Kniha

Za okny bubnoval déšť. Kapky stékaly po skle a v loužích na parapetu se odráželo žluté světlo z ulice. Bylo podivné babí léto–zima, vlhko, bez jediné známky slunce. Celá Malá Strana působila, jako by ji někdo zabalil do mlhy a nechal čekat na lepší počasí.

Veronika seděla na posteli ve svém pokoji, zabalená v mikině, kolem sebe rozházené papíry, poznámky a notebook s desítkami otevřených záložek. Zítra ji čekal první den v nové práci, ale spát se jí nechtělo. Scottu slyšela z vedlejšího pokoje – pravidelný dech, občasné zakašlání, jak se převalil. Spal tvrdě, jak to umí jen lidé, co už mají za sebou dost nocí beze spánku.

Listovala články, pročítala poznámky a přemýšlela, co by se dalo ještě použít do disertace.
„Zítra prostě normální den,“ zamumlala si. „Žádný zázraky, žádný světýlka, žádný výlety mimo realitu.“

Zvedla oči od obrazovky a zadívala se z okna. Déšť zesílil, kapky bubnovaly do okenního rámu jako netrpělivé prsty. Ulice pod ní byla prázdná, jen občas přejelo auto a jeho světla se odrazila v mokrém kameni.

Chtěla si dojít do kuchyně pro čaj, ale koutkem oka zahlédla známý záblesk.
Na stole, mezi hrnkem a sešitem, se rozsvítil medailon. Zpočátku jen slabě, pak silněji, až jeho světlo osvítilo celou místnost.

Veronika si povzdechla, unaveně se opřela o zeď.
„Dneska fakt ne,“ řekla tiše. „Zapomeň. Mám smlouvu, první den, pohovor a čaj studený, jak moje naděje na klidný život.“

Záře se nezastavila. Naopak – zesílila, až zlaté odlesky tančily po stěnách.
„Ne, vážně. Dneska ne!“ řekla důrazněji a natáhla ruku, jako by mohla medailon přemluvit silou vůle.

Nepomohlo to.
„Jestli mě přeneseš zase k nějakému vousatému géniovi v punčochách, přísahám, že—“

Puf.

Vzduch se zkroutil, svět se převrátil a Veronika zmizela v tichém záblesku, který voněl po ozonu a starém papíře.

Vzduch se zkroutil, ozvalo se tiché puf — a Veronika dopadla přímo doprostřed koberce.
Doslova uprostřed.
Přímo mezi císařem Rudolfem II. a třemi alchymisty, kteří se právě hádali, jestli je možné proměnit pavouka v anděla.

Na okamžik bylo ticho.
Pak se ozval výkřik. Ne od Veroniky. Od císaře.

„Svatá krev Kristova!“ vyjekl Rudolf, popadl nejbližší svícen a málem s ním přetáhl nešťastného alchymistu. „Ona se mi sem zhmotnila zase! Já už si to snad zapíšu do deníku – den bez zázraku, den promarněný!“

Veronika ležela na zemi, zmatená, a snažila se popadnout dech. „Já… promiňte, ale já se nezhmotňuji schválně!“
„To říkáte pokaždé,“ zafuněl Rudolf a odložil svícen. „Minule jste mi přistála v laboratoři a přelila homunkula přes stůl!“

„To nebyla moje vina!“ protestovala, zatímco se zvedala. „Váš homunkulus mi skočil do ruky!“
„Zřejmě si vás spletl s matkou,“ poznamenal suše Rudolf.

Jeden z alchymistů, malý mužík se šmouhou od sazí na nose, se opatrně ozval:
„Vaše Veličenstvo, mám navrhnout exorcismus?“
„Ne, Jáchyme,“ mávl císař rukou. „Posledně nám to vyhodilo střechu.“

Veronika se rozhlédla po místnosti. Knihy, pergameny, klece s neidentifikovatelnými tvory, cosi, co vypadalo jako kříženec králíka a sovy, a uprostřed stolu praskající křišťálová koule.
„Tady by měl bezpečák záchvat,“ poznamenala tiše.

Rudolf se otočil a zkoumavě si ji prohlédl. „A odkud jste vlastně?“
„Z Prahy,“ odpověděla nejdřív váhavě.
„Z Prahy,“ zopakoval pomalu, „to vidím… ale z které doby?“

Veronika si povzdechla a s jemnou ironií odpověděla: „Z jednadvacátého století.“

Na chvíli bylo ticho.
Rudolf i alchymista na ni zírali, jako by právě oznámila, že přiletěla z Měsíce.

„Jedna… co?“ vypravil ze sebe Rudolf.
„Jednadvacátého. Tam, odkud jsem, se píše rok dva tisíce dvacet pět.“

Alchymista se přiblížil, udělal znamení kříže a zašeptal: „Vaše Veličenstvo, to zní jako číselné zaklínadlo.“
„Nebo účetní záznam,“ zamumlal Rudolf. „Takže jste z doby, která ještě nenastala?“
„Záleží, jak moc věříte kalendářům,“ pokrčila rameny Veronika.

Rudolf si ji dlouze prohlížel, pak si nalil víno a pronesl s naprostou vážností:
„Dobrá. Pokud jste z budoucnosti, doufám, že tam aspoň přestanou nosit tyhle kalhoty. Vypadají… nebezpečně.“
Alchymista přikývl. „A těsné.“

Veronika se pousmála. „Jo. Ale aspoň v nich přežiji přenos časem.“
Rudolf si povzdechl. „Výborně. Takže místo anděla mám v komnatě cestující v kalhotách. To mi v deníku chybělo.“

Zpoza dveří se ozvalo: „Vaše Veličenstvo, všechno v pořádku?“
„Ne!“ zařval Rudolf. „Ale to už je tady normální!“

„Takhle to u vás vypadá běžně?“ zeptala se Veronika a oprášila si ruce.
„Tohle?“ pokrčil rameny císař. „Tohle je pondělí.“

Její smích se rozlehl sálem. Rudolf se k ní přidal. Konečně, po dlouhé době, se smál opravdu od srdce.

Pak se dveře znovu otevřely a vešel Johann Pistorius. Zastavil se hned ve dveřích, oči upřené na Veroniku. Na okamžik se mu v obličeji zrcadlilo čisté poznání — poznal ji.

Veronika ten pohled ucítila. Jejich oči se střetly. A právě v tu chvíli, bez varování, se vzduch znovu zachvěl.

„Ne, ne, ne, teď ne!“ vyhrkla, ale bylo pozdě.

Puf.

Zůstalo po ní jen ticho, lehký vír prachu a Rudolfův pobavený hlas:
„No vida, Johanne. A vy jste tvrdil, že zázraky už neexistují.“

Vzduch se rozvířil a všechno kolem se rozplynulo v oslnivém záblesku.
Veronika dopadla tvrdě – tentokrát na známou podlahu svého pokoje. Hlavou narazila do postele, papíry z notebooku se rozletěly po zemi a hrnek se studeným čajem se převrátil.

„Au… do háje,“ zasyčela, zůstala chvíli ležet a snažila se zorientovat. Byt. Její pokoj. Déšť za oknem. Všechno přesně tam, kde má být.
„Skvělé,“ zamumlala, „zpátky v realitě. To už by mohlo mít aspoň věrnostní program.“

Otevřely se dveře.
V nich stál Scotta v županu, s rozcuchanými vlasy a výrazem člověka, kterému právě někdo teleportoval nervy.
„Co to bylo za rámus?“
„Něco mezi experimentem a katastrofou,“ odpověděla Veronika, zvedla se a oprášila si mikinu.

Scotta se zadíval na rozlité papíry, převrácený hrnek a jiskru, která na okamžik přeskočila mezi medailonem a stolem. „Řekni mi, že jsi jen uklouzla.“
„To bych moc ráda,“ povzdechla si. „Ale bohužel jsem se zase… posunula.“

„Kam?“
„K Rudolfovi.“
„Zase?“
„Zase.“

Chvíli na sebe mlčky hleděli.
„No,“ řekl Scotta nakonec, „alespoň že tě tentokrát nespálili.“
„Ne, jen mě málem adoptoval,“ odsekla. „A jeho alchymista chtěl dělat exorcismus.“

Scotta se chytil za hlavu a s povzdechem šel ke kuchyňské lince. „Mám ti udělat čaj, nebo už piješ jen historické ročníky?“
„Radši čaj,“ odpověděla. „A silnej. Dneska jsem měla publikum v punčochách.“

Scotta se zasmál, ale v jeho očích bylo znát napětí.
„A viděl tě někdo, kdo by neměl?“
Veronika zaváhala. „Jo. Pistorius.“

Scotta se zarazil uprostřed pohybu, hrnek v ruce.
„On tě poznal?“
„Myslím, že jo.“
„Sakra.“

Chvíli bylo ticho, slyšet bylo jen déšť bubnující do okna.
Pak Scotta klidně řekl:
„Tak to znamená jediné. Začíná to znovu.“

Veronika se zhluboka nadechla, posadila na postel a zadívala se na medailon, který tiše pulzoval na stole.
„Jo,“ přikývla. „A tentokrát to asi nebude jen náhoda.“

Bylo ráno. Déšť ustal, ale z oken se stále táhly kapky a vzduch voněl vlhce a chladně. Z kuchyně se linula vůně másla a smažených vajíček.

Veronika seděla u stolu, ruce kolem hrnku s čajem, a pozorovala, jak Scotta u sporáku s obřadnou pomalostí obrací vajíčka na pánvi. Každý pohyb měl svůj rytmus, jako by prováděl svatý rituál, který se nemá uspěchat.

„Víš,“ začal, aniž by se ohlédl, „když jsem byl malej, měli jsme vajíčka jen o svátcích. A když jsem si je poprvé udělal sám, připadal jsem si jako král.“

Veronika se pousmála. Tu historku znala nazpaměť — slyšela ji už tolikrát, že by mohla dokončit každou větu. Ale neudělala to. Věděla, že Scotta má tuhle vzpomínku rád, že ji potřebuje znovu vyslovit.

„A víš proč?“ pokračoval, zatímco skládal na talíř kousky opečeného chleba. „Protože jsem měl všechno, co jsem chtěl — vajíčka, teplo a klid. A to je, děvče, luxus, který si lidi často neuvědomují.“

„Mhm,“ přikývla tiše a upila čaj.

V kuchyni to lehce zapraskalo, když plyn zasyčel pod pánví. Světlo z okna dopadalo na Scottová záda, na jeho šedivé vlasy a starý župan, který už měl nejlepší roky dávno za sebou. Bylo v tom něco domáckého, až dojemného.

„Tak,“ otočil se vítězoslavně, „snídaně pro krále a jednu princeznu navíc.“
Položil před ni talíř a přisedl si.

Veronika se na něj usmála. „Díky. Voní to božsky.“
„Božsky to taky chutná,“ odpověděl s úsměvem. „A jestli máš někdy pocit, že ti svět padá na hlavu, dej si vajíčka. Královská terapie.“

„Myslím, že by to měl být vědecký obor,“ poznamenala.
„Je,“ řekl vážně. „Říká se mu kuchyně.“

Oba se rozesmáli. Na chvíli bylo všechno jednoduché. Jen ticho, teplo, snídaně a vůně másla.

Ale Veronika, i když se smála, cítila někde uvnitř, že tohle klidné ráno je jen pauza — krátké nadechnutí před tím, co přijde dál.

Po snídani se Veronika oblékla a vyrazila do práce. Vzduch byl po dešti čistý a chladný, ulice na Malé Straně ještě ztichlé, jen z pekárny na rohu voněly čerstvé housky. Měla pocit, že svět se na chvíli zastavil – jako by jí dával možnost si to všechno rozmyslet. Ale rozhodnutí už padlo.

Cesta na Hrad trvala déle, než čekala. Kamenné dlaždice klouzaly, podpatky jí klapaly do rytmu kroků stráží a s každým krokem jí v kapse tiše ťukl medailon, který tam zastrčila.

U vchodu do arcibiskupského paláce už na ni čekal otec Martin. Stál u schodů, v černém saku, s klidným výrazem a lehkým úsměvem.
„Slečno Scottová,“ pozdravil ji, když se přiblížila. „Jste dochvilná. To je v těchto zdech vzácný dar.“

„Zatím ano,“ odpověděla s mírným úsměvem. „Otázka je, jak dlouho mi to vydrží.“

„To uvidíme,“ pousmál se Martin. „Než půjdete do archivu, chce vás vidět biskup. Chtěl by s vámi mluvit osobně.“

„Je to nutné?“ zeptala se tišeji, i když věděla, že je.

„Řekl bych, že ano,“ odpověděl Martin jemně. „Má pro vás pár pokynů. A… možná i otázek.“

Vystoupali po kamenných schodech do patra, chodbou, která voněla po vosku a starém papíru. Každý krok se odrážel od vysokého stropu, až Veronika měla pocit, že vstupuje do jiného času.

Zastavili se před těžkými dveřmi. Martin se na ni podíval, jeho hlas byl klidný, ale měkký:
„Nebojte se. Biskup Chlumecký má rád přímé odpovědi. A vy přece nikdy nelžete, že?“

„Jen když to má dobrý důvod,“ odpověděla.

Martin se pousmál, zaklepal a otevřel dveře.
„Vaše Excelence,“ pronesl tiše, „slečna Veronika Scottová je zde.“

Veronika se zastavila u dveří kanceláře biskupa, upravila si sako a zhluboka se nadechla. V hlavě si zopakovala všechny ty věty, které chtěla říct, až se představí. Tři kroky, úsměv, pozdrav, podání ruky – přesně, jak se sluší.

Jenže než stačila otevřít pusu, všechno se změnilo.

Z rohu místnosti, ze starého sekretáře, který Chlumecký přinesl ze sklepa teprve včera, se ozvalo tiché zapraskání. Dřevo se rozzářilo, nejdřív jen jemně, jako odraz světla na mosazi – ale záře sílila, nabírala zlatý odstín, až se rozlila po celém pokoji.

„Co to…?“ hlesla Veronika, ale nedořekla.

Z její tašky se ozvalo slabé bzučení.
Medailon.
Záře z sekretáře i z tašky se propojila v jediném okamžiku – jako když se dvě světla poznají.

„Proboha,“ vydechla, „co se to děje?“

Vzduch se zkroutil, všechno kolem se rozmazalo. Knihy, stůl, kříž na zdi – všechno se rozpilo do zlaté mlhy.
Světlo sílilo, až musela zavřít oči.

A pak – puf.

Ticho.

Cítila pod nohama studenou podlahu, ale kolem byla tma.
Něco vonělo po vosku a prachu.
Zadržela dech a snažila se nehýbat.

„Ne… neee,“ zamumlala do tmy, „už zase? A zrovna dneska?“

Otevřely se dveře. Paprsek světla ozářil kus místnosti – kamennou podlahu, stůl, staré mapy. Ve dveřích stál muž. Neznámý. Mladý, v kabátci, s překvapeným výrazem.
Na okamžik se na ni jen díval – a pak vykřikl:
„Zloděj!“

„Počkejte!“ zvedla ruce. „Já nic—“

Ale už slyšela hlasy. Kroky. Řinčení železa.

„Skvělé,“ procedila mezi zuby. „To mi chybělo.“

Dveře se rozlétly, v nich vojáci s halapartnami.
A dřív než stihla cokoliv udělat, světlo z medailonu znovu vzplálo.

Puf.

Veronika se probrala na podlaze. Všechno se s ní točilo, hruď jí svíralo a svět kolem měl rozmazané obrysy. Když konečně zaostřila, zjistila, že se nad ní sklání biskup Chlumecký a otec Martin.

„Pomalu, slečno Scottová,“ řekl Martin tiše a podepřel ji, aby se mohla posadit. „Zhluboka dýchejte.“

„Co… co se stalo?“ hlesla Veronika a rozhlédla se.

Chlumecký si klekl naproti ní, tvář napjatou mezi úlevou a nepochopením. „To bych rád věděl také,“ řekl klidně, ale s patrnou starostí. „Zmizela jste přímo před našima očima. A pak se… vrátila.“

Martin jí pomohl do křesla, Veronika se třásla, ale dýchala už klidněji. „Trochu vody?“ zeptal se.
„Prosím,“ přikývla.

Když se napila, všimla si, že Chlumecký se na ni dívá pozorněji, než by čekala – ne se strachem, ale s jakýmsi nevyřčeným poznáním.

„Slečno Scottová,“ pronesl pomalu, „jste v pořádku?“

„Asi… ano,“ odpověděla nejistě. „Ale to, co se stalo… bylo jiné. Intenzivní. Jako by mě něco vtáhlo.“

„Vtáhlo?“ zopakoval biskup.

Veronika se rozhlédla po místnosti. Všimla si, že u stěny stojí pootevřený sekretář, zevnitř se leskl kov. Zůstala na něj upřeně zírat.
„Co to je?“ zeptala se tiše.

Chlumecký se otočil. „To?“ na chvíli se odmlčel, než odpověděl. „Koruna svatého Václava. Přinesli jsme ji sem včera… z bezpečnostních důvodů. Měla být jen dočasně uložená.“

Veronika cítila, jak jí tuhne krev v žilách.
„Ta… koruna?“ zašeptala. „To světlo… šlo odtamtud?“

Chlumecký přikývl. „Ano. Nikdy předtím se nic takového nestalo. Dokud jste nevstoupila vy.“

„Já?“ Veronika se rozesmála nervózním smíchem, který rychle zanikl. „To nemůže být kvůli mně.“

„A přesto to začalo přesně ve chvíli, kdy jste překročila práh,“ řekl tiše Chlumecký.

Veronika sklopila zrak. „Cítila jsem to. Jakoby mě něco přitáhlo. Bylo to… silné, teplé, ale děsivé. A pak světlo. A tma.“

„A pak?“

„Byla jsem jinde,“ vydechla. „Někde ve staré místnosti. Tma, kamenné zdi, někdo na mě křičel. ‚Zloděj‘. A vojáci…“

Na chvíli zavládlo ticho.
Chlumecký přešel k sekretáři, prsty se dotkl okraje pootevřených dvířek, aniž by je otevřel.
„To by znamenalo… že koruna vás přenesla,“ pronesl spíš pro sebe.

Veronika se zasmála, ale v jejím hlase byl strach. „To zní jako špatný vtip, otče. Já tu korunu vidím poprvé v životě.“

Chlumecký se k ní otočil. „A přesto na vás reagovala. Jako by vás poznala.“

Veronika polkla, sevřela ruce v klíně a tiše řekla:
„Pak nechápu… proč.“

Chlumecký chvíli mlčel, stál u sekretáře a prstem přejel po okraji dvířek, která se lehce třpytila zbytkem světla. V jeho tváři se mísila zvědavost s opatrností, jako by přemýšlel, jestli to, co viděl, vůbec smí pojmenovat.

„Slečno Scottová,“ pronesl nakonec tiše, „mohu se vás na něco zeptat?“

Veronika, stále bledá, přikývla. „Samozřejmě.“

„Měla jste u sebe ten přívěsek. Ten, který nosíte na krku nebo v tašce.“
Nebyla to otázka, spíš jisté konstatování.

Veronika se zarazila. Pomalu sáhla do tašky, která ležela vedle křesla, a vytáhla medailon. Ležel jí na dlani, neškodil, ale stále v něm pulzoval jemný zlatý záblesk, jako dozvuk světla, které právě prožili.

„Ano,“ odpověděla tiše. „Byl u mě. Ale já ho… já ho nemohla nechat doma. Je to… důležité.“

Chlumecký přistoupil o krok blíž. „Důležité?“ zopakoval. „Proč?“

Veronika zvedla oči. „Dal mi ho Scotta,“ řekla tiše. „Řekl, že je to dar od mé matky… když umírala.“
Pohlédla na přívěsek v dlani. „Nikdy jsem ho nesundala. Řekl, že ho musím nosit, že jednou pochopím proč. Tehdy jsem to nechápala, ale… teď už asi začínám.“

Chlumecký ji pozoroval se zvláštním napětím. „Takže ten medailon je rodinný dar.“
„Možná,“ pokrčila rameny Veronika. „Ale spíš to vypadá, že si mě našel on.“

„Myslíte ty… přenosy,“ dodal Chlumecký klidně.

Veronika přikývla. „Když se rozsvítí, stane se to. A dnes… dnes poprvé reagoval na něco jiného. Na tu korunu.“

Chlumecký se zamyslel.
„Znamená to tedy, že světlo začalo z obou stran?“
„Ano,“ odpověděla okamžitě. „Jako by se hledaly. A když se dotkly, všechno zmizelo.“

Martin si vyměnil s Chlumeckým znepokojený pohled. „To zní, jako by ty předměty… spolu mluvily.“

Veronika sevřela medailon v dlani. „Myslím, že jo. Ale nerozumím, co říkají.“

Chlumecký se posadil naproti ní.
„Slečno Scottová,“ řekl pomalu, „ta koruna ležela pod klíčem několik století. Nikdy neprojevila žádnou… aktivitu. Až do dneška. Až do vašeho příchodu.“
Odmlčel se a pohlédl jí do očí. „Řekněte mi pravdu – je to poprvé, co se vám něco takového stalo?“

Veronika se na okamžik odmlčela, pak se zhluboka nadechla.
„Ne,“ přiznala. „Už dřív. Ale nikdy takhle silně.“

„Kdy naposledy?“
„Včera večer,“ řekla. „A skončilo to u Rudolfa II.“

Nastalo ticho, v němž bylo slyšet jen praskání svíce.
Chlumecký se zvolna opřel o opěradlo křesla. „U císaře Rudolfa,“ zopakoval nevěřícně. „Vy jste ho viděla?“

„Viděla,“ řekla tiše. „A on mě také.“

Martin polkl naprázdno, Chlumecký si promnul bradu. Vypadalo to, že se mu rozpadl svět, který měl dosud přesně vymezené hranice.
„To znamená,“ pronesl po chvíli, „že to, co se děje, není náhoda. Ty artefakty se poznaly. A vy jste mezi nimi spojení.“

Veronika se zamračila. „Spojení? Já nejsem žádný vodič elektřiny, otče.“

„Možná,“ pousmál se Chlumecký unaveně, „ale zřejmě jste klíč. Otázkou je – k čemu.“

Veronika se zahleděla na medailon, který teď jen tiše dýchal světlem.
„Nevím,“ řekla po chvíli. „Ale mám pocit, že to teprve začalo.“

Chlumecký se pomalu opřel do křesla. Chvíli jen mlčel, hleděl do plamene svíčky, jako by v něm hledal odvahu. Poté zvedl oči k Veronice.

„Slečno Scottová,“ začal tiše, „myslím, že byste měla znát pravdu.“

Veronika se mírně napřímila. Vzduch v místnosti ztěžkl, jako by i stěny napjatě poslouchaly.

„To, co jste dnes viděla,“ pokračoval Chlumecký, „není náhoda. A už vůbec ne zázrak v běžném smyslu slova. Existuje něco, o čem se na veřejnosti nikdy nemluví. Tajemství, které církev i stát uchovávají po staletí. Řád, který nestojí v žádné kronice.“

Naklonil se dopředu, hlas měl klidný, ale pevný.
„Říkáme mu Ordo Custodes Temporis – Řád Strážců Času.“

Veronika se zamračila. „Strážců… času?“ zopakovala pomalu, jako by tomu slovnímu spojení nerozuměla.

Chlumecký přikývl. „Ano. Není to řád v klasickém smyslu, žádné hábity ani chvalozpěvy. Je to společenství lidí, kteří chrání rovnováhu mezi tím, co se stalo, a tím, co se stát nemělo. Udržují rovnováhu v samotném čase.“

„Čase?“ zopakovala Veronika tiše.

„Ano,“ přikývl. „Jejich úkolem je bdít nad dědictvím, které zůstalo po těch, kdo rozuměli silám mimo naše chápání – alchymisté, vědci, mystici. Chrání věci, které neměly nikdy spatřit světlo světa, i ty, které mohou zabránit katastrofám. Mezi nimi,“ pohlédl krátce na sekretář s korunou, „jsou i předměty, které spojují minulost s přítomností.“

Veronika mlčela. Oči měla přivřené, dlaně sevřené kolem medailonu, který znovu jemně zazářil.

„A vy… jste členem toho řádu?“ zeptala se po chvíli.

Chlumecký se pousmál, unaveně, skoro smutně.
„Řekněme, že jsem jeho Strážce. Nebo spíš ten, kdo hlídá Strážce samotné. Vím o tom, co se děje, ale nerozkazuji tomu. Nikdo z nás nemůže.“

„A co ten řád chrání?“

Chlumecký se zhluboka nadechl. „Tajemství, slečno Scottová. A lidi, kteří je nesou. Někteří o tom nevědí, jiní to tuší. A pak jsou tací, jako vy… kteří se tomu nemohou vyhnout.“

„Já?“ vydechla Veronika. „Já s tím nemám nic společného.“

„Naopak,“ odpověděl tiše. „Vy jste toho součástí od narození. Řád o vás ví už dlouho. A teď, když se koruna i medailon probudily, nemůže zůstat skrytý. Všechno, co jste prožila, bylo varování. Brána se začíná otevírat.“

Veronika chvíli mlčela. „Brána?“ zopakovala.

„Ano,“ přikývl. „Brána mezi časem, který byl, a tím, který ještě může být. A právě ten řád ji po staletí hlídá. Aby svět zůstal v rovnováze.“

Zvedl se a přešel ke starému sekretáři. Položil dlaň na dřevo a tiše dodal:
„A vy, slečno Scottová… jste důvod, proč se znovu probouzí.“

„Probouzí?“ zopakovala Veronika s ironií v hlase. Naklonila hlavu a pousmála se tím svým typickým způsobem — napůl pobaveně, napůl unaveně. „To jako vážně? Co se tu probouzí? Dřevo, zlato, nebo moje trpělivost?“

Chlumecký ji sledoval klidně, ani nemrkl. „Ano,“ řekl tiše. „Ale ne dřevo ani zlato. Vy, slečno Scottová.“
Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Máte v sobě krev Přemyslovců. A ta koruna to pozná.“

Veronika se krátce zasmála — nervózně, bez radosti. „To je blbost,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Já nemůžu mít v sobě krev Přemyslovců. Já ani nevím, kdo byli moji rodiče. A Scotta to neví taky.“

„Věřím vám,“ přikývl Chlumecký klidně. „Váš opatrovník to skutečně neví. Ani vědět neměl. Není součástí ničeho, co se tu odehrává. On vás měl jen ochránit — nevědomky.“

Veronika se zamračila. „Ochránit? Před čím?“

„Před tím, co jste dnes viděla,“ odpověděl. „Před pravdou, která může změnit všechno, čemu věříte.“

„A vy ji znáte?“ vyhrkla ostře.

Chlumecký se opřel, ruce sepjaté v klíně. „Ne celou,“ přiznal. „Ale vím dost na to, abych pochopil, že ten medailon vám nebyl dán náhodou. Byl předán z generace na generaci – vždy ženě z jednoho rodu. Vaší matka byla poslední v té linii.“

„Takže vy mi chcete říct, že…“ začala Veronika, ale nedořekla.

„Ano,“ přerušil ji tiše. „Že jste nositelkou dědictví, které se táhne až k první korunované královně. A že právě proto na vás reagovala koruna.“

Veronika vydechla, chvíli jen seděla a zírala do prázdna. Potom se zasmála, krátce a hořce.
„To zní jako hodně špatná pohádka, otče. Přemyslovci, koruna, řád… to všechno zní jako z učebnice dějepisu po pár sklenkách vína.“

„Možná,“ řekl Chlumecký klidně. „Ale faktem zůstává, že jste tu korunu probudila. A to se nestává nikomu, kdo by s ní neměl nic společného.“

Veronika si přejela dlaní po čele a tiše dodala:
„Tak to musí být nějaký omyl. Protože jestli je pravda, co říkáte, pak se můj život právě rozpadl na kusy.“

Chlumecký se na ni podíval vážně. „Ne, slečno Scottová,“ pronesl tiše. „Váš život se teprve začíná spojovat.“

Veronika seděla nehnutě v křesle, dlaně sevřené v klíně, a jen zírala na Chlumeckého. V hlavě jí to hučelo, myšlenky se jí rozbíhaly na všechny strany. Měla pocit, že slyší vlastní tep hlasitěji než jeho slova.

„To nemůže být pravda,“ zašeptala spíš pro sebe. „Tohle všechno… Přemyslovci, koruna, já…“

Chlumecký ji chvíli mlčky pozoroval, pak pomalu vstal a přešel k oknu. Venku pršelo, kapky se rozbíjely o sklo a stékaly dolů jako stopy času. Když promluvil, jeho hlas zněl klidně, ale vážněji než předtím.

„Všechno, co se teď děje,“ začal pomalu, „začalo mnohem dřív, než jste se narodila. Dřív, než Scotta dostal ten medailon. Dřív, než jsme si vůbec uměli představit, že čas může mít paměť.“
Otočil se k ní. „Víte, kdo byla svatá Anežka Česká?“

Veronika přikývla bez zaváhání. „Ano, vím. Vystudovala jsem historii,“ odpověděla tiše, ale jistě.

Chlumecký kývl hlavou, jako by to čekal. „Pak také víte, že existuje staré proroctví,“ pokračoval, „že až se svatá Anežka stane svatou, země česká znovu získá svobodu.“

„Ano,“ přikývla Veronika. „To vím taky. O tom jsme se učili. Jenže to se přece stalo už dávno, že? V devadesátých letech. Anežku svatořečili a lidé tomu tehdy věřili… byla to spíš symbolika.“

Chlumecký se pousmál, ale v jeho očích nebylo ani trochu humoru. „Symbolika je často jen jiný název pro pravdu, které ještě nerozumíme,“ řekl tiše. „Anežka nebyla jen světice. Byla strážkyní rovnováhy, poslední z linie, která chránila takové artefakty, jako je ten medailon. A když odešla, řád zůstal bez své nositelky.“

Veronika zvedla hlavu. „Chcete tím říct, že já…?“

„Ano,“ přikývl Chlumecký pomalu. „Jste její pokračovatelka. Ne duchovně, ale rodově. Krev, která zůstala tichá celá staletí, se teď znovu ozvala.“

Veronika se zasmála — nejistě, až přerývaně. „To přece není možné,“ hlesla. „Já jsem obyčejná historička, která má problém vstávat na čas. Ne žádná svatá Anežka číslo dvě.“

Chlumecký si ji chvíli měřil pohledem, pak klidně odpověděl:
„Nikdo z vyvolených si o sobě nikdy nemyslel, že je výjimečný. A přesto právě oni měnili běh dějin.“

Veronika se na něj dívala chvíli beze slova, pak si tiše povzdechla a v jejím hlase zazněla směs ironie i unavené rezignace.

„Nezlobte se na mě,“ začala klidně, ale ostře, „ale když už to všechno víte… tak mi vysvětlete jednu věc.“ Naklonila se dopředu a sevřela medailon v ruce. „Proč je na něm i habsburská orlice?“

Chlumecký ztuhl. Jeho pohled na okamžik sklouzl k medailonu, jako by ho viděl poprvé. Otevřel ústa, ale slova se mu zadrhla v hrdle.

„To… to nedokážu vysvětlit,“ přiznal nakonec tiše.

Veronika se ironicky pousmála, vstala a opřela se dlaněmi o okraj stolu.
„No vidíte,“ řekla s úšklebkem. „Takže ani vy nevíte všechno.“

Její hlas ztvrdl.
„Víte, kdo doopravdy jsem?“
Chlumecký zvedl hlavu, ale neodpověděl.

„Ne,“ pokračovala sama, „nevíte. Nevíte, kdy jsem se narodila. Kde jsem se narodila. A rozhodně nevíte, kdo byli moji rodiče.“

Zvedla medailon, jehož kov se zachvěl v jejích prstech. „Že jsem Přemyslovna, to možná ano,“ řekla hořce. „Ale to ještě neznamená, že patřím k vám, nebo k vašemu řádu.“

V místnosti bylo ticho.
Jen tikot hodin a šum deště za oknem.

Chlumecký ji sledoval — ne rozzlobeně, ale s bolestí člověka, který ví, že nese odpovědi, jež zraňují.
Nakonec tiše řekl:
„Možná máte pravdu, slečno Scottová. Možná opravdu nevíme, kdo přesně jste. Ale svět kolem vás na to už odpovídá.“

Veronika odvrátila pohled. „Jo,“ řekla chladně. „A já bych si moc přála, aby na chvíli přestal.“

Chlumecký se na ni podíval klidným, téměř soucitným pohledem. Pomalu natáhl ruku a požádal o medailon. Veronika mu ho bez protestu podala, jen ji lehce zamrazilo, když se jejich prsty dotkly.

Biskup přejel palcem po kovovém povrchu, po jemných rytinách, které se v mihotavém světle svíčky rozzářily. Na okamžik se zdálo, že i on cítí, jak v medailonu cosi tiše pulzuje.

„Narodila jste se,“ začal tiše, „šestnáctého listopadu roku 1575.“
Veronika se ani nepohnula.
„Na hradě Houska,“ pokračoval Chlumecký klidně. „Byl tam přítomen i císař Rudolf II. – předpokládáme, že je to váš otec. Ale jistotu… tu nemáme.“

Zvedl k ní oči, zatímco jeho hlas zůstal měkký, ale jistý.
„Scotta tehdy slíbil císaři, že najde způsob, jak vás ochránit. V té době patřil do Řádu. A ochránil vás… tím, že přenesl vás i sebe do dvacátého století. Pomocí kouzla, které spojovalo alchymii a víru. Od té chvíle jste byli oba pod ochranou Vatikánu.“

Veronika ani nedýchala.

„Stejně tak,“ pokračoval Chlumecký, „i vaši přátelé. Jejich rody byly součástí proroctví, které zanechala svatá Anežka Česká. Předpověděla, že rody, které kdysi stály proti sobě, se znovu narodí — a spojí pod korunou svatopetrskou a korunou svatého Václava.“

Zaváhal, pohladil medailon po straně, jako by se loučil s tajemstvím, které právě vyslovil.
„Vaši přátelé,“ dodal, „jsou tak neuvěřitelně podobní svým předkům, že to budí respekt i strach. Ale proroctví se naplňuje. A klíčem ke všemu jste vy, Veroniko.“

Místnost potemněla, světlo svíčky jen lehce kmitlo. Všichni tři zůstali mlčet.

Veronika seděla nehnutě, oči rozšířené, ruce sevřené v klíně. Jen koutky úst se jí zachvěly.
„Já…,“ nadechla se, ale slova se jí zlomila.

Chvíli bylo ticho. Dlouhé, těžké, skoro hmatatelné.

Pak Veronika tiše vydechla, podívala se na oba muže a s naprostou vážností pronesla:
„Chci panáka.“

Martin zamrkal, Chlumecký jen klidně přikývl.
„Myslím,“ řekl biskup tiše, „že to je po staletích první rozumná reakce.“

Martin se nezmohl na slovo. Jen se podíval na Chlumeckého, který lehce kývl hlavou — ne jako biskup, ale jako muž, který pochopil, že teď není čas na formality.

„V knihovně mám lahev slivovice,“ pronesl tiše. „Na mimořádné příležitosti. A tohle, otče Martine,“ podíval se na něj s vážností, „je rozhodně mimořádná příležitost.“

Martin beze slova odešel. Ozvalo se tiché šustění, klíč v zámku, a po chvíli se vrátil s malou lahví a třemi skleničkami. Postavil je na stůl mezi svíčky.

Veronika si vzala první panák, chvíli ho držela v ruce, dívala se, jak se tekutina leskne ve světle, a pak ho beze slova kopla do sebe. Ostře se nadechla, zavřela oči a vydechla:
„Jo… to jsem potřebovala.“

Nalila si druhý. Nikdo ji nezastavil. Chlumecký jen tiše seděl, ruce složené, pohled upřený do prázdna. Martin stál opodál a neodvážil se nic říct.

Druhý panák zmizel stejně rychle jako ten první. Veronika si odkašlala a posadila se zpět do křesla.
„Tak,“ řekla, „teď můžeme pokračovat. Jen mi dejte chvilku, ať si srovnám vesmír v hlavě.“

Martin se lehce pousmál. „Chtěla jste odpovědi,“ poznamenal jemně.

„Jo,“ přikývla Veronika, „ale ne všechny v jednom dni. Měla jsem v plánu vstupní školení, ne genealogii z 16. století.“

Chlumecký se na ni podíval s lehkým, unaveným úsměvem. „Věřte mi, slečno Scottová, většina lidí by po takové pravdě vypila celou lahev.“

„To zvažuju,“ odvětila suše. „Ale zatím mi to stačí. Dva panáky proti zjevení století.“

„Ne proti,“ opravil ji klidně. „Na cestu.“

Veronika si odfrkla, opřela se lokty o kolena a chvíli mlčela. Pak pomalu řekla:
„Dobře… takže jsem se narodila na Housce, Rudolf II. byl nejspíš můj táta, Scotta mě přenesl do budoucnosti a Vatikán mě celou dobu hlídal.“
Zvedla k nim pohled. „Chybí mi jen jedna drobnost — proč?“

Chlumecký si povzdechl. „Protože,“ odpověděl tiše, „když se narodíte mezi dvěma světy, dřív nebo později vás jeden z nich začne hledat.“

Veronika se zadívala na Chlumeckého, stále ještě otřesená, ale už unavená ze všech těch informací. „A co teď?“ zeptala se tiše, hlasem, který zněl spíš jako prosba než otázka. „Co se bude dít?“

Chlumecký ji chvíli pozoroval, než odpověděl. „Teď?“ zopakoval. „Teď zatím nic. Vraťte se do archivu, dělejte svou práci. Až přijde čas, až se něco změní, dozvíte se všechno.“

Veronika se zvedla, ale její pohled se zastavil na medailonu, který ležel na stole mezi svíčkami. „Víte co?“ řekla tiše, znaveně. „Nechte si ho zatím u sebe. Já… potřebuju spát.“

Chlumecký přikývl. Vzal medailon do ruky, chvíli se na něj díval, pak přešel ke starému sekretáři. Pomalu otevřel dvířka, v jejichž nitru se ještě leskl zlatý kov koruny. Položil medailon vedle ní, opatrně, s respektem.

„Ať spolu zůstanou,“ pronesl spíš pro sebe. „Obojí patří k sobě.“

Veronika se pokusila vstát, ale svět se jí zatočil. Zachytila se o opěradlo křesla, jen tak tak, že nespadla.

„Počkejte,“ ozval se Chlumecký a rychle přistoupil k ní. „Nechte mě, zařídím, aby vás někdo odvezl. Bude to tak lepší.“

Otočil se ke stolu, zvedl sluchátko a klidným hlasem do něj pronesl: „Prosím, pošlete vůz. Slečna Scottová potřebuje odvoz domů. Ano, hned.“

Když se otočil zpět, Veronika už seděla, hlavu v dlaních, oči unavené. „Dnes jste toho zažila víc, než většina lidí za celý život,“ řekl jemně. „Odpočiňte si.“

Do deseti minut se ozvalo zaklepání a Martin otevřel dveře. „Vůz je připraven, otče.“

Veronika jen přikývla, tiše poděkovala a s jeho pomocí pomalu došla ke dveřím. Na prahu se ještě otočila — na Chlumeckého, na pokoj, kde svíčky tiše dohořívaly, a na záblesk světla, které vycházelo ze sekretáře.

Pak odešla.

Venku pršelo. Dešťové kapky klouzaly po skle luxusní limuzíny, která ji tiše odvezla úzkými uličkami Malé Strany. Město se třpytilo v odrazech lamp jako sen, který nechtěl skončit.

Když konečně dorazila domů, nezastavila se. Bez slova prošla chodbou, odhodila kabát na židli a zamířila rovnou do svého pokoje. Sklouzla do postele, aniž by se převlékla.

Světla z ulice kreslila po stěnách měkké stíny, déšť bubnoval do oken, a Veronika, vyčerpaná tělem i duší, usnula během několika vteřin.

Té noci se jí nic nezdálo. Po dlouhé době byl její spánek úplně prázdný — tichý, těžký a hluboký.

Když se dveře za Veronikou tiše zavřely a její kroky se ztratily v chodbě, nastalo v místnosti ticho. Jen svíčky u sekretáře tiše dohořívaly, světlo jejich plamínků se odráželo od koruny a medailonu, které ležely vedle sebe — dva odlesky času, spojené po staletích.

Chlumecký stál chvíli nehybně, pohled upřený na ten zvláštní pár. Pak se narovnal a jeho hlas zněl pevně, rozhodně — zcela jinak než před chvílí.

„Martine,“ pronesl klidně, ale s autoritou, která nepřipouštěla váhání.

Otec Martin se okamžitě objevil ve dveřích. „Ano, otče?“

„Zbytek obálek rozešli ještě dnes,“ řekl Chlumecký, aniž by se ohlédl. „Chci, aby všichni dostali své pokyny do půlnoci. Zkontroluj, jak to vypadá s Pražským domem — jestli je připravený, a co se ještě musí zajistit. Kontaktuj Pistoria, ať ví, že přenos proběhl. A najdi vhodný hotel, který pojme naše vyvolené.“

Martin se zarazil. „Vyvolené?“

Chlumecký přikývl. „Ano. Musí projít výcvikem. A hlavně,“ dodal pomalu, „jim musíme vysvětlit, co chystáme. Tentokrát už není prostor pro nejasnosti.“

Martin přikývl, tvář vážnou. „Rozumím.“

„A ještě něco,“ pokračoval Chlumecký, tentokrát tišeji. „Žádné další přenosy. Dokud je medailon u nás, zůstanou brány zavřené.“
Na chvíli se odmlčel, pohledem sklouzl k sekretáři. „Teď půjdou události svým tempem. Až přijde čas, znovu ji povoláme.“

Martin se lehce uklonil. „Hned to zařídím.“

Jakmile se dveře za ním zavřely, v místnosti zůstal jen Chlumecký a ticho. Sáhl do kapsy, vytáhl svůj mobilní telefon — moderní zařízení v místnosti plné historie.

Na displeji svítilo jediné číslo. Vytočil ho bez váhání.
Chvíli trvalo, než se na druhém konci ozval dech, poté hluboký, vážný hlas.

„Svatý otče,“ řekl Chlumecký klidně, „přenos byl uskutečněn.“

Na druhé straně se rozhostilo ticho. Pak se ozval krátký, zřetelný příkaz:
„Aktivujte bránu. Bůh s námi.“

Spojení se přerušilo.

Chlumecký pomalu odložil telefon na stůl, pohledem přejel k medailonu, který se nepatrně zatřpytil, jako by slyšel každý vyslovený rozkaz.

„Bůh s námi,“ zopakoval tiše, spíš pro sebe než pro svět.
Pak sfoukl svíčku a místnost pohltila tma.

Veronika se probudila s bolestí hlavy, která připomínala kocovinu, i když nic nepila — alespoň ne tolik, aby se cítila takhle mizerně. Hlava jí třeštila, žaludek měla stažený a světlo pronikající skrz záclony pálilo do očí.

Chvíli ležela nehybně a zírala do stropu. Byl to sen?
Ne, tohle se nedalo vysnít. Všechno, co se stalo předchozího dne — koruna, medailon, Chlumecký, jeho řeči o Přemyslovcích a o proroctví svaté Anežky — to všechno bylo příliš živé, příliš skutečné. A přesto… její rozum se bránil.

„To bude omyl,“ zamumlala do polštáře. „Nějaká špatná halucinace. Asi z vyčerpání.“

Posadila se, protřela si oči a s povzdechem se zvedla z postele. V pokoji panovalo ticho, jen z kuchyně se ozývalo tlumené hučení rychlovarné konvice. Natáhla po mikině, kterou nechala přehozenou přes židli, a vyšla z pokoje.

Na schodech se zastavila. Z přízemí k ní doléhaly hlasy.
Dva mužské. Jeden poznala okamžitě — hluboký, klidný, trochu chraplavý hlas Scotty.
Druhý… jí byl povědomý, ale nedokázala si ho hned přiřadit. Byl měkčí, kultivovaný, se zvláštním přízvukem, který jí na okamžik projel páteří.

Odkud ho znám? pomyslela si a ztuhla na schodech.

Hlasy sílily. Smáli se — ne nahlas, ale upřímně, jako staří známí, kteří spolu prožili víc, než by kdokoli hádal.
Znělo to zvláštně… klidně.

Udělala krok, další, a pak se pomalu vydala dolů. Dřevěné schody pod ní lehce zaskřípaly a rozhovor na okamžik ztichl.

„Veroniko?“ ozval se Scotta z kuchyně. „Jsi vzhůru?“

„Jo,“ odpověděla, ale zůstala stát ve dveřích, ještě v polostínu schodiště.
Její pohled padl na muže, který seděl u stolu naproti Scottovi.

Vysoký, elegantní, v tmavém kabátě, s rukama složenýma na hrnku čaje. Otočil se k ní pomalu — a Veronice na okamžik zatrnulo.

Ten obličej znala. Ne osobně, ale z míst, o kterých si ještě včera myslela, že neexistují.

„To snad ne,“ vydechla tiše.

Scotta se na ni usmál, nic netušíc o jejím vnitřním zmatku. „Veroniko,“ řekl klidně, „tohle je starý přítel. Chtěl tě poznat.“

Muž se postavil, lehce se uklonil a s klidným hlasem pronesl:
„Rád vás znovu vidím, slečno Scottová.“

Veronika zůstala stát jako přimražená.
„Znovu?“ zopakovala tiše, zatímco jí došlo, odkud ten hlas zná.

Byl to on.
Ten, kterého viděla jen v odrazu světla, mezi dvěma časy.
Ten, u koho už jednou stála — v jiné místnosti, v jiném století.

Johann Pistorius.

Veronika sešla poslední schod a pomalu vešla do kuchyně. Vzduch voněl po čerstvé kávě a opečeném chlebu — ten známý, domácký pach, který by za normálních okolností znamenal klidné ráno. Jenže dnešní ráno klidné rozhodně nebylo.

„Dobré ráno,“ pozdravila opatrně.

Scotta se otočil od sporáku a usmál se. „Dobré ráno, děvče. Jak ses vyspala?“

Veronika si nalila vodu do sklenice a odpověděla s pokrčením ramen: „Kupodivu… po dlouhé době dobře.“ Napila se, ale koutkem oka už sledovala muže u stolu.

„Dobrý den,“ pronesla k němu zdvořile, ale s nádechem podezření.

Pistorius se lehce usmál, jeho pohled byl klidný, tichý, skoro otcovský. „Dobrý den, Veroniko.“

Zvedla obočí a otočila se ke Scottovi. „Vy se znáte?“

Scotta odložil naběračku a přikývl. „Ano, známe.“
Pak dodal tišeji, s jistou vážností: „Díky němu jsme tady.“

Veronika se na oba podívala, chvíli mlčela a pak si jen tiše zamumlala pod fousy:
„Samozřejmě.“

Vzala si hrnek s čajem a posadila se ke stolu naproti nim. „Takže,“ řekla suše, „předpokládám, že tohle nebude jen přátelská snídaně.“

Scotta se pousmál, ale v očích měl stín obav. „Ne, nebude,“ přiznal. „Ale aspoň si dej něco k jídlu, ať to snáze rozdýcháš.“

Pistorius ji pozoroval s klidem, který ji rozčiloval ještě víc než jeho přítomnost. „Nebojte se,“ pronesl tiše, „nepřišel jsem vám ublížit. Jen nastal čas, abyste pochopila, proč jste tady. Proč jsme tady všichni.“

Veronika si povzdechla. „Skvělé. Další muž s tajemstvím. Tohle ráno je jako z reklamy na psychologickou pomoc.“

Scotta se zasmál, Pistorius ne. Jen lehce sklonil hlavu, jako by jí chtěl dát najevo, že humor chápe — ale že brzy přejde.

Scotta se podíval na hodinky a s povzdechem vstal od stolu. „Musím do práce,“ řekl, přehodil si sako přes rameno a zamířil ke dveřím. „Vy dva se tu zatím seznamte — nebo spíš, znovu seznamte.“ 
Mrkl na Veroniku a dodal: „A zkus se moc nerozčilovat, jo? Ten člověk je z Vatikánu, ne z pekla.“ 

„Ještě uvidíme,“ utrousila Veronika tiše, ale s náznakem úsměvu. 

Jakmile se dveře za Scottem zavřely, v místnosti zavládlo ticho. Jen hodiny na zdi odměřovaly sekundy, kapky deště občas ťukly do okna a z hrnku s čajem se ještě zvedal tenký obláček páry. 

Pistorius seděl naproti Veronice, ruce měl složené na stole, pohled klidný a soustředěný. 
„Slečno Scottová,“ oslovil ji tiše, s lehce zastřeným hlasem, „včera jste se dozvěděla něco, co… asi není moc—“ 

„S kostelním pořádkem?“ skočila mu do řeči Veronika a nadzvedla obočí. 

Na okamžik bylo ticho. Pistorius se usmál, ten jeho typický, nepatrný úsměv, který byl směsicí pochopení a smutku. 
„Řekněme,“ odpověděl, „že některé pravdy se do kázání opravdu nehodí.“ 

„To si pište,“ odsekla Veronika. „Včera mi jeden biskup oznámil, že jsem potomek Přemyslovců, že můj otec byl možná Rudolf II., a že jsem údajně klíč k nějakému proroctví. To není zrovna věc, kterou chcete slyšet po běžném pracovním dni.“ 

„Ne,“ přikývl Pistorius pomalu. „To opravdu ne. Ale je to pravda.“ 

Veronika si založila ruce na prsou a zadívala se na něj. „A vy mi teď řeknete, že jste byl u toho?“ 

„U vašeho narození?“ pousmál se jemně. „Ne. Ale u rozhodnutí, které určilo váš osud… ano.“ 

Veronika se opřela o opěradlo židle a přimhouřila oči. „Tak do toho,“ řekla suše. „Vysvětlete mi, proč mám pocit, že můj život napsal někdo, kdo si spletl historický román s fantasy trilogií.“ 

Pistorius se zhluboka nadechl, složil ruce na stůl a odpověděl klidně: 
„Protože vaše existence je obojí, slečno Scottová. Historie i legenda. A já mám povinnost vám říct, jak to všechno začalo.“

Pistorius se odmlčel, pohledem přejel po stole, po hrnku, který před chvílí držel Scotta, a pak se znovu podíval na Veroniku. 
„Vím, že vám to všechno musí připadat neuvěřitelné,“ řekl tiše. „Ale věřte mi — neexistuje způsob, jak to říct jednoduše. A už vůbec ne tak, aby to dávalo okamžitě smysl.“ 

Veronika si založila ruce na prsou. „Tak to zkuste aspoň složitě,“ utrousila sarkasticky. 

Pistorius se pousmál. „Dobrá. Začněme od začátku.“ 
Opravil si manžetu rukávu, jako by si tím kupoval čas, a pokračoval: 
„Řád Strážců času vznikl před staletími — v době, kdy si alchymisté, učenci a církevní otcové začali uvědomovat, že existují síly, které přesahují lidské chápání. Svatá Anežka Česká byla jednou z těch, kdo pochopili, že svět se může zlomit nejen válkami, ale i narušením samotné rovnováhy mezi časem a duší.“ 

„To zní poeticky,“ poznamenala Veronika, „ale pořád mi to nevysvětluje, proč jsem já uprostřed toho všeho.“ 

„Protože jste poslední,“ řekl prostě. 
Veronika zvedla obočí. „Poslední co?“ 
„Poslední z rodu, který tu rovnováhu udržoval. Když jste se narodila, bylo jasné, že se staré síly znovu probouzejí. Koruna svatého Václava a medailon vaší matky nejsou jen symboly moci. Jsou to klíče. Spojené dohromady otvírají Bránu.“ 

„Tu slavnou Bránu, o které pořád všichni mluví?“ zeptala se. 
„Ano,“ přikývl Pistorius. „Bránu mezi časem, věděním a vírou. Byla po staletí uzavřena, protože svět nebyl připraven. Ale Chlumecký hlásil, že se znovu aktivovala. A to znamená, že se něco blíží.“ 

Veronika mlčela. Její oči se mírně zúžily, v pohledu bylo něco mezi obavou a vzdorem. „A vy chcete, abych s tím něco dělala?“ 

„Ne hned,“ odpověděl Pistorius. „Nejsme blázni. Nejprve vás musíme připravit. Vy i ostatní. Vaši přátelé byli povoláni, i když to ještě nevíte. Všichni ti, jejichž krev se v minulosti spojila nebo střetla, se znovu narodili — a všichni patří do stejného kruhu. Váš osud je propojený.“ 

„Takže chcete, abych šla na školení?“ poznamenala s ironií. 
„Na výcvik,“ opravil ji mírně. „Ne na vojenský, ale duchovní. Naučíte se ovládat to, co ve vás dřímá. Rozpoznat okamžiky, kdy se Brána začíná otevírat. A hlavně — pochopit, že to není prokletí, ale dar.“ 

Veronika se pousmála. „Dar. Tak to zní hezky. Můžu ho vrátit?“ 

Pistorius se neubránil úsměvu. „To by bylo příliš snadné, slečno Scottová. Ale věřte mi — Řád vás bude chránit. Už nikdy na to nebudete sama.“ 

„To jsem slyšela už od jednoho biskupa,“ odvětila tiše. „A pak mi zhasl celý svět.“ 

„Tentokrát se nezhasne,“ řekl Pistorius pevně. „Naopak. Světlo se teprve rozhoří.“ 

Veronika se odvrátila k oknu. Déšť ustal, na skle se leskly kapky a za nimi se rozjasňovalo ranní nebe. 
„A kdy to všechno začne?“ zeptala se po chvíli. 

„Za pár dní,“ odpověděl. „Jakmile bude Pražský dům připraven. Tam všechno začalo. A tam to také musí pokračovat.“ 

Veronika se pomalu otočila zpět k němu. „Tak to vypadá,“ řekla suše, „že dovolená se zase odkládá.“

Veronika se na něj dívala, chvíli mlčela a pak si založila ruce na prsou. „Dobře,“ řekla pomalu. „Tak mi vysvětlete, jak to jako chcete udělat. Co přesně se ode mě očekává?“ 

Pistorius se na ni zadíval tím svým klidným, nečitelným pohledem. „Jednoduše,“ odpověděl tiše, jako by mluvil o něčem naprosto běžném. „Prošli byste Branou času. Zpět do doby rudolfínské.“ 

Nastalo ticho. 

Veronika na něj chvíli zírala, než se jí koutky úst začaly třást. A pak vyprskla smíchy. 
Ne ovládnutelně, ne potichu — smála se naplno, s rukou na čele, slzami v očích a mezi záchvaty smíchu sotva popadala dech. 

„To je… to je dobrý,“ dostala ze sebe. „Vážně. Skvělý vtip. Brána času! Ještě mi řekněte, že poletíme na jednorožci!“ 

Pistorius ji nechal. Jen ji pozoroval, dokud smích pomalu neutichl. Teprve potom klidně pronesl: 
„Slečno Scottová… kdyby to byl vtip, nesmál bych se vám. Ale tohle žádný vtip není.“ 

Veronika si otřela oči, ještě se usmála, ale úsměv pomalu mizel. „Vy to myslíte vážně,“ konstatovala tiše. 

„Ano,“ přikývl Pistorius. „Řád aktivoval přípravy. Pražský dům je znovu otevřený. Brána je stabilní — poprvé po čtyřech stech letech.“ 

„A vy chcete, abych tam… prostě prošla?“ zeptala se nevěřícně. 

„Ano. Spolu s těmi, kteří sdílejí váš původ. Ne jako experiment, ale jako návrat. Je třeba zjistit, proč se dějiny znovu hýbou, proč se proroctví probouzí právě teď. A kdo stojí na druhé straně.“ 

Veronika se pousmála, tentokrát slabě, skoro bezmocně. „Jasně,“ zamumlala. „Zase já. Vždycky já.“ 

„Protože jen vy to můžete udělat,“ odpověděl klidně Pistorius. „A tentokrát nebudete sama.“ 

Veronika zvedla obočí. „To říkáte pokaždé, než všechno vybuchne.“ 

„Tohle nevybuchne,“ řekl tiše. „Tohle se otevře.“

Pistorius se zhluboka nadechl, prsty pomalu přejel po hraně stolu a pak zvedl oči k Veronice. Jeho hlas zněl klidně, ale měl v sobě váhu někoho, kdo ví, že každé slovo může změnit vše. 

„Jak to chceme udělat,“ zopakoval pomalu. „To je otázka, kterou si klademe i my. Brána se neotevře silou — potřebuje soulad. Medailon, koruna a krev. Tři části jednoho klíče.“ 

Veronika si založila ruce na prsou. „To zní jako návod z fantasy seriálu. Takže vy máte korunu, já medailon… a krev?“ 

Pistorius přikývl. „Krev znamená spojení. Ne jen vaše, ale i ostatních. Bez nich by Brána zůstala neúplná. Každý z nich nese část té síly, kterou kdysi sdílely staré rody. Vaši přátelé — Dorotka, Jana, Poli, Zdeněk, Bert… všichni, které znáte. Všichni jsou potomky těch, kdo tehdy stáli po boku císaře, anebo proti němu.“ 

„To už začíná být vážně děsivě známé,“ poznamenala Veronika tiše. „Takže všichni ti, se kterými jsem… no, víte, chodila na pivo, jsou vlastně součást nějakého magického rodokmenu?“ 

Pistorius se pousmál. „Zjednodušeně řečeno — ano. Řád je sledoval celé generace. Čekali jsme, až se kruh znovu uzavře, až se ti praví znovu setkají. A vy jste ten spojovací článek, Veroniko. Vy jste to, co je všechny drží pohromadě.“ 

„No paráda,“ povzdechla si a usrkla čaj. „Takže nejenže jsem Přemyslovna, ale mám teď vést armádu reinkarnovaných historických postav. To bude zábava.“ 

„Není to armáda,“ odpověděl Pistorius tiše. „Je to rovnováha. Každý z nich představuje něco, co se kdysi zlomilo — odvahu, víru, moudrost, sílu, oběť. Teď se musejí znovu spojit. A vy jste jediná, kdo to dokáže. Brána vás přijme, protože zná váš původ.“ 

Veronika chvíli mlčela, zírala do stolu a pak tiše řekla: „A když odmítnu?“ 

Pistorius ji pozoroval beze slova, pak klidně odpověděl: 
„Brána se otevře tak jako tak. Ale bez vás… ji nebude mít kdo zavřít.“ 

Nastalo ticho. Dlouhé, tíživé, jen tikot hodin vyplňoval prostor mezi nimi. 

„Tak to zní skvěle,“ pronesla Veronika nakonec a zvedla se od stolu. „Káva, přenosy v čase a apokalypsa. Ideální pondělí.“ 

Pistorius se lehce pousmál. „Věřte mi, slečno Scottová,“ řekl tiše, „v úterý to bude horší.“

Pistorius se opřel v židli, ruce složil před sebe a chvíli mlčel, jako by zvažoval, kde vlastně začít. Venku déšť znovu zesílil, kapky bubnovaly do okenního rámu a v kuchyni se rozhostilo zvláštní, tiché napětí. 

„Dobře,“ pronesl nakonec. „Řeknu vám, jak to bude. Nejsou to příběhy ani legendy, Veroniko. To, co se chystá, má svůj řád, přesně stanovený postup. A žádný z nás nemá čas se na to připravovat tak dlouho, jak bychom si přáli.“ 

Zadíval se na ni vážně, pohledem člověka, který už ví, že se právě začalo něco nevratného. 

„Brána,“ pokračoval, „není dveřmi v běžném smyslu. Je to průchod, který propojuje určité časové body – místa, kde se dějiny lámou. V Pražském domě se taková místa překrývají. Proto tam kdysi pracovali alchymisté, proto tam císař Rudolf ukrýval své poklady. A proto tam Řád zřídil ochranné kruhy.“ 

„Ochranné kruhy?“ zopakovala Veronika. „To zní skoro jako… rituál.“ 

„Ano,“ přikývl Pistorius. „A také to rituál je. Brána se neotevře sama. Potřebuje energii – ne magickou, ale živou. Potřebuje přítomnost těch, jejichž krev je spjatá s minulostí. Vás a vašich přátel. Každý z vás představuje jeden ze symbolů rovnováhy, které byly kdysi porušeny. A teprve když budete spolu, Brána se může otevřít.“ 

„A co potom?“ zeptala se Veronika tiše. 

„Pak projdete,“ řekl prostě. „Vstoupíte do doby rudolfínské, do okamžiku, kdy se to všechno začalo lámat. Zjistíte, co způsobilo narušení času, a proč se proroctví svaté Anežky začalo znovu naplňovat právě teď. Vaším úkolem bude obnovit rovnováhu — zabránit tomu, aby se Brána otevřela z druhé strany.“ 

Veronika chvíli seděla bez hnutí, oči upřené do stolu. „Z druhé strany?“ zopakovala pomalu. „Chcete mi snad říct, že někdo se tam snaží dostat sem?“ 

„Ano,“ přikývl Pistorius. „A ten někdo už začal.“ 

Jeho hlas zněl klidně, ale každé slovo mělo váhu. 
„Proto ten spěch,“ dodal. „Řád má informace, že určité skupiny v Evropě hledají ztracené artefakty – předměty spojené s mocí císaře, alchymistů a samotného Řádu. Někdo ví, že Brána znovu žije. A my musíme být první, kdo jí projde.“ 

Veronika si odfrkla. „To zní hrozně uklidňující,“ poznamenala sarkasticky. „A kdy že to všechno začne?“ 

„Za tři dny,“ odpověděl Pistorius bez zaváhání. „Pražský dům je připraven, koruna i medailon jsou v bezpečí a Chlumecký s Vatikánem dokončují poslední rituální kruh. Až vás povolají, nebude návratu. Doslova.“ 

Veronika se opřela v židli a tiše si povzdechla. „Skvělé,“ zamumlala. „Zní to jako dovolená s jistotou smrti.“ 

Pistorius se pousmál, ale v očích se mu zalesklo něco vážného. 
„Nenechte se mýlit,“ řekl. „Tohle není konec. Tohle je začátek všeho.“

Pistorius si právě sundával kabát, když Veronika najednou změnila tón — z rezignovaného na škádlivý. Posadila se víc do židle, opřela loket o stůl a koukla na něj tak, jako by mu chtěla sdělit největší legraci světa.

„Pistoriusi,“ začala pomalu, jako by mu vypravovala vtip, „my už to víme. Všichni.“ 
Jeho rysy na okamžik ztuhly. „Cože — vy… všichni?“ vyhrkl a propadl do toho nepatrného nekoordinovaného pohybu, který ho prozradil víc než cokoli jiného.

Veronika přikývla. „Jo. Dorotka, Jana, Poli, Zdeněk, Bert… Ví to. A řeknu vám víc — my jsme se rozhodli, že si dnes poslechneme, jak na to zareagujete vy.“ 
Pistorius se prudce narovnal. „Vy jste… připravili past?“

„Nepřipravenost má taky kouzlo,“ odsekla Veronika s úsměvem, ale v očích se jí blyštilo napětí. „Ale ne — spíš jsme si řekli, že je fér, abyste věděl, jak moc se vám všichni věnujeme.“ 
Pistorius na ni pohlédl, pak se rukou projet po čele a zhluboka vydechl.

Veronika se rozesmála. Neznělo to hrubě — spíš sarkasticky, uvolněně, jako když člověk přetne nit, co ho dusila. „Tak to jste mrtví, muži,“ řekla nahlas a natáhla se pro další doušek čaje. „Protože pokud tohle berete vážně, tak si ani neumím představit vaše noční můry.“

Pistorius stiskl rty, snažil se vrátit klidný výraz, ale v koutcích očí byla vidět lehká úleva — že to nebyl úplně šok a že mají čas komunikovat. „Dobrá,“ řekl nakonec tiše. „Takže to víte. To znamená, že můžeme jednat jinak. Místo překvapení budete mít plán.“

Veronika se naklonila dopředu, oči jí zářily výzvou. „To zní skoro jako kompromis. Řekněte mi tedy, co bude dál — a prosím, žádné dramatické vstupy v černém plášti. Už jsem jich pár zažila.“

Pistorius se usmál — tentokrát bez stopy odtažitosti. „Žádné pláště. Dnes vám to vysvětlím — klidně tady u stolu. A pak počkáme na reakce. Kdo ví, možná bude někdo hysterický. Nebo někdo začne přemítat, že to celé je jen velmi komplikovaný performance art.“ 

Veronika se zvedla, natáhla se a bez ostychu si opřela čelo o strom stolu. „Jen prosím — když se Dorotka začne rozplývat nad dramatem, vy utíkejte pryč. Já zajistím zvládnutí.“ 

Pistorius se zasmál tlumeně. „Dobře. Připravte se — dnes budete slyšet věci. A možná budete i muset jednat. Ale pokud to má jít hladčeji, jsme teď na stejné straně.“

Za okny si déšť pohrával se světly ulice, v kuchyni zavládlo tiché, rozhodné ticho — jako před startem. Veronika se opět usmála, tentokrát bez ironie. „Tak přineste tedy svůj nejlepší projev, otče,“ řekla. „A nezapomeňte — my už víme. Můžete si trochu ulevit.“ 

Pistorius pokynul hlavou. „Dobře. Začnu tím, co budu vysvětlovat. A vy… vy mi pak řeknete, kdo z vás zpanikaří jako první.“ 

Veronika se postavila, natáhla se a v duchu si připravila seznam — kdo je kdo, kdo bude na co náchylný. Plánování hadříku, pomyslela si a usmála se: bitva může začít.

Veronika se zvedla od stolu, popadla ze židle svůj kabát a v očích jí probleskla jiskra, kterou Pistorius neviděl od chvíle, kdy se poprvé setkali. 

„Tak fajn,“ řekla rozhodně. „Vysvětlování si necháme na večer. Sedm hodin, U Fleků.“ 

Pistorius zvedl obočí. „U Fleků?“ zopakoval s mírným údivem. 

„Jo,“ přikývla Veronika s úsměvem. „Tam, kde to všechno začalo. A kde se to zřejmě i zase rozjede.“ 

Chvíli na sebe jen mlčky hleděli. Pistorius měl v očích směs vážnosti a tichého souhlasu. Nakonec se jen pomalu narovnal, přehodil si kabát přes paži a s lehkým úklonem pronesl: 
„V sedm večer tedy. U Fleků.“ 

Veronika mu věnovala krátký pohled — ostrý, ale ne nepřátelský. „Přijďte včas, otče. Nerada čekám na muže, co plánují záchranu světa.“ 

Pistorius se nepatrně pousmál, v očích mu problesklo něco, co by se dalo považovat za pobavení. „Budu tam,“ odpověděl prostě a zamířil ke dveřím. 

Když za ním zaklaply dveře, Veronika se opřela o rám dveří, přejela si rukou po čele a potichu si pro sebe řekla: 
„Tak jo. Sedm večer. Ať to stojí za to.“

Hospoda U Fleků hučela jako úl. Staré dřevěné stoly, vůně piva, smích, šum hlasů a mezi tím parta, která by klidně mohla změnit dějiny – doslova. 

Dorotka seděla u čela stolu a s hraným klidem krájela utopence, zatímco Fredy vedle ní předváděl, jak by se dalo z piva postavit perpetuum mobile. Matyáš s Rudolfem se hádali o to, kdo z nich lépe vypadá v uniformě, přičemž oba měli sako přehozené přes židli a kravatu povolenou. 

Sourozenci Lobkowiczovi, Polixena a Zdeněk, debatovali tiše v rohu – on s ironickým klidem, ona s gestikulací, která ohrožovala všechny v dosahu půllitru. Jana Šliková seděla se svým mužem Kryštofem Harantem, který si tiše pobrukoval melodii, zatímco Jana se bavila tím, že mu přepisovala text na ubrousek, protože „by to konečně mohl zaznamenat pořádně“. 

Slavata a Martinic už tradičně soutěžili, kdo z nich zvládne vydržet déle bez urážky na adresu toho druhého – zatím byli ve třetím kole a obsluha je podezřívala, že si počítají body. Jesenský si zapisoval poznámky do malého koženého sešitu a tvářil se, jako by analyzoval lidské chování pod vlivem alkoholu – empiricky, samozřejmě. 

Bert se opíral o opěradlo židle, v ruce držel pivo a s potměšilým úsměvem sledoval Thurna, který měl nebezpečně vážný výraz. „Ty se tváříš, jako bys byl na jednání s císařem,“ poznamenal Bert. 

„Možná bych měl být,“ odvětil Thurn, „protože až sem přijde Pistorius, bude to mít k politice zatraceně blízko.“ 

Dorotka protočila oči. „To je fajn. Takže dneska místo piva revoluce?“ 
Fredy zvedl půllitr. „Revoluce piva! To zní jako plán.“ 

Polixena se ušklíbla. „Ty bys byl schopný vést povstání kvůli sudu.“ 
„A úspěšně!“ bránil se Fredy. „Mám lid na své straně.“ 

Do jejich smíchu zaznělo otevření dveří. Dovnitř vklouzla postava v kabátě, z deště, s mokrými vlasy a jiskrou v očích. 
Veronika. 

Rozhlédla se po místnosti – a jakmile ji parta zahlédla, hospoda na okamžik ztichla. 

„No,“ řekla s úsměvem, „vidím, že jste začali beze mě.“ 
„Jen jsme trénovali poslušnost,“ ozval se Bert. „Ale bez vůdce to nemá grády.“ 

Veronika se ušklíbla a posadila se vedle něj. „Tak poslouchejte, dneska máme hosta. A než sem dorazí, chci, abyste se chovali… no, aspoň trochu civilizovaně.“ 

Fredy se zvedl, zasalutoval půllitrem. „Rozkaz, kapitánko Scottová!“ 
Dorotka ho okamžitě plácla po ruce. „Sedni si, než tě zase zatknou za vlastizradu.“ 

Veronika se rozesmála a opřela lokty o stůl. „Dobře. Takže až dorazí Pistorius, žádné otázky typu *‘co pijete, otče‘* a hlavně – žádné experimenty s pivem, ano?“ 

Zdeněk se usmál. „Takže máme být slušní?“ 
„Ne,“ odpověděla Veronika. „Máte být připravení.“ 

V tu chvíli se zvenku ozvalo otevření dveří a do dveří vstoupil Pistorius – v kabátě, z něhož kapala voda, s klidným výrazem, ale očima, které okamžitě přešly po všech přítomných. 

„No,“ poznamenal Bert tiše, „a máme to. Konec srandy.“

Pistorius se pomalu přiblížil ke stolu. Zastavil se jen kousek od Berta, který mu uvolnil místo, a rozhlédl se po všech přítomných. Hluk hospody jakoby ustoupil do pozadí — jejich stůl se stal tichým ostrůvkem v moři smíchu a piva. 

„Takže tohle je ona,“ řekl tiše, spíš pro sebe než pro ostatní. „Vaše legendární parta U Fleků.“ 

Fredy pozvedl půllitr. „Legendární, to zní pěkně. Konečně někdo, kdo nás chápe.“ 
Dorotka ho okamžitě sjela pohledem. „Drž pivo a mlč.“ 

Pistorius se usmál, usedl a rozepnul kabát. Na stole mu přistála sklenice piva — Jana ji k němu přisunula s lehkým pousmáním. 
„Vypadáte, že to budete potřebovat,“ poznamenala. 

„Možná ano,“ odvětil klidně Pistorius. „Ale spíš vy.“ 

Veronika se na něj podívala, tentokrát bez ironie. „Tak dobře, otče. Jsme tady. Všichni. Řekněte to naplno.“ 

Pistorius se rozhlédl kolem, jako by si chtěl každého zapamatovat — tvář po tváři, jméno po jménu. Pak se narovnal a začal mluvit. 

„Všichni jste sem byli dovedeni z nějakého důvodu,“ řekl pomalu. „Ne náhodou. Každý z vás nese část dědictví, které sahá mnohem dál, než si myslíte. Řád vás sledoval celé roky — vaše životy, rozhodnutí, setkání. A nakonec jste se sešli tady, přesně tam, kde kdysi začalo všechno, co se teď probouzí.“ 

„To zní jak nábor do sekty,“ zamumlal Martinic, ale Slavata mu loktem přerušil poznámku. 

„Ticho,“ řekla Dorotka tiše. „Ať to dořekne.“ 

Pistorius pokračoval: 
„Řád Strážců času se dlouho držel v ústraní. Chrání rovnováhu mezi tím, co se stát mělo, a tím, co se stát nemělo. Ale něco se změnilo. Síla, která kdysi držela hranice času, slábne. Artefakty — koruna, medailon a klíč — začaly reagovat. A to znamená jediné: Brána se probouzí.“ 

Matyáš si povzdechl. „Skvělé. Zase ta Brána. Vždycky to skončí u nějakých bran.“ 
„A démonů,“ dodal Fredy. 

„Žádní démoni,“ odvětil Pistorius klidně. „Jen dějiny, které se snaží samy sebe přepsat. A vy, všichni tady, jste jejich pojistka.“ 

Rudolf se naklonil dopředu. „Takže co po nás chcete?“ 

„Ne po vás,“ opravil ho Pistorius. „Ale s vámi. Potřebujeme, abyste společně vstoupili do doby rudolfínské — do okamžiku, kde všechno začalo. Zjistit, kdo otevřel Bránu poprvé, a proč se teď znovu probouzí. Veronika bude průvodce. Její krev je klíč. Ale bez vás se Brána neotevře.“ 

Chvíli bylo ticho. Jen cinknutí sklenic z jiných stolů. 

Polixena přimhouřila oči. „Takže říkáte, že máme cestovat v čase?“ 
„Říkám,“ odpověděl Pistorius, „že máte napravit čas.“ 

Fredy se zasmál. „Tohle by byl skvělý film.“ 
„Jenže tohle *je* realita,“ dodala tiše Veronika. 

Pistorius přikývl. „Zítra v noci. Pražský dům. Všichni, bez výjimky.“ 
Zvedl se, zaplatil své pivo a dodal: 
„A přineste si odvahu. Bude jí třeba.“ 

Otočil se a odešel. 

Za ním zůstalo ticho — jen Bert se opřel o stůl a s úšklebkem poznamenal: 
„No, aspoň víme, že to nebude nudný víkend.“

Pistorius se už chystal k odchodu, když se od konce stolu ozval klidný, ale pevný hlas. 
Zdeněk. 

„Zítra to nepůjde,“ řekl věcně. „To je fakt moc rychlé. Nevíme, jak se tam pohybovat, jak se chovat, co čekat… Nemáme ani představu, kam přesně se dostaneme. To není výlet, to je sebevražda.“ 

V hospodě nastalo ticho. I Fredy, který do té chvíle cinkal půllitrem, zmlkl. 
Pistorius se zarazil, pomalu se otočil zpátky ke stolu a pohledem spočinul na Zdeňkovi. 

„Máte pravdu,“ pronesl nakonec tiše. Nebylo v tom ani podráždění, ani odpor — spíš uznání. „Nemůžete vstoupit do minulosti nepřipraveni.“ 
Přešel několik kroků zpět, přejel pohledem všechny přítomné a dodal: 
„Dobrá. Dám vám vědět kdy a jak. Až bude vše připravené, ozvu se.“ 

Zdeněk přikývl. „Díky.“ 

Pistorius si vzal kabát, přehodil si ho přes paži a naposledy pohlédl na Veroniku. 
„Oni vás budou potřebovat víc, než si myslíte,“ řekl tiše. „Držte je pohromadě.“ 
Pak odešel. 

Dveře se zavřely a v hospodě zůstalo zvláštní ticho. Jen cinknutí sklenic z vedlejších stolů a tlumený smích od výčepu. 

Fredy se po chvíli napil, zhluboka se nadechl a s typickým klidem pronesl: 
„Tak to bude prdel. Možná ty svoje praprapradědečky dostaneme rovnou do blázince.“ 

Všichni kolem stolu se po sobě podívali – a pak vyprskli smíchy. 
Polixena se držela za břicho, Dorotka měla slzy v očích, a i Rudolf s Matyášem se smáli tak, že se museli opřít o stůl. 

„Fredy,“ konstatoval Matyáš mezi záchvaty smíchu, „ty jsi vůl.“ 
„Vím,“ odpověděl s úsměvem Fredy. „Ale aspoň jeden šťastnej vůl v týhle partě.“ 

Veronika se smála s nimi, tentokrát od srdce. Po dlouhé době zapomněla na všechno – na medailon, na korunu, na Bránu i na tíhu posledních dní. 
Byli zase jen oni. Parta U Fleků. 
A na okamžik se svět zdál zase normální.