi něj a postel.
„Císař se zotavuje. Dvůr smí vědět pouze toto.“

„Ale purkrabí…“ začal Lang nervózně. „Už poslal do Vídně zprávu pro arcivévodu Matyáše, že—“

Lang větu nedokončil. Rudolfův prudký pohyb a záblesk hněvu v jeho očích ho umlčely dřív, než mohl vyslovit, jaké zprávy o císařově stavu z Hradu odešly.

Eusebius se ihned naklonil k císaři, mistr přistoupil o krok blíž a Dorin se zastavil uprostřed pohybu.

Lang ztuhl.
„Já… Vaše Milosti, já…“

Rudolf otevřel oči – a byly mnohem pevnější než před chvílí.

„Řeknete purkrabímu,“ pronesl kývnutím k Langu, „že žádné takové zprávy posílat nebude. A pokud už poslal… pak bude do Vídně poslána další, se správnými informacemi.“

Lang zbledl.
„Ano, pane.“

„A teď odejděte,“ dodal Rudolf klidně. „Potřebuji klid.“

Když Lang zmizel za dveřmi, v komnatě se rozhostilo napětí, které se dalo krájet.

Eusebius přešel ke stolu a šeptem řekl mistrovi:
„Pokud purkrabí zprávu opravdu odeslal, může tím rozpoutat další zmatek.“

Mistr zvážněl.
„Arcivévoda Matyáš bude chtít každou zvěst ověřit osobně. A přijede rychleji, než by si dvůr přál.“

Pistorius dodal:
„A dvůr začne jít proti nám.“

V tu chvíli promluvil Rudolf, klidně, ale pevně:

„Proto potřebuji vás. Vás tři. A Eusebia nejvíc.“

Eusebius se k němu otočil.
„Co potřebujete, pane?“

Rudolf se na něj dlouze zadíval.
„Až přijde čas… povím ti to.“

V komnatě zůstalo ticho, jen plamen svíce slabě praskal. Rudolf se opíral o polštáře, oči upřené na Eusebia, jako by se snažil zapamatovat si každý detail jeho tváře.
Eusebius sklopil zrak, nevěděl, co odpovědět, ani co si o císařových slovech myslet. Vzduch kolem nich zhoustl – mezi loajalitou, obavou a mlčeným tajemstvím.

„Teď potřebujete klid, Vaše Milosti,“ řekl mistr a upravil císaři přikrývku. Rudolf dal sotva znatelným pohybem hlavy najevo souhlas, oči však nechal otevřené.

„Připravíme další dávku,“ oznámil Dorin a uklonil se. Pistorius pokynul jemu i mistrovi, aby ho následovali na chodbu. Před odchodem ještě pohlédl na Eusebia; tichým pohledem mu svěřil péči o císaře.

Dveře za nimi zavrzaly a zaklaply.

Eusebius zůstal stát u postele.
Rudolf dýchal klidněji, téměř spokojeně, jako člověk, který po dlouhé době viděl světlo v temném tunelu.

„Pane…?“ ozval se Eusebius.

Rudolf jen pozvedl ruku a naznačil, aby si sedl.

„Nebojíš se,“ pronesl Rudolf slabým hlasem. Nebyla to otázka.

Eusebius se pousmál, ale úsměv byl lehce pobledlý.
„Každý se něčeho bojí. Jen je otázka, jak moc to přizná.“

Rudolf zavřel oči, ne však únavou — spíš jako by v duchu hodnotil jeho odpověď.
„Správně,“ vydechl. „A právě proto… někteří lidé patří po mém boku.“

Eusebius chtěl něco dodat, ale císařova ruka se přesunula k jeho vlastní, pevná, chladná, nečekaně lidská.

„Dnes jsi mi dal víc než zdraví,“ zašeptal Rudolf.
„Dal jsi mi jistotu.“

Za okny zazněly první zvony — ozvěna probouzejícího se Hradu a celého města.
Rudolf naslouchal, a Eusebius s ním.

„Bude nás čekat hodně práce, Eusebie,“ pokračoval císař slabým, ale rozhodným hlasem.
„A svěřím ti věci, které… nesmí znát nikdo jiný.“

Eusebiusův žaludek se stáhl.
Neodpověděl. Neodvážil se.

„Ale ne dnes,“ dodal Rudolf a konečně dovolil víčkům klesnout.
„Dnes budeme jen mlčet.“

Eusebius seděl dál vedle lože, zatímco slunce pomalu stoupalo výš. V koutě místnosti tiše tikaly hodiny, jako by i ony zadržovaly dech.

A když císař konečně usnul, Eusebius si uvědomil, že tímto okamžikem se změnilo úplně všechno — pro něj, pro císaře, i pro Hrad, který se teprve chystal probudit do nových zpráv, nových úkolů a nových nebezpečí.

Pistorius, mistr alchymista a Dorin stáli před dveřmi císařovy ložnice, když se chodbou ozvaly pevné, přesně odměřené kroky. Všichni tři se obrátili proti přicházejícímu muži.

Blížil se Adam z Hradce, purkrabí Pražského hradu — vysoký muž s přísnou tváří a držením těla, které dávalo jasně najevo, že je zvyklý řídit nejen lidi, ale i strach kolem nich. Když k nim došel, lehce sklonil hlavu, výraz však zůstal tvrdý.

„Otče Pistoriusi,“ pronesl s ledovou zdvořilostí. „Uctivé dobré ráno.“

Pistorius klidně odpověděl:
„Purkrabí. Co vás přivádí?“

Adam z Hradce se krátce podíval na dveře komnaty.
„Jak je Jeho Milosti?“

„Lépe,“ odpověděl Pistorius. „Císař spí. Lék začal působit.“

Purkrabí si založil ruce na prsou.
„Mohu nějak pomoci? Zajistit lékaře? Posílit stráže? Uklidnit dvůr?“
V jeho hlase však nebyla starost, spíš napětí, které Pistorius okamžitě vycítil.

„V tuto chvíli není třeba,“ řekl klidně. „U císaře je Eusebius. Postará se o něj.“

Jméno Eusebia na purkrabího zapůsobilo jako pichlavý trn. Oči se mu nepatrně přimhouřily.

„Eusebius,“ zopakoval ostře. „Věčný zdroj stížností. Na mém stole se hromadí dopisy od šlechty — jeho drzost, jeho způsoby, jeho…. Každý týden něco.“

„Má císařovu důvěru,“ odvětil Pistorius mírně.

„Až přílišnou,“ ucedil purkrabí.

V tu chvíli kolem nich proklouzl Lang, císařův komorník. Hlavu měl sklopenou a našlapoval tak měkce, až se zdálo, že se podlahy téměř nedotýká. Uctivě se uklonil purkrabímu, potom Pistoriovi.

„Langu,“ kývl Pistorius.

Komorník odpověděl jediným slovem: „Pane.“ Potom rychle pokračoval dál.

Dorin sledoval Langa, dokud komorník nezmizel za rohem. Potom se naklonil k Pistoriovi a zašeptal sotva slyšitelně:

„Z něj mi jde mráz po zádech.“

Pistorius se jemně pousmál.
„To mnohým,“ zašeptal zpět.

Adam z Hradce se na ně krátce podíval, jako by se snažil rozluštit jejich šeptem skryté tajemství, ale pak se narovnal a urovnal si kabátec.

„Nechci rušit,“ pronesl formálně.
„Musím Jeho Milost vidět. Je to můj pán.“

Pistorius ustoupil o krůček.
„Spí.“

„Nebojte,“ zamručel purkrabí, „neprobudím ho.“

Natáhl ruku, pevně stiskl mosaznou kliku a s opatrností, která byla spíš divadelní než uctivá, otevřel dveře.

Adam z Hradce, purkrabí Pražského hradu, vstoupil do císařovy komnaty.

Dveře se za ním tiše zavřely.

Eusebius seděl u císařova lože rovně a nehnutě jako strážný, který ví, že každá vteřina může rozhodnout. Rudolf byl vzhůru, bledý, ale s živějšíma očima než včera. Dech se mu uklidnil a v koutku úst se objevoval náznak návratu sil.

Klika se pohnula a dveře se opatrně otevřely.

Do komnaty vstoupil Adam z Hradce.

Eusebius se na něj ani neotočil, zůstal sedět, jen lehce napnul ramena.
Císař pohnul očima ke dveřím a sotva znatelným pohybem ruky purkrabímu naznačil, aby přistoupil blíž.

Adam z Hradce zamířil k posteli, hluboce a formálně se uklonil.

„Vaše Milosti,“ pronesl měkčím hlasem, vlídně — přesně tak, jak se sluší před panovníkem.

Jenže jeho oči, když přelétly přes Eusebia, potemněly.
Ten krátký pohled by jiného muže probodl skrz naskrz, tak ostrá byla nenávist, která v něm na okamžik blýskla.

Rudolf to viděl.
A viděl to dobře.

Lehce zakašlal, aby jejich napětí přerušil.

„Purkrabí… co potřebujete?“ zeptal se tichým, ale jasným hlasem.

Adam z Hradce se narovnal a složil ruce před sebe — postoj muže, který se chystá volit slova s extrémní pečlivostí.
Přesto císař vycítil, že za nimi bude něco víc.

Eusebius zůstal sedět bez pohnutí, oči upřené na Rudolfa, ale oběma rukama nenápadně připravený k akci, pokud by to bylo potřeba.

V komnatě se rozhostilo napjaté ticho.
Jediný zvuk, který ho přerušoval, byl rytmický tlukot hodin a tiché zapraskání dřeva v krbu.

Adam z Hradce si odkašlal.

A chystal se promluvit.

Adam z Hradce se jemně uklonil, ruce sepnuté, výraz maskovaný zdvořilostí.

„Vaše Milosti,“ začal pečlivě voleným tónem, „přišel jsem… nabídnout své služby.
Zprávy o vašem zdravotním stavu se rozšířily po dvoře. A když se dvorem nese strach, rodí se i podezření.“
Naklonil se blíž.
„Žádám, abych mohl vést vyšetřování. Chci najít toho, kdo vám podal jed.“

Rudolf se na něj dlouze zadíval.
Eusebius znehybněl.

Purkrabí pokračoval:
„Mám zkušenosti. Muže. Znalost dvora. A hlavně—“

„Ne,“ přerušil ho Rudolf klidně, ale pevně.

Purkrabí ztuhl, tvář zůstala zdvořilá, ale oční sval pod pravým okem mu sotva znatelně cukl.

„Vaše Milosti?“ nadechl se s mírnou nevěřícností.

Rudolf se opřel o polštáře.
Hlas měl slabý, ale jistý.

„Vyšetřování povede Eusebius.“

Adam z Hradce polkl.
Byl to pohyb téměř neznatelný, ale v atmosféře nabité napětím působil jako výkřik.

Uctivě se uklonil — až příliš hluboko, aby to nebylo podezřelé.
„Samozřejmě… jak poroučíte, Vaše Milosti.“

Jenže jeho oči, když se zvednul, se zabodly do Eusebia tak ostře, že by probodly železo.

Eusebius byl přesvědčený, že špatně slyšel.
„Pane… já?“ vydechl.

Rudolf zvedl oči.
„Ty. Důvěřuji ti.“

Ta slova v místnosti ztěžkla jako kámen.

Eusebius se vzpamatoval a uklonil se.
„Vaše Milosti… splním, co mi uložíte.“

„Dobře,“ řekl císař.
„Pošli pro Pistoria. A pro Langa.“

Eusebius ihned odešel ke dveřím, otevřel je a poslal jednoho gardistu pro oba muže.

Purkrabí se mezitím držel nesmírnou disciplínou.
Vlídná maska na obličeji, v očích zuřivý oheň.
Tvář říkala úcta, ale všechno ostatní v něm křičelo urážka.

Za chvíli vešli oba — Pistorius i Lang.

„Pane?“ uklonili se.

Rudolf pohlédl na Langa.
„Langu… připrav pověřovací dekret. Eusebius bude vést vyšetřování otravy, má plnou autoritu. Smí vyslýchat kohokoli, z dvora i mimo něj. Bez výjimky.“
Krátce pohlédl na purkrabího.
„I ty mu budeš nápomocen.“

Adam z Hradce polknul podruhé.
Krev se mu nahrnula do tváří, ale stále se držel vzpřímeně.

„Jak poroučíte,“ odpověděl.

Lang vypadal, jako by právě vyslechl rozsudek, který nikdy nechtěl slyšet. Dorin, mistr alchymista i lidé u dveří skrývali překvapení jen s obtížemi.

Jediný Pistorius se klidně usmál.

Bylo to nenápadné, sotva viditelné, ale přesto v něm bylo všechno:
úleva, hrdost… a radost.

Rudolf konečně přijal Eusebia ne jako služebníka.
Ale jako muže, kterému věří.

A v tu chvíli se v komnatě nepozorovaně změnilo úplně všechno.

Lang přešel ke stolu s opatrností člověka, který se bojí vyrušit i vzduch. Kroky měl měkké a nejisté. Když sáhl po psacím náčiní, prsty se mu sotva znatelně zachvěly. Komnatou se rozléhalo jen šustění pergamenu.

Rudolf mezitím pohlédl na Eusebia.

„Přistup,“ pokynul mu Rudolf.

Eusebius udělal několik kroků ke loži a uklonil se. V hrudi cítil tíhu odpovědnosti — ne strach, ale vědomí, že to, co přijal, bude mít následky pro celý Hrad.

Rudolf si ho chvíli mlčky prohlížel, unaveně, ale se zvláštní pevností v očích.

„Vím, že to zvládneš,“ řekl.

Žádná velká slova, jen jistota. Eusebius ji cítil, a to bylo víc než jakákoli pocta.

Kousek od nich stál purkrabí Adam z Hradce — ani se nepohnul, ale napětí kolem něj viselo jako ostrý chlad. Jeho ticho bylo hlasitější než výčitka.

Pistorius postoupil krok vpřed.
„Vaše Milosti,“ začal s úctou, „Eusebius bude potřebovat přístup do všech komnat Hradu, do sklepení i do kuchyně. A také právo na výslech kohokoli ze služebnictva.“

„Má je,“ rozhodl Rudolf.

Adam z Hradce sotva postřehnutelně škubl obočím. Byl to jediný projev nevole, který si dovolil.

Lang mezitím dokončil psaní. Opatrně posypal pergamen pískem, sfoukl jej a přinesl k císaři.

„Vaše Milosti,“ zašeptal a předložil dokument.

Rudolf se podepsal — ruka slabá, ale vedení pera jisté. Kapka vosku dopadla na pergamen, císař přitiskl pečetidlo a pak s jistým úsilím podal dekret Eusebiovi.

„Tady,“ pronesl.

Eusebius jej převzal oběma rukama a uklonil se.
„Vaše Milosti… splním váš rozkaz.“

Rudolfův pohled na okamžik změkl a zaleskl se v něm záblesk hrdosti.

Adam z Hradce vše sledoval bez jediného mrknutí. Jen sval u čelisti mu nepatrně cukl — známka toho, jak moc ho to zasáhlo.

„Mohu být nápomocen? …Eusebie?“ zeptal se klidně, až příliš klidně.
Tón byl zdvořilý, ale pod ním se skrývala výzva.

Eusebius se k němu otočil a stejně klidně odpověděl:
„Vaše pomoc bude třeba. Začneme výslechem personálu. Pak kuchyně. Nakonec dvorní lékař.“

Purkrabí sklonil hlavu a odstoupil. Před císařem si nic dalšího dovolit nemohl.

Pistorius se naklonil k Eusebiovi.
„Nebude to snadné,“ ujistil ho. „Ale stojím za tebou.“

Eusebius přijal jeho podporu mlčenlivým kývnutím.

Rudolf unaveně zavřel oči a dal tím najevo, že rozhovor skončil. Dorin přistoupil k lůžku a upravil mu přikrývku. Mistr se obrátil k Eusebiovi.

Mistr ztlumil hlas.
„Začněte hned. Služebnictvo si ještě pamatuje každý detail a dvořané neměli čas srovnat své výpovědi.“

Eusebius sevřel dekret pevněji, otočil se a zamířil ke dveřím. Pistorius vykročil za ním.

Adam z Hradce se přidal poslední. Jeho plášť tiše šustil — a v tom šustotu bylo slyšet víc, než by kdokoli nahlas vyslovil.

Dveře se za nimi zavřely.

A bylo jasné, že právě začalo něco, co otřese celým Hradem.

Sotva se za nimi dveře císařovy komnaty zavřely, Pistorius se naklonil k Eusebiovi a jemně ho chytil za loket.

„Pojď se mnou,“ vyzval ho Pistorius tlumeným hlasem.

Odvedl ho o pár kroků stranou, dál od purkrabího a dvorních zvědavců, kteří se začali scházet na chodbách jako supi čekající na první kořist.

Pistorius se k Eusebiovi naklonil blíž.
Jeho hlas byl přísný — ale zároveň v něm bylo cosi otcovského, co se ukázalo jen málokdy.

„Musíš to vyšetřit,“ řekl pevně. „A musíš to vyšetřit dobře. Bude to složité. Víš, jakou máš pověst.“

Eusebius stáhl rty do tenké linky.
„Já vím… ale jak to mám udělat? Ještě jsem nic takového nikdy nedělal a hlavně jsem nic nevedl.“
Hlas se mu lehce zachvěl, ale postřehl to pouze Pistorius.

Pistorius pozvedl obočí.
„Nepodceňuj se. Vzpomeň si, jak jsi vždycky uvažovala, když jsme probírali případy… pamatuješ? Ty staré příběhy o zločinech, které jsme rozebírali v knihovně. Kdyby to byl takový příběh… kde bys začala?“

Eusebius se krátce zamyslel.
„Začal bych v kuchyni. Každé jídlo i pití určené císaři musí projít právě tam.“

Pistoriusovi se nepatrně pohnul koutek.
„Vidíš. Rozum máš a hloupý rozhodně nejsi.“ Potom se ohlédl k purkrabímu Adamu z Hradce, který se tvářil, jako by spolkl ostří dýky.

Pistorius ztlumil hlas.
„Dávej si na purkrabího pozor. Císař dal vyšetřování tobě a jemu přikázal, aby ti byl k ruce. Vnímá to jako urážku.“

Eusebius pomalu vydechl.
„Jeho reakce mi neunikla.“

„Tak dobře,“ řekl Pistorius a pustil její loket.
„Začneme v kuchyni. A drž se toho, co víš. Zbytek už přijde.“

Zatímco Pistorius s Eusebiem mluvili po straně chodby,
purkrabí Adam z Hradce se nepozorovaně přiblížil k Langovi.
Zastavil se vedle něj — téměř jako by náhodou — a naklonil se k němu jen tolik, aby je nikdo neslyšel.

Purkrabí se k Langovi přiblížil téměř nenápadně a zastavil se po jeho boku. Naklonil se jen tolik, aby jejich rozhovor zanikl v ruchu chodby.

„Pane komoří,“ začal, „na dvoře se ví, že vaše uši dosáhnou dál než hlídky u bran. Dokonce i ptáci u oken prý štěbetají jen s vaším dovolením.“

Lang se mírně pousmál, jako by ho neurazilo, že je odhalený.
Spíš ho to potěšilo.

Purkrabí pokračoval:
„Vaši lidé… vaši sluhové, zvědové… kdokoli, koho používáte.
Chci, aby mi zjistili všechno o tom spratkovi Eusebiovi.
Odkud se vzal.
Kde sloužil.
S kým mluví.
Kam chodí.
Kdy spí.
Všechno, co jde.“

Langův úsměv se rozšířil — ale ne příjemně.
Byl to úsměv muže, který ví, že má v rukou moc.

Lang se k němu naklonil a odpověděl šeptem:
„Nebude to levné, pane Adame.“ Potom dodal: „Nejste první, komu ten mladík pije krev.“

Purkrabí se k němu otočil a v očích mu blýsklo cosi temného.
Ironický úšklebek mu stáhl rty.

„Je mi jedno, co to bude stát,“ pronesl tichým, pevně sevřeným hlasem.
„Chci ho dostat z Hradu.“

Lang pokývl hlavou, tentokrát vážněji.
„Pochopil jsem.“

Oba muži si vyměnili krátký, chladný pohled dvou predátorů, kteří si právě potvrdili společný cíl.

Na chodbě se mezitím Pistorius s Eusebiem otočili zpět k nim.

A purkrabí už stál rovně, ruce za zády, výraz poklidný — jako by se o Eusebia nikdy nezajímal.

Sotva se za nimi zavřely dveře císařovy komnaty, Eusebius pevně sevřel v ruce dekret a vykročil chodbou směrem ke schodišti. Pistorius udělal několik kroků s ním, ale pak se zastavil — věděl, že teď musí Eusebius jednat sám.

Za ním se ozvalo tlumené zaklapání podrážek.
Purkrabí Adam z Hradce se přidal k Eusebiovi nevyžádaně, ale sebejistě.

„Kde začneme?“ zeptal se purkrabí tónem, který byl zdvořilý jen na povrchu.

Eusebius se nezastavil.
„V kuchyni. Každé jídlo i pití, které se dostane k císaři, musí projít tudy.“

Purkrabí uznal jeho volbu krátkým kývnutím.
„Rozumné. Zároveň nepříjemné. Lidé v kuchyni nejsou zvyklí na výslechy.“

Eusebius krátce pohlédl na purkrabího.
„Nejdu nikoho děsit. Jdu zjistit pravdu.“

Purkrabí se mírně pousmál — studeně.
„Pravda bývá drahá, Eusebie. A málokdo ji sdělí dobrovolně.“

Eusebius neodpověděl. Pokračoval dál chodbou.
Purkrabí kráčel těsně vedle něj, jako jeho stín — nebo jako dozor.

Když míjeli stráže, ti si překvapeně vyměňovali pohledy:
mladý muž s císařovým dekretem…
a purkrabí, který obvykle chodil jen s vysokými úředníky.

Na konci chodby, u schodů do služebních prostor, se Adam z Hradce lehce naklonil k Eusebiovi.

„Jen malé upozornění,“ poznamenal purkrabí. „V kuchyni vás přivítají ochotně, dokud nezačnou padat nepříjemné otázky.“

„S tím počítám,“ odvětil Eusebius.

„Výborně,“ pronesl purkrabí.
„Protože já ano.“

Scházeli spolu dolů po kamenných schodech. Vzduch byl chladnější, přinesl vůni kouře, koření a shonu lidí, kteří od úsvitu připravovali jídlo.

U dveří do kuchyně se Eusebius zastavil a pohlédl na purkrabího.

„Jste připraven?“

Purkrabí se ironicky pousmál.
„Já jsem připraven vždy.“

Eusebius položil ruku na kliku.
Za dřevěnými dveřmi znělo cinkání kotlů, ostré hlasy, syčení páry.

Eusebius položil dlaň na kliku a na okamžik se zaposlouchal do ruchu za dveřmi. Cinkání kotlů, ostré povely a syčení páry napovídaly, že císařská kuchyně už dávno žije vlastním hektickým ránem.

Jenže Adam z Hradce vůbec netušil, do jakého světa právě míří.

Když se dveře pootevřely, ozval se známý hlas:

„Eusebio! Mio ragazzo!“
A vzápětí energické lusknutí a mohutné dupnutí těžké kuchařské boty.

Purkrabí zůstal stát jako přimražený.

Velký, šedovlasý, temperamentní italský kuchař Bartolomeo, muž s hlasem jako zvon a pověstí tyrana kuchyně, přeběhl několik kroků a objal Eusebia kolem ramen, jako by vítal dávno ztraceného syna.

„Madonna mia, konečně tě vidím! Myslel jsem, že tě purkrabí někam zašantročil!“ zahřměl a rozesmál se.
„Pojď dál, pojď dál! Dneska mám čerstvé víno z jižní strany!“

Purkrabí zamrkal.
Jednou.
Podruhé.

Eusebius se jen mírně pousmál.

„Bartolomeo, musím pracovat,“ řekl klidně.
„Je třeba vyšetřit včerejší otravu.“

Kuchařův výraz zvážněl — až překvapivě rychle.
Ale pak se podíval na purkrabího… a pod nosem se mu mihnul úsměv.

„Si, si… rozumím,“ zamumlal. „Ale ty,“ ukázal na Eusebia měchačkou, „ty budeš mít vždycky dveře otevřené. U mě i v kuchyni.“

Purkrabí na takovou volnost nebyl zvyklý. Mohutný Ital objímal mladého muže, kterého chtěl Adam z Hradce dostat z Hradu, a přitom se choval, jako by nejvyšší autoritou v místnosti nebyl purkrabí, ale host, kterého právě vítal.

Bartolomeo se sklonil k Eusebiovi důvěrněji:
„Pamatuješ, jak jsme seděli v noci u ohně? A pili jsme víno, co přivezl ten benátský kupec? Mamma mia, to byla noc…“

Eusebius si vzpomněl a koutkem úst se usmál.
„Pamatuju.“

Purkrabí stiskl rty.
„Přátelství s lidmi z kuchyně bývá neobvyklé,“ procedil.

„Ne pro něj,“ odpověděl Bartolomeo dřív, než mohl Eusebius promluvit.
„Tenhle chlap mluví s každým jako člověk. A to se tu cení.“

Eusebius vešel dovnitř.
Purkrabí, který čekal nepřátelský terén, následoval — ale vstoupil do kuchyně jako do místnosti, která už patřila Eusebiovi, ne jemu.

Všechny oči kuchyně se na ně obrátily.
Eusebia zdravily přikývnutím, úsměvem, kloboukem na znamení respektu.

Purkrabího… jen zdvořilou povinností.

Bartolomeo se obrátil zpět ke stolu a mávl měchačkou:
„Tak, signore… povídej, Eusebio. Kde začneme?“

Eusebius pohlédl na purkrabího — klidně, bez provokace, ale s vědomím, že teď má v kuchyni půdu pod nohama on.

„Začneme u vína,“ řekl.
„A u vody, která šla do císařova pití.“

Bartolomeo kývl a otočil se po kuchyni, kde už všichni přestali předstírat, že neposlouchají.
Eusebius přistoupil k nejbližšímu stolu, kde stála dvě vědra na vodu.

„Kdo včera nosil vodu pro císařovy nápoje?“ zeptal se.

Dva mladí pomocníci okamžitě ztuhli. Starší z nich popošel blíž, klobouk v ruce.

„Já, pane… a Ondřej. Ten ale dnes nepřišel. Prý mu bylo zle už v noci.“

Purkrabí Adam z Hradce se k nim otočil, oči přimhouřené.

„Zle? Jak přesně?“

„Říkali, že má horečku, pane,“ pípl mladší chlapec. „A že nemůže vstát.“

Purkrabí vrhl na Eusebia krátký pohled, v němž stálo nevyslovené: Vidíte? Nahlas však neřekl nic.

Eusebius pokračoval další otázkou:
„Nosili jste vodu přímo ze studny?“

„Ano, pane,“ odpověděl starší. „Ale včera tam byl hluk… někdo se pohádal, slyšeli jsme křik.“

Purkrabí si to poznamenal v hlavě.
Eusebius pokračoval:

„Dobře. Jděte.“

Pomocníci se okamžitě vzdálili.

Eusebius přešel k třem kuchařkám, které mezitím odložily nože a stály bok po boku.

„Kdo připravoval císařovy mísy a nápoje?“ zeptal se klidně.

Nejmladší kuchařka udělala krok vpřed.
„Já jsem nesla víno, pane. Naléval pan Bartolomeo.“

„Viděly jste někoho cizího?“ pokračoval Eusebius.

Starší kuchařka udělala krok vpřed.
„Ano. Muž v tmavém kabátci. Neřekl, koho hledá. Jen se rozhlížel a potom zmizel.“

Na okamžik se v kuchyni rozhostilo ticho.
Purkrabí zatnul čelist.

Eusebius kývl.
„Děkuji.“

Nakonec se obrátil zpět k Bartolomeovi.

„Co víno? Něco neobvyklého?“

Bartolomeo se opřel o stůl oběma rukama.
„Víno ne. Sud byl čistý a já ho otevřel sám.“
Pak se naklonil blíž.
„Ale přišla nám věc, která se mi nelíbila.“

Purkrabí pozvedl obočí.
„Jaká?“

„Balík s kořením,“ řekl Bartolomeo vážně. „Z Benátek. Bez pečeti. Nikdo z našich ho neobjednal.“

Purkrabí zamrzl.
Eusebius ucítil, jak se mu stáhl žaludek.

„Kde je teď?“ zeptal se Eusebius.

Bartolomeo ukázal směrem k zadní části kuchyně, kde byla nízká chodba k malému skladu.

„Tam. Nedotčený. Čekal jsem na tebe.“

Purkrabí se napjal.
„Proč jsi ho neotevřel?“

Bartolomeo pokrčil rameny.
„Protože já zásilky bez pečeti neotvírám. V Itálii to zvykem není — a tady by to mělo platit dvojnásob.“

Eusebius přimhouřil oči.
„Půjdeme se na to podívat.“

Purkrabí přistoupil blíž, tón tvrdý.
„Ano. Teď hned.“

Bartolomeo se naklonil k Eusebiovi a varoval ho:
„Otevři to opatrně, figliolo.“

Eusebius dal najevo, že rozumí. Napětí v kuchyni zhoustlo a ke skladu se vydali ve třech. Každého vedlo něco jiného: Eusebia potřeba najít pravdu, purkrabího snaha odhalit chybu a Bartolomea odpovědnost za kuchyň, kterou spravoval.

Eusebius chtěl porozumět cestě jedu od zásilky až k císařovu stolu.

Adam z Hradce potřeboval zjistit, zda selhal někdo z jeho lidí, nebo zda byla jeho autorita zneužita.

Bartolomeo si přál jediné: vrátit do kuchyně řád a ochránit své pomocníky před cizím úmyslem.

Těžké dveře skladu před nimi mlčky čekaly, za nimiž mohla ležet první skutečná odpověď.

Bartolomeo otevřel těžké dveře do skladu a vpustil dovnitř Eusebia s purkrabím.
Uvnitř bylo přítmí, vzduch těžký od vůně sušeného masa, koření a studeného kamene.

Eusebius se rozhlédl.
Na policích visely šunky, v pytlích koření, v koších zelenina…
ale jeho pozornost přitáhla ošatka s kulatými zelenými plody, až příliš hladkými a lehkými.

Zastavil se u nich.

„Bartolomeo,“ ukázal na zelené plody, „co jsou zač?“

Ital se otočil a bez zaváhání odpověděl:
„Brambory, figliolo. Pan purkrabí je nechal přivézt. Říkali, že je to nová lahůdka.“

Purkrabí Adam z Hradce se samolibě pousmál.
Byl na to hrdý.

Eusebius vzal jeden plod do ruky, přičichl k němu, stiskl prsty… a zamračil se.

„Tyhle plody nejsou brambory,“ zamumlal Eusebius.

Purkrabí pozvedl obočí.
„A podle vás snad ano?“

Bartolomeo pokrčil rameny.
„Já jsem je nikdy neviděl, Eusebio. Ale říkali, že brambory rostou jako ovoce. Tak jsem si myslel, že je to ono.“

Purkrabí přikývl.
„Přesně tak je popisují zprávy, které mi přinesli. Brambory.“

Eusebius zavřel na okamžik oči, aby se uklidnil.

„Ne,“ řekl poté pevně.
„Brambory rostou pod zemí. Jako hlízy. Ne jako plody.“

Purkrabí se ušklíbl.
„Vy jste odborník na brambory, Eusebie? A kdepak jste je viděl?“

Eusebius odpověděl příliš rychle:
„V Uhrách… tam byly na stole pořád—“

Uvědomil si svou chybu, zarazil se a rychle, nenápadně dodal:

„—u místního rolníka. Měl velká pole. Brambory jsme tam jedli často.“

Bartolomeo stáhl obočí.
„Takže… tohle nejsou brambory?“

Eusebius zavrtěl hlavou.
„Jsou to plody bramborové rostliny. Jsou jedovaté.
Kdo je sní… může skončit s horečkou, bolestmi, nebo hůř.“

Purkrabího tvář na okamžik ztuhla.
Vypadal, jako by ho někdo uhodil.

„Nesmysl,“ vydechl ostře. „Takhle vypadá brambora, tak byla dodána…“

„A špatně,“ přerušil ho Eusebius.
„Někdo vám poslal jed. A vydával ho za brambory.“

Bartolomeo se křížem pokřižoval.
„Santa Maria…“

Purkrabí sevřel okraj ošatky tak silně, až to zapraskalo.
Jeho hrdost utrpěla tvrdý náraz — a stejně tak jeho autorita.

„Kdo to sem přinesl?“ zavrčel.

Bartolomeo rychle odpověděl:
„Posel ze dvora. Říkal, že je to k zásilce pro pana purkrabího.“

Purkrabí zbledl vztekem i studem.
Eusebius se narovnal.

„Teď už víme, kde začít,“ oznámil Eusebius.

Purkrabí tentokrát nezvedl bradu. Mlčky přijal Eusebiův závěr.

Eusebius držel v ruce jeden z plodů a najednou si uvědomil ještě něco.

Pohlédl na Bartolomea.

„Bartolomeo… ty jsi to dával císaři?“ zeptal se pomalu.

Ital na okamžik ztuhl.
Podíval se na purkrabího, pak zpět na Eusebia.

„Signore… ano,“ přiznal Bartolomeo s náhlou nejistotou. „Do vína jsem je nedal. Jen trochu do polévky, přesně podle návodu.“

Eusebius pocítil, jak se mu stáhl žaludek.
Purkrabí zbledl jako plátno.

„Do polévky…“ opakoval Eusebius sotva slyšitelně.

Bartolomeo sklopil hlavu.
„Jen kousek. Mělo to dodat chuť, protože nám řekli, že jde o nové koření.“

Eusebius zavřel oči, jen na okamžik.
A pak mu to došlo:

Otravu tedy mohla způsobit obyčejná nevědomost, nikoli zlý úmysl kuchaře. Někdo však plody poslal na Hrad s návodem, který z nich udělal nebezpečnou přísadu.

Purkrabí se chytil za okraj stolu, aby neztratil rovnováhu.

„Bože…“ vydechl. „Já… já jsem—“

Věta se mu zlomila v hrdle. Stud, vztek na sebe samého i strach z následků mu vzaly zbytek hlasu.

Eusebius k němu vzhlédl, ne s výčitkou — s klidem.

„Najdeme toho posla,“ řekl pevně.

Purkrabí přijal rozhodnutí v pokorném tichu. Právě pochopil, jak blízko byli katastrofě.

Eusebius přešel ke stolku, rozložil papír, namočil brk a začal psát rychlým, pevným rukopisem:

Prověř, zda jde o stejnou látku, která oslabila císaře.
Jde o plody bramborové rostliny. Přikládám také koření z neoznačené zásilky.
Obojí zůstalo nedotčené. Zacházej s tím opatrně.

Pergamen složil, zakapal voskem a otiskl do něj svůj signet. Potom ho podal Bartolomeovi společně s přesnými pokyny.

Podal dopis Bartolomeovi:
„Tohle dej k těm ›bramborám‹. A předáš to Dorinovi. Do vlastních rukou. Nikomu jinému.“

Bartolomeo dopis převzal a opatrně ho sevřel v prstech.

Eusebius se na okamžik zarazil, podíval se do rohu skladu na malou dřevěnou skříňku s kořením a dodal:

„A přidej k balíčku i tu skříňku s kořením.
Dorin musí mít všechno pohromadě — plody i koření.
Ať je vyšetří společně.“

Bartolomeo ji okamžitě vzal a pevně přitiskl k hrudi.
„Ano, signore. Pošlu to ještě dnes. Potají.“

Když za nimi zapadly dveře od kuchyně, ocitli se v kamenné chodbě, kde bylo chladněji než uvnitř.
Purkrabí Adam z Hradce šel vedle Eusebia, ale nepůsobil jako muž zvyklý na velení.
Byl bledý tak, že mu ještě víc vynikly tmavé kruhy pod očima, a ruce mu visely podél těla, ochablé, bez opory, jako by mu z nich náhle unikla veškerá síla.

Eusebius si toho všiml.

Zpomalil, pootočil se k němu a zeptal se klidně:
„Je vám dobře, pane purkrabí?“

Adam z Hradce se zastavil, jako by ho Eusebiova otázka probudila z nějakého špatného snu.
Chvíli se mu díval někam do prázdna, než konečně zašeptal:

„Já… já málem zabil císaře.“

Přiznání z něj spadlo s takovou tíhou, až se mu na okamžik podlomila kolena. V prosté větě nebyla póza ani snaha vyvolat soucit; Adam z Hradce právě naplno pochopil, jak blízko se ocitl smrti svého císaře.

Eusebius k němu přistoupil blíž.

„Císař žije,“ řekl Eusebius klidně. „Na tom teď záleží. Výčitky musí počkat; před námi je ještě hodně práce.“

Purkrabí se na Eusebia poprvé podíval otevřeně. Z jeho očí zmizela povýšenost i podezření a zůstala v nich syrová vděčnost člověka, kterému někdo podal ruku nad propastí.

„Nevím, jak jste to poznal,“ řekl Adam po chvíli. „Ale děkuju.“

Eusebius jemně pokrčil rameny.
„To není důležité. Teď potřebujeme vědět, kdo vám ty plody poslal.“

Purkrabí několikrát zamrkal, jako by se vracel zpět do reality.
Barva se mu postupně vracela do tváří a ruce, které visely ochable podél těla, se lehce sevřely – tentokrát už ne z hrůzy, ale z odhodlání.

„Ano… objednávka,“ vydechl.
„Pamatuju si ji. Mám ji na stole. Přinesl ji posel… neznámý. Nebyla u toho žádná pečeť. Ani erb. Jen jméno napsané rukou, kterou nepoznávám.“

Eusebius si jeho slova uložil do paměti.

„Půjdeme k vám. Chci ten papír vidět.“

Purkrabí přitakal, tentokrát už pevně, bez zaváhání.

„Samozřejmě. Je v mém úřadě.
A Eusebie…“ dodal po krátké pauze, „…najdeme toho posla. Přísahám.“

Eusebius mu věnoval krátký, klidný pohled.
„Já vím.“

Vykročili vedle sebe jako dva muži spojení jediným děsivým poznáním: někdo dopravil na Hrad jedovaté plody a spoléhal na lidskou nevědomost. Ještě před chvílí stáli proti sobě; teď je stejná otázka hnala k první stopě.

Společně se vydali ke kanceláři purkrabího, kde ležela první stopa.

Purkrabí položil pergamen na stůl, uhladil ho dlaní a přisunul blíž ke světlu.

„Tady… tohle je ono,“ řekl tichým, napjatým hlasem.

Eusebius se naklonil nad listinu.

Byla to obyčejná objednávka, psaná rychlým, neupraveným písmem.
Žádná pečeť, žádný erb, žádné znamení, že zásilka pochází od někoho významného.

Jen krátký text:

„Zásilka nových brambor pro pana purkrabího.“

A pod tím podpis:

„Jakub z Havelského trhu.“

Eusebius si opatrně přejel prstem po čerstvě zažloutlém papíře.

„Jakub z Havelského trhu… tak tedy odtamtud,“ pronesl zamyšleně.

Purkrabí se uklidnil natolik, aby pokračoval:
„Havelské tržiště je plné obchodníků a stánků. Tohoto Jakuba znám od vidění. Přezdívají mu Havelka, není to příjmení, jen trhová nálepka.“

Eusebius si jméno zopakoval.
„Jakub Havelka je tedy pouze přezdívka?“

„Ano,“ řekl purkrabí. „Jakub— ten, co stojí u kapličky, vínečkář a zběhlý kupčík.
Ale bez pečeti mi nikdy nic posílat neměl.“

Eusebius sroloval pergamen a zasunul ho za opasek.

„A my se ho na to zeptáme.“

Purkrabí popadl plášť.

„Vyrazíme hned. Na Havelském trhu ho v tuto dobu najdeme — pokud se nám mezitím neztratí.“

Eusebius se otočil ke dveřím.

Poprvé mířili ke stejnému cíli. Zásilka už nebyla pouhým omylem v dodávce zboží. Potřebovali najít člověka, který jedovaté plody poslal na Hrad, a zjistit, zda znal jejich skutečné účinky.

Z brány Pražského hradu sestupovali Eusebius a purkrabí Adam z Hradce do ranní Prahy.
Město se probouzelo – ze sklepů se vyvážely sudy, z domů stoupal kouř, ulicemi se nesla směs chladného vzduchu a vůně čerstvého chleba.

Eusebius šel rychle, jistě, jako někdo, kdo tudy chodí často.
Purkrabí naopak sledoval cestu pozorněji než obvykle; po ránu byl Hradčany jiný svět, než z oken jeho kanceláře.

U velké studny zatočili dolů k Mostecké bráně.
Proti nim proudili řemeslníci s nářadím, služky s koši a podomní prodejci s bedýnkami jablek.
Eusebius se mezi nimi pohyboval s lehkostí – nevtíravě, ale s naprostou jistotou.

Na Karlově mostě bylo hlučněji.
Prodavač perníku vyvolával cenu, rybář opravoval síť, u nohou jim poletovali holubi.
Eusebius věděl, kudy uhýbat, kudy projít, a kam se nedívat, aby člověk neztratil rovnováhu.
Purkrabí si toho všiml – a vůbec poprvé během dne jej napadlo, že bez Eusebia by tady byl ztracený.

Za mostem zabočili do úzkých uliček Starého Města. Vzduch byl plný vosku, vajec, sušených bylin a kouře. Dav je přijal jako další dva spěchající muže a rychle je ukryl mezi řemeslníky, služkami a kupci.

Ulička se náhle rozšířila a dav zesílil.

Havelský trh.

Barevné stánky, rybáři s káděmi, kořenáři s pytli pepře, zelináři s koši plnými jablek.
Všude křik, smlouvání, hudba, pestré šátky, děti s košíky.

Eusebius se zastavil jen na dobu potřebnou k orientaci. Trh znal z cest se Žofií a ostatními obyvateli Pražského domu: Dorka zde kupovala byliny, dívky stuhy a Žofie zásoby, které potřebovala ještě téhož dne. Každá taková návštěva mu zanechala v paměti další uličku, stánek nebo průchod.

A protože jeho převlek neznamenal, že přestal být pozorný.

Purkrabí ukázal hlavou k levé řadě stánků.

Purkrabí ukázal bradou k levé řadě stánků.
„Jakub má krám tamhle.“

Eusebius se vydal naznačeným směrem a purkrabí ho následoval mezi stánky k muži, který mohl vědět, kdo dopravil jed do císařovy kuchyně.

Jakubův stánek byl nenápadný, ale přeplněný — pytlíky s kořením visely z trámků, na pultě stály ošatky s ovocem a vedle nich malá dřevěná truhlička, do které Jakub schovával peníze.

Muž byl drobné postavy, rychlé ruce, ostražité oči.
Zrovna se hádal se zákazníkem o cenu soli, když spatřil purkrabího.

Ztuhl.

„Pane purkrabí…?“ vykoktal a nasadil křečovitý úsměv. „Takovou návštěvu jsem nečekal.“

Purkrabí neřekl ani slovo.
Jen ustoupil půl kroku stranou, aby dal prostor Eusebiovi.

A právě to Jakuba zmátlo nejvíc.

„Jakube,“ oslovil ho Eusebius klidně.

Jakub polkl.
Poznal ho — ne jako vojáka, ale jako člověka, který sem občas přichází doprovázet ženy z Pražského domu.
Viděl ho tu kdysi stát u šňůr se stuhami, jak trpělivě čeká, až si holky vyberou, nebo jak nese Žofii košík, když byl příliš těžký.

Dnešní setkání však mělo jinou váhu. Jakub proti sobě neviděl trpělivého společníka při nákupech, ale císařem pověřeného vyšetřovatele s purkrabím po boku.

Eusebius vytáhl z opasku srolovaný pergamen a položil ho na pult.

„Tohle jste psal vy.“

Jakub se na něj podíval, jako by čekal, že pergamen sám vyskočí a začne křičet.
„Já… ano. Ale—“

„Poslal jste na Hrad zásilku,“ pokračoval Eusebius pokojně, ale ostře.
„Chci vědět, od koho jste ji měl.“

Jakub se rozhlédl, jako by hledal únikovou cestu mezi pytlíky se skořicí.

„Pane… já nevěděl… já to myslel dobře. Myslel jsem, že je to objednávka z Hradu.“

Purkrabího tvář se ani nepohnula.

Eusebius neuhnul pohledem.

„Kdo vám ji dal?“

Jakub promnul ruce o zástěru a přiblížil se.

„Jeden cizinec. Neznám ho. Přišel pozdě večer, když jsem balil stánek. Měl kapuci… nebylo mu vidět do tváře.
Řekl, že nese zboží pro purkrabího. A že mám poslat zásilku, jak je napsáno.
A… zaplatil štědře.“

Eusebius nic neřekl.
Jen pozorně poslouchal — oči mu přitom mírně ztmavly, což Jakuba vyděsilo víc než purkrabího přísnost.

Jakub ztlumil hlas.
„Měl jižanský přízvuk a mluvil o Žofii.“

Purkrabí otočil hlavu k Eusebiovi.

Eusebius ani nemrkl.

Jakub pokračoval:

„Řekl, že ji viděl na trhu. Že mu poděkovala. Já… já tomu věřil. Vždyť sem chodí pořád — i s děvčaty. Kdo by si jich nevšiml?“

Eusebiem projel varovný chlad. Cizinec sledoval Pražský dům cíleně: znal Žofii, všímal si Dorky i ostatních dívek a dokázal využít jejich běžných cest po městě.

„Jak vypadal ten muž?“ zeptal se Eusebius.

Jakub si promnul spánky.

„Tmavý plášť, hubená postava a čisté ruce, jaké řemeslník nemívá. Mluvil klidně, ale rychle. Když se otočil, zahlédl jsem jeho botu — drahou a podle práce nejspíš cizí.“

Eusebius se narovnal.
Purkrabí poprvé pochopil, co to znamená.

Stopy ukazovaly k člověku s penězi, dobrým vystupováním a znalostí jejich domu. Někdo takový mohl zásilku připravit, sledovat její cestu a přitom zůstat mimo dosah obyčejných trhovců.

„Jakube,“ řekl nakonec Eusebius, jeho hlas pevný a klidný,
„teď už půjde o víc než o špatné zboží.“

Jakubovi se roztřásly ruce.

„Já… já vyjdu svědčit, pane. Řeknu všechno. Do posledního.“

Purkrabí potvrdil, že je připraven svědectví ověřit.

„Ano. A my to teď ověříme.“

Eusebius se obrátil směrem zpět k tržnici a zadíval se přes dav — jeho oči pátraly jako oči lovce.

„Ten muž se tu může objevit znovu,“ pronesl Eusebius. „Tentokrát ho najdeme.“

Jakmile odešli od stánku, Eusebius navrhl krátkou přestávku.
„Najíme se. Abychom se nepodsekli,“ řekl klidně, a purkrabí neměl sílu odporovat.

Pár kroků od tržiště byla malá hospoda s dřevěným štítem U Šedého kohouta.
Uvnitř bylo teplo, pach masa, kouř z ohně a tlumený šum, který se držel nízko při zemi jako starý zvykuplný host.

Sedli si ke stolu v zadní části místnosti.
Eusebius si instinktivně vybral místo s výhledem na dveře, zatímco purkrabí usedl naproti, trochu těžším, pomalejším pohybem, než bylo u něj obvyklé.

Hospodský přinesl jídlo a oba jedli mlčky.
Eusebius rychle, s krátkými, jistými pohyby.
Purkrabí pomaleji, ale s pevnějším výrazem, jako by mu každá lžíce pomáhala znovu poskládat sebe samotného.

Purkrabí zvedl hlavu a zahlédl muže u bočního stolu. Prostý kabátec, široký plášť, strniště a výraz tak všední, až se ztrácel mezi ostatními hosty. Právě ta pečlivá nenápadnost v něm probudila starý instinkt.

Purkrabí zvedl hlavu — jen na okamžik — a zahlédl muže, který seděl u bočního stolu.
Měl na sobě prostý kabátec, široký plášť, trochu strniště na bradě a neutrální výraz. Nic zvláštního.
Nic, co by přitahovalo pozornost.

A přesto se purkrabím prohnal krátký záblesk, instinkt, který znají jen lidé, co tráví příliš mnoho let mezi intrikami.

„Znám ho,“ problesklo mu hlavou.
Ale odkud? Z Hradu? Ze slavností? Někde ze síně při audienci? Nebo je to tvář z úplně jiného místa?

Vzpomínka mu unikala. Zůstával jen neurčitý pocit povědomé tváře, který se nedal uchopit ani zahnat.

Muž se jejich směrem ani nepodíval.
Jedl v klidu, jako někdo, kdo nechce být viděn.

Purkrabí sevřel lžíci pevněji, oči se mu na okamžik zúžily… a hned to potlačil.
„Nesmysl,“ zamumlal si v duchu. „Jen podobnost.“

Nic neřekl.
Nevěděl proč, ale nechtěl Eusebia zatěžovat svým neurčitým tušením.

Eusebius purkrabího krátké zaváhání zaznamenal, ale nevytrhl ho z myšlenek. V hlavě si dál skládal čas, cestu zásilky a jména lidí, kteří se jí dotkli.

Když dojedli, vstal jako první.
„Jdeme.“

Purkrabí ještě jednou přejel očima celou hospodu.
Muž u bočního stolu byl otočen zády a mluvil s hospodským. Nic podezřelého.
A přesto zanechal v purkrabím pocit podobný kamínku v botě — malý, nepříjemný a neodstranitelný.

Nic neřekl.
A vyšli ven.

Hluk tržiště je okamžitě pohltil.
Dav se valil jako proud řeky — kořenáři, rybáři, ženy u kapličky, poslíčkové se džbány, cizí tváře, místní tváře, stovky hlasů.

Eusebius se rozhlédl pozorně.
„Hledáme muže v kapuci,“ připomněl.
„Jižanský přízvuk. Čisté ruce. Dobré boty.“

Purkrabí doplnil druhou část popisu:
„A hledáme někoho, kdo o našich lidech ví víc, než by měl.“

Oba se dali do pohybu.
Kapuce se míhaly v davu jako stíny — prodejci, poslíčci, kupci.
Lidí bylo příliš mnoho.

Najít jednoho muže bylo jako hledat kapku inkoustu v proudu vody.

Eusebius pozoroval pohyb postav, rytmus davu, drobné odchylky.
Purkrabí procházel druhou stranou tržiště, kontroloval tváře, postoje, držení těla.

A někde mezi lidmi byl muž, kterého hledali.

A také muž z hospody — tichý, nenápadný, který se postavil dál mezi stánky a díval se na ně zezadu.

Význam obou mužů zatím zůstával skrytý, přesto se jejich přítomnost začínala spojovat s případem pevněji než kterákoli dosavadní výpověď.

Tržiště šumělo jako rozvodněná řeka. Prodavači vyvolávali ceny, děti pobíhaly s košíky a žena u kapličky se modlila tak hlasitě, jako by chtěla překřičet celý svět. Uprostřed obyčejného ruchu však stál člověk, jehož pozornost patřila jen jim.

Eusebius si stáhl rukavici a sevřel pergamen v dlani. Pevný okraj papíru ho uzemnil a pomohl mu soustředit zrak na drobné odchylky v pohybu davu.

„Tam,“ kývl purkrabí nenápadně bradou směrem k jedné z uliček, kde se mezi stánky prodávaly tmavé pláště.
„Mrkněte.“

Eusebius se otočil jen očima.
A tehdy si toho všiml.

Postava v tmavé kápi.
Stála zády k nim, lehce pootočená, jako by něco kupovala… ale ruce měla u těla, nic neosahávala, nic nepřevracela.
Jen stála.

Eusebiusovi se okamžitě zúžily oči.

„Poznávám ho,“ zašeptal Eusebius.

V jeho hlase nebyl odhad. Zněla v něm jistota člověka, který právě spojil popis s tváří.

Purkrabí sevřel čelist.
„Jdeme.“

Vyrazili oba, ale ne přímo.
Eusebius se vmísil do davu zleva, purkrabí zprava — jako dvě strany jedné klece, která se pomalu zavírala.

Muži a ženy jim ustupovali z cesty, aniž by věděli proč.
Eusebius se pohyboval s lehkostí někoho, kdo je na podobné průchody zvyklý — využíval mezery, stíny, hluk davu.

Byli sotva pět kroků od něj, když se to stalo.

Muž v kápi se pohnul.
Rychle.
Až příliš rychle na někoho, kdo se jen otočil ke stánku.

Cizinec se v jediném okamžiku změnil z nehybného pozorovatele v běžce a vyrazil mezi stánky.

Purkrabí pochopil jeho úmysl o zlomek vteřiny později.

„Eusebie!“ vyhrkl purkrabí.

Eusebius už byl v pohybu.

Vyrazil mezi lidmi, srážel boky, uhýbal mezi košíky.
Prodavač zelí zaklel, dítě s jablky zavřísklo, někde spadla miska.

Cizinec prorazil dav jako nůž skrz látku.

Eusebius se držel za ním a nenechal mezi nimi vzniknout větší odstup.

Rozhodovaly jednotlivé vteřiny.

Purkrabí se snažil držet tempo, ale nemohl běžet tak rychle — tlačil se přes trh, odstrkoval ruce, uhýbal lidem.
„Uhněte! Stát! Z cesty!“ volal, ale hluk tržiště ho polykal.

Eusebius sledoval každý jeho pohyb. Cizinec Prahu znal: bez zaváhání volil průchody, které vedly do úzkých uliček, kde se mohl mezi domy snadno ztratit.

„Ne, ne tudy…“ vydechl Eusebius.

Ale cizinec právě tam zamířil.

Mezi dvěma stánky se protáhl do temné uličky.
Eusebius se vrhl za ním — a těsně minul cizincovu patu, když mizela za rohem.

Úzká ulička byla kluzká, vydlážděná šikmými kameny a sevřená vysokými zdmi, které zesilovaly každý krok.

Eusebius nabral rychlost, na kluzkém kameni mu podjela noha. Dlaní se zachytil zdi, stočil tělo stranou a znovu se rozběhl.

Cizinec se pohyboval rychle a téměř neslyšně.

Na konci uličky prudce zabočil doprava. Eusebius kopíroval jeho směr a dál zkracoval vzdálenost.

Purkrabí byl daleko za nimi, ale běžel s nečekaným odhodláním.

Na malém dvorku s prázdným sudem se Eusebius poprvé přiblížil na dosah ruky.

Záhyb cizincova pláště už měl téměř na dosah. Stačilo natáhnout ruku a sevřít látku dřív, než muž překoná sud.

Eusebius po něm sáhl.

Cizinec se v tom okamžiku otočil.

Krátký pohled stačil, aby si Eusebius zapamatoval jeho oči.

Byly tmavé, chladné a soustředěné.

Patřily člověku, který jednal podle předem připraveného plánu a neztrácel čas panikou.

Muž přeskočil sud a znovu zmizel v další uličce.

Eusebius pokračoval bez zaváhání.

Následujících několik vteřin rozhodovalo, zda cizince zadrží, nebo ho znovu pohltí město.

Cizinec měl delší krok, Eusebius však byl lehčí a obratnější. Vzdálenost mezi nimi se zmenšila na tři kroky.

Pak se z boční ulice vyvalila skupina žen s koši.

Zaplnily celý průchod a jedna z nich vykřikla, když před sebou spatřila dva běžící muže.

Eusebius prudce změnil směr, aby je nesrazil. Proutěné koše se rozhoupaly, jablka se rozsypala po dlažbě a ztracená vteřina rozhodla.

Cizinec skupinou bezohledně prorazil.

Než se Eusebius dostal na druhou stranu, tmavý plášť zmizel mezi lidmi.

Vyběhl z uličky a prudce se rozhlédl po všech směrech.

Dav už uprchlíka pohltil.

Po muži nezůstalo nic než rozkolísaný proud chodců a několik překvapených výkřiků.

Praha ho skryla stejně snadno, jako by se rozplynul ve stínu.

Adam z Hradce doběhl o půl minuty později. Lapal po dechu, jednu ruku si tiskl k boku, ale pohled měl stále soustředěný.

Purkrabí se vedle něj zastavil, několikrát se zhluboka nadechl a přinutil se narovnat.

„Viděl jste ho?“ vyhrkl.

Eusebius stál bez pohybu, oči stále zúžené, dech zrychlený.

„Ano,“ odpověděl Eusebius mezi dvěma nádechy. „A on viděl mě.“

Purkrabí polkl.
„Co teď?“

Eusebius se pomalu otočil zpět k tržišti.

„Teď…“ řekl klidně, „…nás čeká něco horšího.“

Purkrabí vyčkával.

„Ten muž věděl, co dělá,“ dořekl Eusebius.
„Ale nebyl tu sám.“

Purkrabí zatajil dech.

Po krátkém zaváhání vyslovil Eusebius podezření, které se mu skládalo už od hospody:

„Muž z hospody do toho patří. Jeho přítomnost nebyla náhodná.“

Tržiště kolem nich rychle obnovilo svůj rytmus. Prodavači zvedali převržené nádoby, děti sbíraly rozsypaná jablka a kolem místa, kde uprchlík zmizel, se znovu valil dav. Eusebius zůstal nehybný a poslouchal ruch, jako by v něm hledal chybu.

Dav kolem nich si jich už zase nevšímal. Tržiště žilo dál svým ruchem, jako by se právě neodehrál útěk, který mohl změnit osud Prahy. Prodavači znovu vyvolávali ceny, děti sbíraly jablka rozsypaná při honičce, pár lidí se ohlíželo jen s krátkou zvědavostí.

„Co tím myslíte?“ zeptal se konečně purkrabí. „Že nebyl sám?“

Eusebius pomalu stáhl rukavici zpět na ruku a rozhlédl se kolem — tentokrát jinak. Nebylo to hledání muže v kápi. Bylo to hledání stop. Náznaků. Chování lidí, které neodpovídalo okolí.

„Ten muž,“ začal pomalu, „věděl přesně, kdy vyrazit. Neotočil se. Neváhal. Nevnímal nás, jen sledoval únikové cesty. Něco takového dělají jen ti, kdo jsou na útěk zvyklí.“

Purkrabí přijal Eusebiovu úvahu, i když jí zatím nerozuměl celou.
„Kdo tedy byl ten muž?“

Eusebius zvedl hlavu směrem k hospodě vzdálené několik ulic.
„Ten muž u bočního stolu. Díval jste se na něj déle než na kohokoli jiného.“

Purkrabí ztuhl.
„Vy… vy jste si všiml?“

„Všiml,“ odpověděl Eusebius věcně. „A podle jeho chování si všiml i on nás.“

Purkrabí polkl, v jeho tváři se objevil stín studu i překvapení.
„Myslel jsem, že jen… povědomá tvář.“

„Povědomá tvář není v Praze nikdy jen povědomá,“ odvětil Eusebius.
„Ten muž nás sledoval. Celou dobu.“

Purkrabí se rozhlédl instinktivně i on, jako by ho mohl uvidět hned vedle sebe. Dav však zůstal jen davem, hustý a anonymní.

„Chcete říct, že první muž sloužil jako návnada?“ vydechl purkrabí.

Eusebius neodpověděl hned — byl to jeden z těch momentů, kdy se rozum pere s intuicí.

Po chvíli Eusebius souhlasně sklonil hlavu.

„Muž v kápi nás mohl odvést z trhu a prověřit, jak rychle zareagujeme,“ uvažoval Eusebius. „Ten druhý zůstal vzadu, aby sledoval, kam půjdeme a co už víme. Zatím je to domněnka, ale odpovídá jejich chování.“

Purkrabí si sáhl na hruď, jako by hledal dech.
„To znamená… že jsme právě přišli o jedinou stopu?“

„Naopak,“ řekl Eusebius pevně.
„Teď máme dvě.“

Purkrabí se zmateně zamračil.

„Máme popis muže v kápi, tvář člověka z hospody a důvod domnívat se, že se znají. Navíc už vědí, že po zásilce pátráme.“

Pak se pomalu, velmi pomalu obrátil zpátky k tržnici, očima projel každý kout, každý stín mezi stánky.

„A jestli mají opravdu zájem na tom, aby císař umřel… vrátí se. Nebo udělají chybu.“

Purkrabí se nadechl, ale Eusebius mu skočil do řeči:
„A my budeme připraveni.“

Chvíli stáli mlčky, jen s hukotem tržiště kolem.
A pak Eusebius dodal:

„Začněme u Bartolomeova posla. Tenhle útěk byl jen první tah.“

Cestou vzhůru k Hradu ještě pořád cítili tep honu v nohách. Uličky Starého Města se postupně měnily v klidnější ulice Malé Strany, a když míjeli první schody k Hradčanskému náměstí, slyšeli za sebou rychlé kroky.

Eusebius se otočil jako první.

„Dorin?“ zavolal.

Dorin, stále v roli mladého pomocníka z Pražského domu, k nim spěchal s pevně svázaným balíčkem a dopisem. Byl zadýchaný, ale držel náklad opatrně daleko od těla.

„Signore, zastavil jsem vás schválně,“ vyhrkl hned. „Dostal jsem to od Bartolomea. A podíval jsem se na to.“

Podal Eusebiovi pergamen.
Eusebius ho rozlomil už za chůze.

„Tak co?“ zeptal se purkrabí netrpělivě, skoro tvrdě.

Dorin se nadechl a řekl to přímo:

„Potvrdilo se to,“ řekl Dorin přímo. „Plody obsahují stejnou jedovatou látku, která oslabila císaře. Kuchař je mohl bez zlého úmyslu přidat do polévky a vůbec netušit, co dělá. Koření ve skříňce je čisté; nenašel jsem v něm nic podezřelého.“

„Děkuju, Dorine. Výborná práce,“ ocenil ho Eusebius.

Purkrabí vydechl, úleva se však mísila s novou obavou.
„Jed tedy nebyl v koření. Nebezpečí se skrývalo v plodech, které jsme považovali za jídlo.“

Dorin zvážněl.
„Někdo jejich účinky znal až příliš dobře.“

Eusebius sevřel rty.
„Běž do Pražského domu a zůstaň tam. Dnes nikam nechoď sám.“

Dorin kývl a odběhl zpět dolů, mizící mezi domy.

Když Eusebius s purkrabím vstupovali na nádvoří Hradu, studený vítr přeběhl po dlažbě. Hrad působil nezvykle tiše, jako by sám sebe přesvědčoval, že se za jeho zdmi nic neděje.

A pak Eusebius ztuhl.

„Vidíte to?“ zašeptal.

Purkrabí sledoval jeho pohled.

Na opačném konci nádvoří, u podloubí vedoucího k služební chodbě, se pohybovala postava v tmavé kápi.
Stejný sklon ramen.
Stejná jistota v chůzi.

„Proboha,“ vydechl purkrabí.
„On se vrátil sem?“

Eusebius ho zadržel pohybem ruky.
„Neutíkáme. Teď ne. Sledujeme.“

Oba se rozběhli tichým krokem podél zdi, drželi se ve stínu, kde je nebylo snadné zahlédnout.
Kápovitému muži mezitím někdo přistoupil vstříc.

Purkrabí zalapal po dechu, když rozpoznal, kdo to je.

Lang.
Císařův komorník.

Setkali se přímo pod obloukem.
Lang se uklonil — hluboko. Příliš hluboko.
A jeho gesto nebylo dobrým znamením.

„Klaní se mu až příliš uctivě,“ sykl purkrabí. „Komu se Lang tak hluboce uklání?“

Eusebius oba muže pozorně sledoval. Jejich slova neslyšel, gesta však ano. Lang mluvil ztlumeným hlasem a doprovázel řeč rychlými pohyby rukou. Muž v kápi několikrát klidně kývl.

Pak na okamžik odhalil část obličeje — jen bradu a ústa — a purkrabí se málem prořekl nahlas.

„To není… obyčejný člověk,“ zašeptal.

Lang se znovu uklonil, tentokrát ještě níž.
A pak oba vykročili do služební chodby vedoucí přímo k císařovým komnatám.

Eusebius se zastavil za roh a přitiskl se ke zdi.
Purkrabí vedle něj, bílý jako křída.

„Dělá to, co dělá jen u několika lidí,“ vydechl purkrabí.
„A nikdy ne u cizince.“

Eusebius se pomalu nadechl, jako by potřeboval naplnit plíce chladným vzduchem, aby udržel ledový klid.

„Ten muž,“ pronesl, „má na Hradě dveře, které se neotvírají ani šlechtě.“

Purkrabí polkl.
„A my… půjdeme za nimi?“

Eusebius souhlasil.
„Půjdeme za nimi, ale udržíme si odstup. Každou chvíli se mohou otočit.“

Vyrazili za nimi opatrně, krok po kroku.

Lang s mužem v kápi mířili přímo ke dveřím císařových komnat.

A tam — na místě, kde by nikdo cizí neměl být — se mělo ukázat, kdo opravdu tahá za nitky.

Muž v kápi prošel kolem stráží s takovou samozřejmostí, až purkrabímu běhal mráz po zádech. Lang mu otevřel dveře do císařových komnat, hluboce se uklonil a beze slova ustoupil. Jakmile cizinec vstoupil dovnitř, Lang se otočil a rychlou chůzí zmizel v jiné chodbě.

Eusebius a purkrabí zůstali u dveří sami.

„Tohle se mi nelíbí,“ zašeptal purkrabí, až příliš nahlas.
„Někomu otevře dveře k císaři — a ještě se klaní jak před arcivévodou?“

Eusebius nic neřekl, stál nehnutě a poslouchal.
Uvnitř bylo ticho. Až moc ticho.

Purkrabí si přitiskl ucho na dveře.
„Nic neslyším,“ zavrčel nervózně. „Naprosté ticho. To není dobré.“

Eusebius také naklonil hlavu.
Byly slyšet jen tlumené kroky uvnitř — jeden pár, pomalé obcházení, jako by si někdo prohlížel místnost.

Purkrabí sevřel rukojeť zbraně u pasu.
„Napočítám do tří a vstoupíme.“

Eusebius se pootočil a zašklebil se, jako by slyšel nejhorší nápad dne.
„Purkrabí… tohle není dobrý nápad.“

„A co když je císař v ohrožení?“ sykl Adam z Hradce zpět.
„Necháme ho tam samotného? S cizincem, kterého neznáme?“

A právě v tom okamžiku se za nimi ozval klidný, hluboký hlas:

„Myslím, že císař bude v pořádku.“

Oba se prudce otočili. Ve stínu chodby stál Pistorius, ruce měl sepnuté a ve tváři vážnost člověka, který přišel právě včas.

„Vaše excelencia…“ vydechl purkrabí lehce roztřeseně.
„Co tu… děláte?“

Pistorius přistoupil blíž.
„Dělám přesně to, co vy — hlídám, aby se nestalo nic, co by nemělo.“
Jeho zrak sklouzl k Eusebiovi.
„Tak co, už víte, co to bylo za jed?“

Eusebius shrnul zjištění:
„Jedovaté byly zelené plody brambor. Bartolomeo jejich účinky neznal a přidával je do jídla. Zatím nic nedokazuje, že kuchař chtěl císaři ublížit.“

Purkrabí však dodal:
„Jenže někdo věděl, co dělá, když je na Hrad poslal. A ten někdo má něco společného s tím mužem v kápi.“

Pistorius se pousmál, krátce, bez humoru.
„To si také myslím.“

Pak natáhl ruku směrem k Eusebiovi.
„Ten dekret máte?“

Eusebius sáhl pod opasek a vytáhl pečetí zapečetěný pergamen.
„Mám.“

Pistorius zběžně zkontroloval dekret.
„Dobře. Půjdeme se zeptat.“

Purkrabí zadržel dech.
„Chcete… vkročit dovnitř? Teď?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Pistorius, jako by šlo o vstup do knihovny, ne do místnosti s potenciálním atentátníkem.

Pak dvěma ladnými kroky přešel ke dveřím a zaklepal pevně, autoritativně.

Zevnitř se ozvalo krátké, jasné:

„Dále.“

Pistorius otevřel dveře bez zaváhání a vešel.
Eusebius s purkrabím těsně za ním.

V komnatě bylo přítmí, jen několik pruhů světla dopadalo na koberec.
Rudolf seděl v křesle u stolu, přikrytý pláštěm, výraz měl bledý, ale pozorný.

A naproti němu stála vysoká postava v tmavé kápi.

Když zaslechla zvuk dveří, pomalu se otočila.
Kápě sklouzla dolů.

Purkrabí strnul.
Eusebius ztuhl.
Pistorius mlčel.

Před nimi stál arcivévoda Matyáš Habsburský.

Rudolfův bratr, jehož pověst spojovala ctižádost, neústupnost a schopnost obrátit dvorskou situaci ve svůj prospěch.

Purkrabí se uklonil téměř instinktivně.
„Vaše… Vaše Výsosti…“

Arcivévodův pohled spočinul nejprve na Pistoriovi v krátkém, chladném uznání. K purkrabímu sklouzl téměř bez zájmu.

A nakonec k Eusebiovi.

Eusebia zjevně neznal. Přesto ho pevný postoj mladíka, vzpřímená hlava a odvaha opětovat pohled okamžitě zaujaly — a zároveň podráždily.

„A kdo je toto?“ zeptal se s chladnou autoritou.

Pistorius odpověděl jako první:
„Pán Eusebius, Vaše Výsosti. Císařem pověřený, aby vedl vyšetřování jeho včerejší otravy.“

Eusebius nic neřekl. Jen mírně sklonil hlavu.
Bylo v tom víc pokory než strachu.

Eusebiova klidná poklona arcivévodu popudila; nacházel v ní úctu, ale ani stopu podřízeného strachu, na který byl zvyklý.

„Otravy?“ zopakoval ledově.
„A tento… mladík… má tu čest mi stát v cestě a klást otázky?“

Rudolf lehce zakašlal, arcivévoda však z Eusebia nespustil oči.

Eusebius klidně odpověděl:
„Povinnost, Vaše Výsosti. Nic víc.“

Purkrabí zbledl. Pistorius lehce zamrkal; Eusebiův tón byl na dvorská měřítka až příliš přímý.

V arcivévodových očích se zablesklo.
„Jste velmi… přímý.“

„Přímé odpovědi hledám,“ odvětil Eusebius bez zaváhání.

Purkrabí málem Eusebiovi přišlápl botu, aby ho přiměl mlčet. Pistorius se nadechl, ale zatím nezasáhl; chtěl slyšet, kam až oba zajdou.

Arcivévoda udělal krok a zastavil se před Eusebiem blíž, než dovolovala zdvořilost.

„Víte, kdo jsem?“ Arcivévodův hlas zněl jako ocel ukrytá v sametu.

„Ano,“ odpověděl Eusebius bez zvýšení hlasu. „Přesto musím klást otázky. Císař je nemocný.“

Arcivévoda se naklonil ještě o kousek.
„A vy se domníváte, že já…?“

„Domnívám se,“ přerušil ho Eusebius opatrně, ale pevně,
„že každý, kdo vstoupí k císaři bez ohlášení, musí být tázán.“

Purkrabí zavřel oči.
Pistorius ztuhl.
Rudolf pozoroval scénu bezvýrazně, ale velmi pozorně.

Arcivévoda se narovnal. Jeho tvář se uzavřela do dokonale klidné masky, která působila nebezpečněji než otevřený hněv.

„Vy mne urážíte,“ řekl pomalu.
„A možná bych měl požadovat vaše okamžité odstranění z Hradu.“

Eusebius neuhnul pohledem.
„Pokud to žádáte, půjdu.“
Krátká pauza.
„Ale nejdřív dokončím, co mi císař svěřil.“

Arcivévodova čelist se napjala. Eusebiova odpověď ho zasáhla hlouběji než dvorské urážky, na které byl zvyklý, protože v ní nebyla vypočítavost ani snaha zalíbit se.

Pistorius vstoupil mezi ně krokem, který měl uklidnit oba.

„Arcivévodská Výsosti,“ pronesl klidně, „pán Eusebius je přímý. Nikoli drzý. Pouze dělá svou povinnost.“

Arcivévodův pohled sjel z Pistoria na Rudolfa.
„Bratře… nechal sis tu vyrůst velmi svéhlavé služebníky.“

Rudolf se mírně pousmál.
Unaveně, ale s náznakem hrdosti.

„Matyáši… právě proto je potřebuji.“

Arcivévoda dlouho mlčel. Potom se znovu obrátil k Eusebiovi.

„Dobrá,“ řekl chladně.
„Ptejte se. Jste smělejší, než je zdrávo. To se mi… bude hodit.“

A usedl do křesla naproti Rudolfovi.

Arcivévoda usedl naproti Rudolfovi a pohledem vyzval Eusebia, aby začal. Napětí v komnatě se přeskupilo; z prudké srážky se stalo formální vyšetřování, v němž si oba muži dál měřili sílu.

Komnatu sevřelo napjaté ticho. Arcivévoda seděl naproti Rudolfovi, ruce složené v klíně a tvář uzavřenou do ledového klidu. Eusebius stál rovně, Pistorius sklopil oči a purkrabí se přidržoval opěradla židle, protože tušil, že následující rozhovor nebude obyčejnou dvorskou výměnou.

Eusebius si odkašlal — jemně, ale dostatečně, aby upoutal pozornost.

„Vaše Výsosti,“ začal klidně, „mohu se zeptat na původ těch bramborových plodů, které se dostaly do císařské kuchyně?“

Arcivévoda se ani nepohnul.
„Neptej se, jako by šlo o zločinnou stopu,“ odpověděl chladně. „Byl to dar.“

Rudolf nadzvedl obočí, Pistorius přestal dýchat a purkrabí… purkrabí se zhoupl.

Eusebius pokračoval:
„Dar… od vás?“

„Samozřejmě,“ řekl arcivévoda. „Přivezli mi je včera z vídeňského dvora jako vzácnost ze zámořských zemí. Neměl jsem v úmyslu jíst něco, co pochází od pohanských barbarů, a tak jsem balík poslal bratrovi.“

Eusebius zamrkal.
„Vaše Výsosti… oni nejsou barbaři. To jsou Indiáni.“

Purkrabí zalapal po dechu.

Pistorius se velmi soustředěně pokřižoval.

Rudolf si přikryl ústa rukávem, aby skryl pobavení. Po dlouhé nemoci se skutečně bavil, i když situace k veselí nabízela jen málo důvodů.

Arcivévoda ztuhl.

„Indiáni… bar-ba-ři… je to jedno,“ zavrčel.
„Jídlo od nich jíst nebudu.“

Eusebius, naprosto klidně, bez jediné známky strachu, pokračoval:
„Chápu. Ale proč jste tedy dar poslal prostředníkem? Proč ne rovnou?“

Arcivévoda udeřil dlaní do područky.
„Protože kdyby věděl, že je dar ode mne, nepřijal by ho!“

Eusebius si srovnal poslední část příběhu.
„Rozumím. Kvůli vašim sporům jste zatajil původ zásilky.“

Při posledních slovech naklonil hlavu a stáhl koutky v drobné, bezděčné grimase člověka, který si právě srovnal poslední část příběhu a zapomněl, před kým stojí.

Právě tahle maličkost se ukázala nebezpečnější než všechny jeho předchozí otázky.

Arcivévodovi zmizel z tváře hněv. Vystřídalo ho zděšení, které se snažil okamžitě skrýt, jako by se mu pod nohama otevřela prasklina vedoucí do dávno pohřbené minulosti.

Na jediný úder srdce přestal vidět císařovu komnatu. Vybavila se mu žena, kterou ztratil, a bolest, již roky držel pod pevnou vrstvou povinností.

V jediném záblesku se vrátila Anna — žena, kterou miloval a o kterou přišel. Vzpomínka na ni v sobě nesla něhu i bolest, již žádná léta nedokázala otupit.

Vybavil si její smích, soustředěný pohled a lehké naklonění hlavy, když ho opravovala. Eusebiova bezděčná grimasa byla téměř přesnou ozvěnou její tváře.

Arcivévoda se vzchopil, sevřel čelist a několikrát poklepal prsty do područky, aby získal zpět vládu nad výrazem.

Pistorius si všiml změny ve výrazu arcivévody — a poprvé za celou dobu úplně ztichl.
Purkrabí byl bílý jako křída a vypadal, že omdlí, tentokrát doopravdy.

Eusebius změně nerozuměl. Sledoval arcivévodu a čekal, až odpoví.

Když arcivévoda konečně promluvil, jeho hlas zněl níž a ztratil obvyklý chlad. Do slov pronikla zmatená, téměř ztracená ozvěna.

„To… není důležité.“

Pistorius poznal trhlinu v arcivévodově ocelové masce. Rudolf ji zahlédl také, tentokrát však potlačil úsměv a sledoval bratra s rostoucí pozorností.

Eusebius arcivévodův vnitřní otřes přehlédl a položil další věcnou otázku:

„Vaše Výsosti… věděl jste, jak brambora vypadá?“

Arcivévoda vybuchl:
„Nevím!“ Hlas se mu zlomil. „Nemám čas zkoumat nějaké hlízy!“

„Takže jste nevěděl, že jejich plody jsou jedovaté?“

„Samozřejmě že ne,“ zasyčel arcivévoda. Po krátké pauze dodal: „Kdybych to věděl, nikdy bych mu je neposlal.“

Rudolfův výraz zvážněl.
„Věřím ti.“

Krátké ticho dovolilo všem v komnatě znovu se nadechnout.

Eusebius vtáhl vzduch a chystal další dotaz — ale Pistorius jemně zvedl ruku.
„Stačí,“ řekl tichým, ale jistým hlasem. „Prozatím.“

Arcivévoda se obrátil k oknu a hledal v pohledu na město odstup od lidí v komnatě i od vlastní vzpomínky.

Eusebius netušil, čeho se právě dotkl. Přesto se stal prvním člověkem po mnoha letech, který zasáhl arcivévodu jinak než politickým tlakem nebo dvorskou urážkou.

Eusebius předstoupil a uklonil se císaři. Arcivévoda stál za jeho zády u okna, strnulý a příliš soustředěný na vlastní dech.

„Vaše Veličenstvo,“ začal Eusebius pevným hlasem, „podle dosavadních zjištění nešlo o úmyslnou otravu. Jedovaté byly zelené plody bramborové rostliny; jedí se pouze hlízy ukryté v zemi. Arcivévoda je poslal jako vzácný dar a zatajil původ, protože se obával, že byste zásilku od něj odmítl. Prostředníci ani kuchyně netušili, s čím zacházejí.“

Rudolfovy rysy na okamžik polevily.
„Takže viník není?“ zeptal se pevným hlasem.

„Úmyslného viníka jsme neprokázali,“ upřesnil Eusebius. „Řetězec utajení a neznalosti proměnil dar v jed. Cestu prostředníků ještě prověřím, ale nic zatím nesvědčí o pokusu vás zavraždit.“

Rudolf vydechl úlevou a přitiskl si prsty ke spánkům.
„Děkuji vám, Eusebie. Jednal jste rychle a jasně. Málokdo by si v takovém zmatku dokázal udržet úsudek.“

Purkrabí přijal závěr téměř automaticky. Pistorius sklopil oči, spokojený s Eusebiovým postupem.

Arcivévoda však zůstal u okna.

Boční světlo odhalovalo příliš rychlý pohyb jeho hrudi. Ruce ukryté v rukávech svíral v pěsti, jako by mohl silou prstů zadusit vzpomínku, která se právě vrátila.

„Není možné…“ zašeptal tak tiše, že slova zachytil pouze chladný vzduch u okna.

Grimasa, pohyb hlavy i způsob, jakým Eusebius zvedl obočí, na jedinou vteřinu oživily tvář někoho jiného.

V duchu se bránil vlastnímu poznání. Stejnou mimiku, drobný úšklebek i pohyb obočí znal z Anniny tváře.

Vzpomínka na Annu vystoupila z minulosti s bolestivou ostrostí.

Miloval ji, ztratil ji a naučil se žít s přesvědčením, že odpočívá v hrobě.

Spolu s ní podle všeho zemřelo také jejich dítě.

Roky přijal jako jistotu, že jsou oba navždy pryč.

Proč tedy ten neznámý mladík nesl v obličeji stopu ženy, kterou nemohl znát?

Arcivévoda sevřel parapet tak silně, až mu zbělely klouby. V hrdle ho pálila panika z podobnosti, která popírala všechno, čemu po smrti Anny a jejich dítěte uvěřil.

Rozum podobnost odmítal, ale tělo na ni reagovalo prudkou, neovladatelnou úzkostí.

Eusebius si dál držel klidný postoj vyšetřovatele. Netušil, že jedinou bezděčnou grimasou narušil led, jímž arcivévoda po celé roky chránil vlastní srdce.

Když se dveře císařových komnat zavřely, v chodbě nastalo ticho.
Ticho po bouři, po napětí, po slovech, která měla větší váhu, než kdokoli chtěl přiznat.

Pistorius šel první.
Purkrabí následoval, stále trochu rozechvělý.
Eusebius kráčel za nimi s rovnými zády, ale v očích mu ještě žilo světýlko adrenalinu.

Když se dostali k oknu, kde nikdo neslyšel, Pistorius se otočil.

„Takže plody brambor,“ řekl klidně, jako by si chtěl potvrdit závěr.

Eusebius potvrdil svůj závěr.
„Ano. Šlo o nehodu. Nikdo netušil, že jsou plody jedovaté.“

Purkrabí si oddechl — až nečekaně hlasitě.
„Bohu dík, že to tak dopadlo,“ zamumlal, a hned se vzchopil.
„Ale Eusebie…“

Otočil se k němu s výrazem, který nevěstil nic dobrého.
Ukázal na něj prstem, až Eusebius instinktivně narovnal ramena.

„Objeví-li se mi na stole ještě jediná oprávněná stížnost,“ začal purkrabí a hlas mu postupně sílil, „jediná, rozumíte? Nechám vás zavřít!“

Pistorius si odkašlal, Adam z Hradce však pokračoval jako protržená hráz:

„Jediná další stížnost a jste raz dva v Bílé věži. Je vám to jasné?“

Eusebius se postavil do pozoru jako voják na přehlídce.
„Rozumím, pane purkrabí.“

Eusebius zasalutoval s naprostou vážností. Purkrabího výraz napověděl, že právě toto gesto považuje za počátek příští stížnosti.

Adam z Hradce zrudl, prudce se otočil a odkráčel. Cestou mumlal o drzých vojácích, neukázněných chráněncích a stole, který už další dopis od šlechty neunese.

Jeho kroky duněly po chodbě, dokud nezmizel za rohem.

Pistorius se pomalu obrátil k Eusebiovi.
Na tváři měl výraz člověka, který viděl všechno — opravdu všechno — a přesto se stále nestačí divit.

Zavrtěl hlavou.
Zvedl oči ke stropu.
Vzepjal ruce jako při tiché modlitbě.

A nahlas, unaveným hlasem pronesl:
„Ty to vidíš…“

Eusebius se usmíval tichým, spokojeným úsměvem člověka, který prošel nebezpečím, našel odpověď a stále stojí na nohou.

Jeho výraz říkal jediné: Zvládl jsem to. Pistorius se tvářil, že prosí nebe o trpělivost. Koutky úst ho však zradily a nakonec se usmál také.