Kniha

Na obzoru se hromadila těžká oblaka, černá jako inkoust rozlitý na nebi. Vítr se opíral do korun stromů a jejich kmeny sténaly, jako by se snažily vzdorovat neviditelnému nepříteli. Nad tím vším se tyčil hrad Houska – starobylá pevnost, jejíž kamenné zdi dávno poznaly krev i šeptaná zaklínadla. Vlhký mech se držel na každém kameni, sochy zvířat zdobící hradby vypadaly v záblescích blesků jako strážci z jiného světa.

V srdci hradu se skrývala kaple bez oken, mýtické místo, o němž se vyprávěly legendy. Podzemní chodby pod ní měly vést až k bráně do samotného podsvětí. A právě zde, v nejtemnějším koutě Evropy, začínal příběh, který měl změnit běh dějin.

Bouře se rozzuřila s novou silou. Každý hrom připomínal úder válečného bubnu, každý záblesk blesku odhaloval na okamžik stíny tančící po zdech. V tom světle se na hradní bráně objevil silueta muže. Jeho postava byla zahalena do těžkého pláště, ale rudé vousy v záři blesků svítily jako roztavené železo. Odhodlaně vkročil dovnitř, zatímco vítr rozezněl závěsy a klenby hradu zahučely pod náporem živlů.

Postava s rudými vousy prošla potemnělými chodbami a zastavila se u těžkých dveří, zpoza nichž vycházelo mihotavé světlo pochodní. Na okamžik se nadechla – a pak vstoupila.

Ve velké síni panovalo dusivé ticho, přerušované jen praskáním svíček a vzdáleným burácením hromu. V jejím středu klečel muž v potrhaném kabátci, jehož ruce byly pokryté sazemi a inkoustem. Alchymista. Kolem něj se válely svitky a pergameny popsané zvláštními znaky a runami, které se v chvějícím světle zdály ožívat. Jeho prsty horečně přehrabovaly listiny, jako by v nich hledal poslední záchranu.

„Vaše veličenstvo,“ promluvil přidušeným hlasem a hlavu ani nepozvedl, „ochranný kruh není úplný. Bez posledního fragmentu formule kouzlo selže. A s ním i život dítěte.“

Slova padla do prostoru jako kapky jedu. Muž s rudými vousy – císař Rudolf II. – se zastavil u stolu. Jeho tvář byla bledá, oči lesklé, odrážely oheň i tíhu odpovědnosti. Na čele se mu objevila vráska, hluboká jako jizva.

„Najdi jej,“ pronesl chladně, ale v jeho hlase se mísil strach s příkazem. „Ať stojí první muž, který schází ve svitcích. Jeho jméno doplň, a formule se uzavře.“

Alchymista se rozechvěl, sevřel v rukou svitek a snažil se jej rozvinout, když se zničehonic ozvaly těžké údery na dveře. Zvuk byl tak mocný, až se rozletěly kapičky vosku ze svíček a stínové obrazce poskočily po zdech.

Dveře povolily s prasknutím a do sálu vtrhl rytířský důstojník, promočený deštěm, jehož plášť k němu přilnul jako druhá kůže. V očích měl strach, ale zároveň neústupnost vojáka.

„Sire,“ vyhrkl, sotva popadl dech, „arcivévoda Matyáš je u západní věže! Přivedl své muže, nesou bílé prapory a žádají setkání!“

Rudolfova tvář ztvrdla. Jméno bratra se mu vyřklo na rtech jako kletba. „Matyáš,“ zopakoval tiše, a v jeho hlase zazněla směs rezignace a hněvu. „Přišel dřív, než jsem čekal.“

Obrátil se zpět k alchymistovi. „Dokonči formuli. Teď – nebo bude pozdě.“

Alchymista s třesoucíma rukama uchopil křídu a začal malovat na podlahu složité obrazce. Každý tah byl jako boj se smrtí. Síň se ponořila do napětí, které se dalo krájet.

A v té chvíli se z hlubin podzemí ozval jemný, ale jasný zvuk – dětský pláč.

Ozvěna naplnila síň a na okamžik ztišila i bouři venku. Pak přišel oslepující záblesk.

Když světlo pohaslo, nastala naprostá tma. Jen vzdálené hromy připomínaly, že svět ještě existuje. V příští vteřině se však celá síň otřásla. Země pod nimi zaduněla, kameny ve zdech zaskřípěly a ze stropu se začal sypat prach. Křída vyrytá do podlahy se rozpadla na ostré střepy, jako by sama magie roztrhla kámen. Pochodně zhasínaly jedna po druhé, až zůstaly jen výkřiky služebných a děsivé dunění hradu.

„Ustupte!“ zvolal rytířský důstojník, ale jeho hlas se ztratil v rachotu. Zdi praskaly a jedna ze soch, která stála u dveří, se zřítila s ohlušujícím třeskem.

Rudolf stál uprostřed, aniž by se pohnul. Prach jej obklopil jako přízračný závoj. Jeho oči však pátraly po místě, kde před chvílí leželo dítě – teď tam byla jen prázdnota a popraskaný kámen.

Náhle se ozvalo ohlušující prasknutí. Strop nevydržel. Těžké kameny se uvolnily a s rachotem se zřítily dolů. Síní projel výkřik, smíšený s duněním hromu, a celý prostor se začal hroutit.

Služebné klesly na zem a kryly si hlavy. Rytíř chytil jednu z nich za ruku a táhl ji pryč. Všichni utíkali ke dveřím, ale Rudolf zůstal stát. Jeho plášť byl pokrytý prachem, tvář bledá, oči upřené vpřed.

Když se poslední část stropu zřítila, síň se zahalila do mraku suti a kouře. A právě v tom okamžiku se ozval těžký úder na rozvalené dveře. V troskách, mezi prachem a padajícími jiskrami, se objevil muž – vysoký, s očima planoucíma hněvem.

Arcivévoda Matyáš.

„Bratře!“ jeho hlas překřičel bouři i dunění hroutícího se kamene. „Ty jsi zabil mou ženu a mé dítě!“

Stál na prahu troskami pohřbené místnosti, obklopený šuměním prachu a hněvem, který se mu zračil v očích.

Prach se ještě snášel do ticha, když se v troskách objevil Matyáš. Oči mu planuly hněvem, v obličeji měl zoufalství, které se měnilo v čistou nenávist. „Bratře!“ zařval, hlas mu pukal bolestí. „Zabil jsi mou ženu! Moje dítě jsi pohřbil pod kamenem!“

Rudolf stál uprostřed ruin, tvář pobledlá, zornice rozšířené. Jeho plášť byl nasáklý potem i prachem, ale nepohnul se. Jen se jeho hlas zařezal do ticha jako čepel: „Nejsou mrtví. Byli odneseni jinam.“

Matyáš se zasmál – krátce, hořce, s ozvěnou šílenství. „Inam?“ zopakoval, plival přitom prach a krev. „Zmizeli! Zmizeli tvým kouzlem, tvou pýchou! Ty je už nikdy neuvidíš. Ani já. Jen jejich stíny nás budou strašit.“ Jeho ruka sjela k jílci dýky, sevřela ho, ale nevytasil ji. Jeho hněv byl větší než touha po krvi – hněv, který dokáže čekat.

„Chtěl jsem je ochránit,“ pronesl Rudolf a hlas mu zlomil prasklý kámen pod nohama. „Ochránit před tebou, před tvou chamtivostí. Už teď máš v očích jen moc, ne lásku.“

Matyáš udělal krok vpřed, jejich tváře od sebe dělil jen vířící prach. „Ty mluvíš o lásce? Ty, který jsi proměnil kolébku v hrob? Ty, který jsi obětoval vlastní krev, aby ses skrýval za magii?“ Jeho dech páchl kouřem a nenávistí. „Přísahám, Rudolfe – od této noci jsi mým nepřítelem. A tvé kosti budou jednoho dne ležet stejně rozdrcené jako tyhle zdi.“

Rudolfova tvář byla bílá jako popel, ale oči mu planuly stejně jako blesky venku. „Ať tedy padne prokletí na oba,“ řekl tiše. „Ať naše krev hnije ve stejné půdě, dokud nepohltí i naše děti.“

Vítr zafoukal do rozbitých oken, strhl pochodně a tma zavalila síň. Zůstali stát proti sobě, bratři navěky roztrženi – jeden spalující hněvem, druhý uvězněný v prázdnotě. Bouře křičela za zdmi, ale uvnitř hradu už vládl jen chladný příslib budoucí války.

Vítr hvízdal puklinami a nosil dovnitř déšť, který se mísil s prachem a krví. Matyáš stál na prahu ruin, obrys jeho postavy ostře rýsoval záblesk blesku. „Přísahám,“ zavrčel, „že z tvé vlády zůstane jen popel. A že až se znovu setkáme, bude to nad tvou hrobkou.“ Pak se otočil a zmizel ve tmě.

Rudolf zůstal stát sám, obklopený troskami sálu, který se proměnil v hrobku. Nikdo další neodpověděl, žádný hlas už se neozval. Jen kapky deště stékaly po jeho tváři a mísily se s prachem.

Dětský pláč umlkl. V ruinách se rozhostilo ticho – těžké, konečné.

A tím skončila první noc. Noc, která pohřbila rodinu a zrodila nenávist.