Budoucnost slouží minulosti

Za branou času

Ráno bylo chladné a tiché. Praha se teprve probouzela; z dálky doléhalo hučení první tramvaje a zvony okolních kostelů se ztrácely v ranní mlze. Veronika stála před branou Anežského kláštera s taškou přes rameno a sledovala vlastní dech, který se rozplýval ve vzduchu. Zpráva v telefonu byla stručná, její význam však cítila v každém napjatém svalu: „Neděle, 7.00. Anežský klášter.“ Stejná věta uzavírala předchozí týden a teď otevírala něco, před čím už nebylo možné ustoupit.

Kovová brána zůstala pootevřená. Jakmile prošla, uvítala ji známá vůně kamene, vosku a vlhkosti, která se ve zdech držela po staletí. V hloubi průchodu čekal otec Martin v dlouhém kabátě, klíč sevřený v ruce. Pohled měl klidný, jeho postoj však prozrazoval, že ani pro něj dnešní ráno není obyčejné.

„Jsi první,“ řekl, když se přiblížila.
„Zvyk,“ odpověděla Veronika s úsměvem. Prsty na popruhu tašky ovšem sevřela o něco pevněji.

Martin otevřel dveře do vnitřního dvora. „Ostatní dorazí každou chvíli. Biskup chce, abyste se shromáždili v hlavním sále. Dnes se dozvíte poslední podrobnosti a potom už nebude prostor pro další odklady.“

Veronika přikývla. V klášteře panovalo šero, pouze několik svící osvětlovalo chodbu vedoucí k refektáři. Její kroky se vracely v duté ozvěně a chvění, které cítila, nevycházelo z chladu. Nesla v sobě směs očekávání, strachu a podivné úlevy, že se konečně přestane jen připravovat.

Za okny se rozednívalo a z nádvoří přicházely další hlasy. Dorotka, Jana, Polyxena, Zdeněk, Fredy s bratry, Jindřich, Bert a ostatní. Známé tváře doprovázely obvyklé úsměvy, v očích všech se však držela větší vážnost než při návratu z Drahonic.

„No konečně,“ ozvala se Dorotka a objala ji. „Bez tebe by to tady bylo moc svaté.“
„Neboj,“ odpověděla Veronika, „to se rychle spraví.“

Otec Martin počkal, až dorazí poslední opozdilci. „Tak, děti,“ oslovil je s mírným úsměvem. „Dnes začíná další část vaší cesty. Biskup Chlumecký vás očekává a po tomhle ránu už nic nebude docela stejné.“

Na okamžik se odmlčeli. V dálce se rozezněly varhany, táhlé a hluboké, jako by se celý klášter nadechl spolu s nimi. Několik lidí si upravilo popruh tašky nebo pevněji sevřelo držadlo kufru.

Martin otevřel dveře do postranní chodby a pokynul jim, aby ho následovali. „Pojďte. Čekají na vás v sále Strážců.“

Slovo děti se ovšem mezi nimi ještě chvíli drželo. Jindřich se naklonil k Bertovi a polohlasně utrousil: „Fakt nám řekl děti? Po všech těch přednáškách, šermu a střelbě jsme se propracovali zpátky do školky?“

Bert ani nezvedl hlavu. „Řekl. A podle jeho výrazu to myslel docela vážně.“

„Ber to jako duchovní omlazení,“ dodal Bert.

Jindřich si upravil límec a ušklíbl se. „Výborně. Hrabě, dospělý muž a od dnešního rána dítě.“

Fredy se zachechtal tak nahlas, že se na něj otočila Dorotka. „A ty se čemu směješ?“

„Jen si představuju, jak nás někdo posílá spát po večerní modlitbě,“ odpověděl Fredy s nevinným výrazem.

Dorotka protočila oči. „To bys poprvé v životě udělal něco správně.“

Fredy se usmál, ale už neodpověděl. Smích postupně ustoupil napětí, které viselo ve vzduchu jako bouřka nad městem. Z chodby se ozval tlumený zvuk kroků a všechny hlavy se obrátily ke dveřím.

Dveře se otevřely a do sálu vstoupil biskup Chlumecký. Černý kabát podtrhoval jeho vysokou postavu, tvář měl soustředěnou a v rukou nesl menší kovovou truhlu. Podle napětí v pažích byla těžší, než dával najevo.

„Vidím, že jste všichni dorazili včas,“ pronesl a jeho hlas se rozlehl sálem. „Dobré znamení. Dnešek si zapamatujete do konce života.“

Fredy si polohlasně zamumlal: „To nezní uklidňujícím dojmem.“ Dorotka ho šťouchla loktem, ale Chlumecký jako by poznámku zaslechl; koutky úst mu na okamžik nepatrně povolily.

Položil truhlu na stůl, odjistil zámek a pomalu zvedl víko. V tmavém sametu ležel Veroničin medailon, kovový disk s přemyslovskou a habsburskou orlicí. Oba znaky se ve světle svící spojovaly do jediného celku.

„Tento předmět je klíčem,“ řekl. „Brána na něj odpovídá, ale jeho význam nespočívá pouze v otevření cesty. Uchovává paměť a rozezná člověka, ke kterému náleží.“

Veronika se nepatrně napřímila, protože se k ní obrátily téměř všechny pohledy. „Medailon zůstane u mě, dokud nedorazíme ke vstupu,“ pokračoval Chlumecký. „Bránu může probudit jedině ten, koho přijme. Veronika Scottová.“

Nikdo nic neřekl. Jindřich pouze krátce přikývl, jako by právě dostal potvrzení něčeho, co už delší dobu tušil.

Chlumecký obešel stůl. „Dnes projdete Bránou času. Cílem je Praha roku 1599, doba plná dvorských sporů, pověr, politických intrik i skutečného nebezpečí. Zamíříte do prostředí císařského dvora. Nejdřív musíte pochopit příběh, jehož konec se jednou pokusíte ovlivnit.“

Jana se zamračila. „A co když se něco pokazí? Pokud… zůstaneme tam?“

„Pak budete muset žít tak, aby nikdo nepoznal, odkud přicházíte, a čekat na další možnost návratu,“ odpověděl Chlumecký. „Při průchodu se nesmíte svévolně rozdělit. Brána reaguje na vaše spojení a mohla by se uzavřít dřív, než projdou všichni.“

Fredy si odkašlal. „Držet se pohromadě. Konečně pokyn, kterému rozumím.“
„A poslouchat rozum dřív než strach,“ doplnil biskup.

Otec Martin podal Chlumeckému svazek pergamenů. „Záznamy, mapy a seznam jmen. Pistorius vás bude očekávat v Pražském domě. Pomůže vám, dokud se v novém prostředí nezorientujete a dokud své připravené role nedokážete hrát i před cizími lidmi.“

Chlumecký zavřel truhlu a nechal na víku položenou dlaň. „Víc vám tady neřekneme. Zbytek pochopíte až na místě.“ Pohledem přešel Dorotku Mydlářovou, Janu Šlikovou, Polyxenu a Zdeňka Lobkowiczovy, bratry Štýrské Rudolfa, Matyáše a Fredyho, hraběte Jindřicha Thurna, Berta z Valdštejna, Martinice, Slavatu, Jana Jesenského i Kryštofa Haranta. „Ať se stane cokoli, půjdete jako jeden celek. Není to výlet. Od chvíle, kdy překročíte Bránu, ponesete odpovědnost jeden za druhého.“

Otec Martin otevřel dveře do postranní chodby. „Pojďte,“ řekl tiše. „Brána čeká.“

Veronika se ještě jednou ohlédla k oknům sálu. Za sklem se rozednívala Praha, kterou znala: tramvaje, telefony, elektrické světlo a lidé spěchající do práce. Telefon měla vypnutý v tašce a najednou jí připadal těžší než všechny knihy, které si přivezla. Za několik minut už nebude mít signál, adresu ani možnost jednoduše zavolat Scottovi. Vybavila si jeho objetí v kuchyni a slib, že bude čekat v jejich čase. Právě ten obraz jí pomohl vykročit za ostatními.

Skupina se vydala chodbou a sestupovala ke staré sakristii. Vzduch byl s každým schodem chladnější, voněl kadidlem, vlhkým kamenem a hlínou. Ve světle lamp se na zdech leskly pramínky vody a praskliny připomínaly žíly ukryté pod kůží stavby.

Rozhovory ustaly. Zůstal pouze rytmus kroků, občasné zadrhnutí kufru o hranu schodu a krátké zaklení. Svět nahoře se vzdaloval, až působil skoro neskutečně.

Točité schodiště vyústilo do rozlehlé podzemní síně. V jejím středu stál kamenný oblouk, na první pohled podobný zazděnému průchodu. Mech a prach však nedokázaly zakrýt znaky ani erby vytesané po celém obvodu. Právě tady čekala Brána.

U každého erbu se nacházel drobný otvor přesně vytvarovaný pro předmět, který do něj měl zapadnout. Největší znak spočíval ve vrcholu oblouku: přemyslovská a habsburská orlice s roztaženými křídly, spojené v jediný celek. Ostatní rodové erby jako by z nich vyrůstaly.

Na kameni byly patrné drobné stopy po dlátu a tmavší místa, jako by se znak během staletí několikrát zahřál. Veronika si všimla, že linky obou orlic pokračují k ostatním erbům v jemných drážkách. Oblouk tedy netvořila pouhá výzdoba, ale jediný propojený mechanismus, jehož jednotlivé části čekaly na své nositele.

Chlumecký položil truhlu na kamennou podlahu. „Každý z vás má svůj rod a každý rod své znamení. Tyto medailony zajistí, že vás Brána rozpozná při cestě tam i zpět. Reagují na krev, jméno a vůli nositele.“

Začal vyvolávat jednotlivá jména. „Zdeněk Lobkowicz.“ Zdeněk převzal stříbrný medailon se znakem rodu a zasunul ho do připraveného otvoru. Kámen na okamžik zazářil modrým světlem, které se rozběhlo po okraji erbu.

„Dorotka Mydlářová.“ Dorka si medailon obrátila mezi prsty a rozhlédla se po znacích. „Kam patřím já?“
„K meči a popravčí sekeře,“ ukázal Chlumecký.
„Aspoň je to výstižné.“ Zasunula kotouček na místo a výklenek odpověděl teplým oranžovým zábleskem.

Postupně přistoupili Jana Šliková, Polyxena, bratři Štýrští, Bert, Jindřich, Martinic, Slavata, Jan Jesenský a Kryštof Harant. Každý našel svůj znak a zasadil medailon do připraveného otvoru. Po obvodu Brány se rozsvěcovaly další body, až se podzemí začalo podobat kruhu z barevných hvězd.

Nakonec zůstala Veronika. Chlumecký vytáhl z truhly její medailon s oběma orlicemi. „Tenhle patří tobě.“ Kov byl chladný a těžký. Příslušný otvor se nacházel úplně nahoře, kde se oba znaky setkávaly.

„Já tam nedosáhnu,“ zamumlala.

„Pomůžu ti,“ ozval se Jindřich. Otočil se k ní zády, dřepl si a nechal ji opřít se rukama o jeho ramena. Potom ji pevně zvedl. „Teď už dosáhneš.“

Veronika zasunula medailon do kamene. Celé podzemí zalilo světlo a jednotlivé rodové znaky se rozsvítily modře, zlatě i červeně. Paprsky se spojily v kruh kopírující oblouk Brány a na okamžik ozářily každou tvář v síni.

A pak si všimli, že jeden výklenek zůstal prázdný.

Chlumecký k prázdnému místu došel a sklonil hlavu. „Patří Václavu Budovcovi z Budova. Rodinné okolnosti mu dnes zabránily připojit se k vám. Dorazí později, jakmile to půjde. Věřím, že ho přijmete jako ostatní.“

Bert promluvil první. „Samozřejmě. Naše rodina ví, čím prochází. Až přijde, místo u nás mít bude.“ Rozhlédl se po ostatních a ti beze slov přikývli.

Několik lidí si vyměnilo pohled. Prázdné místo uprostřed zářícího kruhu připomínalo, že jejich skupina ještě není úplná a že Budovec jednou vstoupí do příběhu po vlastní cestě.

Chlumecký zvedl hlavu. „Jakmile začne Veroničin medailon zářit, průchod se otevře. Nedotýkejte se stěn a vstupujte po jednom. Člověk, který projde první, bude ostatní přebírat na druhé straně.“ Pohlédl na Veroniku. „Jsi připravená?“

Veronika se nadechla. „Vůbec. Přesto půjdu.“

Podzemní síní se rozléhalo tiché hučení. Brána zářila, světlo se lámalo o kameny a odráželo se do stěn. Všichni stáli v kruhu a hleděli na ni, nikdo se neodvážil pohnout.

Dorotka se přisunula k Veronice a krátce jí stiskla ruku. Jana se tvářila soustředěně, ale rty měla pevně sevřené. Polyxena si prohlížela zářící erby, jako by si jejich uspořádání chtěla vtisknout do paměti, a Fredy poprvé za celé ráno neměl připravenou poznámku. Jindřich stál vedle Berta s klidem, který působil téměř přesvědčivě. Každý z nich se bál jiným způsobem, přesto nikdo neudělal krok zpátky. Výcvik v Drahonicích je připravil na zbraně, oděv i dvorská pravidla; na samotný okamžik odchodu se připravit nedalo.

Vtom udělal krok vpřed otec Martin. Pokřižoval se, pohlédl na Chlumeckého a s klidem pronesl:
„Půjdu první. Počkám na vás na druhé straně.“

Fredy se zamračil. „Počkej, jak to, že můžeš projít? Žádný medailon přece nemáš.“

Chlumecký ukázal na stříbrný kříž na Martinově hrudi. „Uvnitř je zasazen kámen stejného původu jako ty v medailonech. Strážcům umožňuje projít, sami však Bránu otevřít nedokážou.“

Fredy si to přeložil po svém. „Kouzelný kříž.“
Zdeněk se pousmál. „Církevní průkaz do všech časových pásem.“

Martin odpověděl pouze pohledem. Udělal tři kroky, znovu se pokřižoval a vstoupil do světla. Záře obemkla jeho postavu a v příštím okamžiku byl pryč.

Chvíli bylo ticho. Všichni zírali do místa, kde před chvílí stál. Jen jemné vlnění ve vzduchu dokazovalo, že Brána je stále otevřená.

„Tak kdo další?“ zeptal se Chlumecký tiše.

Nikdo se nehrnul. Matyáš Štýrský si prohrábl vlasy. „Běžnou exkurzi mi ten průchod nepřipomíná.“
„Neměli bychom nejdřív prohodit kus chleba?“ navrhl Bert. „Když se vrátí opečený, nikam nejdu.“

Veronika si povzdechla. „Dobře. Jdu.“ Chlumecký sáhl do kapsy a podal jí průhledný sáček s uzavíratelným okrajem.

„Budeš to potřebovat,“ řekl klidně.

Veronika si igelit prohlížela. „Vážně mě posíláte do šestnáctého století s pytlíkem?“

Chlumecký se pousmál. „Za chvíli jeho přítomnost oceníš víc než všechny naše rady.“

Fredy se uchechtl. „Nejlepší výbava před cestou do neznáma.“
Dorotka ho okamžitě zpražila pohledem. „Nech si svoje pohřební poznámky.“

Veronika sáček schovala, upravila si popruh tašky a uchopila malý kufr na kolečkách. Pohledem přejela přátele a vykročila k Bráně. Nikdo už nežertoval; každý sledoval, co se stane s prvním člověkem po Martinovi.

Zářivý kruh z kamene se chvěl, jako by dýchal. Vzduch byl hustý, voněl ozónem a starým prachem.

„Tak šup,“ vybídl ji Chlumecký s jemným úsměvem. „Nečekej. Brána se sama dlouho neudrží.“

„Vždyť jdu.“ Ohlédla se. Dorotka jí povzbudivě kývla, Jindřich zvedl ruku a Bert se pokusil o úsměv, který měl působit lehčeji, než se cítil.

Kolečka kufru se zaklínila do spáry a Veronika musela prudce škubnout držadlem. „První žena cestující časem,“ zamumlal Fredy, „a zavazadlo ji skoro porazí ještě před startem.“

Udělala další krok a svět kolem se rozpadl. Záře ji sevřela ze všech stran, tlak jí stáhl hrudník a chlad pronikl až ke kostem. Zvuk zmizel, přesto měla pocit, jako by jí hlavou procházel hluboký tón.

A pak – ticho.

Na okamžik přestala rozeznávat směr i vlastní tělo. Padala a současně stála na místě, dokud ji tvrdý náraz nevrátil do skutečnosti. Čas se kolem ní stáhl do jediného oslnivého bodu a potom praskl.

Dopadla na kolena. Vlhký vzduch páchl kamenem, kouřem a starým železem. Žaludek se jí prudce zvedl a ruka sama našla sáček v kapse.
„Už tomu rozumím,“ zachraptěla, když se jí podařilo znovu nabrat dech.

„Chlumecký málokdy rozdává zbytečnosti,“ ozval se Martinův hlas z přítmí.

Stál opodál ve světle pochodní. Podepřel ji pod loktem a pomohl jí na dřevěnou lavici u stěny. „Seď chvíli v klidu. První přechod bývá nejhorší a tělo se potřebuje srovnat s novým tlakem i vzduchem.“

Sklepení mělo nízkou klenbu a stěny nasáklé vlhkostí. Pochodně osvětlovaly police s nádobami, kusy výstroje a svazky provazů. Místo působilo spíš jako zapomenutá strážnice než jako prostor, kterým právě překročila čtyři století.

Za jejími zády se Brána znovu rozvlnila. Dorotka dopadla na kolena, Jana na záda a Fredy se svalil vedle vlastního kufru. Další záblesky přiváděly jednoho člověka za druhým a Martin každého okamžitě odtahoval z dosahu průchodu.

„Je mi příšerně,“ vypravil ze sebe Fredy a vytáhl vlastní sáček. „Beru zpátky všechno, co jsem říkal. Chlumecký má dar předvídat katastrofy.“

Dorka se opřela o podlahu, bledá, ale při vědomí. „Všichni jsme to podcenili. A já myslela, že mě po medicíně už nic nepřekvapí.“

„Až se vrátíme, osobně mu poděkuju,“ slíbil Zdeněk. „Teď bych ocenil kyslík, vodu a podlahu, která se nehýbe.“

Fredy si přitiskl záda ke zdi. „Příště si objednávám cestovní variantu s menší turbulencí a s přestávkou.“

Martin kontroloval každého příchozího a ukazoval mu volné místo podél stěn. „Vítejte v minulosti. Všichni žijete, takže začínáme nad očekávání dobře.“

Veronice se pomalu vracel cit do prstů. Pohlédla na přátele rozházené po podlaze, na pochodně a kamennou klenbu. Teprve teď plně pochopila, že Brána nebyla vidění ani přednášková pomůcka. Praha nad jejich hlavami patřila roku 1599 a oni v ní právě získali první nádech.

Pod prsty cítila hrubé dřevo lavice a na jazyku kovovou pachuť. Teplota byla nižší než v klášteře a látka moderního oblečení jí najednou připadala nápadná, přestože se v podzemí nemohl objevit nikdo cizí. Zkusila si vybavit přesný rok, panovníka, nejbližší události i mapu Prahy, kterou studovali v Drahonicích. Vědomosti měla v hlavě, ale skutečný kouř z pochodní, tíha vzduchu a hlasy přátel jim dávaly úplně jinou váhu. Historie už nebyla minulostí. Obklopovala ji ze všech stran.

Poslední záblesk pohasl a průchod se uzavřel do tmavého kamene. Sklepení naplnilo kašlání, šustění oděvů a občasné zasténání. Kouř z pochodní se mísil s vůní vlhké hlíny a starého železa.

Martin přepočítal skupinu dřív, než si dovolil vydechnout. Dorotka seděla u zdi, Jana si podpírala hlavu, Fredy svíral žaludek a Zdeněk hleděl do stropu s výrazem člověka, který právě přehodnotil všechny životní volby.

„Jsme kompletní,“ oznámil Martin. „To nejhorší z přechodu máte za sebou. Teď se potřebujete dát dohromady.“

„Jestli se tomuhle říká cestování, příště zůstanu doma,“ zamumlal Fredy. „Kocovina po víně od Lobkowiczů je proti tomu lázeňský pobyt.“

„Neurážej rodinné zásoby,“ ozval se Zdeněk. „Po tomhle bych jejich nejhorší ročník vypil dobrovolně.“

Slavata se prudce odtáhl od rohu. „Viděl jsem myš.“
„V roce 1599?“ Bert se zatvářil pohoršeně. „Významný historický objev.“
„Velmi vtipné,“ odsekl Slavata a přisunul se blíž k ostatním.

Jindřich ležel na zádech, hleděl do klenby a mezi zuby něco nesrozumitelně pronášel švédsky. „Kletba?“ odhadla Polyxena.
Jana zavrtěla hlavou. „Zoufalství. Jen v cizím jazyce.“

Martin vytáhl z brašny kostičky hořké čokolády zabalené v papíru. „Vezměte si. Cukr vám pomůže po prudké změně tlaku a vyčerpání. Jezte pomalu a zatím se nepokoušejte běhat po schodech.“

Dorotka rozbalila svůj dílek ještě na podlaze. Fredy si vzal dva a tvářil se, jako by mu právě udělili vyznamenání za přežití. „Čokoládu by měli rozdávat v každém letadle,“ zamumlal s plnými ústy.

„Po dnešku už do letadla dobrovolně nevlezu,“ odvětil Zdeněk. „Ani kdyby mi slíbili čokoládu předem.“

Čokoláda zabrala pomalu. Do tváří se jim vracela barva a první pokusy postavit se končily nejistým přidržováním zdí nebo lavic. Jindřich už přešel ze švédštiny do mlčenlivého zírání.

Veronika se zvedla, udělala jediný krok a žaludek jí znovu protestoval. Okamžitě si sedla. „Takový je tedy můj slavný první krok v minulosti. Příště si k němu vezmu kýbl.“

Trvalo ještě několik minut, než dokázala stát bez opory. Dorotka si otřela čelo. „Jestli cesta vypadala takhle, cíl raději nechci vidět.“
„Měli bychom se v téhle chvíli začít těšit?“ přidal se Fredy.

Martin počkal, až se dokážou udržet na nohou. „Vezměte zavazadla. Nahoru půjdeme pomalu a nikdo nebude dělat hrdinu.“

„Jestli šlo pouze o cestu, nechci vidět cíl,“ ozvala se Dorotka.
Fredy si přitáhl sáček blíž. „A právě teď bychom se měli začít těšit?“

Martin se jen usmál. „Uvidíte. Teď se pozbírejte, vezměte si zavazadla a půjdeme nahoru.“

Kolečka kufrů bouchala do kamenných schodů. Chodba byla úzká, vlhká a místy tak nízká, že se všichni museli hrbit. Každou chvíli se ozvalo zaklení, náraz hlavy do klenby nebo podrážděná prosba, aby někdo přestal šlapat na cizí plášť.

Schodiště vyústilo na malé vnitřní nádvoří. Kamenný dům obíhala pavlač, podél jedné zdi rostl úzký pruh trávy a nízká zídka oddělovala dvůr od sousedních pozemků. Mezi nohama se proplétaly slepice a kohout si uprostřed prostoru vykračoval jako pán celého domu.

Fredy se na něj zazubil. „Uvítací výbor.“ Kohout se zastavil, načepýřil peří, sklonil hlavu a vyrazil proti němu.

„Co to děláš?!“ Fredy uskočil, ale pták změnil směr a hnal ho přes celé nádvoří. „Odvolejte toho parchanta!“ křičel, zatímco ostatní ztráceli poslední zbytky důstojnosti smíchem.

Rozruch ukončil starší muž, který kohouta jediným pohybem chytil za nohy a zvedl ho ze země. Pták ještě chvíli bojovně mával křídly, ale vítězství mu očividně nepatřilo.

Bylo mu kolem šedesáti, hlavu měl holou a tvář hladce oholenou. Prosté oblečení bylo čisté a pečlivě udržované. Martin k němu přistoupil. „Správce Josef, augustinián a člověk, který tady udržuje pořádek. Včetně drůbeže.“

Josef se uklonil, zatímco kohout v jeho ruce rozhořčeně mával křídly. „Vítám vás v Pražském domě. A doporučuji držet se od Bonifáce dál, dokud si na vás nezvykne.“

Ve dveřích se objevila statnější žena v halence s dlouhými rukávy, krajkovém živůtku a dlouhé sukni. Přes ramena měla šátek, na zástěře se jí houpal svazek klíčů, který cinkal při každém kroku.

„Žofie, hlavní hospodyně,“ představil ji Martin. „Řídí zásobování, úklid, služebnictvo i všechny pomocníky. Až vám něco bude chybět, obrátíte se na ni. Doporučuji přitom mluvit slušně.“

Žofie si je změřila s rukama v bok. „Jsem zvědavá, co mi sem přivedli. Vypadáte, jako by vás vylovili z Vltavy.“

„Pocitově to nebylo daleko,“ odpověděl Fredy a opatrně sledoval kohouta.

Martin se obrátil k Veronice. „Matěje už znáte z Drahonic.“ Z bočních dveří vyšel muž v kožené zástěře, ruce začerněné sazemi. „Zbrojířská dílna slouží jako naše krytí. Veroniko, od dneška budeš jeho mladší bratr a před cizími mu budeš říkat brácho. Ostatní budou vystupovat jako nájemníci a příbuzní z různých zemí.“

Veronika natáhla ruku. „Tak ahoj, brácho.“

Matěj si otřel dlaň do zástěry a stiskl jí ruku. „Vítej doma, brácho. Doufám, že se s tebou bude pracovat lépe než s tvým kufrem na schodech.“

Veronika se ohlédla k Martinovi. „Doufám, že jste mu vysvětlili, jak k tomu bratrovi přišel.“

Martin se pousmál. „Legenda je připravená do posledního detailu. Teď se ubytujete, dostanete klíče a odpočinete si. Zítra začne první skutečný den v novém světě.“

Martin zvedl jeden z klíčů. „Žofie vám rozdá pokoje a já se vrátím za chvíli. Do té doby se pokuste nic nerozbít a nikoho nevyhodit z pavlače.“

Zvenku dům působil skromněji než zevnitř. Kamenné schody vedly na pavlač obíhající nádvoří a z ní se vstupovalo těžkými dveřmi pobitými kovem. Dole zůstaly slepice, úzký pruh trávy a Matějova dílna, odkud se ozývalo pravidelné cinkání kladiva.

Žofie si skupinu znovu seřadila pohledem. Klíče u pasu jí zazvonily. „První dveře nahoře. Posadíte se ke stolu a vyplníte dotazníky, které tam čekají. Kufry zatím nechte u stěny, ať mi tu nikdo nespadne ze schodů.“

Fredy se zarazil. „Dotazníky?“
„Věk, zdravotní potíže, alergie a zaměstnání,“ vyjmenovala Žofie. „Potřebuju vědět, koho mám krmit, léčit a případně hlídat.“

Dorotka se na ni překvapeně podívala. „To rovnou jsme mohli přinést výpis od lékaře.“
Hned ale zmlkla, protože Žofie se na ni podívala pohledem, který by umlčel i generála.

„A šup, nahoru,“ dodala hospodyně. „Čekám to do čtvrt hodiny.“

Všichni se narovnali. „Rozkaz!“ zaznělo téměř současně. Popadli zavazadla a vyrazili po schodech, až se pavlač otřásala pod kroky a kolečka kufrů narážela do kamene.

Když zmizeli v patře, Martin zavrtěl hlavou. „Dáváš jim zabrat,“ poznamenal Matěj.
Žofie se spokojeně usmála. „Ať si zvykají. V tomhle domě mají pravidla větší cenu než jejich tituly.“

Matěj sledoval schodiště, po kterém právě zmizely poslední kufry. „Myslíš, že přežijí první hodinu?“
„Budou muset,“ odpověděla Žofie. „Večeře se sama nepřipraví.“

Místnost nahoře byla prostá: dlouhý stůl, lavice, knihy na policích a svíce vrhající měkké světlo. Vedle hromádek papírů ležely obyčejné plastové propisky, které mezi pergameny působily téměř neslušně moderně.

Fredy jednu zvedl a nedůvěřivě si ji prohlédl. „Věděl jsem, že ani šestnácté století se bez propisek neobejde.“
Zdeněk ji protočil mezi prsty. „Aspoň něco mi připomíná domov.“

Slavata si přitáhl formulář. „Kolonka alergie. Mám napsat blbci?“
Rudolf se opřel o stůl. „Napiš to. Až potkáš předka, budeme vědět, co tě zabilo.“

Jindřich se podíval na vlastní papír. „Navrhuju jednotnou diagnózu: alergie na předky. Aspoň budeme působit jako sehraná skupina.“

Smích se rozletěl kolem stolu. Fredy málem převrhl lavici, Jana si zakryla obličej a Polyxena si utírala slzy. Dorotka s Veronikou napsaly prosté „nic“ a formuláře odevzdaly jako první.

Za chvíli měli všichni hotovo.
Papíry dali dohromady a nechali je na stole, jak Žofie přikázala.

Žofie se po chvíli vrátila s Martinem. Pročetla několik odpovědí, podala jeden list knězi a oba se museli ovládnout, aby se nerozesmáli nahlas. Klíče u jejího pasu cinkly, když položila papíry zpátky na stůl.

„Alergie na předky,“ přečetla hospodyně. „Výborně. Pak jste se ubytovali na nejhorším možném místě.“

Všichni polkli naprázdno, výrazy zmatené, jako by čekali trest.

„Přepíšeme to,“ pípla Jana a sáhla po propisce.
„Hned,“ přidal se Fredy.

Žofie si založila ruce. „Vtipálci.“
Fredy se na ni zazubil. „Pouze v omezené míře.“

„Tak trochu,“ zopakovala, otočila se ke dveřím a dodala s potutelným úsměvem:
„Uvidíme, jak moc ‚tak trochu‘ budete vtipní, až zjistíte, kdo vám bude zítra dělat snídani.“

Dveře za ní zapadly a v místnosti se rozhostilo opatrné ticho. „Mám pocit, že test právě začal,“ prohodil Zdeněk.

Martin přešel doprostřed místnosti a opřel se o hranu stolu. „Teď vám vysvětlím, kde jste a jak dům funguje.“

„Dobře,“ začal klidně, „teď, když naše hospodyně odešla, můžeme si říct pár věcí, které by vás asi zajímaly.“

Všichni se otočili k němu a usedli zpátky ke stolu.

„Pražský dům vypadá jako běžný měšťanský dům konce šestnáctého století,“ začal. „Kamenné zdi, pavlač, zbrojířská dílna a dvůr se slepicemi tvoří krytí. Uvnitř je ovšem připraven tak, abyste dokázali žít podle tehdejších zvyklostí a zároveň využívat základní vybavení ze své doby.“

„Vatikán a Strážci času ho vybudovali jako bezpečné zázemí,“ pokračoval Martin. „Moderní prvky jsou ukryté tak, aby je služebnictvo ani návštěvy nezahlédly. Jediná neopatrnost by mohla ohrozit dům i každého, kdo v něm žije.“

Fredy zvedl ruku. „Připomíná mi to reklamu na pětihvězdičkový hotel.“

Martin se pousmál. „Pět hvězd vám neslíbím a snídani do postele už vůbec ne.“

Ukázal směrem k dílně. „Matěj má kovadlinu, výheň, meče i brnění, jak se od zbrojíře očekává. Pod pracovním stolem jsou však skryté akumulátorové nástroje, kompresor, bruska a menší zařízení pro výrobu náhradních součástí. Všechno moderní smí používat pouze za zavřenými dveřmi.“

„Dílna snů,“ poznamenal Zdeněk.

„Pokoje mají ložnici, menší obytnou část a vlastní hygienické zázemí,“ pokračoval Martin. „Teplá voda, splachovací toaleta, sprcha a několik skrytých zásuvek fungují díky vodnímu kolu v podzemním kanále a akumulátorům pod domem. Když se systém zastaví, ozvete se Josefovi, ne místnímu instalatérovi.“

Fredy se uchechtl. „Takže ekologickej středověk. Paráda.“

„Matrace jsou moderní, stejně jako malé ledničky ukryté v truhlách. Vzhled zůstává dobový, funkce nikoli. Pamatujte, že nic z toho nesmí spatřit cizí oči.“

Rudolf nadzvedl obočí. „Máte tu i Wi-Fi?“
„Právě tu jsme záměrně vynechali,“ odpověděl Martin s úsměvem. „Čas se musí hlídat, ne sdílet.“

Fredy si teatrálně povzdechl. „Takže žádný TikTok v 16. století. Katastrofa.“

Martin ho ignoroval. Přešel ke zdi, sáhl na svícen a zmáčkl drobné tlačítko ukryté pod kovovým držákem.
Plameny pochodní se rozzářily jasněji – a stěny zalilo teplé elektrické světlo.

„Stejné ovládání najdete v pokojích,“ vysvětlil Martin. „Pitnou vodu čistí skrytý filtr, pračka je v zadním traktu a lékárničky v každém patře. Moderní odpad se ukládá zvlášť a odnáší se zpátky přes Bránu.“

„To nebyl vtip,“ dodal suše.

Dorotka zvedla obočí. „Máte tady i lékárničku?“
„Ano, v každém patře,“ přikývl Martin. „A mimochodem – kávovar taky. Jen opatrně, dovoz je složitý.“

„Tak to přežiju,“ ušklíbla se Dorotka.

Martin se obrátil k Veronice. „Ty dostaneš zvláštní roli. Od zítřka budeš Václav Eusebius, mladší bratr mistra Matěje. Podle připravené legendy ses vrátil z Uher, kde jsi deset let sloužil ve válce proti Osmanům. Váš otec býval Pistoriovým přítelem, což ti později otevře cestu ke dvoru.“

Veronika na něj chvíli hleděla. „Mám vystupovat jako muž?“
„Ano. Jinak ti tahle doba nedovolí volný pohyb, přístup k úřadům ani později na Hrad. Mimo dům musíš svou roli držet za všech okolností.“

„Budu se muset ostříhat.“
„Vlasy po pás by se pod kloboukem vysvětlovaly obtížně,“ přiznal Martin. „Žofie se o to postará a zároveň ti ukáže, jak se oblékat, aby ses neprozradila hned u prvního stánku.“

Veronika si přejela po dlouhých černých vlasech. „Stejně mi poslední dobou lezly na nervy. Aspoň nebudu každé ráno bojovat s hřebenem.“

„Tvůj pokoj je nad jídelnou,“ pokračoval Martin. „Ostatní si vyberou sami. A teď můžete zahájit bitvu o nejlepší výhled. Žofie vám za poničené dveře vystaví účet.“

Fredy vyskočil první. „Já beru ten s oknem!“
„Já ten s postelí!“ křikl Zdeněk.
Dorotka protočila oči. „A já ten, kde nebudeš ty.“

Kufry znovu zaduněly po schodech a dveře se rozletěly po celé pavlači. Starý dům naplnily hlasy, smích a energie lidí, kteří do něj nepatřili, a přesto ho během několika minut probudili.

Martin se opřel o rám dveří, pozoroval ten chaos a tiše řekl:
„A je to tady. Pražský dům zase dýchá.“

Během další půlhodiny se na pavlači střídalo bouchání dveří, volání přes nádvoří a otázky, na které Žofie odpovídala stále stručněji. Někdo objevil skrytou ledničku, jiný pustil vodu a vyděsil se, když skutečně tekla teplá. Josef odnesl uraženého kohouta do zadní části dvora a Matěj se vrátil k výhni, jako by příjezd lidí z budoucnosti patřil k běžnému pracovnímu dni. Veronika chvíli stála na pavlači a sledovala, jak se dům plní jejich věcmi. V té chvíli poprvé pochopila, že zde nemají strávit jednu noc. Měli tu žít.

Veroničin pokoj byl větší, než čekala. Dřevěnou podlahu hřálo skryté topení a svícny vrhaly měkké světlo na vyřezávané trámy. Uprostřed stála postel s nebesy, čistým povlečením a moderní matrací ukrytou pod dobovým přehozem. Po cestě sklepením působila skoro nepřiměřeně pohodlně.

Vedle knihovny se nacházela lenoška a psací stůl. Široká okna směřovala do ulice, odkud doléhal klapot kopyt, volání prodavačů a rachot kol. Pod ní proudila Praha roku 1599, živá a hlučná přesně tak, jak ji znala pouze z pramenů, kreseb a pozdějších popisů.

„Takovou knihovnu jsem nečekala,“ zašeptala. Kožené vazby ji přitáhly jako první. Některé svazky byly nové, jiné poznamenané věkem. Když přejela prstem po hřbetech, ucítila papír a kůži místo zatuchlého prachu.

Dveře na konci pokoje vedly do koupelny. Vana připomínala dřevěnou káď, pod obložením se však skrýval hladký kov. Mosazný kohoutek přiváděl teplou vodu a nenápadně upravená toaleta působila z dálky dobově, třebaže fungovala zcela moderně.

„Výborně,“ vydechla. „Tady se dá přežít.“

Na chodbě zazněly kroky a ve dveřích se objevila Žofie. Přísnost ze dvora ustoupila přívětivějšímu výrazu, ale svazek klíčů stále připomínal, kdo v domě rozhoduje.

„Jak se vám líbí pokoj, slečno?“ zeptala se mile.

Veronika se usmála. „Čekala jsem mnohem horší podmínky.“

Žofie se tiše zasmála. „To ráda slyším. Přišla jsem vás ostříhat. Můžeme?“

Veronika přikývla, posadila se na stoličku a svlékla kabátec i svrchní košili, aby jí vlasy nepadaly do oděvu. Žofie jí přes ramena rozprostřela plátno a dlouhé prameny opatrně rozčesala.

„Je jich škoda,“ povzdechla si Žofie. „Pod kloboukem byste je ovšem neschovala a služebné si všímají všeho.“

Nůžky pravidelně cvakaly a černé prameny dopadaly na plátno. Žofie postupovala pomalu, až Veronice zůstaly vlasy sahající po ramena, dost dlouhé pro tehdejší mužský účes a zároveň mnohem lehčí. Každý odstřižený pramen jako by odnášel kousek její dosavadní podoby.

Hospodyně ustoupila a spokojeně si ji prohlédla. „Teď vypadáte jako mladý pán. Francouzský střih se nosí i u dvora, takže vzbudíte nanejvýš závist.“

Veronika se na sebe podívala do malého zrcadla, které Žofie přinesla.
„No,“ pousmála se, „jestli mě pošlete do války, aspoň tam nebudu vypadat neupraveně.“

Žofie se rozesmála. „To jste moje krevní skupina, slečno – tedy, vlastně pane Václave.“

Veronika si oblékla košili a upravila rukávy. Kratší vlasy jí lehce dopadaly na ramena. Žofie mezitím prameny zabalila do plátna a převázala provázkem. „Spálíme je. Vlasy mohou posloužit k věcem, které je lepší v domě nepřipouštět.“

„Aha,“ odpověděla Veronika tiše a sledovala ji, jak přistupuje ke skříni.

Na věšácích čekaly košile, kalhoty, kabátce, pláště, rukavice i kožené opasky. Každý kus byl čistý, přesně složený nebo zavěšený tak, aby se nemačkal. Všechny barvy byly dost střídmé pro měšťana, ale látky prozrazovaly peníze.

„Od každého máte několik kusů,“ řekla Žofie. „Oděv se může poškodit, ušpinit nebo budete potřebovat rychle změnit podobu. Vždycky musí zůstat nejméně jedna čistá souprava připravená.“

„Promyšlené,“ uznala Veronika.

V první truhle leželo jednodušší měšťanské oblečení v tmavších barvách. Druhá ukrývala slavnostní šaty z hluboce modré látky s krajkovým límcem a francouzským střihem. Vypadaly, jako by patřily ženě, kterou tu nikdo neměl spatřit, a přesto byly ušité přesně na Veroničinu postavu.

„Tahle garderoba,“ řekla Žofie tiše, „je vaše formální. Kvalitní látka, šitá na míru. A víte, kdo to všechno vybral?“

Žofie otevřela ještě menší skříňku se šperky. Na sametu spočívaly prsteny, řetízky, brože a náušnice, decentní, ale nesporně cenné. Nic nepůsobilo okázale; všechno však odpovídalo člověku, který se může objevit u dvora.

„Celou výbavu,“ pokračovala Žofie, „vybral otec Pistorius. Zařizoval vlastně i zbytek pokoje.“

Veronika se překvapeně narovnala.
„Pistorius? Tak to bych mu asi měla poděkovat… A proč tady není?“

„Byl odvolán k císaři,“ odpověděla Žofie klidně. „Ale doufejme, že se večer vrátí. Císař Rudolf je teď v neklidném období. Potřebuje jeho rady víc než obvykle.“

Veronika přikývla. „Aha… Rozumím.“

Žofie se na ni usmála. „Teď vás nechám, ať se zabydlíte. V šest večer je večeře v hlavní síni. Přijďte dolů, najdete to snadno.“

„Děkuju,“ odpověděla Veronika.

Když Žofie odešla, Veronika otevřela kufr, vytáhla kosmetiku, ručník a oblíbený sprchový gel. Po vlhku sklepení, kouři z pochodní a dlouhé cestě po schodech toužila po vodě víc než po dalším vysvětlování.

„Tak,“ řekla sama sobě, „když už mám vlastní koupelnu, tak si ji vyzkouším.“

Napustila vanu teplou vodou a přidala levandulovou pěnu. Hladina pomalu stoupala a pára zakryla malá zrcadla. Když se ponořila, poprvé od průchodu povolilo napětí v ramenou.

Veronika zavřela oči a pomyslela si: „Tuhle část minulosti si nechám líbit. Tu mi nikdo nevezme.“

Voda dávno vychladla, než se oblékla do čisté košile a kabátce. Vlasy po ramena změnily její tvář natolik, že v zrcadle viděla spíš mladého učedníka než ženu. Chvíli zkoušela jiný postoj, nižší hlas a výraz, který snad působil méně zranitelně.

„Václav, nebo Eusebius?“ zamumlala. První jméno působilo obyčejně a tvrdě, druhé mělo starobylý zvuk, který jí seděl lépe. „Budu Eusebius. Aspoň si mě nikdo nesplete s každým druhým Václavem.“

Jídelnu osvětlovaly desítky svící. U dlouhého stolu už seděli Fredy s bratry, Dorotka, Jana, Polyxena, Zdeněk, Jindřich a další. Jindřich zívl tak široce, že by se mu do úst vešel celý pohár, a Bert mu okamžitě nabídl, že mu ho tam zkusí postavit.

Jakmile Veronika vstoupila, Matěj ji zahlédl a zvedl se.
„No vida, brácho!“ zvolal s úsměvem a poplácal ji tak silně po zádech, až jí málem vyskočil dech.
„Vítej doma!“

Veronika zalapala po dechu a snažila se nezakuckat.
„Díky, brácho,“ odpověděla sípavě a posadila se na židli.

Fredy se smál, až se za břicho popadal. „Bratrský přivítací rituál?“
„Až mě zítra neuvidíš, hledej mě pod stolem,“ zamumlala Veronika.

Když se smích utišil, Veronika se rozhlédla po místnosti a zvedla hlas:
„A mimochodem… kdyby vás to zajímalo, nejsem Václav. Budu Eusebius. Je to hezčí, víc se ke mně hodí.“

Fredy se okamžitě chytil. „No jasně, zní to důstojněji. Václav by zněl jak někdo, kdo zapomíná klíče.“
Zdeněk dodal: „Nebo kdo neumí mlčet.“
Dorotka se usmála. „Takže Eusebius. To bereme.“

Žofie právě vešla s několika velkými podnosy, na kterých byla mísa s pečeným masem, čerstvý chléb a zelenina.
„Tak,“ zavelela, „večeře je skoro hotová. Ale budu potřebovat trochu pomoci – služebnictvo přijde až zítra.“

Kluci se po sobě krátce podívali. „Jídlo?“ zeptal se Fredy.
„A pomoc s jídlem,“ doplnil Matyáš Štýrský, už napůl zvednutý ze židle.

Dřív než mohla Žofie cokoli dodat, všichni tři už stáli. Každý popadl jeden podnos a zamířil ke stolu.
Rudolf je sledoval s kamenným výrazem. „Tak rychle jsem je ještě vstát neviděl.“

„Vysvětlení je jednoduché,“ odvětila Dorotka. „Instinkt. Jídlo – rovná se pohyb.“

Žofie se jen usmála. „No, jestli budete vždycky takhle ochotní, možná vás i nechám přidávat.“

Vůně masa zaplnila jídelnu. Veronika, která už v tomto světě přijala jméno Eusebius, pozorovala přátele přetahující se o chleba a nůž. Poprvé od průchodu měla pocit, že dům dokáže být skutečným domovem, nikoli jen dobře vybaveným úkrytem.

Matěj si k ní přisedl. „Bude to dobré, brácho. Jen ti zatím chybí pořádný chraplák.“
Eusebius se pousmál. „Ten se dostaví, až mi příště dáš podobnou ránu.“

Matěj se rozesmál a zvedl pohár.
„Tak na nový začátek.“

„Na nový začátek,“ odpověděli všichni jednohlasně.

Dveře se otevřely a vstoupil Pistorius. Tmavý kabát měl navlhlý, vlasy rozcuchané a v očích únavu, kterou nedokázal zakrýt ani lehký úsměv. Všichni u stolu ztichli a Žofie mu okamžitě uvolnila místo.

„Tak tady jste,“ pronesl s klidnou jistotou. „Myslel jsem, že už to nestihnu. Císař má teď nálady horší než dubnové počasí.“

Žofie vstala. „Vítejte, otče Pistorie. Večeře je ještě teplá.“
„Děkuji. Nejdřív se podívám, koho mi čas přivedl do domu, a potom rád přijmu talíř.“

Jeho pohled sklouzl po stole, zastavil se u Veroniky.
„No páni,“ pousmál se, „vás bych skoro nepoznal.“

Veronika se mírně postavila a usmála se. „Teď už se jmenuju Eusebius,“ řekla.

Pistorius přikývl, v očích mu pobaveně zajiskřilo. „Eusebius… to se mi líbí. Zní to důstojně. A sedí vám to víc, než si myslíte.“

Posadil se a odložil rukavice vedle talíře. „Zítra přijde služebnictvo, které o skutečném účelu domu nic neví. Telefony, hodinky a veškerou elektroniku proto schovejte. Pokoje si zamykejte a moderní zařízení používejte pouze v soukromí. Jediný nalezený předmět může vyvolat podezření, které už nepůjde umlčet.“

Fredy se uchechtl. „Takže žádné selfíčko s císařem?“
„Přesně tak,“ odpověděl Pistorius suše. „A doporučuji si zamykat pokoje. Uklízet si budete sami, Žofie vám jen pomůže s prádlem a zásobováním.“

Všichni přikývli, tentokrát bez protestů.

Pistorius se obrátil k Eusebiovi. „Ráno půjdeš s Matějem na radnici. Představí tě jako svého mladšího bratra. Rodný list, potvrzení o návratu z vojska i další listiny jsou připravené. Po zápisu do městských knih získáš v tomto čase úřední totožnost.“

Veronika se na něj podívala a přikývla.
„Rozumím.“

„Potom ti Matěj ukáže město, tržiště a cestu na Hrad,“ pokračoval Pistorius. „Až přijde vhodná chvíle, představím tě císaři jako syna svého dávného přítele. Do té doby musíš působit přirozeně i před lidmi, kteří si všimnou každé maličkosti.“

„To zvládnu,“ odpověděl tiše Eusebius.

„Musíš se naučit celý příběh svého otce: původ, povolání, známé i důvod tvé služby v Uhrách. Matěj s tebou projde každý detail. Do týdne ho musíš znát tak, aby tě žádná otázka nezaskočila.“

Eusebius přikývl. „Dobře.“

Pistorius se usmál. „Jsem rád, že jste tady. Bude v domě zase o něco veseleji.“

Zvedl pohár. „Na nové začátky. Ať čas drží s námi.“

Všichni se přidali, cinkli poháry a místností se rozlil smích i úleva.
Fredy dodal: „A na to, že jsme přežili první den bez Wi-Fi!“
Žofie protočila oči, ale i ona se pousmála.

Pražský dům poprvé po dlouhé době naplnily hlasy, smích a teplo přítomnosti. Za zavřenými dveřmi už nebyli výpravou z budoucnosti, ale skupinou lidí, kteří si museli v cizím století vytvořit vlastní domov.

Po večeři se ostatní postupně rozešli do pokojů. Veronika zůstala chvíli u otevřeného okna a poslouchala město. Místo motorů slyšela kola povozů, místo vzdálené hudby volání noční hlídky. V ulici někdo zavřel okenici a z přízemí dozníval Žofiin hlas, který napomínal Fredyho, aby přestal hledat kávovar. Veronika si v duchu zopakovala své nové jméno, původ i deset let v Uhrách. Připravený příběh zněl stále cize, ale ráno na něm bude záviset její bezpečí. Usnula s pocitem, že Veronika zůstává uvnitř pokoje a za jeho dveře musí vyjít Eusebius.

Ráno přišlo tiše, s lehkým závojem mlhy, která se držela mezi střechami staré Prahy. Slunce se teprve prodíralo skrze šedé mraky, a když jeho paprsky dopadly na okenice Pražského domu, probudily život uvnitř.

V domě bylo slyšet první kroky, tlumené hlasy a občasné bouchnutí dveří. Z kuchyně se šířila vůně čerstvě upečeného chleba a slabý zvuk pánve, na které Žofie něco smažila.

Eusebius se probudil ještě před rozedněním. Proužky světla kreslily na dřevěné podlaze úzké čáry. Přestože v domě strávil jedinou noc, okolí mu připadalo zvláštně důvěrné. Hluk ulice za okenicemi však připomínal, že za dveřmi už čeká skutečný rok 1599.

Posadil se na postel, protáhl se a tiše si řekl:
„Tak, Eusebie, první oficiální den. Neztrapni se.“

Oblékl košili, kalhoty, kabátec, opasek a plášť připravený přes židli. V zrcadle na něj hleděl cizí mladý muž, přesto mu ta podoba nepřipadala úplně vypůjčená. Zkusil se uklonit a málem shodil klobouk ze stolu.

Na dveře zaklepal Matěj. „Brácho, jsi vzhůru? Čeká nás radnice.“
„A tebe očividně těší, že mě tam vedeš.“
„Těší. Zapíšeme tě do městských knih a potom poznáš naši Prahu. První den tě snad nikdo nezavře, pokud uděláš přesně to, co ti řeknu.“

Eusebius přikývl, vzal svůj kabát a následoval Matěje po schodech dolů.

V jídelně se Fredy přel s Rudolfem o poslední krajíc chleba, Dorotka s Janou pomáhaly Žofii a Martin s Josefem zapisovali něco do knihy. Kryštof Harant postával u dveří s kytarou přes rameno, zatímco Jan Jesenský ho pozoroval jako učitel čekající na první prohřešek.

„Dobré ráno,“ pozdravil Eusebius.

Žofie se otočila s pánví v ruce. „Dobré ráno, pane Eusebie. Máte dnes velký den. A taky snídani,“ dodala a položila před něj talíř s chlebem, sýrem a vejci.

Fredy se zasmál. „Tak hele, já taky chci velkej den, jestli to znamená víc jídla.“
„Ty máš velkej den pokaždý, když se jí,“ poznamenala Dorotka.

Žofie protočila oči, ale usmívala se. „Rychle se najíte, než se objeví Pistorius. Chtěl si vás ještě rozdělit do skupin.“

O chvíli později přišel Pistorius s mapou staré Prahy. „Vypadáte lépe než včera. Rozdělíme vás do skupin, abyste se pohybovali nenápadněji a poznali různé části města. Zůstaňte ve svých rolích i tehdy, když budete mluvit jen mezi sebou na veřejnosti.“

Mapu rozložil na stole. „Žofie vezme Fredyho, Dorotku, Polyxenu, Zdeňka a Jana Jesenského na tržiště a k hlavním kostelům. Josef povede Rudolfa, Matyáše Štýrského, Slavatu, Haranta a Janu kolem hradeb a k řece. Martin půjde v civilu s Jindřichem a Bertem směrem k univerzitě. Budete působit jako cizinci hledající ubytování.“

Všichni přikývli, ale oči všech spočívaly na Eusebiovi.

„A já?“ zeptal se tiše.

Pistorius přikývl. „Ty jdeš s Matějem. Nejdřív radnice, potom město. Dnes stačí, když budeš pozorovat, držet se připraveného příběhu a nepokusíš se opravovat místní dějiny.“

Eusebius kývl. „Rozumím.“

„Až to vyřídíte, Matěj ti ukáže místa, která musíš znát,“ pokračoval Pistorius. „Cestu k tržišti, radnici, univerzitě i na Hrad. Příběh svého otce si budete opakovat cestou, aby sis nezaměnil vlastní jméno s jeho.“

Eusebius přikývl. „Budu se učit a na veřejnosti budu mluvit jen tehdy, když to bude nutné.“

Pistorius se rozhlédl po všech a zvedl hrnek. „Na první den v minulosti.“

„Na první den,“ zopakovali ostatní. Fredy dodal: „A na snídani, kterou jsme nemuseli vařit sami.“
Dorotka protočila oči. „Myslíš, že přežiješ dopoledne bez další porce?“

Smích na chvíli proměnil skupinu v obyčejné přátele. Za zdmi domu se však probouzela Praha roku 1599 a každý z nich v ní měl sehrát roli, která se mohla velmi rychle stát skutečností.

Po snídani se jednotlivé skupiny začaly chystat k odchodu. Žofie kontrolovala oděv a schované moderní předměty, Josef rozdával jednoduché pokyny k pohybu po městě a Martin naposledy připomínal, že se všichni musí vrátit před setměním. Jana si upravila rukávy, Fredy se pokoušel propašovat do kapsy telefon a okamžitě o něj přišel. Jindřich s Bertem si vyměnili několik slov v cizím jazyce, aby jejich role cestovatelů působila přirozeně. Dům se během několika minut vyprázdnil a Eusebius zůstal na dvoře s Matějem, kordem u boku a nepříjemným pocitem, že právě jejich cesta bude nejnápadnější.

Po snídani se Eusebius zvedl od stolu a zamířil zpět do svého pokoje. V zrcadle ještě jednou zkontroloval límec, narovnal kabátec a přehodil přes rameno plášť. Už chtěl odejít, když si všiml, že na truhle leží kord, rukavice a klobouk.

„No výborně,“ zamumlal. „Chybí mi už jen brašna s učením o etiketě.“

Vzal kord, rukavice i klobouk a vyšel dolů. Na dvoře čekal Matěj v oděvu bohatého měšťana, kabátec měl zdobený výšivkou a klobouk dlouhým perem.

„No teda,“ poznamenal Eusebius, „to vypadáš jako z výstavy.“
Matěj se pobaveně usmál. „Dávej bacha na ženský, brácho. V tomhle ohozu budeš magnet.“

Eusebius se na něj vyděšeně podíval. „Prosím?“
Matěj přikývl. „Mladický typ, jemná tvář, čistý pohled… úplný svatý obrázek.“

Na zápraží stály Dorotka, Jana a Polyxena. Se zjevným pobavením si prohlížely Eusebiův rovný postoj, černý kabátec, vlasy po ramena a jemné rysy, které žádný mužský oděv úplně nezakryl.

„Magnet na ženy,“ prohlásila Dorotka.
„Mladý a upravený,“ přidala Jana.
Polyxena naklonila hlavu. „Prostě ňuňánek, kterého by každá matka chtěla za zetě.“

Eusebius jim pohrozil pěstí. „Ještě slovo a pošlu vás do kláštera.“
„V klášteře jsme začínali,“ připomněla Dorotka. „Moc nás tím nevyděsíš.“

Z domu vyšli Fredy, Rudolf a Zdeněk. „Co se děje?“ zeptal se Fredy. Když Eusebia uviděl, zazubil se. „Renesanční modeling. To jsem si nechtěl nechat ujít.“

„Stačí,“ zasáhl Matěj, přestože mu cukaly koutky. „Jinak dorazíme na radnici až v baroku a vysvětlování časových nesrovnalostí dnes opravdu nepotřebuju.“

Eusebius se nadechl a upravil si opasek. „Kdyby nastal problém, nech mluvit mě,“ řekl Matěj. „Ty se usmívej, kývej a hlavně nepoužívej žádná slova z budoucnosti. Ani šeptem.“

Eusebius polkl naprázdno. „Ok.“

Společně přešli dvorem ke velkým vratům. Matěj sáhl na nenápadnou páku ukrytou v rámu a otevřel malý průchod ve dřevěné bráně. Sluneční světlo zaplavilo dvorek.

„Tak jdeme, brácho,“ řekl Matěj a vykročil první.

Za prahem se otevřel jiný svět. Vůně dřeva, kouře, pečeného masa a chleba se mísila s křikem trhovců, rachotem kol a klapotem kopyt. Praha roku 1599 žila naplno a nezajímalo ji, že do ní právě vstoupil člověk o čtyři století mladší.

Eusebius se zastavil na prahu a tiše vydechl:
„Tak… a teď už není cesty zpátky.“

Obchodníci vykládali zboží, z oken pekárny se valila vůně čerstvého pečiva a povozy se prodíraly mezi lidmi. Eusebius sledoval ženy v dlouhých sukních, řemeslníky před dílnami, mnichy mířící přes tržiště i vojáky u nároží. Každý detail znal a zároveň ho viděl poprvé.

„Jestli budeš takhle zírat, na radnici nedojdeme ani do oběda,“ upozornil ho Matěj.

Vzal ho za paži a vedl davem. Eusebius se přesto každých několik kroků otočil za houslistou, vozem s jablky nebo vývěsním štítem, který znal z pozdější kresby.

„Drž se mě a snaž se vypadat, jako bys už někdy viděl město,“ sykl Matěj.
„Já jen poslouchám, jak všechno zní.“
„A celé tržiště poslouchá tebe.“

„Všechno tu jinak voní a zní,“ bránil se Eusebius.
„A všichni po tobě koukají, protože vypadáš, jako bys poprvé viděl člověka,“ odsekl Matěj, ale koutky mu cukaly pobavením.

Matěj cestou zdravil pekaře, obchodníka s látkami i mladého učence. Každému Eusebia představil jako bratra, který se po deseti letech služby v Uhrách vrací domů. Přitom ani jednou nezaváhal, jako by tu legendu vyprávěl celý život.

Eusebius se ukláněl a odpovídal krátce, jak se naučil v Drahonicích. Po odchodu jednoho měšťana Matěj uznale přikývl. „Lepší. Tentokrát ses netvářil, jako bys právě objevil lidskou řeč.“

„Snažil jsem se.“
„Bylo to vidět. Příště se snaž o trochu méně, ať nepůsobíš jako člověk s horečkou.“

„Kývám správně?“ zeptal se Eusebius vážně.
„Dokonale. Ještě pár setkání a přestanou tě považovat za válečného blázna.“

Eusebius se pousmál a konečně zvedl hlavu. „Mimochodem… kam přesně jdeme?“
„Na radnici,“ odpověděl Matěj. „A jestli se tě někdo zeptá na cokoliv, jen řekni: ‚Ano, pane.‘ A nic víc. Jasné?“

Eusebius přikývl. „Ano, pane.“
„Dobře,“ pousmál se Matěj. „Začínáš chápat.“

Prošli kolem skupiny vojáků v těžkých kabátcích. Jeden z nich na Eusebia pohlédl podezřívavě, ale Matěj se hned ozval:
„Můj bratr, válečný veterán. Vrací se po letech domů.“

Voják přikývl a s úctou je nechal projít.

Spleť uliček se otevřela do Staroměstského náměstí. Proudili tudy obchodníci s vozy, měšťanky s košíky, studenti, koně, děti i toulaví psi. Nad nimi se tyčila radniční věž a ranní světlo se odráželo od měděné střechy.

Eusebius měl pocit, že mu nohy upadnou, přesto se uprostřed náměstí zastavil jako přikovaný. Kamenné portály, malované znaky, erby i vitráže znal z fotografií a pozdějších rekonstrukcí. Teď je měl před sebou živé, neporušené a obklopené hlukem své doby.

Radnice se před ním tyčila v celé své nádheře. Okna s barevnými skly, reliéfy, malby a měděná střecha odrážely slunce. U hlavního vstupu stáli městští zbrojnoši a vedle nich prodavač nabízel preclíky.

„Ta je úžasná,“ vydechl Eusebius o něco hlasitěji, než zamýšlel.

Matěj ztuhl. „Ne tak nahlas.“
„Podívej se na ni. Gotika s renesančními úpravami. Kdybych měl fotoaparát, mohl bych zachytit věci, které později zmizí.“

„Právě jsi slíbil, že nebudeš mluvit jako člověk z budoucnosti,“ připomněl Matěj. „Dívám se na tu budovu celý život. Pojď, než svou vědeckou radostí přivoláš hlídku.“

Eusebius ještě jednou pohlédl k věži a následoval ho. „Stejně by z toho byla skvělá fotografie.“
„A možná tvoje poslední,“ odsekl Matěj.

Dva zbrojnoši u vchodu si je prohlédli. Matěj předložil pergamen s pečetí. „Mistr Matěj, zbrojíř, a můj bratr Eusebius po návratu z Uher.“

Strážní ustoupili. Uvnitř je ovanul chlad kamenných stěn a vůně vosku. Vysoký strop, lavice, obrazy měšťanů a erby působily slavnostněji, než Eusebius čekal, a jeho pozornost okamžitě utekla ke každému detailu.

„Drž se mě,“ připomněl Matěj. „Mluvím já. Ty se usmívej a pokud možno nedýchej tak nápadně, jako bys právě vstoupil do chrámu všech historiků.“

„Kdybych mohl mít aspoň skicák…“
„Mlč a sundej klobouk ve správnou chvíli.“

V prostorné síni se mísila vůně inkoustu, vosku a starého dřeva. Malované trámy nesly vysoký strop, barevná okna vrhala světlo na hromady pergamenů, pečetí a svitků. U každého stolu někdo psal, počítal nebo čekal na rozhodnutí městského úřadu.

Matěj sundal klobouk, uklonil se a loktem upozornil Eusebia, aby udělal totéž. Ten ještě chvíli fascinovaně zíral na výzdobu, potom si pokrývku hlavy stáhl tak prudce, až mu málem vypadla z ruky.

„Nádhera,“ zašeptal.

„Přestaň civět a reaguj,“ zasyčel Matěj, dal mu lehký pohlavek a ukázal mu na hlavu.

Eusebius se rychle chytil, skoro až přehnaně teatrálně si sundal klobouk a pokusil se o stejnou úklonu, jakou udělal Matěj.

Za hromadou listin seděl písař středního věku v tmavém kabátci, s upraveným vousem a brkem za uchem. Na prstech měl skvrny od inkoustu a před sebou několik otevřených knih.

„Pane Rathouský, dobrý den,“ oslovil ho přátelsky.

Písař zvedl hlavu, rozjasnil se a vstával od stolu.
„Mistře Matěji! Konečně zase vidím známou tvář. Co vás přivádí?“

Matěj se usmál a lehce pokynul směrem k Eusebiovi.
„Potřeboval bych zapsat bratra.“

Písař zvedl obočí. „Bratra? Vy máte bratra?“

„Ano,“ přikývl Matěj sebejistě. „Přijel teprve včera. Deset let byl v Uhrách, u vojska. Bojoval proti Mohamedánům.“

Písař si Eusebia prohlédl. Ten se snažil usmívat přirozeně, výsledkem však byl výraz člověka, který neví, zda se má uklonit, nebo omdlít.

„Je v pořádku?“ zeptal se Rathouský tiše a naklonil se k Matějovi.

„Jen si znovu zvyká na civilizaci,“ vysvětlil Matěj. „Válka člověku změní návyky i pohled na obyčejné věci.“

Písař krátce přikývl a usmál se s pochopením.
„Rozumím. Máte dokumenty?“

„Ano,“ řekl Matěj a vytáhl kožené pouzdro se svitky.
Písař si je vzal, přejel očima po pečetích a přikývl.
„Vše v pořádku. Tak ho zapíšeme do městské matriky.“

Matěj se otočil k Eusebiovi. „Pojď se zapsat.“

„Už jdu,“ vyhrkl Eusebius, který zrovna zasněně sledoval vitráže za písařem.

Pro Eusebia to byl splněný sen: stál přímo ve Staroměstské radnici, dýchal vzduch šestnáctého století a viděl naživo všechno, co dřív znal jen z knih. Současně si musel neustále připomínat, že každý chybný výraz může jejich připravený příběh rozbít.

„Kde se mám podepsat?“ zeptal se.

Písař před něj položil velkou knihu s kovovými rohy. Vůně inkoustu a pergamenu byla Eusebiovi důvěrně známá. Při pohledu na písmo ztuhl a prsty se mu na okamžik zastavily nad brkem.

„Tuhle knihu jsem držel v ruce,“ vydechl. „Čerpal jsem z ní při práci o městské správě.“
Hned po těch slovech si uvědomil, jak nebezpečně znějí.

Matěj se k němu okamžitě naklonil. „Takovou větu už nikdy nevyslovuj před svědky.“

Eusebius vzal brk a podepsal se připraveným jménem: Václav Eusebius, syn Matěje Ferdinanda, mistra zbrojíře. Písmo vedl pomalu, aby odpovídalo tehdejšímu způsobu, který si nacvičoval v Drahonicích.

Matěj mu nakukoval přes rameno a spokojeně přikývl – písmo bylo přesné, bez zaváhání.

Rathouský zápis opatřil pečetí, nechal vosk vychladnout a knihu zavřel. „Vítejte v Praze, pane Eusebie. Snad pro vás bude návrat domů pokojnější než léta v Uhrách.“

Podal mu ruku.
Eusebius ji přijal a s úctou odpověděl:
„Děkuji. Vážím si toho.“

Venku si Matěj viditelně oddechl. „Přežili jsme. Dokonce bez zatčení.“
„Říkal jsem, že to zvládnu.“
„Dokud nezačneš citovat archivní knihy, které se teprve píšou.“

Eusebius se na okamžik zastavil na schodech radnice. V městské knize právě vznikl člověk, který před několika minutami úředně neexistoval. Zápis, jenž jednou možná sám četl v archivu, teď nesl jeho ruku a nové jméno. Představa uzavřeného kruhu mu způsobila krátké mrazení. Matěj si jeho výrazu všiml a rázně ho postrčil dál, aby nezačal u vchodu znovu studovat vlastní dějiny. Eusebius se podvolil, ale v hlavě mu zůstala jediná jistota: od této chvíle už nebyl v roce 1599 pouhým návštěvníkem. Měl papíry, rodinu i místo, kam se večer vrátit.

Když vyšli z radnice, slunce už stálo vysoko a Staroměstské náměstí se zaplnilo lidmi. Trhovci křičeli, děti běhaly kolem kašny a vůně pečených jablek se mísila s kouřem z výhní.

Eusebius sledoval domy, fasády a nápisy s dychtivostí historika, který vstoupil do vlastní knihovny. „Stojíme přímo na místech, kde se odehrávaly události, které znám jen z pramenů.“

„Doufám, že nebudeš další událostí, o které se jednou bude psát,“ odpověděl Matěj. Chtěl ho popostrčit, když se z boční ulice vynořila vysoká postava v tmavém kabátci.

Muž kráčel jistě a lidé mu bez pobízení uvolňovali cestu. Černý kožený kabátec měl podšitý tmavě rudou látkou, na opasku pouzdra a řemínky. Z plátěného vaku v jeho ruce vykukovala ocelová čepel.

Mistr Jan Mydlář, staroměstský kat.

Matěj se uklonil. „Mistře Mydláři. Rád vás vidím. Mám hotové dvě čepele a jednu sekyrku, večer je můžete vyzvednout.“
„Dobrá práce, jako vždy,“ přikývl Mydlář. „Přijdu po setmění. A víno by taky neškodilo,“ dodal s jemným úsměvem.

„To se zařídí,“ odpověděl Matěj.

Eusebius stál opodál a s neskrývaným úžasem sledoval muže, jehož jméno znal z dějin. „Jan Mydlář,“ zašeptal. „Skutečný Jan Mydlář.“

Matěj ho plácl mezi lopatky. „Zavři pusu, než ti do ní vletí holub.“

Mydlář si Eusebia změřil. „Váš učeň?“
„Bratr. Po deseti letech se vrátil z Uher a ještě se rozhlíží po civilizaci.“

Kat přikývl. „Po válce se člověk vrací těžko. Někteří už se nevrátí docela, i když stojí doma na vlastních nohou.“

„Já vás znám,“ vyklouzlo Eusebiovi.
Matěj ho okamžitě šťouchl do žeber. „Z vyprávění. Myslí z vyprávění.“
„Přesně tak,“ přikývl Eusebius až příliš horlivě. „Slyšel jsem o vás už v Uhrách.“

Mydlář si ho měřil ještě pár vteřin, pak pokývl a přitáhl si kabát blíž k tělu.
„Tak tedy večer, mistře Matěji. A… na víno se těším.“
„Já také,“ odpověděl Matěj a lehce se uklonil.

Když kat odešel, Eusebius konečně vydechl. „Právě jsem mluvil s Janem Mydlářem.“
„Nemluvil. Zíral jsi na něj jako na zjevení a málem mu oznámil, že ho znáš z budoucnosti.“

„Na chvíli jsem zapomněl, kde jsem.“
„A já začínám chápat, proč mi Martin doporučil pevné nervy a dohled.“

Matěj ho uchopil za rameno a otočil zpátky k tržišti. „Jestli budeš stejně civět na každou známou osobnost, budou tě považovat za pomatence, nebo tě někdo začne vyslýchat.“

„Promiň. Setkání s člověkem, kterého znáš jen z pramenů, je pro historika splněný sen.“

„Sni méně nápadně. Ještě tě musím provést městem a nechci tě večer vyzvedávat ze šatlavy.“

„Dobře,“ kývl Eusebius s předstíranou vážností. „Budu se držet.“

Sotva to dořekl, z davu se ozval výkřik:
„Pomoc! Zloděj! Ukradl mi měšec!“

Lidé uskočili, z pultu se skutálela jablka a mezi stánky proběhl sotva desetiletý chlapec v roztrhané košili. Oči měl dokořán, v ruce svíral měšec a běžel přímo k nim.

Eusebius ho několika kroky dostihl a chytil za paži. Kluk sebou škubl, Eusebius ho však stáhl za sebe dřív, než se k nim přihnali dva městští zbrojnoši s halapartnami.

Matěj zůstal stát jako opařený. „Pět minut jsem tě nechal bez dozoru.“

K nim se řítili dva městští strážníci – v kožených kabátcích, s halapartnami v rukou a pečetí města na prsou. Zastavili se přímo před Eusebiem, zjevně připraveni chlapce popadnout.

„Ustupte, pane,“ zasyčel jeden z nich. „Ten spratek ukradl měšec!“

Eusebius se nadechl. „Možná,“ řekl klidně, „ale ještě neznáme celý příběh.“

„Příběh?“ zopakoval druhý strážník nevěřícně. „Tady nejsme v pohádce. Tady se krade.“

Chlapec se za Eusebiem choulil a třásl se. Vystrašený pohled v sobě neměl drzost, pouze paniku. Eusebius ho posunul o krok dál za svá záda.

Matěj si promnul spánky. „První dopoledne ve městě a už zastavujeme hlídku. Skoro obdivuhodný výkon.“

„Nezastavuju ji. Prosím jen o chvíli, aby ten kluk mohl promluvit.“

Strážní si je nejistě prohlíželi. Matěj nakonec vystoupil dopředu. „Můj bratr se po válce teprve vrací do běžného života. Nechte chlapce vysvětlit, co se stalo. Pokud lže, můžete si ho odvést a my vám bránit nebudeme.“

Eusebius jen přikývl.
Strážníci váhali. Nakonec ten starší z nich pokrčil rameny. „Dobrá. Ale jestli kecá, oba půjdete s ním.“

„Dohodnuto,“ přikývl Matěj.

Kluk se třásl. Eusebius se k němu sehnul, ztišil hlas.
„Jak se jmenuješ?“

„Petr, pane,“ pípl chlapec.

„Dobře, Petře,“ řekl Eusebius klidně. „Tak mi teď pověz, proč jsi běžel.“

Eusebius si klekl, aby se chlapci díval do očí. Prašná ulice kolem nich ztichla a trhovci se otevřeně otáčeli. Petr byl bosý, vyhublý a měšec svíral tak pevně, až mu zbělely klouby.

„To jsi udělal ty?“ zeptal se tiše Eusebius.
Chlapec přikývl.

„A proč?“ pokračoval klidně.

„Maminka stůně, pane,“ pípl Petr. „Nemáme co jíst a už několik dní nevstala z postele.“

Eusebius se krátce nadechl. „A kde bydlíš?“
„Za městem, u řeky,“ odpověděl chlapec.

Matěj ztišil hlas. „Tam jsou nejchudší chatrče. Vdovy, žebráci a lidé, které město nechce vidět. Jestli mluví pravdu, dobře to nevypadá.“

Eusebius přikývl. „Dobře. Když ti pomůžeme, dáš mi ten měšec?“

Chlapec se zarazil. Oči mu těkaly mezi Eusebiem a měšcem, který svíral tak pevně, až mu klouby zbělely.

Davem se prodírala statná měšťanka v drahém kabátci, s krajkovými rukávy a šperkem na krku. „Támhle je!“ křičela. „Na co čekáte? Zbičujte ho a vraťte mi peníze!“

Eusebius k ní obrátil chladný pohled, potom se znovu soustředil na chlapce. „Slibuju, že ti pomůžu. Teď musíš měšec vrátit, jinak ti nikdo nebude věřit.“

Petr se díval na měšec, pak na Eusebia.
Chvíli váhal, prsty se mu třásly, ale nakonec neochotně natáhl hubené ruce a měšec podal.

Eusebius ho vzal a beze slova ho podal jednomu ze strážných. Potom se zvedl a postavil před kluka, který se schovával za jeho záda.

„Petr je ode této chvíle pod mou ochranou,“ prohlásil Eusebius. „Jmenuji se Václav Eusebius, syn zesnulého mistra zbrojíře, a Matěj je můj bratr.“

Matěj pochopil okamžitě a s jistotou dodal:
„Ano, můj bratr. Včera se vrátil z Uher, kde deset let sloužil v armádě.“

Strážníci si vyměnili pohled, pak přikývli. Starší z nich řekl tiše:
„Dobrá, pane. Ale jestli ho ještě někdy uvidíme krást, skončí u kata.“

„Rozumím,“ odpověděl Eusebius klidně.

Měšťanka se rozkřičela. „Skandál! Jsem manželka městského radního a budu si stěžovat!“

Eusebius se k ní obrátil s chladnou zdvořilostí. „Stěžujte si. Předtím se však projděte k řece. Možná tam pochopíte, proč dítě sáhne po cizím měšci.“

Žena zalapala po dechu, otočila se a uraženě odkráčela.

Eusebius se zhluboka nadechl a otočil se k chlapci.
„Pojď, Petře. Půjdeme za tvojí mámou.“

Kluk přikývl a Eusebius mu položil ruku na rameno. Matěj chvíli mlčel, potom si povzdechl. „Když už jsi ho vzal pod ochranu, jdeme všichni. Samotného tě s tímhle nápadem nenechám.“

Vzali ho mezi sebe, aby se nebál, a pomalu se vydali směrem z města.
Když procházeli tržištěm, lidé je sledovali. Někteří s nepochopením, jiní s tichým souhlasem.
Z povzdálí je pozorovalo i pár žebráků, kteří si mezi sebou cosi šeptali.

Matěj počkal, až opustí tržiště. „Jestli budeš zachraňovat každého chudáka v Praze, do zimy budeme žebrat také.“

Eusebius se pousmál. „Možná. Svědomí ale zůstane celé.“

Matěj si odfrkl. „Historik s morálním kodexem. Přesně to mi v dílně chybělo.“

Za městem je udeřil vlhký pach řeky a bahna. Petr šel bosý mezi nimi, ruce schované v roztrhaných rukávech. Na okraji louky stály chýše z prken, hlíny a všeho, co jejich obyvatelé dokázali najít. Odtud nebyly věže Prahy symbolem moci, ale vzdálenou kulisou světa, do kterého tihle lidé nepatřili.

„Tady bydlíme,“ zašeptal Petr a ukázal na nejmenší chatrč. Dveře visely nakřivo, uvnitř bylo ticho.

Eusebius vstoupil první. Uvnitř byl chlad, vlhko a pach nemoci. Na úzkém lůžku ležela žena s očima zavřenýma a rukama složenýma na hrudi. Tvář měla bílou jako vosk a v místnosti se nehýbalo nic kromě plamínku téměř vyhořelé svíce.

Petr se k ní vrhl. „Mami!“ Sevřel její ruku, ale prsty byly ledové a nehybné. Pláč z něj vyrazil tak prudce, až mu praskal hlas.

Eusebius si k němu klekl. Dotkl se ženina krku, přestože už podle ztuhlosti věděl, co najde. „Je mi líto, Petře. Maminka zemřela.“

Matěj stál za nimi a mlčky přikývl. „Zima, hlad, nemoc,“ zamumlal. „Tady se umírá tiše.“

Bezmoc v Eusebiovi rychle vystřídal hněv. „Nikdo by neměl odejít sám a hladový.“
„Takhle zdejší svět vypadá,“ odpověděl Matěj. „Ty ho jen poprvé vidíš bez stránek mezi sebou a skutečností.“

Zůstali několik okamžiků v tichu, které narušovala řeka a Petrův pláč. Eusebius chlapce objal. „Postaráme se o pohřeb. Nenecháme ji tady samotnou a ty se k ní budeš moct rozloučit důstojně.“

Matěj přikývl. „Zajdu na farnost. Kněz přijde zítra. Ty vezmi Petra do domu, dokud nevymyslíme, co dál. Žofie bude nadávat, ale postel mu najde.“

Eusebius přikývl. Když odcházeli, Petr šel mezi nimi, malý a ztracený. U kraje polní cesty se zastavil a naposledy se otočil k chatrči.

Petr se od chatrče nedokázal odtrhnout a Eusebius mu nechal tolik času, kolik potřeboval. Dítě si otřelo tvář špinavým rukávem, ale pláč se mu stále vracel v krátkých, bolestivých nádeších. Matěj čekal opodál a tentokrát ho nepobízel. Teprve když se na cestě objevil vůz, vzal chlapce za druhou ruku a odvedli ho stranou. Eusebius věděl, že žádná postel ani teplé jídlo mu matku nevrátí. Mohli mu však zabránit, aby po její smrti zůstal úplně sám.

Eusebius mu položil ruku na rameno. „Slíbil jsem ti, že ti pomůžu, a svůj slib dodržím.“

Matěj počkal, až se vzdálí od řeky. „Dnes jsi stihl zpochybnit hlídku, urazit radní manželku a přivést domů dítě. Na první den slušný výkon. Zítra už můžeš rovnou zachránit celé město.“

Eusebius se na něj podíval. „Petr nemohl zůstat sám.“
„Vím,“ připustil Matěj. „Jen začínám tušit, že s tebou nebude v domě nikdy úplný klid.“

„Klid není nejvyšší hodnota.“
Matěj po něm střelil pohledem. „Jednou tě kvůli té spravedlnosti někdo pověsí.“
„Pak budu aspoň vědět proč.“

Do Pražského domu dorazili pozdě odpoledne. Slunce klesalo a zdi nádvoří vrhaly dlouhé stíny. Z kuchyně se ozýval smích, voněla večeře a po celém dvoře se neslo pravidelné cinkání nádobí.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupili Matěj, Eusebius a mezi nimi drobný Petr – špinavý, unavený, se zarudlýma očima.

Fredy zůstal s půlkou housky u úst. „Koho jste přivedli?“
Rudolf se podíval na Eusebia. „Doufám, že jsi ho neunesl.“

Žofie vyšla z kuchyně s rukama od mouky. Při pohledu na chlapce se zastavila. „Pro Krista, koho jste přivedli?“

Eusebius odpověděl klidně, i když měl v hlase únavu: „Jmenuje se Petr. Zůstal sám. Našli jsme ho u řeky. Jeho matka zemřela.“

Jídelna ztichla. Dorotka odložila vařečku a Jana se přestala smát. Žofie si otřela ruce a prohlédla si dítě od hlavy k patě. V jejím výrazu nebyla výčitka, pouze praktické hodnocení člověka, který poznal hlad na první pohled.

„Má hlad?“ zeptala se jednoduše.
„Ano,“ odpověděl Matěj. „A zřejmě i dlouho nespal.“

Žofie přikývla. „Nejdřív polévku, vodu a koupel. Spát může v pokoji u dílny. Ráno rozhodneme, co bude dál. A někdo mu najde čistou košili.“

Fredy se nadechl, že něco řekne, ale Žofie se na něj jen otočila a pozvedla obočí.
„A ty,“ pronesla přísně, „se nebudeš ptát. Ani ty, Rudolfe. Jasné?“

Fredy raději sklopil hlavu. „Jasné,“ zamumlal.

Eusebius se sklonil k Petrovi. „Dnes budeš spát v teple. Žofie vypadá přísně, ale nikoho odsud nevyhodí hladového.“

Petr přikývl, stále tiše, se skloněnou hlavou.

Matěj se sesunul na lavici. „Radnice, kat, zloděj, mrtvá žena a dítě. Myslím, že jsme pro dnešek splnili plán a překročili ho o několik katastrof.“

Fredy se pousmál. „Chybí už jen duch svatej.“
Dorotka protočila oči. „Ten by se tu bál.“

Žofie postavila před Petra misku polévky a chléb. „Jez. V tomhle domě se nejdřív najíš a teprve potom vysvětluješ.“

Petr se pustil do jídla, tichý, ale s každým soustem klidnější.

Eusebius se posadil naproti. „Udělali jsme správně.“
Matěj se unaveně pousmál. „Možná jsme právě přivedli největší problém, jaký jsi mohl na první procházce najít.“

„Každý problém má řešení,“ odvětil Eusebius.
Matěj se ušklíbl. „A většina řešení stojí peníze.“

Když Petr dojedl, hlava mu klesla únavou. Žofie ho vzala za ruku a odvedla do pokoje u dílny. Po návratu se zastavila před Eusebiem a chvíli ho pozorovala.

„Pomoc někdy dorazí pozdě pro jednoho člověka,“ řekla. „Pro toho chlapce přišla včas. Pamatujte si to, až budete pochybovat, jestli jste se do té hlídky měl plést.“

Eusebius přikývl. „Zapamatuju.“

Ráno naplnila Pražský dům vůně chleba a dřeva. Petr seděl u stolu umytý, učesaný a v čisté košili, kterou pro něj našla Žofie. Rozpačitost se v jeho tváři mísila s opatrnou vděčností a každé sousto jedl pomaleji než večer.

Do jídelny vstoupil Martin a pohledem okamžitě našel chlapce. „Takže Petr.“ V jeho hlase nebyla výčitka, spíš únava člověka, který už tušil, že se plán domu právě rozšířil.

Matěj zvedl hlavu od hrnku kávy. „Ano, otče. Petr. Ztratil matku. Neměl kam jít.“

„Slyšel jsem, co se ve městě stalo,“ řekl Martin a obrátil se k Eusebiovi. „Přivedl jste ho sem a postaral se o jeho matku.“

Eusebius přikývl. „Nemohl jsem ho nechat u mrtvé matky ani na ulici. Nikdo jiný se k němu nehlásil.“

„To chápu,“ řekl Martin. „A co teď?“

Dřív než stačil někdo odpovědět, ozvala se Dorotka od stolu:
„Zůstane tady.“

Martin se na ni překvapeně podíval. „Opravdu?“

„Ano,“ přidala se Jana. „Pomůže v domě, a my ho naučíme číst a psát. A počítat.“

„A trochu chování,“ dodala s úsměvem Polyxena. „Když už má bydlet s námi, ať z něj vyroste něco víc než uličník.“

Žofie se tiše zasmála. „Tak to vypadá, že je rozhodnuto.“

Matěj si povzdechl. „Já se v tom domě už ani neptám, co je můj nápad a co ne.“

Martin se pousmál. „Dobrá. Petr zůstane. Bude pomáhat podle svých sil a vy se postaráte o výuku. Když jste si ho vzali na starost, udělejte to pořádně. Žádné nadšení na tři dny a potom výmluvy.“

Dorotka přikývla. „Nebojte, otče. Zvládneme to.“

Petr, který celou dobu tiše seděl, se konečně odhodlal promluvit.
„Já… já umím trochu číst,“ řekl nesměle. „Maminka mě učila, než onemocněla.“

Eusebius se usmál. „Tak to máš náskok.“

Martin si k němu přisedl. „Zůstaneš tady, Petře. Dům má svá pravidla a také věci, o kterých se před cizími nemluví. Zbytek pochopíš časem. Když si nebudeš jistý, zeptáš se Žofie nebo Matěje.“

„Ano, otče,“ kývl chlapec.

Martin se obrátil na Matěje a Eusebia. „Teď zbývá jen jediný problém.“
„Jaký?“ zeptal se Matěj.

„Musíme Pistoriovi vysvětlit, že se počet obyvatel domu během jediného dne zvýšil,“ odpověděl Martin s povzdechem. „Má soucit, ale také rád ví, kdo spí pod jeho střechou.“

„To bude oříšek,“ řekl Matěj, nalil si další kávu a protáhl se. „Navrhuju, aby to řekl Eusebius. On má ten výraz, co obměkčí i kata.“

„Výraz historika po infarktu?“ ušklíbl se Eusebius.
„Ten samý,“ přikývl Matěj.

Zasmál se i Martin. „Pistorius se vrátí večer. Do té doby Petra ubytujte a najděte mu oblečení, aby nevypadal, že jsme ho právě sebrali z tržiště. Eusebie, vysvětlení nechám na vás.“

Žofie přikývla. „Už jsem mu připravila postel. A k obědu dostane dvojitou porci. Ten kluk potřebuje nabrat maso na kostech.“

„Tak to vypadá,“ usmál se Martin, „že máme v domě nového člena.“

Petr se rozpačitě usmál. „Děkuju,“ řekl tiše.

Dorotka mu podala kus chleba. „Neříkej děkuju. Tady se říká — pojď, pomoz.“

Smích oběhl stůl. Matěj zavrtěl hlavou. „Pražský dům se mění v klášter, školu a sirotčinec.“
„Aspoň se nebudeme nudit,“ odpověděl Eusebius. „A Petr bude mít poprvé skutečný domov.“

Petr sklopil oči k chlebu, ale na rtech mu zůstal nesmělý úsměv. Eusebius při pohledu na něj pochopil, že rozhodnutí z tržiště nebylo pouhým impulsem, nýbrž závazkem, který hodlal dodržet.

Večer v jídelně hořelo několik svící a oheň v krbu se odrážel v okenních tabulkách. Když se otevřely dveře, vstoupil arcibiskup Pistorius. Rozhovory u stolu okamžitě ztichly.

Tmavý kabátec a dlouhý plášť mu dodávaly přísný vzhled. Klid v jeho tváři však člověka dokázal uklidnit i znervóznit zároveň, podle toho, co měl zrovna na svědomí.

„Tak,“ pronesl tiše, když se rozhlédl po místnosti. „Slyšel jsem, že náš dům má nového obyvatele.“

Eusebius se postavil. „Ano, otče. Jmenuje se Petr. Jeho matka zemřela. Neměl kam jít.“

Pistorius k němu pomalu přistoupil. „Přivedl jste Petra do domu, aniž jste se poradil nebo požádal o svolení.“

Eusebius přikývl. „Ano, otče. Ale… nešlo to jinak.“

Pistorius ho chvíli pozoroval. Eusebius pod tíhou toho pohledu téměř sklopil oči. Potom arcibiskup přikývl. „Jednal jste správně. Opuštěné dítě se nevrací na ulici jen proto, že nebylo v našem plánu.“

Eusebius překvapeně zvedl hlavu, ale úleva mu nevydržela dlouho.
„Znamená to ovšem, že za něj nesete odpovědnost všichni,“ pokračoval Pistorius. „Od dneška patří k domu. Kdyby se mu něco stalo, nesmíme vinu svádět na svět kolem. Bude to naše selhání.“

Matěj přikývl. „Rozumíme, otče.“

Petr seděl tiše v rohu, schoulený na židli. Pistorius si jeho nejistoty všiml, posunul křeslo blíž a natáhl k němu ruku.

„Pojď ke mně, Petře,“ vyzval ho mírně.

Chlapec se přiblížil, nejistý, ale oči měl zvědavé. Pistorius si sedl do křesla a pokynul mu.
„Neboj se. Sedni si ke mně.“

Petr zaváhal, potom mu vylezl na klín. Pistorius mu položil dlaň na rameno. „Život někdy bere dřív, než jsme připraveni. Zároveň dokáže nabídnout nový začátek. Ten tvůj právě začal a nemusíš na něj být sám.“

Petr přikývl, zvedl hlavu a po chvíli se odvážil zeptat: „Vy jste ten, co mluví s Bohem?“
Pistorius se pousmál. „Někdy. Ale většinou On mluví se mnou, a já se snažím pochopit, co tím myslí.“

Ostatní kolem stolu se usmáli a napětí v místnosti povolilo. Dokonce i Matěj přestal svírat hrnek tak pevně.

Pistorius pohladil Petra po vlasech. „Zůstaneš tady, budeš pomáhat a učit se. Třeba z tebe jednou vyroste lepší člověk, než jsme my všichni dohromady.“

Potom zvedl pohled k Eusebiovi. „A vy máte zítra audienci u císaře.“

V místnosti to ztichlo.
Eusebius se zarazil, jako by mu na okamžik přestalo bít srdce.
„Zítra?“ zopakoval nevěřícně.

Pistorius přikývl. „Císař si vás vyžádal osobně. Matěj vám ráno pomůže s přípravou. A zkuste před Rudolfem skrýt alespoň část své upřímnosti i nadšení z historických památek.“

Eusebius se pokřižoval. „Pokusím se. Víc slíbit nedokážu.“

„To rád slyším,“ usmál se Pistorius, zvedl Petra z klína a postavil ho na zem. „A teď běž, chlapče. Večer patří spánku, ne starostem.“

Petr přikývl a zamířil ke dveřím. Ještě se ale ohlédl a tiše řekl: „Dobrou noc, otče.“

„Dobrou noc, Petře,“ odpověděl Pistorius.

Když Petr odešel, Pistorius se obrátil k ostatním. „Zítra pokračujte podle plánu a před služebnictvem se chovejte, jako by se nic mimořádného nestalo. Císař nemá rád nepřipravená překvapení. Já také ne.“

Matěj tiše zamumlal: „To bude dlouhý den.“

„Ano,“ řekl Pistorius. „Ale možná začátek něčeho důležitého.“

Pistorius si upravil plášť a odešel. Jeho kroky pomalu zanikly na chodbě. Eusebius zůstal stát u stolu s vědomím, že ráno poprvé vstoupí před člověka, jehož jméno celý život četl v knihách. Tentokrát nepůjde o náhodný přenos ani krátké zjevení. Rudolf II. bude čekat právě na něj a každý chybný pohled může změnit víc než jeho vlastní osud. Za okenicemi se Praha ukládala ke spánku, ale Eusebius věděl, že pro něj noc klidná nebude. V hlavě si znovu skládal připravenou minulost, jméno otce i vlastní roli. Ráno nesměl být Veronikou, která znala Rudolfův portrét. Musel být mužem, kterého císař očekával. Za okny zatím doznívaly hlasy noční Prahy. Každý zvuk mu připomínal, že ráno nebude stát před obrazem ani jménem v učebnici, ale před živým císařem, který si jeho příchod vyžádal a mohl jedinou otázkou rozbít celou připravenou legendu.