Kniha

Déšť padal těžce, kapky bičovaly jehličnatý les a bubnovaly na mokrý mech. Alessandro Scotta otevřel oči s pocitem, že se mu hlava trhá vedví. Jeho uši zaléhalo ticho, přerušované jen pláčem dítěte v jeho náručí. Chvíli nevěděl, zda ještě leží v troskách Housky, nebo zda se propadl do samotného podsvětí.

Když se vzepřel na loktech, spatřil jen rozervané větve a bláto. Žádné zdi, žádné pochodně, žádní vojáci. Jen nekonečný les, zahalený v šeru bouře. „Kde… kde to jsem?“ vydechl chraplavě. Ovinul plášť kolem ramen, ale chlad se mu zařezával až do kostí.

V náručí tiskl Veroniku Elišku. Její dech byl slabý, ale pravidelný. V jejích malých prstech se odrážela poslední jiskra života, za kterou bojoval. Sáhl do kapsy, nahmatal medailon Přemyslovců – a ucítil, jak jím projel tenký záblesk. Na povrchu přívěsku se objevily vyryté znaky, které předtím nikdy neviděl. Zasvítily jako žhavé uhlíky a pak zhasly, zanechávajíc ho ještě zmatenějšího než předtím.

Náhle se les rozzářil dvěma oslnivými paprsky. Scotta se lekl, srdce mu poskočilo. Před ním se zastavil kovový vůz, větší než kterýkoli povoz, který znal, a přesto bez koní, bez kol zasazených do bláta. Z jeho boků se ozvalo skřípění a vyběhli muži v bílých pláštích.

„Jste v pořádku? Potřebujete pomoc?“ křičeli, jejich hlasy přehlušovaly bouři.

Scotta nerozuměl slovům, ale pochopil tón – nabídku, naléhavost. Ztěžka přikývl a položil dítě na přichystané lehátko. „Je v bezpečí?“ zeptal se šeptem, který zněl spíš jako zaklínadlo než otázka.

„Ano,“ odpověděl jeden z mužů a kývl na své druhy. „Odvezeme ji do nemocnice.“

Alchymista nastoupil s nimi. Jeho oči těkaly po podivných skleněných bedýnkách, které vydávaly blikající světla, a po kovových přístrojích, jež hučely jako zakleté. Každý pohyb vozu mu připadal jako kouzlo. V každém úderu kol cítil, že opouští známý svět a vstupuje do říše, kde vládne jiná moc.

Budova, před kterou vůz zastavil, byla jako hrad – hranatá, z kamene a skla, s podivnými světelnými znaky na stěnách. Vevnitř bylo bílé světlo, ostré a nelítostné, a v něm stály postavy v bílých šatech, které se pohybovaly s přesností mechanických figur.

Jedna z nich – žena s pronikavýma očima – převzala dítě. Paní doktorka Mydlářová. Její hlas byl tichý, ale nesmlouvavý: „Dívka je v teple. Oddechne si po cestě.“

Alchymista ztuhl, když ji uložila do skleněného válce, který vydával pravidelné zvuky. Přistoupil blíž a položil dlaň na průhlednou stěnu. Slyšel jemné pípání, rytmus, který připomínal tlukot srdce. Nerozuměl přístrojům, neznal jejich jména, ale cítil, že chrání život dítěte.

Sedl si vedle inkubátoru, oči nespouštěl z Veroniky. V jeho nitru se mísila hrůza s úžasem. Všechny jeho stará kouzla, všechny formule a zaklínadla bledly před těmito novými divy. A přesto – v jeho srdci hořela stejná naděje, s jakou vcházel do kruhu svíček na Housce.

Každé pípnutí přístroje bylo jako úder zvonu, každé bublání jako šeptaná modlitba. Veronika dostane šanci. A Scotta přísahal, že ji neopustí – i kdyby tento svět vládl silami, které nedokázal pojmenovat.

Noc se v nemocnici vlekla pomalu. Bílé chodby byly prázdné, jen občas jimi prošla sestřička, jejíž kroky se rozléhaly jako ozvěna v katedrále. Scotta seděl na židli u inkubátoru, oči mu těžkly únavou, ale nedokázal je zavřít.

Sledoval každý pohyb Veroničina hrudníčku, každý zvuk přístroje. Bylo to cizí, nepochopitelné – a přece mu to připadalo důvěrné. Byl to rytmus života, rytmus, který chránil.

Když položil ruku na kapsu, ucítil znovu chladný dotek medailonu. Tentokrát se nezachvěl on, ale přístroje. Na okamžik se ozval ostrý tón, světélka zablikala. Scotta vytáhl přívěsek ven. Na jeho povrchu se objevily znaky, které mu připomínaly staré runy z rukopisů, jež kdysi opisoval pro Rudolfa. Záře byla slabá, ale skutečná.

„Co chceš, stará relikvie?“ zašeptal, jako by mluvil ke kameni. „Ukázat cestu, nebo mě jen strašit?“

Dveře sálu se tiše otevřely. Do místnosti vstoupil muž v černém kabátci, s kolárkem kolem krku. Jeho kroky byly klidné, pohled vážný. Otec Martin.

„Nemohl jsem spát,“ řekl tichým hlasem, když pohlédl na inkubátor. „Když jsem slyšel, že přivezli dítě… musel jsem přijít.“

Scotta sevřel medailon v dlani a prudce se otočil. Jeho oči byly stále zastřené únavou a šokem, ale zvyklé hledat nepřátele. „Kdo jsi?“ vyhrkl.

Kněz se zastavil, ruce nechal spuštěné podél těla, hlas neměl nepřátelský. „Jen služebník Boží. Ale když jsem vás spatřil…“ odmlčel se a jeho oči sklouzly k přívěsku v Scottově dlani.

Alchymista ztuhl. Bylo to poprvé od pádu Housky, co měl pocit, že někdo rozumí tomu, co se stalo.

Scotta seděl zhroucený na židli vedle skleněné komory. Ticho místnosti mu drásalo nervy – jen pravidelné pípání přístroje se mu zařezávalo do uší jako zvuk hodin odměřujících jeho vlastní vinu. Zavřel oči a v mysli mu znovu vyvstal obraz Housky: praskající kameny, křik služebných, tvář císaře, která mizela v prachu. Všechno to skončilo v jediné záři – a on přežil. Ale proč právě on?

Podíval se na Veroniku. Byla křehká, zranitelná, a přece v ní cítil cosi, co přesahovalo lidský život. „Slíbil jsem tvé matce, že tě ochráním,“ zašeptal, aniž si uvědomil, že mluví nahlas. „Ale jak mám ochránit to, čemu nerozumím?“

V dlani sevřel medailon. Kov byl chladný, ale zároveň v něm jakoby pulzovalo cosi živého. Když přejel prstem po vyrytých znacích, zdálo se mu, že v nich na okamžik zahlédl slabé světlo. Připomínalo mu to runy, které kdysi opisoval v císařské knihovně – symboly moci, které Rudolf zakazoval nahlas vyslovit.

Jeho srdce se sevřelo. Možná právě tady, v cizím století, se naplňuje proroctví, kterému se snažil vyhnout.

Dveře se znovu otevřely a dovnitř vešel mladý lékař v bílém plášti. Vypadal unaveně, ale oči měl zvědavé. Zastavil se u postele a dlouze se podíval na cizince s rozcuchanými vlasy, špinavým pláštěm a pohledem, který se nehodil do sterilních zdí nemocnice.

„Pane,“ oslovil ho pomalu, „mohl byste mi říct své jméno?“

Scotta strnul. Jazyk se mu lepil k patru. V duchu slyšel jen vlastní jméno, které patřilo k císařskému dvoru – jméno, jež by tu znělo jako výsměch. Nakonec hlesl: „Alessandro…“ a pak se odmlčel.

Mladý lékař si ho dál zkoumavě měřil. „Nemáte doklady. Ani vysvětlení, odkud jste se tu vzal. Lidé z vozu říkali, že jste byl uprostřed lesa… bez stopy po cestě. To je zvláštní, nemyslíte?“

Scotta sevřel medailon v pěsti tak silně, až se mu do dlaně zařízly hrany. Mlčel. Nemohl vysvětlit, že padal prázdnotou a probudil se o staletí dál.

Lékař nakonec přikývl, ale v jeho očích zůstala jiskra podezření. „Zítra se vás přijde zeptat někdo další,“ poznamenal a odvrátil se k odchodu. „Možná budete chtít mít lepší odpovědi.“

Dveře se zavřely a Scotta zůstal znovu sám. Jen pípání přístroje vyplňovalo prostor – jako tlukot srdce, který mu připomínal, že čas se nikdy nezastaví.

Noc se blížila k ránu. Světlo zářivek nezhasínalo, ale za okny se obloha měnila z černé na šedou. Scotta seděl bez hnutí, oči upíral na medailon ve své dlani. Znaky na jeho povrchu byly teď matné, skoro neviditelné, ale cítil, že žijí vlastním životem.

Únava ho přemáhala. Hlava mu klesla, víčka se zavírala, a přestože se snažil odolat, nakonec usnul.

Sen na něj udeřil okamžitě. Stál znovu v troskách Housky. Všude kolem padaly kameny, kouř mu zalézal do plic. Ale dítě nikde. Jen temnota a hlas – hluboký, krutý: „Zradil jsi krev. Zradil jsi čas.“

Otočil se a spatřil Matyáše. Stál ve stínech, jeho oči planuly jako dvě uhlíky a v rukou svíral meč. Když se přiblížil, sál se proměnil v les nemocničních chodeb, stěny zářily bílým světlem a meč se zrcadlil v oknech. „Najdu ji,“ syčel hlas. „A vezmu ji zpět.“

Scotta se s výkřikem probudil. Rychle pohlédl na inkubátor. Veronika spala klidně, stroj pípáním odměřoval její dech. Ale v kapse mu medailon znovu zateplal, až ho spálil do kůže.

Vzhlédl k dveřím. Chodba byla prázdná – a přesto by přísahal, že ještě před okamžikem slyšel někoho vyslovit jeho jméno.

Nemocniční noc se protahovala do úsvitu. Světla zářivek nehasla, ale stíny v chodbách jako by houstly. Alessandro Scotta seděl u inkubátoru, oči upíral na dveře, ruku svíral v pěst kolem medailonu. Přísahal si, že neusne.

A přesto na okamžik zavřel oči. Jen na krátký nádech. Když je znovu otevřel, nebyl v místnosti sám.

V rohu, u stěny, stála postava. Vysoká, štíhlá, zahalená do dlouhého kabátu. Obličej měl skrytý ve stínu, ale oči… oči se zaleskly v odrazu přístrojů. Nehybné, chladné, jako by čekaly.

Scotta se prudce zvedl. „Kdo jsi?“ vyrazil ze sebe. Jeho hlas se odrazil od dlaždic a zněl ostřeji, než zamýšlel.

Postava neodpověděla. Jen o krok ustoupila, jako by se chtěla ztratit v samotné zdi.

V tu chvíli se ozval ostrý tón monitoru, dítě se pohnulo a zaplakalo. Scotta instinktivně přiskočil k inkubátoru, aby ji uklidnil. Když se po chvíli otočil zpět – stín byl pryč.

Zůstalo jen ticho. Ale v něm se dalo přísahat, že kroky ještě doznívaly chodbou.

Scotta se opřel o sklo inkubátoru. Medailon v jeho dlani slabě zahřál – jako by potvrzoval, že to, co viděl, nebyl sen.

Otec Martin, který se do té chvíle držel stranou, vyšel bez slova ven. Déšť ustal, asfalt se ještě leskl pod pouličními lampami. Kněz zamířil k telefonní budce na rohu ulice. Vhodil pár mincí, zvedl sluchátko a čekal.

„Haló?“ ozval se hlas na druhé straně.

Martin stiskl oči a tiše pronesl: „Královská krev je tady.“

Pak sluchátko zavěsil. Jeho tvář byla kamenná, kroky odhodlané. Zmizel ve tmě, aniž by se ohlédl.

Scotta zůstal v místnosti sám. Jen tikot monitoru a pravidelné pípání vyplňovaly ticho, které mu drásalo nervy.

Opřel se o židli a přejel si rukou po tváři. Cítil prach i krev, které na sobě nesl od chvíle, kdy se zřítila síň Housky. V bílém, čistém prostředí vypadal jako vetřelec, přízrak vytržený z jiné doby. A přesně tak se cítil.

Podíval se na Veroniku. Ležela klidně, drobná pěstička se pohnula a dotkla se skla. Scotta přiložil dlaň proti ní. Na okamžik měl pocit, že to sklo mezi nimi dýchá – jako by nebylo hranicí, ale bránou.

Medailon v jeho kapse se znovu slabě rozechvěl. Hřejivý puls, tichý a nevyzpytatelný. Scotta ho sevřel, jako by v něm hledal oporu. Ale žádná odpověď nepřišla. Jen neklid, který mu sílil v hrudi.

Za dveřmi se ozvaly kroky. Pomalé, odměřené, zastavily se přímo u prahu. Scotta zadržel dech. Čekal, že se klika pohne, že někdo vstoupí – ale nic se nestalo. Kroky se po chvíli zase vzdálily.

Alchymista sevřel pěst. Nemohl vědět, jestli to byl lékař, strážník, nebo někdo, kdo už dávno ví, odkud přišel. Ale byl si jistý jediným: není tu neviditelný.

Posadil se zpátky k inkubátoru. Oči mu těžkly, ale nespustil pohled z dveří. Až příliš dobře znal chvíle, kdy ticho bylo horší než samotná bouře.

Únava se mu zakusovala do víček, hlava mu klesala, až se znovu ocitl na pokraji spánku. Trhl sebou, když se dveře tiše otevřely.

Do místnosti vstoupila doktorka Mydlářová. Její kroky byly tiché, tvář klidná. Na okamžik pohlédla na inkubátor a pak na vyčerpaného muže, který seděl shrbený na židli.

„Nebojte se,“ pronesla jemně, „dívka je silná. Postaráme se, aby byla v pořádku.“

Scotta se na ni zadíval, oči měl těžké, ale slova v něm probudila nečekané teplo. Jen přikývl.

Doktorka si všimla jeho propadlých tváří a šedého stínu pod očima. „Vy sám ale potřebujete odpočinek,“ pokračovala tiše. „Máme tu místnost pro lékaře. Můžete tam složit hlavu, dokud se neprobudí den.“

Na okamžik váhal. Byl zvyklý spát v knihovnách, ve sklepeních i ve stanech, ale ne v cizím světě plném neznámých věcí. Přesto nakonec kývl. „Děkuji.“

Doprovodila ho chodbou, světla nad nimi bzučela a chladná podlaha odrážela každý krok. Otevřela dveře malého pokoje – uvnitř byla jednoduchá postel, stolek a židle. „Tady můžete zůstat,“ řekla.

Scotta se ještě jednou podíval směrem k chodbě, jako by se chtěl ujistit, že inkubátor je nablízku. Pak vstoupil, přikývl na poděkování a usedl na lůžko. Sotva se dotkl polštáře, tělo ho zradilo. Spánek ho pohltil okamžitě, hluboký a těžký.

Doktorka Mydlářová zavřela tiše dveře. Na chvíli se ještě zaposlouchala do pravidelného dechu za nimi, pak odešla zpátky na oddělení.

Probudil se až odpoledne. Slunce se dralo přes zataženou oblohu, místnost byla naplněna mdlým světlem a Scotta chvíli nevěděl, kde je. Hlavu měl těžkou, dech nepravidelný, ale po pár okamžicích se zvedl a myšlenky se mu vyjasnily. Jediné, na co dokázal myslet, byla Veronika.

Vyšel chodbou zpátky na oddělení. Když vstoupil do místnosti s inkubátory, srdce se mu sevřelo. Skleněná komora byla prázdná.

„Ne!“ vyhrkl, dech se mu zrychlil. „Kde je?“ Oči horečně pátraly po každém koutu, jako by se bály nejhoršího.

„Klid, prosím,“ oslovila ho sestra, která právě zapisovala do karty. „Nebojte se. Malá už pila mléko a usnula. Přeložili jsme ji na normální pokoj, tam je postýlka pohodlnější.“

Scottovi se stáhlo hrdlo, ale snažil se uklidnit. Jen přikývl, když ve dveřích zahlédl známou tvář.

Do místnosti vstoupila doktorka Mydlářová. Tentokrát nebyla v bílém. Na sobě měla červený svetr s výstřihem do V, pod ním bílou halenku s límečkem, modrou skládanou sukni a kozačky na menším podpatku. Na rameni jí visela kabelka, přes kterou spadaly prameny dlouhých hnědých vlasů. Její přítomnost působila překvapivě lidsky, skoro domácně.

„Nebojte se,“ usmála se na něj, „vaše holčička je v pořádku. Už pila, teplota je v normě, proto jsme ji dali na normální pokoj.“

Scotta jen mlčky pokýval hlavou a zašeptal: „Děkuji.“

Sestra se na něj zadívala s jemným úsměvem. „Chcete si ji pochovat?“

Scotta na ni zůstal hledět, jako by nerozuměl. Myšlenka, že by mohl vzít dítě do náruče mimo onu skleněnou ochranu, mu připadala neskutečná.

Sestra však nečekala na odpověď. Posadila ho do křesla, vzala Veroniku z postýlky a opatrně mu ji položila do náruče.

V tu chvíli se mu zastavil svět. Dítě bylo lehké, křehké a teplé. Její dech jemně zvedal tenkou pokrývku a drobné prsty se pohybovaly, jako by hledaly něco neviditelného.

Scotta ji přitiskl blíž k sobě. V hrudi cítil bolest i úlevu zároveň. „Slibuji ti,“ zašeptal tak tiše, že to mohla slyšet jen ona, „že se o tebe postarám. Jako bys byla moje vlastní.“

Scotta ještě držel Veroniku v náručí, když se doktorka Mydlářová posadila na židli naproti němu. Její úsměv zůstal, ale v očích jí probleskla zvědavost.

„Máte k ní zvláštní vztah,“ řekla tiše, aby nerušila spící dítě. „Není běžné, aby se muž takhle oddaně staral hned od prvního okamžiku.“

Scotta ji pozorně sledoval, v jeho pohledu byla ostražitost. „Dal jsem slib,“ odvětil stroze.

Doktorka si zkřížila ruce v klíně, chvíli mlčela, než pokračovala: „Záchranáři říkali, že jste se objevili uprostřed lesa. Bez cesty, bez svědků. Vy… nemáte žádné doklady. Žádné jméno v záznamech. Kdo doopravdy jste, pane Scotto?“

Jeho hrdlo se stáhlo. Jméno, které nesl, mělo váhu století, a přesto tu znělo jako cizí slovo. Stiskl v dlani medailon, který se znovu lehce zachvěl.

„Jsem… muž, který má jediný úkol,“ pronesl nakonec. „Ochraňovat ji. To je vše, co o mně potřebujete vědět.“

Mydlářová se na něj dívala dlouho, až to začalo být tíživé. Pak se usmála – tentokrát jemněji, bez nátlaku. „Možná máte pravdu. Ale vězte, že pokud ji chcete chránit, budete potřebovat naši pomoc. V tomhle světě se o dítě nepečuje jen sliby.“

Scotta přikývl, i když nevěděl, co tím myslí. Přesto ucítil zvláštní klid. Ta žena nebyla nepřítel. Ale stejně tak si uvědomil, že otázky o jeho původu teprve začínají.

Mydlářová chvíli mlčela, jako by si rozmýšlela slova. Pak se předklonila, lokty opřela o kolena a zadívala se na něj pohledem, který byl najednou ostrý jako skalpel.

„Pane Scotto,“ začala pomalu, „já pracuji s lidmi každý den. Vidím jejich reakce, jejich strach i lži. Vy jste… jiný. Záchranáři říkali, že jste se objevil z ničeho nic. V lese nebyly stopy, žádné známky ohně, tábořiště, ničeho. Jen vy a to dítě.“

Scotta ztuhl.

„Řekněte mi,“ pokračovala, „odkud jste přišel? Kdo je ta malá? Kde je její matka?“

V hrdle mu vyschlo. Vzpomínky na Housku, na praskající strop a Annin poslední dech mu projely myslí jako ostří nože. Zaváhal – a to doktorka viděla.

„Nemůžete mlčet věčně,“ řekla tiše, ale pevně. „Pokud chcete, aby dítě zůstalo u vás, musíte být upřímný. Jinak přijde sociální správa, policie, a nikdo vás už neposlouchá.“

Scotta sevřel Veroniku blíž k sobě, jako by mu ji někdo chtěl vzít už teď. „Její matka… zemřela,“ pronesl nakonec ochraptěle. „A já jsem přísahal, že se o ni postarám.“

Doktorka ho nepřerušovala. Dívala se mu přímo do očí, čekala.

„Kdo jsem?“ vydechl. „Jsem jen muž, který se ocitl na místě, kde neměl být. Ale dítě je nevinné. A já ho nenechám samotné.“

Mydlářová si povzdechla. Opřela se zpátky a chvíli ho mlčky sledovala. Nakonec přikývla. „Dobře. Nechám to tak… prozatím. Ale vězte, že jestli vás mám bránit před otázkami, potřebuji víc než jen váš slib.“

Její oči se zaleskly – nebyla jeho nepřítelem, ale ani slepým spojencem. Byla někým, kdo už se rozhodl: buď se Scotta otevře, nebo bude čelit světu sám.

Dveře se otevřely dřív, než stihl Scotta cokoli odpovědět. Vstoupili dva muži – ne v bílých pláštích, ale v tmavých kabátech. Jejich kroky byly těžké, oči chladné a pátravé. Za nimi se objevila sestra s nejistým výrazem.

„To jsou vyšetřovatelé,“ vysvětlila Mydlářová klidným hlasem. „Policie. Chtějí s vámi mluvit.“

Scotta sevřel Veroniku blíž k sobě. Srdce se mu rozbušilo, jako by znovu slyšel padající kameny Housky. Muži přistoupili o krok blíž, jeden z nich otevřel notýsek.

„Vaše jméno?“ zeptal se stroze.

„Alessandro Scotta,“ odpověděl bez zaváhání.

„Doklady nemáte. Odkud jste přišel? Jak jste se dostal do lesa?“

Scotta polkl nasucho. Cítil pohled Mydlářové, která stála vedle, klidná, ale ostražitá. „Nemám doklady,“ pronesl nakonec. „Byl jsem… na cestě. Zabloudil jsem. To dítě jsem našel a vzal do náruče.“

Muži si vyměnili pohled. Jeden zapsal pár poznámek, druhý se naklonil blíž. „Takže tvrdíte, že nejste otec? Ani příbuzný? Jen cizinec, který se objevil uprostřed bouře?“

Slova dopadla do místnosti těžce. Scotta mlčel, medailon v jeho kapse znovu slabě zahřál, jako by mu připomínal slib. Nakonec zašeptal: „Možná nejsem její otec… ale jsem její jediná ochrana.“

Nastalo ticho. Muži ho pozorovali, jako by vážili každé jeho slovo.

Doktorka Mydlářová se vložila do hovoru. „Dítě je v pořádku. A ten muž byl u ní od prvního okamžiku. Pokud má někdo vysvětlení, tak on. Ale prosím – ne teď. Ne před ní.“

Policisté se stáhli o krok zpět. „Vrátíme se,“ řekl jeden z nich. „Budete nám muset říct víc, pane Scotto. Mnohem víc.“

Odešli. Dveře se zavřely a místnost znovu zaplnilo jen tiché pípání přístrojů.

Scotta se podíval na Mydlářovou. Ona na něj. A v tom pohledu byla nevyřčená otázka: Jak dlouho ještě dokážeš skrývat pravdu?

Dveře se za policisty zavřely. V místnosti zůstalo jen pípání monitoru a tiché oddechování dítěte.

Scotta seděl nehnutě, Veroniku svíral v náručí, jako by mu ji mohl kdokoli kdykoli vyrvat. Hlava mu hučela, myšlenky se třásly. Byl unavený, ale ještě víc – vyčerpaný ze lží.

Podíval se na doktorku Mydlářovou. Stála u postýlky, klidná, s rukama sepjatýma před sebou. Neřekla ani slovo, ale její pohled byl pevný. Cítil v něm víc než zvědavost – byl v něm i zájem, snad dokonce jistá forma důvěry.

Scotta sevřel medailon v dlani. Kov byl horký, znaky na povrchu znovu slabě zasvítily. Byl to okamžik rozhodnutí. Už nemohl donekonečna hrát roli tuláka beze jména. Ne tady, kde se otázky množily a stíny ho obklopovaly.

„Měl bych vám říct pravdu,“ vydechl chraplavě. „Dřív, než se vrátí.“

Doktorka na něj upřela oči. Mlčela, ale v tom tichu byla výzva. Čekala, jestli se otevře.

Scotta cítil, že slova, která se chystá vyslovit, navždy změní jejich vztah. Ale poprvé od pádu Housky měl pocit, že možná stojí před někým, kdo dokáže slyšet víc, než dokázali kdy pochopit jeho vlastní.

Nadechl se. A rozhodl se promluvit.

Scotta se nadechl – a právě v tu chvíli se otevřely dveře.

Vešel policista, v rukou nesl plátěnou tašku. „Pane Scotto,“ oslovil ho stroze, „tady máte svou tašku. Nebojte se, je v pořádku. Našel ji nějaký houbař v lese a přinesl ji na stanici. Teď ji sem přivezli kolegové.“

Scotta zůstal stát jako přimrazený. „Moji… tašku?“ zopakoval pomalu, jako by tomu slovu nerozuměl.

Policista přikývl a položil ji na stolek. Mydlářová ji okamžitě vzala a poděkovala. „Děkujeme, že jste ji přinesli,“ řekla zdvořile.

Muž kývl a odešel. Dveře se zavřely.

V místnosti nastalo ticho. Taška ležela mezi nimi, nenápadná – a přesto působila jako předmět, který by mohl změnit všechno.

Scotta na ni hleděl, srdce mu bušilo do spánků. Věděl, že v ní najde odpovědi… nebo nové otázky.

Mydlářová otevřela tašku na stole. Papíry byly úhledně složené, neporušené, jako by nikdy neležely v mokrém lese. Z vrchu vytáhla doklady – občanský průkaz, cestovní pas a nakonec rodný list.

„Podívejme se,“ zašeptala, když listinu rozložila. „Veronika Eliška Scottová. Narozená 16. listopadu 1982, Praha. Otec neznámý, matka Anna Scottová.“

Zvedla oči k alchymistovi. „To je vaše manželka?“

Scotta strnul, krev mu ztuhla v žilách. „Ne,“ zakroutil hlavou prudce. Myšlenky mu vířily, ale odpověď musela přijít okamžitě. „Sestra,“ vyhrkl.

Mydlářová se pousmála. „Aha… takže vy jste strýček. No, tak to má Verunka štěstí – supr strejdu.“ Její hlas byl lehký, ale v očích se zablesklo cosi, co Scotta nedokázal přečíst.

Listovala dál, až se zastavila u razítka v občance. „Karlova univerzita,“ přečetla nahlas. „Panečku, vy pracujete na KU?“ Podívala se na něj s úsměvem. „Kde přesně?“

Scotta ucítil, jak se mu hrdlo svírá. Odpověď neznal. Mlčel.

Mydlářová si povzdechla, ale neztratila úsměv. „No nevadí. Máte kde bydlet, Alessandro?“

„Nemám,“ přiznal tiše.

„Tak to je jednoduché,“ pokračovala, jako by šlo o samozřejmost. „Zdědila jsem domek na Malé Straně, v Praze. Potřebuje trochu opravit, ale bydlet se tam dá. Vezmete to, dokud si nenajdete něco vlastního.“

Scotta ji sledoval, jako by mu nabízela něco, co si nezaslouží. Ale zároveň cítil, že odpor by mohl vyvolat ještě víc otázek. Pomalu přikývl. „Děkuji.“

„Dobře,“ řekla spokojeně a tašku zase zavřela. „Verunku tu necháme, sestřičky se o ni postarají. A my se pojedeme podívat na vaše nové bydlení. Co vy na to?“

Scotta sevřel medailon v kapse a poprvé pochopil, že pokud má přežít v tomto světě, musí se přizpůsobit. A hrát roli, kterou mu kdosi už dávno napsal.

Scotta nechápal, kde se vzala ta taška. Doklady, rodný list, dokonce jeho jméno na papírech tohoto světa. Někdo o nich musel vědět. Ale kdo? A proč už bylo vše připravené?

Ty myšlenky mu vířily hlavou, když nastoupil do auta s doktorkou Mydlářovou.

Cesta do města byla pro něj jako sen. Seděl nehybně, dlaně sevřené, oči široce otevřené. Praha se před ním rozprostírala jako jiný vesmír. Ne tichá a potemnělá, jak si ji pamatoval, ale hlučná, plná lidí a strojů.

Na každé straně se tlačily budovy se světelnými nápisy, chodníky proudily davy. Všude kolem něj projížděly plechové krabice na kolech, stovky, tisíce. Některé byly malé, svižné, jiné obrovské a těžkopádné, tak mohutné, že převážely celé hory písku. A Scotta si připadal jako v pohyblivém labyrintu kovu a kouře.

Nejvíc ho zarazily vozy, které nejely po cestě, ale po kovových drahách. Přijížděly s pronikavým cinkáním, zastavovaly na vyznačených místech, lidé z nich vystupovali a nastupovali, a zase mizely v dálce. To nebyly vozy, to byly městské bestie, které se živily lidmi a chrlily je ven v přesných okamžicích.

Scotta se v duchu modlil, aby to všechno přežil. Praha byla jiná. Praha byla cizí. Ale Veronika spala klidně – a to mu dávalo sílu.

Konečně dorazili do starší ulice, kde ruch ustupoval. Mydlářová vytáhla z kabelky těžký klíč a zastavila před domkem se šedou omítkou a nízkou střechou. Omšelý, ale pevný. Na dveřích se třpytil zámek, který zapadl s kovovým klapnutím.

„Tak,“ pronesla, když dveře otevřela dokořán. „Tady je váš nový domov.“