Kniha

Císařovy komnaty se konečně ztišily. Dveře za Pistoriem, Eusebiem a purkrabím zaklaply a v místnosti zůstali jen dva muži: Rudolf II. a jeho mladší bratr Matyáš. Jeden seděl v křesle přikrytý pláštěm, slabý, ale duchem bdělý. Druhý stál u okna, ruce sepnuté za zády, navenek klid, uvnitř proud nevyřčených myšlenek.

Chvíli mlčeli. Jen oheň v krbu praskal a ozýval se jemný šelest prstenu, kterým si Matyáš podvědomě poklepával o dlaň.

„Tak…“ prolomil ticho Rudolf, hlas stále slabý, ale pevný. „Chceš se ptát. Vidím ti to na očích.“

Matyáš se ohlédl přes rameno. „Chci,“ odvětil ostře. „Kdo byl ten nevychovaný fracek, který se odvažuje mluvit přede mnou takhle přímo?“

Rudolf se pousmál únavným, ale skutečným úsměvem. „Eusebius.“

Matyáš se otočil úplně. „To jsem pochopil. Já se ptám, kdo to je. A proč se tu pohybuje jako někdo, kdo spadl z nebe rovnou do tvé ložnice.“

Rudolfův úsměv se prohloubil. „To by se ti líbilo – aby spadl z nebe. Bohužel ne. Ten chlapec je… přímočarý, jak říkáš. A já mám jeho přímočarost rád.“

„Rád?“ zopakoval Matyáš posměšně. „On ti říká věci do očí, které by si jiní nedovolili ani šeptem.“

„Ano,“ pokýval Rudolf. „Proto si ho držím blízko.“

Matyáš zvedl obočí. „A to je vše? Přímočarost? Nebo… snad něco víc?“

Rudolf se na chvíli zadíval do plamenů. „Eusebius,“ začal pomalu, „vidí věci, které jiným unikají. Neumí se přetvařovat, nepotřebuje lesk dvora. Je upřímný. A vždy řekne, jak se věci mají. Někdy až nepříjemně přesně.“

Matyáš si ho chvíli měřil. „Je mladý.“

„Ano.“

„Je drzý.“

„Občas.“

„A je podezřelý.“

Rudolf se zasmál, tiše, krátce. „Proč podezřelý? Protože se tě nebojí?“

Matyáš sevřel rty. „Ne. Protože mi něco připomíná.“

Rudolf otočil hlavu a poprvé svého bratra pozorněji sledoval. „Koho?“

Matyáš uhnul pohledem, jako by otázka byla příliš náhlá, příliš hluboká. „To není důležité,“ odsekl nakonec a vrátil se zpět k oknu.

Rudolf ho nepřestal sledovat. „Jestli na něm vidíš něco zvláštního, měl bys to říct.“

„Řekl jsem, že to není důležité,“ zopakoval Matyáš, až příliš rychle.

A právě ta rychlost Rudolfa přesvědčila, že je to důležité víc, než Matyáš dovolí vyslovit.

Bratři znovu mlčeli. Stín mezi nimi se protáhl, protáhl až ke krbu.

„Dobrá,“ řekl Rudolf tiše, „pokud chceš pravdu ode mě – Eusebius je spolehlivý. A dnes mi zachránil život.“

Matyáš prudce vydechl nosem. „To se ještě uvidí.“

Rudolf se opřel hlouběji do křesla, tělo slabé, ale oči ostré. „Matyáši… dnes jsi se vydal z Vídně, protože jsi věřil, že umírám. A teď tu stojíš a posuzuješ muže, který mě vrátil zpět.“

Matyáš sevřel čelist. „Nechci, aby tě někdo obelhal.“

„Ani já ne,“ odvětil Rudolf klidně. „A právě proto je Eusebius ten pravý. Neví, jak se lže. Ještě se to nenaučil.“

Matyáš na to nic neřekl. Jen se díval do vybledlé zimní oblohy za oknem.

A Rudolf pomalu dodal:

„Možná by ses od něj měl učit.“

Matyáš se napřímil, otočil a jeho pohled měl ostří, které by dokázalo přeseknout meč.

„Já,“ procedil, „se učit nepotřebuji.“

Rudolf se usmál, tichý, starší, unavený úsměv. „Každý se potřebuje učit. Dokonce i arcivévoda.“

Matyáš chtěl něco říct – ostře, prudce, jako vždy – ale pak zaváhal.
V jeho očích probleskl stín staré bolesti.
Vzpomínky, které nechce nikdo vidět.
A které nikdo kromě něj nechápe.

„Rudolfe…“ začal, ale zase mlčel.

A Rudolf, tentokrát nezvykle jemně, řekl:

„Neboj se Eusebia. Kdybys ho znal, věděl bys, že on není tvůj nepřítel.“

Matyáš pomalu, velmi pomalu přikývl.

Ale v jeho očích se objevilo ještě něco jiného.

Pochybnost.
Zvědavost.
A záblesk něčeho, co si nedokázal vysvětlit.

„Uvidíme,“ řekl nakonec.
„Uvidíme, bratře.“

Matyáš se od okna konečně odtrhl. Jeho stín se protáhl po podlaze, když udělal krok blíž ke křeslu, v němž Rudolf seděl.
Oheň praskal tlumeně, jako by naslouchal tomu, co mělo přijít.

„Rudolfe,“ začal tišeji, než se dalo čekat, „víš, proč jsem vlastně přijel.“

Rudolf nadzvedl obočí. „Předpokládal jsem, že kvůli mému zdraví.“

„Ano,“ přikývl Matyáš, „to také. Ale… máme problém. Velký problém.“

Rudolf se opřel o opěradlo. „Vyslov to.“

Matyáš se nadechl, tentokrát hluboce, jako někdo, kdo nese tíhu celého pohraničí.

„V Uhrách,“ řekl nakonec. „Už to nejde přehlížet. Víš dobře, že většina tamních území je pod mohamedánskou nadvládou. A teď… teď začali nabízet peníze i křesťanům.“

Rudolf ztuhl jen nepatrně.
To byla novinka, která mohla převrátit rovnováhu celé monarchie.

Matyáš pokračoval:

„Zjistil jsem, že někdo dává Turkům informace. O vojsku, o dvoru, o stavu pevností. Někdo zevnitř jim poskytuje detaily, které by neměl nikdo znát. A moji lidé…“ zarazil se a sevřel ruce, „…moji lidé zůstali u jediné stopy. Vede do Prešpurku.“

Rudolf si opřel bradu o prsty. „A nemáš tam koho poslat?“

„Nemám,“ zavrčel Matyáš nepokrytě. „Většina mých lidí je známá. Turci o nich ví. Uherské rody o nich ví. A já potřebuji někoho, kdo není známý. Kdo se umí pohybovat tiše, bez povšimnutí. A hlavně — kdo umí myslet.“

Nastalo ticho.

Rudolf se mírně pousmál, protože už tušil, kam věta směřuje.

Matyáš si povzdechl, znělo to upřímněji, než by sám chtěl:

„Sice je to fracek…“
zavrtěl hlavou, jako by ho slovo samotné pálilo na jazyku,
„…ale přiznávám, že Eusebius by se mi teď v Uhrách hodil.“

Rudolf pozvedl obočí, tentokrát se zájmem. „Eusebius? Tobě?“

„Ano,“ zavrčel Matyáš. „Nesnáší mě. Já nesnáším jeho drzost. Ale… má hlavu. Umí jednat. A není hloupý. Takových je na dvoře málo.“

Rudolf se na okamžik odmlčel. Nesouhlasil. Ani nepřikyvoval. Jen vážil.

„Musím to probrat s radou,“ řekl pak tiše, ale pevně.
„Nemůžu jen tak poslat svého člověka do jiné země. Obzvlášť ne Eusebia.“

Matyáš přikývl. „Chápu. A respektuji to.“

Pak dodal klidněji:

„Zatím… budu tvým hostem.“

Rudolf se pousmál.
„Zůstaň, jak dlouho chceš. Dveře máš otevřené.“

Matyáš lehce sklonil hlavu.
„Děkuji. A ubytování mám zajištěné — poslal jsem dopředu posla.“

Rudolf si ho ještě chvíli mlčky prohlížel.

„Jak chceš, bratře,“ řekl nakonec.

Mezi nimi zavládlo zvláštní ticho — ne nepřátelské, ale plné starých šrámů, obav a nevyřčených pravd.

A někde na konci té mezery viselo Matyášovo upřímné přiznání:
že poprvé za dlouhou dobu potřebuje pomoc — a že ten, kdo by mu mohl pomoci, je právě ten drzý Eusebius, kterého by ještě ráno nejraději poslal do vyhnanství.

Dveře Pražského domu zapadly s měkkým, známým zvukem.
Zvukem, který nepatřil k Hradu ani k dvorským chodbám plným šepotu.
Zvukem domova.

Eusebius chvíli stál v předsíni a jen dýchal.
Ticho zde bylo jiné.
Nebezpečí v něm nečakalo za každým rohem, a ani stíny tu neměly uši.

Konečně.

Pomalu si rozepnul kabátec, položil meč ke zdi, přetáhl přes hlavu volnou košili a nechal ji sklouznout na židli. V zrcadle u schodiště se odrážela hubená postava mladého muže…

…a zároveň něco úplně jiného.
Ta malá trhlina, v níž Eusebius mizel a objevovala se Veronika.

U schodů se objevila Žofie, utírala si ruce do zástěry.
„Jsi doma,“ řekla tiše, ale v hlase měla úlevu, kterou ani neskrývala.

Eusebius se na ni usmál – tentokrát jinak, jemněji, měkčeji.
„Ano. A na chvíli už nemusím být nikdo jiný.“

Žofie přikývla.
„Tak tedy… běž.“

Eusebius vystoupal po schodech. Každý krok byl lehčí, jako by se z něj odlupovalo něco těžkého, neviditelného. Nahoře zamířil rovnou do své komnaty. Zavřel dveře, opřel se o ně zády…

A nechal Eusebia sklouznout ze svého těla.

---

Chvíli stála uprostřed pokoje, bosá, s uvolněnými vlasy.
Veronika.
Konečně zase Veronika.

Zhluboka se nadechla, jako by poprvé po dnech mohla opravdu dýchat.

Svaly, které držely mužskou chůzi a rovná ramena, se uvolnily.
Tlak v hrudi, který Eusebius nosil na veřejnosti jako brnění, zmizel.
A ticho Pražského domu ji obejmulo.

Sedla si k oknu, přitáhla kolena k hrudi a položila bradu na paže.
Sledovala dvůr, kde Josef štípal dříví.
Slyšela tlumené klepání hrnců z kuchyně, kde už Žofie chystala čaj.
Bylo to všechno tak obyčejné… a zároveň nejvzácnější na světě.

Konečně nemusela přemýšlet, jak stojí.
Jak dýchá.
Jak mluví.
Jak se tváří před purkrabím či arcivévodou.

Měla sama sebe zpátky.
Alespoň na několik hodin.

Natáhla se na postel, do měkkých polštářů, které voněly bylinkami od Dorky.
Zavřela oči a poprvé po dlouhé době se pousmála úplně volně, bez masky.

„Dnes jsem to zvládla,“ zašeptala sama sobě.

Myslela tím všechno — vyšetřování, nemoc císaře, střet s Matyášem…
A také to, že to celé přežila, aniž by Eusebius praskl ve švech.

Chvíli si jen užívala lehkost svého vlastního těla.
A pak, tiše, jen pro sebe, dodala:

„A zítra… zítra to zvládnu zas.“

Ale dnešek patřil Veronice.
A domovu, který ji vždycky držel nad vodou.

Ležela na posteli se zavřenými očima, zaslechla tiché kroky, několik kroků a hihňání. Otevřela oči a opřela se o lokty na polštáři. Stále měla na sobě kalhoty a halenu, ale už byla jen Veronikou.

„Holky, co děláte?“

Jana se zazubila. „No, gratulujeme k vyřešení případu.“

Dorka naklonila hlavu. „Tak jak to vzal císař? Že to byla nehoda?“

Poly se opřela o futro. „A co purkrabí? Jsi tady, takže tě nezavřel do Bílé věže.“

Veronika se na ně koukala a rozhlížela se po nich. „Jak tohle všechno víte?“

Poly pokrčila rameny a mrkla. „To víš, i my máme zdroje. A mimochodem… dědeček si mě spletl se svou ženou.“

Veronika zamrkala. „Jóóó… tak. Tak to už chápu.“

„Co kdybychom šly ven?“ navrhla Jana, oči jí jiskřily. „Všechny.“

Veronika zavrtěla hlavou a padla zpět do polštáře. „Já nechci. Konečně jsem sundala Eusebia a znovu se do něj oblékat? Fakt ne.“

Jana se ušklíbla a mávla rukou. „Ne jako Eusebius, ty trdlo. Jako Veronika. Mladé slečny si jdou na trh a jen tak se projít.“ Mrkla na ni. „Neboj, půjde s námi i Matěj jako doprovod.“

Veronika si povzdechla. „Dobře. Ale… co si mám dát na sebe?“

Poly se chytrácky opřela o rám dveří. „Přece šaty. Ty měšťanské. Jsi přece měšťanka — bydlíme u Matěje, nezapomeň.“ Zvedla obočí, jako by to byla jasná věc.

„Ok,“ rezignovala Veronika. „Tak se jdu obléknout.“

„Tak pohni,“ dodala Jana a už mířila ke dveřím. „Počkáme na tebe v jídelně.“

Všechny tři zmizely na chodbě.

Veronika se zvedla, protáhla a přešla k truhle. Zvedla víko a zamračila se. „Kde jsou ty šaty…“

Vtom zaslechla jemný hlas: „Slečno, chcete pomoct?“

„Žofie!“ vydechla úlevně. „Díky bohu. Nevíš, kde mám ty měšťanské šaty?“

Žofie položila ubrusy, které nesla, přešla ke skříni, otevřela ji a bez váhání sáhla dovnitř.

„Tady jsou,“ podala jí je s úsměvem. „A pěkně si je oblečte, slečno. Holky mají pravdu — potřebujete mezi lidi.“

Veronika stála u otevřené skříně a s lehkou panikou pozorovala vrstvy látky, které se na ni dívaly zpátky. Jaro proniklo do pokoje otevřeným oknem, bylo teplo, vzduch voněl po slunci a po dřevu dvora. A ona si najednou uvědomila, že nemá vůbec ponětí, co si vzít na sebe jako normální měšťanka.

„Slečno, chcete pomoct?“
ozvalo se jemně za ní.

„Žofie!“ vydechla Veronika úlevně. „Ano. Nevíš, kde mám ty měšťanské šaty?“

Žofie, praktická jako vždy, položila ubrusy na postel, přešla ke skříni a sáhla přesně tam, kam by Veronika nesáhla ani náhodou. Vytáhla jednoduché, ale krásné šaty z tmavě zelené vlny.

„Na jaro ideální,“ usmála se. „A budou vám slušet.“

Veronika si je přiložila k tělu. „Vypadají… obyčejně.“

„To je účel,“ odpověděla Žofie. „Měšťanka, co jde na trh. A navíc—jen obyčejná nejste nikdy.“

---

Pomohla jí nejdřív do bílé lněné košile, která byla lehká a prodyšná. Rukávy volné, výstřih s malou, jemnou výšivkou. Na jaro ideální.

Potom jí podala tmavě modrý živůtek se šněrováním vpředu.

„Tohle vám udělá hezký pas a bude držet tvar,“ mumlala Žofie, zatímco jí pomáhala utáhnout šňůrky. „A ta barva ladí k vašim vlasům.“

Veronika si sáhla do černých pramenů na ramenou. „To není žádná barva, Žofie, to je katastrofa.“

„To říkáte vy,“ ušklíbla se hospodyně. „Každá měšťanka v Praze by si černé vlasy uřízla, aby měla ty vaše.“

Pak jí podala dlouhou tmavě zelenou sukni, která dopadla až ke kotníkům.
„V jarním počasí je tohle nejlepší – ne moc teplé, ne moc tenké.“

Veronika si přejela rukou po látce.
„Je příjemná…“

„A bude se vám v ní dobře chodit,“ doplnila Žofie.

Nakonec vytáhla světlou lněnou zástěru a uvázala ji kolem pasu.
„Aby to vypadalo věrohodně. A taky praktické – nikdy nevíte, kdo vás postříká vodou z vědra.“

„Děkuji, to jsem potřebovala slyšet,“ zabručela Veronika ironicky.

Žofie pokračovala neúprosně:
Z malé přihrádky vytáhla jednoduchý šátek, světle šedý.
„Na ramena. Je jaro, ale může foukat vítr.“

Veronika si ho přehodila a přistoupila k zrcadlu.

Zírala na sebe.

Už žádný Eusebius.
Už žádné kabátce, meče a mužský postoj.
Před ní stála někdo úplně jiný —
měšťanka z Prahy, v jednoduchých jarních šatech, s černými vlasy volně splývajícími na ramena.

„Tohle… jsem já?“ zašeptala.

„Ano,“ řekla Žofie jemně.
„Tohle jste vy, slečno. A dnes půjdete ven tak, jak chcete vy – ne jak musí Eusebius.“

Veronika se nadechla, usmála se a popadla malé kožené boty.

„Tak jo. Jdu. Než mi děvčata v jídelně sežerou všechny buchty.“

Žofie se rozesmála. „To se klidně může stát.“

A Veronika vyšla ven z pokoje – lehká, jarní, volná.

Jídelna Pražského domu byla zalitá jarním světlem. Okno bylo pootevřené, dovnitř proudil teplý vzduch z dvora, voněl po čerstvém chlebu a po dřevu, které někdo dole na dvorku právě štípal.

Jana, Dorka a Poly seděly u velkého stolu a mlsaly buchty, které měly „původně počkat na Veroniku“. Evidentně nepočká jediná.

„Měla už tu dávno být,“ brblala Jana s pusou plnou máku.

„Možná se utopila v záplavě šatů,“ utrousila Dorka.

„Nebo se neumí rozhodnout, kterou má nosit,“ dodala Poly důležitě, jako kdyby sama měla doma šatník o padesáti kusech.

Dveře tiše vrzly.

A Veronika vstoupila dovnitř.

Holky oněměly.
Opravdu oněměly.

Sukně se jí hladce houpala kolem kotníků, živůtek jí krásně seděl, ramena měla přikrytá světlým šátkem… a černé vlasy po ramena zvýraznily její jemnou tvář mnohem víc, než kdy zvládl Eusebiův převlek.

Chvíli bylo úplné ticho.

A pak Jana vydechla:
„Ty… jsi nádherná!“

„Sluší ti to strašně,“ dodala Dorka, poprvé bez věcného tónu.

Poly se postavila, rukama si založila boky a důležitě pronesla:
„Ano. Přesně takhle má vypadat mladá pražská měšťanka. Žádný Eusebius. Takhle je to dokonalé.“

Veronika zrudla. „Holky, přestaňte…“

„Nepřestaneme,“ zasyčela Jana. „Ukaž se pořádně, otoč se!“

Veronika protočila oči, ale otočila se.
Sukně se lehce zavlnila.
A holky vypálily další kolektivní výdech obdivu.

„Tak, tak, to je přesně ono,“ mumlala Poly spokojeně.

V tu chvíli se ozvaly kroky. Těžší, pomalejší, jisté.

Do jídelny vstoupil Matěj.

Oholený.
Uhlazený.
Vlasy stažené dozadu.
Košile čistá, kabátec rovný, na opasku měšec.
Vypadal jako měšťan, který jde buď na trh… nebo na důležitou schůzku.

„Tak,“ zabručel, ale koutky úst mu cukaly, „děvčata připravená? Můžeme vyrazit? Je krásně, slunce svítí, nikdo nás neusmaží v ulicích…“

Pak se zastavil.
A poprvé viděl Veroniku.

Na okamžik to vypadalo, že zapomněl dýchat.

„No…“ odkašlal si. „No teda.“

Jana se smála: „Řekni to pořádně, Matěji.“

„Co?“ zabručel.

Dorka protočila oči. „Že jí to sluší.“

„Jo… tak teda… ano,“ vzdal to Matěj. „Veroniko, sluší vám to.“

Poly vítězoslavně přikývla. „Říkala jsem to.“

Veronika se zasmála a lehce se uklonila.
„Děkuji. Tak… můžeme?“

Matěj přehodil kabátec přes rameno a mávl směrem ke dveřím.

„Jdeme, slečny. A držte se u sebe. Na jaře je trh největší a nechci po Praze nahánět čtyři ječící ztracené víly.“

„My? My se ztratíme?“ ozvala se Jana dramaticky. „Prosím tě!“

„Jeden krok a budete v jiné čtvrti,“ zabručel Matěj.

Poly si odkašlala: „Slyšel jsi to, Veru? Jsme víly.“

„To sedí,“ ušklíbla se Dorka.

A tak vyrazili –
Veronika v jarních měšťanských šatech,
holky vedle ní v podobných sukních a živůtcích, každá po svém,
a Matěj, jejich osobní doprovod, bručoun a ochranný štít v jednom.

Venku svítilo jarní slunce.
A Praha voněla teplem, trhem a novým dobrodružstvím.

Cesta z Pražského domu k trhu byla jako malý průvod.
Holky šly vedle sebe, sukně jim lehce vlály ve větru, smály se, štěbetaly, občas se musely vzájemně usměrnit, protože kdyby šly takhle nahlas dál, slyšela by je celá Praha.

„Ticho,“ sykl Matěj, ale koutky úst mu cukaly. Šel vedle nich rovně, s bradou lehce nahoře, jako správný měšťan, který doprovází dámy. A jako muž, co si uvědomuje, že půl Prahy se otáčí za jeho doprovodem.

A opravdu — otáčela.

Mladí učni pekařů přestali nosit koše.
Ženy u studny si šeptaly.
A mistři na ulici se dívali, až zapomněli, kam mají namířeno.

Jeden švec, starší muž s bílým vousem, položil kladívko na lavici a uklonil se.

„Ále, dobrý den, pane Matěji! A kdopak jsou ty mladé dámy?“
Jeho oči přitom zůstaly zakotvené u děvčat, jako kdyby právě viděl jarní víly.

Matěj se narovnal, že by se do něj vešla celá důstojnost Starého Města.
„Přijela sestřenice a její přítelkyně. Tak jsme vyrazili na trh a projít se.“

Švec se široce usmál.
„Tak to máte doma veselo!“

Matěj protočil oči. „Až moc veselo.“

Holky za ním potichu vyprskly smíchy.

---

Když dorazili na trh, ruch zesílil — křik prodavačů, vůně chleba, čerstvé bylinky, jarní ovoce. A kolem znovu pohledy. Každý druhý měšťan si je změřil od hlavy k patě, ale tak slušně, že se tomu nedalo ani zlobit.

Jeden z radních, v kabátci se stříbrnou výšivkou, je poznal hned.
„Aaaa, pan mistr zbrojíř!“ zavolal vesele. „Koho to máte kolem sebe? Radost pohledět!“

Matěj si odkašlal.
„Přijela příbuzná a její přítelkyně,“ zopakoval to jako verš, který už dnes říkal po páté. „Je veselo.“

„To věřím,“ smál se radní. „A slyšel jsem —“ naklonil se blíž, „— že váš bratr Eusebius se vyznamenal. Stačilo jedno dopoledne a už znal příčinu císařovy nemoci.“

Holky ztuhly.
Veronika ucítila, jak se jí na zátylku zvedla husí kůže.

„Vypadá to,“ dodal měšťan, „že císař má vašeho bratra v lásce.“

Matěj zaprášil podrážkou o kameny, jako by chtěl té větě rozšlápnout patu.
„Co dělá Eusebius, je jeho věc,“ odvětil suše. „Ale ano… je to šikula.“

Radní přikývl a spokojeně pokračoval dál mezi stánky.

Matěj se obrátil k holkám.
„No vidíte,“ zvedl obočí. „Ani jsem nemusel nic říkat a Eusebius se připomněl sám.“

Veronika protočila oči. Dorka se usmála. Jana se zakuckala smíchy. A Poly si významně uhladila sukni.

„Matěji,“ poznamenala velmi vážně, „jestli ještě jednou někdo vysloví jméno Eusebius, tak koupím celý stánek s vínem.“

Matěj pokrčil rameny. „Tak to radši ještě počkám.“

Holky se znovu rozesmály.

A trh před nimi se rozestoupil jako brána do další malé části jejich společného dne — hlasité, voňavé, jarní a plné šumu Prahy roku 1600.

Holky se rozlily po trhu jako tři barevné vlnky. Každá měla u pasu svůj měšec a každá se hned vrhla k jinému stánku — Jana na bylinky, Dorka na sušené ovoce, Poly na látky, které nepotřebovala, ale musela vidět.

Veronika kráčela mezi stánky klidněji.
Užívala si teplo jarního slunce, hluk trhu a vlastní lehký krok – bez brnění, bez opasku, bez Eusebiovy masky.

Pak zahlédla zlatnickou dílnu.

Dřevo dveří bylo vyřezávané, okna nízká, za sklem se na stojánku leskly drobné prsteny a jemné náušnice. Dva z nich ji okamžitě zaujaly — stříbrné, s malým tmavým kamenem, který vypadal jako kapka noci.

„To je nádhera,“ vydechla a pousmála se. „Podívám se tam. Třeba mají něco pěkného.“

Upravila si sukni, přistoupila ke dveřím a natáhla ruku ke klice.

Jenže sotva se její prsty dotkly studeného kovu —
dveře se prudce rozlétly zevnitř.

Veronika polekaně vyjekla, cukla dozadu — podlaha jí podjela pod nohama — a v příští vteřině by spadla, nebýt pevné paže, která ji chytila kolem pasu.

„Pozor!“ zazněl mužský hlas.

Zastavil ji jistě, pevně, těsně u hrudi. Veronika zvedla oči —

— a spatřila muže ve šlechtickém oblečení, tmavý kabátec, stříbrná výšivka, rukavice v ruce, výraz překvapený a přitom dokonale vychovaný.

Měl ostře řezané rysy, tmavé oči a vlasy stažené dozadu.
A držel ji tak, že kdyby ji pustil, dopadla by rovnou na zem.

„Promiňte,“ vydechl, stále ji jistil. „Nechtěl jsem vás porazit. Dveře… byly rychlejší než já.“

Veronika se snažila popadnout dech.
A uvědomila si, že stojí úplně blízko – až nebezpečně blízko.

„T-to je v pořádku,“ vypravila ze sebe, snažila se postavit pevně na nohy.

Muž ji pomalu pustil, ale ruku nechal u ní, kdyby znovu zakolísala.

„Jste v pořádku?“ zeptal se a jeho hlas zněl až příliš upřímně na šlechtice.

„Ano… myslím… ano,“ dostala ze sebe.

A tehdy si všiml jejích očí.
Zaváhal.
Jenom na okamžik.
Ale zaváhal.

Jako by ho v nich něco zaujalo — něco povědomého, co nedokázal hned pojmenovat.

Veronika naopak zahlédla na jeho kabátci erb – drobný, ale jasný.

A přestala dýchat.

Veronika poznala erb.
Zalil ji horký pocit až do konečků prstů.

Thurn.
Jindřich Matyáš Thurn.

Zvedla k němu oči — trochu vyjeveně, trochu nevěřícně — a až teď si všimla, že ji pořád pevně drží kolem pasu. Držel ji tak, jako by ani nevnímal, že ji nepustil.

„Omlouvám se, pane…“ vydechla.

Thurn se lehce nadechl, jako by ho její hlas vrátil do reality.
„Vy se omlouváte mně?“ podivil se.

Veronika sklopila zrak k jeho ruce, která stále svírala její pas.

Teprve tehdy si toho všiml i on.

„Oh—“ ucukl rukou, jako by se spálil. „Omlouvám se.“

Pustil ji okamžitě a o krok ustoupil, jako by potřeboval prostor, aby si srovnal, co se právě stalo.

Veronika si pomalu upravila šátek na ramenou, uhladila sukni a snažila se uklidnit vlastní dech. Pak k němu vzhlédla s jemným, lehce cudným úsměvem — přesně takovým, jak by se usmála slušná pražská měšťanka.

Thurn jako by na okamžik zapomněl, co chtěl říct.

„Doufám, že jste v pořádku,“ zeptal se nakonec, hlas měl měkký a skutečně starostlivý.

„Ano, jsem,“ přikývla Veronika, stále opatrná. „Děkuji.“

A udělala malý krok dozadu, aby mezi nimi vznikla bezpečná vzdálenost — taková, ve které se dalo dýchat.

Thurn byl ještě chvíli zaražený. Až příliš dlouho se díval na její tvář, jako by v ní hledal něco, co nemohl pojmenovat.

Něco povědomého.
Něco, co mu unikalo.
Něco, co jeho paměť tahalo k něčemu úplně jinému, než byla dívka před ním.

Ale nepoznal.

Nemohl poznat.

Za Thurnem se ozval rázný, trochu pobavený hlas:

„Vše v pořádku, příteli?“

Veronika ten hlas poznala dřív, než se stihla otočit.

Jáchym Ondřej Šlik.

Zvedla oči tím směrem — a rychle je zase sklopila.
Pak se lehce uklonila, jak se slušelo na měšťanku, která právě potkala šlechtice takového jména.

Šlik přistoupil k Thurnovi, položil mu ruku na rameno, jako by byli bratři ve zbrani, a až pak si všiml Veroniky stojící u dveří zlatnictví.

„Hele…“ natáhl slovo se širokým úsměvem, „… jaké poupě.“

Veronika musela doslova kousnout do jazyku, aby nic neřekla.
V hlavě jí blesklo „drž se, nejsi Eusebius, nejsi Eusebius, nejsi Eusebius“ jako modlitba.

Místo toho jen lehce, cudně přikývla.
Přesně tak, jak by to udělala měšťanská slečna, která nechce dělat rozruch.

Šlik se spokojeně ušklíbl, ale Thurn…
Thurn se ještě pořád nemohl rozhodnout, jestli dívku poznává, nebo ne.

Oči na ní držel o moment déle, než bylo vhodné, něco ho k ní přitahovalo, ale neuměl to pojmenovat.
„Půjdeme?“ pobídl ho Šlik, už na cestě pryč.

Thurn naposledy — opravdu naposledy — pohlédl na Veroniku.
A v tom pohledu bylo přesně to napětí, které nikdy nepatřilo mezi cizí lidi.

Pak se otočil a následoval Šlika.

Veronika ještě slyšela, jak Šlik venku pronesl:

„Pěkné děvče.“

Thurn na to něco tiše odpověděl, ale už nerozeznala co.

Zůstala stát u dveří zlatnictví, srdce jí tlouklo pod živůtkem, až se bála, že to uslyší i kolemjdoucí.

Uf.
To bylo o vlásek.

Když Thurn a Šlik odešli, Veronika si konečně oddechla. Nejspíš ji nepoznali. Ucítila, jak jí spadl kámen ze srdce.

Otočila se zpátky do zlatnictví a teprve teď si všimla, že tam celou dobu stojí mistr zlatník. Opíral se o pult, ruce založené, a očividně sledoval všechno, co se u dveří odehrálo.

Nic neříkal, jen si ji měřil klidným pohledem.

„Nebojte, slečno,“ řekl nakonec. „Tady já nevidím nic, co by se mělo roztrubovat.“

Veronika přikývla, pořád ještě trochu nervózní.

„Děkuji,“ odpověděla tiše.

Mistr jen kývl a ukázal k vystaveným šperkům.
„Chtěla jste se podívat. Mám pro vás pár kousků, které by vám mohly sedět.“

Veronika přešla k pultu, ráda, že se může soustředit na něco jiného než na to, že se před pár vteřinami skoro sesypala Thurnovi v náručí.

Veronika přišla k pultu. Ležely tam prsteny, řetězy, brože, ale nic z toho ji nezaujalo. Chvilku se rozhlížela a pak se zeptala:

„Kdybych vám přinesla návrh šperku, dokázal byste ho vyrobit?“

Zlatník kývl. „Ano, zkusil bych to. Ale máte na to dost peněz?“

Veronika se usmála, vzala měšec a vysypala na pult hrst zlatých českých grošů. Groše se rozkutálely po dřevěné desce, některé zacinkaly o sebe.

Klenotník se na to překvapeně podíval.
„Tolik peněz…“

Veronika pokrčila rameny. „Dědictví. A taky jsem šetřila.“

Zlatník jen kývl. Pochopil.

V tu chvíli vešel do dílny Matěj. Zlatník ho hned poznal a usmál se.

„Příteli, copak vy tu? Jdete vybrat nějaký šperk?“

Matěj k němu přišel, podal mu ruku.
„Ne, příteli. Ale viděl jsem, že sem jde moje sestřenice.“
A podíval se přímo na Veroniku.

Ta se na něj jen lehce usmála.

Zlatník přikývl. „Aha… tak proto,“ zabručel. A už se ničemu nedivil.

Matěj se na Veroniku podíval.
„Ty si chceš něco koupit?“

Veronika přikývla. „Chtěla jsem, ale je to takové velké. Ale pan mistr říkal, že když donesu návrh šperku, zkusí ho vyrobit.“

Mistr zlatník jen mlčky přikývl.

„Dobře,“ řekl Matěj. „Tak ho přines a uvidíme.“

Veronika poděkovala, lehce se uklonila a vydala se ke dveřím. Matěj se s mistrem rozloučil a šel za ní. Zavřeli za sebou dveře, udělali pár kroků a Matěj se naklonil blíž.

„Viděl jsem,“ začal potichu, „jak jdeš dovnitř. A pak vychází Thurn. Řekl jsem si, jestli je všechno v pořádku.“

Veronika si povzdechla. „Je. Nepoznal mě, díky bohu. Ale měla jsem na kahánku. Myslela jsem, že mě pohledem rentgenuje.“

Matěj si odfrkl. „Tak uvidíme. Jestli tě poznal, tak ho máme za chvíli před vratama, jak ječí na Eusebia.“

Při té představě se Veronika musela smát. Matěj se taky ušklíbl.

Ale jak šli dál trhem, Veronice v hlavě ležela jedna jediná myšlenka, která jí nedala pokoj:

Něco se změnilo.
Opravdu se něco změnilo.

Večer v Pražském domě byl klidný. V jídelně se sešla celá parta — kromě Berta, který byl na Moravě.

U stolu seděli Veronika, Dorka, Jana Šliková, Poli, Zdeněk, Rudolf, Matyáš, Fredy, Martinic, Slavata, Jesenský, Kryštof Harant, Jindřich Matyáš Thurn II. a Budovec, který se k nim v posledních měsících přidal a okamžitě zapadl.

Thurn II. seděl na svém obvyklém místě vedle Zdeňka. Tichý, pozorný, s hrnkem čaje v ruce.
Nikoho už nepřekvapoval — byl u party od začátku, jen málokdy mluvil víc, než bylo potřeba.

Matěj vešel do místnosti, opřel se o futro a prohlásil:
„Ráno odjel. Pistorius mu dal úkol — zkrotit dědečka.“

U stolu nastalo ticho. A pak:

Rudolf se zakřenil. „Tak to je úkol na smrt.“

Fredy se zasmál. „Připravte si smuteční věnec.“

Poly si položila ruce v bok. „Vždyť ti dva vypadají jako dvojčata. Jen povaha je úplně jiná.“

Slavata přikývl. „Dva Valdštejnové v jedné místnosti? To bude výbuch.“

Martinic pozvedl obočí. „Bert to zvládne, ale já bych tam nešel ani omylem.“

Thurn II. se tiše napil čaje a klidně řekl:
„Znal jsem jeho otce. Bert ví, jak s Valdštejny jednat. Jen doufám, že starý Valdštejn měl dobrý den.“

Jesenský dodal: „A i kdyby ne, Bert to ustojí. Má na to hlavu.“

Kryštof Harant pokrčil rameny. „Jen aby nám pak nepsal z Moravy dopisy o tom, že utíká přes tři kopce.“

Jana Šliková se ušklíbla. „Jestli se poperou, aspoň se vybijí.“

Budovec přikývl. „Bert je chytrý. Vráti se.“

Veronika se dívala na prázdné místo vedle sebe.
Thurn II. si toho všiml — krátký pohled, krátké porozumění.

„Vrátí se,“ řekl tiše, ale jistě.

„Já vím,“ usmála se Veronika.

Rudolf natáhl nohy. „Tak až se vrátí, zanadává na Pistoria.“

„Pak na dědečka,“ dodal Matyáš.
„A pak na nás,“ uzavřel Fredy.

Smích zaplnil místnost.
Tak jako vždycky, když je parta pohromadě.

Jen Veroniku uvnitř hlodalo malé varování. Ne uměle. Ne hlasitě. Jen pocit.

Něco se dnes změnilo.

Po večeři se Veronika vrátila do pokoje. Oblékla se do domácího oděvu, rozsvítila nenápadné světýlko v sekretáři a pustila se do kreslení. Na papír obkreslila menší podobu svého medailonu, se stejnými znaky a jemnějšími liniemi. Když skončila, odsunula list stranou a šla se vykoupat.

Vana byla plná teplé, voňavé vody. Sklouzla do ní, zavřela oči — a okamžitě jí hlavou projela scéna od zlatnictví. Thurn, jak ji zachytil, ten krátký dotyk, pevný stisk, přiblížení, které ji rozhodilo víc, než by chtěla.

Otevřela oči.
„Pitomec,“ utrousila.

Zkusila se uvolnit, ale myšlenka na něj jí znovu naskočila. Jeho paže, rychlá reakce, ten krátký okamžik, kdy ji měl v náručí.

„No jistě, pitomec,“ zamumlala podrážděně.

Teplá voda nepomáhala, hlava jela proti ní. Překvapení z jeho blízkosti jí pořád sedělo někde vzadu.

„Do háje…,“ vydechla a ponořila se hlouběji, jako by se dala utlumit.

Bylo jí jasné, že klid se dnes nekoná.

Veronika vylezla z vany, zabalila se do ručníku a cítila, že má hlavu plnou dnešního chaosu. Rychle se oblékla do noční košile a lehla si do postele.

„Chci spát…“ zamumlala. „Prosím, chci spát.“

Zavřela oči a doufala, že to konečně vypne.

O chvilku později už dýchala klidně, ale klid to nebyl.
Sny přišly rychle — a byly zvláštní.
Nesouvislé obrázky, tváře, kroky na dlažbě, dveře zlatnictví, prudký pohyb, ruka, co ji zachytila… všechno se motalo dohromady v jeden zneklidňující celek.

Thurn se v nich objevil vždycky jen na moment, nikdy celý, jen útržek — stín, gesto, dotyk, jeho hlas, který nešel rozeznat.

Bylo to nepříjemné.
A přesto nedokázala sny zastavit.

Thurn ležel v posteli a spánek nepřicházel. Jakmile zavřel oči, vybavila se mu ta scéna u zlatnictví – krátká, divná, nečekaná. Viděl její oči, ten zlomek vteřiny, kdy ji držel, ten zvláštní pocit, který se ho dotkl, i když se tomu bránil.

Otevřel oči, zadíval se do stropu, ale nepomohlo to. Zkusil to znovu a okamžitě se mu vrátila. „Proboha, co to zase je,“ problesklo mu hlavou. Nejdřív řešil jen povinnosti, problémy, vojáky a smrt. A teď? Jen tu dívku. Obyčejnou měšťanku. Nic výjimečného. Tak proč se mu vrací?

Otočil se na bok, přetáhl přes sebe deku a snažil se ignorovat vlastní hlavu, ale bylo to marné. Sny nikde. Jen myšlenky, které přicházely jedna za druhou. A každá z nich měla v sobě její tvář.

Ráno u Veroniky začalo později, než by mělo. Spala tvrdě, sny rozmazané, hlava těžká. Převalila se na druhý bok a chtěla ještě chvíli zůstat pod peřinou.

Z chodby se ozvalo prudké zaklepání. Jedno, druhé, třetí. Rychlé, úderné. Dům ztichl.

„Otevřu,“ zaslechla Matějův hlas.

Veronika se posadila na posteli, zadržela dech a poslouchala.

Dole vrzly dveře. Krátký rozhovor, hlas cizího muže, zvuk ostruh, které zadrnčely o dlažbu.

„Mistr Matěj?“
„Ano.“
„Jsem posel z Hradu. Eusebius se má okamžitě dostavit k císaři.“

Veronice se sevřel žaludek. Bylo po spánku.

Seskákala z postele, rychle na sebe hodila první kus oděvu a otevřela dveře pokoje. V chodbě už stál Matěj, tvář vážná.

„Slyšelas to,“ řekl tiše.

Přikývla.
„Za jak dlouho?“

„Hned,“ odvětil. „Posel čeká dole. Kůň je připravený.“

Bylo jasné, že nemá čas na protesty. Eusebius je žádaný. A císař nečeká.

Veronika se vrátila do pokoje a hned zavřela dveře, aby měla alespoň chvíli klid. Shodila noční košili na zem a začala se převlékat rychlostí, kterou uměla jen v krizi. Košile, kabátec, kalhoty, vysoké boty. Vlasy stáhla dozadu, prameny přichytila sponou, která držela tvar přesně tak, jak to nosil Eusebius. V zrcadle zkontrolovala výraz – ostrý pohled, rovná brada, žádná měkkost. Veronika zmizela během několika vteřin.

Sebrala ze židle pás, zapnula ho a vzala si z malého stolku měšec.
Cestou po schodech lapla v kuchyni po krajíci chleba, který tam nechala Žofie. Zakousla se do něj ještě dřív, než dorazila ke dveřím.

Matěj stál u vchodu a čekal na ni. Když ji viděl jako Eusebia, jen kývl.
„Tak jdi,“ řekl tiše.

Posel stál u prahu, ve zbroji, s krátkým kopím a tvrdým výrazem.
„Eusebie, císař vás žádá okamžitě.“

Eusebius přikývl a dojedl poslední sousto.
„Jsem připraven.“

Vyšli ven.
Dva koně byli už osedlané, jeden pro posla, druhý pro něj. Chladné ráno je přivítalo ostrým vzduchem, ale Eusebius se neohlédl. Nasedl, zkontroloval třmeny a držel se rovně, jako by se tak narodil.

Posel vyrazil bez otálení.
Eusebius se připojil a oba zamířili přes probouzející se Prahu k Hradu.

Dům za nimi rychle mizel v ranním šeru a s ním i zbytek klidu, který ještě před chvílí měl.

Eusebius dorazil na Hrad a seskočil z koně. Posel ho zavedl známou chodbou až ke komnatám císaře. Před dveřmi stál Lang, ruce za zády, výraz unavený jako vždy, když bylo v místnosti víc výbušných mužů najednou.

Jakmile spatřil Eusebia, naklonil se k němu a šeptl jen tak, aby to nikdo jiný neslyšel:
„Hádat se začali dřív, než jsem otevřel dveře. A pokračovali i po tom.“

Nebyl to povzdech, ale skoro konstatování.
Eusebius tím pochopil, že atmosféra uvnitř nebude příjemná.

Lang mu krátce přikývl, zaklepal a otevřel dveře.

Eusebius vstoupil.

V komnatě stáli dva muži.

Císař Rudolf, tvář napjatá, ruce za zády, pohled přimračený.
Naprotější strana místnosti — arcivévoda Matyáš, rovná záda, tvrdé oči, výraz, který říkal, že sem přišel z povinnosti, ne radosti.

Oba se tvářili, jako by je svět nutil sdílet stejný vzduch, a jim se to ani trochu nelíbilo.

Když Eusebius vešel, oba k němu otočili hlavu, ale ani jeden nenaznačil úsměv. Bylo jasné, že se tu řešilo něco, co neměl vidět.

Rudolf jen krátce kývl.

„Eusebie,“ začal klidně, ale tón měl ostrý jako hrana meče, „potřebuji vás.“

Arcivévoda Matyáš si ho změřil od hlavy k patě. Tvář mu nehnula ani o píď, ale v očích mu problesklo něco, co Eusebius nemohl přečíst.

Lang zavřel dveře a tiše odkráčel.
Eusebius zůstal stát mezi dvěma muži, kteří spolu mluvili jako bratr s bratrem — ale takovým způsobem, že by raději byli na opačných stranách říše.

Rudolf stál u stolu. Jakmile Eusebius vešel, ukázal na něj rukou.

„Mám pro tebe úkol,“ začal rovnou. „Týká se Uher.“

Eusebius zpozorněl.

„Někdo tam posílá informace nepříteli,“ pokračoval Rudolf. „Musíme to zastavit. Chci, abys tam jel a našel zrádce.“

Eusebius ucítil, jak mu ztuhly záda. Věděl, že Uhry nejsou jednoduché místo.

Rudolf dodal:
„Zítra ráno odjedeš s arcivévodou Matyášem do Vídně. On už případ prověřoval.“

Eusebius se podíval na Matyáše.

Arcivévoda měl výraz, který mluvil za všechno. Tvrdá čelist, sevřené rty. Oči jako ostří. Jasná zpráva: Nemám z toho radost.

Ani Eusebius.

Rudolf krátce kývl.
„To je vše.“

Arcivévoda udělal krok dopředu. Jeho pichlavé oči se zabořily do Eusebiových, ani na okamžik nemrkl.

Eusebius se lehce usmál. „Nějaké rozkazy, pane?“

Matyáš se nadechl. „Pojedeme inkognito. Pouze dva vojáci. Nechci, aby mě někdo poznal.“

Chvíli mlčel a dodal tvrdším tónem:
„Zítra s prvním zvoněním u Prašné brány. Pokud tam nebudete, beru to jako neúctu. A také jako zradu.“

„Dobře,“ odpověděl Eusebius klidně. „Takže ráno u Prašné brány.“

Matyáš kývl. „Teď odejděte. Připravte se na cestu.“

Eusebius se uklonil a bez další řeči opustil komnatu.

Dveře za Eusebiem zaklaply. V místnosti zůstali jen Rudolf a Matyáš. Ticho mezi nimi bylo stejné jako předtím: těžké a napjaté.

Rudolf se opřel o stůl.
„Eusebius je schopný. Viděl jsi to sám.“

Matyáš se díval směrem ke dveřím, jako by tam ten mladík ještě stál.
„Viděl,“ připustil. „A právě to mi vadí.“

Rudolf se na něj krátce podíval.
„Vadí ti, že je chytrý?“

Matyáš zavrtěl hlavou.
„Ne. Něco jiného. Něco…“
Odmlčel se a zamračil.
„Nevím co. Ale je tam něco, co se mi nezdá.“

Rudolf si povzdechl, přešel k oknu a odsunul závěs.
„Možná jen hledáš stín, kde žádný není.“

Matyáš ale stále sledoval dveře.
„Možná,“ řekl tiše. „Ale něco na něm nesedí.“

Eusebius vyšel z komnat a šel sálem. Po pár metrech měl zvláštní pocit, jako by za ním někdo šel. Nebyl to známý pohled, který uměl poznat. Tohle bylo jiné.

Zabočil prudce za roh a zastavil se. Chvíli počkal.

Když se ozvaly kroky, natáhl ruku, chytil přicházející postavu za kabátec a otočil ji k sobě.

Bylo to páže. Kluk, sotva šestnáct.

„Co chceš? Proč mě sleduješ?“ zeptal se Eusebius.

„Já… já…“ koktal chlapec.

Eusebius založil ruce na prsou a zpřísnil tvář.
„Nekoktej. Mluv.“

Páže polklo.
„Chci jet s vámi.“

Eusebius se zarazil.
„Kam?“

„Do Uher,“ vyhrkl kluk. „Chci pátrat s vámi.“

„Odkud to víš?“ zeptal se Eusebius. Bez hněvu, ale přímo.

„Slyšel jsem to,“ pípl chlapec.

„A kde?“
Tentokrát už ostře.

„Pojďte,“ řekl kluk a ohlédl se. „Ukážu vám to.“

Vykročil boční chodbou.
Eusebius šel za ním.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se cestou.

„Filip Procek,“ odpověděl kluk.

Eusebius na okamžik přimhouřil oči.
Procek.
To mu stačilo.

Filip šel rychlým krokem úzkou chodbou. Ohlížel se každou chvíli, jako by čekal, že je někdo zastaví. Eusebius kráčel za ním tiše, připravený zasáhnout, kdyby kluk cokoli zkusil, ale z jeho kroků cítil jen nervozitu.

Páže se zastavilo u dřevěných dveří do malé komory pro sluhy.
„Tady,“ zašeptal.

Otevřel dveře a mávl na Eusebia, aby šel dovnitř. V místnosti byla jen lavice, prázdná truhla a malá větrací šachta těsně nad okrajem zdi.

Filip ukázal právě na ni.

„Tudy jsem to slyšel,“ řekl potichu. „Je to spojeno s komnatou vedle. Tam se radili.“

Eusebius přistoupil blíž. Šachta byla malá, ale zvuk by se tudy opravdu dostal. Naklonil se a poslouchal. Nic, jen ticho. Dnešní rozhovor už skončil.

„Kdo tam byl?“ zeptal se.

„Někdo z rady… a arcivévoda,“ odpověděl kluk rychle. „A mluvili o tobě. O cestě. O zrádcích. Nevím víc. Jen jsem slyšel, že tě tam pošlou.“

Eusebius se narovnal.
„Dobře. A řekni mi, proč chceš jet se mnou?“

Filip polkl.
„Protože… nechci být jen páže. Chci něco dokázat.“
Pak ztišil hlas:
„A nechci být tady.“

Eusebius ho chvíli sledoval. Kluk působil vyplašeně, ale rozhodně.
Nebylo to hrdinství. Spíš útěk.

„Ví někdo, že jsi to slyšel?“
„Ne,“ zakroutil hlavou Filip. „Nikdo.“

„Dobře,“ řekl Eusebius. „A nikdo se to nedozví.“

Páže přikývlo, zjevně se mu ulevilo.

„Ale se mnou nikam nejedeš,“ dodal Eusebius. Ne tvrdě, jen jistě.

Filip ztuhl, ale neodporoval.
Oči mu sklouzly k zemi.

Eusebius otevřel dveře.
„Vrátíš se do služby. A na tuhle místnost zapomeneš.“

Kluk přikývl a vyšel ven.

Eusebius šel těsně za ním, ale něco v té větrací šachtě ho pořád nutilo přemýšlet.
Tohle nebyla náhoda.

A rozhodně ne poslední překvapení dne.

Eusebius zamířil rovnou na arcivévodství. Pistorius byl v pracovně, seděl u stolu nad starými spisy. Jakmile viděl Eusebia ve dveřích, zvedl hlavu.

„Rudolf mě posílá do Uher,“ řekl Eusebius bez okolků.

Pistorius přikývl, ani na okamžik nevypadal překvapeně. Posadil se pevněji ke stolu a vytáhl čistý list pergamenu.

„Napíšu Bertovi,“ řekl, zatímco namáčel brk do inkoustu. „Je teď na Moravě, ale má namířeno do Prešpurku. Dojede tam rychle. Pomůže ti s pátráním.“

Eusebius mlčel. Věděl, že Pistorius má pravdu, ale věděl i to, že Bert přinese do celé situace svůj obvyklý chaos.

Pistorius dopsal stručný vzkaz, zapečetil ho a odsunul stranou. Potom vstal, sáhl za závěs, kde byla ukrytá nenápadná schránka, a otevřel ji.

Vytáhl malý přívěsek.
„Tady máš medailonek.“

Eusebius zbystřil.
Pistorius pokračoval:
„Vyrobil ho Scotta. Kdyby ti hrozilo nebezpečí, aktivuješ ho tady.“ Ukázal na malý výstupek ukrytý v rytině. „A odnese tě domů. Do jednadvacátého století.“

Eusebius na něj jen zíral.
Slova se mu zasekla v krku.

Pistorius mu podal i malý složený papírek.
„Tady máš přesný postup. Nauč se to a spálíš.“

Eusebius papírek převzal. Nebyl schopný reakce.

Pistorius se opět posadil.
„Teď běž. Připrav se na cestu.“

Nebyla to prosba.
Byl to rozkaz člověka, který ví víc, než říká.

Eusebius přikývl, uložil medailon do kapsy a vyšel ven.
Cítil jeho váhu při každém kroku.

Eusebius dorazil do Pražského domu odpoledne, kdy slunce ještě svítilo přes dvůr. Otevřel dveře a hned poznal, že není sám. V domě bylo nezvyklé ticho.

Vešel do jídelny.

Všichni tam seděli. Celá parta. Jako by čekali přesně na ten okamžik.

Jana se zvedla první.
„Tak mluv. Co se stalo?“

Eusebius se opřel o rám dveří.
„Jedeme do Uher.“

V místnosti to ztuhlo.
Nikdo ani nemrkl.

Poly přimhouřila oči.
„Ty a arcivévoda?“

„Zítra ráno,“ odpověděl. „Prašná brána.“

Matěj se chytil za čelo.
„To je průšvih.“

Zdeněk si odkašlal.
„A ty to řekneš takhle klidně? Uhry nejsou výlet.“

Eusebius jen pokrčil rameny.
„Rozkaz.“

Dorotka vstala od stolu bez jediného slova.
„Co chceš sbalit?“

„Nic složitého,“ řekl. „Jen to nejnutnější.“

Fredy si založil ruce.
„Tak to zní jako cesta na popraviště.“

„Díky za povzbuzení,“ utrousil Eusebius.

To prolomilo napětí.
Všichni se dali do pohybu:
Jana balila jídlo, Dorka připravovala lékárničku, Poly rozložila mapy, Zdeněk kontroloval výstroj. Trojčata mezi sebou řešila zbraně.

Veronika uvnitř cítila tlak, ale Eusebius stál rovně, jak to uměl jen on.

Poly se na něj podívala tvrdě.
„A vrátíš se.“

„Jo,“ přikývl. „Vrátím.“

Ale všichni věděli, že v Uhrách se klid nehledá.

Ráno bylo chladné a tiché. Ulice byly prázdné, jen několik obchodníků otevíralo stánky. Eusebius dorazil k Prašné bráně ještě před prvním úderem zvonu. Kůň pod ním oddechoval, hříva vlhká od rosy.

Rozhlédl se. Nikdo nikde.
Jen ticho a mlžný opar nad městem.

Zvon odbil první úder.
V tu chvíli se od Vltavy ozval zvuk kopyt. Rychlý, přesný, žádné tápání.

Arcivévoda Matyáš přijel přesně včas.

Zastavil koně těsně před ním. Seděl rovně, tvář bez výrazu, jen oči mu krátce sklouzly po Eusebiovi, jako by kontroloval, jestli vůbec dorazil.

„Dobře,“ řekl bez pozdravu. „Aspoň něco.“

Za ním stáli dva vojáci. Tmavé kabátce, nenápadné barvy, žádné znaky. Přesně tak, jak slíbil.

Matyáš se narovnal v sedle.
„Vyrazíme hned. Cesty se dnes plní rychle.“

Eusebius přikývl.
„Jsem připraven.“

Arcivévoda se ušklíbl. Ne posměšně — spíš proto, že to očekával.

„Uvidíme,“ řekl klidně a pobídl koně k pohybu.

Eusebius se zařadil vedle něj. Dva vojáci vzadu.
Kolona se rozjela směrem na Vídeň.

Praha mizela za jejich zády.
A cesta, která je čekala, měla úplně jiný nádech než běžná mise.

Kolona vyjela z Prahy a udržovala svižné tempo. Matyáš mlčel, vojáci vzadu také. Jen kopyta koní občas zaklepala o kámen. Po hodině cesty Eusebius pocítil ono známé pnutí v zátylku. Tichý signál, který ignoroval jen blázen.

Někdo jel za nimi.

Nenápadně se ohlédl.
Nic nebylo vidět, ale to nic nemělo správný rytmus. Tíhlo za nimi jako stín, který ještě nemá tvář.

„Máme společnost,“ řekl tiše.

Matyáš k němu stočil oči. „Kdo?“
„Nevím. Ale drží se nás od chvíle, co jsme sjeli z hlavní cesty.“

Arcivévoda kývl na jednoho z vojáků, aby zpomalil a zkusil sledovatele zachytit ze zadu. Ten odjel bez jediného slova.

Cesta pokračovala směrem na jih. Matyáš zlehka stáhl otěže a řekl:
„Pojedeme přes Rožmberk. Mám tam jednání s panem Vokem.“

Eusebius pozvedl obočí.
„Petr Vok.“

Matyáš jen hmkl, ale Eusebius se přesto lehce ušklíbl.
Byla to reakce, kterou nedokázal zadržet.

V hlavě se mu vybavil Kopecký, jak si v Svatbách pana Voka pohrává se scénou, kterou znal nazpaměť. Vždycky ho to uklidnilo. Jediný film, u kterého dokázal vypnout, oddechnout a prostě se zasmát.

Jsem zvědavý, jaký bude ten skutečný, pomyslel si.
A koutky úst mu cukly znovu.

Matyáš si toho všiml.
„Co je na tom směšného?“
„Nic,“ odpověděl Eusebius rychleji, než by stihl vysvětlovat něco, co nedávalo smysl v roce 1600. „Jen osobní vzpomínka.“

Arcivévoda ho měřil pohledem, ale nechal to být.

Kolona pokračovala dál.
Stín za nimi se ale neztratil.
A Eusebius věděl, že se velmi brzy ukáže, kdo za nimi jede.

Cesta ubíhala rychle. Koně šli v dobrém tempu, ale před Plzní už byli unavení. Matyáš rozhodl, že zastaví v zájezdním hostinci. Bylo to jedno z těch míst, kde se střídala vůně sena s pivem a kde se vždycky našlo místo u stolu.

Koně dostali žrádlo, napojili je, a jezdci si sedli dovnitř. Matyáš hned obsadil čestné místo uprostřed. Eusebius si sedl na okraj, dál od hluku. Měl rád klid a hlavně — nechtěl poslouchat, jak si arcivévoda objednává víno a ženy. Tohle fakt nemusel. Stačilo mu ho sledovat na cestě, ne ještě v hostinci.

Zrovna dopíjel vodu, když se dveře prudce otevřely. Dovnitř vrazil voják, který je před pár hodinami opustil. V pravé ruce držel kluka. Táhl ho dovnitř tak nekompromisně, že si toho všimli i hosté.

„Pane,“ řekl voják směrem k Matyášovi, „tohle je ten, kdo nás sleduje.“

Eusebius zpozorněl.
Kluk zakopl o práh a padl na kolena.
Když zvedl hlavu, Eusebiovi zatrnulo.

Filip.

Páže z Prahy.
Páže, které prosilo, aby mohlo jet s ním.

„Proč mě to nepřekvapuje,“ zamumlal Eusebius.

Filip vypadal jako někdo, kdo ví, že udělal hloupost, ale už to nejde vrátit. Byl zablácený, unavený, oči měl zarudlé od nedostatku spánku.

Matyáš odtrhl pohled od poháru.
„A kdo to má být?“

Eusebius vstal.
„Páže z Hradu. A… nejspíš i náš stín.“

Filip polkl.
„Já… já jsem chtěl jen…“

„Ani to neříkej,“ přerušil ho Eusebius. „Tahle cesta není pro tebe.“

Matyáš si ho měřil jako kus nábytku.
„Co s ním?“ zeptal se zamračeně.

Hostinec ztichl.
Všichni čekali, jak Eusebius zareaguje.

Eusebius se podíval na arcivévodu.
„Chce jet do Uher se mnou. Zakázal jsem mu to. Jmenuje se Filip Procek z Cetna.“

Filip zvedl hlavu a zůstal stát jako přikovaný.
Jak to může vědět celé?

Matyáš přimhouřil oči.
„Ty jsi mu to dovolil?“

„Ne,“ odpověděl Eusebius klidně. „Řekl jsem mu, že zůstane doma. On neposlechl.“

Arcivévoda se opřel loktem o stůl.
„Když už je tady, tak pojede s námi. Ale poslouchej dobře: máš ho na starosti ty. A ručíš mi za něj hlavou.“

Eusebius bez váhání přikývl.
„Rozumím.“

Podíval se na Filipa. Kluk polkl, věděl, že situace je vážná.
Bylo to na něm vidět — napětí v ramenou, sevřené prsty, oči sklopené.

Eusebius mu rozvázal svázané ruce.
„Běž se umýt a dát dohromady,“ řekl tiše, ale přesně. „Potom si sedneš ke mně a budeš poslouchat na slovo. Rozumíš?“

Filip okamžitě přikývl.
„Ano.“

Eusebius si sedl zpět ke stolu.
Filip zmizel ve dveřích hostince, aby splnil první rozkaz, který kdy dostal doopravdy.

Matyáš si mezitím nalil další víno, jako by se nic nestalo.
Ale oči měl pořád na Eusebiovi.

Eusebius byl vzhůru už za svítání. Oblečený a připravený stál na chodbě dřív, než se hostinec vůbec probudil. V domě byl klid, jen z kuchyně se ozývalo první praskání ohně.

Nejdřív šel pro Filipa. Kluk spal, roztažený přes celou postel, jako by jel včera jen kočárem.
Eusebius s ním zatřásl.
„Vstávej.“

Filip nereagoval.
Eusebius přidal na síle.
„Filipe. Hned.“

Kluk něco zamumlal do deky a schoval hlavu.
Eusebius ho odstrčil ještě jednou, tentokrát rozhodně.
„Jestli nevstaneš, nechám tě tady.“

To zabralo. Filip se posadil, oči napůl otevřené, vlasy rozcuchané.
„Jdu… už jdu…“

„Pět minut. Dole,“ řekl Eusebius a odešel.

Cestou minul pokoj arcivévody. Zpoza dveří byl slyšet ženský smích, hned na to Matyášův podrážděný hlas. Eusebia to nepřekvapilo. Arcivévoda nikdy nespal sám, zvlášť ne na cestách.

Na dvoře už vojáci sedlali koně. Ranní vzduch byl chladný a na trávě ležela rosa. Eusebius zkontroloval výzbroj a počkal, až se objeví Filip.

Kluk přiběhl po schodech, trochu rozespalý, ale snažil se tvářit připraveně.

O chvíli později dorazil i arcivévoda. Vyšel z hostince s kamenným výrazem, oči upřené jen na koně. Ženské hlasy za jeho zády ignoroval.

„Vyrazíme,“ řekl krátce.

Eusebius nasedl. Filip se vyšvihl do sedla trochu nejistě, ale držel se.
Kolona se vydala na cestu směrem k Rožmberku.

Cesta rychle uběhla a po poledni se před nimi objevily městské hradby Rožmberka. Brána byla otevřená, strážní okamžitě poznali arcivévodu a pustili je dál. Ulice byly čisté, domy upravené, všechno tu působilo bohatě a hrdě — přesně tak, jak by člověk čekal u pána celých jižních Čech.

Petr Vok je čekal před svým sídlem. Široký postoj, ruce v bok, tvář plná života. Nevypadal jako muž, který tráví dny na modlitbách. Spíš jako hospodář, který ví o každém kameni na svém dvoře. Když je spatřil, roztáhl úsměv, jako by potkal starého přítele.

„Arcivévodo!“ zvolal a šel mu naproti. „Konečně. Už jsem myslel, že vás cestou unesou, nebo že se ztratíte.“

Matyáš nesmál. Jen krátce kývl.
„Nemám čas na řeči, Voku. Přijel jsem kvůli dokumentům, jak jsme se domluvili.“

Petr Vok kývl, ale oči mu sklouzly k Eusebiovi a Filipovi.
„A to je kdo?“

„Můj pobočník,“ odpověděl Matyáš stroze.
Eusebius přijal vysvětlení bez mrknutí oka.

Vok se na něj zadíval trochu déle.
„Hm. Zajímavý mladík,“ poznamenal jen tak mimochodem. „Pojďte dál, máme toho hodně.“

Otočil se a vedl je do sídla.
Eusebius si při pohledu na něj nemohl pomoct — v hlavě se mu mihla vzpomínka na Miloše Kopeckého ve Svatbách pana Voka. Ten stejný krok, stejný způsob mluvy, a hlavně ta lehkost, kterou působil na okolí.

Skutečný Vok byl sice méně teatrální, ale jedno měl společné — člověk se u něj nenudil.

Eusebia, Filipa a oba vojáky odvedli dlouhou chodbou do zadní části sídla. Strážný otevřel nízké dveře a pustil je dovnitř. Byla to jídelna určená pro personál – velký stůl uprostřed, lavice po obou stranách, u stěny kádě s vodou a police plné misek.

Služky už měly připravené jídlo. Misy s masem, chleba, polévka a džbány vína. Jakmile vstoupili, jedna z nich začala nalévat.

Eusebius zvedl ruku.
„Víno ne. Prosím heřmánkový odvar. Sladit medem.“

V místnosti nastalo krátké ticho.
Vojáci zvedli obočí.
Filip se na něj podíval tak zmateně, až se zakuckal chlebem.
Služky ztuhly, jako by právě řekl něco neslušného.

Eusebius si toho všiml.
„Víno mi nedělá dobře. Bolí mě po něm žaludek,“ řekl klidným, věcným tónem.

Stačilo to.
Napětí zmizelo a jedna ze služek odběhla pro hrnek a bylinky. Jen několik zvědavých pohledů ještě zůstalo viset ve vzduchu.

Usadili se ke stolu.
Filip jedl rychle, jako by měl strach, že mu něco uteče. Vojáci mlčky čistili talíře. Eusebius jedl pomalu, pozoroval místnost a držel se stranou, jak měl ve zvyku.

Když mu služka přinesla horký odvar, poděkoval a napil se.
Heřmánek s medem ho hned uklidnil.

Jeden z vojáků se usmál pod vousy.
„Tak vy fakt nepijete víno?“

„Ne,“ odpověděl Eusebius stručně.

Filip na něj pořád koukal.
„Já myslel, že… že všichni vojáci pijou.“

„Všichni rozhodně ne,“ odvětil Eusebius a položil hrnek na stůl.

Chvíli byl klid.
Jen z chodby bylo slyšet hlasy a kroky – ruch rožmberského domu.

Bylo jasné, že Matyášovo jednání s Vokem bude trvat.
A že Eusebius zatím nebude mít klid na nic víc než čekání.

Petr Vok s arcivévodou Matyášem byli zavření v pracovně a jejich hlasy bylo slyšet až do chodby. Diskuse rozhodně nebyla klidná.

Eusebius u stolu dojedl poslední sousto, odsunul misku a vstal.

„Jdu se projít,“ řekl stručně Filipovi a vojákům.
Nikdo nic nenamítal.

Vyšel do chodby rožmberského sídla. Bylo tu chladno, kamenné stěny pohlcovaly zvuk kroků, světlo dopadalo jen úzkými okny. Eusebius šel pomalu, díval se kolem a nemohl se zbavit zvláštního pocitu.

Na Rožmberku už byl.
Ale ne tady.
Ne takhle.

Ve 21. století sem chodil jako turista. Tehdy byly chodby omítnuté novým vápnem, čisté vitríny s exponáty, cedulky s popisky, suvenýry a skupiny návštěvníků. Teď bylo vše jiné — temnější, těžší, živější.

Dřevo dveří bylo syrové a drsné, koberce byly ručně tkané, stěny ozdobené kožešinami a zbraněmi, které nebyly dekorací, ale skutečnou výstrojí. A hlavně — ten pach. Směs dřeva, vosku, kovu, krbového kouře a lidí.

Eusebius se dotkl jedné z kamenných stěn.
Tohle je skutečný Rožmberk, pomyslel si.
Nesrovnatelný s tím, co znal z budoucnosti.

Prošel kolem arkád, odkud byl výhled na dvůr. Sluhové nosili sudy, koně řehtali, kuchařky vykládaly koše s bylinkami. Všechno působilo živěji než jakákoli památka, kterou kdy viděl.

Přišel až k malé boční chodbě, kde bylo ticho. Zastavil se a poslouchal. Jen vítr za oknem.

Chtěl se projít dál, ale zároveň měl pocit, že tady musí být opatrný.
Přece jen… arcivévoda ho sleduje, každý pohyb, řeč těla vše, nesmí se prozradit.

Udělal ještě pár kroků, když zaslechl zvuk – něco lehkého, tiché šustnutí. Ne hlas, ne krok. Jen náznak pohybu.

Eusebius se okamžitě otočil.

Eusebius se otočil. V chodbě stál muž z Vokova domu, asi o pár let starší než on. Žádná póza, jen obyčejný postoj, ruce podél těla.

„Pane Eusebie,“ řekl klidně. „Tady se běžně nechodí.“

Eusebius ho chvíli sledoval a ukázal mu knoflík, který našel na zemi.
„Patří to někomu od vás?“

Muž si knoflík prohlédl jen krátce.
„Ne. To není z našeho oblečení.“

Eusebius kývl.
„Dobře.“

Muž si ho měřil, ale bez nepřátelství.
„Petr Vok má rád pořádek. Když se host zatoulá, máme ho odvést zpět. Nic víc.“

„Fajn,“ řekl Eusebius. „Vedu se.“

Muž se otočil.
„Tudy.“

Eusebius šel za ním. Knoflík schoval do kapsy.
Tím rozhovor skončil.
Nic dramatického, žádné velké vysvětlování — jen pracovní postup rožmberského domu.

Eusebius se vrátil do hlavní části hradu za doprovodu Vokova muže. Chodby se rozšířily, hluk z nádvoří byl slyšet znovu a hrad se změnil zpátky v živé místo. U dveří jídelny muž zastavil.

„Tady už je to v pořádku,“ řekl a lehce ustoupil stranou.

Eusebius jen přikývl a prošel kolem. Muž zmizel v jiné chodbě bez dalšího slova.
Když vešel do místnosti, Filip a oba vojáci seděli u stolu. Filip jedl druhý talíř, jako by nejedl týden. Vojáci si myli ruce a připravovali se na další cestu.

Filip zvedl hlavu.
„Pane Eusebie, kde jste byl?“

„Prošel jsem se,“ odpověděl stručně.
Nechtěl vysvětlovat knoflík ani cizího muže. Ne tady.

V tu chvíli se otevřely dveře naproti.
Arcivévoda Matyáš v nich stál s výrazem, který nepatřil k dobrému vyjednávání. Za ním stál Petr Vok, tvář vážná, ale oči stále živé.

„Eusebie,“ zavolal Matyáš krátce. „Pojď sem.“

Vok ustoupil, aby mu udělal místo.
„Máme něco k dořešení,“ dodal arcivévoda.

Eusebius přešel k nim, ale ještě předtím se podíval na Filipa:
„Sedni si. Nehýbej se odsud.“

Filip jen přikývl.

Matyáš se otočil a vedl Eusebia do vedlejší komnaty.
Vok šel mlčky za nimi, ruce založené na prsou.

Dveře se za nimi zavřely.

Matyáš a Vok zavedli Eusebia do menší komnaty. Uvnitř byl stůl, tři židle, nic víc. Matyáš si sedl, Vok zůstal stát. Eusebius se opřel o okraj stolu.

Matyáš začal:
„V Uhrách je problém. Někdo posílá ven důležité informace.“

Vok přikývl.
„A ne malého rozsahu. Někdo využívá cesty přes moje panství. Vidím stopy, ale vždy zmizí, než k nim dojdu.“

Eusebius poslouchal bez jediného slova.

Matyáš pokračoval:
„Potřebujeme někoho, kdo není vidět. A koho tam nikdo nečeká.“

Vok dodal:
„Jde o peníze. A o lidi, kteří mají vliv. Podezření je mnoho, jistota žádná.“

Eusebius se zeptal přímo:
„Co chcete po mně?“

Matyáš odpověděl stručně:
„Podíváš se na to. A zjistíš, kdo v tom jede.“

Vok položil na stůl několik listů.
„Tady máš to málo, co víme. Pohyby lidí. Podezřelé zásilky. Jména, která se objevují moc často.“

Eusebius vzal listy do ruky.
„Dobře.“

Matyáš se narovnal.
„Odjedeme hned, jak budeš připraven. Uhry nepočkají.“

Vok přidal tichou větu:
„A ten, kdo to dělá, už vůbec ne.“

Eusebius položil na stůl kovový knoflík.
Matyáš i Vok se k němu naklonili.

„Poznáváte to?“ zeptal se Eusebius.

Matyáš zavrtěl hlavou jako první.
„Ne. To není z našeho dvora.“

Vok si ho vzal do ruky, otočil ho mezi prsty a chvíli si ho prohlížel.
„Není to od nás,“ řekl jistě. „Ani od mých lidí. Tohle není rožmberská práce.“

„Našel jsem ho v boční chodbě,“ dodal Eusebius. „Tam, kam jste mě prý nechtěli pouštět.“

Matyáš se zamračil.
„Někdo tam chodil?“

„Ano,“ odpověděl Eusebius. „A byl tam ještě dřív, než jsem dorazil já.“

Vok si knoflík položil zpět na stůl.
„Proč jsi tam vůbec byl?“

„Prošel jsem se,“ řekl Eusebius klidně. „A narazil jsem na člověka, který mě odvedl zpět. Tvrdil, že sem hosté nesmí.“

Matyáš se na Voka otočil:
„Máš tu někoho dalšího? Nějakou návštěvu?“

Vok se lehce zamyslel a zavrtěl hlavou.
„Ne. Dnes nikdo nepřijel. A nikdo další by se neměl volně pohybovat po domě.“

Eusebius se opřel o stůl.
„Tak kdo tam byl?“

Vok se na chvíli odmlčel.
„Nevím. Ale jestli někdo chodí po sídle bez mého vědomí, tak to není dobrá zpráva.“

Matyáš přikývl.
„Ten knoflík si beru. Vezmeme ho s sebou.“

Eusebius si ho zastrčil zpět do kapsy.
Případ se tím jen víc zamotal.

Vok složil listy, odsunul je stranou a řekl:
„Zítra vám předám všechny informace. Dnes zůstanete u mě. Budete mými hosty.“

Eusebius se lehce pousmál. Nebylo to vysmívání, spíš pobavená reakce.
Vok si toho všiml okamžitě.

„Copak, pane Eusebie? Něco se vám nelíbí?“
Oči mu pobaveně jiskřily.

Eusebius se uklonil.
„Odpusťte, milosti. Jen jsem si vzpomněl na Bílou paní, Perchtu z Rožmberka. Snad mě tu v noci nebude budit.“

Vok se zasmál nahlas, opravdově.
„Vy znáte tajemství pánů z Rožmberka? To se jen tak nevidí.“

Matyáš se na ně nechápavě podíval.
„O čem to mluvíte?“

Vok mávl rukou.
„Pověsti, arcivévodo. Staré věci, kterými straší děti. Občas i dospělé.“

Pak zavolal komorníka, který se objevil skoro okamžitě.

„Ubytujte doprovod arcivévody,“ řekl Vok. „Postarejte se, aby měli všechno, co potřebují. A pana Eusebia ubytujte jako šlechtice.“

Komorník přikývl a odešel vyřídit přípravy.

Eusebius se lehce uklonil.
„Děkuji, pane z Rožmberka.“

Vok kývl hlavou.
„Jste host. U nás se hosté ctí.“

Eusebius se obrátil k Matyášovi.
„Dovolíte mi odejít, vaše Výsosti?“

Matyáš odpověděl stroze a bez emocí:
„Dovoluji.“

Eusebius se ještě jednou uklonil a tiše opustil komnatu.

Jakmile Eusebius zavřel dveře, v místnosti se rozhostilo ticho.
Vok se díval za ním ještě několik vteřin, koutky úst lehce zdvižené.

„Zajímavý mladý muž,“ pronesl pobaveně. „Kdybych nevěděl, že nemáš děti, začal bych si myslet, že je to tvůj syn.“

Matyáš se na něj prudce otočil.
„Ty ses zbláznil,“ odsekl. „Nemám žádné děti. A tenhle už vůbec ne.“

Vok se zasmál, položil Matyášovi ruku na rameno a přátelsky ho poplácal.
„Já vím. Neboj. Jen mi prostě něco připomněl.“

Matyáš si odfrkl.
„Připomněl ti akorát drzost. Dělá si, co chce, a neposlouchá mě.“

Vok kývl.
„Jako ty, když jsi byl mladý.“

„Petře,“ řekl Matyáš důrazně, tónem, který už nepůsobil přátelsky.

Vok zvedl ruce, aby mu naznačil, že toho nechá.
„Dobře, dobře. Změníme téma.“

Posadil se a opřel se o stůl.
„Co je nového ve Vídni?“

Matyáš se posadil naproti němu, výraz stále tvrdý.
„Vídeň má problémy. A já s ní.“

Vok si nalil víno.
„Tak povídej.“

Sluha čekal hned za dveřmi, kde jednání skončilo. Uklonil se a pokynul mu.
„Pane Eusebie, váš pokoj je připraven. Pojďte prosím za mnou.“

Eusebius ho následoval dlouhou tichou chodbou. Vypadala jinak než zbytek sídla — méně lidí, více soukromí. Vok očividně věděl, kde hosty ubytovat, aby měli klid.

Sluha otevřel dveře do prostorné komnaty.
Uvnitř byla velká postel s baldachýnem, truhla u zdi, lavice, krb a malé okno s výhledem na řeku.

„Tady budete spát,“ řekl sluha. „Vaše věci vám přineseme hned, jak budou sňaty z koně a připraveny.“

Eusebius přikývl.
„Děkuji.“

Sluha ještě dodal:
„Vodu na umytí přinesu za okamžik. Pokud budete něco potřebovat, stačí zazvonit.“
Uklonil se a odešel.

Eusebius vešel do pokoje. Prošel kolem postele, dotkl se dřeva truhly a chvíli jen stál. Ticho tu bylo jiné než v Praze — hlubší, nečekané. Posadil se na okraj postele a vydechl.

Z kapsy vytáhl knoflík, položil ho na stolek a zadíval se na něj.
Neseděl sem. Ani do hradu, ani k lidem, které dnes viděl.

„Zajímavé,“ řekl potichu.

Zaklepání na dveře.
Sluha přinesl lavor s teplou vodou, tiše ho položil a opět odešel.

Eusebius si opláchl obličej a opřel se o postel.
Dnešní den byl dlouhý — a další sliboval ještě víc otázek.

Večeře byla velká a teplá. Misy s masem, chléb, polévka, ovoce, víno. Sál byl plný vůní a světla. Sluhové se pohybovali tiše.

Eusebius seděl vedle Voka. Matyáš mlčel a jen pozoroval. Filip se objevil u stolu taky. Snažil se chovat slušně, i když vypadal hladově.

Vok si ho všiml.
„To je ten tvůj?“
Eusebius přikývl.
„Ano.“

Vok se pousmál.
„Ten přežije všechno.“

Filip to neslyšel, jedl soustředěně. Vojáci u stolu mluvili potichu. Občas někdo utrousil krátkou větu a všichni se zasmáli. Atmosféra byla uvolněná, ale pod ní bylo cítit napětí.

Matyáš odložil pohár.
„Stráže musí ven. Hned.“

Vok přikývl.
„Už jsem dal příkaz. Hrad bude hlídaný celou noc.“

Kapitán stráží se uklonil a šel to zařídit.

U stolu se dál jedlo a mluvilo, ale každý už vnímal tichý neklid, který visel ve vzduchu.
Eusebius to cítil nejvíc.

Věděl, že tato noc nebude obyčejná.

Po večeři se všichni rozešli do svých pokojů. Hrad ztichl, jen služba uklízela po hostině. Eusebius vzal džbán vína a jeden pohár. Nechtěl být s nikým. Potřeboval vzduch.

Potichu vyšel ven. Stráže si ho nevšímaly – znal, jak mezi nimi projít, aniž by budil pozornost. Došel až k úzkému schodišti, které vedlo na věž. Nikdo tam nechodil, nikdo ho nečekal.

Posadil se na kamennou podlahu. Sundal klobouk, rozvázal stuhu a nechal vlasy spadnout na ramena. Teplý vítr hned našel cestu k jeho tváři. Rozepnul si kabátec, aby se mu lépe dýchalo.

Zavřel oči.
Opřel se o zeď.
Natočil tvář k obloze.

Konečně byl chvíli sám sebou — bez masky, bez role, bez povinností.
Víno pil přímo ze džbánu, pomalu, v malých doušcích. Vlasy mu poletovaly kolem obličeje, vítr byl teplý jako letní večer.

Mír.
Krátký, ale opravdový.

Náhle ticho přerušil hlas.

„Já věděl, že na vás je něco divného.“

Eusebius trhl hlavou, málem převrhl džbán.
Otočil se.

Ve stínu vstupu na věž stál Petr Vok.

Eusebius vydechl:
„Doprdele…“

Vítr na věži zesílil a opřel se do Eusebiova kabátce tak prudce, že se látka na okamžik otevřela. Byla to vteřina, možná dvě, ale dost dlouhá na to, aby si člověk s dobrým okem všiml rozdílu, který ostatním uniká. Vok nebyl hlupák. Zastavil se, podíval se ještě jednou, tentokrát pozorněji, a jeho pohled se změnil — žádný úlek, spíš poznání, které do sebe zapadlo jako poslední dílek skládačky.

„Aha,“ řekl potichu, jako by si mluvil sám pro sebe.

Eusebius trhl kabátec k sobě a couvl. „Nic jste neviděl.“

„Viděl,“ odpověděl Vok, ale hlas měl klidný, bez náznaku útoku. „Ale nejsem blázen, abych to křičel po dvoře.“

Eusebius stál napjatě, oči úzké, připravené bránit se. Vítr mu rozhazoval rozpuštěné vlasy, tváře měl přitisknuté ke kameni, víno stále v ruce. „Moje totožnost je tajná,“ řekl tiše, důrazně, bez prosby.

Vok k němu popošel o krok, ale pomalu, aby ho nevylekal. „To vidím,“ pronesl smířlivě. „A teď už chápu víc věcí. Třeba proč se držíte stranou. Proč se díváte jinak. A proč nepijete s ostatními.“

„Tohle nikdo nesmí vědět,“ řekl Eusebius ostře.

„A ani nebude,“ ujistil ho Vok. „Jste v mém domě. A tajemství, která tady zjistím, zůstávají tady.“

Eusebius se nadechl, dlouze, opatrně.
„Děkuju,“ vydechl nakonec. Bylo to upřímné i ostražité zároveň.

Vok se lehce usmál. Ne posměšně. Spíš mile, jako někdo, komu se líbí, že přesně ví, s kým mluví. „Mám jen jednu jedinou otázku.“

Eusebius zastavil dech.
„Jakou?“

Vok si ho pomalu prohlédl. Vítr mu rozfoukal vlasy, kabátec byl rozevřený jen tolik, aby to musel vidět slepý. A Eusebius stál, celý napnutý, jako kočka zahnaná do kouta.

Vok se pousmál:
„V ženských šatech byste byla ještě nebezpečnější než teď.“

Eusebius protočil oči a zaklel v duchu.
„Pane Voku… prosím.“

Vok zvedl ruce v gestu míru.
„Dobře. Mlčím.“
Pak dodal: „Slibuji. A já své sliby držím.“

Vítr je oba objal. Eusebius se opřel o zeď, konečně o tón uvolněnější. Vok si vzal od něj džbán, aby se napil, a jako by se nic nestalo, posadil se vedle něj.

A hrad pod nimi dýchal tiše, jako by taky slíbil, že nic neřekne.

Seděli spolu na věži, vítr foukal kolem, a chvíli mezi nimi panoval klid. Pak Vok tiše řekl: „Jedna věc mi pořád nejde do hlavy. Proč se vydáváte za muže? A jak se vlastně jmenujete?“
Eusebius se na něj podíval, chvíli váhal, pak sklopil oči. „Veronika,“ řekla tiše. „Jmenuju se Veronika Eliška Scottová.“
Vok pozvedl obočí. „To zní jinak. A dobře. Ale proč tohle?“ ukázal na její mužské oblečení.
„Protože v tomhle století nemá žena žádná práva,“ odpověděla Veronika klidně. „A když je chytřejší než muž, je to ještě horší. Hned je z ní čarodějnice nebo problém. Takže… tohle je bezpečnější.“
Vok pokýval hlavou. „Bohužel máte pravdu. I tak je to zvláštní.“
„Veronika je hezké jméno,“ dodal po chvilce.
„Je mi šestadvacet,“ řekla. „Podle místních zvyků bych měla být dávno vdaná a mít dvě děti. Ale to není život pro mě. A kdybych se vrátila domů, tak…“ Zmlkla.
Vok ji sledoval, ne s posměchem, ale s pochopením. Veronika si toho všimla a tiše dodala: „Můžu se na něco zeptat?“
„Zkuste to,“ usmál se Vok.
„Měl jste doopravdy fraucimor?“
Vok se zarazil. „Prosím?“
Veronika se lehce zazubila, víno jí dodalo odvahu. „Říká se, že jste měl na hradě spoustu dam. Že jste je obšťastňoval… a pak je provdal za své pomocníky.“
Vok otevřel ústa. „Cože? To se o mně říká?“
„Jo,“ přikývla vážně, ale oči jí jiskřily. „A točí se i filmy. A já ten film miluju.“
„Co je to film?“ zeptal se Vok zmateně.
„Jsou to obrázky,“ začala vysvětlovat Veronika. „Hodně obrázků, které se hýbou. Něco jako divadlo, jen…“
„Jen co?“
„Jen mnohem lepší,“ odpověděla s úsměvem.

Víno, vítr a noc na věži dělaly své. A Veronika poprvé za dlouhou dobu mluvila bez strachu.

Víno bylo dopité a noc už přešla do tichého, teplého šera. Vok se podíval na džbán a pak na Veroniku, která seděla opřená o zeď, usmívající se do větru.

„Myslím, že byste měla jít spát,“ řekl jemně.

„Jo… to by asi bylo dobré,“ souhlasila, ale když se zvedla, svět se jí lehce zhoupnul. Zavrávorala a jen díky rychlé Vokově ruce nespadla.

„Já vás doprovodím,“ řekl tiše. „Ale měla byste se trochu upravit.“

Veronika kývla a začala si rovnat kabátec i košili, i když jí to šlo pomaleji, než by chtěla. Vok se tvářil, že to nevidí, a čekal, až bude schopná jít.

Cesta do komnaty byla tichá. Hrad spal. Jen jejich kroky a občasné zapraskání trámy je doprovázely. Když došli ke dveřím jejího pokoje, Vok je tiše otevřel a nechal ji vejít první.

Veronika udělala dva kroky, podívala se směrem k posteli… a v dalším okamžiku už ji Vok chytil za loket, protože ztratila rovnováhu. Položil ji na postel s nečekanou něhou. Sundal jí boty, přikryl ji pokrývkou a díval se, jak během několika vteřin usnula.

Ležela klidně, dýchala zhluboka, vlas jí spadl do obličeje. Vok se sehnul, aby ho odhrnul stranou. Když se dotkl jejích vlasů, zastavil se.

Její tvář mu na okamžik připomněla někoho, koho znal. Jemné rysy, drobný nos, výraz, který vídal kdysi dávno.

„To ne…“ zašeptal.
Ale hned to odmítl.
Víno, řekl si v duchu. Jen víno.

Naposledy se na ni podíval, tiše zavřel dveře a vydal se do své komnaty.

Veronika se probudila s pocitem, že má hlavu z kamene. Otevřela jedno oko, druhé hned zavřela. Slabé světlo pronikalo okny a úplně jí to nesedělo. Zkusila se posadit — chyba. Hlava se jí zhoupla a musela si sáhnout na spánek.

„Já jsem idiot…“ zamumlala.

Kabátec měla pořád na sobě, košile byla nakřivo a jedna stuha od rukávu chyběla. Boty nenašla nikde. Vzpomínky z večera byly rozmazané: věž, vítr, Vok, víno… pak jen postel a tma.

Pomalu se dala dohromady. Studená voda na obličej pomohla jen trochu, ale aspoň se přestala potácet. Přešla k truhle, oblékla se zpět jako Eusebius, stáhla si vlasy, upevnila klobouk, a když se podívala do malého zrcadla, viděla zase jeho.

Nadechla se.
Musela dolů.

Snídaňový sál už žil ranním ruchem. Vojáci jedli, sluhové nosili džbány, Matyáš seděl u stolu a tvářil se jako někdo, kdo už má za sebou hodinu práce. Vok se smál jeho poznámce, oba působili uvolněně.

Když vešel „Eusebius“, několik lidí zvedlo oči. Vok také, ale jeho tvář byla dokonale neutrální. Jen v koutku oka probleskl náznak pobavení — jediný detail, který věděl jen on.

„Dobré ráno, pane Eusebie,“ pozdravil nahlas a naprosto formálně.

Eusebius přikývl.
„Dobré ráno.“

Filip zvedl ruku, tvářil se opatrně.
„Pane Eusebie… eh… vy dnes vypadáte… jinak.“

„Drž hubu, Filipe,“ procedil tiše.

Filip sklopil hlavu a raději jedl dál.

Eusebius usedl na své místo. Vok se k němu nepatrně naklonil, aby ho slyšel jen on.

„Spal jste tvrdě,“ řekl potichu.

„Já to nějak… uhraju,“ zavrčel Eusebius.

„Nemusíte,“ odpověděl Vok a napil se vína. „Všechno je v pořádku.“

Matyáš zvedl oči.
„O čem to mluvíte?“

Vok bez jediného zaváhání:
„O tom, jak umí být noc na hradě dlouhá. Nic víc, arcivévodo.“

Matyáš to přijal, odsunul pohár a jedl dál.
Eusebius se snažil tvářit klidně, ale vůně vína ze stolu mu znovu převrátila žaludek.

Nalil si čaj.
Tichý, nevinný, bezpečný čaj.

A doufal, že cesta do Vídně nebude ještě horší než předchozí noc.

Snídaně Eusebiovi udělala dobře. Žaludek se uklidnil, hlava přestávala bolet a svět přestal být nepříjemně hlasitý. Když dopil poslední doušek čaje, objevil se vedle stolu komorník.

„Pane Eusebie,“ uklonil se, „pan z Rožmberka vás prosí do pracovny.“

Eusebius přikývl, zvedl se od stolu a následoval ho chodbou až k velkým dveřím pracovny. Komorník zaklepal, otevřel a ustoupil stranou.

Uvnitř seděl arcivévoda Matyáš a Petr Vok. Oba se skláněli nad několika listinami roztaženými po stole. Když Eusebius vstoupil, zvedli k němu oči.

„Á, pan Eusebius,“ usmál se Vok. „Prosím, posaďte se.“

Eusebius usedl naproti nim. Matyáš měl stále ten svůj strohý pohled, Vok vypadal pobaveně, ale naprosto profesionální.

„Mám pro vás informace,“ pokračoval Vok. „Budete je potřebovat pro své vyšetřování.“

Posunul před něj první list papíru.

A Eusebius se naklonil blíž.

Vok přesunul několik listin blíž k Eusebiovi.
„Tady začneme,“ řekl.

Arcivévoda zkřížil ruce a mlčky sledoval, jak se Eusebius sklání nad papíry.

Na prvním listě byla mapa. Ručně kreslená, s několika červenými značkami podél obchodních cest.

„Tady,“ ukázal Vok na značky, „se několikrát objevily podezřelé zásilky. Neměly tam co dělat. Vždy se objevily náhle a stejně náhle zmizely.“

Eusebius přikývl.
„Kdo je tam posílal?“

„To nevíme,“ odpověděl Vok. „Ale pokaždé šly přes kupce, kteří jsou čistí. Někdo používá jejich jména. A dobře je kryje.“

Podal mu druhý list. Na něm byla tři jména.

– Janek Rychtář
– Balint Horváth
– Lászlo Györi

„Tito tři se objevili pokaždé několik dní předtím, než se zásilka ztratila. Nezůstali dlouho, vždy jen noc nebo dvě. A pokaždé v okolí těch míst.“

Arcivévoda dodal:
„Horváth a Györi mají vazby na Uhry. Rychtář je z Moravy. Žádné tresty, žádné škraloupy. Ale jejich pohyb je podezřelý.“

Eusebius si jména přečetl ještě jednou.
„A motiv?“

„Peníze,“ řekl Vok prostě. „A moc. Někdo je platí dobře. A někdo je vede.“

„Ten někdo není malý hráč,“ doplnil Matyáš. „Tohle se neděje bez podpory.“

Vok vytáhl poslední list. Byl stručný. Jediná věta, napsaná cizí rukou:

„Císařova země praská ve švech. A švy drží člověk, který tu nemá stát.“

Eusebius se na větu díval dlouho.
„Tohle našli kde?“

„V jedné z falešných zásilek,“ odpověděl Vok. „A nebylo to určeno nám.“

Matyáš si odkašlal.
„Máme cestu, kterou musíme projet. A tři jména, která musíš najít. První stopy jsou ve Vídni. Pak míříme dál na jih.“

Vok se na něj podíval.
„A možná,“ dodal tichým hlasem, „to nebude jen o těch třech.“

Eusebius položil list zpět na stůl.

„Dobře. Kdy vyrážíme?“

Matyáš se zvedl.
„Za půl hodiny.“

Eusebius vyšel z pracovny s listy v ruce a zamířil rovnou na nádvoří. Vojáci už sedlali koně, sluhové nosili poslední vaky a Matyáš se dožadoval rychlosti, jako by ho někdo pronásledoval. Vok stál u schodů, ruce za zády, tvář vážnější než u snídaně.

„Pane Eusebie,“ zavolal na něj, když procházel kolem.
Eusebius se zastavil.

Vok k němu popošel o krok blíž.
„Cesta nebude jednoduchá. Ten, kdo v tom jede, není amatér. Dávejte si pozor.“

„Budu,“ odpověděl Eusebius.

„A tu věc,“ dodal Vok tiše, „tu si nechám pro sebe.“ Mrkl na něj.

Eusebius přikývl. Tajemství mezi nimi bylo jasné.

Matyáš už seděl na koni.
„Eusebie, jedeme!“

Eusebius nasedl. Filip také, i když mu to trvalo dvakrát déle.

Vok přistoupil ke koním a položil ruku na Eusebiův třmen.
„Najděte pravdu. Ať stojí kdekoliv.“

„Najdu,“ řekl Eusebius a pobídl koně.

Kolona vyjela branou ven. Rožmberk se za nimi zmenšoval a cesta se stočila směrem na Vídeň. Vítr byl chladnější než ráno, ale Eusebius to vnímal jen okrajově — v hlavě měl ta tři jména, mapu a jedinou větu z falešné zásilky.

„Švy drží člověk, který tu nemá stát.“

A pro první stopu mířili rovnou tam, kde měl být ten, kdo držel nejpevnější nit —
do Vídně.