Kniha

Ráno bylo chladné a tiché. Praha ještě spala, jen z dálky se ozývalo hučení tramvaje a zvuk zvonů z kostela svaté Anežky. Veronika stála před branou kláštera s taškou přes rameno a dechem, který se ztrácel v ranní mlze. Zpráva byla stručná, ale její význam cítila v každé buňce — „Neděle, 7:00. Anežský klášter.“

Ocelová brána byla pootevřená. Když vstoupila, uvítal ji známý pach kamene, vosku a vlhka, který se držel ve zdech už po staletí. V dálce zahlédla postavu v dlouhém kabátě – otec Martin na ni čekal, klíč v ruce, pohled klidný, přesto napjatý.

„Jsi první,“ řekl tiše, když se přiblížila.
„Zvyk,“ odpověděla Veronika s úsměvem, ale v očích jí bylo vidět napětí.

Martin otevřel dveře do vnitřního dvora. „Ostatní dorazí brzy. Biskup chce, aby jste se shromáždili v hlavním sále. Dnes se dozvíte víc.“

Veronika mlčky přikývla. Uvnitř kláštera panovalo šero, jen pár svíček osvětlovalo chodbu vedoucí k refektáři. Každý krok zněl dutě. Když vešla do síně, cítila zvláštní chvění – ne z chladu, ale z očekávání.

Za oknem se rozednívalo. Venku se začaly ozývat tlumené hlasy – přicházeli další. Dorotka, Jana, Polixena, Zdeněk, Fredy, Matyáš… známé tváře, stejné úsměvy, jen o něco vážnější než dřív.

„No konečně,“ ozvala se Dorotka a objala ji. „Bez tebe by to tady bylo moc svaté.“
„Neboj,“ odpověděla Veronika, „to se rychle spraví.“

Otec Martin se pousmál. „Tak, děti. Dnes začíná vaše další cesta. Biskup Chlumecký vás očekává. A věřte mi, po dnešku už nic nebude stejné.“

Všichni se na okamžik odmlčeli. V dálce se rozezněly varhany, tiché, táhlé, jako by se čas sám nadechl.

Martin otevřel dveře do postranní chodby a pokynul jim, aby ho následovali.
„Pojďte,“ řekl tiše. „Čekají vás v sále Strážců.“

„Tak, děti,“ pronesl otec Martin s mírným úsměvem. „Dnes začíná vaše další cesta. Biskup Chlumecký vás očekává. A věřte mi, po dnešku už nic nebude stejné.“

Na okamžik se rozhostilo ticho.
Matyáš se naklonil k Bertovi a polohlasně utrousil:
„Fakt nám řekl děti?“

Bert ani nezvedl hlavu. „Jo, řekl.“

Matyáš se ušklíbl. „Super. Jsem dítě.“

Fredy se zachechtal tak nahlas, že se na něj otočila Dorotka. „A ty se čemu směješ?“

„Jen si představuju, jak nás někdo posílá spát po večerní modlitbě,“ odpověděl Fredy s nevinným výrazem.

Dorotka protočila oči. „To bys poprvé v životě udělal něco správně.“

Fredy se usmál, ale už neodpověděl. Atmosféra se pomalu změnila – smích se vytratil, nahradilo ho tiché napětí, které viselo ve vzduchu jako očekávání bouře. Z chodby se ozval tlumený zvuk kroků.

Dveře se otevřely a do sálu vstoupil biskup Chlumecký.
Vysoká postava v černém kabátě, tvář klidná, oči soustředěné. V ruce držel malou kovovou truhlu – zjevně těžkou, i když ji nesl s lehkostí člověka, který ví přesně, co dělá.

„Vidím, že jste všichni dorazili včas,“ pronesl a jeho hlas se rozlehl sálem. „To je dobré znamení. Dnešek si zapamatujete do konce života.“

Fredy si polohlasně zamumlal: „To nezní vůbec uklidňující.“
Dorotka ho šťouchla loktem, ale Chlumecký jako by to zaslechl – pousmál se, nepatrně a klidně.

Položil truhlu na stůl, rozepnul zámek a pomalu otevřel víko.
Uvnitř, obložený sametem, ležel medailon. Kovový disk s vyrytými znaky, které se v mihotavém světle svíček jemně leskly – přemyslovská orlice a habsburská orlice, spojené do jednoho celku.

„Tohle,“ řekl tiše, „je klíč. Brána bez něj neodpoví. Není to však jen nástroj – je to paměť. Strážce času, který rozezná, kdo k němu patří.“

Veronika se nepatrně napřímila. Cítila, jak ji pohled všech na okamžik zasáhl, ale Chlumecký mluvil dál:
„Medailon zůstává u mě, dokud nedorazíme ke vstupu. Otevřít bránu může jedině ten, koho pozná. A to je Veronika Scottová.“

Nikdo nic neřekl, jen Matyáš Thurn přikývl, jako by si tím něco sám potvrdil.

Chlumecký přešel kolem stolu. „Dnes projdete Bránou času. Cíl je jasný – Praha, rok 1599. Období plné neklidu, pověr, intrik a nebezpečí. Budete vysláni přímo do srdce císařského dvora. Tam začíná příběh, který musíte pochopit, než se vůbec pokusíte změnit jeho konec.“

Jana se zamračila. „A co když se něco pokazí? Pokud… zůstaneme tam?“

„Pak budete muset žít, jako byste tam patřili,“ odpověděl klidně. „A věřit, že vás čas nakonec vrátí. Ale pokud se rozdělíte, Brána se uzavře. Napořád.“

Fredy si odkašlal: „Takže držet se pohromadě. Jasný plán.“
„Ano,“ přikývl biskup. „A poslouchat rozum, ne strach.“

Otec Martin přistoupil k Chlumeckému a podal mu svazek pergamenů. „Záznamy, mapy, jména. Staré i nové. Pistorius vás bude očekávat – poznáte ho podle znamení lilie na prstenu. Pomůže vám, dokud se nezorientujete.“

Chlumecký zavřel truhlu a položil na ni dlaň. „Teď už víte všechno, co potřebujete. Zbytek pochopíte tam.“
Rozhlédl se po tvářích všech přítomných – Dorotky Mydlářové, Jany Šlikové, Polixeny a Zdeňka Lobkowiczových, bratrů Štýrských – Rudolfa, Matyáše a Fredyho, vévody Matyáše Thurna, Berta z Valdštejna, Martinice, Slavaty, Jana Jesenského a Kryštofa Haranta.
„Ať už se stane cokoli,“ dodal, „jděte jako jeden. Tohle není výprava, ale přísaha.“

Otec Martin otevřel dveře do postranní chodby. „Pojďte,“ řekl tiše. „Brána čeká.“

Ticho se rozprostřelo jako závěs. Skupina se pomalu pohnula vpřed, každý s vlastním tichem v hlavě, ale se stejným krokem.
Scházeli dolů, k sakristii. Vzduch byl chladný, vlhký, naplněný vůní kadidla a starých kamenů. Na zemi se leskla voda a po stěnách se táhly trhliny, které připomínaly žíly nějakého živého tvora.

Nikdo nemluvil. Jen kroky. A s každým dalším schodem se svět kolem nich zdál tišší, vzdálenější.

Schodiště se stáčelo stále níž, až se chodba otevřela do rozlehlé podzemní místnosti. Stěny byly vlhké, kamenné a voněly stářím.
A tam – v samotném středu – stála Brána.

Na první pohled to nebylo nic víc než obyčejný kamenný výklenek, zarostlý mechem a prachem. Ale při bližším pohledu bylo vidět, že po jeho obvodu se táhnou znaky a erby, vytesané s neuvěřitelnou přesností. U každého byl malý výklenek, jako by čekal, až do něj někdo něco vloží.

Ten největší erb se tyčil nahoře, přímo uprostřed oblouku. Dvě orlice – přemyslovská a habsburská – roztažená křídel, spojená do jednoho znaku. Vypadalo to, jako by z nich vyrůstaly všechny ostatní erby.

Chlumecký se zastavil před Bránou, položil truhlu na zem a otevřel ji. Kov tiše cinkl o kamennou podlahu. „Každý z vás má svůj rod. A každý rod má své znamení,“ řekl. „Tyto medailony vám zajistí, že Brána vás pozná. Kdykoliv, v jakémkoliv čase. Rozezná krev, jméno i vůli.“

Začal volat jedno jméno po druhém.
„Zdeněk Lobkowicz.“
Zdeněk přistoupil, převzal malý stříbrný medailon se znakem svého rodu a zasunul ho do výklenku s erbem Lobkowiczů. Když ho vložil, kámen krátce zazářil.

„Dorotka Mydlářová.“
Dorka přistoupila, v ruce si medailon chvíli obracela a pak se rozhlédla.
„A kam to mám dát já?“ zeptala se nejistě.
Chlumecký se pousmál. „Vidíš ten meč se sekerou? To je tvůj.“
„Aha,“ kývla Dorka. „Dík.“ Opatrně medailon zasunula do výklenku a kámen se rozzářil oranžovým světlem.

Postupně přistupovali ostatní – Jana Šliková, Polixena, bratři Štýrští, Bert, Thurn, Martinic, Slavata, Jan Jesenský, Kryštof Harant – každý našel své znamení a vložil medailon do výklenku, který jako by na něj čekal.

Nakonec zůstala stát Veronika. Chlumecký otevřel truhlu naposledy, vytáhl z ní jediný medailon – ten pravý, s vyrytými orlicemi.
„Tento patří tobě,“ řekl tiše.
Veronika ho vzala do ruky. Kov byl chladný a těžký. Když zvedla hlavu, uviděla svůj výklenek – nahoře, úplně na vrcholu Brány, tam, kde se setkávaly obě orlice. Jenže byl příliš vysoko.

„Já tam nedosáhnu,“ zamumlala.

„To se dá zařídit,“ ozval se klidný hlas vévody Thurna. Přišel k ní, otočil se k ní zády, chytil ji za nohy a s jistotou ji zvedl do výšky. „Teď,“ řekl jen.

Veronika natáhla ruku a zasunula medailon do výklenku. Jakmile se dotkl kamene, zazářilo celé podzemí. Znaky všech rodů se rozsvítily jeden po druhém – modře, zlatě, červeně – až utvořily kruh světla kolem Brány.

A pak si všimli, že jeden výklenek zůstal prázdný.

Chlumecký k němu pomalu došel a sklonil hlavu. „To místo patří Václavu Budovcovi,“ řekl vážně. „Bohužel se k vám dnes nemůže připojit. Řeší rodinné záležitosti. Přidá se později. Doufám, že ho přijmete, až přijde jeho čas.“

Bert se nadechl a promluvil první. „Samozřejmě, že ano. Naše rodina ho zná. Vím, o co jde.“
Rozhlédl se po ostatních. „Je to smutné, ale chápu to.“

Ostatní beze slov přikývli. V tichu, které následovalo, bylo slyšet jen tlumené hučení kamene – jako by samotná Brána čekala.

Chlumecký zvedl hlavu. „Tak. Až Veroničin medailon začne zářit, Brána se otevře. Nikdo se nedotýkejte zdí. Kdo vstoupí první, vede ostatní.“
Pohlédl na Veroniku. „Jsi připravená?“

Veronika se zhluboka nadechla. „Ne. Ale jdu.“

Podzemní síní se rozléhalo tiché hučení. Brána zářila, světlo se lámalo o kameny a odráželo se do stěn. Všichni stáli v kruhu a hleděli na ni, nikdo se neodvážil pohnout.

Vtom udělal krok vpřed otec Martin. Pokřižoval se, pohlédl na Chlumeckého a s klidem pronesl:
„Půjdu první. Počkám na vás na druhé straně.“

Fredy se zamračil. „Počkej, jakto, že ty můžeš projít? Nemáš přece žádný medailon.“

Chlumecký se na něj otočil. „Je to v kříži,“ řekl klidně. Zvedl ruku a ukázal na malý stříbrný kříž na Martinově hrudi. „Uvnitř je zasazen drobný kamínek – stejný jako v medailonech. Díky tomu může procházet. Ale podrobnosti pochopíte až na druhé straně.“

Fredy si to pro sebe zamumlal: „Jasně, takže zkrátka kouzelný kříž.“
Zdeněk se usmál. „Aspoň někdo má VIP kartu na věčnost.“

Martin se jen pousmál, bez odpovědi. Udělal tři kroky ke světlu, pokřižoval se a bez zaváhání prošel Bránou.
Záře ho pohltila a zmizel.

Chvíli bylo ticho. Všichni zírali do místa, kde před chvílí stál. Jen jemné vlnění ve vzduchu dokazovalo, že Brána je stále otevřená.

„Tak kdo další?“ zeptal se Chlumecký tiše.

Nikdo se nehýbal.
Matyáš Štýrský si prohrábl vlasy. „Já teda nevím, ale tohle nevypadá jako běžná exkurze.“
„Přesně,“ přidal se Bert. „Nemáme třeba nejdřív zkusit kus chleba, jestli nezmizí?“

Veronika si povzdechla. „Dobře. Já půjdu první.“
Otočila se k Chlumeckému. Ten sáhl do kapsy kabátu a vytáhl malý igelitový pytlík – průhledný, s modrým zipem. Podal jí ho, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě.

„Budeš to potřebovat,“ řekl klidně.

Veronika na něj vytřeštila oči. „Prosím? To jako vážně? Do šestnáctýho století s igelitovým pytlíkem?“

Chlumecký se jen pousmál. „Věř mi, oceníš ho víc, než si teď myslíš.“

Fredy se uchechtl: „Tak tohle je nejlepší dárek před smrtí, co jsem kdy viděl.“
Dorotka ho okamžitě zpražila pohledem. „Drž hubu, Fredy.“

Veronika si pytlík strčila do kapsy, zhluboka se nadechla a sebrala malý kufr na kolečkách, který stál vedle ní. Přidržela si popruh, který jí sklouzl z ramene, a s krátkým pohledem na ostatní vykročila k Bráně.

Zářivý kruh z kamene se chvěl, jako by dýchal. Vzduch byl hustý, voněl ozónem a starým prachem.

„Tak šup,“ vybídl ji Chlumecký s jemným úsměvem. „Nečekej. Brána se sama dlouho neudrží.“

„Jo, jo… už jdu,“ odpověděla tiše.
Ohlédla se na ostatní – Dorotka jí kývla, Thurn přikývl, Bert se pousmál.

Veronika udělala první krok. Kufr za ní poskočil, kolečka se krátce zaklínila do praskliny kamene a Fredy zadržel smích.
„No jasně, první žena v čase – a hned s kufrem,“ zamumlal si pro sebe.

Další krok.
A ve chvíli, kdy vstoupila do světla, všechno kolem se rozpadlo. Svět zmizel v záři, která pálila, pohlcovala a zároveň táhla dál. Cítila tlak, jakoby jí někdo svíral hrudník, zvuk, který nebyl slyšet, a chlad, který prostupoval tělem.

A pak – ticho.

Záře ji pohltila úplně. Bylo to, jako by padala, a přitom stála na místě. Tělo se jí sevřelo, žaludek se zvedl, v uších jí hučelo. Když konečně dopadla, nebyl to pád na zem, spíš náraz do ticha.

Klesla na kolena a zhluboka se nadechla. Vzduch byl těžký, vlhký a voněl po kameni a kouři. Rozkašlala se, žaludek se jí převrátil a v tu chvíli sáhla do kapsy.
Igelitový pytlík.
„Jo… teď chápu,“ zachraptěla, sotva popadla dech.

„Říkal jsem, že ho oceníte,“ ozval se klidný hlas.

Otec Martin stál opodál, obklopený mihotavým světlem pochodní. Přistoupil k ní, vzal ji za loket a dovedl k jedné z dřevěných lavic, které stály podél zdi.
„Dýchej,“ řekl tiše. „Za chvíli to přejde. První přechod je vždycky nejtěžší.“

Sklepení bylo kamenné, klenuté, jen místy pokryté vlhkostí. Po stěnách visely pochodně, jejichž světlo se odráželo v kovových částech výstroje a drobných nádobách uložených na policích. Působilo to spíš jako stará strážnice než jako magické místo.

Z Brány za nimi se ozval tlumený záblesk. Následoval další – a další. Jeden po druhém začali přicházet ostatní.
Dorotka přistála rovnou na kolenou, Jana dopadla na záda, Fredy se svalil vedle kufru a přitom lapal po dechu.

„Mně… mně je blbě,“ zamumlal. Sáhl do kapsy a vytáhl svůj vlastní pytlík. „Dobře, tohle beru zpátky. Ten chlap má dar předvídat.“

„Všichni jsme to podcenili,“ doplnila ho Dorotka, bledá, ale s úsměvem. „Chlumecký měl pravdu.“

„Jo,“ přidal se Zdeněk, „až se vrátíme, poděkuju mu osobně. Ale teď chci kyslík a suchou zem.“

Fredy se opřel o zeď, držel pytlík a šeptl: „Příště chci cestovní variantu bez turbulence.“

Martin se pousmál a přešel pohledem přes všechny.
„Vítejte,“ řekl klidně. „Přežili jste to. A to je dobrý začátek.“

Veronika seděla na lavici, pomalu se jí vracel dech. Dívala se kolem sebe – na pochodně, kamenné zdi, přátele, kteří se pomalu zvedali ze země – a poprvé jí došlo, že to opravdu dokázali.
Byli v minulosti.

Záře pohasla. Ticho bylo přerušované jen tlumeným kašláním a hekáním.
Sklepení se pomalu naplnilo životem – pochodně praskaly, plameny se chvěly a vzduch byl těžký, cítit kouřem, kamenným prachem a starým železem.

Otec Martin stál opodál, dokud neprošli všichni. Trvalo to pár minut.
Dorotka se sesunula ke zdi a zhluboka dýchala, Jana se snažila posadit, Fredy se držel za břicho, Zdeněk se válel na zemi a jen zíral do stropu.

„Tak,“ pronesl Martin klidně, „všichni jste to zvládli. To nejhorší máte za sebou.“

„To pochybuju,“ zamumlal Fredy a přitáhl si pytlík. „Tohle je horší než kocovina po víně od Lobkowiczů.“

„Neurážej rodinný archiv,“ ozval se Zdeněk unaveně. „Tohle bych radši vypil znovu, než si to zopakoval.“

Slavata se rozhlížel po koutech a náhle se zarazil. „Já… já tam viděl myš!“
„To není možný,“ ušklíbl se Bert. „Myši se do 16. století přece ještě nenarodily.“
„Velmi vtipné,“ odsekl Slavata a s křečovitým výrazem couvl ke zdi.

Thurn ležel roztáhlý na kamenné podlaze, oči do stropu, a nesrozumitelně něco drmolil švédsky.
„To zní jako kletba,“ poznamenala Polixena.
„To není kletba,“ odvětila Jana, „to je zoufalství v překladu.“

Martin se tiše pousmál a počkal, až hluk trochu utichne. Potom sáhl do brašny a začal z ní vytahovat malé kostičky hořké čokolády zabalené v papíru.
„Tady,“ řekl prostě. „Pomůže to. Tělo si musí zvyknout na tlak, na vzduch i na posun. Cukr stabilizuje nervy.“

Jeden po druhém si brali. Dorotka si kousek rozbalila rovnou na zemi, Fredy si nechal dva a tvářil se, že právě přežil válku.
„Jo,“ zamumlal s plnými ústy, „tohle by měli dávat v každým letadle.“

„Letadle?“ zopakoval Zdeněk sarkasticky. „Po tomhle zážitku už nikdy do letadla nesednu.“

„Všichni to zvládnete,“ uklidňoval je Martin. „Za chvíli vám bude líp.“
Rozhlédl se po skupině – polovina seděla, druhá ležela, a Thurn pořád tiše mluvil švédsky.

Veronika se pomalu narovnala, opřela se o lavici a zhluboka se nadechla.
„Tak… tohle byl náš přechod,“ pronesla tiše.
Martin přikývl. „Ano. A tohle,“ rozhlédl se po sklepení, „je váš první krok v minulosti.“

Veronika udělala svůj první krok v minulosti – a okamžitě se rozhlédla, jestli má ještě žaludek na svém místě.
„Poblitej první krok,“ zamumlala a posadila se zpátky na lavici.

Trvalo dobrých deset minut, než se všichni byli schopní hýbat. Hořká čokoláda, kterou jim Martin rozdal, nakonec zabrala. Barva se jim pomalu vracela do tváří, někteří se opírali o zeď, jiní se snažili narovnat.

„No,“ ozvala se Dorotka, „jestli tohle byla jen cesta, nechci vidět cíl.“
„A tohle,“ přidal se Fredy, „by měl být moment, kdy se začneme těšit, že?“

Martin se jen usmál. „Uvidíte. Teď se pozbírejte, vezměte si zavazadla a půjdeme nahoru.“

Ozvalo se bouchání koleček kufrů o kamenné schody. Schodiště bylo úzké, vlhké a strop tak nízký, že museli jít se sklopenou hlavou. Každý krok duněl a občas se někdo ozval: „Au, hlava!“ nebo „Nešlapej mi na kabát!“

Po chvíli se schodiště otevřelo a oni vyšli na malé nádvoří. Dům byl kamenný, rozložitý, se zelení jen po jedné straně. Z druhé se táhla dlouhá travnatá nudle, ohraničená nízkou zídkou. Všude bylo ticho – jen slepice se motala kolem noh a jeden kohout si pyšně vykračoval po dvoře.

Fredy ho zahlédl a s úšklebkem pronesl: „No výborně, tady máme i uvítací výbor.“
Kohout se na něj otočil, načepýřil peří, sklopil hlavu – a zaútočil.

„Au! Co to…?!“ Fredy uskočil, ale kohout ho neúnavně pronásledoval.
„Chyťte si toho parchanta! Pomooooc!“ ječel Fredy a utíkal po dvoře, zatímco ostatní se marně snažili nesmát.

Najednou bylo ticho. Všichni se otočili tím směrem. Kohout visel ve vzduchu – držený za pařáty starším mužem.

Muž mohl mít kolem šedesátky, byl plešatý, hladce oholený, v oblečení prostém, ale čistém a upraveném.
Martin k němu přistoupil s úsměvem.
„Tohle,“ řekl k ostatním, „je správce Josef. Mnich z řádu augustiniánů. Spolehlivý muž, který tu drží pořádek.“

Josef se uklonil, stále držel kohouta, který se marně snažil utéct. „Vítám vás,“ pronesl klidně.

Zpoza dveří se objevila silnější žena v halence s dlouhými rukávy, živůtek jí zdobila krajka a přes ramena měla uvázaný šátek. Dlouhá sukně, zástěra a na pásku připevněný svazek klíčů cinkající o sebe.

„A tohle,“ pokračoval Martin, „je Žofie, hlavní hospodyně. Má na starost veškerý chod domu – zásobování, čistotu, služebnictvo i pomocníky. Kdyby vám něco chybělo, řeknete jí.“

Žofie se usmála, ruce v bok. „No, to jsem zvědavá, co mi sem přivedli. Vypadáte, jako by vás někdo vytáhl z moře.“

Fredy sarkasticky odpověděl: „Z něčeho podobnýho.“

„Noooo,“ ozval se Martin a obrátil se k Veronice, „a Matěje už znáte.“
Z bočních dveří vyšel muž v kožené zástěře, ruce umazané od sazí, tvář usměvavá.
„Ten tu má zbrojířskou dílnu. Je to naše krytí – jsme v ulici zbrojířů. Veroniko, ty se s ním seznam. Budeš jeho sestra, říkej mu brácho. Ostatní jste nájemníci, kdyby se někdo ptal.“

Veronika se na Matěje podívala překvapeně, ale podala mu ruku.
„Čau, brácho.“

Matěj se usmál, setřel si ruce do zástěry a potřásl jí rukou. „Čau, brácho.“

Veronika se zarazila. „Brácho?!“ zopakovala nevěřícně.

Martin jen pokrčil rameny a pousmál se. „Někdy se role prostě přidělují samy.“

„Tak pojďte,“ dodal po chvíli. „Ubytujete se, dostanete klíče a trochu si odpočinete. Zítra vás čeká první den v novém světě.“

Dům byl větší, než se zvenku zdálo. Kamenné schody vedly na pavlač, která obíhala celé vnitřní nádvoří. Z pavlače vedly dřevěné dveře pobité kovem, těžké a pevné, aby odolaly času i počasí. Z výšky byl vidět dvorek s trávou, slepicemi i Matějovou dílnou, odkud se sem tam ozvalo tlumené kovové cinknutí.

Když se všichni shromáždili dole, Žofie si je změřila pohledem, ruce v bok, klíče na šňůře u pasu tiše cinkaly.
„Tak,“ pronesla tónem, který nenechával prostor k diskusi. „Teď půjdete všichni do prvních dveří nahoře. Posadíte se ke stolu a vyplníte dotazníky, co tam máte připravené.“

Fredy se zarazil. „Dotazníky?“
„Ano, dotazníky,“ odsekla Žofie. „Chci vědět, kolik vám je, jestli jste alergici, jestli máte nějaké nemoci… a,“ dodala po krátké pauze s úsměvem, „vaše zaměstnání.“

Dorotka se na ni překvapeně podívala. „To rovnou jsme mohli přinést výpis od lékaře.“
Hned ale zmlkla, protože Žofie se na ni podívala pohledem, který by umlčel i generála.

„A šup, nahoru,“ dodala hospodyně. „Čekám to do čtvrt hodiny.“

Všichni se na sebe podívali a jako jeden muž pronesli: „Rozkaz!“
Popadli kufry a vydali se po kamenných schodech vzhůru. Dveře zaskřípaly, pavlač se lehce otřásla pod jejich kroky a ozývalo se tlumené klepání kufrů o schody.

Když zmizeli v patře, Žofie se lehce pousmála.
Vedle ní stál Martin, který jen zakroutil hlavou.
„Ty jim dáváš čočky,“ poznamenal tiše Matěj.

Žofie se usmála víc. „Já vím. Ale ať si zvykají. V tomhle domě platí pravidla.“

Místnost nahoře byla prostá – dřevěný stůl, kolem něj několik lavic, po stěnách police s knihami a svíčky, které vrhaly teplé světlo. Na stole ležely hromádky papírů a u nich – naprosto nečekaně – obyčejné plastové propisky.

Fredy se na tu před sebou zadíval, zvedl ji a s nedůvěrou prohlásil:
„Já to věděl! I v 16. století se bez nich neobejdeme.“
Zdeněk si ji zkusil mezi prsty. „No, aspoň něco, co mi připomíná domov.“

Slavata si přisunul papír blíž a zamračil se. „Kolonka ‚alergie‘? Mám tam napsat na blbce?“
Rudolf se opřel o stůl a bez zaváhání odvětil: „Klidně to tam napiš. Až potkáš dědečka, budeme aspoň vědět, na co jsi umřel.“

Thurn se uchechtl a dodal: „Já bych to napsal rovnou všichni – alergičtí na vlastní předky. Aspoň budeme jednotní.“

V tu chvíli vyprskli všichni smíchy. Propisky klouzaly po papíře, Fredy se smál tak, že málem převrhl židli, Jana se držela za břicho a Polixena se smíchem brečela. Jen Dorka a Veronika zůstaly tiché – obě napsaly prosté „nic“.

Za chvíli měli všichni hotovo.
Papíry dali dohromady a nechali je na stole, jak Žofie přikázala.

Dveře se otevřely.
Žofie vešla dovnitř s Martinem za zády, klíče cinkly o její pas, když brala do ruky první papír. Přečetla první řádek, pak druhý – a koutky jí zacukaly.
Ukázala jeden papír Martinovi. Ten se při pohledu na odpovědi neudržel a tiše vyprskl smíchy.

Žofie zvedla oči k nim a pronesla s hranou přísností:
„Takže… jste alergičtí na předky. Výborně. Tak to jste tady špatně.“

Všichni polkli naprázdno, výrazy zmatené, jako by čekali trest.

„My to… přepíšeme,“ pípla Jana rychle.
„Jo, jo, určitě,“ přidal se Fredy a už sahal po propisce.

Žofie přikývla a s mírným úsměvem si založila ruce.
„Vtipálci,“ poznamenala.
Fredy se na ni zazubil: „Nooo… tak trochu.“

„Tak trochu,“ zopakovala, otočila se ke dveřím a dodala s potutelným úsměvem:
„Uvidíme, jak moc ‚tak trochu‘ budete vtipní, až zjistíte, kdo vám bude zítra dělat snídani.“

Dveře se za ní zavřely.
V místnosti nastalo ticho, které přerušil Zdeněk:
„Já mám takovej pocit, že nás čeká test i bez dotazníků.“

Jakmile se za Žofií zavřely dveře, nastalo ticho.
Martin si odkašlal a pomalu přešel doprostřed místnosti.

„Dobře,“ začal klidně, „teď, když naše hospodyně odešla, můžeme si říct pár věcí, které by vás asi zajímaly.“

Všichni se otočili k němu a usedli zpátky ke stolu.

„Tento dům,“ pokračoval, „nese jméno Pražský dům. Na první pohled vypadá jako obyčejný měšťanský dům 16. století – kamenné zdi, pavlač, dvorek se slepicemi. Ale nenechte se zmást, to je jen maska. Uvnitř se skrývá něco jiného.“

Otočil se k nim s lehkým úsměvem. „Dům byl postaven Vatikánem a Strážci času jako úkryt. Je to kombinace minulosti a současnosti. Všechno je zařízené tak, aby se dalo žít jako tehdy – ale přežít jako dnes.“

Fredy zvedl ruku. „To zní jako reklama na pětihvězdičkovej hotel.“

Martin se pousmál. „Máš pravdu, ale bez snídaně do postele.“

Ukázal ke dveřím. „Na pravé straně je dílna mistra Matěje – oficiálně zbrojířská. Když vejdete dovnitř, uvidíte kovadlinu, meče, kuše a brnění. Ale pod pracovním stolem najdete nástroje, jaké by ani Leonardo nepochopil – elektrické nářadí, kompresor, 3D tiskárnu a malou brusku napojenou na baterii. Cokoliv budete potřebovat, je tam.“

„To zní jako dílna snů,“ poznamenal Zdeněk.

„Tady v tomto křídle,“ pokračoval Martin, „máte pokoje. Každý je vybavený jako jedna plus jedna – malá ložnice a obývací část s vlastní koupelnou a záchodem. Ano, opravdu. Každý z vás má teplou vodu, splachovací toaletu, sprchu i zásuvky. Všechno napájí generátor ukrytý pod domem. Elektřinu vyrábí vodní kolo v podzemním kanále – čistá, tichá a stabilní energie.“

Fredy se uchechtl. „Takže ekologickej středověk. Paráda.“

„A nejen to,“ dodal Martin. „Každý pokoj má moderní matraci z paměťové pěny, USB zásuvku, dokonce i malou ledničku skrytou ve staré truhle. Na první pohled je všechno dobové, ale všechno funguje.“

Rudolf nadzvedl obočí. „Máte tu i Wi-Fi?“
„Ne,“ odpověděl Martin s úsměvem. „Tohle je jediná věc, kterou jsme se rozhodli neinstalovat. Čas se musí hlídat, ne sdílet.“

Fredy si teatrálně povzdechl. „Takže žádný TikTok v 16. století. Katastrofa.“

Martin ho ignoroval. Přešel ke zdi, sáhl na svícen a zmáčkl drobné tlačítko ukryté pod kovovým držákem.
Plameny pochodní se rozzářily jasněji – a stěny zalilo teplé elektrické světlo.

„Tohle tlačítko máte v každém pokoji,“ vysvětloval. „Stačí ho zmáčknout a světla se rozsvítí. Máme i zásobník s pitnou vodou, který je napojený na skrytý filtr. Pračku najdete v zadním traktu u Žofie. A pokud někdo z vás neumí žehlit – Žofie vás to ráda naučí.“

„To nebyl vtip,“ dodal suše.

Dorotka zvedla obočí. „Máte tady i lékárničku?“
„Ano, v každém patře,“ přikývl Martin. „A mimochodem – kávovar taky. Jen opatrně, dovoz je složitý.“

„Tak to přežiju,“ ušklíbla se Dorotka.

Martin se otočil k Veronice.
„Veroniko, ty máš zvláštní úkol. Od zítřka se jmenuješ Václav Eusebius. Jsi bratr Matěje. Podle legendy ses právě vrátil z Uher, kde zuří válka s Osmany. Tvůj otec byl přítel otce Pistoria – a to ti otevře dveře, kam jiní nesmí.“

Veronika na něj hleděla. „Já mám být… chlap?“
„Ano,“ přikývl Martin. „Je to nutné. Vysvětlíme ti to všechno, ale připrav se, že se budeš muset trochu změnit.“

„Jako třeba ostříhat?“ zeptala se.
„Přesně tak,“ odpověděl Martin s lehkým úsměvem. „Vlasy máš krásné, ale nepraktické. A ve 16. století by tě prozradily dřív, než bys řekla ‘Rudolf’.“

Veronika si sáhla na své dlouhé černé vlasy až pod zadek a krátce přikývla. „Upřímně… už mě stejně začínaly štvát.“

Martin přikývl. „Tvůj pokoj je hned nad jídelnou. Ostatní si pokoje rozdělte sami. A teď šup – bitva o pokoje začíná!“

Fredy vyskočil první. „Já beru ten s oknem!“
„Já ten s postelí!“ křikl Zdeněk.
Dorotka protočila oči. „A já ten, kde nebudeš ty.“

Rozběhli se po schodech, kufry klouzaly, dveře bouchaly a smích se rozléhal chodbou. Dům, který na první pohled působil starobyle, náhle ožil hlasy, světlem a energií nové doby.

Martin se opřel o rám dveří, pozoroval ten chaos a tiše řekl:
„A je to tady. Pražský dům zase dýchá.“

Veronika se přesunula do svého pokoje. Byl větší, než čekala.
Stěny měly teplý odstín, podlaha byla dřevěná, ale hřejivá, a po obvodu místnosti svítily svícny, jejichž světlo vrhalo měkké stíny po vyřezávaných trámech.
Uprostřed stála vyřezávaná postel s nebesy, pokrytá čistým povlečením a několika měkkými polštáři. Na první pohled působila starobyle, ale když se Veronika dotkla matrace, cítila, že je moderní – měkká a pružná.

V rohu stála menší knihovna, vedle ní lenoška a psací stůl s vyřezávanými nohami. Dvě dřevěné okenice lemovaly široká okna směřující do ulice, odkud bylo slyšet tlumené zvuky města – klapot kopyt, smích, vzdálený hlas prodavače i kroky spěchajících lidí.
Když se opřela o rám a pohlédla ven, viděla úzkou kamennou uličku, lucerny a drobné obchody s vývěsními štíty. Celé to působilo útulně, klidně a přitom živě – jako dům, který skutečně dýchá.

„No páni,“ zašeptala Veronika a rozhlédla se.
Nejvíc ji ale zaujala knihovna. Pečlivě vyskládané svazky v kožených vazbách, některé nové, jiné staré, se zlatým písmem na hřbetech. Projela prstem po deskách a usmála se – voněly papírem, ne prachem.

Na konci pokoje si všimla dveří. Otevřela je a zůstala stát.
Za nimi byla koupelna.
Stála tam vana ve tvaru staré dřevěné kádě, ale když se jí dotkla, zjistila, že je kovová a hladká, jako ty moderní. Umyvadlo mělo mosazný kohoutek, z něhož tiše kapala voda, a vedle něj byl záchod, který vypadal jako díra v podlaze, ale při bližším pohledu poznala, že je zcela moderní.

„Super,“ vydechla. „Tak to je něco.“

Vtom zaslechla kroky. Otočila se ke dveřím a uviděla Žofii.
Stála tam s úsměvem, tentokrát vypadala úplně jinak – klidnější, přívětivější, bez přísného pohledu, který měla na dvoře.

„Jak se vám líbí pokoj, slečno?“ zeptala se mile.

Veronika se usmála. „Nooo… představovala jsem si to horší.“

Žofie se tiše zasmála. „To ráda slyším. Přišla jsem vás ostříhat. Můžeme?“

Veronika kývla. „Jo, jasně.“
Posadila se na stoličku, sundala si bundu i tričko, aby jí nepřekážely. Žofie rozprostřela přes její ramena plachtu, přejela prsty po dlouhých vlasech a tiše si povzdechla.

„No pání,“ řekla. „Škoda ostříhat takové vlasy, ale musíme. Nevím, jak byste je schovávala.“

Rozčesala jí vlasy, rozdělila je na prameny a začala pomalu stříhat. Každé cvaknutí nůžek znělo jako tlumený výdech minulosti, která mizela. Prameny dopadaly na zem jeden po druhém, až zůstaly jen vlasy po ramena.

Žofie udělala krok dozadu, přimhouřila oči a spokojeně kývla.
„Tak. Teď vypadáte jako mladý pán. A navíc – tohle se teď nosí. Módní vlna z Francie,“ konstatovala s úsměvem.

Veronika se na sebe podívala do malého zrcadla, které Žofie přinesla.
„No,“ pousmála se, „jestli mě pošlete do války, aspoň tam nebudu vypadat neupraveně.“

Žofie se rozesmála. „To jste moje krevní skupina, slečno – tedy, vlastně pane Václave.“

Veronika se znovu oblékla, upravila si rukávy a cítila, jak se jí ulevilo, když jí krátké vlasy lehce padaly na ramena.
Žofie mezitím posbírala ostříhané prameny, zabalila je do plachty a svázala provázkem.
„To se spálí,“ poznamenala klidně. „Vlasy jsou silné pouto, a není dobré je nechávat jen tak.“

„Aha,“ odpověděla Veronika tiše a sledovala ji, jak přistupuje ke skříni.

Žofie otevřela vyřezávané dveře a ukázala dovnitř.
Na věšácích viselo několik kusů oblečení – černé kalhoty, složené halenky, kabát, plášť, rukavice i kožený pásek, všechno čistě složené a připravené.

„Všechno máte po čtyřech kusech,“ vysvětlila. „Kdyby se něco poškodilo nebo jste se musela rychle převléct, je to hned po ruce. Musíme být vždy připraveni.“

„To je… promyšlené,“ přikývla Veronika.

Žofie se usmála a přešla ke dvěma truhlám u zdi. Otevřela první – uvnitř byly měšťanské šaty, jednoduché, praktické, v tmavších barvách.
Pak otevřela druhou truhlu – ta byla jako z jiného světa. Uvnitř ležely šlechtické šaty z jemné látky, v odstínu hluboké modři, s bílým krajkovým límcem, zřetelně ve francouzském stylu. Látka se ve světle svíček jemně leskla, švy byly pečlivě vyšívané.

„Tahle garderoba,“ řekla Žofie tiše, „je vaše formální. Kvalitní látka, šitá na míru. A víte, kdo to všechno vybral?“

Otočila se k Veronice a otevřela další skříň – uvnitř byly šperky. Na sametové podložce ležely prsteny, řetízky, brože a náušnice, vše decentní, ale zjevně cenné.

„Tohle všechno,“ pokračovala Žofie, „vybral pro vás otec Pistorius. Vlastně celý tenhle pokoj zařizoval on.“

Veronika se překvapeně narovnala.
„Pistorius? Tak to bych mu asi měla poděkovat… A proč tady není?“

„Byl odvolán k císaři,“ odpověděla Žofie klidně. „Ale doufejme, že se večer vrátí. Císař Rudolf je teď v neklidném období. Potřebuje jeho rady víc než obvykle.“

Veronika přikývla. „Aha… Rozumím.“

Žofie se na ni usmála. „Teď vás nechám, ať se zabydlíte. V šest večer je večeře v hlavní síni. Přijďte dolů, najdete to snadno.“

„Děkuju,“ odpověděla Veronika.

Když Žofie odešla a dveře se tiše zavřely, Veronika si konečně mohla vydechnout. Chvíli stála uprostřed pokoje a pak rozhodně otevřela kufr.
Vytáhla z něj svoji kosmetiku, ručník a oblíbený sprchový gel.

„Tak,“ řekla sama sobě, „když už mám vlastní koupelnu, tak si ji vyzkouším.“

Otevřela dveře do koupelny, pustila vodu do vany a s úžasem sledovala, jak se hladina naplňuje teplou vodou.
Z kohoutku se linula vůně levandule a pěna se pomalu zvedala až po okraj.

Veronika se ponořila do vody, zavřela oči a s tichým úsměvem si pomyslela:
„A tohle mi nikdo nevezme. Ani čas.“

Voda ve vaně už dávno vychladla, když se Veronika oblékla do čisté haleny a kabátku. Vlasy jí teď sahaly po ramena, lehce se vlnily a v zrcadle vypadala spíš jako mladý učedník než žena.
Chvíli se na sebe dívala – zkoumavě, nejistě, s nádechem úsměvu.

„Takže Václav,“ zamumlala pro sebe. „Nebo… Eusebius?“
Zamyslela se. Václav zněl obyčejně, tvrdě. Eusebius měl v sobě něco měkkého, zvláštního, starobylého.
„Budu Eusebius,“ rozhodla se nahlas. „Je to hezčí. A nebudu se aspoň plést.“

Když vešla do jídelny, místnost byla osvětlená desítkami svíček. Dlouhý dřevěný stůl byl pokrytý prostíráním, kolem stály lavice a židle. Všichni už byli shromáždění – Fredy s bratry, Dorotka, Jana, Polixena, Zdeněk i Thurn, který právě zíval tak moc, že by se do něj vešel celý hrnek piva.

Jakmile Veronika vstoupila, Matěj ji zahlédl a zvedl se.
„No vida, brácho!“ zvolal s úsměvem a poplácal ji tak silně po zádech, až jí málem vyskočil dech.
„Vítej doma!“

Veronika zalapala po dechu a snažila se nezakuckat.
„Jo… díky… brácho,“ odpověděla sípavě a posadila se na židli.

Fredy se smál, až se za břicho popadal. „To byl bratrský přivítací rituál, co?“
„Jo,“ zamumlala Veronika, „až mě zítra neuvidíš, hledej mě pod stolem.“

Když se smích utišil, Veronika se rozhlédla po místnosti a zvedla hlas:
„A mimochodem… kdyby vás to zajímalo, nejsem Václav. Budu Eusebius. Je to hezčí, víc se ke mně hodí.“

Fredy se okamžitě chytil. „No jasně, zní to důstojněji. Václav by zněl jak někdo, kdo zapomíná klíče.“
Zdeněk dodal: „Nebo kdo neumí mlčet.“
Dorotka se usmála. „Takže Eusebius. To bereme.“

Žofie právě vešla s několika velkými podnosy, na kterých byla mísa s pečeným masem, čerstvý chléb a zelenina.
„Tak,“ zavelela, „večeře je skoro hotová. Ale budu potřebovat trochu pomoci – služebnictvo přijde až zítra.“

Kluci se po sobě krátce podívali.
„Jídlo?“ zeptal se Fredy.
„Pomoc s jídlem?“ dodal Matyáš.

A dřív, než mohla Žofie cokoliv říct, všichni tři už stáli. Každý popadl jeden podnos a zamířil ke stolu.
Rudolf s kamenným výrazem poznamenal: „To je zvláštní. V životě jsem neviděl, že by se tahle parta zvedla tak rychle.“

„Vysvětlení je jednoduché,“ odvětila Dorotka. „Instinkt. Jídlo – rovná se pohyb.“

Žofie se jen usmála. „No, jestli budete vždycky takhle ochotní, možná vás i nechám přidávat.“

Když položili poslední mísy na stůl, rozlila se vůně čerstvě upečeného masa po celé místnosti. Veronika – nebo spíš Eusebius – si sedla, pozorovala ostatní, jak se smějí, hádají o krajíc chleba a přetahují o nůž, a poprvé od přechodu se jí zdálo, že všechno zapadá na své místo.

Matěj si přisedl k ní a potichu dodal:
„Víš, brácho, tohle bude fajn. I když ti zatím chybí ten chraplák.“
Eusebius se pousmál. „Ten se dostaví, až mi příště dáš takovou ránu.“

Matěj se rozesmál a zvedl pohár.
„Tak na nový začátek.“

„Na nový začátek,“ odpověděli všichni jednohlasně.

Dveře se tiše otevřely a do místnosti vstoupil Pistorius. Vysoká postava v tmavém kabátě, vlasy trochu rozcuchané, unavený, ale s úsměvem v očích.
Všichni u stolu ztichli, jen světlo svíček se odráželo na pohárech.

„Tak tady jste,“ pronesl s klidnou jistotou. „Myslel jsem, že už to nestihnu. Císař má teď nálady horší než dubnové počasí.“

Žofie se okamžitě postavila. „Vítejte, otče Pistorie. Večeře je ještě teplá.“
„Děkuji, Žofie,“ přikývl, „ale nejdřív se podívám, koho mi tu čas zase přivedl.“

Jeho pohled sklouzl po stole, zastavil se u Veroniky.
„No páni,“ pousmál se, „vás bych skoro nepoznal.“

Veronika se mírně postavila a usmála se. „Teď už se jmenuju Eusebius,“ řekla.

Pistorius přikývl, v očích mu pobaveně zajiskřilo. „Eusebius… to se mi líbí. Zní to důstojně. A sedí vám to víc, než si myslíte.“

Posadil se ke stolu a položil rukavice vedle talíře. „Zítra bude rušný den. Musíte být všichni připraveni. Ráno přijde služebnictvo – obyčejní lidé, kteří netuší, kdo jste. Takže žádné moderní věci na očích. Telefony, hodinky, elektroniku – všechno schovejte.“

Fredy se uchechtl. „Takže žádné selfíčko s císařem?“
„Přesně tak,“ odpověděl Pistorius suše. „A doporučuji si zamykat pokoje. Uklízet si budete sami, Žofie vám jen pomůže s prádlem a zásobováním.“

Všichni přikývli, tentokrát bez protestů.

Pistorius pokračoval:
„Zítra ráno půjdeš, Veroniko – tedy Eusebie – s Matějem na radnici. Představí tě tam jako svého bratra. Máme připravené dokumenty – propuštění z armády, rodné listy, všechno v pořádku. Zapíšou tě do matriky a tím získáš oficiální postavení v tomto čase.“

Veronika se na něj podívala a přikývla.
„Rozumím.“

„Po zápisu se půjdete projít po městě,“ pokračoval Pistorius. „Rozdělíme se do tří skupin. Jednu povede Žofie, druhou Josef a třetí otec Martin – ten bude v civilu, aby nebyl nápadný. Každá skupina dostane jinou trasu, abyste poznali město. Eusebia vezme po městě Matěj – musíš si zapamatovat ulice, tržiště i cestu na Hrad. Tam tě později představí císaři jako syna svého nejlepšího přítele.“

„To zvládnu,“ odpověděl tiše Eusebius.

„A ještě jedna věc,“ dodal Pistorius s klidným úsměvem. „Musíš se naučit historii svého fiktivního otce – odkud byl, čím se živil, kdo byli jeho přátelé. Matěj ti s tím pomůže. Do týdne to musíš umět nazpaměť.“

Eusebius přikývl. „Dobře.“

Pistorius se usmál. „Jsem rád, že jste tady. Bude v domě zase o něco veseleji.“

Zvedl pohár. „Na nové začátky. Ať čas drží s námi.“

Všichni se přidali, cinkli poháry a místností se rozlil smích i úleva.
Fredy dodal: „A na to, že jsme přežili první den bez Wi-Fi!“
Žofie protočila oči, ale i ona se pousmála.

Byl to první večer, kdy se v Pražském domě neozýval jen šum svíček, ale i hlas přítomnosti — živý, teplý, lidský.

Ráno přišlo tiše, s lehkým závojem mlhy, která se držela mezi střechami staré Prahy. Slunce se teprve prodíralo skrze šedé mraky, a když jeho paprsky dopadly na okenice Pražského domu, probudily život uvnitř.

V domě bylo slyšet první kroky, tlumené hlasy a občasné bouchnutí dveří. Z kuchyně se šířila vůně čerstvě upečeného chleba a slabý zvuk pánve, na které Žofie něco smažila.

Eusebius se probudil ještě před rozedněním. Chvíli ležel a pozoroval světlo, které procházelo skrze okenice na dřevěnou podlahu. Všechno bylo tak zvláštně klidné, opravdové. Přestože to byl jen druhý den, měl pocit, že tady žije už celé týdny.

Posadil se na postel, protáhl se a tiše si řekl:
„Tak, Eusebie, první oficiální den. Neztrapni se.“

Rychle se převlékl – košile, kalhoty, kabátec, opasek, a nakonec plášť, který mu Žofie složila přes židli. Když se podíval do zrcadla, měl pocit, že vidí cizího člověka. Ale zároveň někoho, kdo k tomuto místu patří.

Z chodby se ozvalo klepání.
„Brácho?“ Matěj nakoukl do dveří s typickým úsměvem. „Už jsi vzhůru? Dneska tě čeká velký den.“
„Jo,“ odpověděl Eusebius a snažil se působit klidně. „A trochu mě děsí, že se na to těšíš.“
„Těším,“ přikývl Matěj. „Představím tě na radnici, zapíšeme tě do matriky, dostaneš svoje papíry, a pak tě vezmu po městě. Uvidíš, že se ti Praha zalíbí. Teda, aspoň ta naše verze.“

Eusebius přikývl, vzal svůj kabát a následoval Matěje po schodech dolů.

V jídelně už seděli ostatní. Fredy se právě hádal s Rudolfem o to, kdo zabral poslední krajíc chleba, Dorotka s Janou pomáhaly Žofii v kuchyni, a otec Martin seděl u stolu s Josefem a zapisoval něco do knihy.
U dveří postával Kryštof Harant s kytarou přes rameno a tiše si pobrukoval melodii. Jan Jesenský mu stál za zády, s rukama za zády a výrazem učitele, který čeká, kdy někdo něco zkazí.

„Dobré ráno,“ pozdravil Eusebius.

Žofie se otočila s pánví v ruce. „Dobré ráno, pane Eusebie. Máte dnes velký den. A taky snídani,“ dodala a položila před něj talíř s chlebem, sýrem a vejci.

Fredy se zasmál. „Tak hele, já taky chci velkej den, jestli to znamená víc jídla.“
„Ty máš velkej den pokaždý, když se jí,“ poznamenala Dorotka.

Žofie protočila oči, ale usmívala se. „Rychle se najíte, než se objeví Pistorius. Chtěl si vás ještě rozdělit do skupin.“

A opravdu – o chvíli později se otevřely dveře a dovnitř vešel Pistorius, tentokrát už v lehčím oděvu a s mapou v ruce.
„Dobré ráno všem,“ pozdravil, a když se ozvalo sborové „Dobré ráno, otče!“, pousmál se. „Vypadáte lépe než včera. To je dobré znamení.“

Postavil se ke stolu a rozložil mapu staré Prahy.
„Dnes se rozdělíte,“ začal. „Žofie vezme první skupinu – Fredyho, Dorotku, Polixenu, Zdeňka a Jana Jesenského. Ukáže vám tržiště, kostel a hlavní cesty.
Josef povede druhou – Rudolfa, Matyáše, Slavatu, Haranta a Janu. Projdete kolem hradeb, podívejte se na řeku a zkontrolujte, kudy se dá nejrychleji dostat ke Karlovu mostu.
A nakonec otec Martin – půjdeš s Thurnem a Bertem. Vy se držte spíš stranou, půjdete k univerzitě. Tam budete působit jako cizinci, kteří hledají ubytování.“

Všichni přikývli, ale oči všech spočívaly na Eusebiovi.

„A já?“ zeptal se tiše.

Pistorius se usmál. „Ty půjdeš s Matějem. Na radnici. Představí tě tam jako svého bratra. Všechno je připravené – dokumenty o propuštění z armády, listiny, i zápis do matriky. Jakmile to potvrdí, budeš oficiálně existovat v tomto čase.“

Eusebius kývl. „Rozumím.“

„Až to vyřídíte,“ pokračoval Pistorius, „projdete se po městě. Matěj ti ukáže místa, která bys měl znát. Císař tě chce brzy vidět, ale nejdřív musíš působit přirozeně. Nauč se historii svého otce – odkud byl, čím se živil, koho znal. Matěj ti pomůže. Všechno musíš umět nazpaměť.“

Eusebius přikývl znovu, tentokrát klidněji. „Budu se učit. Slíbím to.“

Pistorius se zadíval po všech. „Jsem rád, že jste tady. Bude v tomto domě zase o něco veseleji.“
Zvedl pohár s vínem, které přinesl Josef. „Na první den v minulosti!“

„Na první den!“ zopakovali všichni jednohlasně.
Fredy dodal: „A na to, že máme snídani bez otravnejch kříženců z budoucnosti!“
Dorotka protočila oči. „Myslíš, že přežiješ den?“

Smích se rozlehl místností a na chvíli všechno působilo normálně – jako obyčejné ráno obyčejné skupiny přátel. Jenže oni obyčejní nebyli.
A venku, za zdmi domu, se právě probouzela Praha roku 1599.

Po snídani se Eusebius zvedl od stolu a zamířil zpět do svého pokoje. V zrcadle ještě jednou zkontroloval límec, narovnal kabátec a přehodil přes rameno plášť. Už chtěl odejít, když si všiml, že na truhle leží kord, rukavice a klobouk.

„No výborně,“ zamumlal. „Chybí mi už jen brašna s učením o etiketě.“

Vzal všechno do ruky, nasadil si klobouk a vyšel dolů. Na dvoře už čekal Matěj – v obleku bohatého měšťana, s kabátcem zdobeným výšivkou a čepcem s perem.

„No teda,“ poznamenal Eusebius, „to vypadáš jako z výstavy.“
Matěj se pobaveně usmál. „Dávej bacha na ženský, brácho. V tomhle ohozu budeš magnet.“

Eusebius se na něj vyděšeně podíval. „Prosím?“
„Jo,“ přikývl Matěj. „Takovej mladickej typ, dívčí tvář, čistý pohled… úplnej svatej obrázek.“

Na zápraží stály Dorka, Jana a Polixena. Jen pozorovaly, jak Eusebius vypadá v celé své „kráse“ – rovný postoj, černý kabátec, vlasy po ramena, tvář s jemnými rysy.

„No jo,“ pronesla Dorotka s úsměvem, „ten bude magnet na ženský.“
„Mladej, upravenej, dívčí tvář…“ doplnila Jana.
„No prostě ňuňánek,“ uzavřela Polixena s pobavením.

Eusebius se na ně otočil a pohrozil pěstí. „Ještě slovo a pošlu vás do kláštera.“
Holky se jen usmály a vyměnily si spiklenecký pohled.

Z domu se mezitím vyhrnuli kluci – Fredy, Rudolf a Zdeněk.
„Co se děje?“ zeptal se Fredy a hned, jak uviděl Eusebia, dodal: „No jo, tenhle by si mohl otevřít kadeřnictví. Nebo modelingovou agenturu pro renesanci.“

„Dost,“ ozval se Matěj, ale koutky mu cukaly. „Jdeme. Jinak na tu radnici dorazíme až v době baroka.“

Eusebius přikývl, i když bylo vidět, že je nervózní.
„Uklidni se,“ řekl Matěj tiše. „Kdyby něco, mlč. Budu mluvit já. Jen se usmívej a kývej.“

Eusebius polkl naprázdno. „Ok.“

Společně přešli dvorem ke velkým vratům. Matěj sáhl na nenápadnou páku ukrytou v rámu a otevřel malý průchod ve dřevěné bráně. Sluneční světlo zaplavilo dvorek.

„Tak jdeme, brácho,“ řekl Matěj a vykročil první.

Eusebius se zhluboka nadechl a následoval ho.
Když prošli na ulici, svět se změnil – vůně dřeva, kouře, pečeného masa a čerstvě upečeného chleba, smíšená s křikem trhovců, rachotem kol a klapotem kopyt. Praha roku 1599 se probudila naplno.

Eusebius se zastavil na prahu a tiše vydechl:
„Tak… a teď už není cesty zpátky.“

Ulice před Pražským domem byla plná života. Obchodníci rozkládali své stánky, z pekárny voněl čerstvý chléb, a kolem projížděly povozy s barevnými sudy a pytli mouky.
Eusebius se zastavil hned po pár krocích a zůstal zírat – na lidi v pláštích, ženy v dlouhých sukních, na kováře, který u výhně křičel na učedníka, i na skupinu mnichů míjejících tržiště.

„No páni,“ vydechl. „Tohle je…“
„Překvapivý, já vím,“ přerušil ho Matěj s úsměvem. „Ale jestli takhle budeš zírat celou cestu, tak na radnici dorazíme zítra.“

Popadl ho jemně za paži a táhl ho mezi lidmi.
Eusebius se snažil jít, ale každých pár metrů se otočil – jednou na houslistu, podruhé na vůz plný jablek, pak na holuby, kteří se s křídly roztáhli uprostřed cesty.

„Eusebie,“ sykl Matěj, „přestaň koukat jako dítě na pouti. Drž se mě a hlavně – mlč!“

„Já jen… to všechno tak voní a zní,“ bránil se Eusebius.
„Jo, a taky po tobě všichni koukají, protože vypadáš, jako bys poprvé viděl člověka,“ odsekl Matěj, ale koutky mu cukaly pobavením.

Když se prodírali davem, Matěj několikrát potkal známé – pekaře, obchodníka s látkami, jednoho mladého učence. Každému se krátce zastavil, lehce se uklonil a s jistotou pronesl:
„Tohle je můj bratr, Eusebius. Přijel teprve včera z Uher. Deset let ve válce, víte, jak to je – člověk si musí zvyknout.“

Eusebius se při každém setkání jen usmíval, kývl hlavou a snažil se nevypadat podezřele. Bohužel to spíš působilo, jako by se právě vrátil z dlouhého pobytu na opuštěném ostrově.
Když jeden z měšťanů odešel, Matěj si povzdechl.
„No, první dojem jsi zabil.“

„Já se snažil,“ zamumlal Eusebius.
„Jo,“ odpověděl Matěj, „ale tvářils ses jako pitomec. Aspoň mluv méně a kývej víc. To zatím stačí.“

„Kývám dobře?“ zeptal se vážně Eusebius.
„Dokonale,“ zavrtěl hlavou Matěj. „Ještě pár takových a budou si myslet, že jsi utrpěl šok z návratu do civilizace.“

Eusebius se pousmál a konečně zvedl hlavu. „Mimochodem… kam přesně jdeme?“
„Na radnici,“ odpověděl Matěj. „A jestli se tě někdo zeptá na cokoliv, jen řekni: ‚Ano, pane.‘ A nic víc. Jasné?“

Eusebius přikývl. „Ano, pane.“
„Dobře,“ pousmál se Matěj. „Začínáš chápat.“

Prošli kolem skupiny vojáků v těžkých kabátcích. Jeden z nich na Eusebia pohlédl podezřívavě, ale Matěj se hned ozval:
„Můj bratr, válečný veterán. Vrací se po letech domů.“

Voják přikývl a s úctou je nechal projít.

Když dorazili na radnici, Eusebius měl pocit, že už mu nohy upadnou.

Když prošli spletí uliček a tržiště, ulička se otevřela do Staroměstského náměstí. Lidé tu proudili ze všech stran – obchodníci s vozy, měšťanky s košíky, studenti v kabátcích, a mezi tím koně, povozy, děcka i toulaví psi.

Eusebius se zastavil uprostřed a zůstal stát jako přikovaný.
Před ním se tyčila Staroměstská radnice – věž v celé své nádheře, s kamennými portály, malbami a měděnou střechou, která se v ranním slunci leskla jako zlato.
Okna měla vitráže, pod nimi erby a reliéfy, a u hlavního vstupu stáli městští zbrojnoši. Vzduch voněl kovem, potem a čerstvě pečenými preclíky od trhovců.

„Ty vole… ta je úžasná,“ vydechl Eusebius.

Matěj ztuhl, otočil se k němu a polkl. „Prosím tě, ne tak nahlas!“
„Ale podívej na to!“ pokračoval Eusebius nadšeně. „To je gotika s renesančními prvky! Tohle by si zasloužilo detailní studii! Škoda, že nemám foťák… víš, co je to pro historika?“

Matěj protočil oči a tiše zaskřípal zuby. „Jo, pro historika, co se chystá skončit ve vězení za čarodějnictví, kdyby to někdo slyšel. Prosím tě, pojď. Budeš mít čas si ji prohlídnout, až se dostaneme dovnitř.“

„Dobře, dobře,“ zamumlal Eusebius, ale ještě jednou se ohlédl na věž, jako by se s ní musel rozloučit.
„Fakt by z toho byla skvělá fotka,“ dodal tiše.

„Jo, a taky poslední,“ odsekl Matěj, chytil ho za paži a táhl ho směrem k hlavnímu vchodu.
Dva strážní u dveří se na ně krátce podívali, ale Matěj s jistotou předložil pergamen s pečetí a klidně prohlásil:
„Mistr Matěj zbrojíř a můj bratr Eusebius, po návratu z Uher.“

Strážní přikývli a ustoupili.
Když vstoupili dovnitř, Eusebia ovanul chlad kamenných stěn a vůně vosku. Vysoké stropy, lavice, obrazy měšťanů a erby na zdech – všechno působilo majestátně.

„Tak,“ řekl Matěj tiše, „drž se mě. Mluvím já. Ty se jen usmívej a pokud možno nedýchej nahlas.“

„Dobře,“ zašeptal Eusebius. „Jen… kdybych mohl mít aspoň tužku a skicák…“
„Mlč,“ sykl Matěj a vedl ho dál, chodbou, která voněla historií i úřední rutinou.

Vstoupili do prostorné síně, kde se chlad kamene mísil s vůní inkoustu, vosku a starého dřeva. Vysoký strop byl zdobený malovanými trámy a po stěnách visely erby měšťanů a rytířů. Sluneční světlo pronikalo skrze barevné vitráže a třpytilo se na hromadách pergamenů, pečetí a svitků.

Matěj automaticky sundal svůj čepec s perem, uklonil se a pokynul Eusebiovi, aby udělal totéž.
Eusebius však fascinovaně zíral ke stropu – sledoval detaily maleb, kamenné klenby, dřevo vyřezávané s neuvěřitelnou přesností.

„No to je nádhera…,“ zašeptal.

„Přestaň civět a reaguj,“ zasyčel Matěj, dal mu lehký pohlavek a ukázal mu na hlavu.

Eusebius se rychle chytil, skoro až přehnaně teatrálně si sundal klobouk a pokusil se o stejnou úklonu, jakou udělal Matěj.

U velkého stolu, zahaleného v papírech, seděl písař – muž středního věku, v tmavé vestě, s pečlivě upraveným vousem a malým brkem za uchem. Matěj ho okamžitě poznal.

„Pane Rathouský, dobrý den,“ oslovil ho přátelsky.

Písař zvedl hlavu, rozjasnil se a vstával od stolu.
„Mistře Matěji! Konečně zase vidím známou tvář. Co vás přivádí?“

Matěj se usmál a lehce pokynul směrem k Eusebiovi.
„Potřeboval bych zapsat bratra.“

Písař zvedl obočí. „Bratra? Vy máte bratra?“

„Ano,“ přikývl Matěj sebejistě. „Přijel teprve včera. Deset let byl v Uhrách, u vojska. Bojoval proti Mohamedánům.“

Písař se s mírným zájmem zadíval na Eusebia, který se právě snažil usmívat tak, aby vypadal přirozeně, ale spíš připomínal člověka, který právě potkal císaře a neví, jestli má mluvit, nebo omdlít.

„Je v pořádku?“ zeptal se tiše, nakloněn k Matějovi.

„Je,“ přikývl Matěj. „Jen… je v civilizaci. Po deseti letech války musí trochu… dohnat.“

Písař krátce přikývl a usmál se s pochopením.
„Rozumím. Máte dokumenty?“

„Ano,“ řekl Matěj a vytáhl kožené pouzdro se svitky.
Písař si je vzal, přejel očima po pečetích a přikývl.
„Vše v pořádku. Tak ho zapíšeme do městské matriky.“

Matěj se otočil k Eusebiovi. „Pojď se zapsat.“

„Jo, už jdu,“ vyhrkl Eusebius, který zrovna zasněně sledoval vitráže za písařem.

Pro něj to byl splněný sen – být přímo ve Staroměstské radnici, dýchat vzduch 16. století, vidět naživo všechno, co dřív jen četl v knihách.

„Kde se mám podepsat?“ zeptal se.

Písař ukázal na velkou, těžkou knihu s kovovými rohy. Stránky měly vůni inkoustu a pergamenu, kterou Eusebius znal až příliš dobře. Když pohlédl na písmo, ztuhl.

„Proboha,“ zašeptal s úsměvem. „Já tuhle knihu držel v ruce. Čerpal jsem z ní při psaní seminárky o městské správě 16. století.“

Matěj se k němu naklonil. „Prosím tě, neříkej to nahlas.“

Eusebius se usmál, vzal do ruky brk a s jistým respektem se podepsal:
Václav Eusebius, syn pana Matěje Ferdinanda, mistra zbrojíře.

Matěj mu nakukoval přes rameno a spokojeně přikývl – písmo bylo přesné, bez zaváhání.

Písař knihu zavřel, pečetil voskem a přátelsky se usmál.
„A je to. Zapsáno. Vítejte v Praze, pane Eusebie.“

Podal mu ruku.
Eusebius ji přijal a s úctou odpověděl:
„Děkuji. Vážím si toho.“

Když vyšli ven, Matěj si oddechl. „No… přežili jsme. A dokonce bez popravy.“
Eusebius se usmál. „Já ti říkal, že to půjde.“
„Jo,“ zamumlal Matěj. „Až do chvíle, než začneš citovat archivy, který se ještě nenapsaly.“

Když vyšli z radnice, slunce už stálo vysoko a Staroměstské náměstí se zaplnilo lidmi. Trhovci křičeli, děti běhaly kolem kašny a vůně pečených jablek se mísila s kouřem z výhní.

Eusebius stále vypadal, jako by se ocitl v ráji historika – oči mu těkaly po domech, fasádách, kamenech i po nápisech, které znal jen z knih.
„Tohle je neskutečný,“ šeptl. „Přímo tady… kde stáli oni všichni…“
Matěj si povzdechl. „Jo, jo. Jen doufám, že nebudeš další, kdo tu skončí viset, jestli takhle budeš zírat na každý okap.“

Chtěl ho popostrčit, když se z boční ulice vynořila vysoká postava v tmavém kabátci. Šel pomalým krokem, jistě, s hlavou lehce skloněnou, a přesto působil, jako by kolem něj lidé instinktivně ustupovali.
Kabátec byl černý, z jemné kůže, podšitý tmavě rudou látkou. Na opasku měl pouzdra, kožené řemínky a v rukou nesl plátěný vak, ze kterého vykukovala ocelová čepel.

Mistr Jan Mydlář. Staroměstský kat.

Zastavil se přímo před nimi.
„Mistře Matěji,“ pronesl s klidem, ale i s respektem. „Dobrý den.“

Matěj se uklonil. „Mistře Mydláři. Rád vás vidím. Mám hotové dvě čepele a jednu sekyrku, večer je můžete vyzvednout.“
„Dobrá práce, jako vždy,“ přikývl Mydlář. „Přijdu po setmění. A víno by taky neškodilo,“ dodal s jemným úsměvem.

„To se zařídí,“ odpověděl Matěj.

Zatímco spolu mluvili, Eusebius stál opodál s otevřenou pusou. Pozoroval Mydláře s naprostým úžasem – jeho jistotu, klid, temný půvab, který z něj vyzařoval.
„To je… on,“ zašeptal si pro sebe. „Jan Mydlář. On. Živý…“

Matěj si všiml jeho výrazu, protočil oči a lehce ho plácnul po zádech.
„Zavři pusu, než ti tam vletí holub.“

Mydlář si Eusebia změřil pohledem.
„Váš… učeň?“
„Bratr,“ odpověděl Matěj bez váhání. „Vrátil se po deseti letech z Uher. Ještě si zvyká na civilizaci.“

Mydlář přikývl, ale bylo vidět, že ho Eusebiův zasněný pohled trochu znervózňuje.
„Rozumím,“ řekl tiše. „Po válce se člověk těžko vrací. Někteří už nikdy ne docela.“

Eusebius se na něj jen přihlouple usmál. „Já vás… já vás znám,“ vyklouzlo mu.
Matěj ho okamžitě šťouchl do žeber. „Z vyprávění. Myslí to z vyprávění.“
„Ano, ano,“ rychle přikývl Eusebius. „Z vyprávění!“

Mydlář si ho měřil ještě pár vteřin, pak pokývl a přitáhl si kabát blíž k tělu.
„Tak tedy večer, mistře Matěji. A… na víno se těším.“
„Já také,“ odpověděl Matěj a lehce se uklonil.

Jakmile se Mydlář vzdálil, Eusebius se konečně nadechl.
„Ty vole… já právě mluvil s Janem Mydlářem.“
„Nemluvil,“ opravil ho Matěj. „Díval ses na něj jako na zjevení a málem jsi mu řekl, že o něm píšeš diplomku.“

Eusebius se zasmál, pořád trochu omámený.
„Víš, že jsem na chvíli zapomněl dýchat?“
„Jo,“ povzdechl si Matěj. „A já zapomněl, proč jsem tě sem bral.“

„Jestli budeš takhle čumět na všechny,“ zavrčel Matěj, „tak si budou myslet, že jsi fakt cvok.“

Eusebius se omluvně usmál. „Promiň, ale tohle je splněný sen každého historika.“

„Jo,“ povzdechl si Matěj, „a teď tě musím provést po Praze, tak se přestaň tvářit jako debil.“

„Dobře,“ kývl Eusebius s předstíranou vážností. „Budu se držet.“

Sotva to dořekl, z davu se ozval výkřik:
„Pomoc! Zloděj! Ukradl mi měšec!“

Oba se otočili. Lidé kolem uskočili stranou, prodavač shodil jablka z pultu a mezi nimi proběhl malý kluk – sotva desetiletý, v roztrhané košili a kalhotách, které na něm visely jako hadry. Běžel přímo směrem k nim, s očima dokořán a výrazem strachu.

Dřív než Matěj stačil zareagovat, Eusebius se rozběhl proti němu. V několika skocích ho dohonil a pevně chytil za paži. Kluk sebou trhl, ale Eusebius ho rychle schoval za svá záda.

Matěj zůstal stát jako opařený.
„No to snad…“ začal, ale už bylo pozdě.

K nim se řítili dva městští strážníci – v kožených kabátcích, s halapartnami v rukou a pečetí města na prsou. Zastavili se přímo před Eusebiem, zjevně připraveni chlapce popadnout.

„Ustupte, pane,“ zasyčel jeden z nich. „Ten spratek ukradl měšec!“

Eusebius se nadechl. „Možná,“ řekl klidně, „ale ještě neznáme celý příběh.“

„Příběh?“ zopakoval druhý strážník nevěřícně. „Tady nejsme v pohádce. Tady se krade.“

Kluk se za Eusebiem choulil, ruce schované, třásl se. Oči měl vystrašené, ale ne drzé. Eusebius ho mírně postrčil dozadu, aby byl víc v bezpečí.

Matěj si promnul spánky. „Výborně. Pět minut ve městě a už se hádáme s hlídkou.“

„Já se nehádám,“ odvětil Eusebius klidně. „Jen… nechci, aby ho odvlekli, dokud se nezeptáme proč.“

Strážníci se po sobě podívali, očividně nejistí. Eusebius působil důstojně, i když trochu mimo.
Matěj se nakonec vložil do hovoru:
„Pánové, dovolte. Můj bratr je po deseti letech z války. Někdy mu to… trvá, než se zorientuje. Necháme chlapce vysvětlit, co se stalo. Pokud lže, předáte si ho sám.“

Eusebius jen přikývl.
Strážníci váhali. Nakonec ten starší z nich pokrčil rameny. „Dobrá. Ale jestli kecá, oba půjdete s ním.“

„Dohodnuto,“ přikývl Matěj.

Kluk se třásl. Eusebius se k němu sehnul, ztišil hlas.
„Jak se jmenuješ?“

„Petr, pane,“ pípl chlapec.

„Dobře, Petře,“ řekl Eusebius klidně. „Tak mi teď pověz, proč jsi běžel.“

Eusebius si pomalu klekl k chlapci. Prašná ulice kolem nich ztichla – trhovci se pootevřeně dívali, strážníci čekali s napjatým pohledem.
Před ním stál vyhublý kluk s roztrhanou košilí, bosý, sotva desetiletý. V ruce křečovitě svíral měšec. Měl velké, temné oči, které se leskly slzami i vzdorem.

„To jsi udělal ty?“ zeptal se tiše Eusebius.
Chlapec přikývl.

„A proč?“ pokračoval klidně.

„Maminka stůně, pane… a máme hlad,“ pípl kluk.

Eusebius se krátce nadechl. „A kde bydlíš?“
„Za městem, u řeky,“ odpověděl chlapec.

Matěj, který stál vedle, tiše dodal: „Tam bydlí ti nejchudší. Chatrče, žebráci, vdovy.“

Eusebius přikývl. „Dobře. Když ti pomůžeme, dáš mi ten měšec?“

Chlapec se zarazil. Oči mu těkaly mezi Eusebiem a měšcem, který svíral tak pevně, až mu klouby zbělely.

Vtom se k nim prodírala žena – tlustá měšťanka v bohatém kabátci, s rukávci z krajky a šperkem na krku. Rozzuřeně máchala rukama.
„To je on! Ten zloděj!“ křičela. „Na co čekáte? Zbičujte ho! Okamžitě!“

Eusebius se na ni jen krátce podíval, ale jeho pohled byl ledový. Potom se znovu obrátil ke klukovi.
„Slibuji, že ti pomohu. Ale teď ten měšec musíš vrátit.“

Petr se díval na měšec, pak na Eusebia.
Chvíli váhal, prsty se mu třásly, ale nakonec neochotně natáhl hubené ruce a měšec podal.

Eusebius ho vzal a beze slova ho podal jednomu ze strážných. Potom se zvedl a postavil před kluka, který se schovával za jeho záda.

„Ten chlapec,“ řekl jasně, „je pod mou ochranou. Jmenuji se Václav Eusebius, syn mistra zbrojíře. A tohle,“ ukázal na Matěje, „je můj bratr.“

Matěj pochopil okamžitě a s jistotou dodal:
„Ano, můj bratr. Včera se vrátil z Uher, kde deset let sloužil v armádě.“

Strážníci si vyměnili pohled, pak přikývli. Starší z nich řekl tiše:
„Dobrá, pane. Ale jestli ho ještě někdy uvidíme krást, skončí u kata.“

„Rozumím,“ odpověděl Eusebius klidně.

Měšťanka se rozkřičela. „To je skandál! Jsem manželka městského radního! Budu si stěžovat!“

Eusebius se k ní otočil s chladnou zdvořilostí.
„Tak si stěžujte, madam. Ale než to uděláte, zkuste se projít k řece. Možná pochopíte víc, než si myslíte.“

Žena zalapala po dechu, otočila se a uraženě odkráčela.

Eusebius se zhluboka nadechl a otočil se k chlapci.
„Pojď, Petře. Půjdeme za tvojí mámou.“

Kluk přikývl a Eusebius mu položil ruku na rameno.
Matěj chvíli mlčel, pak si povzdechl: „No dobře… když už jsi si ji vzal na starost, tak půjdeme všichni.“

Vzali ho mezi sebe, aby se nebál, a pomalu se vydali směrem z města.
Když procházeli tržištěm, lidé je sledovali. Někteří s nepochopením, jiní s tichým souhlasem.
Z povzdálí je pozorovalo i pár žebráků, kteří si mezi sebou cosi šeptali.

A Matěj jen tiše pronesl:
„Víš, bratře, jestli takhle budeš zachraňovat každýho chudáka, budeme do zimy žebrat taky.“

Eusebius se pousmál. „Možná. Ale aspoň nebudeme mít prázdné svědomí.“

Matěj si odfrkl. „Historik s morálním kodexem… to nám ještě chybělo.“

Cesta z města trvala jen několik desítek minut. Šli mlčky, Petr mezi nimi, bosý a tichý, s rukama zabořenýma v roztrhaných rukávech. Když se dostali k řece, dýchl na ně vlhký vzduch a zápach bahna. Na okraji louky stálo pár chýší z dřeva a hlíny — nejchudší část města.

„Tady bydlíme,“ zašeptal Petr a ukázal na nejmenší chatrč. Dveře visely nakřivo, uvnitř bylo ticho.

Eusebius vstoupil první. Uvnitř byl chlad, vlhko a pach nemoci. Na úzké posteli u zdi ležela žena. Oči zavřené, ruce sepnuté přes hrudník, tvář bílá jako vosk.

Petr se k ní vrhl. „Mami!“ chytil ji za ruku, ale ta byla ledová a ztuhlá. Zlomil se v sobě a rozplakal se tak, až mu hlásek praskal.

Eusebius k němu klekl a položil mu ruku na rameno. „Je mrtvá,“ řekl tiše. Slova se rozplynula v tichu chatrče.

Matěj stál za nimi a mlčky přikývl. „Zima, hlad, nemoc,“ zamumlal. „Tady se umírá tiše.“

Eusebius zvedl hlavu, v očích se mu leskla bezmoc i hněv. „Nikdo by neměl umírat tak – sám a hladový.“
„Takhle to tady chodí,“ odpověděl Matěj. „Jen ty to teď vidíš naživo.“

Chvíli bylo ticho. Jen šplouchání řeky a Petrův tlumený pláč.
Eusebius ho zvedl a obejmul. „Pojď, Petře. Maminku nenecháme jen tak. Zařídíme jí klidný pohřeb.“

Matěj kývl. „Zajdu na farnost. Zítra přijde kněz a postará se o ni. Ty vezmi kluka do domu. Nesmí zůstat sám.“

Eusebius přikývl. Když odcházeli, Petr šel mezi nimi, malý a ztracený. U kraje polní cesty se zastavil a naposledy se otočil k chatrči.

Eusebius mu položil ruku na rameno. „Slíbil jsem ti, že ti pomůžu, a svůj slib dodržím.“

Matěj mlčel, dokud nevyšli na hlavní cestu. Pak jen tiše řekl:
„Víš, brácho, jestli budeš takhle zachraňovat každého, kdo padne na kolena, do zimy budeme žebrat s nimi.“

Eusebius se na něj podíval. „Možná,“ odpověděl klidně. „Ale nebudeme sami v tom, co je správné.“

Matěj na něj pohodil pohled – směs překvapení a nechtěného obdivu. „Ty a tvá spravedlnost… Jednou tě kvůli ní někdo pověsí.“
„Tak ať,“ řekl Eusebius tiše. „Aspoň budu viset za něco, čemu věřím.“

Do Pražského domu se vrátili až pozdě odpoledne. Slunce už klesalo a kamenné zdi vnitřního dvora vrhaly dlouhé stíny.
Když otevřeli branku, z kuchyně se ozýval smích a vůně jídla. Žofie s Dorotkou právě chystaly večeři, Fredy s Rudolfem seděli na schodech a hádali se, kdo bude první u stolu.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupili Matěj, Eusebius a mezi nimi drobný Petr – špinavý, unavený, se zarudlýma očima.

Fredy se zarazil s půlkou housky v puse. „Prosím tě… to je kdo?“
Rudolf se zasmál. „Tys ho snad neunesl, co?“

Žofie se objevila ve dveřích, ruce od mouky, zástěra přes boky. Na okamžik ztuhla, když spatřila chlapce.
„Pro Krista, kdo to je?“

Eusebius odpověděl klidně, i když měl v hlase únavu: „Jmenuje se Petr. Zůstal sám. Našli jsme ho u řeky. Jeho matka zemřela.“

V kuchyni se rozhostilo ticho. Dorotka odložila vařečku, Jana se na okamžik přestala smát.
Žofie si utřela ruce do zástěry a přistoupila k nim. Chvíli si chlapce prohlížela – od hlavy k patě. Nebylo v ní výčitky, jen klid a pragmatický pohled ženy, která už viděla dost.

„Má hlad?“ zeptala se jednoduše.
„Ano,“ odpověděl Matěj. „A zřejmě i dlouho nespal.“

Žofie přikývla. „Tak dobře. Dáme mu najíst a trochu vody, pak se umeje. Spát může v pokoji u dílny. Zítra se rozhodne, co dál.“

Fredy se nadechl, že něco řekne, ale Žofie se na něj jen otočila a pozvedla obočí.
„A ty,“ pronesla přísně, „se nebudeš ptát. Ani ty, Rudolfe. Jasné?“

Fredy raději sklopil hlavu. „Jasné,“ zamumlal.

Eusebius se lehce pousmál a položil Petrovi ruku na rameno. „Slyšel jsi, Petr? Dnes budeš spát v teple. Žofie je sice přísná, ale nikdo tě tady nevyžene.“

Petr přikývl, stále tiše, se skloněnou hlavou.

Matěj se posadil na lavici, unaveně se opřel o stůl. „No,“ vydechl, „to byl den. Radnice, kat, zloděj, mrtvola a teď dítě. Myslím, že jsme stihli všechno.“

Fredy se pousmál. „Chybí už jen duch svatej.“
Dorotka protočila oči. „Ten by se tu bál.“

Žofie mezitím postavila před Petra misku s polévkou a kousek chleba. „Jez,“ řekla měkčeji, než kdokoliv čekal. „Tady se nejdřív jí, pak mluví.“

Petr se pustil do jídla, tichý, ale s každým soustem klidnější.

Eusebius si sedl naproti a sledoval ho. Po chvíli zašeptal: „Matěji… udělali jsme správně.“
Matěj se na něj podíval, unavený, ale s náznakem úsměvu. „Možná jo. A možná jsme právě adoptovali největší problém, co se dal v Praze najít.“

„Každý problém má řešení,“ odvětil Eusebius klidně.
„Jo,“ ušklíbl se Matěj, „a většina těch řešení stojí peníze.“

Zatímco se všichni pomalu smáli, Petr dojedl a hlavu mu padla únavou. Žofie ho zvedla, vzala za ruku a odvedla do malého pokoje u dílny. Když se vrátila, podívala se na Eusebia.

„Někdy, pane Eusebie,“ řekla klidně, „pomoc přijde zbytečně pozdě. Ale vy jste ji přinesl včas pro něj. To si zapamatujte.“

Eusebius přikývl. „Zapamatuju.“

Ráno bylo klidné. Pražský dům se probouzel do vůně chleba a dřeva, z kuchyně se ozývalo cinkání nádobí a šustění zástěr.
Petr seděl u stolu, čistý, s učesanými vlasy, v košili, kterou mu našla Žofie. Na tváři měl výraz mezi rozpačitostí a vděčností.

Do místnosti vešel otec Martin. Kráčel tiše, s rukama za zády, ale jeho pohled hned spočinul na chlapci.
„Aha,“ pronesl klidně. „Tak to je on.“

Matěj zvedl hlavu od hrnku kávy. „Ano, otče. Petr. Ztratil matku. Neměl kam jít.“

Otec Martin přikývl. „Vím. Slyšel jsem, co se včera stalo. Město o tom mluví.“
Pak se podíval na Eusebia. „A vy jste ho přivedl sem.“

Eusebius přikývl. „Nemohl jsem ho tam nechat. Nikdo by se o něj nepostaral.“

„To chápu,“ řekl Martin. „A co teď?“

Dřív než stačil někdo odpovědět, ozvala se Dorotka od stolu:
„Zůstane tady.“

Martin se na ni překvapeně podíval. „Opravdu?“

„Ano,“ přidala se Jana. „Pomůže v domě, a my ho naučíme číst a psát. A počítat.“

„A trochu chování,“ dodala s úsměvem Polixena. „Když už má bydlet s námi, ať z něj vyroste něco víc než uličník.“

Žofie se tiše zasmála. „Tak to vypadá, že je rozhodnuto.“

Matěj si povzdechl. „Já se v tom domě už ani neptám, co je můj nápad a co ne.“

Otec Martin se pousmál, ale bylo vidět, že ho to potěšilo.
„Dobrá,“ řekl. „Souhlasím. Ale bude to chtít pravidla. Bude pomáhat, když bude třeba. A vy,“ podíval se na děvčata, „se postaráte o to učení. Jestli jste to chtěly, tak ho dotáhněte pořádně.“

Dorotka přikývla. „Nebojte, otče. Zvládneme to.“

Petr, který celou dobu tiše seděl, se konečně odhodlal promluvit.
„Já… já umím trochu číst,“ řekl nesměle. „Maminka mě učila, než onemocněla.“

Eusebius se usmál. „Tak to máš náskok.“

Otec Martin přikývl. „Dobře. Zůstaneš tady, Petře. Ale jedno ti musím říct – tenhle dům má svá tajemství. A až přijde čas, pochopíš, že to není obyčejné místo.“

„Ano, otče,“ kývl chlapec.

Martin se obrátil na Matěje a Eusebia. „Teď zbývá jen jediný problém.“
„Jaký?“ zeptal se Matěj.

„Jak to vysvětlíme Pistoriovi,“ odvětil Martin s povzdechem. „Má pochopení pro zázraky, ale na sirotky má slabost jen v písmech.“

„To bude oříšek,“ řekl Matěj, nalil si další kávu a protáhl se. „Navrhuju, aby to řekl Eusebius. On má ten výraz, co obměkčí i kata.“

„Výraz historika po infarktu?“ ušklíbl se Eusebius.
„Ten samý,“ přikývl Matěj.

Všichni se zasmáli, i otec Martin.
„Dobrá,“ řekl nakonec. „Necháme to na vás, Eusebie. Pistorius se má vrátit večer. Do té doby ať je Petr zabydlený a vypadá jako jeden z domu.“

Žofie přikývla. „Už jsem mu připravila postel. A k obědu dostane dvojitou porci. Ten kluk potřebuje nabrat maso na kostech.“

„Tak to vypadá,“ usmál se Martin, „že máme v domě nového člena.“

Petr se rozpačitě usmál. „Děkuju,“ řekl tiše.

Dorotka mu podala kus chleba. „Neříkej děkuju. Tady se říká — pojď, pomoz.“

A všichni se znovu rozesmáli. I Matěj, který jen zavrtěl hlavou.
„Jo, náš dům se pomalu mění na klášter, školu a sirotčinec dohromady.“

Eusebius se pousmál. „Aspoň se tu nudit nebudeme.“

Večer se v Pražském domě rozhostilo ticho. V jídelně hořelo pár svíček, oheň v krbu praskal a odrážel se v okenních tabulkách. Všichni seděli u stolu, když se otevřely dveře a vešel biskup Pistorius.

Měl na sobě tmavý kabátec, dlouhý plášť, a na tváři ten klidný, neúprosný výraz, který dokázal člověka uklidnit i znervóznit zároveň.

„Tak,“ pronesl tiše, když se rozhlédl po místnosti. „Slyšel jsem, že náš dům má nového obyvatele.“

Eusebius se postavil. „Ano, otče. Jmenuje se Petr. Jeho matka zemřela. Neměl kam jít.“

Pistorius k němu pomalu přistoupil, ruce založené za zády.
„A vy jste ho přivedl sem, bez rozkazu, bez dotazu, bez svolení.“

Eusebius přikývl. „Ano, otče. Ale… nešlo to jinak.“

Pistorius se na něj dlouze podíval, až Eusebius instinktivně sklopil zrak. Chvíli bylo ticho. Pak biskup pokývl hlavou.
„Dobře jste udělal.“

Eusebius zvedl oči, překvapený.
„Ale,“ pokračoval Pistorius, „znamená to, že za něj všichni nesete odpovědnost. Každý, kdo tu žije. On teď patří k vám. A jestli se mu něco stane, nebude to vina světa, ale naše.“

Matěj přikývl. „Rozumíme, otče.“

Pistorius se otočil a pohledem hledal chlapce. Petr seděl tiše v rohu, schoulený, jako by se bál dýchat. Když se na něj Pistorius usmál, váhavě vstal.

„Pojď sem, Petře,“ řekl mírně.

Chlapec se přiblížil, nejistý, ale oči měl zvědavé. Pistorius si sedl do křesla a pokynul mu.
„Neboj se. Sedni si ke mně.“

Petr zaváhal, ale pak mu vylezl na klín. Biskup mu položil ruku na rameno.
„Víš,“ řekl tichým hlasem, „život někdy bere dřív, než jsme připraveni. Ale taky dává nové začátky. A já myslím, že ten tvůj právě začal.“

Petr přikývl, zvedl hlavu a po chvíli se odvážil zeptat: „Vy jste ten, co mluví s Bohem?“
Pistorius se pousmál. „Někdy. Ale většinou On mluví se mnou, a já se snažím pochopit, co tím myslí.“

Děti i dospělí kolem stolu se usmáli. Atmosféra se uvolnila.

Pistorius hladil Petra po vlasech a tiše pokračoval: „Zůstaneš tady. Budeš pomáhat, učit se, a možná se jednou staneš lepším člověkem, než jsme my všichni dohromady.“

Pak zvedl pohled k Eusebiovi. „A vy, pane Eusebie… zítra máte audienci u císaře.“

V místnosti to ztichlo.
Eusebius se zarazil, jako by mu na okamžik přestalo bít srdce.
„Zítra?“ zopakoval nevěřícně.

Pistorius přikývl. „Ano. Císař si vás vyžádal osobně. Matěj vám ráno pomůže s přípravou. A, pokud můžete, zkuste se tvářit méně… upřímně.“

Eusebius se pokřižoval, tiše a vážně. „Rozumím. Pokusím se.“

„To rád slyším,“ usmál se Pistorius, zvedl Petra z klína a postavil ho na zem. „A teď běž, chlapče. Večer patří spánku, ne starostem.“

Petr přikývl a zamířil ke dveřím. Ještě se ale ohlédl a tiše řekl: „Dobrou noc, otče.“

„Dobrou noc, Petře,“ odpověděl Pistorius.

Když chlapec odešel, Pistorius se otočil k ostatním. „A vy ostatní… zítra se chovejte, jako by se nic nestalo. Císař nemá rád překvapení. Ani já.“

Matěj tiše zamumlal: „To bude dlouhý den.“

„Ano,“ řekl Pistorius. „Ale možná začátek něčeho důležitého.“

A s těmi slovy se zvedl, upravil si plášť a odešel chodbou, jeho kroky zněly klidně, jistě — jako by i ticho poslouchalo.