Kniha

Od té noci, kdy se medailon poprvé rozzářil, uběhlo jen pár měsíců. Veronika se vrátila do obvyklého rytmu – archivy, knihy, přednášky, schůzky U Fleků. Na první pohled se nezměnilo nic, ale uvnitř se všechno posunulo. Spánek už nebyl klidný. Občas se probudila s pocitem, že se kolem ní zadrhl čas, že stíny na stěně dýchají jinak, než by měly.

Medailon měla schovaný v krabičce na dně šuplíku. Někdy, když si sedla ke stolu, cítila, jak z něj sálá teplo – ne horko, jen tiché připomenutí. Nechtěla ho vyhodit, ale bála se na něj sáhnout. Vždy, když ho zahlédla, vrátil se jí obraz: rudé vlasy, těžký kabátec, pohled muže, který znal její jméno dřív, než ho vyslovila.

„Byl to sen,“ šeptala si pro sebe pokaždé, když o tom začala přemýšlet. „Jen přelud.“ Ale její hlas zněl prázdněji s každým opakováním.

Snažila se zaplnit ticho – diplomkou, korekturami, novými články. Jenže i mezi řádky latinských spisů občas zahlédla slova, která tam předtím nebyla. A když si večer pustila hudbu, přistihla se, že rytmus bicích se mění v ozvěnu kroků na kamenné podlaze.

Zvenku působila klidně, jen Dorka si všimla, že se Veronika občas zadívá do prázdna o vteřinu déle, než bývalo obvyklé. „Měla by sis odpočinout,“ říkala jí. „Možná na chvíli vypnout, přestat s těmi rukopisy.“

Veronika se usmála. „A zanevřít na minulost?“
„Ne,“ odpověděla Dorka tiše. „Jen ji občas nechat spát.“

Jednoho červencového podvečera se po delší době sešla celá banda U Fleků.
Zahrádka byla plná smíchu, pivo se točilo proudem a u jejich stolu vládla ta známá směsice chaosu a pohody, kterou dokázali vytvořit jen oni.

„Čau bando!“ zvolal Fredy, když se konečně prodral davem. Hned se sklonil k Dorce a políbil ji na tvář.
„Ahoj, držím ti místo, ale pivo si objednej sám,“ usmála se.
„Neboj, už mi ho nesou,“ odpověděl a hned se napil, jako by tím chtěl dohnat ztracený čas.

„Moc se omlouvám, že jsem dorazil až teď,“ pokračoval, „ale mám pro vás novinku. A hlavně pro vás dva,“ kývl na své bratry.
Rudolf a Matyáš se na sebe podívali a současně řekli: „Proboha, jakou zase?“
„Pamatujete na Francii?“
„No…“
„A na ty dva Švédy?“
Všichni zpozorněli.
Fredy se vítězoslavně opřel do židle. „Hádejte co – přijedou. Matyáš a Albert.“

U stolu to zašumělo. Jana se usmála: „To jsou ti, co vás tehdy málem nechali ve Fontainebleau zamčené ve sklepě?“
„Ti samí,“ přikývl Fredy pyšně. „A přesto je máme rádi. Přijedou pracovně, ale chtějí se s námi sejít.“
„Kde budou bydlet?“ zajímala se Polyxena.
„Nevím, nechtěli říct, ale je o ně postaráno.“
Dorka protočila oči. „Jen doufám, že to neznamená další mezinárodní průšvih.“
„Ale ne,“ mávl Fredy rukou. „Jsou to sympaťáci. Jen trochu moc… organizovaní.“

Smích se rozléhal po stole. Veronika seděla stranou, naslouchala, ale její myšlenky občas odbíhaly. Sledovala, jak se světlo z lampy odráží v pivní pěně, a v tom záblesku se jí na okamžik zdálo, že vidí svíčku a stín muže v renesančním kabátci. Mrkla, a všechno zmizelo.

„Veru?“ ozvala se Dorka a lehce do ní šťouchla.
„Hm?“
„Ty zase nejsi mezi námi. O čem přemýšlíš?“
„O tom, že čas utíká,“ odpověděla s pousmáním.
„No to teda jo,“ zasmál se Fredy. „Ale dneska ho chytíme za pačesy – pozítří tu máme Švédy, a já chci, aby se jim Praha líbila.“
„Tak to nech na sobě,“ ušklíbl se Rudolf. „Ty jsi totiž náš kulturní atašé.“

Další kolo piv dorazilo a hospodou se nesl jejich smích. Byl to ten večer, kdy se všechno zdálo být zase v rovnováze. Jen Veronika občas pohlédla směrem ke dveřím, jako by čekala, že se za nimi objeví někdo, koho nikdy neviděla – a přitom si byla jistá, že ho pozná.

Mezitím, jen pár ulic od ruchu večerní Prahy, v pracovně pražské diecéze seděl biskup Tomáš Chlumecký. Na stole se mu rozprostíraly složky popsané poznámkami, pečetěmi a křížky. Lampu z mosazi držela otevřená kniha – starý rukopis, jehož okraje byly už dávno zešedlé časem.

Tomáš byl muž v letech, přímý a tichý, s pohledem člověka, který toho ví víc, než říká. Pocházel z generace duchovních, kteří za komunismu pracovali potají, a právě tehdy se setkal s Johannem Pistoriem, tehdejším biskupem. Ten ho tehdy zasvětil do tajemství řádu Ordo Custodes Temporis – Řádu Strážců Času. Od té doby nesl jeho odkaz dál.

Teď, když se svět měnil a stíny minulosti se znovu začaly hýbat, věděl, že se naplňuje doba, o které mluvil jeho učitel.

Zaklepal někdo na dveře.
„Vstupte,“ pronesl klidně.

Vešel mladý kněz v černém saku. V ruce držel složku, z níž vyčníval červený list s pečetí. „Otče, přišla odpověď z Vatikánu.“
Tomáš zvedl hlavu, sundal brýle a pokynul mu, aby přistoupil blíž. „A co píší?“
„Souhlasí se zahájením projektu Budoucnost v minulosti.“

Chlumecký se pousmál, ale v jeho očích se zaleskla tíha odpovědnosti. „Tak tedy začíná druhá fáze,“ řekl spíš pro sebe.
„Myslíte, že je připravená?“ zeptal se mladík.
„Nikdy není. Ale čas si vybírá sám, Martine. A my jsme jen nástroje.“

Martin se posadil do křesla naproti. „Měl jsem už možnost mluvit s Matějem, všechno v Pražském domě je skryté a funkční. Řemeslníci odvedli skvělou práci. Zbraně a uniformy budou hotové do týdne.“
Biskup přikývl. „Výborně. Dům musí zůstat v utajení. Je to náš most – útočiště i brána.“

Na chvíli se odmlčeli. Zvenku doléhal tlumený zvuk zvonů svatovítské katedrály.

„A co oni?“ zeptal se Martin. „Vyvolení?“
„Jsou pohromadě,“ odpověděl Chlumecký. „Aniž by o tom věděli. Zatím netuší, že jejich osudy jsou propletené víc, než si dovedou představit.“
„A Veronika Scottová?“
Biskup se lehce pousmál. „Ta má před sebou nejtěžší úkol. A možná i největší zkoušku.“

Otevřel zásuvku, vytáhl obálku a položil ji na stůl. Na voskové pečeti byl vyryt znak lilie.
„Až se vrátí z večera, doručte jí tohle. Pozvánku k rozhovoru. Řekněte, že jde o práci na projektu historického výzkumu. Zatím nevíc.“

Martin přikývl, obálku převzal a uložil do vnitřní kapsy svého saka.
Když odcházel, Chlumecký zůstal ještě chvíli sedět, dívaje se na zapálenou svíci. „Johanne Pistorie,“ zašeptal do ticha, „tvůj čas se naplnil. Teď je řada na nich.“

Ráno, dva dny po večeru U Fleků, dorazil do Prahy vlak z Vídně.
Z davu vystoupili dva muži – přibližně třicátníci, dobře oblečení, s výrazem lidí, kteří vědí, kam jdou. Matyáš Thurn a Albert Valdštejn. Oba nesli lehká zavazadla a tvářili se, jako by Prahu znali nazpaměť.

„No vida,“ protáhl se Bert, když vyšli z nádraží. „Myslel jsem, že se sem vrátíme dřív.“
„Ty jsi to říkal pokaždé, když jsme odjížděli,“ odpověděl Matyáš s úsměvem. „Ale máš pravdu. Praha pořád voní stejně – pivo, dlažba a něco, co se nedá popsat.“
„Asi minulost,“ prohodil Bert. „Tady se prostě drží mezi kostkami.“

Oba se zastavili pod sochou svatého Václava. Turisté se kolem fotili, ale oni jen mlčky stáli a pozorovali město, které se pod nimi rozprostíralo.
„Víš, že tady býval koňský trh?“ nadhodil Bert.
„Vím,“ přikývl Matyáš. „A víš, co je zvláštní? Vždycky, když tu stojím, mám pocit, že to město něco čeká.“
„Třeba nás,“ zasmál se Bert a plácl ho po rameni.

Vtom se Matyášovi v kapse rozvibroval telefon.
„Fredy,“ oznámil, když se podíval na displej.
„Tak co, dorazili jste?“ ozval se z druhé strany veselý hlas.
„Před chvílí. Praha stojí, svět taky.“
„Zatím,“ zasmál se Fredy. „Večer v sedm U Fleků. Máme zamluvený stůl, přijdou i holky. A prosím tě – tentokrát nic nerozbijte.“
„To slibuju,“ odpověděl Bert, který už se nakláněl k telefonu. „Ale jestli nás necháš čekat bez piva, půjdeš do pekla první.“

Matyáš zavěsil, oba se rozesmáli a vydali se směrem k metru.
„Zase U Fleků,“ povzdechl si Bert. „Kolik let už to je?“
„Dost na to, abychom věděli, že žádný večer U Fleků není jen večer,“ odpověděl Matyáš.

Cestou se smáli, dohadovali, kdo objedná první pivo a kdo zaplatí, když to Fredy zase odnese. Ale někde mezi jejich slovy se skrývalo i tiché napětí – vědomí, že tenhle návrat není jen přátelská návštěva.

Když metro zastavilo na Malostranské, oba vystoupili a krátce se rozhlédli po městě.
„Víš,“ řekl Matyáš tiše, „někdy mám pocit, že nás Praha poznává.“
Bert se pousmál. „Tak doufej, že se neurazí.“

Lokál U Fleků voněl pivem a dřevem, ze zvuků pianina v rohu se mísila melodie s hlukem hospodského večera.
Stoly byly plné, vzduch těžký od smíchu a pěny, a u toho jejich – v rohu pod velkým oknem – se už loudal druhý půllitr.

„Kde je Verča?“ zeptala se Polyxena mezi doušky.
„V knihovně,“ odpověděla Dorka a povzdechla si. „Říkala, že už odchází. Ale znáš ji, ona dokáže ztratit pojem o čase i v telefonním seznamu.“
„To je nemoc,“ smál se Fredy. „Chronické přelévání z archivu do reality.“

Dveře do lokálu se otevřely a dovnitř vpadl závan teplého vzduchu.
Veronika vstoupila rychlým krokem, vlasy svázané do nepečlivého uzlu, taška přecpaná knihami a složkami jí visela z ramene.
Zastavila se, rozhlédla se po davem a zamířila rovnou na toalety.

Bert ji zahlédl jako první. „Myslím, že přišla ta tvá akademická bouře,“ pošeptal Fredymu.
„To je ona?“ naklonil se Matyáš.
„Jo,“ přikývl Fredy s úsměvem. „Historie v lidské podobě. Jen pozor, má ostré lokty.“

Veronika se vracela zpátky, ve spěchu, snažila se prodrat davem mezi stoly. V jedné ruce držela mobil, v druhé tašku, která se jí houpala u kolen. Zrovna v okamžiku, kdy odbočila k jejich stolu, vyšel zpoza rohu Matyáš s tácem, na kterém byla tři piva – čerstvě načepovaná, s pěnou až po okraj.

Střet byl neodvratný.

Nejdřív zvuk – tiché „bum“, pak šplouchnutí, pár vteřin ticha a poté kolektivní výdech celé hospody.
Pivo teklo po Matyášově rukávu a po jejím svetru, jantarové kapky kapaly na podlahu jako zpomalený déšť.

Veronika ztuhla, překvapením zvedla hlavu a narazila na jeho pohled – světle modré oči, překvapivě klidné, ale v nich jiskra, která říkala „to snad ne“.
„Do háje,“ vydechla. „Já… já vás neviděla.“
„Zřejmě ne,“ odpověděl tiše, ale v jeho hlasu byl ledový klid. „Nebo máte v plánu útočit na všechny muže s tácem?“
„Útočit?“ naježila se a zvedla obě ruce. „To byla nehoda.“
„Vážně?“ povytáhl obočí. „Protože můj oblek má jiný názor.“

Přes mokrý kabát mu stekly pramínky piva a on je nevzrušeně setřel ubrouskem, zatímco ona se snažila taškou zakrýt mokrý svetr.
„Dobře, tak mi řekněte, kolik stál ten váš poklad, a já vám na něj udělám sbírku,“ odsekla po krátkém tichu.
„To nebude nutné,“ odpověděl Matyáš s náznakem úsměvu. „Ale váš svetr vypadá, že by si také zasloužil restaurátora.“
„Jo, takového, co má na rukávech mokré fleky?“
„Třeba takového, co ví, kdy zastavit.“

„Vy jste …“ začala, ale nedořekla. Přerušil je smích u stolu.
Fredy už se smál na celé kolo. „To je neuvěřitelný! Verčo, to je Matyáš! Ten Švéd, o kterém jsem mluvil!“
„Fajn,“ zavrčela, „tak doufám, že tohle není vaše národní tradice.“

Matyáš se zasmál – poprvé upřímně. „Ne, tohle je spíš osud.“

Napětí povolilo. Veronika si odhrnula vlasy, které se jí lepily na krk, a pohlédla na něj už bez rozpaků. „Tak na osud,“ řekla a vzala ze stolu půllitr, který jí Fredy strčil do ruky.
„Na příměří,“ doplnil Matyáš a ťukl si s ní sklenicí.

Kapka piva jí sklouzla po prstu. Neušla si, že se na ni přestal dívat s výčitkou, ale s něčím, co v ní vyvolalo nejistý pocit.
Byl to pohled někoho, koho už možná jednou viděla – jen v jiné době, v jiném světle.

Zbytek večera plynul v překvapivě dobré náladě. Veronika, ač zpočátku odměřená, se brzy nechala vtáhnout do rozhovoru – i když si občas rýpla.
„Takže vy jste opravdu Švéd?“ zeptala se Matyáše.
„Jen napůl,“ odpověděl. „Z druhé půlky jsem původem… komplikace.“
„To zní skoro jako diagnóza.“
„Možná,“ usmál se. „Ale já věřím, že komplikace dělají svět zajímavým.“

Bert se mezitím skvěle bavil. Vyprávěl, jak jednou omylem způsobil diplomatický trapas v Paříži, když si spletl ministra s číšníkem, a celá parta se smála tak, že se až otáčeli hosté u sousedních stolů.
Jana s Polyxenou vedly vášnivou debatu o architektuře Karlova mostu, Fredy se dohadoval s Dorkou o správném pořadí výčepních, a Zdeněk tvrdil, že má tajný recept na pivo, po kterém se nikdo nikdy neopije – prý to dokáže už od studentských let.

Matyáš seděl naproti Veronice a občas se jejich pohledy setkaly.
Nebylo to flirtování, spíš něco mezi zvědavostí a neklidem.
Její hlas měl klidný rytmus, ale v očích měla cosi, co mu připadalo zvláštně známé.

Když se kolem půlnoci hospoda začala vyprazdňovat, Fredy se protáhl a prohlásil: „No, přátelé, myslím, že to byl večer století. Ale jestli zítra někdo přijde pozdě do práce, neházejte to na mě.“
„Kdo zítra pracuje?“ zvedl obočí Bert.
„Nikdo,“ odpověděla Jana. „Ale stejně se rádi vymlouváme.“

Smích se rozlil naposledy. Potom se parta začala zvedat. Venku je přivítal noční vzduch, teplý a tichý, vonící po dešti.
Veronika se s ostatními rozloučila, ale Matyáš si všiml, že se na okamžik zastavila u výlohy protějšího obchodu.
Na skle se odráželo světlo pouliční lampy – a v tom odrazu se na vteřinu zdálo, že za ní stojí někdo jiný, muž v tmavém kabátci, s ohnivými vlasy a těžkým pohledem.
Mrkla – a obraz zmizel.

„Je ti dobře?“ ozval se tiše za ní.
„Jo… jen se mi zatočila hlava,“ zalhala.
„Možná to pivo,“ nadhodil s úsměvem.
„Možná ten čas,“ odpověděla a odvrátila pohled.

---

Později v noci, v hotelovém pokoji, se Matyáš opřel do křesla a nalil sobě i Bertovi trochu whisky.
„Tak co říkáš?“ zeptal se Bert, když si přiťukli.
„Na večer?“
„Na tu holku.“
Matyáš se zasmál, ale bez lehkosti. „Je tvrdohlavá. A chytrá. A nebezpečná v jednom.“
„Nebezpečná?“ zopakoval Bert.
„Jo. Dívá se, jako by věděla něco, co já ne.“
„To se ti možná líbí.“
„Ne,“ odpověděl Matyáš po chvíli. „To mě děsí.“

Bert si lokl a odložil sklenici. „Myslíš, že ona o tom ví?“
„Zatím ne. Ale pokud má ten dar po svém předkovi… dlouho to neutají.“

Zvenku bylo slyšet vzdálené odbíjení hodin z věže. Oba muži zmlkli, každý ponořen do vlastních myšlenek.

---

Ve stejnou dobu, o pár ulic dál, seděl biskup Tomáš Chlumecký ve své pracovně.
Telefon na stole zablikal. Zvedl sluchátko.
„Ano?“
„Vaše excelence,“ ozval se známý hlas z druhého konce. „Dorazili. A podle všeho se setkali se skupinou.“
„Výborně,“ přikývl biskup. „A Scottová?“
„Byla tam také.“
„Dobře. Nechte to plynout přirozeně. Čas se probouzí, ale nesmí vědět, že je sledována.“

Na chvíli bylo ticho. Pak se z druhé strany ozvalo: „A Thurn? Myslí si, že to celé vede on.“
Chlumecký se pousmál. „Ať si to myslí. Někdy je lepší, když ti správní lidé zůstanou ve stínu.“

Položil telefon, odložil brýle a zadíval se z okna na noční Prahu.
V dálce nad městem probleskl slabý záblesk světla – sotva postřehnutelný, ale pro něj dost zřetelný.
„Tak začíná další kapitola,“ zašeptal. „A Brána se znovu otevírá.“

Ráno bylo klidné, až podezřele.
Praha se probouzela do šedivého dne, který měl v sobě něco neklidného – jako když se po bouřce ještě chvěje vzduch, i když už nikde nebliká blesk.

Veronika seděla u stolu, obklopená knihami. Vůně kávy se mísila s prachem z pergamenů, které si přinesla z archivu. Pokoušela se soustředit, ale myšlenky se vracely k předchozímu večeru – k pádu, k pivní sprše a k pohledu modrých očí, které v ní nechaly něco, co nešlo setřást.

Nakonec odložila pero a promnula si spánky. „Dospělá žena, historik, vědkyně – a stejně se chovám jako puberťačka,“ zamumlala pro sebe.
Jenže hluboko uvnitř věděla, že to nebylo obyčejné setkání. Něco v ní se po té chvíli pohnulo. Něco, co dosud spalo.

Venku zaklepala kapka deště na sklo. A pak druhá.
Když se podívala z okna, uviděla na protější straně ulice postavu – stála u lampy, klidná, nehybná. Na první pohled obyčejný muž, snad kolem čtyřiceti. Ale jeho postoj byl příliš pevný, příliš tichý.
Zamžikala.
Když se znovu podívala, už tam nikdo nebyl.

Otevřela okno – a v tu chvíli se zvedl vítr. Papíry na stole se rozletěly do vzduchu, jako by je někdo sfoukl neviditelnou rukou.
Na zemi se zastavily až u jejích nohou. Jeden z listů zůstal obrácený vzhůru – a na něm, mezi starými zápisky, které opsala z kroniky, bylo připsáno jediné slovo:

„Brána.“

Zamrazilo ji. Věděla jistě, že to slovo tam včera nebylo.

---

Na druhé straně města, v jednom z tichých hotelů na Malé Straně, seděl Matyáš u okna s kávou.
Bert ještě spal, ale on se nemohl přimět zavřít oči.
Procházel si v hlavě všechno, co se stalo – i to, co se má teprve stát.

Na stolku ležel černý notes se znakem lilie.
Otevřel ho a přečetl krátký zápis, který mu biskup Chlumecký před odjezdem osobně vložil do ruky:

„Vyhledat kontakt. Potvrdit existenci Pražského domu. Prověřit Scottovou. Nezasahovat.“

Zavřel notes, opřel se o rám okna a zhluboka se nadechl.
Praha voněla deštěm. A něčím starším.
Přestože byl vycvičený k přesnosti, k chladnému odstupu, Veroničin pohled mu pořád zněl v hlavě. Něco na ní nebylo náhodné.
A co ho znepokojovalo nejvíc – její oči.
Téměř přesně stejné, jaké viděl kdysi na portrétu v archivu Vatikánu.

---

„Otče, potvrdili přijetí?“ ozval se Martin, když vstoupil do pracovny pražské diecéze.
Biskup Chlumecký přikývl. „Ano. Oba jsou v Praze, kontakt proběhl přirozeně. Nevědí, že jsme o krok před nimi.“
„A dívka?“
„Začíná si všímat věcí, které ostatní přehlížejí. To je dobré znamení. Vzpomeň si, co říkal Pistorius – dar se neprobouzí hlasem, ale tichem.“
Martin přikývl a vážně se zadíval na mapu, která ležela před nimi.
Uprostřed byla nakreslená linie Prahy, pod ní několik značek – Klementinum, Karlův most, Pražský dům.

„Jak dlouho máme?“ zeptal se.
„Dokud se znovu neozve medailon,“ odpověděl biskup tiše. „Pak už to nepůjde zastavit.“

---

Večer se Veronika sešla s Dorotkou. Seděly v malé kavárně u Vltavy, kde kapky deště pomalu stékaly po skle.
„Ty jsi nějak bledá,“ poznamenala Dorka. „Neměla jsi být dnes doma?“
„Byla,“ odpověděla Veronika. „Ale mám pocit, že doma už nejsem.“
„Zase ty tvoje sny?“
„Ne. Tentokrát to bylo jiné. Jako kdybych se probudila… a něco mě už čekalo.“

Dorka se zasmála, ale ne s úplnou jistotou. „Ty a tvoje předtuchy. Víš, že mi tím jednou způsobíš infarkt?“
Veronika se pousmála, ale oči jí zůstaly prázdné.
Za oknem se v řece odráželo světlo měsíce – a ve vodní hladině se na okamžik mihla silueta hradu.

Ne, nebylo to jen světlo.
Bylo to znamení.

Ráno bylo nezvykle tiché.
Prahu halil lehký opar a v oknech se odráželo měkké světlo, které dělalo všechno pomalejší, skoro zasněné. Veronika stála u kuchyňské linky s hrnkem kávy a snažila se uspořádat myšlenky. Po včerejším večeru se cítila zvláštně – ne vyčerpaná, spíš rozpojená. Jako by část její mysli zůstala někde jinde.

Když se vrátila ke stolu, zvonek u dveří zazněl ostřeji, než čekala.
Podívala se na hodiny – bylo sotva půl deváté.
Otevřela.

Na prahu stál muž v černém saku, s klidným výrazem a decentním úsměvem.
„Slečna Veronika Scottová?“ zeptal se formálně, ale s respektem.
„Ano,“ odpověděla. „Vy jste…?“
„Jmenuji se Martin,“ řekl prostě. „Jsem pověřený biskupem pražské diecéze, otcem Tomášem Chlumeckým. Měl bych Vám něco předat.“

Z aktovky vytáhl červenou obálku se zlatým okrajem a pečetí s vyrytým symbolem lilie. Položil ji na stůl v předsíni, aniž by řekl jediné zbytečné slovo.
„Biskup by Vás rád přivítal osobně,“ dodal po krátké pauze. „Zítra dopoledne, v deset hodin, v diecézní pracovně na Hradě. Dopis obsahuje podrobnosti.“

Veronika se na něj dívala s opatrností i zvědavostí. „Mohu se zeptat, o co jde?“
Martin se usmál tak, že v tom úsměvu bylo víc ticha než odpovědi.
„O spolupráci. Ale detaily Vám vysvětlí on sám.“

Zůstal stát ještě vteřinu, jako by chtěl něco dodat, ale nakonec jen lehce pokývl hlavou.
„Přeji hezký den, slečno Scottová.“
„Děkuji,“ odpověděla, i když její hlas zněl napůl jistě, napůl rozhozeně.

Dveře se zavřely a v bytě zůstal klid, který už nepůsobil obyčejně.
Veronika se posadila, chvíli se na obálku jen dívala. Červený papír byl silnější, než bývá u běžných dopisů, pečeť neporušená, ale na jejím povrchu jako by se cosi jemně chvělo – neviditelný pohyb, sotva postřehnutelný.

Když ji konečně otevřela, papír uvnitř měl vůni starého inkoustu.
Písmo bylo pečlivé, úhledné, psané rukou, ne strojem:

Vážená slečno Scottová,
obracím se na Vás jménem Svatého stolce i pražské diecéze. Vaše práce v oblasti rudolfínských dějin a výzkum artefaktů z dob císaře Rudolfa II. vzbudily značný zájem.
Rád bych s Vámi projednal možnost spolupráce na projektu s názvem Budoucnost v minulosti.
Jedná se o mezioborový výzkum historických rukopisů, jejichž část je momentálně uložena v archivu Vatikánu.
Prosím, dostavte se osobně – detaily nemohou být sděleny písemně.

S úctou,
Tomáš Chlumecký, biskup pražský

Pod podpisem si všimla drobného symbolu – sotva patrného, vepsaného světle šedým inkoustem: Custodes Temporis.

Prsty jí projel mráz.
Ten výraz neznala, ale zněl povědomě, jako ozvěna dávno zapomenutého slova.

Zavřela dopis a chvíli jen seděla.
V hlavě jí hučelo, srdce jí tlouklo v nepřirozeném rytmu.
Ještě včera se smála s přáteli, a dnes držela v rukou dopis s pečetí Vatikánu.
A přesto – někde v hloubi duše – cítila, že tohle všechno mělo přijít.
Že ji ten dopis jen našel tam, kam už dávno patřila.

Dlouho jen seděla a dívala se na dopis, který ležel na stole jako kus jiné reality.
Několikrát ho přeložila, znovu rozložila, pak si povzdechla, vstala a vzala ho do ruky.
Věděla, že tohle si musí s někým promluvit. A ten někdo mohl být jedině on.

Sešla dolů do přízemí, kde se z kuchyně linula vůně kávy a tlumený zvuk rádia.
Scotta stál u sporáku, na sobě měl svůj oblíbený světle šedý svetr a v ruce lžičku, kterou pomalu míchal. Když ji uviděl, zvedl obočí.
„Ty jsi vzhůru brzo. Na tebe.“
„Nemohla jsem spát,“ odpověděla a položila dopis na stůl. „Měla jsem návštěvu.“

Scotta se přestal usmívat. Z rakem přelétl po obálce a v tu chvíli se mu v očích něco změnilo.
„Otevři to,“ řekl tiše, i když věděl, že to už udělala.
Podívala se na něj, trochu nejistě. „Je to z Vatikánu. Od biskupa Tomáše Chlumeckého. Píše, že chce, abych s nimi spolupracovala na projektu… Budoucnost v minulosti.“

Veronika chvíli jen stála u stolu a sledovala, jak světlo z okna dopadá na červený papír.
„Přišel mi dopis,“ řekla nakonec. „Od pražské diecéze. Z Vatikánu. Píšou, že by se mnou chtěli spolupracovat. Na nějakém historickém projektu.“

Scotta, který právě doléval kávu, se na okamžik zarazil.
Hrnek se mu mírně zachvěl v ruce.
„Z Vatikánu?“ zopakoval pomalu, jako by se chtěl ujistit, že slyší správně.

„Ano,“ přikývla. „Pod dopisem je podepsaný biskup Tomáš Chlumecký. Píše, že se mám zítra dostavit k osobnímu setkání.“

Scotta se posadil, odložil konvici i lžičku a chvíli na ni jen hleděl. V očích se mu objevilo něco, co tam neviděla už roky – zvláštní směs napětí, obav a nevyřčených vzpomínek.
„A víš, kdo to je?“ zeptal se.
„Jen to, co píše v dopise. Že je biskup.“
„On je víc než to,“ odpověděl tiše.

„Jak to myslíš?“
„Tomáš Chlumecký byl kdysi žákem Johanna Pistoria,“ řekl pomalu. „Toho Pistoria, o kterém jsme spolu mluvili. Učil se od něj víc než teologii. Znal věci, které se v běžných seminářích neučí. Tajemství starých rukopisů, symboly, souvislosti, které měly zůstat zapomenuté.“

Veronika ztuhla. „A ty jsi ho znal?“
„Ano,“ přiznal po chvíli. „Byli jsme ve stejném kruhu. Dávno, ještě než ses narodila.“
„Kruhu?“
„Říkali si Ordo Custodes Temporis. Řád Strážců času.“

Vyslovil to klidně, ale v místnosti jako by se ochladilo.
„A ty?“ zeptala se tiše.
„Zůstal jsem jen chvíli,“ odpověděl. „Když jsem pochopil, že některé hranice se dají překročit jen jednou, odešel jsem. A myslel jsem, že všechno skončilo. Ale jestli teď kontaktovali tebe…“

Odmlčel se.
„…pak se něco děje. Něco, co chtějí skrýt za slovo spolupráce.“

Veronika sevřela dopis v ruce. „Takže mám odmítnout?“
„Ne,“ řekl rychle. „Musíš jít. Jen buď opatrná. Poslouchej, ale neříkej jim všechno. A pamatuj – nikdy nic není tak, jak se tváří.“

„Zníš, jako by ses bál.“
„Já se nebojím o sebe,“ řekl prostě. „Bojím se o tebe.“

Zvedl šálek, dopil kávu a dodal: „Až tam půjdeš, vezmi s sebou medailon.“
„Ten?“
„Ano,“ přikývl. „Nechci, aby tě znovu přenesl. Ale možná tě ochrání, kdyby se někdo pokusil tě tam dostat jinak.“

Veronika chvíli mlčela, pak si přisunula dopis a zastrčila ho zpět do obálky.
„Dobře,“ řekla tiše. „Zítra půjdu.“

Scotta jen přikývl, ale v jeho pohledu se mihl stín, který před ní nechtěl ukázat.
Věděl, že se tímto okamžikem všechno znovu rozbíhá.
A že Veronika, ať už chce nebo ne, právě vstoupila do příběhu, z něhož kdysi on sám odešel.

Celý den byla Veronika nesvá.
Nemohla se soustředit, ani na čtení, ani na psaní poznámek. Všechno, co obvykle dávalo smysl, jí dnes klouzalo mezi prsty. Každé tiknutí hodin ji vytrhávalo z myšlenek na zítřejší pohovor.

Několikrát si v duchu zopakovala jméno biskupa, ale znělo jí cize, těžce. Cítila, že se kolem ní něco stahuje – pomalu, nenápadně, ale neúprosně.
Nakonec odložila pero a vzala do ruky telefon.
Zvolila číslo, které uměla nazpaměť.

„Jano?“
„No nazdar,“ ozvala se zvesela na druhém konci linky. „Tys dnes nějaká rychlá. Co se děje?“
„Nevím,“ přiznala Veronika. „Asi potřebuju vypnout. Nepůjdeme na kávu? Do institutu Junák. Dnes tam mají otevřeno déle.“

„Jasně,“ odpověděla Jana bez váhání. „V šest?“
„Platí.“

Když Veronika dorazila na Staroměstské náměstí, město už se pomalu uklidňovalo. Turisté mizeli, dlažba byla mokrá po krátkém dešti a věže Týnského chrámu se odrážely ve výlohách jako z jiného času.
Institut Junák se skrýval v jedné z vedlejších uliček – tichý, s vysokými stropy a vůní kávy, dřeva a starých knih. Místo, kde se dalo dýchat.

Sedla si ke stolu u okna, sundala kabát a položila tašku vedle sebe. Horký hrnek s kávou ji trochu uklidnil, ale v žaludku měla stále ten těžký uzel.

Když se otevřely dveře, usmála se.
Jana dorazila přesně na čas – a nebyla sama.
Za ní se objevily Dorotka a Polyxena, obě s kabáty přehozenými přes rameno a s tím známým výrazem, který říkal, že slyšely víc, než Jana řekla po telefonu.

„Překvapení,“ prohlásila Jana vítězně. „Řekla jsem si, že na terapii jsi malá skupina.“
Veronika se rozesmála, i když jen napůl. „Vy jste blázni.“
„Možná,“ přikývla Dorka a objala ji. „Ale tvoji blázni.“

Když se posadily, bylo to, jako by se svět na chvíli vrátil do rovnováhy.
Čtyřlístek zase spolu – bez hluku, bez plánů, jen ony a káva, která voněla po karamelu a skořici.

„Tak povídej,“ vyzvala ji Polyxena, zatímco si rozvazovala šátek. „Co tě trápí tentokrát? Nějaký zapeklitý rukopis nebo doktorand, co neumí citovat?“
Veronika si povzdechla. „Tentokrát ne. Dostala jsem nabídku z Vatikánu.“

Všichni tři na chvíli ztichly.
Dorka zvedla obočí. „To jako vážně? Z Vatikánu?“
„Jo,“ přikývla Veronika. „Mají zájem o spolupráci. Prý kvůli mým studiím o Rudolfu II. a pražských archivech. Ale…“
„Ale?“ zopakovala Jana.
„Nevím. Něco na tom nesedí. Ten dopis působí jinak. Není to jen o historii.“

Polyxena se naklonila blíž. „A co říká Scotta?“
„Abych šla. Ale opatrně.“

Dorka si promnula ruce. „Zní to jako začátek nějakého šíleného příběhu. Ty a Vatikán – to je kombinace, co zavání problémem.“
„Nebo zázrakem,“ dodala Jana.
„Zázraky už jsme zažily dost,“ pousmála se Veronika. „Teď bych brala trochu normálního života.“

„Na to zapomeň,“ zasmála se Polyxena. „My čtyři jsme nikdy normální nebyly.“

Na chvíli se všechny rozesmály a napětí povolilo.
Veronika si uvědomila, že se konečně zase cítí klidně – jako by ji přítomnost jejích tří přítelkyň držela nohama na zemi.

Venku se pomalu stmívalo, světla lamp kreslila na zdi měkké kruhy a kavárna se plnila tichým šumem.
Byly zase spolu.
A svět kolem mohl být na chvíli tak, jak má být – než se zítra všechno změní.

Když v institutu zhasla poslední světla a kolem se začalo šeřit, Jana navrhla, že by si mohly ještě někam sednout.
„Než se zase všechny rozprchneme,“ dodala a s úsměvem zvedla kabát ze židle.
„Souhlas,“ přikývla Dorka. „Na čaj už nemám náladu. Chce to víno.“
„Tak pojďme k Bílému lvu,“ navrhla Polyxena. „Je tam ticho, nikdo nás tam neotravuje a mají pořád slušný sauvignon.“

A tak se vydaly přes Staré Město. Uličky voněly deštěm, světla lamp se leskla na dlažbě a město znělo tlumeně, jako by dýchalo v rytmu jejich kroků.

Vinárna byla poloprázdná. Jen pár hostů u stolků, tlumená hudba, bílé ubrusy a v rohu starý gramofon, který tiše praskal.
Sedly si ke svému oblíbenému stolu – ten, kde kdysi slavily Veroničinu promoci – a chvíli mlčely. Bylo to to příjemné ticho, v němž si přátelé rozumějí beze slov.

Číšník přinesl víno, čtyři sklenice se zaleskly v teplém světle.
„Na co připijeme?“ zeptala se Jana.
„Na klid,“ řekla Dorka.
„Na pravdu,“ dodala Polyxena a zvedla pohár.

Chvíli popíjely v tichu, když se Polyxena najednou zamyslela. Otočila sklenku mezi prsty, jako by zkoumala její dno.
„Víš,“ začala pomalu, „napadlo mě něco… Co když to, že tě oslovili, není náhoda? Co když je to cesta zjistit, kdo doopravdy jsi?“

Veronika na ni pohlédla s mírným údivem.
„Jak to myslíš?“
„No,“ pokračovala Polyxena, „už víme, že nejsi jen tak obyčejná. Že jsi z minulosti. A Vatikán přece pomohl Scottovi, když jste se tady objevili. Kdyby ti chtěli ublížit, měli na to spoustu let.“
Jana pomalu přikývla. „Možná chce Chlumecký jen odpovědi. A možná…“
„Možná,“ doplnila ji Dorka, „je to jediný způsob, jak zjistíš, kdo byli tvoji rodiče.“

Veronika zůstala chvíli zticha. Víno v její sklenici se zalesklo do rubínové červeně a na okamžik se v něm zrcadlil plamen svíčky.
„O rodičích jsem nikdy nepřemýšlela,“ řekla pomalu. „Vlastně jsem se bála. Co když…“
Odmlčela se a usmála se – tím svým nejistým, trochu ironickým úsměvem.
„Proboha, hlavně ať nejsem Rudolfova!“

Všechny tři se zarazily, a pak vyprskly smíchy.
Polyxena málem převrhla sklenici, Jana si utírala oči a Dorka se držela za břicho.
Veronika se jen ušklíbla, zvedla sklenku a naklonila ji.
„Na jistotu,“ prohlásila a víno vypila do dna.

Když dopila, zůstaly na chvíli zticha. Jen hudba v pozadí tiše hrála a venku se město koupalo v teplém světle lamp.
Jana se na ni podívala s úsměvem, ale v očích měla něco jiného – směs obav a pochopení.
„Víš, Veru,“ řekla tiše, „ať zjistíš cokoli, pro nás jsi pořád ty. A to se nezmění.“

Veronika přikývla. „Já vím. Ale mám pocit, že zítra už nebude všechno stejné.“

Nikdo nic neřekl. Jen si znovu přiťukly – tiše, bez slov, jako by každá z nich věděla, že právě tenhle večer je poslední obyčejný, který spolu prožijí.

Ráno bylo chladnější, než čekala.
Praha se teprve probouzela, z kaváren se linula vůně kávy a podél ulice se leskly kapky rosy, které se držely na zábradlích jako drobná skleněná semínka. Veronika šla pomalu, s dopisem pevně sevřeným v ruce.
Měla pocit, že každý její krok zní hlasitěji, než by měl.

Když dorazila k branám Pražského hradu, cítila zvláštní směs klidu a napětí. Strážníci stáli nehybně, jen občas se pohnul jejich pohled, když přicházeli návštěvníci.
Veronika se zastavila před nimi a ukázala dopis s pečetí.
Strážný si ho prohlédl, zkontroloval razítko a bez jediného slova ustoupil stranou.

„Můžete projít, slečno Scottová,“ řekl formálně a kývl na druhého vojáka.
Ta formálnost ji zaskočila. Nikdy si nepotrpěla na tituly, ale z jeho tónu cítila, že to není jen obyčejné pozvání.

Prošla branou.
Hradní nádvoří se rozprostřelo před ní v celé své velikosti – kamenné dlaždice se leskly po nočním dešti, holubi se zvedali ze střech a z oken katedrály dopadaly paprsky světla, které vypadaly skoro živě.

Na druhém nádvoří si všimla postavy, která k ní mířila.
Byl to mladý kněz – štíhlý, v černém saku, s jemným výrazem a pohledem, který působil klidně, téměř konejšivě. Když se přiblížil, mírně se uklonil.

„Slečna Veronika Scottová?“
„Ano,“ přikývla.
„Jmenuji se Martin,“ představil se. „Byl jsem pověřen, abych Vás doprovodil k biskupovi. Čeká na Vás.“

„Děkuji,“ odpověděla tiše.

Společně kráčeli po kamenné chodbě, kde se ozývaly jen jejich kroky. Na stěnách visely obrazy starých duchovních a císařů, každý z nich jako by je pozoroval z jiné doby.
Veronika cítila, jak se jí zrychluje tep. Nebyla si jistá, jestli je to z nervozity, nebo z něčeho jiného – z podivného vědomí, že ta cesta už kdysi vedla právě tudy.

Martin šel o krok napřed, a když otevřel těžké dveře s mosaznou klikou, usmál se.
„Tady, prosím,“ řekl klidně. „Biskup Chlumecký Vás očekává.“

Veronika přikývla a zhluboka se nadechla.
Dopis s červenou pečetí svírala tak pevně, až se jí do dlaně otiskl tvar lilie.

Když vstoupila do místnosti, překvapilo ji, jak obyčejně působila.
Žádné zlato, žádný lesk – jen dřevěný stůl, pár křesel, knihovna plná svazků a velké okno, kterým dovnitř dopadalo tlumené světlo.
Za stolem seděl muž v černém oděvu, se stříbrnými vlasy a klidnýma očima, které vypadaly, že vidí dál, než by měly.

„Slečno Scottová,“ oslovil ji jemným hlasem, když vstoupila. „Jsem rád, že jste přišla.“
Veronika přikývla. „Děkuji za pozvání, otče… Chlumecký, že?“
„Ano,“ pousmál se. „Posaďte se, prosím.“

Usedla naproti němu a položila dopis na stůl.
„Předpokládám, že už jste ho četla,“ řekl tiše.
„Ano, ale… úplně nevím, proč jsem tady,“ přiznala. „V dopise stojí, že jde o historickou spolupráci, ale žádné podrobnosti tam nejsou.“

Biskup přikývl a chvíli ji mlčky pozoroval.
„To máte pravdu. Některé věci se lépe vysvětlují osobně.“
Natáhl se pro složku na kraji stolu, otevřel ji a vytáhl několik listů.
„Vaše práce na rudolfínských studiích zaujala Vatikán. Zvlášť Vaše analýza rukopisů z období kolem roku 1600. Ne každý v nich dokáže číst, slečno Scottová. Vy ano.“

„To je jen praxe,“ pokusila se o úsměv.
„Ne,“ odpověděl s jemným důrazem. „To je dar.“

Na okamžik se odmlčel a podíval se jí do očí.
„Víme, že jste narazila na určité zvláštnosti. Zápisy, které se mění, symboly, které se objevují tam, kde nemají být. Mýlím se?“

Veronika ztuhla. „Jak… o tom víte?“
„Na světě je málo věcí, které se dějí jen náhodou,“ řekl klidně. „A některé záznamy se neukazují každému. Církev tyto jevy sleduje už dlouho.“

Přikročil o krok blíž, položil ruce na stůl a mluvil tišeji:
„Potřebujeme někoho, kdo rozumí historii nejen jako textu, ale jako živé paměti. Někoho, kdo dokáže číst, co ostatní přehlédnou. Církev Vám nabízí přístup k archivům, kam se nedostane nikdo jiný.“

Veronika se nadechla, ale místo odpovědi jen přejela prstem po hraně dopisu.
„A proč já?“ zeptala se nakonec.
„Protože Vy,“ odpověděl bez váhání, „jste už byla součástí příběhu, který studujete.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Jen tikot hodin rozřezával vzduch na drobné údery.
„Nevím, co tím myslíte,“ řekla po chvíli, i když to znělo spíš jako obrana než odpor.
„Zatím nemusíte,“ odpověděl Chlumecký s mírným úsměvem. „Ale pochopíte. Časem.“

Zavřel složku a dodal už zcela úředním tónem:
„Vaším úkolem bude přezkoumat několik rukopisů uložených v našem archivu. Připravíme Vám povolení a přístupové listiny. Pracovat můžete zde, v Praze. Cokoliv najdete, budete konzultovat přímo se mnou.“

Veronika se zvedla, stále nejistá, jestli má být poctěná nebo znepokojená.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Souhlasím.“
„Výborně,“ přikývl biskup. „Začněte zítra. Martin Vás uvede.“

Když se otočila k odchodu, zastavil ji ještě hlas za zády.
„A slečno Scottová,“ řekl jemně, „vezměte si s sebou ten medailon, který nosíte. Možná ho budete potřebovat.“

Veronika zůstala stát, neschopná slova.
Neptala se, jak o něm ví. Nechtěla to slyšet. Jen kývla a tiše odešla.

Za sebou slyšela, jak se dveře s těžkým zámkem pomalu zavírají – a měla pocit, že s nimi se zavřelo i něco, co už nikdy nepůjde vrátit zpátky.

Martin stál už u dveří, když se Veronika zvedla.
„Dovolíte?“ nabídnul jí tichým gestem rám dveří a nechal ji projít napřed. Chodba byla dlouhá, kamenná, ozvěna jejich kroků se rozléhala prostorem, který páchl starým dřevem a voskem ze svící.

Na konci chodby otevřel dveře na nádvoří. Venku je přivítal studený vítr, který se prohnal arkádami a rozhýbal vlajku nad vchodem.
„Děkuji, že jste přišla,“ řekl klidně.
„Ani nevím, jestli mám být ráda,“ odpověděla s úsměvem, který se jí nepovedlo úplně udržet.
„To se obvykle ukáže až později,“ odvětil Martin.

Zastavili se u brány. Strážní ji znovu pozdravili, ale tentokrát se jejich pohledy zdržely o chvíli déle.
„Zítra se uvidíme, slečno Scottová,“ řekl Martin. „V deset hodin tady, doprovodím Vás do archivu.“
„Dobře,“ přikývla. „Děkuji.“

Na okamžik si všimla, že se usmál – ne okázale, ale s upřímnou mírností.
„A nezapomeňte,“ dodal tiše, „vezměte s sebou ten dopis. Budeme ho potřebovat.“

Poté se lehce uklonil a odešel zpět přes nádvoří, jeho silueta se pomalu ztrácela mezi sloupy.
Veronika zůstala chvíli stát, neschopná se pohnout.
Hrad kolem ní působil jinak – větší, starší, živější. Jako by měl vlastní dech.

Když se konečně vydala dolů k bráně, s dopisem pevně sevřeným v kapse, hlavou jí vířily myšlenky, které se odmítaly srovnat. Každá odpověď, kterou dnes dostala, vyvolala dvě nové otázky.

Proč já?
Jak vědí o medailonu?
A co znamenalo to, že už jsem součástí příběhu, který teprve zkoumám?

Vítr zesílil a nesl s sebou zvuk zvonů z katedrály.
Zvedla hlavu a na okamžik měla pocit, že slyší tlumený hlas, který kdysi patřil někomu z jiného století.
Zavřela oči. Když je znovu otevřela, stála už na dlažbě před branou, sama, s Prahou rozprostřenou pod sebou.

Martin se vrátil chodbou diecéze. Ticho se kolem něj rozléhalo jako mlha. Zastavil se u dveří pracovny, tiše zaklepal a vešel.

Biskup Tomáš Chlumecký stál u okna, ruce měl založené za zády, a díval se ven na nádvoří, kde poslední paprsky zapadajícího slunce klouzaly po kamenných dlaždicích. V jeho postoji bylo něco neobvykle klidného, ale i tíživého – jako u člověka, který se dívá na svět a přemýšlí, kolik z něj se ještě nezhroutilo.

„Ostatní dopisy jsou připravené, otče Martine?“ zeptal se, aniž by se otočil.

„Ano, excelence,“ odpověděl Martin, klidně, s jistotou.

„A co Pražský dům?“
„Ještě několik menších úprav a bude hotovo,“ hlásil Martin. „Můžeme začít zásobovat.“

Biskup přikývl. „Zítra jí budeš k ruce. Dej jí všechno, co bude potřebovat.“
„Ano, vím,“ odpověděl Martin bez zaváhání.

Chlumecký se konečně otočil. Pohled měl soustředěný, hlas nízký, ale klidný.
„Informuj Vatikán. A také Pistoria.“

Martin se lehce uklonil, otočil se na patě a odešel. Kroky mu zanikly v hlubině kamenné chodby.

Biskup zůstal sám. Ještě chvíli stál u okna, pak přešel pomalu ke krbu.
Na jeho boku byl nenápadný mosazný výstupek.
Zmáčkl ho.

Z krbu se s tichým zasyčením odsunul panel, za nímž se otevřel úzký průchod. Vzduch z něj byl chladný, vlhký a voněl po starém kameni.
Biskup vzal lampu ze stěny a vydal se po schodech dolů. Každý krok se rozléhal do ticha, které bylo starší než on sám.

Chodba byla úzká, stěny vlhké a hladké od času. Šel dlouho, než došel k železným vratům, menším než člověk, ale masivním.
Byla ze staré slitiny – těžká, kovová, pokrytá vrstvou zeleného patinového prachu.

Biskup sáhl do kapsy, vytáhl klíč s vyrytým křížem a zasunul ho do skryté západky.
Mechanismus cvakl – tichý, přesný zvuk.

Uvnitř byla síň s klenutým stropem. Po stranách se táhly výklenky, v každém z nich znak rodu a několik truhlic – dvě, někde tři.
Jen jeden výklenek byl jiný. Větší, hlubší.
Nad ním se vyjímaly dva erby vedle sebe – přemyslovská orlice a habsburský znak.

Chlumecký se zastavil, zhluboka se nadechl a přistoupil blíž.
Odklopil víko truhly. Pod hermelínem se zableskl kov.

Koruna.

Její zlato bylo tmavé, ne lesklé – spíš tiché, staré.
Biskup ji pozvedl do náruče s úctou, jako by v rukou držel samotnou paměť národa. Světlo lampy se v ní zlomilo, odrazilo a na okamžik se mu zdálo, že na klenbě nad sebou zahlédl slabý záblesk.

„Zítra se uvidí, jestli ještě zazáříš,“ zašeptal.

Zabalil korunu zpět do hermelínu, pečlivě, jako by ji ukládal ke spánku. Pak ji vzal s sebou, zavřel truhlu, vrátil klíč do západky a vydal se stejnou cestou zpátky.

Když se vrátil do své pracovny, schoval lampu, zavřel panel v krbu a na okamžik se zastavil u stolu.
Z okna se díval na město pod sebou – na střechy, na věže, na světla, která se míhala jako hvězdy v zrcadle.

„Zítra,“ pronesl tiše, „se vše dá znovu do pohybu.“

Pak zhasl světlo a odešel.

Biskup Chlumecký právě zaklapl zásuvku sekretáře a upravil na stole hromádku dokumentů, když se ozvalo zaklepání.
„Dále,“ pronesl tiše.

Dveře se otevřely a vešel Martin. Vypadal klidně, ale v očích mu bylo vidět napětí.
„Otče, promiňte, že vyrušuji,“ řekl. „Ale… je tady vévoda Matyáš Thurn. Přeje si s vámi mluvit. Říkal, že je to záležitost, kterou nemůže svěřit nikomu jinému.“

Chlumecký se k němu pomalu otočil. „Už ho nechte čekat dost dlouho. Uveďte ho.“

Martin přikývl, krátce se uklonil a odešel. O pár okamžiků později se z chodby ozval tlumený rozhovor, pak tiché kroky a otevření dveří.

Do místnosti vstoupil vévoda Matyáš Thurn – vysoký, klidný, s gesty muže, který se naučil mít věci pod kontrolou. Na sobě měl tmavý kabát, v ruce kožené rukavice.

„Vaše excelence,“ pozdravil formálně a lehce se uklonil.
„Vévodo,“ odpověděl Chlumecký s mírným úsměvem. „Už jsem začínal přemýšlet, kdy se ukážete. Posaďte se.“

Matyáš přistoupil ke stolu a usedl.
„Dostal jsem zprávu z Říma,“ začal bez okolků. „A slyšel jsem, že slečna Scottová přijala nabídku.“
„Ano,“ přikývl Chlumecký. „Byla tu dnes. Zítra začne pracovat v archivu. Přesně, jak jste si přál.“

Thurn si prohlédl jeho tvář. „Jak reagovala?“
„Nervózně,“ odpověděl biskup. „Ale souhlasila. Má v sobě zvláštní klid, který nepatří do této doby. A Vatikán měl pravdu – ten medailon skutečně reaguje jen na ni.“

Vévoda přikývl, ale neřekl nic.
Chvíli mezi nimi panovalo ticho, které přerušoval jen tlumený tikot hodin.

„Řím je přesvědčen,“ pokračoval po chvíli Chlumecký, „že vaše spojení s ní může být klíčem k dokončení celého projektu. Dva rody, které kdysi stály proti sobě, spojené v jednom cíli. Přemyslovci a Thurnové.“

„To jsem slyšel,“ odpověděl Matyáš tiše. „Ale my dva víme, že lidé nejsou nástroje. A že spojení, které si někdo přeje shora, nemusí být to, které se má skutečně stát.“

Biskup se pousmál, bez posměchu. „To říkáte teď. Ale víte stejně dobře jako já, že věci se dávno dávají do pohybu. A Vatikán si vybral vás. Ne náhodou.“

„Já nejsem posel osudu,“ řekl Thurn vážně. „A už vůbec ne ženich z rozkazu.“

Chlumecký zvedl oči od papírů. „Nikdo vás nenutí. Ale pokud ji získáte, získáme i klíč. K pravdě o jejím původu… a možná k tomu, co bylo ztraceno.“

Thurn se na okamžik zadíval z okna. Venku se stmívalo, Hradčany se nořily do modrého soumraku.
„A co když pravda není to, co si přejete najít?“ zeptal se tiše.
„Pak,“ řekl biskup s klidnou jistotou, „nás to zničí všechny.“

Vévoda se pomalu zvedl. „Zítra ji uvidím. Chci být u toho, až vstoupí do archivu.“
„Samozřejmě,“ přikývl Chlumecký. „Martin vám dá pokyny. A vévodo… buďte opatrný. Její osud už se začal psát dávno předtím, než jste ji potkal.“

Matyáš přikývl, vzal si rukavice a beze slova odešel.

Když se dveře zavřely, Chlumecký chvíli stál v tichu.
Pak si tiše povzdechl:
„Bůh s námi… jestli se jejich cesty skutečně protnou.“