Noc na Hradě byla těžká a naléhavá. Měsíc visel nízko, skoro dotýkal střech věží, jako by i on chtěl být svědkem toho, co se v císařově komnatě odehrává.
Rudolf se pomalu probíral ze spánku, oči unavené, ale vědomé.
V polostínu rozeznal tři postavy — Pistoria, Scottu a Eusebia.
„Vrátil jste se…,“ zašeptal, sotva slyšitelně.
„Ano, Vaše Milosti,“ přikývl Scotta. „A máme lék.“
Eusebius mu pevně podepřel ramena, aby mohl císař sednout.
Rudolfův dech byl mělký, ale už nebyl tak nepravidelný jako předtím. Jako by jeho tělo tušilo, že se něco mění.
Scotta odklopil víčko dřevěné skříňky a odhalil malou skleněnou nádobku. V ní se třpytila tmavě jantarová tekutina, která v plameni svíce zableskla jako oheň.
„Tohle,“ řekl Scotta, „zastaví látku, která vás oslabuje. A zítra… zítra bude líp.“
„Není to jed?“ pokusil se Rudolf o úsměv.
„Ne, Vaše Milosti,“ vložil se Dorin. „Jed by byl rychlejší.“
„To mě uklidňuje… jen trochu,“ odvětil Rudolf suše.
Scotta přistoupil blíž.
„Je to hořké. Ale účinné.“
Eusebius podepřel císaře a přiložil mu nádobku ke rtům. Rudolf pil pomalu, opatrně, se zaťatými zuby — chuť mu zkřivila tvář, ale nezastavil se.
Když skleničku dopil, Scotta vzal jeho zápěstí a zkontroloval puls.
Pak přikývl.
„Teď už jen odpočívejte.“
Rudolf položil hlavu zpět na polštář.
„Odpočívat,“ zopakoval tiše. „To je to jediné, co mi nikdy nešlo.“
Eusebius se pousmál.
„Tak dnes začnete.“
Scotta se otočil k Pistoriovi.
„Do rána bude muset být někdo s ním.“
„Eusebius zůstává,“ řekl císař dřív, než kdokoli stihl odpovědět.
„Chci, aby tu byl.“
Pistorius jen přikývl.
„Tak to bude.“
A jak se noc překlápěla v brzké ráno, do komnaty dopadaly první záblesky světla — a spolu s nimi tichá naděje, že císař přežije to, co mělo být jeho pomalým pádem.
Hodiny plynuly pomalu jako studený vosk stékající po svící.
Eusebius seděl u císařova lože a pozoroval jeho dech. Nejprve byl mělký a přerývaný, ale s každou další minutou se zvolna prohluboval.
Scottův lék začínal účinkovat.
Za okny se rozednívalo – nejprve jen šedý náznak světla, potom světlejší šmouha nad věžemi. Ulice za hradbami se probouzely.
V komnatě se ozvalo tiché:
„Eusebie…?“
Rudolf otevřel oči.
Poprvé od včerejška působil jinak – ne silně, ale klidněji. Jako muž, který má poprvé po dlouhé době naději.
Eusebius se naklonil blíž.
„Pane, jste vzhůru.“
„Je mi lépe,“ špitl Rudolf. „O trochu… ale je.“
Do komnaty vešel Scotta, tentokrát už bez pláště, tvář unavená, oči červené po probdělé noci.
„To je dobře, Vaše Milosti,“ řekl. „Je to první známka, že tělo reaguje. Do dvou hodin bude ještě lépe.“
Rudolf na něj pohlédl.
Ve výrazu měl náznak dávné vzpomínky.
„Děkuji vám… mistře Scotto.“
Scotta se uklonil, ale uhnul pohledem.
Eusebius si toho všiml.
Něco mezi nimi proběhlo — něco starého, nevyřčeného — ale nikdo z nich to nepojmenoval.
Dorin mezitím rozložil čisté prádlo, upravil závěsy a vyvětral komnatu.
Každý pohyb měl jistotu zkušené lékařky, i když byla v tomto světě jen učněm.
Náhle se ozvalo rychlé a naléhavé zaklepání.
Eusebius ztuhl.
Scotta se otočil.
Pistorius, který stál u okna, nepatrně sevřel rty.
„Vstupte,“ zavolal tiše.
Dveře se prudce otevřely a dovnitř vpadl Lang, celý udýchaný, zpocený, oči vyplašené.
„Vaše Milosti!“ zvolal, ale když uviděl Eusebia stát vedle lože, ztlumil hlas.
„Císaři… dvůr je vzhůru. Šíří se zvěsti, že jste… že jste na tom velmi zle.“
Rudolf unaveně zavřel oči.
„A dvůr má radost nebo strach?“
Lang polkl.
„Obojí, pane.“
Pistorius si stoupl mezi něj a postel.
„Císař se zotavuje. To je jediné, co musí dvůr vědět.“
„Ale purkrabí…,“ začal Lang nervózně,
„…purkrabí už poslal pro Matyáše do Vídně zprávu, že—“
„DOST!“
Rudolfův hlas, ač slabý, se rozezvučel komnatou jako prasknutí biče.
Eusebius se ihned naklonil k císaři,
Scotta přistoupil o krok blíž,
Dorin se zastavila uprostřed pohybu.
Lang ztuhl.
„Já… Vaše Milosti, já…“
Rudolf otevřel oči – a byly mnohem pevnější než před chvílí.
„Řeknete purkrabímu,“ pronesl kývnutím k Langu, „že žádné takové zprávy posílat nebude. A pokud už poslal… pak bude do Vídně poslána další, se správnými informacemi.“
Lang zbledl.
„Ano, pane.“
„A teď odejděte,“ dodal Rudolf klidně. „Potřebuji klid.“
Když Lang zmizel za dveřmi, v komnatě se rozhostilo napětí, které se dalo krájet.
Eusebius přešel ke stolu a šeptem řekl Scottovi:
„Jestli to purkrabí opravdu poslal… máme problém.“
Scotta přikývl.
„Velký. Matyáš bude chtít ověřit každou zvěst.“
Pistorius dodal:
„A dvůr začne jít proti nám.“
V tu chvíli promluvil Rudolf, klidně, ale pevně:
„Proto potřebuji vás. Vás tři. A Eusebia nejvíc.“
Eusebius se k němu otočil.
„Co potřebujete, pane?“
Rudolf se na něj dlouze zadíval.
„Až přijde čas… povím ti to.“
V komnatě zůstalo ticho, jen plamen svíce slabě praskal. Rudolf se opíral o polštáře, oči upřené na Eusebia, jako by se snažil zapamatovat si každý detail jeho tváře.
Eusebius sklopil zrak, nevěděl, co odpovědět, ani co si o císařových slovech myslet. Vzduch kolem nich zhoustl – mezi loajalitou, obavou a mlčeným tajemstvím.
„Teď potřebujete odpočinek, Vaše Milosti,“ řekl tiše Scotta a upravil císaři přikrývku.
Rudolf pouze přikývl, ale oči nezavřel.
„Půjdeme připravit další dávku,“ dodal Dorin a uklonila se. Pistorius pokynul oběma, aby ho následovali chodbou. Když odcházeli, ještě naposledy pohlédl na Eusebia – tichý signál, že teď má velení on.
Dveře za nimi zavrzaly a zaklaply.
Eusebius zůstal stát u postele.
Rudolf dýchal klidněji, téměř spokojeně, jako člověk, který po dlouhé době viděl světlo v temném tunelu.
„Pane…?“ oslovil ho Eusebius tiše.
Rudolf jen pozvedl ruku a naznačil, aby si sedl.
„Nebojíš se,“ řekl tiše císař. Nebyla to otázka.
Eusebius se pousmál, ale úsměv byl lehce pobledlý.
„Každý se něčeho bojí. Jen je otázka, jak moc to přizná.“
Rudolf zavřel oči, ne však únavou — spíš jako by v duchu hodnotil jeho odpověď.
„Správně,“ vydechl. „A právě proto… někteří lidé patří po mém boku.“
Eusebius chtěl něco dodat, ale císařova ruka se přesunula k jeho vlastní, pevná, chladná, nečekaně lidská.
„Dnes jsi mi dal víc než zdraví,“ zašeptal Rudolf.
„Dal jsi mi jistotu.“
Za okny zazněly první zvony — ozvěna probouzejícího se Hradu a celého města.
Rudolf naslouchal, a Eusebius s ním.
„Bude nás čekat hodně práce, Eusebie,“ pokračoval císař slabým, ale rozhodným hlasem.
„A svěřím ti věci, které… nesmí znát nikdo jiný.“
Eusebiusův žaludek se stáhl.
Neodpověděl. Neodvážil se.
„Ale ne dnes,“ dodal Rudolf a konečně dovolil víčkům klesnout.
„Dnes budeme jen mlčet.“
Eusebius seděl dál vedle lože, zatímco slunce pomalu stoupalo výš. V koutě místnosti tiše tikaly hodiny, jako by i ony zadržovaly dech.
A když císař konečně usnul, Eusebius si uvědomil, že tímto okamžikem se změnilo úplně všechno — pro něj, pro císaře, i pro Hrad, který se teprve chystal probudit do nových zpráv, nových úkolů a nových nebezpečí.
Pistorius, Scotta a Dorin stáli u dveří císařovy ložnice, když se chodbou ozvaly pevné, rázně odměřené kroky. Všichni tři se otočili.
Blížil se Adam z Hradce, purkrabí Pražského hradu — vysoký muž s přísnou tváří a držením těla, které dávalo jasně najevo, že je zvyklý řídit nejen lidi, ale i strach kolem nich. Když k nim došel, lehce sklonil hlavu, výraz však zůstal tvrdý.
„Otče Pistoriusi,“ pronesl s ledovou zdvořilostí. „Uctivé dobré ráno.“
Pistorius klidně odpověděl:
„Purkrabí. Co vás přivádí?“
Adam z Hradce se krátce podíval na dveře komnaty.
„Jak je Jeho Milosti?“
„Lépe,“ odpověděl Pistorius. „Císař spí. Lék začal působit.“
Purkrabí si založil ruce na prsou.
„Mohu nějak pomoci? Zajistit lékaře? Posílit stráže? Uklidnit dvůr?“
V jeho hlase však nebyla starost, spíš napětí, které Pistorius okamžitě vycítil.
„V tuto chvíli není třeba,“ řekl klidně. „U císaře je Eusebius. Postará se o něj.“
Jméno Eusebia na purkrabího zapůsobilo jako pichlavý trn. Oči se mu nepatrně přimhouřily.
„Eusebius,“ zopakoval ostře. „Věčný zdroj stížností. Na mém stole se hromadí dopisy od šlechty — jeho drzost, jeho způsoby, jeho…. Každý týden něco.“
„Má císařovu důvěru,“ odvětil Pistorius mírně.
„Až přílišnou,“ ucedil purkrabí.
V tu chvíli kolem nich tiše prošel Lang, císařův komorník, s hlavou sklopenou a kroky tak tichými, až se zdálo, že se po zemi jen vznáší.
Uctivě se uklonil purkrabímu, potom Pistoriovi.
„Langu,“ kývl Pistorius.
Komorník jen tiše pronesl: „Pane,“ a rychle pokračoval dál.
Dorin ho sledovala, až zmizel za rohem.
Pak se naklonila k Pistoriovi a zašeptala sotva slyšitelně:
„Z něj mi jde mráz po zádech.“
Pistorius se jemně pousmál.
„To mnohým,“ zašeptal zpět.
Adam z Hradce se na ně krátce podíval, jako by se snažil rozluštit jejich šeptem skryté tajemství, ale pak se narovnal a urovnal si kabátec.
„Nechci rušit,“ pronesl formálně.
„Musím Jeho Milost vidět. Je to můj pán.“
Pistorius ustoupil o krůček.
„Spí.“
„Nebojte,“ zamručel purkrabí, „neprobudím ho.“
Natáhl ruku, pevně stiskl mosaznou kliku a s opatrností, která byla spíš divadelní než uctivá, otevřel dveře.
Adam z Hradce, purkrabí Pražského hradu, vstoupil do císařovy komnaty.
Dveře se za ním tiše zavřely.
Eusebius seděl u císařova lože, tiše, rovně, jako strážný, který ví, že každá vteřina může rozhodnout. Rudolf byl vzhůru — bledý, ale s živějšíma očima než včera. Jeho dech byl klidnější a v koutku úst se objevoval náznak návratu sil.
Dveře se tiše otevřely.
Do komnaty vstoupil Adam z Hradce.
Eusebius se na něj ani neotočil, zůstal sedět, jen lehce napnul ramena.
Císař pohnul očima ke dveřím a sotva znatelným pohybem ruky purkrabímu naznačil, aby přistoupil blíž.
Adam z Hradce zamířil k posteli, hluboce a formálně se uklonil.
„Vaše Milosti,“ pronesl měkčím hlasem, vlídně — přesně tak, jak se sluší před panovníkem.
Jenže jeho oči, když přelétly přes Eusebia, potemněly.
Ten krátký pohled by jiného muže probodl skrz naskrz, tak ostrá byla nenávist, která v něm na okamžik blýskla.
Rudolf to viděl.
A viděl to dobře.
Lehce zakašlal, aby jejich napětí přerušil.
„Purkrabí… co potřebujete?“ zeptal se tichým, ale jasným hlasem.
Adam z Hradce se narovnal a složil ruce před sebe — postoj muže, který se chystá volit slova s extrémní pečlivostí.
Přesto císař vycítil, že za nimi bude něco víc.
Eusebius zůstal sedět bez pohnutí, oči upřené na Rudolfa, ale oběma rukama nenápadně připravený k akci, pokud by to bylo potřeba.
V komnatě se rozhostilo napjaté ticho.
Jediný zvuk, který ho přerušoval, byl rytmický tlukot hodin a tiché zapraskání dřeva v krbu.
Adam z Hradce si odkašlal.
A chystal se promluvit.
Adam z Hradce se jemně uklonil, ruce sepnuté, výraz maskovaný zdvořilostí.
„Vaše Milosti,“ začal pečlivě voleným tónem, „přišel jsem… nabídnout své služby.
Zprávy o vašem zdravotním stavu se rozšířily po dvoře. A když se dvorem nese strach, rodí se i podezření.“
Naklonil se blíž.
„Žádám, abych mohl vést vyšetřování. Chci najít toho, kdo vám podal jed.“
Rudolf se na něj dlouze zadíval.
Eusebius znehybněl.
Purkrabí pokračoval:
„Mám zkušenosti. Muže. Znalost dvora. A hlavně—“
„Ne,“ přerušil ho Rudolf klidně, ale pevně.
Purkrabí ztuhl, tvář zůstala zdvořilá, ale oční sval pod pravým okem mu sotva znatelně cukl.
„Vaše Milosti?“ nadechl se s mírnou nevěřícností.
Rudolf se opřel o polštáře.
Hlas měl slabý, ale jistý.
„Vyšetřování povede Eusebius.“
Adam z Hradce polkl.
Byl to pohyb téměř neznatelný, ale v atmosféře nabité napětím působil jako výkřik.
Uctivě se uklonil — až příliš hluboko, aby to nebylo podezřelé.
„Samozřejmě… jak poroučíte, Vaše Milosti.“
Jenže jeho oči, když se zvednul, se zabodly do Eusebia tak ostře, že by probodly železo.
Eusebius byl přesvědčený, že špatně slyšel.
„Pane… já?“ zeptal se tiše.
Rudolf přikývl.
„Ty. Důvěřuji ti.“
Ta slova v místnosti ztěžkla jako kámen.
Eusebius se vzpamatoval a uklonil se.
„Vaše Milosti… splním, co mi uložíte.“
„Dobře,“ řekl císař.
„Pošli pro Pistoria. A pro Langa.“
Eusebius ihned odešel ke dveřím, otevřel je a poslal jednoho gardistu pro oba muže.
Purkrabí se mezitím držel nesmírnou disciplínou.
Vlídná maska na obličeji, v očích zuřivý oheň.
Tvář říkala úcta, ale všechno ostatní v něm křičelo urážka.
Za chvíli vešli oba — Pistorius i Lang.
„Pane?“ uklonili se.
Rudolf pohlédl na Langa.
„Langu… připrav pověřovací dekret. Eusebius bude vést vyšetřování otravy, má plnou autoritu. Smí vyslýchat kohokoli, z dvora i mimo něj. Bez výjimky.“
Krátce pohlédl na purkrabího.
„I ty mu budeš nápomocen.“
Adam z Hradce polknul podruhé.
Krev se mu nahrnula do tváří, ale stále se držel vzpřímeně.
„Jak poroučíte,“ odpověděl.
Lang vypadal, jako by slyšel něco, co nikdy nechtěl slyšet.
Dorin, Scotta i ostatní stáli u dveří a snažili se skrýt překvapení — ne moc úspěšně.
Jediný Pistorius se klidně usmál.
Bylo to nenápadné, sotva viditelné, ale přesto v něm bylo všechno:
úleva, hrdost… a radost.
Rudolf konečně přijal Eusebia ne jako služebníka.
Ale jako muže, kterému věří.
A v tu chvíli se v komnatě nepozorovaně změnilo úplně všechno.
Lang přešel ke stolu tiše, jako by se bál vyrušit i vzduch. Jeho kroky byly měkké a nejisté. Když sáhl po psacím náčiní, prsty se mu sotva znatelně zachvěly. Komnatou se rozléhalo jen šustění pergamenu, který opatrně rozprostřel.
Rudolf mezitím pohlédl na Eusebia.
„Přistup,“ vyzval ho tiše.
Eusebius udělal několik kroků ke loži a uklonil se. V hrudi cítil tíhu odpovědnosti — ne strach, ale vědomí, že to, co přijal, bude mít následky pro celý Hrad.
Rudolf si ho chvíli mlčky prohlížel, unaveně, ale se zvláštní pevností v očích.
„Vím, že to zvládneš,“ řekl.
Žádná velká slova, jen jistota. Eusebius ji cítil, a to bylo víc než jakákoli pocta.
Kousek od nich stál purkrabí Adam z Hradce — ani se nepohnul, ale napětí kolem něj viselo jako ostrý chlad. Jeho ticho bylo hlasitější než výčitka.
Pistorius postoupil krok vpřed.
„Vaše Milosti,“ začal s úctou, „Eusebius bude potřebovat přístup do všech komnat Hradu, do sklepení i do kuchyně. A také právo na výslech kohokoli ze služebnictva.“
Rudolf přikývl.
„Má je.“
Adam z Hradce sotva postřehnutelně škubl obočím. Byl to jediný projev nevole, který si dovolil.
Lang mezitím dokončil psaní. Opatrně posypal pergamen pískem, sfoukl jej a přinesl k císaři.
„Vaše Milosti,“ zašeptal a předložil dokument.
Rudolf se podepsal — ruka slabá, ale vedení pera jisté. Kapka vosku dopadla na pergamen, císař přitiskl pečetidlo a pak s jistým úsilím podal dekret Eusebiovi.
„Tady,“ pronesl.
Eusebius jej převzal oběma rukama a uklonil se.
„Vaše Milosti… splním váš rozkaz.“
Rudolf přikývl a na okamžik se mu v očích zaleskl záblesk hrdosti.
Adam z Hradce vše sledoval bez jediného mrknutí. Jen sval u čelisti mu nepatrně cukl — známka toho, jak moc ho to zasáhlo.
„Mohu být nápomocen? …Eusebie?“ zeptal se klidně, až příliš klidně.
Tón byl zdvořilý, ale pod ním se skrývala výzva.
Eusebius se k němu otočil a stejně klidně odpověděl:
„Vaše pomoc bude třeba. Začneme výslechem personálu. Pak kuchyně. Nakonec dvorní lékař.“
Purkrabí mírně přikývl a odstoupil.
Nedovolil si nic víc — ne před císařem.
Pistorius se naklonil k Eusebiovi.
„Nebude to snadné,“ řekl tiše. „Ale stojím za tebou.“
Eusebius přikývl.
Rudolf unaveně zavřel oči — znamení, že rozhovor končí. Dorin přistoupila, aby mu upravila přikrývku. Scotta se obrátil k Eusebiovi.
„Začneme hned,“ řekl tiše. „Než se dvořané rozutečou.“
Eusebius přikývl, otočil se a s dekretem v ruce vyšel ke dveřím.
Za ním kráčel Pistorius.
Adam z Hradce se přidal poslední. Jeho plášť tiše šustil — a v tom šustotu bylo slyšet víc, než by kdokoli nahlas vyslovil.
Dveře se za nimi zavřely.
A bylo jasné, že právě začalo něco, co otřese celým Hradem.
Sotva se za nimi dveře císařovy komnaty zavřely, Pistorius se naklonil k Eusebiovi a jemně ho chytil za loket.
„Pojď se mnou,“ řekl tiše.
Odvedl ho o pár kroků stranou, dál od purkrabího a dvorních zvědavců, kteří se začali scházet na chodbách jako supi čekající na první kořist.
Pistorius se k Eusebiovi naklonil blíž.
Jeho hlas byl přísný — ale zároveň v něm bylo cosi otcovského, co se ukázalo jen málokdy.
„Musíš to vyšetřit,“ řekl pevně. „A musíš to vyšetřit dobře. Bude to složité. Víš, jakou máš pověst.“
Eusebius stáhl rty do tenké linky.
„Já vím… ale jak to mám udělat? Ještě jsem nic takového nikdy nedělala a hlavně nevedla.“
Hlas se jí lehce třásl, ale jen Pistorius to poznal.
Pistorius pozvedl obočí.
„Nepodceňuj se. Vzpomeň si, jak jsi vždycky uvažovala, když jsme probírali případy… pamatuješ? Ty staré příběhy o zločinech, které jsme rozebírali v knihovně. Kdyby to byl takový příběh… kde bys začala?“
Eusebius se krátce zamyslela.
„Asi… v kuchyni. Tam se dostává všechno, co císař jí i pije.“
Pistorius přikývl.
„No vidíš. Nejsi hloupá. A máš rozum.“
Pak se na okamžik ohlédl směrem, kde stál purkrabí Adam z Hradce a tvářil se, jako by spolkl ostří dýky.
„A dávej si pozor na purkrabího,“ dodal Pistorius tišeji.
„Docela ho to zasáhlo. Císař dal vyšetřování tobě… a jemu přikázal, aby ti byl k ruce. Pro něj je to urážka.“
Eusebius potichu vydechla.
„Všimla jsem si.“
„Tak dobře,“ řekl Pistorius a pustil její loket.
„Začneme v kuchyni. A drž se toho, co víš. Zbytek už přijde.“
Zatímco Pistorius s Eusebiem mluvili po straně chodby,
purkrabí Adam z Hradce se nepozorovaně přiblížil k Langovi.
Zastavil se vedle něj — téměř jakoby náhodou — a naklonil se k němu jen tolik, aby je nikdo neslyšel.
Jeho hlas byl tichý.
Ale každý tón byl ostrý jako nůž.
„Pane komoří,“ začal, „vy máte uši všude.
To ví každý na dvoře. I ptáci u oken si o tom štěbetají.“
Lang se mírně pousmál, jako by ho neurazilo, že je odhalený.
Spíš ho to potěšilo.
Purkrabí pokračoval:
„Vaši lidé… vaši sluhové, zvědové… kdokoli, koho používáte.
Chci, aby mi zjistili všechno o tom spratkovi Eusebiovi.
Odkud se vzal.
Kde sloužil.
S kým mluví.
Kam chodí.
Kdy spí.
Všechno, co jde.“
Langův úsměv se rozšířil — ale ne příjemně.
Byl to úsměv muže, který ví, že má v rukou moc.
Naklonil se k purkrabímu stejně tiše:
„Nebude to levné, pane Adame.“
Pak dodal:
„Ale nejste první, komu ten mladík pije krev.“
Purkrabí se k němu otočil a v očích mu blýsklo cosi temného.
Ironický úšklebek mu stáhl rty.
„Je mi jedno, co to bude stát,“ pronesl tichým, pevně sevřeným hlasem.
„Chci ho dostat z Hradu.“
Lang pokývl hlavou, tentokrát vážněji.
„Pochopil jsem.“
Oba muži si vyměnili krátký, chladný pohled dvou predátorů, kteří si právě potvrdili společný cíl.
Na chodbě se mezitím Pistorius s Eusebiem otočili zpět k nim.
A purkrabí už stál rovně, ruce za zády, výraz poklidný — jako by se o Eusebia nikdy nezajímal.
Sotva se za nimi zavřely dveře císařovy komnaty, Eusebius pevně sevřel v ruce dekret a vykročil chodbou směrem ke schodišti. Pistorius udělal několik kroků s ním, ale pak se zastavil — věděl, že teď musí Eusebius jednat sám.
Za ním se ozvalo tlumené zaklapání podrážek.
Purkrabí Adam z Hradce se přidal k Eusebiovi nevyžádaně, ale sebejistě.
„Kde začneme?“ zeptal se purkrabí tónem, který byl zdvořilý jen na povrchu.
Eusebius se nezastavil.
„V kuchyni. Každé jídlo i pití, které se dostane k císaři, musí projít tudy.“
Purkrabí přikývl.
„Rozumné. A zároveň nepříjemné. Ti lidé nejsou zvyklí na výslechy.“
Eusebius krátce pohlédl na purkrabího.
„Nejdu nikoho děsit. Jdu zjistit pravdu.“
Purkrabí se mírně pousmál — studeně.
„Pravda bývá drahá, Eusebie. A málokdo ji sdělí dobrovolně.“
Eusebius neodpověděl. Pokračoval dál chodbou.
Purkrabí kráčel těsně vedle něj, jako jeho stín — nebo jako dozor.
Když míjeli stráže, ti si překvapeně vyměňovali pohledy:
mladý muž s císařovým dekretem…
a purkrabí, který obvykle chodil jen s vysokými úředníky.
Na konci chodby, u schodů do služebních prostor, se Adam z Hradce lehce naklonil k Eusebiovi.
„Jen malé upozornění,“ řekl tiše.
„V kuchyni vás přivítají ochotně… dokud se nezačnou padat nepříjemné otázky.“
„S tím počítám,“ odvětil Eusebius.
„Výborně,“ pronesl purkrabí.
„Protože já ano.“
Scházeli spolu dolů po kamenných schodech. Vzduch byl chladnější, přinesl vůni kouře, koření a shonu lidí, kteří od úsvitu připravovali jídlo.
U dveří do kuchyně se Eusebius zastavil a pohlédl na purkrabího.
„Jste připraven?“
Purkrabí se ironicky pousmál.
„Já jsem připraven vždy.“
Eusebius položil ruku na kliku.
Za dřevěnými dveřmi znělo cinkání kotlů, ostré hlasy, syčení páry.
Byl čas začít. Eusebius položil ruku na kliku, ale ještě ji nestiskl.
Purkrabí stál po jeho levici, připravený vkročit dovnitř jako pán, který očekává pokyny i poslušnost.
Jenže Adam z Hradce vůbec netušil, do jakého světa právě míří.
Když se dveře pootevřely, ozval se známý hlas:
„Eusebio! Mio ragazzo!“
A vzápětí energické lusknutí a mohutné dupnutí těžké kuchařské boty.
Purkrabí zůstal stát jako přimražený.
Velký, šedovlasý, temperamentní italský kuchař Bartolomeo, muž s hlasem jako zvon a pověstí tyrana kuchyně, přeběhl několik kroků a objal Eusebia kolem ramen, jako by vítal dávno ztraceného syna.
„Madonna mia, konečně tě vidím! Myslel jsem, že tě purkrabí někam zašantročil!“ zahřměl a rozesmál se.
„Pojď dál, pojď dál! Dneska mám čerstvé víno z jižní strany!“
Purkrabí zamrkal.
Jednou.
Podruhé.
Eusebius se jen mírně pousmál.
„Bartolomeo, musím pracovat,“ řekl klidně.
„Je třeba vyšetřit včerejší otravu.“
Kuchařův výraz zvážněl — až překvapivě rychle.
Ale pak se podíval na purkrabího… a pod nosem se mu mihnul úsměv.
„Si, si… rozumím,“ zamumlal. „Ale ty,“ ukázal na Eusebia měchačkou, „ty budeš mít vždycky dveře otevřené. U mě i v kuchyni.“
Purkrabího tvář ztvrdla.
Nebyl zvyklý, že poddaní mluví před ním takhle volně — a už vůbec ne, že by davitelsky velký Ital objímal mladého muže, kterého měl v plánu „dostat z Hradu“.
Bartolomeo se sklonil k Eusebiovi důvěrněji:
„Pamatuješ, jak jsme seděli v noci u ohně? A pili jsme víno, co přivezl ten benátský kupec? Mamma mia, to byla noc…“
Eusebius přikývl.
„Pamatuju.“
Purkrabí stiskl rty.
„Přátelé mezi kuchyní… to je neobvyklé,“ procedil tiše.
„Ne pro něj,“ odpověděl Bartolomeo dřív, než mohl Eusebius promluvit.
„Tenhle chlap mluví s každým jako člověk. A to se tu cení.“
Eusebius vešel dovnitř.
Purkrabí, který čekal nepřátelský terén, následoval — ale vstoupil do kuchyně jako do místnosti, která už patřila Eusebiovi, ne jemu.
Všechny oči kuchyně se na ně obrátily.
Eusebia zdravily přikývnutím, úsměvem, kloboukem na znamení respektu.
Purkrabího… jen zdvořilou povinností.
Bartolomeo se obrátil zpět ke stolu a mávl měchačkou:
„Tak, signore… povídej, Eusebio. Kde začneme?“
Eusebius pohlédl na purkrabího — klidně, bez provokace, ale s vědomím, že teď má v kuchyni půdu pod nohama on.
„Začneme u vína,“ řekl.
„A u vody, která šla do císařova pití.“
Bartolomeo kývl a otočil se po kuchyni, kde už všichni přestali předstírat, že neposlouchají.
Eusebius přistoupil k nejbližšímu stolu, kde stála dvě vědra na vodu.
„Kdo včera nosil vodu pro císařovy nápoje?“ zeptal se.
Dva mladí pomocníci okamžitě ztuhli. Starší z nich popošel blíž, klobouk v ruce.
„Já, pane… a Ondřej. Ten ale dnes nepřišel. Prý mu bylo zle už v noci.“
Purkrabí Adam z Hradce se k nim otočil, oči přimhouřené.
„Zle? Jak přesně?“
„Říkali, že má horečku, pane,“ pípl mladší chlapec. „A že nemůže vstát.“
Purkrabí vrhl krátký pohled na Eusebia — jakoby říkal “vidíš?“ — ale nic neřekl.
Eusebius přikývl.
„Nosili jste vodu přímo ze studny?“
„Ano, pane,“ odpověděl starší. „Ale včera tam byl hluk… někdo se pohádal, slyšeli jsme křik.“
Purkrabí si to poznamenal v hlavě.
Eusebius pokračoval:
„Dobře. Jděte.“
Pomocníci se okamžitě vzdálili.
Eusebius přešel k třem kuchařkám, které mezitím odložily nože a stály bok po boku.
„Kdo připravoval císařovy mísy a nápoje?“ zeptal se klidně.
Nejmladší kuchařka udělala krok vpřed.
„Já jsem nesla víno, pane. Naléval pan Bartolomeo.“
„Viděly jste někoho cizího?“ pokračoval Eusebius.
Starší kuchařka přikývla.
„Ano. Muž v tmavém kabátci. Neřekl, koho hledá. Jen se rozhlížel — a pak zmizel.“
Na okamžik se v kuchyni rozhostilo ticho.
Purkrabí zatnul čelist.
Eusebius kývl.
„Děkuji.“
Nakonec se obrátil zpět k Bartolomeovi.
„Co víno? Něco neobvyklého?“
Bartolomeo se opřel o stůl oběma rukama.
„Víno ne. Sud byl čistý a já ho otevřel sám.“
Pak se naklonil blíž.
„Ale přišla nám věc, která se mi nelíbila.“
Purkrabí pozvedl obočí.
„Jaká?“
„Balík s kořením,“ řekl Bartolomeo vážně. „Z Benátek. Bez pečeti. Nikdo z našich ho neobjednal.“
Purkrabí zamrzl.
Eusebius ucítil, jak se mu stáhl žaludek.
„Kde je teď?“ zeptal se Eusebius.
Bartolomeo ukázal směrem k zadní části kuchyně, kde byla nízká chodba k malému skladu.
„Tam. Nedotčený. Čekal jsem na tebe.“
Purkrabí se napjal.
„Proč jsi ho neotevřel?“
Bartolomeo pokrčil rameny.
„Protože já zásilky bez pečeti neotvírám. V Itálii to zvykem není — a tady by to mělo platit dvojnásob.“
Eusebius přimhouřil oči.
„Půjdeme se na to podívat.“
Purkrabí přistoupil blíž, tón tvrdý.
„Ano. Teď hned.“
Bartolomeo dodal tiše, jen pro Eusebia:
„A otevři to opatrně, figliolo.“
Eusebius přikývl.
V kuchyni se dalo napětí krájet — a směrem ke skladu se vydali jen tři muži, každý s úplně jiným cílem:
- Eusebius – najít pravdu
- Purkrabí Adam z Hradce – najít chybu
- Bartolomeo – najít klid pro kuchyň, kterou vede
Dveře ke skladu čekaly.
Bartolomeo otevřel těžké dveře do skladu a vpustil dovnitř Eusebia s purkrabím.
Uvnitř bylo přítmí, vzduch těžký od vůně sušeného masa, koření a studeného kamene.
Eusebius se rozhlédl.
Na policích visely šunky, v pytlích koření, v koších zelenina…
ale jeho pozornost přitáhla ošatka s kulatými zelenými plody, až příliš hladkými a lehkými.
Zastavil se u nich.
„Bartolomeo,“ ukázal na ně, „co to je?“
Ital se otočil a bez zaváhání odpověděl:
„Brambory, figliolo. Pan purkrabí je nechal přivézt. Říkali, že je to nová lahůdka.“
Purkrabí Adam z Hradce se samolibě pousmál.
Byl na to hrdý.
Eusebius vzal jeden plod do ruky, přičichl k němu, stiskl prsty… a zamračil se.
„Tohle… nejsou brambory,“ řekl tiše.
Purkrabí pozvedl obočí.
„A podle vás snad ano?“
Bartolomeo pokrčil rameny.
„Já jsem je nikdy neviděl, Eusebio. Ale říkali, že brambory rostou jako ovoce. Tak jsem si myslel, že je to ono.“
Purkrabí přikývl.
„Přesně tak. To je o nich známo. To jsou brambory.“
Eusebius zavřel na okamžik oči, aby se uklidnil.
„Ne,“ řekl poté pevně.
„Brambory rostou pod zemí. Jako hlízy. Ne jako plody.“
Purkrabí se ušklíbl.
„Vy jste odborník na brambory, Eusebie? A kdepak jste je viděl?“
Eusebius odpověděl příliš rychle:
„V Uhrách… tam byly na stole pořád—“
Uvědomil si svou chybu, zarazil se a rychle, nenápadně dodal:
„—u místního rolníka. Měl velká pole. Brambory jsme tam jedli často.“
Bartolomeo stáhl obočí.
„Takže… tohle nejsou brambory?“
Eusebius zavrtěl hlavou.
„Jsou to plody bramborové rostliny. Jsou jedovaté.
Kdo je sní… může skončit s horečkou, bolestmi, nebo hůř.“
Purkrabího tvář na okamžik ztuhla.
Vypadal, jako by ho někdo uhodil.
„Nesmysl,“ vydechl ostře. „Takhle vypadá brambora, tak byla dodána…“
„A špatně,“ přerušil ho Eusebius.
„Někdo vám poslal jed. A vydával ho za brambory.“
Bartolomeo se křížem pokřižoval.
„Santa Maria…“
Purkrabí sevřel okraj ošatky tak silně, až to zapraskalo.
Jeho hrdost utrpěla tvrdý náraz — a stejně tak jeho autorita.
„Kdo to sem přinesl?“ zavrčel.
Bartolomeo rychle odpověděl:
„Posel ze dvora. Říkal, že je to k zásilce pro pana purkrabího.“
Purkrabí zbledl vztekem i studem.
Eusebius se narovnal.
„Teď už víme, kde začít,“ řekl tiše.
A tentokrát purkrabí ani nezvedl bradu.
Jen mlčky přikývl.
Eusebius držel v ruce jeden z plodů a najednou si uvědomil ještě něco.
Pohlédl na Bartolomea.
„Bartolomeo… ty jsi to dával císaři?“ zeptal se pomalu.
Ital na okamžik ztuhl.
Podíval se na purkrabího, pak zpět na Eusebia.
„Signore… ano,“ přiznal tiše. „Ale ne do vína. Jen… jen trochu do polévky. Jak nám řekli, že se má.“
Eusebius pocítil, jak se mu stáhl žaludek.
Purkrabí zbledl jako plátno.
„Do polévky…“ opakoval Eusebius sotva slyšitelně.
Bartolomeo přikývl, ale už si uvědomoval, co provedl.
„Jen kousek… maličko. Aby měl chuť. Jak říkali, že je to nové koření.“
Eusebius zavřel oči, jen na okamžik.
A pak mu to došlo:
Toto mohla být otrava.
Ne ze zlého úmyslu.
Ale z nevědomosti.
Purkrabí se chytil za okraj stolu, aby neztratil rovnováhu.
„Bože…“ vydechl. „Já… já jsem—“
Nedokončil větu.
Stud, hněv na sebe i strach z následků mu sevřely hrdlo.
Eusebius k němu vzhlédl, ne s výčitkou — s klidem.
„Najdeme toho posla,“ řekl pevně.
Purkrabí jen přikývl.
Byl to tichý, pokorný souhlas muže, který právě pochopil, jak blízko byli katastrofě.
Eusebius přešel ke stolku, rozložil papír, namočil brk a začal psát rychlým, pevným rukopisem:
Podívej se, zda je toto stejný jed.
Jsou to plody z bramborové rostliny.
A také koření, které přišlo bez pečeti.
Nedotčeno. Podezřelé.
Poté pergamen složil, zakapal voskem a přitiskl signetu.
Podal dopis Bartolomeovi:
„Tohle dej k těm ›bramborám‹. A předáš to Dorinovi. Do vlastních rukou. Nikomu jinému.“
Bartolomeo přikývl.
Eusebius se na okamžik zarazil, podíval se do rohu skladu na malou dřevěnou skříňku s kořením a dodal:
„A přidej k balíčku i tu skříňku s kořením.
Dorin musí mít všechno pohromadě — plody i koření.
Ať je vyšetří společně.“
Bartolomeo ji okamžitě vzal a pevně přitiskl k hrudi.
„Ano, signore. Pošlu to ještě dnes. Potají.“
Když za nimi zapadly dveře od kuchyně, ocitli se v kamenné chodbě, kde bylo chladněji než uvnitř.
Purkrabí Adam z Hradce šel vedle Eusebia, ale nepůsobil jako muž zvyklý na velení.
Byl bledý tak, že mu ještě víc vynikly tmavé kruhy pod očima, a ruce mu visely podél těla, ochablé, bez opory, jako by mu z nich náhle unikla veškerá síla.
Eusebius si toho všiml.
Zpomalil, pootočil se k němu a tiše se zeptal:
„Je vám dobře, pane purkrabí?“
Adam z Hradce se zastavil, jako by ho Eusebiova otázka probudila z nějakého špatného snu.
Chvíli se mu díval někam do prázdna, než konečně zašeptal:
„Já… já málem zabil císaře.“
To přiznání z něj spadlo s takovou tíhou, až se Eusebiovi zdálo, že se pod purkrabím na okamžik podlomila kolena.
Nebyl to výkřik ani dramatická póza.
Byl to prostý fakt, který se mu právě vyjevil v plné nahotě.
Eusebius k němu přistoupil blíž.
„Nezabil jste ho,“ řekl klidně. „To je to hlavní. Teď už nehledejte chybu v sobě. Máme ještě práci – hodně práce.“
Purkrabí polkl a poprvé za celou dobu se na Eusebia skutečně podíval.
Ne povýšeně, ne podrážděně, ne s podezřením.
Ale jako na člověka, který mu právě podal ruku, když se topil.
„Nevím, jak jste to poznal,“ pronesl tiše. „Ale… děkuju.“
Eusebius jemně pokrčil rameny.
„To není důležité. Teď potřebujeme vědět, kdo vám ty plody poslal.“
Purkrabí několikrát zamrkal, jako by se vracel zpět do reality.
Barva se mu postupně vracela do tváří a ruce, které visely ochable podél těla, se lehce sevřely – tentokrát už ne z hrůzy, ale z odhodlání.
„Ano… objednávka,“ vydechl.
„Pamatuju si ji. Mám ji na stole. Přinesl ji posel… neznámý. Nebyla u toho žádná pečeť. Ani erb. Jen jméno napsané rukou, kterou nepoznávám.“
Eusebius přikývl.
„Půjdeme k vám. Chci ten papír vidět.“
Purkrabí přitakal, tentokrát už pevně, bez zaváhání.
„Samozřejmě. Je v mém úřadě.
A Eusebie…“ dodal po krátké pauze, „…najdeme toho posla. Přísahám.“
Eusebius mu věnoval krátký, klidný pohled.
„Já vím.“
A tak vyrazili.
Ne jako nepřátelé, kteří si lezou na nervy,
ale jako dva muži, které spojil jeden okamžik:
okamžik, kdy pochopili, že někdo na Hradě chtěl zabít císaře —
a využil k tomu obyčejnou lidskou nevědomost.
Společně se vydali ke kanceláři purkrabího, kde ležela první stopa.
Purkrabí položil pergamen na stůl, uhladil ho dlaní a přisunul blíž ke světlu.
„Tady… tohle je ono,“ řekl tichým, napjatým hlasem.
Eusebius se naklonil nad listinu.
Byla to obyčejná objednávka, psaná rychlým, neupraveným písmem.
Žádná pečeť, žádný erb, žádné znamení, že zásilka pochází od někoho významného.
Jen krátký text:
„Zásilka nových brambor pro pana purkrabího.“
A pod tím podpis:
„Jakub z Havelského trhu.“
Eusebius si opatrně přejel prstem po čerstvě zažloutlém papíře.
„Jakub z Havelského trhu… tak tedy odtamtud,“ pronesl zamyšleně.
Purkrabí přikývl, teď už mnohem klidnější.
„Havelské tržiště je plné obchodníků a stánků.
Ale tohohle Jakuba znám od vidění. Přezdívá se mu Havelka, ale to není příjmení — jen trhová nálepka.“
Eusebius přikývl.
„Takže Jakub Havelka je jen přezdívka?“
„Ano,“ řekl purkrabí. „Jakub— ten, co stojí u kapličky, vínečkář a zběhlý kupčík.
Ale bez pečeti mi nikdy nic posílat neměl.“
Eusebius sroloval pergamen a zasunul ho za opasek.
„A my se ho na to zeptáme.“
Purkrabí popadl plášť.
„Vyrazíme hned. Na Havelském trhu ho v tuto dobu najdeme — pokud se nám mezitím neztratí.“
Eusebius se otočil ke dveřím.
Poprvé byli oba naladěni stejně:
nejde už o zboží, nejde o omyl —
jde o toho, kdo poslal jed na Hrad.
Z brány Pražského hradu sestupovali Eusebius a purkrabí Adam z Hradce do ranní Prahy.
Město se probouzelo – ze sklepů se vyvážely sudy, z domů stoupal kouř, ulicemi se nesla směs chladného vzduchu a vůně čerstvého chleba.
Eusebius šel rychle, jistě, jako někdo, kdo tudy chodí často.
Purkrabí naopak sledoval cestu pozorněji než obvykle; po ránu byl Hradčany jiný svět, než z oken jeho kanceláře.
U velké studny zatočili dolů k Mostecké bráně.
Proti nim proudili řemeslníci s nářadím, služky s koši a podomní prodejci s bedýnkami jablek.
Eusebius se mezi nimi pohyboval s lehkostí – nevtíravě, ale s naprostou jistotou.
Na Karlově mostě bylo hlučněji.
Prodavač perníku vyvolával cenu, rybář opravoval síť, u nohou jim poletovali holubi.
Eusebius věděl, kudy uhýbat, kudy projít, a kam se nedívat, aby člověk neztratil rovnováhu.
Purkrabí si toho všiml – a vůbec poprvé během dne jej napadlo, že bez Eusebia by tady byl ztracený.
Za mostem zabočili do malých uliček Starého Města.
Byly plné hluku a vůní: na jednom rohu se prodávaly svíčky, na jiném čerstvá vejce, dál v okně visely šňůry s bylinami.
Nikdo si jich nevšímal – byli jen další dva muži ve spěchu.
Ulička se náhle rozšířila a dav zesílil.
Havelský trh.
Barevné stánky, rybáři s káděmi, kořenáři s pytli pepře, zelináři s koši plnými jablek.
Všude křik, smlouvání, hudba, pestré šátky, děti s košíky.
Eusebius se zastavil jen na okamžik – dost na to, aby se zorientoval.
Místo znal.
Ne proto, že by tu často chodil on sám, ale protože sem posílala Žofie pro zásoby, když potřebovala rychle nakoupit; Dorka sem chodila pro byliny; holky tu kupovaly stuhy a drobnosti.
A protože jeho převlek neznamenal, že přestal být pozorný.
Purkrabí ukázal hlavou k levé řadě stánků.
„Jakub má krám tamhle,“ řekl tiše.
Eusebius přikývl –
a společně vykročili mezi stánky k muži, který mohl vědět, kdo vnesl jed do císařovy kuchyně.
Jakubův stánek byl nenápadný, ale přeplněný — pytlíky s kořením visely z trámků, na pultě stály ošatky s ovocem a vedle nich malá dřevěná truhlička, do které Jakub schovával peníze.
Muž byl drobné postavy, rychlé ruce, ostražité oči.
Zrovna se hádal se zákazníkem o cenu soli, když spatřil purkrabího.
Ztuhl.
„Pane purkrabí…?“ vykoktal a okamžitě předstíral úsměv. „To je… nečekaná návštěva.“
Purkrabí neřekl ani slovo.
Jen ustoupil půl kroku stranou, aby dal prostor Eusebiovi.
A právě to Jakuba zmátlo nejvíc.
„Jakube,“ oslovil ho Eusebius klidně.
Jakub polkl.
Poznal ho — ne jako vojáka, ale jako člověka, který sem občas přichází doprovázet ženy z Pražského domu.
Viděl ho tu kdysi stát u šňůr se stuhami, jak trpělivě čeká, až si holky vyberou, nebo jak nese Žofii košík, když byl příliš těžký.
Tohle ale byla jiná situace.
Eusebius vytáhl z opasku srolovaný pergamen a položil ho na pult.
„Tohle jste psal vy.“
Jakub se na něj podíval, jako by čekal, že pergamen sám vyskočí a začne křičet.
„Já… ano. Ale—“
„Poslal jste na Hrad zásilku,“ pokračoval Eusebius pokojně, ale ostře.
„Chci vědět, od koho jste ji měl.“
Jakub se rozhlédl, jako by hledal únikovou cestu mezi pytlíky se skořicí.
„Pane… já nevěděl… já to myslel dobře. Myslel jsem, že je to objednávka z Hradu.“
Purkrabího tvář se ani nepohnula.
Eusebius neuhnul pohledem.
„Kdo vám ji dal?“
Jakub promnul ruce o zástěru a přiblížil se.
„Jeden cizinec. Neznám ho. Přišel pozdě večer, když jsem balil stánek. Měl kapuci… nebylo mu vidět do tváře.
Řekl, že nese zboží pro purkrabího. A že mám poslat zásilku, jak je napsáno.
A… zaplatil štědře.“
Eusebius nic neřekl.
Jen pozorně poslouchal — oči mu přitom mírně ztmavly, což Jakuba vyděsilo víc než purkrabího přísnost.
„Měl přízvuk,“ dodal Jakub tiše. „Jižanský. A… a mluvil o Žofii.“
Purkrabí otočil hlavu k Eusebiovi.
Eusebius ani nemrkl.
Jakub pokračoval:
„Řekl, že ji viděl na trhu. Že mu poděkovala. Já… já tomu věřil. Vždyť sem chodí pořád — i s děvčaty. Kdo by si jich nevšiml?“
Eusebius cítil, jak mu v hrudi ztuhla jemná výstraha.
Někdo sledoval jejich dům.
Ne náhodně.
Pozoroval Žofii, Dorku i holky.
A věděl přesně, jak využít jejich běžné cesty.
„Jak vypadal ten muž?“ zeptal se Eusebius.
Jakub si promnul spánky.
„Plášť… tmavý. Hubený. Ruce měl čisté, ne jako řemeslník. Mluvil klidně, ale rychle.
A jednu chvíli jsem uviděl koutem oka jeho botu — byla… drahá.
Ne místní práce.“
Eusebius se narovnal.
Purkrabí poprvé pochopil, co to znamená.
Někdo cizí.
Někdo s penězi.
Někdo, kdo sleduje Pražský dům.
A kdo poslal jed na Hrad.
„Jakube,“ řekl nakonec Eusebius, jeho hlas pevný a klidný,
„teď už půjde o víc než o špatné zboží.“
Jakubovi se roztřásly ruce.
„Já… já vyjdu svědčit, pane. Řeknu všechno. Do posledního.“
Purkrabí přikývl.
„Ano. A my to teď ověříme.“
Eusebius se obrátil směrem zpět k tržnici a zadíval se přes dav — jeho oči pátraly jako oči lovce.
„Ten muž se tu může objevit znovu,“ řekl tiše.
„A tentokrát ho najdeme.“
Jakmile odešli od stánku, Eusebius navrhl krátkou přestávku.
„Najíme se. Abychom se nepodsekli,“ řekl klidně, a purkrabí neměl sílu odporovat.
Pár kroků od tržiště byla malá hospoda s dřevěným štítem U Šedého kohouta.
Uvnitř bylo teplo, pach masa, kouř z ohně a tlumený šum, který se držel nízko při zemi jako starý zvykuplný host.
Sedli si ke stolu v zadní části místnosti.
Eusebius si instinktivně vybral místo s výhledem na dveře, zatímco purkrabí usedl naproti, trochu těžším, pomalejším pohybem, než bylo u něj obvyklé.
Hospodský přinesl jídlo a oba jedli mlčky.
Eusebius rychle, s krátkými, jistými pohyby.
Purkrabí pomaleji, ale s pevnějším výrazem, jako by mu každá lžíce pomáhala znovu poskládat sebe samotného.
A pak se to stalo.
Purkrabí zvedl hlavu — jen na okamžik — a zahlédl muže, který seděl u bočního stolu.
Měl na sobě prostý kabátec, široký plášť, trochu strniště na bradě a neutrální výraz. Nic zvláštního.
Nic, co by přitahovalo pozornost.
A přesto se purkrabím prohnal krátký záblesk, instinkt, který znají jen lidé, co tráví příliš mnoho let mezi intrikami.
„Znám ho,“ problesklo mu hlavou.
Ale odkud? Z Hradu? Ze slavností? Někde ze síně při audienci? Nebo je to tvář z úplně jiného místa?
Nic.
Jen nejasný pocit, který neměl jasný tvar.
Muž se jejich směrem ani nepodíval.
Jedl v klidu, jako někdo, kdo nechce být viděn.
Purkrabí sevřel lžíci pevněji, oči se mu na okamžik zúžily… a hned to potlačil.
„Nesmysl,“ zamumlal si v duchu. „Jen podobnost.“
Nic neřekl.
Nevěděl proč, ale nechtěl Eusebia zatěžovat svým neurčitým tušením.
Eusebius si jeho krátkého vyrušení nevšiml.
V hlavě měl jen stopy, čas, směr, logiku.
Když dojedli, vstal jako první.
„Jdeme.“
Purkrabí ještě jednou přejel očima celou hospodu.
Muž u bočního stolu byl otočen zády a mluvil s hospodským. Nic podezřelého.
A přesto zanechal v purkrabím pocit podobný kamínku v botě — malý, nepříjemný a neodstranitelný.
Nic neřekl.
A vyšli ven.
Hluk tržiště je okamžitě pohltil.
Dav se valil jako proud řeky — kořenáři, rybáři, ženy u kapličky, poslíčkové se džbány, cizí tváře, místní tváře, stovky hlasů.
Eusebius se rozhlédl pozorně.
„Hledáme muže v kapuci,“ připomněl.
„Jižanský přízvuk. Čisté ruce. Dobré boty.“
Purkrabí přikývl.
„A někdo, kdo ví o našich lidech víc, než by měl.“
Oba se dali do pohybu.
Kapuce se míhaly v davu jako stíny — prodejci, poslíčci, kupci.
Lidí bylo příliš mnoho.
Najít jednoho muže bylo jako hledat kapku inkoustu v proudu vody.
Eusebius pozoroval pohyb postav, rytmus davu, drobné odchylky.
Purkrabí procházel druhou stranou tržiště, kontroloval tváře, postoje, držení těla.
A někde mezi lidmi byl muž, kterého hledali.
A také muž z hospody — tichý, nenápadný, který se postavil dál mezi stánky a díval se na ně zezadu.
Nikdo z nich zatím netušil, jak důležitý bude.
Tržiště šumělo jako rozvodněná řeka.
Prodavači volali ceny, děti pobíhaly s košíky, u kapličky klečela žena a modlila se nahlas, jako by chtěla překřičet celý svět.
Nikdo z toho nepatřil do jejich příběhu — ale někdo tu byl.
Někdo, kdo ano.
Eusebius si svlékl rukavici a sevřel pergamen v dlani, aby cítil jeho pevný okraj.
To mu pomáhalo udržet klid.
Když byl klidný, viděl lépe — lépe než většina lidí kolem.
„Tam,“ kývl purkrabí nenápadně bradou směrem k jedné z uliček, kde se mezi stánky prodávaly tmavé pláště.
„Mrkněte.“
Eusebius se otočil jen očima.
A tehdy si toho všiml.
Postava v tmavé kápi.
Stála zády k nim, lehce pootočená, jako by něco kupovala… ale ruce měla u těla, nic neosahávala, nic nepřevracela.
Jen stála.
Eusebiusovi se okamžitě zúžily oči.
„To je on,“ řekl tiše.
Ne věta — jistota.
Purkrabí přikývl.
„Jdeme.“
Vyrazili oba, ale ne přímo.
Eusebius se vmísil do davu zleva, purkrabí zprava — jako dvě strany jedné klece, která se pomalu zavírala.
Muži a ženy jim ustupovali z cesty, aniž by věděli proč.
Eusebius se pohyboval s lehkostí někoho, kdo je na podobné průchody zvyklý — využíval mezery, stíny, hluk davu.
Byli sotva pět kroků od něj, když se to stalo.
Muž v kápi se pohnul.
Rychle.
Až příliš rychle na někoho, kdo se jen otočil ke stánku.
Najednou už nešel — běžel.
Začíná útěk
„Eusebie!“ vyhrkl purkrabí.
Ale Eusebius už reagoval.
Vyrazil mezi lidmi, srážel boky, uhýbal mezi košíky.
Prodavač zelí zaklel, dítě s jablky zavřísklo, někde spadla miska.
Cizinec prorazil dav jako nůž látku.
Eusebius za ním.
Šlo o vteřiny.
Purkrabí se snažil držet tempo, ale nemohl běžet tak rychle — tlačil se přes trh, odstrkoval ruce, uhýbal lidem.
„Uhněte! Stát! Z cesty!“ volal, ale hluk tržiště ho polykal.
Eusebius mezitím sledoval každý pohyb cizince.
Ten muž se pohyboval jako někdo, kdo není v Praze poprvé.
Věděl, kterou ulicí uniknout.
Věděl, že má utéct do úzkých uliček — tam se ztratí.
„Ne, ne tudy…“ vydechl Eusebius.
Ale cizinec právě tam zamířil.
Mezi dvěma stánky se protáhl do temné uličky.
Eusebius se vrhl za ním — a těsně minul cizincovu patu, když mizela za rohem.
Ulička
Byla úzká a kluzká, vydlážděná šikmými kameny.
Eusebius nabral rychlost a skoro podklouzl.
Opravil se rukou o zeď, přetočil tělo na bok a pokračoval.
Cizinec byl rychlý.
A tichý.
Na konci uličky prudce zabočil doprava.
Eusebius po něm.
Purkrabí byl daleko za nimi, ale běžel s nečekaným odhodláním.
Na okamžik ho má
Ulička se náhle rozšířila do malého dvorku s lavičkou a prázdným sudem.
A tam — poprvé — se Eusebius dostal tak blízko, že viděl cizinci záhyb na plášti.
Natáhl ruku —
— cizinec se otočil, jen na okamžik.
Stačilo to.
Oči.
Tmavé.
Studené.
Výraz muže, který ví přesně, co dělá.
A pak jediný skok přes sud a byl znovu pryč — tentokrát do další uličky.
Eusebius za ním.
Pět vteřin rozhodne
Cizinec byl rychlý, ale Eusebius lehčí a obratnější.
Teď už byl jen tři kroky za ním.
A pak —
shluk žen s koši v rukou, objevily se z boční ulice.
Uvnitř chaosu, proutěných košů a výkřiků se Eusebius musel vyhnout, jinak by je porazil.
Lehce, ale přece jen zpomalil.
Cizinec nezpomalil.
Prorazil skupinu a zmizel.
Eusebius vyběhl ven z uličky, prudce se rozhlédl —
a pochopil.
Byl pryč.
Jako kdyby se rozplynul v davu.
Purkrabí doběhne
Adam z Hradce přiběhl o půl minuty později, lapal po dechu a držel se za bok.
„Viděl jste ho?“ vyhrkl.
Eusebius stál bez pohybu, oči stále zúžené, dech zrychlený.
„Ano,“ odpověděl tiše.
„A on viděl mě.“
Purkrabí polkl.
„Co teď?“
Eusebius se pomalu otočil zpět k tržišti.
„Teď…“ řekl klidně, „…nás čeká něco horšího.“
Purkrabí vyčkával.
„Ten muž věděl, co dělá,“ dořekl Eusebius.
„Ale nebyl tu sám.“
Purkrabí zatajil dech.
Eusebius dodal tichým hlasem:
„Ta tvář z hospody… nebyla náhoda.“
Eusebius stál nehnutě, oči stále upřené k místu, kde cizinec zmizel, a jako by poslouchal něco, co ostatní neslyšeli. Purkrabí se mezitím konečně narovnal, ruce opřené o kolena, snažil se popadnout dech a zároveň posbírat myšlenky.
Dav kolem nich si jich už zase nevšímal. Tržiště žilo dál svým ruchem, jako by se právě neodehrál útěk, který mohl změnit osud Prahy. Prodavači znovu vyvolávali ceny, děti sbíraly jablka rozsypaná při honičce, pár lidí se ohlíželo jen s krátkou zvědavostí.
„Co tím myslíte?“ odvážil se konečně purkrabí tiše zeptat.
„Že nebyl sám.“
Eusebius pomalu stáhl rukavici zpět na ruku a rozhlédl se kolem — tentokrát jinak. Nebylo to hledání muže v kápi. Bylo to hledání stop. Náznaků. Chování lidí, které neodpovídalo okolí.
„Ten muž,“ začal pomalu, „věděl přesně, kdy vyrazit. Neotočil se. Neváhal. Nevnímal nás, jen sledoval únikové cesty. Něco takového dělají jen ti, kdo jsou na útěk zvyklí.“
Purkrabí přikývl, ale nechápal vše, co tím chtěl říct.
„Tak… kdo to byl?“
Eusebius zvedl hlavu k hospodě, která byla pár ulic zpět.
„Ten v hospodě,“ pronesl skoro šeptem.
„Ten, na kterého jste se díval déle, než jste chtěl.“
Purkrabí ztuhl.
„Vy… vy jste si všiml?“
„Všiml,“ odpověděl Eusebius bez výčitek.
„A nejen já.“
Purkrabí polkl, v jeho tváři se objevil stín studu i překvapení.
„Myslel jsem, že jen… povědomá tvář.“
„Povědomá tvář není v Praze nikdy jen povědomá,“ odvětil Eusebius.
„Ten muž nás sledoval. Celou dobu.“
Purkrabí se rozhlédl instinktivně i on, jako by ho mohl uvidět hned vedle sebe. Dav však zůstal jen davem, hustý a anonymní.
„Chcete říct, že ten první byl jen návnada?“ zeptal se tiše.
Eusebius neodpověděl hned — byl to jeden z těch momentů, kdy se rozum pere s intuicí.
Nakonec přikývl.
„Ano. Ten v kápi nás měl odvést. Zlomit pozornost. Zjistit, jak rychle dokážeme reagovat.“
Podíval se purkrabímu přímo do očí.
„A ten z hospody měl sledovat, co uděláme. Jestli si všimneme. Jestli víme, že nejsme sami.“
Purkrabí si sáhl na hruď, jako by hledal dech.
„To znamená… že jsme právě přišli o jedinou stopu?“
„Naopak,“ řekl Eusebius pevně.
„Teď máme dvě.“
Purkrabí se zmateně zamračil.
Eusebius pokračoval:
„Muže v kápi. A muže z hospody. A vědomí, že spolupracují. A vědomí, že o nás vědí.“
Pak se pomalu, velmi pomalu obrátil zpátky k tržnici, očima projel každý kout, každý stín mezi stánky.
„A jestli mají opravdu zájem na tom, aby císař umřel… vrátí se. Nebo udělají chybu.“
Purkrabí se nadechl, ale Eusebius mu skočil do řeči:
„A my budeme připraveni.“
Chvíli stáli mlčky, jen s hukotem tržiště kolem.
A pak Eusebius dodal:
„Začněme u Bartolomeova posla. Tenhle útěk byl jen první tah.“
Cestou vzhůru k Hradu ještě pořád cítili tep honu v nohách. Uličky Starého Města se postupně měnily v klidnější ulice Malé Strany, a když míjeli první schody k Hradčanskému náměstí, slyšeli za sebou rychlé kroky.
Eusebius se otočil jako první.
„Dorin?“ zavolal.
Mladý pomocník z Pražského domu se k nim blížil, lehce udýchaný, v ruce držel pevně svázaný balíček i dopis.
„Signore, zastavil jsem vás schválně,“ vyhrkl hned. „Dostal jsem to od Bartolomea. A podíval jsem se na to.“
Podal Eusebiovi pergamen.
Eusebius ho rozlomil už za chůze.
„Tak co?“ zeptal se purkrabí netrpělivě, skoro tvrdě.
Dorin se nadechl a řekl to přímo:
„Je to jed. Z těch bramborových plodů. Silný. Rychlý. A nevědomý kuchař by ho klidně dal do polévky a netušil by, co dělá.“
Pak dodal:
„Koření v té skříňce je čisté. Čisté jako voda. Ani stopa po něčem špatném.“
Eusebius přikývl.
„Děkuju, Dorine. Výborná práce.“
Purkrabí si oddechl i neoddechl zároveň.
„Takže snaha otrávit císaře nebyla v koření… ale v tom, co jsme nevěděli, že je jed.“
Dorin přikývl.
„A někdo to věděl až moc dobře.“
Eusebius sevřel rty.
„Běž do Pražského domu a zůstaň tam. Dnes nikam nechoď sám.“
Dorin kývl a odběhl zpět dolů, mizící mezi domy.
Když Eusebius s purkrabím vstupovali na nádvoří Hradu, foukl studený vítr přes dlažbu. Všechno působilo až podezřele tichým dojmem — jako by se Hrad snažil sám sebe přesvědčit, že je tu klid.
A pak Eusebius ztuhl.
„Vidíte to?“ zašeptal.
Purkrabí sledoval jeho pohled.
Na opačném konci nádvoří, u podloubí vedoucího k služební chodbě, se pohybovala postava v tmavé kápi.
Stejný sklon ramen.
Stejná jistota v chůzi.
„Proboha,“ vydechl purkrabí.
„On se vrátil sem?“
Eusebius ho zadržel pohybem ruky.
„Neutíkáme. Teď ne. Sledujeme.“
Oba se rozběhli tichým krokem podél zdi, drželi se ve stínu, kde je nebylo snadné zahlédnout.
Kápovitému muži mezitím někdo přistoupil vstříc.
Purkrabí zalapal po dechu, když rozpoznal, kdo to je.
Lang.
Císařův komorník.
Setkali se přímo pod obloukem.
Lang se uklonil — hluboko. Příliš hluboko.
A jeho gesto nebylo dobrým znamením.
„Uctivě… až moc,“ zasyčel purkrabí tiše.
„Komu se takhle klaní?“
Eusebius sledoval oba muže pozorně.
Neslyšeli jejich slova, ale viděli gesta.
Lang mluvil tiše, s rychlými pohyby rukou.
Kápovitý muž jen přikývl, několikrát, klidně.
Pak na okamžik odhalil část obličeje — jen bradu a ústa — a purkrabí se málem prořekl nahlas.
„To není… obyčejný člověk,“ zašeptal.
Lang se znovu uklonil, tentokrát ještě níž.
A pak oba vykročili do služební chodby vedoucí přímo k císařovým komnatám.
Eusebius se zastavil za roh a přitiskl se ke zdi.
Purkrabí vedle něj, bílý jako křída.
„Dělá to, co dělá jen u několika lidí,“ vydechl purkrabí.
„A nikdy ne u cizince.“
Eusebius se pomalu nadechl, jako by potřeboval naplnit plíce chladným vzduchem, aby udržel ledový klid.
„Ten muž,“ pronesl, „má na Hradě dveře, které se neotvírají ani šlechtě.“
Purkrabí polkl.
„A my… půjdeme za nimi?“
Eusebius přikývl.
„Ale ne nablízko. Teď se budeme držet ve stínu. Každou minutu čekám, že se otočí.“
Vyrazili za nimi opatrně, krok po kroku.
Lang s mužem v kápi mířili přímo ke dveřím císařových komnat.
A tam — na místě, kde by nikdo cizí neměl být — se mělo ukázat, kdo opravdu tahá za nitky.
Muž v kápi prošel kolem stráží s takovou samozřejmostí, až purkrabímu běhal mráz po zádech. Lang mu otevřel dveře do císařových komnat, hluboce se uklonil a beze slova ustoupil. Jakmile cizinec vstoupil dovnitř, Lang se otočil a rychlou chůzí zmizel v jiné chodbě.
Eusebius a purkrabí zůstali u dveří sami.
„Tohle se mi nelíbí,“ zašeptal purkrabí, až příliš nahlas.
„Někomu otevře dveře k císaři — a ještě se klaní jak před arcivévodou?“
Eusebius nic neřekl, stál nehnutě a poslouchal.
Uvnitř bylo ticho. Až moc ticho.
Purkrabí si přitiskl ucho na dveře.
„Nic neslyším,“ zavrčel nervózně. „Naprosté ticho. To není dobré.“
Eusebius také naklonil hlavu.
Byly slyšet jen tlumené kroky uvnitř — jeden pár, pomalé obcházení, jako by si někdo prohlížel místnost.
Purkrabí sevřel rukojeť u pasu.
„Nappočítám do tří a jdeme dovnitř.“
Eusebius se pootočil a zašklebil se, jako by slyšel nejhorší nápad dne.
„Purkrabí… tohle není dobrý nápad.“
„A co když je císař v ohrožení?“ sykl Adam z Hradce zpět.
„Necháme ho tam samotného? S cizincem, kterého neznáme?“
A právě v tom okamžiku se za nimi ozval klidný, hluboký hlas:
„Myslím, že císař bude v pořádku.“
Oba nadskočili, otočili se — a uviděli Pistoria.
Arcibiskup stál ve stínu chodby, ruce sepnuté, výraz vážný a zároveň jistý.
„Vaše excelencia…“ vydechl purkrabí lehce roztřeseně.
„Co tu… děláte?“
Pistorius přistoupil blíž.
„Dělám přesně to, co vy — hlídám, aby se nestalo nic, co by nemělo.“
Jeho zrak sklouzl k Eusebiovi.
„Tak co, už víte, co to bylo za jed?“
Eusebius přikývl.
„Ano. Plody brambor. Ty, co rostou nad zemí. Bartolomeo nevěděl, že jsou jedovaté. Přidával je do jídla. Je to silné a rychlé — ale ne zamýšlené jako vražda.“
Purkrabí však dodal:
„Jenže někdo věděl, co dělá, když je na Hrad poslal. A ten někdo má něco společného s tím mužem v kápi.“
Pistorius se pousmál, krátce, bez humoru.
„To si také myslím.“
Pak natáhl ruku směrem k Eusebiovi.
„Ten dekret máte?“
Eusebius sáhl pod opasek a vytáhl pečetí zapečetěný pergamen.
„Mám.“
Pistorius si ho zběžně prohlédl a přikývl.
„Dobře. Pak se jdeme zeptat.“
Purkrabí zadržel dech.
„Chcete… vkročit dovnitř? Teď?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Pistorius, jako by šlo o vstup do knihovny, ne do místnosti s potenciálním atentátníkem.
Pak dvěma ladnými kroky přešel ke dveřím a zaklepal pevně, autoritativně.
Zevnitř se ozvalo krátké, jasné:
„Dále.“
Pistorius otevřel dveře bez zaváhání a vešel.
Eusebius s purkrabím těsně za ním.
V komnatě bylo přítmí, jen několik pruhů světla dopadalo na koberec.
Rudolf seděl v křesle u stolu, přikrytý pláštěm, výraz měl bledý, ale pozorný.
A naproti němu stála vysoká postava v tmavé kápi.
Když zaslechla zvuk dveří, pomalu se otočila.
Kápě sklouzla dolů.
Purkrabí strnul.
Eusebius ztuhl.
Pistorius mlčel.
Před nimi stál arcivévoda Matyáš Habsburský.
Rudolfův bratr.
Ambiciózní, nebezpečný, nepředvídatelný.
Purkrabí se uklonil téměř instinktivně.
„Vaše… Vaše Výsosti…“
Matyášův pohled padl na Pistoria — krátké, chladné uznání.
Pak sklouzl k purkrabímu — bez zájmu.
A nakonec k Eusebiovi.
Neznal ho.
To bylo patrné.
Ale něco na jeho postoji, na tom, jak stál pevně, upřeně, jak se nebál zvednout oči — to Matyáše zaujalo.
A podráždilo.
„A kdo je toto?“ zeptal se s chladnou autoritou.
Pistorius odpověděl jako první:
„Pán Eusebius, Vaše Výsosti. Císařem pověřený, aby vedl vyšetřování jeho včerejší otravy.“
Eusebius nic neřekl. Jen mírně sklonil hlavu.
Bylo v tom víc pokory než strachu.
To Matyáše popudilo.
„Otravy?“ zopakoval ledově.
„A tento… mladík… má tu čest mi stát v cestě a klást otázky?“
Rudolf lehce zakašlal.
Matyáš však oči nespustil z Eusebia.
Eusebius klidně odpověděl:
„Povinnost, Vaše Výsosti. Nic víc.“
Purkrabí zbledl.
Pistorius lehce zamrkal — to byl u Eusebia odvážný tón, až příliš odvážný.
Matyášovi se v oku zablesklo nebezpečí.
„Vy jste velmi… přímý.“
„Přímé odpovědi hledám,“ odvětil Eusebius bez zaváhání.
Purkrabí málem šlápnul Eusebiovi na botu, aby mlčel.
Pistorius se nadechl, ale nezasáhl — sledoval.
Matyáš udělal krok k Eusebiovi.
Zastavil se kousek před ním, blíž, než bylo vhodné.
„Víte, kdo já jsem?“ zeptal se tiše, hlas jako ocel v sametu.
„Ano,“ odpověděl Eusebius stejně tiše.
„A stejně musím klást otázky. Císař je nemocný.“
Matyáš se naklonil ještě o kousek.
„A vy se domníváte, že já…?“
„Domnívám se,“ přerušil ho Eusebius opatrně, ale pevně,
„že každý, kdo vstoupí k císaři bez ohlášení, musí být tázán.“
Purkrabí zavřel oči.
Pistorius ztuhl.
Rudolf pozoroval scénu bezvýrazně, ale velmi pozorně.
Matyáš se narovnal.
Výraz měl absolutně klidný.
Až moc klidný.
„Vy mne urážíte,“ řekl pomalu.
„A možná bych měl požadovat vaše okamžité odstranění z Hradu.“
Eusebius neuhnul pohledem.
„Pokud to žádáte, půjdu.“
Krátká pauza.
„Ale nejdřív dokončím, co mi císař svěřil.“
Matyášova čelist se napnula.
Tohle ho opravdu naštvalo.
Víc než kterýkoli šlechtic.
Víc než celý dvůr.
Pistorius vstoupil mezi ně krokem, který měl uklidnit oba.
„Arcivévodská Výsosti,“ pronesl klidně, „pán Eusebius je přímý. Nikoli drzý. Pouze dělá svou povinnost.“
Matyášův pohled sjel z Pistoria na Rudolfa.
„Bratře… nechal sis tu vyrůst velmi… odvážné služebníky.“
Rudolf se mírně pousmál.
Unaveně, ale s náznakem hrdosti.
„Matyáši… právě proto je potřebuji.“
Matyáš mlčel dlouhou chvíli.
Pak se otočil zpět k Eusebiovi.
„Dobrá,“ řekl chladně.
„Ptejte se. Jste smělejší, než je zdrávo. To se mi… bude hodit.“
A usedl do křesla naproti Rudolfovi.
Scéna je připravena na výslech arcivévody Matyáše.
A Eusebius právě získal jeho nechtěný zájem.
V komnatě bylo ticho, v němž se dalo krájet.
Matyáš seděl naproti Rudolfovi, ruce měl složené v klíně, tvář napjatou ledovým klidem.
Eusebius stál rovně, bez váhání. Pistorius tiše sklopil oči k zemi a purkrabí se přidržoval opěradla židle, protože cítil, že tohle nebude obyčejná konverzace.
Eusebius si odkašlal — jemně, ale dostatečně, aby upoutal pozornost.
„Vaše Výsosti,“ začal klidně, „mohu se zeptat na původ těch bramborových plodů, které se dostaly do císařské kuchyně?“
Matyáš se ani nepohnul.
„Neptej se tak, jako by to byla zločinná stopa,“ odvětil tiše.
„Byl to dar.“
Rudolf nadzvedl obočí, Pistorius přestal dýchat a purkrabí… purkrabí se zhoupl.
Eusebius pokračoval:
„Dar… od vás?“
„Samozřejmě,“ řekl Matyáš.
„Přivezli mi je včera ze dvora ve Vídni. Jako raritu. Z těch… zámořských zemí. Nehodlal jsem jíst něco, co pochází od nějakých pohanských barbarů. Tak jsem balík poslal bratrovi.“
Eusebius zamrkal.
„Vaše Výsosti… oni nejsou barbaři. To jsou Indiáni.“
Purkrabí zalapal po dechu.
Pistorius si tiše, ale velmi intenzivně udělal znamení kříže.
Rudolf si přikryl ústa rukávem, aby nebylo vidět, že se Baví.
Bavil.
Skutečně se bavil.
Matyáš ztuhl.
„Indiáni… bar-ba-ři… je to jedno,“ zavrčel.
„Jídlo od nich jíst nebudu.“
Eusebius, naprosto klidně, bez jediné známky strachu, pokračoval:
„Chápu. Ale proč jste tedy dar poslal prostředníkem? Proč ne rovnou?“
Matyáš práskl dlaní o područky křesla.
„Protože kdyby věděl, že je to ode mne, tak by to nepřijal!“
Eusebius přikývl.
„No jo… vlastně. Ty vaše hádky.“
A doplnil drobnou grimasu — takovou tu, kterou dělá jen člověk, který přemýšlí nahlas a zároveň úplně zapomene, že stojí před arcivévodou.
Byla to ta nejnevhodnější grimasa ze všech.
Matyáš zbledl.
Ne hněvem — ne úplně.
Něco v jeho tváři se hroutilo zevnitř.
Bylo to, jako by se mu pod nohama na sekundovou trhlinku otevřela zem.
V tom okamžiku se mu ve tváři mihl stín minulosti.
Něco, co kdysi měl.
Něco, co ztratil.
Anna.
Jeho Anna.
Její smích.
Její pohled.
Její způsob, jak nakláněla hlavu, když ho opravovala.
A přesně tu samou maličkou grimasu — úplně stejnou — měla ona.
Matyáš se vzchopil, sevřel čelist a zaklepal prsty do područek.
Pistorius si všiml změny ve výrazu arcivévody — a poprvé za celou dobu úplně ztichl.
Purkrabí byl bílý jako křída a vypadal, že omdlí, tentokrát doopravdy.
Eusebius… nic nepochopil.
Jen sledoval Matyáše a čekal na odpověď.
Matyášův hlas, když konečně promluvil, byl o odstín nižší.
Ne studenější.
Spíš… ztracenější.
„To… není důležité.“
Pistorius věděl, že právě viděl trhlinu v Matyášově ocelové masce.
Rudolf to také viděl — a přes rukáv si zakryl ústa, aby nerozesmál situaci úplně.
Eusebius nic z toho neviděl.
A kladl další věcnou, přímou otázku:
„Vaše Výsosti… věděl jste, jak brambora vypadá?“
Matyáš vybuchl:
„NE!“
Hlas se mu zlomil.
„Nevím! Nemám čas zkoumat nějaké… hlízy!“
„Takže jste nevěděl, že jejich plody jsou jedovaté?“
„Samozřejmě že ne!“ zasyčel Matyáš.
A dodal tišeji, skoro smutně:
„Kdybych věděl… neposlal bych to.“
Rudolf přikývl, poprvé vážně.
„Věřím ti.“
Nastal krátký moment ticha.
Eusebius vtáhl vzduch a chystal další dotaz — ale Pistorius jemně zvedl ruku.
„Stačí,“ řekl tichým, ale jistým hlasem. „Prozatím.“
Matyáš se otočil zpět k oknu, jako by potřeboval vzdálenost od všech v místnosti.
A Eusebius — aniž by tušil, co právě spustil — se překvapivě stal jediným člověkem, který za roky dokázal Matyáše zasáhnout jinak než politicky.
Eusebius udělal krok vpřed, zastavil se uprostřed místnosti a uklonil se císaři.
Matyáš za jeho zády stále stál u okna, jako socha, která zapomněla dýchat.
„Vaše Veličenstvo,“ začal Eusebius klidně, zvučným, pevným hlasem, „mám jasno. Otrava nebyla úmyslná. Šlo o nehodu z nevědomosti. Plody, které se dostaly do kuchyně, jsou jedovaté. Jedí se jen hlízy ukryté v zemi, nikoli to, co roste nad ní.“
Rudolf přikývl, únava v jeho tváři se rozplynula alespoň na okamžik.
„Takže viník… není?“ zeptal se tichým, ale pevným hlasem.
„Není,“ potvrdil Eusebius.
„Byla to chyba v tom, že se nepoznal dar. Nic víc.“
Rudolf vydechl úlevou, přitiskl prsty ke spánkům a přikývl znovu.
„Děkuji vám, Eusebie,“ řekl pomalu.
„Za rychlé, jasné vyřízení případu. Málo kdo by si s tím poradil takto.“
Purkrabí přikývl téměř automaticky.
Pistorius sklopil oči, spokojený — Eusebius uspěl.
Ale Matyáš…
Matyáš stál stále u okna.
Z boku na něj dopadalo světlo a odhalovalo, že jeho hruď se zvedá a klesá příliš rychle na muže, který má mít věci pod kontrolou.
Ruce sevřené v pěst, skryté v rukávech kabátce.
„Není možné…“ zašeptal tak tiše, že to slyšel jen on sám.
Jen vzduch, který rozvibroval mezi zuby.
Ta grimasa.
Ten pohyb hlavy.
Ten způsob, jak Eusebius zvedl obočí.
Vteřinová kopie někoho jiného.
„To není možné…“ zopakoval v duchu.
„Ta mimika, ten drobný úšklebek… takhle se usmívala ona.“
Anna.
Jeho Anna.
Dávno pryč.
Dávno pohřbená.
A s ní i jejich dítě.
Oba mrtví.
Navždy.
Ztraceni.
Tak proč…
Proč ten mladík připomínal… ji?
Matyáš sevřel okraj parapetu tak pevně, až mu zbělely klouby.
V hrdle ho pálilo.
Nebyl to vztek.
Byla to panika.
Panika z něčeho, co nedává smysl.
Eusebius si mezitím stále držel postoj vyšetřujícího muže — klid, pořádek, věcnost.
Neměl tušení, že právě způsobil trhlinu v ledu, kterým Matyáš roky chránil vlastní srdce.
Když se dveře císařových komnat zavřely, v chodbě nastalo ticho.
Ticho po bouři, po napětí, po slovech, která měla větší váhu, než kdokoli chtěl přiznat.
Pistorius šel první.
Purkrabí následoval, stále trochu rozechvělý.
Eusebius kráčel za nimi s rovnými zády, ale v očích mu ještě žilo světýlko adrenalinu.
Když se dostali k oknu, kde nikdo neslyšel, Pistorius se otočil.
„Takže plody brambor,“ řekl klidně, jako by si chtěl potvrdit závěr.
Eusebius přikývl.
„Ano. Čistá nehoda. Nikdo netušil, že jsou jedovaté.“
Purkrabí si oddechl — až nečekaně hlasitě.
„Bohu dík, že to tak dopadlo,“ zamumlal, a hned se vzchopil.
„Ale Eusebie…“
Otočil se k němu s výrazem, který nevěstil nic dobrého.
Ukázal na něj prstem, až Eusebius instinktivně narovnal ramena.
„Jestli budu mít na stole ještě JEDNU jedinou stížnost…“ začal, tón stále stoupal, „JEDNU, slyšíte mě? Tak vás nechám ZAVŘÍT!“
Pistorius si odkašlal, ale purkrabí pokračoval, jak když protrhneš hráz:
„JEDNU! A jste na TO TATA v Bílé věži! Jasné?!“
Eusebius se postavil do pozoru jako voják na přehlídce.
„Rozumím, pane purkrabí.“
A zasalutoval.
Purkrabí zrudl, na místě se otočil a odkráčel pryč, mumlaje něco o drzých vojácích, o stížnostech od šlechty a o tom, že „už toho má až po uši“.
Jeho kroky duněly po chodbě, dokud nezmizel za rohem.
Pistorius se pomalu obrátil k Eusebiovi.
Na tváři měl výraz člověka, který viděl všechno — opravdu všechno — a přesto se stále nestačí divit.
Zavrtěl hlavou.
Zvedl oči ke stropu.
Vzepjal ruce jako při tiché modlitbě.
A nahlas, unaveným hlasem pronesl:
„Ty to vidíš…“
Eusebius se jen usmíval.
Ne provokativně.
Ne drze.
Ale tím svým tichým, klidným vítězným úsměvem, který říkal:
Zvládl jsem to.
A Pistorius, ač se tvářil, že prosí nebe o trpělivost…
se ve skutečnosti také usmíval.
Kniha 
Napsat komentář