Kniha

Ráno bylo nezvykle tiché. Slunce se prodíralo přes záclony a v kuchyni voněla káva. Veronika se protáhla, chvíli jen ležela a poslouchala město, které se pomalu probouzelo. Po všech těch událostech posledních dní se cítila překvapivě odpočatá, ale v hlavě jí vířilo příliš mnoho otázek. Koruna, Chlumecký, medailon, Řád… nic z toho nedokázala úplně uchopit.

Když vešla do kuchyně, Scotta už tam seděl. Hrnek v ruce, noviny rozložené, ale bylo vidět, že nečte. Spíš ji pozoroval, klidně, ale s obavou v očích.

„Dobré ráno,“ pozdravila tiše a nalila si kávu.

„Dobré,“ odpověděl, ale pak dodal: „Poslouchej, Veru… napadlo mě, že bychom si mohli o víkendu udělat výlet. Jen my dva. Bez práce, bez návštěv, bez otázek.“
Zvedl k ní oči. „Co ty na to?“

Veronika se pousmála, hrnek s kávou v ruce. „Zní to jako plán. Kam bys chtěl jet?“

„Třeba… na Housku,“ řekl po krátké pauze.

Veronika se zasmála, ale v jejím hlase zazněla jasná ironie. „Na Housku?“ zopakovala s pozvednutým obočím. „Jo jasně, rovnou do centra všech mých nočních můr. Perfektní nápad.“

Scotta se pousmál. „Aspoň si to místo odčaruješ po svém. Les, vzduch, ticho… a žádní biskupové.“

„Ticho a žádní biskupové zní dobře,“ přikývla, stále s úsměvem. „Tak jo. Na Housku.“

Ale zatímco se smála, v koutku duše jí projel zvláštní chlad. Jako by to místo na ni volalo.

Další dny probíhaly naprosto obyčejně. Veronika je s úlevou přijala – po všech těch přenosech, výjevech a odhaleních působila obyčejnost skoro jako zázrak. Pracovala v archivu, pročítala staré listiny a měla pocit, že žije ve snu. Tolik informací, které dřív mohla jen obdivovat z dálky, teď měla doslova na dosah ruky. Dělala si poznámky, systematicky třídila data a na chvíli zapomínala, že se kolem ní děje něco většího.

Na diecézi panoval ruch. Lidé pobíhali po chodbách, něco přenášeli, někdo se hádal o termíny a povolení, ale to šlo všechno mimo ni. Veronika si držela svůj malý ostrůvek klidu mezi spisy, mapami a hrnkem studené kávy.

Jednoho pátečního dopoledne se otevřely dveře a dovnitř vešel otec Martin. Bez obvyklého klidu, trochu rozcuchaný a s výrazem člověka, který utekl z bitevního pole. Rozhlédl se, pak se tiše posadil ke stolu a sklonil se k ní.
„Neříkej nikomu, že jsem tady,“ zašeptal. „Nahoře je blázinec.“

Veronika zvedla oči od papírů a bez emocí pronesla: „Snad nešílíte kvůli nám?“

Martin si ji chvíli měřil pohledem, pak s povzdechem odpověděl: „Jo, šílíme. Hledáme, kam byste se všichni vešli, a hlavně kde byste mohli projít ‚školením‘, aniž by to bylo moc nápadné.“

Veronika se usmála, aniž zvedla hlavu od poznámek. „Co jste si navařili, to si taky snězte.“

Martin se kysele pousmál, ale v očích se mu zaleskla úleva.
Byl rád, že je aspoň na chvíli dole – mezi papíry, tichými stěnami a Veronikou, která se ani v chaosu nenechala vyvést z míry.

Přišla sobota. Veronika i Scotta byli už od brzkého rána na nohou, v kuchyni to vonělo po kávě a toustech a mezi tím se válela hromádka map, lahví s vodou a papírových ubrousků. Chystali se na výlet. Měli nakoupené lístky na vlak, všechno připravené – už jen zabalit svačinu.

Bylo veselo. Po dlouhé době se smáli bez důvodu, hádali se o to, kdo zapomněl nabíječku, a dohadovali, kdo ponese batoh s jídlem. Dlouho takhle nebyli sami, jen oni dva.

Veronika si zapínala bundu a cítila zvláštní klid, jaký nezažila celé týdny. „To bude fajn,“ pronesla tiše.

Scotta přikývl a s úsměvem odpověděl: „Jo, jen my dva. Konečně klid od světa i od všech těch zázraků.“

Veronika se usmála, ale jen napůl. V duchu jí probleskla myšlenka, že klid v jejím životě nikdy netrvá dlouho.

Vlak se pomalu rozjel z pražského nádraží a svět za oknem se dal do pohybu. Koleje tiše klapaly, ranní slunce se odráželo od střech a krajina za městem se měnila v zeleň. Veronika seděla u okna a s hrnkem kávy z automatu pozorovala, jak se město ztrácí v dálce.

Scotta rozložil mapu, i když ji vůbec nepotřeboval. „Tak, podle všeho bychom měli být tam někdy kolem desáté,“ oznámil s vážností, která Veroniku rozesmála.

„Ty a tvoje mapy,“ podotkla pobaveně. „Když máme navigaci.“

„Navigace neumí vyprávět historky,“ oponoval s hranou důstojností. „Třeba tu, že kdysi z Housky vedl tajný tunel až k peklu.“

Veronika protočila oči. „To je přesně to, co potřebuju slyšet na cestu.“

„Dobře, tak ti povím jinou,“ usmál se Scotta. „Že prý se tam kdysi ztratil mnich. Až se prý znovu objeví, otevře se brána do jiného světa.“

„Super,“ řekla Veronika suše. „Takže máme romantický výlet s teologickým hororem v ceně.“

Scotta se zasmál, pak si opřel hlavu o okno. „Neboj, dneska žádné brány. Dneska jen my, les a klid.“

Vlak klidně klouzal krajinou, pole střídala lesy, malé vesnice mizely za zatáčkami a oba si užívali obyčejné ticho. Jen občas prohodili pár slov, jinak se nechali unášet rytmem kolejí.

Veronika se podívala z okna – vzduch byl jasný, obloha čistá a všechno působilo zvláštně obyčejně. Po dlouhé době to bylo přesně to, co potřebovala.

Vystoupili na malé zastávce obklopené zelení. Vzduch byl jiný než ve městě – čistý, vlhký a chladný. V dálce se zvedaly lesy, které se táhly až k siluetě hradu.

„Tak tady to máme,“ řekl Scotta a zhluboka se nadechl. „Vzduch k nezaplacení.“

„Jo,“ přikývla Veronika a přehodila si batoh přes rameno. „A ticho, co? Nikde žádní lidé, žádní biskupové, žádné brány.“

Scotta se pousmál. „Aspoň jeden den bez zázraků.“

Vydali se lesní cestou vzhůru. Stromy se nad nimi skláněly jako zelená klenba a slunce probleskovalo mezi větvemi. Cesta se mírně klikatila, kamení křupalo pod nohama a občas kolem proběhl zajíc.

Mluvili málo, ale bylo to ticho, které nevadilo. Oba si ho užívali. Jen občas Scotta ukázal na strom nebo kámen, o kterém si pamatoval nějakou historku z dávné výpravy.

Když vystoupali na vyvýšené místo, hrad Houska se objevil před nimi – tichý, kamenný, s vysokými zdmi a malými okny, která vypadala, jako by pozorovala svět.

Veronika se zastavila a chvíli na něj jen hleděla. „Vypadá přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Možná trochu smutněji.“

„To dělá ten čas,“ odpověděl Scotta tiše. „Ten se podepíše i na kameni.“

Chvíli stáli vedle sebe, ani jeden nemluvil. Jen vítr šuměl mezi stromy a listí tiše padalo k zemi.

„Tak co,“ prolomil ticho Scotta, „jdeme se podívat dovnitř?“

Veronika přikývla. „Jasně. Když už jsme tady, tak to vezmeme i s peklem.“

Scotta se zasmál. „Ty se nikdy nezměníš.“

„A tys doufal, že jo?“ oplatila mu s úsměvem.

Vydali se směrem k bráně. Hrad stál tichý a klidný, jen občas se z jeho zdí ozvalo slabé echo ptáka. Den byl jasný, obyčejný – přesně tak, jak si přáli.

V areálu hradu bylo prázdno. Jen stará paní v pokladně zvedla oči od kafe a s úsměvem jim podala vstupenky. „Máte štěstí,“ řekla, „dneska tu skoro nikdo není. Budete to mít celé pro sebe.“

Scotta se usmál. „To zní jako ideální den.“

Prošli bránou na nádvoří, kde se vzduch ochladil a voněl kamenem a mechem. Slunce sem dopadalo jen po kouskách, skrz úzké střílny a větve starého dubu. Veronika se zastavila, pomalu přejela rukou po zdi a usmála se.

„Pamatuju si to,“ řekla tiše. „Ten pocit, když jsem tu byla poprvé. Bylo mi dvanáct a myslela jsem si, že tady opravdu něco hlídá bránu do pekla.“

Scotta se pousmál. „A co si myslíš teď?“

„Že to místo má duši,“ odpověděla po chvíli. „Ale není zlá. Jen tichá.“

Prošli kaplí, malým dvorem a zastavili se u mříží, za kterými vedly schody dolů. Na stěnách visely staré panely s fotografiemi a pověstmi o Housce. Všechno působilo klidně, jen lehce zaprášeně.

„Představ si,“ řekl Scotta, „že kdysi lidé věřili, že tady dole končí svět.“

„Věřili,“ přikývla Veronika. „A možná to tak tehdy opravdu cítili.“

Sedli si na lavičku pod arkádou. Zvenku doléhal jen zvuk větru a vzdálené houkání vlaku. Veronika vytáhla termosku s čajem, nalila jim oběma a natáhla nohy.

„Víš,“ začala po chvíli, „je zvláštní, že po všem, co se stalo, mám pocit klidu právě tady.“

„Možná proto, že si to místo z tebe dělá kamaráda,“ usmál se Scotta.

„Nebo mě jen testuje,“ odpověděla s úsměvem.

„Tak ať si testuje, dokud to zvládáme s termoskou, a ne se svěcenou vodou,“ zasmál se tiše.

Oba se rozesmáli a na chvíli bylo všechno prosté, obyčejné a krásně lidské. Jen dva lidé, co si udělali výlet.

Odpoledne se slunce pomalu sklánělo k lesům. Vzduch voněl pryskyřicí a trávou, hrad za nimi se ztrácel mezi stromy. Veronika se ještě jednou otočila a podívala se zpět. Silueta Housky se leskla ve zlatém světle, klidná a vzdálená.

„Víš, že se mi sem vlastně nechce odjet?“ řekla tiše.

Scotta se na ni podíval. „Tak tady zůstaň. Já si dám zatím kafe v bufetu.“

Veronika se zasmála. „Vtipálku. Jen jsem chtěla říct, že mi tohle místo dělá dobře. Nevím proč.“

„Možná proto, že tady nic nechce odpověď,“ odpověděl klidně.

Šli pomalu dolů lesní cestou. Nebylo kam spěchat. Vzduch se ochlazoval, světlo měklo a les voněl po dešti, i když nepršelo. Z dálky bylo slyšet houkání vlaku – pravidelný, uklidňující zvuk návratu.

Na nádraží seděli na lavičce a mlčeli. Veronika měla hlavu opřenou o Scottovo rameno, on držel v ruce papírový kelímek s čajem. Nebylo třeba mluvit.

„Byl to dobrý nápad,“ řekla nakonec.

„To rád slyším,“ pousmál se Scotta. „A nikdo nás nehonil, nikdo nezmizel, žádná světla, žádní andělé ani časové brány.“

„Jen my a klid,“ dodala. „To se mi líbí.“

Když vlak dorazil, nasedli, našli si místo u okna a pozorovali krajinu, jak se pomalu mění v město. Den se ztišil, jako by i on chtěl zůstat v té jednoduchosti.

Když vystoupili v Praze, Veronika se protáhla, usmála a pronesla:
„Tak jo, Scotto. Tentokrát jsi vybral skvěle. Až zase začne svět bláznit, připomeň mi tenhle den.“

Scotta přikývl a s úsměvem odpověděl:
„Neboj, tenhle den si zapamatuji. Až moc dobře.“

Když dorazili domů, slunce už zapadalo a město se pomalu ukládalo k večeru. Všechno působilo ospale a klidně. Veronika odemkla branku, sehnula se ke schránce a vytáhla několik dopisů. Mezi reklamami a účty byl jeden, který vyčníval — bílá obálka bez známky, jen s jednoduchým nápisem: Veronika Scottová.

Zastavila se, chvíli ji obracela v ruce, pak obálku otevřela. Uvnitř byl list papíru s razítkem diecéze a krátkým textem:
„Slečno Scottová, tímto jste zvána k účasti na zvláštním školení pořádaném diecézí. Dostavte se v pondělí ráno v 9:00. Další pokyny obdržíte na místě.“

Nic víc. Jen podpis otce Martina.

Veronika papír složila, ani ho nedočetla do konce, a podala ho Scottovi. Ten si ho vzal, přečetl pár řádků a mlčky přikývl.
„Už to začalo,“ řekl tiše.

Veronika se na něj podívala, v očích se jí mísila únava i nejistota. „Nechceš se vrátit k řádu?“ zeptala se po chvíli. „Měla bych oporu, strejdo.“

Oslovila ho tak, jak to dělala vždycky, když se cítila ztracená — prostě, lidsky, s důvěrou.

Scotta se pousmál, udělal krok k ní a objal ji kolem ramen. Přitiskl ji k sobě a chvíli mlčel.
„Holčičko,“ řekl pak klidně, „tohle musíš zvládnout ty sama. Ale vždycky tady budu. V tomhle domě… a v tomhle čase.“

Veronika ho objala zpátky, tiše a pevně. Na chvíli se svět zastavil. Jen dvě postavy v domě, kde voněla káva a v dálce doznívalo město.

Venku se rozsvítila první světla. Den skončil, ale něco nového právě začalo.

Neděle uběhla tiše. Veronika si začala balit oblečení a pár drobností, bez kterých se žádná žena neobejde. Chvílemi se zastavila, zadívala se z okna a přemýšlela, co ji vlastně čeká. Nevěděla, kam přesně jede, ani co znamená to „školení“, ale cítila, že to nebude obyčejné pondělí.

Když pak přišlo, byla vzhůru dřív než obvykle. V sedm už seděla v kuchyni, oblečená, vlasy spletené do copu, na stole nachystaná snídaně.

Scotta přišel po chvíli, ještě v županu a s rozespalým výrazem. Zastavil se ve dveřích a překvapeně se na ni podíval.
„Spala jsi vůbec?“ zeptal se.

Veronika pokrčila rameny. „Moc ne. Měla jsem šílené sny,“ odpověděla, ale s úsměvem dodala: „Ale aspoň jsem měla čas udělat snídani.“

Podala mu talíř s jeho oblíbenými vajíčky a sama si sedla naproti s toustem se sýrem. Na stole voněl čaj, oběma po svém.

Jedli v tichosti. Jen občas cinkla lžička o porcelán a z kuchyně se ozvalo tlumené syčení konvice. Bylo to obyčejné, skoro až poklidné ráno — takové, které si člověk zapamatuje právě proto, že nic neříká nahlas.

Když dojedli, Veronika vstala, vzala si tašku a ještě jednou zkontrolovala, že má všechno – doklady, poznámkový blok, oblíbený šátek, pár knížek. Byla zvláštně klidná, ale uvnitř cítila lehké napětí, které neuměla pojmenovat.

Scotta ji pozoroval, jak přechází po kuchyni, a nakonec tiše řekl:
„Vypadáš, jako bys jela na delší cestu.“

„Možná jo,“ odpověděla s úsměvem. „Ale slíbili, že to nebude trvat dlouho.“

„To říkají vždycky,“ poznamenal s lehkou ironií, ale pak se pousmál. „Tak pojď sem.“

Veronika k němu přistoupila. Scotta ji objal, pevně, ale s klidem člověka, který ví, že některé věci se prostě musí stát.
„Drž se, holčičko,“ zašeptal jí do vlasů. „A pamatuj, co jsem ti řekl. Vždycky tady budu — v tomhle domě a v tomhle čase.“

Veronika přikývla, sevřela ho kolem pasu a na chvíli zavřela oči. Pak se zhluboka nadechla a odstoupila.
„Neboj se o mě, strejdo,“ řekla tiše. „Tentokrát to zvládnu.“

„Já vím,“ odpověděl a jeho hlas se na okamžik zlomil. „Ty vždycky všechno zvládneš. Jen prosím… dávej na sebe pozor.“

Veronika se usmála, vzala tašku, ještě jednou se rozhlédla po kuchyni, kde voněla káva a na stole zůstaly dva prázdné hrnky.
„Vrátím se,“ řekla prostě.

Když za ní zaklaply dveře, Scotta zůstal stát u okna a díval se, jak odchází po chodníku. Dlouho ještě držel v ruce svůj hrnek, z kterého už dávno vychladl čaj.

Cesta tramvají uběhla tiše. Veronika seděla u okna, sledovala ranní Prahu a přemýšlela, jestli dělá správnou věc. Vzduch byl čerstvý, ulice poloprázdné a město se teprve probouzelo. U sebe měla jen malou tašku, ale v duchu cítila tíhu, která se do ní nevešla.

Před vchodem do diecéze se zastavila. Staré zdi vypadaly stejně jako vždy, a přece jí připadaly jiné – vážnější, tiché, jako by věděly víc než ona. Chvíli tam jen stála, než si dodala odvahu a vstoupila dovnitř.

Uvnitř bylo nezvykle rušno. Chodbou přecházeli lidé, někteří v sutanách, jiní v civilu, nesli složky, kufříky, dokonce i plátěné tašky, ze kterých vyčnívaly mapy. Všichni se zdáli být něčím zaměstnaní, soustředění, napjatí.

„Slečno Scottová,“ ozval se známý hlas. Veronika se otočila a uviděla otce Martina, který právě scházel po schodech. Vypadal unaveně, ale usmál se.

„Dobrý den, otče,“ pozdravila ho. „Doufám, že jsem tady správně.“

„Správně i včas,“ přikývl Martin. „Ať už je nahoře jakýkoli zmatek, na vás se dá spolehnout.“

„To rád slyším,“ odpověděla s lehkým úsměvem. „Tak kde mám začít?“

Martin pokynul směrem ke dveřím na konci chodby. „Tam. Všichni už se scházejí. Biskup si přál, abyste u toho byla od začátku.“

Veronika se na okamžik zastavila. „Všichni?“

„Ano,“ přikývl Martin. „Ostatní dorazili už ráno. Čekají na vás.“

V tu chvíli jí srdce na okamžik poskočilo. Ostatní. Dorotka, Jana, Poli, Zdeněk, Fredy… Všichni, které znala z úplně jiného světa. Teď se znovu setkají — ne U Fleků, ale tady, v srdci diecéze.

Zhluboka se nadechla a vydala se za Martinem.

Dveře se tiše otevřely a Veronika vstoupila dovnitř.
Místnost byla prostorná, s vysokým stropem a velkými okny, kterými pronikalo ranní světlo. Uprostřed stály dlouhé stoly, kolem nichž seděly známé tváře.

Dorotka seděla opřená o loket a mávala lžičkou ve vzduchu, jako by s někým právě argumentovala. Jana listovala papíry a dělala si poznámky, zatímco Poli si prohlížela něco, co připomínalo seznam instrukcí, a občas nespokojeně zvedla obočí. Zdeněk seděl kousek dál a tvářil se, že už všechno chápe, a Fredy s Matyášem si u okna dělali kafe z kapslí, které zřejmě někde nenápadně přinesli.

Jakmile Veronika vstoupila, Dorotka zvedla hlavu.
„No konečně!“ zvolala. „Už jsme mysleli, že ses rozmyslela.“

„A přišla o tohle dopolední dobrodružství?“ odpověděla Veronika s úsměvem a položila tašku na stůl. „Nikdy.“

„Ranní káva z klášterní kuchyně,“ podotkl Fredy a podal jí kelímek. „Chuťově někde mezi kadidlem a instantní spravedlností.“

„Díky,“ odpověděla s potlačeným smíchem a posadila se k nim.

Ve dveřích se objevil otec Martin, v rukou složku s dokumenty. Rozhlédl se po místnosti a s úsměvem poznamenal:
„Jsem rád, že jste tu všichni. Upřímně – nečekal jsem to.“

„Ani my,“ ozval se Zdeněk suše.

Martin se pousmál a položil složku na stůl. „Dneska začneme jednoduše. Seznámení, vysvětlení, pár základních věcí, které budete potřebovat vědět. Biskup přijde později, má ještě poradu nahoře.“

„Poradu o čem?“ zeptala se Jana.

Martin se na chvíli zamyslel. „O vás,“ odpověděl prostě.

Nastalo krátké ticho. Dorotka si vyměnila pohled s Veronikou a nakonec to prolomila:
„No, aspoň jsme důležité.“

„To rozhodně,“ přikývl Martin. „Ale i odpovědné. Tohle není obyčejné školení. Řád vás vybral z nějakého důvodu, a než se do něčeho pustíte, musíte pochopit proč.“

Veronika se na něj zadívala. „Tak nám to vysvětlete, otče. Jsme tady.“

Martin se pousmál, přejel pohledem po všech přítomných a tiše odpověděl:
„Dobře. Tak začněme.“

Martin otevřel složku, chvíli v ní listoval, a pak se posadil na kraj stolu.
„Než začneme,“ řekl tiše, „chci, abyste věděli jednu věc. Tohle není školení v běžném slova smyslu. Nikdo vás nebude zkoušet ani nutit do modliteb. Máte se naučit, co znamená být součástí něčeho, co vás přesahuje.“

Fredy se ušklíbl. „To zní jako úvod do sektářství.“

Martin se pousmál. „Možná to tak zní, ale není. Řád Strážců času není náboženství. Je to společenství lidí, kteří chápou, že svět není jen to, co vidíme. Některé věci se prostě dějí mimo náš čas – a my se učíme, jak s tím žít, aniž bychom ten čas rozbili.“

Zdeněk si podepřel bradu. „Takže nás chcete naučit… co přesně?“

„Rovnováze,“ odpověděl Martin bez zaváhání. „Mezi tím, co víte, a tím, co byste raději nevěděli. Mezi přítomností, kterou žijete, a minulostí, která vás volá.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Každý z nich se po svém snažil vstřebat ta slova.

„Řád Strážců času vznikl, aby chránil rovnováhu světa,“ pokračoval Martin klidně. „Ale bez vás by se neprobudil. Všichni máte v sobě něco, co nás spojuje s minulostí. Není to náhoda, že jste se sešli. Je to pokračování příběhu, který začal dávno před vámi.“

Veronika se opřela v židli. „Takže máme být… co? Strážci?“

„Možná,“ přikývl Martin. „Ale spíš svědky. Každý z vás představuje určitou část dědictví – víru, odvahu, vědění, sílu, pochopení. To všechno kdysi tvořilo jednotu, kterou jsme ztratili. A teď se to musí znovu spojit.“

„A jak?“ zeptala se Jana tiše.

„Tím, že se naučíte důvěřovat,“ odpověděl Martin prostě. „Sobě navzájem i tomu, co vás vede. Nikdo po vás nechce, abyste věřili slepě – jen abyste naslouchali. Čas mluví, když mu dáte prostor.“

Dorotka si odfrkla. „No, pokud čas začne mluvit, doufám, že to bude česky.“

Několik lidí se zasmálo, napětí povolilo. I Martin se pousmál. „Věřte mi, Dorotko, on rozumí všem jazykům. Jen někdy mluví skrz věci, kterých si nevšímáme.“

Pak se zvedl a přešel ke dveřím. „Biskup Chlumecký vás chce vidět. Řekl, že dnešní den je prvním krokem. Odpoledne začne výcvik, ale teď… teď vás chce přivítat on sám.“

Veronika se na chvíli zadívala do světla z okna a tiše řekla:
„Tak jdeme na to.“

Dveře se otevřely a v místnosti se rozhostilo ticho.
Otec Martin ustoupil stranou, aby uvolnil místo postavě, která vešla dovnitř. Biskup Chlumecký působil klidně, téměř unaveně, ale jeho přítomnost měla váhu. Na okamžik se rozhlédl po všech přítomných, pak se usmál – ne formálně, ale upřímně.

„Tak vy jste ti, kvůli kterým je celý dům vzhůru nohama,“ pronesl s nádechem pobavení. „Upřímně – je příjemné vidět, že jste skuteční lidé a ne jen jména v hlášeních.“

Několik z přítomných se usmálo, napětí trochu povolilo.

Chlumecký přešel ke stolu, kde ležely složky, a položil ruku na jednu z nich. „Vím, že jste tady z různých důvodů. Někteří z víry, jiní ze zvědavosti, další proto, že jste neměli na výběr.“
Na chvíli se odmlčel. „A přesto jste tady všichni. To samo o sobě něco znamená.“

Veronika na něj hleděla klidně, ale v jejím pohledu bylo cítit, že si pamatuje jejich poslední rozhovor. Chlumecký to zřejmě vycítil – jejich pohledy se na okamžik setkaly, a on jen nepatrně přikývl, jako by tím chtěl říct: všechno má svůj čas.

„Řád Strážců času,“ pokračoval, „není o moci. Je o odpovědnosti. O schopnosti dívat se za hranici vlastního světa a neuhnout, když se ten svět začne měnit.“

Zdeněk si tiše zamumlal: „To zní skoro jako politika.“

Biskup se pousmál. „Kéž by politika měla tolik víry.“

Několik lidí se zasmálo. Atmosféra se zjemnila.

Chlumecký pak přešel k oknu, odkud bylo vidět na nádvoří diecéze. „Tady začnete,“ řekl tiše. „Naučíte se chápat, jak Řád funguje, kdo byl před vámi, a proč právě vy musíte nést jeho odkaz. Nebude to lehké, ale nebude to ani válka. Spíš hledání rovnováhy.“

Obrátil se zpět k nim. „Dnes odpoledne vás čeká první část školení. Každý z vás projde úvodním rozhovorem – ne jako zkouškou, ale jako cestou. Abyste pochopili sami sebe dřív, než se vydáte dál.“

Veronika se tiše nadechla a zvedla oči. „A co bude dál?“

Biskup se na ni podíval. „Dál?“ zopakoval a pousmál se. „Dál už to nebude na mně.“

Otočil se, přejel pohledem po celé skupině a dodal:
„Zatím odpočívejte. Odpoledne začne vaše cesta. A věřte mi — svět, jak ho znáte, bude od té chvíle trochu jiný.“

Po krátkém tichu zvedl Chlumecký hlavu od poznámek. „Ještě jedna věc,“ řekl pomalu, jako by chtěl, aby ho všichni dobře slyšeli. „Dnes jsme konečně dostali potvrzení o místě, kde se vaše školení uskuteční.“

V místnosti to lehce zašumělo, několik hlav se zvedlo. Dorotka naklonila hlavu a s úsměvem prohodila: „Doufám, že to nebude někde v kryptě.“

„Ne,“ odpověděl Chlumecký s mírným pobavením. „Bude to v Drahonicích. Je tam starý hotel, původně zámeček. Odlehlé místo, dost prostoru, a hlavně klid.“

„Zní to skoro jako dovolená,“ poznamenal Fredy a zvedl obočí. „Teda až na tu část se školením.“

„To záleží na tom, jak k tomu přistoupíte,“ odvětil klidně biskup. „Budete tam mít své pokoje, knihovnu, menší sál pro přednášky i zahradu. Drahonice jsou stranou hlavního ruchu, což je pro nás ideální.“

„A kdy?“ zeptala se Veronika.

„Odjíždíte pozítří,“ odpověděl Martin, který právě nahlédl do místnosti. „Vše je domluveno. Autobus vyrazí odtud v osm ráno.“

Nastalo krátké ticho, které přerušila Jana: „Takže žádné testy, žádné formuláře, jen prostě… zámek a parta lidí?“

„Zatím jen informace,“ ujistil je Chlumecký. „Nic víc. Drahonice mají být především místem klidu. Potřebujeme, abyste byli spolu, bez rozptylování. Tam začne to skutečné poznávání.“

Polixena si přehodila nohu přes nohu a pronesla: „Takže přespíme v zámečku, budeme se tvářit duchovně a čekat, co se stane.“

„Zhruba tak,“ řekl s klidem biskup. „A teď si běžte odpočinout. Zítra dostanete přesné pokyny k odjezdu.“

Veronika pohlédla na Dorotku a tiše se usmála. „Zámeček v Drahonicích… to zní skoro až moc pokojně.“

„Jo,“ odpověděla Dorotka, „až moc.“

Ráno bylo čerstvé a slunečné, obloha čistá. Na Hradčanech panoval neobvyklý ruch – skupinka lidí s kufry, batohy a rozespalými výrazy se pomalu scházela u schodů před diecézí. Každý měl jinou představu o tom, co ho čeká, ale dohromady působili jako výprava, která vyráží na dobrodružství, o němž zatím nikdo nic neví.

Někdo měl malý kufr, jiný jen batoh. Kryštof Harant si s sebou přinesl kytaru, zavěšenou přes rameno. Jana, která stála vedle něj, protočila oči a poznamenala:
„A chtěl tu elektrickou! Naštěstí jsem to hned zamítla. Je horší než ženská.“

„To si píš, že jsem,“ odvětil Kryštof s úsměvem a lehce brnknul po strunách. „Aspoň jedna jistota v tomhle světě.“

Dorotka se smála, Fredy mával kelímkem s kávou a Polixena se snažila spočítat, kolik kufrů se vůbec vejde do autobusu. Matyáš s Rudolfem postávali opodál a debatovali o tom, kolik dní asi „školení“ potrvá a jestli se tam bude dát večer otevřít víno.

Veronika dorazila spolu se Scottou. Pomohl jí s kufrem, zatímco se rozhlížela po ostatních. Taška, kterou měla ještě včera, teď působila, jako by přes noc zázračně změnila velikost.

„Tys ji nějak nafoukla?“ poznamenal s úsměvem Scotta.

„Říká se tomu ženská logistika,“ odpověděla s hranou vážností. „Nikdy nevíš, co budeš potřebovat.“

„Jo,“ zamumlal Scotta, „a já nikdy nepochopím, jak se ti to tam všechno vejde.“

Za chvíli byli všichni pohromadě. Na nádvoří pomalu zajel bílý autobus s logem diecéze. Řidič – v hnědé kutně a s úsměvem od ucha k uchu – vystoupil a mávl na ně.

Matyáš se naklonil k Zdeňkovi a utrousil:
„Když už jedeme s církví, tak ať to má styl.“

Z autobusu vystoupil otec Martin s deskami v ruce a začal číst jména. Každého přivítal, odškrtl a poslal dovnitř. Dorotka vtipkovala, Fredy salutoval, Jana se tvářila, že velí expedici.

Veronika byla poslední. Ještě jednou se otočila ke Scottovi, který stál opodál s rukama v kapsách a klidným úsměvem.
„Tak jo,“ řekla tiše.

„Drž se, holčičko,“ odpověděl. „A nezapomeň – v tomhle čase jsem pořád tady.“

Přikývla, objala ho a pak nastoupila do autobusu. Dveře se zavřely, motor zaburácel a autobus se pomalu rozjel směrem z Prahy.

Z okna ještě viděla, jak Scotta stojí na chodníku a mává. Ten obraz se jí vtiskl do paměti – jako začátek cesty, o které nikdo z nich netušil, kam povede.

Autobus se pomalu proplétal ranní Prahou a pak zamířil na jih. Slunce se odráželo od oken a v interiéru se ozýval smích, šeptání a občasné klepnutí plastového hrnku o stůl. Cesta do Drahonic začala klidně, ale klid vydržel sotva půl hodiny.

Rudolf otevřel svůj batoh, rozhlédl se a s potutelným úsměvem vytáhl z vnitřní kapsy placatku. „Tak,“ prohlásil slavnostně, „aby cesta ubíhala rychleji a duch byl povznesen.“

Dorotka se po něm hned natáhla. „Ukaž, co to máš.“
Otevřela víčko, přičichla a zvedla obočí. „To je snad kyselina, ne?“

„Domácí,“ odpověděl Rudolf s hrdostí. „Z Moravy.“

„Jo, to poznám,“ procedila Dorka, lokla si — a okamžitě se začala dusit. „Tvl, to pálí i hříchy z minulého života!“

Všichni kolem vyprskli smíchy. Fredy se hned natáhl po lahvi. „Dej sem, já mám v hříších rezervu.“

Placatka putovala autobusem a smích sílil. Jana se snažila dělat, že to ignoruje, ale Kryštof už mezitím vytáhl kytaru, naladil struny a začal hrát. První tóny se rozléhaly mezi sedadly a netrvalo dlouho, než se k němu ostatní přidali.

„Tak co zahraješ?“ zeptala se Polixena.

„Něco výchovného,“ mrkl Kryštof. A spustil melodii, kterou by rozhodně v církevním zpěvníku nenašli. Po prvním refrénu už zpíval celý autobus, včetně Fredyho, který si pletl slova, a Matyáše, jenž se smál tak, že mu tekly slzy.

Když píseň přešla do obzvlášť nepublikovatelného refrénu, zvedl se otec Martin ze svého místa u řidiče. Všichni okamžitě ztichli – aspoň na vteřinu.

„Otče, my jen…“ začala Jana, ale Martin zvedl ruku.

„Pokračujte,“ řekl s úsměvem. „Nejsem puritán. A aspoň se přesvědčím, kolik z vás bude potřebovat zpověď už po cestě.“

Výbuch smíchu otřásl celým autobusem. Kryštof hrál dál, Dorotka tleskala do rytmu a i Martin se po chvíli přidal – s překvapivě dobrým hlasem.

Cesta ubíhala rychle. Za okny se střídala pole, vesnice a kopce. Zněl smích, hudba, občas falešný tón, ale v tu chvíli nikomu nevadilo vůbec nic. Byli spolu, pohromadě, a na okamžik zapomněli, že jedou na „školení“, které může změnit všechno.

Autobus zabočil z hlavní silnice na úzkou cestu lemovanou stromy. Všude kolem se rozprostírala pole a nízké kopce, mezi nimiž se v dálce rýsovala silueta starého zámečku. Slunce stálo vysoko, krajina voněla trávou a teplem.

„Tak tohle jsou Drahonice,“ oznámil řidič-mnich, když autobus projel branou a zastavil na dlážděném nádvoří. „Dávejte pozor na schody, mají větší historii než já.“

Matyáš se protáhl, podíval z okna a s úsměvem poznamenal: „No, vypadá to líp, než jsem čekal. A hlavně — žádný kříž na věži. Asi se tu opravdu bude pít.“

Dorotka se smála. „A zpívat, jestli Kryštof zase vytáhne tu kytaru.“

Kryštof se ohradil: „Jen pokud budete zpívat se mnou.“

„To radši půjdu do zpovědnice,“ utrousila Jana, zatímco brala svůj kufr.

Autobus se vyprázdnil, kufry bouchaly o dlažbu, smích se rozléhal nádvořím. Zámeček působil pohostinně — staré kamenné zdi porostlé břečťanem, dřevěné okenice pootevřené, a z kuchyňského okna se linula vůně polévky.

Otec Martin vystoupil poslední a popošel ke skupině.
„Tak, přátelé,“ začal s úsměvem, „vítejte v Drahonicích. Tohle místo kdysi sloužilo jako letní sídlo řádu a později jako rekreační dům pro duchovní. Dneska je z něj hotel, ale historie zůstala v každém kameni. Až se ubytujete, sejdeme se v sále na levém křídle. Tam začneme.“

„Máme rozdělené pokoje?“ zeptala se Poli.

„Ano,“ odpověděl Martin. „Dvojice podle abecedy. A než se začnete dohadovat — ne, nemůžete si to přehodit.“

Fredy se ozval hned: „A co když se abeceda spletla?“

„Pak se modlete, aby Bůh měl smysl pro humor,“ odpověděl Martin s kamennou tváří.

Smích se znovu rozléhal po nádvoří. Veronika stála opodál, sledovala, jak ostatní přenášejí kufry a rozprávějí mezi sebou. Cítila zvláštní klid — zámeček působil tichým dojmem, jako by čekal právě na ně.

Scotta tu samozřejmě nebyl, ale jeho slova jí zněla v hlavě: „V tomhle čase jsem pořád tady.“
Na okamžik se zadívala k obloze, pak se usmála a vydala se za ostatními dovnitř.

Uvnitř zámečku bylo příjemné šero a chlad, který kontrastoval s teplým venkovním vzduchem. Chodby voněly starým dřevem a levandulí, někde v dálce vrzaly schody a za rohem bylo slyšet, jak se někdo hádá o klíče od pokoje.

„Tohle má atmosféru,“ poznamenal Fredy, když prošli hlavním vestibulem. „Vypadá to, že tady straší i za bílého dne.“

„Aspoň nebude nuda,“ odpověděl Matyáš a potichu si pískl melodii z hororu.

Recepce byla malá, ale útulná. Za pultem stála postarší paní s laskavým úsměvem. „Vítám vás,“ řekla klidným hlasem. „Klíče jsou připravené. Jste skupina z diecéze, že?“

„Záleží, co jste slyšela,“ utrousila Dorotka s úsměvem.

Recepční se jen zasmála a podala otci Martinovi krabici s klíči. „Tady to máte, pane faráři. Pokoj číslo 1 až 12, všechny v prvním patře. Snídaně v sedm, večeře v šest. A v lednici v salonku máte džbán s vodou i s překvapením.“

„To zní nebezpečně,“ řekl Fredy a popadl svůj klíč.

„Všechno záleží na dávkování,“ odpověděla žena s lišáckým úsměvem.

Skupina se pomalu rozcházela po chodbách, kufry klouzaly po podlaze, dveře bouchaly a z pokojů se ozýval smích i tlumené komentáře.

Veronika dostala pokoj číslo 6 — malý, ale světlý, s výhledem do zahrady. Postel, psací stolek, skříň, a na zdi visel obraz anděla se složenými křídly. Přehodila tašku na postel, otevřela okno a nadechla se vzduchu. Venku se ozývalo šumění stromů a někde v dálce zpíval pták.

O chvíli později zaklepala Dorotka a nahlédla dovnitř. „Tak co, líbí se ti komnata?“

„Jo,“ přikývla Veronika. „Vypadá to, že nás tu chtějí rozmazlovat.“

„Rozmazlovat?“ opáčila Dorka. „To počkej, až zjistíš, že máme společnou koupelnu se Zdeňkem.“

„To snad ne,“ zasmála se Veronika.

„Jo, a hned vedle Fredyho,“ dodala Dorotka s vážnou tváří.

„Tak to už je rovnou trest.“

Obě se rozesmály. Smích se rozléhal chodbou a odrážel od starých stěn. Všechno působilo lehce, uvolněně, jako začátek letního soustředění — ne jako tajné školení řádu.

Za chvíli se z přízemí ozval hlas otce Martina:
„Všichni do sálu! Deset minut!“

„A je po klidu,“ povzdechla si Dorotka a kývla na Veroniku. „Tak jdeme, strážkyně času.“

Veronika se naposledy podívala z okna, zavřela kufr a vyšla na chodbu.

Sál byl v levém křídle zámečku, prostorný a světlý, s vysokými stropy, křišťálovým lustrem a starými obrazy, které visely mezi okny. Uprostřed stály dva dlouhé stoly, na nich karafy s vodou, hrnky a několik misek s drobným občerstvením. Přesně ten typ místa, kde by se dalo stejně dobře vyučovat, jako i plánovat převrat.

Dorotka s Veronikou dorazily mezi prvními. Fredy a Matyáš seděli už u okna a hráli piškvorky do poznámkového sešitu, zatímco Jana něco zapisovala do diáře a tvářila se, že dává pozor. Polixena se opírala o zábradlí a s noblesou si míchala kávu, kterou si přinesla z kuchyňky.

„Připomíná mi to letní tábor,“ poznamenal Zdeněk, který se opřel o dveře a sledoval ruch v místnosti. „Jen místo vedoucího máme kněze a místo táboráku duchovní očistu.“

„Ty jsi nepoučitelný,“ utrousila Jana, aniž zvedla oči od diáře.

„A ty jsi pořád organizátorka,“ vrátil jí s úsměvem.

Dveře se otevřely a vstoupil otec Martin, tentokrát už bez sutany, v lehkém svetru a s deskami v ruce.
„Tak vidím, že nálada je zatím dobrá,“ řekl a položil složky na stůl. „To rád slyším. Cesta proběhla bez ztrát na lidech i svědomí, což je u vás malý zázrak.“

Zadíval se na Rudolfa, který se tvářil nevinně. „Ano, slyšel jsem o placatce. Příště, prosím, alespoň požehnání předem.“

Rudolf se uchechtl. „Příště beru svěcenou vodu, otče.“

„To říkáte teď,“ odpověděl Martin s úsměvem.

Pak si odkašlal, rozhlédl se po místnosti a jeho hlas zněl najednou pevněji. „Dobře. Teď vážně. Tohle místo bude na několik dní vaším domovem. Program není složitý — dopoledne teorie, odpoledne práce ve skupinách, večer prostor pro rozhovory. Není to test ani soutěž. Máte se učit chápat, co Řád znamená. A možná zjistit, proč jste tady právě vy.“

Zvedl složku a pomalu ji otevřel. „Biskup Chlumecký vás pozdravuje. Bohužel dnes nemohl přijet, ale vzkazuje, že na konci školení se s vámi osobně setká. Do té doby vedu skupinu já.“

Dorotka se zeptala: „A o čem konkrétně bude ta teorie?“

Martin se usmál. „Začneme u základů. Co je čas, jak se v něm dá číst a proč se někdy chová, jako by měl vlastní vůli.“

Fredy zvedl obočí. „Zní to, jako by měl čas osobnost.“

„Možná má,“ odpověděl Martin. „A třeba právě proto vás má všechny tak rád.“

Smích se opět rozléhal sálem. Martin počkal, až ztichnou, a dodal klidněji:
„Dnes jen organizačně. Zítra začneme doopravdy. Dnes se seznamte s místem, odpočiňte si, projděte se po zahradě. Drahonice mají dlouhou paměť, ale jsou laskavé k těm, kdo sem přijdou s otevřenou myslí.“

Pak zavřel složku, vzal hrnek s čajem a s úsměvem dodal:
„A teď běžte ven, dokud je hezky. Kdo zůstane uvnitř, půjde se mnou na úklid sakristie.“

Fredy vyskočil první. „Ven!“

Smích se znovu rozlehl sálem a postupně se všichni zvedali. Veronika se naposledy podívala na Martina — usmíval se klidně, ale v očích mu něco problesklo. Snad starost, snad vědomí, že se právě rozehrála partie, která má víc vrstev, než kdokoli tuší.

Odpoledne se neslo v poklidném rytmu. Slunce zalévalo zahradu měkkým světlem, tráva byla ještě vlhká po ranní rose a ve vzduchu voněla levandule z okenních truhlíků. Všichni se rozprchli po areálu — Fredy s Matyášem si udělali piknik na trávě, Kryštof ladil kytaru, Jana s Polixenou se vydaly na procházku kolem rybníka a Dorotka seděla opřená o strom, s čajem v ruce a sluchátky v uších.

Veronika si našla místo o samotě, na kamenné zídce za zahradou, odkud byl výhled na celé údolí. Vítr jí cuchal vlasy a svět kolem působil tichý, klidný, až neskutečně vzdálený od všeho, co zažila poslední týdny.

Z myšlenek ji vytrhl zvuk kroků na štěrku. Ohlédla se — a zahlédla postavu v tmavém kabátě.
„Smím?“ ozval se klidný hlas.

Veronika přikývla, aniž vstala. „Samozřejmě.“

Thurn se posadil vedle ní, s rukama složenýma na kolenou. Chvíli jen mlčel, jako by si chtěl vychutnat ticho kolem.

„Krásné místo,“ poznamenal nakonec. „Klidné. Skoro bych zapomněl, že jsme tu kvůli školení.“

Veronika se pousmála. „Možná je to taky účel. Uklidnit nás, než nám někdo řekne, co se po nás vlastně chce.“

„Nebo než to zjistíme sami,“ doplnil tiše.

Zavládlo krátké ticho. Z dálky bylo slyšet smích Dorotky a tlumené brnkání na kytaru. Thurn se zadíval k obzoru, kde se slunce opíralo o horizont.

„Víš, Veroniko,“ promluvil po chvíli, „od té doby, co jsme se potkali naposledy, přemýšlím nad jednou věcí. Všichni tady mají svůj důvod, proč tu jsou. Ale ty… ty ho možná ještě neznáš.“

Veronika se na něj podívala, lehce přimhouřila oči. „To zní, jako bys ho znal ty.“

„Možná jen tuším,“ odpověděl klidně. „Ale jedno vím jistě — kdykoli se kolem tebe něco děje, svět začne reagovat jinak. Lidé, čas, dokonce i ticho. To není náhoda.“

„Říkáš to, jako bys mě chtěl vystrašit,“ pousmála se, ale v očích jí problesklo napětí.

„Naopak,“ řekl tiše. „Jako bych ti chtěl připomenout, že všechno, co se děje, má svůj smysl. A že tu nejsi sama.“

Chvíli jen mlčeli. Vítr si pohrával s větvemi, světlo se pomalu měnilo ve zlaté.

„A ty?“ zeptala se Veronika. „Proč jsi tady ty?“

Thurn se pousmál, aniž se na ni podíval. „Protože když se čas rozhodne pohnout, je dobré být u toho.“

Pak vstal, oprášil si kabát a dodal:
„Uvidíme se večer. Budeš to potřebovat.“

Než stačila odpovědět, odešel.
Zůstala sedět sama, s větrem ve vlasech a neklidným pocitem, že tenhle rozhovor nebyl náhoda.

Večeře probíhala v uvolněné, skoro domácí atmosféře — dlouhé stoly, tlumené světlo lustrů a vůně polévky, která se linula sálem. Lidé hovořili tiše, smáli se z výletu a probrali zážitky z odpoledne, když se otec Martin zvedl a požádal o pozornost.

„Zítra na vás čeká menší překvapení,“ oznámil klidně a položil před sebe několik složek. „Nechci vás děsit, je to spíš organizační krok. Rozdal jsem vám seznam — kdo kdy a kde bude mít výcvik, s kým budete pracovat a kde budete bydlet ve dnech, co tu strávíme.“

Postavy se začaly po seznamu poohlížet; Martin ho rozdával pomalu, aby viděli, s kým jsou spárováni. Většina dvojic v něm byla promyšlená — někteří byli umístěni spolu jako „manželé“, jiní do malých skupinek podle dovedností. Když ket list konečně doputoval k Janě a Kryštofovi, Jana přečetla, že mají být spolu skoro celé dopoledne.

„Jestli budu s tímhle kytaristou celý den, tak ho brzo umlátím jeho vlastní strunou,“ vyhrkla Jana a celá u stolu se rozesmála. Kryštof se jen zasmál a předstíral úklonu.

Martin na ni mrkl a vážně řekl: „Rozumím. Změním to — nebudeme nikomu přidělávat trápení.“ Pak se usmál: „Program je flexibilní. Když něco nefunguje, upravíme to. Hlavně chci, abyste byli v pohodě a mohli se soustředit.“

Ve vzduchu zůstalo tiché porozumění. Veronika sledovala, jak se parta směje, a v koutku duše cítila, že ta dohoda o změně není jen praktická — je to i malé ujištění, že na něčem záleží jejich pohodlí. Večer pokračoval v klidu, s povídáním a občasným brnkáním Kryštofovy kytary někde v pozadí.

Ráno v Drahonicích začalo klidně. Zámeček byl zahalený do měkkého světla a vzduch voněl kávou, čerstvým pečivem a jablky. V jídelně panoval příjemný ruch — cinkání talířů, tlumené hlasy, sem tam smích. Všichni se pomalu probouzeli do dalšího dne.

Veronika si sedla ke stolu u okna a rozložila před sebe papír se seznamem, který včera večer rozdával otec Martin. Pohledem přejela řádky, dokud nenarazila na své jméno. Veronika Scottová – Etiketa u dvora. Na okamžik zvedla obočí a v duchu se pousmála. „No, to by mohlo být zajímavé,“ zamumlala si pro sebe a usrkla čaj.

Snídaně probíhala formou švédských stolů — každý si nabíral, co měl rád. Dorotka s Fredym se hádali o poslední croissant, Polixena se tvářila, že to nevidí, a Bert si s Thurnem vyměňovali ironické poznámky o tom, jak „příkladně duchovní“ vypadá jejich výcvik.

Po snídani se skupiny začaly rozcházet do různých částí zámečku. Veronika zamířila do sálu, kde měla její lekce probíhat. Otevřela dveře a na chvíli se zarazila — místnost byla upravená jako improvizovaná učebna, na stole karafa s vodou, několik židlí a plátno, na kterém se zatím nic nepromítalo.

Uvnitř už seděli ostatní: Bert, Thurn, Zdeněk, Polixena a Dorotka. Veronice se ulevilo, když je všechny uviděla.
„Aspoň holky,“ vydechla s úsměvem.

Dorotka na ni mávla. „Tak co, připravená stát se dámou dvora?“

„To záleží, jestli se etiketa vztahuje i na kytaristy,“ odpověděla Veronika a kývla směrem k Bertovi, který se zrovna natahoval po vodě.

„Neboj,“ ušklíbl se Bert. „Já se pokloním jen tehdy, když mi to přikáže někdo s mečem.“

Thurn se zasmál a dodal klidným tónem: „V tom případě by ses měl modlit, aby to dneska nebyl test z historie dvorských duelů.“

Všichni se rozesmáli. Atmosféra byla příjemná, uvolněná a i když nikdo pořádně nevěděl, co je čeká, cítili se zvláštně klidně.

Veronika se usadila, položila si sešit na stůl a pomyslela si, že možná poprvé po dlouhé době začíná něco, co může mít i svůj smysl.

Dveře se po chvíli znovu otevřely a dovnitř vešla žena v elegantních tmavých šatech. Byla drobná, ale její přítomnost zaplnila celý prostor. Vlasy měla sepnuté do hladkého uzlu a v rukou nesla složku a dřevěné ukazovátko.

„Dobré ráno,“ pozdravila klidně, ale tónem, který nepřipouštěl nepozornost. „Jmenuji se Magdaléna Vítová a budu vás dnes provázet základy etikety dvora. Nebojte se,“ pousmála se, „nebude to mučírna.“

Dorotka si tiše odkašlala: „To se uvidí.“

Magdaléna se na ni s lehkým úsměvem podívala. „Etiketa, slečno Mydlářová, začíná už u odkašlávání.“

Zdeněk se uchechtl a snažil se to zamaskovat, ale Polixena mu okamžitě vrazila loktem do žeber.
„Nesměj se, tebe tohle naučit nejde,“ zašeptala.

Veronika se bavila. Bert seděl s rukama složenýma na stole a tvářil se, že je model urozeného gentlemana. Thurn pozoroval situaci tiše, s mírným úsměvem, a působil dojmem, že by klidně mohl být na skutečném dvoře.

„Začneme jednoduše,“ řekla Magdaléna a položila složku na stůl. „Každý dvorský člověk musí umět pozdravit, představit se a sklonit hlavu tak, aby projevil úctu — ale neztratil důstojnost. Ukažme si to.“

Zvedla bradu a podívala se po místnosti. „Dobrovolník?“

„Zdeněk,“ pronesla Dorotka okamžitě.

„Díky, Dorotko,“ odpověděl suše Zdeněk, ale zvedl se a přistoupil k lektorce.

Magdaléna mu s přísnou jemností ukázala, jak se má uklonit. „Ne moc hluboko, nejste rohožka. Ne moc krátce, nejste generál. Prostě přiměřeně.“

Zdeněk to zkusil — napůl vážně, napůl pro zábavu.
„Výborně,“ řekla Magdaléna, „jen ten úsměv by měl být méně… ironický.“

„To bohužel nejde,“ poznamenal Bert. „On se tak narodil.“

Skupina se zasmála, i Magdaléna se pousmála, i když se snažila zachovat profesionální výraz.

„Dobře,“ pokračovala. „Teď si to zkusíme ve dvojicích. Jeden z vás je urozená dáma, druhý dvořan. Představte si, že jste na císařském plese.“

„Jestli mě někdo donutí tančit, jdu se hned přihlásit k údržbě,“ zamumlala Dorotka.

„Neboj,“ ozval se Thurn s klidem, „tanec se učí až zítra.“

Veronika se neubránila úsměvu. Všichni si zkusili pár základních pohybů — poklony, podání ruky, představení. Zněl smích, občasné povzdechy a občas i opravdový zájem.

Magdaléna je sledovala s trpělivostí člověka, který už pochopil, že zázraky se dějí pomalu.
Když skončili, promluvila klidně:
„Nejde o to, jak hluboko se ukloníte, ale komu a proč. Etiketa není o pravidlech — je o úctě. K druhým i k sobě.“

Na chvíli se v místnosti rozhostilo ticho. Ta věta visela ve vzduchu, prostá a silná.

Veronika si ji zapamatovala.
Byla první z těch, které jí toho dne utkvěly.

„Tak,“ pokračovala Magdaléna, „zkusíme krátkou scénku. Představte si, že jste na císařském dvoře. Přicházíte pozdravit vladaře. Jeden z vás bude císař, druhý se ukloní a přednese zdvořilý pozdrav.“

„To beru,“ ozval se okamžitě Bert. „Já budu císař.“

„Bezpochyby,“ utrousila Dorotka. „Ty a skromnost, to je láska na věčné časy.“

„Dámo, uklidněte se, než vás nechám odvést do vězení,“ odpověděl Bert s hraným majestátem a teatrálně si přehodil neviditelný plášť.

Veronika se smíchem přistoupila před něj a uklonila se přesně podle instrukcí. „Vaše Veličenstvo,“ pronesla s vážným tónem, „s úctou vám předávám pozdravy od… ehm… naší kuchyně.“

Bert zvedl bradu a vznešeně odpověděl: „Kuchyni děkuji. Ať žije guláš!“

Dorotka vyprskla smíchy, Polixena si musela zakrýt ústa, aby se nerozesmála nahlas. I Thurn se jen těžko ovládal.

„Výborně,“ řekla Magdaléna, která se snažila působit profesionálně, ale koutky úst jí cukaly. „Jen… možná příště méně monarchického guláše.“

„Mně to přišlo autentické,“ poznamenal Zdeněk, který seděl s nohou přes nohu. „Na dvoře Rudolfa II. by tohle prošlo.“

„Tobě by na dvoře Rudolfa II. prošlo všechno,“ odpověděla Dorotka.

„Jen kdybych se tam dostal s tebou,“ odvětil s úšklebkem Zdeněk.

„Ticho, děti,“ napomenula je Polixena s hranou důstojností. „Teď bude asi následovat disciplína a poklony.“

„Ne, ne,“ mávla rukou Magdaléna. „Teď bude zkouška stolování. Měli byste vědět, že vidlička není zbraň.“

„To říkejte Dorotce,“ ozval se Fredy ode dveří, který zjevně dorazil dřív na další lekci a neodolal.

„Já vidličku používám výhradně v sebeobraně,“ prohlásila Dorotka vážně, což způsobilo další vlnu smíchu.

Magdaléna se konečně zasmála nahlas. „Dobře, uznávám. S vámi to bude výzva.“

„To říká každý, kdo s námi tráví víc než hodinu,“ prohodil Thurn klidně a všichni se znovu rozesmáli.

Lekce pokračovala ještě chvíli, ale už bez napětí. Magdaléna nakonec uznala, že důstojnost se sice rodí pomalu, zato humor jim rozhodně nechybí.

Když skončili, podívala se na ně s úsměvem a řekla:
„Možná nebudete nejzdvořilejší dvořané na světě, ale rozhodně budete ti, na které se nezapomene.“

Veronika se rozesmála spolu s ostatními — a na chvíli měla pocit, že právě tenhle smích je tím nejlepším začátkem jakéhokoli školení.

Lekce etikety se pomalu chýlila ke konci. Všichni už seděli spíš pohodlně než důstojně, Magdaléna balila své poznámky a Dorotka se snažila Zdeňka přesvědčit, že při dvorské pokloně není vhodné dělat grimasu. Vzduchem se nesl smích a vůně oběda z kuchyně.

„Tak,“ uzavřela Magdaléna s povzdechem, „myslím, že pro dnešek stačí. Jste… zvláštní skupina, ale upřímně – výjimečně zábavná.“

„To říkáte teď,“ poznamenal Bert, „počkáme, co řeknete, až nás uvidíte na plese.“

Magdaléna se jen usmála a mávla rukou. „Do té doby máme ještě hodně práce.“

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř nahlédl otec Martin. Vypadal pobaveně, jako by se už předem těšil na reakci skupiny.
„Omlouvám se, že ruším vaše královské manýry,“ začal s úsměvem, „ale než půjdete na oběd, mám pro vás malé překvapení.“

Dorotka se naježila. „Doufám, že to není další etiketa.“

„Ne,“ zasmál se Martin. „Dnes se obejdeme bez poklon. Venku na vás čeká krejčí, který vám vezme míry. Potřebujeme, aby vám nové oblečení slušelo.“

Nastalo ticho.

„Nové oblečení?“ zopakovala Polixena. „Jako… stejnokroje?“

„Řekněme, že… slavnostní úbory,“ odpověděl Martin diplomaticky.

„Jestli mi dáte korzet, který mi zlomí žebra, tak jdu domů,“ prohlásila Dorotka okamžitě.

„A já protestuju preventivně,“ přidal se Fredy, který právě vešel dovnitř. „Nemám postavu na hábit.“

„Ani povahu,“ utrousil Zdeněk.

Martin se smál. „Nebojte, všechno je na míru. Mistr krejčí přijel přímo z Prahy, má v tom praxi — obléká i polovinu našeho kléru.“

„Tak to se máme na co těšit,“ poznamenal Bert, „jestli skončíme všichni v sutanách, Drahonice to nerozdýchají.“

„Nebuďte skeptičtí,“ řekl Thurn s klidem. „Možná nám to všem bude slušet víc, než čekáme.“

„Jo, hlavně tobě,“ pronesla Polixena s úsměvem. „Ty vypadáš dobře i v uniformě z šestnáctého století.“

Thurn se jen mírně uklonil. „Děkuji, dámo. Etiketa se očividně ujala.“

Martin si odkašlal, aby přehlušil smích. „Dobře, vy veselá šlechto, teď prosím za mnou. Krejčí už si připravuje metr. A kdo se bude cukat, dostane tři poklony navíc.“

Veronika se zvedla, popadla svou složku a při chůzi k odchodu zašeptala Dorotce:
„Měla jsem tušení, že to nebude jen o chování.“

„Jo,“ odpověděla Dorka. „Teď už to vypadá na módní přehlídku svaté trpělivosti.“

Obě se rozesmály a zamířily na nádvoří, kde už pod altánem čekal postarší muž s metrem kolem krku a výrazem člověka, který tuší, že ho čeká dlouhý den.

Po obědě se všichni sešli na chodbě v prvním patře, před pokojem, který se pro dnešní den proměnil v improvizovanou krejčovskou dílnu. Zpoza dveří bylo slyšet cvakání nůžek, šustění látek a občasné zamručení mistra krejčího. U dveří stála Dorotka s Fredym a Zdeňkem a smáli se tomu, jak z místnosti vždy někdo vyšel s lehce vytřeštěným výrazem, jako by právě absolvoval armádní přehlídku.

„Volají podle jména,“ poznamenala Polixena, která listovala papírem se seznamem. „Takže trpělivost, dámy a pánové, dnes se z nás stávají modely.“

„Spíš figuríny,“ utrousil Bert a pohodlně se opřel o zeď.

Dveře se otevřely a mistr krejčí vykoukl ven. „Další — slečna Mydlářová!“

Dorotka vstoupila dovnitř. Všichni venku ztichli, jen Fredy pošeptal: „Chudák chlap.“

Uvnitř bylo slyšet Dorotčin smích, pak její hlas: „Tohle číslo? To snad ne! Musím zhubnout.“

Krejčí se ozval suše: „Ne, slečno, vy jen dýcháte příliš poctivě.“

O chvíli později se Dorotka vrátila ven, stále se smíchem a s papírem v ruce. „Prý mám figuru na to, abych vypadala důstojně. Což v překladu znamená: šiju víc látky.“

„To je poklona,“ řekl Thurn s úsměvem. „Věř mi, znám to z diplomatických formulací.“

Pak zaznělo: „Slečna Scottová!“

Veronika vstoupila dovnitř. Místnost voněla látkami a voskem na kůži. Na stole ležely rozložené nákresy střihů a barvy se leskly v odpoledním světle. Krejčí se na ni podíval zpod brýlí, přeměřil si ji pohledem a tiše přikývl.

„Vy budete mít jeden komplet navíc,“ pronesl věcně. „Zvláštní objednávka od diecéze.“

Veronika se zarazila. „Zvláštní objednávka?“

„Ano,“ přikývl. „Šlechtický, vojenský, měšťanský — jako všichni. A k tomu čtvrtý — osobní. Tak trochu… mezi světy.“

Přistoupil k věšáku a ukázal na látky, které měl připravené zvlášť. „Kalhoty ve střihu jezdeckých riflí, černé, z jemné, pevné tkaniny. K tomu bílá košile s velkým límcem a šňůrkami, přes ni černý kabátec z kůže a sametu. Klobouk se sponou, vyřezávanou do tvaru lva, a tři pera — modré, červené, bílé.“

Veronika chvíli jen zírala. „To všechno… pro mě?“

„Ano,“ řekl tiše. „A ještě plášť. Zavazuje se přes hrudník, aby držel při jízdě. Jezdecké boty s vysokým podpatkem, kožené, ruční práce. Bude vám to slušet.“

„No to teda doufám,“ ozval se zpoza dveří Fredy. „Protože jestli to neunosíš, tak to beru já!“

Uvnitř se Veronika zasmála. „Tobě by to šlo leda s těmi třemi pery, Fredy. Akorát bys místo lva měl na klobouku kuře.“

Krejčí se musel pousmát, i když se snažil zůstat vážný. „Máte dobrou partu, slečno. Ale u vás…“ na chvíli se odmlčel, „…je vidět, že ten oděv není jen pro parádu.“

„Jak to myslíte?“ zeptala se tiše.

„Řekněme, že některé šaty si člověk nevybírá,“ odpověděl s jemným úsměvem. „Oni si vybírají jeho.“

Veronika zůstala stát, chvíli se na něj dívala, pak přikývla. „Asi máte pravdu.“

Když vyšla ven, všichni se kolem ní hned sesypali. Dorotka vykulila oči. „Co ti to šijou? Vypadáš, jako bys jela na korunovaci!“

„Nebo do války,“ doplnil Zdeněk.

„To se nevylučuje,“ odpověděla Veronika s úsměvem.

Večer do sálu znovu přišel Martin, ale nebyl sám. Po jeho boku kráčel muž v dlouhém koženém kabátci, s brašnou přes rameno a pevnou chůzí. „Tohle je Matěj,“ představil ho Martin. „Zbrojíř. Pamatujte si to jméno.“

Matěj pokynul hlavou, sundal rukavice a položil na stůl několik dřevěných a kovových modelů. Všichni se naklonili blíž. Na první pohled bylo jasné, že nejde o žádné moderní hračky — ale o pečlivě vyrobené modely zbraní ze šestnáctého století.
Na stole se leskly malé kopie mušket, arkebuz, křesadlových pistolí, kordů a dýk, všechny v dokonalém provedení.

„Nebojte, jsou to jen cvičné kusy,“ poznamenal Matěj klidně. „Dnes vás nečeká střelba, jen měření. Každý z vás dostane vlastní zbraň — ale musí vám padnout do ruky.“

„To zní vážně,“ poznamenal Fredy a pro jistotu se schoval za Polixenu.

„Je to vážné,“ řekl Martin tiše. „Zbraň není na parádu. Je na obranu.“

Matěj se pustil do práce. Každého volal jménem, měřil výšku, délku paže, velikost dlaně, zapisoval, jestli je pravák nebo levák, a podával model, aby zjistil, jak komu padne.
Smích se ozýval mezi jednotlivými měřeními – Bert zkoušel dělat hrdinu s kordem u pasu, Fredy si málem přivřel prst do pažby a Dorotka prohlásila, že pistole by měla mít i zrcátko, aby se při střelbě mohla dívat, jak jí to sluší.

„To si poznamenám,“ odpověděl Matěj s klidem. „Zrcadlové provedení pro slečnu Mydlářovou.“

Polixena si vyzkoušela muškety, Zdeněk krátkou dýku, Thurn i Bert kordy. Každý z nich si zkusil pár pohybů a všichni byli překvapeni, jak přirozeně ty modely sedí do ruky.

„To se budeme i bít?“ utrousil Martinic, když mu Matěj přeměřoval rozpětí paží.

Martin, který stál opodál, jen vážně přikývl. „Aby jste se mohli bránit.“
V tu chvíli už smích ustal.

Matěj pečlivě dopsal poslední údaje do zápisníku a přikývl. „Hotovo. Každý z vás dostane zbraň na míru. Rukojeť, vyvážení, zdobení – všechno bude přesně podle vás. Zatím cvičné, ale funkční.“

Když ostatní odešli, Martin zůstal s Matějem sám. Vytáhl z kapsy dopis a podal mu ho.
„Instrukce k pražskému domu. Až budou hotové, pošli všechno tam. I ty zlaté kusy, které chtěl Pistorius.“

Matěj přikývl, aniž se ptal. „Udělám to. I pancíře. Budou přesně tak, jak jsme navrhli — s erby, tepané přilbice, ručně malované znaky. Už jsem začal. Pistorius viděl první hotové kousky.“

Martin se usmál. „Výborně. Ať mají všechno připravené, až přijde jejich čas.“

Matěj přikývl a s respektem složil dopis. „Bude to hotové. Až se vrátíte do Prahy, budou zbraně čekat v jejich pokojích.“

Martin kývl. „Děkuju, Matěji. Vím, že na tebe je spoleh.“

„Na práci nebo na lidi?“ zeptal se Matěj s úsměvem.

„Na obojí,“ odpověděl Martin prostě.

Když Matěj odešel, v sále zůstalo ticho. Na stole zůstaly jen dřevěné modely — připomínka starých časů a náznak toho, co mělo brzy přijít.

Měsíc uběhl neuvěřitelně rychle. Každý den měl svůj řád — ranní rozcvičky, dopolední výuka, odpoledne tréninky, večer etiketa nebo hudba. Zpočátku působilo všechno spíš jako zvláštní hra, ale brzy se z toho stal skutečný výcvik.

Každý z nich se naučil pohybovat s lehkostí a jistotou, kterou dřív neznali. Uměli se uklonit, pozdravit, zvednout pohár s elegancí, aniž by působili strojeně. Dokázali se orientovat ve společenských situacích, reagovat s rozvahou — a přitom si zachovat přirozenost.

Výcvik ale nebyl jen o slušném chování. V zámecké zahradě duněly kroky koní, zvonily kordy a zněla střelba z cvičných kuší a mušket. Pod vedením Matěje a několika instruktorů se naučili zacházet se zbraněmi, rozpoznat jejich rovnováhu i sílu. Zpočátku jim šerm připadal spíš jako tanec, ale po pár dnech už každý chápal, že elegance a přesnost jsou stejně důležité jako síla.

Bert i Thurn se ukázali jako přirození šermíři, Zdeněk a Rudolf zvládli střelbu na výbornou. Fredy byl sice neposedný, ale měl dokonalý postřeh. Dorotka a Polixena se nenechaly zahanbit — jejich kordy létaly vzduchem se stejnou jistotou jako mužské. Jana měla přirozený smysl pro rovnováhu, a Veronika… ta se pohybovala s klidem a přesností, kterou si všichni brzy začali všímat.

Každý den končil vyjížďkou na koních. Zpočátku byli všichni neohrabaní, ale po pár týdnech už jeli v dokonalé formaci. Smích se mísil se zvukem kopyt a vůní sena. Byli sehraní — jako tým, který se pomalu učí dýchat jedním rytmem.

A ani dámy nezůstaly pozadu. Po večerech je učili, jak se pohybovat po tanečním parketu, jak vstoupit do místnosti, jak vést rozhovor i mlčet ve správný okamžik. Bylo to náročné, ale zvládaly to. Dorotka se sice několikrát rozčílila, že „už nikdy nechce dělat dámu“, ale druhý den nastoupila znovu s hrdostí sobě vlastní.

Po měsíci byli k nepoznání. Z mladých lidí, kteří přijeli s kufry a zmatkem v hlavě, se stala skupina, která uměla držet hlavu zpříma, meč pevně a pohled klidně.

A v tichosti si všichni začali uvědomovat, že tohle není jen školení. Byla to příprava.
Na něco, co teprve přijde.

Na nádvoří se rozléhaly poslední kroky. Den byl jasný a vzduch voněl podzimem. Uprostřed stál otec Martin, ruce za zády, a sledoval, jak se celá skupina shromažďuje v dokonalém útvaru — ti, kteří před měsícem působili rozpačitě, teď stáli rovně, klidně, s jistotou a hrdostí.

Dorotka si upravila rukavici, Polixena se snažila zkrotit smích, Fredy popotahoval kabátec a Bert se škádlivě uklonil Janě, která to přijala s ledovým klidem — a drobným úsměvem.

Martin se rozhlédl po všech. V očích se mu mísila hrdost i jistá melancholie.
„Myslím,“ řekl nakonec, „že nadešel čas.“

Všichni ztichli.

„To, co jste se tu naučili, nebylo jen cvičení. Byl to základ. Každý z vás dnes ví, jak se pohybovat, jak se ovládat, jak jednat — a v případě potřeby i bojovat. To, co jste tady získali, si vezmete s sebou dál.“

Zastavil se, pohledem přejel po všech tvářích a pokračoval klidnějším hlasem:
„Zítra odjíždíme do Prahy. Tam na vás čeká to, kvůli čemu jste sem byli posláni. Zámeček vám dal sílu, ale tam ji budete muset použít.“

Zdeněk zvedl obočí. „A můžeme vědět — použít na co?“

Martin se pousmál. „To vám poví biskup Chlumecký. Až dorazíme. Jen on má všechny odpovědi.“

Dorotka si tiše povzdechla. „Takže další překvapení.“

„Nebo začátek,“ opravil ji Thurn tiše.

„Řekněme,“ dodal Martin, „že Praha potřebuje znovu probuzené lidi. Takové, kteří chápou minulost i přítomnost. Vy jste teď připraveni.“

Veronika stála opodál, ruce založené, tvář klidná, ale v očích jí problesklo napětí. Věděla, že návrat do Prahy nebude obyčejný. Cítila to. Něco se mělo stát — a všechno, co tu prožili, k tomu jen směřovalo.

Když se Martin otočil k odchodu, ještě dodal:
„Matěj dnes v noci dorazí. Přiveze vám hotové zbraně a oděvy. Ráno odjíždíme. Buďte připraveni — ne jen věcmi, ale i myslí.“

Fredy se uchechtl. „Tak to bude dlouhá noc.“

„Možná poslední klidná,“ odpověděl Thurn vážně.

Zámek se pomalu ponořil do ticha. Všichni odešli do svých pokojů — každý s vlastními myšlenkami. Zítra se vraceli do Prahy.
A tam na ně už čekalo něco, co se nedalo vycvičit — jen prožít.

Druhý den ráno bylo na nádvoří nezvykle ticho. Slunce teprve stoupalo nad stromy a na kamenech se ještě držela vlhkost po noční rose. Všichni stáli připraveni — kufry naskládané u zdi, kabátky zapnuté, pohledy upřené k bráně, odkud měl přijet autobus.

Tentýž, který je před měsícem přivezl.

Tehdy to byl smích, vtipy, zpěv a Rudolfova placatka v oběhu. Teď byla nálada jiná. Pořád přátelská, ale tišší, soustředěná. Každý z nich si během těch týdnů sáhl na něco, co si předtím neuměl představit. A každý věděl, že návrat do Prahy znamená krok dál — a že tam už půjde o víc než o tanec a etiketu.

Rudolf se snažil prolomit napětí. „Hele, aspoň už máme styl. Teď když po nás někdo vystřelí, budeme se umět uklonit.“

Dorotka protočila oči. „Ukloníš se tak, že ti to rovnou urazí klobouk.“

„Aspoň budu elegantní,“ odvětil Rudolf s úsměvem.

Polixena se pousmála, ale její pohled sklouzl k Veronice, která stála trochu stranou, s rukama založenýma a pohledem upřeným k obloze. Cítila zvláštní klid, smíšený s neklidem, který neuměla pojmenovat.

Otec Martin přišel naposledy zkontrolovat, že je všechno připravené. Měl v ruce seznam jmen, ale tentokrát si je neodškrtával — všechny už znal nazpaměť.

„Tak, přátelé,“ pronesl tiše, když se autobus objevil u brány. „Cesta zpátky. Tentokrát bez zpěvu, ale s hlavou vztyčenou.“

Bert se pousmál. „To zní, jako byste nás posílal do bitvy.“

„Možná trochu,“ odpověděl Martin klidně. „Jen ta bitva nebude mít bubny.“

Autobus zastavil, dveře se otevřely a známý mnich-řidič jim zamával. „Všichni na palubu, urození páni a dámy!“ zvolal s veselým hlasem.

Zvedl se lehký smích, ale měl jiný tón než tehdy — ne z lehkovážnosti, spíš z pochopení. Každý z nich si uvědomoval, že odjíždí jiný, než přijel.

Když Veronika nastupovala, ohlédla se ještě jednou k zámečku. Slunce dopadalo na jeho okna a všechno se v tom světle zdálo klidné. Tiché, ale ne mrtvé — spíš jako místo, které si něco zapamatovalo.

Sedla si na své místo, kufr pod nohy. Thurn seděl naproti a lehce přikývl, aniž musel cokoli říkat. Rozuměli si i beze slov.

Motor se rozjel, brána se pomalu otevřela a autobus vyjel z nádvoří. Nikdo netušil, co přesně je čeká, ale všichni cítili, že v Drahonicích neskončilo školení.
Tam to teprve začalo.

Cesta do Prahy ubíhala tišeji než ta první. Autobus míjel pole, vesnice a vzdálené lesy, a v jeho útrobách panovala zvláštní směs očekávání a ticha. Každý z nich seděl ve svých myšlenkách. Všichni věděli, že návrat znamená víc než jen konec školení – byl to začátek něčeho, o čem zatím nikdo z nich neměl jistou představu.

Rudolf seděl u okna, opřený o rám, a občas si promnul bradu. „Víš,“ prohodil směrem k Bertovi, „když jsme sem jeli poprvé, měl jsem pocit, že jedeme na dovolenou. Teď mám pocit, že jedeme do služby.“

Bert přikývl. „Rozdíl je v tom, že tentokrát jsme na ni připraveni.“

Dorotka s Janou si povídaly tiše, zatímco Polixena listovala poznámkami, které si psala během školení. „Víš,“ řekla zamyšleně, „to všechno – etiketa, kordy, koně – možná nebylo o dvoře. Možná nás jen učili, jak přežít.“

„Nebo jak zůstat lidmi, i když se všechno kolem změní,“ doplnila Jana.

Veronika seděla kousek za nimi, dívala se z okna na ubíhající krajinu. V hlavě se jí mísily obrazy z posledních týdnů – Thurnův klidný hlas, Matějovy ruce, když měřil délku pažby, a Martinova slova, že Praha potřebuje lidi, kteří rozumí času. Tehdy jí to znělo jako fráze. Teď už ne.

Autobus vjel do města. Prahu zahalovalo dopolední světlo, zlaté věže se odrážely v řece a mezi domy se mísil zvuk tramvají a hlasů. Všichni se neubránili zvláštnímu pocitu – jako by se vraceli domů a přitom někam úplně jinam.

U budovy diecéze už čekal biskup Chlumecký. Stál u patníku, v dlouhém kabátě, s rukama v kapsách. Když autobus zastavil, udělal pár kroků vpřed a pousmál se.

„Vítejte zpátky,“ pronesl hlasem, který byl zároveň přívětivý i přísný. „Vidím, že jste se vrátili celí. To je dobré znamení.“

„Zatím,“ utrousil Zdeněk tiše.

Chlumecký se lehce pousmál. „Ano, Zdeňku, zatím.“

Když vystoupili, Martin k němu přistoupil a předal mu složku. Chlumecký ji jen přikývnutím přijal, aniž by ji otevřel. „Všechno, co jste se naučili,“ řekl směrem ke skupině, „teď konečně dostane smysl.“

„To zní děsivě,“ poznamenala Dorotka.

„To zní přesně tak, jak má,“ odpověděl Chlumecký klidně. „Odtud se přesunete do Pražského domu. Tam budete bydlet, pracovat i čekat na pokyny. Váš čas začal.“

Rudolf pozvedl obočí. „Pražský dům? Ten, o kterém se pořád mluví?“

„Ano,“ přikývl Chlumecký. „Všechno, co jste se naučili, vám tam bude k užitku. Matěj tam už dorazil — všechno, co vám připravil, na vás čeká. Obleky, zbraně i znaky, které teď nesete.“

„A vy, otče?“ zeptala se Veronika.

Chlumecký se na ni zadíval a odpověděl tiše: „Já budu nablízku. Ale dál už to budete muset zvládnout sami.“

Ticho, které následovalo, nebylo nepříjemné – spíš vážné. Každý z nich vnímal, že tohle není konec jedné kapitoly, ale první krok do nové.

Autobus odjel. Ulice Prahy šuměla kolem, ale skupina stála pohromadě – připravená.
Stáli na chodníku před diecézí, ještě s kufry a zbytky prachu z cesty na kabátech. Praha kolem nich hučela – tramvaje, kroky, tlumené hlasy – a oni na okamžik působili, jako by stáli mimo čas. Biskup Chlumecký je sledoval s lehkým úsměvem, ruce měl založené za zády.

„Dnes už nic,“ promluvil klidně. „Běžte domů, odpočiňte si. Zítra začnete novou kapitolu.“
Rozhlédl se po všech. „Připravte si jen osobní věci – oblečení, hygienu, něco drobného, co potřebujete. Obleky a uniformy nechte tady, všechno ostatní na vás bude čekat v novém domě.“

Fredy si protřel oči. „Takže civil?“

„Ano,“ přikývl Chlumecký. „Jen spodní prádlo a pár základních věcí. Nebojte, dům, kam půjdete, je moderní. Pračka tam je, sprcha taky. Jen s wifinou jsme nepochodili.“

Zdeněk se uchechtl. „Takže žádné zprávy světu?“

„Na týden to zvládnete,“ odvětil biskup klidně. „Máte ten čas využít, abyste si vyřídili vše potřebné – úřady, poštu, osobní záležitosti. Kdyby byl jakýkoli problém, obraťte se na diecézi. Postaráme se.“

Dorotka si povzdechla. „Zní to skoro jako dovolená.“

„Jen s přísnou docházkou,“ dodal Martin tiše.

Chlumecký se pousmál. „Berme to jako čas na nadechnutí. Odpočívejte. Potřebujete to víc, než si myslíte.“

Rozloučili se prostě – bez obřadností, jen krátkými pohledy a pár slovy. Poté se každý rozešel svou cestou.

Veronika šla pomalu ulicí, kufr za sebou, hlavu plnou myšlenek. Praha kolem ní působila hlučně a zároveň vzdáleně, jako by ji svět na chvíli zapomněl. Když dorazila domů, bylo tam prázdno. Scotta byl ještě ve škole. Všude panovalo ticho.

Odhodila tašku ke dveřím, ani se nepřevlékla. Lehla si na postel a během pár vteřin usnula.
Spala tvrdě, beze snů, jako někdo, kdo konečně na chvíli odložil všechno, co nesl.

Uplynul týden. Dny ubíhaly klidně, skoro až nepřirozeně. Veronika měla zbaleno už od středy, kufr stál u dveří, připravený, jako by čekal na povel. Každý večer se procházela po bytě, kontrolovala seznam, přemýšlela, co si ještě vzít, ale nic nechybělo. Chybělo jen to jediné — vědět, kam vlastně míří.

V pátek odpoledne, když seděla u stolu s hrnkem čaje, se její telefon rozezvučel krátkým tónem. Na displeji se objevila jediná zpráva:
„Neděle, 7:00. Anežský klášter.“

Žádný podpis, žádné vysvětlení. Jen ten stručný text.

Veronika se na obrazovku dívala ještě chvíli, než ji pomalu položila na stůl. Zhluboka se nadechla. Věděla, že to znamená jediné — čas se znovu pohnul.

Večer to oznámila strýčkovi. Stál v kuchyni, opřený o linku, a poslouchal ji beze slova. Když dořekla, jen přikývl.

„Anežský klášter,“ zopakoval tiše. „V neděli.“

„Ano,“ přikývla.

Na chvíli bylo ticho. Pak k ní Scotta přistoupil, položil jí ruce na ramena a pevně ji objal. Nebylo třeba slov — Veronika cítila, že v tom objetí je všechno, co jí chtěl říct.

„Drž se, holčičko,“ zašeptal nakonec.

Přikývla, schovala tvář k jeho hrudi a na okamžik si dovolila cítit klid. Jen krátký.
Pak se zhluboka nadechla a pomyslela si, že tentokrát už nejde jen o školení.