Jaro 1989. Vzduch voněl vlhkostí a špinavým kouřem města, ale dvůr u domku na Malé Straně byl zalitý nečekaným klidem. Veronika Eliška, černé vlasy spletené do dvou copánků s rudými mašlemi, pobíhala mezi stromy, a přestože měla šaty na nedělní návštěvu, boty měla od bláta.

„Veroniko, dolů!“ ozval se hlas Scotty.

„Strejdo, jenom se dívám, tady je hnízdo!“ odpověděla a ukázala prstem k větvi.

„Teď ne. Víš, že čekáme hosty,“ napomenul ji.

Dívka s neochotným úsměvem seskočila na zem a otřela si ruce o sukni. Ještě než stihla odpovědět, ozvalo se na domovní dveře důrazné zabouchání – tři těžké údery, které se rozlehly chodbou a umlčely dvůr.

Scotta se napjal. Pomalu přešel ke dveřím a otevřel je jen na škvíru.

Na prahu stáli tři muži. Dlouhé tmavé kabáty, klobouky stažené do čela, tváře přísné. Jejich přítomnost naplnila chodbu chladem.

„Pane Scotto?“ oslovil ho ten první.

„Ano,“ odpověděl tiše.

„Měli bychom si promluvit.“

Scotta ustoupil stranou. „Pojďte dál,“ pronesl klidněji, než se cítil.

Muži vešli do kuchyně, odložili kabáty a klobouky na židle. Bez pozvání usedli ke stolu. Na ubruse stál džbán s vodou a čtyři sklenice. První muž si nalil, ale jen prsty přejel po skle, aniž by se napil.

Veronika se schovala v zadním pokojíku, ale Scotta slyšel, jak dveře zavrzaly. Srdce mu bušilo – věděl, že poslouchá.

„Pane Scotto,“ začal první muž a pohled mu sklouzl k jeho rukám, sevřeným na stole, „pracujete prý jako hlídač na Karlově univerzitě.“

Scotta přikývl. „Ano.“

Muž se pousmál. „Zajímavá práce. Nenápadná. Přesto o vás víme víc, než byste čekal.“ Naklonil se blíž. „Není tak, Jeronýme Alessandre Scotto?“

Alchymistovo tělo ztuhlo. Bez medailonu, který ležel zamčený v trezoru v zadní místnosti, se cítil jako nahý. „Odkud to jméno znáte?“ vyrazil ze sebe.

Druhý muž sáhl do aktovky a vytáhl tlustou složku s razítkem TAJNÉ. Položil ji na stůl mezi sklenice. „Z archivu Vatikánu. Váš deník. Záznam o noci u hradu Houska, 16. listopadu 1982. Vy a dítě.“

Scotta prudce vzhlédl. „Deník… ten jsem měl u sebe.“

„Měl,“ přerušil ho třetí muž, dosud mlčící. Jeho hlas byl hrubý. „Teď je v našich rukou.“

Na okamžik nastalo ticho. Jen z chodby se ozýval vzdálený smích dětí z vedlejší zahrady.

„Nebojte se,“ řekl první muž měkčeji. „Nejsme tu, abychom vám ublížili. Naopak. Jsou lidé, kteří mají zájem, abyste vy i to děvče byli chráněni.“

Scotta sevřel čelist. „Kdo?“

Muž se jen pousmál. „Odpovědi dostanete zítra. V deset hodin dopoledne. Anežský klášter.“

Pak všichni tři vstali, oblékli si kabáty, nasadili klobouky a odešli tak tiše, jako přišli.

Scotta zůstal sedět u stolu, oči upíral na složku, která tam stále ležela. Věděl, že uvnitř jsou věci, které by raději nikdy znovu nečetl. A ještě víc – věděl, že bez medailonu je zranitelný.

Ještě ten samý podvečer se ozvalo znovu zaklepání – tentokrát jemnější, s ženskou trpělivostí.

Ve dveřích stála Alžběta Mydlářová se svou šestiletou dcerou Dorotkou. Za nimi cupitaly dvě další holčičky ze školky – Poli a Jana. Veronika hned vyběhla z domu a dívky společně zamířily na zahradu. Smích a dupot jejich bot naplnily dvůr, kde ještě ráno vládl klid.

Scotta je pozoroval s úsměvem, ale myšlenky mu stále těžkly. Přivedl Alžbětu do kuchyně a postavil na kávu. Jeho ruce pracovaly mechanicky, hlava však byla jinde – stále slyšel dunivé údery mužů na dveře a jejich slova o deníku.

Alžběta se posadila ke stolu a mlčky ho sledovala. Byla vdova už tři roky a život s malou dcerkou ji naučil čelit osamění. Snad právě proto si k sobě našli cestu – on, cizinec bez rodiny, a ona, žena, která přišla o manžela příliš brzy.

Scotta jí časem svěřil víc, než kdokoli jiný. Zpočátku to znělo jako blouznění: příběhy o Rudolfovi, Housce, bouři a dítěti. Alžběta mu nevěřila, dokud neukázal medailon. Když ho držela v ruce a znaky na jeho povrchu se rozsvítily, přestala pochybovat. Od té chvíle je to spojovalo – tajemství, které patřilo jen jim dvěma.

„Jsi nesoustředěný,“ promluvila tiše, když před ni postavil šálek. „Stalo se něco?“

Scotta se na okamžik zadíval na své prsty, pak na dveře, které před chvílí opustili muži v černém. Zhluboka se nadechl, ale mlčel.

Alžběta na něj pohlédla pohledem, který nevyžadoval odpověď. Věděla, že když přijde čas, řekne jí všechno.

Zahradou se mezitím rozléhal smích dívek. Veronika, Dorotka, Poli a Jana hrály svou hru, jako by svět kolem nich byl bezpečný. Jen Scotta věděl, že stíny už jejich dům dávno obklopily.

Káva voněla, ale Scotta se jí sotva dotkl. Alžběta si všimla, že jeho pohled utíká k oknu a k prázdným dveřím, jako by stále čekal, že se vrátí ti tři v černých kabátech.

„Přišli dnes?“ zeptala se klidně, i když už předem znala odpověď.

Scotta přikývl. „Ano. Vědí všechno. Deník mají u sebe.“

Alžběta sevřela hrnek oběma dlaněmi. „Jak je to možné?“

„Nevím,“ zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, že zůstal se mnou. Ale mýlil jsem se. Vědí, co se stalo u Housky. A vědí i o ní.“ Pohlédl směrem na zahradu, kde se Veronika s dívkami honila mezi stromy.

„A co chtějí?“

„Řekli, že nás chrání. Ale když někdo začne mluvit o ochraně, bývá to spíš hrozba než pomoc,“ odpověděl tiše. „Zítra mám být v Anežském klášteře.“

Alžběta si povzdechla. „Tam půjdu s tebou.“

„Ne,“ zavrtěl Scotta rázně. „Je to příliš nebezpečné.“

„A myslíš, že tě tam nechám jít samotného? Jsi tady cizinec, Alessandro. Nemáš nikoho kromě nás. Jestli má někdo stát po tvém boku, tak já.“

Dlouho se na sebe dívali. Nakonec Scotta sklopil oči a prsty sevřel šálek. „Dobře,“ připustil. „Ale Veroniku tam nevezmeme. Zůstane doma.“

Zahradou se nesl smích dívek, které ještě nevěděly, že zítřek přinese víc než jen další hru.

Ráno bylo chladné a mlhavé. Praha se probouzela do šedivého dne, kdy tramvaje cinkaly na prázdných ulicích a lidé spěchali s hlavami sklopenými do šál.

Scotta zavřel trezor a na okamžik podržel medailon v dlani. Znaky na jeho povrchu byly vyhaslé, ale dotek mu dodal sílu. Zastrčil ho zpět, zamkl a přikývl sám sobě: Až přijde čas, použiji ho.

Alžběta už čekala u dveří, oblečená do tmavého kabátu, s kabelkou přes rameno. Její oči byly unavené, ale pevné. „Veronika je u sousedky,“ řekla. „Dívky si budou hrát celý den.“

Vyšli z domku. Auto nepoužili – nechtěli být nápadní. Šli pěšky, ulicemi Malé Strany, přes most, kde se mlha líně válela nad Vltavou. Scotta kráčel s hlavou skloněnou, cizí svět kolem něj mu připadal stále hlučnější a nepřátelštější.

Když došli k Anežskému klášteru, čas se zpomalil. Staré zdi, napůl oprýskané, napůl obnovené, působily jako hranice mezi stoletími. V prázdném nádvoří se ozývalo jen šumění holubů.

Scotta se zastavil před portálem a prsty přejel po kameni. „Pamatuji si to místo,“ pronesl tiše. „Bylo staré už v mé době. Teď se zdá ještě starší – a přesto… živé.“

Alžběta se na něj zadívala. „Je deset,“ řekla. V dálce se rozezněly zvony.

Těžké dveře kláštera se s vrzáním otevřely. Ve stínu stál muž v hábitu. „Pojďte dál,“ pronesl. Jeho hlas byl tichý, ale nesl se celým nádvořím.

Scotta a Alžběta se na sebe podívali, a pak vkročili do temnoty chrámu.

Uvnitř kláštera je přivítalo chladné šero. Vysoká okna propouštěla jen tenké pruhy světla, které se lámaly na oprýskaných zdech a dotýkaly se prachu ve vzduchu. Kroky se jim rozléhaly tak hlasitě, že měli pocit, že každý zvuk musí slyšet celé město.

Nikdo tam nebyl. Jen prázdné lavice, opuštěná kaple, staré fresky s tvářemi světců, které v šeru působily živěji než lidé.

„Nikde nikdo,“ zašeptala Alžběta.

„A přesto mám pocit, že nás sledují,“ odpověděl Scotta šeptem. Oči mu těkaly po křížích na zdech, po starých malbách sotva čitelných, ale stále přítomných, jako by sledovaly každý jejich krok.

Prošli kolem oltáře, na kterém ležela otevřená kniha. Pergamenové listy se slabě chvěly v průvanu, přestože okna byla zavřená. Candát svíček byl ještě teplý – někdo tu musel být krátce před nimi.

Nakonec dorazili k těžkým dřevěným dveřím, okovaným železem. Byly pootevřené, jako by na ně někdo čekal. Chladný vzduch stoupal z temného schodiště, které se nořilo hluboko do útrob kláštera.

Scotta a Alžběta se na sebe podívali. Nebylo cesty zpět.

Sestoupili po kamenných schodech, světlo nad nimi mizelo a jediným průvodcem jim byly plameny loučí v dálce.

Schody skončily a před nimi se otevřela rozlehlá podzemní síň. Klenutý strop se ztrácel ve tmě, po obvodu stály kamenné sloupy a mezi nimi planuly louče, jejichž světlo vytvářelo dlouhé, křivolaké stíny.

Uprostřed byla prázdnota – kruh vyznačený v dlažbě, kolem něj dvanáct židlí, prázdných a obrácených dovnitř.

Alžběta se zastavila a rozhlédla se. „To je divný,“ pronesla šeptem.

„Jo, je,“ souhlasil Scotta, oči měl napjatě přimknuté k židlím.

Alžběta si založila ruce na prsou. „To mi musíš vysvětlit – proč je vždycky všechno ve sklepě?“

Scotta se na ni otočil, koutky úst mu cukly, ačkoli napětí z něj sálalo. „Co myslíš?“

„Všechno tajemný, všechno zakázaný,“ ukázala rukou na šero kolem, „vždycky se musí odehrávat pod zemí. Nikdy ne někde na slunci.“

„Protože světlo odhaluje pravdu,“ odvětil Scotta vážně, „a lidé se jí bojí.“

Louče zapraskaly, stíny se roztáhly po stěnách a jejich kroky se ozývaly až nepřirozeně hlasitě. Síň působila, jako by čekala – a oni měli pocit, že usednutí na jednu z těch židlí by mohlo změnit všechno.

Ozvaly se kroky. Nejprve vzdálené, pak zřetelnější, až se z jedné z postranních chodeb vynořily dvě postavy.

První byl muž v černé sutaně, bez okázalosti, bez insignií – vypadal jako obyčejný kněz. Jeho krok byl klidný, jistý, a přesto působil, že mu ten prostor patří.

Vedle něj kráčel druhý muž. Když se přiblížil, Scotta ztuhl. Poznal tvář, kterou viděl už v nemocnici, i pohled, který se nedal zapomenout.

„Otec Martin,“ vydechl, sotva slyšitelně.

Alžběta strnula. I ona ho poznala. „Je to on,“ pronesla spíš pro sebe než pro Scotta.

Oba muži došli k nim. Kněz se zastavil uprostřed kruhu židlí a tiše řekl: „Vítejte. Čekali jsme vás.“

Scotta sevřel ruce v pěst, ale jeho hlas zůstal pevný. „Takže… tohle není náhoda.“

„Ne,“ odpověděl kněz, jehož oči měly pronikavou hloubku. „Nic z toho není náhoda.“

Otec Martin se díval střídavě na Scotta a na Alžbětu. V jeho pohledu nebyla ani přísnost, ani útok – spíš tíha vědění, které si s sebou nesl.

„Musíme si promluvit,“ řekl pomalu. „Ale ne jako nepřátelé. Jako ti, kdo stojí na prahu jedné a téže pravdy.“

Louče zapraskaly a stíny na zdech se protáhly. Kruh židlí je obklopoval jako němý svědek.

Kněz, který se zastavil uprostřed kruhu židlí, pohlédl na Scotta a Alžbětu. Jeho hlas byl klidný, ale nesl se celou síní s nečekanou jistotou.

„Jmenuji se Johann Pistorius,“ pronesl. „Možná vám mé jméno něco říká.“

Scotta ztuhl. Věděl, že Pistorius byl zpovědníkem císaře Rudolfa – mužem, jehož vliv se dotýkal i těch nejvyšších tajemství. A přesto tu stál před ním, o staletí později, oděn jako prostý kněz.

Druhý muž, kterého už Scotta znal, vykročil vpřed. „A já,“ řekl tiše, „jsem otec Martin. Už jsme se setkali.“

Alžběta mlčky přikývla. Ten obraz měla stále v paměti – muž v nemocnici, jehož oči na okamžik sklouzly k medailonu a mlčely, i když viděly víc, než měly.

Pistorius znovu promluvil. „Nejsme tu, abychom soudili. Jsme tu, abychom pochopili. A abyste i vy pochopili, co znamená, že jste tady – vy i to dítě.“

Louče zapraskaly, stíny se protáhly po stěnách. Židle v kruhu působily, jako by čekaly, až se někdo posadí a vyslechne pravdu, která už nemohla zůstat skrytá.

Pistorius pokynul rukou k židlím. „Posaďte se.“

Scotta a Alžběta váhali, ale pak usedli. Kruh působil stísněně, jako by je stěny podzemí svíraly blíž a blíž.

Otec Martin otevřel koženou tašku a vytáhl dvě tlusté složky. Položil je na stůl uprostřed kruhu, těžce, s kovovým cvaknutím kovových hran.

První nesla jméno V. E. Scottová. Druhá byla označena D. A. Mydlářová.

Scotta se napjal. Oči mu ztuhly na prvních písmenech, která se mu zdála až příliš známá. Veronika Eliška. A hned vedle – Dorotka Alžběta.

„Tohle je…“ vydechl, ale hlas se mu zlomil.

Pistorius položil dlaň na složky. „Jsou to spisy, které jsme neměli nikdy držet v rukou. A přesto se dostaly sem, do tohoto stolu, do tohoto okamžiku. Neptáme se, odkud přišly – ptáme se, proč právě teď.“

Alžběta zbledla. „Moje dcera?“

Martin přikývl. „Ano. Obě jsou vedené. Obě mají své místo v plánu, který přesahuje naše životy.“

Scotta sevřel ruce v pěst. „Kdo to píše? Kdo má právo zapisovat jejich osud?“

Pistorius pozvedl oči, v jejich hloubce nebyla odpověď, jen tíha staletí. „To je to, co musíme zjistit. A proto jste tady.“

Pistorius otevřel první složku. Na vrchním listu bylo napsáno úhledným písmem: Veronika Eliška Scottová. Pod tím datum narození – 16. listopadu 1982, Praha. Strohé poznámky pokračovaly:

„Církevní záznam,“ pronesl klidně. „Dcera Anny Scottové. Otec neznámý. V poznámkách stojí: sledovat projevy zvláštních schopností, zejména po dosažení šestého roku věku. Dále: nepředávat mimo dohled církevní komise.“

Scotta sevřel ruce v pěst. „Sledují ji od narození…“

Pistorius odložil list a otevřel druhou složku. Dorotka Alžběta Mydlářová. Datum narození – 1982, Praha. Jeho hlas ztěžkl. „Dcera Alžběty Mydlářové. O otci ani slovo. Jen poznámka: linie Mydlářů – krevní vazba na pražského mistra kata. Potenciální ochranný prvek. Uchovávat v záznamu.“

Alžběta zbledla, sevřela ruce do klína. „Moje dítě… ve spise církve?“

Pistorius zavřel složky a položil na ně dlaně. „Obě se narodily ve stejném roce. To není náhoda. Církev si o vás vedla záznamy, protože vaše děti vnímají jako klíče – a klíče se nikdy nenechávají bez dozoru.“

Pistorius položil dlaně na složky a pohlédl na Scotta. „Ty dívky,“ řekl tiše. „Mají kamarádky, že?“

Scotta přikývl. „Ano. Janu a Poli. Jsou pořád spolu.“

Pistorius se usmál, ale v jeho úsměvu nebyla radost. „Jana Tereza Šliková… a Polixena Lobkowiczová. A ta má bratra Zdeňka Popela z Lobkowicz. Je to tak?“

Alžběta se prudce nadechla. „Kdepak,“ ohradila se. „Shodují se vám jenom jména. Příjmení mají jiná.“

Pistorius se naklonil blíž. „Mají je jiná, protože chrání svou rodinu. Protože v tomhle režimu by bylo jejich skutečné jméno rozsudkem.“

Alžběta polkla nasucho. „Vím,“ připustila nakonec tiše.

„Tak proto,“ uzavřel Pistorius. Jeho hlas se rozléhal chladnou síní, jako by v něm zazníval verdikt, který nešlo zpochybnit.

Otec Martin mlčel, jen přejel pohledem po obou složkách, jako by vážil jejich tíhu. Stíny loučí se protáhly po stěnách a kruh židlí kolem nich působil sevřeněji než dřív.

Pistorius pohlédl na Scotta i Alžbětu a jeho hlas se změnil – zkoumavý tón vystřídala tíha sdělení.

„Abych to vysvětlil,“ začal, „vaše děti nejsou jediné. Od roku 1980 se rodí děti, které patří do rodových linií šlechticů… ale i královské krve. Církev si zpočátku myslela, že jde o náhodu. Zapisovala, sledovala, ale nevěnovala tomu víc pozornosti. Až do chvíle, kdy se ve vatikánském archivu objevil tento deník.“

Vytáhl z brašny starý kožený sešit. Vazba byla ošoupaná, rohy se třepily, ale symbol na přebalu byl jasný. Položil ho na stůl mezi složky.

Scotta zůstal nehybně sedět. V hrudi mu poskočilo srdce, oči se mu rozšířily. „Můj deník…“ vydechl chraplavě.

„Ano,“ přikývl Pistorius. „Ten, který jste si psal, když jste ještě byl u císařského dvora. Nějakým způsobem skončil ve Vatikánu. A když jsme ho otevřeli, pochopili jsme, že to, co se děje, není náhoda.“

Scotta natáhl ruku, dotkl se ošoupané kůže. Byla chladná, ale známá. V prstech mu projela vlna vzpomínek: císařova pracovna, Houska, bouře, rituál, křik dítěte.

Alžběta jen sledovala, jak muž vedle ní bojuje s vlastním dechem. „Takže tohle… to všechno je skutečné?“ zašeptala.

Pistorius přikývl. „Ano. A proto jste tady.“

Louče zapraskaly, stíny se roztáhly po zdech. Kruh židlí kolem nich působil najednou sevřeně jako soudní síň, kde se právě otevírá případ, který se psal staletí.

Pistorius otevřel deník. Listy zašustily a jeho hlas se nesl podzemní síní:

„Léta Páně roku 1575 mě naložil císař Rudolf II. do tmavého kočáru a musím s ním jet, nevím kam. Chce po mně otevřít bránu času. Vysvětluji mu, že je to nemožné, že nemám dostatek listin. Rudolf na mě tlačí. Je to prý nutné.

Přijeli jsme na hrad Houska, hrad, o kterém se říká, že je brána do pekla. Zavedl mě do komnaty. Byla tam žena, krásná, v pokročilém stádiu těhotenství. Rudolf chce, abych ji poslal časem pryč. Nesmí se dostat do nějakých rukou. Zavřel mě do staré kaple, že zde uděláme ten rituál. Poslechl jsem. Nevím, jestli se to povede. Je to riziko.“

Pistorius se odmlčel, zavřel deník a zadíval se na Scotta i Alžbětu. „Tady zápis končí… a znovu začíná až v roce 1600.“

Otevřel jiný list, popsaný jedinými řádky. Četl pomalu, zřetelně:

„Jména: Scottová, Mydlářová, Šliková, Lobkowiczovi (Poli a Zdeněk), Valdštejn, Thurn, Budovec, Harant, Štýrský (Rudolf, Matyáš, Ferdinand), Slavata, Martinic, Jesenský.“

Pak zavřel sešit. „Tato jména se vracejí. Znovu a znovu. A teď… patří i vašim dětem.“

Pistorius zavřel deník a nechal prsty spočinout na kožené vazbě. Jeho hlas byl pomalý, těžký, každé slovo dopadalo do ticha jako úder kladiva.

„Nejsou to jen jména z minulosti. Jsou to jména, která se od roku 1980 znovu rodí. Přesně tato jména – Scottová, Mydlářová, Šliková, Lobkowiczovi, Valdštejn, Thurn, Budovec, Harant, Štýrští, Slavata, Martinic a Jesenský. Každé z těch dětí nese v sobě kus staré krve, starého dědictví. A všechna se objevují i ve vašem deníku.“

Scotta ztuhl, oči se mu zaleskly, když pochopil, že jeho slova psaná před staletími se stala proroctvím.

„Svatý otec Jan Pavel II.,“ pokračoval Pistorius, „pochopil, že to není náhoda. Že se cosi chystá. Proto ustanovil tajný řád, skrytý i před očima většiny církve. Ten řád nese jméno Ordo Custodes Temporis – Řád Strážců Času.“

Louče zapraskaly, stíny se protáhly.

„Úkolem řádu je tyto děti sledovat. Chránit je – a pokud bude třeba, vést je. Protože nejsou jen dětmi. Jsou klíči. A klíče… se nikdy nenechávají bez dozoru.“

Otec Martin sklopil zrak, jako by mu tíha těch slov byla příliš blízká.

Alžběta polkla, hlas se jí zachvěl. „A co když o to nestojíme? Co když chceme, aby byly jen obyčejné?“

Pistorius se na ni podíval pohledem, který byl víc soucitem než odsudkem. „Pak vás čeká nejtěžší břemeno. Protože i kdybyste chtěli, minulost se nikdy neschová. A budoucnost už byla napsána.“

Alžběta mlčela, oči sklopené, ale Scotta vstal. Hlas měl tvrdý a přerývaný: „Ale Veronika není odsud. Ona sem nepatří.“

Alžběta vyskočila ze židle, tváře zrudlé, oči plné hněvu. „Co to všechno znamená? Co po nás chcete?“

Pistorius se jen usmál, klidně, až to bylo provokativní. „Nebojte se. Vaše děti jsou pod naší ochranou. Chceme vám nabídnout jistotu. Dívky teď nastupují do základní školy. Až skončí, máme pro ně připravené místo na jiné škole.“

Alžběta sevřela rty. „Na jiné škole?“

„Ano,“ přikývl Pistorius. „Nebojte se, žádné modlení, žádné vymývání mozků. Je to gymnázium. Chodí tam děti velvyslanců, dětí z diplomatických rodin, i jiné, jako jsou vaše. Nejste jediní, komu jsme dali tuto nabídku. Ale vy… jste poslední, na koho jsme čekali.“

Alžběta se zhluboka nadechla. „Takže jim nabízíte vzdělání… a útěk odsud?“

„Ano,“ řekl Pistorius prostě.

Žena pomalu klesla zpátky na židli. „Musím si to promyslet.“

Scotta dosud mlčel. Teprve teď zvedl oči a tiše se zeptal: „A ta taška s doklady, která se objevila, když jsem sem přišel… to jste byli vy?“

Pistorius pokýval hlavou. „Ano. Čekali jsme vás. Jenže sanitka byla rychlejší.“

Na okamžik nastalo ticho. Louče praskaly, stíny se k nim skláněly a v tom tichu bylo jasné jediné – že jejich životy už dál nepoběží tak, jak běžely dřív.

Pistorius se lehce pousmál. „My to víme,“ odvětil klidně. „A víme i to, kdo jsou její rodiče.“

Scotta se zatřásl. „Nevím – a nechci vědět,“ procedil mezi zuby.

„To je dobře,“ přikývl Pistorius. „Některé věci je lepší nevyslovit.“

Pak znovu sáhl po deníku. Otevřel ho, listy zapraskaly, a četl:

„16. listopadu 1575. Paní začala rodit. Rudolf na mě spěchá. Chybí mi jen jedna formule, jeden znak. Nevím, jestli to stihnu.“

Pistorius zavřel sešit a ticho se rozlehlo celou síní.

„To je poslední zápis,“ řekl tiše. „Pak se stránka láme… a znovu začíná až v roce 1600. Tam stojí jen seznam jmen. Byla to vaše ruka, která je napsala. A pod nimi slovo, které nemůže být přehlédnuto.“

Pistorius pohlédl na Scotta přímo. „Nazval jste je vyvolení.“

Louče zapraskaly a kruh židlí kolem nich působil sevřeněji než dřív.

Těžké dveře za nimi zaduněly a jejich kroky se rozléhaly prázdným nádvořím. Vzduch venku byl ostrý a chladný, ale po těžkém sklepním tichu působil jako vysvobození.

Scotta i Alžběta kráčeli vedle sebe, mlčky. Každý měl hlavu plnou vlastních myšlenek.

Teprve až se ulice rozšířila a ruch města se k nim přiblížil, Alžběta prolomila ticho. „Do kdy musíme dát vědět své rozhodnutí?“

„Do týdne,“ odvětil Scotta bez zaváhání.

Otočila se na něj. „Co myslíš?“

Zastavil se, pohled upřený k Vltavě, kde tramvaj cinkala jako vzdálená ozvěna jiného světa. „Jestli je šance na svobodu… pak souhlasím.“

Alžběta si povzdechla. „To je jediné, co mě na tom láká,“ přiznala.

Pak pokračovali dál, bok po boku, každý s tíhou rozhodnutí, které se na ně snášelo jako stín starých zdí, za nimiž před chvílí seděli.

Déšť padal těžce, kapky bičovaly jehličnatý les a bubnovaly na mokrý mech. Alessandro Scotta otevřel oči s pocitem, že se mu hlava trhá vedví. Jeho uši zaléhalo ticho, přerušované jen pláčem dítěte v jeho náručí. Chvíli nevěděl, zda ještě leží v troskách Housky, nebo zda se propadl do samotného podsvětí.

Když se vzepřel na loktech, spatřil jen rozervané větve a bláto. Žádné zdi, žádné pochodně, žádní vojáci. Jen nekonečný les, zahalený v šeru bouře. „Kde… kde to jsem?“ vydechl chraplavě. Ovinul plášť kolem ramen, ale chlad se mu zařezával až do kostí.

V náručí tiskl Veroniku Elišku. Její dech byl slabý, ale pravidelný. V jejích malých prstech se odrážela poslední jiskra života, za kterou bojoval. Sáhl do kapsy, nahmatal medailon Přemyslovců – a ucítil, jak jím projel tenký záblesk. Na povrchu přívěsku se objevily vyryté znaky, které předtím nikdy neviděl. Zasvítily jako žhavé uhlíky a pak zhasly, zanechávajíc ho ještě zmatenějšího než předtím.

Náhle se les rozzářil dvěma oslnivými paprsky. Scotta se lekl, srdce mu poskočilo. Před ním se zastavil kovový vůz, větší než kterýkoli povoz, který znal, a přesto bez koní, bez kol zasazených do bláta. Z jeho boků se ozvalo skřípění a vyběhli muži v bílých pláštích.

„Jste v pořádku? Potřebujete pomoc?“ křičeli, jejich hlasy přehlušovaly bouři.

Scotta nerozuměl slovům, ale pochopil tón – nabídku, naléhavost. Ztěžka přikývl a položil dítě na přichystané lehátko. „Je v bezpečí?“ zeptal se šeptem, který zněl spíš jako zaklínadlo než otázka.

„Ano,“ odpověděl jeden z mužů a kývl na své druhy. „Odvezeme ji do nemocnice.“

Alchymista nastoupil s nimi. Jeho oči těkaly po podivných skleněných bedýnkách, které vydávaly blikající světla, a po kovových přístrojích, jež hučely jako zakleté. Každý pohyb vozu mu připadal jako kouzlo. V každém úderu kol cítil, že opouští známý svět a vstupuje do říše, kde vládne jiná moc.

Budova, před kterou vůz zastavil, byla jako hrad – hranatá, z kamene a skla, s podivnými světelnými znaky na stěnách. Vevnitř bylo bílé světlo, ostré a nelítostné, a v něm stály postavy v bílých šatech, které se pohybovaly s přesností mechanických figur.

Jedna z nich – žena s pronikavýma očima – převzala dítě. Paní doktorka Mydlářová. Její hlas byl tichý, ale nesmlouvavý: „Dívka je v teple. Oddechne si po cestě.“

Alchymista ztuhl, když ji uložila do skleněného válce, který vydával pravidelné zvuky. Přistoupil blíž a položil dlaň na průhlednou stěnu. Slyšel jemné pípání, rytmus, který připomínal tlukot srdce. Nerozuměl přístrojům, neznal jejich jména, ale cítil, že chrání život dítěte.

Sedl si vedle inkubátoru, oči nespouštěl z Veroniky. V jeho nitru se mísila hrůza s úžasem. Všechny jeho stará kouzla, všechny formule a zaklínadla bledly před těmito novými divy. A přesto – v jeho srdci hořela stejná naděje, s jakou vcházel do kruhu svíček na Housce.

Každé pípnutí přístroje bylo jako úder zvonu, každé bublání jako šeptaná modlitba. Veronika dostane šanci. A Scotta přísahal, že ji neopustí – i kdyby tento svět vládl silami, které nedokázal pojmenovat.

Noc se v nemocnici vlekla pomalu. Bílé chodby byly prázdné, jen občas jimi prošla sestřička, jejíž kroky se rozléhaly jako ozvěna v katedrále. Scotta seděl na židli u inkubátoru, oči mu těžkly únavou, ale nedokázal je zavřít.

Sledoval každý pohyb Veroničina hrudníčku, každý zvuk přístroje. Bylo to cizí, nepochopitelné – a přece mu to připadalo důvěrné. Byl to rytmus života, rytmus, který chránil.

Když položil ruku na kapsu, ucítil znovu chladný dotek medailonu. Tentokrát se nezachvěl on, ale přístroje. Na okamžik se ozval ostrý tón, světélka zablikala. Scotta vytáhl přívěsek ven. Na jeho povrchu se objevily znaky, které mu připomínaly staré runy z rukopisů, jež kdysi opisoval pro Rudolfa. Záře byla slabá, ale skutečná.

„Co chceš, stará relikvie?“ zašeptal, jako by mluvil ke kameni. „Ukázat cestu, nebo mě jen strašit?“

Dveře sálu se tiše otevřely. Do místnosti vstoupil muž v černém kabátci, s kolárkem kolem krku. Jeho kroky byly klidné, pohled vážný. Otec Martin.

„Nemohl jsem spát,“ řekl tichým hlasem, když pohlédl na inkubátor. „Když jsem slyšel, že přivezli dítě… musel jsem přijít.“

Scotta sevřel medailon v dlani a prudce se otočil. Jeho oči byly stále zastřené únavou a šokem, ale zvyklé hledat nepřátele. „Kdo jsi?“ vyhrkl.

Kněz se zastavil, ruce nechal spuštěné podél těla, hlas neměl nepřátelský. „Jen služebník Boží. Ale když jsem vás spatřil…“ odmlčel se a jeho oči sklouzly k přívěsku v Scottově dlani.

Alchymista ztuhl. Bylo to poprvé od pádu Housky, co měl pocit, že někdo rozumí tomu, co se stalo.

Scotta seděl zhroucený na židli vedle skleněné komory. Ticho místnosti mu drásalo nervy – jen pravidelné pípání přístroje se mu zařezávalo do uší jako zvuk hodin odměřujících jeho vlastní vinu. Zavřel oči a v mysli mu znovu vyvstal obraz Housky: praskající kameny, křik služebných, tvář císaře, která mizela v prachu. Všechno to skončilo v jediné záři – a on přežil. Ale proč právě on?

Podíval se na Veroniku. Byla křehká, zranitelná, a přece v ní cítil cosi, co přesahovalo lidský život. „Slíbil jsem tvé matce, že tě ochráním,“ zašeptal, aniž si uvědomil, že mluví nahlas. „Ale jak mám ochránit to, čemu nerozumím?“

V dlani sevřel medailon. Kov byl chladný, ale zároveň v něm jakoby pulzovalo cosi živého. Když přejel prstem po vyrytých znacích, zdálo se mu, že v nich na okamžik zahlédl slabé světlo. Připomínalo mu to runy, které kdysi opisoval v císařské knihovně – symboly moci, které Rudolf zakazoval nahlas vyslovit.

Jeho srdce se sevřelo. Možná právě tady, v cizím století, se naplňuje proroctví, kterému se snažil vyhnout.

Dveře se znovu otevřely a dovnitř vešel mladý lékař v bílém plášti. Vypadal unaveně, ale oči měl zvědavé. Zastavil se u postele a dlouze se podíval na cizince s rozcuchanými vlasy, špinavým pláštěm a pohledem, který se nehodil do sterilních zdí nemocnice.

„Pane,“ oslovil ho pomalu, „mohl byste mi říct své jméno?“

Scotta strnul. Jazyk se mu lepil k patru. V duchu slyšel jen vlastní jméno, které patřilo k císařskému dvoru – jméno, jež by tu znělo jako výsměch. Nakonec hlesl: „Alessandro…“ a pak se odmlčel.

Mladý lékař si ho dál zkoumavě měřil. „Nemáte doklady. Ani vysvětlení, odkud jste se tu vzal. Lidé z vozu říkali, že jste byl uprostřed lesa… bez stopy po cestě. To je zvláštní, nemyslíte?“

Scotta sevřel medailon v pěsti tak silně, až se mu do dlaně zařízly hrany. Mlčel. Nemohl vysvětlit, že padal prázdnotou a probudil se o staletí dál.

Lékař nakonec přikývl, ale v jeho očích zůstala jiskra podezření. „Zítra se vás přijde zeptat někdo další,“ poznamenal a odvrátil se k odchodu. „Možná budete chtít mít lepší odpovědi.“

Dveře se zavřely a Scotta zůstal znovu sám. Jen pípání přístroje vyplňovalo prostor – jako tlukot srdce, který mu připomínal, že čas se nikdy nezastaví.

Noc se blížila k ránu. Světlo zářivek nezhasínalo, ale za okny se obloha měnila z černé na šedou. Scotta seděl bez hnutí, oči upíral na medailon ve své dlani. Znaky na jeho povrchu byly teď matné, skoro neviditelné, ale cítil, že žijí vlastním životem.

Únava ho přemáhala. Hlava mu klesla, víčka se zavírala, a přestože se snažil odolat, nakonec usnul.

Sen na něj udeřil okamžitě. Stál znovu v troskách Housky. Všude kolem padaly kameny, kouř mu zalézal do plic. Ale dítě nikde. Jen temnota a hlas – hluboký, krutý: „Zradil jsi krev. Zradil jsi čas.“

Otočil se a spatřil Matyáše. Stál ve stínech, jeho oči planuly jako dvě uhlíky a v rukou svíral meč. Když se přiblížil, sál se proměnil v les nemocničních chodeb, stěny zářily bílým světlem a meč se zrcadlil v oknech. „Najdu ji,“ syčel hlas. „A vezmu ji zpět.“

Scotta se s výkřikem probudil. Rychle pohlédl na inkubátor. Veronika spala klidně, stroj pípáním odměřoval její dech. Ale v kapse mu medailon znovu zateplal, až ho spálil do kůže.

Vzhlédl k dveřím. Chodba byla prázdná – a přesto by přísahal, že ještě před okamžikem slyšel někoho vyslovit jeho jméno.

Nemocniční noc se protahovala do úsvitu. Světla zářivek nehasla, ale stíny v chodbách jako by houstly. Alessandro Scotta seděl u inkubátoru, oči upíral na dveře, ruku svíral v pěst kolem medailonu. Přísahal si, že neusne.

A přesto na okamžik zavřel oči. Jen na krátký nádech. Když je znovu otevřel, nebyl v místnosti sám.

V rohu, u stěny, stála postava. Vysoká, štíhlá, zahalená do dlouhého kabátu. Obličej měl skrytý ve stínu, ale oči… oči se zaleskly v odrazu přístrojů. Nehybné, chladné, jako by čekaly.

Scotta se prudce zvedl. „Kdo jsi?“ vyrazil ze sebe. Jeho hlas se odrazil od dlaždic a zněl ostřeji, než zamýšlel.

Postava neodpověděla. Jen o krok ustoupila, jako by se chtěla ztratit v samotné zdi.

V tu chvíli se ozval ostrý tón monitoru, dítě se pohnulo a zaplakalo. Scotta instinktivně přiskočil k inkubátoru, aby ji uklidnil. Když se po chvíli otočil zpět – stín byl pryč.

Zůstalo jen ticho. Ale v něm se dalo přísahat, že kroky ještě doznívaly chodbou.

Scotta se opřel o sklo inkubátoru. Medailon v jeho dlani slabě zahřál – jako by potvrzoval, že to, co viděl, nebyl sen.

Otec Martin, který se do té chvíle držel stranou, vyšel bez slova ven. Déšť ustal, asfalt se ještě leskl pod pouličními lampami. Kněz zamířil k telefonní budce na rohu ulice. Vhodil pár mincí, zvedl sluchátko a čekal.

„Haló?“ ozval se hlas na druhé straně.

Martin stiskl oči a tiše pronesl: „Královská krev je tady.“

Pak sluchátko zavěsil. Jeho tvář byla kamenná, kroky odhodlané. Zmizel ve tmě, aniž by se ohlédl.

Scotta zůstal v místnosti sám. Jen tikot monitoru a pravidelné pípání vyplňovaly ticho, které mu drásalo nervy.

Opřel se o židli a přejel si rukou po tváři. Cítil prach i krev, které na sobě nesl od chvíle, kdy se zřítila síň Housky. V bílém, čistém prostředí vypadal jako vetřelec, přízrak vytržený z jiné doby. A přesně tak se cítil.

Podíval se na Veroniku. Ležela klidně, drobná pěstička se pohnula a dotkla se skla. Scotta přiložil dlaň proti ní. Na okamžik měl pocit, že to sklo mezi nimi dýchá – jako by nebylo hranicí, ale bránou.

Medailon v jeho kapse se znovu slabě rozechvěl. Hřejivý puls, tichý a nevyzpytatelný. Scotta ho sevřel, jako by v něm hledal oporu. Ale žádná odpověď nepřišla. Jen neklid, který mu sílil v hrudi.

Za dveřmi se ozvaly kroky. Pomalé, odměřené, zastavily se přímo u prahu. Scotta zadržel dech. Čekal, že se klika pohne, že někdo vstoupí – ale nic se nestalo. Kroky se po chvíli zase vzdálily.

Alchymista sevřel pěst. Nemohl vědět, jestli to byl lékař, strážník, nebo někdo, kdo už dávno ví, odkud přišel. Ale byl si jistý jediným: není tu neviditelný.

Posadil se zpátky k inkubátoru. Oči mu těžkly, ale nespustil pohled z dveří. Až příliš dobře znal chvíle, kdy ticho bylo horší než samotná bouře.

Únava se mu zakusovala do víček, hlava mu klesala, až se znovu ocitl na pokraji spánku. Trhl sebou, když se dveře tiše otevřely.

Do místnosti vstoupila doktorka Mydlářová. Její kroky byly tiché, tvář klidná. Na okamžik pohlédla na inkubátor a pak na vyčerpaného muže, který seděl shrbený na židli.

„Nebojte se,“ pronesla jemně, „dívka je silná. Postaráme se, aby byla v pořádku.“

Scotta se na ni zadíval, oči měl těžké, ale slova v něm probudila nečekané teplo. Jen přikývl.

Doktorka si všimla jeho propadlých tváří a šedého stínu pod očima. „Vy sám ale potřebujete odpočinek,“ pokračovala tiše. „Máme tu místnost pro lékaře. Můžete tam složit hlavu, dokud se neprobudí den.“

Na okamžik váhal. Byl zvyklý spát v knihovnách, ve sklepeních i ve stanech, ale ne v cizím světě plném neznámých věcí. Přesto nakonec kývl. „Děkuji.“

Doprovodila ho chodbou, světla nad nimi bzučela a chladná podlaha odrážela každý krok. Otevřela dveře malého pokoje – uvnitř byla jednoduchá postel, stolek a židle. „Tady můžete zůstat,“ řekla.

Scotta se ještě jednou podíval směrem k chodbě, jako by se chtěl ujistit, že inkubátor je nablízku. Pak vstoupil, přikývl na poděkování a usedl na lůžko. Sotva se dotkl polštáře, tělo ho zradilo. Spánek ho pohltil okamžitě, hluboký a těžký.

Doktorka Mydlářová zavřela tiše dveře. Na chvíli se ještě zaposlouchala do pravidelného dechu za nimi, pak odešla zpátky na oddělení.

Probudil se až odpoledne. Slunce se dralo přes zataženou oblohu, místnost byla naplněna mdlým světlem a Scotta chvíli nevěděl, kde je. Hlavu měl těžkou, dech nepravidelný, ale po pár okamžicích se zvedl a myšlenky se mu vyjasnily. Jediné, na co dokázal myslet, byla Veronika.

Vyšel chodbou zpátky na oddělení. Když vstoupil do místnosti s inkubátory, srdce se mu sevřelo. Skleněná komora byla prázdná.

„Ne!“ vyhrkl, dech se mu zrychlil. „Kde je?“ Oči horečně pátraly po každém koutu, jako by se bály nejhoršího.

„Klid, prosím,“ oslovila ho sestra, která právě zapisovala do karty. „Nebojte se. Malá už pila mléko a usnula. Přeložili jsme ji na normální pokoj, tam je postýlka pohodlnější.“

Scottovi se stáhlo hrdlo, ale snažil se uklidnit. Jen přikývl, když ve dveřích zahlédl známou tvář.

Do místnosti vstoupila doktorka Mydlářová. Tentokrát nebyla v bílém. Na sobě měla červený svetr s výstřihem do V, pod ním bílou halenku s límečkem, modrou skládanou sukni a kozačky na menším podpatku. Na rameni jí visela kabelka, přes kterou spadaly prameny dlouhých hnědých vlasů. Její přítomnost působila překvapivě lidsky, skoro domácně.

„Nebojte se,“ usmála se na něj, „vaše holčička je v pořádku. Už pila, teplota je v normě, proto jsme ji dali na normální pokoj.“

Scotta jen mlčky pokýval hlavou a zašeptal: „Děkuji.“

Sestra se na něj zadívala s jemným úsměvem. „Chcete si ji pochovat?“

Scotta na ni zůstal hledět, jako by nerozuměl. Myšlenka, že by mohl vzít dítě do náruče mimo onu skleněnou ochranu, mu připadala neskutečná.

Sestra však nečekala na odpověď. Posadila ho do křesla, vzala Veroniku z postýlky a opatrně mu ji položila do náruče.

V tu chvíli se mu zastavil svět. Dítě bylo lehké, křehké a teplé. Její dech jemně zvedal tenkou pokrývku a drobné prsty se pohybovaly, jako by hledaly něco neviditelného.

Scotta ji přitiskl blíž k sobě. V hrudi cítil bolest i úlevu zároveň. „Slibuji ti,“ zašeptal tak tiše, že to mohla slyšet jen ona, „že se o tebe postarám. Jako bys byla moje vlastní.“

Scotta ještě držel Veroniku v náručí, když se doktorka Mydlářová posadila na židli naproti němu. Její úsměv zůstal, ale v očích jí probleskla zvědavost.

„Máte k ní zvláštní vztah,“ řekla tiše, aby nerušila spící dítě. „Není běžné, aby se muž takhle oddaně staral hned od prvního okamžiku.“

Scotta ji pozorně sledoval, v jeho pohledu byla ostražitost. „Dal jsem slib,“ odvětil stroze.

Doktorka si zkřížila ruce v klíně, chvíli mlčela, než pokračovala: „Záchranáři říkali, že jste se objevili uprostřed lesa. Bez cesty, bez svědků. Vy… nemáte žádné doklady. Žádné jméno v záznamech. Kdo doopravdy jste, pane Scotto?“

Jeho hrdlo se stáhlo. Jméno, které nesl, mělo váhu století, a přesto tu znělo jako cizí slovo. Stiskl v dlani medailon, který se znovu lehce zachvěl.

„Jsem… muž, který má jediný úkol,“ pronesl nakonec. „Ochraňovat ji. To je vše, co o mně potřebujete vědět.“

Mydlářová se na něj dívala dlouho, až to začalo být tíživé. Pak se usmála – tentokrát jemněji, bez nátlaku. „Možná máte pravdu. Ale vězte, že pokud ji chcete chránit, budete potřebovat naši pomoc. V tomhle světě se o dítě nepečuje jen sliby.“

Scotta přikývl, i když nevěděl, co tím myslí. Přesto ucítil zvláštní klid. Ta žena nebyla nepřítel. Ale stejně tak si uvědomil, že otázky o jeho původu teprve začínají.

Mydlářová chvíli mlčela, jako by si rozmýšlela slova. Pak se předklonila, lokty opřela o kolena a zadívala se na něj pohledem, který byl najednou ostrý jako skalpel.

„Pane Scotto,“ začala pomalu, „já pracuji s lidmi každý den. Vidím jejich reakce, jejich strach i lži. Vy jste… jiný. Záchranáři říkali, že jste se objevil z ničeho nic. V lese nebyly stopy, žádné známky ohně, tábořiště, ničeho. Jen vy a to dítě.“

Scotta ztuhl.

„Řekněte mi,“ pokračovala, „odkud jste přišel? Kdo je ta malá? Kde je její matka?“

V hrdle mu vyschlo. Vzpomínky na Housku, na praskající strop a Annin poslední dech mu projely myslí jako ostří nože. Zaváhal – a to doktorka viděla.

„Nemůžete mlčet věčně,“ řekla tiše, ale pevně. „Pokud chcete, aby dítě zůstalo u vás, musíte být upřímný. Jinak přijde sociální správa, policie, a nikdo vás už neposlouchá.“

Scotta sevřel Veroniku blíž k sobě, jako by mu ji někdo chtěl vzít už teď. „Její matka… zemřela,“ pronesl nakonec ochraptěle. „A já jsem přísahal, že se o ni postarám.“

Doktorka ho nepřerušovala. Dívala se mu přímo do očí, čekala.

„Kdo jsem?“ vydechl. „Jsem jen muž, který se ocitl na místě, kde neměl být. Ale dítě je nevinné. A já ho nenechám samotné.“

Mydlářová si povzdechla. Opřela se zpátky a chvíli ho mlčky sledovala. Nakonec přikývla. „Dobře. Nechám to tak… prozatím. Ale vězte, že jestli vás mám bránit před otázkami, potřebuji víc než jen váš slib.“

Její oči se zaleskly – nebyla jeho nepřítelem, ale ani slepým spojencem. Byla někým, kdo už se rozhodl: buď se Scotta otevře, nebo bude čelit světu sám.

Dveře se otevřely dřív, než stihl Scotta cokoli odpovědět. Vstoupili dva muži – ne v bílých pláštích, ale v tmavých kabátech. Jejich kroky byly těžké, oči chladné a pátravé. Za nimi se objevila sestra s nejistým výrazem.

„To jsou vyšetřovatelé,“ vysvětlila Mydlářová klidným hlasem. „Policie. Chtějí s vámi mluvit.“

Scotta sevřel Veroniku blíž k sobě. Srdce se mu rozbušilo, jako by znovu slyšel padající kameny Housky. Muži přistoupili o krok blíž, jeden z nich otevřel notýsek.

„Vaše jméno?“ zeptal se stroze.

„Alessandro Scotta,“ odpověděl bez zaváhání.

„Doklady nemáte. Odkud jste přišel? Jak jste se dostal do lesa?“

Scotta polkl nasucho. Cítil pohled Mydlářové, která stála vedle, klidná, ale ostražitá. „Nemám doklady,“ pronesl nakonec. „Byl jsem… na cestě. Zabloudil jsem. To dítě jsem našel a vzal do náruče.“

Muži si vyměnili pohled. Jeden zapsal pár poznámek, druhý se naklonil blíž. „Takže tvrdíte, že nejste otec? Ani příbuzný? Jen cizinec, který se objevil uprostřed bouře?“

Slova dopadla do místnosti těžce. Scotta mlčel, medailon v jeho kapse znovu slabě zahřál, jako by mu připomínal slib. Nakonec zašeptal: „Možná nejsem její otec… ale jsem její jediná ochrana.“

Nastalo ticho. Muži ho pozorovali, jako by vážili každé jeho slovo.

Doktorka Mydlářová se vložila do hovoru. „Dítě je v pořádku. A ten muž byl u ní od prvního okamžiku. Pokud má někdo vysvětlení, tak on. Ale prosím – ne teď. Ne před ní.“

Policisté se stáhli o krok zpět. „Vrátíme se,“ řekl jeden z nich. „Budete nám muset říct víc, pane Scotto. Mnohem víc.“

Odešli. Dveře se zavřely a místnost znovu zaplnilo jen tiché pípání přístrojů.

Scotta se podíval na Mydlářovou. Ona na něj. A v tom pohledu byla nevyřčená otázka: Jak dlouho ještě dokážeš skrývat pravdu?

Dveře se za policisty zavřely. V místnosti zůstalo jen pípání monitoru a tiché oddechování dítěte.

Scotta seděl nehnutě, Veroniku svíral v náručí, jako by mu ji mohl kdokoli kdykoli vyrvat. Hlava mu hučela, myšlenky se třásly. Byl unavený, ale ještě víc – vyčerpaný ze lží.

Podíval se na doktorku Mydlářovou. Stála u postýlky, klidná, s rukama sepjatýma před sebou. Neřekla ani slovo, ale její pohled byl pevný. Cítil v něm víc než zvědavost – byl v něm i zájem, snad dokonce jistá forma důvěry.

Scotta sevřel medailon v dlani. Kov byl horký, znaky na povrchu znovu slabě zasvítily. Byl to okamžik rozhodnutí. Už nemohl donekonečna hrát roli tuláka beze jména. Ne tady, kde se otázky množily a stíny ho obklopovaly.

„Měl bych vám říct pravdu,“ vydechl chraplavě. „Dřív, než se vrátí.“

Doktorka na něj upřela oči. Mlčela, ale v tom tichu byla výzva. Čekala, jestli se otevře.

Scotta cítil, že slova, která se chystá vyslovit, navždy změní jejich vztah. Ale poprvé od pádu Housky měl pocit, že možná stojí před někým, kdo dokáže slyšet víc, než dokázali kdy pochopit jeho vlastní.

Nadechl se. A rozhodl se promluvit.

Scotta se nadechl – a právě v tu chvíli se otevřely dveře.

Vešel policista, v rukou nesl plátěnou tašku. „Pane Scotto,“ oslovil ho stroze, „tady máte svou tašku. Nebojte se, je v pořádku. Našel ji nějaký houbař v lese a přinesl ji na stanici. Teď ji sem přivezli kolegové.“

Scotta zůstal stát jako přimrazený. „Moji… tašku?“ zopakoval pomalu, jako by tomu slovu nerozuměl.

Policista přikývl a položil ji na stolek. Mydlářová ji okamžitě vzala a poděkovala. „Děkujeme, že jste ji přinesli,“ řekla zdvořile.

Muž kývl a odešel. Dveře se zavřely.

V místnosti nastalo ticho. Taška ležela mezi nimi, nenápadná – a přesto působila jako předmět, který by mohl změnit všechno.

Scotta na ni hleděl, srdce mu bušilo do spánků. Věděl, že v ní najde odpovědi… nebo nové otázky.

Mydlářová otevřela tašku na stole. Papíry byly úhledně složené, neporušené, jako by nikdy neležely v mokrém lese. Z vrchu vytáhla doklady – občanský průkaz, cestovní pas a nakonec rodný list.

„Podívejme se,“ zašeptala, když listinu rozložila. „Veronika Eliška Scottová. Narozená 16. listopadu 1982, Praha. Otec neznámý, matka Anna Scottová.“

Zvedla oči k alchymistovi. „To je vaše manželka?“

Scotta strnul, krev mu ztuhla v žilách. „Ne,“ zakroutil hlavou prudce. Myšlenky mu vířily, ale odpověď musela přijít okamžitě. „Sestra,“ vyhrkl.

Mydlářová se pousmála. „Aha… takže vy jste strýček. No, tak to má Verunka štěstí – supr strejdu.“ Její hlas byl lehký, ale v očích se zablesklo cosi, co Scotta nedokázal přečíst.

Listovala dál, až se zastavila u razítka v občance. „Karlova univerzita,“ přečetla nahlas. „Panečku, vy pracujete na KU?“ Podívala se na něj s úsměvem. „Kde přesně?“

Scotta ucítil, jak se mu hrdlo svírá. Odpověď neznal. Mlčel.

Mydlářová si povzdechla, ale neztratila úsměv. „No nevadí. Máte kde bydlet, Alessandro?“

„Nemám,“ přiznal tiše.

„Tak to je jednoduché,“ pokračovala, jako by šlo o samozřejmost. „Zdědila jsem domek na Malé Straně, v Praze. Potřebuje trochu opravit, ale bydlet se tam dá. Vezmete to, dokud si nenajdete něco vlastního.“

Scotta ji sledoval, jako by mu nabízela něco, co si nezaslouží. Ale zároveň cítil, že odpor by mohl vyvolat ještě víc otázek. Pomalu přikývl. „Děkuji.“

„Dobře,“ řekla spokojeně a tašku zase zavřela. „Verunku tu necháme, sestřičky se o ni postarají. A my se pojedeme podívat na vaše nové bydlení. Co vy na to?“

Scotta sevřel medailon v kapse a poprvé pochopil, že pokud má přežít v tomto světě, musí se přizpůsobit. A hrát roli, kterou mu kdosi už dávno napsal.

Scotta nechápal, kde se vzala ta taška. Doklady, rodný list, dokonce jeho jméno na papírech tohoto světa. Někdo o nich musel vědět. Ale kdo? A proč už bylo vše připravené?

Ty myšlenky mu vířily hlavou, když nastoupil do auta s doktorkou Mydlářovou.

Cesta do města byla pro něj jako sen. Seděl nehybně, dlaně sevřené, oči široce otevřené. Praha se před ním rozprostírala jako jiný vesmír. Ne tichá a potemnělá, jak si ji pamatoval, ale hlučná, plná lidí a strojů.

Na každé straně se tlačily budovy se světelnými nápisy, chodníky proudily davy. Všude kolem něj projížděly plechové krabice na kolech, stovky, tisíce. Některé byly malé, svižné, jiné obrovské a těžkopádné, tak mohutné, že převážely celé hory písku. A Scotta si připadal jako v pohyblivém labyrintu kovu a kouře.

Nejvíc ho zarazily vozy, které nejely po cestě, ale po kovových drahách. Přijížděly s pronikavým cinkáním, zastavovaly na vyznačených místech, lidé z nich vystupovali a nastupovali, a zase mizely v dálce. To nebyly vozy, to byly městské bestie, které se živily lidmi a chrlily je ven v přesných okamžicích.

Scotta se v duchu modlil, aby to všechno přežil. Praha byla jiná. Praha byla cizí. Ale Veronika spala klidně – a to mu dávalo sílu.

Konečně dorazili do starší ulice, kde ruch ustupoval. Mydlářová vytáhla z kabelky těžký klíč a zastavila před domkem se šedou omítkou a nízkou střechou. Omšelý, ale pevný. Na dveřích se třpytil zámek, který zapadl s kovovým klapnutím.

„Tak,“ pronesla, když dveře otevřela dokořán. „Tady je váš nový domov.“

Rudolfova tvář byla bílá jako popel, ale oči mu planuly stejně jako blesky venku. „Ať tedy padne prokletí na oba,“ řekl tiše. „Ať naše krev hnije ve stejné půdě, dokud nepohltí i naše děti.“

Vítr zafoukal do rozbitých oken, strhl pochodně a tma zavalila síň. Zůstali stát proti sobě, bratři navěky roztrženi – jeden spalující hněvem, druhý uvězněný v prázdnotě. Bouře křičela za zdmi, ale uvnitř hradu už vládl jen chladný příslib budoucí války.

Vítr hvízdal puklinami a nosil dovnitř déšť, který se mísil s prachem a krví. Matyáš stál na prahu ruin, obrys jeho postavy ostře rýsoval záblesk blesku. „Přísahám,“ zavrčel, „že z tvé vlády zůstane jen popel. A že až se znovu setkáme, bude to nad tvou hrobkou.“ Pak se otočil a zmizel ve tmě.

Rudolf zůstal stát sám, obklopený troskami sálu, který se proměnil v hrobku. Nikdo další neodpověděl, žádný hlas už se neozval. Jen kapky deště stékaly po jeho tváři a mísily se s prachem.

Dětský pláč umlkl. V ruinách se rozhostilo ticho – těžké, konečné.

A tím skončila první noc. Noc, která pohřbila rodinu a zrodila nenávist.

Bouře venku neustávala, ale s odchodem Matyáše se v ruinách rozhostilo ticho. Jen déšť si našel cestu trhlinami v klenbě a kapky dopadaly na rozbitou podlahu jako pomalé, neúprosné bubnování. Vzduch byl těžký od kouře a prachu, zhasínající pochodně se dusily v černém dýmu.

Rudolf stál uprostřed troskami pohřbeného sálu. Prach mu obalil plášť i vousy, v očích měl prázdnotu, ale v koutcích rtů se mu škubala bolest, kterou nedal najevo. Rozhlédl se kolem sebe: mezi popadanými kameny ležela služebná, rozdrcená pod sloupem. Rytíř, který ještě před chvílí volal, aby všichni ustoupili, se nehýbal, hlavu měl zaklíněnou mezi dvěma balvany.

Jen z dálky, z rozbořeného průchodu, se ozýval nářek – někdo přežil, možná jediný. Rudolf k němu nevykročil. Zvedl jen ruku, jako by ticho bylo důležitější než pomoc. „Mlčte,“ zašeptal, „nikdo se o této noci nesmí dozvědět.“

Přistoupil k místu, kde se ještě před okamžikem ozýval dětský pláč. Teď tam byl jen popraskaný kámen, černý od sazí, a prázdnota, která bolela víc než všechny trosky. Rudolf si klekl na kolena, dlaň položil na studený kámen a zavřel oči.

„Veroniko…“ pronesl sotva slyšitelně. Jeho hlas se zlomil, ale vzápětí ztvrdl. „Najdu tě. I kdyby se proti mně postavil celý svět. Ať se Matyáš propadne do pekla se svou zradou, má krev tě ochrání.“

Déšť padal stále silněji, voda smývala prach i krev, ale císař zůstal klečet, dokud se jeho rty nepřilepily k mokrému kameni. Jeho šeptaná přísaha se mísila s bouří, až splynula s rachotem hromu.

Houska se proměnila v hrobku. A Rudolf věděl, že z téhle noci už nikdy nevyjde světlo.

Scotta sevřel dítě pevněji, když se síň začala hroutit. Vzduch naplnila oslepující záře, oheň i kouř se proměnily v jedinou bílou stěnu. V okamžiku, kdy kámen pod jeho nohama praskl, měl pocit, že padá – ne do propasti, ale do prázdnoty, kde není čas ani prostor.

Pak přišla tma. Hustá, dusivá, nekonečná.

Probudil ho náhlý, ostrý pláč dítěte. Otevřel oči a zjistil, že leží v lese. Mokrá země mu studila záda, déšť bubnoval do větví vysoko nad ním a všude kolem byl jen šum větru a pach mechu.

Zmateně se posadil. V náručí svíral dívku – byla živá, její slabý dech byl jedinou jistotou v tomhle cizím světě. Srdce mu bušilo, když sáhl do kapsy a nahmatal medailon Přemyslovců. Kov byl chladný, ale když jej sevřel v dlani, zdálo se mu, že jím proběhl jemný záblesk světla.

Scotta ztuhl. Na povrchu přívěšku se v tu chvíli začaly rýsovat drobné vyryté znaky, které tam dříve nebyly. Stříbrné linky se rozzářily a zase pohasly, jako by se kousek minulosti probudil a připomněl mu, že nic není ztraceno.

Alchymista se rozhlédl kolem – nepoznával to místo, neznal ten les, nevěděl, jak se tam dostal. Jediné, co měl, bylo dítě a medailon. A ticho mezi stromy, které mu odpovídalo jen ozvěnou jeho vlastního dechu.

„Krev bratří je sladší než víno, ale pálí do posledního doušku.
Co bylo zrozeno ve tmě, ve tmě také skončí.
A z popela dějin povstane jen ten, kdo unese kletbu.“

Na obzoru se hromadila těžká oblaka, černá jako inkoust rozlitý na nebi. Vítr se opíral do korun stromů a jejich kmeny sténaly, jako by se snažily vzdorovat neviditelnému nepříteli. Nad tím vším se tyčil hrad Houska – starobylá pevnost, jejíž kamenné zdi dávno poznaly krev i šeptaná zaklínadla. Vlhký mech se držel na každém kameni, sochy zvířat zdobící hradby vypadaly v záblescích blesků jako strážci z jiného světa.

V srdci hradu se skrývala kaple bez oken, mýtické místo, o němž se vyprávěly legendy. Podzemní chodby pod ní měly vést až k bráně do samotného podsvětí. A právě zde, v nejtemnějším koutě Evropy, začínal příběh, který měl změnit běh dějin.

Bouře se rozzuřila s novou silou. Každý hrom připomínal úder válečného bubnu, každý záblesk blesku odhaloval na okamžik stíny tančící po zdech. V tom světle se na hradní bráně objevil silueta muže. Jeho postava byla zahalena do těžkého pláště, ale rudé vousy v záři blesků svítily jako roztavené železo. Odhodlaně vkročil dovnitř, zatímco vítr rozezněl závěsy a klenby hradu zahučely pod náporem živlů.

Postava s rudými vousy prošla potemnělými chodbami a zastavila se u těžkých dveří, zpoza nichž vycházelo mihotavé světlo pochodní. Na okamžik se nadechla – a pak vstoupila.

Ve velké síni panovalo dusivé ticho, přerušované jen praskáním svíček a vzdáleným burácením hromu. V jejím středu klečel muž v potrhaném kabátci, jehož ruce byly pokryté sazemi a inkoustem. Alchymista. Kolem něj se válely svitky a pergameny popsané zvláštními znaky a runami, které se v chvějícím světle zdály ožívat. Jeho prsty horečně přehrabovaly listiny, jako by v nich hledal poslední záchranu.

„Vaše veličenstvo,“ promluvil přidušeným hlasem a hlavu ani nepozvedl, „ochranný kruh není úplný. Bez posledního fragmentu formule kouzlo selže. A s ním i život dítěte.“

Slova padla do prostoru jako kapky jedu. Muž s rudými vousy – císař Rudolf II. – se zastavil u stolu. Jeho tvář byla bledá, oči lesklé, odrážely oheň i tíhu odpovědnosti. Na čele se mu objevila vráska, hluboká jako jizva.

„Najdi jej,“ pronesl chladně, ale v jeho hlase se mísil strach s příkazem. „Ať stojí první muž, který schází ve svitcích. Jeho jméno doplň, a formule se uzavře.“

Alchymista se rozechvěl, sevřel v rukou svitek a snažil se jej rozvinout, když se zničehonic ozvaly těžké údery na dveře. Zvuk byl tak mocný, až se rozletěly kapičky vosku ze svíček a stínové obrazce poskočily po zdech.

Dveře povolily s prasknutím a do sálu vtrhl rytířský důstojník, promočený deštěm, jehož plášť k němu přilnul jako druhá kůže. V očích měl strach, ale zároveň neústupnost vojáka.

„Sire,“ vyhrkl, sotva popadl dech, „arcivévoda Matyáš je u západní věže! Přivedl své muže, nesou bílé prapory a žádají setkání!“

Rudolfova tvář ztvrdla. Jméno bratra se mu vyřklo na rtech jako kletba. „Matyáš,“ zopakoval tiše, a v jeho hlase zazněla směs rezignace a hněvu. „Přišel dřív, než jsem čekal.“

Obrátil se zpět k alchymistovi. „Dokonči formuli. Teď – nebo bude pozdě.“

Alchymista s třesoucíma rukama uchopil křídu a začal malovat na podlahu složité obrazce. Každý tah byl jako boj se smrtí. Síň se ponořila do napětí, které se dalo krájet.

A v té chvíli se z hlubin podzemí ozval jemný, ale jasný zvuk – dětský pláč.

Ozvěna naplnila síň a na okamžik ztišila i bouři venku. Pak přišel oslepující záblesk.

Když světlo pohaslo, nastala naprostá tma. Jen vzdálené hromy připomínaly, že svět ještě existuje. V příští vteřině se však celá síň otřásla. Země pod nimi zaduněla, kameny ve zdech zaskřípěly a ze stropu se začal sypat prach. Křída vyrytá do podlahy se rozpadla na ostré střepy, jako by sama magie roztrhla kámen. Pochodně zhasínaly jedna po druhé, až zůstaly jen výkřiky služebných a děsivé dunění hradu.

„Ustupte!“ zvolal rytířský důstojník, ale jeho hlas se ztratil v rachotu. Zdi praskaly a jedna ze soch, která stála u dveří, se zřítila s ohlušujícím třeskem.

Rudolf stál uprostřed, aniž by se pohnul. Prach jej obklopil jako přízračný závoj. Jeho oči však pátraly po místě, kde před chvílí leželo dítě – teď tam byla jen prázdnota a popraskaný kámen.

Náhle se ozvalo ohlušující prasknutí. Strop nevydržel. Těžké kameny se uvolnily a s rachotem se zřítily dolů. Síní projel výkřik, smíšený s duněním hromu, a celý prostor se začal hroutit.

Služebné klesly na zem a kryly si hlavy. Rytíř chytil jednu z nich za ruku a táhl ji pryč. Všichni utíkali ke dveřím, ale Rudolf zůstal stát. Jeho plášť byl pokrytý prachem, tvář bledá, oči upřené vpřed.

Když se poslední část stropu zřítila, síň se zahalila do mraku suti a kouře. A právě v tom okamžiku se ozval těžký úder na rozvalené dveře. V troskách, mezi prachem a padajícími jiskrami, se objevil muž – vysoký, s očima planoucíma hněvem.

Arcivévoda Matyáš.

„Bratře!“ jeho hlas překřičel bouři i dunění hroutícího se kamene. „Ty jsi zabil mou ženu a mé dítě!“

Stál na prahu troskami pohřbené místnosti, obklopený šuměním prachu a hněvem, který se mu zračil v očích.

Prach se ještě snášel do ticha, když se v troskách objevil Matyáš. Oči mu planuly hněvem, v obličeji měl zoufalství, které se měnilo v čistou nenávist. „Bratře!“ zařval, hlas mu pukal bolestí. „Zabil jsi mou ženu! Moje dítě jsi pohřbil pod kamenem!“

Rudolf stál uprostřed ruin, tvář pobledlá, zornice rozšířené. Jeho plášť byl nasáklý potem i prachem, ale nepohnul se. Jen se jeho hlas zařezal do ticha jako čepel: „Nejsou mrtví. Byli odneseni jinam.“

Matyáš se zasmál – krátce, hořce, s ozvěnou šílenství. „Inam?“ zopakoval, plival přitom prach a krev. „Zmizeli! Zmizeli tvým kouzlem, tvou pýchou! Ty je už nikdy neuvidíš. Ani já. Jen jejich stíny nás budou strašit.“ Jeho ruka sjela k jílci dýky, sevřela ho, ale nevytasil ji. Jeho hněv byl větší než touha po krvi – hněv, který dokáže čekat.

„Chtěl jsem je ochránit,“ pronesl Rudolf a hlas mu zlomil prasklý kámen pod nohama. „Ochránit před tebou, před tvou chamtivostí. Už teď máš v očích jen moc, ne lásku.“

Matyáš udělal krok vpřed, jejich tváře od sebe dělil jen vířící prach. „Ty mluvíš o lásce? Ty, který jsi proměnil kolébku v hrob? Ty, který jsi obětoval vlastní krev, aby ses skrýval za magii?“ Jeho dech páchl kouřem a nenávistí. „Přísahám, Rudolfe – od této noci jsi mým nepřítelem. A tvé kosti budou jednoho dne ležet stejně rozdrcené jako tyhle zdi.“

Rudolfova tvář byla bílá jako popel, ale oči mu planuly stejně jako blesky venku. „Ať tedy padne prokletí na oba,“ řekl tiše. „Ať naše krev hnije ve stejné půdě, dokud nepohltí i naše děti.“

Vítr zafoukal do rozbitých oken, strhl pochodně a tma zavalila síň. Zůstali stát proti sobě, bratři navěky roztrženi – jeden spalující hněvem, druhý uvězněný v prázdnotě. Bouře křičela za zdmi, ale uvnitř hradu už vládl jen chladný příslib budoucí války.

Vítr hvízdal puklinami a nosil dovnitř déšť, který se mísil s prachem a krví. Matyáš stál na prahu ruin, obrys jeho postavy ostře rýsoval záblesk blesku. „Přísahám,“ zavrčel, „že z tvé vlády zůstane jen popel. A že až se znovu setkáme, bude to nad tvou hrobkou.“ Pak se otočil a zmizel ve tmě.

Rudolf zůstal stát sám, obklopený troskami sálu, který se proměnil v hrobku. Nikdo další neodpověděl, žádný hlas už se neozval. Jen kapky deště stékaly po jeho tváři a mísily se s prachem.

Dětský pláč umlkl. V ruinách se rozhostilo ticho – těžké, konečné.

A tím skončila první noc. Noc, která pohřbila rodinu a zrodila nenávist.

Budoucnost slouží minulosti

„Krev bratří je sladší než víno, ale pálí do posledního doušku.
Co bylo zrozeno ve tmě, ve tmě také skončí.
A z popela dějin povstane jen ten, kdo unese kletbu.“

Jmenuji se Nika a vítám vás na svém blogu.
Píšu knihu, která propojuje historii s fantazií a sleduje osudy postav od doby císaře Rudolfa II. až po dnešek.
Na tomto blogu najdete ukázky z psaní, zákulisí tvorby a také historické souvislosti, které mě inspirovaly.

Budu ráda, když se sem budete vracet, číst a sdílet se mnou cestu, jak příběh postupně vzniká.

Welcome to WordPress! This is your first post. Edit or delete it to take the first step in your blogging journey.