Jaro se rozlilo do pražských ulic s vůní čerstvé trávy a tichým příslibem změny. Slunce se odráželo od vlhkých dlažebních kostek, ptáci zpívali o nový den a v oknech domů se třpytily kapky rosy. Bylo to jaro, které přineslo nejen teplé dny, ale i tíhu rozloučení.
Veronika stála u svého okna a pozorovala, jak se svět pod ní probouzí. Bylo jí patnáct let a měla pocit, že se země pod nohama houpe — jako by ji cosi odnášelo pryč od všeho známého a bezpečného. Smích s Dorotkou, Janinkou a Poli, společné hry a důvěrně známé ulice jejího dětství se najednou zdály být jen vzpomínkou za tenkou skleněnou stěnou.
V srdci jí vířily dva protichůdné pocity. Na jedné straně pochybnosti a strach z neznáma, na druhé straně vzrušení, které se podobalo malému plameni. Ten plamen jí šeptal o svobodě, o možnostech, které přesahovaly hranice její dosavadní zkušenosti.
„Veru, můžeš na chvilku dolů?“ ozval se z přízemí hlas, který ji vytrhl ze zamyšlení.
„Jooo, už jdu!“ zavolala zpátky. Její hlas zněl lehce, ale uvnitř se jí sevřelo hrdlo. Sešlápla první schod a pohladila zábradlí, jako by v něm hledala oporu.
V obývacím pokoji stál Scotta u okna. V jeho postoji byla tichá rozhodnost i cosi melancholického. Díval se ven na stříbrný pruh ulice, ale na stole před ním ležela mapa světa, pečlivě rozložená, jako by ji znovu a znovu zvažoval.
„Copak se děje, strejdo?“ zeptala se Veronika, přistupujíc blíž.
Scotta se k ní pomalu otočil, nadechl se a pak vydechl, jako by právě shazoval tíhu, kterou nosil s sebou celé dny. „Musím ti něco říct…“
Veronika zůstala stát, oči upřené na něj. Cítila, že jde o něco zásadního.
„Půjdeš studovat do zahraničí,“ řekl tiše. „Máš šanci na stipendium. Nabízí se gymnázia v Itálii, Francii, Rakousku nebo Anglii.“
Slova se jí zabodla do mysli jako ostrý led. „Ale já… nechci odjet,“ vyhrkla. „Chci být tady s Dorotkou, Janinkou a Poli.“
Scotta se na ni podíval laskavě, ale pevně. „Vím. Ale je to jedinečná příležitost, Veru. Jednou mi poděkuješ.“
Nadechla se, chtěla protestovat, ale on pokračoval: „V pondělí se sejdeme s otcem Tomášem v kostele Anežského kláštera. Tam se dozvíš víc.“
„To znamená… klášter?“ šeptla a v očích se jí zaleskl stín strachu.
Scotta se pousmál. „Neboj, nejde o jeptišky. Je to jen místo setkání. Církev nabízí podporu a vzdělání, ne uzavření do řehole.“
Vzduch mezi nimi zhoustl. Veronika si sklopila oči, prsty svírala lem své sukně. Cítila se malá, a přitom už dospívající.
„Dobře,“ zašeptala nakonec. „Kam přesně půjdeme?“
Pak se lavice začaly pomalu plnit. Rodiny přicházely váhavě, s napětím v očích, jako by každý věděl, že dnešní setkání může změnit jejich životy. Veronika rozeznávala známé tváře: doktorku Bety Mydlářovou, která držela za ruku Dorotku, vedle nich seděla Jana Šliková, a o kousek dál Polixena s bratrem Zdeňkem Lobkowiczem.
Sourozenci se samozřejmě neobešli bez drobných šarvátek. Zdeněk se rozvalil přes půl lavice, nohu natáhl tak, že Poli sotva měla kam si sednout. „Můžeš se laskavě smrsknout?“ sykla po něm, když se snažila nacpat mezi něj a záda lavice. Zdeněk se na ni nevinně podíval a místo toho ji ještě nenápadně zatahal za cop. Polixena mu okamžitě vrazila loktem do žeber, až to zadunělo o dřevo.
Zdeněk se zakuckal, ale jen proto, aby mohl vzápětí dělat, že je těžce zraněný. Položil si ruku na hrudník a teatrálně zašeptal: „Vidím světlo…“ Několik lidí v okolních lavicích se po nich otočilo, Polixena mu na oplátku pod stolem šlápla na botu.
Do celé scény se nečekaně zapletla nešťastná příhoda. Jeden z otců, který spěchal, aby se vměstnal do volného místa, zakopl o Zdeňkovu příliš nataženou nohu a jen tak tak se zachytil lavice, než sebou plácnul na kamennou dlažbu. Lavice nahlas vrzla, muž si zamumlal něco, co v kostele rozhodně znít nemělo, a v rohu to někdo tiše přidusil smích. Zdeněk se okamžitě narovnal a nasadil výraz svatého, jako by s tím neměl vůbec nic společného. Polixena si mezitím zakrývala ústa, aby nebylo vidět, že se dusí smíchy.
Veronika je sledovala koutkem oka a musela se kousnout do rtu, aby se nerozesmála taky. V tomhle okamžiku působili oba Lobkowiczovi tak normálně – pubertálně, směšně a lidsky – že alespoň na chvíli zapomněla na to, jak moc ji dnešní setkání svírá.
U oltáře se objevil otec Martin. Jeho postava působila klidně a pevně, jako by sem patřila odjakživa. V rukou držel složku, ale nevypadal, že by potřeboval cokoliv číst – jeho hlas byl jasný, hluboký a naplňoval chrám bez sebemenší námahy.
„Vítejte,“ pronesl a pohledem přejel přes všechny přítomné. „Sešli jsme se zde, protože před vašimi dětmi stojí nová možnost. Prestižní gymnázia v Itálii, Francii, Rakousku i Anglii nabízejí stipendia, která by jim mohla otevřít dveře do světa.“
Kostelem to zašumělo. Rodiče se po sobě ohlíželi, někdo polohlasem povzdychl. Dorotka se přitiskla k Bety, Jana si nervózně uhlazovala šátek a Polixena se snažila soustředit, ale Zdeněk jí pod stolem pořád šťouchal kolenem. Nakonec to nevydržela a dupla mu na nohu tak, že to zadunělo. Zdeněk sykavě vyjekl, až se pár lidí v předních lavicích otočilo.
„Prosím, posaďte se,“ pokračoval Martin, jako by si ničeho nevšiml. Lavice zavrzaly a všichni usedli.
„Cítím mezi vámi obavy,“ řekl pak klidně. „Ale chci vás ujistit: nikdo vám nechce ublížit. Toto není konec, ale začátek. Vzdělání je klíč k budoucnosti. Dává vám šanci najít vlastní cestu a přitom neztratit to, co je důležité – přátelství, rodinu, odvahu.“
Šepot se utišil. Některé děti si vyměnily nesmělé pohledy, jiné svírali složky tak pevně, jako by v nich hledaly odpověď ještě dřív, než ji dostaly.
Z poslední lavice se ozval tenký hlas kudrnatého chlapce: „A budeme tam spolu? Se svými kamarády?“
Otec Martin se na něj zadíval a pousmál se. „Ano. Tam, kam půjdete, nepůjdete sami. Přátelství, která vás drží pohromadě tady, mohou pokračovat i tam.“
Napětí se trochu uvolnilo. Dokonce i Zdeněk se přestal tvářit jako mučedník a místo toho nasadil lehce samolibý úsměv, jako by chtěl Polixeně dokázat, že on se rozhodně ničeho nebojí. Polixena proto protočila oči a zašeptala tak, aby to slyšela jen Veronika vedle ní: „Kéž by ho vzali někam hodně daleko.“ Veronika se musela kousnout do rtu, aby se nerozesmála.
Na to se od bočních dveří tiše objevili mniši v dlouhých hnědých kutnách. Kapuce měli stažené hluboko do tváří, takže jim bylo sotva vidět do očí. Pohybovali se s klidnou jistotou a v rukou nesli hromádky složek, svázaných červenou stuhou a opatřených voskovou pečetí.
Lavice ztichly. Některé děti se k sobě přitiskly, jiné raději sklopily oči. V přítmí kostela vypadali mniši skoro strašidelně, jako přízraky, které vyvolalo samo místo. Když se jeden z nich sklonil k Dorotce, aby jí podal složku, dívenka instinktivně couvla a sevřela matce ruku. Bety ji však povzbudila tichým úsměvem a Dorotka nakonec složku přijala.
Jana Šliková si tu svou přitiskla k hrudi a dlouho ji neotevřela, jako by se bála, co uvnitř najde. Polixena složku převzala se zdviženou bradou, ale sotva usedla, Zdeněk jí zezadu nakoukl přes rameno a snažil se jí ji nenápadně vytrhnout. To vyústilo v další loket do žeber, hlasité syknutí a několik potlačovaných chichotů, které se nesly lavicí jako ozvěna.
Veronika si tu svoji složku položila na kolena a nejistě pohladila voskovou pečeť. Bylo to zvláštní – připadala si pořád obyčejně, a přitom jí něco v srdci říkalo, že tahle složka znamená víc, než chápe.
Vzadu v lavicích se zatím některé z neznámých dětí naklonily k sobě a začaly si šeptat. „Já bych chtěl do Anglie, tam mají nejlepší hřiště,“ prohlásil jeden. „Ne, do Itálie,“ oponovala dívka s copem. „Tam je pořád teplo a mají těstoviny.“ Rozhovor se rychle změnil v polohlasnou hádku o tom, kde je lepší jídlo a která země má lepší fotbal. Smích a šepot se šířil kostelem, dokud je rodiče přísně neutíšili – ale bylo vidět, že i dospělým cukají koutky.
Otec Martin to sledoval s klidem, dokonce se mu na tváři objevil náznak pobaveného úsměvu. Teprve pak složil ruce a pokynul k zakončení setkání.
Zvuk posledních slov otce Martina ještě dozníval pod vysokou klenbou, když mniši srovnali kroky a pomalu se stáhli zpět k bočním dveřím. Ticho se rozplynulo do šepotu, lavice zavrzaly, jak se rodiny začaly zvedat.
Dospělí působili zamyšleně. Matky tiše dávaly dětem pokyny, otcové si vyměňovali vážné pohledy, jako by právě byli svědky něčeho, co je těžké strávit. Někteří pevně tiskli složky k hrudi, jiní je drželi v rukou tak, že papír skoro praskal.
Děti však měly úplně jiné starosti. Polixena hned popadla Zdeňka za rukáv a strhla ho stranou. „Já ti říkám, že půjdeme do Francie. Tam mají nejlepší školu pro dámy,“ oznámila s teatrálním důrazem. Zdeněk se uchechtl: „Jasně, a já se tam naučím nosit paruku a klanět se jak paňáca.“
„To by ti šlo!“ vypálila Polixena a plácla ho složkou po rameni tak, že mu papíry málem vypadly. Zdeněk nasadil výraz smrtelně uraženého gentlemana, ale koutky mu cukaly smíchem.
Dorotka kráčela vedle matky, složku pevně přitisknutou k hrudi, jako by se bála, že ji někdo vezme. „Mami, a co když to nezvládnu?“ zašeptala. Bety ji pohladila po vlasech. „Zvládneš všechno, Dorko. Jen se neboj.“
Jana šla kousek za nimi, hlavu skloněnou. Pořád ještě neotevřela svou složku a občas ji přitiskla k hrudi tak pevně, že se jí prsty třásly.
A pak tu byla Veronika. Kráčela mezi nimi, složku na prsou, oči upřené k zemi. Připadala si jako cizinka v příběhu, který neznala. Všichni kolem ní měli jasno – někam patřili, někam směřovali. Jen ona se cítila obyčejná, a přesto se jí v hrudi ozýval zvláštní pocit, že právě tenhle den změní všechno.
Na nádvoří je přivítalo ostré jarní světlo. Děti si přivykaly po chladném šeru kostela, některé si hned začaly vyměňovat dojmy. Kudrnatý chlapec, který se ptal na kamarády, se teď nahlas chlubil: „Já jdu určitě do Anglie! Už jsem to rozhodl!“ Načež ho jeho sestřenice pleskla složkou po hlavě: „To se teprve uvidí!“
Všichni se rozprchli do menších skupinek, mezi nimi se mísil smích i šeptaná slova dospělých. Atmosféra byla zvláštně dvojí – těžká pro rodiče, lehká a zvědavá pro děti.
Scotta položil Veronice ruku na rameno a přidržel ji, než se odpojila od ostatních. „Máš čas,“ řekl tiše. „Rozhodnutí je na tobě. Já tu pro tebe budu.“
Veronika sklopila oči, zhluboka se nadechla a pak vydechla, jako by se snažila nasát odvahu ze samotného jarního vzduchu. „Snad to zvládnu…“
Cesta domů byla tichá. Veronika kráčela vedle Scotty, hlavu sklopenou, složku pevně sevřenou v rukou. Ani jeden z nich neměl chuť mluvit – slova by byla příliš těžká a stejně by nic nezměnila.
Když vešli do domu, Veronika zamířila rovnou k jídelnímu stolu. Bez jediného pohledu na Scotty složku položila na desku tak prudce, až to zadunělo. „Nechci vědět, co v ní je,“ pronesla tiše, ale rozhodně. „Chci zůstat tady.“
Než stačil cokoliv říct, otočila se na patě a zmizela po schodech do svého pokoje. Dveře za ní tiše zaklaply a v domě se rozhostilo ticho, které se zdálo nekonečné.
Scotta zůstal stát u stolu a chvíli hleděl na složku s pečetí, jako by v ní viděl víc než jen papíry. V jeho očích se mísila obava s pochopením. Pak pokýval hlavou, skoro pro sebe. „Musím něco udělat,“ zašeptal do prázdné místnosti.
Pomalu přešel ke skříni, otevřel ji a vytáhl malou, pečlivě uloženou dřevěnou schránku. V ní ležel medailon, starý a těžký, s jemným rytím, které se v mihotavém světle lampy lesklo jako živé. Scotta ho vzal do ruky a sevřel mezi prsty. „Možná je čas,“ zamumlal, „aby ho dostala.“
Večer se dům ponořil do klidu. Z pokoje Veroniky se už dlouho neozývalo nic, jen občasné šustnutí listů, když se převalila na posteli. Scotta chvíli postával na chodbě, medailon sevřený v dlani, a přemítal, jestli má vejít. Pak tiše zaklepal.
„Veru?“ ozval se jemně.
Za dveřmi se chvíli nic nedělo, pak se ozval tichý hlas: „Pojď dál.“
Otevřel a vstoupil. Veronika seděla na posteli se zkříženýma nohama, tvář zabořenou do polštáře. Vypadala malá a zranitelná, ale oči měla tvrdohlavě zarudlé od potlačovaných slz.
Scotta přistoupil blíž a posadil se na okraj postele. Chvíli mlčel, jen jí podal drobnou schránku. „Tohle patřilo tvojí matce,“ řekl tiše.
Veronika vzhlédla, překvapená. Otevřela schránku a na dlani se jí zaleskl starý medailon. „Od mámy?“ zašeptala.
Scotta přikývl. „Ano. Věřím, že by chtěla, abys šla studovat. Ona tu možnost neměla. Ty ji máš. A já vím, že jsi chytrá, že ti to pálí. Ano, někdy jednáš dřív, než přemýšlíš,“ pousmál se, „ale to je věc, kterou život naučí korigovat. Důležité je, že máš hlavu i srdce na správném místě.“
Veronika si medailon přitiskla k hrudi. V očích se jí objevilo váhání.
Scotta pokračoval: „Potřebuju někoho, na koho se můžu spolehnout. A vím, že na tebe se spolehnout můžu. Nejde jen o školu, jde o to, abys jednou mohla stát pevně na vlastních nohou.“
Veronika mlčela, poslouchala každé jeho slovo a prsty přejížděla po chladném kovu medailonu. Nakonec pomalu přikývla. „Dobře… složku otevřu. Uvidím, co tam je.“
Scotta se usmál a v jeho očích se objevil náznak úlevy. „To je dobré rozhodnutí.“
Veronika si medailon znovu prohlédla, prsty přejela po jemném rytí, a pak vzala složku ze stolu. Opatrně rozlomila pečeť, jako by se otevírala nejen ona, ale i její budoucnost.
Veronika rozlomila voskovou pečeť, prsty jí lehce zadrhávaly, jako by se bránily. Papír zlehka zapraskal a složka se otevřela. Na první stránce stálo elegantním písmem:
„Přijímací stipendium – Collegio Santa Lucia, Roma.“
Veronika zamrkala. „Řím?“ zašeptala, jako by jí ten název ani nešel přes rty. Oči se jí rozšířily. „Přímo Vatikán?!“ Podívala se na Scottu s pohledem, který balancoval mezi ohromením a panikou.
Scotta klidně přikývl. „Ano. Do samotného srdce církve.“
Veronika obrátila stránku. Četla dál a její tvář se měnila každým řádkem. „Ubytování… na koleji Santa Lucia. Společné pokoje… pravidelný režim… dozor vychovatelek…“ Zarazila se. „No dobře, to ještě zvládnu. Ale…“
Znovu se začetla, tentokrát nahlas. „Všeobecné předměty… jazyk, dějepis, přírodní vědy… doplňující… umění… architektura… hudební teorie… jízda na koni… šerm… střelba ze zbraní?!“
Zvedla oči od papíru, nevěřícně, skoro pobouřeně. „Já… já se budu učit šermovat?!“
Tvářila se tak komicky zhrozeně, že Scotta nemohl zadržet úšklebek. „No, buď ráda, že to není vyšívání a hraní na hudební nástroj,“ odvětil suše. „Tvůj hudební vkus je totiž nad boží síly.“
Veronika vykulila oči. „To myslíš Kabáty?“ zeptala se vyčítavě, ale koutky úst už jí cukaly. A v tu chvíli se jí v hlavě vynořila představa: ona, na koleji Santa Lucia, v historické budově uprostřed Říma, pouští z malého magnetofonu na plný výkon „Malá dáma“. Na chodbě se zastavují dívky v uniformách, rozhořčené i zděšené, zatímco Veronika se chechtá a přidává hlasitost.
Jen co jí ten obraz proběhl hlavou, vyprskla smíchy. „Ty jo… to bych jim tam pustila hned první den!“
Scotta se pousmál, ale v očích mu zůstala obava. „Hlavně ať tě nevyhostí dřív, než stihneš zjistit, co všechno tě tam naučí.“
Veronika stále svírala medailon v dlani a smích jí pomalu utichal. Přešla prsty po rytí, které se v mihotavém světle lampy zdálo živé. Najednou pocítila zvláštní směs strachu a očekávání. Kolej Santa Lucia… Řím… šerm a zbraně… a někde uvnitř sebe tušila, že už nic nebude stejné.
Veronika ještě ani nedočetla složku do konce, když jí to najednou došlo. „Musím to zavolat holkám!“ vyhrkla, vyskočila a popadla složku i medailon. Pak se rozběhla ke dveřím, dupala po schodech dolů a přitom málem zakopla o koberec. V chodbě se zastavila u stolku s pevnou linkou, popadla sluchátko a začala netrpělivě mačkat čísla.
První se dovolala Janě. Sotva jí oznámila, kam jede, ozvalo se do sluchátka nadšené: „Já taky! Kolej Santa Lucia, Řím! No to snad není možný!“
Další byla Dorotka – i ona měla stejnou složku. „Budeš tam se mnou,“ oddychla si. „Já jsem se bála, že nás rozdělí!“
Nakonec Poli. Zvedla to a hned jak Veronika vyhrkla, že pojede do Říma, ozvalo se pobavené i trochu otrávené: „No jo, taky tam jedu. Ale hádej co – Zdeněk bude v Rakousku. Takže si budu muset užívat Itálie bez jeho věčného šťouchání.“ Přesto z jejího hlasu zaznívalo, že jí to možná bude i trochu líto.
Večer, když už se nad Prahou snášel klid, někdo zaklepal na dveře. Scotta šel otevřít a za nimi stála Bety s Dorotkou, Janou a Polixenou.
„Přemluvily mě,“ pousmála se Bety, když vešly dovnitř, „že musí za Veronikou. Prý se musí hned domluvit na Itálii, co s sebou do školy a co všechno podniknou.“
Veronika seběhla ze schodů, oči jí zářily. „Holky!“ vykřikla a hned je zatáhla do svého pokoje. Za chvíli tam už seděly všechny čtyři na posteli, na zemi rozházené složky a medailon se leskl na nočním stolku.
Za chvíli už všechny čtyři mluvily přes sebe, každá měla vlastní představu, co podniknou, až přijedou. „První den musíme na zmrzlinu,“ rozhodla Jana. „A na pizzu!“ přidala Dorotka. „Jasně,“ zasmála se Veronika, „a musíme se obléct jako opravdové Italky – vkusně a moderně. Jako Audrey Hepburnová v Prázdninách v Římě!“
Rozesmály se všechny najednou a hned začaly vymýšlet, jak by vypadaly na skútru, s šátkem ve vlasech, slunečními brýlemi a úsměvem filmových hvězd.
Scotta a Bety stáli nahoře na schodech a poslouchali, jak se smích čtyř dívek rozléhá chodbou. V jeho očích byla směs úlevy i obav. Bylo dobře, že jsou nadšené – a že si umí malovat budoucnost barvami snů. Teď by bylo zbytečné jim vysvětlovat, že skutečnost bude jiná, vážnější. Nechal je proto ve snění. Sny jim teď dávaly odvahu udělat první krok.
Bety se na něj podívala a s pousmáním pronesla: „Vatikánem je konec. Buď ho položí, nebo zboří. Čtyřlístek je čtyřlístek… chudáci kněží a profesoři.“
Scotta si povzdechl: „A vychovatelky mají být jeptišky.“
Bety protočila oči. „Tak to bude tuplovaně konec Vatikánu.“
Oba se rozesmáli, ale v jejich smíchu byla i špetka obavy – protože dobře věděli, že čtyři dívky dohromady znamenají víc než jen bezstarostné snění. Znamenaly změnu.
Léto uběhlo strašně rychle. Zdálo se, že sotva začaly prázdniny, a už se blížil konec srpna. Den odjezdu byl tady.
Na rušném letišti to hučelo hlasy, kolečka kufrů klapala o dlažbu a v reproduktorech se ozývalo hlášení o odletech. U jedné z přepážek stála Veronika se Scottou.
„Máš pas? Kufr? Pití? Svačinu?“ odříkával Scotta jako seznam, který si zopakoval snad stokrát.
„Strejdo, mám všechno,“ povzdychla si Veronika a zakoulela očima. „Akorát… medailon jsem nechala doma. Postaráš se o něj, schováš ho? Nechci ho ztratit, proto si ho neberu.“
Scotta přikývl. „Neboj, postarám se. Bude v bezpečí. Nooo,“ rozhlédl se po halách plných lidí, „snad jsme koupili všechno a zařídili všechno podle pokynů.“
Veronika se na okamžik zamračila a sklopila pohled k zemi. „Nějak se mi nechce…“ zašeptala.
Scotta jí položil ruku na rameno. „Neboj. Já tu budu. Z Prahy neodejdu. Ty máš šanci – a velikou. A hele,“ kývl hlavou k davu, „holky.“
Veronika se otočila a zahlédla Dorotku, Janu a Polixenu, jak se k ní ženou se smíchem a vlnícími se copánky. V tu chvíli se jí rozzářil obličej, jako by někdo rozsvítil světlo. Zamávala jim oběma rukama. „Ahooooj!“
Za chvíli se všichni shromáždili dohromady. Scotta se srdečně pozdravil se Šlikovými, s paní Lobkowiczovou a samozřejmě s Bety. Všichni se znali, objímali se, podávali si ruce, jako by byli jedna velká rodina.
Paní Lobkowiczová si otřela oči kapesníčkem a povzdychla: „Doufám, že to přežijou… takovou dálku.“
Pan Šlik pokrčil rameny. „Já se spíš bojím, aby je neposlali hned po týdnu domů.“
Jeho manželka se na něj prudce otočila s pohledem, který by dokázal spálit i kus ledu. „Co to povídáš?!“
On se jen zatvářil nevinně a rozhodil rukama. „No co, vždyť je to pravda.“
Děti se zatím navzájem překřikovaly, kdo si kde sedne, co si první objednají v Itálii a jestli bude na koleji vážně zákaz televize. Rodiče se usmívali, ale v jejich očích se mísila hrdost se starostmi.
Zatímco děti stále rozebíraly pizzu, zmrzlinu a kdo kde bude spát na koleji, mezi rodiče tiše vstoupil známý hlas.
„Dobrý den,“ pozdravil klidně otec Martin.
Všichni dospělí se okamžitě otočili. Martin se usmál a s každým si podal ruku – nejprve s Bety, pak se Scottou, paní Lobkowiczovou a nakonec s manželi Šlikovými. Jeho přítomnost vnesla do celé skupiny zvláštní jistotu, jako by najednou všechno mělo svůj řád.
„Bude malá změna,“ pokračoval a jeho hlas zněl pevně, i když přátelsky. „Holky poletí se mnou. Musím do Vatikánu v nutné záležitosti a nechci je nechávat samotné. Proto poletíme soukromým letadlem. Doufám, že s tím souhlasíte.“
Na chvíli se rozhostilo ticho. Rodiče si vyměnili zaskočené pohledy, ale v jejich očích byla i úleva. Myšlenka, že dívky nepoletí samy, působila bezpečně.
Bety si odkašlala: „Jestli budete s nimi, otče, pak jsem klidnější.“
„To jsem taky,“ přidala se paní Lobkowiczová. „Aspoň budou pod dohledem.“
Scotta přikývl, i když v jeho tváři problesklo něco mezi vděčností a obavou. „Máte moji důvěru, otče. Jen… dohlédněte, aby cestou moc nevyváděly.“
Martin se usmál koutkem rtů, jako by tušil, že to nebude snadné. „Udělám, co bude v mých silách.“
Holky zatím skoro vybuchly nadšením. Jana hned vypískla: „Soukromý letadlo! To bude jak ve filmu!“ Polyxena protočila oči, ale bylo vidět, že ji ta představa těší taky. Dorotka si zakryla pusu rukama a šeptla: „Já se asi zblázním!“ A Veronika se smála tak, že se jí třpytily oči.
Na letišti se celá skupina přesunula k menší části terminálu, kde na ně čekal černý mikrobus. Otec Martin ukázal rukou směrem k oknům, za nimiž stálo elegantní bílé letadlo s malým znakem na ocase.
„To je ono,“ řekl prostě.
„Tohle?“ vyjekla Jana, oči vykulené. „Já myslela, že soukromý letadlo je jen ve filmech!“
„Tak teď bude i v realitě,“ uchechtla se Polyxena a teatrálně nadhodila vlasy, jako by už byla hollywoodská hvězda.
„A já myslela, že bude větší,“ bručela Dorotka, když nastupovaly po schůdcích. „Aspoň jako jumbo.“
„No jo, ty bys hned chtěla bufet a bazén,“ poškádlila ji Veronika a strčila do ní ramenem. Dorotka protočila oči, ale koutky úst jí cukly.
Uvnitř letadla bylo útulno – kožená sedadla, malé stolky, dokonce i košík s ovocem. Holky si okamžitě začaly obsazovat místa, přehazovaly kabelky a kabáty přes opěradla a dohadovaly se, kdo bude u okna.
„Já si sedám sem!“ zaječela Jana a už byla přitisknutá k oknu. Polyxena se ji pokusila vytlačit bokem, ale Jana se nedala. „Nech mě, já budu pozorovat, jak startujeme!“
„Tak já budu vzadu, aspoň mě nikdo nebude rušit,“ zamumlala Dorotka, ale sotva dosedla, Veronika se přihnala s úsměvem: „Ne, ty budeš se mnou, jinak tě ty dvě sežerou!“ a stáhla ji vedle sebe.
Letadlo se rozechvělo, motory zaburácely. Holky na sebe pohlédly – a v ten moment se všechny naráz rozesmály, směs nervozity a nadšení.
„Hele, až přistanem,“ vypálila Veronika, „první co chci, je pizzu! A pak, že se zajedem podívat na tu fontánu, jak tam všichni házej mince.“
„A taky tu scénu se skútrem musíme udělat!“ přidala se Polyxena. „Jako Audrey Hepburnová, pamatujete?“
„Já chci hlavně zmrzlinu,“ zavzdychala Jana a olízla si rty, jako by už cítila chuť pistáciové.
Otec Martin seděl o dvě řady dál, tiše, s rukama složenýma v klíně. Občas po nich hodil pobavený pohled, ale nechal je mluvit. Bylo zbytečné krotit jejich snění – to, co je čekalo v Římě, jim otevře oči samo.
Scotta, který se z haly díval přes okno na startující letadlo, měl v očích hrdost i obavy. Vedle něj stála Bety a sevřela ruce v klíně. „Tak… teď už je to na nich,“ pronesla tiše.
„Čtyřlístek,“ odpověděl Scotta. „Držme jim palce.“
Letadlo se zvedlo k obloze, Praha se zmenšovala pod křídly a před dívkami se otevíral svět, o jakém dosud jen snily.
Zpočátku byly holky nadšené – fotily se u oken, vykládaly si, co všechno podniknou v Římě, a dokonce se hádaly, kdo si první objedná pizzu. Jenže sotva se letadlo vzneslo, nadšení pomalu přešlo v mlčení. Motory hučely, stroj se chvěl a žaludky, které ještě ráno statečně zvládaly rohlíky a čaj, se začaly bouřit.
„Mně… mně je nějak divně,“ zamumlala Jana a přitiskla čelo ke studenému oknu.
„Mně taky,“ přidala se Dorotka, ruce sepjaté na břiše, jako by chtěla žaludek ukonejšit.
Polyxena se snažila tvářit odvážně, ale obličej jí bledl každou minutou. „To nic není… to jen turbulence,“ hlesla, a hned nato se musela nadechnout, aby se jí neudělalo hůř.
Veronika, která se ještě před chvílí smála, teď seděla s očima pevně zavřenýma, rukama křečovitě sevřenýma opěrky a šeptala: „Já už nikdy nevlezu do letadla… nikdy…“
Otec Martin po nich pokukoval, ale místo kázání jim jen podal lahve s vodou a tiše je pobízel, ať dýchají zhluboka. Když se konečně ozvalo: „Přistáváme v Římě,“ všechny čtyři vypadaly, jako by právě přežily těžkou nemoc. Zelené tváře, zpocené čelo a oči vytřeštěné, jako by se dívaly smrti do tváře.
Jakmile letadlo dosedlo a dívky vystoupily po schůdcích na horký asfalt, nastal okamžik záchrany. Jana klesla na kolena, Dorotka padla hned vedle ní, Polyxena si teatrálně přitiskla ruce k hrudi a Veronika se smíchem i úlevou vydechla: „Díky bohu, že jsme to přežily!“
Vypadaly jako poutnice, které se vrátily z pekla. Kolemjdoucí letištní pracovníci se po nich zvědavě ohlíželi, ale dívkám to bylo jedno – prostě byly rády, že pevná země je zase pod nimi.
Když se konečně zvedly, čekal už na ně bílý mikrobus. Na boku se vyjímalo elegantní nápis: „Collegio Santa Lucia – Roma“. Řidič, vysoký muž s opálenou tváří, k nim přistoupil s úsměvem a hned se chopil jejich zavazadel.
„Benvenute, signorine,“ pronesl a s lehkou úklonou jim pomohl nastoupit. Holky se na sebe podívaly – ještě trochu bledé, ale už v očích probleskovala jiskra zvědavosti. Přeci jen, Řím na ně čekal.
Mikrobus se rozjel z letiště a zamířil do centra Říma. Holky, i když pořád trochu pobledlé, okamžitě přilepily čela na okna. Za sklem se míhaly palmy, úzké uličky a křik motorek, který dodával městu vlastní rytmus.
Otec Martin seděl vpředu vedle řidiče a obracel se k nim s klidným úsměvem. „A tamhle,“ ukázal rukou, když minuli první velké náměstí, „vidíte Koloseum. Víte, co je Koloseum?“
„Ano!“ ozvalo se jednohlasně ze zadní části. Jana vykřikla: „Tam bojovali gladiátoři!“ Dorotka přidala: „A tam se prý vešlo desetitisíce lidí!“ Veronika jen fascinovaně sledovala ohromný amfiteátr, jehož kamenné stěny se tyčily k nebi.
„Správně,“ přikývl Martin. „A hned vedle vidíte Vítězný oblouk císaře Konstantina. Postavili ho na počest vítězství. Když budete mít volno, určitě se tam zajedete podívat.“
„Jéé,“ vydechla Polyxena, „to je nádhera…“ Zdeněk by určitě řekl něco o tom, jak se tam váleli vojáci, pomyslela si, a neodpustila si tiché uchechtnutí.
Cesta pokračovala kolem dalších památek – špičky chrámů, fontán a soch, které na holky působily skoro jako z jiného světa.
Nakonec mikrobus zastavil před velkou budovou z béžového kamene, obehnanou starým plotem s železnou bránou. Na fasádě se vyjímalo latinské motto a nad vchodem byl znak koleje.
„Tohle je kolej Santa Lucia,“ oznámil Martin, když vystupovali. „Původně to byl klášter. Ale už nejméně sto let slouží jako kolej pro dívky, které zde studují.“
Holky si vyměnily pohledy – budova působila starobyle, ale vznešeně. Vysoké zdi, arkády a velké okna jako z historického filmu.
„Vaše vychovatelky budou částečně jeptišky,“ pokračoval Martin, „ale jsou tu i obyčejné vychovatelky, které se postarají o vše potřebné.“
Dívky si slyšitelně oddechly. Jen Polyxena se odvážila zvednout ruku. „Nebudeme nosit… tučňáka?“ zeptala se opatrně.
„Prosím?“ nechápal Martin.
Polyxena protočila oči a začala vysvětlovat: „No, tučňák… tak říkám těm černobílým šatům, co nosí jeptišky.“
Otec Martin se na okamžik zarazil a pak se rozesmál, až musel složit ruce do klína. „Ne, nebudete nosit žádného tučňáka. Budete mít uniformy, nic víc.“
„Aha,“ ozvala se Jana a vydechla: „Tak proto mi máma nedala tolik oblečení! Ona věděla, že budu v uniformě!“ Rozčileně se rozhlédla po ostatních. „No to si s ní vyřídím!“
Veronika se na ni pobaveně podívala. „Ty jsi to nevěděla?“
„Ne,“ povzdychla si Jana a složila ruce v klíně jako oběť spiknutí.
Ostatní se začaly smát a napětí, které je svíralo od rána, se konečně rozplynulo. Kolej Santa Lucia se před nimi tyčila jako začátek nové kapitoly – s úsměvem i obavami.
Když dívky vystoupily z mikrobusu, brána koleje Santa Lucia se pomalu otevřela a na schodech před hlavním vchodem už čekaly dvě ženy. Jedna v černobílém řádovém rouchu, vysoká, s klidnou a důstojnou tváří – matka představená. Vedle ní stála žena v tmavě modrých šatech, s přívětivým pohledem a složkou v ruce – hlavní vychovatelka.
Obě přistoupily blíž. „Vítám vás v koleji Santa Lucia,“ promluvila matka představená hlubokým hlasem. Pak se obrátila na otce Martina. „Otče Martine, těší mě, že jste přivedl nové studentky.“
Martin se lehce uklonil a představil holky jednu po druhé. „Tohle je Dorotka Mydlářová, Jana Šliková, Polyxena Lobkowiczová a Veronika Scottová. Všechny z Prahy.“
Dámy si s nimi postupně podaly ruce – nejisté dívčí dlaně se ztrácely v jejich pevném stisku. Pak vychovatelka ukázala směrem dovnitř. „Pojďte, slečny. Nejprve do kanceláře, musíme dokončit formality.“
Budova je pohltila. Holky se rozhlížely kolem sebe a nestačily zírat. Bylo vidět, že dům je starý několik století – vysoké stropy zdobily fresky s biblickými výjevy, na některých stěnách se leskly staré malby, arkády a průchody spojovaly jedno křídlo s druhým. V chodbách se ztrácely dveře za dveřmi a velká okna vpouštěla dovnitř proud světla.
„To je jak bludiště,“ vydechla Veronika.
Sestra se pousmála. „Ano, na začátku to tak působí. Ale zvyknete si. A pokud byste se někdy opravdu ztratily, držte se vůně z jídelny – ta vás vždycky dovede správně.“
Holky se rozesmály a napětí se trochu uvolnilo.
Vstoupily do kanceláře, kde otec Martin předal vychovatelce složku s papíry, podepsanou rodiči. „Vše je připraveno,“ řekl. „Dívky jsou zapsané.“
„Výborně,“ přikývla vychovatelka. „A teď, slečny, pár informací pro začátek. Do zahrad, které obklopují dům, můžete chodit odpočívat nebo studovat, jsou vám plně k dispozici. Jídelna je v pravém křídle, stejně jako vaše ubikace. Budete mít pokoj společně – jste jediné Češky, které tu máme, a proto jsem vás dostala na starost já. Pocházím totiž také z Čech,“ pousmála se, „takže pokud budete něco potřebovat, neváhejte se na mě obrátit.“
Dívky si vyměnily překvapené pohledy – to rozhodně nečekaly.
„Až se ubytujete, vysvětlíme si i pravidla, která tu platí,“ pokračovala sestra. „Nebojte se, není to nic, co byste nezvládly. Ale řád a disciplína jsou základem našeho soužití.“
Holky přikývly. Vzrušení, nervozita a zvědavost se jim mísily v očích – stály na prahu nového světa.
Vychovatelka otevřela těžké dřevěné dveře a vpustila dívky dovnitř. Pokoj byl prostorný, se čtyřmi postelemi, psacími stoly u oken a vysokými skříněmi podél stěny. Na stropě se vznášela stará malba anděla a světlo dovnitř proudilo přes široké okno s výhledem do klášterní zahrady.
„Tak, slečny, tohle je váš pokoj,“ pronesla sestra klidně. „Každá budete mít svou postel, stůl a skříň. Pokoj budete udržovat v čistotě, kontroly probíhají jednou týdně.“
Dívky se rozhlížely a hned se vrhly k postelím. Jana skočila na tu u okna a zavýskla: „Tuhle beru!“ Dorotka si vyhlédla tu nejblíž ke dveřím, Polyxena se teatrálně uvelebila na postel s největším polštářem a Veronika se s úsměvem svalila na poslední volnou, jako by jí to bylo jedno – hlavně že jsou spolu.
Sestra se usmála jejich nadšení a pak zvedla ruku, aby získala pozornost. „Poslouchejte, pravidla nejsou složitá. Večerka je ve 22 hodin, ráno vstáváte v 6:30. Jídlo se podává třikrát denně v jídelně – kdo přijde pozdě, má smůlu. Do zahrad můžete kdykoli mezi vyučováním, ale po deváté hodině večer se brána zamyká.“
Polyxena obrátila oči v sloup. „A co když mám inspiraci psát básně ve dvě ráno?“
„Pak si je napište potichu pod peřinou,“ odvětila sestra s pobaveným úsměvem.
„Telefony?“ zeptala se Jana, která už sahala po kapse, jako by si chtěla ověřit, že o svůj svět nepřijde.
„Pevná linka je dole v hale,“ odpověděla sestra. „Jinak dopisy. Ano, dopisy. Věřte mi, má to svoje kouzlo.“
Holky si vyměnily pohledy, ale nikdo neprotestoval.
„A poslední pravidlo,“ pokračovala sestra vážněji. „Uniformu budete nosit každý den do školy i na vycházky. Na neděli a zvláštní příležitosti budete mít sváteční šaty. Žádné výjimky.“
„Tak proto mi máma nedala skoro nic,“ zabručela Jana a složila ruce na prsou. „Oni to věděli!“
Veronika se začala smát: „Ty jsi to fakt nevěděla?“
Jana protočila oči. „Ne.“
Pokoj se zaplnil smíchem a sestra jen zakroutila hlavou. „Dobře, slečny. Teď si vybalte, odpočiňte si a připravte se na zítřek. To už vás čeká první den školy.“
Dívky zůstaly samy – mezi kufry, hromadami oblečení, smíchem a trochou nervozity. Nový život právě začal.
Sotva si dívky položily kufry na své postele, ozvalo se zaklepání. Do pokoje nakoukla ta samá vychovatelka, která je přivedla. „Slečny, ještě jedna maličkost. Musíte si vyzvednout uniformy. Pojďte se mnou.“
Holky se na sebe podívaly a se smíchem vstaly. Polyxena protáhla obličej a zašeptala: „Teď se ukáže, jestli budeme vypadat jako Italky… nebo jako figuríny z obchodu s gardedámami.“
Dorotka ji hned štouchla do boku. „Neděs to předem!“
Šly po dlouhé chodbě, až do místnosti s vysokými skříněmi a stoly. Uvnitř už čekaly dvě jeptišky, každá s metrem a krabicemi, z nichž vykukovala látka.
„Collegio Santa Lucia má vlastní stejnokroje,“ vysvětlila vychovatelka. „Budete je nosit každý den.“
Jedna z jeptišek roztáhla kabátek a zvedla ho na ramínku. „Tmavě modrá sukně ke kolenům, bílá halenka, tmavé sako se znakem koleje. Na chladnější dny plášť. A samozřejmě černé boty.“
Jana si povzdychla a nahlas prohlásila: „Tak proto mi máma nedala oblečení. Všechno věděla!“
„Uniforma není vězení, slečno,“ usmála se jeptiška. „Je to symbol. Všechny jste si rovny.“
Polyxena si odkašlala: „Aspoň že to není ten tučňák.“
Na to se jeptiška zarazila, pak nechápavě zvedla obočí. „Tučňák?“
Veronika se už neudržela a vyprskla smíchem. „To Poly myslí vaše hábity.“
Sestra i jeptišky se po sobě podívaly – a nakonec se zasmály taky. „Ne, slečny, tučňáka nosit nemusíte.“
Dívky si vyzkoušely uniformy, které jim přesně padly, jako by byly šité na míru. Polyxena si postavila ruce v bok a hodnotila svůj odraz v zrcadle. „No dobře… není to tak špatný. Je to skoro… elegantní.“
„Elegantní?“ zopakovala Jana sarkasticky. „Já vypadám jak na schůzi parlamentu.“
„No, hlavně že nemáme závoj,“ uklidňovala ji Dorotka a uhlazovala si límeček.
Veronika se zatočila před zrcadlem a s lišáckým úsměvem pronesla: „Kabáti se v tomhle budou vyjímat ještě líp.“
Holky se rozesmály a napětí povolilo. Uniformy se už nezdály tak hrozivé – byly jen další kapitolou jejich dobrodružství.
Sestra-vychovatelka, která je přivedla do koleje, si je hned vzala do parády. „Pojďte, slečny, musíte vědět, kde co je, než se zítra poprvé rozběhnete.“
Procházely spolu starými chodbami, jejichž zdi zdobily fresky a barevná vitrážová okna. „Tady je jídelna,“ ukázala na velký sál se stoly, které se táhly od jedné stěny ke druhé. „Tady se scházíte třikrát denně. Kdo přijde pozdě, má smůlu.“
Pak je vedla dál: „Tohle je knihovna,“ otevřela dveře a dívky zalapal po dechu. Regály od podlahy ke stropu, stovky svazků, vůně starého papíru. Veronice se okamžitě rozzářily oči. Už tehdy věděla, že tady bude doma.
„Sprchy a koupelny jsou na konci patra,“ pokračovala sestra. „A tohle,“ ukázala k velkým vratům, „je cesta do školy. Každé ráno půjdete tudy. Zvykejte si – budete ji znát nazpaměť.“
Holky kývaly hlavami, občas se uchechtly a šeptaly si mezi sebou. Veronika jen poznamenala: „To je jak bludiště.“ Sestra se pousmála. „Ano, ale zvyknete si. A kdyby ne – držte se vůně z kuchyně, ta vás vždycky dovede.“
První ráno ve škole bylo trochu šok. Holky se seřadily v uniformách a s nervozitou vstoupily do třídy. Všude kolem zněla rychlá italština, které sotva rozuměly.
„Já jim nerozumím ani slovo,“ šeptla Jana.
„Já taky ne,“ přidala se Dorotka. „Ale zněj to hezky.“
Naštěstí škola byla připravená – měli překladatele, kteří jim tlumočili do češtiny a němčiny. Nebyl to snadný začátek, ale dívky se rychle učily. Neuplynulo ani půl roku a už zvládaly lámanou italštinu, se kterou se dokázaly dorozumět s učiteli i vychovatelkami. Nejlépe jim šla angličtina a němčina, ty jim připadaly bezpečně známé.
Postupně si každá našla své místo.
- Veronika nejraději mizela do knihovny. Půjčovala si knihy a s nimi utíkala do zahrady, kde si našla koutek jen pro sebe. Tam četla celé hodiny a připadala si, že svět je konečně takový, jaký má být. Holky jí začaly přezdívat knihomolka a Veronika se tím tajně těšila.
- Dorotka byla jako doma v laboratoři. Biologie a chemie ji naplňovaly radostí, i když občas voněla po kyselinách tak, že se ostatní odtahovaly. „Tohle je parfém vědy,“ říkávala hrdě.
- Jana se zhlédla v právu. Bavilo ji přít se a argumentovat, a učitelé oceňovali, že se nebojí postavit názoru celé třídy. Vedle toho měla ráda i historii, ale právo byla její vášeň.
- Polyxena byla unešená z architektury a umění. Nejpřitažlivější pro ni bylo restaurování – dokázala hodiny sedět nad jedním detailem a vracet starým věcem život.
Samozřejmě to nebylo jen o knihách. Největší legrace přišla při výuce šermu a zbraní. Poprvé, když jim do ruky dali meč, učitel jen bledl a šeptal modlitbu. Čepelí se máchalo všemi směry, Dorotka málem srazila stojan s helmami a Jana se tak rozmáchla kordem, že zavadila o lustr.
A to ještě nebylo nic proti hodinám v brnění. Musely si navléct pancíř, posadit se na koně a nacvičovat útok. Vypadaly tak neohrabaně, že se smály nejen ony, ale i ostatní spolužačky. Učitel jen zoufale lomil rukama: „Santa Maria, ještě chvíli a budu psát závěť.“ Dívky ale braly všechno jako hru – a smích se stal jejich nejlepším lékem na strach.
Roky plynuly. Čtyři léta a čtyři zimy. Z holek, kterým bylo patnáct, když poprvé překročily bránu koleje Santa Lucia, vyrostly mladé dámy. Byly vzdělané, sebevědomé a měly před sebou poslední zkoušku – maturitu.
Vedle cizích jazyků a matematiky si musely zvolit dva volitelné předměty:
- Dorotka: chemie a biologie.
- Jana: právo a historie.
- Polyxena: historie a umění.
- Veronika: historie a právo.
Maturitní den byl sváteční. Holky měly uniformy vyžehlené do posledního záhybu, vlasy pečlivě učesané, ale ruce se jim chvěly nervozitou.
Veronika předstoupila první. Když začala mluvit o historii, hlas se jí třásl, ale pak se uklidnila a ponořila do výkladu s vášní, která zaujala i zkoušející.
Dorotka si připravila chemické rovnice i biologické schéma. Odpovídala s takovým zaujetím, že i když jí jednou přeskočila jiskra z vodiče, s úsměvem to obrátila v žert.
Jana byla ve svém živlu. Argumentovala, vysvětlovala, a kdyby ji nezastavili, mluvila by ještě hodinu. Její jistota ohromila všechny.
Polyxena přišla se složkou kreseb a poznámek. Vyprávěla o restaurování starých děl s takovou vášní, že si zkoušející zapisovali i věci, které sama přidala navíc.
Když bylo po všem, dívky se objaly přímo před učiteli. Smály se i plakaly zároveň. Bylo to uvolnění, konec jedné etapy.
Čtyřlístek stál znovu pospolu – ne už jako holky, které se bály při prvním letu, ale jako mladé ženy připravené vykročit do další kapitoly života.
Kniha 
Napsat komentář