Kniha

Rudolfova tvář byla bílá jako popel, ale oči mu planuly stejně jako blesky venku. „Ať tedy padne prokletí na oba,“ řekl tiše. „Ať naše krev hnije ve stejné půdě, dokud nepohltí i naše děti.“

Vítr zafoukal do rozbitých oken, strhl pochodně a tma zavalila síň. Zůstali stát proti sobě, bratři navěky roztrženi – jeden spalující hněvem, druhý uvězněný v prázdnotě. Bouře křičela za zdmi, ale uvnitř hradu už vládl jen chladný příslib budoucí války.

Vítr hvízdal puklinami a nosil dovnitř déšť, který se mísil s prachem a krví. Matyáš stál na prahu ruin, obrys jeho postavy ostře rýsoval záblesk blesku. „Přísahám,“ zavrčel, „že z tvé vlády zůstane jen popel. A že až se znovu setkáme, bude to nad tvou hrobkou.“ Pak se otočil a zmizel ve tmě.

Rudolf zůstal stát sám, obklopený troskami sálu, který se proměnil v hrobku. Nikdo další neodpověděl, žádný hlas už se neozval. Jen kapky deště stékaly po jeho tváři a mísily se s prachem.

Dětský pláč umlkl. V ruinách se rozhostilo ticho – těžké, konečné.

A tím skončila první noc. Noc, která pohřbila rodinu a zrodila nenávist.

Bouře venku neustávala, ale s odchodem Matyáše se v ruinách rozhostilo ticho. Jen déšť si našel cestu trhlinami v klenbě a kapky dopadaly na rozbitou podlahu jako pomalé, neúprosné bubnování. Vzduch byl těžký od kouře a prachu, zhasínající pochodně se dusily v černém dýmu.

Rudolf stál uprostřed troskami pohřbeného sálu. Prach mu obalil plášť i vousy, v očích měl prázdnotu, ale v koutcích rtů se mu škubala bolest, kterou nedal najevo. Rozhlédl se kolem sebe: mezi popadanými kameny ležela služebná, rozdrcená pod sloupem. Rytíř, který ještě před chvílí volal, aby všichni ustoupili, se nehýbal, hlavu měl zaklíněnou mezi dvěma balvany.

Jen z dálky, z rozbořeného průchodu, se ozýval nářek – někdo přežil, možná jediný. Rudolf k němu nevykročil. Zvedl jen ruku, jako by ticho bylo důležitější než pomoc. „Mlčte,“ zašeptal, „nikdo se o této noci nesmí dozvědět.“

Přistoupil k místu, kde se ještě před okamžikem ozýval dětský pláč. Teď tam byl jen popraskaný kámen, černý od sazí, a prázdnota, která bolela víc než všechny trosky. Rudolf si klekl na kolena, dlaň položil na studený kámen a zavřel oči.

„Veroniko…“ pronesl sotva slyšitelně. Jeho hlas se zlomil, ale vzápětí ztvrdl. „Najdu tě. I kdyby se proti mně postavil celý svět. Ať se Matyáš propadne do pekla se svou zradou, má krev tě ochrání.“

Déšť padal stále silněji, voda smývala prach i krev, ale císař zůstal klečet, dokud se jeho rty nepřilepily k mokrému kameni. Jeho šeptaná přísaha se mísila s bouří, až splynula s rachotem hromu.

Houska se proměnila v hrobku. A Rudolf věděl, že z téhle noci už nikdy nevyjde světlo.

Scotta sevřel dítě pevněji, když se síň začala hroutit. Vzduch naplnila oslepující záře, oheň i kouř se proměnily v jedinou bílou stěnu. V okamžiku, kdy kámen pod jeho nohama praskl, měl pocit, že padá – ne do propasti, ale do prázdnoty, kde není čas ani prostor.

Pak přišla tma. Hustá, dusivá, nekonečná.

Probudil ho náhlý, ostrý pláč dítěte. Otevřel oči a zjistil, že leží v lese. Mokrá země mu studila záda, déšť bubnoval do větví vysoko nad ním a všude kolem byl jen šum větru a pach mechu.

Zmateně se posadil. V náručí svíral dívku – byla živá, její slabý dech byl jedinou jistotou v tomhle cizím světě. Srdce mu bušilo, když sáhl do kapsy a nahmatal medailon Přemyslovců. Kov byl chladný, ale když jej sevřel v dlani, zdálo se mu, že jím proběhl jemný záblesk světla.

Scotta ztuhl. Na povrchu přívěšku se v tu chvíli začaly rýsovat drobné vyryté znaky, které tam dříve nebyly. Stříbrné linky se rozzářily a zase pohasly, jako by se kousek minulosti probudil a připomněl mu, že nic není ztraceno.

Alchymista se rozhlédl kolem – nepoznával to místo, neznal ten les, nevěděl, jak se tam dostal. Jediné, co měl, bylo dítě a medailon. A ticho mezi stromy, které mu odpovídalo jen ozvěnou jeho vlastního dechu.