Kniha

Slunce pomalu zapadalo za kupoli svatopetrské baziliky a Řím tonul v měkkém večerním světle. Na nádvoří koleje Santa Lucia seděl čtyřlístek naposledy pohromadě v uniformách – kufry už připravené, srdce plná smíšených pocitů. Smály se, vzpomínaly na první den v Římě, na svou „zelenou“ cestu letadlem i na to, jak se málem pozabíjely při šermu. Všude kolem nich zněl ruch města, které se jim stalo druhým domovem.

Veronika přejela prsty po prázdném místě na krku a tiše pronesla: „Tady to všechno začalo… a teď už nás čeká úplně jiný svět.“ Medailon zůstal doma u Scotty v Praze – bezpečně uložený, aby se neztratil. I když tu nebyl, Veronika cítila, že je s ní.

Dorka se usmála: „Hlavně, že jdeme spolu. To je nejdůležitější.“

Polyxena natáhla ruce, aby objala všechny tři: „Čtyřlístek se nikdy nerozpadne.“ Jana dodala se svým typickým úsměškem: „Ani kdyby nás poslali rovnou do pekla.“

Zatímco se dívky loučily se zahradou a starými chodbami, otec Martin tiše kráčel v jiných prostorách Vatikánu. V doprovodu švýcarské gardy vstoupil do komnaty, kde ho očekával sám papež.

Poklekl a políbil prsten. „Svatosti,“ pronesl, „dívky úspěšně ukončily studium. Zvládly maturitu, každá našla svou cestu. Chtěl jste vědět zvláště o Veronice – i ona obstála, i když bojovala s nervozitou. Je silnější, než si sama myslí.“

Papež se pousmál a jeho pohled potemněl vědomím věcí, o nichž Martin neměl právo mluvit. „Dobře. Ať pokračují dál. Vytvořte pro ně zázemí v Praze. Pražský dům musí stát.“

„Ano, Svatosti,“ přikývl Martin, i když věděl, že to znamená mnohem víc než jen dům z kamene.

Papež zvedl ruku, jako by uděloval požehnání, a pronesl: „Brána ať se otevře.“

Otec Martin pochopil, co tím myslí. Poklonil se hluboko, bez dalších slov, a pomalu vyšel z místnosti. Chladné chodby Vatikánu zněly jeho kroky. Věděl, že pro dívky v Praze začíná nová kapitola – a že to nebude jen o studiu.

 Letadlo dosedlo na pražskou ranvej s typickým zhoupnutím. Holky přitiskly nosy k oknům a snažily se zahlédnout město, které nechaly před čtyřmi lety za sebou. Už nebyly nejisté patnáctky, ale mladé ženy, které si vezly zkušenosti, sny i nové sebevědomí.

Za kontrolou už čekali známí – Scotta, Bety a rodiče. Dorotka se vrhla mámě kolem krku, až ji málem povalila, Jana začala okamžitě vykládat, že maturitní otázky by v Praze položili určitě jinak, Polyxena objala Zdeňka, který byl při loučení ještě malý kluk a teď vypadal mnohem dospěleji, a Veronika jen stála, nadechovala se známého vzduchu a v duchu si říkala: Jsem doma.

Byly to dny plné radosti. Rodiny připravily slavnostní večeře, při kterých se smály historkám z Itálie. Dorotka barvitě líčila, jak se v laboratoři málem vyhodily do povětří, Polyxena přinesla ukázat drobné kresby a skici z hodin restaurování, Jana se snažila vysvětlit právní pojmy tak, že jí nakonec nikdo nerozuměl, a Veronika jen tiše seděla s úsměvem a přemýšlela, kolik knih doma na ni čeká v knihovně.

Čtyřlístek se procházel starými uličkami Prahy a všechno působilo najednou jiné – domovské a přesto nové. Vzpomínaly na to, jak se poprvé bály letu do Říma, a teď se smály, že je čekají úplně jiné bitvy – tentokrát u přijímaček.

Teprve o pár týdnů později přišel další krok. Každá měla jasno:

• Jana mířila na práva.
• Polyxena na umění a restaurátorství.
• Dorotka na medicínu.
• Veronika na historii.

Byly to týdny plné učení. Sedávaly spolu u Scotty doma, listovaly sešity a smály se, že po čtyřech letech v zahradách Santa Lucia zase tráví večery s hlavou v poznámkách. „Tohle je snad nikdy nekončící kolotoč,“ brblala Jana, ale přitom jí oči zářily.

Když přišel den přijímacích zkoušek, nervozita se dala krájet. Dorotka vláčela složky papírů, Jana si nahlas opakovala latinské právní věty, Polyxena nervózně črtala ornament na okraj testu a Veronika si připadala, jako by každá otázka byla klíčem k dalšímu kroku její cesty.

Večer se sešly vyčerpané, ale spokojené. Padly do křesel v obýváku, smály se samy sobě a shodly se na jediné věci – ať to dopadne jakkoli, drží spolu.

A když přišly výsledky, radost byla ohromná. Všechny čtyři byly přijaty. Měly před sebou novou etapu – univerzitní život. A zatímco se Praha stala jejich městem, věděly, že jejich skutečným útočištěm se stane něco víc než jen fakulty a přednášky. Čekal je Pražský dům – místo, kde budou opravdu doma.

První dny na univerzitě byly pro holky jako jiný svět. Už to nebyly přísné chodby koleje Santa Lucia ani zahrady Říma – teď je obklopovala Praha se svými kavárnami, hlučnými tramvajemi a studentským ruchem.

• Jana zamířila na právnickou fakultu. Vysoké stropy, těžké dveře a nekonečné paragrafy – připadala si jako ryba ve vodě. Ráda se zapojovala do diskusí, někdy až moc, a spolužáci se rychle naučili, že když se Jana nadechne, čeká je dlouhá a tvrdohlavá argumentace.
• Polyxena začala na fakultě umění a architektury. Už první dny měla v sešitech okraje plné skic a nápadů. Nejvíc ji fascinovalo restaurování – staré obrazy, zaprášené sochy a možnost vrátit jim život. Když se dostala do ateliéru, vypadala jako dítě v cukrárně.
• Dorotka nastoupila na medicínu. Čekalo ji moře anatomie, nekonečné hodiny v laboratořích a první kontakt s pacienty. Byla rázná, soustředěná a odhodlaná. „Lékařem se člověk nerodí, ale vyrobí,“ říkávala, zatímco si dělala poznámky o svalech a kostech.
• Veronika vstoupila na fakultu historie. Už první den v knihovně věděla, že je na správném místě. Staré rukopisy, šustění papíru a nekonečné police knih – cítila se tam jako doma. Spolužáci si jí všimli, protože se vždycky ztratila mezi regály a objevila se až po hodinách, spokojená a s očima rozzářenýma.

Holky se dál scházely večer u Scotty. Sdílely zážitky, stěžovaly si na náročné profesory a smály se, když Dorotka barvitě líčila pitvu žáby nebo když Jana přednášela paragrafy tak vášnivě, že by přesvědčila i kamennou sochu.

Byl to začátek nové etapy – už ne dívky v uniformách, ale mladé studentky, které pomalu nacházely své místo v dospělém světě.

První týdny na vysoké škole přinesly nejen nové předměty, ale i první trapasy. Veronika při jedné přednášce usnula nad poznámkami – a to přímo v první lavici. Profesor si toho všiml, zaklepal křídou o tabuli a prohlásil: „Slečno, doufám, že vás neukolébala naše národní historie.“ Celá aula vybuchla smíchem, Veronika zrudla a od té doby už si dávala kafe dvakrát denně.

Dorotka naopak málem zkolabovala při první praktické hodině anatomie. Stála nad stolem s preparátem, snažila se tvářit profesionálně, ale když učitel popadl skalpel a začal s výkladem, udělalo se jí mdlo. Padla na židli a zamumlala: „Já jsem jen zkoušela, jestli funguje první pomoc.“ Spolužáci se smáli ještě týden.

Jana měla svůj trapas na semináři práva. Rozohnila se tak, že začala citovat paragrafy zpaměti a v zápalu řeči praštila do stolu. Bohužel se stůl naklonil a smetl na zem hromadu spisů. Profesor si sundal brýle, podíval se na ni a poznamenal: „Slečno Šliková, vaše nadšení je obdivuhodné. Ale až budete obhajovat u soudu, prosím, bijte jen do protivníka.“

Polyxena se zase na přednášce architektury pustila do vášnivé debaty o gotických obloucích. Vzrušeně gestikulovala, až se jí podařilo zbořit model, na kterém měl profesor demonstrovat stavbu katedrály. Kusy papírové věže se válely po zemi a Poly jen rezignovaně pronesla: „No… aspoň víme, že gotika není nezničitelná.“

Za rohem stál vysoký, trochu rozpačitý kluk s houslovým futrálem přes rameno. Zdeněk teatrálně rozhodil rukama. „Jano, tohle je Kryštof Harant. Kryštofe, moje kamarádka – budoucí právnický postrach celé Prahy.“

Kryštof se uklonil tak hluboce, až málem upustil futrál. „Těší mě, slečno Šliková.“

„Slečno Šliková?“ zopakovala Jana a rozesmála se. „Já nejsem žádná slečna, já jsem noční můra všech paragrafů.“

Kryštof zrudl, Zdeněk se popadal za břicho smíchy a Polyxena s Veronikou, které to sledovaly opodál, si šuškaly: „No… tohle bude ještě zajímavé.“

Dorotka byla na medicíně jako ryba ve vodě, ale přesto jí občas chyběla společnost mimo nekonečné knihy a laboratoře. Jednoho dne ji Zdeněk zatáhl na malou studentskou oslavu. „Musíš mezi lidi, Dorko, jinak se z tebe stane chodící mikroskop,“ žertoval.

V rohu místnosti postávali tři mladíci, kteří okamžitě upoutali pozornost. Nejmladší z nich, Fredy, měl jiskřivý pohled a věčně pobavený úsměv. Vedle něj stáli jeho bratři – prostřední Matyáš, který působil klidně a vyrovnaně, a nejstarší Rudolf, který měl v očích zvláštní autoritu.

„To jsou moji známí,“ mávl k nim Zdeněk. „Pojď, Dorko, seznámím tě.“

Dorotka se trochu zdráhala, ale nakonec šla. Fredy se okamžitě ujal slova: „Tak ty jsi ta slavná studentka medicíny? Zdeněk nám o tobě básní, že jednou zachráníš celý svět.“

Dorotka se začervenala a zasmála: „No, zatím se snažím zachránit sama sebe před propadnutím z anatomie.“

U stolu seděla i Veronika, která při pohledu na bratry ztuhla. Něco v jejich tvářích, v držení těla, v pohledu – bylo to zvláštní. Najednou se jí sevřel žaludek a musela se chytit hrany stolu, aby neupadla.

„Veru, jsi v pořádku?“ šeptla Dorotka, když si všimla, že zbledla.

Veronika přikývla, ale v očích měla podivný lesk. „Já… já nevím. Je to zvláštní. Jako bych je už někdy viděla…“

Fredy si toho všiml a s pobaveným úsměvem se naklonil blíž. „Doufám, že tě neděsíme. Většinou na lidi působíme spíš opačně.“

Veronika se snažila usmát, ale uvnitř cítila neklid, který nedokázala vysvětlit. Bylo to, jako by se jí vzpomínky snažily probít na povrch – ale ještě nepřišel jejich čas.

Veronika seděla tiše, oči upřené na tři bratry. V žaludku cítila podivné sevření – něco mezi nevolností a vzrušením. Bylo to, jako by se jí v hlavě rozsvěcely obrazy, které nikdy neviděla, a přesto je znala. Déjà vu.

Fredy si toho všiml a s úsměvem se naklonil k ní. „Vypadáš, jako bys nás poznávala.“

„Možná ano,“ zašeptala Veronika. „Jako bych vás znala z obrazů…“

Fredy se rozesmál a ukázal na bratra po pravici. „To je klidně možné. Tady Rudolf – podoba se samotným císařem Rudolfem II. Kdyby měl v ruce paletu barev, nerozeznáš je.“ Pak plácnul druhého bratra po rameni. „Tady Matyáš – no, jméno mluví za vše, Matyáš Habsburský jak vyšitý.“ Nakonec se teatrálně ukázal na sebe. „A moje maličkost? Bohužel jsem zdědil podobu na domácí strašidlo zvané krvavý Ferdinand, alias Ferdinand Štýrský.“

Řekl to s takovým humorem, že se všichni kolem stolu rozesmáli. Jen Veronika si přejela rukou po čele – obrazy, které jí v hlavě probíhaly, byly najednou až příliš živé.

„To je možné,“ kývla a pokusila se o úsměv. „Asi vás opravdu znám z portrétů.“

Dorka, která to celé poslouchala, protočila oči a pronesla: „No, tak díky tvému pradědečkovi, Fredy, mi můj pradědeček popravil sedmadvacet českých pánů. To je teda absurdita.“

Nastalo ticho, které ale vzápětí přerušil Rudolf. Začal se smát a plácnul do stolu: „To je gól! Tak my tady sedíme s Mydlářovou!“ Otočil se k číšníkovi: „Pane vrchní, panáky ke stolu! Tohle se musí zapít!“

Všichni kolem se začali smát a objednávka se brzy změnila v improvizovanou oslavu, kde se staré křivdy promíchaly s novými přátelstvími.

Večer, který měl být jen nevinným posezením, se protáhl. Panáky střídaly přípitky a z původního trapasu se vyklubal začátek něčeho nového. Dorka s Fredym se překřikovali, kdo z jejich pradědečků byl větší pohroma pro české země, Jana se čím dál víc červenala, když ji Kryštof Harant zahrnoval lichotkami, Polyxena nadšeně vysvětlovala Rudolfovi, jak by se daly vylepšit architektonické detaily Karlova mostu, a Matyáš se pustil se Zdeňkem do dlouhé diskuse o politice a dvorských intrikách. Veronika… ta jen seděla, pozorovala je a v srdci cítila, že se tu skládá něco většího, než si kdokoliv uvědomuje.

„Měli bychom mít svoje místo,“ navrhl Fredy, když už smích trochu utichl. „Něco, kde se budeme scházet. Ne jen hospoda za hospodou.“

„A kam?“ zvedla obočí Jana.

„U Fleků,“ ozval se Zdeněk okamžitě. „Tam chodí celá Praha a přitom tam člověk zapadne. Navíc mají nejlepší pivo široko daleko.“

Kryštof Harant se smíchem zvedl sklenici: „Souhlasím! U Fleků se dělá ta pravá muzika – ať už na stole, nebo pod stolem.“

Ostatní souhlasně zabručeli a bylo rozhodnuto.

Od té chvíle se hospoda U Fleků stala jejich místem. Začali se tam scházet pravidelně – nejdřív jen na pivo a smích, ale postupně i proto, aby probírali, co se kolem nich děje. Směs právníků, mediků, restaurátorů, historiků, šlechtických potomků i snílků se začala formovat v něco víc než jen partu studentů.

Nezůstalo však jen u nich. Později se k nim přidali i další – Jaroslav Bořita z Martiniců, Vilém Slavata a také Jan Jesenský, který po studiích na Slovensku přestoupil do Prahy. Jejich příchod dodal skupině nový rozměr: Martinic a Slavata přinesli šlechtickou pýchu i humor, Jesenský zase hloubku filozofických debat a znalost medicíny, která se hodila Dorce.

Stůl ve Flekách se tak postupně rozšiřoval a hluk jejich hovorů rostl. Navenek to byli obyčejní studenti, kteří popíjeli a smáli se. Ale uvnitř, aniž by si to sami plně uvědomovali, se rodila síla, která měla jednou zasáhnout do dějin. Byli to vyvolení.

Lokál U Fleků voněl pivem, pečeným masem a kouřem z dýmek. Stoly byly plné studentů i starších štamgastů, ale v rohu u dlouhé lavice se odehrávalo něco zvláštního. Zdeněk mával rukama, aby přitáhl pozornost vrchního, Jana se hádala s Kryštofem Harantem, jestli má housle větší hodnotu než právní sbírka, Dorotka se smála Fredymu, který se snažil napodobit profesora anatomie, Polyxena kreslila na ubrousek návrh nového mostu přes Vltavu a Veronika pozorovala všechny kolem s očima, které si všechno ukládaly do paměti.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupili tři muži. Jaroslav Bořita z Martinic, Vilém Slavata a Jan Jesenský. Vypadali, že přicházejí z jiného světa – uhlazení, sebevědomí, ale přesto se bez váhání posadili ke stolu.

„Tak tady je ta slavná pražská sešlost,“ pronesl Slavata a objednal si pivo, ještě než dosedl.

„A kdo tohle je?“ zeptal se Martinic, ukazující na Dorotku.

Fredy se uchechtl: „To je Dorotka Mydlářová. Budoucí doktorka. A představ si, že její pradědeček…“

„Ano, to už jsme slyšeli,“ skočila mu do řeči Jana. „Stačí, že jsme to zapili posledně. Nemusíme to mít na každém setkání.“

Jesenský se mezitím naklonil k Veronice. „Říkají, že studuješ historii. Co tě baví nejvíc?“

„Rudolfínská doba,“ odpověděla bez váhání.

Jesenský se pousmál. „Tak to se jednou dostaneme k zajímavým debatám. Já se raději vrtám v těle než v archivech.“

Smích, cinkání sklenic, překřikování – jejich stůl byl slyšet po celém lokále. Číšník přinášel jedno pivo za druhým, a když se ve dveřích objevil houslista s kapelou, Kryštof Harant okamžitě vstal, vzal si housle a zahrál, až se celý lokál rozeskákal.

„Tak tohle,“ zvedl Rudolf sklenici a rozhlédl se po všech kolem, „tohle je začátek něčeho velkého. Jestli se máme scházet, tak jedině tady. U Fleků. Ať každý ví, kde nás najde.“

Sklenice cinkly o sebe a smích se rozléhal do noci.

Byli spolu poprvé všichni. A i když tomu zatím nikdo z nich neříkal nahlas, zrodila se parta vyvolených.

Noc v Praze byla teplá, ulice zalité světlem plynových lamp a smíchem opilců. Parta vyšla z Fleků v rozjařené náladě, někteří si ještě nesli půllitry, které „zapomněli“ vrátit.

„Tak a co teď?“ zeptal se Fredy, který už měl v očích typický jiskřivý nápad. „Domů je nuda.“

„Na Karlův most!“ vykřikl Kryštof Harant a začal hrát na housle, které si prostě odmítl nechat ve futrálu.

„Ty seš blázen,“ smála se Polyxena. „Ale proč ne!“

A tak se vydali směrem k mostu. Na kamenných balustrádách se rozsadili jako parta tuláků. Kryštof hrál, Veronika zpívala útržky písní, Jana přednášela latinské paragrafy jako básně a Dorotka se snažila Fredymu vysvětlit, že nemůže pít pivo a zároveň dělat stojku na zábradlí.

„Sledujte to!“ vyhlásil Fredy a skutečně se pokusil o stojku. Vydržel přesně dvě vteřiny, než se zřítil zpátky na dlažbu. Naštěstí do smíchu, ne do Vltavy.

„Tohle zapíše dějepis!“ smála se Veronika.

Rudolf mezitím vytáhl křídu a začal na kamennou dlažbu mostu kreslit erb s císařskou korunou. „Až to ráno uvidí hlídka, budou si myslet, že Rudolf II. vstal z mrtvých!“

„Jen ať si to nemyslí Matyáš,“ odsekl Matyáš s vážnou tváří, a tím rozesmál všechny.

Když kolem prošla hlídka, tvářili se jako spořádaní studenti, ale sotva strážní zmizeli, znovu vybuchli smíchem.

„Tak,“ řekla Jana, když už se uklidnili, „jestli nás zítra nevyhodí z univerzity, tak nás z ní nikdy nevyhodí.“

Byla to noc, kdy byli jen oni – mladí, bezstarostní, s budoucností, která byla zatím daleko. A právě tohle bláznivé dobrodružství stvrdilo jejich přátelství víc než jakýkoli slavnostní slib.

Bylo léto, zkouškové období právě skončilo a parta se rozhodla oslavit to ve velkém. Sešli se u Fleků, jak jinak, a po pár pivech padl nápad, který měl být „naprosto geniální“.

„Půjdeme na Hrad,“ navrhl Rudolf s typickou jiskrou v očích. „A ukážeme si, jak to vypadá v noci. Bez turistů, bez stráží.“

„Ty ses zbláznil,“ bránila se Jana. „To je zakázané!“

„Právě proto,“ dodal Fredy a zazubil se.

A tak se vydali. Přelezli boční zeď v zahradách, smáli se tak nahlas, že je muselo být slyšet až na Malou Stranu. Kryštof si nesl housle, protože „bez hudby se nedá žít“, a Polyxena s sebou táhla skicák, aby prý „zachytila kouzlo okamžiku“.

Dostali se až na nádvoří. Veronika se zastavila, dýchala rychle, oči měla široce otevřené. „Je to zvláštní,“ zašeptala. „Jako bych tu už jednou byla…“

„Teď jsi tady se mnou,“ uklidnila ji Dorotka a přehodila jí ruku přes rameno.

Najednou se ozval hlas: „Hej, vy tam! Co tady děláte?!“ Strážní.

Všichni ztuhli – a pak začal bláznivý úprk. Utíkali přes nádvoří, smáli se a padali přes sebe. Jana ztratila botu, Kryštof běžel a přitom hrál na housle, aby „zamaskoval chaos hudbou“, a Fredy se snažil vyjednávat s vojákem, který je málem chytil: „My jsme jen studenti! Výzkum! Historická rekonstrukce!“

Nakonec se jim podařilo utéct bočním východem a zhroutili se smíchy v parku. Leželi na trávě, zpocení, srdce jim bušila.

„Tohle,“ vydechla Veronika, „tohle si budu pamatovat navždy.“

A měla pravdu. Z celé řady jejich historek se právě tahle vryla do kůže všem. Byl to okamžik, kdy si uvědomili, že patří k sobě – ne jen jako parta studentů, ale jako přátelé, kteří spolu dokážou utéct i z největšího průšvihu.

Pak přišla promoce. Taláry, šerpy, potlesk rodičů a přátel. Bety se při pohledu na Dorotku neubránila slzám, Scotta zatleskal tak silně, že si málem rozbil dlaně. Zdeněk se smál a mával Polyxeně, Kryštof se uklonil Janě s přehnanou galantností.

Po ceremoniálu následovala velká oslava. Celá parta – čtyřlístek, bratři, Harant, Martinic, Slavata, Jesenský – se sešla U Fleků. Stoly se prohýbaly pod jídlem a pivem, zpívalo se, smálo, objímalo.

A pak Veronika zvedla sklenici. „Mám pro vás novinku,“ oznámila s lišáckým úsměvem. „Pokračuju dál. Nastupuju na doktorandské studium.“

Nastalo ticho. Všichni na ni vykulili oči.

„Cože?!“ vyjekla Jana. „Ty dobrovolně zůstaneš další roky ve škole?“

„Asi jsi spadla na hlavu,“ dodala Dorotka s úsměvem. „Já utíkám na atestaci z chirurgie. Je čas dostat se konečně na sál.“

„Já taky,“ přidal se Jesenský. „Chirurgie je budoucnost. A někdo musí lidem vracet zdraví, ne jen listovat v kronikách.“

„Listovat?“ ohradila se Veronika. „Tohle není listování, to je hledání pravdy. A někdo to dělat musí.“

Polyxena pozvedla sklenici. „Já se těším na ateliér a restaurování. Konečně dotýkat se dějin rukama.“

Jana se zasmála. „A já si půjdu najít pořádné místo v advokátní kanceláři. Ať konečně můžu kázat těm, co si myslí, že zákony jsou jen na papíře.“

Fredy to uzavřel se smíchem: „Takže to máme – chirurgové, právníci, umělci… a jedna věčná studentka.“

Veronika se usmála a zakroutila hlavou. „Smějte se, jak chcete. Ale já vím, že tohle je moje cesta.“

Hudba se rozjela, zpívalo se dlouho do noci. Byla to oslava konce jedné etapy – studentských let – a začátku další. Cesty se rozcházely, ale u Fleků věděli, že se vždycky znovu sejdou.

Bylo zvláštní, jak rychle se po velké oslavě všechno změnilo. Ještě včera studenti, dnes už dospělí lidé s vlastními povinnostmi.

Dorotka nastoupila na chirurgické oddělení nemocnice. Poprvé stála u skutečného stolu, v operačním plášti, se světlem zaměřeným na pacienta. Ruce se jí třásly, ale jakmile vzala do prstů nástroje, soustředila se s takovou přesností, že její nadřízený jen tiše kývl. „Má to v sobě,“ pomyslel si. Večer pak padla unavená na postel a šeptla si: „Tak teď už to začalo doopravdy.“

Jan Jesenský nastoupil ve stejné nemocnici, i když na jiném oddělení. Setkávali se na chodbách a popichovali se, kdo z nich bude dřív primářem. Oba věděli, že budou jednou stát bok po boku – ať už v práci, nebo v životních bitvách.

Jana Šliková mezitím vkročila do světa paragrafů. V advokátní kanceláři se už první den pustila do hádky s kolegou o výklad zákona. Starší právníci se usmívali – bylo jasné, že tahle dívka nebude nikdy tichou sekretářkou, ale bouří v taláru.

Polyxena otevřela dveře do ateliéru, kde voněla barva, prach a staré dřevo. Restaurování bylo přesně to, co milovala – jemná práce, trpělivost a pocit, že vrací život dávno zapomenutému. Když se poprvé dotkla kartáčkem ošlapaného rámu obrazu, ucítila mrazení v zádech. „Tohle je můj svět,“ zašeptala.

Veronika si naopak nesla svou cestu sama. Přijali ji na doktorandské studium. Dny trávila v archivech, listovala starými listinami a rukopisy, zapisovala si poznámky, porovnávala detaily. Byla šťastná – i když jí kamarádi nerozuměli. Sedávala sama v koutě knihovny, jen s perem, papírem a šustěním pergamenů. Historie mi šeptá, když jsem sama, pomyslela si.

Večer se ale všichni scházeli U Fleků. Jeden mluvil o operacích, druhý o zákonech, třetí o barvách a štětcích, čtvrtý o starých spisech. Smáli se, škádlili a připíjeli si. Věděli, že jejich životy se začínají ubírat jiným směrem, ale stůl U Fleků zůstával společný.

Jednoho večera seděla Veronika ve svém pokoji. Na zemi kolem sebe měla rozházené hromady pergamenů a poznámek z archivů. Uprostřed toho všeho ležel i medailon, který jí kdysi svěřil Scotta.

Unaveně si protřela oči a zamumlala: „Jestli se tímhle papírem dá utopit, tak já se dneska topím.“ Natáhla se pro další listinu, když koutkem oka zahlédla podivný záblesk.

Zastavila se. Medailon… slabě světélkoval.

„Co to sakra…?“ zašeptala a vzala ho do ruky. V tu chvíli světlo zesílilo, zablesklo – a všechno kolem ní pohltila tma.

Když otevřela oči, zalapala po dechu. Už neseděla na podlaze svého pokoje v Praze, ale stála uprostřed luxusního pokoje s vysokým stropem, bohatými závěsy a nábytkem zdobeným zlatem. Všude bylo cítit dřevo, vosk a těžký parfém.

A přímo proti ní stál muž. Vysoký, oděný do poslední módy 16. století – krajkový límec, tmavý kabátec s výšivkami, hedvábné punčochy. V očích měl překvapení, možná i podezření. Ale nejvíc Veroniku upoutalo něco jiného – zrzavé vlasy a vousy, které mu dodávaly zvláštní výraznost.

Zůstali na sebe zírat. On – císař Rudolf II. v celé své vznešenosti. Ona – Veronika v růžových teplácích a tričku s nápisem Metallica.

Napětí viselo ve vzduchu.

Veronika nervózně mávla rukou. „Ehm… ahoj!“ a pokusila se o úsměv.

Muž lehce pootevřel ústa, jako by chtěl něco pronést, ale než se nadechl, medailon se znovu rozzářil. Zablesklo – a Veronika spadla zpět do svého pokoje.

Seděla mezi pergameny, medailon jí tiše ležel v dlani. Ještě cítila vůni vosku a parfému.

V luxusní komnatě zůstal Rudolf stát sám. Několikrát zamrkal, pak se pomalu posadil do křesla a zadíval se na sklenici vína, kterou měl po ruce. Otočil ji proti světlu, dlouze ji pozoroval a polohlasem pronesl:

„No… jestli už začínám vídat přizraky v růžových kalhotách, tak mám asi dost.“

Odložil sklenici na stůl, ale pak mu koutky úst zacukaly v pobaveném úsměvu. „Anebo se zase ti moji alchymisté pokoušejí o nějaký nový experiment.“

Zaklonil hlavu, povzdychl si a mávl rukou, jako by tím celé podivné zjevení odbyl.

„Dobře… jsem přepracovaná,“ zamumlala si pro sebe. „Chce to klid. A kafe.“

Zvedla se, nalila si z konvice zbytek vychladlé kávy a usrkla. „Jo, to bude ono. Přepracování. Už mám vidiny.“

Když se vrátila zpátky ke stolu, pohled jí padl na fotografii Rudolfa II., kterou měla před sebou rozloženou kvůli práci na doktorandské studii. Zrzavé vlasy, vousy, těžký pohled. Zastavila se a zírala na něj.

„Ne,“ zakroutila hlavou. „Tohle už je moc.“ Fotku otočila lícem dolů. „Pauza. Potřebuju pauzu.“

Natáhla se na postel, přitáhla si polštář a zavřela oči, snažíc se přesvědčit sama sebe, že všechno, co viděla, byl jen výplod její unavené mysli. Ale v koutku duše věděla, že to nebylo jenom snem.

Další dny se Veronika chovala, jako by se nic nepřihodilo. Vzorně chodila do archivu, pracovala na své doktorandské studii a scházela se s kamarády U Fleků. Když jí někdy pohled zabloudil k medailonu, který ležel na stolku vedle pergamenů, rychle odvrátila oči.

Byl to jen sen, opakovala si. Přepracování. Vidiny.

Ale pokaždé, když si listovala starými spisy a narazila na jméno Rudolfa II., cítila lehké bodnutí v břiše. Věděla, že to nebyl jen obyčejný přelud. Přesto mlčela. Nechtěla, aby si někdo myslel, že se zbláznila.

Před přáteli se smála, žertovala, a když Dorotka líčila svoje historky z nemocnice, Jana bojovala o první případy a Polyxena se chlubila restaurovaným rámem obrazu, Veronika se jen přidávala, jako by všechno bylo normální.

Jen když zůstala sama v pokoji, přejela prsty po chladném kovu medailonu a tiše zašeptala: „Ne. Ty mě nikam nevezmeš. Já tu zůstávám.“

Ale hluboko uvnitř věděla, že medailon má jiný názor.