Kniha

Jaro 1989. Vzduch voněl vlhkostí a špinavým kouřem města, ale dvůr u domku na Malé Straně byl zalitý nečekaným klidem. Veronika Eliška, černé vlasy spletené do dvou copánků s rudými mašlemi, pobíhala mezi stromy, a přestože měla šaty na nedělní návštěvu, boty měla od bláta.

„Veroniko, dolů!“ ozval se hlas Scotty.

„Strejdo, jenom se dívám, tady je hnízdo!“ odpověděla a ukázala prstem k větvi.

„Teď ne. Víš, že čekáme hosty,“ napomenul ji.

Dívka s neochotným úsměvem seskočila na zem a otřela si ruce o sukni. Ještě než stihla odpovědět, ozvalo se na domovní dveře důrazné zabouchání – tři těžké údery, které se rozlehly chodbou a umlčely dvůr.

Scotta se napjal. Pomalu přešel ke dveřím a otevřel je jen na škvíru.

Na prahu stáli tři muži. Dlouhé tmavé kabáty, klobouky stažené do čela, tváře přísné. Jejich přítomnost naplnila chodbu chladem.

„Pane Scotto?“ oslovil ho ten první.

„Ano,“ odpověděl tiše.

„Měli bychom si promluvit.“

Scotta ustoupil stranou. „Pojďte dál,“ pronesl klidněji, než se cítil.

Muži vešli do kuchyně, odložili kabáty a klobouky na židle. Bez pozvání usedli ke stolu. Na ubruse stál džbán s vodou a čtyři sklenice. První muž si nalil, ale jen prsty přejel po skle, aniž by se napil.

Veronika se schovala v zadním pokojíku, ale Scotta slyšel, jak dveře zavrzaly. Srdce mu bušilo – věděl, že poslouchá.

„Pane Scotto,“ začal první muž a pohled mu sklouzl k jeho rukám, sevřeným na stole, „pracujete prý jako hlídač na Karlově univerzitě.“

Scotta přikývl. „Ano.“

Muž se pousmál. „Zajímavá práce. Nenápadná. Přesto o vás víme víc, než byste čekal.“ Naklonil se blíž. „Není tak, Jeronýme Alessandre Scotto?“

Alchymistovo tělo ztuhlo. Bez medailonu, který ležel zamčený v trezoru v zadní místnosti, se cítil jako nahý. „Odkud to jméno znáte?“ vyrazil ze sebe.

Druhý muž sáhl do aktovky a vytáhl tlustou složku s razítkem TAJNÉ. Položil ji na stůl mezi sklenice. „Z archivu Vatikánu. Váš deník. Záznam o noci u hradu Houska, 16. listopadu 1982. Vy a dítě.“

Scotta prudce vzhlédl. „Deník… ten jsem měl u sebe.“

„Měl,“ přerušil ho třetí muž, dosud mlčící. Jeho hlas byl hrubý. „Teď je v našich rukou.“

Na okamžik nastalo ticho. Jen z chodby se ozýval vzdálený smích dětí z vedlejší zahrady.

„Nebojte se,“ řekl první muž měkčeji. „Nejsme tu, abychom vám ublížili. Naopak. Jsou lidé, kteří mají zájem, abyste vy i to děvče byli chráněni.“

Scotta sevřel čelist. „Kdo?“

Muž se jen pousmál. „Odpovědi dostanete zítra. V deset hodin dopoledne. Anežský klášter.“

Pak všichni tři vstali, oblékli si kabáty, nasadili klobouky a odešli tak tiše, jako přišli.

Scotta zůstal sedět u stolu, oči upíral na složku, která tam stále ležela. Věděl, že uvnitř jsou věci, které by raději nikdy znovu nečetl. A ještě víc – věděl, že bez medailonu je zranitelný.

Ještě ten samý podvečer se ozvalo znovu zaklepání – tentokrát jemnější, s ženskou trpělivostí.

Ve dveřích stála Alžběta Mydlářová se svou šestiletou dcerou Dorotkou. Za nimi cupitaly dvě další holčičky ze školky – Poli a Jana. Veronika hned vyběhla z domu a dívky společně zamířily na zahradu. Smích a dupot jejich bot naplnily dvůr, kde ještě ráno vládl klid.

Scotta je pozoroval s úsměvem, ale myšlenky mu stále těžkly. Přivedl Alžbětu do kuchyně a postavil na kávu. Jeho ruce pracovaly mechanicky, hlava však byla jinde – stále slyšel dunivé údery mužů na dveře a jejich slova o deníku.

Alžběta se posadila ke stolu a mlčky ho sledovala. Byla vdova už tři roky a život s malou dcerkou ji naučil čelit osamění. Snad právě proto si k sobě našli cestu – on, cizinec bez rodiny, a ona, žena, která přišla o manžela příliš brzy.

Scotta jí časem svěřil víc, než kdokoli jiný. Zpočátku to znělo jako blouznění: příběhy o Rudolfovi, Housce, bouři a dítěti. Alžběta mu nevěřila, dokud neukázal medailon. Když ho držela v ruce a znaky na jeho povrchu se rozsvítily, přestala pochybovat. Od té chvíle je to spojovalo – tajemství, které patřilo jen jim dvěma.

„Jsi nesoustředěný,“ promluvila tiše, když před ni postavil šálek. „Stalo se něco?“

Scotta se na okamžik zadíval na své prsty, pak na dveře, které před chvílí opustili muži v černém. Zhluboka se nadechl, ale mlčel.

Alžběta na něj pohlédla pohledem, který nevyžadoval odpověď. Věděla, že když přijde čas, řekne jí všechno.

Zahradou se mezitím rozléhal smích dívek. Veronika, Dorotka, Poli a Jana hrály svou hru, jako by svět kolem nich byl bezpečný. Jen Scotta věděl, že stíny už jejich dům dávno obklopily.

Káva voněla, ale Scotta se jí sotva dotkl. Alžběta si všimla, že jeho pohled utíká k oknu a k prázdným dveřím, jako by stále čekal, že se vrátí ti tři v černých kabátech.

„Přišli dnes?“ zeptala se klidně, i když už předem znala odpověď.

Scotta přikývl. „Ano. Vědí všechno. Deník mají u sebe.“

Alžběta sevřela hrnek oběma dlaněmi. „Jak je to možné?“

„Nevím,“ zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, že zůstal se mnou. Ale mýlil jsem se. Vědí, co se stalo u Housky. A vědí i o ní.“ Pohlédl směrem na zahradu, kde se Veronika s dívkami honila mezi stromy.

„A co chtějí?“

„Řekli, že nás chrání. Ale když někdo začne mluvit o ochraně, bývá to spíš hrozba než pomoc,“ odpověděl tiše. „Zítra mám být v Anežském klášteře.“

Alžběta si povzdechla. „Tam půjdu s tebou.“

„Ne,“ zavrtěl Scotta rázně. „Je to příliš nebezpečné.“

„A myslíš, že tě tam nechám jít samotného? Jsi tady cizinec, Alessandro. Nemáš nikoho kromě nás. Jestli má někdo stát po tvém boku, tak já.“

Dlouho se na sebe dívali. Nakonec Scotta sklopil oči a prsty sevřel šálek. „Dobře,“ připustil. „Ale Veroniku tam nevezmeme. Zůstane doma.“

Zahradou se nesl smích dívek, které ještě nevěděly, že zítřek přinese víc než jen další hru.

Ráno bylo chladné a mlhavé. Praha se probouzela do šedivého dne, kdy tramvaje cinkaly na prázdných ulicích a lidé spěchali s hlavami sklopenými do šál.

Scotta zavřel trezor a na okamžik podržel medailon v dlani. Znaky na jeho povrchu byly vyhaslé, ale dotek mu dodal sílu. Zastrčil ho zpět, zamkl a přikývl sám sobě: Až přijde čas, použiji ho.

Alžběta už čekala u dveří, oblečená do tmavého kabátu, s kabelkou přes rameno. Její oči byly unavené, ale pevné. „Veronika je u sousedky,“ řekla. „Dívky si budou hrát celý den.“

Vyšli z domku. Auto nepoužili – nechtěli být nápadní. Šli pěšky, ulicemi Malé Strany, přes most, kde se mlha líně válela nad Vltavou. Scotta kráčel s hlavou skloněnou, cizí svět kolem něj mu připadal stále hlučnější a nepřátelštější.

Když došli k Anežskému klášteru, čas se zpomalil. Staré zdi, napůl oprýskané, napůl obnovené, působily jako hranice mezi stoletími. V prázdném nádvoří se ozývalo jen šumění holubů.

Scotta se zastavil před portálem a prsty přejel po kameni. „Pamatuji si to místo,“ pronesl tiše. „Bylo staré už v mé době. Teď se zdá ještě starší – a přesto… živé.“

Alžběta se na něj zadívala. „Je deset,“ řekla. V dálce se rozezněly zvony.

Těžké dveře kláštera se s vrzáním otevřely. Ve stínu stál muž v hábitu. „Pojďte dál,“ pronesl. Jeho hlas byl tichý, ale nesl se celým nádvořím.

Scotta a Alžběta se na sebe podívali, a pak vkročili do temnoty chrámu.

Uvnitř kláštera je přivítalo chladné šero. Vysoká okna propouštěla jen tenké pruhy světla, které se lámaly na oprýskaných zdech a dotýkaly se prachu ve vzduchu. Kroky se jim rozléhaly tak hlasitě, že měli pocit, že každý zvuk musí slyšet celé město.

Nikdo tam nebyl. Jen prázdné lavice, opuštěná kaple, staré fresky s tvářemi světců, které v šeru působily živěji než lidé.

„Nikde nikdo,“ zašeptala Alžběta.

„A přesto mám pocit, že nás sledují,“ odpověděl Scotta šeptem. Oči mu těkaly po křížích na zdech, po starých malbách sotva čitelných, ale stále přítomných, jako by sledovaly každý jejich krok.

Prošli kolem oltáře, na kterém ležela otevřená kniha. Pergamenové listy se slabě chvěly v průvanu, přestože okna byla zavřená. Candát svíček byl ještě teplý – někdo tu musel být krátce před nimi.

Nakonec dorazili k těžkým dřevěným dveřím, okovaným železem. Byly pootevřené, jako by na ně někdo čekal. Chladný vzduch stoupal z temného schodiště, které se nořilo hluboko do útrob kláštera.

Scotta a Alžběta se na sebe podívali. Nebylo cesty zpět.

Sestoupili po kamenných schodech, světlo nad nimi mizelo a jediným průvodcem jim byly plameny loučí v dálce.

Schody skončily a před nimi se otevřela rozlehlá podzemní síň. Klenutý strop se ztrácel ve tmě, po obvodu stály kamenné sloupy a mezi nimi planuly louče, jejichž světlo vytvářelo dlouhé, křivolaké stíny.

Uprostřed byla prázdnota – kruh vyznačený v dlažbě, kolem něj dvanáct židlí, prázdných a obrácených dovnitř.

Alžběta se zastavila a rozhlédla se. „To je divný,“ pronesla šeptem.

„Jo, je,“ souhlasil Scotta, oči měl napjatě přimknuté k židlím.

Alžběta si založila ruce na prsou. „To mi musíš vysvětlit – proč je vždycky všechno ve sklepě?“

Scotta se na ni otočil, koutky úst mu cukly, ačkoli napětí z něj sálalo. „Co myslíš?“

„Všechno tajemný, všechno zakázaný,“ ukázala rukou na šero kolem, „vždycky se musí odehrávat pod zemí. Nikdy ne někde na slunci.“

„Protože světlo odhaluje pravdu,“ odvětil Scotta vážně, „a lidé se jí bojí.“

Louče zapraskaly, stíny se roztáhly po stěnách a jejich kroky se ozývaly až nepřirozeně hlasitě. Síň působila, jako by čekala – a oni měli pocit, že usednutí na jednu z těch židlí by mohlo změnit všechno.

Ozvaly se kroky. Nejprve vzdálené, pak zřetelnější, až se z jedné z postranních chodeb vynořily dvě postavy.

První byl muž v černé sutaně, bez okázalosti, bez insignií – vypadal jako obyčejný kněz. Jeho krok byl klidný, jistý, a přesto působil, že mu ten prostor patří.

Vedle něj kráčel druhý muž. Když se přiblížil, Scotta ztuhl. Poznal tvář, kterou viděl už v nemocnici, i pohled, který se nedal zapomenout.

„Otec Martin,“ vydechl, sotva slyšitelně.

Alžběta strnula. I ona ho poznala. „Je to on,“ pronesla spíš pro sebe než pro Scotta.

Oba muži došli k nim. Kněz se zastavil uprostřed kruhu židlí a tiše řekl: „Vítejte. Čekali jsme vás.“

Scotta sevřel ruce v pěst, ale jeho hlas zůstal pevný. „Takže… tohle není náhoda.“

„Ne,“ odpověděl kněz, jehož oči měly pronikavou hloubku. „Nic z toho není náhoda.“

Otec Martin se díval střídavě na Scotta a na Alžbětu. V jeho pohledu nebyla ani přísnost, ani útok – spíš tíha vědění, které si s sebou nesl.

„Musíme si promluvit,“ řekl pomalu. „Ale ne jako nepřátelé. Jako ti, kdo stojí na prahu jedné a téže pravdy.“

Louče zapraskaly a stíny na zdech se protáhly. Kruh židlí je obklopoval jako němý svědek.

Kněz, který se zastavil uprostřed kruhu židlí, pohlédl na Scotta a Alžbětu. Jeho hlas byl klidný, ale nesl se celou síní s nečekanou jistotou.

„Jmenuji se Johann Pistorius,“ pronesl. „Možná vám mé jméno něco říká.“

Scotta ztuhl. Věděl, že Pistorius byl zpovědníkem císaře Rudolfa – mužem, jehož vliv se dotýkal i těch nejvyšších tajemství. A přesto tu stál před ním, o staletí později, oděn jako prostý kněz.

Druhý muž, kterého už Scotta znal, vykročil vpřed. „A já,“ řekl tiše, „jsem otec Martin. Už jsme se setkali.“

Alžběta mlčky přikývla. Ten obraz měla stále v paměti – muž v nemocnici, jehož oči na okamžik sklouzly k medailonu a mlčely, i když viděly víc, než měly.

Pistorius znovu promluvil. „Nejsme tu, abychom soudili. Jsme tu, abychom pochopili. A abyste i vy pochopili, co znamená, že jste tady – vy i to dítě.“

Louče zapraskaly, stíny se protáhly po stěnách. Židle v kruhu působily, jako by čekaly, až se někdo posadí a vyslechne pravdu, která už nemohla zůstat skrytá.

Pistorius pokynul rukou k židlím. „Posaďte se.“

Scotta a Alžběta váhali, ale pak usedli. Kruh působil stísněně, jako by je stěny podzemí svíraly blíž a blíž.

Otec Martin otevřel koženou tašku a vytáhl dvě tlusté složky. Položil je na stůl uprostřed kruhu, těžce, s kovovým cvaknutím kovových hran.

První nesla jméno V. E. Scottová. Druhá byla označena D. A. Mydlářová.

Scotta se napjal. Oči mu ztuhly na prvních písmenech, která se mu zdála až příliš známá. Veronika Eliška. A hned vedle – Dorotka Alžběta.

„Tohle je…“ vydechl, ale hlas se mu zlomil.

Pistorius položil dlaň na složky. „Jsou to spisy, které jsme neměli nikdy držet v rukou. A přesto se dostaly sem, do tohoto stolu, do tohoto okamžiku. Neptáme se, odkud přišly – ptáme se, proč právě teď.“

Alžběta zbledla. „Moje dcera?“

Martin přikývl. „Ano. Obě jsou vedené. Obě mají své místo v plánu, který přesahuje naše životy.“

Scotta sevřel ruce v pěst. „Kdo to píše? Kdo má právo zapisovat jejich osud?“

Pistorius pozvedl oči, v jejich hloubce nebyla odpověď, jen tíha staletí. „To je to, co musíme zjistit. A proto jste tady.“

Pistorius otevřel první složku. Na vrchním listu bylo napsáno úhledným písmem: Veronika Eliška Scottová. Pod tím datum narození – 16. listopadu 1982, Praha. Strohé poznámky pokračovaly:

„Církevní záznam,“ pronesl klidně. „Dcera Anny Scottové. Otec neznámý. V poznámkách stojí: sledovat projevy zvláštních schopností, zejména po dosažení šestého roku věku. Dále: nepředávat mimo dohled církevní komise.“

Scotta sevřel ruce v pěst. „Sledují ji od narození…“

Pistorius odložil list a otevřel druhou složku. Dorotka Alžběta Mydlářová. Datum narození – 1982, Praha. Jeho hlas ztěžkl. „Dcera Alžběty Mydlářové. O otci ani slovo. Jen poznámka: linie Mydlářů – krevní vazba na pražského mistra kata. Potenciální ochranný prvek. Uchovávat v záznamu.“

Alžběta zbledla, sevřela ruce do klína. „Moje dítě… ve spise církve?“

Pistorius zavřel složky a položil na ně dlaně. „Obě se narodily ve stejném roce. To není náhoda. Církev si o vás vedla záznamy, protože vaše děti vnímají jako klíče – a klíče se nikdy nenechávají bez dozoru.“

Pistorius položil dlaně na složky a pohlédl na Scotta. „Ty dívky,“ řekl tiše. „Mají kamarádky, že?“

Scotta přikývl. „Ano. Janu a Poli. Jsou pořád spolu.“

Pistorius se usmál, ale v jeho úsměvu nebyla radost. „Jana Tereza Šliková… a Polixena Lobkowiczová. A ta má bratra Zdeňka Popela z Lobkowicz. Je to tak?“

Alžběta se prudce nadechla. „Kdepak,“ ohradila se. „Shodují se vám jenom jména. Příjmení mají jiná.“

Pistorius se naklonil blíž. „Mají je jiná, protože chrání svou rodinu. Protože v tomhle režimu by bylo jejich skutečné jméno rozsudkem.“

Alžběta polkla nasucho. „Vím,“ připustila nakonec tiše.

„Tak proto,“ uzavřel Pistorius. Jeho hlas se rozléhal chladnou síní, jako by v něm zazníval verdikt, který nešlo zpochybnit.

Otec Martin mlčel, jen přejel pohledem po obou složkách, jako by vážil jejich tíhu. Stíny loučí se protáhly po stěnách a kruh židlí kolem nich působil sevřeněji než dřív.

Pistorius pohlédl na Scotta i Alžbětu a jeho hlas se změnil – zkoumavý tón vystřídala tíha sdělení.

„Abych to vysvětlil,“ začal, „vaše děti nejsou jediné. Od roku 1980 se rodí děti, které patří do rodových linií šlechticů… ale i královské krve. Církev si zpočátku myslela, že jde o náhodu. Zapisovala, sledovala, ale nevěnovala tomu víc pozornosti. Až do chvíle, kdy se ve vatikánském archivu objevil tento deník.“

Vytáhl z brašny starý kožený sešit. Vazba byla ošoupaná, rohy se třepily, ale symbol na přebalu byl jasný. Položil ho na stůl mezi složky.

Scotta zůstal nehybně sedět. V hrudi mu poskočilo srdce, oči se mu rozšířily. „Můj deník…“ vydechl chraplavě.

„Ano,“ přikývl Pistorius. „Ten, který jste si psal, když jste ještě byl u císařského dvora. Nějakým způsobem skončil ve Vatikánu. A když jsme ho otevřeli, pochopili jsme, že to, co se děje, není náhoda.“

Scotta natáhl ruku, dotkl se ošoupané kůže. Byla chladná, ale známá. V prstech mu projela vlna vzpomínek: císařova pracovna, Houska, bouře, rituál, křik dítěte.

Alžběta jen sledovala, jak muž vedle ní bojuje s vlastním dechem. „Takže tohle… to všechno je skutečné?“ zašeptala.

Pistorius přikývl. „Ano. A proto jste tady.“

Louče zapraskaly, stíny se roztáhly po zdech. Kruh židlí kolem nich působil najednou sevřeně jako soudní síň, kde se právě otevírá případ, který se psal staletí.

Pistorius otevřel deník. Listy zašustily a jeho hlas se nesl podzemní síní:

„Léta Páně roku 1575 mě naložil císař Rudolf II. do tmavého kočáru a musím s ním jet, nevím kam. Chce po mně otevřít bránu času. Vysvětluji mu, že je to nemožné, že nemám dostatek listin. Rudolf na mě tlačí. Je to prý nutné.

Přijeli jsme na hrad Houska, hrad, o kterém se říká, že je brána do pekla. Zavedl mě do komnaty. Byla tam žena, krásná, v pokročilém stádiu těhotenství. Rudolf chce, abych ji poslal časem pryč. Nesmí se dostat do nějakých rukou. Zavřel mě do staré kaple, že zde uděláme ten rituál. Poslechl jsem. Nevím, jestli se to povede. Je to riziko.“

Pistorius se odmlčel, zavřel deník a zadíval se na Scotta i Alžbětu. „Tady zápis končí… a znovu začíná až v roce 1600.“

Otevřel jiný list, popsaný jedinými řádky. Četl pomalu, zřetelně:

„Jména: Scottová, Mydlářová, Šliková, Lobkowiczovi (Poli a Zdeněk), Valdštejn, Thurn, Budovec, Harant, Štýrský (Rudolf, Matyáš, Ferdinand), Slavata, Martinic, Jesenský.“

Pak zavřel sešit. „Tato jména se vracejí. Znovu a znovu. A teď… patří i vašim dětem.“

Pistorius zavřel deník a nechal prsty spočinout na kožené vazbě. Jeho hlas byl pomalý, těžký, každé slovo dopadalo do ticha jako úder kladiva.

„Nejsou to jen jména z minulosti. Jsou to jména, která se od roku 1980 znovu rodí. Přesně tato jména – Scottová, Mydlářová, Šliková, Lobkowiczovi, Valdštejn, Thurn, Budovec, Harant, Štýrští, Slavata, Martinic a Jesenský. Každé z těch dětí nese v sobě kus staré krve, starého dědictví. A všechna se objevují i ve vašem deníku.“

Scotta ztuhl, oči se mu zaleskly, když pochopil, že jeho slova psaná před staletími se stala proroctvím.

„Svatý otec Jan Pavel II.,“ pokračoval Pistorius, „pochopil, že to není náhoda. Že se cosi chystá. Proto ustanovil tajný řád, skrytý i před očima většiny církve. Ten řád nese jméno Ordo Custodes Temporis – Řád Strážců Času.“

Louče zapraskaly, stíny se protáhly.

„Úkolem řádu je tyto děti sledovat. Chránit je – a pokud bude třeba, vést je. Protože nejsou jen dětmi. Jsou klíči. A klíče… se nikdy nenechávají bez dozoru.“

Otec Martin sklopil zrak, jako by mu tíha těch slov byla příliš blízká.

Alžběta polkla, hlas se jí zachvěl. „A co když o to nestojíme? Co když chceme, aby byly jen obyčejné?“

Pistorius se na ni podíval pohledem, který byl víc soucitem než odsudkem. „Pak vás čeká nejtěžší břemeno. Protože i kdybyste chtěli, minulost se nikdy neschová. A budoucnost už byla napsána.“

Alžběta mlčela, oči sklopené, ale Scotta vstal. Hlas měl tvrdý a přerývaný: „Ale Veronika není odsud. Ona sem nepatří.“

Alžběta vyskočila ze židle, tváře zrudlé, oči plné hněvu. „Co to všechno znamená? Co po nás chcete?“

Pistorius se jen usmál, klidně, až to bylo provokativní. „Nebojte se. Vaše děti jsou pod naší ochranou. Chceme vám nabídnout jistotu. Dívky teď nastupují do základní školy. Až skončí, máme pro ně připravené místo na jiné škole.“

Alžběta sevřela rty. „Na jiné škole?“

„Ano,“ přikývl Pistorius. „Nebojte se, žádné modlení, žádné vymývání mozků. Je to gymnázium. Chodí tam děti velvyslanců, dětí z diplomatických rodin, i jiné, jako jsou vaše. Nejste jediní, komu jsme dali tuto nabídku. Ale vy… jste poslední, na koho jsme čekali.“

Alžběta se zhluboka nadechla. „Takže jim nabízíte vzdělání… a útěk odsud?“

„Ano,“ řekl Pistorius prostě.

Žena pomalu klesla zpátky na židli. „Musím si to promyslet.“

Scotta dosud mlčel. Teprve teď zvedl oči a tiše se zeptal: „A ta taška s doklady, která se objevila, když jsem sem přišel… to jste byli vy?“

Pistorius pokýval hlavou. „Ano. Čekali jsme vás. Jenže sanitka byla rychlejší.“

Na okamžik nastalo ticho. Louče praskaly, stíny se k nim skláněly a v tom tichu bylo jasné jediné – že jejich životy už dál nepoběží tak, jak běžely dřív.

Pistorius se lehce pousmál. „My to víme,“ odvětil klidně. „A víme i to, kdo jsou její rodiče.“

Scotta se zatřásl. „Nevím – a nechci vědět,“ procedil mezi zuby.

„To je dobře,“ přikývl Pistorius. „Některé věci je lepší nevyslovit.“

Pak znovu sáhl po deníku. Otevřel ho, listy zapraskaly, a četl:

„16. listopadu 1575. Paní začala rodit. Rudolf na mě spěchá. Chybí mi jen jedna formule, jeden znak. Nevím, jestli to stihnu.“

Pistorius zavřel sešit a ticho se rozlehlo celou síní.

„To je poslední zápis,“ řekl tiše. „Pak se stránka láme… a znovu začíná až v roce 1600. Tam stojí jen seznam jmen. Byla to vaše ruka, která je napsala. A pod nimi slovo, které nemůže být přehlédnuto.“

Pistorius pohlédl na Scotta přímo. „Nazval jste je vyvolení.“

Louče zapraskaly a kruh židlí kolem nich působil sevřeněji než dřív.

Těžké dveře za nimi zaduněly a jejich kroky se rozléhaly prázdným nádvořím. Vzduch venku byl ostrý a chladný, ale po těžkém sklepním tichu působil jako vysvobození.

Scotta i Alžběta kráčeli vedle sebe, mlčky. Každý měl hlavu plnou vlastních myšlenek.

Teprve až se ulice rozšířila a ruch města se k nim přiblížil, Alžběta prolomila ticho. „Do kdy musíme dát vědět své rozhodnutí?“

„Do týdne,“ odvětil Scotta bez zaváhání.

Otočila se na něj. „Co myslíš?“

Zastavil se, pohled upřený k Vltavě, kde tramvaj cinkala jako vzdálená ozvěna jiného světa. „Jestli je šance na svobodu… pak souhlasím.“

Alžběta si povzdechla. „To je jediné, co mě na tom láká,“ přiznala.

Pak pokračovali dál, bok po boku, každý s tíhou rozhodnutí, které se na ně snášelo jako stín starých zdí, za nimiž před chvílí seděli.