Kniha

Ráno nad Prahou bylo klidné a svěží. Z oken pražského domu se linula vůně čerstvého chleba a horké kávy. Žofie v kuchyni pobíhala s utěrkou přes rameno a pobrukovala si, zatímco Matěj se v dílně pokoušel přemluvit starou lampu, aby znovu svítila.

„Dnes přijde host,“ ozvala se Žofie směrem do chodby. „Tak ať to tu nevypadá jako po výbuchu!“

„Kdo?“ zvedl hlavu Matěj.

„Ten, co měl přijít už před měsícem,“ odpověděla. „Pistorius říkal, že se opozdil. Nějaké rodinné záležitosti.“

Matěj se ušklíbl. „Rodinné záležitosti, jo? Tak to musí být někdo z lepší společnosti.“

„Z lepší?“ objevila se Dorotka ve dveřích. „Spíš z té starší. Potomek Budovců. Václav Budovec z Budova.“

Zdeněk, který zrovna přicházel z dvora, se pousmál. „Tak konečně. O tomhle jménu se mluví už měsíce. Myslel jsem, že se ztratil někde mezi kostelem a hospodou.“

„Nech ho,“ ozvala se Veronika, která právě sešla po schodech. „Pokud se opozdil kvůli rodině, má pro to důvod. Každý z nás by se vrátil pozdě, kdyby musel nechat doma neklid.“

V tu chvíli se ozvalo zaklepání. Dvakrát, pomalu, jako by ten, kdo stál za dveřmi, váhal, zda smí vstoupit.

Dorotka se usmála. „To bude on.“ Otevřela dveře a do předsíně vstoupil muž ve středních letech, v prostém, ale pečlivě udržovaném kabátci. V očích měl klid i únavu dlouhých dnů.

„Václav Budovec,“ řekl s mírným úklonem. „Přišel jsem později, než bylo v plánu. Rodina mě potřebovala – a než jsem mohl projít bránou, musel jsem uzavřít věci, které nesnesou odkladu.“

Veronika k němu přistoupila a usmála se. „Důležité je, že jste tady. Čekali jsme na vás.“

„A čekali dlouho,“ doplnil Zdeněk s typickým úšklebkem, „už jsme skoro mysleli, že ta brána pustí jen vyvolené bez rodinných závazků.“

Budovec se zasmál. „Pak je dobře, že ji někdo přesvědčil, že i otcové rodin mají své místo v historii.“

Matěj k němu přistoupil a potřásl mu rukou. „Vítejte, pane Budovče. Dům je váš. Jen si dejte pozor na Žofii – jakmile zjistí, že máte rád koláče, bude vás krmit, dokud se nevejdete do dveří.“

„Na to si dám pozor,“ pousmál se Václav.

Žofie se objevila vzápětí s tácem v rukou. „Na to pozor nedávejte. Sedněte si. Dnes je sváteční den – když se dům rozroste o dalšího, musí to být s koláčem, vínem a modlitbou.“

Všichni se usadili ke stolu. Veronika nalila víno, Dorotka podala koláč, a Matěj zvedl pohár. „Na Václava Budovce – posledního, kdo se k nám připojil, ale první, kdo už má naše sympatie.“

„Na zdraví,“ zaznělo sborově.

Když se smích utišil, Veronika se zeptala: „A co vás přivedlo teď, Václave? Po tolika odkladech?“

Václav se na chvíli odmlčel, jako by vážil slova. „Pistorius mi psal, že nadešel čas. A že když chci chránit to, co zůstalo z našeho rodu, musím chránit i vás. Tak jsem přišel.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Zdeněk jen přikývl. „Tak to máme společný cíl.“

Dorotka se usmála. „A konečně nás je u stolu zase o jednoho víc.“

„A o jednoho víc, kdo ví, jak to celé začalo,“ dodala Veronika tiše.

Václav se na ni podíval, v očích mu probleskl klid i smutek. „Možná nevíme všechno, ale jsme tady. A to je pro začátek dost.“

Žofie přisunula další pohár. „A teď už konec vážností. Kdo se poslední přidá, musí vyprávět příběh. To je u nás pravidlo.“

Budovec se pousmál. „Příběh?“

„Ano,“ přikývl Zdeněk. „Kdo přijde do domu, musí říct, co nechal za branou.“

Václav se napil vína, pohlédl na všechny kolem a tiše řekl: „Za branou jsem nechal minulost, která mi vzala přítele. A domov, který přestal být bezpečný. Ale před sebou vidím něco, co stojí za to chránit. Vás.“

Ticho. A pak Dorotka tiše dodala: „Tak to vítej doma, Václave.“

Byla neděle. Pražský dům byl nezvykle tichý, jen z kuchyně se ozývalo tlumené cinkání nádobí a vůně horkého chleba se mísila s kadidlem, které pronikalo z otevřených oken kostela na rohu ulice. Žofie si tiše pobrukovala, když skládala ubrusy, a občas se usmála – po dlouhé době to v domě znovu působilo jako doma.

Matěj už byl oblečený, kord u pasu, boty naleštěné, ale nervózně přecházel po chodbě. Každou chvíli pohlédl na hodiny a zavrčel: „Ta ženská mě jednou přivede do hříchu ještě dřív, než stihnu dojít ke zpovědi.“

Otec Martin, který právě scházel ze schodů, se pousmál. „O kom mluvíš?“

„O Eusebiovi,“ odpověděl Matěj. „Teda o Veronice. Zase se někde schovává. A jestli dnes nepůjde do kostela, začne se po Praze povídat, že máme doma kacíře.“

„Ty jsi horší než Žofie,“ povzdechl si Martin, „ale máš pravdu. Pověsti se šíří rychleji než vítr na Karlově mostě.“

Matěj se otočil a zamířil po schodech nahoru. Zaklepal na dveře. Nic. Zaklepal znovu. „Veroniko! Nebo Eusebie, nebo jak se dnes jmenuješ! Vstávej, mše začíná za půl hodiny!“

Za dveřmi to zašustilo. Po chvíli se dveře pootevřely a objevila se rozespalá postava s rozcuchanými vlasy. „Je neděle,“ zamumlala Veronika. „Lidé mají odpočívat.“

„Ty nejsi lidé,“ odsekl Matěj s úšklebkem. „Ty jsi povinnost. Tak vstávej, jinak ti půjčím Žofiin šátek a pošlu tě tam jako kajícnici.“

Veronika protočila oči. „Jestli mi někdy nabídneš místo v nebi, odmítnu. Tam musí být nuda jako v neděli v kostele.“

„Aspoň nebudeš sama,“ bránil se Matěj. „Všichni kacíři jsou tam prý ve zvláštním oddělení.“

„To budeš mít aspoň známé,“ odsekla, ale už si zapínala kabátec a chystala klobouk.

Když scházela dolů, Žofie ji přeměřila pohledem. „No sláva, živá duše! A vypadá docela křesťansky. To se musí zapsat do kroniky.“

Veronika se lehce usmála. „Kdyby se víra měřila podle účesu, už jsem svatá.“

„To říkej farářovi,“ zasmála se Žofie. „A nezapomeňte – po mši přijďte rovnou domů. Oběd se sám nepočká.“

Na dvoře čekal Václav Budovec. Stál u brány, v ruce modlitební knihu, a s klidným pohledem sledoval, jak se dvojice připravuje k odchodu. „Taky jdete?“ zeptal se.

„Musíme,“ povzdechl si Matěj. „Jinak bychom si vysloužili pověst rouhačů.“

„Tak půjdu s vámi,“ usmál se Václav. „Tři duše se v kostele ztratí hůř než dvě.“

„To záleží,“ poznamenala Veronika tiše. „Některé duše se ztratí i v tichu.“

Budovec se pousmál, ale neodpověděl.

Ulice byly chladné a zalité světlem. V dálce se ozývaly zvony, z kostela svatého Jakuba se linul první zpěv. Lidé se scházeli po dvojicích, zdravili se a tiše vstupovali dovnitř.

Matěj se naklonil k Veronice. „Pamatuj, hlavně se tvář přiměřeně zbožně.“

„Jak to vypadá?“

„Jako když se modlíš, ale jen napůl věříš, že tě Bůh poslouchá.“

Veronika si odfrkla. „Tak to zvládnu.“

Když vstoupili dovnitř, chrám se zahalil do ticha a kadidlového dýmu. Sluneční paprsky dopadaly skrz vitráže na dlažbu, kde se světlo lámalo do barev. Václav poklekl, Veronika se posadila a zvedla pohled ke klenbě. Na okamžik se jí sevřelo srdce – tam, mezi sochami a stíny, se svět zdál čistý, tichý, skoro dokonalý.

Jen na chvíli.

Pak si zhluboka povzdechla a tiše pronesla: „Pane, jestli mě slyšíš, dej mi sílu to vydržet. A jestli ne, dej mi aspoň trpělivost s Matějem.“

Ten po jejím boku potlačil smích.

Eusebius se v duchu modlil, aby už mše skončila. Slova faráře mu splývala v nekonečný proud a každá minuta se zdála delší než celá bitva u Vídně. Kolikrát si musel odkašlat, jen aby potlačil smích, když se Matěj vedle něj tvářil jako anděl, který právě lituje všech svých hříchů — i těch, které ještě nestihl spáchat.

Když konečně vyšli z kostela, venku je ovanul čerstvý vzduch. Na schodech se hemžili žebráci — muži i ženy v rozedraných kabátcích, s rukama nataženýma k nebi i k lidem, kteří kolem procházeli.

Jeden z nich, shrbený stařec s prošedivělými vlasy a pronikavýma očima, se připlížil k Eusebiovi. Nic neřekl, jen mu nenápadně vtiskl do ruky složený kousek papíru.

Eusebius zůstal stát, nechápavě se na něj podíval, ale žebrák už byl pryč — ztratil se mezi ostatními jako stín. Opatrně rozložil lístek.

Bylo na něm kostrbatým písmem napsáno:
„O půlnoci – židovský hřbitov. Král žebráků.“

Chvíli se na písmo díval, než ho tiše složil a zasunul do kapsy. V hlavě mu přeběhla jediná myšlenka:
Co ode mě chce?
Ale hned si odpověděl:
Uvidíme, až tam přijdu.

Matěj se po jeho boku zasmál: „To jsi tam nemusel furt pokašlávat. Farář se na tebe díval, jako bys měl v hrdle démona.“

Eusebius se na něj otočil. „To jsem se měl smát? Byla to mše, ne komedie.“

Matěj protočil oči. „Hele, já musím do hospody. Máme zasedání cechu.“

Eusebius se ušklíbl. „Jó, zasedání cechu. To známe. Tak já řeknu Žofii, ať udělá polívku. Třeba do rána vystydne, než se vrátíš.“

Matěj se rozesmál a mávl rukou. „Neboj, dnes jenom pivo. A možná dvě.“

„A zítra pokání,“ poznamenal Eusebius, ale Matěj už odcházel směrem k Malostranskému trhu.

Eusebius zůstal stát chvíli sám před kostelem. Město kolem šumělo, lidé se rozcházeli, a on cítil, jak mu v kapse těžkne složený lístek. Otočil se k úzké uličce vedoucí domů, nadechl se a pomalu vykročil.

Praha dýchala klidem, ale on věděl, že ten klid nevydrží dlouho.

V domě bylo veselo. Všichni se sešli v jídelně, aby pořádně přivítali nového člena party. Václav Budovec se rychle zapojil do hovoru, Dorotka se smála, Zdeněk si neodpustil pár jízlivých poznámek a Matěj, který se vrátil z „cechu“ s dobrou náladou, vyprávěl historky, které měly ke skutečnosti daleko, ale k zábavě blízko.

„Aaa, tak jaká byla mše?“ zeptala se Dorotka se smíchem, když se Eusebius vrátil z kuchyně.

Veronika se jen pousmála. „Držela jsem se, abych nevybouchla smíchy. Bože, to byly bláboly. Ještě štěstí, že my jsme to kdysi měli jinak… moderněji.“

„Moderně?“ pozvedl obočí Zdeněk. „To jako že jste se modlili po svém?“

„Spíš jsme mluvili s Bohem bez tlumočníka,“ odpověděl Eusebius s úsměvem a posadil se na židli. Rozepl kabát a s úlevou vydechl. „Kdyby mše trvala o pět minut déle, asi bych se stal mučedníkem smíchu.“

Žofie vešla do místnosti s tácem plným koláčů. „Tak, moji svatí hříšníci, něco sladkého po modlitbě.“

Eusebius se zvedl, trochu váhavě se pousmál a zeptal se: „Žofie, můžu dnes být jenom já? Žádný Eusebius, žádné převleky… prostě Veronika?“

Žofie se na něj vlídně podívala. „Ale jistěže ano, děvče. Je neděle. Máte volno.“

„Tak to díky Bohu,“ řekla Veronika s úlevou, a všichni kolem se rozesmáli.

Budovec zvedl pohár. „To bych podepsal. V tomhle domě má být svatá jen Žofie, jinak by to tady nikdo nepřežil.“

Žofie se jen pobaveně ušklíbla. „A vy, pane Budovče, si radši dejte koláč, než vás vyzpovídám já.“

Smích zaplnil celý dům. Všichni jedli, povídali si a smáli se tak, že se staré zdi zdály zase o něco živější. Venku se pomalu šeřilo a za okny se rozléhalo klidné, tiché pražské nedělní odpoledne.

Jen Veronika, která se dívala do plamene svíce, měla na okamžik zamyšlený pohled.
V kapse kabátce ji totiž stále tížil složený papírek s nápisem:
„O půlnoci – židovský hřbitov. Král žebráků.“

Neděle uběhla rychle, ale v klidu. Veronika měla ráda takové dny, kdy nemusela nic dělat, kdy se čas vlekl líně jako kouř z komína a svět na chvíli zapomněl spěchat.

Jediné rozrušení nastalo, když se Matěj vrátil ze „schůze cechu“. Zřejmě probíhala ve společnosti dobrého piva, protože cestou domů zpíval písničky, které znali jen obyvatelé Pražského domu – ty zvláštní, vesele drzé a plné narážek, které by se na ulici zpívat neodvážil nikdo jiný.

Žofie si povzdechla, ale usmívala se. „Aspoň víme, že se cech neschází nad účetními knihami,“ poznamenala, když ho slyšela z dvora.

To byla jediná událost, která narušila ospalé odpoledne. Jinak dům tiše dýchal. Každý si našel své místo – Dorotka četla u okna, Zdeněk spal v křesle s knihou na hrudi, Veronika se procházela po zahradě bosýma nohama v trávě a Václav s Fredym se rozhodli projít po Praze.

„Ať ví, kudy kam,“ řekl Fredy, když odcházeli. „Praha je krásná, ale potměti se v ní snadno ztratíš.“

„To nevadí,“ odpověděl Václav klidně. „Někdy musíš zabloudit, abys pochopil, kde je domov.“

Když se brána za nimi zavřela, dům se znovu ponořil do ticha. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a v oknech se odrážel zlatý lesk večera.

Veronika seděla na lavičce pod lipou, dívala se na nebe a cítila zvláštní neklid, který neuměla pojmenovat.
Možná to bylo tím, že v kapse kabátce ji pořád tlačil ten složený lístek – tichá připomínka toho, že klidné dny nikdy netrvají dlouho.

Večer se dům ztišil. V jídelně plály svíčky, talíře voněly po pečeném mase a na stole nechybělo víno ani Žofiiny pověstné koláče. Byla to typická nedělní večeře v Pražském domě – směs tradice, smíchu a lehce absurdního pocitu, že se tu u jednoho stolu potkává hned několik století.

Dorotka nalila víno a mrkla na Václava. „Tak povídej, Budovče. Proč jsi dorazil tak pozdě? Pistorius tě čekal už dávno.“

Václav se pousmál, ale bylo vidět, že hledá správná slova. „Rodina,“ řekl nakonec prostě. „Řešil jsem věci doma. Není snadné vysvětlit, že člověk odchází… no, vlastně do jiné doby.“

Fredy zvedl obočí. „Zase problém s krycím příběhem? Já málem přemluvil mámu, že jdu na konferenci o časových paradoxech. Málem mi zabalila prezentaci.“

Všichni se rozesmáli, dokonce i Veronika, která dosud mlčela. „Já to měla jednodušší,“ dodala. „Řekla jsem, že jdu pomáhat do Vatikánu. Stejně si mysleli, že si dělám srandu.“

Václav se pousmál, ale pohled mu zůstal vážný. „Já musel něco uzavřít. Táta onemocněl, mladší brácha se hroutil, a já jsem si nemohl dovolit jen tak zmizet. Pistorius mi psal, že Brána zůstane otevřená, dokud budu připravený. Trvalo to dýl, ale… asi to tak mělo být.“

„Takže ses sem vrátil kvůli nám,“ shrnula Dorotka.

„Spíš kvůli tomu, co tu držíme pohromadě,“ opravil ji klidně Václav. „V tomhle domě je kus rovnováhy. Možná to zní pateticky, ale po tom všem chaosu tam venku je to skoro jako terapie.“

Zdeněk si dolil víno. „Jo, akorát bez gauče a s mečem místo pohovky.“

„A s kázněním od Žofie místo psychologa,“ dodal Fredy a uhnul, když po něm Žofie hodila utěrku.

Smích se rozléhal místností. Václav se rozhlédl kolem a poprvé se skutečně uvolnil. „Přiznám se,“ řekl tiše, „že jsem měl strach. Ne z Brány, ne z toho, co bude tady. Ale z toho, že zapomenu, proč sem vlastně jdu. Člověk v našem světě zapomíná rychle. Tady… jako by čas plynul jinak.“

„Plyne,“ přikývla Veronika. „Tady se na nic nečeká. Tady se prostě děje to, co má.“

Žofie položila tác s koláčem doprostřed stolu. „A to, co se má, teď je jíst. Moudrosti si nechte po jídle, jinak vám to vychladne.“

„To je rozkaz,“ zasmál se Fredy.

Veronika zvedla sklenici. „Na nové začátky. A na to, že se Brána někdy zavře až ve správnou chvíli.“

„Na to,“ přitakal Václav a přiťukl si s ní.

Plameny svíček se chvěly, smích pomalu utichal a v tom klidu bylo něco hluboce lidského.
Každý z nich věděl, že ten večer není obyčejný.
A možná právě proto si ho všichni zapamatovali – jako tu neděli, kdy se po dlouhé době cítili úplně doma.

Bylo jedenáct hodin v noci. Eusebius se tiše chystal k odchodu. Boty si vzal do ruky, aby nebylo slyšet kroky na terase, a plášť si přehodil přes ramena. Dům spal, jen světlo z lampy v chodbě pomalu dohasínalo. Když vyklouzl zadními vrátky, zhluboka se nadechl nočního vzduchu a zamířil rovnou k židovské uličce.

Cestou se v duchu pousmál. To je paradox, pomyslel si. U nás se tahle ulice jmenuje Pařížská a má ty nejdražší butiky a značkové oblečení. A tady? Tady je to židovská čtvrť, kterou ostatní považují za špinavou.

Mlha se válela nad dlážděním, lucerny svítily jen tlumeně. Když dorazil ke staré synagoze, chvíli hledal vchod. Našel ho, pootevřel a vstoupil dovnitř. Vzduch byl těžký a chladný, voněl prachem a voskem.

Eusebius vytáhl z kapsy malou svíčku, zapálil ji a tiše si povzdechl. „Baterka by byla lepší,“ zamumlal sám pro sebe. „Ale co, tohle musí stačit.“

Pomalu procházel mezi hroby, až došel k místu, které hledal – k hrobu rabína Jehudy Löwa. Zastavil se, chvíli na kámen hleděl, pak se sehnul, zvedl malý kamínek a s úctou ho položil na hrob.

V tu chvíli se za jeho zády ozval hlas:
„Máte úctu k mrtvým i jiného vyznání.“

Eusebius sebou trhl, ale neotočil se hned. Jen stál a v duchu si přikázal zachovat klid.
„To snad není hřích,“ odpověděl tiše.

„Není,“ ozval se mužův hlas znovu, tentokrát blíž. „Rabína jsem znal. K nám žebrákům se choval vždycky lidsky.“

Eusebius se pomalu otočil. Ve světle svíčky uviděl muže v prostém kabátě. Nebyl špinavý ani shrbený – stál vzpřímeně, s klidným pohledem člověka, který se nebojí dívat druhým do očí.

„Vy jste… král žebráků?“ zeptal se Eusebius.

Muž přikývl. „Král žebráků, ano. A vy jste Eusebius, ten, o kterém se teď v Praze šeptá.“

Eusebius se lehce usmál. „To bych raději neslyšel. Proč jste mě sem volal?“

Král žebráků se pousmál, ne ironicky, spíš vřele. „Protože jste stejný jako rabín. Neurážíte, neshazujete, chráníte ty, kteří nemají kam jít. Dáváte práci těm, kterých si nikdo neváží. A já… bych vám to chtěl oplatit stejnou mincí.“

„To nic není,“ mávl Eusebius rukou. „Dělám jen to, co považuji za správné.“

„Možná,“ řekl král žebráků tiše. „Ale málokdo to dnes ještě dělá.“
Udělal krok blíž, světlo svíčky mu ozářilo tvář – zjizvenou, ale klidnou. „Nepřišel jsem jen děkovat. Mám pro vás nabídku.“

Eusebius zpozorněl. „Nabídku?“

Král žebráků přikývl. „Noc má svoje pravidla, pane Eusebie. A Praha má svoje zákony. Kdo ví, jak poslouchat vítr v jejích uličkách, dozví se víc než všichni šlechtici dohromady. Já ty uličky znám. Mí lidé slyší všechno. A já vám tu síť nabízím.“

„Síť?“

„Informace, varování, jména,“ pokračoval muž. „Kdo se s kým stýká, kdo obchoduje se zbraněmi, kdo lže, kdo mizí. Praha není jen město, je to živý organismus. A my – my jsme jeho tep.“

Eusebius si ho chvíli mlčky prohlížel. „A proč právě já?“

Král se usmál. „Protože vy jste jeden z mála, kdo by srdce města nevyužil pro sebe, ale pro něj. A já chci, aby Praha přežila to, co přichází.“

„A co přichází?“

„Bouře,“ odpověděl prostě král. „Ale to už brzy poznáte sám.“

Ticho se rozlilo mezi hroby. Svíčka krátce zahořela jasněji, jako by chtěla potvrdit každé slovo.

Eusebius přikývl. „Dobře. Přijímám vaši pomoc. Ale jak vás najdu, až vás budu potřebovat?“

Král žebráků se pousmál a couvl do tmy. „Stačí, když hodíte měděný penízek do Vltavy. Ona už ví, komu ho má donést.“

A než Eusebius stihl cokoli říct, muž zmizel mezi stíny náhrobků – tiše, jako by nikdy neexistoval.

Začátek formuláře

Cestou domů se Eusebius usmíval. Noční Praha byla klidná, tichá, jen sem tam se ozvalo šustnutí křídel, jak z věží vzlétli netopýři. Mlha se zvedala z dlažby a světlo měsíce se lámalo na okapech starých domů.

„Tvl,“ zamumlal si pro sebe se smíchem, „já mám vlastní BIS. Bezdomoveckou informační službu.“

Musel se zasmát nahlas. Kroutil hlavou, až mu kapuce spadla z ramen. Myšlenka, že se spojil s „králem žebráků“ a teď má po Praze síť lidí, kteří vidí všechno, co se hýbe, mu připadala absurdní — a zároveň geniální.

„Jo, Scotto,“ řekl tiše do noci, „tohle by tě pobavilo.“

Prahou se rozléhal jeho tichý smích, který mizel v úzkých uličkách jako ozvěna dávného příběhu.
Došel až k zadní brance Pražského domu, tiše ji otevřel a proklouzl dovnitř.

Všude bylo ticho, jen z kuchyně bylo slyšet slabé praskání ohně v kamnech.
Na chodbě se zastavil, zul boty a s úlevou se opřel o zeď.
Z kapsy vytáhl měděný penízek, chvíli si ho prohlížel a pak se usmál.

„Tak jo,“ zašeptal, „BIS, připrav se do služby.“

Potichu vyšel po schodech do svého pokoje.
Noc už nepatřila žebrání ani strachu — patřila spiklencům.

Ráno bylo zvláštní. I když byl květen, Praha se halila do husté mlhy a chlad se plížil po zdech domu jako nechtěný host. Veronice se vůbec nechtělo ven z postele. Ležela zabalená až po bradu a pozorovala šedé světlo, které se líně prodíralo oknem.

Ani kocour Bobeš neměl o pohyb zájem. Spokojeně ležel u jejích nohou, natažený jako král, který ví, že ho nikdo nebude rušit.

Z chodby se ozval dupot malých nohou a dětský hlas:
„Čiči! Čiči!“

Veronika se pousmála. To byl malý Petr – a jeho neúnavná snaha kamarádit se s Bobešem.

Zvedla hlavu, pohlédla na kocoura, který jen líně zvedl ucho a mžoural ke dveřím.
„Nepřetvařuj se,“ zamumlala s úsměvem. „Vím, že tě slyší.“

Kocour se protáhl, neochotně vstal a s tichým mňouknutím seskočil z postele. Na okamžik bylo ticho, a pak z chodby zazněl radostný výkřik:
„Našel jsem tě!“

Veronika si povzdechla, otočila se na bok a přetáhla přes sebe peřinu.
„Sláva vítězům,“ zamumlala do polštáře a znovu zavřela oči.

Ještě na chvíli chtěla zůstat v teple, v tom krátkém okamžiku, kdy svět venku ještě nic nechce – a kdy i Praha spí.

„Veroniko, vstávej! Neměla jsi už být u císaře?“ ozvalo se z chodby.
Žofie vtrhla do pokoje, rozhrnula závěs a světlo zalilo celou místnost. Na posteli se pohnula hromada peřin, ale jen neochotně.

„Neeee,“ ozvalo se tlumeně zpod deky. „Já nechci! Jsem nemocná… umírám.“

Žofie se zasmála, založila ruce a klidně odpověděla:
„Dobře, jak myslíš. Když umíráš, tak ti asi nemusím říkat, že dole čeká návštěva.“

Peřina se ani nepohnula. Chvíli bylo ticho — a pak zpod ní vykouklo jedno oko.
„Návštěva?“ ozvalo se podezřívavě. „Kdo to je?“

„Noooo,“ protáhla Žofie s potutelným úsměvem, „něčí strýček.“

V tu chvíli Veronika vystřelila z postele tak rychle, že by i Bobeš uskočil.
„Strýček?!“ vyjekla a rozběhla se ke dveřím – v nočním trikotu, rozcuchaná, s jednou ponožkou na noze a druhou v ruce.

Žofie si povzdechla a spokojeně poznamenala:
„Zázrak. Vstala z mrtvých rychleji než Lazar.“

Dole v jídelně zatím někdo opravdu čekal.
Veronika seběhla schody, zastavila se ve dveřích a popadla dech.
U stolu seděl klidně, s šálkem kávy a neodolatelným úsměvem, její strýček Scotta.

Veronika vběhla do jídelny ještě v nočním trikotu, bosá, rozcuchaná jako vítr po vichřici, a zastavila se těsně ve dveřích.
Oči se jí rozšířily.

U stolu seděl její strýček Scotta.

Klidně, jako by žádná staletí ani přísahy neexistovaly.
Před sebou šálek kávy, vedle sebe Bobeše, který se k němu přitulil s neobvyklou náklonností.

„Co…“ hlesla Veronika. „Co tady děláš?“

Scotta se na ni podíval s tím svým typickým, nepatrně pobaveným úsměvem.
„Dobré ráno, Eusebie. Vidím, že etiketa u dvora se ještě nedostavila.“

Žofie, stojící u kredence, si odkašlala. „Vstala z mrtvých před minutou. To chce čas.“

Veronika pořád jen zírala na svého strýčka.
„Ty… ty jsi přece řekl, že už se nevrátíš! Že s Řádem je konec. Že Bránu už nikdy nechceš vidět.“

Scotta si v klidu upil kávy.
„Ano. To jsem řekl.“

„Tak proč jsi tady?!“ vyhrkla Veronika, až se jí zamotalo trikó.

„Protože,“ odvětil Scotta, jako by vysvětloval barvu oblohy, „někdo mi poslal dopis. Krátký. Tříslovný. Zněl: Potřebujeme tě, okamžitě.“
Zvedl pohár s kávou.
„A jelikož mám slabost na krátké dopisy, dorazil jsem.“

„Kdo ti ten dopis poslal?“ zamrkala Veronika.

„Pistorius,“ odpověděl Scotta. „A víš, jak to s ním je — když napíše okamžitě, tak to znamená, že měl pravděpodobně napsat včera.“

Žofie si odfrkla. „To je pravda. Ten člověk ani nespí, to už vím.“

Veronika si sedla, pořád ještě šokovaná.
„Ale… strýčku. Ty jsi vážně tady. Po tom všem… po tom, co jsi si zakázal vracet se.“

Scotta se naklonil dopředu, položil šálek a potichu řekl:

„Lidé se vrací jen tam, kde na nich opravdu záleží.“

Veronika zrudla až po uši.
„To je… manipulace,“ zamumlala.

„Ano,“ přitakal Scotta bez studu. „Ale funguje to.“

Žofie na ně zvedla oči.
„Takže, Eusebie… budeš se oblékat, nebo mám císaři napsat omluvenku, že máš slabou vůli vstávat?“

Veronika vyskočila.
„Jdu, jdu! Ale jestli mě někdo z vás ještě jednou vyděsí takhle po ránu, tak… tak…“

„Tak co?“ zvedl Scotta obočí.

„Tak budu mít infarkt a budete mě mít na svědomí!“

„Jako vždycky,“ pokrčil Strýček rameny. „V rodině je to tradice.“

Jen co Veronika se Scotttou vyšli z pokoje, zarazili se uprostřed chodby.

Proti nim totiž kráčela Dorka.

Nebo… někdo, kdo Dorce připomínal.
Tmavý kabátec, krátce svázané vlasy, pevný krok, ramena rovná jako u vojenského kadeta. Dokonce i výraz měla nový – vážný, sebejistý, skoro až drsný.

Vypadala přesně jako mladý muž.

Veronika vykulila oči.
„Dorko… co se děje?! Proč vypadáš jako… jako nějaký Dor…“

„Dorin,“ opravila ji Dorka hlubším hlasem, který si evidentně trénovala. „Jmenuju se Dorin. Dnes. Přinejmenším do večera.“

Veronika na ni civěla jako na zjevení.
„Ale proč vypadáš jako kluk?!“

„Protože jsem mistrův učeň,“ prohlásila Dorka důležitě a kývla k Veroničině levé straně.

Veronika se otočila na Scottu – a konečně si všimla.

Zůstala stát s pusou dokořán.

Scotta měl na sobě dlouhý černý alchymistický plášť.
Kapsy plné lahviček, svázaných pergamenů, kovových nástrojů, drobných kleští a skleněných ampulek.
U pasu široký pás s řetízky, váčkem a krabičkami.
A přes rameno brašnu starší než celé město.

Vypadal jako pravý mistr alchymie z doby Rudolfa II.
Vypadal jako on před lety.
Vypadal zatraceně přesvědčivě.

Veronika jen vydechla:
„Strýčku… ty jsi… alchymista? Zase?!“

Scotta se nenuceně usmál.
„Ano. A docela mi to sluší.“

„Ty ses přece zapřísahal, že už to nikdy nevezmeš na sebe!“

„Ano,“ přikývl Scotta s naprostým klidem. „A dnes jsem si to rozmyslel.“

Dorka se opřela o rám dveří.
„Pistorius řekl, že potřebuje alchymistu. Tak máme alchymistu. A učně. Hotovo.“

Veronika se chytila za hlavu.
„Tohle je sen. Nebo noční můra. Je ráno a já na tohle fakt nemám mozkovou kapacitu.“

Scotta jí poklepal na rameno.
„Neboj. Mozek nepotřebuješ, když budeš držet rovná záda.“

Dorka se zazubila.
„Tak jdeme?“

Jakmile Veronika, Dorka a Scotta otevřeli hlavní dveře a vyšli z pražského domu na dvůr, všichni tři zůstali stát.

Přímo před nimi stál kočár s erbem arcibiskupství.

Byl nádherný, tmavě lakovaný, se zlatými ornamenty na bocích.
Dva ušlechtilí koně netrpělivě podupávali kopyty, jejich postroje cinkaly při každém pohybu.
Všechno působilo slavnostně, okázale a hlavně — úplně nečekaně.

Kočí, oblečený v parádní livreji, seskočil okamžitě dolů, jakmile je spatřil.
Uklonil se tak hluboce, až se mu klobouk dotkl téměř země.

Potom otevřel dvířka kočáru a zvolal hlasem, který se rozléhal celým dvorem:

„Vaše ctěné osoby, kočár je připraven!“

Veronika se okamžitě zastavila a vytřeštila oči.

„Ehm… to je pro nás?“ zašeptala směrem ke Scottovi.

Dorka se zatvářila, jako by se jí splnilo přesně to, co očekávala.
„Ano. To je on. Měl přijet.“

Scotta si spokojeně upravil kabátec, jako by šlo o jeho běžné ranní taxi.
„Ano, Veroniko. Ten kočár je pro nás.“

Veronika si povzdechla, sklopila oči k zemi a šeptla:
„A já si myslela, že dnešní den už nemůže být šílenější…“

Dorka se ušklíbla.
„Ale může. A bude.“

Veronika protočila oči a vydechla:
„Výborně. Tak jdeme umřít se ctí.“

Kočí držel dvířka kočáru otevřená s takovou úctou, jako by vítal samotného arcibiskupa.
Koně odfrkávali do chladného ranního vzduchu a na dvůr dopadalo tlumené světlo.

Dorka popostrčila Veroniku loktem.
„Tak běž. Vypadá to, že čekají hlavně na tebe.“

„Skvělé,“ procedila Veronika mezi zuby. „To jsem vždycky chtěla — aby na mě koukal celý dvůr.“

Scotta ji jemně vzal za rameno.
„Dýchej. Vypadáš dobře. Respektive… vypadáš jako Eusebius. To vždycky stačí.“

Veronika se nadechla, narovnala kabátec a udělala krok vpřed.
Kočí okamžitě přikývl:

„Pane Eusebie, prosím.“

Pane Eusebie.

Ten okamžik jí probodl žaludek.
Ale přikývla a vstoupila do kočáru.

Uvnitř bylo překvapivě prostorno.
Polstrované sedačky, tlumené světlo, vůně čisté kůže a kadidla.
Dveře za ní tiše zaklaply.

Dorka naskočila hned po ní — s jistotou, která se k učni v žité roli náramně hodila.

Scotta nastoupil jako poslední.
Když si sedl, ozvalo se cinknutí lahviček schovaných pod jeho pláštěm.

„Tak,“ pronesl spokojeně, „máme všichni sedadla. Nikdo neomdlel. Zatím dobré.“

Dorka si sedla rovně, ruce na kolenou, a pošeptala:
„Vypadáme věrohodně. A to je hlavní.“

Veronika se opřela o opěrku a tiše vydechla.
„Prosím, ať je to jen divný sen.“

Scotta se na ni podíval s pobaveným výrazem.
„Bohužel ne. Až se ozve Pistorius, začne to být teprve zajímavé.“

A jako by čekal na své jméno — ozvalo se zaklepání na boční okno.

Jakmile se za Veronikou, Dorkou a Scottou zavřely dveře kočáru, kočár se nepatrně zachvěl — a až teď si všimli, že uvnitř už někdo sedí.

V rohu, v polostínu, se tiše a dokonale klidně opíral Pistorius.

Seděl rovně, ruce složené v klíně, tvář nehybná jako socha svatého.
Jen oči — ty byly živé, bdělé a až podezřele dobře informované.

„Dobré ráno,“ pronesl tiše a bez jediného pohnutí hlavy.

Veronika nadskočila.
Dorka sebou trhla.
Scotta to komentoval jedním zamručením:

„Kdybych měl slabší srdce, už mě tu sbíráte.“

Pistorius pozvedl obočí. „Vy tři jste vždy byli hluční.“

Veronika se opřela a snažila se uklidnit srdeční tep.
„Otče… vy jste tu už seděl celou dobu?“

„Ano,“ přikývl Pistorius. „A poslouchal.“

Dorka si povzdechla. „To jsem radši nechtěla vědět.“

Pistorius si jí všiml a kývl směrem k jejímu převleku:
„Učeň Dorin. Velmi dobré.“

Dorka se narovnala. „Snažím se.“

Pak jeho pohled spočinul na Scottovi.
„Mistre Alessandro. Jsem rád, že jste přijal roli.“

Scotta zamával rukou.
„Berte to tak, že mě k tomu donutili.“

„A přesto vám to sluší,“ poznamenal Pistorius.

Scotta se samolibě usmál. „To říkejte nahlas častěji.“

Nakonec Pistorius upřel pozornost na Veroniku, přesněji na Eusebia.

„A vy, pane Eusebie,“ pronesl s jemným úsměvem, „vypadáte, jako byste vstal před pěti minutami.“

Veronika nasadila nejvážnější výraz, jakého byla v tu chvíli schopná.
„Vstal. A ani jsem netušil, že jdeme na misi století.“

Pistorius pokývl hlavou.
„Teď už to víte. Císař čeká. A my jsme připraveni.“

Dorka dodala:
„No… někteří víc, někteří míň.“

Veronika protočila oči.
„Děkuju za podporu, Dorine.“

Pistorius se tiše usmál.

Kočár se dal do pohybu.
Kola drncela po dlažbě, koně se napjali do postrojů a kočí prásknul mírně bičem.

Mise začala.

Pistorius se zhluboka nadechl, jako by se chystal říct to nejdůležitější.

„Abych to shrnul,“ začal. „Císař je ve špatném stavu. Potřebuje odborníka. Skutečného. A jediná tady, kdo je skutečný odborník, je…“

Podíval se přímo na Dorku.
Ta se narovnala jako u zkoušky.

„Dorin,“ pronesl Pistorius formálně, „jste lékař. Jako jediný z nás máte potřebné vzdělání a praxi. Proto budete to, co císař očekává — učeň, který umí pracovat s krví.“

Veronika zvedla obočí.
„Takže… krev bude odebírat Dorin?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Pistorius. „Dorka je doktorka. To, že má převlek, neznamená, že zapomněla své vzdělání.“

Scotta přikývl, tentokrát bez žertu:
„Já budu dělat mistra, co všechno vysvětluje a zakrývá. Ona bude dělat to, co umí. Praktickou část.“

Dorka si odsunula pramen vlasů pod čepicí.
„Umím to. Tohle zvládnu ve spánku.“

Eusebius si oddechl.
„No tak to jsem klidnější. Scotta s jehlou… děkuju, nechci.“

„Hej!“ ohradil se Scotta. „Za mých časů bych ti dokázal vytáhnout šíp z nohy během tří minut!“

„A já bych u toho omdlel,“ dodal Eusebius.

Dorka se zasmála.
„Neboj. Já to udělám. Čistě, rychle, profesionálně. Ty jen stůj a dívej se.“

Pistorius přikývl a dodal:

„A hlavně — císař nesmí nic poznat. Bude věřit, že mistr Alessandro řídí celou proceduru, a Dorin je šikovný učeň. To nám dá čas.“

Eusebius si promnul obličej.
„Takže moje role je… být ticho.“

„Ano,“ řekli všichni tři zároveň.

„Skvělé,“ zabručel. „Tak to mám nejmíň práce.“

Eusebius se zatvářil nevinně a nadhodil:

„Hele… co kdybych byla mimo? Mohla bych zůstat jen před komnatami. Třeba… na chodbě. Jako že tam jen hlídám dveře.“

V kočáře nastalo ticho.

A pak to přišlo.

Všichni tři, naprosto synchronně:
„Opovaž se.“

Eusebius okamžitě stáhla hlavu mezi ramena.
„Tak nic…“

Pistorius ji probodl pohledem.

„Stačí, že jsi skočil z okna na Thurna,“ připomněl mu ostře. „Doteď tě chce zabít.“

„To byla náhoda!“ protestoval Eusebius. „Vážně! Neviděla jsem— teda neviděl jsem ho!“

Scotta se k ní otočil.
„Počkej. Ty jsi opravdu skákala z okna a dopadla jsi na člověka?“

Eusebius pohodila rukou.
„No… ne úplně na něj. Vedle. Skoro. Možná trochu na nohu.“

„A to jako pomáhá?“ nechápal Scotta.

„Ano!“ řekla Eusebius dotčeně. „Je to lepší než dopadnout přímo na hlavu!“

Pistorius si povzdechl, jako by právě slyšel největší absurditu dne.

„Víš, že jsi trnem v oku celému dvoru?“

„Já za to nemůžu,“ bránila se. „Když jsou blbí a nechápou, co dělám!“

Dorka přitiskla dlaň na čelo. „Pane na nebi…“

Scotta si založil ruce.
„Ale někdo tady rozhodně lumpačí. A mám silné podezření, že to jsi ty.“

Eusebius se narovnala, pohoršená.
„Já? Já nic nelumpačím! Já jen… improvizuju!“

Pistorius ji přerušil:
„A právě proto tě raději budu mít pod dohledem.“

Naklonil se k ní a dodal jasně, bez debat:
„Jdeš s námi.“

Eusebius se zamračila.
„Dobře… tak já budu hodný.“

Pistorius zakroutil hlavou tak pomalu a výmluvně, že i koně venku zpomalili krok.

„To ti nevěří ani Bobeš,“ poznamenal.

Dorka kývla. „Ani strážní.“

Scotta si povzdechl. „Ani já.“

Eusebius rozhodila ruce.
„No výborně. Takže plná důvěra.“

Pistorius klidně pronesl:
„Ne. Plný dohled.“

A kočár pokračoval dál k Hradu.

Kočár prudce zatočil a vyjel na širokou cestu stoupající k Hradčanskému náměstí.
Kola duněla po dlažbě a ozvěna dopadala mezi hradní zdi jako pravidelný buben.

Eusebius vyhlédl z okna.
„Ježišmarjá… kolik je tady stráží?“

Dorka naklonila hlavu, aby se podívala taky.
„Dneska asi dvakrát víc než obvykle.“

Scotta si významně odkašlal.
„To je normální, když přijíždí kočár s erbem arcibiskupství. Hned se všichni tváří důležitě.“

Pistorius nehnul ani brvou.
„A někteří se tváří nervózně,“ dodal a koutkem oka mrkl na Eusebia.

„Hej!“ ohradila se Eusebius. „Já jsem úplně v pohodě!“

Kočár v tu chvíli poskočil na kostce a Eusebius nadskočil se židlí.
„AU!“

Dorka se uchechtla. „Jo. Totálně v pohodě.“

Kočár s erbem arcibiskupství zastavil přímo před hlavní bránou Pražského hradu. Koně odfrkávali v ranním chladu a kovové ozdoby na jejich postrojích tiše cinkaly. Stráže zpozorněly ještě dřív, než dvířka kočáru stačila otevřít.

První vystoupil Pistorius – klidný, vzpřímený, s pečetní listinou v ruce. Stráže se uklonily, jak velí protokol.
Všechno působilo uhlazeně… až do chvíle, kdy z kočáru vyskočil Eusebius.

Dva strážní se po sobě podívali a jeden si tiše odfrkl:
„No nazdar… Eusebius.“

Druhý si založil ruce.
„To zas bude průšvih.“

Třetí, starší strážný, si podepřel bok a zabručel:
„Já už se ani neptám. Prostě čekám, kdy to práskne.“

Eusebius nasadil výraz naprosté nevinnosti.
„Taky vás rád vidím.“

„Jo, to říkáš pokaždý před pohromou,“ opáčil strážný.

Pak vystoupil Scotta – v dlouhém černém alchymistickém plášti, s brašnou a kapsami plnými lahviček.
A to vyvolalo úplně jinou reakci.

Stráže se na něj podívaly se směsí nedůvěry a strachu, ale ne poznání.

„A tohle je kdo?“ zeptal se jeden, ruka pevně na halapartně.

Scotta se uklonil s klidem, jako někdo, kdo je na dvory zvyklý.
„Mistr Alessandro Scotta. Jsem zde na pozvání otce Pistoria.“

Strážní se na sebe podívali.

„Alchymista?“
„To zní… výbušně.“

„Prosím řekněte mi,“ naléhal jeden šeptem, „že v těch kapsách nemáte nic, co bouchá.“

„Mám,“ odpověděl Scotta úplně klidně.
„Ale všechno má bezpečnostní pojistku.“

Strážný okamžitě popošel o krok dál od něj.

Eusebius protočil oči.
„Strýčku… prosím, uklidni se.“

Starší strážný si je změřil.
„Takže dneska tu máme Eusebia… a k tomu cizího alchymistu se zásobou podezřelých lahviček. Super.“

Když vystoupila Dorka jako Dorin, stráže si oddychly.

„A to je?“
„Učeň,“ odpověděl Scotta.

Strážný si ji prohlédl a kývl spokojeně.
„Ten aspoň vypadá normálně.“

Eusebius zavrtěl hlavou.
„Já jsem podezřelý, mistr je podezřelý, ale Dorin je zázrak dne?“

„Ano,“ odpověděl strážný naprosto vážně.
„Protože nevypadá, že to tady vyhodí do vzduchu.“

Pistorius pozvedl listinu a oznámil:
„Na audienci k císaři.“

Stráže ustoupily a otevřely bránu.

Jeden však ještě dodal směrem k Eusebiovi:
„Kdyby něco začalo hořet, voláme tvoje jméno a běžíme pryč.“

„To je diskriminace,“ zamumlala Dorka.

„Ne, to je zkušenost,“ opravil ji strážný.

Jakmile prošli branou, Scotta zpomalil.
Ne proto, že by tu byl poprvé – právě naopak.
Věděl přesně, kde stojí.

Dorka si toho všimla.
„Strýčku?“

Scotta položil ruku na starý kamenný sloup, jako by zdravil starého přítele.
V očích se mu na okamžik objevil zvláštní lesk.

„Byl jsem tu naposledy před pětadvaceti lety,“ pronesl tiše.
„Tady… přesně tady jsme s císařem dělali jeden z našich prvních pokusů. Chtěl elixír na nespavost. A místo toho jsme rozžhavili celý stůl.“

Eusebius na něj překvapeně civěl.
„Ty jsi tu fakt pracoval?“

Scotta přikývl, pohled upřený na okna hradní věže.
„Ano. Dlouho. A chaoticky.“

Dorka se uchechtla.
„Takže průšvihy jsou u vás v rodině dědičné.“

„Velmi pravděpodobně,“ odpověděl Scotta.

Pistorius je postrčil dopředu.
„Císař čeká. Vzpomínky až potom.“

A tak vešli pod klenutý průchod — mistr, učeň a Eusebius — a Scotta vstupoval znovu do místa, které ho kdysi formovalo… a které si ho znovu vyžádalo.

Jakmile trojice vešla do hlavní chodby, ozvěna jejich kroků se rozléhala mezi vysokými klenbami.
Hrad žil — sluhové pobíhali s džbány, dvořanky se tiše smály, dvořané debatovali v hloučcích, stráže střídaly službu.
Běžný ranní ruch.

A pak je uviděli.

Pistorius vpředu, tichý a majestátní.
Vedle něj Scotta v černém alchymistickém plášti, kapsy plné lahviček, klid jako led.
A za nimi Eusebius… ano, Eusebius, legenda všech nehod, náhod, zmatků a náhlých katastrof.

Chodba ztichla tak rychle, jako kdyby někdo uhasil plamen svíčky.

Sluhové zpomalili a uhýbali.
Dvořanky přestaly šeptat.
Dvořané se přestali smát.
Strážní si automaticky nadhodili halapartny.

Jeden z pomocných sluhů zašeptal druhému:

„To je Pistorius… a… kdo je ten vedle?“

„Nevím,“ odpověděl druhý. „Ale vypadá, že může vybuchnout, kdykoliv. A ten poslední je Eusebius… radši nestůj blízko.“

Někdo u zdi sykl:
„Schovej ty svícny, jestli projde kolem Eusebius, tak—“

Eusebius ho zahlédl.
„Nic nezapalím!“
Hlas mu přešel do výšky, která rozhodně nezní důvěryhodně.

Za ním se ozvalo pobavené odfrknutí. Dvořan v drahém kabátci si ho přeměřil:

„Eusebius… výborně. Den začal zajímavě.“

Jiný dvořan si položil ruku na srdce.
„Prosím tě, jen prosím… nic dnes nezkoušej. Říká se, že máme málo kbelíků na vodu.“

Dorka, převlečená za Dorina, šla za Scotttou a snažila se tvářit neviditelně.
„Teda…“ šeptla k Eusebiovi. „Ty jsi tu hvězda.“

„Já nechci být hvězda!“ zasyčel Eusebius. „Já chci být normální!“

„Pozdě,“ prohodil kolemjdoucí komoří, který je míjel. „Normálnost ti byla vzata v okamžiku, kdy jsi na Thurna spadl z okna.“

Pistorius pokračoval beze slova, ale bylo vidět, že už ho nic v tomhle hradě nedokáže rozhodit.

Scotta však přece jen zvedl obočí.
„Vidíš? Po pětadvaceti letech se nic nezměnilo. Dvůr je stále dvůr. A dvůr vždycky pozná průšvih.“

„Ale já nic nedělám!“ bránil se Eusebius.

„Ještě ne,“ řekla Dorka a poplácala ho po rameni.

Jak postupovali dál chodbou, lidé se uhýbali na strany jako moře před lodí.
Zaměstnanci se tiskli ke stěnám, jako by kolem nich procházela epidemie smůly.
Někteří se křižovali.
Jeden dvořan dokonce otočil svůj tác s vínem, aby na ně nevyprsknul kapku.

A pak se ozval hlas, který jim šel naproti:

„No výborně, Pistorius je tu…“
Postava se přiblížila — vysoký dvořan v elegantním oděvu.
„A koho to vedeš? Alchymistu? Učně? A samozřejmě…“
pohled padl na Eusebia — výraz člověka, který právě uviděl bouřku.

„Eusebius. Samozřejmě. Dneska bude veselo.“

Eusebius sevřel ruce v pěst.
„Já nic nechci vyvádět!“

„To říkáš vždycky,“ utrousil dvořan a ustoupil, aby je nechal projít.

Pistorius se rychle vložil mezi ně.
„Císař čeká.“

A dav se okamžitě rozestoupil.
Cesta k císařovým komnatám se otevřela.

Všichni koukali.
Na Pistoria s respektem.
Na Scottu se strachem.
A na Eusebia… s instinktivní potřebou SCHOVAT VŠECHNO HOŘLAVÉ.

Jak procházeli hlavní chodbou, lidé se jim automaticky uhýbali z cesty — jako by někdo nesl sud střelného prachu a za ním kráčela povodeň.

A pak je spatřil Lang.

Stál zrovna u skupiny dvořanů, ruce založené za zády, výraz tradičně podrážděný.
Jen co uviděl Pistoria, jeho tvář se napjala jako struna.

„Otče Pistoriusi!“ vyhrkl a rázným krokem se k nim vydal. „Už na vás císař čeká.“

Pistorius kývl.

Lang si je začal okamžitě prohlížet — nejdřív Scotta, potom Dorku, nakonec Eusebia… a právě u Eusebia se mu výraz změnil na „Pane Bože, zase on.“

Pistorius to zachytil a hned přistoupil k představování.

„Mistr Alessandro Scotta,“ pronesl formálně.

Scotta se lehce uklonil.
Lang pozvedl obočí — zřejmě hledal výbušniny schované pod kabátem.

„A toto,“ pokračoval Pistorius, „je Dorin, jeho učeň.“
Dorka se uklonila.
Lang kývl stručně, jako by hodnotil nové koště.

A pak přišel na řadu Eusebius.

Eusebius se usmál tím svým širokým, až podezřele přívětivým úsměvem.

Lang zbledl.

Zcela instinktivně se překřižoval.

„Ježíši Kriste…“ vydechl tiše, ale slyšel to celý dvůr. „To bude… dlouhé dopoledne.“

Eusebius se stále usmíval.
„Dobrý den, pane Langu.“

Lang mu úsměv neopětoval — naopak ustoupil o krok, jako by měl Eusebius nákazu smůlou.

„Prosím… prosím za nás všechny… dnes nic… nezkoušejte,“ zašeptal a oči upřel k nebi, jako by hledal pomoc shora.

Eusebius teatrálně položil ruku na srdce.
„Ani mě nenapadne.“

„To říká každé ráno,“ utrousila Dorka.

Lang semkl rty.
„Dobrá… pojďte. Císař chce vidět mistra alchymistu okamžitě.“

Pak se prudce otočil, a když odcházel, bylo jasné, že se modlí za bezpečí celého hradu.

Pistorius udělal krok, Scotta vykročil sebevědomě, Dorin za ním…

a Eusebius se ještě jednou usmál na stráže, které se pro jistotu začaly křižovat taky.

Lang je vedl dlouhou chodbou přímo ke dveřím císařových komnat.

„Tady,“ řekl napjatě. „A přeju nám všem… hodně štěstí.“

Eusebius zašeptal:
„Nebojte, bude to dobrý.“

Lang sevřel oči.
„To jste naposled řekl předtím, než jste spadl z okna.“

A potulil se stranou, aby dooručil jejich vstup.

Lang otevřel těžké dveře do císařových komnat.
Uvnitř bylo přítmí, jen pár vysokých svící osvětlovalo místnost zlatavým světlem. Vzduch voněl po kadidle a byl teplejší než chodby hradu.

Císař Rudolf seděl ve svém křesle, hlavu lehce nakloněnou, ale oči živé a bdělé. Jakmile uviděl postavy vstupující dovnitř, narovnal se.

Jeho pohled okamžitě padl na Eusebia.

A v tu chvíli se mu tvář rozzářila.

„Eusebie! Ty jsi tady. To jsem rád.“

Eusebius skoro zakopl, jak byl překvapený.
Oči mu se rozzářily a po tváři se mu rozlil malý, upřímný úsměv.

„Konečně mě někdo rád vidí…“ zašeptal si polohlasně, jen pro sebe.

Dorka se musela rychle otočit, aby se nezačala smát.
Scotta si tiše odkašlal.
Pistorius zvedl oči ke stropu, jako by žádal o trpělivost z nebes.

Císař se opřel loktem o opěradlo, pohled stočil na Pistoria a pak na dvě postavy za ním — Scottu a Dorina.

„Otče Pistoriusi… kdo jsou?“ zeptal se klidně, ale s napětím, které nešlo přehlédnout.

Pistorius vykročil vpřed, jeho hlas byl pevný a důstojný.

„Vaše Milosti,“ uklonil se, „dovolte mi představit muže, které jsem povolal na vaše přání.“

Pokynul ke Scottovi.

„Mistr Alessandro Scotta — učený alchymista a badatel.“

Scotta vykročil vpřed, uklonil se přesně tak, jak se sluší, bez zbytečné pokory, ale se vší úctou.

Rudolf si ho měřil dlouhým pohledem, zkoumavým, jako umělec, který hodnotí vzácný obraz.

„Alchymista…“ zamumlal. „Vypadá… důvěryhodně.“

Eusebius tiše potlačil smích.

Pistorius pokračoval, než císař stihl něco dodat.

„A toto je jeho učeň, Dorin.“

Dorka se uklonila hluboce, klidně, bez náznaku pochybnosti.
Dokonalé herectví.

Rudolf pomalu přikývl.

„Dobře. Přistupte blíž.“

Pistorius couvl stranou, aby dál nebránil výhledu.

Císař ještě jednou pohlédl na Eusebia — a tentokrát s něhou, kterou neprojevoval často.

„Jsem rád, že právě ty jsi tady, Eusebie,“ řekl tichým, ale pevným hlasem.
„S tebou… se necítím tak sám.“

Eusebius zrudl až po uši.

Dorka šeptem:
„A tohle je důvod, proč tě dvůr nemůže vystát.“

Eusebius sykl zpět:
„Tiše!“

Rudolf se nadechl.
„Tak tedy… řekněte mi, proč jste tady.“

Oči celého dvora se upřely na Pistoria, Scottu a Dorina.

Atmosféra zhoustla.

Začínalo to.

Císař si Eusebia ještě chvíli prohlížel — ne tak, jak se dívá panovník na poddaného, ale jako člověk na někoho, kdo mu skutečně chyběl.

Nechal pokynem ruky Pistoria, Scottu i Dorina, aby zatím zůstali stát stranou.
Po pár nervózních vteřinách se komnata utišila.

Císař kývl na Eusebia, aby přistoupil blíž.

Eusebius váhavě udělal krok dopředu, tvář vážnou… ale v očích se mu třpytilo něco jako rozpaky.

Rudolf se pousmál — ne své obvyklé chladné, důstojné pousmání, ale skutečné, lidské.

„Eusebie…“ řekl tiše. „Ty vypadáš, jako by ses bál.“

Eusebius polkl.
„Já? Ne… já… jen… jsem se bál, že mě sem nepustí, pane.“

Císař pozvedl obočí.
„Vždy tě pustí. A kdyby ne… já si tě vezmu zadním vchodem.“

Naklonil se blíž a šeptl s náznakem pobavení:
„Nebo oknem. O tom už víme své.“

Eusebius zrudl.
„To byla nehoda…“

„Já vím,“ kývl císař a jeho hlas náhle zjemněl.
„Eusebie… věděl jsi, že mi tvoje návštěvy chyběly?“

Eusebius se zarazil.

„Mně…? Mně že chyběly…?“

Rudolf kývl, tentokrát už úplně vážně.
„Jsi jeden z mála lidí, kteří mi neříkají jen to, co chci slyšet. A jeden z mála, kdo mě nikdy nezradil.“

Eusebius sklopil pohled.
„To bych nikdy neudělal.“

Císař se jemně dotkl jeho lokte.

„Vím.“

Zadíval se na něj znovu a dodal tichým, osobním tónem:
„A proto jsem rád, že jsi tady. Že tě vidím… živého, zdravého… a stále stejně nebezpečného pro můj nábytek.“

Eusebius si odkašlal.
„Já se polepším… možná.“

Císař se usmál.
„Nemusíš. Stačí, že zůstaneš ty.“

Pistorius nenápadně zakašlal — připomenutí, že komnata má své povinnosti.

Císař se narovnal, jeho tvář se znovu proměnila zpět do role vladaře.

„Dobře,“ pronesl, hlas pevný.
„A teď… pojďme k tomu, proč jste přišli.“

Eusebius ustoupil zpět k ostatním — ale jen on a císař věděli, že mezi nimi proběhlo něco, co dvoru uniklo.

Pistorius ustoupil stranou a kývl na Scottu i Dorina, aby přistoupili blíž k císařovu loži. Rudolf se opřel o opěradlo a sledoval je unavenýma, ale bystrýma očima.

Scotta se uklonil.
„Vaše Milosti, dovolte nám nejprve zkontrolovat puls a dech.“

Císař nastavil zápěstí. Scotta jej uchopil s jistotou člověka, který ví přesně, co dělá. Po chvíli se soustředěně zamračil a sledoval rytmus. Rudolf si jej přeměřoval.

„Vy nejste z Prahy,“ poznamenal tiše.

„Ne, pane,“ odpověděl Scotta. „Ale nemocem rozumím.“

Rudolf přikývl. „To dnes potřebuju.“

Dorkin hlubší hlas se ozval měkce:
„Vaše Milosti, rád bych odebral trochu krve, abychom zjistili, co se ve vašem těle děje.“

Císař pozvedl obočí.
„Krev…? To je netradiční.“

Scotta přikývl.
„Nové metody, pane. Osvědčené.“

Rudolf natáhl paži. „Dobře. Důvěřuji vám.“

Dorin vyndal z brašny čistou jehlu a malou skleněnou baňku. Přistoupil k císařovi, jemně vyhrnul rukáv a pracoval přesně, jistě a soustředěně. Jehla pronikla pod kůži, krev začala pomalu stékat do baňky. Císař ani necukl.

„Jste velmi zruční… na učně,“ poznamenal Rudolf, zatímco Dorin baňku zaklapával.

„Děkuji, Vaše Milosti,“ sklonil hlavu Dorin.

Baňku podal Scottovi.
Scotta si ji podržel proti světlu a zkoumavě zakroutil hlavou, jako by opravdu viděl něco podstatného.

„Vaše Milosti,“ pronesl pevným, klidným hlasem, „část z toho musíme prověřit v soukromí. Potřebujeme pár minut.“

Rudolf se unaveně nadechl a přikývl.
„Stejně nic jiného nezvládnu. Jděte. A vraťte se, jakmile něco zjistíte.“

Scotta se uklonil. Dorin ustoupil dozadu.
Pistorius krátce poklekl u císařova boku, vzal jej jemně za ruku a přitakal:

„Postaráme se o to.“

Císař zavřel oči.
Trojice tiše ustoupila od lože a zamířila ke dveřím.

Vyšetření skončilo.

Pistorius, Scotta i Dorin se uklonili a obrátili se k odchodu. Eusebius, který se celou dobu držel stranou, se automaticky otočil za nimi — tohle byla přece práce pro alchymisty, ne pro něj.

Udělal sotva dva kroky, když císař promluvil:

„Eusebie. Ty zůstaneš.“

Eusebius se okamžitě zastavil.
Otočil se zpět, oči trochu rozšířené.

„Já, pane?“

Rudolf se na něj díval s tím zvláštním klidem, který používal jen na pár lidí na světě — a Eusebius byl jedním z nich.

„Ano. Ty,“ zopakoval jemně, téměř s úsměvem. „Chci s tebou mluvit.“

Pistorius u dveří jen krátce přimhouřil oči — přesně to čekal.
Scotta si vyměnil pohled s Dorin.
Dorkin výraz říkal: On ho má vážně rád…

Eusebius polkl, ale pak už přešel k loži s mnohem jistějším krokem.
Rudolf ukázal na židli u svého boku.

„Posaď se, Eusebie.“

Eusebius usedl — na rozdíl od ostatních se nebál být trochu blíž.
Císař k němu naklonil hlavu.

„Víš… je zvláštní vidět tolik nových tváří kolem sebe,“ řekl tichým hlasem. „Ale ty… ty nejsi nová tvář. Ty jsi někdo, s kým rád mluvím.“

Eusebius se pousmál, tentokrát tiše a upřímně.
„Pane… rád vás poslouchám. A rád pro vás pracuju. Vždyť jste mi dal příležitost… i důvěru.“

Rudolf přikývl.
„To proto, že jsi jeden z mála, kdo rozumí tomu, co říkám. Jeden z mála, kdo se mě nebojí poslouchat, i když říkám pravdu, kterou nechci slyšet.“

Eusebius si odkašlal.
„To není odvaha, pane… to je… no… moc si vás vážím.“

Rudolf se slabě pousmál.
„A já si vážím tebe. A proto tu chci mít právě tebe, než se vrátí Pistorius s výsledky. Vyprávěj mi… co se děje venku? Co se šeptá? Co se píše? Co jsem zatím neslyšel?“

Eusebius se opřel lokty o kolena, přiblížil se k císaři blíž — tak, jak to uměl jen on.
„V Praze se šeptá ledacos,“ začal klidným, tichým hlasem.
„Ale… já vám to řeknu tak, jak to je. Bez ozdob.“

Rudolf přikývl.
„Právě proto jsem tě tu chtěl, Eusebie.“

Dveře se za Pistoriem, Scottou a Dorin tiše zavřely.

V komnatě teď byli jen dva muži — císař a jeho nejdůvěrnější posluchač.

A mezi nimi se rozprostřelo ticho, které patřilo jen jim.

Eusebius chvíli mlčel, přemýšlel, jak začít. Rudolf ho pozoroval — ne jako panovník poddaného, ale jako muž, který se spoléhá na něčí hlas, protože ví, že přijde pravda, ne lichotky.

„Tak povídej,“ vybídl ho tiše. „Co se děje venku? Co se šeptá? Co neřeknou dvořané, protože by přišli o hlavy?“

Eusebius se opřel, složil ruce a nadechl se.

„Pane… venku se teď šeptá o všem možném.“
Naklonil se blíž.
„O tom, že jste unavený, že moc pracujete, že vám dvůr nedává klid. O tom, že purkrabí zase nechal zavřít tři lidi za kýchání u audience—“

Rudolf si povzdechl.
„To byl jeho nápad? Já jsem myslel, že to byla… no…“
Zmlkl, jako by se dál bál slov, která pronesl.

„Nebyl to váš nápad, pane,“ ujistil ho Eusebius jemně. „Vy máte nápady… jiného druhu.“

Rudolf pozvedl obočí.
„Lepšího?“

Eusebius se pousmál.
„Zajímavějšího.“

Císaři cukly koutky, ale vzápětí zvážněl.

„A co Řím? Co Vídeň? A…“
zaváhal,
„…co můj bratr?“

Eusebius polkl.
Tohle byla tenká hranice — a bolestivá.

„Ve Vídni se pořád něco chystá, pane. Kleslovi lidé se pohybují moc potichu. Moc rychle. A Matyáš…“
na okamžik sklopil pohled,
„…Matyáš má dvůr plný uší, která čekají na každé vaše zakopnutí.“

Rudolf přivřel oči.
Ne když to slyšel — na to byl zvyklý.
Ale když cítil, že se vrací vzpomínka.

„Můj bratr nikdy nesnesl, když jsem myslel jinak než on,“ pronesl téměř šeptem.

Eusebius pevněji sevřel ruce.
„A vy jste nikdy nemyslel jako on,“ řekl klidně. „Proto jste císař.“

Rudolf otočil hlavu a zadíval se na něj.
Dlouze.
S bolestí, kterou nenosil často na povrchu.

„A proto jsem o něj… přišel,“ dodal tiše.
„Ne poprvé… a ne jen politicky.“

Eusebia zamrazilo v zádech tak prudce, až se narovnal.
Byl to ten zvláštní, nepopsatelný chlad, který ho občas přepadl — vždy, když někdo mluvil o ztrátě, o krvi, o rodině.

Nevěděl proč.
Nevěděl nic o svém původu.
Jen… to ucítil.

Rudolf si toho nevšiml, pokračoval:

„A proto mě chce sesadit.“

Eusebius se nadechl a tiše, ale rozhodně odpověděl:
„Ne proto, že jste jiný. Proto, že vám závidí.“

Rudolf pozvedl obočí.
„Závidí? Co bych mu jen—“

„Závidí vám hlavu,“ řekl Eusebius pevně. „Závidí odvahu. Závidí vám lidi, kteří za vámi stojí. A závidí, že i ve vašem tichu je slyšet víc než v jeho křiku.“

Rudolf sklopil oči — ale tentokrát ne slabostí.
Spíš pochopením.

Chvíli mlčeli.
Jen svíčky praskaly.

Pak se císař zeptal:
„A dvůr? Bojí se?“

„Někteří ano,“ pokrčil rameny Eusebius.
„Někteří doufají, že jim vyčarujete věčné mládí. A někteří se bojí, že jim vyčarujete něco horšího.“

Rudolf si odfrkl.
„Králíkům jste se smál vy.“

Eusebius si zakryl obličej rukou.
„To byla nehoda, pane. Ten lektvar měl utišit bolest… ne způsobit srst.“

„Ztišení…?“ zopakoval císař pobaveně.

„Ano,“ Eusebius si povzdechl. „A místo toho začal komoří chlupatět. Do dneška tvrdí, že to byla vaše pomsta.“

Rudolf se rozesmál — čistě, upřímně, konečně.
Smál se jako člověk, který dlouho neměl důvod se smát.

Když smích utichl, jeho hlas zjemněl.

„Eusebie… víš, proč tě tu dnes chci? Proč chci, abys se mnou mluvil?“

„Řekněte mi to,“ řekl Eusebius tiše.

Rudolf si opřel hlavu do dlaně.
„Protože cítím, že se něco blíží. Něco… co bude potřebovat někoho, kdo se nebojí pravdy. A ty se pravdy nebojíš.“

Eusebius chvíli mlčel.

Pak tiše řekl:
„Já se bojím. Ale ne pravdy.“

„Čeho tedy?“

Eusebius vzhlédl.
Oči trochu lesklé.

„Že vás ztratím.“

Císař sklopil oči — ne aby skryl slabost, ale aby skryl cit, který ukazoval málokomu.

„Proto chci, abys tu byl,“ zašeptal. „Dokud to půjde.“

Eusebius přikývl.
„Budu. Vždy.“

Rudolf teď kývl pevněji.
„Vím.“

V tu chvíli zazněl za dveřmi Pistoriův klidný hlas:

„Vaše Milosti, máme výsledky.“

Rudolf se narovnal.
„Pojď dál.“

A Eusebius se narovnal s ním — připraven stát po jeho boku bez ohledu na to, co přijde.

Dveře se otevřely a Pistorius vešel dovnitř se Scottou a Dorinem.
Všichni tři měli vážné tváře — takové, které se objevují, jen když jde o zdraví panovníka.

Rudolf se opřel o polštář.
Eusebius zůstal sedět po jeho boku, připravený poslouchat.

Pistorius se lehce uklonil.
„Vaše Milosti, máme první závěry.“

Scotta předstoupil k loži, v ruce baňku s krví zakrytou látkou.

„Vaše Milosti,“ začal klidně, „váš stav není způsoben ničím náhlým. Je to kombinace vyčerpání a oslabení.“

Rudolf pozvedl obočí, ale nic neřekl.

Dorin otevřel brašnu a položil ji na stolek.
„Vaše tělo nese známky dlouhodobé únavy, pane,“ dodal hlubším, jistým hlasem. „Zánět, kolísavý tep, slabost. To všechno nasvědčuje tomu, že jste byl dlouho přetěžován.“

Rudolf se zhluboka nadechl.
„To zní… povědomě.“

Scotta však pozvedl ruku.

„Je tu ještě jedna věc.“

Císař i Eusebius zpozorněli.

„Ve vaší krvi jsou stopy látky, která tam nepatří,“ řekl Scotta pomalu. „Ne jed. Něco jemnějšího. Rostlinného původu. Samo o sobě neškodné — ale opakovaně vás oslabuje.“

Dorin přikývl.
„Musel jste ji dostávat delší dobu, pane.“

Rudolf se napjal.
„Takže… někdo…“

Pistorius dořekl za něj:
„Ano. Někdo, kdo má přístup k vaší stravě a nápojům.“

V místnosti se rozhostilo ticho.

Nakonec Scotta klidně pokračoval:

„Abychom to potvrdili — a našli přesnou látku — musím krev prozkoumat důkladněji. A tady na Hradě k tomu nejsou podmínky.“

Rudolf přimhouřil oči.
„Co tím myslíte?“

Scotta se narovnal.
„Musím se vrátit do své laboratoře v Pražském domě. Tam mám vybavení, které potřebuji. Tady bych výsledek jen odhadoval — a to je na vás příliš velké riziko.“

Dorin sáhl po brašně a pečlivě ji uzavřel.
„Jakmile budeme mít přesné složení látky, Scotta připraví lék.“

Pistorius dodal:
„Do večera se vrátíme s výsledky.“

Rudolf se zadíval na Scotta dlouhým pohledem.
„A lék?“

„Do večera také,“ přikývl Scotta.
„Ale musím mít jistotu, že bude fungovat. Žádné pokusy. Jen to, co opravdu zabere.“

Císař si povzdechl a sklopil oči.
„Dobře. Udělejte, co je třeba.“

Pistorius ustoupil ke dveřím.
Scotta a Dorin se hluboce uklonili a otočili k odchodu.

Eusebius zůstal.
Jeho místo bylo teď u císaře — jako ochrana i jako svědek.

Náhle Rudolfovy prsty, položené na pokrývce, slabě škubly.
Eusebius zpozorněl.

„Pane?“

Císař přivřel oči, dýchání bylo najednou mělčí.
„Jen… slabost,“ zamumlal.

Eusebius rychle přisunul židli blíž a položil ruku na císařovo předloktí, tam kde Scotta měřil puls.
Puls byl rychlý. Ne klidný jako před chvílí.

„Pane, musíte si lehnout,“ řekl Eusebius pevně.

Rudolf se zasmál — krátce, unaveně.
„To mi říkáš každý den.“

„A dnes mě poslechnete,“ nenechal se odbýt Eusebius.

Pomohl císaři přesunout se níž na polštáře. Rudolf sebou trhl — ne bolestí, spíš náhlou zimou, která mu projela tělem.

„Je vám zima?“

„Ano…“

Eusebius okamžitě přehodil přes císaře další přikrývku a přitiskl ji k ramenům.
Nepřestal ho sledovat.

Po chvíli Rudolf promluvil:

„Tohle… není jen únava, Eusebie.“

„Vím,“ přiznal tiše.

---

Rudolfova otázka

Císař otevřel oči a zadíval se přímo na něj.
Byl to jeden z těch pohledů, které císaři nepatří — byl lidský, zranitelný.

„Kdybych… kdybych se z toho nedostal—“

Eusebius okamžitě přerušil:
„Dostanete.“

„Eusebie…“
Rudolfův hlas zeslábl, ale byl pevný.
„Řekni mi… postaráš se o to, aby pravda nezmizela?“

Eusebius se nadechl.
„O jakou pravdu jde, pane?“

Rudolf se odmlčel, jako by vážil každé slovo.

„Tu o mé krvi.“
„Tu o mé rodině.“
„A tu… která se týká tebe.“

Eusebius zůstal jako přimražený.

„Pane… já—“

Rudolf se pousmál.
Slabě. Ale upřímně.

„Věci se stanou tak, jak mají. A Scotta… on možná zjistí víc, než čekáme.“

Eusebius sevřel opěradlo židle.
Co to má znamenat?
Co ví Scotta?
Co tuší císař?

Ale než stihl odpovědět, Rudolf jednu ruku zvedl a jemně položil na Eusebiovu.

„Zůstaň… dokud se nevrátí.“

„Ano, pane,“ zašeptal.
„Zůstanu.“

A Eusebius seděl u lože, držel císařovu ruku a poprvé cítil, že jeho přítomnost… opravdu něco znamená.

V komnatě zavládlo ticho. Jen svíce praskaly a zvenčí doléhal tlumený hovor strážných, kteří střídali hlídku. Rudolf si promnul spánky, jako by chtěl vytlačit bolest z hlavy, a pak tiše promluvil:

„Víš, Eusebie… dnešní den mi připomněl noc, na kterou bych nejraději zapomněl.“

Eusebius zpozorněl, ale nic neřekl.

„Noc,“ pokračoval Rudolf šeptem, „kdy se dva bratři rozešli. Ne jako političtí protivníci, ale jako…“ hledal slovo, „…jako muži, kteří v sobě přestali poznávat to dobré.“

Odmlčel se a zadíval do ohně. Plameny mu kreslily na tváři stíny, které mu přidávaly roky navíc.

„Tehdy jsem mu byl blíž než komukoli,“ řekl tiše. „A když jsme se rozcházeli, přál jsem si, aby mě nikdy nepoznal. Aby neviděl, co mám v očích.“

Eusebia zamrazilo. Nebyla to vzpomínka — žádnou z dětství neměl. Ani nemohl.
Byl tehdy jen bezmocné miminko, odnesené z noci, o níž nevěděl vůbec nic.

Ale přesto…
Když Rudolf vyprávěl o rozchodu, o bolesti, o ztrátě — něco v něm zarezonovalo.
Ne obraz, ne paměť.
Spíš prázdné místo, které v sobě nosil celý život.
Tiché nic, které člověk cítí, ale neumí pojmenovat.

Bylo to to stejné ticho, s jakým vyrůstal u Scotty ve 21. století.
Ticho, které bylo starší než on sám.
A které ho občas zasáhlo bez varování — jako teď.

Rudolf si povzdechl.
„Nemusíš nic říkat,“ dodal po chvíli. „Jen… jsem to z tebe potřeboval setřást. Někdy má člověk pocit, že se minulost dusí sama v sobě.“

Eusebius mírně sklonil hlavu.
„Váš bratr je stále váš bratr, pane.“

Rudolf ho přerušil: „Je. A přesto… když jsem ho naposledy viděl… měl v očích něco, z čeho se mi dodnes svírá žaludek. Viděl ve mně hrozbu. Já v něm ztrátu.“

Eusebius polkl.
„Každá ztráta se dá najít znovu.“

Rudolf se na něj zadíval. „To říká muž, který…“ — odmlčel se, protože ucítil, že jde příliš blízko.
„…který ví něco o samotě.“

Eusebius sklopil pohled, aby císař neviděl, jak přesně trefil cíl.
„Samota učí víc než lidé, pane.“

„To ano,“ pousmál se Rudolf smutně. „Ale někdy je krutá.“

Chvíli seděli mlčky. Císař pak znovu promluvil, tentokrát klidněji:

„Eusebie… dnes jsi mě zachránil. A já… já jsem ti jen řekl příběh, který by měl zůstat zamčený ve zdech Hradu. Doufám, že to chápeš.“

„Ano, pane.“

Rudolf přikývl. „Dobře. Pak tu zůstaň… alespoň ještě chvíli.“

A Eusebius zůstal — nejen jako ochránce, ale jako někdo, komu císař po dlouhé době dovolil pohlédnout do ran, které nosil pod šaty moci.

Rudolf se opřel o polštáře a zavřel oči. Tvář měl bledou, ale klidnější než před chvílí. Eusebius vstal, popadl z opěradla přikrývku a jemně ji přetáhl císaři přes ramena, aby mu nebyla zima.

„Pane, musíte si odpočinout,“ řekl tiše.

Rudolf se slabě pousmál, aniž otevřel oči.
„Tobě se člověk těžko odporuje, Eusebie.“

Eusebius mu upravil polštáře, aby ležel pohodlněji, a přitáhl mu lůžko blíž k teple ze svící.
Jeho pohyby byly jisté, klidné.
Nebyly to pohyby služebníka — ale člověka, který se skutečně staral.

„Zůstanu tady,“ dodal Eusebius.

Rudolf jen tiše kývl.
„Vím.“

Komnata potemněla, světlo se ztišilo a hrad za zdmi pomalu usínal. Eusebius přitáhl židli blíž k lůžku, ruce složené v klíně, hlídal císařův dech. Ten se postupně zpomaloval a prohluboval, až Rudolf konečně upadl do klidného spánku.

Eusebius se opřel, unavený — ale klidný.
A právě v té chvíli — když komnatu objal tichý mír — se zvenčí ozvaly kroky.

Rytmické.
Rychlé.
A známé.

Eusebius se okamžitě narovnal, oči upřené na dveře.

Tiché zaklepání.

„Vstupte,“ zašeptal, aby neprobudil císaře.

Dveře se otevřely a do komnaty vstoupil Scotta, zabalený v tmavém plášti. Za ním Dorin, tvář vážná a soustředěná. Scotta držel v ruce malou dřevěnou skříňku, zdobenou spony ve tvaru lilií.

Byl to lék.

Eusebius vstal.

„Tak rychle?“ šeptl.

Scotta se pousmál, ale úsměv byl unavený.
„Celý dům mi asistoval. A Dorin…“ otočil se na něj uznale, „…pracoval rychleji než já. Krev jsme prozkoumali, víme přesně, co to je.“

Dorin kývl.
„A lék je připravený. Tohle by mělo zastavit látku, která ho oslabuje.“

Eusebius se nadechl úlevou.
„Takže žije v nebezpečí?“

Scotta zvážněl.
„Ano. Ale pokud začneme hned… zítra už bude lepší.“

Zadíval se na spícího císaře — poprvé po mnoha letech.
V jeho očích se mihlo něco, co Eusebius nedokázal pojmenovat. Snad vzpomínka.
Snad lítost.

Pak Scotta znovu promluvil:
„Musíme ho vzbudit. Tenhle lék se podává ihned.“

Eusebius přikývl.
Položil ruku císaři na rameno a jemně zatřásl.

„Pane… probuďte se. Scotta je zpátky.“

Rudolfův dech se zachvěl a víčka se lehce zvedla.
Nad nimi stála trojice lidí, která dnes rozhodovala o jeho životě.

A léčba měla právě začít.