Budoucnost slouží minulosti

Stopy do temnoty

Bert sevřel nabízenou ruku a s námahou se postavil, zatímco mu v hlavě ještě dozníval náraz a přes sílící hlasy kolem k němu pronikaly strohé rozkazy vojáků na dvoře.

„Pane kapitáne, všichni vězni jsou pochytáni a svázáni.“

Muž, který jej vytáhl z bláta, mu pustil paži a obrátil se k jednomu z vojáků, jenž čekal na další pokyny, přičemž mu ukázal na Riedla ležícího stranou.

„Svažte ještě tohohle.“

„Toho dáte zvlášť. Co nejdál od ostatních.“

Voják se narovnal do pozoru, ale Bert už jeho pohyb téměř nevnímal, protože mu v uších zněl kapitánův hlas, který znal až příliš dobře. Myklóš vedle něj znehybněl a podle nevěřícného výrazu bylo zřejmé, že poznal totéž.

Když se muž obrátil k Bertovi, Myklóšovi a Filipovi čelem, všichni tři v něm konečně poznali Eusebia.

Na dvoře dál zněly rozkazy a dusaly vojenské boty, ale pro Berta, Myklóše a Filipa se všechno na pár vteřin vzdálilo. Filip, rozcuchaný a zadýchaný, udělal dva rychlé kroky, jako by si potřeboval ověřit, že se mu zrak neplete, a než stačil vyslovit slovo nebo roztáhnout paže, Eusebius mu vyšel naproti a objal ho.

„Eusebie!“

Filipovi při tom jediném zvolání téměř přeskočil hlas. Eusebius v tmavém oděvu působil pevněji a rozhodněji než při jejich posledním setkání a mezi vojáky se pohyboval s takovou jistotou, že k nim na první pohled patřil.

Bertovi trvalo ještě několik vteřin, než ze sebe dokázal dostat otázku, která mu ležela na jazyku.

„Co tady děláš?“

Eusebius si ho změřil pohledem a na zlomek chvíle se v jeho očích objevilo cosi důvěrně známého, co vzápětí vystřídala přísnost velitelského výrazu.

„To je delší příběh. Teď se postaráme o vás a o ty zajatce.“

„Kde bydlíte?“ zeptal se Eusebius, když se rozhlédl po Bertově zraněném boku, Filipově rameni a Myklóšově roztrženém rukávu.

Myklóš se ještě nevzpamatoval z překvapení, přesto se nakonec dokázal ozvat.

„V domě u radnice.“

„Dobře. Uvidíme se tam.“

Eusebius se obrátil ke svým mužům a zamířil za zajatci. Vojáci je postupně odváděli ze dvora, zatímco Riedla nesli stranou, přesně podle kapitánova rozkazu. Filip se za ním ještě chvíli díval s pootevřenými ústy.

„Viděl jsem dobře?“

„Jo,“ vydechl pak sám pro sebe. „Je to ona.“

Bert si přejel dlaní přes obličej a při tom pohybu bolestivě sykl, protože se rána v boku znovu připomněla.

„Do prdele.“

Myklóš se ještě jednou ohlédl do průchodu, kterým Eusebius zmizel s vojáky.

„Byla jiná.“

„Jo. Byla. Úplně jiná.“

Bert se opřel o chladnou zeď, aby ulevil bolavému boku, a na okamžik přivřel oči.

„Veronika.“

Z jeho úst vyšlo to jméno tiše a skoro nevěřícně, až se k němu Filip překvapeně obrátil.

„Co budeme dělat?“

Bert otevřel oči a podíval se směrem, kudy Eusebius odešel.

„Půjdeme do domu u radnice.“

Myklóš si ho změřil od hlavy k patě.

„Hlavně ty tam dojdeš.“

Bert odpověděl jen podrážděným odfrknutím, které mu vzápětí zkroutilo ústa bolestí.

„Dojdu.“

Filip se sehnul pro svůj nůž, který zůstal ležet v blátě, a zasunul ho za pás.

„Jestli tam bude čekat ona, nikam jinam stejně nejdu.“

Bert se odlepil od zdi a narovnal se, přestože mu námaha znovu projela poraněným bokem.

„Tak jdeme.“

Do domu u radnice došli mlčky a teprve za zavřenými dveřmi si Bert dovolil usednout ke stolu, kde si přitiskl ruku k boku. Myklóš klesl na židli naproti němu a unaveně si promnul tvář, zatímco Filip ještě zůstal stát u prahu.

„Máš?“

„Nemám.“

„Já jo.“

Oba obrátili hlavu k Filipovi, protože s lahví se vytasil právě ve chvíli, kdy už ji nikdo nečekal.

„Tak přines.“

Filip odešel do vedlejší místnosti a zakrátko se vrátil s lahví a třemi sklenkami, které před ostatní postavil na stůl.

„Koupil jsem si ji na hlídačky, abych se zahřál.“

„Nalej.“

Filip nalil nejdřív Bertovi, potom Myklóšovi a nakonec sobě, ale sklenky zůstaly stát nedotčené, protože z chodby se právě ozvaly kroky, jejichž jistý a pravidelný rytmus se rychle blížil ke dveřím. Když se otevřely dveře, vešla Veronika.

Tmavý oděv jí padl, jako by v něm chodila odjakživa; klobouk, plášť přes ramena a kord u pasu podtrhovaly její novou jistotu, avšak úsměv, s nímž si stahovala rukavice, patřil té Veronice, kterou všichni tři znali.

„Ahoj kluci. Já jsem tak ráda, že vás vidím.“

Veronika přistoupila rovnou k Bertovi a objala ho. Překvapením na vteřinu ztuhl, ale pak ji k sobě přitiskl opatrněji, než by chtěl, protože se mu v boku ozvala rána.

„Musím s tebou mluvit. Soukromě.“

Krátce kývl, že rozumí.

Když pustila Berta, obrátila se k Myklóšovi, který ji objal s úlevou tak zřejmou, že se jí ještě dlouho díval do tváře, jako by potřeboval ujistit sám sebe, že skutečně stojí před ním. Filip už se k ní hrnul také a vzápětí ho sevřela kolem ramen.

„Ty jsi fakt tady.“

„Jo, Filipe. Jsem.“

Veronika přešla ke stolu, posadila se naproti nim a odložila rukavice, než si postupně prohlédla všechny tři.

„No… kluci, bylo to těžké, ale nakonec jsem taťku přemluvila.“

Bert sebou sotva znatelně trhl, protože si uvědomil, že Veronika už pravdu zná, a letmý pohled k Myklóšovi mu potvrdil, že k témuž závěru právě dospěl i jeho přítel. Veronika jejich pohled zachytila a pomalu přikývla.

„Ano. Už to vím.“

Filip zamrkal a nechápavě se narovnal.

„Já myslel, že tátu nemáš.“

Veronika si odfrkla, ale v očích jí zůstalo něco tvrdého a unaveného.

„Už mám. Bohužel.“

Bert si s Myklóšem vyměnil pohled, protože oba začínali tušit, o kterém arcivévodovi mluví, a Veronika si jejich rozpaky očividně uvědomovala.

„Prostě jsem přemluvila arcivévodu. A mimochodem, ví, že jsem ženská.“

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho, které Veronika prolomila teprve ve chvíli, kdy se obrátila k Filipovi.

„Naliješ mi taky?“

Filip okamžitě sáhl po lahvi, nalil jí a podal sklenku, kterou Veronika vyprázdnila jediným douškem, zatímco všichni tři čekali, s čím přijde dál. Místo vysvětlování se však zvedla od stolu.

„Jdu spát. Promluvíme si zítra.“

Bert ji dostihl v chodbě a chytil za ruku tak náhle, až se překvapeně otočila, avšak před jeho naléhavostí neustoupila.

„Co se děje?“

Bert se na ni díval tvrdě, naléhavě.

„Musíš nám to říct, Veroniko.“

Veronika chvíli mlčela a potom se k němu naklonila blíž, aby ji slyšel jen on.

„Přijď za chvíli ke mně.“

Než stačil odpovědět, lehce ho políbila a pokračovala chodbou; Bert za ní několik vteřin nevěřícně hleděl, teprve potom se vzpamatoval a vykročil za ní.

Šel za ní chodbou a pokaždé, když se Veronika na několik kroků zastavila, přibrzdil také. Dobře věděla, že ji následuje, přesto se přes rameno neohlédla, až mu ta její schválnost začala lézt na nervy. Přistoupil k ní blíž.

„Ty si děláš prdel.“

Veronika se konečně otočila a v očích jí pobaveně zablesklo.

„Jo. Čekám, jak budeš reagovat.“

Bert na ni hleděl, pořád rozhozený.

„Takhle? Já chci vědět všechno.“

Veronika lehce naklonila hlavu.

„Tak dobře. Všechno ti povím.“

Veronika sáhla po klice své komnaty a podržela mu dveře otevřené.

„Pojď.“

Bert vešel za ní a u prahu se rozhlédl po prostorné komnatě s těžkými závěsy, širokou postelí, stolem, lavicí i vyřezávanou truhlou, která mu připomínala spíš pokoj vznešené dámy než ubytování důstojníka spatřeného před chvílí na zakrváceném dvoře.

„No ty vole.“

Veronika za nimi zavřela dveře a sledovala, jak si její pokoj prohlíží.

„Pěkný, viď.“

Bert se při prohlídce místnosti obrátil pomalu kolem dokola, protože jej přepych jejího nového ubytování dosud udivoval.

„To je pokoj.“

Úsměv, který se jí mihl po tváři, prozrazoval, jak dobře se baví jeho překvapením.

„Pro kapitánku císařské gardy jen to nejlepší.“

Bert na ni prudce pohlédl.

„Cože?“

Přešla ke stolu, odložila klobouk a sundala plášť.

„Jo. A to ti teprve všechno řeknu.“

Veronika mu ukázala na lavici, na níž se mohl posadit a vyslechnout celé její vyprávění.

„Posaď se.“

Bert usedl na lavici a nespouštěl z Veroniky oči, zatímco ona si přitahovala židli naproti němu a v duchu hledala začátek vyprávění o dnech, během nichž se tolik změnilo.

„Tak jo.“

„Mám začít od chvíle, kdy jste odjeli, nebo chceš jen to hlavní?“

Bert se ani nepohnul.

„Od začátku.“

Veronika si povzdechla, opřela se v židli a sklopila oči, jako by si to v hlavě srovnávala.

„Jak jste odjeli, staral se o mě Klesl a dostala jsem dokonce i dvě jeptišky, takže to chvíli bylo skoro příjemné. Pak ale z Prahy dorazil další dopis, podle kterého Rudolf držel vyslance jako rukojmí, dokud se Eusebius nevrátí.“

Bert se zamračil.

„To Matyáše muselo potěšit.“

Veronika si odfrkla.

„Jasně že ne, zuřil. Nechal si mě předvolat a já mu tam prostě odpadla, čímž bylo po všem, protože poznal, že jsem holka.“

Bert se opřel víc dopředu.

„A pak?“

„Pak mě hlídal osobně. Ke mně nesměl skoro nikdo. Jen on, Klesl a Prunner. Martu pouštěl jen občas. Byl jak posedlý.“

Na okamžik se odmlčela a pak protočila oči.

„A dokonce mě i balil. Myslel si, že jsem Rudolfova milenka.“

Bertovi cuklo v koutku.

„To bych chtěl vidět.“

Veronika zavřela oči a zakroutila hlavou.

„To fakt nechtěj.“

„Dobře. Dál.“

Veronika znovu zvážněla.

„Jednou tam zrovna nebyl. Už mi bylo líp, tak jsem vyšla z pokoje. Pořád jsem měla být pod dohledem, jenže tentokrát tam nikdo nestál. Uviděla jsem pootevřené dveře, vešla dovnitř a tam jsem to našla.“

Bert se narovnal.

„Co?“

„Obraz jedné ženy na malém stolku. A vedle něj medailon. Úplně stejný jako ten můj.“

Rozhostilo se mezi nimi krátké ticho.

„Pak mě tam našel arcivévoda. Pohádali jsme se. Já na něj vyjela, že má stejný medailon jako já, on zuřil ještě víc než předtím a v tu chvíli už do toho musel vstoupit Klesl. Rozsoudil nás.“

Bert ji nepouštěl očima.

„A?“

„A pak to vyklopil celé, včetně dopisů a listin, které přede mnou dosud tajili.“

Veronika se po jeho další otázce pousmála, přestože se jí na minulost zjevně nevzpomínalo dobře.

„Co jsi zjistila?“

„Že mám tátu. A upřímně, radši bych brala Báthoryho než jeho.“

Bert na ni vteřinu jen zíral a pak mu to docvaklo celé a vyprskl smíchy.

„Vašku… ty jsi princezna.“

Její odpověď ho rozesmála ještě víc, až Veronika rezignovaně zakroutila hlavou.

„Ha ha. Ani si neumíš představit, jak jsme čuměli oba. Já se naštvala, zabouchla se v pokoji a pár hodin jsem s nikým nepromluvila. Byl z toho stejně vyjevený jako já.“

Na chvíli se odmlčela a pak se o něco víc uvolnila.

„Pak se mnou začal mluvit. Chodili jsme ven, do zahrady. Vodil mě tam, jako bych byla nějaká vzácnost. A já musela chodit oblečená jako správná šlechtična. Samozřejmě se hned začalo šeptat, že jsem jeho nová milenka.“

Bert se na ni zadíval a uvědomil si, jak moc se změnila. Černý oděv i jistota v jejím hlase jen zdůrazňovaly, jak krásná mu připadala, a přes veškerou snahu se mu znovu vrátilo přání, které tak dlouho potlačoval: aby patřila jemu.

Veronika si všimla jeho pohledu, ale pokračovala dál.

„Jakmile mi bylo líp, přišla jsem za ním zase jako Eusebius. Řekla jsem mu jasně, co chci. Buď mi dá volnost, nebo uteču do Prahy.“

„A jak se mu to líbilo?“

„Vůbec. Tak jsem mu řekla, že když mi nevyhoví, uvidí mě až ve chvíli, kdy dorazí za Rudolfem. A to on fakt nechtěl.“

„Takže ustoupil.“

„Jo. Vyhověl mi. A aby toho nebylo málo, ještě mě povýšil.“

Po jejích slovech se Bert na chvíli zarazil, protože povýšení od arcivévody nečekal. Díval se na ni s úžasem; mluvila teď jistěji a byla tvrdší, než si ji pamatoval, přesto před sebou stále viděl svou Veroniku.

„Jsem rád, že jsi tady.“

Veronice změkl výraz.

„Já taky. A hlavně jsem ráda, že tě vidím.“

Naklonila se přes stůl, jemně ho pohladila po tváři a lehce ho políbila na tvář. Bertovi projelo tělem horko. V tu chvíli ji chtěl chytit, přitáhnout k sobě a políbit doopravdy, jenže zůstal sedět jako strnulý, neschopný pohybu i slova. Až po pár vteřinách se vzpamatoval, prudce vstal a beze slova odešel.

Bert za sebou zavřel dveře prudčeji, než měl v úmyslu. Veronika zůstala sedět a v žaludku se jí rozlilo známé chvění, které ji zaskočilo právě ve chvíli, kdy se snažila myslet na cokoli jiného než na něj. Znovu se jí vybavili ti zatracení motýli v břiše.

Ranní ticho u snídaně prozrazovalo víc než jakákoli otázka. Bert se díval do talíře, ale stále měl před očima Veroničin pokoj a její polibek, Myklóš pozoroval hrnek před sebou a Filip marně pátral v jejich tvářích po vysvětlení.

Už upravená a oblečená vstoupila ráno Veronika do jídelny s kordem u pasu a vlasy pevně staženými; ve tváři měla soustředěný výraz, z něhož ostatní okamžitě pochopili, že dnešní den nebude patřit lehkým rozhovorům.

„Dnes čeká Riedla tvrdý výslech. Bude to oříšek.“

Bert k ní zvedl oči.

„Ahoj. Jo, to bude drsný.“

„Půjdeme?“

Bert se ještě podíval na stůl.

„Ty snídat nebudeš?“

„Už jsem snídala.“

Veronika čekala ve dveřích s kordem u pasu a Filip, Myklóš i Bert vyšli za ní. Na ulici je uvítal ostrý ranní vzduch, zatímco ve vstupní síni se ještě držel chlad radničního sklepení.

Od stolu se postupně zvedli všichni tři, Filip s posledním soustem v ústech, Myklóš s odloženým hrnkem a Bert o poznání pomaleji kvůli poraněnému boku. Veronika už čekala ve dveřích a vedla je rovnou na radnici.

Cestou na radnici téměř nepromluvili, zatímco nad ulicemi ještě visel chladný ranní vzduch. Uvnitř domu je přivítal pach starého dřeva, kamene a vosku a stráž u vchodu se před Veronikou okamžitě napřímila.

„Pane kapitáne.“

Veronika přijala pozdrav krátkým kývnutím, které všichni tři okamžitě zaznamenali, protože nešlo o pouhou zdvořilost, nýbrž o respekt, jaký si zde zjevně získala.

Ve sklepení radnice už na ně čekali kat, radní a dva městští strážní, kteří se při Veroničině příchodu bez vyzvání uklonili.

„Pane kapitáne.“

Bert po tom pohledem sklouzl a na vteřinu se zarazil. Takhle se k nim nechovali ani první den po příjezdu, kdy přijeli s listinami a pravomocí od samotného Matyáše. Tady už z ní nikdo neviděl jen zvláštního cizince od dvora. Tady před nimi stála autorita, kterou přijali bez řečí.

Veronika se zastavila u stolu a pohlédla na radního.

„Je připravený?“

„Ano, pane kapitáne. Riedl je odděleně. Ostatní taky.“

„Dobře. Začneme s ním.“

Bert ji po očku sledoval, stále překvapený jistotou, s níž zde vystupovala, a Filip s Myklóšem na tom nebyli o mnoho lépe. Ve vedlejší místnosti už čekal písař s rozloženými listinami, zatímco kat s radním čekali u těžké židle.

„Pane kapitáne.“

Za Eusebiem vešli Bert, Myklóš a Filip, a když stráže přivedly svázaného Riedla, na jeho unavené tváři se při pohledu na kapitána objevil křivý úsměv.

„Tak přece vy, pane kapitáne.“

Eusebius se ani nepohnul.

„Posaďte ho.“

Usadili ho na těžkou židli a stáhli mu ruce za opěradlo. Kat zkontroloval pouta, městský písař namočil brk.

„Jméno.“

„Leopold von Riedl.“

„Původ.“

„Vídeň.“

„Komu sloužíte?“

Riedl se ušklíbl.

„Sobě.“

„Komu jste předával zprávy?“

„Nikomu.“

Eusebius se na něj díval chladně, beze změny v tváři.

„Kdo řídí síť?“

„Nevím.“

Kapitánovo sotva patrné kývnutí stačilo, aby kat přistoupil k Riedlovi a nasadil mu palečnice. Železo zaskřípalo, když začal utahovat šroub, ale zajatec zatím jen sevřel čelist.

„Komu jste sloužil?“

„Už jsem řekl.“

Kat pootočil šroubem palečnic a Riedlovi při bolestivém škubnutí uniklo zasyknutí, než znovu zvedl oči k Eusebiovi.

„Váš kat je horlivý, pane kapitáne.“

„Mluvte.“

„Nemám co.“

S každým dalším pootočením šroubu se Riedlovi napínala čelist, ale vzdorovitě mlčel.

„Kdo byl nad vámi?“

„Nikdo.“

Eusebius ustoupil o půlkrok a klidně řekl:

„Zvedněte ho.“

Kat uchopil provaz připravený u stropního háku a zvedl Riedlovi svázané paže tak vysoko, až se jeho tělo odlepilo od židle a v ramenou mu nepříjemně křuplo. Bert napjal čelist, Filip zbledl a Myklóš nepohnul ani brvou.

„Kdo byl nad vámi?“

Riedl dýchal těžce a ztěžka držel vztek.

„Já byl jen spojka.“

„Jméno.“

Riedl visel nějakou dobu v provazech mlčky, dokud kat znovu nezabral a nevynutil z něj výkřik.

„Várady!“

Písař zapsal jméno.

„Celé.“

„Václav Krištof Várady de Tokaj.“

„Co dělal?“

„Všechno.“

„Mluvte přesně.“

„Víno, listiny, peníze, lidi. Co se dalo prodat.“

„Jednal s Osmany.“

„Ano.“

„Přímo?“

„Přes prostředníky. Pak už i přímo.“

„Jak se vozily zprávy?“

„V sudech.“

„Jak?“

„Dvojitá dna. Duté obruče. Malé váčky zalité smolou pod zátkou. Někdy vosk. Někdy plátno zastrčené pod železo.“

Brk kmital po papíře.

„Z Prahy i z Vídně.“

„Ano.“

„A lidé?“

Riedl ani tentokrát neodpověděl, a když kat prudce trhl provazem, jeho bolestný výkřik se rozlehl celým sklepem.

„Děti v povozech pod plachtou. Děvčata po dvojicích. Někdy jako služebné, jindy jako sirotci. Přes noc, přes sklady, přes řeku.“

„Kam.“

„Do Uher. K Turkům. Do nevěstinců.“

„A dál?“

Riedl ztěžka polkl.

„Některé k Báthoryové. Některé k Listiusové.“

Filip musel odvrátit zrak, zatímco Bert sevřel ruce v pěsti; Eusebius však nepovolil ve své strohé, velitelské tváři.

„Z Prahy kdo.“

Riedl dál mlčel. Kat odložil palečnice a sáhl po řemenu; první rána dopadla přes ramena, další jej přinutila stáhnout obličej a při třetí už bolestný výkřik nezadržel.

„Z Prahy kdo.“

„Zikmund Malovec z Malovic.“

Písař psal.

„Jan z Rožejova.“

Další řádek.

„Bedřich Slavatý z Bukové.“

Eusebius se nepohnul.

„Kdo další?“

Riedl chvíli mlčel, pak zasyčel:

„Lang.“

Při vyslovení Langova jména Eusebiovi napnuly svaly ve tváři. Bert to postřehl, protože věděl, jak dlouho Veronika Langovi nedůvěřovala; vzápětí však kapitán svou reakci ovládl a pokračoval ve výslechu.

„Co dělal Lang?“

„Komnaty. Služby. Rozvrh. Kdo přišel ke císaři, kdo odcházel, kdo nesl listiny. Kdy je cesta volná.“

„Z Vídně kdo.“

Riedl zarytě tiskl rty k sobě, zatímco kat už znovu zvedal řemen.

„Konrád Hohenberg!“

Písař psal dál.

„Ulrich Kainz!“

Brk zaskřípal.

„Sebastian Waldner!“

„Co dělali?“

„Jeden listiny, druhý sklady, třetí peníze.“

„Kdo z nich jednal s Váradym?“

„Každý jen kus. Nikdo nechtěl znát celý obraz.“

„Kde je Várady teď?“

„Budín. Nebo už na cestě dál. Měl odjet přes řeku.“

„Kam přesně?“

„Ke skladům za jižní branou. Pak dál k Turkům.“

Když ho kat konečně spustil zpět na židli, Riedl lapal po dechu a z původního vzdoru mu v očích zůstalo sotva něco. Eusebius se mezitím obrátil k písaři.

„Čtěte.“

Písař předčítal poslední část výpovědi a jedno po druhém vyslovoval jména i místa, která dosud zůstávala ukrytá: Váradyho, Osmany, Prahu, Vídeň a další osoby zapletené do převozů.

„Přiveďte dalšího.“

Další výslechy pokračovaly až do večera, kdy už písař sotva stačil zapisovat nově získaná jména a místa.

Druhý muž, kterého Filip v noci srazil v uličce, zapíral dlouho. Tvrdil, že hlídal jen dům a nic neví. Kat mu rozdrtil dva prsty v palečnicích a hodinu nato už mluvil o značkách na sudech, o převozech po řece a o plachetnici, která dvakrát do měsíce brala náklad na jih.

Třetího vyslýchaného zlomil už pouhý pohled na zuboženého Riedla, takže vypověděl polohu dvou tajných skladišť, jména převozníků i způsob, jakým se děti zapisovaly do knih jako učni a sirotci.

Čtvrtý vypověděl, že některé zásilky šly z Vídně přes královskou kancelář, jiné z Prahy přes lidi od dvora. Mluvil o značkách, o falešných pečetích a o tom, že část zpráv šla schválně dvojmo, aby se jedna ztratila a druhá prošla.

Filip se postupně přestal ptát a zůstal sedět stranou se zaťatýma rukama, protože s každou výpovědí bylo těžší poslouchat, co se s dětmi dělo. Myklóš občas položil přesnou otázku, zatímco Bert mlčky stál u zdi a pečlivě sledoval, kdo z vyslýchaných při Váradyho jménu uhýbá očima.

Písařův brk se nezastavil téměř po celý den; před ním přibývaly listy se jmény, trasami, značkami sudů, penězi i údaji o zmizelých dětech.

K večeru přivedli posledního vyslýchaného, vyzáblého přístavního písaře s inkoustem za nehty, jenž vedl knihy, upravoval váhy i počty zásilek a z úředních záznamů odstraňoval ty, kteří zmizeli. Jakmile vstoupil, třásly se mu nohy.

„Jméno.“

„Matěj Borský.“

„Povolání.“

„Písař v přístavu.“

„Kolik let vedete falešné knihy?“

„Já jen přepisoval.“

Jakmile kat přikročil ke stolu, písař sebou trhl.

„Kolik let?“

„Tři.“

„Kdo vám dával pokyny?“

„Riedl. Někdy Terschner. Někdy člověk od Váradyho.“

„Jak jste zakrýval chybějící lidi?“

„Jako čeleď. Jako nemocné. Někdy jako mrtvé. Někdy jako zboží přesunuté na jinou loď.“

„A děti?“

Písař zbledl ještě víc.

„Jako učně. Nebo sirotky k přidělení.“

Filip prudce vstal.

„Ty svině.“

Kat po něm jen krátce pohlédl a Filip se zase posadil, i když v očích měl vztek.

„Jak fungovaly sudy?“

„Každý třetí z označené řady měl druhé dno. Když šla zpráva z Prahy, býval u druhé obruče malý křížek. Když z Vídně, byl zespodu vypálený půlměsíc. Peníze šly v sudech s kořením nebo vínem. Listiny v těch, které se vedly jako poškozené.“

Městský písař psal tak rychle, až mu inkoust stříkal na prsty.

„Jména z Prahy.“

„Malovec. Rožejov. Slavatý. A Lang. Lang byl jistý. Jeho značka byla na dvou seznamech.“

Eusebius stál bez hnutí, ale prsty sevřel opěradlo židle tak silně, až mu zbělely klouby.

„Z Vídně.“

„Hohenberg. Kainz. Waldner. A jednou listina s pečetí královské kanceláře. Tu jsem neotvíral.“

Když kat přistoupil o krok blíž, přístavní písař se téměř sesul ze židle.

„Přísahám, víc nevím.“

„Kde je Várady?“

„Měl odjet. Včera nebo předevčírem. Přes Budín dál k Turkům. Měl s sebou dvě děvčata a chlapce. Jako dar.“

Po jeho odpovědi zůstalo v místnosti ticho, v němž bylo slyšet jen škrábání písařova brku.

Eusebius po chvíli řekl:

„Čtěte.“

Městský písař četl záznam posledního výslechu tak dlouho, až za okny začalo padat šero; znovu zazněla jména z Prahy i Vídně, údaje o sudech a falešných knihách i zmínky o dětech předávaných jako dar. Když dočetl, Eusebius se obrátil k radnímu.

„Riedl zůstane odděleně. Tenhle také. Ostatní každý zvlášť. Nikdo spolu nepromluví.“

„Ano, pane kapitáne.“

„Listy zapečetit. Dva opisy. Jeden pro mě. Jeden pro arcivévodu.“

„Stane se.“

Pak se podíval na kata.

„Odvedl jste dobrou práci.“

Kat sklonil hlavu. Bert vyšel jako poslední a na schodech zpomalil. Filip po celodenním výslechu vypadal vyčerpaně, Myklóš si promnul čelo a Eusebius ještě jednou zkontroloval první popsaný list, než ho vrátil písaři.

„Máme ho.“

„Spíš jeho stopu.“

„Stačí.“

Ze sklepení vystoupali nahoru pomalu. Dole zůstaly výkřiky, inkoust a jména, která právě otevřela mnohem větší ránu, než čekali.

Veronika vyšla na ulici první a po zatuchlém sklepení ji udeřil do tváře studený vzduch. U radnice se zastavila, protože se jí z výpovědí stále vracely obrazy dětí zavřených ve vozech a jména mužů, kteří s nimi obchodovali.

„To jsou svině.“

Bert vyšel hned za ní a zastavil se těsně vedle.

„Jsi v pohodě?“

Přikývla, ale hlas měla unavený.

„Jo. Šla bych domů.“

„Chceš doprovodit? Myklóš na vše dohlédne.“

„Jo. Děkuju.“

Šli spolu ztichlou ulicí, až Veronika znovu otevřela téma, které Bert nechtěl pustit ze zřetele.

„Zítra jedeme po Váradyho stopě.“

Bert k ní otočil hlavu.

„Jedeme?“

„Ano. My.“

„Tak dobře.“

„Ty zůstaneš tady.“

Podíval se na ni ostřeji.

„Nezůstanu.“

„Jsi zraněný.“

„Vím.“

„Tak to nedáš.“

„Dám.“

Veronika si odfrkla a zrychlila krok.

„Po dnešku sotva stojíš.“

„Po dnešku stojím.“

„Jen silou vůle.“

„I to stačí.“

„Nestačí.“

Bert se na ni zamračil.

„Nebudeš mě tu nechávat.“

„A ty nebudeš dělat hrdinu.“

„Nedělám.“

„Děláš.“

Přeli se celou cestu k domu u radnice a ani v chodbě, kde museli ztišit hlasy, napětí nepovolilo. Bert její starost dobře chápal, jen nedokázal přijmout, že by se příštího dne držel stranou. U dveří její komnaty se zastavili a Veronika se k němu obrátila, odhodlaná hádku dokončit, jenže Bert už dávno neposlouchal pouze její slova.

Bert si promnul šíji a pousmál se bez radosti.

„Chceš vědět, jak mi je? Jo, jsem v pohodě.“

Veronika lehce naklonila hlavu.

„Jooo? A jak moc?“

Odpověď mezi nimi zůstala viset a Bert si poprvé všiml, jak blízko k němu stojí. Jejich pohledy se střetly a dlouhé hodiny únavy i hádek náhle ustoupily něčemu, co mezi nimi rostlo mnohem déle. Bert zvedl ruce k její tváři a políbil ji dřív, než si rozmyslel, jestli na to má právo.

Veronika zůstala překvapením strnulá, ale když ucítila, jak nejistě ji drží, přimkla se k němu a polibek mu vrátila. Nahmatala za sebou kliku a ustoupila s ním dovnitř, zatímco jejich polibek nabýval na naléhavosti, před kterou už oba několik dní uhýbali.

Když se konečně odtáhli, Bert ji stále držel kolem pasu a čelo opíral o její, jako by se bál, že jediný krok od sebe by stačil, aby se všechno vrátilo do starých kolejí. Veronika zavřela oči.

„Tohle se nemělo stát.“

„Nemělo. Máš pravdu.“

Znovu se setkali pohledem, ale tentokrát už žádný z nich neuhnul. Bert ji přitáhl zpět k sobě a polibkem umlčel i poslední nejistotu, kterou se ještě snažili vyslovit.

Veronika se od něj odtáhla jen natolik, aby odložila klobouk, plášť a kord. Přezky lehké zbroje jí pod prsty cinkly, když je rozepnula a zbroj svlékla a položila k ostatním věcem.

Bert ji sledoval a sám odložil klobouk, plášť i zbraň. Teprve nyní, když u dveří zůstaly všechny znaky jejich služby, se v jejím výrazu objevila Veronika, kterou znal dávno před tímto večerem, a on už nemusel předstírat, že ho její blízkost nechává chladným.

Přišla k němu zpátky, vzala jeho tvář do dlaní a chvíli se na něj jen dívala.

„Pořád se na mě díváš, jako bych měla za chvíli zmizet.“

„Možná mám strach, že jo.“

Usmála se, ale v očích jí něco zůstalo.

„Já taky.“

Veronika mu znovu přitiskla rty ke rtům a Bert ji přijal do náruče. Prsty mu vjela do vlasů, zatímco z chodby k nim doléhalo tlumené vrzání prken; celý hlučný den se jim konečně začal vzdalovat. Bert sebou nepatrně škubl a Veronika jeho bolest poznala dřív, než se ji pokusil zamluvit.

Veronika se od něj odtáhla a podívala se mu do očí.

„Sedni si.“

„Jsem v pořádku.“

„Berte.“

Stačilo, jak vyslovila jeho jméno, a Bert pochopil, že odpor nemá cenu. Posadil se na kraj postele, zatímco mu rozepnula kabátec a nadzvedla košili; pohled na poraněný bok jí okamžitě stáhl rty.

„V tomhle chceš zítra jet po Váradym.“

„Jo.“

Zvedla k němu oči.

„Jsi blázen.“

„To už jsi říkala.“

Vzala plátno, namočila ho a začala mu bok čistit. Bert zatnul čelist, ale ani se nepohnul.

„A ty jsi tvrdohlavá.“

Na rtech jí kmitl úsměv.

„Po kom asi.“

Ve světnici se ozývalo jen šplouchání vody, když plátno znovu vymáchala a opatrně se vrátila k jeho ráně.

„Když začal mluvit o dětech…“

Bert jí položil dlaň na zápěstí a nechal ji tam spočinout, protože oba věděli, že nic, co by teď řekl o dětech z výslechu, nedokáže její hněv ani bolest utišit.

„Já vím.“

Veronika ránu dočistila a pečlivě zavázala, ale než stačila vstát, Bert ji k sobě jemně přitáhl. Mezi jeho koleny se zastavila, dlaně položila na jeho ramena a chvíli ho nechala, aby se jí díval do očí.

„Takhle mě nepřesvědčíš, abych tě zítra vzala s sebou.“

„A co kdybych tě políbil znovu?“

„Pak bych o tom chvíli přemýšlela.“

Bert se usmál, přivinul ji blíž a políbil na krk; Veronika přivřela oči, opřela se o jeho rameno a odpověď na jeho troufalou otázku jí prozatím zůstala na jazyku.

„Děláš mi to těžké.“

„Trochu záměr.“

Veronika pootevřela rty, jako by mu chtěla něco odseknout, jenže místo slov z ní vyšel tichý smích a pak mu přejela prsty po šíji a v nich zůstala.

„Vážně jsi hrozný.“

„A přesto jsi mě pustila sem.“

„To byla slabá chvilka.“

„Takových bych si přál víc.“

Ve světle dohořívající svíce byly její oči tmavší než obvykle a Bert od nich nedokázal odtrhnout zrak, přestože se oba ještě před chvílí přeli kvůli cestě.

„Moc si nevyskakuj,“ řekla tiše.

„Pozdě.“

Lehce ho plácla do ramene, jenže hned nato se k němu zase sklonila. Políbil ji pod čelistí a pak znovu na rty. Veronika mu polibek vracela pomaleji než předtím, skoro opatrně, jako by si ho chtěla zapamatovat. Jednou rukou se pořád držela jeho ramene, druhou mu přejela po tváři a zastavila se u koutku úst.

„Když tě zítra vezmu s sebou a ty se mi sesypeš někde v sedle, přísahám, že tě přetáhnu přes celý Prešpurk sama.“

„To bych docela rád viděl.“

„Berte.“

„Dobře. Jen říkám, že bych umřel šťastný.“

Veronika se rozesmála tak upřímně, že Bert na pár vteřin přestal myslet na bolest a připomněl si, jak dlouho tenhle zvuk neslyšel. Potom si přisunula židli a sevřela jeho ruce ve svých. Na kloubech měl odřeniny a staré jizvy, nad nimiž se mu ještě držely stopy dnešního boje.

„Měla jsem strach.“

Bert se přestal usmívat.

„Kdy?“

„Dnes. Když jsem tě uviděla na zemi.“

Zvedl oči k jejím.

„Já taky.“

Veronika k němu pohled vrátila pomalu.

„O sebe?“

„O tebe.“

Veronika ho pevněji sevřela za prsty a vstala. Obešla židli, objala ho zezadu kolem ramen a sklonila tvář k jeho vlasům, zatímco on položil dlaně přes její paže.

„Tohle mi nedělej,“ zašeptala mu do vlasů.

„Co?“

„Že vždycky řekneš něco, po čem nevím, co s tebou.“

Otočil hlavu a políbil ji na zápěstí.

„Zvykneš si.“

„Nezvyknu.“

Pustila ho a přešla k posteli. Stáhla z ní přikrývku, upravila polštář a pak se po něm ohlédla přes rameno.

„Lehni si.“

„Poroučí kapitánka?“

„Teď jo.“

Bert se zvedl pomalu, protože bok se hned připomněl. Veronika k němu přiskočila dřív, než stačil něco říct, a chytila ho pod paží.

„Já to zvládnu.“

„Mlč.“

Doprovodila ho k posteli a přinutila ho posadit se. Pak mu bez ptaní stáhla boty. Bert se na ni díval s pobavením i něčím mnohem měkčím.

„Tebe bych si měl hýčkat.“

„Zkus si nejdřív lehnout bez hrdinského výrazu.“

Jakmile se Bert natáhl na lůžko, úleva ho na několik vteřin připravila o řeč. Veronika zhasla jednu svíci a rozpustila si vlasy, které jí spadly přes ramena; Bert ji sledoval tak zaujatě, až si jeho pohledu všimla.

„Co je?“

„Nic.“

„Lžeš.“

„Jen tě rád vidím takhle.“

Veronika obešla postel a uložila se vedle něj tak, aby se nedotkla zraněného boku. Bert ji objal zdravou rukou a ona si položila hlavu na jeho rameno, zatímco se dům za dveřmi postupně ponořoval do nočního ticha.

Z chodby už k nim nedoléhal hluk, protože zbytek domu konečně usnul.

„Berte.“

„Hm.“

„Jestli zítra pojedeš, budeš poslouchat.“

„Koho.“

„Mě.“

„To bude těžké.“

Zvedla hlavu a podívala se na něj.

„Zvládneš to.“

„A co za to dostanu?“

Veronika se k němu naklonila a krátce ho políbila.

„Třeba další slabou chvilku.“

„Tak na ten slib si počkám.“

Položila si zase hlavu k němu a prsty mu líně kreslila po košili malé kruhy.

„Měl bys spát.“

„Ty taky.“

„Mně to dnes nepůjde.“

„Mně asi taky ne.“

Od sousedních pokojů už nebylo nic slyšet a Bert ji dál držel u sebe, ačkoli ani jednomu se nedařilo usnout.

„Veroniko.“

„Hm.“

„Jsem rád, že jsi přijela.“

Tentokrát se neusmála. Jen zavřela oči a přitiskla se k němu o něco víc.

„Já jsem ráda, že jsem tě našla.“

Bert ji políbil do vlasů a přidržel ji blíž, protože v jejím unaveném výdechu zaslechl víc než ve všem, co toho večera řekla.

Za stěnami občas zapraskalo dřevo a někde venku se opřel vítr do okenice. Bert ležel se zavřenýma očima, avšak spánek nepřicházel, a tak vnímal její vlasy na rameni i klidné teplo těla, které se k němu tisklo, jako by teprve teď dokázala odložit všechno, co musela celý den unést.

Po delší chvíli zvedla hlavu a podívala se na něj.

„Spíš?“

„Kdepak.“

Na rtech jí kmitl slabý úsměv.

„Já taky ne.“

Bert jí přejel hřbetem prstů po tváři. V šeru viděl jen obrys jejího nosu, rty a tmavé oči, které na něj pořád hleděly stejně soustředěně jako před chvílí.

„Nad čím přemýšlíš?“

Veronika si povzdechla a znovu si položila hlavu k němu, jen o trochu výš, aby na něj viděla.

„Že ještě ráno jsem stála ve sklepě nad Riedlem a chtěla z něj vyrvat všechno. A teď ležím tady.“

„A je ti to líto?“

„Mělo by?“

„Mně teda ani trochu.“

Chvíli mlčela. Pak mu prsty přejela po košili přes hruď, pomalu, skoro nepřítomně.

„Mám pocit, jako by se mi za pár dnů převrátil život vzhůru nohama.“

„Tobě jen za pár dnů?“

Tentokrát se zasmála potichu.

„Dobře. Mně už dávno. Jen teď nějak víc.“

Bert sklonil hlavu a políbil ji do vlasů.

„Zvládla jsi toho víc než kdokoliv z nás.“

„Víš, co je na tom nejhorší?“

„Pověz.“

„Že jsem si na část z toho zvykla. Na rozkazy, na lidi, co salutují, na ten pokoj, na to, že si ke mně každý chodí pro rozhodnutí. A někdy mě děsí, jak snadno mi to začalo připadat normální.“

Bert se na ni podíval.

„Třeba proto, že to umíš.“

„Já?“

„Jo. Když jsi dnes vešla do sklepa, všichni věděli, kdo tam velí. A nebylo v tom nic hraného.“

Veronika zůstala chvíli bez odpovědi a pak zvedla oči k jeho.

„A ty jsi věděl taky?“

„Hned.“

„A co sis pomyslel?“

Bert se krátce nadechl.

„Že jsi krásná.“

V šeru se na něj dívala tak dlouho, až se mu dech zase zpomalil. Pak ho lehce plácla do hrudi.

„Ty jsi případ.“

„Ptala ses.“

„Čekala jsem něco jiného.“

„Třeba co? Že jsi působila přísně? Že ses tvářila jak samotný soud?“

„Třeba.“

„Taky jo. Ale hlavně jsi byla krásná.“

Veronika sklopila pohled a přitiskla se k němu o trochu víc.

„Takhle se mi bude spát ještě hůř.“

„Mně už asi vůbec.“

Únava mu sedala na víčka, ale pokaždé, když je zavřel, znovu se mu vybavil její polibek na chodbě a blízkost, na kterou si tak dlouho netroufal ani pomyslet. Veronika se pohnula, podepřela si hlavu dlaní a zadívala se na něj.

„Berte.“

„Hm.“

„Když jsem ti řekla, ať za mnou přijdeš, myslela jsem, že si budeme povídat.“

„Já vím.“

„Jenže pak ses na mě podíval tím svým způsobem a já úplně zapomněla, co jsem chtěla říct.“

Bert se uchechtl.

„Takže za to můžu já.“

„Samozřejmě.“

„To rád slyším.“

Veronika ho políbila měkce a téměř hravě. Bert ji zdravou rukou přitáhl blíž, pak ji už jen držel a nechal po sobě přejít zvláštní klid, který předchozí hodiny nedokázaly přinést. Když se nakonec její rty od jeho oddělily, zůstala tak blízko, že cítil každý její nádech.

„Jestli si teď něco namlouváš, tak přestaň.“

„Jak něco?“

„Že šlo jen o chvíli. O únavu. O blbost po těžkém dni.“

Bert se na ni zadíval.

„Nic takového si nemyslím.“

V očích jí přelétlo cosi tichého, skoro křehkého.

„Dobře.“

„Ty jo?“

Chvíli váhala.

„Snažila jsem se.“

„A?“

„Moc mi to nešlo.“

Bert jí přejel prsty po šíji a zůstal u ní chvíli déle.

„Jsem rád.“

Usmála se, ale hned nato zvážněla.

„Jen mám strach, že až ráno otevřu oči, budu zas kapitán a ty budeš zas tvrdohlavý chlap, co si nenechá nic rozmluvit.“

„Ráno určitě budu tvrdohlavý chlap.“

„Výborně.“

„A ty budeš pořád kapitán.“

„Výborně podruhé.“

„Ale taky budeš tady.“

Veronika si položila čelo na jeho.

„Snad.“

„Žádné snad.“

Veroničiny prsty spočinuly na jeho hrudi a Bert ji objal pevněji, ale poraněný bok se mu okamžitě ozval ostrým bodnutím, které nedokázal zakrýt.

Hned se odtáhla.

„Vidíš? Právě proto tě chci nechat tady.“

„Právě proto pojedu.“

„Pořád stejný.“

„Ty taky.“

Zamračila se na něj, ale dlouho jí to nevydrželo.

„Uděláme dohodu.“

„Poslouchám.“

„Jakmile ti bude hůř, otočíš koně a vrátíš se.“

„A ty?“

„Já pojedu dál.“

„To se mi nelíbí.“

„Mně taky ne. Jenže Várady kvůli našim pocitům čekat nezačne.“

Bert sklopil oči. Věděl, že má pravdu a právě to ho štvalo nejvíc.

„Tak jinak. Jakmile to na tebe přijde, řekneš mi to. Hned.“

„Dobře.“

„Bez lhaní.“

„Dobře.“

„Bez machrování.“

„Teď už přeháníš.“

Veronika ho praštila do hrudi o něco silněji.

„Berte.“

„Dobře. Bez machrování.“

Pak se znovu schoulila k němu a konečně zavřela oči. Její dech se po chvíli uklidnil. Bert si myslel, že už usnula, ale pak tiše promluvila, skoro na hraně šepotu.

„Ještě něco.“

„Hm.“

„Když ses večer za mnou rozběhl na chodbu… měla jsem chuť tě tam políbit sama.“

„Tak proč jsi to neudělala?“

„Protože jsem pořád ještě měla trochu rozumu.“

„A teď?“

Lehce ho políbila do koutku úst.

„Teď už moc ne.“

To už se opravdu usmál. Přitáhl si ji blíž, opřel tvář o její vlasy a zavřel oči. Únava na něj tentokrát dolehla mnohem tišeji než před chvílí.

Veronika u něj ještě chvíli ležela vzhůru. Poslouchala, jak se jeho dech pomalu mění, jak se v něm napětí zvolna rozpouští, a nakonec se i jí začaly zavírat oči. Poslední, co si uvědomila, byla jeho ruka přes její bok a teplo, které ji drželo pohromadě víc než všechna slova toho dne.

Usnuli tak, přitisknutí jeden k druhému, zatímco venku nad Prešpurkem pomalu dohasínala noc.

Ráno přišlo příliš rychle.

Bert otevřel oči ještě dřív, než se v domě ozval první krok a chvíli jen ležel a hleděl do stropu. Veronika spala vedle něj, tvář napůl schovanou v polštáři, vlasy rozpuštěné přes rameno. V tom ranním klidu vypadala mladší a na pár vteřin vůbec nepřipomínala kapitána císařské gardy, před kterým se včera klaněli vojáci i radní.

Pak se pohnula, zamrkala a chvíli na něj jen koukala.

„Dobré ráno.“

„Dobré.“

Usmála se jen maličko, pak jí pohled sklouzl k jeho boku.

„Jak moc to bolí?“

„Méně než včera.“

„Takže pořád dost.“

Bert si odfrkl.

„Pořád dost.“

„Ještě si to můžeš rozmyslet.“

„Nerozmyslím.“

Chvíli na něj hleděla, pak pomalu přikývla, jako by přesně takovou odpověď čekala.

„Dobře. Tak pojedeš. Ale budeš dělat, co řeknu.“

„To už jsme řešili.“

„A stejně to říkám znovu.“

Naklonila se k němu, krátce ho políbila a hned nato vstala. Bert ji sledoval, jak si obléká košili, jak si znovu stáhla vlasy a jak se jí během pár minut vrací ten pevný, soustředěný výraz. Když si brala kabátec, byla zase skoro celá Eusebius.

Jen skoro.

Ke snídani sešli Veronika a Bert odděleně, jenže ani několik minut odstupu jim nestačilo. Myklóš s Filipem už seděli u stolu a oba si jich všimli, sotva každý zvlášť vešel, což k rozpakům příliš nepomohlo.

U snídaně vládlo jiné ticho než předešlého večera, protože únava se v něm mísila s tím, jak pozorně si je Myklóš s Filipem prohlíželi.

„Za hodinu vyrážíme. Dva vojáci zůstanou dole u radnice. Další čtyři se vystřídají během dne. Nikdo z vězňů nesmí mluvit s nikým cizím a nikdo cizí k nim nepůjde bez mého rozkazu.“

Myklóš přikývl.

„Radní to zařídí.“

„Dobře.“

Filip si ukousl chleba, ale oči mu pořád těkaly mezi ní a Bertem.

„A my jedeme rovnou na Budín?“

„Po Váradyho stopě. Jestli měl náskok jen den nebo dva, ještě se dá dohnat.“

Bert usedal opatrně kvůli boku, což Veronika zaznamenala jediným rychlým pohledem; Myklóšovi ovšem právě ten pohled stačil, aby mu začaly docházet souvislosti.

„Ty pojedeš taky?“

„Jo.“

„A bok?“

„Pořád ho mám.“

„To jsem nemyslel.“

„Já vím, co jsi myslel.“

Veronika si vzala hrnek, ale než se napila, podívala se přímo na Berta.

„Pojede. Jen nebude dělat blbosti.“

Filip se přestal tvářit nechápavě. Místo toho se mu v očích objevilo cosi až moc bystrého.

„Aha.“

Bert se na něj podíval.

„Copak aha.“

„Nic.“

Myklóš si odkašlal a schoval úsměv do hrnku.

„Jasně. Nic.“

Veronika po obou přejela pohledem.

„Máte k tomu něco?“

„Vůbec nic, pane kapitáne,“ řekl Filip až podezřele nevinně.

„Ani slovo,“ dodal Myklóš klidně.

„Vy dva jste strašní.“

Filip se zazubil.

„My? Já vůbec nevím, o čem mluvíš.“

Veronika se nadechla, jako by mu chtěla něco říct, ale nakonec to nechala být. Jen se sklonila ke stolu a utrhla kus chleba.

„Jezte. Za chvíli vyrážíme.“

Zaklepání je vytrhlo od stolu. Do místnosti vešla Jitka a podívala se rovnou na Berta.

„Potřebuju se ti podívat na bok.“

Bert vstal.

„Pojď.“

Bert odvedl Jitku do pokoje a přivřel za nimi dveře, zatímco ona se rozhlížela po místnosti, na které bylo poznat, že v ní téměř nepobývá.

„Dlouho jsi u mě nebyl.“

Bert si začal rozepínat košili.

„Je tady Eusebius a velí tomu tady. Nemohl jsem.“

Bert o tom mluvit nechtěl, a proto zůstal raději zticha, zatímco k němu Jitka přistoupila blíž.

„Víš, proč jsem ti dala tu pusu?“

Bert zvedl oči jen na chvíli.

„Proč?“

Jitka se zarazila u obvazu.

„Ten je jiný. Kdo ti ho vázal?“

„Poprosil jsem služku.“

Jitka přikývla a znovu se podívala na plátno.

„Aha. Dobrá práce.“

Bert si skoro nepatrně pousmál.

„Jo. Byla šikovná.“

Jitka mu obvaz opatrně sundala, zkontrolovala ránu a začala ji čistit. Bert mlčel, jen občas zatnul čelist.

„Pojedeš taky do Budína?“

„Jak to víš?“

„Vojáci se dole bavili, že jedou.“

„Jedu. A ty mi to nezakážeš.“

Jitka mu nanesla mast a znovu ho převázala. Prsty pracovala jistě, ale v hlavě jí pořád vrtalo něco jiného. Cítila, že se mezi včerejškem a dneškem cosi změnilo. Když uvázala uzel, stáhla ruce zpátky a chvíli na něj jen hleděla.

„Berte, tu pusu jsem ti dala jen tak.“

Bert si znovu přetahoval košili přes ramena.

„Děkuju.“

„Jen tak?“

„Jo.“

Jitka pochopila, co se změnilo, dřív než si to stačila rozumově vysvětlit, protože ji při tom zjištění nepříjemně píchlo někde uvnitř.

„Přijdeš se rozloučit?“

Bert si navlékal kabátec.

„Už to nestihnu.“

Jitka krátce kývla.

„Aha. Dobře. Chápu. Sice nevím, co se změnilo, ale fajn.“

Bert se zarazil a podíval se na ni.

„Proč jsi mi neřekla, že jsi sestra?“

Jitka se zarazila.

„Patřím k řádu. To ale ještě neznamená, že jsou mi muži lhostejní.“

Jitka k němu udělala dva kroky, ale Bert zvedl ruku a zastavil ji dřív, než přišla až k němu.

„Měla bys odejít.“

Jitka se zastavila, chvíli na něj hleděla a pak pomalu přikývla.

„Dobrá. Jdu. Zbohem, Berte.“

„Zbohem.“

Odešla a sotva vyšla na chodbu, objevil se tam Eusebius. Jitka jen sklonila hlavu a prošla kolem něj dál. Eusebius vstoupil dovnitř a podíval se na Berta.

„Co se stalo?“

Bert si zapínal kabátec a bral do rukou věci na cestu.

„Vyříkaný účty.“

Eusebius krátce kývl.

„A obvaz? Dobrý?“

„Jo.“

Bert sbíral poslední drobnosti, cpal je do brašny a ještě jednou všechno zkontroloval. Když byl hotový, přišel k Veronice blíž, naklonil se a políbil ji na tvář.

„Všechno ti řeknu, až se mi to uloží v hlavě.“

Veronika se na něj chvíli dívala.

„Dobře.“

Pak už šli dolů.

Na dvoře čekali vojáci i koně. Dva zůstali u radnice hlídat vězně, ostatní byli připravení k cestě. Eusebius dal poslední rozkazy, radní přikývl a stráže se postavily do pozoru.

Jakmile nasedli, vydali se směrem k Budínu a cestou se vyptávali převozníků, mlynářů, hostinských i pocestných, kteří snad mohli zahlédnout hledaný vůz. Bert se držel vzpřímeně a mluvil klidně, přestože mu jízda zjevně neprospívala.

Veronika si jeho přemáhání všimla dřív než ostatní, protože s každým otřesem sedla se mu bolest vracela a příliš silně sevřené otěže i zkracující se dech jej prozrazovaly. Filip se zatím naklonil k Myklóšovi, aby se s ním potichu podělil o své podezření.

„Všiml sis toho co já?“

Myklóš ani neotočil hlavu.

„Všiml. A vůbec se mi to nelíbí.“

Filip se ohlédl kousek dozadu, kde jeli Bert s Eusebiem skoro vedle sebe.

„Nespal ve svém pokoji.“

„Taky jsem si všiml.“

„Ty myslíš, že byli spolu?“

Myklóš sevřel otěže o něco víc.

„Jo. A právě to mě děsí.“

Filip znejistěl.

„Až tak?“

„Jestli se to dozví arcivévoda, Bert je mrtvej.“

Filip polkl a znovu se podíval před sebe.

„Sakra.“

Celý den na cestě nikomu neprospěl. Koně byli zpocení, lidi unavení a i Veronika už cítila, že dál to dnes nemá cenu lámat. Když se konečně před nimi objevil hostinec u cesty, vypadal skoro opuštěně. Uvnitř sedělo jen pár pocestných, ale z kuchyně šla vůně pečeného masa a čerstvého chleba.

Hostinský je přivítal skoro s úlevou, že se mu dům konečně zaplní. Rozdělil pokoje Myklóšovi s Filipem a dvěma vojákům uvnitř hostince, ale pro Eusebia a Berta měl poslední dva pokoje stranou, mimo hlavní budovu.

Veronika zvedla obočí.

„To nevadí. Aspoň mě v noci nikdo nebude budit.“

Hostinský se uklonil.

„Pojďte se mnou, pánové.“

Myslel tím je dva.

Vedl je přes dvůr k menšímu domu, který stál bokem. Opravený, čistý, s novými okenicemi a dveřmi.

„Dřív to byl obytný dům. Koupil jsem ho a rozšířil si ubytování. Tyhle dva pokoje bývaly jeden. Nechal jsem tam udělat zeď a dveře. Když je potřeba, může být dům rozdělený, nebo zase spojený.“

„Takový novodobý hotel.“

Eusebiovi se při pohledu do pokojů sotva znatelně pohnuly koutky. Hostinský jim otevřel dva čisté pokoje, jeden prostornější s širokou postelí a truhlou, druhý menší, ale také pohodlný.

„Vezmu si ten větší.“

Bert pokrčil rameny.

„Mně stačí ten druhý.“

Hostinský znovu sklonil hlavu.

„Hned vám sem dám donést vodu a víno.“

„Děkuju. A něco k jídlu. Ještě jsme nejedli.“

„Samozřejmě. Pro oba pány.“

Jakmile odešel, zavřeli za ním dveře a každý zmizel ve svém pokoji. Odložili pláště, kordy, klobouky i lehkou zbroj a poprvé za celý den se mohli nadechnout bez sedla pod sebou.

Za chvíli služka přinesla víno, jídlo a vodu a Veronika z vedlejšího pokoje zaslechla Bertovo poděkování. Sama si mezitím sundala kabátec i boty, než unaveně dosedla na postel.

Pak se ozvalo tiché zaklepání na vnitřní dveře.

„Dále.“

Dveře se pootevřely a vešel Bert. Vypadal unaveně, zničeně a v očích měl výraz, který jí byl už moc dobře známý.

„Obvážeš mi ránu?“

Usmála se, měkčeji než chtěla.

„Pojď sem.“

Bert usedl ke stolu a stáhl si košili z ramen. Veronika zahlédla stopy rvačky i dlouhé jízdy na jeho kůži a musela si připomenout, proč vlastně přišel; sáhla po čistém plátně a zaměřila se na obvaz. Opatrně mu začala sundávat obvaz.

„Jsme jak dvojčata. Máš skoro stejnou ránu.“

„Ukážeš?“

Veronika se narovnala a položila ruce v bok. Bert jí s úsměvem objal pas, přitáhl ji k sobě a rukou sklouzl níž, což ji na okamžik překvapilo.

„Berte.“

Bertovy prsty spočinuly na spodním lemu její košile, jako by čekal, zda mu dovolí přiblížit se ještě víc.

„Co děláš?“

Podíval se na ni zdola.

„Chci vidět tu jizvu.“

Veronika si ho změřila, ale nakonec sama odhrnula košili a ukázala mu jizvu na levém boku. Podobala se té jeho tak nápadně, až se nad tím oba museli pozastavit. Bert se natáhl a prsty se jí lehce dotkl kůže těsně vedle ní a pak zvedl oči k jejím.

„Fakt jak dvojčata.“

Neusmála se. Jen se na něj dívala a cítila, jak se jí znovu rozbíhá srdce. Bert se k ní naklonil a přitiskl rty těsně nad jizvu, jako by ji tím něžným dotekem mohl zbavit všeho, co jí připomínala. Veronika se zachvěla, ale zůstala stát u něj a prsty se mu opřela o rameno.

„Berte…“

Bert k ní zvedl hlavu, v očích otázku, kterou nedokázal vyslovit, a Veronika se opřela o stůl, aby se udržela na nohou, než mu zajela prsty do vlasů a přitáhla si ho zpátky.

Políbil ji znovu, tentokrát na rty, a Veronika mu v odpověď položila dlaně na ramena. Blízkost, kterou si od včerejšího večera oba pamatovali až příliš dobře, se vrátila se vší naléhavostí, přestože Bertova rána zůstávala otevřenou starostí.

Na okamžik se od sebe odtrhli, oba zadýchaní.

„Měl jsem přijít jen kvůli obvazu.“

„Měl.“

„Tak proč mám pocit, že na obvaz už oba kašleme.“

Veronice cukly koutky.

„Protože asi kašleme.“

Bert si ji přitáhl na klín a Veronika se mu opřela o ramena. Čela se jim dotýkala, zatímco se mezi nimi mísila únava, vůně vína a touha, o které už neměli potřebu lhát.

„Jsi unavený.“

„Jo.“

„A zraněný.“

„Pořád jo.“

„A přesto se tváříš, jako by tě nic z toho nezajímalo.“

Bert ji pohladil po tváři.

„Protože mě teď zajímáš ty.“

Veronika zavřela oči a na vteřinu si jen užila jeho dlaň na své kůži a pak se znovu narovnala, vzala plátno a podívala se na jeho bok.

„Napřed rána.“

Bert si povzdechl.

„Ty jsi hrozná.“

„A ty přežiješ.“

Veronika mu znovu očistila ránu a vyměnila obvaz, tentokrát za jeho neobvykle tiché spolupráce. Když skončila a uhladila mu košili na ramenou, zachytil její ruku dřív, než se mohla vzdálit.

„Hotovo.“

„To s obvazem jo.“

Podívala se na jejich propletené prsty.

„A s čím ne?“

Bert ji místo odpovědi políbil a Veronika mu polibek vrátila. Přitáhl si ji blíž, dokud se jí ruce nesložily na jeho ramena, a oba na chvíli zapomněli na vítr za oknem i na cestu, která je ráno čekala.

Ze dvora postupně utichaly poslední kroky a hostinský dům se ukládal k večernímu odpočinku. Za dveřmi na ně stále čekaly rozkazy a Váradyho stopa, avšak teď se mohli věnovat jeden druhému.

Veronika stála mezi Bertovými koleny a prsty měla stále propletené s jeho. Několik vteřin se na sebe dívali v přítmí pokoje, kam zvenčí doléhal už jen tlumený hluk dvora.

Bert ji přivinul k sobě a její ústa vyhledal polibkem, v němž bylo tolik zadržované touhy, až Veroniku překvapil. Odpověděla mu stejně a přejela dlaněmi přes jeho ramena a šíji, než mu zajela do vlasů a nechala jej na chvíli opřít čelo o její.

„Veroniko.“

Ve způsobu, jakým vyslovil její jméno, zaslechla Veronika něhu, kterou před ní dosud schovával za vtipy. Pohladila ho po tváři a políbila sama. Bert jí objal pas a přitáhl ji k sobě, zatímco jeho dlaň opatrně spočinula na jejích zádech, u odkryté kůže nad jizvou.

Posadila se mu na klín a schovala tvář k jeho krku. Po celodenní jízdě a výsleších byli oba vyčerpaní, přesto mezi nimi rostlo něco klidného, co si dosud nedovolili pojmenovat. Bert ji držel tak blízko, jako by mu právě její přítomnost pomáhala zapomenout na bolest.

Když k němu Veronika zvedla tvář, zjistila, že ji pozoruje s něhou, před kterou náhle nebylo možné se schovat za žert. Políbila ho na čelo, na tvář a nakonec na rty, zatímco jí dlaní přejížděl po zádech.

Když vstávali, Bert musel zpomalit kvůli ráně, a Veronika mu proto nabídla rameno, o které se mohl opřít.

„Opatrně.“

„Kazíš mi dojem.“

„Někdo tě musí udržet na nohou.“

Nechal se dovést k posteli a usedl na její kraj. Veronika mu rozepnula košili a odložila také svůj svrchní oděv, zatímco si ji Bert přitáhl blíž a objal kolem pasu. Povinnost a opatrnost, které je celý den držely v napětí, ustoupily důvěře mezi dvěma lidmi, kteří dobře věděli, jak snadno mohou o společné chvíle přijít.

Ulehli vedle sebe a Veronika mu přejela dlaní po hrudi, zatímco ji Bert hladil po zádech. Polibky se prodlužovaly a mezi nimi zaznívaly jen tiché útržky slov, pro které už ani jeden neměl trpělivost hledat přesnější význam.

Jejich blízkost postupně přerostla v milování, něžné a naléhavé zároveň. Veronika se k Bertovi tiskla s důvěrou, kterou si dřív zakazovala, a on dával pozor na její jizvu i na vlastní poraněný bok; navzdory únavě oba věděli, že tohoto večera nelitují.

Později odpočívali vedle sebe pod přikrývkou. Bert ji držel kolem pasu a Veronika mu kreslila konečky prstů po kůži, jako by se potřebovala znovu přesvědčit, že je stále u ní.

„Tohle nám zkomplikuje život.“

Bert jí políbil vlasy.

„Jo.“

„A stejně toho nelituju.“

„Já taky ne.“

Zůstali u sebe, dokud se rozrušení pomalu neproměnilo v únavu a pokoj neztichl docela.

Ráno prosvítalo skrz těžké závěsy bledým světlem a v pokoji se držel chlad. Veronika se probudila první a pod přikrývkou ucítila Bertovu dlaň položenou přes svůj pas. Pod přikrývkou zůstalo teplo jejich nahých těl po společné noci a jeho pravidelný dech jí připomínal, že se ještě nemusí zvednout.

Odkryla tvář zpod přikrývky a odhrnula mu pramen vlasů z čela. Ve spánku působil mladší a pokojnější, dokud se pod jejím dotekem nezamračil a neotevřel oči. Jakmile poznal, kdo leží vedle něj, Bertovi se v koutcích úst usadil ospalý úsměv.

„Dobré ráno.“

„Dobré.“

Bert ji přitáhl blíž, ještě ospale, skoro líně, a políbil ji do vlasů. Jeho dlaň jí sklouzla po holých zádech a zastavila se na boku.

„Kolik je?“

„Brzo.“

„Tak brzy? To snad ne.“

„Taky je.“

Zůstali k sobě přitisknutí pod přikrývkou a Veronika poslouchala tlumené zvuky probouzejícího se domu, které jim připomínaly, že za dveřmi už začíná další den.

„Pořád bolí?“

„Míň.“

„Lžeš.“

„Trochu.“

„Můj bok, nebo tvůj?“

„Oba.“

Veronika mu úsměv vrátila polibkem a na několik vteřin si dovolila nechat všechno ostatní za zavřenými dveřmi. Bert ji znovu pevněji objal a převalil se k ní tak, že ji lehce zatížil vlastním tělem. Veronika se na něj podívala s pobavením i něčím mnohem měkčím.

„Už tě nepustím.“

Na rtech jí kmitl úsměv.

„Budeš muset.“

Bert jí odhrnul vlasy z tváře a dlaň nechal klouzat po rameni a zádech až k boku, kde pod prsty ucítil známou jizvu. Veronika se k němu přivinula a lehce mu stiskla paži, protože každé přiblížení rána stále provázela směs úlevy a obavy.

Pak se naklonil až těsně k jejím rtům.

„Ještě spíme.“

Mrkl na ni a ona se usmála.

„Tak ještě spíme.“

Políbil ji s něhou, která v ranním světle působila jinak než včerejší večerní naléhavost. Veronika si ho přitáhla blíž a jejich polibky znovu přerostly v milování; opatrně hledali způsob, jak se jeden druhého dotýkat, aby jim zranění neukradla všechno, co jim právě teď přinášelo štěstí. Praha, Vídeň i Váradyho jméno se jim na krátký čas vzdálily.

Za okny už zněly první hlasy probouzejícího se domu, ale oni ještě zůstali pod přikrývkou, s tvářemi tak blízko, že nebylo třeba nic vyslovovat.

Když nakonec odpočívali vedle sebe, Veronika se nejprve přitiskla k jeho rameni a pak se zvedla, přitáhla si přikrývku k tělu a přešla ke stolku. Teprve tehdy ji napadlo, co všechno by jejich vztah mohl způsobit, kdyby se o něm dozvěděli ostatní.

„Berte, uvědomuješ si, že bude průšvih, jestli se to provalí?“

Bert ležel na zádech, jednu ruku pod hlavou, a díval se na ni tak klidně, až ji tím znovu vyvedl z míry.

„Bude.“

Na okamžik se odmlčel a natáhl k ní ruku.

„Ale je mi to jedno. Po včerejšku a po dnešku se tě nevzdám.“

Veronika na něj zůstala hledět, ale než stačila odpovědět, ozvaly se na chodbě kroky. Někdo důrazně zaklepal a vytrval, i když z pokoje nepřicházela odpověď.

„Berte, vstávej!“

Myklóš. Veronika se otočila k Bertovi a přiložila si prst ke rtům. Bert pochopil, sebral kalhoty, košili a boty a zamířil k vnitřním dveřím do svého pokoje, přičemž se snažil nedat znát, jak se mu ozývá poraněný bok.

Veronika k němu rychle přiskočila a šeptem sykla:

„Postel.“

Bert proklouzl do sousedního pokoje, rychle rozhrabal přikrývku a pomačkal polštář, aby vznikl dojem, že se právě zvedl ze svého lůžka. Myklóš zatím bušil dál.

„Berte! Doprdele, vstávej! Už je čas!“

Veronika na sebe rychle natáhla prádlo, košili, kalhoty a boty, prohrábla si vlasy, aby působila aspoň trochu při smyslech, a vyšla na chodbu právě ve chvíli, kdy se Myklóš znovu chystal zabušit. Podívala se na něj podrážděně.

„Co řveš?“

„Neozývá se.“

Veronika došla ke dveřím Bertova pokoje a zavolala přes dveře.

„Albrechte, jestli jsi tam umřel, tak tě dorazím vlastnoručně!“

Z pokoje se ozvaly kroky a dveře se otevřely. Bert stál na prahu rozcuchaný, ještě s košilí nedbale zasunutou do kalhot, a snažil se vypadat především rozespale.

„Ani člověka nenechají vyspat.“

Myklóš si ho přeměřil od hlavy k patě a pak nakoukl za něj. Postel byla rozhrabaná, polštář pomačkaný, přikrývka shrnutá, jako kdyby z ní právě vylezl. Bert si promnul oči a zamračil se.

„Na co čumíš?“

Myklóš od něj pomalu odtrhl pohled a zadíval se na Veroniku. Ta stála vedle dveří s naprosto klidnou tváří, jen v očích jí na zlomek vteřiny něco nebezpečně pobaveně kmitlo.

„Na nic.“

„Tak příště zkus klepat míň jako při požáru.“

Myklóš mlčel o vteřinu déle, než bylo běžné.

„Za chvíli vyrážíme.“

„To bych bez tebe vůbec netušil.“

Veronika se odlepila ode dveří.

„Tak dost. Umyjte se, oblečte se a dolů. Zdržení už máme dost.“

Myklóš odešel chodbou, přestože mu na jejich vysvětlení stále něco nesedělo. Bert za ním zavřel dveře a s Veronikou si vyměnil jediný krátký pohled, než se oba rozešli každý jinam, zatímco na nádvoří už vojáci připravovali koně k odjezdu.

Ráno bylo syrové a zatažené, vzduch voněl mokrou hlínou a kouřem z komínů. Po snídani se vydali na cestu. Hostinský jim ještě do brašen přidal chléb, kus uzeného a láhev vody, pak se uklonil Eusebiovi a rychle ustoupil stranou, když vojáci vyvedli koně ze dvora.

Veronika nasedla první. V klobouku, plášti a s kordem u pasu se znovu podobala kapitánovi, kterému vojáci poslušně ustupovali z cesty. Bert ji sledoval a v duchu se musel usmát nad tím, jak mnoho o ní věděl on sám a jak málo mohli tušit všichni kolem.

Filip s Myklóšem jeli o kus před nimi. Filip se několikrát ohlédl, pak se naklonil blíž k Myklóšovi.

„Tak co, pořád se ti zdá, že si něco namlouváme?“

Myklóš ani nepohnul hlavou.

„Mlč a koukej před sebe.“

„To byla odpověď jako kráva.“

„Filipe.“

Filip se uculil a pobídl koně dál.

Cesta se vinula mezi poli a řídkými háji, kolem selských kár, stád ovcí i žen s nůšemi na zádech. Zastavovali u každého, kdo by mohl něco vědět o povozech a ozbrojeném doprovodu, ale odpovědi přicházely jen po útržcích.

U malého brodu jim starý převozník řekl, že včera za šera opravdu projel povoz se dvěma jezdci po stranách a jedním mužem uvnitř.

„Spěchali. Platili stříbrem a vůbec se se mnou nebavili.“

Veronika sesedla, přistoupila blíž a podala mu minci.

„Jak vypadal ten uvnitř?“

Převozník si promnul vousy.

„Pán. Aspoň se tak tvářil. Plášť drahý, boty čisté. Jen byl nervózní. Pořád koukal za sebe.“

„Sám?“

„Sám ne. Za vozem jeli ještě další dva. A na kozlíku seděl chlap, co měl bič, ale vypadal spíš jako voják než forman.“

Bert s Myklóšem si vyměnili krátký pohled. Filip už se natahoval dopředu v sedle, jako by chtěl z převozníka vytáhnout i to, co si nevzpomínal.

„A kam jeli?“

„Na jih. Po hlavní cestě. Pak se mohli stočit k lesu, tam už jsem je neviděl.“

Veronika nasedla zpátky na koně a po rozjezdu se držela těsně po Bertově levici, což mohlo ostatním připadat jako rozumná opatrnost vůči jeho poranění. Sama však dobře věděla, že starost o ránu není jediným důvodem.

Bert se držel, ale otřesy sedla mu braly sílu po kouskách. Seděl rovně, tvář měl klidnou a odpovídal normálně, jen prsty na otěžích občas zbělely víc, než by měly. Veronika si všimla každého takového pohybu.

Po další míli se k němu naklonila.

„Jak je?“

„Jedeme.“

„To vidím.“

„Tak proč se ptáš.“

„Protože vypadáš, jako bys chtěl každou chvíli spadnout.“

„Přeháníš.“

„Ani trochu.“

Před nimi se Filip znovu naklonil k Myklóšovi.

„Vidíš to?“

„Bohužel.“

„Bohužel? Mně to přijde docela pěkný.“

Myklóš se na něj podíval tak, že Filip radši sklopil oči k chlebu.

Vyjeli znovu a cesta se začala zvedat do táhlých kopců. Mraky visely nízko, vítr zesílil a z jihu táhl pach řeky a mokrého dřeva. Jednou zastavili u dřevorubců, podruhé u ženy, která prodávala u cesty mléko a tvrdila, že viděla včera ozbrojený doprovod mířit k starému mostu. Všechno ukazovalo stejným směrem.

K večeru Bert zbledl natolik, že už si toho Veronika nemohla nevšimnout, a konečně o tom otevřeně promluvila.

„Zastav.“

Podíval se na ni.

„Proč?“

„Protože se sotva držíš.“

„Držím se.“

„Berte.“

V jejím tichém hlase zazněla rozhodnost, kterou Myklóš s Filipem okamžitě poznali, když se otočili ze sedel; Bert si zatím přitiskl dlaň k boku a po chvíli neochotně vydechl.

„Pět minut.“

„Pět minut.“

Odbočili z cesty k nízkému remízku, kde se vojáci začali starat o koně, zatímco Bert se po sesednutí zapotácel tak výrazně, že u něj Veronika stanula dřív, než proti tomu stačil protestovat.

„Mám tě.“

„To vidím.“

Veronika ho přidržela pevně, a přestože oba věděli, že takovou oporu potřebuje, Bert se o ni opřel ochotněji, než by kdy připustil před ostatními. Filip mezitím odvrátil hlavu a pobaveně si hvízdl.

Myklóš si přejel rukou po tváři.

„Jestli tohle přežijeme, tak já už vážně přežiju všechno.“

Za remízkem se pomalu rozlévalo podvečerní šero a cesta na Budín ještě zdaleka nekončila. Várady jim pořád ujížděl, ale už cítili, že se kruh kolem něj stahuje a s každou další mílí bylo jasnější, že největší potíž nemusí být jen on.

Úzká lesní cesta byla rozježděná a hluboké rýhy v měkké půdě prozrazovaly kola vozu i místa, kde se smekli koně. Vojáci se k sobě instinktivně přiblížili, zatímco Filip umlkl, protože i on cítil, že se blíží k hledané stopě.

Po necelé půlhodině se před nimi otevřela stará viniční usedlost se zchátralou omítkou, temnými okny a stodolou, za níž se do svahu zařezával sklep.

Veronika zvedla ruku k zastavení a ostatní poslušně stáhli koně.

„Vidíte něco?“

Myklóš sesedl a přidřepl k půdě.

„Čerstvé stopy. Nejsme první.“

Filip se naklonil ze sedla.

„Kolik?“

„Vůz. Čtyři koně. Aspoň pět lidí.“

Bert si promnul čelist.

„A kde jsou teď?“

Ze stodoly právě vyšel hubený šedivý muž s koženou zástěrou a džbánem, a jakmile spatřil ozbrojený doprovod, ztuhl tak prudce, že mu voda vyšplíchla na boty. Veronika popohnala koně několik kroků k němu.

„Stůjte.“

Muž zvedl volnou ruku.

„Já nic neudělal.“

„To jsem zatím neřekl.“

Veronika sesedla jako první a Bert ji následoval s patrným zpožděním; všimla si toho, ale v té chvíli zamířila rovnou k muži a zastavila se před ním.

„Kdo tu byl?“

Muž zamrkal.

„Jen pocestní.“

„Kolik.“

„Nevím. Pět. Možná šest.“

„A kam jeli?“

„Odpočívali tu jen krátce. Pak zase odjeli.“

Myklóš přišel z druhé strany.

„Kdy?“

„Před hodinou. Možná dvěma.“

Filip už mezitím obešel vůz, který stál za stodolou. Přiložil dlaň na dřevěnou loukoť a hned se podíval na Veroniku.

„Dlouho tu nestojí.“

Veronika nepustila muže očima.

„Byl mezi nimi pán v drahém plášti?“

Muž polkl.

„Jo.“

„Nervózní?“

„Jo.“

„A měl s sebou děti?“

Muž ztuhl ještě víc, protože Veronika ani při další otázce nemusela zvýšit hlas, aby mu nahnala strach.

„Odpovězte.“

„Byly tam dvě děvčata. Svázané ruce neměly, ale…“

Zmlkl.

„Ale co.“

„Ale vypadaly, že by radši utekly.“

Filip ztuhl tak, až se přestal i tvářit jako kluk, co všechno obrátí ve vtip. Bert se díval na muže tak tvrdě, až ten uhnul očima.

„A chlapec?“

Muž zavrtěl hlavou.

„Tady nebyl. Jen ty dvě. A ten pán pořád spěchal. Chtěl víno, vodu a čerstvé koně.“

U okraje lesa našli vůz napůl ukrytý mezi stromy s koňmi uvázanými níž u cesty a tři muže, kteří kolem něj nervózně pobíhali. Jeden vykřikoval rozkazy, druhý mu odpovídal a třetí tahal z vozu pytel, jako by všichni věděli, že jim zbývá jen málo času.

Eusebius sesedl a podíval se na Berta, který sice stál zpříma, ale opora o sedlo i bledá tvář prozrazovaly, že se drží na nohou jen silou vůle.

Myklóš si Bertova stavu všiml také a jejich pohledy se na okamžik setkaly.

Filip se podíval z jednoho na druhého a radši mlčel. Eusebius přešel k Bertovi.

„Zůstaneš tady.“

„Ne.“

„Jo.“

„Jdu s vámi.“

„Nejdeš.“

V očích se mu objevil vztek dřív než slova.

„Udržím se.“

Eusebius se naklonil blíž, hlas stáhl, ale ztvrdl ještě víc.

„Sotva stojíš.“

„Pořád stojím.“

„Berte.“

„Eusebie.“

Na okamžik na sebe jen hleděli. Filip cítil, jak se mezi nimi napjalo něco, do čeho se rozhodně plést nechce. Myklóš mezitím už kontroloval pistoli a kord, ale koutkem oka je sledoval. Eusebius narovnal ramena.

„Tak dost.“

Bert zúžil oči. Poznal ten tón hned.

„Nedělej to.“

„Musím.“

Pak už promluvil tak, aby ho slyšeli všichni.

„Albrechte, z rozkazu zůstáváš tady. Budeš krýt koně a čekat na návrat. Bez mého povelu se odtud nehneš.“

Bert ztuhl. Chvíli mlčel, čelist sevřenou tak silně, až mu cuklo ve tváři.

„Rozumím.“

Řekl to, ale bylo v tom tolik zlosti a bezmoci, že to zabolelo i jeho. Eusebius to poznal hned, jenže teď si nemohl dovolit nic jiného než tvář vojáka. Obrátil se k Filipovi.

„Ty zůstaneš s ním. Hlídáš koně a jeho.“

„Jeho taky?“

„Hlavně jeho.“

„Výborně.“

Eusebius k němu došel ještě jednou blíž. Už tišeji, jen pro něj.

„Vrať se mi celej.“

V očích mu na zlomek chvíle problesklo cosi měkčího, hned to zase schoval.

„Tak se vrať taky.“

Eusebius ustoupil. Kývl na Myklóše a na jednoho vojáka.

„Jdeme.“

Rozdělili se rychle. Eusebius s vojákem obešel les zleva, Myklóš zprava. Filip zůstal u koní a Bert vedle něj, opřený jednou rukou o strom. Vzduch byl těžký, mokrý a mezi větvemi se držela nízká mlha. Chvíli bylo slyšet jen šustění listí a vzdálené hlasy od vozu.

První výstřel práskl mezi stromy tak nečekaně, že sebou Filip trhl.

„Sakra.“

Vzápětí se ozval další výstřel, křik a třesk kordů, při němž se koně nervózně pohnuli. Bert vykročil k lesu, ale Filip mu okamžitě zastoupil cestu.

„Stůj.“

„Uhni.“

„Mám rozkaz.“

Bert se na něj podíval tak tvrdě, až Filip na okamžik skoro couvl.

„Filipe.“

„Ne.“

Z lesa se donesla další rána a dutý náraz, následovaný dusotem, který Bertovi sevřel žaludek. Při každém zvuku si představoval Veroniku raněnou v blátě a instinktivně sáhl po kordu, ale bolest v boku mu svazovala pohyb.

Filip se pohnul s ním a chytil ho za rukáv.

„Řekl jsem stůj.“

„Pusť.“

„Nepustím.“

„Jestli se mu něco stane—“

„Jestli tam vletíš teď, skončíš na zemi po deseti krocích a nepomůžeš nikomu.“

Bert chtěl něco odseknout, ale v té chvíli se z lesa ozvalo ostré:

„Na zem!“

Myklóš a pak krátké zasténání. Těžký náraz do kmene. Ještě jeden výstřel.

A potom ticho.

Tak náhlé, až z něj mrazilo. Bert přestal dýchat. Jen hleděl mezi stromy, jako by silou pohledu mohl prorazit kmeny před sebou.

„Eusebie…“

Filip zaslechl jeho slova, avšak tentokrát si odpověď nechal pro sebe.

Vteřiny se vlekly tak pomalu, až Bert napočítal další tři, než se mezi kmeny konečně pohnul stín a ukázal se plášť, klobouk i kord.

Z lesa vyšel Eusebius, lehce kulhající, a za ním Myklóš se svázaným mužem a voják, který podpíral dalšího zajatce.

Bertovi se ulevilo teprve ve chvíli, kdy si Veroniku prohlédl celou, třebaže měla krvavý rukáv a ve tváři stále ten přísný výraz, který si nasazovala po boji. Jakmile však pohlédla na něj, cosi v jejích očích povolilo.

Bert se k ní vydal s úlevou, že ji konečně vidí živou a stojící před sebou.

„Eusebie, jsi v pořádku?“

Eusebius se krátce nadechl.

„Jo.“

Myklóš odhodil zajatce ke stromu.

„Jeden mrtvý. Dva živí. Vůz máme.“

Filip polkl.

„A Várady?“

„Utéct nestihl.“

Teprve teď ho Bert uviděl. Ležel svázaný v blátě mezi kořeny, tvář odřenou, jeden rukáv roztržený. Dýchal, ale vztek z něj kapal na všechny strany. Bert se znovu podíval na Eusebia. Pořád se tvářil tvrdě, ale on viděl víc. Únavu, napětí i úlevu, že zůstal tam, kde měl.

Přesto procedil mezi zuby:

„Nenávidím tvoje rozkazy, Eusebie.“

Na rtech mu kmitlo cosi, co mohl být skoro úsměv.

„Všiml jsem si.“

Pak se podíval na Filipa.

„Udržel jsi ho?“

Filip se narovnal skoro pyšně.

„Jo.“

Bert po něm sjel očima.

„Bohužel.“

„Aspoň jednou někdo použil hlavu.“

Eusebius schoval kord do pochvy a konečně dovolil hlasu trochu povolit.

„Končíme. Svážeme je, naložíme a jedeme.“

Eusebius si Berta ještě jednou krátce prohlédl, než se obrátil k ostatním.

„A ty se opřeš o sedlo a ani se nehneš, dokud ti to neřeknu.“

„Ano, pane kapitáne.“

Na chvíli se v Eusebiově tváři objevil skutečný úsměv a Filip ho okamžitě zachytil, zatímco Myklóš raději obrátil oči k nebi.

„Bože, dej mi sílu.“

Posadili je do kočáru a svázali tak pevně, že se sotva mohli pohnout. Prohledali vůz ještě jednou, bedny, vaky i plachty, ale děti nenašli. Jen provazy, dvě deky, trochu jídla a pár dalších listin. Eusebius došel k Váradymu a zastavil se přímo před ním. Muž měl tvář od bláta, rozbitý ret a v očích pořád stejnou jedovatost.

„Kde jsou děti?“

Várady na něj vychrlil něco maďarsky, rychle a vztekle. Myklóš přišel blíž.

„Chceš přeložit?“

„Vsadím se, že se mám propadnout k samotnému čertu.“

Myklóš se ušklíbl.

„Takhle přesně to neřekl, ale význam je stejný.“

Várady po nich dál plival jednu nadávku za druhou. Eusebius už ho neposlouchal. Otočil se a podíval se k Bertovi. Ten stál opřený o strom, bledý a unavený víc, než chtěl ukázat.

„Myklóši, Bert si musí odpočinout. Zůstaneme tady a přenocujeme.“

Eusebius se rozhlédl po voze, pak znovu po Bertovi.

„Vyhodíme je z kočáru a usteleme tam pro Berta, aby se vyspal.“

„Souhlasím.“

Pak se otočil k ostatním a zařval tak, že se i koně ohlédli.

„Zůstáváme tady a přenocujeme. Ty zmetky dejte z kočáru pryč a ustelte tam panu Valdštejnovi. Dnes bude spinkat jako princezna.“

Bert po něm sjel pohledem tak tvrdě, že by tím málem sekal dřevo.

„Ještě slovo a praštím tě.“

Filip se uculil.

„Princezna Valdštejn. To si budu pamatovat.“

„Ty taky mlč.“

Eusebius skryl úsměv do strany, ale v očích mu to stejně zajiskřilo. Vojáci mezitím vytáhli zajatce z vozu ven a usadili je ke stromu, každého zvlášť, pod dohledem. Pak vyházeli z kočáru věci, přinesli čistší přikrývky a na dno rozložili, co se dalo.

Myklóš nakoukl dovnitř a kývl.

„Na jednu noc dobrý.“

Filip se opřel o bočnici.

„Ještě mu tam dejte polštář a pohádku.“

Když se Bert pokusil přistoupit k Eusebiovi, bodavá bolest v boku ho přinutila zpomalit, takže u něj Veronika byla dřív, než stačil promluvit, a vzala ho pevně pod paží.

„Dost. Teď si lehneš.“

Bert se na něj podíval se vztekem, únavou a něčím mnohem tišším.

„Před všema mě cpeš do kočáru.“

„Jo.“

„Jak nemocný děcko?“

„V téhle chvíli horší.“

Myklóš si odkašlal a odvrátil hlavu, aby skryl pobavení, ale Filipovi už záleželo příliš málo na tom, zda se jeho úsměvu někdo všimne. Bert si jen odfrkl, protože na další odpor mu nezbyla síla.

„Nenávidím vás všechny.“

„My tebe taky.“

Vojáci pomohli Bertovi do vozu a úleva mu proběhla tváří dřív, než ji stačil ovládnout. Eusebius mu ještě podložil hlavu složeným pláštěm.

„Spi.“

Bert si ho přitáhl pod šíji a zadíval se na něj.

„A ty?“

„Já budu vzhůru.“

„Jasně.“

Myklóš rozestavil hlídky kolem lesa a rozdělil mužům povinnosti, zatímco Filip pomáhal s nejrůznějšími drobnostmi a tentokrát alespoň neměl potřebu všechno komentovat.

Než dokončili přípravy, na les už padla tma a mezi stromy praskal oheň, u něhož seděli svázaní zajatci. Várady si však ani v zajetí neodpustil vzteklé poznámky, takže si k němu Eusebius znovu dřepl.

„Ráno to zkusíme znovu. A věř mi, že budeš mluvit.“

Várady se pousmál křivě a unaveně.

„Už teď jsem řekl dost.“

„Málo.“

Eusebius vstal a odešel od něj. Zastavil se až u vozu. Bert už ležel, oči přivřené, ale spal jen napůl. Jakmile ucítil jeho blízkost, otevřel je.

„Pořád stojíš.“

„Pořád.“

„Měl by sis taky sednout.“

Eusebius se opřel o bočnici.

„Za chvíli.“

Bert pozoroval, jak oheň kreslí do Eusebiovy tváře ostré stíny a proměňuje známé rysy v tvrdou podobu vojáka, kterou si osvojil před ostatními. Teprve potom Bert zavřel oči.

„Vzbuď mě, kdyby něco.“

„Vzbudím.“

Bert už jen nepatrně kývl. Únava ho konečně stáhla dolů a za chvíli dýchal klidněji. Filip se připlížil k Myklóšovi a kývl hlavou ke kočáru.

„Fakt tam spí.“

Myklóš se ani neohlédl.

„A ty fakt ještě žiješ, i když pořád meleš.“

„Jen říkám, že mu to sluší.“

„Běž si lehnout, než dostanu chuť tě přiškrtit.“

Filip si sedl k ohni, ale stejně ještě chvíli pokukoval po Eusebiovi, který stál u vozu a hlídal tmu před sebou. Noc kolem nich zhoustla a les utichl. Jen občas zapraskala větev, kůň odfrkl nebo některý ze zajatců zasyčel bolestí, když se pohnul moc prudce. Jinak byl klid.

Aspoň na pár hodin.

Noc kolem ohně postupně ztichla. Bert zůstal v kočáře pod přikrývkami a po čase konečně usnul, zatímco Eusebius si rozprostřel plášť poblíž dohasínajícího ohně a ulehl tam, jen několik kroků od spícího tábora.

Studené a vlhké ráno zastihlo Berta v kočáře, kde se probouzel do bledého světla procházejícího mezi stromy. Z trávy kapala voda, oheň dohasínal a bolest v boku sice nepominula, ale po včerejšku už nebyla tak prudká.

Když pootočil hlavu, uviděl Eusebia spícího u ohně na rozprostřeném plášti, jednu ruku pod hlavou a tvář zčásti zakrytou stínem klobouku. Přes ramena měl přehozený ještě další, cizí plášť.

Bert ten plášť poznal hned.

Myklóš.

Kousek stranou stál s jedním vojákem na hlídce a právě si přebíral hrnek od Filipa, který vypadal rozespale a otráveně zároveň. Zjevně se střídali celou noc. Bert se pomalu posadil. Dřevo vozu tiše vrzlo. Filip se otočil první.

„Už je vzhůru.“

Myklóš po něm jen sjel pohledem.

„Já vidím.“

Bert si promnul obličej a sesunul nohy z kočáru, jenže jakmile došlápl, bolest v boku ho přinutila chytit se bočnice, čehož si Myklóš hned všiml.

„Jak je?“

„Žiju.“

„To jsem nemyslel.“

„Líp.“

Myklóš přikývl, třebaže jeho výraz prozrazoval pochybnosti, a potom se zahleděl k ohni.

„Vzbudíš ho, nebo mám pokračovat v hlídce sám?“

Bertův pohled se znovu vrátil k Eusebiovi, který spal tak tvrdě, až mu ve tváři zmizela většina obvyklého napětí. Filip si všiml, jak dlouho se na něj Bert dívá, a po tváři mu přeběhl úsměv.

„Tak běž.“

„Mlč.“

Došel k ohni a si dřepl. Sáhl po okraji Myklóšova pláště a lehce jím pohnul.

„Eusebie.“

Naklonil se blíž.

„Vstávej.“

Eusebius se zamračil, pohnul hlavou a až pak otevřel oči. Chvíli vypadal úplně mimo, pak poznal, kdo nad ním stojí. V očích mu problesklo cosi měkčího, hned to zase schoval.

„Kolik je?“

„Ráno.“

„To je odpověď jak od kata.“

„Pořád lepší než od Filipa.“

Filip od ohně zvedl hlavu.

„Slyším tě.“

Eusebius se pomalu posadil a stáhl si z ramen Myklóšův plášť, který ještě chvíli držel v rukou, než se obrátil k jeho majiteli.

„To je váš?“

Myklóš pokrčil rameny.

„Byla zima.“

„Děkuju.“

„Hm.“

Filip si přisedl blíž k ohni a začal trhat chléb.

„Já bych ti svůj plášť taky půjčil.“

Myklóš po něm bez hnutí hlavy procedil:

„Ty bys mu ho ukradl zpátky ještě ve spánku.“

Filip se zatvářil uraženě.

„To je ošklivé obvinění.“

„A přesné.“

Eusebius vstal. Chvíli stál bez pohnutí, jako by se vracel do těla po moc krátkém spánku. Bert si všiml, že je unavený stejně jako on, jen to umí schovat líp. U stromu se ozvalo šustění. Várady byl vzhůru už taky. Seděl svázaný, opřený zády o kmen, tvář nateklou a špinavou. Jakmile uviděl Eusebia, cosi na něj vyštěkl maďarsky.

Myklóš se ani neohlédl.

„Přeje vám hezké ráno. Po svém.“

Eusebius si od něj vzal hrnek s teplou vodou a napil se.

„Ať si trhne.“

„Smysl zhruba sedí.“

Bert seděl na okraji vozu a sledoval Eusebia, který si protáhl ztuhlá ramena, oprášil plášť a během několika pohybů se z unaveného spáče znovu proměnil v kapitána. Zapnul kabátec, utáhl opasek, připjal kord a nasadil klobouk.

Jen na okamžik se jejich oči střetly a Bert věděl svoje. Filip to zachytil taky. Naklonil se k Myklóšovi.

„Vidíš?“

„Jo.“

„A?“

„A jestli to dneska ještě jednou okomentuješ, hodím tě do řeky.“

Filip si kousl do chleba.

„Ty jsi poslední dobou strašně protivný.“

„Ty jsi poslední dobou strašně hlučný.“

Eusebius mezitím došel k Váradymu a zastavil se přímo před ním.

„Zkusíme to znovu.“

Várady se pousmál křivě.

„Zkuste si co chcete.“

Myklóš se postavil vedle Eusebia.

„Přeložím, když bude třeba.“

„Szob. Kdo tam čeká?“

Várady mlčel.

„Kdo tam čeká?“

Znovu ticho. Myklóš si dřepl před něj a promluvil maďarsky. Krátce. Ostře. Várady mu cosi odsekl. Myklóš se pousmál bez špetky veselí.

„Prý že kdybyste měl rozum, už dávno byste jel zpátky do Prešpurku.“

Eusebius se ani nepohnul.

„A já zas mám dojem, že on má rozum míň, než si myslí.“

Várady něco zasyčel. Tentokrát rychleji, vztekleji. Myklóš už se neusmíval.

„Říká, že ten chlapec už dávno není jeho starost.“

Bert zvedl hlavu.

„Takže je živý.“

Várady na něj střelil pohledem a hned poznal, že řekl víc, než chtěl. Eusebius se naklonil o kousek blíž.

„Kdo ho převzal?“

Ticho.

„Jméno.“

Várady sklopil oči k zemi a sevřel rty. Myklóš se narovnal.

„Zná ho. Jen drží hubu.“

Filip si otřel ruce do kalhot.

„Tak mu ji otevřete.“

Eusebius chvíli mlčel, pak se obrátil k vojákovi.

„Přiveďte děvčata.“

Magda s Katou přivedli opatrně, zabalené do dek. Jakmile uviděly Váradyho, mladší se celá schoulila. Starší zůstala stát rovněji, i když měla oči pořád vyděšené. Eusebius k ní promluvil měkčeji.

„Podívej se na něj. Byl s ním ještě někdo? Někdo, kdo si odvedl chlapce?“

Magda chvíli mlčela a pak pomalu přikývla.

„Jeden muž.“

Myklóš se napjal.

„Jak vypadal?“

„Měl jizvu tady.“

Dotkla se prstem vlastní tváře od koutku oka dolů.

„A mluvil německy, ale divně. Ne jako vy.“

Eusebius s Myklóšem si vyměnili krátký pohled.

„Uherský Němec,“ řekl Myklóš.

„Nebo někdo od řeky,“ doplnil Bert.

„A jméno? Slyšela jsi nějaké?“

Dívka zaváhala.

„Myslím… Darvas.“

Várady sebou sotva znatelně škubl.

To stačilo. Eusebius se narovnal.

„Takže Darvas.“

„Teď už víme dost.“

Filip vykročil vpřed.

„Tak jedeme.“

Eusebius k němu otočil hlavu.

„Jo. Hned.“

Pak se podíval na Berta. Ten už stál, i když pomaleji, než by chtěl.

„Jak je?“

„Pojedu.“

„Na nic jsem se neptal.“

„Tak jo. Bolí to.“

Filip si odkašlal a radši se zadíval jinam. Myklóš přehodil jeden měšec do vozu a kývl na vojáky.

„Sbalte to. Za chvíli vyrážíme.“

Tábor se rychle pohnul. Dvě hlídky dohasily oheň, jedna dotáhla koně, další naložila listiny a znovu přivázala Váradyho ke kočáru tak, aby neměl šanci se ani pohodlně opřít. Filip pomáhal děvčatům zpátky do vozu a tentokrát se tvářil vážněji než obvykle.

Bert si utahoval pás pomalu. Eusebius k němu došel těsně před nasednutím a zastavil se tak blízko, aby to ostatním nepřišlo divné, ale jemu ano.

„Když to na tebe přijde, řekneš mi to hned.“

Bert se na něj podíval.

„Rozkaz?“

„Tentokrát prosba.“

To ho zarazilo víc než přísný hlas.

„Dobře.“

Eusebius mu upravil límec kabátce, jen rychlým pohybem prstů, a hned ustoupil.

„Nasedej.“

Vyjeli krátce nato. Mlha se zvedala a mezi stromy už prosvítalo chladné světlo. Cesta k řece byla rozbahněná a kola vozu se bořila hlouběji než včera. Vzadu drnčely řetízky, Várady nadával, Magda tiše konejšila Katu a Filip se každou chvíli ohlížel, jako by čekal, že Darvas vyskočí rovnou z křoví.

Myklóš jel vpředu a hledal cestu.

„Jestli ten chlapec šel napřed, povedou ho po řece. Tam je nejmenší šance, že se ztratí.“

„A největší, že ho prodají rychleji,“ řekl Bert.

Eusebius po něm střelil pohledem. Ne kvůli slovům. Kvůli tónu. Bert mluvil klidně, ale v tom klidu už bylo slyšet, jak ho vyčerpání zase dohání. Po první hodině jízdy zastavili u malé usedlosti. Myklóš šel mluvit s rybářem, Filip se motala kolem vozu a Eusebius došel k Bertovi.

„Zase bledneš.“

„Ty mě sleduješ moc.“

„A ty si myslíš, že to schováš.“

„Zkouším.“

Na okamžik se na něj díval tak, jak mohl jen on. Pak se ozval Filip.

„Mají člun!“

Všichni se otočili. Myklóš se vracel s rybářem a ten právě ukazoval k řece.

„V noci tu projel malý člun. Tři chlapi a jeden kluk. Spoutaný nebyl, ale dva ho drželi mezi sebou.“

Eusebius udělal krok vpřed.

„Jak dávno?“

„Pár hodin. Ještě za tmy.“

Myklóš zaklel pod nosem.

Bert zvedl hlavu.

„Jsme za nimi.“

Eusebius sevřel otěže.

„Tak pojedeme rychleji.“

Filip se nadechl.

„A co Várady?“

Myklóš už odpověď znal.

„Táhne s námi.“

Várady z vozu cosi vyštěkl, zřejmě další nadávku. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Eusebius nasedl první.

„Jedeme k přístavišti.“

Bert se vyšvihl do sedla hůř než ráno, ale pořád to zvládl. Jakmile se srovnal, Eusebius se k němu přisunul blíž.

„Ještě držíš?“

Bert se na něj podíval a v koutku úst mu cuklo.

„Pořád.“

„Tak drž dál.“

A znovu vyjeli, tentokrát rychleji, s řekou po pravé ruce a se stále ostřejším pocitem, že čas jim utíká rychleji než cesta pod koňmi.

K večeru před nimi vyrostl hrad nad řekou. Kamenný, široký, s těžkou branou a věží, která se zvedala nad střechy jako hlídač. Koně zpomalili sami od sebe. Myklóš taky. Eusebius si toho všiml hned.

„Co je?“

Myklóš se zadíval k hradbám.

„Rodina.“

Eusebius k němu otočil hlavu.

„Ty jsi tady doma?“

„Tak napůl. Bydlí tady bratranec. Gabriel Bethlen.“

Eusebius se na něj překvapeně podíval.

„Počkej. Ty jsi bratranec Gabriela Bethlena?“

Myklóš jen krátce kývl.

„Jo.“

„Toho Gabriela Bethlena?“

„Jiného neznám.“

Eusebius ho ještě chvíli měřil pohledem.

„A tys to neřekl dřív?“

Myklóš pokrčil rameny.

„Nepřišlo mi to důležité.“

„Mně teda jo.“

„Pomůže nám?“

Myklóš se zadíval před sebe.

„Možná.“

„A co za to bude chtít?“ zeptal se tiše Eusebius.

„Právě to nechci zjišťovat.“

S nimi jeli ještě dva vojáci s arcivévodovým znakem na plášti. Drželi se po stranách vozu, v němž seděl svázaný Várady, obě děvčata a ještě jeden z Váradyho mužů, stejně spoutaný a pobledlý. Už z dálky bylo vidět, že to není obyčejná návštěva ani pokojná cesta.

U brány je zastavili ozbrojenci. Jeden z nich Myklóše poznal, narovnal se a sklonil hlavu.

„Pane Bethlene.“

„Je doma?“

„Ano.“

„Tak mu řekni, že jsem přijel.“

Strážný pohlédl na vůz, na svázaného Váradyho, na děvčata přitisknutá k sobě a na dva vojáky s arcivévodovým znakem.

„A že nepřijíždíš sám.“

Myklóš se ani neotočil.

„To vidí i slepý.“

Brána se otevřela. Vjeli dovnitř a dvůr ztichl. Sloužící se zastavili v práci, vojáci se otočili, ženy u studny si začaly šeptat mezi sebou. Várady, který ještě před chvílí chrlil jednu nadávku za druhou, zmlkl docela.

Po schodech hlavní budovy sestupoval vysoký, štíhlý muž v tmavém oděvu. Šel klidným krokem a při jeho příchodu hovor na nádvoří ještě více utichl; pozornýma očima si prohlížel návštěvníky a máloco mu unikalo.

„Gabrieli.“

Muž se zastavil pár kroků od nich a pohlédl nejdřív na Myklóše, pak na Eusebia, Berta, Filipa a nakonec na vůz. Jeho pohled se zdržel právě tam. Na Váradym, na děvčatech, na spoutaném muži vedle nich a na dvou vojácích s arcivévodovým znakem.

„Tohle nevypadá jako rodinná návštěva.“

„Taky není,“ odsekl Myklóš.

Gabrielův pohled se vrátil k Eusebiovi.

„A vy jste kdo?“

Eusebius vytáhl list s pečetí a podal mu ho.

„Eusebius. Císařská garda. Pověření od arcivévody Matyáše.“

Gabriel list rozlomil, přelétl očima řádky a znovu zvedl hlavu.

„Takže vás opravdu pustil až sem.“

„Pustil.“

Gabriel si ho chvíli prohlížel a pak se pousmál.

„O vás už jsem slyšel. Povídá se, že jste Rudolfův parchant.“

Na nádvoří by v tu chvíli bylo slyšet i jehlu. Filip pootevřel pusu. Bert ztuhl. Myklóš jen přimhouřil oči. Eusebius se ani nepohnul.

„Povídá.“

Gabriel čekal. Eusebius mu pohled vrátil klidně.

„Jenže nejsem. Mám jiného otce.“

A usmál se. Gabriel si ho změřil znovu, tentokrát pozorněji.

„Vy to říkáte skoro vesele.“

„Kdybych měl věřit každé hlouposti, kterou si lidé vymyslí, už dávno bych se zbláznil.“

Bert musel na okamžik sklopit oči. Myklóš si odfrkl skoro neslyšně. Gabriel list vrátil.

„Tak dobře. Co chcete.“

Eusebius ukázal k vozu.

„Tohohle znáte.“

Gabriel pohlédl na Váradyho a v očích mu ztvrdlo.

„Bohužel.“

„Vezl děvčata. V listinách jsme našli zmínku o chlapci, kterého poslali napřed. Hledáme ho.“

Gabriel chvíli mlčel a pak přelétl pohledem vůz ještě jednou, jako by si skládal celý obraz.

„A přivezli jste si s sebou celý ten nepořádek. Včetně arcivévodových mužů.“

Gabriel se otočil a bez dalšího slova vykročil ke dveřím. Eusebius šel za ním první. Myklóš hned po jeho boku, Bert o krok pomaleji a Filip těsně za nimi, protože měl oči všude a zvědavost ho táhla dopředu víc než rozum. Dva vojáci s arcivévodovým znakem zůstali u vozu. Jeden hlídal Váradyho a druhý děvčata i svázaného muže.

Vstoupili do síně s těžkým stolem uprostřed. Na stěnách visely mapy, dvě lovecké zbraně a u okna stála truhla, na které ležel rozvinutý pergamen. Gabriel zůstal stát, nepokynul jim k sezení hned. Nejprve si je znovu všechny přeměřil. Nejdelší pohled věnoval Bertovi, který se sice tvářil klidně, ale v bledosti už se nic schovat nedalo.

„Posaďte se.“

Eusebius si sedl jako první. Myklóš zůstal stát. Bert se opřel o opěradlo židle, ale než se úplně usadil, bok mu vjel do tváře. Gabrielovi ten nepatrný záchvěv neušel.

„Pro tohohle pošlu ranhojiče.“

„Není třeba.“

„Na mém hradě bývá třeba to, co řeknu.“

Filip si odkašlal a raději sklopil oči ke stolu. Myklóš si unaveně promnul čelo.

„Začíná to hezky.“

Gabriel přešel k číši s vínem a nalil sobě i Eusebiovi.

„Tak mluvte. Od začátku. A nic mi nevynechávejte.“

Eusebius položil na stůl pověření, pak vedle něj listiny, které vzali Váradymu.

„Várady byl jen jedna část. Veze lidi, peníze, zprávy. Obchoduje s Osmany. Ve voze jsme našli dvě děvčata, jednoho jeho muže a zmínku o chlapci, kterého poslali napřed. Jméno Darvas.“

Gabriel sáhl po listinách, jednu otevřel a přelétl očima řádky. Ve tváři mu nehnulo skoro nic, jen v očích na okamžik ztvrdlo cosi starého.

„Darvas. Takže až sem.“

„Znáte ho.“

„Znám ten druh lidí. Nikdy se neušpiní sám, když může špínu strčit do cizích rukou.“

Myklóš se opřel ramenem o sloup.

„Říkal jsem, že se mi to nebude líbit.“

„Tobě se nelíbilo už to, že jsi přijel.“

„A pořád nelíbí.“

Filip se zadíval z jednoho na druhého.

„Vy se máte rádi.“

Myklóš po něm sekl očima tak prudce, že Filip zmlkl dřív, než se stačil usmát. Gabriel se obrátil zpátky k Eusebiovi.

„Kolik lidí ví, že jste tady?“

„Dost na to, aby to nebyla tajná cesta. Málo na to, aby se dalo čekat na pomoc.“

„Dobře.“

„Takže mi řeknete, kam Darvas míří.“

Gabriel chvíli mlčel a pak došel k mapě na truhle, rozvinul ji víc a ukázal na místo jihovýchodně od hradu.

„Tady. Starý klášterní statek. Polovina střechy spadlá, druhá drží zuby nehty. Lidé se mu vyhýbají. Mluví se tam o moru, o mrtvých, o hlasech v noci. Většina z nich by tam nevlezla ani za peníze.“

Eusebius vstal a přešel k němu.

„Jak daleko?“

„Dvě hodiny, když pojedete v klidu. Míň, když poženete koně.“

„Tak jedem.“

Gabriel se k němu otočil.

„Vy nikam nejedete, dokud vás někdo neprohlédne.“

„Pojedu.“

„Tak si nejdřív nechte zacelit bok, pane Valdštejne. Mrtvý muž mi tam nepomůže.“

Eusebius krátce zavřel oči. Přesně tohle nechtěl slyšet od cizího chlapa, i když s tím souhlasil.

„Má pravdu.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Ty začínej taky.“

Gabriel koutkem úst skoro neznatelně cukl.

„Máte zajímavé lidi, pane kapitáne.“

Eusebius mu pohled vrátil.

„Držím si jen ty, kteří umí přežít.“

„A tenhle umí?“

Bert narovnal ramena, i když ho to stálo víc, než dával najevo.

„Pořád stojím.“

Gabriel si ho změřil od hlavy k patě.

„Na sílu vůle. Slušný základ. Na dlouhou jízdu málo.“

Dveře se otevřely a dovnitř vešel starší ranhojič s brašnou. Za ním mladý sluha s miskou vody a čistým plátnem. Muž se ani nerozhlížel, šel rovnou k Bertovi.

„Posaďte se.“

Bert nehnul ani brvou.

„Nestojím o to.“

Ranhojič ho minul pohledem a obrátil se na Gabriela.

„Tahle tvrdohlavost je místní, nebo si ji přivezli s sebou?“

Gabriel se opřel dlaněmi o stůl.

„Přivezli.“

Filip už se neudržel a uchechtl se. Bert po něm sjel očima. Myklóš zakroutil hlavou.

„Sedni si, Berte. Ať je klid.“

Bert zůstal stát ještě vteřinu a pak se pomalu posadil. Eusebius k němu došel o krok blíž, ale zastavil se, aby to nebylo moc nápadné. I tak si Gabriel všiml, že na zraněného Valdštejna hledí častěji než na kohokoli jiného.

Ranhojič mu rozepnul kabátec, stáhl košili z boku a zamručel.

„Tohle mělo dávno odpočívat.“

„Dnes jsem tu větu slyšel už mockrát.“

„Tak si ji zapamatujte.“

Když ranhojič přiložil čisté plátno, Bert zatnul čelist a ruka mu sjela k okraji židle tak prudce, až zbělaly klouby. Eusebius to viděl hned. Nehnul se, jen se mu na okamžik změnil pohled. Gabriel to zachytil.

„Ten muž vám zřejmě leží na starosti víc než ostatní.“

„Je zraněný.“

„A tvrdohlavý.“

„To taky.“

Myklóš se opřel víc o sloup a založil ruce na hrudi.

„Gabrieli, jestli sis ho chtěl jen prohlížet, už jsi měl dost času.“

„Pořád stejně příjemný.“

„Pořád stejně protivný.“

Ranhojič mezitím odváděl svou práci rychle a bez řečí. Když obvaz dotáhl, ustoupil o krok.

„Na dnešek dost. Zítra by měl ležet.“

Bert si natáhl košili zpátky a suše se zasmál.

„Zítra pojedu.“

Ranhojič se na něj podíval, jako by slyšel něco mezi hloupostí a urážkou.

„Tak si pak nestěžujte.“

„Nestěžuju si nikdy.“

Filip si pod nosem zamumlal:

„Hlavně nahlas ne.“

Bert po něm jen otočil hlavu. Filip už mlčel. Gabriel se vrátil k mapě.

„Pošlu dva muže napřed. Jeden pojede po cestě ke statku, druhý to vezme lesem. Když tam Darvas je, dozvím se to dřív, než tam dorazíme všichni.“

„Dobře.“

„Vyjedeme za hodinu.“

„Za hodinu?“

Gabriel si nalil víno.

„Vy potřebujete jídlo. Koně vodu. A já chci vědět, jestli nám tam mezitím někdo neutekl zadní cestou.“

„Dává to smysl.“

Bert se opřel o stůl.

„Každá další hodina je moc.“

Eusebius se k němu otočil. Hlas měl klidný, ale tvrdý.

„Vím.“

Bert mu pohled vrátil.

„Tak proč tu ještě jsme.“

„Protože tam chci dojet živý. Se všemi, co za něco stojí.“

Na okamžik bylo ticho. Gabriel si ten krátký střet očima vychutnal až příliš viditelně.

„Dobře. Sluha vám ukáže komnatu pro děvčata. Várady půjde do sklepa. Ten jeho muž taky, ale zvlášť. A vy…“

Pohlédl na Eusebia.

„Vy půjdete se mnou.“

„Proč.“

„Protože chci vědět, koho mi bratranec přivedl přes práh. A protože o vás chci slyšet víc, než co si lidé šeptají po chodbách.“

Eusebius si ho chvíli měřil.

„A já zas chci chlapce živého.“

„Pak si budeme rozumět.“

„Spíš ne.“

Gabriel se na něj ani nepodíval.

„Ty se mezitím postarej, aby tvůj Valdštejn nelezl po hradě a nedělal hrdinu.“

Bert sevřel čelist.

„Nejsem ničí.“

Eusebius k němu stočil hlavu.

„Berte.“

Stačilo to. Ztichl, ale nelíbilo se mu to ani trochu. Gabriel si ten okamžik uložil někam do hlavy a pak jen kývl ke dveřím.

„Za hodinu na nádvoří.“

Otočil se a odešel vedlejšími dveřmi. Eusebius za ním zůstal chvíli stát, pak se nadechl a obrátil se k ostatním.

„Myklóši, dohlédni na děvčata a na Váradyho. Filipe, nikam sám nepolezeš. Berte, sedneš si.“

Filip vydechl.

„Já mám pocit, že tobě ten hlas velitele začíná chutnat.“

„A tobě by slušelo mlčení.“

Myklóš se uchechtl.

„Aspoň něco se tu nemění.“

Bert si pomalu sedl, protože bok se znovu ozval, a teprve když dosedl, dovolil si na vteřinu zavřít oči. Eusebius se na něj podíval jen krátce. Kratince, jenže i to stačilo, aby Bert věděl, že ten pohled patřil jemu a nikomu jinému.

A právě v té chvíli se Filip radši zadíval z okna. Myklóš taky. Nikdo z nich to nekomentoval.

Venku se dvorem nesl dusot, řinčení zbraní a těžký hlas stráže odvádějící Váradyho do sklepa. Nad hradem se pomalu lámalo světlo a s ním i krátký klid, který jim Gabriel dal jen na chvíli. Pak už zase přijde cesta, zbraně a Darvas.

Eusebius vyšel za Gabrielem na chodbu a hluk síně za nimi zeslábl, když zapadly dveře. Gabriel po několika krocích zastavil a obrátil se k němu s pozorností, která dokázala znejistit i zkušeného důstojníka.

„Nemohl jsem si nevšimnout, jak jste se na Valdštejna díval.“

Eusebius k němu hned obrátil hlavu.

„Jsme skoro jako bratři. Slíbil jsem jeho matce, že ho přivezu domů.“

Gabriel mírně nadzvedl obočí.

„Myslel jsem, že Valdštejn už rodiče nemá.“

„Vy myslíte Albrechta Eusebia z Valdštejna.“

Gabriel se na okamžik zarazil.

„Oni jsou dva?“

„Jo. Jsou dva. Ten, co si tam uvnitř hraje na hrdinu, je jeho vzdálený bratranec.“

Na okamžik se odmlčel a koutkem úst mu cuklo.

„Je to trochu zamotané.“

Gabriel pomalu pokýval hlavou.

„Aha. Já myslel, že je to on.“

„Ta podoba mate skoro každého. I Myklóš si ho tehdy spletl, když ho viděl poprvé.“

Gabriel se znovu zadíval směrem ke dveřím síně, za nimiž zůstal Bert.

„Ta podoba je neuvěřitelná.“

Eusebius neodpověděl hned. Jen se opřel ramenem o chladnou zeď a počkal, co z Gabriela ještě vypadne. Bethlen si ho měřil stejně pozorně jako předtím dole na nádvoří.

„A vy jste slíbil jeho matce, že ho přivezete domů?“

„Ano.“

„Vy to berete dost osobně.“

Eusebius po něm střelil klidným pohledem.

„Když něco slíbím, beru to vážně.“

„To už jsem si všiml.“

Pak se obrátil a znovu se rozešel chodbou. Eusebius šel vedle něj. Kámen pod nohama studil a z oken padalo dovnitř šedé světlo pozdního odpoledne.

„Takže ten chlapec je pro vás důležitý.“

„Je to dítě.“

„To byla hezká odpověď. Jen ne úplná.“

Eusebius se na něj ani nepodíval.

„Úplná stačí mně.“

Gabriel se tiše zasmál, spíš pro sebe než pro něj.

„Vy jste opatrný.“

„Vy zase zvědavý.“

„Na svém hradě si ten přepych můžu dovolit.“

„A já si můžu dovolit neodpovědět.“

Gabriel se zastavil u úzkého okna a pohlédl ven na dvůr. Dole právě dva muži vedli Váradyho přes nádvoří ke sklepení. Bránil se už jen ústy, tělem sotva.

„Darvas bude horší než Várady.“

Eusebius se postavil vedle něj.

„To čekám.“

„Várady se rád schovával za peníze. Darvas se schovává za strach. Takoví bývají horší.“

„Pak uděláme, co bude třeba.“

Gabriel stočil hlavu k němu.

„Vy mluvíte, jako byste se nebál vůbec ničeho.“

„Bojím se dost věcí.“

„Jen to na vás není vidět.“

Eusebius se slabě pousmál.

„To bývá výhoda.“

Gabriel si ho chvíli měřil, pak se pomalu odlepil od okna.

„Jestli je ten kluk ve statku, vytáhneme ho odtamtud. Jestli už ho posunuli dál, budeme potřebovat štěstí.“

„Na štěstí nespoléhám.“

„Tak na co.“

Eusebius se konečně podíval přímo na něj.

„Na lidi, kteří dělají svoji práci.“

Gabrielovi v očích kmitlo pobavení.

„A mezi ty počítáte i mě?“

„Zatím zvažuju.“

„Dobře. Aspoň jste upřímný.“

Na konci chodby se objevila služka s miskou horké vody a čistým plátnem. Sklonila hlavu a rychle zmizela do síně, kde zůstal Bert s ostatními. Eusebius tam bezděčně stočil oči. Jen na vteřinu. Gabriel si toho všiml znovu, ale tentokrát nic neřekl.

Místo toho ukázal ke dveřím na opačné straně chodby.

„Půjdeme k mapám. Chci vám ukázat ještě jednu cestu ke statku. Užší, ale rychlejší.“

„Dobře.“

Gabriel vykročil první, pak se ještě jednou ohlédl přes rameno.

„A mimochodem. Až se vrátíme, zkuste tomu vašemu hrdinovi říct, že bledne čím dál víc.“

„Jemu to říká každý.“

„A poslouchá aspoň vás?“

Na okamžik se mu v očích mihlo cosi měkčího, ale hlas zůstal klidný.

„Občas.“

Gabriel jen pokýval hlavou, jako by si tím potvrdil něco, co už tušil.

„Tak to jste na tom líp než ostatní.“

Když se Eusebius s Gabrielem vrátili do síně, bylo hned jasné, že klid tam dlouho nevydržel.

Bert stál u stolu, jednu ruku opřenou o hranu, druhou sevřenou v pěst. Ranhojič na něj mluvil už očividně potřetí a pokaždé se stejným výsledkem. Filip seděl bokem a radši mlčel. Myklóš měl ruce založené na hrudi a ve tváři ten výraz, který říkal, že ještě chvíli a někomu jednu vrazí.

„Řekl jsem, že si lehnu později.“

„A já vám říkám, že později už můžete ležet bez sebe.“

Bert po ranhojiči střelil pohledem.

„Tohle přeháníte.“

„Naopak. Vy přeháníte.“

Eusebius došel až k němu a zastavil se těsně vedle.

„Berte.“

Bert se k němu otočil.

„Ne.“

„Ještě jsem nic neřekl.“

„Znám ten tón.“

Gabriel se opřel bokem o zeď a ani se nesnažil skrýt pobavení.

„Ten pán se učí rychle.“

Eusebius si ho nevšímal a díval se jen na Berta.

„Půjdeš si lehnout.“

„Nepůjdu.“

„Půjdeš.“

„Eusebie.“

V tom jediném slově bylo všechno. Vzdor, únava, vztek i prosba, aby ho před ostatními dál netlačil. Eusebius chvíli mlčel, pak se podíval na Myklóše.

„Nechte nás.“

Myklóš zvedl obočí, ale přikývl. Filip se zvedl hned. Ranhojič si zamručel cosi pod vousy a odešel ke dveřím taky. Gabriel zůstal stát o vteřinu déle, pak se usmál tím svým klidným, protivným způsobem a vykročil za ostatními.

Dveře se zavřely.

V síni zůstali sami. Bert se opřel o stůl ještě víc, jako by ho drželo na nohou už jen dřevo pod rukou.

„Tohle nesnáším.“

„Vím.“

„Tak s tím přestaň.“

Eusebius k němu došel blíž.

„Nepřestanu.“

„Jsem v pořádku.“

„Nejsi.“

Bert odvrátil oči.

„Pojedu.“

„Možná. Až se z toho nesložíš po cestě.“

„Nesložím.“

Eusebius na něj hleděl dlouho, ale v jeho tváři nebyl hněv. Bertovi bylo právě tohle klidné odmítání nepříjemnější než otevřená hádka.

„Měla bych větší strach o tebe než o Darvase, a to už je co říct.“

„Tohle na mě nezkoušej.“

„Nezkouším nic. Jen ti říkám pravdu.“

„Já tam chci být s tebou.“

„A já tě nechci táhnout z bláta jen proto, že sis zase myslel, že všechno utáhneš silou.“

Bert sevřel čelist.

„Utáhnu.“

„Ne dnes.“

„Eusebie—“

„Berte, podívej se na sebe.“

„Bledneš, sotva stojíš, rána se ti znovu otevřela a pořád máš pocit, že musíš někam běžet. Já tě znám. Poznám to dřív než ty.“

„To je ta nejhorší část.“

„Já vím.“

Chtěl něco říct. Otevřel pusu, narovnal se od stolu a udělal krok a v té chvíli se mu podlomila kolena.

Nestihl se ani pořádně chytit. Jen se mu z tváře ztratila poslední barva a tělo šlo dolů. Eusebius ho zachytil jen tak tak, ramenem a rukama kolem pasu, ale i tak s ním škubl náraz o vlastní hruď.

„Berte!“

Dveře se rozletěly. Myklóš byl uvnitř první, hned za ním Filip a ranhojič.

„Sakra.“

„Na postel. Hned.“

Myklóš s Eusebiem ho zvedli mezi sebou a odnesli do vedlejší komnaty. Bert byl při vědomí jen napůl, těžký a bezvládný. Filip utíkal napřed a odhrnoval cestu, jako by tím mohl pomoct víc. Položili ho na postel. Ranhojič mu sáhl na krk, na čelo, pak na bok, kde obvaz znovu vlhnul.

„Tohle už není na hádání.“

Bert pootevřel oči.

„Já nikam—“

Ranhojič ho zarazil pohledem.

„Vy už teď nikam.“

Eusebius stál u postele a díval se na něj tak tvrdě, že i Bert zmlkl. To omdlení byla poslední kapka. Už v něm nezůstalo nic, co by se dalo omlouvat tvrdohlavostí nebo únavou.

„Zůstaneš tady.“

Bert zavřel oči, ale hned je znovu otevřel.

„Ne.“

„Ano.“

„Eusebie.“

„Tentokrát žádné ne.“

Myklóš stál u nohou postele a mlčel. Filip se ani nepohnul. Poprvé se netvářil pobaveně ani zvědavě. Jen vážně. Eusebius se otočil ke dveřím.

„Odteď zůstane tady. Je to rozkaz.“

Pak pohlédl na Myklóše a Filipa.

„Budete ho hlídat.“

Bert po něm šlehl očima.

„To snad nemyslíš vážně.“

„Myslím.“

„Nejsem vězeň.“

„Tak se tak nezačínej chovat.“

Ranhojič přikývl.

„Tohle je rozumné.“

Eusebius se k němu obrátil, došel blíž a sklonil se tak, aby ho slyšel jen on.

„Dejte mu něco, po čem bude spát. Jinak vám z té postele uteče.“

Ranhojič po něm krátce pohlédl, pak sotva znatelně kývl.

„Rozumím.“

Bert zahlédl jen jejich tváře a ten krátký pohyb hlavy.

„Co jste mu řekl?“

Eusebius se narovnal.

„Že tě má dát dohromady.“

„Lžeš.“

„A ty budeš teď mlčet.“

Filip si vyměnil pohled s Myklóšem. Myklóš jen pomalu vydechl nosem.

„Aspoň jednou s tebou souhlasím.“

Bert obrátil hlavu k němu.

„Nikdo se tě neptal.“

„Škoda. Odpověděl bych stejně.“

Ranhojič už mezitím něco drtil v misce, naléval do poháru a míchal. Komnatou se rozlila hořká bylinná vůně. Bert se znovu pokusil zvednout na loket, ale Eusebius mu položil ruku na rameno a zatlačil ho zpátky do polštáře.

„Lež.“

Tentokrát v tom nebyla prosba. Jen únava, strach a rozkaz dohromady. Bert se na něj díval dlouho a pak konečně povolil.

„Tohle ti vrátím.“

Na rtech Eusebia se neobjevil ani náznak úsměvu.

„Až budeš stát na nohou, klidně.“

Ranhojič mu podal pohár.

„Vypijte to.“

„Co je v tom?“

„Spánek. A rozum, když budete mít štěstí.“

Filip si musel skousnout ret, aby se nerozesmál. Myklóš ho beze slova chytil za límec a stáhl o krok dozadu. Bert vzal pohár, chvíli ho držel a díval se do tmavé hladiny.

„Nenávidím vás.“

„To už jsi říkal,“ odpověděl Myklóš.

Bert se napil. Hořkost mu stáhla ústa hned po prvním polknutí. Přesto dopil až do dna a vrátil pohár ranhojiči. Eusebius z něj nespustil oči ani na vteřinu.

„Teď spi.“

Bert se chtěl ještě bránit, něco odseknout, aspoň jednou posledně, ale víčka už mu těžkla. Otočil hlavu k Eusebiovi, jako by si potřeboval ještě jednou ověřit, že tam stojí.

„Vrátíš se.“

Nebylo to jako otázka. Spíš jako poslední rozkaz, který ještě chtěl vyslovit on. Eusebius přikývl.

„Vrátím.“

Bert zavřel oči. Dech se mu po chvíli začal zpomalovat. Prsty, které měl dosud sevřené v přikrývce, konečně povolily. V komnatě zůstalo ticho. Ranhojič odložil misku.

„Usne rychle.“

Eusebius stál pořád na stejném místě.

„Dobře.“

Pak se otočil k Myklóšovi a Filipovi.

„Nespustíte z něj oči.“

„Jo.“

„Postaráme se o to.“

Eusebius se podíval zpátky na Berta. Spal už tvrdě, konečně bez té křeče ve tváři, kterou s sebou vláčel celý den. Pak si narovnal kabátec, vzal rukavice a zamířil ke dveřím. Myklóš ho zastavil těsně před prahem.

„Dávej na sebe pozor.“

Eusebius po něm krátce pohlédl.

„Ty na něj.“

Pak odešel.

Eusebius došel za Gabrielem na nádvoří. Za chůze si rovnal zbroj, utáhl si rukavici a krátce řekl:

„Už spí.“

Gabriel na něj chvíli jen hleděl a pak sklopil oči k jeho zbroji, jako by kontroloval, jestli se v něm po těch několika minutách něco změnilo.

„Takže můžeme jet.“

„Myklóš s Filipem ho budou hlídat.“

Gabriel se ani neptal koho. Věděl to moc dobře. Jen krátce kývl na velitele stráže.

„Deset mužů se mnou. Tiše. Bez pochodní, dokud to nebude nutné.“

Na nádvoří se hned zvedl pohyb. Muži s Bethlenovým znakem na kabátcích přiváděli koně, dotahovali řemeny a bez zbytečných slov brali kordy, pistole a dýky. Gabriel si připnul kord k boku, zkontroloval jílec a přehodil přes ramena tmavý plášť. V tom okamžiku z něj byl přesně ten druh uherského šlechtice, před kterým lidé uhýbali z cesty dřív, než promluvil.

Eusebius nasedl první. Gabriel hned vedle něj. Za nimi se seřadilo deset jezdců. Brána se otevřela jen natolik, aby projeli, a pak se za nimi zavřela těžce a dutě.

Vyjeli do tmy.

Zpočátku byl slyšet jen dusot kopyt a chladný vítr od řeky. Hrad zůstal za nimi, světla v oknech rychle zmizela a cesta se stočila mezi vinice. Nad krajinou viselo nízké nebe, bez hvězd, bez měsíce, jen s matným proužkem světla u obzoru. Čím byli dál, tím víc se zdálo, že svět kolem nich pohlcuje ticho.

Gabriel jel chvíli mlčky a pak se podíval na Eusebia.

„Ten váš Valdštejn se probere a bude vás proklínat.“

Eusebius nespustil oči z cesty.

„Až se probere, budu rád.“

„Nechal jste ho tam nerad.“

„Jo.“

Gabriel koutkem oka zachytil napětí v jeho čelisti, ale dál to nerozvíjel.

„Dobře.“

Jeli dál. Vinice vystřídal les a mezi stromy se ochladilo ještě víc. Kopyta teď dopadala měkčeji, do vlhké hlíny a tlejícího listí. Jeden z jezdců v zadní řadě potlačil zakašlání. Jiný si upravil řemen pistole. Jinak nikdo nepromluvil.

Po nějaké době Gabriel zvedl ruku. Celá skupina zpomalila a pak zastavila. Před nimi se les rozestupoval a mezi černými kmeny už bylo vidět tmavé obrysy statku.

Stál tam jako mrtvé zvíře. Jedno křídlo propadlé, druhé pokřivené, střecha na několika místech rozbitá, dvůr zarostlý a tichý. Jen z jednoho místa v zadní části stoupal tenký pruh kouře. U boční zdi stáli uvázaní koně.

Gabriel se naklonil blíž k Eusebiovi.

„Jsou uvnitř.“

„Kolik?“

„Venku dva koně navíc. To nic neznamená. Můžou tam být tři stejně jako šest.“

Jeden z Gabrielových mužů sesedl, přidřepl ke stopám a hned se ohlédl.

„Čerstvé. Nejsou tu dlouho.“

Eusebius přejel pohledem zdi, okna i vrata.

„Vchody?“

Gabriel ukázal.

„Hlavní vrata. Zadní chodba. A dole sklepní vstup z boku. Když budou chtít utéct, vezmou buď zadek, nebo sklep.“

„Rozdělíme se.“

„Dobře. Čtyři muži se mnou zprava. Čtyři s vámi zleva. Dva zůstanou u koní a zavřou dvůr, kdyby někdo vyrazil ven.“

Eusebius ještě chvíli hleděl ke statku. Vtom se uvnitř něco ozvalo. Tupá rána. Pak krátký, přidušený zvuk. Ne hlas dospělého. Něco menšího. Slabšího. Eusebius sevřel otěže tak prudce, až mu zbělely prsty. Gabriel si toho všiml.

„To mohl být on.“

„Jo.“

Oba sesedli ve stejnou chvíli. Koně nechali ve stínu zborcené zdi. Muži si potáhli pláště níž, zkontrolovali kordy a pistole. Gabriel položil ruku na jílec svého meče a tiše řekl:

„Odteď bez řečí.“

Eusebius vytáhl kord jen o píď, aby necinkl o pochvu, a zase ho zasunul. Jen zkusil, že jde lehce ven. Pak se znovu ozvalo něco zevnitř. Tentokrát hlas. Hrubý, vzteklý.

Nerozuměli slovům. Stačil tón a hned po něm další rána. Nikdo už nemusel nic dodávat. Gabriel se podíval na Eusebia.

„Až to začne, nepouštějte se zbytečně doprostřed. Darvas, jestli tam je, bude utíkat.“

„Jestli tam je chlapec, jdu pro něj.“

„Právě proto říkám, ať neblázníte.“

Eusebius už se díval zpátky na statek.

„Na rozum bude čas potom.“

Gabrielův výraz na okamžik ztvrdl, pak jen kývl.

„Dobře. Ale jakmile uslyšíte můj hlas, zavíráte zadní trakt.“

„Platí.“

Rozdělili se.

Gabriel zmizel se čtyřmi muži po pravé straně, podél rozpadlé zdi a k zarostlému průchodu. Eusebius vedl zbylé čtyři vlevo, skrz stín stromů a kolem propadlého křídla. Dva muži zůstali u koní a hned se rozestoupili tak, aby jim nic neuniklo.

Blíž u zdi bylo cítit kouř, vlhkou omítku a cosi zatuchlého, co se drží v místech, kde lidé trpěli příliš dlouho. Eusebius se přitiskl ke zdi u bočního vchodu a zadržel dech. Za dveřmi bylo slyšet kroky. Jedny těžké. Druhé lehčí a pak tiché zachrastění řetězu.

Jeden z mužů za ním sotva slyšitelně zašeptal:

„Pane kapitáne…“

Eusebius zvedl ruku. Ticho. Ze zadní části dvora se ozval měkký hvizd. Gabrielův signál. Byli na místě.

Eusebius sevřel jílec kordu a pak se zevnitř ozval dětský hlas. Krátký. Přidušený a tak slabý, že to skoro bolelo víc než křik. Eusebius jen pootočil hlavu k mužům za sebou.

„Teď.“

„Teď.“

Dveře povolily pod ramenem prvního vojáka a vzápětí praskly dovnitř. Eusebius vletěl do chodby první, kord už venku. Za ním se nahrnuli muži a celý statek se v jediném okamžiku probudil řevem, dusotem a kovem.

Z levé místnosti vyběhl chlap s pistolí v ruce. Ani ji nestačil pořádně zvednout. Eusebius mu sekl po zápěstí, rána odletěla do stropu a muž zařval tak, až se prach sesypal z trámů. Druhý voják do něj vrazil celou vahou a srazil ho na zem.

Z protější strany vyrazil další. Sekera, široká ramena, vztek v očích. Eusebius uhnul jen o vlásek. Železo se zarylo do futer místo do něj. Otočil se, vrazil mu jílec kordu do spánku a hned potom kolenem do břicha. Chlap zavrávoral. Jeden z Gabrielových mužů ho dorazil pěstí do čelisti a oba se svalili na podlahu.

Vzadu se ozval Gabrielův hlas.

„Držte pravou stranu!“

A hned po něm zazvonily kordy. Gabriel se pral u zadního průchodu s vysokým chlapem v kožené vestě. Jeho kord šel rychle, čistě, bez zbytečných pohybů. Žádná okrasa, jen chladná práce. Jedním sekem srazil soupeři zbraň stranou, druhým mu rozřízl rukáv a třetím ho dostal na kolena.

Další dva muži vyběhli ze schodů. Jeden s nožem, druhý s palicí. V chodbě se to sevřelo tak těsně, že nebylo místo na přemýšlení. Jen na rány. Eusebius vrazil do prvního ramenem, tvrdě ho přirazil ke zdi a čepelí mu přitlačil krk.

„Dolů!“

Muž po něm plivl a sáhl po dýce u pasu. Eusebius mu vrazil loket do obličeje, až mu zapraskalo v nose, a srazil ho k zemi. Pak ho uslyšel. Krátké zachrastění. Přidušený nádech. Dítě.

Někde vzadu. Za dalšími dveřmi. Eusebius se pootočil.

„Se mnou! Dva chlapi! Ostatní držte chodbu!“

Přeběhl přes prach, krev a rozbité dřevo až k zadní místnosti. Dveře byly zajištěné petlicí. Neměl čas ji zkoumat. Jednou ranou kordu ji vyrazil, druhou dveře rozrazil dokořán.

Uvnitř byl chlad a tma, jen u stěny hořela jedna lojová svíce. Vedle ní stál stůl, převržená židle, dvě bedny a u zadní zdi chlapec. Ruče svázané před tělem, tvář špinavá, oči vytřeštěné strachem.

A před ním Darvas.

Hubenější, než čekal. Jizva od oka ke tváři. V ruce nůž přitisknutý chlapci ke krku. V druhé pistole. Darvas se usmál křivě, skoro líně, jako by na tuhle chvíli čekal.

„Konečně.“

Eusebius se zastavil jen na půlkroku od prahu. Muži za ním ztuhli.

„Pusť ho.“

Darvas pomalu zakroutil hlavou.

„Vy jste ten slavný Eusebius.“

„A ty jsi mnohem větší zbabělec, než jsem čekal.“

Darvas přitlačil čepel víc. Chlapec sykl a zavřel oči.

„Ještě slovo a podříznu ho.“

Eusebius zůstal klidný. Jen pohled mu ztvrdl.

„Když to uděláš, živý z téhle místnosti nevyjdeš.“

Darvas se zasmál.

„Myslíte, že mě to děsí?“

Za zády se znovu rozlehl křik a kov. Gabriel pořád držel zadní část domu. Statek se třásl pod ranami a kroky. Prach padal z trámů. Svíce plápolala. Chlapec se třásl tak silně, až mu cvakaly zuby.

Eusebius trochu snížil hlas. Mluvil už jen k němu.

„Slyšíš mě?“

Chlapec pomalu otevřel oči.

„Jo.“

„Jakmile řeknu lehni, lehneš na zem. Hned. Rozumíš?“

Darvas zasyčel.

„Drž hubu!“

Eusebius z něj nespustil oči.

„Rozumíš?“

Chlapec sotva znatelně pohnul hlavou. Darvas si toho všiml. Chtěl s ním couvnout ke zdi, ale v tom okamžiku se za oknem něco roztříštilo. Jedna z Gabrielových ran srazila venku muže do rámu a sklo se sesypalo dovnitř. Darvas na zlomek vteřiny uhnul očima.

Stačilo to.

„Teď!“

Chlapec padl na kolena.

Eusebius vletěl dovnitř. Darvas vystřelil. Rána ohlušila místnost, kulka proletěla těsně kolem Eusebiova ramene a rozštípla bednu za ním. Vzápětí do Darvase vrazil jeden z vojáků. Nůž mu sjel stranou, jen škrábl chlapce po límci. Darvas ale ustál první náraz a sekl zpátky. Čepel šla po vojákovi, minula a rozřízla mu kabátec přes hruď.

Eusebius se otočil a sekl po Darvasově ruce. Nůž mu nevypadl, ale ucukl. Druhý voják ho chytil zezadu kolem pasu. Darvas ho vší silou praštil hlavou dozadu, až mu rozbil ret a pak se vytrhl a vrhl se ke dveřím.

Tam už stál Gabriel. Kord měl od krve, oči chladné.

„Ani krok.“

Darvas místo odpovědi sáhl po druhé dýce u boty a šel přímo na něj. Gabriel uhnul stranou, nechal ho udělat chybu a pak ho zasáhl jílcem do zápěstí. Dýka odletěla ke zdi. Darvas po něm skočil holýma rukama, zoufale, vztekle, jako zvíře zahnané do kouta. Gabriel ho vzal přes bok, strhl na stůl a oba se s rachotem svalili mezi střepy a svícen.

Eusebius byl u nich dřív, než se Darvas zvedl. Přirazil mu kord k hrdlu.

„Konec.“

Darvas ležel na zádech, zadýchaný, oči plné nenávisti. Ještě se chtěl vzepřít, jenže Gabriel mu vrazil koleno do hrudi a přitlačil ho zpátky.

„Živý.“

Eusebius ani neotočil hlavu.

„To je rozkaz.“

Jeden z mužů už přiběhl s provazem. Spoutali Darvasovi ruce tak tvrdě, až zasykl bolestí.

„Pusťte mě, vy parchanti!“

Gabriel po něm sjel pohledem.

„Klidně křič. Tady tě nikdo litovat nebude.“

Z chodby se ozvalo poslední zadunění a pak Gabrielův muž zastrčil hlavu do dveří.

„Pane, hotovo. Dva mrtví, tři živí.“

„Spoutejte je.“

Teprve pak se Eusebius otočil k chlapci. Pořád klečel u zdi, ruce svázané, celý roztřesený. V očích měl prázdný děs, ten druh strachu, který už ani nekřičí. Eusebius schoval kord, klekl si k němu a mluvil tišeji.

„Už dobrý.“

Chlapec se ani nepohnul.

„Slyšíš mě?“

Po chvíli přikývl.

Eusebius vytáhl nůž a přeřízl provaz. Chlapci ruce okamžitě spadly do klína, jako by je přestal cítit. Na zápěstích se mu rýsovaly tmavé otlaky. Eusebius si stáhl rukavici, vzal ho opatrně za jednu ruku a promnul mu prsty, aby se vrátil cit.

„Jak se jmenuješ?“

„J-Jan.“

„Dobře, Jene. Podívej se na mě.“

Chlapec oči zvedl jen pomalu.

„Jsi zraněný?“

„Nevím.“

„Bolí tě něco hodně?“

Jan polkl a ukázal si na bok a na čelo. Eusebius přikývl.

„Dobře. Už tě nikam neodvezou.“

Chlapec se rozklepal znovu.

„Oni říkali, že mě prodají.“

„Já vím.“

„A že už si pro mě nikdo nepřijde.“

Eusebius z něj nespustil oči.

„Přišel jsem.“

Jan se nadechl tak prudce, až se skoro zajíkl a pak sklopil hlavu a do očí mu vhrkly slzy, které se snažil zadržet zuby nehty. Eusebius mu přehodil přes ramena vlastní plášť a přitáhl ho kolem něj. Gabriel to sledoval mlčky. Když domluvili, přistoupil blíž a pohlédl na chlapce.

„Je to on?“

„Jo.“

„Kvůli jednomu klukovi tolik lidí. To je směšný.“

Eusebius se k němu otočil tak prudce, že i Gabriel zvedl obočí.

„Kvůli jednomu dítěti stačí i víc.“

„Stejně už jste pozdě. Síť běží dál.“

Gabriel mu špičkou boty přitlačil ruku k podlaze.

„A ty nám ji začneš rozplétat.“

Darvas tentokrát neodpověděl. Jen sykl bolestí. Eusebius zvedl Jana opatrně na nohy. Chlapec zavrávoral. Hned ho chytil.

„Pomalu.“

„Já… já můžu.“

„Dneska už nemusíš nic.“

Jan se na něj podíval tak nevěřícně, až to zabolelo i Gabriela, a to by si nikdy nepřiznal. Zvenku už dovnitř pronikaly hlasy mužů odvádějících zajatce. Statek ještě před chvílí plný strachu teď zněl jinak. Těžce, unaveně, ale bezmoc v něm byla na jiné straně.

Gabriel kývl ke dveřím.

„Půjdeme.“

Eusebius přitáhl chlapce blíž k sobě a vedl ho ven. Na prahu Jan zaváhal, jako by čekal další ránu nebo křik. Eusebius mu položil ruku na rameno.

„Už jsi venku.“

Vyšli do chladného vzduchu. Muži na dvoře právě svazovali posledního živého. Jeden z Gabrielových vojáků odvedl koně od stěny. Jiný prohledával pytle a bedny. Gabriel došel ke svému veliteli stráže.

„Darvas živý. Odvezeme ho.“

Muž přikývl.

„A ostatní?“

„Taky.“

Pak pohlédl na Eusebia a chlapce zabaleného do jeho pláště.

„Ten kluk pojede se mnou.“

Eusebius stočil oči k Janovi.

„Pojedeš na mém koni. Přede mnou. Rozumíš?“

Jan jen přikývl.

Gabriel chvíli mlčel a pak se podíval na Eusebia s tím svým klidným, pozorným výrazem.

„Kvůli tomu dítěti byste šel sám proti celému domu.“

Eusebius mu pohled vrátil.

„Šel.“

Gabriel pomalu pokýval hlavou.

„To jsem si myslel.“

Pak kývl mužům.

„Nasedat. Vracíme se.“

Vracíli se už téměř potmě. Kopyta tlumeně dopadala do vlhké cesty, muži mlčeli a jen občas zapraskala větev pod nohama koně. Jan seděl před Eusebiem, zabalený v jeho plášti a po celou cestu se skoro ani nehnul. Jen jednou se ohlédl, jako by se chtěl ujistit, že Darvas opravdu jede svázaný za nimi a že se znovu nevynoří ze tmy.

Eusebius cítil, jak mu na rukávech a na zbroji zasychá krev. Lepila se na látku, na kůži i na jílec kordu. Byl unavený, ulepený a v hlavě mu pořád ještě dozníval křik ze statku, ale jakmile se před nimi objevily hradby, trochu z něj spadlo napětí.

Brána se otevřela hned. Vjeli dovnitř a nádvoří se znovu probudilo k životu. Stráže přiběhly ke koním, další muži už brali Darvase i ostatní zajatce z rukou jezdců.

„Do kobek. Každého zvlášť.“

Gabrielův hlas se rozlehl dvorem tvrdě a čistě.

„A Darvase odděleně. Chci ho mít ráno při vědomí.“

Muži přikývli a odvedli vězně pryč. Darvas se ještě vzepřel, ale jeden z Gabrielových lidí mu bez milosti zkroutil ruce výš a odpor ho rychle přešel. Eusebius sesedl opatrně a hned pak stáhl Jana z koně dolů. Chlapec dopadl na zem nejistě, nohy se mu podlomily, ale Eusebius ho chytil včas a postavil ho pořádně na nohy.

Gabriel se otočil ke schodům.

„Marie!“

Z bočních dveří vyšla komorná, starší žena s pevným výrazem a rychlýma očima.

„Postarej se o chlapce. Umyt, najíst a dej ho k těm děvčatům.“

Pak pohlédl na Jana o něco měkčeji.

„Tam bude v bezpečí.“

Jan se nejdřív díval na komornou, pak zvedl oči k Eusebiovi. Na vteřinu zaváhal a pak ho prudce objal, jako by to přišlo samo a bez přemýšlení. Eusebius ho jen tiše přidržel a pohladil po vlasech.

„Neboj. Postarají se o tebe.“

Jan přikývl, i když měl oči pořád plné strachu a únavy. Komorná se na něj povzbudivě usmála, vzala ho za ruku a jemně ho vedla ke dveřím. Chlapec se ještě jednou ohlédl přes rameno, pak s ní zmizel uvnitř.

Na nádvoří zavládlo ticho. Jen koně odfrkovali a někde ve sklepní chodbě zaduněly dveře od kobky. Gabriel se obrátil k Eusebiovi.

„Umyjte se.“

Vešli dovnitř do menší síně. Na stole už stály dva poháry a džbán vína. Gabriel je vzal, nalil a jeden z nich podal Eusebiovi. Ten ho přijal, ale chvíli ho jen držel v ruce. Gabriel pozvedl svůj pohár.

„Zítra se bude Darvas vyslýchat. Necháte to na mně.“

Eusebius se na něj podíval přes okraj číše.

„Váš hrad, vaše pravidla.“

Gabriel se pousmál. Krátce, skoro unaveně. Pak pohár zvedl o něco výš a vypil ho najednou až do dna. Eusebius se napil pomaleji. Víno bylo tmavé, těžké a v hrdle hřálo víc, než čekal. Gabriel položil prázdný pohár zpátky na stůl a zazvonil.

Do síně vstoupil komorník, vysoký muž s hladce sčesanými vlasy a bezchybným držením těla.

„Postarej se o našeho hosta.“

Komorník se uklonil.

„Ano, pane.“

Pak se obrátil k Eusebiovi a ustoupil o krok stranou.

„Prosím, pane kapitáne.“

Eusebius ještě chvíli zůstal stát zády k němu, než položil pohár na stůl a obrátil se ke Gabrielovi.

„Valdštejn?“

Gabriel si ho chvíli měřil.

„Spí. Ranhojič mu dal něco silného. Vaši dva ho hlídají, jak jste chtěl.“

V očích mu přitom znovu kmitlo to tiché, nepříjemně bystré pobavení.

„Dneska vám neuteče.“

Eusebius jen krátce přikývl.

„Dobře.“

Komorník mu ukázal cestu a vykročil chodbou. Eusebius šel za ním, kroky už těžší než před hodinou. Na rukávu měl zaschlou krev, pod zbrojí pot a v ramenou únavu, která se mu konečně začínala hlásit o slovo naplno.

Na schodech ho komorník znovu oslovil.

„Připravil jsem vám komnatu vedle západního křídla. Kdybyste cokoliv potřeboval, stačí zavolat.“

„A kde leží pan Valdštejn?“

„O patro níž, na konci chodby. U dveří sedí vaši lidé.“

To ho uklidnilo víc, než chtěl dát najevo. Komorník otevřel dveře do prostorné komnaty. Uvnitř už čekala mísa s horkou vodou, čisté plátno, svíce a na židli složená košile.

„Přejete si ještě něco?“

Eusebius se na okamžik zadíval k oknu, za nímž se hrad pomalu propadal do noci.

„Ne. To stačí.“

Komorník se uklonil a tiše odešel. Dveře zapadly. V komnatě zůstalo jen ticho, teplo svící a pach krve, kouře a cizího vína, který se z něj pořád ještě držel. Eusebius si pomalu sundal rukavice a položil je na stůl. Teprve teď, když osaměl, si dovolil zavřít oči. Zítra bude Darvas mluvit. Zítra se zase všechno rozběhne.

Dnes v noci ale Bert spal pod střechou, Jan byl v bezpečí a hradní zdi držely aspoň na pár hodin svět venku. Sotva si sundal rukavice a položil je na stůl, ozvalo se zaklepání.

„Dále.“

Dveře se otevřely a dovnitř vešla mladá dívka. Sklonila hlavu, ale usmívala se.

„Pán Bethlen mě posílá, abych vám pomohla se svléknout.“

Eusebius se na ni usmál, ale mezi zuby mu tiše zakřupalo.

„Já toho Gabriela zabiju.“

Dívka se k němu přiblížila a natáhla ruku ke sponě na zbroji. Eusebius uhnul tak rychle, až se zarazila.

„Děkuji, ale můžete jít. Společnost nepotřebuji. Svléknu se sám.“

Dívka zamrkala.

„Pán mi řekl—“

„Vím, co vám řekl.“

Usmál se na ni znovu, tentokrát o něco mileji.

„Jenže já jsem složil slib ctnosti, takže děkuji, ale opravdu ne.“

To už se tvářila spíš zmateně než uraženě. Eusebius jí otevřel dveře a nenápadně ji vedl ven.

„Ale můžete jít dolů. Tam jsou moji muži. Určitě si s nimi budete mít o čem povídat.“

Dívka se začervenala, sklopila oči a vyšla na chodbu. Eusebius za ní hned zavřel. Chvíli stál u dveří a jen zhluboka dýchal.

„Tak tohle fakt ne.“

Pak ho napadlo ještě něco. Ohlédl se ke dveřím, uviděl klíč v zámku, sáhl po něm a zamkl. Teprve když cvaklo železo, trochu povolil.

„Tak. To by snad stačilo.“

Pomalu si začal sundávat zbroj. Každá přezka byla těžší než před chvílí. Kabátec, pás, kord, boty. Všechno ze sebe dostával s únavou, která už nešla dál přecházet. Když konečně zůstal jen v košili, přešel k míse s vodou. Byla ještě teplá. Namočil plátno a začal ze sebe stírat zaschlou krev, špínu a pot.

Na rukávech jí bylo víc, než čekal. Na krku taky. Umyla si obličej, šíji, ruce a chvíli jen stála nad mísou se zavřenýma očima. Hrad byl tichý. Jen někde daleko klaply dveře a po chodbě přešly kroky.

Když měla hotovo, stáhla si košili přes hlavu, oblékla čistou a došla k posteli. Byla měkká, široká a po posledních dnech skoro nebezpečně pohodlná. Na okamžik se ještě podívala ke dveřím, ujistila se, že jsou opravdu zamčené, a teprve pak si lehla.

Přikrývka byla těžká a teplá. Jakmile se do ní zachumlala, tělo povolilo rychleji, než chtěla. Hlava jí ještě chvíli běžela dál. Bert o patro níž. Jan v bezpečí. Darvas ve sklepě. Gabriel za zdí, s tím svým klidným pohledem a protivným rozumem.

Pak i to zmizelo. Za chvíli spala tvrdě.

Ráno přišlo tišší než to předchozí. Hrad ještě úplně neprocitl, ale ze spodních síní už se nesla vůně chleba, horkého vína a pečeného masa. Eusebius se probudil později, než chtěl. Na okamžik jen ležel a hleděl do stropu, pak si vzpomněl, kde je, a posadil se.

Umyla se, oblékla a seběhla dolů ke snídani. V síni už seděl Gabriel. Před sebou pohár, chléb, sýr a tvář až podezřele klidnou. Jakmile Eusebius vstoupil, zvedl oči a v koutku úst mu cuklo.

„Dobré ráno. Tak co, líbil se vám můj dárek?“

Eusebius se zastavil u stolu, pak si pomalu sedl.

„Musel jsem ho odmítnout.“

Gabriel nadzvedl obočí.

„Vážně?“

„Složil jsem slib čistoty.“

To už se Gabriel zatvářil opravdu překvapeně.

„Vy?“

Eusebius si vzal kus chleba a klidně pokrčil rameny.

„Díky tomu jsem ještě naživu.“

Na okamžik sklopil oči k talíři. V hlavě mu jen blesklo, že by asi dost těžko vysvětloval něco jiného. Třeba to, že je žena. Tuhle část si nechal pro sebe. Gabriel si ho chvíli měřil, pak pomalu přikývl.

„To jsem nečekal.“

„Já zase nečekal, že mi pošlete dívku do pokoje.“

„Chtěl jsem být pohostinný.“

„Byl jste až moc.“

Pak si Eusebius ukousl chleba a dodal sušeji:

„Poděkoval jsem a poslal ji dolů. Za mými muži.“

Gabrielův úsměv se rozšířil.

„Tak proto Myklóš nejde na snídani.“

„Cože?“

V tu chvíli se ze dveří ozvaly kroky. Dovnitř vešel Filip. Oči podlité, vlasy rozcuchané a tvář tak otrávená, že to bylo vidět hned od prahu. Sedl si ke stolu skoro uraženě a sáhl po poháru. Gabriel se na něj podíval s potlačeným pobavením.

„Vypadáte, jako byste nespal.“

Filip si vzal kus chleba a zamračil se.

„Protože jsem nespal.“

Eusebius ho chvíli sledoval.

„Kde je Myklóš?“

Filip se na něj podíval tak výmluvně, až to skoro stačilo místo odpovědi.

„Přišel nad ránem mě vystřídat.“

Pak se opřel do židle a dál mluvil už mnohem kyseleji.

„Celou noc jsem byl vzhůru já. A on si užíval.“

Eusebius se zakuckal vínem. Chvíli kašlal, pak mu to došlo celé a navzdory únavě se rozesmál. Filip se na něj podíval dotčeně.

„To k smíchu není.“

Gabriel už se nesmál ani neskrýval. Jen se opřel v židli a sledoval Eusebia s očima plnýma pobavení.

„Naopak. Docela je.“

„Vy dva jste hrozní.“

Eusebius si ještě utřel koutky úst a zavrtěl hlavou.

„A tys ji tam fakt poslal?“

„Jo.“

„A ona šla?“

„Jo.“

„A Myklóš—“

Filip zvedl ruku.

„To už slyšet nechci.“

Gabriel si ukrojil kus sýra.

„Takže váš hlídač dnes ráno není k použití.“

„Je naživu, to stačí,“ odsekl Filip.

Eusebius se konečně trochu uklidnil a znovu zvážněl.

„A Bert?“

Filip se přestal mračit aspoň o trochu.

„Spí. Tvrdě. Ranhojič měl pravdu, po tom pití neví o světě.“

„Dobře.“

Gabriel položil nůž na stůl.

„To je jeden problém míň. Darvas bude za chvíli vzhůru. Až dosnídáte, půjdeme za ním.“

„Dobře.“

Filip si opřel lokty o stůl a podíval se z jednoho na druhého.

„A já?“

Gabriel se na něj podíval klidně.

„Vy se najíte. Pak si umejete obličej, abyste vypadal aspoň trochu jako člověk. A potom půjdete s námi.“

„Takovou vyhlídku mi raději nepřipomínejte.“

„Po noci, kterou jsi měl, přežiješ i tohle.“

Filip si povzdechl.

„To říkáte vy. Vy jste aspoň spal.“

„Ani nevíte, jak rád jsem, že jste přijeli.“

Po snídani se Eusebius bez zdržování vydal do komnaty, kde nechali Berta. Vešel tiše. U okna seděl Myklóš a vypadal až podezřele spokojeně. Jakmile ho uviděl, roztáhl se mu úsměv od ucha k uchu.

„Dík za dárek.“

Eusebius se zastavil ve dveřích a podíval se na něj chladně.

„Dostal jsem ho já.“

Myklóš se rozesmál nahlas. Smál se tak, až se musel opřít dlaní o koleno. Eusebius ho sjel pohledem a smích rázem zeslábl, i když mu v očích zůstal. Pak přešel k posteli.

Bert spal tvrdě. Byl bledý, skoro průsvitný, a přesto působil klidněji než večer. Přikrývka mu sklouzla níž a zůstal odhalený až do pasu, bez košile, s čerstvým obvazem přes bok. Eusebius se na okamžik zastavil, jen se na něj díval a v hrudi ho píchlo cosi tichého a nepříjemného. Vzpomněl si na Hofburg. Na vlastní horečku, na slabost, na to, jak ji Bert nutil ležet, i když ho za to chtěla zabít.

Dveře znovu tiše klaply a dovnitř vešel ranhojič s čerstvou vodou.

„Jak je na tom?“

Ranhojič položil misku na stolek a pohlédl k posteli.

„Měl namále. Horkost vystoupila vysoko, ale srazili jsme ji. Teď musí spát.“

Eusebius přikývl a došel ještě blíž. Naklonil se k Bertovi tak, aby ho slyšel jen on, i když spal.

„Darvase máme. A tohle je karma. Spočítala jsem ti to za Hofburg.“

Na rtech mu kmitl sotva znatelný úsměv. Hned zase zmizel. Narovnal se a obrátil se k ranhojiči.

„Děkuju.“

Pak pohlédl na Myklóše.

„Máme Darvase.“

Myklóš už se mezitím přestal tvářit pobaveně a kývl.

„Já vím. Dnes bude výslech.“

„Přijdeš?“

„Jestli chceš.“

Eusebius se ještě jednou podíval na Berta. Spal dál, těžce a bez pohnutí.

„Ten bude spát jak zabitý.“

Myklóš se hned zvedl.

„Tak jdeme.“

Vyšli z pokoje a dveře za nimi tiše zapadly. Na chodbě bylo chladněji. Jen jejich kroky a vzdálené hlasy ze spodních pater. Myklóš šel za ní pár kroků mlčky a pak ztišil hlas.

„Co je mezi váma?“

Veronika se zastavila a otočila se k němu.

„Nic.“

„Povídej někomu jinému. Mně ne.“

Chvíli na něj jen hleděla. On ustoupit nehodlal.

„I Fili si toho všiml.“

Přišel blíž a hlas mu ztvrdl.

„Veru, až se dozví tvůj otec, že spolu něco máte, půjde o život.“

Veronika se zhluboka nadechla.

„Já vím, ale…“

Nedořekla to. Nemusela. Myklóš ji pozoroval a pobavenost z jeho tváře postupně vyprchala; místo ní zůstalo pochopení i únava, kterou už neskrýval.

„Chápu. Měl jsem kdysi stejné.“

Veronika sklopila na okamžik oči a pak se znovu narovnala.

„Půjdeme. Gabriel na nás čeká.“

Myklóšovi se vrátil slabý úsměv.

„To bude sranda.“

Sešli do sálu. Gabriel už tam stál, opřený jednou rukou o stůl, jako by čekal přesně na tuhle chvíli. Když je uviděl, narovnal se.

„Jdeme?“

Eusebius krátce přikývl.

„Ano.“

Gabriel sáhl po rukavicích a cestou ke dveřím se po něm koutkem oka podíval.

„Ten váš Valdštejn ještě spí?“

„Jo.“

„Dobře. Aspoň se nám sem dnes nebude plést.“

Myklóš si odfrkl.

„To říkáte teď.“

„Máte pravdu. Radši si užijme ten zázrak, dokud trvá.“

Vyšli ze sálu a zamířili ke schodišti dolů. Do míst, kde byl kámen chladnější, vzduch těžší a kde se i ticho chovalo jinak. Čím níž šli, tím míň bylo slyšet hrad a tím víc jen vlastní kroky. Před dveřmi do sklepa stáli dva strážní. Jakmile spatřili Gabriela, narovnali se.

„Je vzhůru?“

„Ano, pane. Od chvíle, co ho zavřeli.“

„Otevřete.“

Zámek kovově cvakl. Dveře se pomalu otevřely a zevnitř vyšel chlad, vlhko a pach kamene. Za dveřmi je čekal Darvas, stále spoutaný a odhodlaný nedat jim zadarmo jediné slovo.

Sklepením se táhl chlad a světlo pochodní rozkmitávalo stíny po zdech. Uprostřed stála těžká židle, vedle ní stůl s listy, voskem a džbánem vody, zatímco kat čekal opodál. Gabriel vešel první a zaujal místo před zajatcem; Eusebius se postavil kousek stranou, protože na tomto hradě velel Gabriel a právě on měl výslech vést.

Darvas si olízl rozbitý ret a drzý, vyčkávavý úsměv mu nezmizel z tváře, ani když si všiml kata.

„Tak kdo začne?“

Gabriel se zastavil přímo před ním.

„Já.“

Gabriel se posadil, téměř pohodlně, jako by nešlo o výslech, ale o nepříjemný rozhovor po večeři.

„Jméno.“

Darvas mlčel.

„Jméno.“

„Už ho víte.“

Gabriel se ani nepohnul.

„Chci to slyšet od tebe.“

Darvas si olízl rozbitý ret.

„János Darvas.“

Písař namočil brk.

„Odkud?“

„Od řeky.“

„To není odpověď.“

„To je jediná, kterou dostanete.“

Gabriel pomalu kývl na kata. Ten přistoupil, ale nesáhl po nástroji hned. Jen se postavil vedle Darvase tak blízko, aby cítil jeho dech. Darvas po něm střelil očima, ale zatím se tvářil klidně.

„Komu sloužíš?“

„Sobě.“

„Kdo tě platí?“

„Každý, kdo má peníze.“

„Várady.“

„To jméno slyšíte rád?“

„Odpověz.“

„Znám ho.“

„To nestačí.“

„Tak si domyslete zbytek.“

Gabriel složil ruce na stole.

„Tohle může trvat dlouho, Darvasi. Mně to nevadí.“

„Mně taky ne.“

Gabriel krátce kývl. Kat nasadil palečnice a pomalu začal utahovat. Železo zaskřípalo. Darvasovi cukl sval v čelisti, ale jinak nehnul ani brvou.

„Komu sloužíš?“

„Řekl jsem vám to.“

Kat pootočil šroubem. Darvas sykl, ale hned se znovu usmál. Jen o něco křivěji.

„Pořád sobě.“

Gabriel se opřel v židli.

„Dobře. Tak jinak. Kdo tě poslal pro chlapce.“

„Nikdo.“

Další pootočení. Delší. Pomalejší. Darvas tentokrát zavřel oči.

„Kdo.“

„Nevím, o kom mluvíte.“

„O tom chlapci, kterého jsme našli na statku.“

„Tak jste ho našli. Gratuluju.“

Kat mu sevřel ruku ještě víc. Darvas už výkřik potlačil jen napůl.

„Kdo.“

„To byl jen náklad.“

V tom tichu sebou Eusebius sotva znatelně trhl. Gabriel si toho všiml, ale nespustil oči z Darvase.

„Takže přece něco víš.“

Darvas se nadechl ztěžka.

„Vím, že jste přišli pozdě.“

Gabriel kývl znovu. Kat palečnice sundal, ale jen proto, aby vzal řemen. První rána dopadla přes ramena. Druhá hned po ní. Třetí už z Darvase vyrvala syknutí, které nedokázal schovat.

„Komu sloužíš?“

„Váradymu.“

„Celé jméno.“

Darvas sevřel zuby.

„Václav Krištof Várady de Tokaj.“

„Co pro něj děláš?“

„Doprovod.“

Gabriel se ani neusmál.

„A dál?“

„Hlídání.“

„A dál?“

„Vymáhání dluhů.“

„A dál?“

Darvas zvedl oči. V nich už bylo víc bolesti než vzdoru, ale pořád se držel.

„Co ještě chcete slyšet?“

„Pravdu.“

Gabrielův hlas zněl pořád stejně. To bylo horší než řev.

„Platí tě za vraždy?“

Darvas mlčel. Kat udělal krok blíž. Darvas odvrátil hlavu.

„Platí?“

„Jo.“

Písař znovu skřípl brkem o papír.

„Kolik.“

„Podle člověka.“

„Mluv přesně.“

„Půlku předem. Půlku po práci.“

„Koho jsi zabil?“

Darvas se uchechtl, ale bez veselí.

„To chcete celý seznam?“

Gabriel kývl na kata. Čtvrtá rána dopadla bez varování.

„Ano.“

Darvas vydechl mezi zuby.

„Převozníka u Ostřihomi. Jednoho písaře v Komárně. Kupce z Vacova, co chtěl odejít z obchodu. Dva pacholky, co viděli moc. Ženu z Prešpurku, protože schovala děvče. A jednoho mladého mnicha u řeky.“

Ticho v místnosti zhoustlo.

„Jak.“

„Někdy nůž. Někdy voda. Někdy pád z vozu. Jednou oheň.“

Gabriel chvíli mlčel a pak položil další otázku už tišeji.

„Kolik let to běží?“

„Čtyři. Možná pět.“

„Kam šli lidé?“

Darvas zavřel oči, jako by si chtěl odpočinout. Kat mu položil ruku na rameno. Otevřel je hned.

„Přes řeku. Do Budína. Dál do Uher. K Turkům.“

„Přesně.“

„Děvčata šla jako služebné. Děti jako sirotci. Mladí kluci jako učni, pážata nebo osobní sluhové. Když se někdo ptal, dostal falešný list. Když se ptal moc, zmizel.“

Gabriel se naklonil dopředu.

„A dál?“

Darvas si přejel jazykem po zubech.

„Holky šly do nevěstinců, do domů bohatých kupců, někdy jako dary. Děti šly dál podle toho, kdo platil víc. Mladí muži taky. Některé chtěli domy, kde se neptali na jméno. Některé pánové, co si rádi vybírali podle tváře.“

To už bylo i na Gabriela hodně. Viděl válku, krev i zradu, ale tohle v něm přesto hnulo něčím hlubším. Ne daleko. Jen dost.

„Jména.“

Darvas na něj pohlédl se zbytkem zloby.

„Měšťany, nebo pány?“

„Všechny.“

„Začnu těmi, co měli peníze a báli se míň než ostatní.“

Kat se znovu postavil za něj. Darvas to cítil.

„Měšťané z Budína. Márton Géczi. Benedek Sárközi. János Szűcs. Tamás Pálfi. Lőrinc Varga. András Kerekes. Miklós Fekete. Balázs Tímár. Všichni něco koupili. Děvčata, chlapce, mladé kluky do služby.“

Písař psal bez přestání.

„A šlechtici.“

Darvas se tentokrát dlouho díval jen do podlahy. Gabriel čekal. Ticho se táhlo.

„Jména.“

„István Héderváry.“

Písař psal.

„Gáspár Révay.“

Další řádek.

„Miklós Csáky.“

„László Erdődy.“

„Ferenc Keglevich.“

„Pál Nyáry.“

„Na co brali podíl?“

„Na všem. Někdo peníze. Někdo lidi. Někdo ochranu na cestách. Někdo jen přivřel oči a nechal své lidi, ať to táhnou místo něj.“

„Kdo přímo kupoval?“

Darvas si odplivl krev ke straně.

„Géczi a Sárközi děvčata. Héderváry dva chlapce. Révay mladého sluhu. Erdődy vzal tři dívky přes prostředníka, nechtěl svoje jméno v ničem. Csáky kupoval mladé muže do doprovodu. A Várady bral podíl ze všeho.“

Eusebius stál bez pohnutí, ale prsty sevřel tak silně, až mu zbělely klouby. Gabriel si toho koutkem oka všiml. Neřekl nic.

„A z Vídně?“

„Myslel jsem, že se k tomu dostaneme.“

Kat mu vrazil pěst do žaludku. Darvas se zlomil a vykašlal pár kapek krve.

„Z Vídně kdo,“ zopakoval Gabriel.

„Konrád Hohenberg. Ulrich Kainz. Sebastian Waldner. Lang.“

„Co dělali?“

„Hohenberg peníze a listiny. Kainz celnice a přechody. Waldner sklady a lidi. Lang rozvrhy u dvora, kdo jde kam a kdy je prázdná cesta.“

„A z Uher další.“

„Byli menší. Kupci, převozníci, písaři. Většina z nich brala jen kus, aby neviděla celek.“

„Jména.“

„Gergely Bóna. Pál Szekeres. Imre Tóth. János Kőmíves. Sándor Lendvai. Měšťané, sklady, lodě, pečetě.“

„Kde jsou knihy?“

„Žádné nejsou.“

Gabriel kývl. Kat mu stáhl ruce provazem k háku ve stropě a zvedl ho ze židle. Jakmile se odlepil od země, rameny mu křuplo tak nepříjemně, až Filip venku za dveřmi zřejmě něco shodil, protože to v chodbě kovově zadunělo.

Darvas tentokrát zařval nahlas.

„Kde jsou knihy?“

„Nevím!“

Kat zvedl provaz o kus víc. Darvas sebou škubl, lapal po dechu a pak už to z něj šlo mnohem rychleji.

„Ve dvojité truhle. Ne ve sklepě. V modlitebně u Tokajského domu. Pod podlahou. Třetí deska od oltáře.“

Písař psal tak rychle, až mu inkoust cákal na prsty.

„A seznamy lidí.“

„Část shořela. Část má Várady. Část jsem přepsal já.“

„Kde.“

„U mlynáře za Szobem. V trámu nad stájí. Zabalené v kůži.“

Gabriel se zastavil. To bylo víc, než čekal, ale nepolevil.

„A dál. Všechna místa?“

Darvas visel, zpocený, zlomený, ale pořád ještě ne úplně prázdný.

„Sklad za jižní branou v Budíně. Dům u rybářů v Ostřihomi. Sklep pod vinárnou v Komárně. Bílý dům v Prešpurku. Stará stodola za Szobem. Tokajský dům. A statek, kde jste nás našli.“

„Kdo tě spojil s Váradym?“

„Benedek Sárközi. Nejdřív šlo o víno. Pak o lidi. Pak už bylo jedno, co se veze, když to nese peníze.“

„A Várady věděl všechno.“

„Várady věděl vždycky víc než ostatní. Platil si mě na vraždy, Gécziho na lodě, Sárköziho na sklady, Hohenberga na pečetě a pány na mlčení.“

„Kdo z těch pánů věděl, že děti končí u Osmanů?“

Tentokrát se Darvas zarazil. Opravdu. Toho si všimli všichni. Gabriel ztišil hlas.

„Kdo.“

Darvas polkl.

„Héderváry. Erdődy. A Révay to tušil. Ostatní se radši neptali.“

To už bylo i na Gabriela moc. On už zažil lecco, ale slyšet to takhle pohromadě, bez zábran, bez lži a bez ostychu, bylo jiné. Chvíli stál zády ke všem, ruce opřené o stůl, a mlčel. Nikdo ho nerušil. Pak se pomalu otočil zpátky.

„Ještě jednou. Od začátku. Všechny vraždy, všechny trasy, všechny platby. A nic nevynecháš.“

Darvas zavřel oči.

„Já už—“

Kat jen položil ruku na provaz. To stačilo. Darvas se zlomil úplně. Přiznání z něj nakonec začalo vycházet po útržcích, jako by každé další slovo musel vyrvat z místa, do něhož je tak dlouho zatlačoval.

Mluvil o platbách v uherských zlatkách i tolarech, o dětech zapisovaných jako čeleď, o mladých mužích vybíraných podle vzhledu a poslušnosti i o dívkách, které putovaly dál jako dary, aniž samy tušily, komu jsou určeny.

Když skončil, byl sklep tichý tak, až to bolelo. Gabriel se vrátil ke stolu, vzal první popsaný list a přelétl ho očima.

„Máme dost.“

Pak zvedl hlavu k Eusebiovi.

„A teď už víte, proč jsem to nenechal na mírných otázkách.“

Eusebius mu pohled vrátil.

„Jo.“

Gabriel ani tentokrát neuhnul.

„Dobře.“

Pak kývl na kata.

„Spustit. Ale chci ho při vědomí.“

Darvase pomalu spustili zpátky na židli. Lapal po dechu, oči kalné, ale pořád živý. Eusebius zůstal ještě chvíli stát u stěny a díval se na něj. Měl pocit, že drží v ruce jen jeden uzel ze sítě, která sahá mnohem dál, než kdokoli z nich chtěl.

Gabriel si to zjevně uvědomoval stejně dobře.

Když vešli do Bertovy komnaty, spal pořád tvrdě. Ležel bledý, bez košile, s čerstvým obvazem přes bok a vypadal, jako by ho z něj někdo v noci vytáhl jen napůl. Eusebius došel až k posteli a chvíli se na něj díval. Filip se postavil z druhé strany a Myklóš zůstal u nohou.

„Spinká jak Šípková Růženka.“

„Kdo je?“

Eusebius se na něj podíval.

„Princezna, co spala po píchnutí o vřeteno sto let.“

„Já to říkám pořád. Je to naše princezna.“

„Řekni mu to, až bude v pořádku, a jsi mrtvej.“

Eusebius sklopil pohled zpátky k posteli.

„To budeme všichni. Protože jsem mu tak řekl první.“

Všichni tři se usmáli. Myklóš zavrtěl hlavou.

„Stejně nám to dá sežrat.“

Z postele se ozval unavený, chraplavý hlas.

„Já vás slyším. Dám vám to sežrat.“

Bert pomalu otevřel oči. Eusebius se k němu naklonil.

„Ahoj.“

Bert se na něj podíval těžkým, unaveným pohledem.

„Ahoj.“

Myklóš hned chytil Filipa za paži a táhl ho ke dveřím.

„Pojď. Necháme je.“

Filip se cukl.

„Ale já—“

„Pojď.“

Pak se ještě jednou ohlédl na ty dva u postele, pochopil a už neřekl nic. Dveře se za nimi zavřely. Veronika si sedla na kraj postele.

„Máme Darvase. A mluvil.“

Bert na ni chvíli hleděl, pak sotva znatelně kývl.

„Já vím. Šeptala jsi mi to.“

Byl bledý, rty suché a popraskané. Veronika se rozhlédla, našla sklenici a nalila do ní trochu ředěného vína. Jednou rukou mu podsunula dlaň pod šíji, zvedla mu hlavu a přiložila sklenici ke rtům.

„Pomalu.“

Napil se jen trochu, ale i tak mu v obličeji na chvíli cuklo. Veronika sklenici položila zpátky na stůl a znovu se k němu otočila.

„Jak ti je?“

„Jako by mě přejel tank.“

Na rtech jí kmitl slabý úsměv. Bert nahmátl její ruku a sevřel ji.

„Jsem rád, že jsi v pořádku.“

„Já zase, že ležíš tady a ne někde dole pod zdí.“

Naklonila se a políbila ho. Bert jí polibek pomalu vrátil, unaveně, ale se stejnou jistotou jako předtím. Když se od něj odtáhla, pořád ji držel za ruku.

„Až budeme doma, pozvu tě na rande.“

Veronika na něj pohlédla.

„To brzo.“

„Nekaž to.“

Na rtech jí znovu cuklo.

„Dobře. Beru.“

„Jsi hrozná.“

Veronika mu lehce stiskla prsty.

„Ty jsi horší.“

Ještě chvíli zůstali společně u postele a Bert v jejím stisku poznal, že mu nemusí slibovat nic, co by teď nedokázal splnit.

Později se Veronika vrátila do sklepa za Filipem a Myklóšem, kteří čekali u sudů s vínem. Držela sklenici v prstech a hledala začátek vyprávění, které dosud znali jen po útržcích; chlad kamenů a pach kvašení se mísily s tlumeným ruchem hradu nad nimi.

Napila se a pomalu vydechla.

„Začnu Vídní.“

Na okamžik sklopila oči.

„Když jste odjeli, zůstala jsem tam sama. Klesl se o mě staral víc, než bych od něj čekala. Dala jsem se trochu dohromady. Měla jsem pokoj, dvě jeptišky a hlavně klid. Aspoň pár dní. Jenže pak přišel další dopis z Prahy. Rudolf si nechal vyslance jako rukojmí, dokud se Eusebius nevrátí. A tím se všechno znovu rozjelo.“

Filip přestal žvýkat. Myklóš jen nepatrně přikývl.

„Matyáš zuřil. Nechal si mě předvolat a já mu přímo před očima omdlela. Tím bylo po všem. Poznal, že jsem žena. Od té chvíle mě hlídal skoro osobně. Ke mně směl jen on, Klesl, Prunner a občas Marta. Měla jsem pocit, že se kolem mě stahuje smyčka, a přitom jsem pořád nevěděla proč.“

Znovu se napila.

„Pak jsem se dostala do místnosti, kam jsem vůbec neměla vejít. Byl tam obraz ženy. A vedle něj medailon. Stejný jako ten můj. Úplně stejný. V té chvíli mi došlo, že to není náhoda. Jen jsem ještě netušila, jak hluboko to sahá.“

Myklóš se opřel víc o sud.

„A tam to prasklo.“

Veronika kývla.

„Jo. Matyáš mě tam našel. Pohádali jsme se. Já vyjela po něm, on po mně. Klesl nás musel zastavit, protože to vypadalo, že se do sebe pustíme jak dva blázni. A pak už to neudržel. Vytáhl dopisy. Staré listy. Pečetě. Jména. Všechno.“

„Jak všechno?“

„Úplně všechno. Kdo byla moje matka. Kdo je můj otec. Proč jsem musela zmizet. Proč mě ukryli. Proč se o mně celé roky nemluvilo.“

Ve sklepě se rozhostilo ticho.

„Moje matka byla Anna Opavská. Ne nějaká dvorní milenka, ne chyba, ne tajný hřích. Měli její dopisy. Jeho dopisy. A měli i záznam o sňatku. Skrytém, ale pravém. Nejsem bastard. Nejsem cizí krev bokem od dvora. Jsem manželská dcera Matyáše Habsburského a Anny Opavské.“

Filip zůstal zírat s pootevřenými ústy. Myklóš pomalu sklopil oči, jako by si to v hlavě skládal znovu od začátku. Veronika se usmála bez radosti.

„Přesně tak jsem koukala i já. Chvíli jsem na něj jen zírala a pak jsem se zavřela v pokoji, protože jsem měla pocit, že když otevřu pusu, buď začnu řvát, nebo něco rozbiju. Jenže nejhorší na tom bylo něco jiného.“

Položila sklenici na stůl.

„Matyáš to nevěděl celé roky. Nečekal mě. Nehledal dceru, o které by věděl. On celé ty roky žil s tím, že to dítě je mrtvé. A navíc si myslel, že se narodil syn.“

Filip sebou trhl.

„Syn?“

„Ano. V tom byl ten zmatek. On věřil, že měl dítě, které zemřelo. A že to byl chlapec. Pak před ním stála žena, kterou celou dobu znal jako Eusebia. Takže se mu během jedné chvíle rozpadlo všechno, čemu do té doby věřil.“

Myklóš se pomalu nadechl.

„Takže to pro něj byl stejný šok jako pro tebe.“

„Ano. Jen každý z jiného důvodu. Já zjistila, kdo jsem. On zjistil, že dítě, které považoval za mrtvé, žije. A že místo syna má dceru.“

Na chvíli se ozývalo jen tiché praskání dřeva někde ve zdi.

„Nejtěžší nebylo slyšet, že je můj otec. Nejtěžší bylo číst ty dopisy. Matka v nich byla živá. Psala o mně ještě předtím, než jsem se narodila. Psala o strachu. O tom, co se kolem nich stahuje. O lidech, kterým se nedá věřit. A on jí odpovídal. Ne jako arcivévoda. Jako muž. Jako někdo, kdo ji opravdu miloval. A mezi těmi listy leželo všechno, co pak zmizelo ze světa. Její jméno. Můj původ. Svatba. Všechno schované, jen aby mě nechali žít.“

„Takže on to nevěděl jistě.“

„Ne. Nevěděl to jistě. Klesl věděl víc. On ty listy držel, schovával je a nakonec to celé složil dohromady. Teprve pak to došlo i Matyášovi.“

Filip se konečně trochu vzpamatoval.

„Takže ty jsi vlastně…“

„Ani to neříkej.“

Filip pusu zase zavřel.

Veronika se opřela a pokračovala tišeji.

„Po tom všem se Matyáš začal chovat jinak. Pořád mě hlídal, pořád byl tvrdý a pořád chtěl mít všechno pod rukou. Jenže už v tom nebyla jen podezíravost. Viděla jsem, že si to v hlavě skládá i on. Chodil se mnou do zahrad, mluvil se mnou a někdy se na mě díval tak, až mi to bylo nepříjemné, protože v tom nebyl arcivévoda. Byl v tom otec. Jenže ani jeden z nás nevěděl, co si s tím počít.“

Myklóš mlčel. Filip taky.

„Pak jsem si to v hlavě srovnala po svém. Vzala jsem si z těch dopisů jediné, co pro mě mělo cenu. Že nejsem omyl. Že nejsem cizí příměs v něčím rodě. Že moje matka nebyla stín někde v koutě. A že když už mi konečně řekli pravdu, naložím s ní po svém.“

Myklóš se opřel lokty o kolena.

„A tím svým bylo co?“

„Že jsem za ním přišla už jako Eusebius a řekla mu, co chci. Volnost. Pravomoc. Muže. Cestu sem. Jinak odejdu do Prahy a uvidí mě až tam. V té chvíli pochopil, že mě nezadrží ani jako otec, ani jako pán. Nakonec ustoupil. Nerad. Hodně nerad. Jenže ustoupil.“

Filip si vydechl.

„A tak ses objevila u mlýna.“

„Jo.“

Na rtech jí tentokrát kmitl opravdovější úsměv.

„Se zbrojí, s vojáky a s rozkazem, který byl konečně můj.“

Pak se odmlčela a podívala se z jednoho na druhého.

„Tak. Teď už to víte.“

Myklóš chvíli nic neřekl. Jen na ni hleděl a v očích měl cosi mezi lítostí a uznáním.

„Tohle by porazilo i vola.“

Filip pomalu přikývl.

„A ty tu sedíš, jako bys nám právě řekla, co bylo k večeři.“

„Kdybych se z toho měla složit pokaždé, když si na to vzpomenu, už dávno nikam nejdu.“

Pak sáhla po sklenici a dopila zbytek vína. Myklóš ještě chvíli mlčel, pak si nalil zbytek vína a podíval se na ni mnohem vážněji.

„A Bert? Jak to bylo s ním?“

Veronika sklopila oči ke sklence. Prsty po ní přejela, jako by si tím kupovala čas.

„S Bertem to nebylo najednou.“

Filip se opřel o sud a poslouchal už bez jediného vtipu.

„Nejdřív mi jen lezl na nervy. Pořád měl něco. Pořád se tvářil, jako by mě prokoukl, i když nemohl. A zároveň byl jeden z mála, před kým jsem nemusela hrát každou vteřinu něco jiného.“

Myklóš nehnul brvou.

„To nestačí.“

Veronika se pousmála jen slabě.

„Já vím. Jenže ono se to skládalo po kouskách. Hofburg. Praha. cesty. hádky. chvíle, kdy jsem měla pocit, že všechno držím sama, a pak jsem zjistila, že on tam stojí vedle mě, i když mu nikdo neřekl, že musí.“

Na chvíli se odmlčela.

„V Hofburgu, když jsem byla rozbitá a vzteklá a chtěla jsem se zvednout z postele stůj co stůj, pořád mě vracel zpátky. Nesnášela jsem ho za to. A zároveň jsem věděla, že kdyby tam nebyl, dopadla bych hůř. Tehdy jsem si to ještě nepřiznala. Jen jsem cítila, že když vejde do pokoje, všechno je o trochu snesitelnější.“

Filip se pomalu nadechl.

„A pak?“

„Pak jsem ho znovu uviděla v Prešpurku. Zraněného. Špinavého. Tvrdohlavého jako vždycky. A já měla v hlavě jen jediné. Že jsem přijela pozdě. Že kdybych se opozdila ještě víc, mohla jsem ho najít mrtvého.“

Myklóš na ni hleděl bez mrknutí.

„Tam ti to došlo.“

„Jo.“

Tentokrát už neuhnula pohledem.

„Když jsem ho viděla ležet a dělat ze sebe hrdinu i v tom stavu, došlo mi, že už to dál neuhraju ani před sebou. Jenže mezi poznáním a přiznáním nahlas, bývá dost dlouhá cesta.“

„To znám.“

„Jenže on mi to neusnadňoval. Koukal na mě tak, až jsem zapomínala, co chci říct. Pak jsem mu řekla, ať přijde za mnou. Chtěla jsem mu vysvětlit Vídeň. Matyáše. dopisy. všechno. Opravdu jsem chtěla mluvit.“

Filip se neubránil.

„Ale?“

Na rtech jí kmitl krátký úsměv.

„Ale přišel Bert.“

Ve sklepě se na chvíli rozhostilo ticho.

„Seděl u mě, poslouchal, díval se na mě a já najednou měla pocit, že poprvé po dlouhé době nemusím nic skrývat. A pak už to prostě nešlo zastavit.“

Myklóš se opřel víc o sud.

„Políbil tě první?“

„Jo.“

„A tys ho neodstrčila.“

„Ne.“

„Proč.“

Tentokrát se usmála smutněji.

„Protože jsem nechtěla.“

Filip pomalu pokýval hlavou, jako by mu to v tu chvíli celé docvaklo.

„Takže u vás dvou už nebylo co zachraňovat.“

„Asi ne.“

Myklóš chvíli mlčel, pak si promnul bradu.

„A on? Ví, do čeho jde?“

„Jo. Není hloupý. Ví, co by se stalo, kdyby se to doneslo nahoru. Ví, kdo je Matyáš. Ví, co by to znamenalo pro mě i pro něj.“

„A stejně do toho šel.“

„Stejně.“

Myklóš si povzdechl.

„To sedí.“

Veronika sevřela sklenici o něco pevněji.

„Nechtěla jsem, aby to tak dopadlo. Opravdu ne. Po Vídni jsem měla v hlavě dost zmatku i bez toho. Jenže pak jsem ho viděla skoro mrtvého, slyšela jsem, co se dělo dole ve sklepě, a najednou mi všechno ostatní připadalo menší. Jako by se svět smrskl jen na pár věcí, na kterých opravdu záleží.“

„A Bert je jedna z nich.“

„Jo.“

Myklóš si nalil znovu.

„Takže to není rozmar.“

„Není.“

„Není to ani slabá chvíle.“

Veronika pomalu zavrtěla hlavou.

„Taky ne.“

Myklóš se na ni díval ještě chvíli a pak přikývl.

„Dobře. Tak jsem to chtěl slyšet.“

Filip na něj hned vyjel pohledem.

„A co jako teď?“

Myklóš se opřel v židli.

„Teď nic. Teď budeme držet hubu a dávat pozor, aby vám oběma nepřerostla hlava ani průšvih přes střechu.“

„Ty mě tedy umíš povzbudit.“

„To ani nemělo.“

Filip zvedl sklenici.

„Já jen říkám, že jestli se z toho dostanete živí, chci být u svatby.“

„Filipe.“

„Co. Někdo tady musí myslet dopředu.“

„Jestli tohle někdy řekneš před Bertem, tak tě zabije on dřív než Matyáš.“

„Tak si to nechám na lepší chvíli.“

Veronika dopila víno a položila sklenici na stůl.

„Vy dva jste strašní.“

Myklóš se na ni podíval už zase vážněji.

„Možná. Jenže teď aspoň vím, že kdybych tě musel jednou tahat z průšvihu kvůli němu, nebude to kvůli nějakému poblouznění.“

Veronika mu pohled vrátila.

„Nebude.“

Na chvíli bylo ticho. Pak Filip sáhl po chlebu a zamumlal:

„Stejně je to pěkný.“

Myklóš po něm hodil unavený pohled.

„Ty se jednou fakt zamiluješ do vlastní smrti.“

Filip se kousl do chleba a pokrčil rameny.

„Aspoň to bude zajímavý.“

Po rozhovoru dopili víno a vystoupali ze sklepa do sálu, kde už Gabriel stál nad rozloženými mapami. Vedle pečetidla měl připravené tři listiny s odlišnými pečetěmi a dvě sklenice vína, jichž si zatím nikdo nevšiml.

Gabriel zvedl hlavu.

„Výborně. Jste tady.“

Pak položil dlaň na mapu.

„Darvas nám dal dost. Teď se ukáže, kdo z těch hadů stihne zmizet a kdo už ne.“

Myklóš došel blíž ke stolu.

„Co kam posíláš?“

Gabriel ukázal na mapě k jihu.

„Ke Szobu pošlu vojáky. Chci mlynáře, trám nad stájí i všechno, co tam najdou.“

Prstem přejel k druhému místu.

„Do Tokajského domu půjde další oddíl. Modlitebna, třetí deska od oltáře. Když tam knihy budou, přivezou je sem. Když ne, rozkopou celý pokoj.“

„A Budín?“

„Tam pošlu svoje lidi ke skladům a do přístavu. Na některé dveře se lépe klepe pažbou než voskem.“

Myklóš pomalu přikývl.

„Dobře.“

Gabriel položil dlaň na první zapečetěný list.

„Tenhle pojede do Vídně.“

Pak se dotkl druhého.

„Tenhle do Prahy.“

„A ten poslední?“

„Ten zůstává mou věcí.“

Filip pootevřel pusu, ale Myklóš ho umlčel jediným pohledem. Eusebius zůstal stát naproti Gabrielovi a pozoroval ho.

„Takže třetí adresu si necháš pro sebe i před námi.“

Gabriel vzal list do ruky a chvíli ho obracel mezi prsty.

„Právě tak.“

„Proč.“

„Čím méně lidí ji zná, tím větší je šance, že tam list dojede?“

Pak Gabriel zavolal ke dveřím. Dovnitř vstoupili dva jezdci a za nimi velitel stráže.

„Ty pojedeš do Vídně.“

Podal první list.

„A ty do Prahy.“

Druhý jezdec převzal pečeť a oba ustoupili. Gabriel se obrátil k veliteli stráže.

„Čtyři muže ke Szobu. Hned. Mlynář živý, trám nad stájí rozebrat a všechno, co tam najdete, přivézt sem.“

„Ano, pane.“

„Další čtyři do Tokajského domu. Modlitebna, třetí deska od oltáře. Knihy chci tady dřív než svítání.“

Velitel přikývl.

„A do Budína?“

Gabriel zvedl oči.

„Vyber dva nejtišší. Pošli s nimi Bálinta. Zná sklady i přístav. Vrátí se se jmény, knihami a s každým, kdo se pokusí zmizet.“

Velitel sklonil hlavu a odešel.

V sále zůstali jen oni čtyři. Filip si opřel dlaň o stůl.

„A my?“

Gabriel se na něj podíval.

„Vy zůstanete tady. Dnešní noc stačila až dost.“

„To slyším od chvíle, co jsme sem přijeli.“

„Protože mám pořád pravdu.“

„Kolik z nich uteče, než tam naši dorazí?“

Gabriel se opřel o stůl.

„Někteří možná stihnou zmizet. Právě proto musí naši vyjet hned.“

Eusebius konečně promluvil.

„A Darvas?“

„Ten zůstane dole. Do rána vydrží. Pak z něj dostaneme zbytek.“

Gabriel nalil víno do poháru a jeden podal Eusebiovi. Ten ho přijal, ale hned se nenapil.

„List do Prahy půjde Rudolfovi.“

„Ano.“

„A do Vídně Matyášovi.“

„Ano.“

Filip se znovu podíval na poslední pečeť.

„A ten třetí…“

„Pořád stejná odpověď.“

Myklóš si odfrkl.

„Pořád stejnej.“

„Právě proto ještě stojím na nohou.“

Na chvíli bylo slyšet jen šustění pergamenu a praskání ohně v krbu. Pak Eusebius položil pohár na stůl.

„Dobře. Tak jména. Ještě jednou. Všechna.“

Gabriel přisunul mapu stranou a rozložil před ně popsané listy.

„Přesně tak. Chci slyšet, co o nich víte vy, co řekl Darvas a co si z toho můžeme dovolit udělat už teď.“

Myklóš si přisunul židli první. Filip hned po něm, tentokrát bez řečí. Eusebius zůstal stát o vteřinu déle, pak si sedl naproti Gabrielovi. Venku mezitím první dva jezdci převzali listiny a vyjeli do tmy. Za nimi už na nádvoří dupali koně pro vojáky, kteří mířili ke Szobu, do Tokajského domu a dál k Budínu.

Hrad spal jen napůl. Druhá půlka právě začínala lov. Gabriel rozložil popsané listy do tří hromádek. Každou jinam. První nechal u pravé ruky, druhou posunul k Myklóšovi, třetí si podržel u sebe.

„Začneme jmény, po kterých můžeme sáhnout hned.“

Myklóš se předklonil a přejel očima první list.

„Szob, Tokaj, Budín.“

„Mlynář. Převozníci. Skladní písaři. Ti utečou nejrychleji a taky nejrychleji promluví.“

Filip se zadíval na jednu řádku a pomalu přečetl jméno.

„Benedek Sárközi.“

„To jméno mi smrdělo už dávno.“

„Znáš ho?“ zeptal se Eusebius.

„Osobně málo. Oklikou dost. Kupoval víno, prodával ticho a vždycky stál o krok bokem, aby na něj nic nedopadlo.“

Myklóš položil prst na jiné jméno.

„Márton Géczi.“

„Lodě. Řeka. Sklady. Když Darvas mluvil pravdu, bez něj by půlka převozů ani nevyjela.“

„Tak proč už dávno nevisí?“

„Protože podobní lidé bývají opatrní, platí včas a u stolu sedí vždycky s někým, kdo je cennější než oni sami.“

Eusebius vzal druhý list. Tady už byla jména těžší. Šlechtici. Muži, po kterých se nesahá bez přípravy.

„Héderváry. Révay. Erdődy.“

Gabriel mu ten list nechal.

„Na ty se vyráží jinak. U takových nestačí vtrhnout do domu. Musíš mít listiny, svědky a někoho, kdo přežije první týden po zatčení.“

„A stejně se půlka z nich bude tvářit, že jen kupovali služebnictvo.“

„Budou tvrdit, že netušili nic,“ řekl Eusebius tiše. „Že jen přebrali lidi od prostředníků. Že šlo o čeleď, učně a pážata.“

Gabriel se na něj zadíval.

„Přesně. Proto potřebuji knihy.“

Filip se opřel o lokty.

„A když je spálí?“

Gabriel vzal pohár a pomalu se napil.

„Pak jim zlomíme vaz přes svědky, účty a strach. Jen to bude trvat déle.“

Myklóš přisunul k sobě třetí list.

„A tady je Vídeň.“

V sále se na okamžik ztišilo i praskání ohně. Eusebius sjel očima jména a v obličeji mu ztvrdlo.

„Lang.“

Gabriel nic neřekl. Jen čekal.

„Toho jsem měl v hlavě už dřív,“ pokračoval Eusebius. „Moc věděl. Měl přístup ke komnatám, k rozvrhům, k lidem. Jen mi tehdy chyběl důkaz.“

„A Hohenberg?“ zeptal se Gabriel.

Eusebius přimhouřil oči.

„Peníze. Pečetě. Krytí. Když chceš, aby špinavá práce prošla přes čistý stůl, potřebuješ přesně takového chlapa.“

„Takže Vídeň bude horší než Budín.“

„Vídeň bude pomalejší,“ opravil ho Gabriel. „A tím pádem horší.“

Filip přestal těkat pohledem po listech a zadíval se na poslední pečeť, která pořád ležela stranou.

„A ten třetí list nám stejně neřekneš.“

„Už tě začínám mít rád. Chápeš rychle.“

„To je moje prokletí.“

Eusebius listiny srovnal a opřel se v židli.

„Kdy vyrazíme my?“

Gabriel se chvíli díval do mapy, pak zvedl oči.

„Za svítání. Dřív nemá smysl roztrhat lidi na kusy. Potřebuju aspoň tři hodiny klidu, aby poslové získali náskok.“

„A co když někdo z těch hadů pošle varování ještě před půlnocí?“

Gabriel položil dlaň na poslední pečeť.

„Právě proto jede i ten třetí list. A právě proto jeho cíl znát nemusíte.“

Filip obrátil oči ke stropu.

„Jednou mě z něho klepne.“

„Když budeš mít štěstí,“ řekl Myklóš suše, „dožiješ se rána.“

V tu chvíli se dveře otevřely a dovnitř vstoupil komorník. Uklonil se.

„První dva jezdci vyjeli. Muži ke Szobu a do Tokaje právě sedají na koně.“

Gabriel krátce přikývl.

„Dobře.“

Komorník ještě zaváhal.

„A ranhojič vzkazuje, že pán Valdštejn stále spí. Horkost zatím drží dole.“

Eusebius jen nepatrně povolil v ramenou. Gabriel si toho všiml a nic k tomu neřekl.

„Může jít.“

Komorník zmizel. Filip se podíval na Eusebia.

„Aspoň jedna dobrá zpráva.“

„Jo.“

Gabriel posunul listiny stranou a opřel se o stůl.

„Dost práce na dnešek. Za chvíli odejde třetí jezdec a pak chci, aby se každý z vás na pár hodin svalil. Ráno budeme potřebovat hlavu čistou.“

„To se ti řekne.“

„Říkám to schválně tobě,“ odvětil Gabriel.

Filip se zvedl hned po něm.

„Já si lehnu hned. Klidně i na schodech.“

Gabriel po něm přejel pohledem.

„Na schodech spí psi a opilci. Ty si najdeš postel.“

Pak se zadíval na Eusebia.

„Vy ještě chcete jít nahoru.“

Nebyla to otázka. Eusebius pomalu vstal.

„Na chvíli.“

„Dobře. Jen krátce.“

Myklóš si vzal ze stolu kus chleba, jako by si až teď vzpomněl, že celý den skoro nic nesnědl.

„Jdu s tebou.“

Filip už byl u dveří.

„Já taky.“

„Jak jinak?“

Když vyšli na chodbu, za jejich zády zůstalo šustění pergamenu, vosk a pečetě. Před nimi jen tichý hrad, únava v kostech a pár hodin, které rychle utečou. A venku pod okny právě třetí jezdec přebíral poslední listinu. Na nádvoří dole zaduněla kopyta. Třetí jezdec právě vyrážel.

Filip se zastavil u úzkého okna a vyhlédl ven.

„Tak ten poslední už taky jede.“

Myklóš se ani neobtěžoval zastavit.

„A teď už půjdeš spát i ty.“

Filip se ohlédl přes rameno.

„Pořád mi poroučíš.“

„Protože to na tebe funguje.“

Veronika šla mlčky mezi nimi. Hrad kolem nich ztichl, jen z dálky sem doléhaly kroky stráží a občasné cinknutí zbraně. Když došli k Bertově komnatě, Filip sáhl po klice první, ale Myklóš ho odstrčil stranou.

„Jemně. Jestli ho vzbudíš, přísahám, že tě přivážu ke dveřím.“

Filip obrátil oči v sloup, ale zmlkl.

Uvnitř bylo přítmí. Na stolku dohořívala svíce, vedle ní miska s vodou a čisté plátno. Bert ležel ve stejné poloze jako předtím, přikrývku vytaženou výš, tvář pořád bledou, ale klidnější. Dýchal rovnoměrněji. Horkost z něj už nesálala tak divoce.

Myklóš došel k posteli, přiložil mu hřbet ruky na čelo a pomalu přikývl.

„Lepší.“

Filip si stoupl ke druhé straně a chvíli si ho jen prohlížel.

„Vážně spí jak zabitej.“

Veronika došla blíž, posadila se na kraj postele a sklonila se k němu. Prsty mu odhrnula pramen vlasů z čela. Byl chladnější než předtím. Aspoň o trochu.

Filip si odkašlal.

„Tak já asi půjdu… někam jinam.“

Myklóš se po něm podíval.

„Poprvé za celý den dobrý nápad.“

Filip se zatvářil dotčeně, ale pak jen pokrčil rameny.

„Dobře. Jen jsem chtěl říct, že kdyby se probudil, ať mu někdo vyřídí, že princezna držela statečně.“

Veronika k němu zvedla oči.

„Filipe.“

„Jo, už jdu.“

Zmizel za dveřmi. Myklóš zůstal ještě chvíli stát u postele a pak se obrátil k Veronice.

„Pohlídám chodbu. Chvilku.“

Podívala se na něj.

„Díky.“

Jen krátce kývl a odešel taky. Dveře za ním tiše zapadly.

V komnatě zůstalo ticho. Jen plamen svíce občas škubl a někde za zdí zapraskalo staré dřevo. Veronika seděla u postele a dívala se na Berta. V klidu vypadal mladší. Méně tvrdý. Jako by z něj spánek stáhl všechno napětí, vzdor i bolest a nechal z něj jen unaveného chlapa, který už konečně přestal bojovat aspoň na pár hodin.

Položila mu dlaň na ruku, která ležela na přikrývce.

„Tentokrát jsi mě vážně vyděsil.“

Bert sebou sotva znatelně pohnul. Víčka mu zacukala, ale neprobudil se. Jen prsty pod její dlaní nepatrně odpověděly, jako by ji ve spánku poznal. Na rtech jí kmitl slabý úsměv.

„Jo, takhle klidný tě asi jen tak neuvidím.“

Dveře se po chvíli znovu pootevřely. Dovnitř nahlédl ranhojič.

„Spí?“

Veronika se ohlédla.

„Jo.“

Přešel k posteli, zkontroloval obvaz a přikývl.

„Dobře. Horkost šla dolů. Když vydrží v klidu do rána, bude to dobré.“

Podíval se na ni ostřeji.

„Jenže jak ho znám z těch dvou vět, co stihl pronést, ráno bude chtít vstát.“

„To bude.“

„Tak mu v tom zabraňte.“

Na okamžik ji chtěl poučit dál, ale pak jen zamručel cosi pod nosem a zase odešel. Veronika zůstala sedět ještě chvíli. Venku na chodbě bylo slyšet Filipa, jak se s Myklóšem o něčem tlumeně dohadují. Nešlo rozeznat slova, jen tón. To jí stačilo. Hlídaný byl až dost.

Naklonila se k Bertovi o trochu blíž.

„Darvas je dole. Gabriel poslal lidi ke Szobu, do Tokaje i dál. Síť se začíná trhat. Takže si ještě chvíli polež, protože až se vzbudíš, zase se rozběhne všechno.“

Bert pomalu vydechl a hlavu obrátil k ní, jako by její hlas slyšel i ve spánku. Veronika vstala, přetáhla mu přikrývku výš a chvíli zůstala stát u jeho lůžka, než zamířila ke dveřím.

Na chodbě seděl Filip na lavici, už napůl spící, hlavu opřenou o zeď. Myklóš stál u okna a díval se dolů na nádvoří, kde se pochodně ve větru lámaly do stran.

„Spí dál?“ zeptal se tiše.

„Jo.“

Filip otevřel jedno oko.

„A co my?“

„My půjdeme spát taky, než nás Gabriel ráno stáhne z kůže.“

Filip se narovnal.

„Mně už se klíží oči i ve stoje.“

Veronika se opřela ramenem o zeď.

„Kolik je?“

Myklóš pohlédl ke schodišti, odkud sem ještě dolehlo tiché zadunění zavírané brány.

„Dost na to, aby noc utekla rychle.“

„Tak mě někdo vzbuďte, až bude válka.“

„Ta už začala.“

Na to už Filip nic neřekl. Chvíli stáli na chodbě všichni tři mlčky. Dole v sále ještě pořád svítilo. Gabriel zřejmě dál seděl nad listinami, pečetěmi a jmény, která od dneška měla mnohem větší váhu než dřív.

Veronika se naposledy ohlédla ke dveřím Bertovy komnaty.

„Ráno bude zle.“

Myklóš k ní stočil oči.

„Ráno bude práce.“

„To jsem myslela.“

„Vy dva umíte člověka povzbudit.“

Myklóš ho postrčil ke schodům.

„Pohyb.“

Pomalu se rozešli do ticha hradu, zatímco dole pod nimi ještě dohoříval vosk na pečetích a první poslové už mizeli ve tmě.

Veronika usnula až k ránu. Tvrdý spánek to nebyl. Spíš pár urvaných hodin mezi myšlenkami, které se vracely pořád dokola. Darvas dole ve sklepě. Jan v bezpečí. Bert o patro výš. Gabriel nad listinami. Když konečně zavřela oči doopravdy, ozvalo se bušení na dveře.

Jednou. Podruhé.

„Pane kapitáne.“

Posadila se tak prudce, až jí na okamžik ztěžkla hlava.

„Dále.“

Dveře pootevřel komorník.

„Pán vás žádá dolů. Vrátil se první jezdec.“

Veronika už byla na nohou.

„Hned.“

Za chvíli scházela po schodech, ještě s vlasy jen napůl sepnutými a s kabátcem zapnutým narychlo. Hrad působil studeně, ospale a tiše. Jen v síni dole hořelo víc svící než večer a u stolu stál Gabriel s jedním jezdcem, celý od bláta až po kolena.

Jakmile vešla, Gabriel k ní jen zvedl oči.

„Szob.“

Jezdec si otřel ústa hřbetem ruky.

„Mlynář tam byl. Utéct nestihl. Trám nad stájí jsme rozebrali. Našli jsme dva svazky listin a jeden kožený váček s pečetěmi.“

Položil všechno na stůl. Gabriel hned rozvázal první svazek. Pergamen zašustil.

„A mlynář?“

„Mluvil. Po chvíli. Říkal, že Darvas si tam schovával přepisy a peníze jen krátce. Čekal, až se to přežene.“

Gabriel si odfrkl.

„Škoda, že se nepřehnalo nic.“

Veronika vzala jeden list do ruky. Čísla. Jména. Zkratky. Trasy.

„Máme je.“

„Máme začátek.“

Komorník mezitím přinesl víno a chléb. Jezdec snědl kus skoro bez žvýkání. Dveře se znovu otevřely a dovnitř vešel druhý muž. Vypadal hůř. Prach, pot, roztržený rukáv.

„Tokajský dům.“

Gabriel se narovnal.

„Mluv.“

„Knihy tam byly. Pod deskou. Přivezou je ostatní. Jenže dům nebyl prázdný. Dva chlapi hlídali uvnitř a třetí utekl zadním dvorem.“

Myklóš, který právě vešel bočními dveřmi, ztuhl v půli kroku.

„Kam?“

„Na sever. K hlavní cestě.“

Gabriel sevřel čelist.

„Vídeň.“

Muž přikývl.

„Tak to vypadalo.“

Veronika položila list zpátky na stůl.

„Takže varování běží.“

Gabriel stočil oči k poslednímu zapečetěnému listu, který večer poslal jako třetí.

„Právě proto odjel v noci.“

Na okamžik bylo ticho. Jen oheň zapraskal v krbu a jezdec těžce oddychoval. Myklóš došel ke stolu, přejel očima listiny a pak se podíval na Veroniku.

„Bert už je vzhůru.“

Zvedla hlavu.

„Kdo ho pustil z postele?“

„Nikdo. Jen otevřel oči a tvářil se, že by nejradši utekl oknem.“

Gabriel konečně odložil pergamen.

„Jděte za ním. Za chvíli vás budu chtít oba tady.“

Myklóš zvedl obočí.

„Oba?“

„Ano. Je čas, aby se ten váš hrdina dozvěděl aspoň část pravdy.“

Veronika se už otáčela ke dveřím.

„Za chvíli jsme zpátky.“

Veronika vyšla ze síně a Myklóš ji následoval známou chodbou až k Bertově komnatě. Filip seděl u postele, vyčerpaný tak, že se mu zavíraly oči, zatímco Bert se opíral o polštáře a marně se snažil zakrýt podráždění nad vlastní slabostí.

Jakmile ji uviděl, zvedl oči.

„Konečně.“

„Já říkal, že tě hledat půjde.“

Veronika došla až k posteli.

„A tys mu v tom určitě pomáhal.“

Filip se zatvářil uraženě.

„Sedím tady od rána. Jsem oběť.“

Myklóš ho chytil za rameno.

„Pojď. Oběti potřebují snídani.“

„Ale—“

„Pohyb.“

Filip si povzdechl, ale zvedl se. Ve dveřích se ještě otočil.

„Jestli se budete líbat, nechci o tom slyšet.“

Myklóš ho okamžitě vystrčil ven a zavřel. V komnatě bylo ticho. Bert se na ni díval dlouho a bez mrknutí.

„Jak je?“

Veronika si sedla na kraj postele.

„Živý. Víc než včera.“

Bert si odfrkl, ale moc síly v tom nebylo.

„Cítím se mizerně.“

„To odpovídá.“

Na rtech mu kmitl slabý úsměv. Hned zase zmizel.

„Co se stalo dole?“

„Darvas mluvil.“

„Hodně?“

„Až moc.“

Na chvíli sklopil oči k přikrývce. Pak zvedl hlavu.

„Povíš mi to.“

„Jo. Gabriel chce, abys byl dole za chvíli s námi.“

Bert se pohnul, jako by chtěl vstát. Veronika mu okamžitě položila ruku na rameno.

„Zůstaneš sedět.“

„Můžu jít.“

„Můžeš sotva dýchat bez syknutí.“

Bert se na ni podíval s tím svým tvrdohlavým výrazem, který znal každý, kdo s ním vydržel déle než den.

„Půjdu.“

„Půjdeš. Za chvíli. Oblečený a pomalu.“

Na okamžik se v jeho pohledu objevilo něco měkčího.

„Tohle tvoje poroučení…“

„Leze ti na nervy, já vím.“

„Jo.“

Naklonila se k němu o něco blíž.

„Tak si zvykni.“

Bert natáhl ruku a chytil ji za zápěstí. Lehce, spíš aby ji na chvíli zadržel než zastavil.

„Ty ses vyspala?“

„Mizerně.“

„Dobře.“

„Co je na tom dobrého?“

„Aspoň vím, že v tom nejsem sám.“

Musela se usmát víc. Jen krátce. Pak mu podala košili, která ležela složená na židli.

„Oblékni se. Gabriel čeká.“

Bert si ji vzal, ale chvíli ji jen držel.

„Jak moc je to zlé?“

Veronika už stála u okna.

„Dost.“

„Vídeň?“

„Taky.“

Chvíli bylo slyšet jen šustění látky. Bert si pomalu natáhl košili přes ramena, pak sáhl po kalhotách přehozených přes opěradlo židle. Každý pohyb ho tahal v boku, a tak mu všechno šlo pomalu a s čelistí sevřenou tak pevně, až mu ve tváři cukalo. Veronika to viděla, ale nic neříkala. Jen mu zůstala nablízku, kdyby zavrávoral.

Když byl oblečený, došla k němu a podala mu kabátec.

„Vezmi si ho až dole. Teď hlavně pomalu.“

„Pořád poroučíš.“

„A ty pořád neposloucháš.“

Na rtech mu kmitl slabý úsměv. Pak se zvedl. V první chvíli se zapotácel, ale chytil se postele a ustál to. Veronika k němu hned přistoupila a vzala ho pod paží.

„Vidíš? Kdybych tu nebyla, už ležíš.“

„To se nikdy nedozvíš.“

Vyšli spolu z pokoje pomalu. Myklóš s Filipem čekali hned za dveřmi. Filip měl v ruce kus chleba a tvářil se mnohem živěji než před půlhodinou.

„Tak co. Přežil?“

„Bohužel jo.“

„Škoda.“

„Půjdeš, nebo tě máme nést?“

„Jdu.“

Sešli dolů do síně. Gabriel už stál u stolu, vedle něj další dva svazky listin a otevřený list z Tokajského domu. Jakmile uviděl Berta, přejel ho jedním rychlým pohledem.

„Vypadáte hrozně.“

Bert se zastavil naproti němu.

„Děkuju.“

Gabriel jen kývl ke stolu.

„Sedněte si. Všichni.“

Tentokrát už nikdo neodporoval. Veronika usedla vedle Berta, Myklóš a Filip naproti. Gabriel rozložil jeden z nově nalezených seznamů.

„Tak poslouchejte. Darvas nelhal. A noc nám právě přivezla důkazy.“

Položil prst na první řádek.

„Tady to začíná.“

Gabriel přejel prstem po řádku a chvíli mlčel, jako by si chtěl být jistý, že každé slovo v místnosti dopadne tam, kam má. Posunul list blíž k nim. Inkoust byl na některých místech rozpitý, ale číst se dal. U jmen stály částky, značky sudů, zkratky měst a drobné poznámky na okraji.

„Tohle nejsou jen jména. To je účetnictví. Platby, přesuny, dodávky. Tady vidíte, kdo bral peníze. Tady kdo přebíral lidi. A tady kudy šly cesty.“

Myklóš se naklonil blíž.

„Sárközi. Géczi. Varga.“

„Ano,“ řekl Gabriel. „Ti drželi řeku a sklady. Když chtěl Várady něco schovat, šlo to přes ně.“

Filip přimhouřil oči.

„A ty značky?“

Gabriel ukázal na okraj listu.

„Sudy. Vína. Typ zboží. Jenže víno bylo často jen krytí. Tři sudy tokajského mohly znamenat tři dívky. Dva sudy z Budína dva chlapce. Kdo neznal klíč, viděl v záznamech jen obyčejný obchod.“

Bert si pomalu přitáhl list blíž. Byl bledý, ale oči už měl zase soustředěné.

„A ty čísla za jmény?“

„Podíly,“ odpověděl Gabriel. „Kolik kdo dostal. Kolik zaplatil. Kolik se ztratilo po cestě.“

„Ztratilo?“

„Mrtví. Utečení. Zabití cestou. V jejich řeči ztráta.“

V sále na chvíli ztěžkl vzduch.

Veronika přejela očima jiný list a zastavila se u jedné řádky.

„Lang.“

Gabriel přikývl.

„Ten se opakuje častěji, než bych chtěl. U rozvrhů, u dopisů i u přechodů.“

Bert se opřel víc do židle.

„Říkal jsem to.“

„Měl jsi pravdu.“

Gabriel se dotkl dalšího jména.

„Hohenberg taky. Tady. A znovu tady. Pečetě, peníze, převzetí.“

Myklóš sevřel čelist.

„Takže Vídeň v tom sedí až po krk.“

„Vídeň v tom sedí chytřeji,“ řekl Gabriel. „A to bývá horší.“

Pak vytáhl druhý svazek. Ten byl psaný jinou rukou, hustěji, opatrněji.

„Tohle je lepší.“

Rozvázal řemínek a položil pergamen doprostřed stolu.

„Přepisy. Věk, vzhled, původ. Tady už nehrají na sudy a víno. Tady si zapisovali lidi.“

Filip přestal dýchat na plnou hruď.

„Ukaž.“

Gabriel mu list nepodal. Jen ho otočil tak, aby na něj viděli všichni.

„Dívka. Patnáct. Tmavé vlasy. Z Prešpurku. Mladík. Sedmnáct. Silný. Bez jizvy v obličeji. Chlapec. Jedenáct. Hodí se na domácí službu.“

Bert sklopil oči a hřbetem prstů si přejel přes ústa. Veronika cítila, jak vedle ní ztuhl.

„Svině,“ vydechl Filip.

Nikdo mu neodporoval.

Gabriel list otočil.

„A tady už máme i kupce. Přímo. Bez prostředníků.“

Myklóš sáhl po papíru.

„Héderváry. Révay. Erdődy.“

„Ano.“

„Tohle bude bouře.“

„To teprve bude.“

„Co uděláš první?“

Gabriel se opřel o stůl.

„Ve Vídni po přečtení listu začnou zavírat dveře. V Praze se nejdřív budou tvářit, že jde o nedorozumění. Proto potřebuju čas. A taky lidi, kteří pojedou dřív, než se tam zvedne prach.“

Bert se pomalu nadechl.

„Chceš rozdělit síly.“

„Ano.“

„Kolik?“

Gabriel se na něj podíval.

„Tolik, kolik si ještě můžu dovolit postrádat, aniž by mi tady někdo podřezal hradlo ve spánku.“

Filip se uchechtl, ale hned ztichl, když si uvědomil, že to Gabriel nemyslel úplně jako žert. Myklóš ukázal na jména na spodku listu.

„Tyhle bych vzal hned. Géczi, Sárközi, Varga. Měšťani prasknou nejrychleji.“

„Přesně,“ řekl Gabriel. „A přes ně se dostaneme k dalším.“

Veronika položila prst na jinou poznámku.

„A tady. To je Jan?“

Gabriel k ní otočil list. Byla tam krátká řádka. Jen pár slov, přesto z ní šel mráz. Chlapec přijat. Zdráv. Cena potvrzena po převzetí. Filip zbledl.

„To je on?“

Gabriel chvíli mlčel.

„Vypadá to tak.“

Bert položil dlaň na stůl. Pomalu. Opatrně, jako by si hlídal, aby mu neujela bolest do boku.

„Takže přišli pozdě i brzo zároveň.“

Veronika se na něj podívala.

„Pořád jsme ho stihli.“

Bert jí ten pohled vrátil jen krátce, ale stačilo to. Gabriel složil listy na jednu hromadu.

„Dnes odpoledne vyjedou další muži. Ke Géczimu, k Sárközimu a do skladů u vody. Chci je živé.“

„Všechny?“

„Zatím ano. Až začnou mluvit, uvidíme.“

Filip se předklonil.

„A my?“

Gabriel se na něj podíval klidně.

„Ty zatím nikam.“

„Zase.“

„Ano. Zase.“

Filip si povzdechl a opřel se zpátky.

Bert se narovnal o něco víc.

„Já pojedu.“

Veronika se k němu otočila tak rychle, až jí židle lehce škrtla o kámen.

„Ty nikam nepojedeš.“

„Pojedu.“

„V tomhle stavu?“

„Sedím. Dýchám. Mluvím. To zatím stačí.“

Gabriel se opřel dlaněmi o stůl a chvíli je oba jen pozoroval.

„Vy dva jste únavní.“

Filip si pod nosem zamumlal něco, co nápadně připomínalo souhlas. Gabriel sjel pohledem k Bertovu boku.

„Dnes zůstáváte tady.“

Bert otevřel pusu, ale Gabriel ho zastavil zvednutou rukou.

„Tohle není žádost. Nemám chuť tahat vás znovu z podlahy. A mám dost práce i bez toho.“

Veronika mlčela. Jen sklopila oči ke stolu, aby na ní nebylo moc vidět, jak se jí ulevilo.

Bert sevřel čelist.

„To se mi nelíbí.“

„To není moje starost,“ řekl Gabriel suše.

Myklóš se opřel v židli a konečně se mu na rtech objevil slabý úsměv.

„Tak tohle bych si nechal zapsat.“

Bert po něm střelil očima.

„Zkus to.“

Gabriel vzal do ruky další list a podal ho Veronice.

„Vy se mnou projdete Vídeň znovu. Jméno po jménu. Chci vědět, kdo z nich mohl mít přístup k Matyášovým komnatám, listinám a lidem.“

Pak se podíval na Myklóše.

„Ty mi rozepíšeš uherská jména. Rod, vazby, dluhy, příbuzné.“

Nakonec stočil oči k Filipovi.

„A ty si sedneš s Janem a s děvčaty. Znovu. V klidu. Bez strašení. Chci slyšet každou tvář, každé slovo, každý kus cesty, co si pamatují.“

Filip překvapeně zamrkal.

„Já?“

„Ano. Ty.“

„Proč já?“

Gabriel vzal pohár a pomalu se napil.

„Protože před tebou mluví snáz. A protože máš jazyk až moc pohotový. Dnes ho použiješ k něčemu užitečnému.“

„To je poprvé.“

Filip se zamračil, ale bylo vidět, že je ve skutečnosti skoro pyšný.

„Dobře.“

Gabriel položil pohár zpátky.

„Tak. Rozděleni jsme. Za dvě hodiny se znovu sejdeme.“

„Dobře.“

Bert se opřel do židle a mlčel. Už z toho ticha bylo vidět, že v něm pracuje vzdor i únava najednou. Gabriel si toho všiml.

„A vy se mezitím naučíte odpočívat aspoň tak dlouho, dokud vám to někdo řekne?“

Bert se na něj podíval chladně.

„To se asi nenaučím.“

Gabrielovi v koutku úst cuklo.

„Pak se naučíte poslouchat.“

Tentokrát se neubránil ani Filip a krátce se usmál. Venku za okny už byl den naplno vzhůru. Hrad, který v noci šeptal, se teď rozbíhal do práce. Dole na nádvoří řehtali koně, na chodbě zněly kroky a v sále nad stolem plným jmen bylo najednou jasné, že od téhle chvíle už se to nezastaví.

Židle zaskřípaly o kámen a sál se během několika vteřin rozpadl na tři směry.

Gabriel vzal víděnské listy a kývl na Eusebia ke dveřím do menší pracovny. Myklóš stáhl k sobě uherská jména i pečetě a odnesl si je k bočnímu stolu pod oknem. Filip si s neochotným výrazem sebral dva čisté listy, brk a málem i kus sýra, kdyby mu ho Gabriel jediným pohledem nesebral z ruky dřív, než zmizel na chodbě.

Bert zůstal sedět se sevřenou čelistí. Veronika poznala, že mlčí především proto, aby neřekl něco, čeho by později litoval; když kolem něj procházela, krátce k ní zvedl hlavu.

„Dlouho se nezdrž.“

Naklonila se k němu jen o vlásek blíž.

„Ty se hlavně zvedni jen tehdy, až budeš muset.“

„To není odpověď.“

Na rtech jí kmitl úsměv.

„Tak si ji domysli.“

Gabriel se už u dveří otočil.

„Pane Valdštejne, kdybyste se mezitím pokusil o hrdinství, nechám vás přivázat k opěradlu.“

„To bych rád viděl.“

„Já možná také,“ řekl Gabriel suše a otevřel dveře do pracovny.

Uvnitř bylo tepleji než v síni. Menší místnost, dva vysoké svícny, mapy na zdi, úzké okno do dvora a na stole rozložené listy z Tokajského domu i Szobu. Gabriel položil víděnská jména doprostřed, zůstal stát a chvíli je jen srovnával do přesných řad.

„Tak začneme lidmi, kteří se budou umět schovat nejlépe.“

Eusebius došel ke stolu a opřel se dlaněmi o hranu.

„Lang.“

„Řekněte mi o něm všechno, co má cenu.“

Eusebius chvíli hleděl na jméno, pak zvedl oči.

„Není hlučný. Není okázalý. A právě proto je nebezpečný. Na chodbě si ho skoro nikdo nevšimne. Jenže ví, kdo kdy vstává, kdo kam chodí, kdo s kým mluví a kdy je v komnatách prázdno. Kdyby někdo chtěl vytáhnout listiny z císařova dosahu nebo si hlídat pohyb lidí kolem něj, Lang je ideální.“

Gabriel položil ukazovák na další jméno.

„Hohenberg.“

„Peníze. Pečetě. Kancelář. Vypadá čistě, mluví přesně a nikdy se neušpiní vlastní rukou. Jenže bez takových se velké obchody nehýbou. Když potřebuješ, aby se zlodějina tvářila jako řádná smlouva, potřebuješ právě jeho.“

„Waldner.“

„Sklady. Lidé. Přesuny, které musí vypadat obyčejně. Vezme pět vozů a udělá z nich deset, aniž by si toho někdo všiml. Takový chlap neřídí jen zboží. Řídí i ticho kolem něj.“

Gabriel přejel očima na poslední jméno.

„Kainz.“

„Cesty. Celnice. Přechody. Kde se dá projet bez prohlídky, kde se vyplatí zaplatit a kde stačí správné razítko. Bez něj by se část těch lidí nikdy nedostala přes hranice tak hladce.“

Gabriel chvíli mlčel a pak vzal čistý list a začal si dělat krátké poznámky.

„Kdo z nich by pálil listiny jako první?“

„Hohenberg.“

„A kdo by utekl?“

„Kainz.“

„A kdo by dělal, že o ničem neví, a přitom už bude mít připravenou náhradní cestu?“

Eusebius se ani nemusel rozmýšlet.

„Lang.“

Gabriel konečně zvedl hlavu.

„Dobře.“

V síni zatím Myklóš rozložil pečetě vedle jmen a jednu po druhé obracel v prstech. Bert seděl u stolu napůl bokem, ruce založené, tvář bledou a podrážděnou. Snažil se tvářit, že je v pořádku, jenže už tím, jak se držel, bylo vidět dost.

„Čti,“ řekl Myklóš, aniž vzhlédl.

„Vidím.“

„Tak čti nahlas. Mně se z těch klikyháků zvedá žaludek.“

Bert si přitáhl první list blíž.

„István Héderváry. Gáspár Révay. Miklós Csáky. László Erdődy. Ferenc Keglevich. Pál Nyáry.“

„Héderváry drží půdu a lidi. Révay má vazby na řeku a rodinu všude, kam se ostatní bojí podívat. Erdődy kupoval přes prostředníky už dřív, jen se mu nic nedokázalo. Keglevich bývá opatrný. Nyáry se prodá, když mu hoří pod nohama.“

„A který z nich se zlomí nejdřív?“

Myklóš se konečně podíval na něj.

„Ten, který bude mít doma víc papírů než odvahy.“

„Takže Nyáry.“

„Přesně.“

Bert chvíli sledoval jeho poznámky.

„Pořád se mi nelíbí, že sedím tady.“

Myklóš si odfrkl.

„Mně se nelíbí, že tě mám hlídat místo spaní. Každý máme něco.“

„Ty jsi dneska nějaký šťastný.“

Myklóšovi na rtech cuklo.

„To jsem.“

Bert po něm sjel pohledem.

„Ještě jednou se takhle zatváříš a hodím po tobě kalamář.“

„Zkus to. Třeba konečně omdlíš znovu a bude klid.“

Vedlejší dveře do malé světnice se mezitím zavřely za Filipem. Jan seděl u stolu, před sebou misku s teplou kaší, a vedle něj Magda s Katou. Všichni tři vypadali pořád unaveně a nejistí, ale už v jejich očích nebyl ten prázdný děs jako včera.

Filip si přisunul židli obráceně a posadil se na ni obkročmo. Brk položil zatím stranou.

„Tak jo. Žádné strašení. Jen mi řeknete, co si pamatujete. Všechno. I hlouposti. Hlavně hlouposti.“

Jan se na něj chvíli díval.

„A k čemu vám budou hlouposti?“

Filip pokrčil rameny.

„Často bývají nejdůležitější.“

Magda sevřela ruce kolem misky.

„Na statku byli tři. Darvas, ten druhý s rozbitým nosem a pak ještě jeden muž, co přišel až večer.“

Filip zbystřil.

„Jak vypadal?“

„Měl vousy krátce zastřižené, kabát z dobré látky a prsten. Nebyl jako oni. Mluvil míň.“

Jan se k ní otočil.

„Ten, co říkal, že ve Vídni už jsou nervózní.“

„Ve Vídni? Jsi si jistý?“

„Řekl to. Že ve Vídni už začínají být nervózní a že jestli list nedorazí včas, všechno spadne na hlavy těm dole.“

Filip vzal konečně brk a začal psát.

„List. Včas. Dobře. Co ještě?“

Magda chvíli přemýšlela.

„Říkali něco o pečeti. Darvas se zlostil, že druhá byla rozlomená moc brzo.“

Jan se zamračil.

„A ten muž mu řekl, že pán z Vídně stejně nevěří nikomu.“

Filip přestal psát na vteřinu.

„Pán z Vídně.“

„Jo,“ řekl Jan. „Tak to řekl.“

Filip přikývl a znovu sklopil oči k papíru. V pracovně Gabriel položil pero.

„Takže kdybyste byl Lang, co uděláte po přečtení listu?“

Eusebius se ani nemusel rozmýšlet.

„Zamknu dveře, spálím, co se dá, a pokusím se odříznout vše, co vede ke mně. Jenže dřív nebo později by udělal chybu. Takoví lidé se ve strachu začnou hýbat moc.“

Gabriel se opřel o stůl.

„A Hohenberg?“

„Připraví si jinou verzi příběhu. Už ji nejspíš má. Bude tvrdit, že jen podepisoval, co mu kdo přinesl. Že jednal ve víře, že jde o obchod. Jenže peníze na účtech ho utopí, pokud je najdete.“

„Najdeme.“

Na okamžik bylo ticho. Pak se z vedlejší síně ozvalo krátké zaklepání a do pracovny nahlédl komorník.

„Pane. Mladý pán Filip posílá vzkaz. Prý mají něco, co budete chtít slyšet.“

Gabriel se s Eusebiem podívali po sobě a bez slova vyšli ven. V síni už stál Filip s popsaným listem v ruce. Jan zůstal s děvčaty ve vedlejší místnosti. Myklóš zvedl hlavu od svých poznámek. Bert se narovnal, i když ho to zjevně bolelo.

„Tak?“

Filip list podal Gabrielovi.

„Na statku byl večer ještě jeden muž. Nebyl tam dlouho, ale mluvil o Vídni. O listu. A o pánovi, který nikomu nevěří.“

Gabriel četl mlčky a pak list podal Eusebiovi. Bert zvedl oči.

„Takže mezi Darvasem a Vídní byla přímá spojka.“

„Vypadá to tak,“ řekl Gabriel.

„A my už je máme pod tlakem z obou stran.“

Filip přikývl, tentokrát bez obvyklého šklebku.

„Jan si tím byl jistý. A Magda poznala i prsten. Černý kámen ve stříbře. Říkala, že takový viděla už dřív v Prešpurku. Na ruce toho člověka, co kupoval dívky přes prostředníka.“

„Černý kámen.“

„Hohenberg.“

Eusebius stočil oči k němu.

„Nosí takový?“

„Jo. Měl ho už ve Vídni. Nápadný, i když by si myslel opak.“

V sále na pár vteřin zavládlo naprosté ticho. Všichni čtyři stáli kolem stolu, listin a jmen a najednou bylo jasné, že Vídeň není vzdálená větev. Seděla v tom až po krk. Gabriel položil obě ruce na stůl.

„Dobře. Tak se mění pořadí.“

„Jak.“

Gabriel se na něj podíval.

„Vídeň půjde dřív, než jsem chtěl.“

„To znamená co?“

„To znamená,“ odpověděl Gabriel pomalu, „že pošlu čtvrtého jezdce. A tentokrát s dodatkem, který zvedne lidi ze židlí.“

Myklóš už sahal po čistém pergamenu.

„Komu?“

„Tomu, komu původně jel třetí list.“

Nikdo se nezeptal znovu. Tentokrát ani Filip. Jen Bert se opřel do židle a zavřel oči. Když je otevřel, díval se přímo na Eusebia.

„Až to praskne ve Vídni, bude zle.“

Veronika mu pohled vrátila.

„Já vím.“

Gabriel už sáhl po pečetidle.

„Tak tedy začneme pořádně.“

Gabriel přitáhl k sobě čistý pergamen, namočil brk a hleděl do prázdna, jako by už měl celou větu hotovou v hlavě a teď jen zvažoval, kolik z ní pustí na papír. Pak se rozepsal. Rychle. Bez škrtání. Bez váhání.

V síni bylo ticho. Jen škrábání brku, praskání ohně a občasné zadunění z nádvoří. Myklóš mezitím došel ke stolu z druhé strany a položil vedle něj prsten, který právě našli mezi věcmi z Tokajského domu. Černý kámen ve stříbře.

„Jestli Jan a Magda nelhali, tohle není náhoda.“

Gabriel dopsal poslední řádek, přitlačil pečetidlo do vosku a teprve pak zvedl oči.

„Nelhali.“

Filip se opřel o opěradlo židle.

„Takže Hohenberg posílal lidi až sem.“

„Nebo sem aspoň sahal dost daleko,“ řekl Eusebius.

Gabriel podal zapečetěný list komorníkovi, který čekal u dveří.

„Nejrychlejšího koně. A muže, který se neunaví po první hodině.“

„Ano, pane.“

Komorník zmizel a v síni zůstalo zase ticho. Bert se pohnul v židli, pomalu, opatrně, ale stejně sebou při tom škubl. Veronika to viděla hned. Gabriel taky, jen dělal, že ne.

„Tak jaký je plán?“ zeptal se Bert.

Gabriel se opřel bokem o stůl.

„Plán se právě změnil. Do Vídně letí další varování. Do Szobu a Tokaje už naši jedou. K večeru chci první lidi z řeky i z domů tady v kraji. A zítra…“

Na okamžik se odmlčel.

„Zítra začneme tahat za ty, kteří se ještě tváří, že se jich to netýká.“

„To zní hezky. A co to znamená lidsky?“

„Že se začne zatýkat.“

„Přesně,“ řekl Gabriel.

„Héderváryho jen tak nevezmeš. Révaye taky ne. A Hohenberg už bude mít do večera půlku papírů v popelu.“

„Proto nepojedu po pánech první.“

„Po kom tedy?“

„Po lidech pod nimi. Po těch, co vedou sklady, lodě, peníze a účty. Páni budou řvát, zapírat a vyhrožovat. Měšťané a sluhové praskají rychleji. A když chytím správného písaře, může mi dát víc než deset šlechticů dohromady.“

Myklóš pomalu přikývl.

„To sedí.“

Veronika se zadívala na jeden ze seznamů.

„Sárközi. Géczi. Varga.“

Gabriel ukázal na první jméno.

„Sárközi půjdu já.“

Pak přejel prstem po druhém.

„Gécziho vezmou moji lidé u řeky.“

Na třetím se zastavil o chvilku déle.

„A Varga… ten by mohl být váš.“

„Můj?“

„Ano. Není to pán. Jen chytrý kupec. Když na něj přijde císařský kapitán s listinami a se dvěma svědky, možná se sesype dřív, než ho vůbec přivedete sem.“

Myklóš se uchechtl.

„A Gabriel si ušetří práci.“

„Taky,“ řekl Gabriel bez mrknutí.

Bert se hned narovnal.

„Pojedu s ní.“

Veronika po něm střelila pohledem.

„Ne.“

„Jo.“

„Berte.“

„Tohle zvládnu.“

Gabriel si promnul bradu, chvíli je oba sledoval a pak si povzdechl, jako by ho bolelo už jen dívat se na ně ve stejné místnosti.

„Vy dva jste dar.“

Filip si zamumlal pod nosem:

„To už víme.“

Gabriel ho přejel pohledem.

„Vy mlčte, jinak budete dělat písaře.“

Filip okamžitě ztichl.

Gabriel se znovu obrátil k Bertovi.

„Nikdo nikam nepojede, dokud neřeknu já. A vy obzvlášť.“

Bert sevřel čelist.

„Sedím tu jak starej pes a koukám, jak všichni běhají kolem.“

„Sedíte tu proto, že jste se včera málem svalil na podlahu,“ odsekl Gabriel. „A já nemám chuť vás z ní sbírat znovu.“

Bert chtěl něco říct, jenže Veronika mu položila ruku na předloktí. Ne silně. Jen tak, aby to cítil.

„Tentokrát ho poslechni.“

Podíval se na její ruku a pak na ni.

„Tobě se to mluví.“

„Mně se to taky nelíbí.“

„Tak proč—“

„Protože tě nechci nést mrtvého.“

V síni se na okamžik rozhostilo ticho, těžké a nepříjemně upřímné. Myklóš radši sklopil oči ke stolu. Filip se tvářil, že zkoumá pečeť na džbánu. Bert se po chvíli pomalu opřel zpátky do židle.

„Dobře.“

„To šlo překvapivě snadno.“

Bert po něm střelil pohledem.

„Nepokoušejte mě.“

„To už dávno dělá někdo jiný,“ utrousil Gabriel a vzal do ruky další list.

Veronika se rozhodla dělat, že to neslyšela.

„Kolik mužů dostanu?“

„Čtyři. A Myklóše.“

Myklóš zvedl hlavu.

„Výborně. Takže jsem byl přidělen.“

„Ano.“

„Miluju to tady.“

„A já?“

Gabriel si ho přeměřil s trpělivostí někoho, kdo by rád umlčel vytrvale štěkajícího psa, jenže musí zachovat důstojnost.

„Vy půjdete za Janem a děvčaty znovu. Chci ještě jednou všechno, co si vybaví o tom muži s prstenem, o vozech, o cestách a o jménech, která zaslechli. Pak si lehnete. A až se probudíte, budete psát.“

Filip se zatvářil zničeně.

„To je horší než sklep.“

„To je výchova,“ řekl Myklóš.

Gabriel mezitím vzal čistý kus pergamenu a rychle na něj načrtl pár jmen.

„Sárközi, Varga, dva sklady u řeky, jeden dům v dolní čtvrti. To je dnešek. Večer se vrátíte sem. A když budete mít štěstí, přivezete mi někoho, kdo začne mluvit dřív než Darvas.“

Veronika list převzala.

„Kam přesně?“

Gabriel přešel k mapě a ukázal na dvě místa poblíž tržiště a na jedno u staré zdi.

„Varga má dům tady. Obchod vede tady. A zadní sklad drží tady, u koželuhů. Když ucítí průšvih, uteče právě tam.“

Myklóš se naklonil blíž.

„Znám to.“

„Proto jedeš s ní.“

Bert, který dosud mlčel, zvedl oči k Myklóšovi.

„Ať na ni dáváš pozor.“

Myklóš k němu otočil hlavu a v koutku úst mu cuklo něco mezi úsměvem a únavou.

„To dělám pořád.“

Gabriel si vzal rukavice.

„Tak dost řečí. Každý ví, co má dělat.“

Pak se podíval přímo na Veroniku.

„Za půl hodiny vyjíždíte.“

Přikývla.

„Dobře.“

„A Eusebie.“

Zastavila se.

„Co.“

„Vezměte si čistý kabátec. Ještě na vás pořád vidím včerejší krev.“

Na okamžik si přejela pohledem rukáv. Měl pravdu.

„Dám se do pořádku.“

Gabriel jen krátce kývl a vykročil ke dveřím. V půli cesty se ještě otočil k Bertovi.

„A vy se do té doby ani nepokoušejte vstát?“

„To zkusím.“

„Zkuste to jindy.“

Když Gabriel odešel, síň se na chvíli znovu ponořila do ticha a pak Filip hlučně vydechl.

„Takže on opravdu mluví takhle pořád.“

„Jo. Ale úplně si na to nezvyknu nikdy.“

Veronika si přitáhla list blíž a znovu přelétla jména.

Varga.

Dům.

Obchod. Sklad u koželuhů.

Měla před sebou něco konkrétního. Konečně ne jen stíny, ale adresy. Bert ji chvíli sledoval a pak tiše řekl:

„Vrať se.“

Zvedla k němu oči.

„Ty taky zůstaň tam, kde máš.“

Na rtech mu kmitl unavený úsměv.

„To je skoro nemožný.“

„Tak se překonej.“

Myklóš došel ke dveřím a ohlédl se na ni.

„Jestli chceš vyjet za půl hodiny, měla by sis pohnout, kapitáne.“

Filip se hned přidal.

„A já mám jít za dětmi, než mě sem přivážou ke stolu.“

Veronika vstala.

„Tak jdeme.“

Ještě než se otočila ke dveřím, sjela pohledem k Bertovi. Ten už se opíral o opěradlo a tvářil se, že je klidný. Jen oči ho zrazovaly. Věděla, že jakmile zmizí za rohem, bude chtít vstát a on věděl, že to ví.

Proto se na sebe podívali jen krátce. Stačilo to. Pak se síň znovu dala do pohybu. Hrad kolem nich už dávno přestal být úkrytem. Od téhle chvíle byl zázemím pro lov.

Veronika vyšla ze síně svižně a zamířila do své komnaty. Jakmile za sebou zavřela dveře, došla rovnou k míse s vodou. Na rukávech, na manžetách i na kůži pořád zůstávaly tmavé zaschlé mapy. Namočila plátno a pomalu ze sebe setřela krev, prach i pot ze statku. Voda se hned zbarvila dohněda.

Chvíli stála nad mísou a dýchala. V hlavě jí ještě dozníval sklep, Darvasův hlas i Gabrielův klid. Pak si stáhla kabátec, převlékla košili a vzala čistý tmavý kus oděvu, který jí večer nechal komorník. Přes ramena padl lépe, než čekala. Pevný, prostý, bez zbytečné ozdoby. Připnula kord, utáhla pás a před zrcadlem si srovnala límec.

Na tváři už nezůstalo nic kromě únavy.

Když vyšla na chodbu, Myklóš už čekal opřený o okno. Jakmile ji uviděl, sjel ji pohledem od hlavy k patě a krátce kývl.

„Lepší. Teď aspoň nevypadáš, jako bys právě někoho zabila.“

Veronika se na něj podívala.

„Právě?“

Myklóšovi cuklo v koutku.

„Dobře. Dnes v noci.“

Rozešli se spolu po chodbě dolů. Hrad už byl vzhůru naplno. Sluhové nosili vodu, z nádvoří se ozývaly hlasy vojáků a z kuchyně táhla vůně teplého chleba. Filip jim přeběhl přes cestu s listy v ruce, skoro do nich vrazil a hned se zase hnal pryč do zadního křídla za Janem a děvčaty.

„Jestli do večera nezblbnu z dětí, tak z psaní určitě,“ utrousil a zmizel za rohem.

Myklóš se za ním podíval.

„Ten jednou vyroste. Snad.“

Na nádvoří už čekali čtyři muži. Koně osedlaní, zbraně připravené. Gabriel stál u kašny a mluvil s velitelem stráže. Jakmile zahlédl Veroniku, přerušil větu a přešel k ní.

„Dobře. Teď už vypadáte jako někdo, komu svěřím ulici místo jatek.“

Veronika se opřela rukou o sedlo.

„Děkuju.“

Gabriel vytáhl z rukávu složený list.

„Varga. Dům, obchod a sklad. Vezmete ho v tomhle pořadí. Když nebude doma, vezmete ženu, písaře nebo účetní knihu. Někdo z nich se zlomí dřív než on.“

Předal jí pergamen. Myklóš se naklonil přes její rameno a přelétl očima mapku načrtnutou na okraji.

„Znám ten kout. U koželuhů je úzká zadní ulička. Když ucítí potíž, uteče tudy.“

Gabriel kývl.

„Právě proto dva muži obejdou blok zezadu.“

Pak se podíval přímo na Veroniku.

„Chci ho živého.“

„Rozumím.“

„A kdyby se vám zdálo, že mluví moc pomalu, přiveďte ho sem. Já už si s ním poradím.“

V jeho hlase nebylo nic zvýšeného. O to hůř to znělo. Myklóš vzal od jednoho z mužů druhý pergamen a zastrčil si ho za pás.

„Co Bert?“

„Spíše vaše starost než moje.“

Veronika mlčela, ale koutkem oka sjela k jednomu z oken horního patra. Zvenčí nebylo vidět nic. Přesto měla zvláštní pocit, že kdyby tam Bert stál, poznala by to hned. Gabriel ten pohled zachytil.

„Pane kapitáne.“

Obrátila se zpátky k němu.

„Ano?“

„Dnešek je o Vargovi. Valdštejn chvíli vydrží i bez vašeho dozoru.“

Myklóš si odfrkl, ale nic neřekl.

Veronika si vzala otěže.

„Dobře.“

Jeden z mužů jí podržel třmen. Vyskočila do sedla lehce, jako by únavu nechala nahoře v komnatě. Myklóš nasedl hned po ní. Zbylí čtyři se seřadili za nimi. Gabriel ustoupil o krok.

„Přiveďte mi ho.“

„Přivedu.“

Pobídla koně. Kopyta zazněla po kameni, brána se otevřela a chladný vzduch venku jim vjel pod pláště. Hrad zůstal za nimi a město se začalo probouzet.

Pod návrším už proudily ulicemi povozy, ženy s koši a obchodníci. Cesta ke koželužské čtvrti vedla přes tržiště, jehož hluk mohl snadno zakrýt pohyb cizinců, zároveň tu však bylo dost očí, které si všimly každého neobvyklého doprovodu.

Myklóš se přisunul blíž k jejímu boku.

„Jak to chceš vzít?“

Veronika vytáhla pergamen ještě jednou, pak ho zastrčila zpátky.

„Nejdřív obchod. Jestli tam nebude, vezmeme písaře a účty. Dům hned potom. Sklad nakonec.“

„Dobře.“

„A když se rozběhne?“

„Tak ho já chytnu za krk a ty na něj budeš hezky mluvit.“

Veronika na něj koutkem oka pohlédla.

„To je plán?“

„Zatím nejlepší, co mám.“

Projeli mezi prvními stánky a lidé jim uhýbali z cesty. Čtyři muži za nimi drželi rozestup přesně, jak měli. Dva vpředu, dva o kus dál. Čistý, tichý, pevný pohyb.

Veronika cítila, jak se v ní všechno srovnává. Krev ze sebe smyla, ale noc z ní nezmizela. Jen se usadila hlouběji. Před nimi byl Varga. Za nimi Darvas a mezi tím celý řetěz lidí, kteří si příliš dlouho mysleli, že se jich nikdo nedotkne.

Na rohu před koželužskou ulicí zadržela koně a obrátila se k mužům.

„Dva zezadu. Nikdo neuteče. Myklóš jde se mnou. Až vejdu dovnitř, chci ticho. Křik až potom.“

Muži přikývli a bez řečí se oddělili. Myklóš se na ni podíval.

„Líbíš se mi víc takhle než včera v krvi.“

Veronika stáhla rukavici pevněji přes zápěstí.

„Počkej, až ho vytáhneme ven.“

Pak pobídla koně do úzké ulice, kde už na ně čekal dům s modře natřenou okenicí a vývěsním štítem kupce Vargy.

Před domem sesedli v tichosti. Vývěsní štít se ve větru jen lehce pohupoval, modrá okenice byla pootevřená a zpoza ní šel pach kůže, octa a čerstvě otevřených sudů. Ulice byla úzká, blátivá a ještě dost ospalá na to, aby si každý hleděl svého, když kolem prošli ozbrojení muži.

Veronika si upravila rukavici a kývla na Myklóše.

„Jdeme.“

Vešli dovnitř. V přední místnosti stál pult, váha, dvě police s balíky plátna a u okna hubený písař, který zrovna cosi přepočítával. Jakmile zvedl oči a spatřil je, ztuhl tak prudce, až mu pero ukáplo inkoust přímo na účetní knihu.

Veronika došla až k pultu.

„Kde je Varga?“

Písař polkl.

„Pan mistr tu není.“

Myklóš se pomalu rozhlédl po místnosti.

„Tak to zkus znovu.“

„Odešel.“

„Kam,“ zeptala se Veronika.

„Já… nevím.“

Myklóš došel ke knize, zavřel ji dlaní a podíval se písaři přímo do obličeje.

„Teď jsi udělal dvě chyby. Lhal jsi a kápl jsi na účet.“

Písař zbledl. Vzadu v domě něco bouchlo. Dveře. Rychlé kroky. Veronika se ani nemusela otočit.

„Máme ho.“

Myklóš už byl v pohybu. Přeskočil stoličku, vrazil ramenem do zadních dveří a zmizel v průchodu. Veronika hned za ním. Dvůr za domem byl úzký, sevřený zdmi a plný sudů, košů a mokrých hadrů. U zadní branky právě mizel muž v tmavém kabátci. Nízký, podsaditý, s překvapivě rychlýma nohama.

„Varga!“ zařvala Veronika.

Muž se ani neohlédl.

Jenže za brankou už čekali dva jejich chlapi. Jeden ho chytil za límec, druhý mu podrazil nohy. Varga se svalil do bláta, vyrazil ze sebe vzteklý zvuk a hned se začal bránit, kopal a drápal se zpátky na nohy.

Myklóš k němu došel první a přitiskl mu koleno mezi lopatky.

„Tak kam?“

„Pusťte mě! Víte, kdo jsem?“

Veronika došla až k němu a zůstala stát tak blízko, aby na ni musel zvednout hlavu.

„Jo. Proto jsme tady.“

Varga dýchal rychle, oči lítaly z ní na vojáky a zase zpátky.

„Já nic neudělal.“

„To říkají vždycky.“

Veronika natáhla ruku.

„Svažte ho.“

Varga sebou znovu trhl.

„Na jaké právo?“

Veronika vytáhla z kabátce pečetěný list a podržela mu ho před očima jen na vteřinu.

„Na tohle.“

Pak list zase schovala.

„A teď vstaneš. Pomalu.“

Vargu postavili na nohy. Bláto měl na kolenou, na rukávu i ve vousech. Když si uvědomil, že utéct nestihne, přestal sebou házet a zkusil jinou tvář. Uraženou. Dotčenou. Skoro měšťansky důstojnou.

„Došlo k omylu.“

„To se uvidí,“ řekla Veronika.

Vrátili se s ním dovnitř. Písař pořád stál u pultu, bílý jak stěna. Myklóš si ho změřil.

„Ty taky nikam nepůjdeš.“

Pak položil ruku na účetní knihu.

„A tohle si bereme.“

Varga na okamžik ztratil barvu.

„To jsou moje obchodní záznamy.“

„Právě proto,“ odpověděla Veronika.

Překročila pult, otevřela knihu a hned na první stránce našla to, co hledali. Čísla, značky sudů, zkratky přístavišť, jména psaná jednou rukou a vedle nich menší, opatrnější poznámky jinou. Szob. B. T.
dvě mladé.
jeden malý. Veronika zvedla oči.

„Tohle vysvětlíš.“

Varga se nadechl, ale než něco řekl, Myklóš už otevřel další zásuvku ve stole. Uvnitř ležely dva svazky listů, tři pečetě a malý kožený váček.

„Vida,“ zamručel. „To je ale slušný pořádek.“

Písař se podlomil v kolenou a chytil se pultu.

„Já za nic nemůžu.“

„To se rozhodne až potom, co začneš mluvit.“

Varga zkusil znovu nabrat dech.

„Já jsem jen obchodník.“

Veronika zavřela knihu a položila ji před něj.

„A já jsem jen unavená. Takže zkus něco lepšího.“

Venku na ulici přejel vůz. Dům na okamžik ztichl, jako by i on čekal, co z Vargy vypadne.

„Víno,“ vyhrkl konečně. „Jen víno. Převozy. Sklady. Přepisy kvůli clu.“

„A ten ‚jeden malý‘ je co. Malý sud?“

Varga sklopil oči.

Veronika obešla pult a zastavila se přímo před ním.

„Poslední cesta. Szob. Tokajský dům. Darvas. Mluv.“

Vargovi cuklo v koutku. Znal jméno. To stačilo.

„Já… já jen vedl záznamy.“

„Pro koho.“

„Pro kupce.“

„Jména.“

Zase ticho.

Veronika udělala jen malý krok blíž. Hlas měla tichý, o to tvrdší.

„Varga.“

Muž zvedl hlavu a v očích mu poprvé probleskl strach.

„Když promluvím, zabijou mě.“

„Když nepromluvíš, povezu tě zpátky k Gabrielovi. A pak bych se víc bála jeho než jich.“

„To bych se nebál. To bych věděl jistě.“

To zabralo víc než výhružka.

Varga zavřel oči.

„Sárközi. Géczi. Občas Várady. A… jednou muž z Vídně.“

Veronika ani nemrkla.

„Jméno.“

„Nevím.“

Myklóš ho chytil za bradu a zvedl mu hlavu.

„Na to nevěřím ani po flámu.“

Varga se mu snažil ucuknout, ale nešlo to.

„Hohen… možná Hohenberg. Nikdy celé jméno. Jen pečeť. Prsten. Černý kámen.“

Veronika si s Myklóšem vyměnila krátký pohled. Sedělo to. Písař vedle nich se roztřásl.

„Já říkal, ať ty listy pálí. Já to říkal.“

Varga po něm střelil vražedným pohledem.

„Drž hubu.“

„Ty už mu poroučet nebudeš,“ řekla Veronika.

Pak se obrátila k jednomu z vojáků.

„Svažte ho. I písaře. A všechno tady seberte. Knihy, listy, pečetě, váčky. Všechno.“

Voják přikývl. Varga se ještě jednou vzepřel.

„Nemůžete mi vzít dům.“

„Dům ti zatím nechávám. Účty už ne.“

Myklóš zatím přešel k zadní stěně, poklepal na ni klouby a zastavil se u úzkých dveří, skoro skrytých za látkami.

„A tady máme co?“

Písař se úplně sesypal.

„Já tam nechodím.“

„Tak já jo.“

Myklóš dveře otevřel.

Za nimi byl malý sklad. Nízký, tmavý, plný beden a tří velkých sudů. Na první pohled nic zvláštního, jenže jeden sud měl na boku stejnou značku jako ty v knize. Veronika k němu došla, přejela po znamení prsty a pak kývla na muže.

„Otevřít.“

Víko šlo dolů ztěžka. Uvnitř nebylo víno. Jen špinavé plátno, řetěz, dva dětské kabátce a malý střevíc. V místnosti na okamžik nikdo ani nedýchal.

Filip by v tu chvíli něco řekl, jenže Filip tu nebyl. Byli tu jen oni, ticho a důkaz. Myklóš se narovnal a v jeho tváři nezůstalo už vůbec nic z obvyklého humoru.

„Svině.“

Veronika vzala střevíc do ruky. Byl lehký. Moc lehký. Pak ho položila zpátky a obrátila se k Vargovi.

„Takže obchodník.“

Varga sklopil oči.

„Já jsem je nebral.“

„Jen jsi je počítal, schovával a posílal dál.“

„Já…“

Nedořekl to.

Veronika už o něj nestála. Otočila se k vojákům.

„Odvést. Oba. A všechno naložit.“

Pak se podívala na Myklóše.

„Tohle Gabriel bude chtít vidět hned.“

„A taky uslyšet.“

Varga zbledl ještě víc.

„Prosím.“

Veronika si ho změřila dlouhým, chladným pohledem.

„Na prosby je pozdě.“

Venku už se mezitím na ulici zastavovali první zvědavci. Muži začali vynášet listiny, bedny i svázané vězně. Jeden z vojáků nesl účetní knihu pod kabátcem, druhý kožený váček s pečetěmi. Veronika vyšla ven poslední. Před domem se na okamžik zastavila a nadechla se studeného vzduchu.

„Kam teď?“

Myklóš si utáhl rukavici.

„Gabriel. Hned.“

Podívala se ještě jednou na dům s modrou okenicí. Teď už vypadal menší. Obyčejnější a právě to bylo na tom všem nejhorší.

„Tak jedeme.“

Nasedli a vyrazili zpátky k hradu. Tentokrát s Vargou, písařem a s důkazy, které už nešlo zamluvit ani spálit tak snadno jako pár listů. A za nimi zůstala ulice, kde se právě začínalo šeptat.

K hradu dorazili rychleji, než by Varga chtěl. Celou cestu mlčel, jen občas trhl svázanýma rukama, jako by si pořád namlouval, že se z toho nějak vykroutí. Písař jel vedle něj bílý jak stěna a třásl se už při každém zadunění kopyt. Za nimi vezli bedny, účetní knihy, pečetě i ten malý střevíc zabalený v plátně.

Když se před nimi otevřela brána, na nádvoří už čekal Gabriel. Stál u schodů, ruce za zády, tvář klidnou. Jen oči mu sjely po Vargovi, po písaři a po mužích nesoucích bedny.

„Tak?“

Veronika sesedla a bez řečí mu podala účetní knihu. Gabriel ji otevřel hned na prvních stránkách, přelétl několik řádků a pak zvedl hlavu.

„Mluvte.“

Myklóš kývl k vozíku.

„Knihy, pečetě, váček s penězi a zadní sklad. Varga vedl účty. Písař psal. A v sudu jsme našli tohle.“

Jeden z mužů rozbalil plátno. Malý střevíc ležel na Gabrielově dlani skoro směšně lehce. Na nádvoří se rozhostilo ticho. I vojáci, kteří už slyšeli leccos, sklopili oči. Gabriel se na ten střevíc chvíli jen díval a pak ho pomalu položil zpátky do plátna.

„Dole.“

Varga zbledl ještě víc.

„Pane, já vám všechno vysvětlím.“

Gabriel k němu obrátil hlavu.

„Právě jste přišel o právo mluvit na nádvoří.“

Mužům stačil jediný pohled. Chytili Vargu i písaře a táhli je ke sklepu. Varga ještě zkusil zapřít paty do kamene, ale moc mu to nepomohlo. Písař šel skoro sám, jako by mu nohy vypověděly službu. Gabriel se otočil k Veronice.

„Uvnitř. Hned.“

Vešli do síně. Na stole zůstaly rozložené listy z rána a mezi nimi pořád ještě ležely poznámky od Darvase. Gabriel položil účetní knihu doprostřed a začal listovat. Každý další řádek mu ztvrdil tvář o něco víc.

„Sedí to.“

Myklóš si přisunul jednu z nalezených pečetí.

„Hohenberg. Sárközi. Géczi. Všichni v jednom svazku.“

„A Varga?“

Veronika se opřela dlaněmi o stůl.

„Praskl hned, jak viděl knihu. Potvrdil Sárköziho, Gécziho, Váradyho. A muže z Vídně s prstenem. Jméno z něj lezlo pomalu, ale padlo. Hohenberg.“

Gabriel na okamžik zavřel oči. Jen krátce.

„Dobře.“

Pak stočil pohled ke dveřím.

„Přiveďte ho.“

Strážný hned zmizel. Filip, který právě vběhl do síně s dalšími popsanými listy od Jana a děvčat, se zastavil hned ve dveřích.

„Máte ho?“

„Máme i víc, než bych chtěl.“

Filip položil pergameny na stůl a všiml si plátna se střevícem. Úsměv z něj spadl dřív, než se pořádně nadechl.

„Aha.“

Gabriel mu věnoval jediný pohled.

„Sedni si a poslouchej.“

Vargu přivedli o chvíli později. Už bez zbytků důstojnosti. Bláto na kolenou, ruce svázané, ve tváři šedivý strach. Hned za ním šel písař a vypadal, že se sesype při prvním hlasitějším slovu. Gabriel zůstal stát.

„Tak začneme znova. Tady. Před svědky.“

Varga těžce polkl.

„Pane, já jsem jen vedl dům. Jen jsem zapisoval, co přišlo a co odešlo.“

Gabriel otočil účetní knihu k němu a prstem ukázal na řádek.

„Dvě mladé. Jeden malý. Co je tohle?“

Varga mlčel.

Gabriel vzal ze stolu plátno, rozbalil ho a položil před něj střevíc.

„A tohle?“

Vargovi cuklo v koutku.

„Já je nebral.“

„Jen jsi je schovával.“

„Já jen počítal.“

„Jen počítal.“

Gabriel ta slova zopakoval tiše, skoro klidně. O to hůř zněla.

„Kolik dětí člověk spočítá, než přestane v noci spát?“

„Pane—“

„Kolik?“

V síni bylo ticho. Varga otevřel pusu, ale hlas z něj nevyšel. Gabriel se obrátil na písaře.

„A ty?“

Písař sebou trhl.

„Já psal jen čísla.“

„Čísla mají jména.“

„Mně je neříkali.“

„Lžeš.“

Písař se sesypal rychleji, než čekali. Kolena mu podjely, až se musel chytnout hrany stolu.

„Já nechtěl. Přísahám. Psali jsme jen značky, aby to nevypadalo nápadně. Sudy, látka, čeleď, učni… takhle se to vedlo. Všichni to dělali stejně.“

Gabriel se k němu naklonil.

„Jména.“

„Sárközi. Géczi. Varga. A dvakrát přišel list z Vídně. Se stejnou pečetí jako v knize.“

„Kdo ho přinesl?“

„Posel. Nikdy ten pán sám. Jen jednou přišel muž s prstenem. Černý kámen. Mluvil německy a nechtěl se zdržet.“

Veronika si vyměnila pohled s Myklóšem. Sedělo to. Gabriel přešel k druhé straně stolu a vzal další pergamen.

„Tady Darvas tvrdí, že Varga držel zadní sklad pro přechodné ukrytí dětí a mladých mužů. Jak dlouho?“

Varga zavrtěl hlavou.

„Já nevím přesně—“

Gabriel praštil knihou o stůl tak prudce, až Filip sebou trhl.

„Přesně.“

Vargovi se roztřásla čelist.

„Dva roky. Možná víc. Ze začátku jen na den nebo dva. Pak déle. Když bylo horko na řece, nechávali je u mě, než se našla jiná cesta.“

„Kolik?“

„Já… nevím.“

Gabriel se ani nepohnul.

„Přemýšlej rychleji.“

Varga zavřel oči.

„Děvčat víc. Dětí míň. Mladých mužů taky. Někteří šli přes dům, někteří rovnou ke skladům. Část vedl Géczi, část Sárközi. Já měl dům jen na úschovu.“

Filip znechuceně sykl.

„Jen na úschovu.“

„Ty drž hubu, kluku.“

„Tady poroučím já.“

Varga okamžitě sklapl.

„A kde jsi bral lidi pro práci?“ pokračoval Gabriel. „Kdo nosil jídlo, hlídal dveře, převážel bedny? Takhle velký dům se neřídí jedním písařem a jedním zbabělcem.“

Písař se nadechl, ale Varga ho předběhl.

„Bóna. Szekeres. A jednou Kőmíves. Jen na přenášení. Nic nevěděli.“

Myklóš se uchechtl bez veselí.

„To říkají všichni.“

Gabriel si jména zapsal na okraj listu.

„A kdo z pánů věděl, co se v domě děje?“

Varga dlouho mlčel a pak se podíval přímo na Veroniku, jako by čekal slitování. Nenašel ho tam.

„Révay to tušil. Erdődy věděl dost. Héderváry se neptal, když měl zaplaceno.“

„A mladí muži?“ zeptala se Veronika tiše. „Kam šli oni?“

Vargovi se v očích objevil stín.

„Podle objednávky.“

V síni se ochladilo ještě víc, a přitom oheň hořel pořád stejně. Gabriel se narovnal.

„Dost. Zatím.“

Pohlédl na strážné.

„Odvést. Odděleně. Písaře držet zvlášť. Ten začne mluvit znovu, až ho necháme dvě hodiny samotného se strachem.“

Muži oba odvedli. Varga se tentokrát ani nebránil. Písař šel se skloněnou hlavou a třesoucíma se koleny. Když se dveře zavřely, Filip si promnul obličej.

„Je mi z toho na zvracení.“

Myklóš sáhl po džbánu a nalil všem víno.

„Mně taky. Tak pij.“

Gabriel zůstával u stolu, dokud si ještě jednou neprohlédl všechna jména, a teprve potom se obrátil k Veronice.

„Dům Vargy zapečetit. Sklad taky. Chci v něm do večera projít každý kout.“

Přikývla.

„Dobře.“

„A Bert?“

Ta otázka přišla tak náhle, až k němu zvedla hlavu hned. Gabriel si toho všiml a jen mírně zúžil oči.

„Myslím kvůli práci. Ne kvůli vašemu výrazu.“

Filip málem vyprskl víno nosem. Myklóš mu kopl do nohy pod stolem. Veronika zůstala klidná.

„Jestli je vzhůru, může projít vídeňská jména. Na lidi a chodby má lepší paměť než kdokoliv z nás.“

„Dobře. Jen ať sedí.“

„To mu vysvětli ty,“ zamumlal Myklóš.

Gabriel koutkem úst cukl.

„Možná to zkusím.“

Pak roztáhl po stole další listy.

„Teď k práci. Máme Vargu, písaře, knihy, pečetě a potvrzenou spojku do Vídně. Další krok bude bolet víc, protože saháme výš.“

Myklóš se opřel lokty o stůl.

„Sárközi?“

„Ano. A Géczi hned po něm.“

Filip pomalu přikývl.

„Takže řeka.“

„Řeka,“ potvrdil Gabriel. „Řeka a peníze. Když vezmeme oboje, síť se začne trhat sama.“

„Kdy vyrážíme?“

„Poledne patří vyslýchání. Odpoledne zatýkání. Večer možná požárům, jestli budeme mít smůlu.“

„To je krásný den.“

Nikdo se neusmál.

V sále na okamžik zůstalo jen ticho, papíry a jména. Venku na nádvoří mezitím křičel čeledín na koně, někde v patře bouchly dveře a hrad dál dýchal vlastním tempem, jenže tady u stolu už bylo jasno. Zase se zvednou. Zase vyjedou a příště už nepůjde jen o kupce a sklady. Půjde o lidi, kteří si mysleli, že je jejich jméno ochrání.

Gabriel vzal do ruky další list a položil ho před Veroniku.

„Začni s Vídní. Každé jméno, každá chodba, každý člověk kolem Matyáše. Chci vědět, kudy se tam dá hnout s listinou, s člověkem i s mrtvolou.“

Veronika přikývla a sáhla po brku.

Veronika přikývla a sáhla po brku. Přitáhla si čistý list, chvíli nad ním držela ruku a pak začala kreslit. Křivky nebyly úhledné, ale šly jistě a rychle. Obrys Hofburgu, vnější nádvoří, chodby, soukromé schodiště, boční galerie, komnaty, které Matyáš používal nejčastěji.

Gabriel stál naproti ní a sledoval, jak čáry přibývají.

„Tady je jeho soukromé křídlo. Tudy chodí komorníci, když nesou listiny, jídlo nebo léky. Hohenberg by se tam sám netahal. Na takovou práci měl jiné lidi. Jenže věděl přesně, kdy je cesta volná.“

Bert, sedící opodál, zvedl oči.

„Galerie je delší. Tady ji posuň.“

Veronika bez řečí opravila čáru.

„Jo. Máš pravdu.“

Gabriel k němu stočil hlavu.

„Vy znáte Hofburg dost dobře.“

Bert si opřel loket o židli.

„Chodil jsem tam dost dlouho na to, abych věděl, kudy se kdo rád plíží.“

Veronika už kreslila dál.

„Tady dole je menší schodiště ke kapli. Když chceš něco odnést z očí, vezmeš právě je. Nebývá tam tolik lidí a stráže mívají menší pozornost.“

Myklóš si přisunul jeden z listů blíž.

„A Lang?“

Veronika ani nezvedla hlavu od mapy.

„Lang do Vídně nepatří. Ten sedí v Praze. U Rudolfova dvora má přístup ke komnatám, rozvrhům, chodbám i ke služebnictvu. Jestli se něco hýbalo tam, stopa povede přes něj.“

„Kainz.“

Veronika si odsunula pramen vlasů z čela.

„Brány, celnice, přejezdy. Když něco zmizelo z Vídně a mělo to vypadat řádně, muselo to mít jeho razítko, nebo aspoň svého člověka, kterého si držel.“

„A Waldner?“

„Sklady. Povozy. Lidi, co nosí a neptají se.“

Bert se narovnal o něco víc, i když ho to stálo bolest.

„Waldner měl slabinu.“

Gabriel k němu obrátil hlavu.

„Jakou.“

„Hazard. Dluhy. Vždycky se tvářil čistě, ale peníze mizely rychleji, než je stačil schovávat.“

„Takže když zatlačíme na něj, může pustit Hohenberga.“

Gabriel si pomalu promnul bradu.

„Možné to je.“

Veronika dopsala k Waldnerovu jménu krátkou poznámku a znovu zvedla oči k mapě.

„Jestli už do Vídně došel první list, Hohenberg právě přepisuje čísla, Kainz posílá lidi ke branám a Waldner se nejspíš snaží tvářit, že je nemocný nebo že o ničem neví.“

Myklóš se uchechtl bez veselí.

„A jeden přes druhého si myslí, že zachrání vlastní krk.“

„Přesně tak. Právě proto je teď největší šance je rozbít.“

Filip se zadíval na další řádku.

„Co když ten uteklý z Tokajského domu nevezl varování Hohenbergovi, ale Langovi do Prahy?“

Veronika položila brk.

„Pak je to ještě horší.“

Gabriel se na ni podíval.

„Proč.“

„Protože Lang není chlap, který by si zachraňoval jen sebe. Jestli dostal zprávu včas, první udělá to, že přestřihne vazby mezi ostatními. Zmizí sluhové, ztratí se klíče, vyprázdní se komnaty, některé dveře zůstanou zamčené a jiné se najednou otevřou. Vznikne zmatek. A v tom zmatku se schová nejlíp.“

Bert pomalu přikývl.

„Jo. To na něj sedí.“

Gabriel chvíli mlčel a pak vzal do ruky pečetidlo, obracel je mezi prsty a uvažoval.

„Takže Vídeň se musí vzít přes listiny a peníze. Praha přes lidi, komnaty a pohyb kolem Rudolfa.“

Myklóš se opřel lokty o stůl.

„A kdo půjde po Praze?“

„Vy ji znáte z obou stran líp než kdokoliv tady.“

V síni se na okamžik rozhostilo ticho.

Filip přestal škrábat brkem. Bert zvedl hlavu, tentokrát klidněji.

„Až na to dojde, pojedu s ní.“

Gabriel po něm střelil pohledem.

„V tomhle stavu sotva dojdete ke dveřím.“

Bert neuhnul.

„O ni strach nemám. Ostatní kolem ní tolik nevěřím.“

Veronika se na něj otočila.

„Berte.“

Podíval se na ni a hlas mu změkl.

„Víš, že si poradíš. Jen nechci, abys tam šla s někým, kdo ti nebude krýt záda.“

Gabriel mezitím položil pečetidlo zpátky.

„Do Prahy ani do Vídně dnes stejně nikdo z nás nepojede. Tam teď letí listy. Až dorazí odpověď nebo další zpráva, rozhodneme se.“

Bert se opřel zpátky do židle, ale v očích mu zůstalo napětí.

„A kdo pojede teď?“

Gabriel ukázal na uherská jména.

„Sárközi. Géczi. A dům u řeky. Chci je rozbít dřív, než zjistí, jak hluboko jsme se dostali.“

Filip si odkašlal.

„Jan říkal ještě jednu věc.“

Všichni se na něj podívali.

„Ten muž s černým kamenem kulhal. Málo. Jen při chůzi do schodů. Jan si toho všiml, protože se držel zábradlí a nadával.“

„Hohenberg.“

„Má staré zranění z kolene,“ řekl Gabriel. „Slyšel jsem o tom.“

Myklóš si přisunul Filipovy poznámky.

„Takže to sedí až moc.“

„Dobře. Filip dnes zůstane u dětí. Chci z nich dostat ještě všechno kolem toho muže. Jak mluvil, co měl na sobě, jestli měl doprovod, jestli nesl list nebo váček. Každou maličkost.“

Filip přikývl, tentokrát bez námitek.

„Dobře.“

„Myklóš pojede se mnou k Sárközimu.“

„A Eusebius?“

„Vezme dva muže a Gécziho.“

Veronika vzala znovu do ruky brk, ale hned ho odložila.

„Kde přesně ho najdu?“

Gabriel rozvinul druhou mapu, menší, s řekou a přístavem.

„Má dům tady. Jenže častěji bývá ve skladech. Když ucítí nebezpečí, půjde k vodě.“

Bert se naklonil dopředu.

„Tak mu zavři vodu.“

Gabriel po něm krátce pohlédl.

„Právě to udělám.“

Veronika už sledovala trasu prstem.

„Dům zepředu, sklady zezadu.“

„Ano. A živého.“

„Rozumím.“

Bert sevřel čelist.

„Jedou s tebou jen dva?“

Veronika k němu otočila hlavu.

„Stačí.“

„Stačí na potíže.“

„A na Gécziho taky.“

„Kdybyste v tomhle stavu neměl bledší tvář než stěnu, skoro bych vám ten klid i obdivoval.“

„To si nechte.“

„Kdy vyrážíme?“

„Za chvíli.“

Gabriel pohlédl ke dveřím, jako by už v duchu viděl nádvoří plné koní.

„Dáme jim sotva čas se nadechnout. Když budeme čekat, stáhnou se do děr.“

Veronika vstala. Gabriel k ní zvedl oči.

„Jste připravená?“

„Ano.“

Jeho pohled krátce sklouzl po jejím čistém kabátci a rukavicích.

„Dobře. Aspoň na sobě nenesete včerejšek.“

V jeho hlase nebylo nic navíc. Přesto jí ta věta zůstala chvíli v hlavě. Otočila se ke dveřím. Když míjela Bertovu židli, dotkla se na vteřinu opěradla. Jen lehce. Jako by nic. On ten dotek stejně poznal hned.

„Vrať se.“

Řekl to tiše. Jen pro ni.

Zastavila se a bez ohlédnutí odpověděla:

„Ty tady zůstaň.“

Bert si povzdechl, ale v hlase neměl vzdor. Jen starost.

„To zvládnu.“

Myklóš dělal, že si ničeho nevšiml. Filip se urputně díval do vlastních papírů. Gabriel si jen pomalu stáhl rukavice přes prsty a taky mlčel.

Veronika vyšla na chodbu. Kámen pod nohama studil, ale v hlavě už měla jasno. Když sešla dolů na nádvoří, všechno už tam bylo připravené. Koně čekali osedlaní. Gabriel právě mluvil s velitelem stráže, Myklóš stál opodál a kontroloval pistoli. Filip zmizel v zadním křídle za Janem a děvčaty. Bert nikde.

Na okamžik ji to zarazilo. Pak ho uviděla. Stál v okně horní chodby, opřený jednou rukou o rám. Jen silueta proti světlu. Jakmile zvedla oči, ucukl zpátky, ale pozdě. Koutkem úst jí kmitlo něco mezi pobavením a vztekem.

„Idiot,“ zamumlala pod nosem.

Myklóš se k ní přisunul.

„Co?“

„Nic. Pojedeme.“

Gabriel se k nim otočil.

„Připravení?“

„Ano,“ řekla.

„Tak tedy. Sárköziho si vezmu já. Géczi je váš. Když ho budete mít, vracíte se rovnou sem. Žádné zajížďky, žádné hrdinství.“

„Rozumím.“

„A Eusebie.“

„Co.“

„Dnes bych byl rád, kdybyste se vrátil bez další krve na rukávech.“

Na to neodpověděla hned. Jen si natáhla rukavici až k zápěstí.

„Já taky.“

Nasedli. Brána se otevřela a ranní chlad jim vjel pod pláště. Tentokrát už nikdo nic neříkal. Každý z nich přesně věděl, kam míří. A město se pod nimi právě probouzelo do dne, který pro některé skončí v poutech.